načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pět dnů -- Očitá svědectví z posledních dnů 2. světové války v Evropě - Nicholas Best

Pět dnů -- Očitá svědectví z posledních dnů 2. světové války v Evropě

Elektronická kniha: Pět dnů -- Očitá svědectví z posledních dnů 2. světové války v Evropě
Autor:

Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 305
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8803-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu vydává příkaz, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno. Obávaný vůdce Německa nikdy nepřipustí, aby nepřátelé měli pocit uspokojení z potupení jeho těla. V kritických dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem 1945 byl svět svědkem smrti dvou fašistických diktátorů a pádu Berlína. Tyto události signalizovaly konec šest let trvající války v Evropě. Jsou popsány v řadě historických knih a memoárů. Nicholas Best je podává čtenáři v podobě kroniky, sestavené z osobních svědectví lidí, kteří tyto vzrušující dny prožívali. Pracuje s již existujícími historickými prameny, dává je do zajímavých souvislostí a doslovně cituje ty nejzajímavější zážitky.
Autor čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo Viktora Klemperera. Máme možnost sledovat fotografku Lee Millerovou dokumentující nacistická zvěrstva; budoucího papeže Benedikta, jenž se vrací domů a při tom doufá, že ho nechytnou a nepopraví za dezerci od jeho jednotky pěšáků; Audrey Hepburnovou, která se už nemusí bát nucené služby v nevěstinci Wehrmachtu. Dokonce můžeme číst popis dekadentních sexuálních orgií v Hitlerově bunkru od jednoho lékaře SS.
Zkušeným propojením těchto osobních vyprávění vytvořil Best přesvědčivou kroniku pěti dní na konci války, kdy se Evropa konečně zbavovala smrtelného sevření nacismem. Je to příběh několika ohromně vzrušujících dní, ale je to také obrázek celého světa na konci tohoto výjimečného týdne. Vyprávění má spád, místy je brutální, jindy zase dojímavé. Čte se jedním dechem a připomíná dny skomírající vlády Osy, když se spojenecké armády blížily k Berlínu.
Součástí knihy je osm stran obrazové přílohy.

Související tituly dle názvu:
Pět dnů Pět dnů
Best Nicholas
Cena: 142 Kč
Posledních 100 dnů Posledních 100 dnů
Richter Karel
Cena: 177 Kč
Očitá svědectví Očitá svědectví
Černá Jana
Cena: 222 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2011 by Nicholas Best

First Edition: 2011

© Translation Vlastimil Dominik

ISBN 978-80-905232-8-9


2013



PŘEDMLUVA

Jen málo historických událostí na světě bylo dramatičtějších, než těch pět dnů na konci dubna 1945, které začaly zavražděnímMussoliniho a skončily zprávou o Hitlerově sebevraždě v berlínském bunkru. Konec obou diktátorů se dlouho předpokládal, ale způsob, jakým k němu došlo, byl přinejmenším hrůzný - Mussolini a jeho milenkavisící za nohy před posmívajícím se davem, Hitlerovo tělo přeměněné ve wagnerovskou hromádku popela, Magda Goebbelsová trávící své děti jedem a šílený personál říšského kancléřství užívající si skupinový sex předtím, než sami zemřou. To by nedokázal vymyslet ani tennejschopnější divadelní scénárista.

Stejně hrůzné byly krutosti páchané Sověty, kteří se ve stejné době valili Německem. Nejhorší zvěrstva se děla v Berlíně obklíčenémRudou armádou, kde se odehrávalo masové znásilňování žen v dosudnevídané míře. Německé ženy všeho věku nepovažovaly za ospravedlnění to, že se jejich vlastní krajané chovali v Sovětském svazu stejně špatně. Mnoho v hrůze prchajících žen spáchalo sebevraždu, aby uniklyznásilňovacím gangům vojáků ze sovětských republik, kteří neměli skoro žádnou zkušenost s takovými západními vymoženostmi, jako jeelektřina a tekoucí voda v bytech. Děsivá byla také odhalení poměrů vkoncentračních táborech, která se začala objevovat na veřejnosti v době smrti Mussoliniho a Hitlera. Američané osvobodili Dachau ve stejnou dobu, kdy „duceho“ pověsili v Miláně za nohy. Ravensbrück padl do jejich rukou o den později, kdy si Hitler vzal život. V tom týdnu sedostaly první fotografie z Belsenu a Buchenwaldu na veřejnost, která tomu nemohla uvěřit. Většina z nich byla příliš strašná na to, aby se daly publikovat v novinách. Místo toho se vystavovaly ve městech, takže všichni lidé ve svobodném světě mohli vidět tyto důkazy na vlastní oči a pochopili, co se v nacistickém Německu odehrávalo.

Bylo důležité, že lidé mohli vidět fotografie na vlastní oči. Všichni četli noviny a slyšeli zvěsti o táborech, ale ne všichni jim věřili.Roz>5


hlasový reportér Richard Dimbleby, člověk nezpochybnitelnéhocharakteru, měl velké problémy s přesvědčováním nedůvěřivé BBC, aby

vysílala jeho první reportáž z Belsenu. Když se pokoušel vysvětlit, co

viděl, ani jiní lidé tomu nevěřili. Za první světové války kolovaly mezi

lidmi fámy, že Němci získávali z lidských těl tuk. Tyto pověsti sepozději ukázaly jako nepravdivé a téměř jistě byly dílem britsképropagandy. Teď se tyto zvěsti objevily znovu s dalšími legendami oplynových komorách, živoucích cích, preparovaných lidských hlavách astínítkách lamp z potetované lidské kůže. Není divu, že lidé byli k těmto

zprávám skeptičtí.

U londýnského kina, které uvádělo první dokumentární film zkoncentračních táborů, demonstroval ten týden dav lidí, pobouřených tím, že jim vlastní vláda zase lže. Stejný hněv se zmocnil milionů Němců, kteří dobře věděli, že se v koncentračních táborech děly nepravosti, ale byli přesvědčeni, že tyto krutosti spojenecká propaganda značnězveličila, aby ospravedlnila válku.

Ale ty fotografie nelhaly. „Uvidět znamená uvěřit“ byl v tom týdnu název výstavy v Londýně, zaštítěné deníkem Daily Express. Vefrontách čekaly tisíce lidí, aby si prohlédli fotografie z Buchenwaldu aodcházeli neschopní slova. Později viděli v kinech film z Belsenu - kost - livci, shrnovaní buldozery do hromadných hrobů a němečtí civilisté stojící vedle příslušníků SS na okraji hrobu na jediném záběru, takže nikdo nemohl autory obvinit z filmových triků. Ty fotografie nelhaly. Bylo jich příliš mnoho, z příliš mnoha různých míst, podporovanévýověďmi příliš mnoha očitých svědků na to, aby šlo o lživé příběhy. To prostě nebylo možné.

Je potřeba nějaká další kniha popisující tento již dobřezdokumentovaný týden bez ohledu na to, jak byl šokující? Odpověď musí znít ano, pokud jde o nový nebo obecně neznámý materiál. Například všichni vědí, že Hitler zemřel v Berlíně, ale kolika lidem je známo, že jeho sestra žila v anonymitě jako Frau Wolffová v Berchtesgadenu, a když se hosté v jejím penzionu bavili o smrti jejího bratra,zachovávala mlčení? Nebo že Leni Riefenstahlová, Hitlerova oblíbená filmová režisérka, byla v jednom rakouském lyžařském středisku a jakmile se lidé dověděli, kdo je, nemohla najít ubytování? Nebo že budoucí papež Benedikt dezertoval z Wehrmachtu a šel pěšky domů vyděšený tím, že ho pořád mohou zastřelit nebo oběsit na stromě za opuštění jednotky?

6


Audrey Hepburnová byla v Holandsku, šťastná, že se jí podařilovyhnout nasazení v nevěstinci Wehrmachtu, ale tak podvyživená, že její ambice stát se baletkou vypadala stále méně realisticky. Jedenáctiletý Roman Polanski vedl doslova toulavý život na ulicích Krakova. Bob Dole, těžce zraněný německým granátem, ležel ochromený v italské nemocnici, poslouchal jásot lidí oslavujících konec války a přemýšlel nad tím, jestli vůbec někdy bude moci hýbat prsty na nohou. Nejrůz - nější lidé, někteří v té době slavní, jiní, kteří se slavnými teprve stanou, si přesně vzpomínali, kde byli a co dělali, když se kolem nichodehrávaly události těch mimořádných pěti dnů.

Stejně jako ve své předchozí knize The Greatest Day in History o uzavření příměří v roce 1918 jsem se rozhodl vyprávět příběh očima lidí, kteří u toho byli, zejména známých nebo zajímavých lidí, ale těch, kdo nejsou s popisovanými událostmi normálně spojováni. Vždy, kdy to bylo možné, jsem použil jejich vlastní slova. Popsal jsem všechny klíčové události toho týdne, kdy Hitler spáchal sebevraždu, a nacisté byli rozprášeni, ale také jsem se zajímal o to, kde byla v té doběMarlene Dietrichová a Günter Grass, Henry Kissinger, John Kennedy a spousta dalších. Tato technika výborně fungovala v případě příměří, kde vytvořila momentku celého světa na konci nejdramatičtějšího týdne v dějinách. Doufám, že bude fungovat i zde.

Ještě jedno varování. Nikdy nebylo snadné odhalit absolutní pravdu. Poměrně dost očitých svědků, zejména v Hitlerově bunkru, vpozdějších letech změnilo své výpovědi a ty stejné události popsali jinak a často i protichůdně. Další mlčeli celé desítky let a pak měli problém s tím, aby si data a fakta z paměti správně vybavili. Vždycky jsemzáviděl autorům, kteří mají pocit, že mohou s jistotou říct, že některý očitý svědek nemá pravdu nebo lže. Pokud jde o mě, snažím se vždy napsat to, co svědek řekl a pokud je to nutné, dát to do souvislostí. Nechávám na čtenářích, aby si udělali svůj vlastní úsudek. Ale s jistotou mohu říct, že to, co je v této knize napsáno, se skutečně stalo.

Velké díky patří senátorovi Bobovi Doylovi a lordovi Carringtonovi za jejich přispění k této knize. Také Peterovi Devittovi, asistentovikurátora Muzea RAF v Hendonu, který mi pomohl vyhledat víc informací o operaci Manna; Katharině Thomsonové ze Střediska Churchillova archívu na Churchillově fakultě v Cambridgi a Aleku Holmesovi, jehož

7


lékařské znalosti mi umožnily popsat Mussoliniho pitvu. Děkuji také

Andrewu Lowniemu, svému agentovi a Robu Kirkpatrickovi, Nicole

Sohlové a Margaretě Smithové z Thomas Dunne Books v New Yorku.

Rob redigoval britského autora zkušeně a s taktem, což není vůbecjed

noduché!

Na závěr se omlouvám prezidentovi Jimmymu Carterovi, že jsem

nedokázal nalézt odpovídající kontext pro jeho velkorysý příspěvek.

Jen pro zajímavost, říká, že když Hitler zemřel, byl na moři jakopří

slušník vojenského námořnictva a přál si, aby mohl být včas na Times

Square a připojit se k oslavám konce války. K mé velké lítosti se mi

nepodařilo v knize najít vhodné místo, kde bych o tom napsal.

8


ČÁST PRVNÍ

SOBOTA, 28. DUBNA 1945

9


10


1

MUSSOLINIHO SMRT

Mussolinimu se krátil čas. Když prchal před postupujícími Spojenci od jezera Como, 27. dubna 1945 odpoledne ho zajali italští partyzáni. Dopravili ho do bezpečného domu v horách, kde ho jeho zbývajícípřátelé nemohli najít. Spolu se svou milenkou Clarou Pettaciovou přijeli do Azzana v časných ranních hodinách 28. dubna a zbytek noci strávili pod dohledem stráží v rolnickém domku vysoko nad vesnicí. Hlídali je dva mladí partyzáni, kteří bděli celou noc přede dveřmi. Jeden z těch mladých mužů, který špehoval Claru, když se v kůlně myla předspaním, hlásil tomu druhému, že Mussoliniho přítelkyně má nádherná prsa. Docela teď chápal, proč si ji Il Duce držel jako milenku.

Teď už bylo zase ráno, pozdní ráno, a Mussolini se právě probudil z hlubokého spánku. Clara celou noc plakala a na jejím polštáři byly rozmazané skvrny od líčidel, ale Mussolini tvrdě spal. Když se probral, měl krví podlité oči a pod strništěm vousů bledou a šedivou tvář. Jeho věznitelům bylo jasné, že bývalý italský diktátor je v těžké depresi apřiravuje se na to, co mu přinese nový den.

K snídani toho snědl jen málo. V ložnici se pod dohledem partyzánů nimral v talíři s chlebem a salámem. Ptal se jich, jestli Američané v noci obsadili jezero Como a rezignovaně pokývl hlavou, když mu řekli, že ho obsadili. Clara šla potom zase do postele, přikryla se dekou apokoušela se usnout. Mussolini zatím seděl na okraji matrace a vyhlížel z okna přes jezero k zasněženým horám.

Když pro něj popravčí to odpoledne ve čtyři hodiny přišli, byl pořád tam. Vyběhli ve spěchu nahoru vedeni vysokým mužem ve světlehnědém plášti do deště, který si říkal plukovník Valerio. Ve skutečnosti to byl Walter Audisio, komunistický veterán ze španělské občanské války, odjakživa zapřisáhlý antifašista.

Audisio vrazil do místnosti se samopalem Sten v rukách.

11


„Rychle!“ řekl Mussolinimu. „Přišel jsem vás zachránit.“

„Skutečně?“ Mussolini neskrýval svou skepsi. „To je ale od vás hezké.“

„Jste ozbrojený?“ zeptal se Audisio.

Mussolini sebral minulou noc v kuchyni nůž a schoval ho v posteli. Audisia ale ujistil, že ozbrojený není.

Audisio se obrátil ke Claře. Byla pořád v posteli obrácená tváří ke zdi. „Vy také,“ řekl jí. „Pojďte. Vstávejte.“

Mussolini si oblékl kabát a Clara se pořád horečně prohrabávala lož - ím prádlem. „Co hledáte?“ naléhal na ni Audisio.

„Kalhotky.“

„O ty se nestarejte. A hněte sebou.“

1

Clara tam musela nechat svou tašku i spodní kalhotky. Zdráhavě scházela po schodech v domě, zatímco její milenec se vlekl vzadu za ní. Lia De Maria, jejíž dům to byl, je sledovala z okna, a když zmizeli, nervózně se pokřižovala. Za tu chvíli, co ji viděla, se jí Clara líbila. Dou fala, že se jí nestane nic nepříjemného.

Klopýtali dolů po strmé pěšině a Clara v botách s vysokými podpatky se pevně držela Mussoliniho, ale tomu už nezbylo dost sil, aby jipodíral. V jednu chvíli skoro upadl a musel se opřít o zeď. Clara sepokoušela mu pomoci, ale hrubě ji od sebe odstrčil. Když šli dál kolem trojice žen peroucích prádlo v kamenném žlabu a kráčeli směrem k hlavní silnici, Mussolini jí už neměl co říct. Spatřil je nějaký starý muž jdoucí s kopce s nůší sena na zádech a žena na procházce s dítětem. Mussoliniho nikdo nepoznal, ale všichni se divili, proč ta pěkněoblečená žena vedle něj pláče.

Na silnici na ně čekalo auto, černý sedan fiat s římskou poznávací značkou. Když se tam ta skupinka objevila, šla kolem Rosita Barbarita se svými psy. Audisio pozvedl samopal a řekl, aby šla pryč. Poslechla a spěšně zmizela. Mezitím Mussoliniho a jeho milenku strčili na zadní sedadlo fiatu. Audisio si sedl na blatník a auto se rozjelo. Jehospolečníci stáli na stupátkách se zbraněmi v rukách. Ti dva mladí partyzáni, kteří Mussoliniho střežili přes noc, se za nimi rozběhli a drželi se za autem, které zamířilo po horské silnici do malé vesnice Mezzegra za jezerem.

Auto ujelo sotva několik set metrů a zastavilo v zatáčce silnice zdohledu z obou směrů. Řidič zastavil u brány Vily Belmonte.Mussoli>12


nimu a Claře nařídili vystoupit a řekli jim, aby se postavili ke zdi. Clara

objala svého milence a nevěřícně zírala na Audisia, který zamumlalněkolik slov o trestu smrti a spravedlnosti pro italský lid.

„To nemůžete udělat!“ protestovala Clara. „Nemůžete Mussoliniho zastřelit!“

„Jděte od něj!“ odpověděl Audisio. „Běžte od něj nebo taky zemřete!“

Ale Clara Petacciová neposlouchala. Odmítla Mussoliniho opustit. Když Audisio zmáčkl spoušť, pořád se ho držela a stále protestovala.

Když šel Mussolini na smrt, jeho manželka Rachele se skrývala jen několik kilometrů od něj, na jižní straně jezera. Neměli kam jít, a tak vzali ji a jejich dvě nejmladší děti do Cernobbia, hned u jezera Como, kde jim poskytli přístřeší ve svém domě lidé z hnutí Černých košil. V tom domě to nebylo bezpečné, ale bylo to lepší, než zůstat na ulici, kde pronásledovali a nelítostně zabíjeli fašisty a všechny, kdo byli nějak spojeni s Mussolinim.

Rachele Mussoliniová byla zoufalá, když slyšela všechnu tu střelbu kolem. Blížící se příchod americké armády byl v severní Itálii signálem pro masové povstání proti zbývajícím fašistům. Samotný Mussolini uprchl o dva dny dříve s mlhavou představou nalezení posledníhoútočiště v Alpách, ale jak Američané postupovali, jeho stoupenci sevytráceli. V panice napsal své ženě, aby se s dětmi zachránila sama apřiojil se ke koloně německých vojáků, mířící do Německa. Mohlo se mu podařit s ní odejít, kdyby jeho tvář pod německou přilbou nepoznal jeden italský partyzán. Místo toho byl uvězněn a odvezli ho do hor, kde čekal na svůj osud.

Dopis Rachele psal v době, kdy ještě uvažoval o posledním úkrytu v Alpách:

Milá Rachele,

nacházím se v poslední fázi svého života, na poslední stránce své knihy. My dva se možná už nikdy nesetkáme, a proto ti píši a posílám tento dopis. Prosím tě o odpuštění všeho, čím jsem ti nevědomky ublížil. Ale ty víš, že jsi jediná žena, kterou jsem vždy skutečně miloval. V této těžké chvíli to přísahám před Bohem, přísahám to před naším Brunem. Víš, že se musíme dostat do Veltelliny. Vezmi děti a pokuste se dostat na švýcarské hranice. Tam můžeš začít nový život. Myslím, že tineod>13


mítnou vstup do země, protože jsem vždycky byl vůči nim vstřícný a ty

jsi neměla s politikou nic společného. Když tě do země nevpustí, vydej

se Spojencům, kteří mohou být velkorysejší než Italové. Postarej se

o Annu a Romana, a zejména o Annu, která to hodně potřebuje. Víš,

jak moc je miluji. Bruno v nebi ti bude pomáhat. Má nejdražší, miluji

tebe i děti.

Tvůj Benito

2

Rachele uposlechla Mussoliniho na slovo a spolu s patnáctiletouAnnou Marií a sedmnáctiletým Romanem odešla uprostřed noci směrem ke švýcarským hranicím. Švýcarsko bylo jen pět kilometrů od Coma a dalo se snadno poznat podle jasně se třpytících světel v sousedství italského zatemnění. Přidali se k frontě aut stojících před hranicí, kde na ně čekal italský důstojník vyslaný Mussolinim, aby jim pomohlhranici přejít. Chybělo jim jen pět metrů do bezpečí, když švýcarskápohraniční stráž po prostudování jejich dokumentů a diskrétnímtelefonickém hovoru zavrtěla s politováním hlavou a řekla jim, že nesmí do země vstoupit. Pro Mussoliniovy bylo „absolutně nemožné“ se doŠvýcarska dostat.

Když se od hranice vraceli, Rachele byla zklamaná, ale nedeprimovaná. Ve skutečnosti se jí spíš ulevilo, že nebude muset odejít z Itálie. Ve tmě jeli zpátky do Coma po silnici ucpané Němci a Italy prchajícími na všechny strany. Ze Švýcarska sem už proudili antifašističtí partyzáni a hrnuli se z hor, aby převzali v zemi vládu. Občas se rozpoutalypřestřelky, ale když se vrátili do Coma, byl tam klid.

Jeli přímo na ústředí fašistické strany, ovšem tam zjistili, že nikdo neví, co si s nimi počít. Když Rachele s dětmi viděla, že tam jenom marní čas, tak zase odešla. Přemýšleli kam jít a co dělat a Anna Marie seděla sklíčeně na schodech. Teprve za svítání přišla pomoc v podobě jednoho Mussoliniho stoupence, který se nad nimi slitoval, jak Rachele s vděčností vzpomínala:

Jeden z našich věrných černokošiláčů trval na tom, že je pro nás strašně nebezpečné potloukat se po ulicích. Radili jsme se a on nám nabídl, abychom se uchýlili do vzdálenějšího domu, kde on žije. Vydali jsme se tam. Náš příchod do malé chudě zařízené chalupy vyvolal skoro pozdvižení. Neměli pro nás žádné jídlo a nakonec jsem dělala snídani pro všechny ze zbytku zásob, které jsem si přinesla s sebou.

14


Černokošiláči se vydali ven, aby zjistili, co se stalo s ducem a když se vrátili, řekli, že nás vezmou do kolony, ve které šel můj manžel. Také mi řekli, že nám někdo ukradl auto.

Hluk střelby se pořád blížil. Dívali jsme se z malého okénka na silnici a byli jsme svědky panických scén. Naši hostitelé byli zděšeni a celou dobu jsem je povzbuzovala. Díky tomu, že jsem pomáhala jiným,snášela jsem lépe i vlastní úzkost. Jednoho mladého chlapce, odhaleného jako fašistu, zabili přímo před našima očima. K okamžité popravěstačilo obyčejné udání. Občas jsme slyšeli v rádiu příkazy k nelítostnému pronásledování fašistů. Z blízké nemocnice prchali vážně zraněnívojáci oblečení v tom, co našli a rozptýlili se po celém městě. Zdálo se, že se svět změnil ve skutečné peklo. Děti byly šílené strachem.

3

Za této situace nebylo možné, aby se Rachele s dětmi zase připojila k Mussolinimu. A teď už bylo moc pozdě, i když to ještě nevěděli. Skrývali se v tom domě už dva dny, příliš vyděšení na to, aby se ukázali venku, kde všude řádila občanská válka. Ale Rachele věděla, že budou muset brzy odejít, protože svou přítomností uváděli jeho majitele do smrtelného nebezpečí. Kdyby je přistihli s Mussoliniovými pod jednou střechou, mohli ho s celou rodinou odvléct a zastřelit. Museli se schovat někde jinde, než se to vraždění zastaví. Ale kde? Při tom chaosu naulicích a všech proti nim si byla Rachele Mussoliniová vědoma, že nemá se svými dětmi kam jít.

Poprava Mussoliniho neprobíhala podle plánu. Když chtěl Audisio vystřelit, samopal Sten se zasekl. S kletbami popadl svůj revolver, ale ten se zasekl také. Když Mussolini viděl, co se bude dít, podle jednoho očitého svědka si rozhalil kabát, stál přímo proti Audisiovi a vyzýval ho k tomu nejhoršímu.

„Střelte mě do prsou,“ řekl.

Jeden z Audisiových mužů mu spěšně podal svou zbraň. Tentokrát nedošlo k žádné chybě. Jako první byla zasažena Clara Petacciová a ihned zemřela. Mussolini spadl zády na zeď vedle ní a sklouzl na zem, stále živý. Audisio přišel k němu a z bezprostřední blízkosti na něj znovu vystřelil. Mussolini sebou křečovitě trhl a pak nehybně ležel u zdi a tělem se dotýkal Clary. Všichni ostatní to s hrůzou pozorovali, ohromení tím, co viděli. Odehrálo se to tak rychle, že když o tompozději mluvili, každý z nich si to pamatoval jinak.

15


Když bylo po všem, Audisio si potřeboval zakouřit. Cigaretu si dal i řidič, i když normálně nekouřil. Když sbírali vystřílené nábojnice, nikdo neřekl ani slovo. Lidé ve vile za zdí výstřely slyšeli, ale chvíli čekali, než se vydali zjistit, co se děje. Nechtěli se zaplést do něčeho, co se jich netýkalo.

Bylo teprve čtvrt na pět. Když partyzáni dokuřovali cigarety, spustil se déšť, který hrozil celé odpoledne. Audisio nechal v tom mrholení hlídat těla těmi dvěma mladými muži, s ostatními se vrátil k autu aodjeli do města Dongo, kde provedli řadu dalších poprav, mezi niminěkolika Mussoliniho ministrů a bratra Clary Petacciové. Potom se vrátili k Vile Belmonte.

Těla Clary a Mussoliniho snesli k hlavní silnici a hodili je dostěhovacího auta na ta ostatní. Stěhovací auto pak jelo přes noc do Milána. Podle svého plánu chtěli těla druhý den vystavit na Piazzale Loreto, kde fašisté loni v srpnu zastřelili patnáct rukojmích. Teď, když se konec války blížil, to měla být určitá odplata. Když auto vyjelo, Audisio se obával jen toho, že je mohou na cestě zastavit Američané a zabránit jim v další jízdě do Milána.

16


2

V BERLÍNĚ

Zatímco Mussolini spěl ke svému konci, třesoucí se Adolf Hitlerseděl v Berlíně duševně a fyzicky tak vysílený, že už sotva dokázalpochopit, co se děje, když se mu chvěl strop nad hlavou. Bunkr nazahradě Říšského kancléřství byl postaven bytelně z mohutné vrstvyželezobetonu, aby odolal i nejsilnějšímu bombardování. OstřelováníBerlína granáty začalo před několika dny a neustále se blížilo, jak Rudá armáda postupovala do města. Všem v bunkru, včetně Adolfa Hitlera, bylo jasné, že to bude trvat už jen jeden nebo nejvýš dva dny, než Sověti zaklepou na jeho dveře.

Hitler měl na stole před sebou mapu, obyčejnou civilní mapu svyznačenými přístupovými silnicemi do města. Používal ji k zakreslování postupu armády generála Walthera Wencka, který dostal rozkaz přijít Berlínu na pomoc. Hitler neměl tušení, jak daleko se Wenck dostal,kolik vojáků mu zůstalo, dokonce ani nevěděl, kde jsou Sověti. Ale i tak Führer znázorňoval pohyby vojsk, neustále přesouval chvějícími se prsty symboly vojenských jednotek sem a tam, jako by řešil rozmístění svých sil v šachové hře. Také pořád vykřikoval rozkazy, které nebyly určeny nikomu konkrétnímu. Hitler ve válce proti bolševismu stálevítězil.

Rudá armáda dokončila před třemi dny obklíčení Berlína. Její vojáci už dalekohledem viděli Reichstag, parlamentní budovu s velkýmikoulemi, která stála v samotném srdci města. Na jiném místě v Německu se na Labi setkali Sověti s Američany a Britové postupovali k hranici s Dánskem, kde se střetávali se stále slabším odporem. Bez ohledu na to, co se děje v Berlíně, válka za několik dní skončí a Německo bude za života jedné generace podruhé poraženo.

Ta porážka byla od počátku nevyhnutelná. Někteří generálové od úplného začátku války Hitlera neustále varovali, že k tomu dojde. Při

17


válečných hrách analyzovali britské, francouzské a sovětské armády

a došli k závěru, že Německo nakonec prohraje, ať bude bojovatjakkoliv. Potvrzovali to také ekonomové, kteří poukazovali na velikost

Německa a připomínali Hitlerovi, že země nemá přírodní zdroje navedení vleklých bojů. Hitler zpočátku jejich názory přijal a v knize Mein

Kampf připustil, že bojovat s Brity v první světové válce byla chyba,

které je nutno se vyhnout. Válka na dvou frontách nebyla podle něj

dobrý nápad. Ale v létě 1939 své vlastní názory ignoroval a celá země

teď platila za jeho šílenství.

Byla zde ale pořád naděje – alespoň v Hitlerově mysli. Ve svégenerály ztratil důvěru už před dlouhou dobou, ale generálu Wenckovi stále ještě věřil. Jestli se někdo dokáže dostat do Berlína, tak to bude Wenck. Jakmile tam bude, zatlačí Sověty zpátky a vytvoří se koridor pro únik z města, životně důležité spojení k americké armádě na západě. Američané teď byli klíčoví. Hitler přesvědčoval sám sebe, že pokud budou moci, tak nikdy nedovolí, aby taková kulturní země jakoNěmecko padla do rukou bolševiků. Pokud by to bylo potřeba k tomu, aby zbavili Evropu komunistů, jako prvnímu by přišli na pomoc Německu.

Ale Hitler toho nemohl dosáhnout bez Wencka. Řekli mu, že jeho jednotky jsou někde blízko Postupimi a pořád se probíjejí k hlavnímu městu. Než dorazí, nemohl Hitler dělat nic jiného, než sedět a čekat, posedle postrkovat symboly vojenských jednotek po mapě, zatímco venku pršely na město granáty. Občas diktoval svému personálu stále zoufalejší telegramy – Kde je Wenck? Co se stalo s 9. armádou? Kdy se spojí Wenck s 9. armádou?

4

– ale odpovědi nepřicházely. Nikdo

v bunkru už neměl reálnou představu o tom, co se v Německu děje.

Při postupu Sovětů do centra města se nahoře, v berlínských ulicích, sváděly urputné a zuřivé boje. Všichni Němci, kteří zde zůstali, se je snažili zastavit. Předměstí a většinu okrajových čtvrti už Sovětiobsadili, ale Němci pořád drželi centrální oblast kolem zoologické zahrady a Brandenburské brány a tvrdošíjně odmítali kapitulovat. Hitler jimslíbil, že je pomoc na cestě a tanky a děla Wenckovy armády spěchají, aby je zachránily před rudou hrozbou. Němci se drželi ve středu města zuby nehty a nechtěli se vzdát, dokud nepřijde Wenck.

Všichni bojovali jako posedlí, dokonce i ti, kdo Hitlerovi už nevěřili ani slovo. Bojovali, protože neměli žádnou jinou možnost. Jenom moc

18


dobře věděli, co by se stalo, kdyby se vzdali Sovětům. Muže by odvezli

na nucené práce do Sovětského svazu, kde by strávili zbytek života.

Ženy by byly hromadně znásilňovány jako se to již dělo všude tam, kde

je Sověti našli.

Kapitulace nebyla pro Němce východiskem. I kdyby se chtěli vzdát, jejich vlastní lidé by je nenechali. Fanatici z SS a Hitlerjugend věšeli muže na pouličních lampách nebo je na místě stříleli, pokud projevili jakýkoliv náznak nerozhodnosti. Němci v Berlíně byli v pasti jako mezi mlýnskými kameny.

Helmut Altner neustále bojoval proto, že se bál zajetí. Bylo mujenom sedmnáct let a nechtěl strávit zbytek života v sovětskémpracovním táboře. Do armády byl odveden na konci března a po pouhémčtyřdenním výcviku ho poslali na frontu. Když se tam přemisťoval, nějaká dívka mu nabídla úkryt, ale nevyužil toho, protože se příliš bál. Místo toho šel do boje se svými druhy, z nichž většina brzy zahynula. Pourutných bojích v uplynulých dvou týdnech byl teď Altner veteránem.

Zdálo se mu, že to bylo už dávno, ale ve skutečnosti to bylo jen před několika dny, kdy slyšel velitele praporu slibovat svým vojákům do čtyřiadvaceti hodin vítězství. Ten muž se hned za linií bojů postavil před ně s proslovem:

Hitler vydal rozkaz: „Vydržte dalších čtyřiadvacet hodin a ve válce nastane velká změna! Posily se blíží. Přicházejí zázračné zbraně.Přisouvají se tisíce děl a tanků. Vydržte dalších čtyřiadvacet hodin,kamarádi! Mír s Brity. Mír s Američany. Na západní frontě utichly zbraně. Západní jednotky jdou na pomoc vám, odvážným bojovníkům navýchodní frontě. Tisíce Britů a Američanů se dobrovolně hlásí do našich řad, aby nám pomohli vytlačit bolševiky. Stovky britských a amerických letadel jsou připraveny zasáhnout do bitvy o Evropu. Vydržte dalších čtyřiadvacet hodin, kamarádi. Churchill je v Berlíně a jedná se mnou.

5

Přání bylo otcem myšlenky. Winston Churchill nebyl v Berlíně a nikdo nepřicházel, aby je zachránil. Pokud Altner věděl, nemusel být v Berlíně ani Hitler. Pro něj bylo jedinou realitou neustálé ostřelování Sověty na západním předměstí a rachocení kulometů, které začalo ten den ještě před svítáním, kdy Sověti zaútočili přes Reichssportfeldsměrem ke kasárnám v Ruhlebenu. Altnera vzbudil ve tmě hluk příchozí palby a šel ihned do akce. Popadl pušku a několik zásobníků střeliva a vyběhl ven, aby zjistil, co se děje. V té tmě se nedalo s jistotou říct,

19


o co jde. Jedinou jistotou bylo to, že na ně nepřítel útočí současně zněkolika směrů a všude vládne chaos.

Němcům se podařilo na chvíli Sověty zastavit, ale teprve potom, co obsadili Reichssportfeld. Když obě strany k večeru zkonsolidovaly svá postavení, boj utichl. Altnera krátce po úsvitu vyděsil sovětský tank, který s rachotem dojel k jeho zákopu a před ním se zastavil. Přehlédl na něm vyvěšený bílý prapor a myslel si, že nadešla poslední chvíle jeho života. Místo toho se z něj vynořila hlava sovětského vojáka, který je megafonem vyzval ke kapitulaci: „Bude se s vámi dobře zacházet, a jakmile válka skončí, budete moci jít domů. Vojáci, už to nemá žádný smysl. Chcete skutečně zemřít v posledních hodinách dávno prohrané války?“

6

Řada Němců vzala Sověty za slovo a tiše se vydali k nepřátelské linii ve chvíli, kdy si mysleli, že je nikdo nevidí. Altner dostal rozkaz zezadu je zastřelit, ale vypálil jim jenom nad hlavu. Proti nikomu, kdo chtěl dezertovat, nic neměl. Také by zběhl, ale bál se zajetí.

Boje se znovu rozhořely, když přišly ze svých domovů stovky členů Hitlerjugend a zoufale se snažily znovu dobýt sportovní komplex a olympijský stadion. Do poledne se jim podařilo Sověty zatlačit zpět, ale jenom za cenu strašných ztrát mrtvých a raněných. Altner teď zjistil, že je mezi hrstkou neznámých vojáků, kteří dostali rozkaz odejít nastanici podzemní dráhy a pokusit se dojít jedním z jejích tunelů do středu města a pak na Sověty zaútočit z jejich týlu. Protože většina linek dráhy už byla v nepřátelských rukách, považoval to Altner za sebevražednou akci, ale následoval zbytek svého družstva k tunelu: Máme šedé uniformy a stejné jsou naše vyhlídky na budoucnost, které nám nedávají ani jiskřičku naděje. Chci jenom spát, spát a najednou se probudit a zjistit, že to všechno byl jenom ošklivý sen, že není žádná válka, žádné trosky, žádná mrtvá a roztrhaná těla, ale že je mír, svítí slunce a život pulzuje beze strachu, že každou chvíli nastane konec. Ale je to jenom zbožné přání. Jsme odsouzeni k smrti a nevíme proč anevíme ani proč nemůžeme žít!

7

Zatímco Altner mizel v přítmí, herečka Hildegard Knefová a jejímilenec byli o několik kilometrů jižněji na cestě k boji se Sověty u Schmargendorfu. Filmový producent Ewald von Demandowsky byl povolán k Volkssturmu, německé obdobě britské domobrany Home Guard, a poslali ho rovnou na frontu. Knefová trvala na tom, že raději

20


půjde s ním, než aby zůstala sama. Právě devatenáctiletá herečka byla

oslnivě krásná a neměla žádné iluze o tom, co by se jí stalo, kdyby ji

Sověti chytli. Raději zůstala se svým přítelem a podstoupila riziko boje.

K tomuto účelu se pokusila namaskovat jako muž, ale přes jejíhluboký hlas ji odhalili hned, jak se přihlásili do služby. Přesto dostala přil bu, lehký kulomet a pár granátů a ukázali jí, jak se s tím zachází. Dali jí také nůž, který si zastrčila do vysokých bot a připomínala si, že když ho bude muset použít, musí s ním bodat směrem nahoru, zápěstím směrem nahoru, ne z boku.

Teď byla s Demandowskym a několika dalšími muži na cestě nanákladové nádraží ve Schmargendorfu. Bylo jich celkem deset, pestrá směs veteránů ze sovětské fronty, kluků z Hitlerjugend, příslušníků SS a starých mužů, a v rozestupech asi dvaceti metrů se prodírali troskami. Část cesty se plížili a zbytek probíhali a postupovali přískoky, aby se z nich nestaly snadné terče nepřátelské střelby. Podařilo se jim dostat se na nákladové nádraží bez úhony, ale když se ho pokoušelipřeběhnout, zpozoroval je sovětský odstřelovač. Knefová přeskakovala koleje jako klokan a sprintovala k opuštěnému vlaku a když odstřelovačzahájil palbu, vklouzla pod nákladní vagon. Stihla to včas, ale jeden z členů Hitlerjugend, který běžel s ní, takové štěstí neměl. Knefovápořád slyší, jak volal matku, když umíral.

Německá linie fronty, řada okopů narychlo vyhloubených vedletenisových kurtů, byla za nádražím. Knefová a Demandowsky našli úkryt v zahradní kůlně, hned vedle poručíka, který dalekohledem pozoroval tenisové kurty. Přilbu a ramena si zamaskoval větvičkami s listím a Knefové připadalo, že se chystá vyjít na jeviště v A Midsummer Night’s Dream.

Venku byl mrtvý esesák. Knefová a Demandowsky se pokoušeli jeho tělo odtáhnout, ale v té chvíli Sověti zaútočili:

Urááá! Vychází to zezadu, zpoza tenisových kurtů. Poručík vzhlédl. Řvou jako opice, říká, vždycky když útočí, vřískají jako opice. Zvedázaťatou pěst a praští jí do země. Ozývá se rachocení a štěkot dvacítkykulometů, my zvedáme ten náš a zasouváme do něj pás se střelivem. Začíná nadskakovat jako by to chtěl zvládnout sám, nesnáší, že se mu do toho pleteme, hází sebou ze strany na stranu, rozpaluje se, zasekává se, umlká. E von D ho popadá, plíží se a utíká do kůlny. Domy za námi hoří.

8

Sověti byli odraženi a do setmění už nezaútočili. Knefová byla za

21


ten oddech vděčná, už jenom proto, že se konečně mohla vymočit.Dobrovolně se přihlásila na první směnu noční hlídky a usadila se sama

v okopu, zatímco Demandowsky si šel odpočinout do kůlny. Na hlídce

bylo nejlepší být brzy večer, protože v té době Sověti útočili jenvýjimečně. Jak Knefová brzy zjistila, byla to doba, kdy se opíjeli aznásilňovali ženy:

Stála jsem tam v té díře, ve vodě, pevně jsem svírala pažbu kulometu a pistole, prohlížela si dalekohledem nádraží, viděla tam stíny,sežvýkala jsem zbytek sýra, slyšela cosi praskat a šustit, slyšela jsem křik, strašný srdcervoucí křik, vysokým tónem a pronikavý. Zavolala jsem přidušeně do sousedního okopu: „Jste tam?“

„Ano.“

„Co je to za křik?“

„Sověti jsou tamhle v tom domě a vyrazili po ženských, sakra do prdele.“

9

Knefová byla zděšená a intenzivně si uvědomovala, co sovětskáarmáda dělá ženám. Slyšela to přímo od uprchlíků z Východního Pruska v Dahlemu. Sověti opakovaně znásilňovali tamní ženy a potom jimvyrazili mozek z hlavy. Jedna žena řekla Knefové, že její sestře uřízli prsa a jejího manžela ukřižovali na dveřích. Křik pokračoval a ona sesklíčeně krčila v okopu s kulometem v jedné ruce a s nožem v druhé.Hildegard Knefová byla rozhodnutá, že pokud tomu bude moci zabránit, tak se jí nic takového nesmí nikdy stát.

22


3

HIMMLER VYJEDNÁVÁ O PŘÍMĚŘÍ

Zatímco v Berlíně řádily boje, Heinrich Himmler byl na cestě do svého baltského hlavního stanu v Lübecku, kam se vracel z jednání Wehrmachtu v Neuroofenu. Kvůli spoustě uprchlíků na silnicích mu cesta trvala skoro celý den, i když za normálních okolností by tam byl za pár hodin.

Himmler byl při jízdě zdrcený. Berlín byl téměř dobytý a německá armáda pouze ustupovala. Byl si nepříjemně vědom toho, že pronacistické vedení se rychle blíží den zúčtování, převzetí zodpovědnosti za všechny ty krutosti, spáchané během uplynulých šesti let. Jako nejvyšší velitel SS věděl, že až ho Spojenci chytnou, nebudou s ním mítslitování. Jeho jedinou reálnou šancí na přežití bylo nabídnout jim za svůj život něco na oplátku, nějaký trumf, který za to bude stát.

Himmler si dal velký pozor, aby se o tom na jednání nezmínil, ale 23. dubna tajně kontaktoval Američany a přes zprostředkovatele,švédského hraběte Folkeho Bernadotteho, žádal o jednání o míru. NaBernadotteho návrh napsal dopis nabízející kapitulaci všech německých jednotek na západě bojujících proti Angličanům a Američanům, ale vůbec se v něm nezmínil o jednotkách stále bojujících na východě proti Sovětům. Bernadotte tento dopis tajně doručil západním Spojencům, ale upozornil ho, že velmi pravděpodobně nebudou uvažovat ojakékoliv německé kapitulaci, která nebude zahrnovat také Sověty.

Když se Himmler vrátil do Lübecku, čekala tam na něj odpověďSpojenců. Nebylo v ní nic, v co doufal. Jak Bernadotte předpokládal,Britové a Američané nebyli ochotni o separátním míru bez Sovětského svazu uvažovat:

Německá nabídka kapitulace bude přijata jen pod podmínkou, že bude úplná na všech frontách týkajících se Velké Británie, Sovětského svazu a USA. Pokud bude tato podmínka splněna, německá vojska musí na všech frontách okamžitě složit zbraně do rukou místníchspojenec>23


kých velitelů. Pokud by odpor kdekoliv pokračoval, obnoví se nelítostné

spojenecké útoky, dokud nebude dosaženo úplného vítězství.

10

To nebylo všechno. Himmler se zděsil, když uslyšel, že Spojenci sdělili podrobnosti o jeho kroku tisku. Obrátil se na ně v nejpřísnějším utajení, bez Hitlerova vědomí a měl v úmyslu dojednat smlouvu opříměří za jeho zády. To by mu mohlo zajistit beztrestné přežití a možná také vedení poválečné německé vlády. Ale Spojenci ho zradili. Ráno celou událost záměrně oznámili tisku a převzaly ji také zahraničnírozhlasové stanice. Druhý den se o Himmlerově zradě dozví celéNěmecko.

Brzy potom, co se vrátil do Lübecku, jako na zavolanou telefonoval velkoadmirál Dönitz, který se tu zprávu dověděl z hlavního stanu Wehr - machtu a chtěl vědět, jestli to je pravda. Himmler ho spěšně ujistil, že ne. Ubezpečil o tom i Wehrmacht a sám na jeho velení zavolal, abypořel zprávy v rozhlase a trval na tom, že se Spojenci žádný kontaktnenavázal. Potom poslal pro SS-Brigadeführera Waltera Schellenberga, který byl zprostředkovatelem jednání s hrabětem Bernadottem vDánsku. Chtěl od Schellenberga vědět, proč bylo jednání neúspěšné a proč je jeho jméno ve všech zprávách, když dal Schellenbergovi striktnípříkaz, aby se celá tahle záležitost držela v tajnosti.

Schellenberg šel na jednání s Himmlerem s velkou nechutí. O tomto pozvání si nedělal žádné iluze. Himmler měl nepříjemný zvykobviňovat za svůj špatný odhad všechny ostatní a nechával je čelit případným důsledkům. Když Schellenberg přijel pozdě odpoledne do Lübecku, zdálo se mu jako docela dobře možné, že by ho mohli po předáníhlášení Himmlerovi odvést ven a zastřelit.

Schellenberg doufal, že ho na tu schůzku doprovodí hraběBernadotte, aby ho morálně podpořil, ale Lübeck na to byl teď už moc blízko frontě. Aby se nesetkal s Himmlerem sám, Schellenberg předemzatelefonoval a zařídil, aby s ním šel někdo jiný. „Uvědomoval jsem si, že moje postavení u Himmlera je teď tak špatné, že by mi mohla hrozit lik vidace. Proto jsem požádal jednoho astrologa z Hamburku, aby tam šel se mnou. Himmler toho člověka osobně znal a měl o něm velmi dobré mínění. Nikdy neodolal pokušení číst ve svém horoskopu, a tak jsem měl dojem, že by to mohlo zmírnit jeho reakci na pouhézklamání.“

11

Ten astrolog byl Wilhelm Wulff, samozvaný prorok, který byl podle

24


svých vlastních slov jedním ze stovek německých astrologů zatčených

v roce 1941 po odletu Rudolfa Hesse do Skotska a vyslýchanýchgestapem, jež se snažilo najít vysvětlení pro Hessovo jednání. Wulff byl

po nějaké době propuštěn, ale stále ho sledovali a vyhrožovali mu

tvrdými tresty, jestli budou jeho horoskopy nepravdivé. Když ho

v Hamburku vyzvedlo auto SS a vezlo ho do Lübecku, byl skoro stejně

nervózní jako Schellenberg. Tam se měl s ním setkat ještě předtím, než

půjdou později večer na schůzku s Himmlerem.

„Postarejte se o to, aby mě Himmler poslal do Stockholmu,“ byla Schellenbergova první slova, když se sešli.

12

Wulff požádal o hodinu

o samotě, aby mohl nahlédnout do svých grafů a připravit nějakéhoroskopy. Pak se oba vydali do policejních kasáren na předměstí, kde

byl Himmlerův hlavní stan.

Když tam přijeli, byla už skoro půlnoc. Vedli je chodbou osvětlenou tlumeným světlem do místnosti, v níž byly postele, stůl a kolem stěn dřevěné lavice. Posadili se, aby počkali na Himmlera, ale tennepřicházel. Uplynula půlnoc, doprovázená signálem sirén, ukončujícíchletecký poplach, ale po vůdci SS nebylo pořád ani známky. Bylo zřejmé, že Schellenberg a Wulff zde stráví dlouhou noc. Usadili se na jedné z lavic u stěny a znovu si prošli argumenty, které chtěli Himmlerovi říct, až přijde. Potom se s tím nekonečným čekáním smířili.

Zatímco Schellenberg šel na schůzku s Himmlerem, hraběBernadotte zůstal v Dánsku a zděsil se, když se z rozhlasu dověděl, že jeho diskuze se Spojenci se dostala na veřejnost. Ve chvíli kdy hovořil sjedním dánským úředníkem, uslyšel ve zprávách své jméno následované oznámením, že vedl jednání s Himmlerem o německé kapitulaci.

První Bernadotteho reakcí bylo zoufalství. Jako bratranci švédského krále byla hlavním důvodem jeho souhlasu s rolí prostředníka snaha zajistit pokojné stažení německých vojsk z Norska a Dánska. Pokud by se Wehrmacht stáhl, jeho skandinávští krajané by z toho vyvázli bez jakékoliv újmy. Jednal hlavně se Schellenbergem, ale 23. dubna se tajně setkal na švédském konzulátu v Lübecku také s Himmlerem. Poskončení náletu vedli dlouhý rozhovor při svitu svíček. Himmler připustil porážku Německa a řekl Bernadottemu, že jestli Hitler ještě není mrtvý, tak brzy bude. Požádal Bernadotteho, aby se spojil s Angličany aAmeričany ohledně možné kapitulace a soukromě dodal, že pokud bude jeho

25


počáteční návrh odmítnut, půjde na sovětskou frontu a bude usilovat

o čestnou smrt v boji.

Himmler mluvil pod podmínkou přísného utajení, stejně jakoBernadotte, když předával jeho zprávu britskému a americkémuvelvyslanci ve Stockholmu. Bylo proto frustrující slyšet svá jména v rozhlase a vědět, že byli odhaleni. Ale byla to katastrofa? Bernadotte si tonejrve samozřejmě myslel. „Při první reakci jsem si myslel, že se tím všechno pokazilo a další jednání už nebude možné.“

13

Ovšem když

o tom uvažoval dál, už si nebyl tak jistý. Samozřejmě to znamenalo, že

je Himmler ze hry, ale bylo skutečně tak špatné, že s ním Spojenciodmítli vyjednávat?

Mohlo by být skutečně dobré, kdyby byl Hitler nucen za svéhonástupce jmenovat místo něj někoho jiného, a on určitě musel. Ať už by Hitler jmenoval kohokoliv, nikdo nebyl Spojencům tak odporný jako Himmler. Bernadottovým hlavním cílem bylo v každém případězajištění pokojné kapitulace německých vojsk v Norsku a Dánsku. Řekl to Schellenbergovi ráno ještě předtím, než se esesman vydal do Lübecku, aby to sám vysvětlil Himmlerovi.

Himmler, Schellenberg i Bernadotte se domnívali, že je Spojenci úmyslně prozradili a předali informace o jejich vyjednávání tisku. Ve skutečnosti Spojenci nic takového neudělali – alespoň ne oficiálně. Tu záležitost prozradil z vlastní iniciativy jeden nižší britský úředník na konferenci Spojených národů v San Francisku.

Jack Winocour, tiskový mluvčí britské delegace, se o Himmlerově kontaktu poprvé dověděl 27. dubna, když se o tom Anthony Eden,britský ministr zahraničních věcí, neformálně zmínil na poradě. Winocour se domníval, že ta informace byla předána novinám, ale v žádných o tom nenašel ani slovo. Když uplynulo odpoledne 27. dubna a vtelegrafních zprávách se tato záležitost pořád neobjevovala, pomyslel si, jestli to není záměrně utajované a jestli ano, tak proč:

Byl to Himmler, kdo stále ovládal hrozivý administrativní aparátnacistického státu. Byl to on, kdo měl určitě být Hitlerovým nástupcem a kdo by se pokusil udržovat legendu Říše. Je jisté, že Hitler teď věděl oHimmlerově zradě? A pokud to nevěděl, proč jsme nezačali vyhlašovat všemi prostředky do celého světa, že Hitlera zradil jeho spolubojovník?

Celý den vládlo naprosté ticho. Už předtím jsem byl přesvědčen, že

26


Eden nám jenom oznámil to, co muselo být brzy běžně známo v hlavních

válečných centrálách ve Washingtonu a v Londýně. Ministrzahraničních věcí by přece důvěrně nesděloval takovou věc třiceti lidem, kdyby

měl v úmyslu ji udržet v tajnosti.

14

Ale to ticho pokračovalo až do večera. Winocour se chystal dopostele, když po půlnoci zavolal Paul Scott Rankine ze zpravodajské agentury Reuters, aby se ho zeptal, jestli nemá něco pro odpolednívydání novin v Evropě. Winocour váhal jen chvilku. S podmínkouzachování anonymity to Rankinovi řekl. Půl hodiny poté předělávaly všechny noviny v Evropě své titulní stránky a BBC vysílalo zprávu oHimmlerově zradě do celého světa.

Winocour se ráno vzbudil a našel sanfranciské zpravodaje v úplném podzdvižení, jak se snažili dovědět něco víc. Na tiskové konferenci v 10 hodin dopoledne v hotelu Palace se řeklo, že Hitler dostal krvácení do mozku a zbývá mu už jen několik hodin života. Winocour z legrace dodal nepravdivě, že Himmler nabídl dopravit Hitlerovo těloSpojencům, aby jim dokázal své dobré úmysly. Winocour věděl, že neříká pravdu, ale také věděl, že se Hitler pomine, až tuhle historku uslyší. V době války se nesmí účinek falešné propagandy podceňovat.

Pozdě odpoledne 28. dubna se mu ta záležitost úplně vymkla z ruky. Agentura Associated Press byla ujištěna, že k tomu dojde, a takzariskovala a vydala mimořádnou zprávu oznamující bezpodmínečnoukaitulaci Německa. Nebyla to pravda, ale na konferenci Spojenýchnárodů v sanfranciské opeře vypukl chaos, jak se její delegáti hrnuli ven, aby se o tom dověděli něco víc. Předsedající, sovětský ministrzahraničních věcí Vjačeslav Molotov, se marně snažil svým kladívkemobnovit pořádek. Na tuto věc byl dotázán prezident Harry Truman ve Washingtonu, ale nemohl k tomu dát žádné vysvětlení. Věděl oHimmlerově nabídce Spojencům, protože ji diskutoval transatlantickýmtelefonem s Winstonem Churchillem, ale o kapitulaci nic neslyšel.Truman požádal admirála Williama Leahyho, aby zavolal generáloviEisenhowerovi do Evropy a zeptal se ho, jestli to je pravda.Eisenhowerovi lidé zase uprostřed noci volali Churchillovi, ale nikdo o tom nic neslyšel. Pokud Němci kapitulovali, byla to pro všechny v Evropěnovinka.

Truman se proto rozhodl tuhle fámu zarazit. Na 21:30 hodin svolal zpravodaje z Bílého domu do Oválné pracovny. Rovnou odmítldisku>27


tovat o Himmlerově kontaktu a omezil se jen na krátké prohlášení o tak

zvané kapitulaci. „Právě jsem hovořil s admirálem Leahym a uložil

jsem mu, aby zavolal do hlavního stanu našeho vrchního velitele vEvropě,“ řekl zpravodajům. „Tahle zpráva nemá žádný reálný základ. To

je všechno, co jsem chtěl říct.“

15

Adolf Hitler v Berlíně se o Himmlerově zradě dověděl ten večer asi v devět hodin. Tuhle zprávu přinesl do bunkru Heinz Lorenz, ředitel německé informační kanceláře. Přispěchal z ministerstva propagandy s přepisem rozhlasové zprávy agentury Reuters, která zjevněpotvrzovala dřívější zprávu rozhlasové stanice Stockholm. Telefonníspojovatel Rochus Misch ho viděl přicházet:

Hitler seděl na lavici u mé ústředny se štěnětem na klíně, když mu Lorenz, kterého jsem slyšel přibíhat, podal papír s rukou psanýmzáznamem rozhlasové zprávy. Hitler úplně zbledl a tvář měl skoropopelavě šedivou. „Proboha,“ pomyslel jsem si, „on snad omdlí.“ Prudce sklonil hlavu, kterou si držel v rukách. To štěně se rozpláclo na zemi – je zvláštní, že si člověk pamatuje takové hlouposti, ale já si pořádvybavuji ten měkký zvuk.

16

Podle jiných výpovědí si Hitler přitiskl papír na hruď a křičel, že byl zase zrazen – a tentokrát to byl der treue Heinrich, jediný nacista,kterému věřil, jediný vůdce, o jehož věrnosti nikdy nepochyboval.Heinrich Himmler byl ve straně tím, kdo měl nejblíže k přátelství s Hitlerem. Jestliže ho zradil Himmler, tak nemohl věřit už nikomu, skutečněnikomu. Rudolf Hess byl pomatený a Hermann Göring byl vždycky úplatný, ale Himmler? Hitler tomu nemohl uvěřit.

Po chvíli se uklidnil a ve tváři byl bílý jako stěna, tak bledý, ževyadal jako mrtvola. To, co mu ještě zbylo v hlavě, pracovalo na plné obrátky. Rychle se pokoušel promyslet důsledky Himmlerovy zrady. Chce ho Himmler zavraždit? Předat ho živého Spojencům? Zbyl ještě někdo v bunkru, komu může věřit? Nebo jenom všichni čekají napříležitost, aby ho nabídli jako rukojmí za své mizerné životy? Nedokázal si na tyto otázky odpovědět.

Ale po ruce byl obětní beránek, na němž se Hitler mohl pomstít za Himmlerovu nevěrnost. Hitlerovým styčným důstojníkem v bunkru byl SS-Gruppenführer Hermann Fegelein, všeobecně neoblíbenýoportunista, který svou válečnou kariéru zasvětil jenom vlastnímupovyšo>28


vání. Himmler byl sice mimo dosah Hitlerovy současné moci, ale

v bunkru byl pořád jeho člověk. Fegeleina chytili při pokusu o dezerci

a uvěznili ho.

Fegelein byl nepříjemný člověk, úplatný sukničkář, který šikanoval lidi pod sebou a pochleboval svým nadřízeným, pokud si myslel, že by to mohlo být pro něj užitečné. Od června 1944, kdy se oženil sMargaretou, sestrou Evy Braunové, byl Hitlerovým švagrem. Od té doby nikdy neváhal dělat se důležitým nebo vměšovat se do hovorugenerálům, kdykoliv se mu to hodilo. Naplno využíval kontakty, které vedly až k úplnému vrcholu.

Ale Fegelein byl vždy věrný spíš sobě, než komukoliv jinému. Když neviděl v bunkru budoucnost, 26. dubna z něj vyklouzl ven a tiše se vrátil do svého bytu na Kurfürstendammu, kde měl kufr nacpaný penězi a klenoty, připravený pro rychlý útěk. Namol opilý zavolal z bytu Evě Braunové a naléhal na ni, aby Hitlera opustila a odešla s ním, dokud to ještě jde. Braunová to odmítla, a tak Fegelein plánoval útěk s jednou rusovláskou. Jeho žena již byla pryč z Berlína, ve vysokém stupnitěhotenství s nenarozeným dítětem, které pravděpodobně nebylo jeho.

Hitler si všiml Fegeleinovy nepřítomnosti 27. dubna. Jeho lidételefonovali Fegeleinovi do bytu a nařídili mu, aby se okamžitě vrátil do kancléřství. Když neuposlechl, stále opilého jej zatkli a eskorta hodovedla zpátky do bunkru. Když přišla zpráva o Himmlerově zradě,vyslýchali ho předtím, než bude postaven před improvizovaný vojenský soud.

Rozzuřený Hitler nařídil, aby Fegeleina okamžitě zastřelili bezčekání na soud. Eva Braunová se pokoušela za svého švagra přimluvit. S očima červenýma od pláče šla za Hitlerem a na kolenou ho prosila o milost pro něj. Říkala mu, že její sestra každou chvíli porodí a to dítě nemůže vyrůstat bez otce. Ale Hitler o tom nechtěl ani slyšet. Připrohlídce Fegeleinovy kanceláře se našly dokumenty, z nichž vyplývalo, že věděl o Himmlerových kontaktech s hrabětem Bernadottem. Jestliže Hitler nemohl volat k odpovědnosti za jeho zradu Himmlera, mohl místo toho alespoň nechat zastřelit Fegeleina. Evu Braunovou odstrčil a bez váhání ten příkaz vydal.

Podle většiny výpovědí byl okamžitě popraven na zahraděkancléřství. Hitler byl tak rozčilený, že žádal o zprávu o popravě už po několika minutách, a když ji dostal, radoval se jako malé dítě. Tak dopadnou

29


všichni zrádci! Fegelein dostal to, co si zasloužil, jak byla nucena

v slzách připustit dokonce i Eva Braunová: „Chudáku Adolfe. Všichni

tě opustili. Všichni tě zradili!“

Ale už nebyl čas myslet na zradu. Hitler měl před sebou rušnou noc. Zkušební pilotka Hanna Reitschová se chystala opustit bunkr a odletět s čerstvě povýšeným polním maršálem Robertem von Greimem zBerlína po jeho jmenování vrchním velitelem už neexistující Luftwaffe. Měli v úmyslu odstartovat v lehkém letounu Storch ze silnice vedoucí k Brandenburské bráně. Hitler jim dal jako dárek na rozloučenou kapsle s kyanidem pro případ, že by jim plán nevyšel a zajali je Sověti.

Jakmile Greim odejde, měl Hitler v úmyslu nadiktovat sekretářce Traudl Jungeové svou poslední vůli. Když mu zbývalo už tak málo času, rozhodl se konečně oženit s Evou Braunovou, svou dlouholetou milenkou. Hitler se chystal učinit z jednoho ze svých nejvěrnějšíchspolečníků počestnou manželku jen několik hodin poté, co nařídil popravu manžela její sestry.

30


4

NACISTÉ NA ÚTĚKU

Hitler měl v úmyslu si vzít život, až nadejde čas, než aby se nechal ponížit zajetím Sověty. Ministr propagandy Josef Goebbels chtěl udělat to stejné i se svou manželkou a dětmi. Jediným dalším předním nacistou v bunkru byl Martin Bormann, který nechtěl zemřít a při nejbližšípříležitosti hodlal uprchnout. Zbylí vedoucí činitelé režimu byli rozptýleni po celém území ještě ovládaném nacisty. Většina z nich stejně jako Himmler zoufale věřila, že se jim podaří najít nějakou cestu zkatastrofy, kterou sami způsobili.

Velkoadmirál Karl Dönitz strávil většinu dne na cestě do svéhohlavního stanu v Plönu nedaleko Kielu při návratu z té stejné porady Wehr - machtu jako Himmler. Vypravil se už brzy po rozednění a jel 240kilometrů na západ po silnicích zaplněných uprchlíky, na které neustále útočily spojenecké letouny. Dönitz sklíčeně pozoroval rolníky napolích, jak pokaždé, když se objeví nějaký letoun, opouštějí pluhy a utíkají do úkrytu. Bylo mu jasné, že válka je prohraná a může trvat už jennejvýš pár dní.

Za této situace bylo jeho hlavním zájmem pomoci co nejvíce Něm - cům utéct z východu na západ, než přijdou Sověti. Německénámořnictvo pomáhalo, jak mohlo, ale Dönitz si s trpkostí uvědomoval, že jeho několik zbývajících plavidel má zoufalý nedostatek paliva a jsou velmi zranitelná vůči útoku. Považoval za svůj úkol pokračovat v boji a udržovat volný koridor na zemi nebo na moři, dokud se nepodaří všem uprchlíkům dostat se na západ. Tam by se mohli klidně vzdátAnglo-Američanům místo Sovětům. Věděl ale, že to je obrovský úkol, protože na venkově vládl chaos a Wehrmacht se hodinu od hodinyviditelně rozpadal.

Když se Dönitz vrátil do Plönu, byl už zoufalý. Okamžitě zavolal svého zetě Günthera Hesslera, ponorkové eso, který jednou potopil

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist