načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pět amerických prezidentů, česká babička a já - Eliška Hašková-Coolidge

Pět amerických prezidentů, česká babička a já

Elektronická kniha: Pět amerických prezidentů, česká babička a já
Autor:

Nové doplněné a rozšířené vydání vzpomínek Elišky Haškové Coolidge, významné Češky, která se dokázala prosadit jak ve vrcholném politickém prostředí v USA, tak po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 253
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 40 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: Druhé, revidované a doplněné vydání, v Mladé frontě první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3968-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Doplněné a rozšířené vydání vzpomínek Elišky Haškové Coolidge, významné Češky, která se dokázala prosadit jak ve vrcholném politickém prostředí v USA, tak po revoluci i v bývalé vlasti. Rodačka z Prahy, emigrovala v roce 1949 do USA a je již dostatečně známo, že kariéru začala v Bílém domě, kde dlouho pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů, dále ve vysokých pozicích na ministerstvu zahraničních věcí USA a v dalších důležitých amerických vládních organizacích. Dnes napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale i v oblasti gastronomie a turistiky.

Popis nakladatele

Nové doplněné a rozšířené vydání vzpomínek Elišky Haškové Coolidge, významné Češky, která se dokázala prosadit jak ve vrcholném politickém prostředí v USA, tak po revoluci i v bývalé vlasti. Rodačka z Prahy, emigrovala v roce 1950 do USA a je již dostatečně známo, že kariéru začala v Bílém domě, kde dlouho pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů, dále ve vysokých pozicích na ministerstvu zahraničních věcí USA a v dalších důležitých amerických vládních organizacích. Dnes napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services v Praze. Je čestnou členkou několika společností, působí v poradním sboru Zámku Liteň, v Leadership Council Americké obchodní komory. Je členkou Etické výchovy, o.p.s., iniciátorkou projektu ASET, působí ve správní radě Amerického institutu pro politické a ekonomické systémy (AIPES), je členkou fakulty Prague Leadership Institute, členkou kolegia mentoringového programu Minerva 21 a zakladatelkou organizace National Museum of Women in the Arts, Czech Republic. Již delší dobu působí v porotě Ocenění Českých Podnikatelek (OCP) společnosti Helas a je patronkou projektu Manuál úspěšné ženy - MUŽ. Intenzivně se věnuje umění a managementu společenského chování a diplomatického a byznysového protokolu. Vede kurzy etikety v češtině i angličtině pro veřejnost, firmy a státní správu. Etiketu učí dokonce i děti a teenagery.

Předmětná hesla
Hašková-Coolidge, Eliška, 1941-
* 20.-21. století
Diplomatky -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Češky -- Spojené státy americké
Prezidentská kancelář -- Spojené státy americké -- 20. století
Prezidenti -- Spojené státy americké -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ELIŠKA HAŠKOVÁ COOLIDGE

Pět amerických prezidentů,

česká babička a já



MLADÁ FRONTA

Pět amerických

prezidentů,

česká babička

a já

Eliška Hašková Coolidge


Na frontispisu: Sedmadvacetiletá Eliška Hašková

ve své kanceláři v Bílém domě

Text © Eliška Hašková Coolidge, 2016

Photo © archiv Elišky Haškové Coolidge, Adrian Šetlík, 2016

Cover Photo © Jadran Šetlík, 2016

Všechna práva vyhrazena.


Pro každou krůpěj, jíž mi srdce bije,

pro každé české slovo matčino,

pro vše, co drahého mi ve vás žije,

pro vše, co drahého mi ve vás pohřbeno,

pro každou vzpomínku zpod rodné střechy,

pro každou slzu v dálné cizině

a pro svou povinnost ve chmurné hodině,

jež nedala mi zoufat bez útěchy –

já miluji vás, moje drahé Čechy.

— Josef Václav Sládek, Vlasti



Prolog / 9

Prolog

Před prvním vydáním této knihy jsem v  Praze v  jedné spo‑

lečnosti použila slova „náš pan prezident“ a  bylo očividné,

že mluvím o  Václavu Klausovi. Kdosi se podivil proč, když

jsem americká občanka. „Jistěže,“ odpověděla jsem. „Ale

zrovna tak, když si jako Češka povídám s Američanem, mlu‑

vím o Georgi Bushovi jako o našem prezidentovi.“ V mnoha

věcech jsem tehdy tak uvažovala a dodnes tomu věřím. Oba

pocházejí ze sobě vzdálených světů, ale v mých očích se po‑

dobali dobrými úmysly, silným patriotismem, smyslem pro

národní identitu a  láskou k  vlasti. Což jsou city, kterých si

nesmírně vážím, možná proto, že sama jsem svou vlast mu‑

sela v osmi letech opustit. Jsou to vlastnosti a hodnoty, které

by měly být samozřejmé u každého prezidenta.

Celý život jsem měla stejný vztah k Čechám i k Ame rice, obě země jsou součástí mého života. Vždy jsem stála jednou nohou tady v Evropě a druhou tam za oceánem. Po padesáti letech v Americe se cítím velice silně Američan kou, ale tatí‑ nek s  babičkou mě vedli k  tomu, abych mluvi la česky, četla české knihy, abych věděla, že patřím i sem. Nikdy jsem na to nezapomněla, i když jsem tu téměř půl století nežila.

Dilema, kam patřím, neřeším a nikdy jsem neřešila. Jsem Čechám vděčná, že mi daly život, a Americe, že mě ho necha‑ la svobodně žít.

▲ Babička Eliška a dědeček František Haškovi v Karlových Varech

kolem roku 1934

Kapitola první

O MÝCH STATEČNÝCH

PŘEDCÍCH

O mých statečných předcích / 13

Poprvé jsem se do Čech vrátila v roce 1991. Moje dcera Alexan‑

dra, manžel Nick a  já. Vlastně jsme sem zajeli z  Vídně na

Alexandřiny jarní prázdniny. Byl konec března, na Šumavě

ležely zbytky sněhu. Mlha, nevlídné počasí, jaké touhle do‑

bou ve střední Evropě bývá. Krajina plná potlučených bará‑

ků v tom dešti ještě víc zešedivěla. Vše zakouřeno a temno –

nejen fyzicky, ale i duševně.

Vracela jsem se po více než čtyřiceti letech a  doopravdy

jsem nevěděla, co očekávat. Bylo mi osm let, když jsme od‑

cházeli. Kolik si z té doby můžu pamatovat? Pár tváří, situací,

z nichž některé pro můj život hodně znamenaly a jiné možná

nosím v hlavě zbytečně.

* * *

Moje maminka pocházela z  rodiny Polických, ale i  když

jsem každé léto trávila pár dnů u babičky v Jaroměři a v No‑

vých Zámcích, moc toho o  téhle větvi nevím. Dědeček byl

továrník, velmi se mu dařilo. Vlastnil velké koželužny, které

byly po únoru 1948 znárodněny a  přejme novány na Závo‑

dy Antonína Zápotockého. Naše rodina, respektive rodina

mého strýce Františka Polického, které ho si dědeček před

válkou vychovával jako odborníka a  dědice, je v  90. letech

už zpátky nezískala, patřily k  velkým podnikům, na které

se restituce nevztahovaly. V emi graci se však strýc ve svém

oboru prosadil výborně – v roce 1949 odešel i s rodinou do

Irska, kde se postupně vypraco val do vedení tamní největší

firmy na zpracování kůží. Po jeho ženě Saše, kterou jsme

14 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

všichni měli velice rádi, jsem později pojmenovala svou

dceru Alexandru.

Rodině mého strýce se v restitucích nevrátil ani další ma‑ jetek Polických, zámek v  Nových Zámcích, který za války podlehl nucenému prodeji Němcům. Pokud si vzpomínám, bylo to krásné stavení, bohatě vybavené starožit ným nábyt‑ kem. Za totality tam byla oční klinika, dnes to stát prodal ja‑ kémusi zámožnému Rusovi a je z toho zkáza obklopená ne‑ lidsky vysokým plotem.

Já dědečka Polického neznala, zemřel někdy kolem mého narození. A  protože jsem pak v  emigraci s  mamin kou nevy‑ růstala, nebyla příležitost, aby mi o něm vyprávě la. Ani k ba‑ bičce Polické jsem neměla moc blízko. Pama tuji si o ní jen pár drobností, včetně toho, že mi jednou darovala hru „blechy“.

Po letech mě s  větví Polických sblížila slova, která jsem našla na jejich rodinném domě v Pařížské ulici čís lo 3: „S pev‑ nou vůlí k vytčenému cíli.“ Kéž bych byla jako dítě věděla, že se jednou stanou i mým životním krédem.

Vždy mě to ale víc táhlo k  tatínkovým rodičům, babič ce a dědečkovi Haškovým. Dnes mi občas lidé na Šumavě říka‑ jí „hraběnko“, protože v Kundraticích máme rodinný záme‑ ček. Jsem na to alergická, šlechtický původ nemám. Ale trou‑ fám si tvrdit, že ten původ je ušlechtilý.

Dědeček Hašek byl úspěšný bankéř. Vyrůstal ve Vídni, ve skromných poměrech tamější klasické české středostavov‑ ské rodiny. Patrně byl jediný syn, nikdy jsem o žád ném jiném neslyšela. Jeho kořeny údajně sahají do Čes kých Budějovic. Léta se chystám, že se tam jednou vypravím a vyhledám mís‑ to, odkud Haškovi vzešli, ale nemám ponětí, kde začít, čeho se chytit.

Dědeček měl velký obchodní a finančnický talent a rychle šel nahoru. Když byl v  roce 1909 jako dvaadvacetiletý mla‑ dík jmenován prokuristou Ústřední banky českých spoři‑ telen, říkalo se o  něm, že je vůbec nejmladším bankovním prokuristou v Rakousku ‑Uhersku. O dva roky později přešel

O mých statečných předcích / 15

do vedení Pražské realitní a úvěrní banky, v roce 1925 už měl

vlastní Bankovní dům Hašek & spol. Na obálku své první

účetní knihy si kdysi vepsal: „Mit Gott und zwanzig Gul‑

den angefangen“ – započato s pomocí Boží a dvaceti zla tých.

Obojí mu pomohlo.

Skutečnou osobností mého rodu byla ale babička, po kte‑ ré jsem dostala jméno Eliška. Nesmírně mě ovlivnila. Měla v  sobě obrovskou laskavost, dobrosrdečnost, silný charak‑ ter, humor a velký ženský půvab. Ostatně, maloval ji Alfons Mucha. Pocházela z  Jíloviště, z  rodiny kováře Skolka, který tam, tuším, byl i starostou. Jako děvče ji poslali do Pra hy, do školy kamsi k jeptiškám, kde se učila šít a vařit, ale také mlu‑ vit francouzsky, německy, anglicky. Dostalo se jí vel mi dob‑ rého vychování, elegantně se oblékala, šila u Podolské a Ro‑ senbauma. Univerzitu nikdy neabsolvovala, ale byla veli ce sečtělá, inteligentní, plná životní moudrosti, duševně pev ně zakotvená. A vždy jí zůstal poctivý hospodyňský základ.

Věřila v ženskou sílu, věřila ve svůj vlastenecký úkol. Ně‑ kdy v  roce 2000 jsem v  Americe pořádala svoje doku menty a našla jsem dopis, který mi napsala v roce 1950, kdy jsem po emigraci žila krátký čas ve francouzském internátu. Po pade‑ sáti letech jsem ho četla znovu, dojatá, užaslá: Moje zlatá Eliško... jsem šťastna, že se dobře učíš – to zname ná, že když Ti dá P. Bůh zdraví, jistě budeš dobře studovat a budeš třeba lékařkou, nebo které povolání si vybereš – co tě bude zajímat –, ale budeš částí naší budoucí mládeže, která bude po osvobození naší vlasti pro její rozkvět zapotřebí, aby byla krásná a  svorná. Jak je tam nyní vše špatně a  ubohé, když tam vládnou lidé, kte‑ ří nemají srdce a  svědomí! A  hlavně dívky budou pak zapotřebí, ty, které budou řádné a  pilné, které si budou vědomy, že hlavně od nich bude záviset šťastná budoucnost naší krásné vlasti a štěstí rodinné. To víš, hoši, to je něco jiného – ti obyčejné věci nebéřou z té citlivé stránky a jsou vždy spíše bojovníci, ale i u nich je to krásné, mají ‑li cit a srdce. A což teprve u dívek – vím, že jsi citlivá holčička,

16 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

a  to je to krásné, zachovat si ušlechtilost srdce. Ano, je ke všemu

třeba sebe kázně, odvahy, trpělivosti a  píle, ale věřím, že to vše

u Tebe bude. Nechtěla bych, abys byla dívka „jen na oko“, čemuž se

někdy říká „dáma“, chtěla bych, abys byla dívka s dobrotou srdce

a s ušlech tilou duší, se zdravým tělem a poctivým myšlením, pros‑

tě jednou z těch, co budou pýchou naší mládeže a naší vlasti! P. Bůh

Ti dej zdraví a sílu, já se za Tebe stále modlím...

Seděla jsem s  tím starým, zažloutlým listem v  ruce a  roz‑

važovala, jak mnoho věcí a slov se od té doby, žel, z myšlení

lidí vytratilo. Vlast, vlastenectví, národní hrdost... Babiččino

vlastenectví se možná dnes bude leckomu zdát přepjaté, ale

pro ni bylo přirozenou částí života a  mně ho odkázala jako

silné dědictví. Dědeček cítil stej ně, jak jinak si vysvětlit, že

za vlast dal ve válce svůj život. A babička velmi dobře věděla,

že ho neobětoval jen tak pro něco. Národ mu za to stál. Toto

vlastenectví si odnesla v sobě i do Ameriky, pomohlo jí pře‑

nést se přes těžké chvíle, udržet v  sobě naději, že doma se

všechno zase v  dobré obrátí. A  stejně přirozené pro ni bylo

vycho vávat tenhle cit ve mně. Nedovolila, abych na své české

kořeny zapomněla.

* * *

Když si dědeček babičku bral, měla už za sebou jedno nepo‑

vedené manželství a  z  něj syna, mého tatínka. Sva zek s  dě‑

dečkem Františkem se naopak ukázal být velmi šťastným,

bylo to manželství ideální, jaké se tvoří v nebi. Babička byla

svému muži pravou rukou a častou poradky ní. Sám říkával,

že on je sice hlavou, ale ona krkem, který s  ní kroutí. Spolu

už děti neměli, ale dědeček babiččina syna adoptoval, dal mu

jméno Hašek a vychoval si z něj společníka.

V  roce 1934 koupili v  Kundraticích na Šumavě nedale‑

ko Hartmanic barokní zámeček. Půvabný, i  když architek‑

tonicky nijak mimořádně pamětihodný. Někdy počátkem

O mých statečných předcích / 17

18. století ho vystavěl potomek italských pobělohorských

imigrantů a  hejtman Prácheňska František Karel Villani.

Pokud vím, nebyl to rod významný, proslul snad jen jeden

z  Villaniho potomků, Karel Maria Ignác, který napsal text

k později zlidovělé populární písni Zasviť mi, ty slunko zlaté.

Ale nemyslím, že se o Villanim někdy doma mluvilo. Babič‑ ce, která lásce k  Šumavě zcela propadla, se tenhle kraj spojo‑ val především s Karlem Klostermannem. Byla jeho velkou čte‑ nářkou, a když po únoru 1948 sledovala, co se s Šumavou děje, psala tatínkovi do Ameriky, že Klostermann se musí v  hrobě otáčet. A to ještě netušila, co bude s Šumavou dnes, kdy se z je‑ jího léta kultivovaného a kouzelného lesa stává prales.

Kromě zámku v Kundraticích patřila k panství také Pus‑ tina s krásným loveckým zámečkem, šperkem v okolní kraji‑ ně. Nádherná budova s řeckými bílými sloupy. Vedle ní stála velká stodola s klasickou šumavskou zvoničkou na střeše. Na průčelí nesla obraz sv. Vintíře, oboustranně malovaný na ple‑ chu. Stodola shořela někdy v 50. letech, ale obraz sv. Vintíře a zvon, na který se skutečně zvonilo, když kraj zahalila hustá mlha, byly za totality uloženy do muzea v Kašperských Ho‑ rách. Jsou tam dodnes.

Kundratice jsou krásné místo a  babička Eliška s  dědeč‑ kem Františkem ze zámečku udělali pohodlný dům, kde vedli bohatý společenský život. K  zámku patřila velká kap‑ le sv.  Antonína a  rozlehlé lesy se skálou, kde podle legendy sídlil poustevník svatý Vintíř, patron česko ‑německých vzta‑ hů. Jemu byla zasvěcena kaplička, která tam pod skálou, na nejvyšším bodě haškovského majetku, dodnes stojí. Děde‑ ček a babička do Kundratic nemálo investovali a mnoho lidí z okolí tím mělo práci. Každý rok na Vánoce zvali do zámku děti, které recitovaly básničky a  dostávaly dárky. Jako člen kundratických dobrovolných hasičů dědeček i toto sdružení značně podporoval.

Ale dědeček Hašek si Kundratic užíval jen pár let. Když babička viděla, k  čemu se schyluje v  Německu, sama ho

18 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

přesvědčovala, aby tady všechno prodali a odešli do bezpečí.

Dědeček odmítl: „Jsme Češi, musíme se nacistům postavit.“

Bohužel, babiččino neblahé tušení se potvrdilo.

František Hašek, mimo jiné prezident burzy, měl za první republiky blízko k  T. G. Masarykovi i  Edvardu Benešovi. Od mladých let byl členem Československé strany národně soci‑ ální a jako finanční expert časem převzal starost o její peněž‑ ní hospodaření. Patřil k  hlavním majitelům akcií tis kového podniku Melantrich a  spolu s  tehdejším ředitelem Jarosla‑ vem Šaldou se hodně zasloužil o  jeho rozvoj. To byl důvod, proč si ho Němci brzy všimli. Hned počátkem okupace, přes‑ něji řečeno krátce po 15. březnu 1939, si ho pozvali na vrchní velitelství do Dejvic a  snažili se ho přinutit, aby svůj balík akcií prodal německé Dresdner Bank.

Důvod byl jasný: České slovo, které Melantrich vydával, v té době mělo v republice nejsilnější čtenářskou obec, počet výtisků přílohy Večerník se dokonce blížil milionu. Noviny se tedy nabízely jako ideální prostředek, kterým český národ oslovovat a manipulovat jím. Němci dokonce chtěli, aby celá transakce proběhla tajně, České slovo by tak oficiálně zů‑ stalo v českých rukou a jeho nový obsah by Češi přijímali se starou důvěrou, bez jakéhokoliv podezření. Dědeček odmítl a vysloužil si punc odpůrce německo ‑české spolupráce. Ješ‑ tě pětkrát si ho pak Němci postupně předvolali a  nutili ho k prodeji akcií, pošesté ho zatkli.

Přišli si pro něj krátce po Heydrichově smrti, 4.  června 1942. Babička s  dědečkem tehdy byli na víkendu na Jílovišti v hotelu Hubertus. Gestapo jim ráno vpadlo do pokoje, stáli kolem postele, čekali, až se dědeček oblékne, a  odvedli ho. Druhý den, 5. června v šest hodin odpoledne, byl pro „schva‑ lování atentátu na zastupujícího říšského protekto ra“ po‑ praven na střelnici v  Kobylisích. Datem jsem si jista, mám ještě výstřižek z novin. Ten večer babička slyšela z rozhlasu jeho jméno na seznamu popravených. V rodině se vyprávě lo, že jí do rána zbělely vlasy.

O mých statečných předcích / 19

Byl pohřben kdesi v hromadném hrobě, dodnes nevím kde.

Po dědečkově smrti Němci jeho majetek včetně Kundratic zabavili. Do konce války pak babička žila dílem u nás v bube‑ nečské vile a dílem se skrývala u známých v Řitce, kde nosila šátky, aby ji lidé nepoznali, protože i ona se cítila ohrožená. Když bývala u nás v Bubenči, chodí valy jsme spolu k barna‑ bitkám na Hradčanské náměstí. Žily odříznuté od světa, tak‑ řka bez pomoci, a my jim nosily mouku a cukr. Jednou jsem tam před Vánoci houpala v kolébce malého Ježíška a přála si, abych doma měla takového bratříčka. Přesně za rok, 24. pro‑ since, se mi sku tečně narodil bratr. Žel, netušila jsem, že se – hned po mém manželovi – jednou stane mým největším ži‑ votním zklamáním.

Do Kundratic se naše rodina vrátila až po válce. Šuma va byla ještě obsazená Američany, kraj neklidný, navíc se při‑ pravoval odsun Němců. Babička, duše laskavá a  moud rá, k  tomu ale přistupovala po svém. Dodnes si pamatuji, jak mi jako malé holčičce vysvětlovala, že ne každý Němec v po‑ hraničí byl nacista a špatný člověk. Tohle vel mi rozlišovala. Blízko od nás žil bývalý starosta pan Baur, měl malý state‑ ček a pět dcer. Všichni byli zařazeni do odsunu a babička jim s sebou ještě zařídila dost jídla a pomohla, aby si odvezli, co potřebovali.

Když pak po únoru 1948 sama utíkala, osm hodin pěšky přes hory a lesy, a v Německu se dostala do Regensburgu, ob‑ jevila se o  tom zmínka v  novinách. A  tahle rodina, která už etablovaná žila někde u Mnichova, jí nabídla, že jestli postrá‑ dá domov, u  nich ho najde, na jak dlouho bude potře bovat. Ani babička se, myslím, nikdy nesmířila s  tím, co se u  nás dělo v časech okupace. Nezapomněla na to. Ale našla v sobě dost síly a moudrosti, aby se tím nenechala zaslepit.

Často si na babičku vzpomenu, když sama rozmýšlím o svém ambivalentním vztahu k sudetským Němcům, a po‑ ctivě řečeno, čím jsem starší, tím víc ve mně převažuje Palac‑ ký. Odsun byl následkem války a nacistického režimu, který

20 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

ji vyvolal. A  zatímco odsunutí Němci byli „odsouze ni“ žít

čtyřicet let ve svobodné zemi, lidi v Českosloven sku za to, že

se proti nacistickým hrůzám postavili, stihl zcela jiný osud –

čekalo je čtyřicet let života v komunistic kém vězení, odděle‑

ném od světa železnou oponou...

* * *

Tehdy po osvobození se do Kundratic pod babiččiným vedením

pomalu vracel život, jaký tam býval před válkou. Hodně jezdí‑

val František Schwarzenberg, tatínkův velký kamarád a svědek

na jeho svatbě. Vzpomínám si, že jsme mívali i  francouzské

a anglické hosty, zastavila se u nás dokonce Churchillova dcera

Diana a její manžel Duncan Sandys, v té době jeden z britských

ministrů. Objevoval se také tehdejší ředitel International Finan‑

ce Corporation Jimmy Darton. S oběma jsme se pak v exilu ob‑

čas setká vali. Ale tehdy v Kundraticích jsem měla za úkol chodit

za nimi do zahrady a anglicky je zvát na čaj či na večeři.

Chvíle s  babičkou byly nejkrásnější čas mého dětství. Trávila jsem s  ní každé prázdniny, do první třídy jsem do‑ konce začala chodit v šumavských Štěpanicích. Doma v Bu‑ benči už to taková idylka nebyla. Moje maminka neměla po‑ vahu na to, aby se starala o dvě malé děti, v tom si, myslím, s  babičkou moc nerozuměly. Ta byla hospodyňský typ, u  ní zůstávala rodina na prvním místě, ale mamin ka žila přede‑ vším společensky. A  tak se o  mě a  o  mého mladšího bratra starala vychovatelka. Když mi bylo asi tak šest let, vzala nám maminka místo staré milé chůvy, tety Marie, novou. Byla to přísná, zlá osoba, tvrdá komunistka, která mého malého bratříčka týrala tím, že ho nechávala hodiny sedět na noční‑ ku. Jednou nám sebrala krásný rodinný vyřezávaný betlém a loutkové divadlo a oboje dala do jakési školky. Nám vysvět‑ lovala, že by to mělo být pro všechny.

Počátkem roku 1948, přesněji řečeno hned 1. ledna, tatí‑ nek odjel jako soukromý bankéř na pozvání americké vlády

O mých statečných předcích / 21

do Washingtonu, aby pomohl vypracovat studii o  rozšíře‑

ní československo ‑americké obchodní spolupráce. Vrátit

se měl 5. března a v paměti mi utkvělo, že slíbil při vézt ca‑

dillac.

Samozřejmě že po 25. únoru zůstal tam, kde v  tu chví li byl, ačkoliv banka mu poslala telegram, aby se okamžitě vrá‑ til, protože „záležitosti firmy to nutně vyžadují“. Podepsán byl ředitel Mareš. Později mi kdosi vyprávěl, že pamatuje, jak panu Marešovi, když telegram posílal, komunisté drželi u hlavy pistoli.

Tatínek tehdy na telegram naštěstí zareagoval prozíra vě. Obratem se optal babičky, jestli je to skutečně tak, jak pan Mareš psal. A ona mu odpověděla, že je tu špatné počasí a že banka počká. Možná mu zachránila život.

Takže zůstal ve Washingtonu a  tady se zatím kolem nás děly osudové věci. Krátce po 25. únoru zastavilo v  Bubenči před naší vilou velké černé auto, vylezlo sedm mužů a  řekli nám, že do dvaceti minut musíme být venku. Tu scénu vi‑ dím, jako by se stala včera. Šla jsem maminči ným pokojem kolem stolečku, kam musela ze sejfu snést všechny svoje šperky a cennosti. A najednou jsem mezi nimi objevila svůj malý diamantový křížeček od dědečka a  stříbrný kartáček, který jsem používala jako miminko. Nesl moje iniciály EH. Obě věci jsem vzala, strčila do kapsy, a  když jsme přijeli na Letnou do bytu, kam nás vystěhovali, maminka je u mě na‑ šla. Moc se zlobila, že jsem nevzala něco cennějšího.

Těch pár měsíců do naší emigrace bylo takových zvlášt‑ ních. Nemůžu tvrdit, že bych na Letné byla nešťast ná. Blízko nás na pláni stával cirkus, do kterého jsme cho dili, milovala jsem střelnici, protože jsem hrozně ráda stří lela. Byla jsem dítě, nedokázala jsem situaci vnímat tak jako naši doma. Jednou jsem přišla ze školy a chlubila se, že jsem vyhrála re‑ citační soutěž a  dostala vyznamenání. Maminka, která prá‑ vě měla návštěvu, chtěla, abych tu básničku přednesla. A já spustila: „Tanky se valí, třese se půda, přišla nás vysvobodit

22 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

armáda rudá...“ Maminka zbě lela jako papír. Jak lehké je dí‑

těti vymýt hlavu.

Babička si se mnou o tom, co se kolem nás odehrává, na‑ opak povídala velmi vážně. Když jsem byla u ní v Kundrati‑ cích, přišel k nám ze vsi můj kamarád Vašek a vyklá dal mi, že teď už nám tu nic nepatří. Měla jsem ve své dětské paměti, že majetek nám kdysi zabavili Němci, a  tak jsem se babič‑ ky nakonec zeptala, jestli komunisti jsou totéž jako nacisti. Tenkrát si do svého deníku napsa la, že její sedmiletá vnučka to vlastně dobře trefila...

Nás dvě spojovalo hodně a já ji opravdu milovala bez vý‑ hrad. Jednou jsem ji zastihla, jak vytírá kuchyň, a  nabíd la jsem jí: „Babičko, tohle nemůžeš dělat, já budu odteď pra‑ covat za tebe.“ Byla překvapená, odkud bych já, dítě z  hýč‑ kaných poměrů, mohla takovou práci umět. „Naše vycho‑ vatelka mě vždy za trest nechá uklízet záchod a  koupelnu,“ povídám. Šokovaná babička o tom napsala tatínkovi.

Přes hranice jsme utíkali na jaře 1949, pamatuji se, že byla ještě dost zima. Vyjeli jsme z Prahy s tím, že chceme na Šu‑ mavě navštívit tetu. Vezlo nás takové malé zelené sportovní autíčko, vzadu s odklápěcím sedadlem, cestovali jsme naleh‑ ko, oficiálně jsme přece jeli na víkend. Měla jsem s sebou jen panenku, kterou jsem zachránila, když nás stěhovali z bube‑ nečské vily. Kdesi v šumavské vesnici nás řidič vysadil, uby‑ tovali jsme se v  hostinci a  odpoledne po čaji nás maminka vzala na procházku. Na silnici nás sebralo další auto, tmavý sedan, a dovezl nás do jakési dvojité garáže. V jedné jsme vy‑ sedli, přešli do druhé, nalezli pod plachtu náklaďáku a v něm jsme už za tmy dorazili do stodoly kdesi u Prášil.

Čekali jsme, až zajde měsíc a budeme smět vyrazit k hra‑ nicím. Když pak přišla žena, která nás převáděla, a  řekla: „Teď, honem,“ nemohla jsem v té tmě a té rychlosti panenku najít. Zůstala tam ležet. Dlouho jsem jí želela.

Přes hranice nám pomáhal manželský pár. On byl pohra‑ ničník a obsluhoval světla, která v hraničním pásmu pátrala

O mých statečných předcích / 23

po polích. Měli časově sehráno, kdy a kam světlomety zaměří,

a  ona nás v  té pauze dovedla téměř k  silnici, která obě země

oddělovala. Tam nás opustila. Vzpomínám si, že jsme šli po‑

dél hřbitova a  viděli stín jakéhosi člověka. Maminka na něj

promluvila česky, pak německy, ale on zmizel. Byla to dost

děsivá chvíle, trochu poprchávalo, do toho neznámé zvuky,

a já k tomu bez panenky, která do té doby byla mojí útěchou...

Až v roce 2015 jsem se díky novináři Davidu Vondráčkovi dozvěděla, kdo nám tehdy pomohl. Právě on mě upozornil na paní Václavu Jandečkovou, která se v  roce 2014 o  útěku paní Haškové s dcerkou a synkem přes Kdyni zmínila ve své knize Tři muži proti totalitě (Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB). Nevěděla, že ta holčička jsem byla já. Náš úspěšný přechod hranic zor‑ ganizoval právě její dědeček Ota Tulačka.

Už na německém území jsme narazili na jeden dům, tam nás dovnitř nepustili, od druhého nás odehnal pes, teprve ve třetím jsme si směli vylézt na půdu na seno. K jídlu jsme dostali vajíčka natvrdo, a  přiznávám se, že jsem je pak léta nejedla.

V  Německu jsme krátký čas bydleli v  jednom mni‑ chovském bytě, město bylo vybombardované, náš dům sice stál, ale vedle zůstalo zbořeniště. Bydleli s námi moji bratran‑ ci Poličtí a  Stomeovi, já mezi nimi nejstarší holka. Vzpomí‑ nám si, jak divoce jsme řádili. Velmi rychle jsme se naučili ně‑ mecky ta nejhorší slova, lítali jsme po ulici a kři čeli je na celé kolo. Maminka, která se nikdy neuměla o děti starat a vždyc‑ ky na to měla chůvy, opravdu nevědě la, co si s námi počít.

* * *

Babička s  námi neutíkala, chtěla tu počkat, jestli se všich‑

ni v  pořádku dostaneme ven, a  teprve pak že půjde za námi.

Zatím za námi do Mnichova přijela ještě maminčina sestra

a bratr s rodinami, všichni jsme bydleli v jednom bytě a čekali


24 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

na papíry do Francie. Když se je podařilo zís kat, najal strýc

v pařížském předměstí Le Vésinet vilu v 11 Rue Watteau a zase

jsme byli pohromadě.

Naše lumpárny ovšem pokračovaly. Jednou měl strýc hosty a my s bratranci jsme pozorovali, jak chodí do sklepa pro víno. Když se vrátil nahoru, vydali jsme se do sklepa my a pustili jsme se do vína taky. Stručně řečeno, nasávali jsme ho hadičkou přímo ze sudu. Můj čtyřletý bratříček si dopřá‑ val jako poslední, hadičku pak nechal ležet, a když ráno strýc přišel dolů, našel podlahu plnou vyteklého vína. Za trest nás do prázdného sklepa zavřel znovu.

Krátce nato odjela maminka s  bratrem a  se svým budou‑ cím druhým mužem Milanem Smutným přes Irsko do Anglie. Moji rodiče byli v tu dobu už rozvedeni, protože pro maminku bylo nemožné žít v  Praze a  manžela mít v  Americe. Ale proč se v  emigraci rozhodli rozdělit i  mě s  bratrem a  každý si do dalšího života vzít jednoho, nevím. Ani po letech jsme si to s  maminkou nevysvětlily. Milan Smutný byl syn Benešova kancléře, který válku prožil po prezidentově boku v  Londý‑ ně a jehož rodina tam byla už zabydlená. Milan pracoval pro BBC, byl to slušný, hodný člověk a  po letech jsem se s  ním spřátelila.

Ve Francii jsem tehdy zůstala s  rodinou tety Saši. Měla jsem ji moc ráda, s bratrancem Fandou jsme byli velcí kama‑ rádi, přesto jsem se cítila opuštěná. Bydlela jsem v interná tě, chodila do školy. Šest měsíců jsem ještě čekala, než mi tatí‑ nek vyřídí ve Washingtonu imigrační dokumenty.

O  můj odlet do Ameriky se postaral Jan Mládek. Spo lu s Františkem Schwarzenbergem a Vladimírem Kabešem, bý‑ valým majitelem firmy Aero, patřil mezi tatínkovy nejbliž‑ ší kamarády a pro mě byl prostě strýcem. Později v Americe jsem od něj dostala své vůbec první kolo, a když mi bylo šest‑ náct, daroval mi první voňavku. Byla od Guerlaina a strýček Jenda k ní tenkrát s gestem gentlemana dodal, že to je značka pro blondýnky.

O mých statečných předcích / 25

Jan Mládek byl nesmírně elegantní, vzdělaný muž, tako‑ vý renesanční člověk. A  velmi talentovaný finančník. Jako mladý bankéř byl druhým naším zástupcem, který po Ladi‑ slavu Feierabendovi podepsal za Československo v  Bretton Woods smlouvu, na jejímž základě byl po druhé světové vál‑ ce vytvořen Mezinárodní měnový fond. Těsně před únorem 1948 dostal nabídku, aby se ve fondu vzdal československé‑ ho kontingentu a  šel pracovat do mezinárodního. Přijal ji a zachránil si tak život i kariéru. Později se v Mezinárodním měnovém fondu stal velmi úspěšným ředitelem Central Ban‑ king Service. Už jako padesátiletý se oženil s  Medou, dnes proslulou sběratelkou obrazů, která po roce 2000 založila na pražské Kampě galerii.

Byl to tedy on, kdo mě na podzim 1950 vyzvedl z  inter‑ nátu, a  konečně jsem putovala přes oceán. Poprvé v  životě jsem z  letadla viděla západ slunce. Do New Yorku jsme do‑ razili 12.  října. Přesně ve chvíli, kdy se tam velkým pocho‑ dem tradičně slaví americko ‑italský Columbus Day, den, kdy u  amerických břehů přistál Kryštof Kolumbus. Celé město třeštilo oslavami a  já to pozorovala z  horních pater Empire State Building, kam mě odvezli rovnou z letiště, abychom tu parádu stihli.

▲ Den příjezdu do Ameriky. S tatínkem v Bronxvillu ve státě New York

před domem Emily a Wesleyho Goyerových. Kabelku, kterou Eliška drží,

jí tatínek věnoval na uvítanou.

Kapitola druhá

AMERICKÉ ZAČÁTKY

S NULOU

Americké začátky s nulou / 29

Tatínek mi na uvítanou přivezl vlněnou kostkovanou kabel‑

ku. Neviděli jsme se dva roky a myslím, že ani pro něj neby ly

lehké. Rozpadlo se mu manželství, ztratil vlast, majetek.

Tehdy v  lednu 1948 odjížděl do Ameriky jen se sumou, kterou potřeboval na cestu, žádné peníze ho tam nečekaly. Stejně jako dědeček vždycky věřil, že jsme malá země, mít konto u  zahraniční banky je tedy nemravné a  od českého bankéře by to byla zrada národa. Přitom by to pro něj nebyl problém. Kdysi nějaký čas pracoval v  Londýně u  Rothschil‑ dů a v New Yorku u Bank of the Manhattan Company, před‑ chůdkyně dnešní, velmi významné Chase Manhatt an. Konto si tedy preventivně mohl založit kdekoliv. Neudělal to, a tak v Americe začínal s nulou.

V Čechách po něm zůstala jeho banka, která kdysi, za dě‑ dečka, sídlila na Příkopech nad prodejnou Moser, ale později se k  této adrese přidalo ještě několik dalších. Sly šela jsem, že jedna z  poboček byla na rohu ulic Vodičkovy a  V Jámě, v  domě, kde bývalo Werichovo a  Voskovcovo Osvoboze‑ né divadlo. Další adresy, jednu v Celetné 17 a druhou v ulici 28.  října 13, už připojil právě tatínek. Odchodem do Ameri‑ ky tu kromě banky navíc zanechal i  dvě obchodní firmy. Ve Spojených státech založil ještě před 25. únorem společnost Combined Agencies Corpora tion, což ovšem zpočátku bylo jen jméno bez finančního základu. Ale přece jen se mu po ně‑ kolika letech podařilo firmu rozjet, i  když stačila pouze na skromný život.

Hodně mu pomohly kontakty, které měl v Americe z mi‑ nulých let, a  společenské způsoby, kterými byl z  domova

30 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

vybaven. Když se v roce 1938 s maminkou vzali, vypravili se

na roční svatební cestu kolem světa. Projeli velkou část Asie,

Indii, Japonsko a šest měsíců strávili ve Spojených státech,

kde tatínek přednášel. Tehdy se tam spřátelil s  řadou ban‑

kéřů, s mnoha starými rodinami, a když se tam v osmačty‑

řicátém roce najednou ocitl bez Bankovního domu Hašek,

bez konta, bez koruny majetku, pomohli mu. Byl mezi nimi

i  pan Charles Stewart, předseda před stavenstva tehdejšího

bankovního domu Hanover Trust. Když jsem pak za tatín‑

kem přijela do Ameriky i  já, vůbec první víkend jsme strá‑

vili u  něj v  domě. Podobně později babička  – první dny na

americké půdě byla hostem v jeho sídle nad řekou Hudson.

Významně tatínkovi pomohl George Weymouth, jehož žena pocházela z  rodiny DuPontových. Formálně koupil třetinu jeho společnosti Combined Agencies Corporation, a vlastně mu tak poskytl potřebný finanční základ.

Jako jeden z  mála emigrantů měl tatínek otevřené dve‑ ře do skutečně vybrané washingtonské společnosti, kde se sblížil s  dalšími dobrými lidmi. A  odkud ovlivňoval pohled Američanů na Československo.

Na předním místě bych vzpomněla Guye Martina. On i  jeho žena Edith se stali nejbližšími tatínkovými přáteli a  ten vztah pokračoval i  v  dalších generacích. Já se dodnes stýkám s  jejich synem Guyem, jehož žena Ellen patří ve Washingtonu k mým nejmilejším kamarádkám, a moje dce‑ ra Alexandra se dál přátelí s  jejich syny Guyem a  Johnem. Martinovi měli severně od New Yorku v  horách podobných Šumavě krásné venkovské sídlo a u něj chat ku, do které jsem s tatínkem a babičkou jako dítě jezdila na prázdniny, protože jsme na nic jiného neměli peníze.

Edith pocházela z rodiny Gouldů, která založila americké železnice. A  víc než kdo jiný ovlivnila mou angličtinu. Uči‑ la mě nejen, jak se které slovo správně vyslovuje, ale které není vhodné mít v dobré společnosti ve svém slov níku. Nešlo snad o vulgarismy, spíš o rozdílné výrazy, kte ré se pro stejnou

Americké začátky s nulou / 31

věc v různých kruzích používají. Kupří kladu curtains a dra‑

pes – obojí znamená záclony, ale pro elegantní společnost to

jsou curtains a  nikdy drapes, slovo velice deklasující. Když

mluvíte o někom bohatém, neřek nete, že je wealthy, ale vždy

jen rich. Chcete ‑li pohovořit o  svých punčochách, v  žád‑

ném případě nepoužijete výraz hose, ale jen a jen stockings.

A smokingu nikdy neřeknete tuxedo, nýbrž vždy buď black

tie nebo dinner jacket.

Pro tatínka byli Martinovi opravdu jedno z životních přá‑ telství. Když po návratu z emigrace ležel těžce nemoc ný v su‑ šické nemocnici a ani lékaři nedokázali odhad nout, jestli se dožije měsíce nebo půl roku, přišla jsem za ním, abych se omluvila, že skutečně musím na krátký čas odjet do Ameri‑ ky za dcerou. A že tam ráda vyřídím pozdravy jeho známým, kteří se na něj vždy vyptávají. Byl už ve stavu, kdy poznával jen mě, a i tak si občas pletl, kdo jsem. Ale tenkrát mě chytil za ruku a řekl mi: „Já vím, Guy Martin... to byli moji nejlepší přátelé... a ty jsi byla ta nejlepší dcera.“ To byla poslední slo‑ va, která jsem od něj slyšela.

Právě Guy Martin tatínkovi tehdy na začátku nabídl mís‑ to ve vedení International Bank of Washington, ale protože tatínek zároveň rozvíjel svou firmu, bankovního postu se časem vzdal. V  tu dobu už se také hodně anga žoval v  emi‑ grantských záležitostech, především kultur ních. Později v 60. letech dokonce založil Czechoslovak Education Coun‑ cil, který Američany seznamoval s naší zemí. Navíc byl řadu let prezidentem washington ské pobočky Czechoslovak Na‑ tional Council of America.

To všechno mu zabralo hodně času, ale myslím, že to nebyl jediný důvod, proč na práci v  bance rezignoval. Byl zvyklý celý život pracovat sám na sebe, být samostatný. Na rozdíl ode mě, která jsem vždy byla zaměstnaná. Můj muž později vtipkoval, že mám wage slave mentality, mentalitu námezdního otroka. Tatínek ne, potřeboval být svým suve‑ rénním pánem, i  když mu to žádný velký finanční úspěch

32 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

nepřinášelo. Ale vydělával dost na to, aby nás slušně uživil

a abych mohla chodit do dobrých škol.

Jenže tenkrát, v roce 1950, kdy jsem za ním do Spoje ných států přijela, kdežto babička stále zůstávala v Čechách, mu‑ sel v  první chvíli vyřešit ještě jeden pro blém. Žil tam sám a  starat se o  desetiletou dceru, prát na ni, vařit, to všechno bylo nad jeho síly. Takže mě s Janem Mládkem jednoho krás‑ ného dne naložili do Mládkova cadillaku a odvezli do katolic‑ ké internátní školy Villa Maria Academy. Vzpomínám si, jak jsem si v autě vlezla pod zadní sedadlo a zanic jsem nechtě‑ la ven. Školy jsem se bála, krátce předtím jsem vyšla z fran‑ couzského internátu a  anglicky jsem neuměla ani slovo. Naštěstí trvalo jen chvilku a  zábra ny ze mě spadly. Tatínek později vzpomínal, že se po chvíli s Mládkem vrátili a tajně se koukali, jak si vedu, ale to už jsem byla obklopena ostat‑ ními děvčaty.

* * *

V internátní škole jsem zůstala, dokud za námi do Ameri ky

nepřijela babička. Z  Československa emigrovala až po nás

a ještě si tu užila mnoho dramat. Po letech jsem našla její zá‑

pisky, kte ré si tehdy v roce 1948 a 1949 vedla na listech vytrže‑

ných ze školních sešitů a z nichž některé tajně posílala tatín‑

kovi do Ameriky.

Psala o  způsobech, kterými se na Šumavě začalo hos‑ podařit, o polích ležících ladem, o rozkradených kusech do‑ bytka, vyhynulých stádech, vymlácených usedlostech, do kterých po odsunu Němců přišli lidé z továren a nevě děli si se zemědělstvím rady. Sama se narodila na statku, hospodář‑ ství měla v krvi, rozuměla mu a s těžkostí v srdci ten rozvrat sledovala. Líčila způsoby, jimiž komunisté likvidovali lidi, kteří se jen maličko ozvali.

Vzpomínala, jak na Benešově pohřbu všichni slzeli, a sama k  tomu pro tatínka dodala: „Ti nepochovávali pre zidenta, ti

Americké začátky s nulou / 33

lidé plakali nad sebou a ztracenou svobodou.“ Neměla univer‑

zitní vzdělání, nebyla historička ani politoložka, ale v  době,

kdy řada lidí sotva tušila, jak tragická událost pro jejich bu‑

doucnost se v únoru 1948 odehrála, ona ji dokázala přesně po‑

jmenovat.

Po únoru komunisté znárodnili nejen Bankovní dům Hašek, ale i velkou část kundratického hospodářství. A ba‑ bička pro tatínka podrobně zaznamenávala, jak banku za‑ bírali, jak vypadaly prohlídky a kontroly, jak jí jeden z těch mužů řekl: „Paní, my máme rozkaz něco najít...“ Z  praž‑ ského bytu musela odejít během pár minut s jed nou taštič‑ kou, v Kundraticích jí bylo povoleno nechat si obytnou část zámku s nábytkem.

Několikrát byla babička předvolána k  výslechu do Bar‑ tolomějské, důvod se vždycky našel. Jednou to byl maje tek, jindy kdosi, koho znala, utekl přes hranice... Ale pře devším to byla kundratická kniha hostů, do které léta zapisovala všechny, kteří k  nám na Šumavu přijeli. StB na udání jed‑ noho člověka z  bývalého zámeckého personálu knihu zaba‑ vila, a  protože v  ní našla řadu jmen lidí z  Anglie či Francie, obvinila babičku, že se stýkala s  nepřáteli lidu. Výslechy to byly mnohahodinové, tvrdé. A moje statečná babička, která pro rovné slovo nikdy nešla daleko, občas estébákům, kteří ji k  výslechům vodili, řekla, že takové chování nezažila, ani když byla po dědečkově popravě vyslýchána na gestapu.

Z  hospodářství, které babičce v  Kundraticích zbylo, jí předepsali tak velké odvody, že je těžko mohla plnit. A  sta‑ lo se, že v  létě devětačtyřicátého roku poslali ze Sušice do Kundratic padesát dětí, aby tam v lese sázely stromky. Když viděla, že přijely jen s  kouskem chleba po kapsách, nechala jim ke svačině nalít hrnek mléka. O to míň pak odevzdala do povinného kontingentu, za což si u soudu vysloužila stotisí‑ covou pokutu a tři měsíce věze ní. Než si je měla jít odsedět, podařilo se jí utéct. Lesy, potoky a bažinami se dostala přes hranice. Když se konečně zastavili a její průvodce řekl: „Jsme

34 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

na svobodě, v Německu,“ ona v duchu poznamenala: „Ano,

v zemi, která mi vzala muže.“

V  Německu krátký čas zůstala, pak zamířila za námi do Washingtonu.

A tak jsme byli tři. Z internátu jsem se vrátila domů a na‑ stoupila do blízké katolické školy. Tísnili jsme se v  malém bytě, v  jednoduchém, nepěkném domě, protože peněz bylo málo, ale byly to roky, které mě do života vyba vily tím nej‑ lepším poznáním.

Mému tatínkovi a babičce změnil únor 1948 drasticky ži‑ vot. Z jednoho systému šli do druhého, neměli vlast, domy, ve kterých vyrostli a které milovali, všechny ty věcičky, kte‑ ré si člověk schovává, protože je má rád, ať je chudý, nebo bohatý. Nic z  toho neměli, a  museli si zvyk nout na úplně nový svět.

Dokázali to. A nejen to. Zpátky se ohlíželi jen na ty hezké chvíle. Na posilující vzpomínky. To bylo to nejdů ležitější po‑ naučení mého života a častokrát mě pak jejich příklad podr‑ žel nad vodou. Vždy mě učili hledat hlav ně to dobré, v lidech i v situacích. Nedívat se na minu lost s hořkostí, ale i tam pro sebe objevovat jen to lepší. Právě tohle člověku dává sílu: Vě‑ dět, že špatné věci v minulosti už neovlivníme a že je zbyteč‑ né nechávat se jimi deprimovat.

Babička s tatínkem věřili v sílu odpuštění. I to byla jejich životní filozofie. Odpuštění neznamená, že na křiv dy zapo‑ meneme a  jejich viníky si pustíme do života. Není to před‑ stírání, že všechno je v pořádku, ani schvalování chyb. Ale je to zbavení se hněvu a nenávisti. Tíhy, kterou nosíme za něco, co jsme nezpůsobili. Pomůže nám to pokusit se vcítit do člo‑ věka, který nám ublížil. A zároveň se rozhodnout, že nám ni‑ kdo a nic nebude ohrožovat budoucnost.

Ale musí to být svobodné rozhodnutí, jen tak sníží náš stres a přinese do duše klid.

Vzpomínám při té příležitosti na doktora Františka Piv‑ ničku, advokáta a hluboce věřícího člověka, který mi po mém

Americké začátky s nulou / 35

návratu pomáhal s  restitucemi. Za války seděl v  koncentrá‑

ku, v 50. letech v Jáchymově. Přesto odpustil a navzdory těm‑

to dvěma hrůzným zkušenostem lidem pomáhal. Neohlížel

se víc, než bylo nutno, a právě to mu dalo životní sílu. Nikdy

na něj nezapomenu.

Tak cítili i babička s tatínkem. Na to, co zůstalo za nimi, skutečně moc nedbali a  mně je dnes líto, že jsem se jich víc nevyptávala, co měli, jak žili. Teď to doháním, hle dám v  Praze i  v  Kundraticích jejich stopy, probírám se sta rými dokumenty, ale tenkrát v Americe jsem byla zane prázdněná vlastním životem a  oni sami mě k  němu tlačili víc než ke včerejšku.

Asi bylo dobře, že tak vyrůstala řada dětí v emigraci. Ano, naši mluvili o  tom, co zůstalo doma, ale nikdy ne způso‑ bem: „Ach, to bylo krásné, když jsme byli bohatí, musíme to všechno zase dostat zpátky...“ Spíš mi chtěli dodat pocit od‑ povědnosti za jméno Hašek. Přáli si, abych v životě ukázala, že si náš rod a jeho historii zasloužím.

Myslím, že babička zpočátku doufala a  věřila, že naše emigrace je otázka krátkého času a  v  Československu se si‑ tuace zase vrátí do starých kolejí. Pak pochopila, že asi ne. Jednou mi řekla: „Eliško, v mém životě už se to asi nestane, ale v tvém ano, buď na to připravená.“

* * *

Naše finanční situace nebyla v prvním období valná, ale tatí‑

nek s  babičkou velmi dbali, abych dostala dobré vzdě lání.

I  za cenu jejich vlastních obětí. Chodila jsem do katolické

školy, kde se sice připlácelo jen málo, ale i tak to byla pro ro‑

dinu zátěž. Platili mi kurzy řečí, učila jsem se i na klavír, ač‑

koliv tam jsem moc neuspěla. „Jsi imigrantka, bude tě stát

dost sil prosadit se,“ říkal mi tatínek. „Doká žeš to ne tím, co

máš, ale co umíš a co máš ve svém nitru. A musíš umět dva‑

cetkrát víc než ostatní.“


36 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

Věci skutečně nehrály důležitou roli. Tatínek byl velmi skromný člověk, mnohem skromnější než já, která jsem vždy měla pěkné věci ráda. Zdědila jsem to asi po mamince, stej‑ ně jako talent obléknout se šmrncovně za pár krejcarů. Ale nakonec to byla babička, kdo mě naučil, že člověk potřebuje jedny černé šaty, k  tomu pár doplňků a  může tak všude, do jakéhokoliv prostředí, byť sebeelegantnějšího. Že to skuteč‑ ně je v chování a ne v tom, co máme na sobě, proč můžeme vstoupit do jakékoliv společnosti a prosadit se v ní.

Ostatně, sama ještě v  60. letech dělala velkou parádu v botách od Svatoně. Zkrátka věděla, kdo je, a nemusela se za nic stydět. Vždy mi dávala za příklad Amálku Schwarzenber‑ govou, ženu tatínkova nejlepšího přítele. Měla ji velice ráda a obdivovala ji. Jednou ji byla navštívit a zjistila, že Amálka, vychovaná v blahobytu, pere Františ kovi ve vaně košile. Udě‑ lalo to na ni ohromný dojem. Říkala mi: „Víš, Eliško, snaž se být jako ona, to je žena do nepohody a  pro všechny životní situace.“

Po letech, už v Praze, jsem se sblížila s Amálčinými dce‑ rami, které jsem v  Americe prakticky neznala  – my žili ve Washingtonu, oni v Chicagu. A jedna z nich mi řekla: „Eliš‑ ko, tehdy jako dítě jsem tě skoro nenáviděla, protože mi tě doma pořád dávali za vzor.“ Tomu paradoxu jsme se smály.

Schwarzenbergovi měli sílu a  vnitřní sebevědomí vro‑ zené, jim nebylo zatěžko přizpůsobit se nové situaci. Ne‑ platilo to o  všech šlechticích, kteří do Ameriky emigrovali. Našli se mezi nimi lidé, kteří v Čechách nic nedělali, nestu‑ dovali, nic neuměli, ničím nebyli, a  tam za oceánem se jim malovat stěny a mýt okna nechtělo. „Podívej se na něj,“ říkal tatínek občas o někom, „žije a nasává jak houba z bohatých Američanů jen proto, že má titul.“

Amerika je země, která šlechtictví oficiálně neuznává, ale téměř každý Američan je šlechtou okouzlený. Jakmile někdo s  titulem z  Evropy přijel, byl všude zván. Mít prin ce nebo princeznu u  večeře něco znamenalo a  vlastně v  tom vůbec

Americké začátky s nulou / 37

nehrálo roli, jestli v Americe něco dobrého udělal, či neudě‑

lal. A bylo dost těch, kteří ze svého predi kátu jen těžili.

František Schwarzenberg skutečně patřil k  málu těch, kteří to nedělali. Přednášel v  Chicagu na univerzitě a  velmi pilně pracoval. Ano, pohyboval se tam v  té nejlepší společ‑ nosti, ale zdaleka ne proto, že byl princ.

* * *

Jakkoliv se naši neobraceli ke křivdám minulosti, jejich

vztah k domovu nikdy nepřestal být vřelý. Babička do konce

života udržovala kontakt s  Kundraticemi. Pořád ji zajíma‑

lo, co se tam děje, jak žijí její přátelé, slo žitými cestami si

s několika lidmi vyměňovala dopisy. Nechtěla samozřejmě

riskovat, že v  Československu ty kontakty někomu ublíží,

a tak jsme pro korespondenci do Čech měli fingovaná ame‑

rická jména. Známá mého tatínka Ann Blair nám propůjčila

svoji adresu a svoje dívčí příjmení Denton – já tak byla Vir‑

ginia Denton.

Babička do Čech posílala balíky šatstva, pamatuji, jak u nás sedávala s kruhem svých přítelkyň, a než se ty věci za‑ balily, všechny je pozašívaly. Když se doslechla, že rodinná kaple sv.  Antonína u  kundratického zámku chátrá, uspořá‑ dala v  Americe sbírku a  poslala na její opravu dvacet tisíc dolarů. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, že se ztratily a kapli, která nějaký čas fungovala jako ovčín, komu nisté zbořili.

Byla jsem vychovaná v  atmosféře, ve které slovo vla‑ stenectví nebylo prázdným pojmem. Doma se vždycky mlu‑ vilo jen česky, vyrůstala jsem na četbě Babičky, Otce Kon‑ delíka, Nerudových a  Sládkových veršů. Chodívali jsme na setkání českých emigrantů, jako dítě jsem na osla vách 7.  března a  28.  října recitovala básničky. Dodnes si schová‑ vám písemné pochvaly, které jsem za to dostala. Dopis pode‑ psaný Petrem Zenklem mi ještě po letech připomíná, že jsem na jedné z těch akcí recitovala Čapkovu Modlitbu.

38 / Pět amerických prezidentů, česká babička a já

Ten, kdo nikdy nežil v emigraci, možná tak zcela neporo‑ zumí, s jakým dojetím jsme vážili pojmy jako vlast, domov, národ. Sládkovy nebo Nerudovy básně, které zde nesly nezá‑ viděníhodný úděl povinné školní četby a jejichž obsah lidem časem vyvanul, pro nás byly čímsi cenným, co jsme si opiso‑ vali do památníčků. Udržovaly v  nás nadšení. Když jsme je přednášeli, nezůstalo v sále jedno oko suché.

V českých kruzích jsme se pohybovali hodně, a tak na opak dnes trochu chápu, co se děje tady a  jak jsou často všichni proti všem. V exilu to bylo totéž. Jiné národy se semkly, pro‑ tože byly v  minoritě a  chtěly držet pohromadě. Češi ne. Do Ameriky přicházeli v  různých obdobích a  každá z  těch vln hledala za oceánem něco jiného. Ti, kteří se tam postupně stěhovali někdy od 19. století do roku 1938, se považovali za imigranty, protože svoji vlast opustili dobrovolně a do Ame‑ riky přišli za lepším životem. Především oni tam zachovávali staré tradice, pekli koláče, udržovali kroje, na Vánoce pořá‑ dali české bazary, na kterých servírovali mísy jitrnic a nutili Američany, aby je ochutnali. Jejich vztah ke starému domo‑ vu byl mnohem jednodušší, přímější.

My, kteří jsme přišli po roce 1948, jsme se na rozdíl od nich cítili emigranty, protože jsme Československo opus tili nedobrovolně. A stres, touha po vzdáleném a nedo stupném domovu lidi rozdělovaly. Tamten nemluvil s  tímhle, tahle paní nemluvila s  jinou, házely na sebe špínu, drobily i  to malé české společenství. Dobře si dokonce vzpomínám, jak se tři reprezentanti politické emigrace, Štefan Osuský, Petr Zenkl a  Ladislav Feierabend, hádali, kdo z  nich bude první prezident svobodného Československa. Ukázalo se, jak zby‑ tečné to byly politické hry, všichni zemřeli dřív, než se vůbec nějaká šance objevila na obzoru.

Naši se nikdy do těchto sporů nezapojili. Babička se stý‑ kala se všemi bez rozdílu, ačkoliv pro mnohé z  nich byla tahle její svobodomyslnost nepochopitelná. Navštěvovala paní Zenklovou, protože byla její velká přítelkyně, a chodi la



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist