načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Piknik v Provence - Elizabeth Bard

Elektronická kniha: Piknik v Provence
Autor:

Autorka bestselleru Oběd v Paříži nás zve na další kulinářské a životní dobrodružství. Elizabeth s manželem při romantickém výletu propadli kouzlu Provence, rozhodli se odstěhovat ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 372
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Petra Diestlerová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0656-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka bestselleru Oběd v Paříži nás zve na další kulinářské a životní dobrodružství.

Elizabeth s manželem při romantickém výletu propadli kouzlu Provence, rozhodli se odstěhovat na venkov a otevřít si tam zmrzlinářství. Její druhá autobiografická knížka obsahuje lákavé recepty na jídla jako plněné cuketové květy, fíkový koláč či medovo-tymiánová zmrzlina, ale především vypráví o všem, co se může stát, když se dva lidé z města přestěhují na venkov, když manželé zakládají společný podnik, když se americké děvče učí francouzskému stylu rodičovství a když vášnivá kuchařka objevuje klasickou provensálskou kuchyni. S vtipem, humorem a kopečkem jahodového sorbetu nám Elizabeth připomíná, že život – v kuchyni i mimo ni – je dostaveníčko s neočekávaným.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Bard - další tituly autora:
Oběd v Paříži Oběd v Paříži
Bard, Elizabeth
Cena: 109 Kč
Piknik v Provence Piknik v Provence
Bard, Elizabeth
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Piknik v Provence
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Elizabeth Bard
Piknik v Provence – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Pro mou matku.
Ted už tomu rozumím.





Poznámka autorky
Některá jména a charakteristické podrobnosti byly změněny
kvůli ochraně soukromí. A chudák Gwendal neměl ani
v téhle knize to štěstí.





Piknik v Provence
7
KAPITOLA 1
Piknik v Provence
O
bvykle nemám ve  zvyku představovat se kravám. Jenže
tohle byly důležité krávy, životně důležité. Kdyby
z nějakého důvodu nebyly k  dispozici, náš sen o domácí provensálské
zmrzlině by se rozplynul dřív, než stačil nabrat jasnější obrysy.
„Dobrý den, dámy,“ řekla jsem odvážně a všimla si přitom
jejich kostnatých zadků. Americkým očím připadaly trochu
příliš štíhlé na  to, aby dokázaly poskytnout základ pro
dobrou levandulovou zmrzlinu. Jenže tohle je Francie, takže by se
člověk neměl divit, že dokonce i zdejší dobytek vypadá, jako
by držel dietu. Krávy zcela lhostejně sledovaly, jak se moje
podpatky boří do blátivé jarní půdy. Jedna nakonec
vzhlédla a zaměřila na  mě plnou pozornost. Zádumčivě
přežvykovala seno a dokonalá černá linka kolem velkých lesklých očí
mi připomněla Elizabeth Taylorovou v Kleopatře. Znenadání
pokývla hlavou k  mým vysokým botkám a okamžitě zase
zvedla zrak, jako by chtěla říct: Excusez-moi, madame, ale
z čistoty vaší obuvi je zcela jasné, že jste tady nová. Velice, velice nová.
A my ze zásady neposkytujeme mléko nikomu, kdo se narodil
na Manhattanu.





Elizabeth Bard
8
Kdybyste mi v můj svatební den sdělili, že za deset let budu
stát na poli v Provence a vést zdvořilostní rozhovor
s hubenými kravami, odtažitě bych přikývla, zakroutila v  prstech
náhrdelníkem z odstupňovaných perel a prohodila, že jste si mě
nejspíš s někým spletli.
Mýlila bych se.
Nepřijeli jsme se tam usadit. Měli jsme v úmyslu pouze strávit
pár dní na  sluníčku a dopřát si k  tomu buclatou lahev Côtes
du Rhône.
Céreste, hodinu jízdy východně od Avignonu, se
nenachází v místech, která by se dala prohlásit za módní část Provence.
Je to vesnička se třinácti stovkami obyvatel, schoulená v údolí
podél staré římské silnice; místní jsou zvyklí na  to, že tudy
turisté projíždějí cestou k působivějším městečkům
na vrcholcích nedalekých kopců – k Saignonu nebo Lourmarinu. Je tam
jediná hlavní ulice, kde se nachází řeznictví, dvě boulangerie
a kavárnička s  umělohmotnými židlemi a doškovou
markýzou. Od chvíle, kdy do obce vjedete přes kruhový objezd
poblíž blikajícího neonového kříže lékárny, do chvíle, kdy z  ní
zase vyjedete pod baldachýnem vzrostlých platanů, uběhne
asi pětadvacet vteřin. Kdybyste se zrovna v  tu chvíli sklonili
k přihrádce u spolujezdce, abyste z ní vyhrabali sluneční
brýle, mohli byste Céreste úplně zmeškat. A přece jsme se tady
ocitli my dva – jeden vyčerpaný francouzský manažer a jeho
těhotná americká manželka, kteří tu chtěli strávit deset dní
o velikonočních prázdninách.
S  Gwendalem jsme odvezli zavazadla, jejichž kolečka
rachotila po  kamenném dláždění jako dostavník, na  nádvoří
penzionu. La Belle Cour je půvabný dům plný knih,
hlubokých měkkých klubovek a rozšafného tikání stojacích hodin.
Když jsme se vydrápali po točitém schodišti k našemu pokoji
(nikdo mi nenabídl, že mě vezme na záda, ačkoli bych to
možná uvítala), přejela jsem rukou po  bíle omítnutých stěnách,
chladných na dotek. Nadýchané polštáře na posteli vypadaly





Piknik v Provence
9
lákavě. Posadila jsem se, nebo se spíš sesunula břichem napřed
na pestrobarevný žinylkový přehoz.
Pomyslela jsem na  jiné točité schodiště, které vedlo přes
tři patra až k maličkému hnízdečku lásky v srdci Paříže. Před
deseti lety jsem tam obědvala s hezkým Francouzem – a domů
se už nikdy doopravdy nevrátila. Z mého francouzského
milence je teď můj francouzský manžel a ze mě se stala
adoptovaná Parisienne. Vím, v které místní pekárničce mají nejlepší
croissanty, dokážu plynně hovořit s pánem z telefonní
společnosti (což je větší výkon, než by se mohlo zdát) a umím si bez
sebemenšího zaváhání objednat v řeznictví úhledně
staženého králíka.
Posledních pět let jsme strávili prakticky v neustálém
pohybu. Gwendal založil úspěšnou poradenskou společnost a
uskutečnil svůj sen o práci ve filmovém průmyslu. Mně se povedla
riskantní proměna z  novinářky na  částečný úvazek v  autorku
na plný. Moje první kniha byla na cestě, stejně jako naše první
dítě. Měli jsme byt s funkčním krbem a něčím, co se skoro dalo
vydávat za  vanu. Bylo nám kolem pětatřiceti a byli jsme
hluboce zamilovaní (ačkoli naprosto vyčerpaní) a všechno
pěkně klapalo. Když jsem byla malá, představovala jsem si tohle
období; celý život jsem čekala, až budu sedět na vrcholku
důkladně opečovávané hory úspěchů a obdivovat výhled. Jenže
poslední dobou se mi vtíral do hlavy další pocit. Můžete tomu
říkat nedostatek kyslíku. Únava z boje. Možná mi jenom dítě
tlačilo na měchýř, ale stejně mi připadalo, jako by ta hora spíš
seděla na nás.
Když jsme sešli dolů, převlečení na večeři, na stolku
z tepaného železa venku už stály čtyři skleničky a láhev rosé. Naše
anglická hostitelka Angela se objevila s táckem gressins,
chlebových tyčinek dlouhých a tenkých jako cigaretová špička,
a mističkou kandovaného zázvoru. Byla vysoká a elegantní,
držela se zpříma jako chovanka klášterní školy a ramena jí
halily vrstvy bavlny a kašmíru, nad nimiž se pohupovaly stříbrné
náušnice. Něco ve způsobu, jakým si držela v záloze prchavé





Elizabeth Bard
10
úsměvy, mi prozradilo, že z  těch dvou má právě ona větší
smysl pro humor. Její manžel Rod nosil pastelové proužky,
které mu ladily s růžovými tvářemi. Měl zářivé oči lidí, kteří
rádi pláčou na  svatbách a v  kině. Okamžitě se nám
zalíbili. „Takže, co vás přivádí do Céreste?“ zeptal se Rod, když
naléval do Gwendalovy skleničky trošku vína. Ačkoli ještě
nikdy nikoho nezatkli za to, že si dal sklenku vína
v těhotenství – a už vůbec ne ve Francii –, neochotně jsem se spokojila
s perlivou vodou.
Gwendal zaváhal a snažil se připadnout na odpověď, která
by nepůsobila dojmem, že jsme na nějaké pouti. Můj manžel
totiž velice obdivuje francouzského básníka Reného Chara,
jednoho z  vůdců protifašistického odboje za  druhé světové
války. Věděli jsme, že Char bydlel za  války v  Céreste.
Protože jsem už začínala třetí trimestr a bála jsem se létat,
rozhodli jsme se prozkoumat Luberon, krajiny a události popsané
v Charových nejslavnějších básních. Jestli to zní jako podivný
důvod pro dovolenou, no, nejspíš je. Ale na druhé straně,
někteří lidé zase chodí pozorovat ptactvo.
Jakmile jsme se zmínili o Charovi, Angela odložila
skleničku, zmizela v  domě a vzápětí přinesla  malou brožovanou
knížku s bílou obálkou. „Četli jste tu poslední knihu?“
Ukázalo se, že dějiny se odehrávaly jen kousek odsud
v ulici. Za války měl Char vášnivý románek s Marcelle Ponsovou
Sidoineovou, mladou ženou z téhle vsi. Bydleli spolu a z domu
její rodiny řídili odbojovou síť. Marcelle měla dceru Mireille,
které bylo v roce 1940 osm let. „Právě vydala knížku o svém
dětství s Charem,“ vysvětlila Angela. „Bydlí jen pár domů
odsud, po ulici doleva. Nechcete se s ní seznámit?“
Gwendalovi se rozzářily oči, ale vzápětí se zastyděl. Úplně
jsem viděla, jak to v jeho francouzském mozku šrotuje: „Jenže
co bych měl říkat úplně cizí ženě? Na to, abyste Evropana vyléčili
z  přirozené rezervovanosti, potřebujete něco víc než jen deset
let v jedné posteli s Američankou. Nakonec zvědavost zvítězila
nad dobrým vychováním – odmítnutí nepřipadalo v úvahu.





Piknik v Provence
11
Angela zvedla telefon, vyměnila si zdvořilé pozdravy. Mireille
nás za pár dní velmi ráda přijme.
Jakmile byla schůzka domluvená, pustili jsme se do průzkumu
okolí. Nazítří ráno jsem se usadila s  knihou na  dvorku plném
květin a Gwendal vyrazil na  túru. Potřeboval vychodit těch
posledních pár měsíců pracovního nasazení. Přede dvěma lety
spojil svou malou společnost s větší organizací a dřel jako kůň
(patří k  tomu vzácnému druhu francouzských workoholiků).
Teď se ocitl v situaci, kdy už neměl nad svou firmou
strategickou kontrolu. Byl jako jeden z těch mimů, kteří usilovně tlačí
do stropu neviditelné krabice: měl velmi slušný plat a zvučně
znějící funkci, a přesto byl v  pasti. Angela s  Rodem ho poslali
po  stezce, která začínala hned za  místním hřbitůvkem a vedla
do sousední vesnice Montjustin. Za jasného dne odtamtud
vidíte zasněžené vrcholky Alp. Gwendal se vrátil v poledne, tmavé
vlasy zvlhlé potem, boty zablácené. Ačkoli se mi v obleku
s kravatou strašně líbí, musela jsem uznat, že v  kraťasech vypadá
o pět let mladší.
I kdybych nebyla v šestém měsíci, pochybuju, že bych toho
moc nachodila. Gwendal vyrostl na divokém bretaňském
pobřeží a vždycky měl bližší vztah k přírodě než já. Miluje
úchvatné výhledy i vánek z útesů, který mu čechrá vlasy a plní plíce
jako průzračný duch. Já jsem asfaltová princezna, od narození
a z přesvědčení. Miluju vánek z větracích průduchů metra,
který mi zvedá sukni a šimrá mě na stehnech jako Marilyn
Monroe. A nejlepší výhled pro mě představuje stůl bohatě
prostřený k večeři.
A když už mluvíme o večeři, čekaly nás nějaké nákupy.
V penzionu se nepodávalo jídlo, a jelikož po většinu
odpolední bylo příjemné počasí s teplotami okolo třiadvaceti stupňů,
s  Gwendalem jsme se rozhodli vyrážet na  pikniky. Necelých
dvacet kilometrů západně od Céreste, po silnici, která se táhne
kolem svahů pohoří Luberon, se koná široko daleko vyhlášený
trh v Apt. Každou sobotu od osmi ráno do půl jedné
odpoleElizabeth Bard
12
dne ovládne celé město, od parkoviště na okraji historického
centra města přes úzké klenuté průjezdy s hodinami na věžích
až po dlážděné ulice – každičký průchod a každé náměstíčko
nabízí přehršel sýrů, zeleniny, uzenin a místního
levandulového medu.
Během let se z francouzských trhů stalo moje přirozené
prostředí. Upřímně přiznávám, že téměř všechno, co jsem zjistila
o své adoptivní vlasti, jsem se dozvěděla autour de la table –
u stolu. Rituály nákupu, přípravy jídla a jeho společné
konzumace se staly tak zásadní součástí mého života ve  Francii,
že se jen s  obtížemi rozpomínám na  tu dobu v  New Yorku,
kdy oběd představoval patnáct minut, které mi zabralo dojít
do čínského salátového bistra a vrátit se k pracovnímu stolu.
Dostali jsme se teprve k  prvnímu průchodu, když mě
na  místě zastavila vůně jahod. Ne pohled na  ně; pouhá vůně.
Přes hlavy několika kolemjdoucích jsem zahlédla skládací
stolek a dvě tmavovlasé ženy, zjevně matku s dcerou, rovnající řady
dřevěných košíčků. Jahody měly srdčitý tvar a nahoře úhlednou
korunku zelených lístků. Byly menší a světlejší než ty krvavě
rudé obludy, které se k nám obvykle dovážejí ze Španělska.
Varovali nás, že Velikonoce představují začátek turistické
sezony, a jistě, ceny tu byly kupodivu velmi pařížské,
vlastně ještě vyšší. Ale děvče jako já potřebuje jíst. Přesně řečeno,
potřebuje jíst první jahody z Carpentras, které se nikde jinde
sehnat nedají. Koupila jsem jeden košík pro nás a jeden pro
Angelu a požádala jsem tu tmavovlasou trhovkyni, aby nám je
dala stranou. Měla jsem tušení, že nakonec potáhneme
spoustu nákupů.
Prošli jsme kolem muže nabízejícího křepelčí vajíčka, tak
malá a tečkovaná, že se dala stěží odlišit od  čokoládových
napodobenin, které bývají o Velikonocích k  vidění ve  výloze
chocolatier. Na  paletách vyložených slámou ležely úhledné
svazečky prvního chřestu. Odolat se nedalo. Byla jsem si
jistá, že když hezky poprosím, Angela mi půjčí hrnec a sporák,
abych chřest mohla oblanšírovat.





Piknik v Provence
13
Naše kroky zpomalily za houstnoucím ranním davem. U
boulangerie se vytvořila zácpa. Venku byl umístěný vozík z tepaného
železa, elegantnější verze pojízdné prodejny preclíků
z newyorských ulic. Kromě croissantů a pain au chocolat se na  něm
vršily i ploché ovály kváskového chleba. Některé pokrývala
vrstvička strouhaného sýra Gruyère a slaniny, jiné krusta
karamelizovaných cibulek a ančoviček. Křídový nápis na tabulce oznamoval
Fougasse a já usoudila, že jde o místní typ focaccii. Rozhodla
jsem se pro jednu posypanou praženými vlašskými ořechy,
která voněla čerstvě rozpuštěným rokfórem. Tohle bude dokonalé
pečivo na  náš piknik – snadno se trhá a je přesně tak akorát
mastné, aby mi to poskytlo záminku olíznout si prsty.
Dav na  hlavní pěší zóně začal připomínat shromáždění
na  Times Square na  silvestra, lidé se pohybovali jen
šouravými krůčky a strkali do sebe lokty. Do zápěstí se mi zařezávala
ucha nesčetných igelitek a já začínala chápat, k čemu jsou dobré
ty pestré proutěné košíky, které se nabízely hned vedle stánku
s  mangoldem. Vklouzli jsme do vedlejší uličky a tou jsme
kolem stolků plných štůčků barevných látek a misek s  lesklými
zelenými olivami došli na malé náměstíčko. Přehlédla jsem náš
ranní úlovek. Chyběla pouze zásadní součást francouzské
výživové pyramidy: charcuterie. Přistoupila jsem k neoznačené bílé
dodávce, o jakých vám matky odjakživa říkají, abyste do nich
nikdy nenastupovaly. Bok měla otevřený, uvnitř se blyštěl
dokonale čistý pult z  nerezové oceli a pod ním výklad. Byly tam
vyrovnané velké kusy vepřových žebírek, čerstvé klobásy
tečkované bylinkami, a dokonce i boudin noir maison, domácí jelita
(na  piknik ne zrovna praktická, ale už jsem přemýšlela, jestli
bych si jich nemohla pár odvézt v  kufru do Paříže). Rozhodla
jsem se pro saucisse sèche au thym – podkovu suché klobásy
provoněné tymiánem a kuličkami černého pepře. Byla jsem si
docela jistá, že si Gwendal vzal kapesní nožík po otci.
Když ve  Francii nakupuju potraviny, vždycky dostanu
strašný hlad. Vyzbrojení zásobou jídla na několik dní jsme se
nemohli dočkat oběda.





Elizabeth Bard
14
Následující úterý jsme se dostavili přesně ve  tři hodiny
na kávu s Mireille, dcerou Charovy válečné lásky. U dveří nás
přivítala tmavovlasá žena po sedmdesátce, oblečená ve vlněné
sukni, střízlivých botách a růžové halence se šátkem do barvy.
Procházeli jsme pod klenutými kamennými stropy pečlivě
rekonstruovaného zájezdního hostince ze sedmnáctého století,
kde bydlela s  manželem a matkou Marcelle, které bylo nyní
čtyřiadevadesát let. Ocitli jsme se v  přízemní místnosti, jež
kdysi sloužila jako hospodská kuchyně. Kamenný krb tam byl
skoro tak velký, abych do něj mohla vlézt. Snadno jsem si
dokázala představit, jak nízko nad ohněm visí obrovský kotel
dušeného masa nebo soupe d’épeautre, nachystaný pro pocestné,
kteří se tu zastavili, aby napojili koně a za úsvitu odjeli.
Pod jediným oknem byl prostřený stůl. Na  naškrobeném
bílém ubrusu ležel dřevěný penál a kůží potažená sluchátka
připojená ke  změti reznoucího drátu. Vypadalo to jako
pomůcky pro nějaké staromódní kouzelnické vystoupení.
Nebyla jsem si jistá, co mám očekávat. Do této chvíle pro mě René
Char neznamenal o moc víc než jméno v naší knihovničce.
Když si vezmete za  muže cizince – a tím cizincem jste
vlastně vy – kulturní narážky znamenají jednu z  nejširších
propastí, které je třeba překročit. Gwendal a já jsme se skláněli
každý před jiným oltářem. V době, kdy jsme se seznámili, on
nikdy neviděl Snídaňový klub, zatímco já neznala
Truffautovo Nikdo mne nemá rád. Já jsem svůj první ploužák
tancovala na  kapelu Wham!, zatímco on na  písničku nějaké italské
popové hvězdy, o které jsem jaktěživo neslyšela. Můj
pubertální srdcebol (ačkoli k tomu jsem velké sklony neměla)
rozdmýchával John Donne; Gwendal dával přednost
Rimbaudovi. Nebudu se namáhat s líčením toho, co se stalo, když jsem se
ho snažila přimět, aby poprvé ochutnal tyčinku Twinkie, ten
oblíbený americký piškot plněný vanilkovým krémem.
Považuju se za rozumně sečtělou vysokoškolačku, která měla jako
hlavní obor anglicky psanou literaturu, ale kromě úryvků,
které na  Gwendala udělaly takový dojem, že mi je předčítal





Piknik v Provence
15
nahlas, byla pro mě poezie Reného Chara i jeho osudy úplnou
novinkou.
Věděla jsem, že Char se přátelil s Braquem, Picassem i
Andrém Bretonem na  té křižovatce intelektuálního života,
kterou představovala meziválečná Paříž. Za druhé světové války
patřil k  vůdcům francouzského odboje, přijímal letecké
dodávky zbraní z Londýna a ukrýval výzbroj, uprchlíky a mladé
Francouze, kteří odmítali service du travail obligatoire, totální
nasazení v  práci pro Německo. V  roce 1944 odjel do
Alžírska, aby de Gaullovi pomohl s přípravami na osvobození jižní
Francie. Jakmile jsme se však posadili ke  stolu, rychle jsem
vycítila, že Mireille si s  námi nechce povídat o téhle veřejné
personě. „Char pro mě byl jako otec,“ řekla a ukázala nám
dopis psaný jeho rukou. Měl úhledný zkosený rukopis, nepatrně
zdobný – se zvednutým zobáčkem na konci každého velkého
L. Otevřela jeho popraskaný dřevěný penál a dotkla se
zčernalého kovového hrotu jednoho pera. Ačkoli se události, o nichž
jsme mluvili, odehrály před pouhými sedmdesáti lety,
zacházela s těmi předměty jako s prastarými relikviemi.
V  pravém provensálském stylu jsme tam vysedávali celé
odpoledne: jedna káva, pak druhá, jeden koňak, pak druhý.
Mireille nám vyprávěla příběhy o padělaných dokumentech,
o udavačích z vesnice i o tom, jak jí Char u sporáku na dřevo
pomáhal s domácími úkoly. V jejím výrazu se střídala něžná
nostalgie s  ponurým pragmatismem místních paysans.
„Donutil mě, abych se naučila zpaměti slova vichystické hymny,
‚Maréchal, nous voilà‘, a nakázal mi, ať ji ve škole zpívám
obzvlášť hlasitě, aby nikdo nepojal podezření vůči tomu, co
děláme,“ pověděla nám.
„Máte ještě nějaké otázky?“ zeptala se Mireille, když jsme
se protahovali nad prázdnými šálky od  espressa. Gwendal si
odkašlal. „Někde jsem četl, že ačkoli Char odmítal za německé
okupace vydávat svá díla tiskem, celou válku psal. Říká se, že
svoje rukopisy zakopal ve sklepě domu, kde žil, a vrátil se pro
ně po válce.“ Doopravdy to bylo tak, že Char po osvobození





