načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pět mrtvých psů - Michal Sýkora

Pět mrtvých psů

Elektronická kniha: Pět mrtvých psů
Autor:

Další z případů komisařky Výrové. Vrchní komisařka Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, spolu s kolegy vyšetřuje noční loupežné přepadení, během něhož skupina ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 379
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7473-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další z případů komisařky Výrové. Vrchní komisařka Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, spolu s kolegy vyšetřuje noční loupežné přepadení, během něhož skupina maskovaných mužů ukradla ze zoologické zahrady tři severoamerické medvědy a současně zavraždila vrátného. Vyšetřování je zprvu neúspěšné; základní otázka, k čemu někdo potřebuje živé medvědy, zůstává nezodpovězena. Když navíc jediného vytipovaného podezřelého kdosi z jeho kompliců připraví o život, je jasné, že detektivové mají co do činění s velmi nebezpečným protivníkem. Mladá policistka Kristýna Horová, bývalá kolegyně olomouckých detektivů, za trest přeložená na obvodní oddělení ve Šternberku, paralelně vyšetřuje nález pěti mrtvých psů, které někdo ledabyle zakopal v lese. Pátrání ji přivede jednak na stopu psích zápasů pořádaných místním „vlivným podnikatelem“, jednak k přesvědčení, že oba případy spolu souvisejí. Napětí, zábavné i stinné stránky lidské povahy v prostředí moravského maloměsta, a samozřejmě jedinečná komisařka Marie Výrová, to vše v dalším pokračování Sýkorovy úspěšné krimi série. Zfilmovaná podoba této knihy v režii Jana Hřebejka získala v anketě čtenářů iDNES.cz prvenství v kategorii nejlepší televizní film a minisérie roku 2016. Románová verze však oproti televiznímu zpracování nabízí odlišné završení případu.  ---- Začala jsem číst Michalovu knihu v podvečer a musela jsem zůstat vzhůru, dokud jsem ji nedočetla. Natolik to pro mě bylo poutavé, nepředvídatelné a napínavé. A nemohla jsem se dočkat, až se pustím do vyšetřování!
- Klára Melíšková, představitelka komisařky Výrové Kristýna se ocitla nad odkrytým mělkým hrobem, do něhož kdosi pečlivě vyskládal pět černých pytlů, které hajný ráno roztrhal, aby zjistil, co skrývají. Každý z pytlů byl roztržený na jiném místě, tu ven vykukovala hlava, tu tlapa, tu zas psí zadek i s ocasem. Pět pytlů, v každém jedno pořádné psisko. Zdechliny nejevily sebemenší známky rozkladu, přesto se kolem nich v tom vedru začal rojit hmyz.

Zařazeno v kategoriích
Michal Sýkora - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

ČESKÝ DETEKTIVNÍ ROMÁN

Literární předloha televizní

série s komisařkou Výrovou

MICHAL

SÝKORA

IIII

PĚT

MRTVÝCH

PSŮ

PĚT

MRTVÝCH

PSŮ

MICHAL

SÝKORA

Další z případů komisařky Výrové

Vrchní komisařka Marie Výrová,přezdívaná Velká Sova, spolu s kolegy vyšetřuje

noční loupežné přepadení, během něhož

skupina maskovaných mužů ukradla ze

zoologické zahrady tři severoamerické

medvědy a současně zavraždilavrátného. Vyšetřování je zprvu neúspěšné;

základní otázka, k čemu někdopotřebuje živé medvědy, zůstávánezodpovězena. Když navíc jedinéhovytipovaného podezřelého kdosi z jeho kompliců

připraví o život, je jasné, že detektivové

mají co do činění s velmi nebezpečným

protivníkem.

Mladá policistka Kristýna Horová,

bývalá kolegyně olomouckýchdetektivů, za trest přeložená na obvodní

oddělení ve Šternberku, paralelně

vyšetřuje nález pěti mrtvých psů,

které někdo ledabyle zakopal v lese.

Pátrání ji přivede jednak na stopu psích

zápasů pořádaných místním „vlivným

podnikatelem“, jednak k přesvědčení,

že oba případy spolu souvisejí. Napětí,

zábavné i stinné stránky lidské povahy

v prostředí moravského maloměsta,

a samozřejmě jedinečná komisařka

Marie Výrová, to vše v dalšímpokračování Sýkorovy úspěšné krimi série.

Zfilmovaná podoba této knihy v režii

Jana Hřebejka získala v anketě čtenářů

iDNES.cz prvenství v kategorii nejlepší

televizní film a minisérie roku 2016.

Románová verze však oproti televiznímu

zpracování nabízí odlišné završení případu.

Michal Sýkora (nar. 1971) jako prozaik

debutoval v roce 2012 detektivním

románem Případ pro exorcistu, v němž

se poprvé objevila vrchní komisařka

Marie Výrová. Později vyšla dvěpokračování s názvy Modré stíny (2013) a Ještě

není konec (2016). Sýkorovy romány

se staly předlohou úspěšné televizní

série, kterou pod souborným názvem

Detektivové od Nejsvětější Trojice

postupně uvádí Česká televize (scénář

Petr Jarchovský a Michal Sýkora, režie

Jan Hřebejk a Viktor Tauš). Pouze pro

televizní sérii napsal (opět ve spolupráci

s Petrem Jarchovským) další případ

Marie Výrové Živé terče.

„Začala jsem číst Michalovu knihu v podvečer

a musela jsem zůstat vzhůru, dokud jsem ji

nedočetla. Natolik to pro mě bylo poutavé,

nepředvídatelné a napínavé. A nemohla jsem

se dočkat, až se pustím do vyšetřování!“

KLÁRA MELÍŠKOVÁ,

PŘEDSTAVITELKA KOMISAŘKY VÝROVÉ

Kristýna se ocitla nad odkrytým mělkým hrobem,

do něhož kdosi pečlivě vyskládal pět černýchpytlů, které hajný ráno roztrhal, aby zjistil, coskrývají. Každý z pytlů byl roztržený na jiném místě, tu

ven vykukovala hlava, tu tlapa, tu zas psí zadek

i s ocasem. Pět pytlů, v každém jedno pořádnépsisko. Zdechliny nejevily sebemenší známky rozkladu,

přesto se kolem nich v tom vedru začal rojit hmyz.

UKÁZKA Z KNIHY

299 Kč

isbn 978-80-7577-473-6

Foto © Milena Valušková

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32



MICHAL

SÝKORA

IIII

PĚT

MRTVÝCH

PSŮ



MICHAL

SÝKORA

IIII

PĚT

MRTVÝCH

PSŮ

BRNO 2018


© Michal Sýkora, 2017

Cover photo credit:

Stella 12-28-2010 by Jim Pennucci

(https://goo.gl/CsEs1y), CC BY 2.0, modified

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-556-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-557-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-558-0 (Formát MobiPocket)


Markétě a Tomíkovi...



We live in a political world

Where courage is a thing of the past

Houses are haunted, children are unwanted

The next day could be your last

Žijeme v politickém světě,

kde odvaha je přežitek,

v domech straší, děti jsou nechtěné

a příští den může být tvůj poslední.

Bob Dylan — „Political World“

(album Oh Mercy)



ČÁST

PRVNÍ

I

PLÁNY

A TOUHY



13

1

POLOVINA KVĚTNA 2013, PÁTEK

Čekání psy nabudilo, štěkot ostatních vydráždil. Nasládlý, teplý

pach krve z předchozího zápasu zatemňoval smysly a jitřilbo

jechtivost. Arnold i Trej se tetelili dychtivým blahem očekávání.

Když nastal čas, Oldřich Zoubek a Jindřich Vlach, obazdra

ví, svěže působící čtyřicátníci rozpálení adrenalinem jako

všichni ti psi okolo, připnuli rotvajlery na krátké koženéřeme

ny, otevřeli dvířka v metr a čtvrt vysokém dřevěném mantinelu

a vešli do arény, kruhového prostoru se zhruba pětimetrovým

průměrem. Piliny smíšené s pískem zakřupaly pod podrážkami

sportovních bot. Muži se postavili proti sobě. Psi se vzepjali na

řemenech, zadní tlapy se zaryly hluboko do pilin. LeošŠmíd

majer (v tom horku se mu lepily vlasy potem a on si stále musel

hřbetem ruky stírat slané kapičky z čela a obočí) dal píšťalkou

signál. Zoubek i Vlach současně uvolnili karabinu řemenu od

kovového oka na silných kožených obojcích a  psi proti sobě

okamžitě s  řevem vyrazili. Pod ohrnutými pysky se objevily

žluté tesáky obalené pěnou. Během pár vteřin se obarotvajle

ři proměnili ve řvoucí klubko zubů, drápů, krví podlitých očí

a vzhůru pršících pilin, které se jim lepily na chlupy, dostávaly

do očí a současně ucpávaly rány. Tucet přihlížejících zamanti

nelem zápasící zvířata nepovzbuzoval. Psiska se přes sebezno

vu překulila, Trej vespod se Arnoldovi nahoře zahryzl dopře

vislé kůže na krku, ozvalo se bolestné zavytí. Už to vypadalo,

že vítěz je jasný, ale Arnold se vysmekl a Trejovi zůstala v tlamě


14

směsice chlupů a podestýlky. Pes vyprskl, zakašlal, ztratilkon

centraci a jeho majitel hned poznal ten okamžik, kdy se zesou

peřovy nevýhody stane přednost. Trej sebou smýkl, nohama

zahrabal ve vzduchu, otočil se na bok, Arnold se přes nějpře

valil a spadl vedle, ve vteřině se ale vzepřel na tlapách. Oldřich

Zoubek zachytil jeho pohled, oči rudé vztekem a dychtivostí,

a  stejně jako Vlach věděl, co bude následovat, jako by viděl

do budoucnosti, té nejbližší, vzdálené od přítomnosti jen pár

vteřin. Vlachův Trej zůstával nekrytý, všechnu svou pozornost

soustředil na snahu vykašlat vdechnuté piliny a chlupy a znovu

se postavit na nohy, a Arnold těch pár krátkých okamžikůvy

užil. Stačil k tomu jediný plynulý pohyb — publikum v tu chvíli

ani nedýchalo, napjaté, jestli to Arnold stihne, jestli tozvlád

ne, jestli to nepokazí. Zoubek právě tohle miloval, nemohl se

nabažit pohledu na svého psa: ty napjaté svaly a  šlachy, sou

středění, harmonie pohybu, naprostá dokonalost, přirozená

přírodní vůle směřující k jedinému cíli, záměru a účelu —k ví

tězství. Pohledy všech se natolik soustředily na zápasící dvo

jici, že jim neunikl jediný detail, jako by diváci dokázalizpo

malit čas, jako by se skutečnost stala zpomaleně přehrávaným

filmovým záznamem: Arnold natočil hlavu k Trejovi, vyprskl

zpěněnou spršku slin, ohrnul pysky, obnažil zkrvavený špičák

a  — Zoubek to přesně věděl, tak dobře svého psa znal  — ne

zakousl se, ale jen dokončil ladný, plynulý pohyb, trhl hlavou

a rozpáral Trejovi celý bok.

Šmídmajer pískl na píšťalku. Trejova rána nejprve nerea

govala. Pak se kůže rozšklebila a mezi chlupy se vyvalila krev.

Zoubek vykročil zajistit Arnolda; kázeň a  dvousetprocentní

poslušnost jsou v klubu základem. Trej se ani nepokusil vstát;

jen ležel na boku a tiše kňučel. Jindřich Vlach při pohledu na

psa vzdychl, pak ale s  nataženou pravicí vykročil ke svému

dlouho letému příteli Oldřichu Zoubkovi a oba muži si stiskli

pravici. Publikum spokojeně zatleskalo.


15

Dvířka do arény se otevřela a dovnitř vstoupili dvaBrukne

rovi zaměstnanci, svalnatí pořízci s malými vyholenýmihlava

mi a  sulcovitě se třesoucími tučnými zátylky. Nikdo nevěděl,

jak se jmenují, možná ani oni sami, protože slyšeli výhradně

a  pouze na oslovení Majkl a  Endy. Přinesli s  sebou staré ne

mocniční prostěradlo, položili je na zem a pomohli Vlachovi

na ně Treje naložit.

Oldřich Zoubek mezitím od ostatních přijímal gratulace

a v duchu počítal, kolik za výhru od Bruknera vyinkasuje. Pak

vyšel ze sálu do vedlejší přípravny, aby Arnolda umyl, prohlédl

a zjistil, zdali také nepotřebuje ošetřit.

Díky své profesi státního zástupce považoval OldřichZou

bek sám sebe za lepšího člověka. Dokonce se domníval, že

převyšuje i ostatní členy Klubu sportovní kynologie (jak svému

spolku říkali), protože sám o sobě uvažoval jako o skutečném

kynologickém estétovi (ostatní byli ve srovnání s ním obyčejní

pejskaři). Na svých dvou psech obdivoval jejich krásu, jejížpod

stata spočívala v  dokonalé propracovanosti svalů a  účelnosti

jejich pohybů. Vítězství v  zápase jej neuspokojovalo mocen

sky a bylo mu lhostejné finančně, protože na těch pártisícov

kách mu nesešlo, ale měl z něj estetický požitek. Jeho psi byli

nejkrásnější, když se mohli plně realizovat v tom, k čemu byli

určeni, když mohli plně rozvinout své schopnosti. Stejně jako

matky realizují své neukojené ambice na vlastních dcerách,

i Zoubka vrcholně naplňovalo, že bojovou krásu jeho psů (on

sám rád říkával válečnou krásu, ale uvědomoval si, jak nepat

řičně to může znít) spolu s ním mohli obdivovat ostatní, kruh

přátel a znalců.

Doktora Karla Halase už dávno přešla chuť přihlížetdění v aré

ně. Chlapi postávající kolem dřevěného mantinelu tomuříka

li zápas, jemu připadalo příhodnější slovo rvačka. Halas měl

na Bruknerově statku vyčleněnou vlastní místnost, do níž


16

přestěhoval své staré vybavení, když modernizoval ordinaci:

pojízdný plechový stolek s nejdůležitějšími nástroji, velkývy

šetřovací stůl a starou, ale funkční operační lampu. Seděl na

židli u  zaslepeného okna a  kouřil ten večer už třetí cigaretu.

Domníval se, že dokázal s  kouřením přestat, ale ruka ho po

slední dobou tak bolela, že se k  cigaretám vrátil. Hluk vedle

kulminoval, Halas věděl, že za chvíli bude mít práci. Podíval se

na nedopalek, jestli z něj půjde ještě něco dostat, a kdyžzjis

til, že ne, típl ho v popelníku na parapetu. Vstal a mechanicky

prohlédl vybavení na plechovém stolku: několik skleněných

ampulek naplněných čirou tekutinou, sadu chirurgických je

hel a  nití, chirurgické nůžky a  spoustu obvazového materiá

lu. Pak z opačné strany přisunul druhý stolek se sadou psích

náhubků na suchý zip, které v případě potřeby obepnou celou

psí tlamu. Znovu se posadil na židli a zvedl k očím levačku —

malíček měl obvázaný, prsteník a prostředník důkladněoble

pené náplastmi. Zkusil prsty pohnout, ale bolest ho od dalších

pokusů odradila.

Rvačka vedle skončila. Jeden z čoklů zakňučel, následoval

hvizd píšťalky a potlesk. Tucet párů rukou moc hluku nenadělá.

Doktor Halas vytáhl z brašny postavené na parapetu vedle

popelníku latexové rukavice. Pravou si navlékl bez obtíží, levá

mu šla znatelně hůř. Sotva s navlékáním skončil, vcouval do

místnosti Majkl, který spolu s tou druhou Bruknerovougori

lou nesl v plachtě velkého, těžkého rotvajlera. Za niminásle

doval Jindřich Vlach, plešatý, zdravě vypadající prcek. Takže

zase prohrál, napadlo Halase. Hm, minule mu jedenz Brukne

rových stafordšírů zrušil Kruma, dneska to odnesl Trej. Vlach

má pech, oba psi mimo provoz, ten si dlouho nezahraje. Za

Vlachem do místnosti nakoukl Leoš Šmídmajer. Měl na sobě

ten hrozný tmavomodrý šusťákový komplet, o němž se pošetile

domníval, že když nese logo Adidas, tak mu musí slušet.Bruk

nerovi poskoci složili rotvajlera na stůl.


17

„Dej mu náhubek,“ přikázal Halas suše. Zafačovanáa boles

tí zcela paralyzovaná ruka sloužila jako memento: neriskovat

a pokaždé těm mrchám zajistit tlamu.

Vlach vzal ze stolku jeden z náhubků a Trejovi ho nasadil.

Šmídmajer ho zdálky sledoval. Na rozpoznání zranění by

Halas ani nepotřeboval školy; rotvajler byl pokousaný na

plecích a  přes bok se mu táhl dlouhý, hluboký šrám  — kůže

z něj odchlíple visela a odhalovala svalstvo. Pes přerývanědý

chal. Rána jej očividně bolela, přesto dokázal klidně ležet na

boku.

„To je na šití,“ konstatoval Karel Halas.

Vlach jen vzdychl: „No jo, no...“

„Dám mu anestezii. Kolik váží?“

„Jedenapadesát kilo.“

Halas se otočil ke stolku se svým vybavením. Do injekční

stříkačky natáhl tekutinu z jedné z ampulí, podíval se na psa,

ne na jeho zkroušeného majitele, dobře, Vlach je dobrej chlap

a  Trej nekomplikované psisko, a  tak trochu přidal, aby anes

tezie skutečně plnila svůj účinek. Bruknerovým čoklům by dal

pod míru, aby si jeho zásah užili. Doktor zkontroloval, že ve

stříkačce není žádný vzduch, a pak přistoupil k psovi.

„Teď mu podrž nohu, Jindro.“

Vlach svému rotvajlerovi pevně sevřel mohutnou zadnítla

pu, Halas nahmatal žílu a vpíchl do ní injekci.

Ode dveří zákrok sledoval ošusťákovaný Leoš Šmídmajer.

„Co ruka, Karle?“ zeptal se.

„Je to v prdeli,“ zahučel veterinář.

„Zřídili tě pořádně.“ Šmídmajer se domníval, že tímtozpů

sobem vyjádří doktorovi svou účast, Halase to však ještě víc

popudilo.

„Ten doktor na pohotovosti byl buď ožralej, nebo po obrně...

Kurva, měli byste tam někdy udělat šťáru a dát těm čurákům

fouknout. Ti by se divili.“


18

„Mně to neříkej,“ odpověděl Leoš Šmídmajer. „To si nech

na Laďu.“

Halas se na něj zlostně podíval.

Šmídmajer se ve dveřích ohlédl do hlavního sálu s arénou,

pak si s Vlachem vyměnili pohledy. „Potřeboval bych s tebou

mluvit, Karle,“ naklonil se k veterináři.

„Měli bysme na tebe takovou prosbu,“ připojil se Vlach.

Halas sledoval, jak pes upadá do letargie. „Spusťte.“

„Tady ne. Jaksi mimo dosah Bruknerových uší,“ pronesl

Šmíd majer potichu.

„Leoš nebude mluvit jenom za sebe, Karle,“ dodal Vlach.

„Až skončíme, počkáme na tebe venku,“ pokračoval Šmíd

majer spiklenecky.

Halas pokrčil rameny, jako že vše bere na vědomí. Pak se

otočil ke stolku a začal chystat šití.

O dvě hodiny později zaparkoval Karel Halas své SUV na lesní

odbočce několik desítek metrů za Bruknerovým statkema če

kal, až dorazí chlapi, co s ním chtěli mluvit. Bruknerovaspo

lečnost se postupně rozjížděla domů, všichni hostiteli povinně

pochválili skvělou organizaci, výborné pití a hlavně perfektní

zápasy.

Noc byla horká a měsíc svítil na plný úvazek. Mimo dosah

městského světelného smogu se Halas mohl potěšit pohledem

na hvězdy, pod nimiž zrovna prolétávalo blikající letadlo.Ve

terinář si pomyslel, že je plné lidí, kteří letí někam k moři na

dovolenou, zatímco on musí tvrdnout tady.

Po pár minutách se jako první objevilo Šmídmajerovo auto.

Za ním asi ve dvouminutových intervalech dorazili Jindřich

Vlach a Bedřich Adámek, který jako obvykle vypadal, jako by

jej samého překvapovalo, kde se to ocitl. Dneska s sebou psy

nebral, protože minule dostali od Bruknerových bestiípořád

nou čočku.


19

„Tak co máte na srdci?“ zeptal se Halas.

Slova se chopil Leoš Šmídmajer. Mluvil potichu, velmidůle

žitě a pořád se dramaticky rozhlížel okolo. V té své šusťákovce

vypadá jako vůdce nějakých přiteplených spiklenců, napadlo

Halase. „Máme s chlapama pocit,“ šeptal Šmídmajer, „že už to

Brukner přehání. Přece nám nemůže takhle masakrovat psy.

To už není zábava ani sport, to je z jeho strany sadismus.“

Halas jen pokrčil rameny: „Nikdo vás přece nenutí.“

„To není dobrý přístup,“ šeptal Šmídmajer. Halasovi strašně

lezl na nervy. Proč nemluví normálně nahlas? To si myslí, že

pro Bruknera dělají i sovy a netopýři? „Chlapi jsou na Bruknera

vážně nasraní a uvažujou, že sem přestanou jezdit.“

Halas nereagoval.

„Škodní pak budou všichni. I ty,“ připojil se Bedřich Adámek.

„Co chcete?“ zeptal se Halas, kterého překvapilo, že seAdá

mek takhle samostatně projevuje.

„Ty přece k těm Bruknerovým bestiím máš přístup, ne?“ze

ptal se Adámek.

Šmídmajer dramaticky kýval hlavou: „Bavili jsme ses chla

pama, že s tím musíme něco udělat. Hlavní problém je v tom,

že nemáme nikde jinde vhodný prostory než tady u Bruknera.

Ale ten nás nenechá se bavit bez těch svých bestií.“

Halasovi to konečně začalo docházet. Bruknerovy bestie.

Pán domu vyžaduje, aby při každé akci mohl nasadit aspoň tři

ze svých miláčků, a  všichni ostatní se pak jen můžou modlit,

aby los tentokrát nepadl na ně.

„Nebudeš litovat. Přece víš, že tě vždycky budemepotřebo

vat,“ ujistil ho Jindřich Vlach. V  měsíčním světle se mu pleš

legračně leskla.

Halas znal svou cenu. „Je to riziko...“ řekl a pokrčil rameny.

„Jak jsem říkal,“ šeptal Šmídmajer, „chlapi jsou naštvaní a ty

víš, že si tvých služeb vždycky cení. Ostatně pokud budešsou

hlasit... Řekněme takovou zálohu.“


20

Šmídmajer se vrátil ke svému autu. Minule padl los na něj,

takže i  on dneska přijel bez psů. Otevřel dveře spolujezdce

a z palubní přihrádky vytáhl obálku. Podal ji Halasovi. Ten se

ani nepodíval dovnitř, jen ji strčil do kapsy. Nakonec tenŠmíd

majer zas tak nesympatický není.


21

2

O ROK A PŮL DŘÍVE

Časné ráno sedmnáctého prosince. Kristýna Horová se vráti

la do postele. Třásla se zimou a  nezvladatelným pláčem. Od

té doby se pro ni zoufalství vždy pojilo se zimou a tmou.Ne

mohla se zahřát, vyskočila z postele, aby si ze skříně vytáhla

deku, a okamžitě ji rozklepala taková zimnice, že se k téskří

ni málem ani nedostala. Deka, župan, návrat do postele. Ne

konečné minuty pláče a  zimy. Pak nejspíš na chvilku usnula,

protože najednou svítalo. Ráno s sebou přineslo aspoň náznak

úlevy, ale zase ne tolik, aby ji netísnily prostory jejího bytu,

bezútěšně prázdného. Stále zabalená do županu sevypotáce

la do  koupelny, vyčistila si zuby, v  kuchyni vylila do výlevky

obsah té malé skleničky, naposledy se podívala na tenkýprou

žek těhotenského testu, aby se přesvědčila, že se v nocinepře

hlédla, ale ani první nesmělé náznaky jasného prosincového

jitra na negativním výsledku nic nezměnily. Zklamání, nebo

úleva? Zoufalství, nebo to nejlepší možné řešení? Kristýnane

věděla. Věděla jedině to, že to doma nevydrží. Že se tadyzbláz

ní. Je sobota, musí vypadnout. Bylo to impulzivní rozhodnutí.

Zkontrolovala stav na teploměru za kuchyňským oknem, pak

na sebe navlékla několik vrstev včetně legračních podvlíkaček,

termotriko, mikinu, tlustý červený rolák, rukavice, šálu,kože

šinové zimní boty, sebrala klíče od aygouše a vyrazila. Chtěla

být co nejdřív pryč. Nejprve ji zdrželo rozmrazování auta, ale

moc se s tím nepárala. Škrabkou očistila jen to nejnutnější; než


22

se čelní sklo rozmrazilo, měla ze své červené Toyoty Aygový

hled asi jako z tanku. Ale to jí nevadilo. Do přehrávače strči la

letitou výběrovku Leonarda Cohena, hluboké, melancholické

tóny naplnily prostor vozu spolu s obláčky páry, které jístou

paly od úst. Město ještě malátně klimbalo v mrazu, provoz byl

minimální, takže už o  dvacet minut později zaparkovala na

Svatém Kopečku u lesa a vyrazila. Pod nohama jí křupalozmrz

lé jehličí a  šišky, kameny klouzaly a  celý les pokrývala jino

vatka. Vysoké tempo a mrazivý, čistý lesní vzduch ji dokázaly

uklidnit. Z Kopečku se vydala po dobře známých pěšinách na

Lošov, odtud do Posluchova, tam se otočila a  vracela se přes

Radíkov, kde se vyšplhala až k vysílači u staré radíkovsképev

nůstky. Po pohodlné asfaltové cyklostezce sešla dolů a vrátila

se na Kopeček. Hlava dokonale vyčištěná, plíce plné studeného

lesního vzduchu, tělo prohřáté námahou. To ráno se Kristýna

cítila snad i spokojená, klidná, uvolněná — pocit, který se pak

v  následujících měsících dlouho nevracel. Bylo devět hodin,

cyklistická stezka ji přivedla přímo k zoologické zahradě,kte

rá zrovna otevírala. Obloha bez mráčku věštila mrazivý, ale

slunečný den. Rozhodla se zcela impulzivně, protože se jíne

chtělo domů a protože zoo naposledy navštívila tak dávno, že

si ani nepamatovala kdy a s kým. Koupila si lístek a o pět minut

později už scházela k pavilonu opic.

Když nepočítala personál, měla v  to ráno zoo sama pro

sebe. Za takového mrazu, v  devět hodin, a  navíc týden před

Vánocemi se lidé věnují jiným činnostem. Probouzejí se ve

dle svých blízkých, pouštějí dětem pohádky, nakupují vánoč

ní dárky. Kristýna už pro rodiče dárky pořídila, takže se teď

mohla ve vyhřátém pavilonu opic těšit pohledem na šťastnou

rodinku jihočínských gibonů larů. Zase ty rodinky... Osamě

le žijící zvířata jí v tu chvíli připadala mnohem sympatičtější.

Medvěd malajský, hrošík liberijský... Samotářský tygr sibiřský

se sebe vědomě procházel ve svém jinovatkou pokrytém výběhu.


23

Pak zvedl hlavu vstříc oslňujícímu slunci, zavřel oči a  strnul,

jako by se toužil opálit. Kristýna se courala zmrzlou zahradou,

podívala se na krmení žiraf a uvědomila si, že nesnídala.Per

sonál jediného otevřeného občerstvení svou přítomnostípře

kvapila. Bufet pod rozhlednou byl příjemně vytopený, okna

se mžila párou. Kristýna si odložila, objednala si snídaňové

menu, které obohatila grilovaným párkem a  další kávou. Od

její poslední návštěvy se zoo změnila a Kristýna se sama divila,

proč si sem tak dlouho nezajela, protože to tu měla vždy ráda.

Nikým nerušená si důkladně prohlédla mořská akváriav pavi

lonu šelem, přičemž ji bedlivě sledoval nasupený lev. Lvice ve

vedlejším výběhu víkendově vyspávala. Venku se Kristýnapře

svědčila, že aktuální počasí svědčí sobům i pižmoňům.U mno

ha výběhů dokonce měla pocit, že fakt, že je v zoo sama, vezví

řatech vyvolává zvědavost — prohlížejí si osamělou návštěvnici

tak, jako si ona prohlíží je. Nadchl ji obrovský vlčí výběh, ve

kterém pobíhala smečka arktických vlků a — nevěřila vlastním

očím — spolu s nimi i medvědi. Zvláštní, napadlo ji, vždycky

si myslela, že medvědi drží zimní spánek. Tou dobou seblíži

lo poledne, do zoologické zahrady mezitím zabrousili i další

návštěvníci a Kristýna se tak před invazí šťastných párůa ro

dinných výletů radši schovala do sluncem zalité velké dřevěné

restaurace Archa, kde si dopřála svíčkovou.

Tahle část dne se vydařila. Návrat domů znamenal návrat

do deprese, která trvala dalších šest měsíců.

Do konce roku se nic nedělo, ale v  lednu se úřední maši

nerie rozběhla. Suspendace, vyšetřování inspekcí, ponižující

výslechy před komisí, jejíž členové mezi sebou očividně sou

těžili v káravých pohledech, pozvednutých obočícha nonver

bálních způsobech, jak vyjádřit rozhořčení. Frapantnízneuži

tí služebního postavení: Kristýna šla přesvědčovat zmlácenou

manželku svého milence, aby stáhla obvinění z napadení, jako

by ji láska zbavila schopnosti rozeznat pravdu od lži. Debata


24

s otcem ochotným vzdát se svých zásad (aspoň některých)a vy

užít svého dobrého jména a vlivu k tomu, aby dceři z té bryndy

po mohl. Debata s Velkou Sovou na podobné téma: její šéfová

chtěla vy užít Vitouše a vlivu a známostí. Ale Kristýna obojeod

mítla. Nebyla to jen věc cti, věděla také, jak obrovskou chybu

udělala. Mnohem víc než suspendace ji trápilo zklamání, že jí

Lukáš lhal. Nešlo jen o trest, ale o jakousi masochistickoutou

hu vše spálit a  začít znovu. Marie ji přesvědčovala, ať aspoň

nepodává výpověď. Na chvíli ji za trest někam přeloží a ona ji

po nějaké době „vyreklamuje“ zpět. V tom ji nakonec Kristýna

poslechla. Aspoň v tom. Celý tým se za Kristýnu postavila za

ručil a  ona nepochybovala, že to na výsledek kárného řízení

jistě mělo vliv.

Potupné přeložení na obvodní oddělení ve Šternberku.Ran

ní dojíždění vlakem. Na neefektivní, jen z  dotací žijící trasu

Olomouc — Uničov odkládaly dráhy ty nejhorší a nejošuntělejší

vozy a  nejpomalejší lokomotivy. Na záchodě mohla sledovat,

jak pod ní ubíhají pražce. Z  hlavního nádraží čtyři zastávky:

Hlušovice—Bohuňovice—Štarnov—Šternberk. Když sezadaři

lo a vlak nenabral zpoždění hned po výjezdu z Olomouce,trva

la cesta kratší dobu, než když tvrdla s autem v zácpě. Od Velké

Sovy věděla, že Bob Dylan má píseň nazvanou „K smíchu toho

potřebuješ hodně, k pláči ti stačí jen vlak“, ale až během cest

v roztřesených motorácích pochopila, jak to Mistr myslel. Na

druhé straně si ve vlaku aspoň mohla číst, takže to nebyltako

vý opruz jako dýchat smrad z náklaďáků v autě uvázlém vko

loně. Nekonečná kancelářská práce na obvodě. Kradená kola.

Protokoly. Vykradené sklepy. Protokoly. Ožralá děcka.Proto

koly. Rvačka na plovárně. Protokoly. Kradená kola, vykradené

chatky, zmizelá auta... Mělo to ale i svá plus. Pevná pracovní

doba. Nemusela nikomu nic dokazovat; jednak nebylo co,jed

nak věděla, že ji stejně nemají rádi. Potkávala obyčejné lidi,

ve vlaku, při sepisování protokolů nebo když někomu mohla


25

pomoci. Pak se to zlomilo. Tím nejtriviálnějším způsobem na

učebnicově banálním případečku. Babičce se ztratila vkladní

knížka a zlatý řetízek. Kristýna by musela být po lobotomii, aby

si krádež nedala do souvislosti s překvapivou a nečekanouná

vštěvou vnuka, první po tři čtvrtě roce naprosté ignorace. Šla

ho vyslechnout; vnuk se zhmotnil v  sedmnáctiletého sebevě

domého všiváka a ona by neměla školu Velké Sovy, kdybynevě

děla, jak si s takovým týpkem poradit. Následující den babičce

osobně vrátila jak knížku, tak řetízek — ten sice mezitímskon

čil v zastavárně, ale její majitel už měl z dřívějška tolik vroubků,

že Kristýně nečinilo problém jej získat zpět. O vnukovi nicne

řekla, protože identita pachatele by pro starou paní byla větší

rána než sama krádež. Důchodkyni vehnal vděk slzy do očí.

Přeskakujícím hlasem mladé policistce děkovala a prosila ji, ať

za ní zítra přijde, že jí upeče mřížkový koláč. Kristýna pozvání

přijala. Po službě si přece může dělat, co chce. Koláč bylvyni

kající. Takové zadostiučinění z dobře odvedené práce Kristýna

nepocítila od doby, kdy ji Velká Sova poprvé pochválila zavzor

ně splněný úkol. A pak přicházela další a další zadostiučinění.

Pomoc mladinké vietnamské prodavačce, na kterou si začalot

vírat hubu namazaný odrbanec v montérkách. Kristýna se tam

nachomýtla mimo službu — upocený fotr začal na vystrašenou

Vietnamku řvát „Kurva, jak to, že nemáš krušovice? Litovel si

můžeš strčit do prdele, ty čínská krávo“. Kristýna ho okřikla,

že není nejmenší důvod prodavačce tykat a rozkřikovat se tady.

On ji dost neinvenčně poslal do prdele za Vietnamkou a začal

vyhazovat zboží z  regálu. Kristýna mobilem zavolala kolegy

a pak se s velkým gustem rozhodla chlapa vyhodit z obchodu.

Vždy ji těšilo sledovat radostnou jiskru v očích Velké Sovy, když

se jí podařilo srovnat nějakého podobného týpka. Její odhad

byl správný — chlap vládl spíš hubou než svaly a přesně čtyřicet

pět vteřin poté, co ve večerce názorně předvedl svou etnickou

nadřazenost tím, že z  regálu vyhodil půl tuctu bebe sušenek


26

a  mužně je rozdupal po linoleu, už ležel na chodníku před

obchůdkem s rukou zkroucenou za zády. Vietnamka stála na

prahu večerky, nechápavě přihlížela, a až když konečnědora

zili kolegové ve službě a výtržníka laxně naložili do služebního

auta, zmohla se na opakované „dé-kuju“, vyslovené tak tvrdě,

jako by se pokoušela vytvořit sloveso od slova „deka“.

Nečekané nalezení smysluplnosti práce ve všední, banální

pomoci slabším Kristýně vyvážilo všechnu únavnou mecha

ničnost rutinních úkonů a každodenního trmáceníz Olomou

ce. A hlavně se tím dozvěděla něco nového o sobě, uvědomila

si  — nebo se spíš domnívala  —, že to, co ji žene vpřed, není

ctižádost či kariérismus, ale že motorem snahy být prospěš

ná a užitečná je její zápal a idealismus. Kristýna byla ráda, že

svůj trest přijala. Touha a přání vrátit se do týmu k Velké Sově

ji ovšem stále neopouštěly.

Návrat ke starému týmu se ukázal obtížnější, než si před

stavovala. Navíc si situaci sama zkomplikovala. Celou dobuje

jího kárného řízení a  následného vyhazovu stáli Velká Sova

a všichni kolegové — Pavel Edelweiss, David Kodet, AdamKu

bík a Milan Purkyně — při ní, scházeli se spolu, radili jía pod

porovali ji i po přeložení do Šternberka. Nakonec zjistila, že

nejraději se vídá s Kodetem. Jejich vztah nevzešel z žádnéná

hle vytrysknuvší, spalující vášně, ale rodil se pomalu, nejistě,

váhavě, jako by oba dva překvapilo, jakým směrem se jejich

city vyvíjejí. První sex byl navíc naprosto nepovedený,„tragic

ký“, jak si to Kristýna sama pojmenovala, motali se v posteli

jako dva puberťáci, David skončil málem dřív, než začal, ale

Kristýnu ani na moment nenapadlo to po takovéto grotesce

zabalit, dali si v  posteli druhou šanci  — no dobře, taky třetí,

čtvrtou a pátou, a pak už to šlo. Po zkušenosti s LukášemTer

merem zažívala Kristýna naprosto nový pocit — mít partnera,

kterému mohla kdykoliv zavolat, vedle kterého se mohla ráno

probouzet i večer usínat, který rozuměl tomu, co dělala, a se


27

kterým o tom mohla mluvit. Jenže to mělo i stinnou stránku:

oba nepochybovali o tom, že Velká Sova by pro vztah v týmu

měla pramálo pochopení, takže pokud se k nim Kristýna chtěla

vrátit, nezbývalo než se uchýlit k utajení. Už zase.

Tak uplynul rok. Pak přibyla půlka dalšího. Kristýna sice

stále ještě nedokázala nevzpomínat na Lukáše Termeras hoř

kostí, ale toho negativního výsledku testu o čtvrt na pět ráno

týden před Vánocemi už nelitovala. Navzdory tomu, jak zle vše

začalo, si teď — když každé ráno snídala s milovaným mužem

a měla práci, která jí dávala smysl — uvědomovala, žeuplynu

lé měsíce patřily k těm nejharmoničtějším v jejím životě. Byl

červen, teplý, jen občas svlažovaný mírným, vlahým deštěm.

Spěšně dopili kávu — podle dopravního zpravodajství na webu

ucpala šternberskou výpadovku nehoda náklaďáku s nějakým

uspěchancem, který v  protisměru neopatrně předjížděl trak

tor, a tak se to ráno rozhodla opět jet vlakem, což pro Davida

znamenalo přivstat si a  odvézt ji na nádraží. Ale také to zna

menalo kvapné loučení na vždy plném nádražním parkovišti,

kdy se Kristýna z místa spolujezdce natáhla k Davidovi, dala

mu pusu a vyskočila z auta, aby nebrzdili dopravu. Nikdy mu

to neřekla (aby se jí snad nesmál), ale měla tohle ranní loučení

ráda, protože jí přišlo romantické. Kristýna zabouchla dveře

od auta, David se rozjel a  ona se za ním podívala. Vždy jen

maxi málně na dvě tři vteřiny, ale ten pohled — aspoň tak jí to

připadalo  — obsahoval všechnu lásku, kterou k  němu cítila.

Připadala si nesmírně šťastná. A  budoucnost byla něčím, na

co se těšila a co ji naplňovalo velkou nadějí.


28

3

SRPEN 1988

Leoše Šmídmajera a  Zbyňka Bruknera pojilo dlouholeté přá

telství, pevné pouto navázané už ve školních letech, v dobách,

kdy Šternberk měl podobu otřískaného šedého maloměsta, tak

nudného, že to překvapovalo i  v  měřítkách pozdní normali

zace. V  tomhle městečku se všichni znali, provázáni příbu

zen skými vztahy, školním kamarádstvím, sítí vzájemnýchvý

pomocí a hlavně společně strávenými hodinami v nálevnách

vše ho druhu. Bruknerův otec se pinožil coby funkcionář v JZD,

Šmíd majerovi rodiče montovali budíky v  Chronotechně. Je

jich životní rytmus určovalo střídání ranních a  odpoledních

směn, rekreace ROH v  Jeseníkách a  víkendy na chatě v Pase

kách, tak zubožené, že přezdívka „chatrč“, kterou ji Leoščas

toval, nebyla aktem pubertálního vzdoru vzpurného výrostka,

ale střízlivým popisem skutečného stavu. Někdy na jařeosm

desát osm „chatrč“ shořela tak důkladně, že ze spáleništězů

staly trčet jen kovové zárubně vstupních dveří; příčinu požáru

nikdo nedokázal blíže určit, takže Leoš došel k závěru, žene

movitost z lítosti nad vlastní zbídačeností spáchala sebevraždu

samovznícením.

Kdyby byli Šmídmajer s  Bruknerem obdařeni darem sebe

reflexe, shodli by se na tom, že je formovaly nejen společná

školní docházka a  prostředí, ale i  sdílená traumata a  křivdy,

o něž v takových místech a v takové době nikdy nebyla nouze.

A  taky společně prožitá nuda a  nasranost. Ve městě i  okrese,


29

kde každý zná každého, je bohužel obtížné se úspěšněvyrov

návat s  rolí mladistvého grázlíka, rebelujícího proti všemu

a  všem. Prodavačka v  sámošce je teta jednoho, ta ve večerce

sestřenicí matky druhého, a mockrát se stalo, že si kluci pro

jabčák a kuřivo museli zajet na otočku motorákem doOlomou

ce, kde takzvaná „velkoprodejna“ Hanačka kousek od hlaváku

disponovala nejen širším sortimentem, ale i  benevolentním,

tedy nebonzáckým personálem. Někdy zkraje prázdnin toho

osmaosmdesátého roku oba šestnáctiletí výrostci čirounáho

dou zjistili, že chlápek, který vede kiosk u šternberskéhoauto

busového nádraží, ruměný, hřmotný, věčně zamračenýa mast

notou prosáklý týpek neurčitého věku, dává přednost výdělku

před dodržováním zásad socialistické zákonitosti a  nikdy se

neptá na občanku, když si kluci poroučejí dvě točený. Start

ky u  něj sice stály o  dvě kačky víc, ale zase odpadlo to opru

zácké trmácení nacpaným motorákem do Olomouce. Kromě

toho kluci jako největší atrakci kiosku objevili zauzenétramp

ské cigáro na papírovém tácku, velkoryse zalité hořčicí,s tlus

tým krajícem kmínového chleba, a to vše za pětku. Prodavač

v kiosku, kterému všichni říkali starej Zeman, sehnal tři vysoké

umakartové stoly, nejspíš vyřazené z nádražní hospody, a Leoš

se Zbyňou si to léto připadali — konečně! — jako skuteční borci:

každý den se z  bazénu, což bylo ve Šternberku jediné místo,

kam se o prázdninách dalo chodit, odloudali až na auto busák,

tam si na stojáka dali každý jedno točený v papírovémkelím

ku a  k  tomu si napůl koupili porci trampského cigára, jehož

cenu i  chuťovou kvalitu podnikavý Zeman zvyšoval tím, že

standardní uzenářský výrobek doma lehce přeuzoval. Ve své

udírně přimáčklé k  boční stěně chajdy v  zahrádkářské kolo

nii zatápěl kradenými železničními pražci nasáklými dehtem

a naftou, díky čemuž se jeho výrobky staly chuťově naprosto

nezaměnitelnými, a  tudíž vyhlášenými. Zeman svůj karcino

genní sortiment záhy rozšířil — byť jen podpultově — o uzený


30

bůček, kýtu a krkovičku. Kluci každý den jen tak světáckypo

stávali u stolků za stánkem a se startkou v koutku zamaštěných

úst pozorovali cvrkot. Brzy jim došlo, že stálých kunčaftů má

Zeman plno. U stánku se střídali opilci, i v největším horkuna

vlečení do montérek, aby vzbudili zdání, že se zrovna vracejí

ze šichty, a ve velkém slopali laciný rum, udýchaní a zpocení

tesiláci s naditými aktovkami, kteří odněkud přijelirachitic

kou karosou a narychlo do sebe cestou hodili jedno pivínko,

než je doma stará postaví do pozoru, ale i mládež všehodru

hu, kluci jako oni, dopřávající si zakázaných atributůdospě

losti, a pak taky — kupodivu — hospodyňky všech věkových

kategorií, kterým v  síťovkách přistávaly do novin zabalené

šrůtky specificky vonícího uzeného. Kluci záhy pochopili, že

starej Zeman v umaštěné červené zástěře úspěšně konkuruje

všem místním řeznictvím a  uzenářstvím. Mezi pravidelnou

klientelu patřili i  esenbáci, kteří se v  rámci směny stavovali

na trampské cigáro s hořčicí a se Zemanem vždy přátelskypo

kecali. Kluci si nejprve mysleli, že budou mít průser, žeesen

báci, když je uvidí s kelímkem piva a cigaretkou, hned spustí

to své familiárně velkopanské „Mládeži, a co takhle občanský

průkaz, co?“ — ale tihle ne, pro tyhle jako by byli neviditelní.

A pak si toho Leoš všiml. Esenbák dostal od starýho Zemana

balíček zabalený do starých novin, přátelsky kývl, nasedl do

auta a — odjel.

„T’vole, viděls to?“ zíral nechápavě Leoš za odjíždějícímbílo

žlutým žigulíkem.

„Co?“ Zbyňa ukousl z  teplého trampského cigára a  šťáva

z něj vystříkla na umakartovou desku stolu.

„Ten esenbák mu nezaplatil?“

„No a?“

„Dal mu to zadara.“

Zbyňovi to bylo jedno. Dojedl zbytek cigára a chlebem vytřel

hořčici a omastek z papírového tácku.


31

„I  na jídlo sem chodí zadara,“ přemítal mladý Šmídmajer.

„Třeba to maj předplacený,“ poznamenal Zbyňa bezzjevné

ho zájmu, s ústy plnými chleba s hořčicí.

„Seš kretén, t’vole?“ zakroutil Leoš hlavou nad takovoutu

postí.

Specifikum vzájemné koexistence starýho Zemanas přísluš

níky VB následně upřesnila scéna, jíž se kluci stali svědky o pár

dní později. Loudali se přes město z bazénu k autobusáku a už

zdálky viděli, jak starej Zeman v  červené zástěře cosi před

kioskem kutí s  kýblem a  smetákem. Vtom přijel žlutobílý ži

gul, vystoupili z něj dva Zemanovi strávníci v zelenýchunifor

mách, Zeman je ale nešel obsloužit, jen rukou ukázal kamsi za

kiosk, kde měl rozestavené své stoly. Esenbáci zmizeli klukům

z  dohledu, záhy se znovu vynořili a  vlekli mezi sebou jedno

ho z  rumových kunčaftů  — jenže ho nestrkali k  autu, jak se

dalo očekávat, ale dál od autobusáku, kde ho u křoví nejprve

zfackovali a  pak řádným kopancem do zadku poslali do hus

tého plevelného podrostu mezi odpadky. Načež se vrátili ke

stánku a teatrálně si přitom otírali dlaně o sebe, jako by si je

oklepávali po náročné fyzické práci.

„Už se tady neukáže,“ oznámil esenbák radostně starýmu

Zemanovi se smetákem v ruce.

„Díky, chlapi,“ kývl na ně majitel kiosku a dál dřel mokrým

smetákem chodník pod prodejním okýnkem.

„Dobytek zkurvenej,“ připojil se druhý esenbák.

„Máte to u mě,“ ujistil je Zeman.

„Tak zítra,“ mávl první esenbák. Pak nasedli do služebního

auta a odjeli.

„Co se stalo, šéfe?“ zeptal se Leoš, když se došourali kestán

ku. Vždycky byl ten hovornější a komunikaci se Zemanemza

jišťoval on.

„Prase Kučera mi to tady celý poblil,“ zabručel Zeman, po

padl kýbl a  vychrstl jeho obsah na záplatovanou hrbolatou


32

asfaltku. Pak se otočil, utřel si ruce do zástěry a přátelskyzvo

lal: „Nazdar kluci!“

„Jako obvykle, šéfe!“ zahlaholil Leoš a záhy jim na tácekpři

stál kus teplého trampského cigára provoněného dýmem ze

spálených železničních pražců. Zbyňa Brukner byl jako kluk

z vesnice vždycky trochu pomalejší, takže mu to, čeho sesta

li svědky, došlo, až když jim Zeman natočil dva kelímky piva.

„T’vole, ty fízly na Kučeru zavolal on,“ zašeptal Leošovi do

ucha a kývl při tom na kiosk.

Šmídmajer se rozřehtal. „Cos myslel, t’vole? Veřejná bez

pečnost, ne, t’vole?“

Kluci si starýho Zemana oblíbili. Poprvé si připadali dospělí,

protože dospělý s nimi jednal jako se sobě rovnými. A nic na

tom neměnilo, že jeho motivací byl primárně kšeft. Kluci se

pro starýho Zemana stali bezproblémovými stálými zákazníky,

zvykli si skoro každý den se u něj zastavit na jedno dvě, něco

pojíst a pak si v klidu zakouřit. A sem tam i prohodit párchlap

ských vět. „Jak to jde, šéfe?“ ptával se Leoš. Starej Zeman si

ještě víc ušpinil ruce při pokusu utřít si je do promaštěnézá

stěry a pokaždé zamručel cosi týkajícího se vyměšování(„Ne

chybí moc, abych se kompletně posral“  — nebo  — „Je to na

prd, kluci, ještě jsem se dneska nevysral“), což Leoše a Zby ňu

pokaždé spolehlivě pobavilo. Zeman jen lehce zkřivil koutky

popraskaných rtů. „Jako obvykle?“ houkl. — „Jasňačka, šéfe,“

souhlasil Leoš. Byly to krásné dny.

Vše se pokazilo na konci srpna, když se Leoš osmělil vybočit

z obvyklých požadavků. Tehdy se ochladilo, na koupák se už

jít nedalo, tak se kluci v šustkách poflakovali po městě a nudili

se tak, že se jednou dokonce zašli podívat do muzea hodin

na hradě. Nakonec ale stejně skončili u  Zemanova stánku

u autobusového nádraží. „Hele, šéfe, můj fotr má příští týden

narozky. Nevím, co mu mám dát. Tak mě napadlo — von má

rád různý domácí uzený věci... Nebylo by  — tak kilo  — toho


33

vašeho uzenýho?“ Starej Zeman si jako obvykle utřel dlaně do

zástěry, pak položil ruce na pult a přes okýnko kiosku na něj

zkoumavě hleděl, jako by Leoš porušil nějaké tabu. Mladému

Šmídmajerovi najednou docvaklo, že tenhle chlap všechno to

maso prodává načerno a  že oni vědí něco, co by nejspíš ani

vědět neměli. Starej Zeman si zčernalými prsty podrbalstrni

štěm porostlý podbradek. „No a nakdy bys to chtěl?“ zahučel

nakonec. Leoš si oddechl. Domluvili se na příští sobotu, na

množství i  ceně (sto padesát káčées za šrůtku uzeného sice

pro Leoše znamenalo pořádný zářez do peněženky, ale starej

Zeman se dušoval, že dostane masíčko prvotřídní kvality, po

kterém se pan otec bude ještě dva dny olizovat až za ušima —

a  Leošovi sklouzl pohled na zčernalé mastné prsty, kterými

přitom šermoval v  prostoru okýnka svého kiosku). V  sobotu

po obědě se kluci přiloudali ke stánku, dali po jednom a Leoš

posléze směnil tři padesátikoruny za kulatou šišku zabalenou

ve středečním Rudém právu. Večer otci popřál a předal mu svůj

dar. Šmídmajer starší nadšeně degustoval, následně otevřellá

hev sterilovaných okurek a lahváče a během večera se utelevi

ze se špalíčkem Zemanova uzeného srdnatě vypořádal. Matka

Šmíd majerová si synův dar nedůvěřivě měřila a pak se zeptala,

kde k němu přišel. Leoš, povzbuzen otcovou dobrou náladou

(nic ji nemohlo tak povzbudit jako naplněný teřich), zapomněl

na jakoukoliv ostražitost a bezelstně vše vyklopil. Zatímco otec

spokojeně pokyvoval hlavou a hodlal si u starýho Zemanaob

jednat další várku, a  to jak pro vlastní potřebu, tak pro osla

vu s chlapama příští týden, matka Šmídmajerová explodovala.

Těžko říct, zdali ji motivovala žárlivost (nad jejím balíčkem

trenýrek a dvou nátělníků se otec tak nerozplýval), shánčlivá

spořivost hospodyňky vycepované reálným socialismem, nebo

jen hysterické kverulantství, typicky ženská potřeba být za

všech okolností v opozici a s něčím (se vším) vždy nesouhlasit.

Začala vykřikovat o šmelinářích, vekslácích a zlodějích a syna


34

označila za idiota, co se nechá okrádat a kupuje předraženýau

šus. A protože její otec, Leošův olomoucký děda, byl vyhlášený

straník, měla v krvi zakódované jediné možné řešení takového

šlendriánu — hned v pondělí dopoledne odkvačila Zemanovo

podnikání nahlásit na národní výbor. Odtamtud následněvy

slali dvě soudružky kontrolorky, ale protože i  na městském

národním výboře měl starej Zeman odběratele, vše se zvládlo

domluvit, soudružky kontrolorky sepsaly protokolo bezzáva

dovosti provozovny a domů si odnesly každá po kilečku pěkně

prouzené kýty a bůčku.

Odpoledne se Leoš a Zbyňa dostavili jako obvykle na pivko

a  trampské cigáro, nasáklé romantickou vůní dálek ze želez

ničních pražců. Starej Zeman se vyklonil z okýnka: „S váma, vy

dva bonzáci, jsem skončil. Jestli vás tady ještě někdy uvidím,

nakopu vám prdel, s tím počítejte!“ Kluci neměli o ničem ani

ponětí a jen tupě civěli na rozčíleného prodavače. Nejspíš by

na něj dokázali nechápavě zírat až do večera, kdyby situacine

vyřešil příjezd hlídky veřejné bezpečnosti, která se nejprvepo

kusila kluky perlustrovat, ale protože „provedení ztotožnění“

zabránila skutečnost, že ani jeden z mládenců neměl občanku,

naložili je do auta a odvezli na služebnu. Nasupený esenbák,

v  němž Leoš se Zbyňou spolehlivě poznali neplatícího odbě

ratele Zemanova zboží, jim v  nejlepší tradici pozdně norma

lizačních sborů národní bezpečnosti nejprve každému střihl

po třech fackách, řval na ně nadávky, až je poprskal, pak je

nechal hodinu stát v kanceláři čelem ke zdi, dokud seneujis

til, že jim z obličeje zmizely otisky jeho dlaní, následně s nimi

sepsal protokol („A  teď už se to s  váma, všiváci, potáhne!“),

načež je znovu nechal hodinu stát v rohu a potom zavolalje

jich rodičům (už notně vyděšeným, protože se dávno setmělo

a  děcka pořád nebyly doma), aby si mladistvé delikventy za

držené bezpečností za výtržnosti a  vandalismus (obojí blíže

nespecifikované) přišli vyzvednout a potvrdit jejich totožnost.


35

Rázní otcové doma na esenbákovy facky plynule navázali. Když

se Leoš a Zbyňa nazítří sešli na náměstí na schodech podkos

telem, připadali si doslova i  obrazně jak spráskání psi. Díky

školní docházce už dávno pochopili, že na světě není žádná

spravedlnost, ale včerejšek pro ně představoval vpravdě ini

ciační zážitek: lekce bezpráví a  bezmoci, která ovlivnila vše

ostatní. „Chápeš to?“ kroutil hlavou mladý Šmídmajer. „Kde to

žijem? Ve státě, kde ti už i fízl nadává do bonzáků a práskačů.

Fízl! Mně do práskačů!“ Tehdy se rozhodli  — jestli mají žít

v takovémhle světě, tak si musejí zvolit stranu. Už nikdy tone

smějí být oni, kdo okusí nespravedlnost a bezmoc z bezpráví.

Když už si mají vybrat, tak ať jsou radši těmi, kdonespravedl

nost páchají, než aby byli její obětí. Spolupráce uzenářského

kšeftaře Zemana s fízly jimi nejprve otřásla, ale šok následně

vystřídala až jakási fascinace. „T’vole, představ si to,“ žaslmla

dý Zbyněk Brukner, „fízláci jdou na ruku šmelináři s uzeným.

Stačí zavolat a oni už zajistí, aby tě nikdo neprudil.“Šestnácti

letý Leoš Šmídmajer si to představit dovedl — všechny výhody

plynoucí z takové spolupráce: „T’vole, seš nedotknutelnej,pro

tože seš fízl. Bereš prachy, vle, jako normální plat, a kdykoliv

se kamkoliv můžeš přijít takhle nažrat zadarmo, protože se

stačí domluvit, že jo, a ještě můžeš kdykoliv komukoliv rozbít

hubu.“ — „A nakopat prdel,“ dodal Zbyňa ve vzpomínce navěč

ného opilce Kučeru válejícího se mezi odpadky ve křoví. Tehdy

se rozhodli — a beze slova si rozdělili úlohy. Zbyňa bude mít

stánek a Leoš zajistí, aby nikdo neprudil. A pokaždé za todo

stane pomyslné zauzené trampské cigáro. Zadara. Už jednou

provždy a jedině zadara.


36

4

ZAČÁTEK ČERVNA 2013

Zbyněk Brukner, spiritus agens všech spolků, klubů a akcí, si

svou roli užíval. Byl organizátor, ale sám se považoval za něco

mnohem víc, za bankéře, správce, důvěrníka, rádce, za il con­

siglioriho, jak to viděl ve filmech, kde hrál Al Pacino mafiána.

Miloval situace, kdy na něm všichni ostatní byli závislí, neli

toval námahy a prostředků vynaložených na pomoc svýmpřá

telům, aby se potom jeho přátelé stali jeho dlužníky a cítili se

mu zavázáni  — ne, nemuseli mu přímo dlužit, to zas neměl

rád, stačilo, když mu byli vděční. Ve svých jednačtyřiceti se

cítil dokonale úspěšný v byznysu, dotáhl to dál než kdokoliv

z jeho rodiny, ani táta, ani děda nedokázali to co on, a to na

rozdíl od táty ani nemusel být v žádné straně, v tomto směru

mu bohatě stačila stranická příslušnost členů jeho klubů. Sa

mozřejmě, manželství se mu dvakrát nevydařilo, ta blonďatá

mrcha ho pěkně vypekla, děcka neměli, ale on tím nijak ne

trpěl, protože tu jedinou věc, kterou na manželství považoval

za podstatnou, si dokázal kompenzovat ve svém klubu.A nej

spíš mnohem bohatěji, než by to měl doma.

Měl dva koníčky. Z obou dokázal vytvořit kolektivnízába

vu a  jeho dva kluby se mu staly náplní života. V Klubu přátel

whisky se každý čtvrtek scházeli lidé, kteří něco znamenali

a kteří současně sdíleli přesvědčení, že jejich pravidelnésetká

vání je známkou významného společenského postavení. Za

čal čistě regionálně, pro potěchu svoji a nejbližších přátel, ale


37

jako nějaký středověký leník postupně a rozvážně rozšiřoval

sféru vlivu do okolí a  hlavně do prostoru mezi Šternberkem

a Olomoucí, prostoru, který stigmatu nudné placky zbavovalo

několik sportovních klubů, golfové hřiště a malé letištěa kte

rý se stal ideálním náborovým místem nových členů toužících

vyzkoušet si i jinou zábavu než jen pobíhání po greenu, a to

naprosto diskrétně a  přitom naplno. Klub sportovní kynologie

byl elitnější záležitostí. Nábor nováčků přece jen probíhal

opatrněji a ostražitěji a po pěti letech fungování měl přesdva

cet členů, přičemž pravidelně se scházelo jen jedenáctičlenné

zdravé jádro.

Členská základna obou klubů za léta činnosti lehce sply

nula. Zbyněk Brukner je taky oba vybudoval na pyramidovém

systému; nikoliv výhradně finančním, ale především napyra

midě vlivu, moci, výpomoci, protislužeb a laskavostí. On sám

obsadil vrchol obou pyramid a stejně jako řadě dalších lidí na

nejvyšších pozicích mu nepřicházelo na mysl, že by si z  něj

ostatní mohli dělat legraci a pohrdat jím. Zkrátka se totiždo

mníval, že by mu druzí měli být vděční za to, jak jejich životy

pozdvihl svou dobrou vůlí, pílí a blahosklonností. Zvykl si, že

když někoho požádal o laskavost, vyhověli mu; nikohok niče

mu nenutil, ale ostatní věděli, že kdyby odmítli, obrátilo by se

to proti nim — pomalu, plíživě, ale s osudovou neodvratností

by se u něj ocitli v nemilosti. Pyramidu mohl kdokoliv opustit,

ale nikdo tak za posledních pár let neučinil, protože všichni

věděli, že jen tak si zachovají kontrolu nad tokem vzájemných

laskavostí. Brukner to věděl a právě zde se dopustil hrubéchy

by v odhadu lidské povahy. Nenapadlo jej totiž, že mohou být

tací, kdo by se chtěli téhle závislosti zbavit nebo kteří by mu

chtěli uškodit čistě jen proto, že jim vadí jeho postavení.

Jeho svět, jeho království exkluzivního členství se začaloroz

padat nenápadně. Osnovatelé oné malé a  zákeřné kombinace

klubové vzpoury a pomsty sami netušili, co svým komplotíčkem


38

proti Zbyňku Bruknerovi rozpoutají. Chtěli jen ochránit své

psy a mít vliv na dohadování pravidel...

Veterinární lékař Karel Halas měl všechny důvody ke vzte

ku. Nešlo o nějaké chvilkové rozčílení, cholerický výbuch, ale

o dlouho dobé rozhořčení, jež se v klidové fázi živilo samose

bou a které hrozilo přejít ve vulkanickou explozi vztekupokaž

dé, když se podíval na Zbyňka Bruknera. Nikdy ho neměl příliš

rád, ale poslední tři týdny cítil, že bude muset začít užívatan

tihistaminika, jen co tu figurku uvidí: nemohl vystát jeho vždy

zpocené, řídké vlasy, které si ten kašpárek nechával narůst

delší, protože si myslel, že tím zakryje jejich úbytek, a  které

si pečlivě aranžoval do absurdní patky, několikrát denněpře

česávané a upravované, jeho zvláštní, pokřivený úsměv,jaké

ho je schopná jen osoba trpící zduřelým sebevědomím, které

však nevyživuje ani tak vědomí skutečné převahy, jako spíš

latentní strach z  vlastní nedostatečnosti a  snaha vyrovnat se

těm opravdu sebevědomým a mocným. A taky mu lezl naner

vy jeho zvláštně nevkusný způsob oblékání založený na oblibě

sportovních tenisek a bundiček či košil z tmavé džínoviny,ne

adekvátních minuvší čtyřicítce. Nesnášel Bruknerovo buran

ské, velkopanské chování postavené na přesvědčení, že všichni,

které zaměstnává — a tím pádem jim „dává své peníze“ — nebo

kterým aspoň poskytuje příležitost peníze vydělat, by mu měli

být vděční — ať už za tu příležitost, nebo za možnost, že jeza

hrnul mezi vyvolené, jimž je dáno (jimž je umožněno!)vyhří

vat se na výsluní jeho přízně. Nesnášel tu jeho blahosklonnost,

hru na exkluzivní kluby, jejichž členové jsou k  sobě poutáni

společnými zájmy a kodexem cti a vzájemné loajality, jakou by

jim podle Bruknerova přesvědčení záviděli i tři mušketýři.

Karel Halas se považoval za pragmatického člověka.V byz

nysu jde o prachy. To Brukner nechápal — on z toho chtěl mít

pocit, že jej ostatní milují a že ho potřebují a že jsou muvděčbr />

39

ní. Kvůli tomu byl nevy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist