načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Píseň zimy - S. Jae-Jonesová

Píseň zimy

Elektronická kniha: Píseň zimy
Autor:

Liesl celé své dětství poslouchala tajemné příběhy o Králi duchů, který vládne podzemí, a věřila jim. Poté ale vyrostla a musela se vzdát svých snů. Avšak když zmizí její ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 391
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Tereza Frantová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4390-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Liesl celé své dětství poslouchala tajemné příběhy o Králi duchů, který vládne podzemí, a věřila jim. Poté ale vyrostla a musela se vzdát svých snů. Avšak když zmizí její sestra, jen ona ví, že ji odnesli skřeti, a vydává se do podzemí, aby ji zachránila. Král jí sestru vydá jen pod jistou podmínkou – Liesl se pro ni musí obětovat. Bez smrti se svět znovu nezrodí, zimu nevystřídá jaro, a tak dívka nabídne králi svou ruku. V podzemí ale pomalu umírá.

Zařazeno v kategoriích
S. Jae-Jonesová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Píseň zimy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

S. Jae-Jonesová

Píseň zimy – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Píseň zimy

S. J A E - J O N E S O V Á



Pro 할머니,

za to, že byla tou nejlepší pohádkovou babičkou

na světě

사랑해.



Předehra



9

B

yla jednou jedna holčička, která v lese hrála písně pro

malého chlapečka. Byla malá a měla tmavé vlasy, on

byl vysoký a světlovlasý. Tvořili spolu moc krásný pár,

jak tančili na hudbu, kterou ta malá holčička slyšela v hlavě.

Babička jí říkala, aby si v lese dávala pozor na vlky, co se plíží mezi stromy, ale holčička věděla, že ten chlapeček není nebezpečný, ačkoli je to Král duchů.

Vezmeš si mě, Elisabeth? zeptal se chlapeček a holčičce nepřipadalo zvláštní, že zná její jméno.

Ach, odpověděla, ale já jsem ještě moc malá na vdávání.

Tak já počkám, řekl chlapeček. Počkám tak dlouho,dokud si na mě budeš pamatovat.

A holčička se smála a tančila s Králem duchů, s tím chlap­

cem, který byl jen o malinko starší, jen o kousek nedo sa ži­

telný.

Střídala se roční období a roky plynuly. Holčička rostla, ale Král duchů se neměnil. Myla nádobí, vytírala podlahy, česala vlasy své sestře, ale stále se vracela do lesa za svým sta­ rým přítelem. Jejich hry teď byly jiné, na pravdu nebo fant, výzvy a sázky.

Vezmeš si mě, Elisabeth? ptal se chlapeček a holčička ještě nepochopila, že jeho otázka nepatří do hry.

Ach, odpověděla, ale tys ještě nevyhrál mou ruku.

Tak já vyhraju, řekl chlapeček. Budu vyhrávat, dokud se

nevzdáš.

A malá holčička se smála, dál hrála proti Králi duchů

a prohrávala každý tah v každém kole.

Zima přešla v jaro, jaro v léto, léto v podzim a podzim zase v zimu, ale každý nový rok byl tvrdší a tvrdší. Holčička rostla, ale Král duchů se neměnil. Myla nádobí, vytírala podlahy, česala vlasy své sestře, zaháněla obavy svého bra­ tra, skrývala svému otci měšec, počítala mince a do lesa za svým starým přítelem se už nevracela.

Vezmeš si mě, Elisabeth? zeptal se Král duchů.

Ale holčička neodpověděla.


Část 1

T R H S K Ř E T Ů

Nesmíme na skřetí muže hledět,

ovoce od nich nekupujme:

nemůže přece nikdo vědět,

v jaké hlíně se kořen ujme.

C H R I S T I N A R O S S E T T I ,

T r h s k ř e t ů



13

D E J S I P O Z O R

N A S K Ř E T Í M U Ž E

D

ej si pozor na skřetí muže,“ řekla Constanze. „Ne­

nech se zlákat jejich zbožím.“

Trhla jsem sebou, když mi přes noty prolétl babič­

čin stín, a rozházela jsem si tím myšlenky i papíry. Spěšně

jsem zakrývala svou hudbu a třásla se u toho studem, ale

Constanze nemluvila na mě. Opírala se na prahu a mračila

se na moji sestru Käthe, která se šňořila a upravovala před

zrcadlem v naší ložnici – před jediným zrcadlem v celém

našem hostinci.

„Dobře mě poslouchej, Katharino.“ Namířila svým zkrou­

ceným ukazováčkem na její odraz v zrcadle. „Marnivost ve­

de k pokušení a značí slabou vůli.“

Käthe si jí nevšímala, štípala se do tváří a čechrala si lo­

kýnky. „Liesl,“ oslovila mě a natáhla se pro klobouk na prá­

delníku. „Pomůžeš mi prosím s tímhle?“

Uklidila jsem noty zpátky do své malé truhličky. „Je to

jen tržiště, Käthe, ne ples. Jenom u pana Kassla vyzvedne­

me smyčce pro Josefa.“

„Liesl,“ zakňourala Käthe. „Prosím.“

Constanze bručela a bušila hůlkou do podlahy, ale se se­


14

strou jsme si jí nevšímaly. Na chmurné a zlověstné výroky

naší babičky už jsme byly zvyklé.

Povzdechla jsem si. „No tak dobře.“ Schovala jsem truh­ ličku pod postel a vstala jsem, abych Käthe pomohla při­ pnout klobouk do vlasů.

Vypadal jako nadýchaný dort z hedvábí a peříček, směš­ ně výstřední, zejména v naší malé vesnici. Ale moje sestra byla také trochu směšná, takže se ke svému klobouku skvě­ le hodila.

„Au!“ vykřikla Käthe, když jsem ji omylem píchla jehli­ cí. „Dávej pozor, kam to strkáš.“

„Tak se nauč oblékat se sama.“ Uhladila jsem jí lokny a urovnala šál, aby jí zakrýval odhalená ramena. Její šaty měly pás posunutý až těsně pod prsa a v jednoduchých li­ niích ukazovaly všechny křivky její postavy. Käthe tvrdila, že je to poslední móda v Paříži, ale v mých očích byla po­ horšujícím způsobem obnažená.

„Prosím tebe.“ Käthe se nakrucovala před zrcadlem. „Je­ nom žárlíš.“

Ušklíbla jsem se. Käthe byla kráskou naší rodiny. Měla vlasy zlaté jako slunce, pomněnkové oči, tváře jako jablo­ ňový květ a vnadné tvary. Bylo jí sedmnáct a už vypadala jako dospělá žena s útlým pasem a oblými boky, které vyni­ kaly v jejích nových šatech. Já byla skoro o dva roky starší, ale stále jsem vypadala jako malé dítě: drobná, hubená a bledá. Tatínek mi říkal skřítku. Constanze mi říkalararášek. Jenom Josef tvrdil, že jsem krásná. Ne hezká, říkal můj

bratr. Krásná.

„Ano, žárlím,“ odsekla jsem. „Můžeme už jít na trh, nebo ještě ne?“

„Za chvíli.“ Käthe se probírala svou krabicí cetek. „Co myslíš, Liesl?“ zeptala se mě a ukázala mi několik stužek. „Červenou, nebo modrou?“

„Záleží na tom?“

Povzdechla si. „Vlastně asi ne. Klukům ve vesnici na tom

už nezáleží, když se budu vdávat.“ Otráveně žmou la la lem

svých šatů. „Hans nemá zájem o zábavu ani o pa rádu.“

Semkla jsem rty. „Hans je hodný muž.“

„Hodný, ale nudný,“ namítla Käthe. „Viděla jsi ho teď na

zábavě? Vůbec, ani jednou, mě nevyzval k tanci. Jenom po­

stával v koutě a nesouhlasně se mračil.“

Bylo to proto, že Käthe bezostyšně koketovala s několi ka rakouskými vojáky, kteří táhli do Mnicho va proti Francou­ zům. Krásná dívko, lákali ji s legračním rakouským přízvu­ kem, dej nám pusinku!

„Prostopášná žena je jako zralé ovoce,“ recitovala Con­ stanze, „co se nabízí ke sklizni Králi duchů.“

Po páteři mi vystoupal mráz. Babička nás ráda strašila příběhy o skřetech a dalších stvořeních, co žijí v lese za ves­ nicí, ale Käthe, Josef ani já jsme její povídačky už od dětství nebrali vážně. V osmnácti jsem byla na babiččino vyprávění moc velká, ale kdykoli se mluvilo o Králi duchů, projel mnou záchvěv provinilosti. Navzdory všemu jsem na Krá le duchů pořád věřila. Chtěla jsem na něj stále věřit.