Elizabeth Bard
16
vykopal své zápisníky a poslal je do významného
francouzského nakladatelství Gallimard, kde si jich všiml budoucí
nositel Nobelovy ceny Albert Camus. Ty básně, které vyšly v roce
1946 pod názvem Feuillets d’Hypnos, jsou Charovým
mistrovským dílem. „Hledali jsme po  celé vesnici,“ dodal Gwendal.
„Kde,“ pokračoval typickými francouzskými oklikami k  jádru
věci, „je ta slavná díra v podlaze?“
„To vám ráda ukážu,“ prohlásila Mireille. „Ten dům nám
pořád patří.“
Nazítří ráno jsme prošli kolem pozůstatků středověké
tvrze do srdce vieux village. Domy v téhle části obce se choulily
těsně k sobě, přimáčknuté jeden na druhý jako dřevěné
hrací kostky; dalo se těžko určit, kde jeden končí a začíná další.
Na place des Marronniers s kašnou a vysokými kaštany jsme
odbočili ostře doleva a vydali se úzkou dlážděnou uličkou
k La Maison Pons.
Mireille odemkla branku z tepaného železa a provedla nás
klenutým průchodem na vnitřní dvůr. O jednu zeď se tam
opíralo dřevěné kolo od vozu, které mi sahalo až k rameni. „Mon
grand-père.“ Vysvětlila nám, že její dědeček z  otcovy strany
byl carrossier. Prošli jsme dalšími dveřmi a já s  Gwendalem
jsme se museli prakticky ohnout až do předklonu, abychom
si nenarazili hlavy o hrubě tesané kamenné kvádry, když jsme
za  ní sestupovali do vinného sklepa. Mireille odsunula pár
prázdných lahví a ukázala na nízkou dřevěnou poličku, asi
třicet centimetrů nad podlahou z udusané hlíny. Le voilà. „Tady
Char schoval svůj rukopis,“ řekla. „Zabalený do starého
padáku.“
Gwendal se zadíval na to místo. Tohle je muž, kterého
miluju, pomyslela jsem si. Muž, kterého dokáže viditelně dojmout
díra v zemi.
„Skladovali jsme tu vepřové maso,“ pokračovala Mireille
náhle přízemnějšími podrobnostmi. „Tenkrát jsme jedli
všechno. Kotlety se zalévaly do tuku, a když člověk jednu chtěl, šel
si ji vyhrabat.“ Když jsme se obraceli k odchodu, zlehka dupla





Piknik v Provence
17
na  hliněnou podlahu. „Můj strýček – dělal Charovi za  války
řidiče – říkal, než umřel, že by tu mohly být pořád zakopané
zbraně. Nikdy jsme je nehledali.“
Uvnitř se dům skládal z  bludiště vybílených místnůstek.
Nic nebylo na stejné úrovni: při průchodu z pokoje do pokoje
jste museli vždycky popojít o jeden dva schůdky nahoru nebo
dolů. V obýváku jsme spatřili tmavé dřevěné trámy a otevřený
krb, který byl stále slabě cítit kouřem. V mezipatře se
nacházela místnost, kde Char spával. Vykoukla jsem z okna, u nějž
míval psací stolek. Viděla jsem jen úzkou výseč ulice; nejspíš
přesně takovou, aby básník mohl rozeznat lýtka hezké dívky
od  holínek německého vojáka. Nahoře se nacházely tři další
ložnice a dvě koupelny. Hlavní ložnici, v bývalém podkroví se
zkosenou střechou, zalévalo ranní slunce. „Tady jsme věšívali
šunky,“ oznámila Mireille. Bylo zřejmé, že kamkoli se podívá,
vidí dva světy, minulý a současný. V tomhle domě se narodila,
stejně jako její matka. Přejela jsem dlaní po jednom trámu. Do
dřeva tam byl vyrytý letopočet: 1753.
Před odchodem jsme si vyšli do zahrady, velké
dvouúrovňové terasy s výhledem na okolní pole. U paty starého
růžového keře vyrážely čerstvé výhonky máty. Už se blížil první máj
a kvetly konvalinky. Mireille jednu utrhla a vtiskla mi ji do
dlaně. Drobné kvítky se v ranním vánku třásly jako zvonečky. „C ’e s t
un porte bonheur – nosí štěstí,“ řekla. „Pro děťátko.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Přestože se dítě mělo narodit
za necelé čtyři měsíce, mateřství pro mě zůstávalo abstraktní
představou. Většina žen nosí děti v lůně, ale u mě se
těhotenství zatím odehrávalo převážně v hlavě. Gwendal si už
připadal jako otec. Já se rozhodně necítila jako ničí máma. Ještě ne.
Přitiskla jsem si květinu na břicho a přemýšlela, jestli děťátko
cítí skrze moji kůži vůni jara.
Nad schůdky jsem se zadívala do otevřené tlamy
venkovní cihlové pece, pokryté popelem a pavučinami. Zamžourala
jsem do ranního slunce; v  dálce na  nedalekém hřebeni jsem
tak tak rozeznávala siluety dvou koní pokyvujících hlavami.





Elizabeth Bard
18
Nejsem člověk, který by toho věděl mnoho o blažené
spokojenosti; moje defaultní nastavení se kloní spíš
k neutuchajícímu úsilí a mírné panice. Jenže teplo tohohle místa bylo
opojné: vysoké zdi zahrady schoulené mezi dvěma
sousedními domy, spirálky kapradí nerušeně prorážející mezi kameny.
„Vím, že to byly nebezpečné, hrozné časy,“ řekla jsem Mireille,
„ale dá se poznat, že tady vaše rodina byla šťastná.“
„To ano.“ Mireille se prchavě usmála. „Ale teď jsem
smutná. Dala jsem tenhle dům své dceři, protože jsem si myslela,
že se s manželem a s dětmi vrátí do vsi. A ona ho chce místo
toho prodat.“
„Aha.“
Lidé, kteří mě znají, by vám to potvrdili: téměř nikdy
nepřipustím, aby se skutečnost postavila do cesty dobrému
příběhu. Po většinu mého života to ze mě dělalo snílka, diletantku,
dokonce – alespoň v mé hlavě – neúspěšnou smolařku. Jenže
čas od  času dostihneme své sny a podaří se nám je
uskutečnit. Nejlepší životní rozhodnutí jsem pokaždé udělala tímhle
způsobem – na základě vnitřního pocitu, po němž následoval
obrovský skok do neznáma. Nikdy těch rozhodnutí nelituju,
ačkoli zatímco se dějí, často šílím obavami. Myslím, že většina
z nás si přeje, aby měla víc odvahy riskovat, ne méně.
S  Gwendalem jsme si nepotřebovali ani vyměnit pohled.
Znám svého manžela. Oba jsme mysleli přesně na to samé.
Vraceli jsme se po  štěrkové cestě, která se vinula kolem
okrajů Céreste. Domy se choulily na jedné straně, na druhé se
táhla pole a tekla tam řeka. Mireille trochu supěla, když jsme
stoupali do nízkého svahu vedoucího k  domovu.
Znenadání se zastavila, jako by zapomněla na  něco velice důležitého.
„V tom penzionu se nevaří,“ prohlásila a ustaraně se
zamračila. „Kde jíte?“
„V sobotu jsme si něco nakoupili na  trhu v  Apt,“ řekla
jsem. „Takže pořádáme pikniky.“
„C’est bien,“ pochválila nás. „Pikniky jsou dobré. Taky jsme
to dělávali.“





Piknik v Provence
19
Je těžké určit, co přesně na nás tak zapůsobilo. Nějaká
opojná směs minulosti a očekávaného příchodu dítěte – nemluvě
o těch prvních jahodách. Trvalo jen chvilku, než se
z potrhlého nápadu stala opravdová úvaha. Tady prožijeme další
kapitolu našich životů. Tady se z nás stane rodina. S Gwendalem
jsme strávili bezesnou noc před excelovou tabulkou a nazítří
ráno jsme se vrátili, abychom se zeptali, jestli bychom ten dům
nemohli koupit.
Recepty na piknik v Provence
PRVNÍ CHŘEST A JOGURTOVÁ ZÁLIVKA S TAHINI
Asperges, sauce yaourt au tahini
Angela mi opravdu půjčila rendlík, abych mohla chřest
oblanšírovat, a tohle byl výsledek. Tahle omáčka, mnohem lehčí než
tradiční holandská, se stala mojí oblíbenou zálivkou na zeleninu
vařenou v páře, dušeného lososa, a dokonce i na improvizovaný
salát.
½ kg tenkého zeleného chřestu
2 polévkové lžíce tmavé sezamové pasty tahini
3 polévkové lžíce plus 2 čajové lžičky citronové šťávy
1 a ¼ šálku bílého řeckého jogurtu (plnotučný je nejlepší)
malá špetka jemně mleté mořské soli
sprška čerstvě mletého černého pepře
Umyjte chřest, odřízněte dřevnaté konce a chřest poté
vařte v  páře nad velkým hrncem vroucí vody 3 až 5 minut,
podle tloušťky výhonků. Převařit chřest je hřích (je potom zplihlý
a páchne), takže ho pečlivě sledujte a vyndejte ho včas, dokud je
pořád zářivě zelený a pevný.





Elizabeth Bard
20
Na  omáčku: ve  středně velké skleněné misce (nebo v  jiné
nekovové nádobě) vymíchejte dohladka tahini pastu s
citronovou šťávou. Přidejte jogurt a špetku soli; důkladně
rozmíchejte. Přidejte pepř.
Chřest podávejte teplý nebo při pokojové teplotě a s omáčkou
ve zvláštní misce, aby si každý mohl nabídnout podle chuti.
Pro 4 osoby jako předkrm nebo příloha
CIZRNOVÝ SALÁT SE SLADKÝMI PAPRIKAMI
A BYLINKAMI
Salade de pois chiche aux herbes fraîches
Cizrna roste v  Provence ve  velkém a používá se do čehokoli,
počínaje poischichade, což je takový místní hummus, po soccu,
tradiční palačinky z  cizrnové mouky, které se dělají v  Aix.
Tenhle teplý barevný salát se dobře převáží. Je to vynikající
příloha ke grilovanému kuřeti nebo jehněčím žebírkům.
1 červená paprika, nakrájená na tenké proužky
1 žlutá paprika, nakrájená na tenké proužky
1 žlutá cibule, nakrájená natenko
1 červená cibule, nakrájená natenko
špetka skořice
1 čajová lžička mleté španělské papriky ñora
nebo kvalitní uzené papriky
½ lžičky kmínu
½ lžičky harissy (severoafrická pálivá papriková pasta)
nebo jedna dvě špetky drcených feferonek, podle chuti
½ šálku olivového oleje
3 šálky nakládané cizrny, bez láku (2 plechovky po 400 g),
nebo vařené cizrny
černý pepř





Piknik v Provence
21
velká špetka hrubozrnné mořské soli
1 šálek (napěchovaný) plocholisté petrželky včetně stonků,
najemno nasekané
1 polévková lžíce (napěchovaná) čerstvé máty,
najemno nasekané
srpečky citronu na ozdobu
Předehřejte troubu na 180 °C.
Ve  velkém hlubším pekáči promíchejte papriky, cibuli
a koření (kromě petržele a máty – ty přidáte až na konec).
Jestli chcete salát trochu pikantní, dejte dvojnásobnou dávku
harissy nebo feferonek – navrhované množství dodává chuť,
ne palčivost. Nalijte na papriky olivový olej a dobře protřeste,
aby se dostal všude. Pečte v troubě 1 hodinu a dvakrát během
pečení promíchejte.
Mezitím opláchněte cizrnu v  horké vodě. Věnujte tomu
trochu času a odstraňte všechny slupky.
Vyndejte směs paprik a cibule z trouby – na dně pekáče
zůstane vrstvička krásně provoněného olivového oleje – a
vmíchejte cizrnu. Štědře posypte čerstvě mletým černým pepřem
a přidejte špetku soli. Nechte 10 minut chladnout a poté
vmíchejte petrželku a mátu. Podávejte teplé nebo při pokojové
teplotě, se skrojkem citronu, který si může každý na svou
porci vymačkat. Tento salát lze snadno připravit den předem –
příměsi tak budou mít dost času, aby se krásně propojily.
Pro 6 osob





Elizabeth Bard
22
PLOCHÝ CHLÉB S KARAMELIZOVANOU
CIBULKOU A ANČOVIČKAMI
Pissaladière
Tohle slané pečivo podobné pizze je klasika provensálského
bufetového občerstvení a apéritifs. Je to naprosto dokonalé jídlo:
nasládlé, slané, těstovité a přenosné – kdo by mohl chtít víc?
Francouzi používají na těsto čerstvé droždí, které se
prodává v  kostkách v boulangerie. Ve  snaze objevit jednodušší
těsto, kde se používá sušené droždí, jsem se zanořila do kuchařky
Artisan Bread in Five Minutes a Day od Jeffa Hertzberga a Zoë
Françoisové (Thomas Dunne Books, 2007). Je to úplně
snadné těsto s  olivovým olejem, které lze připravit bez hnětení –
a ačkoli se musí nechat dvě hodiny kynout, aktivní čas strávený
přípravou je prakticky nulový.
Na těsto
6 a ½ šálku polohrubé mouky
1 a ½ polévkové lžíce sušeného droždí
1 a ½ polévkové lžíce hrubozrnné mořské soli
1 polévková lžíce cukru
¼ šálku extra panenského olivového oleje
2 a ¾ šálku vlažné vody
Na náplň
¼ šálku olivového oleje, plus jedna lžíce na pečicí papír
1,2 kg sladkých žlutých cibulí, rozpůlených a nakrájených
na plátky
1 lžička provensálského koření
1 a ½ lžičky cukru
1 stroužek česneku, nadrobno nakrájený
špetka hrubozrnné mořské soli
20–30 ančoviček
20–25 nakládaných černých oliv





Piknik v Provence
23
Na těsto: do středně velké zadělávací mísy odměřte
mouku. V největší zadělávací míse, kterou máte (pětilitrové)
smíchejte droždí, sůl, cukr, olivový olej a vodu a pak tam nasypte
všechnu mouku naráz a promíchejte vařečkou. Přípravu těsta
můžete dokončit ručně: v  tom případě si ruce dobře potřete
olivovým olejem, aby se na ně těsto nelepilo. Tento recept
nevyžaduje žádné hnětení, stačí pečlivě zapracovat mouku.
Zakryjte mísu čistou utěrkou a nechte dvě hodiny kynout. Těsto
můžete použít okamžitě, ale lépe se s ním pracuje, když je
necháte nějakou dobu v lednici (zakryté vydrží několik dní).
Mezitím připravte cibuli: Předehřejte troubu na 180 °C.
Ve středně velkém litinovém hrnci s poklicí nebo v pekáči
s víkem rozehřejte ¼ šálku olivového oleje a pak do něj
vmíchejte cibuli, provensálské koření, česnek a špetku mořské soli.
Opékejte při střední teplotě 10 minut na plotýnce, občas
zamíchejte, dokud cibule nezesklovatí. Vložte nádobu do
trouby a nechte ji tam zakrytou 1 hodinu. Cílem je, aby se voda
vypařila, ale cibule nezhnědla – to se stane, až když přemístíte
náplň na těsto. Jak těsto, tak cibulovou směs si můžete
připravit den předem.
Předehřejte troubu na 260 °C (pečení, ne grilování). Na
pissaladière budete potřebovat jen polovinu z uvedené dávky
těsta, takže ji oddělte a druhou část vytvarujte dokulata a
uložte ji do lednice jako základ na rychlou pizzu uprostřed týdne.
(Ne že bych chtěla odbočovat, ale moje rodina miluje pizzu se
sušenou šunkou, čerstvými fíky a gorgonzolou...)
Vyložte svůj největší plech (používám ten o rozměru 34,5
× 24,5 cm) pečicím papírem. Rozetřete po celém papíru
včetně stran 1 lžíci olivového oleje. Nezapomeňte, tohle těsto se
nehněte, takže je stačí vytvarovat dokulata. Na vymazaném
pečicím papíru roztáhněte těsto do kruhu (velkého asi jako
frisbee) a pak je obraťte, aby se z obou stran pokrylo olejem.
Pomocí prstů pak těsto natáhněte do obdélníku vyplňujícího
celý plech. Hřbetem vidličky (nebo špičkami prstů) udělejte
do těsta spoustu hlubokých důlků (ale ne dírek).





Elizabeth Bard
24
Pomocí děrované naběračky, abyste se zbavili přebytečné
tekutiny, rozprostřete rovnoměrně po těstě cibulovou směs, až
do krajů (měli byste pod cibulí vidět prosvítat těsto). Z
ančoviček navrchu vytvořte kosočtvercový vzor a doprostřed
každého kosočtverce položte olivu. Zakryjte fólií a nechte 20 minut
odpočívat. Stáhněte fólii a pečte 12 až 15 minut, až bude kůrka
kolem okrajů zlatohnědá; nakoukněte i pod těsto. Přesný čas
pečení závisí na velikosti plechu a tloušťce těsta.
Nakrájejte na čtverečky a podávejte teplé nebo při
pokojové teplotě.
Pro 8 osob jako předkrm
Tip: Jestli nemáte chuť hmoždit se s domácím těstem
(sama jsem se léta bála pracovat s droždím), můžete
použít kvalitní hotové těsto na pizzu nebo na focacciu
a upéct je podle pokynů výrobce.





Piknik v Provence
25
KAPITOLA 2
Poslední první rande
P
aříž v srpnu připomíná kulisy nějakého sci-fi filmu –
zcela neobydlenou planetu, kde zůstaly pouze těhotné ženy
a toulavé kočky. Celý civilizovaný svět je na dovolené,
vykračuje si v  ohrnutých džínách a letním kašmíru po  bretaňské
pláži nebo v bílých plátěných kalhotách a drahých slunečních
brýlích v... no, v  Provence. Od  svého velkého rozhodnutí
v  dubnu jsme Céreste navštívili jenom jednou, abychom
podepsali první sadu dokumentů a ochutnali první bílé broskve
sezony – což byl dostatečný důvod sbalit si krabice a vyrazit.
Svůj každoroční týden v Řecku jsme zrušili, jakmile jsem
zjistila pravděpodobný termín porodu: 21. srpna. Poznámka pro
sebe: příště otěhotnět během dovolené, ne místo dovolené.
V průběhu posledních tří měsíců jsme s  myšlenkou
stěhování pomalu seznamovali přátele a příbuzné. Je docela užitečné,
když své plány vysvětlujete jiným lidem. Začnou pak vypadat
reálněji. Jinými lidmi samozřejmě myslím svou matku.
Mámu jsme oslovili v  přívalu bezdechého vzrušení po
první návštěvě toho domu. Zkusila jsem na  ten rozhovor jít
cestou, která mi připadla nejslibnější: přes interiérové návr -





Elizabeth Bard
26
hářství. „Takže,“ spustila jsem a zhluboka se do telefonu
nadechla, „jak by se ti líbilo přijet do Provence a pomoct mi
nakoupit sto sedmdesát čtverečních metrů nové dlažby?“ Ticho.
Z domova jsem odešla v patnácti a tohle rozhodně nebyl první
šílený nápad, který matka vyslechla prostřednictvím
mezinárodního telefonátu. Nechala mě, abych jí vylíčila celý příběh.
Další ticho. „Venkov,“ pravila potom a propůjčila tomu slovu
mírný nádech exotiky, jako by říkala Sibiř nebo satanismus.
„Co budete dělat na venkově?“
To byla případná otázka. Co bude městská holka, která
miluje suši, ráda kouká do výkladů, bloumá po muzeích, neumí
řídit a nejezdí na kole, dělat mezi všemi těmi stromy? Většina
lidí neobrátí svůj život vzhůru nohama jen kvůli bláznivému
příběhu o básníkovi a kytce, která nosí štěstí. Jenže já věřím
na příběhy stejným způsobem, jakým jiní lidé věří
v náboženství nebo v kapitalismus volného trhu. Snažila jsem se ze všech
sil co nejlépe vyjádřit něco, co doposud zůstávalo spíš jenom
tušením: Cítili jsme v těch zdech něco ze své budoucnosti.
Céreste znamenalo odpověď na otázku, o které jsme ani netušili,
že si ji pokládáme.
Když se to rozneslo, zdálo se, že reakce okolí jsou jasně
rozdělené podle kulturních hranic. Naši francouzští přátelé
udiveně vrtěli hlavou: Jak se můžeme vzdát své práce? Byli jsme
přece tak usazení. Jiní s  obdivem přikyvovali. Taky uvažují
o tom, že se odstěhují na venkov – až půjdou do důchodu.
Moji američtí přátelé byli otevřenější: Dávají tomu šest
měsíců.
Do termínu porodu mi zbývá jen měsíc a tenhle čas mi
připadá vzácný, vzdálený každodennímu shonu. Bez velkého
přemýšlení se s Gwendalem vracíme po svých stopách –
navštěvujeme stará místa, toužíme po důvěrně známých chutích. Paříž
máme zase celou pro sebe, jako v  té bublině, v  níž jsme žili
v prvních společných měsících, než jsem se naučila
francouzsky, kdy jsme nevstávali před polednem a každý tarte au citron





Piknik v Provence
27
a špetka fleur de sel působily jako převratný objev. Dneska
večer jsme na výpravě za zmrzlinou.
S  Gwendalem jsme oba ještě studovali, když jsme do
sebe náhodou narazili (no dobrá, já narazila do něj, trošičku
schválně) na  schodech během jedné akademické konference
v Londýně. Všimla jsem si ho v prostřední řadě v přednáškové
síni – byl to takový ten vážný mladík, který by se nikdy
neschovával až úplně vzadu. Byl vysoký a hezký jakýmsi
seriózním, vědátorským způsobem. Vzhledem k jeho výšce a
příšerné světlemodré větrovce, kterou měl na sobě, to klidně mohl
být Němec. Ale hranatá brada, tmavé vlasy a malé brejličky
hlásaly čistokrevné café crème.
O několik měsíců a jeden božsky krvavý steak později mě
Gwendal vlákal do svého pařížského bytečku s příslibem
hrnku horkého mátového čaje. Tenkrát byla cesta k  jeho
bydlišti u Canal Saint-Martin plná sazí a graffiti a po  dlážděném
nábřeží tam bloumal jediný osamělý starý papy venčící psa.
Během deseti let uvolnili důchodci místo hipsterům
s golfkami, scenáristům na pokraji úspěchu a za letních nocí jako tato
hordám studentů, kteří tu pořádali pikniky s lahvemi vína,
bagetami a plátky růžové šunky z obchodu Franprix. Graffiti sice
nezmizelo, ale většinou je vyrábějí začínající umělci nebo jde
o gerilový marketing pro nové galerie a módní butiky.
Z toho prvního pařížského víkendu si pamatuju všechno.
Byl začátek prosince, mrazivý a vlhký, rubová strana dnešního
hebkého srpnového oparu. Necudným tajemstvím Paříže je,
že počasí tu mají naprosto stejné jako v Londýně. Jenže místa,
kde se dá před ním schovat, panečku, ta teda jsou. Vysedávali
jsme v kavárnách se zamlženými okny a stolky tak maličkými,
že jsme se chtě nechtě museli držet za ruce. Líbali jsme se
v zákoutích Louvru. Gwendal mě taky vzal na výstavu věnovanou
smrti, kde byly i vysušené hlavy. Soudila jsem, že ten návrh
od něj vyžadoval značnou sebejistotu, a jestli tušil, jak moc se
mi to bude líbit, tak i mírné jasnovidecké nadání, protože
tenkrát jsme se ještě moc neznali.





Elizabeth Bard
28
Hlavně jsme ale jedli. Ráno vždycky vyběhl ven a vrátil se
s  pomačkaným sáčkem z  voskovaného papíru plným
chouquettes – oválků z  odpalovaného těsta posypaných cukrem.
Chodili jsme do zastrčených restaurací a otáleli tam nad
miskami maffé, západoafrického dušeného masa zahuštěného
burákovým máslem, zatímco se nám pod lokty muchlal bílý
papírový ubrus.
Když jsem se s  Gwendalem seznámila, měla jsem velmi
jasnou představu o svém budoucím životě: začínala jsem
magisterské studium dějin umění, chystala jsem se na  doktorát
a pak na  nějakou verzi svého vysněného zaměstnání
hlavní kurátorky Morganovy knihovny. V  tom plánu nezbývalo
moc prostoru k úpravám. Pro klasického dříče typu A, jakým
jsem byla, představoval Gwendal změť protikladů.
Dokončoval doktorát v informačních technologiích a při tom pracoval
na plný úvazek v archivu státní televize a rozhlasu, ale místo
postele měl matraci na  podlaze a nevlastnil jedinou kravatu.
Byl chytrý a sečtělý, ale vycítila jsem z něj vnitřní sklon
k potrhlostem (když jsme se poznali, právě se začal učit stepovat).
Zdálo se, že je ochotný počkat, než mě přejdou
nejvýstřednější americké neurózy: posedlost finanční jistotou, postavením
a neustálým společenským vzestupem. Některé z  mých
lepších amerických vlastností mi zato olizoval ze rtů jako cukr –
sebevědomí, optimismus, vědomí nekonečných možností.
Věděl, že jestli zůstanu ve Francii dost dlouho, být šťastná by se
mohlo objevit na vrcholku nekonečného seznamu věcí
k vyřízení, který jsem nosila v kabelce. Paříž na mě takhle působila,
a Gwendal taky.
Pokud o něm mluvím trochu sentimentálně, tak proto, že
taková jsem. A taky proto, že scházelo jen málo, abych celou
tu věc hodila do Seiny. Trvalo dva roky, než jsem svolila, že
s  ním budu žít, a šest měsíců, než jsem přijala jeho nabídku
k  sňatku. Paříž byla okouzlující, ale neměla jsem tu rodinu
ani přátele, skoro jsem neuměla francouzsky a rozhodně jsem
neměla šanci najít si práci. Těžko jsem si dokázala představit,





Piknik v Provence
29
že by se tahle croissanty poháněná pohádka mohla stát mým
skutečným životem. Nakonec jsem se posadila na své pochyby
tak, jako si člověk sedá na  přeplněný kufr, aby konečně
zacvakl zámek. Bylo to správné rozhodnutí. Každý den si
uvědomuju, že žiju život, který jsem málem prošvihla, a jsem za něj
vděčná.
Světlo vrcholícího léta bledne a na obloze se objevují
červánky ve starorůžovém odstínu, když s Gwendalem procházíme
kolem obrovské sochy Marianne na place de la République a dál do
úzkých uliček čtvrti Marais. V Paříži nikdy nechodím rychle;
pořád nakukuju do vchodů a obdivuju vnitřní dvorky a tajné
zahrádky. Prapodivné krucánky balkonů z  tepaného železa
a skřípějící těžké dřevěné dveře jsou pravým opakem účelné
symetrie mého rodného New Yorku.
Přejdeme přes Pont Marie na  Île Saint-Louis, ostrůvek
uprostřed Seiny plný výstavných sídel s  trámovými stropy.
Naším cílem je oblíbená pobočka La Maison Berthillon,
nejslavnějšího pařížského zmrzlinářství. Tenhle rodinný podnik
funguje už od  padesátých let a pravým pařížským důkazem
úspěchu (zejména v oblasti zmrzliny) je, že zmrzlinu dodává
i jiným kavárnám a restauracím a na celé léto si bere volno.
Výběr správného stánku Berthillonu je zásadně důležitý.
Na ostrově jich stojí několik, každý nabízí jiný výběr příchutí
a přede všemi se táhnou dlouhé fronty turistů i místních. My
vždycky chodíme k tomu na východním cípu ostrova, tak
daleko od Notre-Dame, jak se můžete dostat a nespadnout
přitom do řeky. Tenhle večer jsou před námi jen čtyři lidé. Právě
tak akorát dost času, abych si mohla pořádně vybrat.
Berthillonova zmrzlina je hustá a krémová – a v  souladu
s francouzskými zásadami umírněnosti ji tady servírují
v kopečcích o velikosti golfových míčků. Musíte být opravdu
asketičtí, abyste si objednali jen simple (vyslovuje se to sám-pl).
Já si obvykle dávám double (dú-bl). Menthe (z čerstvé máty),
créole (rumová s rozinkami) a nougat-miel
(medovo-nugátová) jsou moje nejoblíbenější. Ale přestože je ta zmrzlina
výElizabeth Bard
30
borná, Berthillona nejvíc proslavily sorbety. Skoro vždycky si
dávám cacao amer, sorbet z  hořké čokolády tak tmavé, že je
skoro černý. Druhý kopeček závisí na  roční době: hruškový,
melounový, rebarborový nebo framboise à la rose (malinový
s příchutí růže). Často však převáží zvyk a já se vrátím ke své
oblíbené stálici: fraise des bois (lesní jahodě). Tyhle drobné
plody jsou jahodové granáty a line se z  nich pronikavá,
soustředěná chuť, ve srovnání s níž chutnají všechny jahody, které
jsem kdy okusila, jako růžová žvýkačka.
Převezmeme kornouty zabalené v  tenkém papírovém
ubrousku a vydáme se na procházku podél řeky. Už se setmělo
právě tak dost na  to, abych si mohla užívat svoji oblíbenou
pařížskou kratochvíli – dívat se do pět metrů vysokých oken
velkolepých hôtels particuliers, soukromých paláců. Ráda si
představuju sama sebe v  těch dřevem obložených
knihovnách nebo zkouším hádat, který saúdský princ tam asi nechal
pověsit ten křiklavý lustr. Mineme dlouhovlasého puberťáka
v  teplácích a hedvábném župánku – nejspíš bych tomu měla
říkat kuřácký kabátek –, který venčí načančaného bišonka.
Střapaté vlny chlapcových vlasů, orlí nos a nenucené, ale
nikoli nahrbené držení těla (nemluvě o tom kuřáckém kabátku),
jasně naznačují, že jde o příslušníka aristokracie. „Bílý Rus,“
prohlásí Gwendal důrazně. Tohle je jedna z našich oblíbených
her. V době po mém příjezdu do Paříže jsme chodívali
po ulicích celé hodiny a vymýšleli si vlastní identity pro lidi, které
jsme cestou potkávali. „Sacho-Eugène,“ zaševelí teď Gwendal
a napodobí pronikavý hlas chlapcovy matky. „Lokaj má
dneska volno. Buď od té lásky a běž vyvenčit psa, chéri.“
Pořád olizujeme obsah svých kornoutů, zatímco ruku v ruce
scházíme po kamenných schodech na nábřeží. Sestup je
příkrý, když vezmu v úvahu, že jsem v devátém měsíci a skoro si
nedohlédnu na prsty u nohou. Ocitli jsme se jen kousíček nad
Seinou, slyšíme šplouchání vln. Překračujeme mladíky
s bubínky a máváme na  bateaux mouches proplouvající kolem.
Dojdeme až na  konec ostrova, svěsíme nohy přes okraj
náPiknik v Provence
31
břeží. Odsud jsou vidět kuželovité pohádkové věže La
Conciergerie, a když hodiny odbijí desátou, oblouk obrovského
reflektoru na Eiffelovce. Od seznámení jsme tu byli mockrát,
ale tenhle vzácný měsíc před narozením děťátka nám
připadá jako poslední první rande. Teď začíná jiný druh vztahu.
Už nikdy nebudeme na světě úplně sami. Bývala jsem mladší,
Bůh ví, že jsem bývala i o pár kilo lehčí, ale nikdy jsem nebyla
šťastnější.
Dva týdny před předpokládaným datem porodu a mě se
najednou zmocní pocit, že se u mě rozvíjí rozdvojená osobnost:
dr. Jekyll a paní
Nevylezla-bych-z-té-postele-ani-kdyby-v-kuchyni-došlo-k-atomovému-výbuchu.
Včera jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nenašla sílu ani
dojít do sámošky. Sdělili mi, že bych měla jíst víc potravin
bohatých na železo. Takže civím do otevřené ledničky a zkoumám,
co se tam tenhle týden objevilo.
Když jsem se přestěhovala do Paříže, Gwendal mě
často přistihl před otevřenou lednicí, jak přemítám o světovém
míru nebo vybírám prostřední jména pro naše nenarozené
děti. Tohle zkoumání kulinářských zásob je podle všeho
čistě americká zvyklost. Francouzi nikdy neotvírají chladničku,
když jdou jen tak kolem, aby si ověřili, že tam pořád všechno
je. Osobně z toho čerpám útěchu – připadám si jako král
přehlížející svou říši.
Abych byla spravedlivá, měla jsem toho na  přemýšlení
spoustu. Pěstovat si v těle dalšího človíčka je náročný úkol.
Gwendal se mnou měl trpělivost. Francouzi obvykle
zakládají rodiny brzy. Byl připravený mít děti už v  den, kdy jsme
se seznámili, možná už den předtím. Já pořád čekala na  ten
pocit, na  ten, který se vás najednou zmocní, když uvidíte
na ulici miminko v kočárku, začnete slzet a vaječníky se vám
roztančí. Jenže k  tomu prostě nedošlo. Jsem si mimořádně
blízká se svou matkou a věděla jsem, že chci mít někdy děti,
jenže načasování mi nikdy nepřipadalo správné. Stěhování do





Elizabeth Bard
32
jiné země posunulo biologické hodiny mé nezávislosti. Trvalo
mi léta, než jsem se v Paříži postavila na vlastní nohy; a když
jsem se konečně probrala, bylo mi najednou pětatřicet. Ten
výraz zní ve francouzštině velmi podobně: Tik tak.
Debata začala navážno přede dvěma lety. Byla to rušná
doba. Vložila jsem každičkou částečku své (poněkud
rozervané) duše do toho, abych Gwendalovi pomohla založit
poradenskou firmu v  oblasti digitální kinematografie. Byl
úspěšný a spokojený – dokonce až maličko arogantní. Myslím, že
přesně v to jsem doufala. Na Nový rok, nad espressem v naší
místní kavárničce, jen tak mimochodem prohodil: „Je nový
rok, jsem připravený přejít do nové fáze svého života – co
kdybychom měli dítě?“ Já jsem se rozbrečela, protože mě
nenapadlo nic jiného, co bych mohla udělat. „Copak můžu být něčí
matka,“ sípala jsem mezi vzlyky, „když mi někdy připadá, že
sama tady ani neexistuju?“
Gwendal není necitlivý muž. Jenže prochází dveřmi
životních rozhodnutí s lehkostí, zatímco mě je často třeba do nich
prostrkat, zatímco se zaťatými prsty držím futer. Od té chvíle
jsem věděla, že jestli chci, aby se můj život ve Francii (nemluvě
o mém manželství) pohnul vpřed, nemůžu dělat nic jiného,
než si pro sebe něco vybudovat, a to fofrem. Posháněla jsem si
v Paříži nějakou práci – psala jsem články do uměleckých
časopisů a do novin, dělala jsem průvodkyni v muzeu –, ale
nebylo to nic, co by naplňovalo moji definici kariéry. Jsem
přebornice v prokrastinaci; věděla jsem, že jestli si pořídím dítě
předtím, než pořádně zahájím svůj profesionální život, možná
nikdy žádnou opravdovou kariéru mít nebudu. Už jsem se
viděla, jak využívám dítě jako skvělou výmluvu pro to, že nikdy
nic nedotáhnu do konce – vůbec nikdy. Pár měsíců po  tom
novoročním rozhovoru jsem začala pracovat na první knize –
a zahodila antikoncepční pilulky. Musela jsem si vytvořit něco
pro sebe, než začnu vytvářet někoho jiného.
Když jsem konečně otěhotněla, rozhodla jsem se, že
nebudu číst žádné knihy pro nastávající maminky. Znám se a můj





Piknik v Provence
33
přirozený sklon k paranoie nepotřebuje žádné povzbuzování.
Nechci vědět, co mám čekat, když jsem v očekávání. Chci se
v noci vyspat.
Nejdřív jsem si myslela, že to udělám po americku. Chtěla
jsem doktora, nejlépe nějakého s tituly před jménem i
za jménem, a číslo mobilu, na  které můžu zavolat uprostřed noci.
Někoho, kdo mě doprovodí na  sál a komu budu posílat do
ordinace přání na  narozeniny svého dítěte. Zkusila jsem to:
První den každého měsíce jsem zavolala do nemocnice, a
pokaždé mi řekli, že můj lékař někde lyžuje, je na  konferenci
nebo prostě nemá čas. Proč místo toho nenavštívím
sage-femme, porodní asistentku? Doktoři ve  Francii jsou
založením a přístupem technici. Moc toho nenamluví. Podívají se
na výsledky testů a moudře přikývnou. Podobně jako
automechanici zasahují jen v případě, že je třeba něco opravit. Při té
hrstce příležitostí, kdy jsem skutečně dostala šanci setkat se
s lékaři, na mě mžourali a kulili oči, nepochybně v naději, že
odhalí důvod, proč jsem za nimi přišla. Ve Francii jsou lékaři
prostě lidé, za  nimiž chodíte, když máte nějaký problém. Já
problém neměla. Byla jsem jenom těhotná.
Ne že by se mi nedostalo včasného varování. Jakmile jsem
počurala tu tyčinku, zavolala jsem rodinnému příteli, staršímu
pánovi, který dělá praktického lékaře na  bretonském ostrově
Belle-Île. „Jsem opravdu opatrná,“ prohlásila jsem.
„Rozhodně si nestoupám na židle.“
„Attention,“ pokáral mě žertem, „tu n’es pas malade.“ Nejsi
nemocná.
Po  pěti měsících mlčenlivého přikyvování od 
nemluvných doktorů jsem usoudila, že jestli chci nějaké rady ohledně
hemoroidů nebo si jenom promluvit s  někým, kdo se aspoň
zeptá, jak se cítím, budu muset k  těhotenství přistoupit à la
française. Za tím účelem jsem se rozhodla vydat se všanc
Systému. Pokud jde o systémy, Francie je nepřekonatelná. Vlaky
tam jezdí na  čas. Stačí, když se postavíte na  správné místo
a necháte se vcucnout jako dopis do té pneumatické roury
poElizabeth Bard
34
trubní pošty. Domluvila jsem si schůzku s jednou ze
sage-femmes, které se střídají v porodnici, kde jsem chtěla rodit.
Sage-femme doslova znamená „moudrá žena“ a teď už chápu proč.
Znenadání mi celý ten proces začal připadat daleko lidštější.
Sage-femmes se mě ptaly, jak spím a co jím, a vlídně mě káraly,
když jsem přibrala víc, než jsem podle tabulek měla. Netušila
jsem, která z  nich se mnou bude na  porodním sále; všechny
mi splynuly do jedné uklidňující růžové uniformy s papírovou
složkou v ruce.
Teď, dva měsíce před termínem, jsem rázně zaklapla
ledničku. Oficiálně tam nic nebylo. A tak jsem šla zapátrat po sáčku
červené čočky, kterou jsem si určitě uklidila před pár měsíci
někam dozadu do skříňky. Kvůli železu a obecnému povzbuzení
jsem chtěla udělat studený čočkový salát se štiplavou
pomerančovo-zázvorovou zálivkou, hrstkami nasekaných bylinek a
plátky bílé broskve. (Fialovo


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.