načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pět dětí a skřítek - Edith Nesbitová

  > > > > Pět dětí a skřítek  

Kniha: Pět dětí a skřítek
Autor:

Nestárnoucí příběh Edith Nesbitové vychází jako druhý svazek edice Knihovna pro děti 21. století. Antea, Jana, Robert a Cyril se vůbec nehněvali, že se jejich rodina přestěhovala ze ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  211
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
15%
naše sleva
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2016-08-31
Počet stran: 248
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 247 stran : ilustrace
Vydání: 2. vydání (1. v této podobě)
Spolupracovali: ilustrovala Magdalena Bořkovcová
přeložila Zuzana Ceplová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Téma: o dětech
ISBN: 9788000044156
EAN: 9788000044156
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nestárnoucí příběh Edith Nesbitové vychází jako druhý svazek edice Knihovna pro děti 21. století. Antea, Jana, Robert a Cyril se vůbec nehněvali, že se jejich rodina přestěhovala ze začouzeného Londýna na venkov. Bílý dům se jim líbil, a navíc si kousek od něj mohli hrát ve starém pískovém lomu. Dokonce jim nevadilo ani to, že s sebou všude musí brát brášku Mrně. Představte si, co děti při jedné z výprav v pískovně našly. Z díry na ně vykouklo cosi něco hnědého a huňatého a tlustého. Oči to mělo na stopkách jako hlemýžď, uši jako netopýr, tělíčko pavoučí a nožičky a ručičky jako opička. Srst se tomu ježila jako kočce, když se chystal k boji. Aby ne, když ho děti probudily z tisíciletého spánku...

Kniha je zařazena v kategoriích
Edith Nesbitová - další tituly autora:
Pět dětí a skřítek Pět dětí a skřítek
Nesbitová, Edith
Cena: 121 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

edith nesbitová
9
kapitola 1
Krásní
jako den
Dům stál tři míle od  železniční stanice, ale už po  pěti
minutách kodrcání zaprášenou drožkou začaly děti vystr -
kovat hlavy z  okna a  ptát se: „Už tam budem?“ A  pokaždé
když minuly nějaký dům, což nebylo moc často, se všechny
dotazovaly: „Není to tady?“ Ale nikdy to tady nebylo, až
konečně dojely na samý vršek kopce, hned za křídovým lomem
u pískovny. Tam stál bílý dům se zelenou zahradou a vzadu
se sadem, a matka řekla: „Tak jsme tady!“





edith nesbitová pět dětí a skřítek
10 11
„Jé, on je celý bílý,“ podivil se Robert.
„A koukni na ty růže,“ poznamenala Antea.
„A ty švestky,“ řekla Jana.
„Docela se mi líbí,“ připustil Cyril.
„Pudu pá,“ usoudilo Mrně, a vtom drožka naposledy
zavrzala a s poskočením zastavila.
Jak se všichni hnali ven, aby ani minutu nemeškali, dost
se pokopali a pošlapali si vzájemně nohy, ale nikomu to
nevadilo. Maminka kupodivu tolik nespěchala, a tak neseskočila,
ale slezla pomalu po schůdkách a hned se začala starat, aby
se zavazadla donesla dovnitř, a taky zaplatilo kočímu. Vůbec
se nepřidala k tomu prvnímu radostnému pobíhání trnitou,
ostružinovou a  kopřivovou divočinou za  rozbitou brankou
v zahradě s vyschlou fontánou po straně domu. Ale
projednou měly pravdu děti. Ten dům nebyl moc hezký, byl docela
obyčejný a  matce se zdál nepohodlný, vůbec se jí nelíbilo,
že tam nejsou žádné police a skříní prý je taky málo. Otec ji
už předem varoval, že okapy na střeše a kryty parapetu jsou
jako stavitelův zlý sen. Jenže pro děti bylo rozhodující, že dům
byl daleko na venkově, na samotě, kde nebylo široko daleko
jiné stavení, a ony už po dva roky nevystrčily nos z Londýna,
ani na jednodenní výlet k moři. Bílý dům jim proto připadal
jako pohádkový palác v ráji.
Londýn je prý pro děti učiněné vězení, zvláště když
rodiče nemají mnoho peněz. Jsou tam jistě obchody a divadla,
i loutkové divadlo pro děti a všelicos jiného, ale jsou-li rodiče
spíš nemajetní, moc vás do divadla neberou a hračky neku -
pují. Ve městě nejsou věci, s nimiž si můžete hrát, aniž byste
je ničili nebo sobě ublížili, jako jsou na venkově stromy, písek,
voda a lesy. Všecko v Londýně má špatný tvar – samé přímky
a  rovné ulice, oproti zvláštním tvarům na  venkově. Každý
strom je jiný, jak asi víte, a jistě vám už někdo nudně
vysvětloval, že ani jedno stéblo trávy se nepodobá druhému. Ale
v ulicích, kde tráva neroste, vypadá všecko na jedno brdo. Proto
děti ve městě často tolik zlobí. Nevědí, co to s nimi je, a nevědí
to ani jejich tátové a mámy, tety, strýcové, bratranci, učitelé
a chůvy, ale já to vím. A vy to teď víte také. Děti na venkově
někdy také zlobí, ale z docela jiných důvodů.
Robert, Antea, Jana a Cyril už stačili důkladně
prozkoumat zahradu a přístavky, než je zavolali, aby se umyli k večeři.





edith nesbitová pět dětí a skřítek
12 13
Už věděli, že se jim v bílém domě bude určitě líbit. Zdálo se
jim to od prvního okamžiku, ale když zjistili, že zadní strana
domu je celá pokrytá bíle kvetoucím jasmínem, vonícím jako
lahvička nejvzácnější voňavky, jakou kdo kdy dostal
k narozeninám – když uviděli trávník, tak zelený a  hladký, úplně
jiný než zahnědlá tráva v Camden Townu – když objevili stáj
s  půdou, v  níž zůstalo ještě trochu sena – už si byli skoro
jisti. A když Robert našel rozbitou houpačku, z níž hned spadl
a  udělal si bouli velikou jako vejce, a  když si Cyril přiskřípl
prst do dvířek kůlny, která asi kdysi sloužila jako králíkárna,
bylo to všem úplně jasné.
Nejlepší na tom bylo, že tu neplatily žádné zákazy, kam
se nesmí chodit nebo co se nemá dělat. V  Londýně skoro
na  všem čtete: Nedotýkat se! A  i  když ten zákaz někdy není
vidět, stejně víte, že tam je, nebo vám to hezky rychle někdo
připomene.
Bílý dům stál na  úbočí kopce a  za  ním začínal les.
Po jedné jeho straně byl vápencový lom a po druhé pískovna.
Dole na úpatí byla rovná pláň s podivnými bílými budovami,
kde lidé pálili vápno, a s velkým červeným pivovarem
a dalšími domy. Když slunce zapadalo, velké komíny zahalovaly
kouřem celé údolí, které bylo jakoby plné zlaté mlhy, a 
vápenné pece a  sušárny se mihotaly a  blýskaly jako kouzelné
město z Tisíce a jedné noci.
Když jsem vám teď řekla, jak to tam vypadalo, zdá se
mi, že bych měla pokračovat a  vyprávět vám zajímavý pří -
běh o  těch nejobyčejnějších věcech, které tam děti dělaly.
Dělaly totéž co vy, a  tak byste tomu jistě věřily. A  kdybych
řekla, že ty děti taky někdy zlobily, vaše tety by mohly
napsat na  okraj: Svatá pravda! Nebo Tak to je!, což by se vám
určitě nelíbilo. Takže budu raději vyprávět o podivuhodných
příhodách, které se dětem staly, a pak můžete knížku klidně
nechat někde ležet, protože na  ni nikdo nebude připisovat:
Svatá pravda! Dospělí lidé na opravdu podivuhodné věci
nevěří, ledaže by se jim to dokázalo. Ale děti uvěří skoro všemu,
a to dospělí vědí. Proto vám vyprávějí, že Země je kulatá jako
pomeranč, i když vy vidíte docela jasně, že je plochá
a hrbolatá. Proto tvrdí, že se Země točí kolem Slunce, zatímco vy





edith nesbitová pět dětí a skřítek
14 15
každý den vidíte, že Slunce pěkně ráno vstává a  večer jde
spát do postele a že Země také ví, co se patří, a leží tiše jako
myška. Myslím ale, že tomu všemu o  Zemi a  Slunci věříte,
a tak pro vás nebude těžké uvěřit, že Antea a Cyril a ostatní
nebyli na venkově ani týden, a už potkali skřítka. Aspoň mu
tak říkali, protože si tak říkal sám, a on to přece musel vědět.
Vůbec však nevypadal jako skřítek, jakého jste viděli vy nebo
o jakém jste slyšeli nebo četli.
Stalo se to v pískovně. Tatínek musel náhle odjet kvůli
nějaké práci a maminka zas musela jet k babičce, která
onemocněla. Oba odjeli ve  velkém spěchu a  dům se najednou
zdál hrozně tichý a  prázdný a  děti se potulovaly z  jednoho
pokoje do  druhého a  koukaly na  zbytky papírů a  provázků
po stěhování, které ještě nikdo nestačil uklidit. Nevěděly, co
dělat, a tu řekl Cyril:
„Víte co, vezmeme naše lopatky od moře a půjdeme
kopat do pískovny. Můžeme si hrát, že jsme u moře.“
„Táta říkal, že to kdysi moře bylo,“ řekla Antea, „prý jsou
tam mušle staré tisíce let.“
Tak šli. Ovšemže se už byli podívat na  kraj pískovny
a dívali se přes okraj dolů, ale raději neslezli, aby jim to tatínek
nezakázal, a stejné to bylo s vápencovým lomem. V pískovně
se vám nemůže nic stát, když se nepokoušíte slézt přímo dolů,
ale když okraj obejdete po cestě, po které jezdí vozy.
Každý si nesl svou lopatku a v nošení Mrněte se střídali.
Říkali mu tak, protože z  nich byl nejmenší. Antei se říkalo
Pantera, což se trochu podobalo jejímu jménu.
Pískovna je velikánská a široká, nahoře na okraji roste
tráva a  suché dlouhé květiny tmavorudé a  žluté barvy. Vy -
padá to jako obrovo umyvadlo. Jsou tu kopečky písku a díry
po stranách srázu, kde se kopal písek, a vysoko na úbočí jsou
malé otvory, což jsou dveře domečků břehulí říčních.
Děti samozřejmě postavily hrad, ale stavění hradů není
taková zábava, když nemůžete očekávat, že přišustí příliv, aby
naplnil příkop a smetl padací most a nakonec každého pěkně
namočil aspoň do pasu.
Cyril chtěl vykopat jeskyni, kde by se dalo hrát
na pašeráky, ale ostatní se báli, že by je to mohlo pohřbít zaživa,
takže nakonec se všichni pustili do kopání díry skrz hrad až
do Austrálie. Tyhle děti, jak vidíte, věřily, že svět je kulatý a že
na druhé straně malí Australané chodí obráceně jako mouchy
na stropě, hlavou dolů.
Děti kopaly a  kopaly, až jim ruce zrudly a  byly horké
a celé od písku, a tváře měly úplně zpocené. Mrně se pokusilo
ochutnat písek, a  když zjistilo, že to není cukr, jak si
myslelo, dalo se do  takového pláče, až nakonec usnulo stulené
do tlusté teplé kuličky uprostřed nedokončeného hradu. Tak
měli jeho bratři a sestry čas na opravdu pořádnou práci a díra,





edith nesbitová
17
která měla vést až do Austrálie, se prohloubila tak, že Jana,
které se říkalo Míca, prosila ostatní, aby s tím přestali.
„Co když se dno díry najednou propadne a vy spadnete
mezi malé Australany – to jim písek napadá do očí!“
„Ano,“ řekl Robert, „a oni se na nás budou zlobit, budou
na nás házet kamení a neukážou nám klokany a vačice bla -
hovičníky a emu, a nic.“
Cyril a Antea sice věděli, že Austrálie není takhle blízko,
ale souhlasili, že přestanou kopat lopatkami a  dál budou
hrabat jenom rukama. To bylo docela lehké, protože písek
na  dně jámy byl velmi měkký, jemný a  suchý, jako u  moře.
A byly v něm malé mušličky.
„Představte si, že tady kdysi bylo moře, celé vlnité
a třpytivé,“ řekla Jana, „s rybami a mořskými úhoři, s korály
a mořskými pannami.“
„A  se stožáry lodí a  utopeným španělským pokladem.
Docela rád bych našel zlatý dublon nebo tak něco,“ přál si Cyril.
„Jak se to moře ztratilo?“ divil se Robert.
„V kbelíku ne, ty chytrý,“ řekl jeho bratr. „Táta říkal, že
Země se jednou vespod strašně rozpálila, jako se to stane
někdy tobě v posteli, a tak nahrbila ramena a moře sklouzlo jako
z nás deka, a její rameno už zůstalo trčet do vzduchu a stala se
z něho suchá země. Pojďme se podívat po mušlích, támhleta
jeskyňka vypadá, že by v ní mohly být, a něco tam vidím, jak





edith nesbitová pět dětí a skřítek
18 19
kousek kotvy ze ztroskotané lodě, a stejně je v té australské
díře hrozné vedro.“
Ostatní s  ním souhlasili, ale Antea hrabala dál. Ráda
vždycky dokončila věc, do které se pustila, a zdálo se jí ostuda
nedostat se tou dírou až do Austrálie.
V jeskyni nebylo nic zajímavého, žádné mušle tam
nebyly, a  z  kotvy od  lodě se vyklubalo topůrko ze zlomeného
krumpáče. Jeskynní parta zrovna došla k  názoru, že z  toho
písku, když není u moře, dostane člověk jenom žízeň. Někdo
navrhl, aby si došli domů pro limonádu, když tu Antea
najednou vykřikla:
„Cyrile! Pojď sem honem! Pojď rychle, je to živé! Uteče
to, rychle!“
Všichni pospíchali zpátky.
„To je krysa, ne,“ řekl Robert. „Táta říká, že na takových
starých místech jich je hrůza – a tady to musí být pěkně staré,
jestli tu před tisíci lety bylo moře.“
„Třeba je to had,“ otřásla se Jana.
„Pojďte se na  něj podívat,“ řekl Cyril a  skočil do  díry.
„Já se hadů nebojím. Já je mám rád. Jestli je to had, tak ho
ochočím, bude se mnou všude chodit a v noci mi bude spát
otočený kolem krku.“
„To teda ne!“ řekl Robert, který s ním spal v ložnici. „Ale
jestli je to krysa, tak můžeš.“
„Nebuďte hloupí,“ řekla Antea. „To není krysa, je to
mnohem větší. A  had to taky není, má to nožičky, vždyť je
vidím – a je to chlupaté! Ne – ne lopatkou, něco mu uděláte.
Hrabejte rukama!“
„A ono to udělá něco mně! Vypadá to na to,“ a Cyril po -
padl znovu lopatku.
„Nech to!“ řekla Antea. „Nech tu veverku. Já – nevím,
vypadá to hloupě, ale ono to něco řeklo. Fakt to něco povídalo.“
„A co?“
„Nechte mě být, řeklo to.“
Cyril ale mínil, že jeho sestře přeskočilo, a spolu
s Robertem kopali dál lopatkami, zatímco Antea poposedala
rozčilením na okraji jámy. Kopali opatrně a nakonec uviděli všichni,
že na dně australské jámy se opravdu něco hýbe.
Tu Antea vykřikla: „Já se nebojím, pusťte mě tam!“ Vrhla
se na kolena a začala prudce bušit.
„Nechte mě být,“ řeklo to. A teď to slyšeli všichni
a jeden se díval na druhého, jestli to slyšel taky.
„Ale my tě chceme vidět,“ řekl Robert odvážně.
„Já si přeju, abys vylezl ven,“ dodala si odvahu také Antea.
„No dobrá, když je to tvé přání,“ řekl hlas, a  písek se
začal hýbat a  vířit a  vyletovat, až se do  díry vykulilo něco
hnědého a  chlupatého a  tlustého, písek se z  toho jen sypal
a ono to sedělo, zívalo a mnulo si ručkama oči.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.