„Běž krákat na někoho jiného, ty stará vráno,“ šklebila se Käthe. „Proč do mě pořád kloveš?“

„Pamatuj na moje slova,“ kabonila se Constanze na mou sestru zpod několika vrstev zažloutlých krajek a vybledlých šátků hnědýma očima, které zůstaly jedinou ostrou částí v jejím vrásčitém obličeji. „Dávej si pozor, Katharino, aby si tě skřeti neodnesli za to tvoje nemravné chování.“

„To stačí, Constanze,“ utnula jsem ji. „Nech Käthe být, ať můžeme vyrazit. Musíme se vrátit, než přijde Mistr An­ tonius.“

„Ach ano, chraň Bůh, abychom propásly přehrávku na­ šeho drahocenného Josífka pro přeslavného houslového vir­ tuosa,“ zabručela sestra.

„Käthe!“

„Vždyť já vím,“ povzdechla si. „Přestaň si dělat starosti,

Liesl. Půjde to hladce. Jsi horší než kvočna s liškou u kur­

níku.“

„Nepůjde to hladce, když nebude mít smyčec.“ Otočila jsem se ke dveřím. „Pojď, nebo odejdu bez tebe.“

„Počkej.“ Käthe mě popadla za ruku. „Necháš mě, abych ti trochu upravila vlasy? Máš tak krásné kudrlinky, je ško­ da, že si je vážeš dozadu. Mohla bych ti –“

„Vrabec zůstane vrabcem, i kdyby měl paví peří.“ Setřásla jsem ji. „Neztrácej čas. Stejně by si mě Hans – nebo kdokoli jiný – nevšiml.“

Sestra sebou cukla, když jsem zmínila jméno jejího snou­ bence. „Dobře,“ odsekla a odkráčela kolem mě bez jediné­ ho slova.

„Ka...“ začala jsem, ale Constanze mě zarazila, než jsem mohla pokračovat dál.

„Postarej se o svou sestru, holčičko,“ varovala mě. „Po­ hlídej ji.“

„Copak to nedělám vždycky?“ utrhla jsem se na ni. Od­ jakživa bylo na mně – na mně a na matce –, abychom udr­ žely rodinu pohromadě. Matka se starala o hostinec, kde jsme bydleli a který nás živil. Já se starala o členy naší rodi­ ny, kteří byli doma. „Vážně?“ Babička na mě upřela tmavé oči. „Josef není jediný, kdo potřebuje ohlídat.“

Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“

„Zapomínáš, co je za den.“

Občas bylo lepší Constanze přitakat než ji ignorovat. Po­ vzdechla jsem si. „Co je za den?“

„Den, kdy umírá starý rok.“

Znovu mě zamrazilo v zádech. Babička stále ctila staré právo i starý kalendář a podle nich dnešní poslední pod­

zimní nocí končil starý rok a hranice mezi světy byla tenká.

Bytosti z podsvětí chodily v zimě světem, dokud na jaře ne­

začal nový rok.


17

„Poslední noc roku,“ pokračovala Constanze. „Nyní za­ čínají zimní dny a Král duchů jede do cizí země hledat ne­ věstu.“

Odvrátila jsem tvář. Kdysi bych si vzpomněla bez připo­ mínání. Kdysi bych spolu s babičkou sypala sůl na všechny parapety, na všechny prahy a ke všem vchodům, abych nás během těchto divokých nocí ochránila. Kdysi, kdysi, kdysi. Ale teď už jsem si nemohla dovolit ten přepych být svobo­ domyslná a oddávat se představivosti. Už byl čas, jak řekl apoštol Pavel Korintským, překonat to, co je dětinské.

„Na tohle nemám čas.“ Odstrčila jsem Constanze. „Nech mě projít.“

Vrásky na tváři mé babičky se ještě prohloubily smutkem a osamělostí a její ohnutá ramena klesla pod tíhou její víry o něco níže. Nyní si tu víru nesla sama. Pro nikoho z nás už Der Erlkönig neměl význam. Pro nikoho kromě Josefa.

„Liesl!“ zavolala Käthe z přízemí. „Můžu si půjčit tvůj červený plášť?“

„Rozhoduj se opatrně, děvče,“ řekla mi Constanze. „Jo­ sef už je mimo hru. Když Der Erlkönig hraje, výhry si ne­ chává.“

Její slova mě zarazila. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se. „Jaká hra?“

„To mi řekni ty.“ Tvářila se vážně. „Přání vyslovená ve tmě mají svoje následky a Pán zlomyslnosti si vybírá svou daň.“

Její slova mě zarazila. Připomněla jsem si, jak nás matka vždycky varovala, že Constanze už je stará a slábne jí ro­ zum, ale babička nikdy nepůsobila jistěji ani naléhavěji než nyní. Navzdory všemu jsem cítila, jak se ve mně vzdouvá vlna strachu.

„Znamená to ano?“ zavolala Käthe. „Protože pokud ano, tak si ho beru!“ Povzdechla jsem si. „Ne, nemůžeš!“ zakři­ čela jsem dolů přes zábradlí schodů. „Už tam budu, počkej!“

„Sliby, sliby,“ zasmála se Constanze. „Dáváš jich tolik, ale

kolik jich dovedeš dodržet?“

„Co –“ začala jsem, ale když jsem se otočila, babička už

byla pryč.

Käthe už v přízemí sundala můj červený plášť z háčku, ale

já jí ho vytrhla z ruky a přehodila si ho přes vlastní ramena.

Když nám Hans posledně přinesl dárky z obchodu s lát­

kami, který patřil jeho otci – než se zasnoubil s Käthe, než

se mezi námi všechno změnilo –, dal nám veliký balík tlus­

té vlny. Pro rodinu, říkal, ale všichni věděli, že je to dárek

pro mě. Balíček vlny byl tmavě krvavě červený, přesně ladil

k mému tmavému zbarvení a zahříval bledý tón mé pleti. Matka s Constanze mi z té příze udělaly zimní plášť a Käthe se netajila tím, jak moc po něm touží.

Prošly jsme kolem otce, který hrál zasněné staré melodie

na housle v hlavním sále. Rozhlédla jsem se po hostech, ale

místnost byla prázdná, krb studený a uhlíky vychladly. Táta

měl na sobě šaty z předešlého večera a vznášel se kolem něj

zatuchlý opar piva.

„Kde je matka?“ zeptala se Käthe.

Matka nebyla nikde v dohledu, asi proto se táta odvážil

hrát tady v hlavním sále, kde ho všichni slyšeli. Housle

mezi našimi rodiči vytvářely napětí. Neměli jsme moc pe­

něz a máma by byla raději, kdyby táta aspoň něco vydělal

a nehrál jen tak pro radost. Když jsme teď ale očekávali

Mistra Antonia, mámě možná trochu povolila peněženka

i srdce. Slavný virtuos se měl zastavit v našem hostinci ces­

tou z Vídně do Mnichova, aby si poslechl mého mladšího

bratra.

„Asi si dává šlofíka,“ odhadovala jsem. „Vstávaly jsme

před rozbřeskem, drhly jsme pokoje pro Mistra Antonia.“

Náš otec byl neobyčejný houslista, který kdysi hrával

s nejlepšími dvorními hudebníky v Salcburku. Chlubil se, že právě tam měl tu čest hrát se samotným, nyní již zesnu­ lým Mozartem jeden z jeho koncertů. Takový génius se vidí jen jedinkrát za život, říkával. Jednou za dva životy. Aleobčas, pokračoval s vědoucím pohledem na Josefa, blesk přece jen udeří dvakrát.

Josef nebyl ve shromáždění hostů. Můj mladší bratr se odjakživa styděl před cizími lidmi, takže se teď patrně skrý­ val ve Skřetím háji a cvičil, až mu krvácely prsty. Moje srd­

ce se k němu toužilo přidat a bříška prstů mi za něj soucitně

cukala bolestí.

„Dobře, nebudu nikomu chybět,“ zaradovala se Käthe. Moje sestra si často hledala výmluvy, proč se nevěnovat svým povinnostem. „Tak jdeme.“

Venku byl ledový vzduch. Na to, že teprve končil pod­ zim, bylo nezvykle chladno. Světlo bylo řídké, slabé a mi­ hotavé, jako by problikávalo skrze záclony nebo závoj. Okolo stromů lemujících cestu do města se vznášela jemná mlha, která měnila křivolaké větve v přízračné hnáty. Po­ slední noc v roce. V takový den bylo snadné uvěřit, že se hranice mezi světy opravdu ztenčily.

Cesta do města byla hrbolatá, s vyježděnými kolejemi od kočárů a posetá koňským trusem. S Käthe jsme se opatrně držely u kraje, kde rostla nízká a suchá tráva, takže nám nenavlhly boty.

„Fuj.“ Käthe se vyhnula další koňské hromádce. „Přála bych si, abychom si mohly dovolit kočár.“

„Kéž by jen tvoje přání měla nějakou moc,“ odpověděla jsem.

„Pak bych byla nejmocnější člověk na světě,“ pozname­ nala Käthe, „protože mám přání víc než dost. Přála bych si, abychom byli bohatí. Přála bych si, abychom si mohli dovo­ lit vše, co bychom chtěli. Jen si to představ, Liesl: kdyby, kdyby, kdyby.“

Usmála jsem se. Jako malé jsme si s Käthe často hrály na „Co kdyby“. Představivost mojí sestry sice nedokázala po­ jmout neobyčejné věci, jako moje a Josefova, ale i přesto měla úžasnou schopnost si vymýšlet.

„Co kdyby,“ dodala jsem tiše.

„Pojďme hrát,“ navrhla. „Ideální vymyšlený svět. Začni, Liesl.“

„Dobře.“ Vzpomněla jsem si na Hanse a pak jsem ho vy­ tlačila z hlavy. „Josef by byl slavný hudebník.“

Käthe se zašklebila. „Ty pořád myslíš jen na Josefa. To nemáš žádné vlastní sny?“

Měla jsem. Byly zamčené v truhličce, v bezpečí a klidu pod naší společnou postelí, kde je nikdo neuvidí ani neuslyší.

„Dobrá tedy,“ řekla jsem. „Tak teď ty, Käthe. Tvůj ideál­ ní vymyšlený svět.“

Zasmála se smíchem jasným jako zvoneček. Jediná mu­ zikální věc, kterou měla. „Jsem princezna.“

„Pochopitelně.“

Käthe po mně střelila pohledem. „Jsem princezna a ty jsi královna. Spokojená?“

Mávla jsem rukou, ať mluví dál.

„Jsem princezna,“ pokračovala. „Táta je Kapellmeister u knížete biskupa a všichni žijeme v Salcburku.“

Käthe i já jsme se v Salcburku narodily, když byl táta ješ­

tě dvorním hudebníkem a matka zpívala v divadle, než nás

chudoba vyhnala do bavorských lesů.

„Maminka je ozdobou celého města díky své kráse a hla­

su, Josef je nejoblíbenějším žákem Mistra Antonia.“

„Studuje v Salcburku?“ zeptala jsem se. „Ne ve Vídni?“

„No tak ve Vídni,“ opravila se Käthe. „Ano, ve Vídni.“ Její modré oči se rozsvítily, když pro nás vymýšlela svůj příběh. „Samozřejmě bychom za ním jezdily na návštěvu. Možná i na koncerty ve velkých městech, jako Paříž, Mann­ heim nebo Mnichov, nebo dokonce Londýn! V každém z těch měst budeme mít veliký dům, zdobený zlatem, mra­

morem a mahagonovým dřevem. A budeme nosit šaty z nej­

jemnějšího hedvábí a brokátu a budeme mít jinou barvu na

každý den v týdnu. Ve schránce budeme mít každé ráno

lavinu pozvánek na ty nejkrásnější plesy, večírky, opery

a hry a budou o nás zápasit davy nápadníků. Nejlepší uměl­

ci a hudebníci nás budou považovat za důvěrné přítelkyně

a budeme celé noci jen tančit a krmit se zákusky a koláčky

a řízečky a –“

„Čokoládovým dortem,“ doplnila jsem. Měla jsem ho nej­ radši.

„Čokoládovým dortem,“ souhlasila Käthe. „Budeme mít ty nejlepší lokaje, nejkrásnější koně a,“ vypískla, protože uklouzla po bahně, „už nikdy nebudeme chodit pěšky po nedlážděných cestách na trh.“

Zasmála jsem se a pomohla jí znovu získat rovnováhu. „Večírky, bály, vybraná společnost. To tedy dělají princez­ ny? A co královny? Co já?“

„Ty?“ Käthe se na chvíli odmlčela. „Ne. Královny jsou předurčeny k velkým věcem.“

„Velké věci?“ zamyslela jsem se. „Taková obyčejná chu­ dinka, jako jsem já?“

„Ty máš něco mnohem trvalejšího než krásu,“ odvětila přísně.

„A to je co?“

„Eleganci,“ řekla prostě. „Eleganci a talent.“

Zasmála jsem se. „Takže jaký je můj osud?“

Podívala se na mě koutkem oka. „Být světoznámou skla­ datelkou.“

Ovanul mě ledový poryv, který mě zmrazil až do morku kostí. Jako by mi moje sestra sáhla do hrudníku a vyrvala mi pěstí srdce, stále ještě tepající. Zapisovala jsem si občas krátké kousíčky různých melodií, škrábala si malé popěvky namísto hymnů do nedělní knížky a chtěla jsem z nich jed­ noho dne poskládat sonáty, koncerty, romance nebo sym­

fonie. Moje naděje a sny, pomačkané a křehké, byly již tak

dlouho zahaleny tajemstvím, že jsem o nich už ani nedoká­

zala mluvit.

„Liesl?“ Käthe mě zatahala za rukáv. „Liesl, jsi v pořád­ ku?“

„Jak –“ zachraptěla jsem. „Jak jsi...“

Ošívala se. „Jednou jsem našla tvou truhličku skladeb pod naší postelí. Vážně jsem to neudělala schválně,“ dodala rychle. „Ale hledala jsem knoflík, co mi upadl, a...“ Při pohledu na můj výraz se její hlas vytratil.

Třásly se mi ruce. Jak se jen opovažovala? Jak mohla otevřít moje nejtajnější myšlenky a vystavit je svým slídi­ vým očím?

„Liesl?“ Käthe vypadala ustaraně. „Co se děje?“

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem odpovědět, protože by nikdy nepochopila, jak moc narušila moje soukromí. Neměla ani špetku hudebního nadání, což byl v naší rodině téměř smrtelný hřích. Otočila jsem se a kráčela dál cestou na trh.

„Co jsem řekla?“ Spěchala, aby mě dohnala. „Myslela jsem, že budeš mít radost. Když teď Josef odjíždí, myslela jsem, že táta by mohl – přece všichni víme, že jsi úplně stej­ ně nadaná jako –“

„Nech toho.“ Ta slova zapraskala podzimním vzduchem jako kusy ledu. „Nech toho, Käthe.“

Zčervenaly jí tváře, jako by dostala facku. „Nechápu tě,“ řekla.

„Co nechápeš?“

„Proč se schováváš za Josefa.“

„Co s tím má co dělat Sepperl?“

Käthe přimhouřila oči. „Pro tebe? Všechno. Vsadím se, že před svým bratříčkem jsi svoje skladby nikdy netajila.“

Zarazila jsem se. „On je jiný.“

„No jistě, že je jiný.“ Käthe podrážděně rozhodila ruce. „Drahoušek Josífek, miláček Josífek, nadaný Josífek. Má v krvi hudbu, šílenství i kouzla. Tomu hloupá, obyčejná, nahluchlá Katharina nerozumí, nikdy by nemohla.“

Otevřela jsem pusu a chtěla se bránit, ale pak jsem ji zase

zavřela. „Sepperl mě potřebuje,“ řekla jsem tiše. Byla to

pravda. Náš bratr byl zranitelný, a to nejen tělesně.

„Já tě potřebuji,“ ohradila se a její hlas byl tichý. Raněný.

Vrátila se mi slova Constanze. Josef není jediný, kdo po­

t řebuje ohlídat.

„Ty mě nepotřebuješ.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ty máš teď

Hanse.“

Käthe ztuhla. Zbělaly jí rty a vzdouvaly se jí nozdry.

„Jestli si myslíš tohle,“ špitla, „jsi ještě krutější, než jsem si

myslela.“

Krutá? Co mohla moje sestra vědět o krutosti? Svět k ní

byl mnohem shovívavější než ke mně. Měla před sebou světlé

vyhlídky a jistou budoucnost. Měla si brát nejžádanějšího

muže v celé vesnici a ze mě se zatím stala nechtěná, odmít­

nutá sestra. A já... já měla Josefa, ale ne nadlouho. Až můj

bratr odjede, zmizí s ním i zbytek mého dětství: naše ra­

dovánky v lese, naše příběhy o rarášcích a Hödekinovi, který

tančí pod měsíčním světlem, naše hry, hudba a předstírání.

Až odjede, to jediné, co mi zbude, bude hudba – hudba

a Král duchů.

„Buď vděčná za to, co máš,“ odsekla jsem jí. „Mládí, krá su

a velice brzo i manžela, se kterým budeš šťastná.“

„Šťastná?“ Käthe se zablýsklo v očích. „Vážně si myslíš,

že s Hansem budu šťastná? S unylým, nudným Hansem, kte­

rý má mysl omezenou hranicemi hloupé provinční vesnice,

kde vyrostl? Tupý, ale spolehlivý Hans, který by chtěl, abych

zapustila kořeny v hostinci a měla k tomu v ruce listinu, že mi

to tam patří, a na klíně dítě?“

Byla jsem v šoku. Hans byl dlouholetým rodinným pří­

telem a s Käthe k sobě sice v dětství neměli tak blízko jako


24

Hans a já, ale až do této chvíle jsem netušila, jak málo ho

má moje sestra ráda. „Käthe,“ zeptala jsem se. „Proč –“

„Proč jsem souhlasila, že si ho vezmu? Proč jsem až do­ teď nic neřekla?“

Přikývla jsem.

„Říkala jsem to.“ Oči se jí zalily slzami. „Stále dokola. Ale tys mě neposlouchala. Když jsem dnes ráno povídala, že je nudný, od byla jsi mě, že to je hodný muž.“ Odvrátila se ode mě. „Nikdy nevnímáš ani slovo, co ti říkám, Liesl. Místo toho se zajímáš jen o Josefa.“

Rozhoduj se opatrně. Hrdlo se mi stáhlo provinilostí.

„Ach Käthe,“ zašeptala jsem. „Mohla jsi říct ne.“

„Mohla?“ ušklíbla se. „Copak byste mě s matkou necha­ ly? Co jsem mohla dělat jiného než přijmout jeho ruku?“

Její obvinění mi svírala vnitřnosti, za svůj vztek jsem si částečně mohla sama. Byla jsem si tak jistá tím, jak svět funguje, že jsem to ani nezpochybňovala. Pohledný Hans a krásná Käthe, jistě že k sobě patřili.

„Máš na výběr,“ zopakovala jsem nejistě. „Víc, než kdy budu mít já.“

„Na výběr, haha.“ Její smích byl suchý. „Liesl, ty sis vy­ brala Josefa už dávno. Nemůžeš mi vyčítat, že jsem učinila vlastní volbu ohledně Hanse.“

Zbytek cesty na trh uběhl bez jediného dalšího slova.

K U P U J T E , K U P U J T E

K

upujte, kupujte!

Stánky na náměstí se prohýbaly pod tíhou zboží

a prodejci z plných plic vyřvávali své nabídky. Čerst­ vý chléb! Čerstvé mléko! Kozí sýr! Hřejivá vlna, nejměkčí, jakou kdy kdo viděl! Někteří zvonili na zvonky, někteří chřestili dřevěnými řehtačkami, další bušili nepravidelným ratatata na podomácku vyrobený bubínek, aby přilákali zá­ kazníky ke svým pultům. Když jsme se přiblížily, Käthe se celá rozzářila.

Nikdy jsem úplně nechápala myšlenku utrácení peněz

pro radost, ale moje sestra nákupy zbožňovala. Láskyplně

si osahávala zlevněné látky: hedvábí, samet a satén doveze­

ný z Anglie, Itálie, nebo i z Dálného východu. Zhluboka se

nadechovala vůně kytic sušené levandule a rozmarýnu a při­

vírala oči, když si vychutnávala hořčici na vláčném preclí­

ku, který si koupila.

Následovala jsem ji, zrakem jsem jen přejížděla po věncích

ze sušených květin a stužek a říkala jsem si, že bych mohla

jeden z nich koupit sestře jako svatební dar – nebo jako

omluvu. Käthe milovala krásné věci – ne, více než milovala,

zcela se jim oddávala. Sledovala jsem kyselé obličeje ves­


26

nických matrón a zamračených staříků, jejich temné pohle­

dy, jako kdyby její neskrývané nadšení z drobných požitků

bylo nechutné či zhýralé. Zvláště jeden nenápadný, vysoký,

bledý a elegantní muž ji sledoval tak upřeně, že já bych

shořela, kdyby na mě jen letmo pohlédl.

Kupujte, kupujte!

Skupinka ovocnářů na okrajích tržiště vyvolávala vyso­

kými a jasnými hlasy, jež se nesly přes ševel davu. Jejich

stříbřité, zvonivé tóny mě šimraly v uších a táhly mě k sobě,

téměř proti mé vůli. Na čerstvé ovoce už bylo letos pozdě

a já si povšimla neobvyklých barev i tvarů v jejich nabídce:

oblé, lahodné a svůdné.

„Jé, Liesl!“ ukazovala Käthe, jako by zapomněla na naši

hádku. „Broskve!“

Ovocnáři nás k sobě vábili rozmáchlými posunky, v ru­

kou drželi zboží a kolem nás se nesla lákavá vůně zralého

ovoce. Sbíhaly se mi sliny, ale otočila jsem se a stáhla Käthe

s sebou. Neměla jsem ani minci nazbyt.

Před pár týdny jsem nechala Josefovi u houslaře opravit

smyčce a natáhnout na ně nové žíně, aby byl připraven na

svou přehrávku u Mistra Antonia. Škudlila jsem a šetřila,

kde se dalo, protože taková oprava nebyla levná.

Jenže náhle si nás a našich toužebných pohledů povšimli

ovocnáři. „Jen pojďte, krásné dámy!“ vyzpěvovali. „Pojďte,

slečinky. Kupujte, kupujte!“ Jeden z nich vyťukával na prk­

na pultu rytmus, ostatní doplnili melodii. „Slívy a meruňky,

broskve a borůvky, ochutnejte, vyzkoušejte!“

Bezmyšlenkovitě jsem se připojila k jejich popěvku, beze

slov jsem zpívala ná­ná­ná a hledala v jejich hudbě har mo nii

a kontrapunkt. Tercie, kvinty, zmenšené septimy, tichoun­

ce jsem si pohrávala s akordy. Spolu s ovocnáři jsme spléta­

li třpytivou pavučinu zvuků, chytlavou, podivnou a trošku

divokou.

Prodejci se najednou zaměřili na mě a jejich rysy se zo­


27

střily, jejich úsměvy se protáhly. Naskočila mi husí kůže na

zátylku a přestala jsem si zpívat. Jejich pohledy mě mrazi ly

na kůži, ale za sebou jsem cítila ještě další pohled skryté

osoby, který byl hmatatelný jako pohlazení dlaně po šíji.

Ohlédla jsem se přes rameno.

Ten vysoký, bledý a elegantní muž.

Tvář měl skrytou pod kápí, ale pod pláštěm měl zdobené šaty. Všimla jsem si, jak se na jeho zeleném sametovém bro­ kátu lesknou zlaté a stříbrné nitky. Všiml si mého zvída vé­ ho pohledu a zavinul se do pláště, ale já ještě zahlédla šedohnědé kožené rajtky, které obepínaly jeho boky. Od vrá­ tila jsem se a ruměnec na mojí tváři ohříval okolní vzduch. Připadal mi nějakým způsobem povědomý.

„Bravo, bravo!“ volali ovocnáři, když dozpívali svou pí­ seň. „Šikovná panno v červeném, pojďte si pro svou odměnu!“

Kynuli k vystavenému ovoci rukama s dlouhými a tenký­ mi prsty. Chvíli se zdálo, že mají na prstech nadbytek kloubů, a ucítila jsem závan něčeho neobyčejného. Ale po chvíli ten dojem přešel a obchodníci zvedli broskev a s otevřenými dlaněmi mi ji nabízeli.

Vůně ovoce byla v chladném podzimním vzduchu vel­ mi sytá, ale pod tím nasládlým byl cítit podtón ně čeho

shnilého, ztuchlého. Couvla jsem a zdálo se mi, že prodejci

vypadají trochu jinak. Jejich kůže byla najednou nazelena­

lá, měli špičaté a ostré zuby a místo nehtů jako by měli

drápy.

Dej si pozor na skřetí muže. Nenech se zlákat jejich zbožím.

Käthe se oběma rukama natáhla po broskvi. „Ano, pro­ sím!“

Popadla jsem svou sestru za šál a stáhla ji zpět.

„Tahle dívka ví, co chce,“ prohlásil jeden z trhovců. Za­ křenil se na Käthe, ale byl to spíše škleb než úsměv. Jeho rty se roztáhly příliš doširoka, jeho zažloutlé zuby byly špičaté. „Plná vášně, plná touhy. Snadno se vyčerpá, snadno nasytí.“

Vyděšeně jsem se otočila ke Käthe. „Pojďme pryč,“ vy­

zvala jsem ji. „Neměly bychom se zdržovat. Musíme se ces­

tou domů zastavit u pana Kassla.“

Ona ale stále upírala oči na řady ovoce vyskládané na

pultu. Vypadala nemocně, měla nakrčené obočí, těžce od­

dychovala, měla rudé tváře a její oči horečně plály. Vypa­

dala, že je nemocná nebo... vzrušená. Zmocnil se mě pocit,

že to není správné, a dostala jsem strach, ačkoli část jejího

vzrušení se přenášela i do mých končetin.

„Pojďme,“ zopakovala jsem. Käthe měla netečné a skelné

oči. „Anno Katharino Magdaleno Ingeborg Voglerová!“ vy­

křikla jsem. „Odcházíme.“

„Tak možná někdy příště, zlatíčko,“ zašklebil se ovocnář.

Přitáhla jsem si sestru k sobě a ochranitelsky jsem jí ovinula

paži kolem ramen. „Ona se vrátí,“ varoval mě. „Tahle děvčata

neumí dlouho odkládat pokušení. Nabízí se totiž ke sklizni.“

Odcházela jsem a tlačila Käthe před sebou. Koutkem oka

jsem znovu zahlédla vysokého a elegantního neznámého.

Cítila jsem, že nás pozoruje zpod své kápě. Pozoruje. Sle­

duje. Posuzuje. Jeden z ovocnářů ho zatahal za plášť a on

k němu sklonil hlavu, aby jej vyslechl. Jeho pohled ale stále

ulpíval na nás. Na mně.

„Dej si pozor.“

Zastavila jsem se na místě. Zjevil se před námi další

z ovoc nářů, drobný mužík s vlasy rozcuchanými jako bodlák

a scvrklým obličejem. Byl vysoký jako malé dítě, ale vze­

zřením byl starý, starší než Constanze, starší než samotný les.

„Tahleta,“ ukázal na Käthe, jejíž hlava se teď bezvládně

opírala o moje rameno, „hoří jako suché roští. Samé jiskry,

žádný skutečný žár. Ale vy,“ pokračoval. „Vy žhnete, paní.

Plane ve vás oheň, ale velmi pozvolný. Jen se tak mihotá

a čeká na sebemenší závan vzduchu, který ho rozdmýchá.

Velice zajímavé.“ Na ústech se mu pomalu rozprostřel úsměv.

„Opravdu velice zajímavé.“

Pak zmizel. Zamrkala jsem, ale on se nevrátil, až jsem

si říkala, jestli se mi o tom setkání jen nezdálo. Oklepala

jsem se, stiskla sestřinu paži o trochu pevněji a odvedla ji

k obchodu pana Kassla, odhodlaná zapomenout na skřetí

mu že a jejich plody: tak lákavé, tak sladké a tak nedosa ži­

telné.

Käthe mě ze sebe setřásla, když jsme se vzdalovaly od

ovocnářů. „Nejsem žádné malé dítě, co se musí hlídat,“ štěk­

la po mně.

Sevřela jsem rty a nechala si jízlivou odpověď pro sebe.

„Dobře.“

Vytáhla jsem peněženku. „Najdi sládka Johannese a řek­

ni mu...“

„Já vím, co dělám, Liesl,“ odsekla a vytrhla mi peněženku

z ruky. „Nejsem úplně bezradná.“

Nato odkráčela a zmizela v bzučícím davu.

Pochybovala jsem o tom, ale otočila jsem se a vyrazila

k panu Kasslovi. V naší malé vesnici nebyl žádný smyčcař

ani houslař, ale pan Kassl znal ty nejlepší mnichovské ře­

meslníky. S naší rodinou udržoval dlouholetý vztah a za tu

dobu prošla jeho obchodem řada cenných nástrojů, a proto

se rozhodl zůstat v kontaktu s lidmi z oboru. Byl starým

přítelem mého otce, alespoň do takové míry, do jaké se lze

přátelit se zastavárníkem.

Když jsem všechno vyřídila s panem Kasslem, vydala jsem

se hledat svou sestru. Käthe nebylo těžké najít ani v záplavě

tváří na náměstí. Její úsměv byl ten nejširší, její modré oči

ty nejjasnější, její buclaté tváře ty nejrůžovější. I její vlasy

pod tím jejím směšným kloboukem zářily jako zlaté peří.

Stačilo sledovat, kam míří oči zákazníků, a jejich obdivné,

mlsné pohledy mě dovedly přímo k ní.

Chvíli jsem se dívala, jak se handrkuje a vyjednává s pro­

dejci. Käthe byla jako herečka, samé vyhrocené emoce a zu­


30

řivá vášeň, afektovaná gesta a vypočítavé úsměvy. Okázale

pomrkávala a koketovala, sveřepě přitom ignorovala pohle­

dy, jež k sobě přitahovala jako můry k plameni svíčky. Muži

i ženy si prohlíželi obrysy jejího těla, její oblé tváře a na špu­

lené rty.

Při pohledu na Käthe bylo těžké zapomenout, jak hříšná

jsou naše těla, jak snadno se dopouštíme neřesti. Člověk

plodí trápení, tak jako jiskry vzhůru létají, pravil Job. Na

sobě měla přilnavé látky, odhalující každou křivku těla, ne­

skrývala nadšení a vzrušení, všechno na ní působilo smy­

slně.

Překvapeně jsem si uvědomila, že se dívám na ženu – na

ženu, nikoli na dítě. Käthe věděla, jakou moc má její tělo nad

okolím, a to vytěsnilo její nevinnost. Moje sestra překročila

práh mezi dívkou a ženou beze mě a já se cítila opuštěná.

Zrazená. Viděla jsem, jak jí podlézá jeden z prodejců, když

si prohlížela jeho stánek a v krku se mi utvořil knedlík hořké zášti, kterým jsem se mohla za lknout.

Co bych za to dala, být předmětem něčí touhy, byť jen

na chviličku. Co bych dala za to, abych mohla ochutnat to

ovoce, tu opojnou slast, že jsem žádaná. Toužila jsem po

tom. Chtěla jsem, co Käthe brala za samozřejmost. Chtěla

jsem chtivost.

„Mohl bych slečně v červeném nabídnout pár zajíma­

vostí?“

Rozrušeně jsem vzhlédla a uviděla znovu toho vysokého

elegantního muže.

„Ne, děkuji vám, pane.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemám

peněz nazbyt.“

Přiblížil se ke mně. V ruce obepnuté rukavicí držel flétnu,

krásně vyřezanou a vyleštěnou do nejvyššího jasu. Zblízka

jsem viděla, jak se mu pod kápí lesknou oči.

„Ne? Pokud tedy nekoupíte z mé nabídky, přijmete alespoň

dar?“


31

„D ­dar?“ Pod jeho pohledem mi bylo horko a cítila jsem

se nesvá. Díval se na mě, jako bych byla víc než jen nos, oči,

rty, vlasy a zatracená ošklivka. Díval se, jako by mě vnímal

jako celek, jako by mě znal. Ale znala jsem já jeho? Jeho

přítomnost mi ťukala na jakási skrytá dvířka v hlavě, jako

napůl zapomenutá píseň. „Za co?“

„Musím mít důvod?“ Jeho hlas nebyl ani hluboký, ani

vy soký, ale cosi v něm znělo jako temný les a suché zimní

noci. „Možná jsem jen chtěl trochu rozjasnit den jedné mla­

dé ženě. Noci jsou koneckonců dlouhé a studené.“

„Ale ne, pane,“ zopakovala jsem. „Moje babička mě va­

rovala před vlky, co se plíží lesem.“

Zasmál se a já letmo zahlédla ostré bílé zuby. Otřásla

jsem se.

„Vaše babička je moudrá žena,“ odpověděl. „Určitě vám

také říkala, ať si dáte pozor na skřetí muže. Nebo vám možná

řekla, že jsme jedno a totéž.“

Neodpověděla jsem.

„Jste chytrá. Nenabízím vám tento dar z dobroty svého

srdce, ale ze sobecké potřeby zjistit, co s ním dovedete.“

„Jak to myslíte?“

„Máte v duši hudbu. Divokou a nespoutanou hudbu, která

ke mně promlouvá. Překračuje všechna pravidla i zákony,

jež jste na ni vy lidé uvalili. Roste z vašeho nitra a já si přeji

ji osvobodit.“

Slyšel mě zpívat s ovocnáři. Divokou a nespoutanouhud

bu. Tato slova už jsem někdy slyšela od svého otce. V té

době mi to znělo jako urážka. Moje hudební vzdělání bylo

přinejlepším základní. Z nás všech si táta dal nejvíce zále­

žet na Josefovi a věnoval mu nejvíce času, aby můj bratr

skutečně pochopil teorii i dějiny hudby, její základní kame­

ny a zdivo. Vždycky jsem odposlouchávala jeho hodiny, psala

si co nejvíce poznámek a neuměle se snažila všechno uplat­

nit ve svých vlastních skladbách.


32

Tento elegantní pán ale nijak nesoudil moje nedostatky

ve formálních znalostech, mou nevzdělanost. Jeho slova se

mi zaryla hluboko pod kůži.

„Pro vás, Elisabeth.“ Znovu mi podal flétnu. Tentokrát

jsem si ji vzala. Navzdory chladnému počasí byl nástroj

teplý a na ohmat působil skoro jako kůže.

Teprve když ten cizí muž zmizel, uvědomila jsem si, že

mě oslovil jménem.

Elisabeth.

Jak to jen mohl vědět?

Držela jsem flétnu a obdivovala, jak je sestrojená. Prsty jsem

přejížděla po bohatém dřevu a hladkém laku. Vzadu v hlavě

mě pošťuchovala neodbytná myšlenka, pocit, že jsem něco

ztratila nebo zapomněla. Vznášela se však na samotném

okraji mé paměti, jako slovo, co už je skoro na jazyku.

Käthe.

Moje lenivé myšlenky zburcoval záchvěv strachu. Käthe,

kde je Käthe? V zurčícím davu nebylo ani památky po tom

směšném šlehačkovém kloboučku mé sestry, nebyla tam ani

ozvěna jejího zvonivého smíchu. Zmocnil se mě hluboký děs

společně s dojmem, že jsem se nechala ošálit.

Proč mi ten vysoký elegantní muž nabídl dárek? Bylo to

skutečně ze sobeckého zájmu o mě, nebo šlo jen o způsob, jak mě rozptýlit, zatímco mi skřetí muži kradli sestru?

Hodila jsem flétnu do tašky a nadzvedla si okraj sukní,

pohoršené pohledy upjatých měšťanů ani výskání vesnic­

kých pobudů jsem nevnímala. Běžela jsem tržištěm ve slepé

panice a volala jméno své sestry.

Rozum zápolil s vírou. Byla jsem příliš stará na to, abych

se poddávala příběhům svého dětství, ale nemohla jsem po­

přít, že setkání s ovocnáři bylo podivné. A ten vysoký ele­

gantní muž také.

Byli to skřetí muži.


33

Žádní skřetí muži tam nebyli.

Kupujte, kupujte!

Přízračné hlasy trhovců byly slabé jako větříček, spíše jako vzpomínka než zvuk. Sledovala jsem to vlákno hudby, sly­ šela jsem ty tajuplné melodie, avšak ne ušima, ale jinou částí sebe, neviděnou a nenápadnou. Ta hudba mi vstupovala do srdce a tam mě tahala, vedla mě jako loutku na pro vázku.

Věděla jsem, kam moje sestra odešla. Strach mě zachvá­ til společně s neochvějnou jistotou, že se stane něco zlého, pokud ji včas nedoženu. Slíbila jsem přece, že ji ochráním.

Kupujte, kupujte!

Hlasy už zněly jemněji, vzdáleně a dutě se vytrácely do ticha jako strašidelný šepot. Došla jsem na kraj tržiště, ale ovocnáři už tam nebyli. Nebyly tam stánky, pulty, ovoce, plachty ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že tam kdy stály. Nic, kromě osamělého obrysu Käthe v mlze. Její te noučké

šaty kolem ní poletovaly, jako by byla bílá paní Perchta

nebo nějaká postava z babiččiných pohádek. Snad jsem k ní

doběhla včas. Snad se nebylo čeho bát.

„Käthe!“ vykřikla jsem a běžela ji obejmout.

Otočila se. Její rty se leskly – rudě, lepkavě a sladce –,

byly tak našpulené, jako by ji právě někdo vášnivě po líbil.

V ruce držela napůl snědenou broskev, šťáva z ní jí stéka­

la po prstech jako potůčky krve.


34

T E Ď P A T Ř Í K R Á L I D U C H Ů

K

äthe se mnou cestou domů nemluvila. Sama jsem měla

velmi špatnou náladu. Byla jsem podrážděná chová­

ním své sestry, znepokojená setkáním s ovocnáři, ro­

zechvělá touhou, kterou ve mně probudil vysoký elegantní

neznámý – to vše se ve mně slilo do víru nejasností. Moje

vzpomínky na trh se zahalily do mlhy a já si ani nebyla jistá,

zda to celé nebyl jenom sen.

V mé tašce však stále ležel ten dárek. Při každém kroku mi flétna narazila do nohy, cítila jsem ji stejně zřetelně jako Josefovy smyčce ve své ruce. Přemýšlela jsem, proč mi ji asi věnoval. Byla jsem přinejlepším průměrná flétnistka. Slabá meluzína, kterou jsem z nástroje dokázala vyloudit, byla spí­ še podivná než líbezná. Přemítala jsem, jak asi vysvětlím její existenci matce. Jak to asi vysvětlím sama sobě?

„Liesl.“

K mému překvapení nás u dveří přivítal Josef.

Vykukoval na nás zpoza plotu a celý nesvůj postával pře­ de dveřmi.

„Co se děje, Seppe?“ zeptala jsem se ho jemně. Věděla jsem, že je ze své přehrávky nervózní a že pro něj bude ná­ ročné předvést se před tolika cizími lidmi. Můj bratr se stej­ ně jako já skrýval ve stínu, na rozdíl ode mě se mu tam líbi­ lo. „Mistr Antonius,“ zašeptal, „už je tu.“

„Cože?“ Upustila jsem tašku. „Tak brzy?“ Starého hous­ listu jsme čekali až večer.

Přikývl. Na tváři se mu rozprostřel ostražitý výraz a jeho pobledlé rysy byly plné obav. „Dostal se rychle přes Alpy. Nechtěl uvíznout ve sněhové vánici.“

„To si nemusel dělat starosti,“ poznamenala Käthe. S Jo­ sefem jsme se na ni překvapeně otočili. Civěla do dálky se skelnýma očima. „Král ještě dříme a vyčkává. Zimní dny ještě nezačaly.“

Zrychlil se mi tep. „Kdo dříme? Kdo čeká?“ Ale víc už toho neřekla a prošla kolem Josefa do hostince.

S bratrem jsme na sebe pohlédli. „Je v pořádku?“ ze­ ptal se.

Kousla jsem se do rtu při vzpomínce, jak jí skřetí ovoce potřísnilo rty i bradu krvavou šťávou. Pak jsem zavrtěla hla­ vou. „Ano. Kde je Mistr Antonius?“

„Nahoře, dává si šlofíka,“ odpověděl Josef. „Máma říka­ la, ať ho nerušíme.“

„A táta?“

Josef uhnul pohledem. „Nevím.“

Zavřela jsem oči. Na zmizení si otec vybral opravdu špatnou chvíli. Starý houslový virtuos byl jeho přítelem ze dvora knížete biskupa. Mistr Antonius i táta ty dny nechali dávno za sebou, ale jeden z nich došel dále než ten druhý. Jeden z nich se právě stal rezidenčním umělcem na dvoře rakouského císaře, zatímco ten druhý hledal každý večer útěchu na dně sudu s pivem.

„Dobrá.“ Otevřela jsem oči a donutila se k úsměvu. Po­ dala jsem Josefovi jeho nově opravené smyčce a ovinula mu ruku kolem ramen. „Tak se připravíme, aby to byla podíva­ ná, souhlasíš?“ Kuchyň byla plná shonu kolem pečení, vaření a smažení. „Dobře, že jsi zpátky,“ řekla mi máma stručně. Kývla na mísu na lince. „Maso jsem kořenila, tak začni ořezávat.“ Postavi­ la se nad kotel vařící vody a zamíchala v něm klobásky.

Oblékla jsem si zástěru a začala jsem odměřovat střívko na klobásky, kroutit a vázat jednotlivé nožičky. Käthe ně­ kam zmizela, tak jsem za ní poslala Josefa.

„Viděla jsi otce?“ zeptala se máma.

Neodvažovala jsem se jí podívat do tváře. Máma byla mi ­ mořádně krásná žena, stále štíhlé postavy, mladistvá, s lesk­ lými vlasy a světlou pletí. V pološeru, jaké nastává v čase úsvitu a rozbřesku, bylo ve zlaté záři svíce vidět, proč býva­ la v Salcburku tak oblíbená. Nejen kvůli krásnému hlasu, ale i kvůli sličné tváři. Čas ale vybrázdil vrásky kolem kout­ ků jejích plných rtů a mezi obočími. Čas, dři na a táta.

„Liesl.“

Zavrtěla jsem hlavou.

Povzdechla si a v tom zvuku se skrývala pestrá směsice vý znamů. Vztek, vyčerpání, beznaděj, odevzdanost. Moje matka si zachovala dar vyjádřit každý odstín emocí jen a pou­ ze hlasem.

„Inu,“ řekla. „Modleme se tedy, že jeho nepřítomnost Mis tra Antonia neurazí.“

„Táta určitě přijde včas.“ Vzala jsem do ruky nůž, abych svou lež trochu zamaskovala. Odříznout, zakroutit, zavá­ zat. Odříznout, zakroutit, zavázat. „Musíme věřit.“

„Věřit.“ Máma se zasmála, ale byl to hořký smích. „Na víře nepřežiješ, Liesl. Vírou rodinu nenakrmíš.“

Odříznout, zakroutit, zavázat. Odříznout, zakroutit, zavá zat. „Víš, že táta umí být okouzlující,“ namítla jsem. „Přemlu vil by tromy, aby plodily v zimě, takže mu lidé odpustí co­ koli.“

„Ano, samozřejmě vím, jak okouzlující tvůj otec umí být,“ odvětila suše.

Začervenala jsem se. Narodila jsem se pouhých pět mě­

síců poté, co si moji rodiče řekli ano.

„Je moc hezké, že je takový,“ pokračovala, slila vodu

z klobásek a položila je na utěrku, aby oschnuly. „Ale tím

na chleba nevydělá. Pan okouzlující si vyrazí ven s přáteli

na pivo, když by měl osobně představovat svého syna velké­

mu Mistrovi.“

Neodpověděla jsem. Celá rodina snila o tom, že Josefa

vezmeme do hlavních měst po celém světě, aby svoje nadá­

ní předváděl lepším, bohatším uším. Ale takové turné Josef

nikdy nedostal. A nyní, když mu bylo čtrnáct let, byl už příliš

starý na to, abychom ho představovali jako zázračné dítě,

jakým byl Mozart nebo Linley. Zároveň byl ale příliš mladý

na to, aby dostal stálý úvazek jako profesionální hudebník. Byl

sice velice nadaný, ale stále měl před sebou léta učení a zdo­

konalování se v řemesle, takže pokud by ho Mistr Antonius

nevzal k sobě jako učedníka, Josefova kariéra by skončila.

Přehrávka byla tedy obklopena velikou nadějí, a to nejen

pro Josefa, ale pro nás všechny. Byla to jeho příležitost pře­

kročit svoje skromné začátky a ukázat celému světu, jaký

má talent, ale také poslední příležitost mého otce zahrát si

skrze svého syna pro velká evropská publika. Pro matku to

byla cesta, po níž její nejmladší dítě unikne životu plnému

dřiny a strastí, jež se pojily s hospodařením v hostinci. Pro

Käthe to byla možnost navštěvovat slav ného bratra ve všech

metropolích: v Mannheimu, Mnichově, Ví dni, nebo dokon­

ce i v Londýně, Paříži či Římě.

Pro mě... to byla cesta, jíž moje hudba dolehne k uším

dalších posluchačů, nejen ke mně a Josefovi. Käthe sice vi­

děla moje tajné čmáranice v truhličce pod naší postelí, ale

jedině Josef slyšel, co znamenají.

„Hansi!“ zvolala matka. „Nečekala jsem tě tu tak brzy.“

Nůž mi sklouzl po ruce. Šeptem jsem zaklela a odsávala

si krev z rány.

„Přece bych nepromeškal Josefův velký den, Frau Vogler,“ odpověděl Hans.

„Přišel jsem vypomoci.“

„Bůh ti žehnej, Hansi,“ usmála se matka laskavě. „Jsi ho­ tový poklad.“

Odpárala jsem si ze zástěry proužek látky, omotala si ho kolem krvácejícího prstu a pokračovala v práci. Snažila jsem se být co nejvíc nenápadná. Je to snoubenec tvé sestry, při­

pomínala jsem si. Ale i přesto jsem si nemohla pomoci a krad­

mo jsem po něm pokukovala.

Naše oči se setkaly a z místnosti se vytratilo veškeré tep­

lo. Hans si odkašlal. „Dobré jitro, Fräulein,“ pozdravil mě.

Jeho odtažitost mě pálila více než rána na prstu. Kdysi

jsme k sobě měli blízko. Kdysi jsme byli Hansl a Liesl.

Kdysi jsme byli přátelé, nebo možná i něco víc. Ale to

bylo předtím, než jsme všichni vyrostli.

„Ale Hansi.“ Rozpačitě jsem se zasmála. „Vždyť jsme sko­ ro příbuzní. Pořád mi můžeš říkat Liesl.“

Toporně přikývl. „Rád tě vidím, Elisabeth.“

Elisabeth. Blíže už k sobě nikdy mít nebudeme. Nuceně jsem se usmála. „Jak se daří?“

„Velmi dobře, děkuji.“ Jeho hnědé oči byly obezřetné. „A tobě?“

„Dobře,“ odpověděla jsem. „Jsem trošku nervózní. Kvů­ li té přehrávce, myslím.“

Hans měl náhle o něco měkčí výraz. Přiblížil se, zvedl z prkýnka nůž a pomáhal mi kroutit, řezat a svazovat klo­ básky. „Nemusíš se bát,“ řekl. „Josef hraje jako anděl.“

Usmál se a led mezi námi začal povolovat. Nalezli jsme společné pracovní tempo – odříznout, zakroutit, zavázat, odříznout, zakroutit, zavázat – a na chvíli jsem mohla před­ stírat, že je všechno stejné jako dřív. Táta nás společně učil na klavír a housle, sedávali jsme na stejné lavici, učili se stej­ né stupnice, chodili na stejné hodiny. I když se Hans nikdy

nedostal o moc dál než k základním cvičením, trávili jsme

spolu hodiny u klaviatury, naše ramena se dotýkala, ale

naše ruce nikdy.

„Kde je vlastně Josef?“ zeptal se Hans. „Hraje ve Skře­ tím háji?“

Stejně jako my ostatní, sedával i Hans u nohou Constan­ ze a poslouchal její příběhy o skřítcích a rarášcích, skřetech a vodních bludičkách, o Pánu zlomyslnosti. Jako řeřavé uh­ líky se mezi námi rozhořely vřelé pocity. „Možná,“ přitaka­ la jsem tiše. „Je poslední noc roku.“

Hans se ušklíbl. „Není trochu starý na víly a skřety?“

Jeho výsměch byl jako šplíchanec ledové vody, který za­ dusil poslední zbytečky našeho společného mládí.

„Liesl, můžeš mi pohlídat vodu?“ požádala mě máma a se­

třela si pot z čela. „Co nevidět přijedou sládci.“

„Já to udělám, paní,“ nabídl se Hans.

„Děkuji, zlato,“ odpověděla. Předala mu vařečku, odkrá­

čela z kuchyně a otírala si ruce o zástěru. Zůstali jsme sami.

Nemluvili jsme.

„Elisabeth,“ začal Hans nejistě.

Odříznout, zakroutit, zavázat. Odříznout, zakroutit, za­ vázat.

„Liesl.“

Na kratičkou chvíli se moje ruce zastavily, ale pak jsem pokračovala v práci. „Ano, Hansi?“

„Já...“ odkašlal si. „Doufal jsem, že tě zastihnu o sa motě.“

To mě upoutalo. Naše oči se setkaly a já si uvědomila, že se na něj dívám zpříma a odvážně. Nebyl tak hezký, jak jsem si ho obvykle představovala, neměl tak výraznou bra­ du, měl oči blíže u sebe, vybledlé a tenké rty. Ale ni­ kdo by nepopřel, že Hans je velice pohledný muž, a já už

vů bec ne.

„Mě?“ Můj hlas zněl chraplavě, ale pevně. „Proč?“

Jeho tmavé oči zkoumaly můj obličej a mezi obočími se


40

mu objevila vráska nejistoty. „Chtěl... chtěl bych to mezi

námi dát do pořádku, Lies... Elisabeth.“

„Ono není?“

„Ne.“ Zíral na bublající kotel před sebou, pak odložil va­ řečku a přiblížil se ke mně. „Ne, není. Tys... mi chyběla.“

Najednou se mi špatně dýchalo. Hans se náhle zdál příliš veliký, příliš blízko, prostě příliš.

„Kdysi jsme byli dobří přátelé, ne?“ zeptal se.

„Byli.“

Nemohla jsem se přes tu jeho blízkost soustředit. Jeho rty tvořily slova, ale já je neslyšela, cítila jsem jen závan jeho dechu na svých rtech. Stála jsem strnule na místě, ale chtěla jsem se k němu přitisknout, i když jsem věděla, že bych se měla odtáhnout.

Hans mě uchopil za zápěstí. „Liesl.“

Polekal mě a já jen zírala, jak se jeho prsty obtáčely ko­ lem mojí ruky. Tak dlouho jsem si přála se ho dotknout, chytit ho za ruce a cítit, jak se naše prsty proplétají. Avšak okamžik, kdy se Hans sám dotkl mě, mi připadal neskuteč­ ný. Jako bych se dívala na cizí ruku a cizí zápěstí.

Nebyl můj. Nemohl být můj.

Mohl?

„Katharina je pryč.“

Do kuchyně vešla Constanze. Uskočili jsme od sebe a ba­ bička si mých zrůžovělých tváří nevšimla. „Katharina je pryč,“ zopakovala.

„Pryč?“ Snažila jsem se nalézt svůj ztracený klid a zakrýt svou odhalenou touhu. „Cože? Kde pryč?“

„Prostě pryč.“ Cucala si rozviklaný zub.

„Poslala jsem za ní Josefa.“

Pokrčila rameny. „Nikde v hostinci není a tvůj červený

kabát taky ne.“

„Půjdu ji najít,“ nabídl se Hans.

„Ne, já půjdu,“ řekla jsem spěšně. Potřebovala jsem si


41

srovnat svou hlavu i tělo. Potřebovala jsem se od něj dostat

pryč a být chvíli v lese.

Babiččiny tmavé oči se zabořily do mých. „Jak ses roz­

hodla, holčičko?“ zeptala se tiše. Hrbila se nad svou suko­

vitou holí jako dravý pták a přes ramena jí visel černý šál

jako havraní křídla.

Vrátila se mi vzpomínka na krvavou šťávu ze skřetího

ovoce na obličeji a prstech mé sestry. Josef není jediný, kdo

potřebuje ohlídat. Udělalo se mi mdlo.

„Spěchej,“ naléhala. „Bojím se, že teď už patří Králi du­

chů.“

Vyběhla jsem z kuchyně do předsíně a otírala si ruce o zá­

stěru. Sundala jsem z věšáku šál, ovinula si jej kolem ramen

a vydala se hledat svou sestru.

Nešla jsem hluboko do lesa, protože jsem předpokládala, že

Käthe neodejde daleko od domova. Na rozdíl ode mě s Jo­

sefem nikdy neměla žádný zvláštní vztah ke stromům, ka­

menům ani k bublajícím lesním potůčkům. Neměla ráda

bláto, hlínu ani vlhko a raději se držela doma, kde bylo tep­ lo, mohla se tam fintit a nechat o sebe pečovat.

Moje sestra ale nebyla v žádném ze svých obvyklých

úkrytů. Obyčejně došla nejdál ke stájím (koně jsme sice ne­

měli, ale občas na nich přijeli hosté), případně ke kůlně,

kde končila nízká tráva kolem hostince a začínal divoký les.

Ve vzduchu byla cítit slabá, ale nemožná vůně zrajících

letních broskví.

Hlavou se mi rozléhalo Constanzino varování: Teď užpatří Králi duchů. Zavinula jsem se do šálu a spěchala po pě­

šině do lesa.

Za kůlnou, za říčkou, co tekla za hostincem, hluboko v di­

vokém srdci lesa stál kruh olší, jemuž jsme říkali Skřetí háj.

Stromy rostly tak, že připomínaly zkroucené paže a oblud­

né končetiny, které zamrzly ve věčném tanci, a Constanze


42

nám s oblibou říkala, že to kdysi byli lidé – nezvedené mla­

dé ženy –, které rozzlobily Krále duchů. Jako malí jsme si

tam s Josefem hrávali, zpívali, tančili a nabízeli svou hudbu

Pá nu zlomyslnosti. Král duchů byl jako silueta, kolem níž

jsem skládala svou hudbu, a Skřetí háj byl místem, kde oží­

valy moje stíny.

V lese před sebou jsem zahlédla karmínovou šmouhu.

Kät he v mém kabátě kráčela do mého posvátného prostoru.

Můj strach a znepokojení náhle přebil iracionální pocit ma­

licherné podrážděnosti. Skřetí háj bylo moje útočiště, moje

skrýš, moje svatyně. Proč si musí brát všechno, co je moje?

Moje sestra měla dar dělat z neobyčejných věcí obyčejné. Já

a můj bratr jsme žili jednou nohou v kouzlech a hudbě, ale Käthe žila ve světě všeho skutečného, hmatatelného, svět­ ského. Na rozdíl od nás nikdy neměla víru.

Před očima se mi rozprostřela mlha, která smazala vzdá­

lenost mezi jednotlivými místy, takže daleko vypadalo jako

blízko a blízko jako daleko. Skřetí háj byl vzdálený jen pár

minut cesty od hostince, ale čas jako by si se mnou zahrával

a já měla pocit, jako bych byla na cestě už celou věčnost, ač­

koli jsem vyrazila teprve před chvílí.

Pak jsem si vzpomněla, že čas – tak jako vzpomínky – byl

jen jednou z hraček Krále duchů. Hračka, kterou mohl po­

dle libosti ohýbat a natahovat.

„Käthe!“ volala jsem. Ale ona mě neslyšela.

Jako dítě jsem předstírala, že ho vidím. Der Erlkönig, zá­

hadný Vládce podsvětí. Nikdo nevěděl, jak vypadá, nikdo

nevěděl, jaký doopravdy je, ale já ano. Vypadal jako chla­

pec, mladík, muž, cokoli jsem zrovna chtěla. Byl hravý, váž­

ný, zajímavý, matoucí, ale odjakživa byl mým přítelem. Sice

jsem to jen předstírala, ale i předstírání vyžaduje, aby mu

někdo věřil.

To byly ale jenom hrátky malé holky, říkala Constanze.

Král duchů nebyl ničím z toho, co jsem si o něm vysnila. Byl


43

Pán zlomyslnosti – prchlivý, melancholický, svůdný, krásný,

ale ze všeho nejvíc nebezpečný.

Nebezpečný? ptala se malá Liesl. Jak nebezpečný?

Nebezpečný jako zimní vichr, co mrazí až do morku kostí,

ne jako ostří, co řeže hrdlo jen zvenčí.

Ale prý jsem se neměla obávat, protože vůči kouzlu Krá­

le duchů jsou zranitelné jen krásné ženy. Byly jeho slabostí

a on byl tou jejich. Chtěly ho – komplikovaného, podivín­

ského a nezkrotného – tak, jako by si přály zachytit plamen

svíčky nebo mlhu. A jelikož já jsem nijak krásná nebyla, ni­

kdy jsem necítila tíhu Constanziných varování o Králi du­

chů. A Käthe také ne, protože neměla vůbec žádnou před­

stavivost.

Ale nyní jsem se bála o nás obě.

„Käthe!“ zavolala jsem znovu.

Nadzvedla jsem si sukni a zrychlila jsem, běžela jsem za

svou sestrou. Ale ať jsem utíkala, jak jsem chtěla, vzdále­

nost mezi námi se nezkracovala. Käthe dál kráčela pomalu

a rozvážně, ale já ji nemohla dohnat. Byla ode mě stejně

daleko, jako když jsem ji začala následovat.

Vkročila do Skřetího háje a zastavila se.

Ohlédla se přes rameno, přímo na mě, ale neviděla mě.

Očima prohledávala les, pátrala po něčem – nebo po ně­

kom – konkrétním.

Najednou už nebyla sama. Ve Skřetím háji, po jejím bo­

ku, jako by tam byl odjakživa, stál ten vysoký elegantní muž

z tržiště. Měl na sobě plášť s kápí, která mu zakrývala tvář,

ale Käthe se na něj dívala zbožným pohledem.

Zarazila jsem se. Käthe měla na tváři neobvyklý úsměv.

Takový jsem u ní nikdy neviděla, vypadal jako tenký,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist