načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Písečný muž - Lars Kepler

Písečný muž

Elektronická kniha: Písečný muž
Autor: Lars Kepler

Čtvrté pokračování příběhu komisaře Joony Linny a jeho strašlivého protivníka sériového vraha Jurka Waltera nám konečně dodává odpovědi. Jenže je také třeba zachránit nemocnou dívku uvězněnou neznámo kde, jejíž čas se rychle krátí.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9% 86%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 492
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sandmannen
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2013
ISBN: 978-80-729-4855-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bestiální sériový vrah Jurek Walter, jehož Joona Linna dopadl, sedí v bezpečné izolaci na psychiatrické klinice, odkud do konce života nevyjde. Ale zdá se, že případ není úplně uzavřen. Na scénu vstupuje vyhublý mladík, který je nemocný a ve špatné kondici nalezen na železničních kolejích. Po zjištění identity vychází najevo, že muž je již sedm let považován za mrtvého a navíc se stal údajnou obětí Jurka Waltera. Při výslechu vyvstávají další skutečnosti, mladík byl společně se svou sestrou neznámo jak dlouho vězněn neznámo kde a svého věznitele nikdy neviděli. Kdo převzal po Walterovi věznění a trýznění jeho obětí? Měl snad šílený vrah komplice? A jak zachránit umírající nemocnou dívku, když k jejímu nalezení nejsou téměř žádné indicie?
Na závěr knihy konečně získáváme odpovědi k otázkám, které před čtenáře autor kladl během všech předchozích vyprávění a jsme téměř krůček od toho, aby hlavní hrdina konečně nalezl vytoužený klid.

V sérii s komisařem Joonou Linnou vyšly prozatím tyto romány:
Hypnotizér (2010)
Paganiniho smlouva (2011)
Svědkyně ohně (2012)

Popis / resumé

Starý detektivní případ opět ožívá ve Stockholmu, kde je nalezen těžce nemocný mladý muž bloudící zmateně městem. Najevo vychází, že tento muž měl být před sedmi lety obětí sériového vraha Jurka Waltera, který je držen v psychiatrické léčebně a kterého před léty zatýkal právě operativní komisař Joona Linna. Písečný muž je pohádková postava, která večer co večer hází dětem do očí písek, aby usnuly. Ale v realitě je Písečný muž děsivou hrozbou, kterou je třeba co nejdříve zastavit, neboť žádnému z dětí nepřináší klidný spánek. Čtvrté volné pokračování krimi série s detektivem Joonou Linnou přináší další z mrazivých detektivních thrillerů, ve kterém rozehraje zvrácenou krutou hru nevypočitatelný sériový vrah.

Zařazeno v kategoriích
Lars Kepler - další tituly autora:
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
Písečný muž -- Sandmannen Písečný muž
Stalker Stalker
Lovec králíků Lovec králíků
Lazar Lazar
Případy komisaře Joony Linny 1-6 Případy komisaře Joony Linny 1-6
 
K elektronické knize "Písečný muž" doporučujeme také:
 (e-book)
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
 (e-book)
Stalker Stalker
 (e-book)
Hypnotizér Hypnotizér
 (e-book)
Paganiniho smlouva Paganiniho smlouva
 (e-book)
Bludný kruh Bludný kruh
 (e-book)
Pád Pád
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-07-05 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Joona Linna ve vrcholné formě. Neskutečně čtivé a napínavé až do konce.
 
2014-05-19 hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%
Rozdelenie na kapitoly posobi, ze kniha je "hruba" a na dlho. Cita sa skutocne rychlo, kto este necital Lars Keplera (resp. duo autorov), tak moze byt dramticka a skoro az horrorova. Ale je tu ale ..., nejak mi nieco chyba, proste neprislo to "uspokojenie" po precitani knihy.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jedné chladné zimní noci se na železničním

mostě ve Stockholmu objeví mladý muž.

Je vychrtlý, silně podchlazený a má legionář

skou nemoc. V nemocnici vyjde najevo šokující

fakt: podle registru obyvatel má být mladík

již sedm let po smrti. Jak je to možné? Vždyť

z jeho vraždy je podezřelý sériový zabiják

Jurek Walter, kterého před třinácti lety zatkl

komisař Joona Linna a který byl odsouzen

k doživotní izolaci na uzavřeném psychiatric

kém oddělení. Starý případ je nutno znovu

prošetřit. Sériový vrah je obestřen spoustou

záhad. Je třeba jednat rychle, neboť čas je ne

úprosný. Co když je dosud naživu i mladíkova

sestra, která tehdy zmizela spolu s ním? Lars

Kepler svým čtvrtým románem překonává

veškerá očekávání.

  je pseudonym, za nímž se

skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová

(nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril

(nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli

se vytvořit sérii kriminálních románů, které by

nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou —

Alexander je například autorem diskutované

knihy o Ingmaru Bergmanovi Režisér (2006;

česky Nakladatelství Lidové noviny 2010).

Jejich první společný román Hypnotizér (2009;

česky Host 2010) se stal mezinárodním best

sellerem, fi lmového zpracování se ujal známý

režisér Lasse Hallström. Druhým dílem byla

neméně úspěšná Paganiniho smlouva (2010;

česky Host 2011), třetím pak Svědkyně ohně

(2011; česky Host 2012). Písečný muž (2012) je

v pořadí čtvrtým románem této řady a brzy

po vydání se ve Švédsku vyšplhal na první

příčku žebříčku bestsellerů. Romány Hypnoti

zér a Svědkyně ohně vyšly také jako audioknihy

v interpretaci Pavla Rímského a v současnosti

se v tomto formátu připravuje i Písečný muž.









Typický Keplerův román, jehož stránky budete doslova

hltat. Efektivně vystavěné kapitoly zkrátka čtenáři nedovolí,

aby se od knihy odtrhl.

  

Jediné, co můžete udělat, je dočíst knihu až do konce.

Upozornění: Pokud ji otevřete, nebudete už moci přestat.

Je to hrozné. Je to děsivé. Je to nádherně vzrušující.

 

Dobře známá struktura Keplerových knih je okořeněna

dokonale vystupňovaným napětím. Krátké kapitoly, paralelní

vodítka, zpočátku nevysvětlitelné stopy, vytříbený smysl

pro styl a nečekané změny tempa.

 

«¬® ̄ 978-80-7294-855-0

Cena 349 Kč

  

1

uzavřené oddělení forenzní psychiatrie löwenströmova nemocnice

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32


lars kepler


písečný muž


lars kepler


brno 2013

písečný muž


Lars Kepler

Sandmannen

Copyright © Lars Kepler, 2012

Translation © Azita Haidarová, 2013

First published by Albert Bonniers Förlag,

Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement

with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden

Cover illustration © Hummingbirds, Stockholm

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-104-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-105-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-106-4 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-107-1 (Formát MobiPocket)


Je pozdě v noci, od moře se žene metelice. Po vysokém železničním

mostě směrem ke Stockholmu přichází mladý muž. Tvář má ble­

dou jako zamžené sklo, džíny ztvrdlé krví. Klopýtá mezi kolejemi,

zakopává o pražce. Padesát metrů pod ním se rozprostírá zamrzlý

záliv. Zasněžený led připomíná pruh prostěradla. Hluboko dole ve

světle kontejnerových jeřábů hustě chumelí, ojíněné stromy a cisterny

s naftou téměř nejsou vidět.

Z mužova levého podpaždí se řine krev, stéká mu do dlaně a od­

kapává z prstů na zem.

Ozve se hukot a dunění. Po mostě se blíží noční vlak.

Mladík se zapotácí, posadí se na koleje, pak opět vstane a po­

kračuje v cestě.

Před vlakem se zvedá silný vítr, výhledu z kabiny brání zvířený

sníh. Elektrická lokomotiva je již v polovině dvoukilometrového via­

duktu, vtom si strojvedoucí všimne muže na kolejích. Vzduch pro­

řízne výstražný hvizd, postava se zapotácí, udělá dlouhý krok vlevo

na vedlejší kolej a chytí se tenkého zábradlí.

Na muži vlají šaty. Most se mu otřásá pod nohama. Stojí bez

hnutí a se široce rozevřenýma očima se pevně drží kovového hrazení.

Vidí jen tmu s tečkami poletujících bílých vloček.

Po chvíli pokračuje v cestě. Ruka mu málem přimrzla k zábradlí.

Jmenuje se Mikael Kohler­Frost. Již třináct let je nezvěstný; prv­

ních sedm roků po něm pátrala policie, pak byl prohlášen za mrtvého.



9

1

uzavřené oddělení

forenzní psychiatrie

löwenströmova nemocnice

Za novým lékařem ztěžka zaklapne ocelová mříž. Od točitých

kovových schodů vedoucích do podzemí se odráží ozvěna.

Najednou se kolem rozhostí ticho. Andersi Rönnovi pře

běhne po zádech mráz.

Ode dneška bude pracovat na oddělení forenzní psy

chiatrie.

V přísně izolované bezpečnostní cele připomínající bunkr

již třináct let pobývá zestárlý Jurek Walter. Byl odsouzen k psy

chiatrické péči na uzavřeném oddělení s ostrahou.

Mladý lékař o pacientovi neví prakticky nic kromě vágně

znějící diagnózy:

Nespecifikovaná schizoafektivní porucha. Chaotické myšlení.

Opa kující se akutní psychotické stavy s bizarními a velmi agresiv­

ními představami.

Anders Rönn se v nultém podlaží legitimuje, odloží telefon,

pověsí klíč od mříže do skříňky a poté mu žena otevře první

dveře. Lékař jimi projde, počká, dokud za ním nezaklapnou,

a  zamíří k  dalším. Ozve se signál, žena opět otevře. Anders

jí zamává a pokračuje chodbou směrem ke kancelářím pro

personál.

Primář Roland Brolin je podsaditý padesátník s kulatými

rameny a vlasy ostříhanými na ježka. Pokuřuje v kuchyňce

pod větrákem a čte si článek o nerovných platech mužů a žen

ve Zdravotnickém odborovém časopise.

„Za žádných okolností s ním nesmíte zůstat o samotě, musí

s vámi být ještě někdo z personálu,“ vysvětluje primář. „Má

zakázaný veškerý kontakt s ostatními pacienty, nesmí přijímat

návštěvy, nesmí na dvorek před budovou. Ani...“


10

„Vůbec nikdy?“ zeptá se Anders. „A není to nelegální...?“

„Ne, to není,“ odsekne Roland.

„A co vlastně provedl?“

„Jen samý maličkosti, je to hotovej beránek,“ odpoví Ro

land a zamíří do chodby.

Přestože je Jurek Walter nejbrutálnější sériový vrah v histo

rii země, veřejnost o něm nemá ani tušení. Odvolací řízení ve

Wrangelově paláci bylo ukončeno a veškeré informace a jed

nání podléhají přísnému utajení.

Anders Rönn s primářem Rolandem Brolinem projdou dal

šími bezpečnostními dveřmi, kde na ně mrkne mladá žena

s potetovanými pažemi a obličejem.

„Vraťte se živí,“ prohlásí lakonicky.

„Nemějte zbytečné obavy,“ řekne tiše Roland. „Jurek Walter

je klidný starší muž. Nepere se a nezvyšuje hlas. Dovnitř do

cely nikdy nechodíme, ale dnes bohužel musíme, protože

kluci, co měli noční, zjistili, že má pod matrací schovaný nůž,

a ten mu přirozeně musíme zabavit.“

„A jak to uděláme?“ zeptá se Anders.

„Porušíme pravidla.“

„Půjdeme k Jurkovi do cely?“

„Vy k němu půjdete... a pěkně ho poprosíte, aby vám tu

kudlu dal.“

„Já mám jít dovnitř...?“

Roland Brolin se rozchechtá a pak Andersovi vysvětlí, že se

budou tvářit, jako by Jurkovi chtěli píchnout obvyklou injek

ci risperdalu, ale namísto toho ho předávkují mirtazapinem.

Primář přiloží kartu k  další čtečce. Ozve se pípnutí, bez

pečnostní zámek zabzučí a dveře se otevřou.

„Počkejte,“ řekne Roland a podá mu krabičku se žlutými

špunty do uší.

„Říkal jste přece, že nekřičí.“

Roland ochable semkne ústa, unavenýma očima si změ

ří nového kolegu, těžce si povzdychne a dá se do vysvětlo

vání.


11

„Jurek na vás bude mluvit naprosto klidným, vážným hla

sem, jako když másla ukrajuje,“ vykládá důrazně Roland. „Ale

večer cestou domů sjedete do protisměru a čumákem napálíte

přímo do kamionu... nebo se zastavíte v železářství pro novou

sekeru, než půjdete vyzvednout děti ze školky.“

„Měl bych se začít bát?“ usměje se Anders.

„Ne, ale doufám, že budete opatrný,“ řekne Roland.

Andersovi se obyčejně lepí smůla na paty, jakmile si však

v Lékařském věstníku přečetl inzerát, že uzavřené bezpečnostní

oddělení Löwenströmovy nemocnice přijme lékaře na plný

úvazek, měl pocit, že se na něj konečně usmálo štěstí.

Domů by to měl sotva dvacet minut autem a z dlouhého

záskoku by se časem mohlo vyklubat stálé zaměstnání.

Po všeobecné praxi v nemocnici ve Skaraborgu a na poli

klinice v Huddinge se zatím musel spokojit s dočasným zástu

pem na místní klinice svatého Sigfrida.

Nepravidelnou pracovní dobu a dlouhé dojíždění do Väx

jö nebylo možné zkombinovat s Petřiným působením v cen

tru pro kulturu a volný čas a s Aspergerovým syndromem

jejich dcerky Agnes.

Před pouhými dvěma týdny seděl Anders s Petrou u ku

chyňského stolu a lámali si hlavu nad budoucností.

„Takhle to dál nejde,“ řekl naprosto klidně Anders.

„Tak co budeme dělat?“ zašeptala Petra.

„Nevím,“ odpověděl Anders a otřel jí slzy z tváří.

Dívenka měla za sebou krušný den, jak jim sdělila její asis

tentka ze školky. Agnes odmítala vzít na vědomí, že svačina už

skončila, protože ji tatínek nevyzvedl jako obvykle. Zarputile

svírala v ruce sklenici s mlékem a ostatní děti se jí posmíva

ly. Anders pro ni jel přímo z Växjö, ale do školky se nedostal

dřív než v šest.

Agnes stále seděla v jídelně se sklenicí v ruce.

Když dorazili domů, holčička utekla do svého pokoje, mlč

ky zírala na zeď vedle domečku pro panenky a podivně třepa

la ručkama. Rodiče netuší, co tam malá vidí, ale Agnes tvrdí,


12

že ze zdi vyrůstají šedé klacíky a ona je musí spočítat a zahnat

zpátky. Tohle dělává při silně úzkostných stavech. Někdy jí

stačí deset minut, ale tento večer prostála na místě celé čtyři

hodiny. Až pak se nechala uložit do postýlky.


13

2

Za lékaři zaklapnou poslední těžké dveře. Společně dojdou

na konec chodby k jediné obsazené bezpečnostní cele. V lesk

lém linoleu se odráží světlo zářivek. Textilní tapeta na stěně je

poškrábaná od vozíků s jídlem.

Primář vytáhne kartu, pustí Anderse před sebe a oba se

vydají k mohutným kovovým dveřím.

Za neprůstřelným sklem sedí na plastové židli štíhlý starší

muž, oblečený v džínách a džínové košili. Je hladce oholený,

oči má pozoruhodně klidné. Bledý obličej mu brázdí spous

ta hlubokých vrásek, připomínajících praskliny ve vyschlém

říčním korytu.

Jurek Walter byl odsouzen pouze za dvě vraždy a jeden

pokus o vraždu, je však důvodně podezřelý z toho, že spáchal

dalších devatenáct surových skutků stejné závažnosti.

Před třinácti lety byl přistižen přímo při činu v parku Lill

-Jansskogen, jak nutil padesátiletou ženu, aby vlezla zpět do

rakve. Nešťastnice v ní strávila celé dva roky, stále však byla

naživu. Prošla hotovým očistcem: byla silně podvyživená, sva

ly měla ochablé, tělo znetvořené proleženinami a omrzlinami,

navíc utrpěla i rozsáhlá poranění mozku. Kdyby policie Jurka

Waltera nevystopovala a nezatkla rovnou u rakve, zřej mě by

nebyl nikdy odhalen.

Primář vytáhne tři skleněné lahvičky se žlutým práškem, do

každé přilije vodu, protřepe obsah a opatrně natáhne roztok

do injekční stříkačky.

Zacpe si uši zátkami a otevře okénko ve dveřích. Ozve se

kovové řinčení, do nosu je uhodí těžký pach betonu a prachu.

Roland Jurku Walterovi mdlým hlasem oznámí, že je čas

na obvyklou injekci.

Muž zvedne hlavu, nehlučně vstane ze židle, stočí pohled

ke dveřím a začne si rozepínat košili.


14

„Zůstaňte na místě a  sundejte si košili,“ řekne Roland

Bro lin.

Jurek Walter se pomalu sune vpřed. Roland okénko rychle

zavře a zajistí ho západkou. Jurek se zastaví, rozepne poslední

knoflík, košile se sveze na podlahu.

Kdysi nepochybně měl vysportované svalnaté tělo, dnes

na něm však visí svraštělá ochablá kůže.

Roland opět otevře okénko. Jurek Walter ujde pár zbýva

jících kroků a natáhne vyzáblou paži, posetou stovkami pig

mentových skvrn.

Anders mu potře místo vpichu dezinfekcí, Roland vtlačí

jehlu do měkkého svalu a rychle do něj vstříkne roztok. Jurek

překvapeně trhne rukou, ale neodtáhne ji, dokud nedostane

povolení. Primář pak spěšně zavře otvor ve dveřích, vytáhne

si ucpávky z uší, nervózně se pousměje a opět nahlédne do

cely. Jurek Walter doklopýtá k posteli a posadí se.

Znenadání pohlédne ke dveřím. Rolandovi vypadne stří

kačka z ruky.

Pokusí se ji zachytit, ale je pozdě — už se kutálí po beto

nové podlaze.

Anders o krok postoupí a stříkačku sebere. Pak oba muži

vstanou a otočí se zpět k Jurkovi. Vnitřní strana pancéřového

skla je zamžená. Jurek ji zadýchal a prstem na ni načmáral je

diné slovo: JOONA.

„Co to je?“ zeptá se vyděšeně Anders.

„Napsal tam Joona,“ odpoví Brolin.

„Joona? Co to proboha znamená?“

Zkondenzovaná vlhkost se vypaří a Jurek Walter sedí na

posteli ve stejné pozici jako předtím, jako by se ani nepo

hnul. Hledí na vpich, masíruje si sval na paži a nespouští z nich

oči.

„Nic dalšího nenapsal?“ chce vědět Anders.

„Viděl jsem jen...“

Silnými dveřmi pronikne nelidský řev. Jurek Walter obrátí

oči v sloup, až se objeví bělmo, opře se o paži, natáhne jednu


15

nohu, upadne naznak, hlavou uhodí o noční stolek, chrčí

a křečovitě sebou zmítá.

„Do prdele,“ špitne Anders.

Jurek sklouzne na podlahu, kope nohama jako šílenec,

kousne se do jazyka, plive si krev na hrudník. Pak zůstane le

žet na zádech a funivě dýchá.

„Co uděláme, jestli zemře?“

„Pošleme ho do kremační pece,“ odvětí suše Brolin.

Jurka zachvátí nové křeče, třese se po celém těle, bije ko

lem sebe rukama, až se nakonec zklidní.

Brolin pohlédne na hodinky. Po tvářích se mu řine pot.

Jurek Walter zakvílí, převrátí se na bok a marně se snaží

vstát.

„Za dvě minuty budete moct jít dovnitř,“ prohlásí primář.

„Opravdu tam musím?“

„Za chvilku zkrotne.“

Jurek se plazí po čtyřech, z úst mu tečou zkrvavené sliny.

Kymácí se, sune se stále pomaleji. Nakonec se sveze na pod

lahu a znehybní.


16

3

Anders nahlíží tlustým sklem do cely. Jurek Walter už deset

minut leží jako mrtvola. Bolestivý záchvat mu odčerpal všech

ny síly.

Primář vytáhne klíč, vsune jej do zámku, zaváhá, mrkne

okénkem na vězně a pak odemkne.

„Užijte si to,“ popřeje mladému kolegovi.

„A co když se probere?“ strachuje se Anders.

„To je vyloučeno.“

Brolin otevře, Anders vstoupí do cely. Dveře za ním za

klapnou, pak zarachotí zámek. Samotka páchne potem, je tu

však cítit ještě něco jiného. Nakyslý octový puch. Jurek Walter

leží bez hnutí, při každém nádechu a výdechu se mu nepatr

ně zachvějí záda.

Anders se od něj drží v uctivé vzdálenosti, ačkoli ví, že

vězeň tvrdě spí.

Uvnitř vládne sugestivní zdušená akustika, jako by zvuky

ulpívaly na pohybech, jež je způsobují.

Mladému muži při každém kroku lehounce zavlaje bílý

plášť.

Jurkův dech se zrychlí.

Vodovodní kohoutek odkapává do umyvadla.

Anders dojde k posteli připevněné ke zdi, pohlédne na

Jurka a klekne si na zem.

Sehne se a snaží se dostat pod postel. Vylekané oči letmo

zaregistrují primářovu tvář za sklem.

Pod postelí nic není.

Ještě o kousek popoleze, důkladně zkontroluje Jurka, pak

si lehne na břicho.

Už nemůže vězně sledovat. Musí se k němu obrátit zády,

aby se mohl poohlédnout po noži.

Pod postelí je šero. U  zdi se převalují chuchvalce pra

chu.


17

Mezi dřevěnými lamelami pod matrací něco vykukuje, je

však obtížné zjistit, o co se jedná.

Anders natáhne ruku, na předmět však nedosáhne. Bude

muset vlézt pod postel. Je tak nízká, že nemůže ani otočit hla

vu. Po zádech se vsune pod dřevěný rošt. Při každém nádechu

ho do prsou tlačí spodní rám. Prsty šátrá po lamelách. Musí

ještě kousek popolézt. Kolenem narazí do dřeva. Odfoukne

si z obličeje chumáč prachu a vtlačí se ještě hlouběji.

Vtom se přímo za ním ozve těžké žuchnutí. Nemůže se ob

rátit, aby zjistil, co se v cele děje. Jen strnule leží a naslouchá,

nedokáže vnímat jiné zvuky než svůj vlastní vzrušený dech.

Opatrně se dotkne záhadného předmětu špičkami prstů,

ještě malinko se posune a odře si přitom tvář.

Jurek si z kousku ocelového plechu vyrobil krátký nožík

s velmi ostrou čepelí.

„Tak hněte sebou!“ zvolá kolega.

Anders se snaží vysoukat ven, ale nejde to, někde mu uvízl

plášť.

Připadá mu, jako by zaslechl Jurkovo šmajdání.

Snad se mu to jen zdálo.

Anders vší silou zatáhne. Švy praskají, ale drží pevně. Uvě

do mí si, že se musí znovu vplížit pod postel a látku uvolnit.

„Co to tam provádíte?“ volá zděšeně Roland Brolin.

Okénko ve dveřích zarachotí a opět se zavře.

Anders vidí, že se zachytil kapsou za uvolněnou lamelu.

Rychle ji vyhákne, zadrží dech a souká se ven. Panika v něm

stále narůstá. Na břichu i kolenou už má úplně sedřenou kůži.

Jednou rukou se přidrží rámu a konečně se mu podaří vylézt.

Bez dechu se obrátí a s nožem v ruce vrávoravě vstane.

Jurek leží na boku, pootevřeným okem zírá do prázdna.

Anders rychle dojde ke dveřím, skrze pancéřové sklo se

setká s primářovým pohledem a pokusí se o úsměv, v jeho

slovech je však znát potlačovaný stres:

„Otevřete dveře.“

Roland Brolin však otevře pouze okénko.


18

„Napřed mi podejte ten nůž.“

Anders na něj tázavě pohlédne, pak uposlechne a podá

nástroj kolegovi.

„Určitě jste našel ještě něco jiného,“ prohlásí zničehonic

Roland Brolin.

„Ne,“ odpoví Anders a mrkne úkosem na Jurka.

„Dopis.“

„Nic jiného tam nebylo.“

Jurek sebou začne zmítat a lehce oddechuje.

„Prohledejte mu kapsy,“ nařídí primář mladíkovi a strnule

se usměje.

„Proč?“

„Protože to má být osobní prohlídka.“

Anders se obrátí a obezřetně kráčí k Jurku Walterovi. Muž

má pevně semknutá víčka, na vrásčitém obličeji mu vyrážejí

perličky potu.

Mladý muž se neochotně sehne a prozkoumá vězni jednu

kapsu košile. Džínová látka na ramenou se napne, Jurek něco

tiše brumlá.

Ze zadní kapsy džín čouhá umělohmotný hřeben. Anders

muži rozechvěle propátrá všechny těsné kapsy.

Ze špičky nosu mu skane slaná kapka. Prudce zamrká. Ju

rek několikrát zavře a otevře dlaň.

Kapsy jsou prázdné.

Anders stočí zrak k okénku a zavrtí hlavou, Brolina však

za dveřmi nevidí. Ve skle se odráží jen světlo stropní lampy.

Vypadá jako našedlé slunce.

Musí odsud co nejrychleji vypadnout.

Beztak už je v cele příliš dlouho.

Anders vstane a vyrazí ke dveřím. Po primáři jako by se

slehla zem. Mladík tiskne tvář ke sklu, nikdo tam však není.

Jurek Walter přerývaně oddechuje jako dítě sužované noč

ní můrou.

Anders zabuší na dveře. Pěstmi bije do silné kovové desky,

dveře jsou však dokonale odhlučněné. Tluče znovu a znovu.


19

Po nikom však není ani vidu ani slechu. Ťuká na sklo snub

ním prstenem a vtom spatří, jak se na zdi rýsuje nějaký stín.

Na zádech a pažích mu naskočí husí kůže. Srdce se mu

málem zastaví hrůzou, žilami koluje adrenalin. Otočí se. Jurek

Walter si pomalu sedá. Obličej má ochablý, světlé skelné oči

upírá přímo před sebe. Stále krvácí z úst, rty má korálově rudé.


20

4

Anders zběsile mlátí pěstmi do ocelových dveří a křičí, primář

však stále neotevírá. Vyděšeně se obrátí k pacientovi. Jurek

Walter ještě sedí na podlaze, několikrát na něj zamrká a pak

se začne sbírat ze země.

„Jsou to samé lži,“ chroptí Jurek Walter a  po bradě mu

sté ká krev. „Dělají ze mě bůhvíjakou zrůdu, ale já jsem jen

člověk...“

Nemá sílu postavit se na nohy, zafuní a klesne na podlahu.

„Člověk,“ mumlá.

Unaveně zastrčí jednu ruku pod košili, vytáhne přeložený

papírek a hodí ho před Anderse.

„To je ten dopis, na který se ptal,“ vysvětlí mu. „Už sedm

let marně žádám, abych se mohl sejít se svým právním zá

stupcem... Nedělám si iluze, že bych se odsud dostal, o to

mi vůbec nejde... Ať už jsem spáchal cokoli, pořád jsem lid

ská bytost...“

Anders se skloní a natáhne se po papíru, nespouští však

z Jurka oči. Vrásčitý muž se opět pokouší vstát, opírá se o ruce,

kymácí se jako opilý, ale tentokrát se mu podaří postavit jed

nu nohu na zem.

Anders sebere papír, ucouvne a konečně zaslechne cinknu

tí klíče o zámek. Obrátí se, upřeně vyhlíží pancéřovým sklem

a cítí, jak se mu chvějí nohy.

„Neměli jste mě předávkovat,“ brumlá Jurek.

Anders se neotočí, přesto však ví, že se Jurek postavil a hle

dí na něj.

Okénko připomíná čtvereček kalného ledu. Není poznat,

kdo stojí na druhé straně dveří a otáčí klíčem v zámku.

„Otevřete, otevřete,“ šeptá mladý muž a za zády mu chrčí

Jurkův dech.

Dveře se otevřou, Anders vyklopýtá z  cely na chodbu.

Se sune se k betonové stěně, slyší bouchnutí těžkých dveří


21

a cvaknutí mohutného ocelového zámku, jímž mechanismus reaguje na otáčení klíčem.

Bez dechu se přitiskne k chladné zdi a obrátí se. Z cely

ho nezachránil primář, nýbrž mladá žena s piercingem na

tvářích.

„Nechápu, co se to stalo,“ vykládá mu žena, „Roland musel mít nějaké okno, protože pokud jde o bezpečnost, bývá

hrozný puntičkář.“

„Musím s ním mluvit...“

„Možná se mu udělalo zle... myslím, že má cukrovku.“

Anders si otře mokré dlaně do lékařského pláště a vděčně

na ni pohlédne.

„Díky, že jste mě vysvobodila z dračího doupěte,“ řekne.

„Pro vás všechno na světě,“ zažertuje mladá žena.

Anders se pokusí o nevinný chlapecký úsměv, ale když za

ní prochází bezpečnostními dveřmi, nohy má jako hadrové.

Žena se zastaví u centrály poplašného zařízení a pak se obrátí

přímo k němu.

„Víte, v čem je největší problém? Tady v podzemí je obyčejně zatraceně klidno a člověk se neustále musí cpát sladkostmi, aby měl energii a zůstal bdělý.“

„To zní dobře.“

Na monitoru spatří Jurka Waltera. Sedí na posteli s hla

vou v dlaních. Obývací pokoj s televizí a běžeckým pásem

je prázdný.


22

5

Po zbytek dne se Anders Rönn seznamuje s průběhem vizit,

bezpečnostními opatřeními a individuálními plány pro pa

cien ty s nařízenou ochrannou léčbou na oddělení číslo 30.

Poctivě se snaží osvojit si každodenní pracovní úkoly, myšlen

kami však stále prodlévá u dopisu, který má v kapse, a v uších

mu znějí Jurkova slova.

Deset minut po páté odpoledne Anders opustí odděle

ní forenzní psychiatrie a vyjde ven do chladného zimního

vzduchu. Kolem osvětleného prostranství nemocnice panuje

pošmourné šero.

Zastrčí ruce do kapes, aby si je zahřál, a spěchá po dláždění

k velkému parkovišti před hlavním vchodem.

Když ráno přijel, bylo plné aut, nyní však téměř zeje prázd

notou.

Přimhouří oči a zjistí, že za jeho autem někdo stojí.

„Haló!“ zvolá Anders a přidá do kroku.

Postava se obrátí, rukou si zakryje ústa a vyjde zpoza vozu.

Je to primář Roland Brolin.

Anders v posledním úseku zpomalí a vytáhne klíče od auta.

„Zřejmě ode mě čekáte omluvu,“ spustí se strojeným úsmě

vem Brolin.

„Nerad to říkám, ale dnešní událost budu muset ohlásit ve

dení nemocnice,“ řekne Anders.

Brolin mu pohlédne do očí, natáhne k němu levačku a na

staví dlaň.

„Dejte mi ten dopis,“ řekne klidně.

„Jaký dopis?“

„Dopis, který vám Jurek určitě nenápadně podstrčil,“ odpo

ví primář. „Lístek papíru, kousek novin nebo útržek krabice.“

„Měl jsem za úkol najít nůž, což jsem splnil.“

„To byla jen návnada,“ řekne Brolin. „Snad si nemyslíte, že

by všechnu tu bolest podstoupil pro nic za nic?“


23

Anders pohlédne na primáře, který si prsty otírá zpocený

horní ret.

„Co má lékař udělat v případě, že se pacient chce sejít se

svým advokátem?“ zeptá se.

„Nic,“ zašeptá Brolin.

„A už vás o to někdy požádal?“

„Nevím, stejně bych to neslyšel, vždycky mám špunty

v uších,“ ušklíbne se Brolin.

„Ale já vážně nechápu, proč...“

„Pokud vím, tak tuhle práci potřebujete jako sůl,“ skočí mu do řeči nadřízený. „Slyšel jsem, že jste byl nejhorší student

v ročníku, jste zadlužený až po uši a ještě k tomu nemáte žád

né zkušenosti ani doporučení.“

„Už jste skončil?“

„Stačí, když mi dáte ten dopis,“ odsekne Brolin a pevně

stiskne čelisti.

„Já žádný dopis nemám.“

Brolin ho chvíli upřeně sleduje.

„Pokud u něj v budoucnu nějaký dopis najdete, tak mi ho

musíte okamžitě odevzdat, ale chraň vás pánbůh ho číst.“

„Rozumím,“ řekne Anders a odemkne vůz.

Posadí se, zabouchne za sebou dveře a nastartuje. Na pad

ne ho, že v primářově tváři spatřil jistou úlevu. Ignoruje jeho

klepání na sklo, zařadí rychlost a rozjede se. Ve zpětném zrcátku vidí, že Brolin stojí na parkovišti a bez úsměvu za ním hledí.

24

6

Anders dorazí domů, rychle za sebou zabouchne vchodové

dveře, zamkne je a zajistí bezpečnostním řetízkem.

Srdce mu buší jako splašené — z jakéhosi nepochopitel

ného důvodu letěl z auta rovnou do domu, jako by mu za

patami hořelo.

Z Agnesina pokoje zaslechne Petřin klidný hlas. Už děv

čátku čte z knížky Astrid Lindgrenové My z ostrova Saltkråkan.

K uspávacímu rituálu obyčejně dospějí mnohem později, což

znamená, že dcerka má za sebou další úspěšný den. Petra si

díky Andersovu novému zaměstnání ihned zkrátila úvazek,

aby se dítěti mohla více věnovat.

V předsíni stojí Agnesiny zablácené botky, kolem nich se

po koberci šíří tmavé mokré skvrny. Vedle skříňky se povaluje

její čapka a pletený nákrčník. Anders vejde do kuchyně, posta

ví na stůl láhev šampaňského, pak se zastaví u okna a upřeně

hledí do temné zahrady.

Myslí na dopis Jurka Waltera. Už si zdaleka není tak jistý,

jak by se měl zachovat.

Na okno zaškrábou větve velkého šeříku. Anders se podívá

na sklo, v němž se zrcadlí celá jejich kuchyně, naslouchá ne

příjemnému šelestu a napadne ho, že by měl zajít do sklepa

pro velké zahradní nůžky a větve zkrátit.

„Počkej, počkej,“ říká Petra dcerce. „Napřed to dočtu...“

Anders se potichounku vplíží do Agnesina pokoje. Růžová

stropní lampa je rozsvícená. Petra zvedne hlavu a pohlédne

mu do očí. Světle hnědé vlasy si stáhla do ohonu a z lalůčků

jí jako obvykle visí náušnice se srdíčky. Agnes sedí mámě na

kolenou a zarputile opakuje, že to zase pokazila a že jí pasáž

o pejskovi musí přečíst znovu.

Anders vejde a klekne si před ně.

„Ahoj, zlatíčko moje.“

25

Agnes na něj rychle pohlédne, ale hned sklopí zrak. Otec

ji pohladí po hlavě, zastrčí jí pramínek vlasů za ucho a vstane.

„Máš v kuchyni večeři, stačí ji ohřát,“ řekne Petra. „Přečtu

Agnes ještě jednu kapitolu a pak za tebou přijdu.“

„S pejskem jsi to zkazila,“ trvá na svém Agnes a vzdorně

zírá do země.

Anders odejde do kuchyně, vyndá z ledničky talíř s jídlem

a postaví ho na linku vedle mikrovlnky.

Ze zadní kapsy džín pomalu vytáhne dopis a vzpomene

si, jak mu Jurek několikrát zopakoval, že je člověk, lidská

bytost.

Tenký papír s drobným, skloněným, vybledlým písmem.

Nic než několik stručných vět. V pravém horním rohu spatří

adresu; dopis je určen jakési advokátní kanceláři v Tenstě.

Je to obyčejná formální žádost — Jurek Walter prosí o práv

ní pomoc a vysvětlení verdiktu poroty, která ho odsoudila

k ochranné psychiatrické léčbě. Chce znát svá práva a rád by

zjistil, zda bude moci v budoucnu požádat o přezkoumá ní

rozsudku.

Anderse se zmocní neurčitý neklid, ačkoli k němu nemá

žádný konkrétní důvod. Zřejmě ho způsobil rozpor mezi

úředním tónem dopisu se správně volenými slovy a téměř

dyslektickým způsobem psaní.

Odejde do pracovny a v hlavě mu stále znějí Jurkova slova.

Vyndá obálku, napíše na ni adresu, vloží do ní dopis, zalepí

ji a ofrankuje.

Vyjde z domu do chladného večera, překročí plůtek a za

míří přímo ke schránce u kruhového objezdu. Vhodí do ní do

pis, chvíli nečinně postojí, sleduje auta projíždějící po Pískové

ulici a pak se vrátí domů.

Ojíněná stébla luční trávy se vlní ve větru a připomínají

vodní hladinu. Ke starým dřevěným domkům peláší zajíc.

Anders otevře branku a pohlédne zvenčí přímo do kuchyň

ského okna. Vilka se nápadně podobá domečku pro panenky.

26

Všechno je osvětlené a přehledné. Mrkne do chodby a uvidí

obraz, který tam visí odjakživa.

Dveře do ložnice jsou otevřené. Uprostřed místnosti stojí

vysavač. Šňůra je stále zapojená do zásuvky.

Náhle zpozoruje jakýsi pohyb. Překvapením zalapá po de

chu. V jejich ložnici někdo je. Přímo vedle postele.

Chystá se vrazit dovnitř, vzápětí si však uvědomí, že nezná

mý ve skutečnosti nestojí v ložnici, ale přímo naproti němu,

za domem.

Spatřil ho skrze protilehlou okenní tabulku.

Anders proletí po dlážděné cestičce kolem slunečních ho

din a oběhne vilku.

Neznámý ho nepochybně zaslechl. Uskočil od okna a s šus

totem se protáhl živým plotem z šeříků. Lékař se rozběhne za

záhadným návštěvníkem, rozhrnuje větve a ze všech sil napíná

zrak, ale muž už zmizel ve večerním šeru.

27

7

Je tma. Písečný muž mrští do pokoje svůj strašný písek. Mikael

vstane, přestože ho dlouhodobá zkušenost naučila, že nemá

smysl cokoli podnikat ani zadržovat dech. Když si Písečný

muž zamane, že děti budou spát, veškeré protesty jsou marné.

Mikael moc dobře ví, že mu za chvíli ztěžknou víčka a na

konec se zavřou. Ví, že si bude muset lehnout na matraci a stát

se součástí okolní tmy.

Maminka mu často vyprávěla o dceři Písečného muže,

o lout ce Olympii. Prý se po nocích tichounce plíží k postýl

kám spících dětí a zakrývá jim peřinou ramena, aby jim ne

byla zima.

Mikael se opře zády o zeď, na kůži cítí praskliny chladné

ho betonu.

Lehounká zrnka písku víří v šeru jako mlha. Mikael nemů

že dýchat. Plíce pracují ze všech sil, aby mu okysličily krev.

Zakašle a olízne si rty. Jsou suché, okoralé, téměř bez citu.

Víčka mu nezadržitelně klesají.

Teď se celá rodina houpe v zahradní houpačce. Šeříkovým

loubím probleskuje letní slunce. Zarezlé panty skřípají.

Mikaelovi se roztáhnou rty do úsměvu.

Lítají nahoru a dolů a maminka se snaží zmírnit tempo, ale

tatínek houpe stále prudčeji. Houpačka narazí do zahradního

stolku, až se roztřesou sklenice a vyšplíchne z nich jahodová

šťáva.

Pak houpačka vystřelí dozadu, tatínek se směje a zvedá

ruce jako při jízdě na horské dráze.

Mikael kývne hlavou, otevře oči do tmy, zavrávorá a dlaní

se opře o chladnou zeď. Obrátí se k matraci a uvědomí si, že

si musí lehnout. Náhle však ztratí vědomí a podlomí se mu

kolena.

Ztěžka žuchne na zem a plnou vahou dopadne na paži.

V  polospánku ucítí bolest v  zápěstí a  rameni. Neobratně se

28

převrátí na břicho a pokusí se kousek odplazit, ale už nemá

sílu. Prudce dýchá a tváří drhne o betonovou podlahu. Chce

něco říct, nevydá však ze sebe ani hlásku.

Oči ho neposlouchají, ačkoli se je snaží udržet otevřené.

Právě v okamžiku, kdy se Mikael zvolna noří do spánku,

vstoupí do pokoje zlehounka Písečný muž. Neslyšně našlapu

je na svých moučnatých nohách, leze přímo po stěně, zastaví

se pod stropem, spustí paže a snaží se na chlapce dosáhnout

porcelánovými špičkami prstů.

Pak se vše propadne do tmy.

Mikael se vzbudí s rozpraskanými rty a bolavou hlavou. Oči

má slepené starým pískem. Je zoufale unavený a snaží se opět

usnout, ale zasutý střípek v jeho podvědomí zaregistruje, že

došlo k nějaké zásadní změně.

Zalije ho horká vlna vzrušení.

Posadí se a podle ozvěny usoudí, že se nachází v jiné, vět

ší místnosti.

Už není zavřený v té těsné díře.

Samota ho nechává ledově chladným.

Obezřetně leze po podlaze, dokud nenarazí na zeď. V hla

vě se mu honí všechno možné. Nedokáže si vzpomenout, kdy

definitivně pohřbil veškeré naděje na útěk.

Tělo má po dlouhém spánku ztuhlé a těžké. Zvedne se

na nejisté nohy a plouží se podél zdi až do rohu, pak se ještě

o kousek posune a narazí na kovovou desku. Horečně šátrá

po jejích okrajích. Pochopí, že to jsou dveře. Jezdí po nich

dlaněmi. Vtom nahmatá kliku.

Ruce se mu třesou.

V pokoji je naprosté ticho.

Opatrně kliku stiskne. Předpokládá, že bude zamčeno,

dve ře se však otevřou.

Dlouhým krokem vstoupí do další místnosti. Je v ní mno

hem více světla. Mikael na chvíli zavře oči.

Připadá si jako ve snu.

Nech mě odejít, pomyslí si.

Hlava se mu málem rozskočí.

Mžourá kolem sebe. Je na nějaké chodbě. Vleče se dál.

Srdce mu buší až v hrdle, sotva může dýchat.

Snaží se chovat co nejtišeji, přesto vyjekne strachy.

Písečný muž se určitě brzy vrátí — ten na žádné dítě nikdy nezapomene.

Mikael s přimhouřenýma očima klopýtá za rozmazaným světlem.

Co když je to léčka? pomyslí si. Třeba mě láká ke světlu

jako můru ke svíčce, abych si spálil křídla.

Přesto jde dál, rukou se opírá o stěnu.

Nechtěně vrazí do velkých rolí izolační vlny a sykne zděšením. Druhým ramenem uhodí do zdi, ale podaří se mu udržet rovnováhu.

Zastaví se a téměř neslyšně si odkašle.

Světlo vychází z prosklených dveří.

Doklopýtá k nim a popadne kliku. Dveře jsou zamčené.

Ne, ne, ne.

Lomcuje klikou, cloumá dveřmi a snaží se je otevřít, je to

však zbytečné. V zoufalství se sveze po stěně na zem. Vtom

za sebou zaslechne tichounké kroky, ale neodváží se otočit.

8

Spisovatel Reidar Frost vypije sklenku vína, položí ji na ku

chyňský stůl a na chvíli zavře oči, aby se uklidnil. Někdo za

tleská. Veronika v modrých šatech se postaví do rohu, rukama si zakryje obličej a začne nahlas počítat.

Hosté se rozprchnou do všech stran jako hejno vrabců,

z po kojů honosného panského sídla se ozývá smích a dupot.

Reidar ví, že by se měl zdržovat pouze ve spodním patře, přes to se pomalu zvedne, zamíří k tajným dvířkám a vplíží se

do úzké přípravny jídla. Opatrně našlapuje po schůdcích pro

služku, otevře dveře skryté za velkou zarámovanou tapiserií a vstoupí na zakázané území.

Je mu jasné, že by v těchto pokojích neměl pobývat sám, přesto pokračuje dál, kráčí prostornými sály, které na sebe navazují. Projde všemi místnostmi, pečlivě za sebou zavírá

dveře. Nakonec se zastaví na otevřeném ochozu.

Stěna je obložená papírovými krabicemi s dětským oble

čením a hračkami. Z jedné vykukuje světle zelená kosmická

pistole.

Zdmi i podlahou tlumeně proniká Veroničin výkřik:

„Sto! Už jdu!“

Reidar vyhlédne z okna na pole a padoky pro koně. O kousek dál se táhne dlouhá březová alej, vedoucí až k sousednímu panství Råcksta.

Přitáhne si polstrovanou židli a  pověsí sako na opěradlo.

Když našlápne na hebké čalounění, uvědomí si, jak je opilý.

Bílou košili má na zádech skrznaskrz propocenou. Prudkým

pohybem přehodí provaz přes stropní trám. Židle se pod ním zakymácí. Těžké lano uhodí o dřevo, konec se sveze

ke straně.

Vzduchem poletují zrnka prachu.

Pod tenkými podrážkami mu polstrování připadá podivně měkké.

31

Ze spodního patra se ozývá veselý hlahol. Reidar na oka

mžik zavře oči a představí si své děti, jejich obličejíky, ramín

ka a útlé paže.

Stále má v živé paměti jejich švitoření a capání — vzpo

mínky však prolétnou kolem jako letní vánek, pak má v srdci

opět pusto a prázdno.

Všechno nejlepší k narozeninám, Mikaeli, řekne v duchu.

Ruce se mu třesou, nedokáže ani uvázat smyčku. Stojí

bez hnutí, snaží se dýchat klidněji a pak pokračuje ve své

činnosti. Vtom se ozve zaklepání na kterési dveře. Reidar pár

vteřin vyčkává, pak pustí provaz, sleze ze židle a  oblékne

si sako.

„Reidare?“ zazní tichý hlas.

Je to Veronika, určitě se při pikání dívala mezi prsty a všim

la si, že se vytratil do přípravny. Žena otevírá jedny dveře po

druhých, a čím je blíž, tím je její hlas zřetelnější.

Reidar zhasne, vyjde z dětského pokoje do sousední míst

nosti a zastaví se.

Proti němu kráčí Veronika, v ruce drží sklenku šampaňské

ho. Vřele po něm blýskne temnýma opilýma očima.

Je vysoká a štíhlá, černé vlasy má sestříhané do slušivého

chlapeckého účesu.

„Říkala jsem ti přece, že se s tebou chci vyspat, copak jsi

zapomněl?“ zeptá se ho a svůdně se nakrucuje.

„To mě těší,“ odpoví se smutným výrazem Reidar.

Veronika Klimtová je Reidarovou literární agentkou. Už

třináct let sice nenapsal ani řádku, ale poslední tři knihy mu

stále vynášejí slušné peníze.

Z jídelny kvílí hudba, rychlé basové tóny duní celým do

mem. Reidar se zastaví u pohovky a rukou si pročísne stří bři

té vlasy.

„Nechali jste mi trochu šampaňskýho?“ zeptá se a usadí se

na pohovku.

„Ne,“ odpoví Veronika a  podá mu svou poloprázdnou

sklenku.

„Volal mi tvůj muž,“ řekne Reidar. „Prý už je načase, aby ses vrátila domů.“

„To zrovna, chci se s ním rozvést a...“

„To nesmíš,“ přeruší ji Reidar.

„Proč mi to říkáš?“

„Aby sis nedělala marné naděje, že o tebe stojím,“ krotí ji

Reidar.

„Žádné naděje si nedělám.“

Reidar dopije víno, natáhne se na gauč, zavře oči a cítí, jak

ho zmáhá opilost.

„Vypadal jsi tak zdrceně, že jsem se o tebe začala bát.“

„Žiju si jako král,“ odsekne Reidar.

Dole zaburácí smích, hudba zesílí, až se pod nimi rozvi

bruje podlaha.

„Hosté tě zřejmě postrádají.“

„Tak to tam půjdeme obrátit vzhůru nohama,“ usměje se

Reidar.

Již sedm let pečlivě dbá na to, aby měl po čtyřiadvacet ho

din denně kolem sebe nějakou společnost. Jedna návštěva

střídá druhou. Někdy ve svém sídle pořádá ohromné okázalé sešlosti, jindy komornější večeře. Ale ve dnech, na které připadnou narozeniny některého z jeho dětí, by nejraději skon

coval se životem. Ví, že kdyby kolem sebe neměl spoustu ve

selých lidí, záhy by ho zničilo ticho a osamělost.

33

9

Reidar a Veronika vtrhnou do jídelny a málem je porazí duní

cí muzika. V pološeru se kolem velikého jídelního stolu tlačí

hosté. Někteří tančí, jiní si ještě pochutnávají na srnčím hřbetě

s pečenou kořenovou zeleninou.

Herec Wille Strandberg v rozepnuté košili přikřepčí k Rei

da rovi a Veronice, otírá se o ně a cosi volá, jeho hlas však za

nikne v okolním rámusu.

„Košili dolů!“ výskne rozjařeně Veronika.

Wille jí se smíchem vyhoví, odhodí košili a kroutí se před

ní s rukama v zátylku, až se mu natřásá zaoblené bříško pána

v nejlepších letech.

Reidar do sebe obrátí další sklenku vína a s rozvlněnými

boky se přidá k Willemu.

Ozve se klidnější, romantičtější část skladby. Nakladatel

David Sylwan se spokojeným zpoceným obličejem popad ne

Reidara za paži a něco mu šeptá.

„Cože?“

„Dneska jsme ještě nesoutěžili,“ zopakuje David.

„Tak co chcete zkusit?“ zeptá se Reidar. „Stud poker, střel

bu, grappling...“

„Střelbu!“ zvolá několik hlasů.

„Přineste bouchačku a několik flašek šampaňskýho,“ při

káže vesele Reidar.

Hudba opět zaburácí, veškerý hovor zanikne v ukrutném

randálu. Reidar sundá ze zdi olejomalbu a vynese ji z místnos

ti. Je to jeho vlastní portrét od Petera Dahla.

„Mám ten obraz ráda,“ prohodí Veronika a snaží se Reidara

zadržet.

Reidar setřese její ruku z ramene a projde halou. Té měř celá

společnost ho následuje ven, do parku. Země je pocukrova

ná čerstvě napadaným prašanem. Z černé oblohy se snášejí

veliké vločky.

Reidar přidusá k jabloni a zavěsí portrét na zasněženou

větev. Za ním kráčí Wille Strandberg, v ruce třímá nouzovou

pochodeň. Stáhne z ní obal a vytrhne lanko. Světlice několi

krát práskne, pak se prudce rozzáří. Wille s chechotem vrávorá

kolem stromu, nakonec pochodeň zapíchne do sněhu. Bílé

světlo ozáří kmen i holé větve.

Všichni hledí na obraz, na němž je zachycen Reidar se stří

brným perem v ruce.

Překladatel Berzelius nese tři láhve šampaňského, David

Sylwan nadšeně zvedne Reidarův starý kolt.

„Tohle už přestává být legrace,“ namítne znepokojeně Vero

nika.

David se postaví vedle Reidara, zastrčí do zásobníku šest nábojů a pak otočí bubínkem.

Wille Strandberg je stále svlečený do půl těla, zimu však

necítí, hřeje ho alkohol.

„Jestli vyhraješ, můžeš si vybrat koně podle libosti,“ mumlá

Reidar a sáhne po revolveru.

„Prosím vás, buďte opatrní,“ prosí Veronika.

Reidar udělá krok stranou, natáhne paži, zamíří a stiskne spoušť. Netrefí se, mezi staveními práskne ozvěna.

Několik hostů zdvořile zatleská, jako kdyby odpálil míček na golfovém hřišti.

„Teď je řada na mně,“ výskne David.

Veronika stojí ve sněhu a klepe se zimou, v tenkých otevře

ných lodičkách jí mrznou nohy.

„Tenhle portrét mám moc ráda,“ zopakuje.

„Já taky,“ souhlasí Reidar a vystřelí podruhé.

Kulka zasáhne horní část obrazu. Nad pozlaceným rámem se zvedne obláček prachu. Plátno se uvolnilo z rámu a visí nakřivo.

David mu s úšklebkem vyškubne revolver z ruky, zapotácí se, upadne, a když se pokouší vstát, nechtěně vypálí k nebi.

Dva zevlouni nadšeně plácají dlaněmi, ostatní si s radostným rykem připijí.



Lars Kepler

LARS KEPLER


1

Lars Kepler je pseudonym švédské autorské dvojice manželů Alexandra Ahndorila a Alexandry Coehlo Ahndorilové.

Oba dva jsou jako jednotlivci známí vydávaní spisovatelé. Když se rozhodli se spojit své tvůrčí síly a vytvořit společné dílo, nechtěli, aby ho si čtenáři dávali do souvislostí s jejich předchozí individuální prací. Identita Larse Keplera ale byla odhlalena brzy po vydání prvního románu.

Kepler - Lars Kepler – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist