načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pět dětí a skřítek - Edith Nesbitová

Elektronická kniha: Pět dětí a skřítek
Autor:

Antea, Jana, Robert a Cyril se vůbec nehněvali, že se jejich rodina přestěhovala ze začouzeného Londýna na venkov. Bílý dům se jim líbil, a navíc si kousek od něj mohli hrát ve starém ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 247
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 2. vydání (1. v této podobě)
Spolupracovali: ilusrovala Magdalena Bořkovcová
přeložila Zuzana Ceplová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4415-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Antea, Jana, Robert a Cyril se vůbec nehněvali, že se jejich rodina přestěhovala ze začouzeného Londýna na venkov. Bílý dům se jim líbil, a navíc si kousek od něj mohli hrát ve starém pískovém lomu. Dokonce jim nevadilo ani to, že s sebou všude musí brát brášku Mrně. Představte si, co děti při jedné z výprav v pískovně našly. Z díry na ně vykouklo cosi něco hnědého a huňatého a tlustého. Oči to mělo na stopkách jako hlemýžď, uši jako netopýr, tělíčko pavoučí a nožičky a ručičky jako opička. Srst se tomu ježila jako kočce, když se chystal k boji. Aby ne, když ho děti probudily z tisíciletého spánku...
Nestárnoucí příběh Edith Nesbitové vychází jako druhý svazek edice Knihovna pro děti 21. století.

Zařazeno v kategoriích
Edith Nesbitová - další tituly autora:
Pět dětí a skřítek Pět dětí a skřítek
Nesbitová, Edith
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Pět dětí a skřítek
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatros.cz
www.albatrosmedia.cz
Edith Nesbitová
Pět dětí a skřítek – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Na knížky v téhle knihovně prach nesedá.
Jdou z ruky do ruky, jsou napínavé a živé.
Jsou totiž jako stvořené pro děti 21. století.










Pět dětí a skřítek










albatros
Pět dětí
a skřítek
e di t h n e s bi to v á
i lu s t r o v a l a m a g d a l e n a b o r ko v co v á
preložila zuzana ceplová










9
kapitola 1
Krásní
jako den
Dům stál tři míle od  železniční stanice, ale už po  pěti
minutách kodrcání zaprášenou drožkou začaly děti vystr -
kovat hlavy z  okna a  ptát se: „Už tam budem?“ A  pokaždé
když minuly nějaký dům, což nebylo moc často, se všechny
dotazovaly: „Není to tady?“ Ale nikdy to tady nebylo, až
konečně dojely na samý vršek kopce, hned za křídovým lomem
u pískovny. Tam stál bílý dům se zelenou zahradou a vzadu
se sadem, a matka řekla: „Tak jsme tady!“





pět dětí a skřítek
10
„Jé, on je celý bílý,“ podivil se Robert.
„A koukni na ty růže,“ poznamenala Antea.
„A ty švestky,“ řekla Jana.
„Docela se mi líbí,“ připustil Cyril.
„Pudu pá,“ usoudilo Mrně, a vtom drožka naposledy za -
vrzala a s poskočením zastavila.
Jak se všichni hnali ven, aby ani minutu nemeškali, dost
se pokopali a pošlapali si vzájemně nohy, ale nikomu to
nevadilo. Maminka kupodivu tolik nespěchala, a tak neseskočila,
ale slezla pomalu po schůdkách a hned se začala starat, aby
se zavazadla donesla dovnitř, a taky zaplatilo kočímu. Vůbec
se nepřidala k tomu prvnímu radostnému pobíhání trnitou,
ostružinovou a  kopřivovou divočinou za  rozbitou brankou
v zahradě s vyschlou fontánou po straně domu. Ale
projednou měly pravdu děti. Ten dům nebyl moc hezký, byl docela
obyčejný a  matce se zdál nepohodlný, vůbec se jí nelíbilo,





edith nesbitová
11
že tam nejsou žádné police a skříní prý je taky málo. Otec ji
už předem varoval, že okapy na střeše a kryty parapetu jsou
jako stavitelův zlý sen. Jenže pro děti bylo rozhodující, že dům
byl daleko na venkově, na samotě, kde nebylo široko daleko
jiné stavení, a ony už po dva roky nevystrčily nos z Londýna,
ani na jednodenní výlet k moři. Bílý dům jim proto připadal
jako pohádkový palác v ráji.
Londýn je prý pro děti učiněné vězení, zvláště když
rodiče nemají mnoho peněz. Jsou tam jistě obchody a divadla,
i loutkové divadlo pro děti a všelicos jiného, ale jsou-li rodiče
spíš nemajetní, moc vás do divadla neberou a hračky neku -
pují. Ve městě nejsou věci, s nimiž si můžete hrát, aniž byste
je ničili nebo sobě ublížili, jako jsou na venkově stromy, písek,
voda a lesy. Všecko v Londýně má špatný tvar – samé přímky
a  rovné ulice, oproti zvláštním tvarům na  venkově. Každý
strom je jiný, jak asi víte, a jistě vám už někdo nudně
vysvětloval, že ani jedno stéblo trávy se nepodobá druhému. Ale
v ulicích, kde tráva neroste, vypadá všecko na jedno brdo. Proto
děti ve městě často tolik zlobí. Nevědí, co to s nimi je, a nevědí
to ani jejich tátové a mámy, tety, strýcové, bratranci, učitelé
a chůvy, ale já to vím. A vy to teď víte také. Děti na venkově
někdy také zlobí, ale z docela jiných důvodů.
Robert, Antea, Jana a Cyril už stačili důkladně
prozkoumat zahradu a přístavky, než je zavolali, aby se umyli k večeři.





pět dětí a skřítek
12
Už věděli, že se jim v bílém domě bude určitě líbit. Zdálo se
jim to od prvního okamžiku, ale když zjistili, že zadní strana
domu je celá pokrytá bíle kvetoucím jasmínem, vonícím jako
lahvička nejvzácnější voňavky, jakou kdo kdy dostal
k narozeninám – když uviděli trávník, tak zelený a  hladký, úplně
jiný než zahnědlá tráva v Camden Townu – když objevili stáj
s  půdou, v  níž zůstalo ještě trochu sena – už si byli skoro
jisti. A když Robert našel rozbitou houpačku, z níž hned spadl
a  udělal si bouli velikou jako vejce, a  když si Cyril přiskřípl
prst do dvířek kůlny, která asi kdysi sloužila jako králíkárna,
bylo to všem úplně jasné.
Nejlepší na tom bylo, že tu neplatily žádné zákazy, kam
se nesmí chodit nebo co se nemá dělat. V  Londýně skoro
na  všem čtete: Nedotýkat se! A  i  když ten zákaz někdy není
vidět, stejně víte, že tam je, nebo vám to hezky rychle někdo
připomene.
Bílý dům stál na  úbočí kopce a  za  ním začínal les.
Po jedné jeho straně byl vápencový lom a po druhé pískovna.
Dole na úpatí byla rovná pláň s podivnými bílými budovami,
kde lidé pálili vápno, a s velkým červeným pivovarem
a dalšími domy. Když slunce zapadalo, velké komíny zahalovaly
kouřem celé údolí, které bylo jakoby plné zlaté mlhy, a 
vápenné pece a  sušárny se mihotaly a  blýskaly jako kouzelné
město z Tisíce a jedné noci.





edith nesbitová
13
Když jsem vám teď řekla, jak to tam vypadalo, zdá se
mi, že bych měla pokračovat a  vyprávět vám zajímavý pří -
běh o  těch nejobyčejnějších věcech, které tam děti dělaly.
Dělaly totéž co vy, a  tak byste tomu jistě věřily. A  kdybych
řekla, že ty děti taky někdy zlobily, vaše tety by mohly
napsat na  okraj: Svatá pravda! Nebo Tak to je!, což by se vám
určitě nelíbilo. Takže budu raději vyprávět o podivuhodných
příhodách, které se dětem staly, a pak můžete knížku klidně
nechat někde ležet, protože na  ni nikdo nebude připisovat:
Svatá pravda! Dospělí lidé na opravdu podivuhodné věci
nevěří, ledaže by se jim to dokázalo. Ale děti uvěří skoro všemu,
a to dospělí vědí. Proto vám vyprávějí, že Země je kulatá jako
pomeranč, i když vy vidíte docela jasně, že je plochá
a hrbolatá. Proto tvrdí, že se Země točí kolem Slunce, zatímco vy





pět dětí a skřítek
14
každý den vidíte, že Slunce pěkně ráno vstává a  večer jde
spát do postele a že Země také ví, co se patří, a leží tiše jako
myška. Myslím ale, že tomu všemu o  Zemi a  Slunci věříte,
a tak pro vás nebude těžké uvěřit, že Antea a Cyril a ostatní
nebyli na venkově ani týden, a už potkali skřítka. Aspoň mu
tak říkali, protože si tak říkal sám, a on to přece musel vědět.
Vůbec však nevypadal jako skřítek, jakého jste viděli vy nebo
o jakém jste slyšeli nebo četli.
Stalo se to v pískovně. Tatínek musel náhle odjet kvůli
nějaké práci a maminka zas musela jet k babičce, která
onemocněla. Oba odjeli ve  velkém spěchu a  dům se najednou
zdál hrozně tichý a  prázdný a  děti se potulovaly z  jednoho
pokoje do  druhého a  koukaly na  zbytky papírů a  provázků
po stěhování, které ještě nikdo nestačil uklidit. Nevěděly, co
dělat, a tu řekl Cyril:
„Víte co, vezmeme naše lopatky od moře a půjdeme ko -
pat do pískovny. Můžeme si hrát, že jsme u moře.“
„Táta říkal, že to kdysi moře bylo,“ řekla Antea, „prý jsou
tam mušle staré tisíce let.“
Tak šli. Ovšemže se už byli podívat na  kraj pískovny
a dívali se přes okraj dolů, ale raději neslezli, aby jim to tatínek
nezakázal, a stejné to bylo s vápencovým lomem. V pískovně
se vám nemůže nic stát, když se nepokoušíte slézt přímo dolů,
ale když okraj obejdete po cestě, po které jezdí vozy.





edith nesbitová
15
Každý si nesl svou lopatku a v nošení Mrněte se střídali.
Říkali mu tak, protože z  nich byl nejmenší. Antei se říkalo
Pantera, což se trochu podobalo jejímu jménu.
Pískovna je velikánská a široká, nahoře na okraji roste
tráva a  suché dlouhé květiny tmavorudé a  žluté barvy. Vy -
padá to jako obrovo umyvadlo. Jsou tu kopečky písku a díry
po stranách srázu, kde se kopal písek, a vysoko na úbočí jsou
malé otvory, což jsou dveře domečků břehulí říčních.
Děti samozřejmě postavily hrad, ale stavění hradů není
taková zábava, když nemůžete očekávat, že přišustí příliv, aby
naplnil příkop a smetl padací most a nakonec každého pěkně
namočil aspoň do pasu.
Cyril chtěl vykopat jeskyni, kde by se dalo hrát
na pašeráky, ale ostatní se báli, že by je to mohlo pohřbít zaživa,
takže nakonec se všichni pustili do kopání díry skrz hrad až
do Austrálie. Tyhle děti, jak vidíte, věřily, že svět je kulatý a že
na druhé straně malí Australané chodí obráceně jako mouchy
na stropě, hlavou dolů.
Děti kopaly a  kopaly, až jim ruce zrudly a  byly horké
a celé od písku, a tváře měly úplně zpocené. Mrně se pokusilo
ochutnat písek, a  když zjistilo, že to není cukr, jak si
myslelo, dalo se do  takového pláče, až nakonec usnulo stulené
do tlusté teplé kuličky uprostřed nedokončeného hradu. Tak
měli jeho bratři a sestry čas na opravdu pořádnou práci a díra,










edith nesbitová
17
která měla vést až do Austrálie, se prohloubila tak, že Jana,
které se říkalo Míca, prosila ostatní, aby s tím přestali.
„Co když se dno díry najednou propadne a vy spadnete
mezi malé Australany – to jim písek napadá do očí!“
„Ano,“ řekl Robert, „a oni se na nás budou zlobit, budou
na nás házet kamení a neukážou nám klokany a vačice bla -
hovičníky a emu, a nic.“
Cyril a Antea sice věděli, že Austrálie není takhle blízko,
ale souhlasili, že přestanou kopat lopatkami a  dál budou
hrabat jenom rukama. To bylo docela lehké, protože písek
na  dně jámy byl velmi měkký, jemný a  suchý, jako u  moře.
A byly v něm malé mušličky.
„Představte si, že tady kdysi bylo moře, celé vlnité
a třpytivé,“ řekla Jana, „s rybami a mořskými úhoři, s korály
a mořskými pannami.“
„A  se stožáry lodí a  utopeným španělským pokladem.
Docela rád bych našel zlatý dublon nebo tak něco,“ přál si Cyril.
„Jak se to moře ztratilo?“ divil se Robert.
„V kbelíku ne, ty chytrý,“ řekl jeho bratr. „Táta říkal, že
Země se jednou vespod strašně rozpálila, jako se to stane
někdy tobě v posteli, a tak nahrbila ramena a moře sklouzlo jako
z nás deka, a její rameno už zůstalo trčet do vzduchu a stala se
z něho suchá země. Pojďme se podívat po mušlích, támhleta
jeskyňka vypadá, že by v ní mohly být, a něco tam vidím, jak





pět dětí a skřítek
18
kousek kotvy ze ztroskotané lodě, a stejně je v té australské
díře hrozné vedro.“
Ostatní s  ním souhlasili, ale Antea hrabala dál. Ráda
vždycky dokončila věc, do které se pustila, a zdálo se jí ostuda
nedostat se tou dírou až do Austrálie.
V jeskyni nebylo nic zajímavého, žádné mušle tam
nebyly, a  z  kotvy od  lodě se vyklubalo topůrko ze zlomeného
krumpáče. Jeskynní parta zrovna došla k  názoru, že z  toho
písku, když není u moře, dostane člověk jenom žízeň. Někdo
navrhl, aby si došli domů pro limonádu, když tu Antea na -
jednou vykřikla:
„Cyrile! Pojď sem honem! Pojď rychle, je to živé! Uteče
to, rychle!“
Všichni pospíchali zpátky.
„To je krysa, ne,“ řekl Robert. „Táta říká, že na takových
starých místech jich je hrůza – a tady to musí být pěkně staré,
jestli tu před tisíci lety bylo moře.“
„Třeba je to had,“ otřásla se Jana.
„Pojďte se na  něj podívat,“ řekl Cyril a  skočil do  díry.
„Já se hadů nebojím. Já je mám rád. Jestli je to had, tak ho
ochočím, bude se mnou všude chodit a v noci mi bude spát
otočený kolem krku.“
„To teda ne!“ řekl Robert, který s ním spal v ložnici. „Ale
jestli je to krysa, tak můžeš.“





edith nesbitová
19
„Nebuďte hloupí,“ řekla Antea. „To není krysa, je to
mnohem větší. A  had to taky není, má to nožičky, vždyť je
vidím – a je to chlupaté! Ne – ne lopatkou, něco mu uděláte.
Hrabejte rukama!“
„A ono to udělá něco mně! Vypadá to na to,“ a Cyril
popadl znovu lopatku.
„Nech to!“ řekla Antea. „Nech tu veverku. Já – nevím,
vypadá to hloupě, ale ono to něco řeklo. Fakt to něco povídalo.“
„A co?“
„Nechte mě být, řeklo to.“
Cyril ale mínil, že jeho sestře přeskočilo, a spolu s Rober -
tem kopali dál lopatkami, zatímco Antea poposedala
rozčilením na okraji jámy. Kopali opatrně a nakonec uviděli všichni,
že na dně australské jámy se opravdu něco hýbe.
Tu Antea vykřikla: „Já se nebojím, pusťte mě tam!“ Vrhla
se na kolena a začala prudce bušit.
„Nechte mě být,“ řeklo to. A teď to slyšeli všichni
a jeden se díval na druhého, jestli to slyšel taky.
„Ale my tě chceme vidět,“ řekl Robert odvážně.
„Já si přeju, abys vylezl ven,“ dodala si odvahu také Antea.
„No dobrá, když je to tvé přání,“ řekl hlas, a  písek se
začal hýbat a  vířit a  vyletovat, až se do  díry vykulilo něco
hnědého a  chlupatého a  tlustého, písek se z  toho jen sypal
a ono to sedělo, zívalo a mnulo si ručkama oči.





pět dětí a skřítek
20
„Nějak jsem si zdříml,“ řeklo to a protáhlo se.
Děti stály v  kruhu kolem díry a  hleděly na  stvoření,
které vykopaly. Však také stálo za pohled. Mělo oči
na stopkách jako hlemýžď a  umělo je zatahovat a  vytahovat jako
teleskopy. Uši to mělo jako netopýr a kulaté pavoučí tělíčko
bylo pokryté jemnou hustou kožišinkou. Nožičky a  ručičky
byly také huňaté a opičí.
„Co to je, proboha?“ ptala se Jana. „Vezmeme to domů?“
Stvoření na  ni obrátilo oči na  stopkách a  zeptalo se:
„Mluví vždycky takhle hloupě, nebo je to tím nesmyslem, co
má na hlavě?“
A podívalo se to pohrdavě na její klobouček. „Ona to tak
nemyslela,“ řekla Antea mírně. „Nikdo z nás, víš. Neboj se nás,
my ti nic neuděláme.“
„ Mně něco udělat! Já že se vás bojím! To jsem teda ještě
neviděl! Ty zřejmě nevíš, s kým mluvíš!“ A srst se mu ježila
jako kočce, když se chystá k boji.
„No, kdybychom to věděli,“ pokračovala Antea pořád
ještě klidně, „tak bychom s  tebou mluvili tak, aby tě to
nerozčilovalo. Zatím jsme se ti s ničím nezavděčili. Kdo vlastně
jsi? A nezlob se zase! My to opravdu nevíme.“
„Vy to nevíte?“ řekl tvor. „No, možná že se svět trochu
změnil, ale – teda vážně – chcete říct, že nepoznáte
Psamiada?“





edith nesbitová
21
„Psamiada? To bys mohl mluvit řecky.“
„Však to taky je řecky,“ řekl tvor ostře. „No tak po vašem
je to písečný skřítek. To nepoznáte písečného skřítka?“
Vypadal přitom tak uraženě, že Jana rychle odpověděla:
„Teď to vidím docela jasně. Stačí jen se na tebe podívat
pořádně.“
„No tak jste mě viděli a  je to,“ řeklo stvoření zlostně
a začalo se znovu uvelebovat v písku ke spaní.
„Ne, neodcházej! Řekni nám ještě něco!“ křičel Robert.
„Já jsem nevěděl, že jsi písečný skřítek, ale hned mi bylo
jasné, že jsi ten nejúžasnější tvor, jakého jsem kdy viděl!“
Písečného skřítka to zřejmě trochu obměkčilo.
„O pár slov mi nejde, jen když budeš trochu slušný. Ale
nějaké zdvořilé řeči s  tebou nepovedu. Když se mě slušně
zeptáš, možná že ti odpovím, a možná že ne. Tak se teda ptej.“
Ovšemže nikoho v tu ráno nic nenapadlo, ale nakonec
na to přišel Robert. „Jak dlouho tady žiješ?“
„Hrozně dlouho – několik tisíc let,“ odpověděl skřítek.
„Řekni nám o tom aspoň něco, prosím tě.“
„Vždyť je to všecko v knihách.“
„O  tobě ne!“ odporovala Jana. „Řekni nám o  sobě
všechno, vážně.“
Písečný skřítek si uhladil krysí vousky a usmál se.
„Povídej, prosím!“ křičely děti všechny najednou.





pět dětí a skřítek
22
Je to kupodivu, jak rychle si zvyknete i na ty nejpodiv -
nější věci. Před pěti minutami děti neměly ani ponětí, stejně
jako vy, že existuje něco jako písečný skřítek, a teď se s ním
bavily, jako by ho znaly celý život.
Zatáhl oči a  řekl: „To slunce ale pálí – jako tenkrát,
za starých časů. Kde teď lovíte megateria?“
„Cože?“ řekly děti nezdvořile, tak byly překvapené.
„A máte dost pterodaktylů?“ pokračoval skřítek.
Děti nevěděly, co na to říci.
„No tak co máte k snídani, a kdo vám to dává?“ ptal se
skřítek netrpělivě.
„Vejce a slaninu, a chleba s mlíkem, ovesnou kaši a tak.
Dává nám to maminka. A  co jsou to ty mega – janévímjak
a ptero – jaksetojmenuje? A kdo je má k obědu?“
„Ale, za mých časů měl pterodaktyla ke snídani skoro
každý! Pterodaktylové byli něco mezi krokodýlem a 
ptákem – myslím, že byli velmi dobří na  grilu. Víte, bylo to
takhle: písečných skřítků tehdá byly spousty, a  tak jste si
časně zrána nějakého chytili a on vám pak splnil, co jste si
přáli. Lidé tedy posílali ráno před snídaní chlapce na 
pobřeží, aby si něco přáli, a  nejstaršímu synovi řekli, aby si
přál megaterium naporcované k vaření. Bylo velké jako slon,
takže na  něm bylo hodně masa. A  když chtěli rybu, tak si
přáli ichtyosaura – ten byl dlouhý sedm až čtrnáct metrů,





23
taky dost vydal. Drůbež, to byl pleziosaurus, ani ten nebyl
špatný. Ostatní děti si pak mohly přát něco jiného. Ale když
se pořádala večeře, skoro vždycky chtěli megaterium, a taky
ichtyosaura, protože jeho ploutve byly pochoutka a z ocasu
se dělala polévka.“
„To jim muselo zbýt strašně moc studeného masa,“ řekla
Antea jako dobrá hospodyňka.
„Ale kdepak,“ řekl Psamiades, „to by vůbec nešlo.
Při západu slunce se samozřejmě všecky zbytky změnily





pět dětí a skřítek
24
v  kámen. Kamenné kosti megaterií a  jiných zvířat se prý
najdou ještě teď.“
„Kdo ti to řekl?“ zeptal se Cyril, ale písečný skřítek se
zamračil a začal rychle hrabat chlupatýma ručičkama.
„Ach, neodcházej!“ křičeli všichni, „ještě nám povídej
o tom světě, kde měli megateria k večeři! Vypadalo to tenkrát
jako dnes?“
Skřítek přestal hrabat. „Ani trochu – tam, co jsem žil,
byl samý písek, a  na  stromech rostlo uhlí, a  barvínek měl
květy velké jako tác – ještě je můžete vidět, také zkameněly.
My píseční skřítkové jsme žili na pobřeží a děti za námi
chodily se svými pazourkovými lopatkami a  kamennými kbe -
líčky a stavěly nám hrady, abychom měli kde bydlet. Už je to
tisíce let, ale děti prý stavějí pískové hrady ještě teď. Těžko
se odvyká, když se něco naučíte.“
„Ale proč jste přestali bydlet v  hradech?“ zeptal se
Robert.
„To je smutné povídání,“ zachmuřil se Psamiades. „To
bylo z těch jejich příkopů, co stavěli kolem hradů, a hnusné
zpěněné moře vždycky přišlo, a  samozřejmě, jak jen se
písečný skřítek namočil, hned nastydl a většinou umřel. A tak
jich bylo pořád míň a míň, a jak jen někdo našel písečného
skřítka, hned si přál megaterium a nacpal se k prasknutí,
protože mohlo trvat týdny, než zas na nějakého narazí.“





edith nesbitová
25
„A ty ses taky namočil?“ vyptával se Robert.
Písečný skřítek se otřásl. „Jenom jednou jsem si namočil
konec dvanáctého chlupu na  horním levém kníru – když je
vlhko, tak to cítím ještě dnes. Stalo se mi to jen jednou, ale mně
to úplně stačilo. Jen mi slunce vysušilo můj ubohý knír, hned
jsem odešel na  konec pláže, vykopal jsem si dům hluboko
v teplém suchém písku, a tam jsem potom už zůstal napořád.
Moře se později odstěhovalo. A nic víc vám už nepovím.“
„Jenom jednu věc, prosím tě. Můžeš pořád ještě plnit
přání?“
„To se ví, copak jsem vám jedno nesplnil před pár mi -
nutami? Řekli jste, abych vylezl, a já to udělal.“
„Ach prosím, nemohli bychom si přát ještě jednou?“
„Tak ano, ale rychle. Mám vás už dost.“
Možná že jste už o tom často přemýšleli, co byste chtěli,
kdybyste si mohli vybrat tři přání. Mysleli jste si třeba, že
byste byli chytřejší než ten rybář v  pohádce o  zlaté rybce.
Vymysleli byste si jistě hned bez váhání tři užitečná přání.
Tyhle děti o  tom kolikrát mluvily, ale teď, když se naskytla
příležitost, tak je vůbec nic nenapadalo.
„Rychle,“ řekl písečný skřítek mrzutě. Nikdo ale nic
nevěděl, jen Antea si vzpomněla na tajné přání, které vymyslely
s Janou a nikdy o něm neřekly chlapcům. Věděla, že by o to
hoši nestáli – ale nakonec, bylo to lepší než nic.





pět dětí a skřítek
26
„Já bych si přála, abychom byli všichni krásní jako den,“
řekla rychle.
Děti se na sebe navzájem podívaly, ale viděly, že nikdo
není o nic krásnější než jindy. Psamiades vystrčil své dlouhé
oči, zadržel dech a nafoukl se, až byl dvakrát tak tlustý a chlu -
patý nežli předtím. Najednou dlouze vydechl. „Nějak mi to
nejde, asi jsem vyšel ze cviku,“ řekl omluvně.
Děti byly strašně zklamané.
„Zkus to ještě jednou, prosím tě!“ prosily.
„No pravda je,“ řekl písečný skřítek, „že jsem si schoval
trochu síly ještě na  přání pro ostatní. Kdybyste se spokojili
s jedním přáním na den pro všecky dohromady, tak bych to
snad zvládl. Budete s tím souhlasit?“
„Ano, ano!“ křičely Jana s Anteou. Hoši jen přikývli.
Nevěřili, že to písečný skřítek dokáže. Holky taky uvěří všemu.
Skřítek ale vytáhl oči ještě dál než předtím a  začal se
znovu nafukovat. Nafukoval se stále víc, až se Antea bála, že
si něco udělá.
„Aby mu nepraskla kůže,“ strachoval se Robert.
Všem se velice ulevilo, když písečný skřítek, který už
vyplnil skoro celou jámu v písku, najednou vydechl a vrátil
se do své obvyklé velikosti.
„To je dobré,“ funěl. „Zítra mi to už půjde líp.“
„Nebolelo to?“ ptala se Antea.





edith nesbitová
27
„Jenom můj ubohý knír, děkuji,“ řekl skřítek, „ale jsi
hodná, že se staráš. Na shledanou.“
Najednou začal divoce hrabat rukama a nohama a za -
krátko zmizel v písku. Tu se děti podívaly po sobě a najednou
se každý díval na tři dokonalé cizince, zářící krásou.
Stáli tu chvíli úplně tiše. Každý si myslel, že se bratři
a sestry někam ztratili a že se sem vplížily tři cizí děti, zatímco
on se díval na nafukujícího se písečného skřítka. Antea
promluvila první.
„Promiň,“ řekla zdvořile Janě, která teď měla ohromné
modré oči a záplavu narudlých vlasů. „Neviděla jsi tady někde
dva chlapce a děvče?“
„To jsem se tě chtěla taky zeptat,“ řekla Jana. A tu Cyril
vykřikl:
„Ale vždyť jsi to ty! Hned jsem poznal tu díru v zástěře!
Ty jsi Jana, viď? A  ty jsi Pantera, vždyť vidím ten špinavý
kapesník, co sis ho zapomněla vyměnit, jak ses tuhle řízla
do  palce! Kruci! To přání se nám nakonec splnilo. Poslyšte,
jsem taky tak hezký jako vy?“
„Jestli jsi Cyril, tak ses mi předtím líbil víc,“ řekla Antea
rozhodně. „Vypadáš jako obrázek, jako sborový zpěváček se
zlatými vlasy, asi nevydržíš dlouho, řekla bych. A jestli je
tohle Robert, tak ten vypadá s těmi černými vlasy jako italský
flašinetář.“





pět dětí a skřítek
28
„No a vy, holky, vypadáte jako z vánoční pohlednice –
nic jiného – jste jako ty hloupé vánoční pohlednice,“ řekl
Robert rozzlobeně. „A Jana má vlasy jako mrkev.“
Byly opravdu v tom benátském odstínu, který tolik
obdivují malíři.
„No, nemá smysl kritizovat jeden druhého,“ řekla Antea,
„vezmeme radši Mrně a dotáhneme ho domů na večeři. Uvi -
díte, že nás bude kuchařka strašně obdivovat.“
Malý se zrovna vzbudil, když k němu došli, a všem se
docela ulevilo, když viděli, že aspoň on není krásný jako den,
ale že vypadá jako vždycky.
„On je asi moc malý, aby se mu mohlo plnit přání,“
poznamenala Jana. „Příště se o něm musíme zvlášť zmínit.“
Antea se k  němu rozběhla a  rozpřáhla náruč. „Pojď
k Panteře, kotě.“
Malý na ni pohlédl s odporem a strčil si růžový palec,
celý od písku, do pusy. Anteu měl nejradši.
„No tak pojď,“ řekla.
„Di plyč,“ zašišlal malý.
„Pojď k své Micce,“ lákala ho Jana.
„Já ci Pantu,“ rozesmutnilo se Mrně a  pusinka se mu
třásla.
„Ale tak pojď sem, mrňousi, Joby tě sveze,“ přidal se
Robert.





edith nesbitová
29
„Vošklivej kluk, neci tě,“ dal se malý do pláče. Děti
pochopily, že je zle. Mrně je nepoznávalo!
Zoufale se po sobě podívaly, a bylo hrozné nenajít v této
chvíli jinou pomoc, než krásné oči úplných cizinců místo
veselých, přátelských, obyčejných, mrkavých očí vlastních bra -
tří a sester.
„No to je hrůza,“ řekl Cyril a snažil se zvednout Mrně,
které škrábalo jako kočka a řvalo jak tur. „My se s ním musíme
skamarádit! Když takhle řve, ani ho domů nedonesu! To je
teda nesmysl, začít se kamarádit s naším vlastním Mrnětem –
úplná blbost.“
Jenže tak to opravdu museli udělat. Trvalo jim to přes
hodinu a věc se nezjednodušila tím, že Mrně mezitím dostalo
hlad jako vlk a žízeň jako Sahara.
Nakonec dovolilo, aby je střídavě jeden po druhém
donesli domů, ale protože se odmítlo těch cizích dětí držet, byla
to těžká váha a strašná práce.
„Chválabohu, už jsme doma,“ řekla Jana a odpotácela se
železnou brankou k Martě, jejich chůvě, která stála na zápraží
a stínila si oči, jak je úzkostlivě vyhlížela.
„Haló, Marto! Vem si to Mrně!“
„To je dost, že aspoň Mrně je zpátky,“ řekla Marta. „Ale
kde jsou ostatní, a kdo jste vy, propána?“
„My jsme my, to je přece jasné,“ tvrdil Robert.










edith nesbitová
31
„A kdo teda jako jste?“ ptala se Marta podezíravě.
„No my jsme to přece, jenom jsme krásní jako den,“ vy -
světloval Cyril. „Já jsem Cyril, tohle jsou ostatní, a  všichni
máme děsný hlad. Pusť nás domů a nehloupni.“
Marta se ohradila proti té drzosti a  chtěla mu zavřít
dveře před nosem.
„Já vím, že vypadáme jinak, ale já jsem Antea, a jsme
strašně utahaní, a už je dávno po obědě.“
„Tak si jděte domů na oběd, ať jste kdo jste, a jestli vás
k tomuhle navedly naše děti, tak jim řekněte, že to schytají,
až přijdou!“ A  s  tím před nimi přibouchla dveře. Cyril začal
divoce zvonit. Žádná odpověď. Nakonec kuchařka vystrčila
hlavu z okna ložnice a řekla:
„Jestli hned nevypadnete, a to pěkně rychle, tak na vás
zavolám policajta.“ A zabouchla okno.
„To je k ničemu,“ vzdala to Antea. „Pojďte rychle pryč,
než nás dá zavřít!“
Chlapci namítali, že je to nesmysl a  že podle zákona
nikoho nemohou zavřít jenom kvůli tomu, že je krásný jako
den, ale stejně neodtáhli za dívkami po cestičce pryč.
„Snad se proměníme nazpátek po západu slunce,“
doufala Jana.
„Já nevím,“ řekl smutně Cyril, „třeba to tak už dnes
neplatí – od doby megaterií se všechno moc změnilo.“





pět dětí a skřítek
32
„Jé,“ vykřikla Antea, „a  co když se po  západu slunce
změníme všichni v  kámen, jako megateria, a  zítra ráno už
tady vůbec nebudeme?“
Dala se do pláče a Jana taky. I chlapci zbledli. Nikomu
nebylo do řeči.
Bylo to hrozné odpoledne. Nikde poblíž nebyl žádný
dům, kde by si mohli vyprosit kousek suchého chleba nebo as -
poň sklenici vody. Do vsi se báli, protože viděli Martu, jak tam
jde s košíkem, a ve vsi byl policajt. Byli sice krásní jako den, ale
to je ubohá útěcha, když máte hlad jako lev a žízeň jako houba.
Třikrát se pokusili přemluvit služebnictvo v  bílém
domě, aby je pustili dovnitř a vyslechli jejich příběh. Pak to
Robert zkusil sám, že se vyšplhá do jednoho ze zadních oken
a otevře ostatním dveře. Ale na žádné okno nedosáhl a Marta
mu z  horního okna vylila na  hlavu džbán studené vody se
slovy. „Už ať jsi pryč, ty hnusná italská vopice!“
Nakonec jim nezbylo než sednout si do řady pod živý
plot, s  nohama v  příkopě, a  čekat na  západ slunce, jestli je
změní v kámen, nebo jen v jejich starou přirozenou podobu.
Každý z nich se přitom cítil osamělý jako mezi cizinci, na něž
se snažil nedívat, protože měli sice pořád svůj původní hlas,
ale tváře tak krásné, že to bylo k vzteku.
„Já myslím, že se nezměníme v  kámen,“ přerušil
Robert dlouhé smutné ticho. „Písečný skřítek přece říkal, že nám





edith nesbitová
33
zítra splní další přání, a to by nemohl, kdybychom se změnili
v kámen, ne?“
Ostatní sice přisvědčili, ale moc je to neuklidnilo.
Do dalšího ticha, ještě delšího a zoufalejšího, zazněl na -
jednou hlas Cyrilův: „Já vás, holky, nechci strašit, ale myslím,
že se mnou to už začíná. Úplně mi tuhnou nohy. Určitě se
měním v kámen, já to vím, a s váma to tak dopadne za chvilku.“
„To máš jedno,“ řekl vlídně Robert, „třeba zkameníš
jenom ty, a my ostatní ne, a budeme na tvou sochu věšet věnce.“
Ale když se ukázalo, že Cyrilovi jenom zmrtvěly nohy,
protože si je přeseděl, a když mu v nich začalo nesnesitelně
mravenčit, ostatní se na něj docela naštvali.
„Takhle nás vystrašit pro nic za nic!“ zlobila se Antea.
Potřetí přerušila nejdelší a  nejzoufalejší mlčení Jana.
„Jestli z tohohle vyvázneme v pořádku, musíme poprosit
Samijáda, aby to příště udělal tak, aby služebnictvo nic
nepoznalo, ať si budeme přát cokoli.“
Ostatní jen zabručeli. Byli příliš nešťastní na  to, aby
ještě dělali dobrá předsevzetí.
Nakonec je hlad a strach, rozzlobenost a únava – čtyři
nepříjemné pocity – přivedly přece jen k něčemu dobrému,
a  to byl spánek. Děti usnuly jedno vedle druhého, krásné
oči zavřené a krásná ústa otevřená. Antea se vzbudila první.
Slunce zapadlo a nastával soumrak.





pět dětí a skřítek
34
Antea se pořádně štípla, aby se ujistila, že nezkameněla,
a když viděla, že to pořád ještě bolí, štípla také ostatní. Také
oni byli na dotek měkcí.
„Vzbuďte se,“ zvolala a div se nerozplakala radostí, „je
to dobré, nejsme z kamene. A Cyrile, ty jsi tak hezky ošklivý
s těmi svými pihami a hnědými vlasy a malýma očkama. A vy
všichni taky!“ dodala, aby nežárlili.
Když došli domů, dostali vyhubováno od Marty, která
jim vyprávěla o těch cizích dětech.
„Vypadali hezky, to je fakt, ale byli to drzouni!“
„Já vím,“ řekl Robert, který už měl zkušenost, jak bezna -
dějné je něco Martě vysvětlovat.
„A kde jste byli po celou tu dobu, vy darebové?“
„Na cestičce.“
„A proč jste už dávno nepřišli domů?“
„Kvůli nim,“ řekla Antea.
„Kvůli komu?“
„No kvůli těm dětem, co byly krásné jako den. Oni nás
zdrželi až do večera. Nemohli jsme domů, dokud oni nezmizí.
Nedovedeš si představit, jaký jsme na ně měli vztek! Prosím,
prosím, dej nám něco k jídlu – my máme tak strašný hlad!“
„Hlad! Aby ne,“ řekla Marta rozzlobeně, „když jste takhle
venku celý den. No doufám, že si dáte příště pozor
a nebudete se bavit s cizíma dětma – ještě si uženete spalničky nebo





edith nesbitová
35
něco! Jestli je ještě jednou uvidíte, vůbec se s nimi nebavte
a hned mi to přijďte říct, a já už jim pocuchám tu jejich krásu!“
„Jestli je ještě někdy uvidíme, opravdu přijdeme a řek -
neme ti to,“ slíbila Antea. A Robert, jak tak toužebně hleděl
na studené hovězí, které zrovna nesla kuchařka na tácu, dodal
tiše a upřímně:
„A dáme si dobrý pozor, abychom je už nikdy neviděli!“
A taky že už je nikdy nespatřili.





36
kapitola 2
Zlaté dukáty
Antea se ráno vzbudila z velmi živého snu, ve kterém se
procházela v zoologické zahradě za prudkého lijáku, a to bez
deštníku. Zvířata byla v  tom dešti celá nešťastná a  smutně
bručela. Když se Antea probudila, déšť i bručení pokračovaly
jako předtím. Ty podivné zvuky vyluzovala sestra Jana, která
byla trochu nastydlá, a  tak ze spaní chrápala. A  déšť padal
v pomalých kapkách a Anteinu tvář z namočeného cípku ruč -
níku, který na ni vymačkával jemně bratr Robert, aby ji prý
probudil.
„Ale nech toho!“ řekla trochu nazlobeně. A on toho také
nechal, protože to nebyl zlý bratr. Byl jenom velmi důvtipný





edith nesbitová
37
v  rozhazování cizích postelí, v  nastrojování různých pastí,
v žertovném buzení příbuzných a v jiných kratochvílích, aby
se rodina nenudila.
„Já jsem ale měla divný sen,“ začala Antea.
„A  já taky,“ řekla náhle Jana, která se právě také pro -
budila. „Mně se zdálo, že jsme našli v  pískovně písečného
skřítka, a on řekl, že se jmenuje Samijád, a mohli jsme si něco
přát každý den, a –“
„Ale to se mně zdálo taky,“ řekl Robert. „Zrovna jsem
vám to šel říct – a jedno přání jsme už měli. Zdálo se mi, že
vy děvčata jste byly takové husy, že jste si přály, abychom byli
krásní jako den, což se nám taky splnilo, a byla to dokonalá
hrůza.“
„Ale copak se různým lidem může zdát totéž?“ posadila
se Antea na posteli. „Protože to se mi zdálo taky, kromě té zoo
a deště, a zdálo se mi, že nás Mrně nepoznalo, a chůva nás
nepustila do domu, protože nás v té kráse taky nepoznala, a –“
Ze schodiště zazněl hlas nejstaršího bratra.
„Haló, Roberte, zase přijdeš pozdě na snídani – ledaže
bys vynechal koupání, jakos to udělal v úterý.“
„Hele, pojď sem na chvilku,“ odpověděl Robert. „Já jsem
nic nevynechal, vykoupal jsem se u táty v šatně, protože u nás
už byla vypuštěná voda.“
Cyril se objevil ve dveřích částečně oblečený.





pět dětí a skřítek
38
„Představ si,“ líčila mu Antea, „my jsme měli všichni
takový divný sen. Zdálo se nám, že jsme našli písečného
skřítka.“
Cyril na ni pohlédl tak pohrdavě, až se zarazila. „Cože,
sen? Vy oslové, vždyť to se opravdu stalo,“ řekl. „Proto se
tak ženu dolů. Jdeme tam všichni hned po  snídani a  bu -
deme si ještě něco přát. Musíme si to ale napřed pořádně
rozmyslet, co jako chceme, a nikdo si nesmí nic přát, dokud
s tím ostatní nebudou souhlasit. Žádnou krásu už nechci,
děkuju. To tak!“
Ostatní tři se oblékli celí ohromení. Jestli ten sen
o písečném skřítkovi byl pravda, tohle oblékání zase vypadá jako
sen, pomyslel si dívky. Janě se zdálo, že Cyril má asi pravdu,
ale Antea si nebyla tak jistá, dokud neuviděly Martu a ta jim
nepřipomněla, co včera vyváděli. Pak už to Antei taky došlo.
„Protože Martě se nikdy nic nezdá, leda to, co je ve Snáři, jako
jsou hadi a ústřice a svatby – což znamená pohřeb, a hadi jsou
falešné přítelkyně, a ústřice jsou děti.“
„Když už mluvíš o  dětech,“ poznamenal Cyril, „kde je
Mrně?“
„Marta ho vezme do  Rochesteru ke  své rodině.
Maminka říkala, že může. Teď mu zrovna dává sváteční kabátek
a čepičku. Chleba s máslem, prosím.“
„A ono se jí to možná i líbí,“ divil se Robert.





edith nesbitová
39
„Chůvy opravdu rády vodí děti ke svým příbuzným,“ mínil
Cyril. „Už jsem si toho všiml – a zvlášť když jsou pěkně oblečené.“
„Ony asi dělají, že jsou to jejich vlastní děti a že nejsou
vůbec chůvy, ale že mají za muže urozeného vévodu a ty děti
že jsou malí vévodové a vévodkyně,“ rozesnila se Jana, když
si mazala další marmeládu. „Tohle asi Marta řekne sestřenici.
Děsně si bude užívat.“
„Teda jestli našeho malého vévodu potáhne až do 
Rochesteru, to si moc užívat nebude – já aspoň si to nedovedu
představit.“
„Opravdu, do  Rochesteru a  s  Mrnětem na  zádech! No
potěš pánbůh!“ souhlasil Cyril.
„Ona pojede vozem,“ řekla Jana. „A měli bychom je
doprovodit, to bude od nás jen slušné, a navíc si budeme jisti,
že jsme se jich na dnešek zbavili.“
A to taky udělali.
Marta měla na  sobě nedělní šaty dvou fialových od -
stínů, tak těsné na prsou, že se musela hrbit, a modrý klobouk
s růžovými chrpami a bílou stuhou. Měla límec ze žluté krajky
a zelenou mašli. A Mrněti také oblékla jeho sváteční hedvábný
kabátek krémové barvy a čepičku. Vypadali oba doopravdy
parádně, když je povoz vyzvedl na  křižovatce. Jakmile jeho
bílá stříška a červená kola pomalu zmizely v oblaku
vápenného prachu –





pět dětí a skřítek
40
„Vzhůru za Samijádem!“ zavelel Cyril, a už šli.
Po cestě vymýšleli, co by si měli přát. I když velmi
spěchali, přece jen neslezli přímo dolů do  pískovny a  raději to
vzali oklikou vozovou cestou. Okolo místa, kde písečný skří -
tek zmizel, si předtím udělali kruh z kamenů, takže ho snadno
našli. Slunce žhnulo a nebe bylo tmavomodré a bez mráčků.
Písek pálil do rukou.
„Jéje, a co když to byl přece jen sen,“ poznamenal
Robert, když si šel s  Cyrilem pro lopatku, schovanou v  písku,
a když se dal do kopání.
„A co když jsi cvok,“ odpověděl Cyril, „to je také možné.“
„A co když si ty řeči necháš,“ odsekl Robert.
„A  co když vás vystřídáme,“ smála se Jana. „Vy kluci
vypadáte nějak udýchaně.“
„To víš, že jo,“ řekla rychle Antea. „Bertíku, nebuď
takový nabručený – neřeknem už ani slovo, ke  skřítkovi
budeš mluvit ty a řekneš mu, na čem jsme se dohodli. Určitě to
zvládneš líp než my.“
„Ty jsi ale lichometnice,“ uklidnil se Robert a přestal se
zlobit. „Heleďte, teď hrabejte rukama!“
Hrabali tedy rukama a brzy vyhrabali pavoučí chlupaté
tělíčko s dlouhýma rukama a nohama, netopýříma ušima
a šnečíma očima, zkrátka samotného písečného skřítka. Všichni
spokojeně vydechli, protože teď bylo jisté, že to vše nebyl sen.





edith nesbitová
41
Psamiades se posadil a vyklepal si písek ze srsti.
„Jak se má dnes ráno tvůj levý knír?“ zeptala se Antea
zdvořile.
„Za  moc to nestojí, špatně jsem se vyspal. Ale díky
za optání.“
„Poslyš,“ zeptal se Robert, „máš dnes náladu na plnění
přání, my bychom chtěli ještě jedno navíc? Ale úplně ma -
ličké,“ ujišťoval.
„Humf,“ udělal písečný skřítek. (Ano, přesně takhle.)
„Humf ! Víte, než jsem vás slyšel, jak se mi hádáte nad hlavou
tak nahlas, myslel jsem, že se mi předtím o vás zdálo. Já
mívám někdy divné sny.“
„Opravdu?“ řekla Jana rychle, aby zamluvila to hádání.
„Já bych ráda,“ dodala zdvořile, „abys nám o svých snech
vyprávěl. Ty musí být zajímavé.“
„To je tvoje přání pro dnešní den?“ zívl skřítek.
Cyril zamumlal něco o holčičích nápadech, ale ostatní
stáli zticha. Kdyby řekli ano, tak je s dalšími přáními konec.
Řeknou-li ne, bude to velmi neslušné, to věděli všichni dobře.
„Když ti to povím, nebudu mít sílu na druhé přání,
kdybyste třeba chtěli slušné způsoby nebo trochu rozumu nebo
zdvořilosti a takové maličkosti.“
„S  takovými věcmi se netrap, to zvládneme docela
dobře sami,“ řekl Cyril dychtivě, zatímco ostatní se na sebe





pět dětí a skřítek
42
dívali provinile a mysleli si, že by skřítek nemusel pořád mlu -
vit o slušném chování a raději by jim mohl splnit jedno pěkné
přání a hotovo.
„No,“ řekl Psamiades a  vytáhl náhle šnečí oko tak
prudce, že div nevrazilo do kulatého oka Robertova, „tak
nejdřív to malé přání.“
„Aby služebnictvo nevidělo, co jsme od tebe dostali.“
„Prosím,“ připomněla mu Antea šeptem.
„Prosím, chtěl jsem říct,“ opakoval Robert.
Skřítek se trochu nafoukl, vypustil dech a řekl:
„To jsem už pro vás zařídil – to nic není. Lidé si stejně
ničeho moc nevšímají. A co dál?“
„My bychom chtěli,“ řekl Robert pomalu, „být bohatí
nad všechno – jánevímco.“
„Pomyšlení,“ řekla Jana.
„Tak dobře,“ řekl skřítek neočekávaně. „K ničemu vám
to nebude, to je útěcha,“ zamumlal tiše. „Ale co je to nad
všechno pomyšlení? Kolik peněz chcete, a má to být ve zlatě,
nebo v bankovkách?“
„Zlaťáky, prosím, miliony zlaťáků!“
„Stačí vám plná pískovna?“ řekl skřítek ledabyle.
„Ach ano!“
„Tak utíkejte, než se do  toho dám, nebo vás to
zasype.“





edith nesbitová
43
Jeho hubené ručky se tak prodloužily a tak s nimi vý -
hružně mával, že děti utíkaly, co mohly, k vozové cestě. Jen
Antea ještě stačila v běhu bázlivě zavolat: „Na shledanou, a ať
je tvému kníru zítra lépe!“
Na cestě se pak obrátili, ale museli zavřít oči a otvírat
je jen pomaloučku, protože se na  tu záři nedalo dívat. Jako
byste se v létě dívali do slunce. Celá pískovna byla až po okraj
plná nových zářících zlaťáků a všechny vchody břehulí byly
jimi úplně zakryté. Kde se vozová cesta zatáčela do pískovny,
ležely kolem ní zlaťáky, jako leží kameny kolem cesty, a závěj
zlaťáků se rozkládala kolem vysokých pískových stěn. A celá
ta hromada byly nové ražené guineje. Na  bocích a  okrajích
těch nesčetných mincí hrálo polední slunce a  jiskřilo se
a mihotalo a zářilo, až celá pískovna vypadala jako tavicí pec
nebo jako skřítčí palác, který můžete někdy vidět při západu
slunce.





pět dětí a skřítek
44
Děti stály s  otevřenými pusami a  nikdo z  nich neřekl
ani slovo.
Nakonec se Robert sehnul a sebral jednu z mincí, která
ležela na hromadě u vozové cesty. Podíval se na obě strany.
Pak řekl tichým hlasem, docela nepodobným tomu, kterým
mluvil obvykle: „To nejsou zlaté libry.“
„Zlato to ale je,“ řekl Cyril. Každý si nabral hrst zlaťáků
a nechal je probíhat mezi prsty jako vodu, s cinkotem, který
zněl jako nejkrásnější hudba. Nejdříve úplně zapomněli, že
by měli peníze utrácet, tak krásně se s nimi hrálo. Jana si
sedla na zem mezi dvěma hromadami zlata a Robert ji za -
čal zasypávat, jako to dělával tatínkovi, když usnul u moře
s novinami na tváři. Ale nebyla ještě zasypaná ani
z poloviny, když začala křičet: „Jé, nech toho! Je to strašně těžké,
bolí to!“
„Ále!“ řekl Robert a zasypával ji dál.
„Pusť mě ven, povídám ti!“ křičela Jana, a tak ji musel
vyhrabat, a byla úplně bledá a trochu se třásla.
„To si nedovedeš představit,“ řekla, „to bylo jako když
máš na sobě kamení – nebo řetězy.“
„Podívejte,“ řekl Cyril, „jestli nám to má k něčemu být,
nemá smysl tady stát a čučet na to. Naplníme si kapsy
a půjdeme a něco si koupíme. Nezapomeňte, že to tady bude jen
do západu slunce. Škoda že jsme se nezeptali Samijáda, proč





edith nesbitová
45
se věci nezmění v kámen. Možná že ty zlaťáky se změní. Víte
co, ve vsi mají koně a vůz.“
„Ty ho chceš koupit?“
„Ne, osle, najmout. A pak pojedeme do Rochesteru a na -
koupíme tam plno věcí. Podívejte, teď vezmeme každý tolik,
kolik uneseme. Ale libry to nejsou. Mají na jedné straně hlavu
nějakého člověka a něco jako pikové eso na rubu. Naplňte si
kapsy, povídám, a pojďme. A jestli už musíte breptat, tak to
můžete cestou.“
Cyril si sedl a začal si plnit kapsy. „To jste si ze mě dělali
legraci, že jsem si u  tatínka objednal devět kapes u  kalhot,
ale teď uvidíte!“
A uviděli. Cyril si naplnil devět kapes, kapesník, dal si
mince za  košili, a  pak chtěl vstát. Ale zavrávoral a  musel si
honem zase sednout.
„Vyházej trochu nákladu, nebo půjdeš ke dnu, brácho,“
radil mu Robert. „To máš z těch devíti kapes.“
A Cyril to musel udělat.
Pak se dali na cestu do vsi. Byly to asi dvě míle a cesta
byla velice prašná, slunce svítilo jako zjednané a  zlato
v kapsách bylo těžší a těžší.
Nakonec Jana řekla: „Já nevím, jak to všechno
dokážeme utratit. Musíme mít dohromady tisíce. Já nechám
trochu zlata tady v  příkopu za  pařezem. A  hned jak přijdeme





46
do vesnice, musíme koupit nějaké sušenky, už je zase určitě
dlouho po obědě.“ Vytáhla pár hrstí zlata a ukryla je v dutině
starého habru. „Jak jsou kulaté a žluté,“ poznamenala. „Nebyli
byste radši, aby to byly piškoty a aby byly k jídlu?“
„No ale nejsou, a pojď radši!“ pobídl ji Cyril.
Šli tedy, ovšem pomalu a  těžce. Než došli do  vesnice,
nejeden pařez v  křoví skrýval trochu zlatého pokladu.
A  když došli, měli v  kapsách ještě asi dvanáct tisíc zlaťáků.
Přes všechno ukrývané bohatství vypadali na pohled docela
obyčejně a nikdo by jejich majetek neodhadoval na víc než





edith nesbitová
47
na pár šilinků. Horký vzduch s modravým kouřem ze dřeva
zahaloval červené střechy domků mlhavým oblakem. Ti čtyři
si těžce sedli na první lavičku, která se jim naskytla. Náhodou
stála před hostincem U Modrého kance.
Rozhodli se, že Cyril půjde k Modrému kanci a řekne si
o zázvorové pivo, protože jak Antea usoudila, Cyril je z nich
největší a  nejstarší, takže mu to nejspíš projde. Šel tedy
a ostatní čekali na slunci.
„Hrome, to je horko!“ povzdechl Robert. „Psi vypla -
zujou jazyky, když je jim horko – jestlipak by nás to taky
ochladilo?“
„Můžeme to zkusit,“ řekla Jana, a  všichni vyplázli
jazyky co nejvíc, až jim to napínalo krk. Měli z  toho ale
ještě větší žízeň. Navíc to rozzlobilo každého, kdo šel okolo.
Takže jazyky zase zastrčili, zrovna když se Cyril vrátil
s pivem.
„Musel jsem to ale zaplatit z mých vlastních dvou liber
a  sedmi pencí, co jsem si za  ně chtěl koupit králíky,“ řekl.
„To zlato mi nechtěli směnit. A když jsem ho vytáhl hrst, ten
člověk se jen smál a tvrdil, že to jsou karetní známky. Dali
mi taky trochu piškot ze skleněné nádoby na pultu. A trochu
sušenek s kmínem.“
Piškoty byly měkké a suché stejně jako sušenky, takže
za mnoho nestály. Ale zázvorové pivo to všechno napravilo.





pět dětí a skřítek
48
„Teď je řada na  mně, abych zkusila něco za  ty peníze
nakoupit,“ řekla Antea. „Já jsem druhá nejstarší. Kde je ten
vůz s koněm?“
Bylo to U  Šachovnice, a  Antea vešla dovnitř zadním
vchodem, protože všichni věděli, že pro dívky se nehodí cho -
dit do hospody. Za chvíli se vrátila, jak sama řekla, spokojená
sama se sebou.
„Hned tu bude,“ řekla, „a chce za to jednu libru – nebo
co to je –, aby nás dovezl do Rochesteru a zpátky a navíc tam
na nás počká, než budeme mít všechno, co potřebujeme.
Myslím, že se mi to docela povedlo.“
„Ty si myslíš, že jsi nevímjak chytrá,“ řekl Cyril
nabručeně. „Jak jsi to dokázala?“
„Tak chytrá jsem nebyla, abych tahala hrsti dukátů
z kapes, takže by ztratily na ceně. Jen jsem tam viděla nějakého
mladíka s  houbou a  kbelíkem, jak něco dělá koni s  nohou.
Ukázala jsem mu zlatý dukát a ptala jsem se, jestli ví, co to je.
On nevěděl a šel zavolat tátu. Přišel starý děda a řekl, že je to
piková Guinea, a jestli je to moje, abych si s tím mohla dělat,
co chci. A já jsem řekla, že ano, a chtěla jsem vozík s koněm,
aby nás s ním dovezl do Rochesteru. Jmenuje se S. Crispin.
A on že teda jo.“
Byla to pro ně novinka, vézt se elegantní bryčkou
po pěkných venkovských cestách – a novinka to byla příjemná, což





edith nesbitová
49
novinky vždycky nebývají. Navíc se každý zabýval krásnými
plány, jak utratit peníze, samozřejmě jen v duchu, pro sebe,
protože tušili, že by nebylo vhodné mluvit o tom nahlas před
starým hospodským. Děda je na požádání vysadil u mostu.
„Kdybyste si chtěl koupit povoz s  koněm, kam byste
šel?“ zeptal se ho Cyril, jakoby jen tak, aby řeč nestála.
„K  Billymu Peasemarshovi U  Saracénovy hlavy,“ řekl
děda okamžitě. „I když chraňbůh, že bych doporučoval něčí
koně. Stejně jako bych si do toho nenechal mluvit já, kdybych
je kupoval sám. Ale jestli váš tatínek chce něco výhodnýho,
nikdo poctivější v Rochesteru není, ani slušnější než Billy, že
to tak musím říct.“
„Děkuju vám,“ řekl Cyril. „U Saracénovy hlavy.“
Teď se ale dětem ukázal jeden zákon přírody úplně
obráceně, jako by stál na hlavě jako cirkusák. Každý dospělý by
vám řekl, že vydělat peníze je těžké, mnohem lehčí je utratit
je. Ale skřítkovy peníze získali lehce, a  přece utratit je bylo
nejen těžké, ale téměř nemožné. Obchodníci v  Rochesteru
se od zářícího skřítčího zlata odvraceli jako jeden muž: větši -
nou říkali, že jsou to ňáký cizí peníze. Nejdřív si chtěla Antea
koupit nový klobouk, protože si na svůj starý nedopatřením
sedla. Vybrala si velice krásný, vroubený růžovými růžemi
a modrými pavími peříčky. Za výlohou byl označen jako
pařížský model, tři guineje.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.