E-kniha: Pestis Draconum - Dušan D. Fabian

DUŠAN D. FABIAN

PESTIS DRACONUM

Copyright © 2008 by Dušan Fabian

Czech translation © 2008 by Robert Pilch

from author`s unpublished manuscript

Cover © 2008 Aleš Marenčík

Czech Edition © 2008 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-21-7

ISBN PDF: 978­80­86309­55­2

ISBN PDF pro čtečky: 978­86309­56­9

ISBN ePub: 978­80­86309­57­6

ISBN Mobipocket: 978­80­86309­58­3

Dušan D. Fabian

Pestis

Draconum

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2008

Touţí po mně něco divokého,

vyhlíţím ve strachu příchod noci, co bude,

před pár dny jsem ztratil sám sebe.

To něco sahá po mé duši

a přízrak starých snu se stává realitou.

Buďte vítáni při umírání...

Zadrţím ho!

Buďte vítáni při umírání...

Pohlédněte do zrcadla, ukazuje, co jsem.

Buďte vítáni při umírání...

Toto město musí ihned shořet!

Buďte vítáni při umírání...

Nevidíte, ţe ve mně klíčí dračí sémě?

Buďte vítáni při umírání...

Dračí dech – zadrţím ho!

Mnohokrát jsem byl postrachem tohoto města,

mnohokrát, a zde začínám znovu.

Teď jsem silnější a tak chladný, ledově chladný,

návrat je mým osudem.

Právě cítím, jak ve mně roste.

Právě cítím, jak to v hloubce plane.

Nejsem tím, čím jsem byl předtím.

Mohl bych zastavit tento sen?

Jsem sám sobě cizí

a nejsem schopen ovládnout se.

Jsem divoký netvor.

Uţ je pro mne příliš pozdě.

Druhá strana přebírá kontrolu a já vím, ţe je

jen jedna cesta,

buď můţu kráčet osamocen,

nebo vzlétne drak.

A všechno, co cítím, je rostoucí strach

Rozprostřít svá křídla a odlétnout pryč...

Rozprostřít svá křídla a odlétnout pryč...

Hansi Kürch

(Welcome to Dying, BLIND GUARDIAN)

Jiří je muţské křestní jméno. Původ jména není zcela jasný. Podle

jedné teorie pochází slovo „Jiří“ z řeckého γεωργός (geórgos), coţ

znamená „vinař“, „farmář“, „zemědělec“, „rolník“. Nabízí se ale

také staroslovanský původ. Srovnejte s ruským slovem юркцй

(jurkij) znamenajícím „mrštný“, „hbitý“, „obratný“. V tomto

případě by ke spodobnění s řeckým γεωργός došlo později. Je také

moţné, ţe se oba původy prolínají.

Wikipedie, Otevřená encyklopedie

Juraj je muţské krstné meno. Pôvod mena nie je úplne jasný.

Podľa jednej teórie pochádza slovo „Juraj“ z gréckeho γεωργός

(geórgos), čo znamená „vinár“, „farmár“, „polnohospodár“,

„roľník“. Do úvahy ale pripadá i staroslovanský pôvod.

Porovnajte s ruským slovom юркцй (jurkij) znamenajúcim „vrtký“,

„pohotový“, „obratný“. V tomto prípade by k spodobeniu s

gréckym γεωργός došlo neskôr. Je tieţ moţné, ţe sa oba pôvody

prelínajú.

Wikipédia, Slobodná encyklopédia

OBSAH

Prolog .................................................................................. 8

Kapitola první ..................................................................... 9

Kapitola druhá ................................................................... 20

Kapitola třetí ..................................................................... 30

Kapitola čtvrtá ................................................................... 41

Kapitola pátá ..................................................................... 51

Kapitola šestá .................................................................... 63

Kapitola sedmá ................................................................. 73

Kapitola osmá ................................................................... 92

Kapitola devátá ............................................................... 103

Kapitola desátá ................................................................ 120

Kapitola jedenáctá ........................................................... 136

Kapitola dvanáctá ........................................................... 148

Kapitola třináctá .............................................................. 159

Kapitola čtrnáctá ............................................................. 172

Kapitola patnáctá ............................................................ 228

Kapitola šestnáctá ........................................................... 244

Kapitola sedmnáctá ......................................................... 268

Epilog .............................................................................. 279

Poděkování...................................................................... 281

P E S T I S D R A C O N U M

– 8 –

Prolog

To se probudilo.

Někdo to násilně vytrhl z tisíciletého spánku.

Nitky klidných snů se náhle zpřetrhaly a nenávratně se rozplynuly v prázdnotě.

Nečekané procitnutí doprovázel pocit zmatku a strachu. To chvíli jen vyplašeně naslepo tápalo kolem sebe a spěšně se pokoušelo ve své mysli poslepovat střípky odloţených a nepouţívaných vzpomínek, které by mu prozradily, kým je a co tady dělá.

Místo, kde odpočívalo, leţelo hluboko pod zemským povrchem, kde uţ celé věky vládlo neproniknutelné ticho a tma. To nemělo tělo ani ruce, kterými by se mohlo dotýkat věcí kolem sebe, ale přece jen mělo oči, jimiţ vidělo i v takové temnotě, a uši, jimiţ slyšelo i v takové hloubce.

A To mělo pocit, ţe zaslechlo naléhavé volání. Vzdálené hlasy, nejspíše lidské, volající jeho jméno. Slova příliš vábivá, aby jim odolalo, a příliš mocná, aby je dokázalo neposlechnout.

Omámeně to zvedlo své éterické údy z kamenného lůţka a nemotorně se vyplazilo z trhliny, v níţ do této chvíle spalo.

Vzápětí To ovanul náhlý proud tepla a vůně důvěrně známé substance. Lačně se natočilo jejím směrem, rozevřelo náruč sladké manně, seslané neznámými dobrodinci, a nechalo ji vstupovat do svých útrob.

To se ještě nikdy nesetkalo s tak silným proudem. Během pár krátkých okamţiků naplnil jeho tělo úplně po okraj a ještě dlouho poté ani náznakem neustával. To se od něj nedokázalo odtrhnout. Nenasytně nasávalo, co se do něj vešlo, a rychle stoupalo skoro aţ k nebesky blaţenému stavu.

Aţ kdyţ proud samovolně ustal, kleslo vyčerpaně k zemi. Zároveň pocítilo nesnesitelnou tíhu. Bylo k prasknutí přeplněno plamenem moci, který muselo zkrotit dřív, neţ ho zevnitř nadobro spálí.

Hlas shora mu přikázal, aby se podívalo dolů.

DUŠAN D. FABIAN

– 9 –

To poslechlo a přímo před sebou zahlédlo drobného vyplašeného plaza s kůţí pokrytou šedivými šupinami. Okamţitě se po něm vrhlo.

Ještěrka ztuhla. Chtěla utéct, ale neviditelné stvoření ji zadrţelo dřív, neţ stihla vyrazit. A pak jí skrz nozdry násilím vklouzlo do těla. Obrovská ţhavá masa se začala pomalu soukat do jejího drobného tělíčka a trhat jí vnitřnosti. Neţ naposledy vydechla, dlouho se zmítala v bolestivých křečích. Její pruţné tělo přitom prudce vířilo jeskynní prach a rostlo do neuvěřitelných rozměrů.

Magie. Obludná. Nečistá.

To se pevně postavilo na čtyři tlapy a zkusmo rozezvučelo své hlasivky silným řevem.

Teď mělo hmotné tělo a část plamene úspěšně spoutalo v jeho útrobách.

Ale pořád to nestačilo. Oheň dál pálil a dral se ven. To ho s odporem vyplivlo na hromadu ostrých skalisek před sebou. Hornina zčernala a rozsypala se na menší kusy.

Málo, pořád málo!

To začalo zuřivě vrčet a ocelovými drápy trhat stěny jeskyně. Ţár mu zatemňoval mysl. Touţilo ničit, trhat, pálit. Potřebovalo se za kaţdou cenu dostat ven z podzemí a tam chrlit plameny na všechno, co mu přijde pod tlapy, dokud nevyhasne poslední ţhavá jiskra v jeho nitru.

Bylo příliš nenasytné a teď muselo za svou hloupost pykat...

To se ještě jednou rozhlédlo po útrobách svého prastarého domova, rozprostřelo obrovská blanitá křídla a s děsivým řevem vzlétlo křivolakými chodbami k povrchu.

Kapitola první

„Udělala jsem něco strašného,“ zašeptala dívka.

Slova z jejích úst vycházela úplně mimovolně, původně je vůbec nechtěla vyslovit nahlas. Na tomto liduprázdném místě si ale naštěstí mohla dovolit i to nejriskantnější podřeknutí. Její tajemství zde byla vţdy v bezpečí.

Alespoň před ušima ţivých určitě...

Dívka seděla na hrobě své matky. Chladný ţulový kámen byl uţ léta její vykotlanou vrbou. Chodila sem pravidelně a svěřovala

P E S T I S D R A C O N U M

– 10 –

se mu se všemi drobnými radostmi i trápeními. Severní okraj

Veřejného hřbitova sice nepatřil mezi nejmalebnější zákoutí Košic

– stromů i laviček tady bylo pomálu a dotěrný vítr se mezi nimi

bez ustání proháněl po celý rok – ale pro její citlivou dušičku

představoval zázračnou oázu s nevysychajícím léčivým pramenem.

Mladá středoškolačka se dnes z jeho čiré vody potřebovala napít skutečně vydatným douškem. Z jejích očí vyzařovala dokonalá bezradnost. Smutek nepřekryly ani výrazné tmavé stíny, nanesené v silné vrstvě na jejích víčkách, naopak – jen zvýrazňovaly jeho bezednou hloubku.

„Pamatuješ si, mami, na ten černý svetřík, který mi darovala babička?“ pokračovala dívka. „Minulý týden jsem ho měla ve škole...“

Tu pletenou věc opravdu milovala. Byla to ruční práce a zastaralý vzor se hodil ke stylu, kterým se oblékala, úplně dokonale.

Svetřík leţel dlouhou dobu na dně skříně, vonící naftalínem. Babička ho z ní vytáhla pár dní poté, co dědu skolila rakovina lymfatických uzlin – tedy v době, kdy se musela chtíc nechtíc pustit do vyřazování většiny nepotřebného oblečení, protoţe se ji zbytek rodiny rozhodl šoupnout do starobince. Vnuččin nadšený zájem o jeden ze zachovalých hadříků jí tehdy skoro vehnal slzy do očí.

„Jedna spoluţačka... Ona...“

Dívce se zasekl hlas, pláč měla na krajíčku. Byl to tak hloupý příběh...

Stalo se to těsně po hodině tělesné výchovy. Dívky jako obvykle odloţily míče a ţíněnky, nastoupily do řady, pozdravily se s učitelem a rozběhly se do šaten. A zatímco se většina z nich sprchovala, skupina ţákyň, omluvených ze cvičení, se z recese pustila do přehrabování cizích věcí. Jedna z nich – na jméně nezáleţí – přitom schválně vypárala díru do jejího černého pokladu.

Moţná to udělala z nudy, moţná z čiré zlomyslnosti.

Neměly se navzájem nijak zvlášť v lásce, ale dívka si byla jistá, ţe spoluţačce nikdy nedala přímý důvod k podobnému jednání. Mezi holkami se ale podobné věci stávají i bez toho, aby byly podmíněny něčím váţnějším neţ obyčejnou antipatií.

DUŠAN D. FABIAN

– 11 –

Nejhorší bylo, ţe ta potvora svého činu nelitovala, ani kdyţ stály tváří v tvář. Na spravedlivý hněv a výčitky dokonce reagovala jen dalším posměchem a uráţkami.

Dopadlo by to jinak, kdyby nakonec neřekla, ţe... ţe...?

Ale to je vlastně jedno.

„Nechtěla jsem to udělat,“ zašeptala dívka a otřela si z tváře šmouhu po špinavé slze. „Ty vlasy... ty vlasy jí moţná začaly hořet samy od sebe...“



Samy od sebe... Zboţné přání.

Nemusela si nic namlouvat. Tím spíše lhát němému kameni. Věděla, ţe příčinou ohnivé smrště, která se přehnala spoluţaččinou natupírovanou hřívou, byl její hněv.

Nestalo se to poprvé.

Kolikrát uţ vědomě nebo omylem ublíţila ţivým či neţivým věcem ve svém okolí? Desetkrát? Patnáctkrát? Šlo to tak proklatě lehce – stačil jediný dotek, někdy dokonce obyčejný pohled. A vzápětí vzplanul oheň...

Nebyla z té schopnosti nadšená. Nikdy o ni nestála. Jednoho dne to prostě přišlo samo od sebe a bylo to v ní.

Dávala si pozor. Snaţila se ten oheň drţet pořád pod kontrolou, kosti vlastní matky nechť jsou jí svědkem. Vyhýbala se konfliktům, jak jen to šlo. Vyhýbala se čemukoli, co by ji mohlo vyprovokovat třeba jen k náznaku agresivního jednání. Od prvního dne, kdy to v sobě objevila.

Jenţe ne vţdy se jí to dařilo.

Občas se prostě ocitla ve zkratové situaci a zárodky plamenů z ní vyšlehly dřív, neţ je stačila zadrţet. Přesně jako při té hloupé hádce v šatně.

Kdyby se to jen dalo vrátit zpět...

Všechno.

Nejen ten poslední čin. Úplně všechno.



Dívka si moc dobře uvědomovala, ţe je jiná neţ zbytek jejích vrstevníků. I to, jak moc je odlišná.

P E S T I S D R A C O N U M

– 12 –

Byly doby, kdy si myslela, ţe je jenom bláznivá. Ţe se jí prostě některá kolečka v hlavě od narození točí špatným směrem. I kdyţ celkově určitě nebyla hloupá.

Pomatenost by vysvětlovala hodně věcí.

Uţ v útlém dětství se potýkala s mnoha neobvyklými problémy, které jiné děti neměly. Trvalo jí léta, neţ se naučila pořádně rozeznávat barvy a vůně. I sousedův papoušek si dokázal osvojit tyhle základní dovednosti rychleji neţ ona. Přitom neměla ani nejmenší problémy s chápáním mnoha dalších, podstatně sloţitějších věcí. Kaţdý její pokus popsat okolí však vedl k jedinému – k poznání, ţe ona prostě vidí a cítí svět jinak neţ její rodina, učitelé a spoluţáci. Jinak, neţ všichni ostatní...

Bojovala s těmito i s dalšími slabinami a pomocí šikovného blufování se jí s nimi nakonec podařilo vypořádat. Chtělo to však svůj čas a do té doby si uţila své. Moc dobře si pamatovala na zmatek, který měla v hlavě ještě v šesti letech, a na to, jak ji skoro přivedl do zvláštní školy.

Tam by jí ale byla škoda. Prvním i druhým stupněm standardní základní školy totiţ nakonec proplula bez váţnějšího zaváhání. Dokonce se dá říct, ţe oč byl její zápas v počátcích sloţitější, o to lépe se jí vedlo pak. Většinu předmětů v posledních třech ročnících základky zvládla na jedničku a v procentuální úspěšnosti u závěrečného Monitoru 9 přímo excelovala. To jí nakonec pomohlo k přijetí na gymnázium. Park mládeţe sice moţná nepatřil mezi nejprestiţnější školy v kraji, ale překročení jeho prahu povaţovala za největší úspěch svého dosavadního ţivota.

Ano, pár menších triumfů jí uţ předtím přinesla i její záliba v malování – například medaili v soutěţi Košická paleta, ušklíbla se – ale k jejich dosaţení nemusela vynaloţit ţádné zvláštní úsilí, a tak si jich nijak zvlášť neváţila. Kreslení jí šlo skvěle uţ odmalička, tyhle věci prostě měla v ruce. A neobvyklé zacházení s barvami ji v tomto případě kupodivu nijak nelimitovalo. Právě naopak, zaujalo jejího učitele výtvarné výchovy natolik, ţe ji uţ na prvním stupni doporučil do lidové školy umění.

Výborný prospěch ani nadání však nijak nepřispěly k dosaţení toho, o co se děti v jejím věku snaţí ze všeho nejvíc – k respektu a oblibě v kolektivu.

DUŠAN D. FABIAN

– 13 –

Dívka byla po celou dobu na devítiletce outsiderem a zůstala jím i na střední škole. Tam se její odcizení dokonce ještě prohloubilo. Někdy měla pocit, ţe se jí tehdejší vrstevníci straní víc neţ čínské spoluţačky Liu Lin. A nejsmutnější na tom bylo, ţe zatímco šikmoočku vyčlenili ze svého středu na základě obyčejných hloupých předsudků, které zdědili po rodičích, ji skutečně neměli rádi kvůli odlišnosti, kterou sice neviděli, ale zato podvědomě jasně cítili.

Mohla se ji snaţit zatajovat, jak chtěla. Některé věci se prostě ukrýt nedaly.



Věci. Příhody. Skutky. Někdo by to moţná nazval čarodějnými schopnostmi.

Začaly se projevovat, kdyţ jí bylo sedm, a zhruba před rokem – ve čtrnácti – se výrazně prohloubily. Úplně v souladu s babiččinou teorií, která tvrdila, ţe se lidem se ţeleznou pravidelností kaţdých sedm let vymění všechny buňky v těle a díky tomu se z nich stanou úplně nové bytosti. Je to postupný proces a ne kaţdý si tohoto svého přerodu všimne. Někdo zaregistruje změnu chuti a na okamţik se pozastaví nad tím, ţe by najednou rád zhltl věci, které doteď vysloveně nesnášel, jiný si postupně uvědomí jasnou změnu celkového pohledu na okolní svět.

Novoty, které se projevily u ní, se však skutečně nedaly přehlédnout.

Najednou dokázala zhasnout nebo rozsvítit světlo, aniţ by musela vstát z postele. Během her v druţině pro ni nebylo nic jednoduššího neţ přinutit kostku, aby se kutálela do chvíle, kdy konečně padne šestka. Dokázala šeptem přikázat peru, aby přestalo psát, kdyţ se jí některý z učitelů chystal zaznamenat do klasifikačního archu špatnou známku. A také bleskově odpařit louţi, která se rozlila po pogumovaném ubrusu, kdyţ jí kluci u oběda vylili čaj.

Ale ne všechny schopnosti tady byly proto, aby jí zjednodušovaly ţivot.

Někdy se přistihla, jak si jen tak čmárá na obal sešitu, a uprostřed její kresby se najednou začal vynořovat záhadný obrazec – podivné geometrické tvary, pokřivené čáry, neznámé znaky –

P E S T I S D R A C O N U M

– 14 –

úplně jako z pomyslné Příručky pro mladé satanisty. Nevěděla,

odkud se v ní ty znalosti pradávných symbolů berou, ale cítila z

nich moc. Tušila, ţe do mnoha z nich uţ stačí jen dopsat jméno

někoho známého a zanedlouho se mu stane něco hrozného.

Šel z toho strach. Vţdycky se ale dokázala včas zastavit a obrazce začmárat nebo roztrhat.

Kdyby to bylo tak jednoduché i s tím prokletým ohněm...



Ještě nikdy nepotkala ţádného člověka, který by jí dokázal říct, proč je taková, jaká je. O příčině její odlišnosti moţná něco věděli její rodiče, ale ti ji opustili dřív, neţ se jich na to stihla zeptat.

Otce vůbec nepoznala. Ani zbytek rodiny ho nikdy neviděl. Zjevil se a zase zmizel devět měsíců před jejím narozením. Matka o něm zásadně odmítala mluvit. Dobrovolně si zvolila osud svobodné matky a statečně ji donosila, aniţ by jen pomyslela na to, ţe si dítě nechá vzít.

Těsně před jejím narozením se v ní však něco zlomilo. Uţ v nemocnici ji začaly přepadávat stavy podivné úzkosti a během několika dní zešílela. Prý poporodní deprese. Popisně výstiţná, ale v podstatě nicneříkající diagnóza... Její stav byl kaţdopádně váţný a uţ se nikdy nezlepšil. I ji si dívka vlastně pamatovala jen matně – jako zuboţenou zchřadlou postavičku s laskavýma, ale smutnýma očima. Zemřela krátce po jejích pátých narozeninách.

Jediné, co jí zanechala, bylo tajemně znějící jméno, které se nenacházelo v kalendáři.

Eryxia.

Matka chtěla, aby ji pojmenovali přesně takhle. Prý se jí těsně před porodem ve snu zjevil dívčin otec a přikázal jí, aby dceři dala tohle jméno.

Bláznovství, kterému se nedalo vyhovět...

Prarodiče jí nakonec nechali do rodného listu zapsat jako Eriku. Aspoň to znělo podobně.

Jenţe od chvíle, kdy tento příběh uslyšela poprvé, uţ na sebe dívka nikdy nemyslela jinak neţ jako na Eryxii. Erika sice nebylo ošklivé jméno, ale to původně zamýšlené jí přišlo podstatně výstiţnější.

Divné jméno pro divné dítě.

DUŠAN D. FABIAN

– 15 –

Šílená přezdívka pro šílenou dívku, která v rámci té nejlepší rodinné tradice od zítřka nastupuje na povinnou psychiatrickou léčbu.



Jaká ironie. Ve chvíli, kdy si ona sama o sobě konečně přestávala myslet, ţe je blázen, ji za šílence začali povaţovat ostatní.

A stačila k tomu jediná jiskřička ve vlasech...

„Chtěla jsem to vysvětlit, mami,“ povzdychla si Eryxia. „Omluvit se. Opravdu jsem chtěla. Ale nikoho to nezajímalo...“

Zvuk houkající sanitky vyděsil celou školu. Záchranku přivolal tělocvikář. Do šatny vtrhl krátce poté, co se ozvalo první bolestné zaječení. Jakmile se vzpamatoval z mírného šoku, duchaplně strčil spoluţaččinu hlavu pod tekoucí vodu. Pak ji v mdlobách posadil na lavičku a zeptal se, kdo to udělal.

Všechny prsty ukázaly na Eryxii.

Tělocvikář jí přikázal, aby zůstala, kde je, a zbytek třídy vyhnal ven na chodbu. Těsně poté, co dotelefonoval, ji poţádal, aby mu dala svůj zapalovač. Kdyţ mu ale popravdě oznámila, ţe ţádný nemá, rozzuřil se skoro k nepříčetnosti a jen tak tak zadrţel ruku směřující na její levou tvář.

V šatně se krátce nato seběhla skoro polovina pedagogického sboru. Učitelé ji obklopili a štěkali na ni jeden přes druhého jako podráţdění psi. Nikdo z nich se v tu chvíli ani nepozastavil nad tím, jak a proč to udělala. Všichni viděli jen výsledek – to, ţe se pohádala s jinou holkou, a to, ţe jí ublíţila tak váţně, ţe se to neobešlo bez lékařské pomoci.

Jak se později ukázalo, spoluţaččin stav nebyl kritický – i přesto, ţe skončila na traumatologii. Ale nebyl ani nejoptimističtější a jeho následky se nedaly zlehčovat. Uţ toho dne bylo jasné, ţe obvazy z hlavy nesundá moţná i několik týdnů a ţe se její popáleniny nezahojí bez ošklivých jizev na kůţi.

Eryxia se jim pokoušela vysvětlit, ţe to udělala nechtíc, prosila o odpuštění, ale nikoho nedokázala získat na svou stranu.

Hned poté, co se zavřely dveře sanitky, jí tělocvikář přikázal, aby si rychle sbalila věci, popadl ji za rameno a odvlekl do ředitelny.

P E S T I S D R A C O N U M

– 16 –

Ředitelka gymnázia přivítala provinilou ţákyni s pulzujícím rudým obličejem. Sotva se ovládajíc přednesla pár mentorských vět, podpořila je několika výchovně výhrůţnými frázemi a odešla se poradit s její třídní učitelkou, jak postupovat dál. Nechala ji sedět o samotě ve vlastní pracovně, dokud do školy nepřišli policisté a její adoptivní rodiče.

Dospělí pak dlouho diskutovali přímo v Eryxiině přítomnosti o důsledcích, které by se měly z incidentu vyvodit. Tvářili se přitom, jako by tam vůbec nebyla. Viník byl jasný, tak proč něco zbytečně prošetřovat?

Dostala jedinou šanci, aby se obhájila. Úplně nakonec. Jenţe ji totálně zpackala.

Snaţila se jim říct pravdu, hlupačka. Přesvědčit je, ţe to byla nehoda. Ţe ty plameny začaly hořet jen tak – zničehonic. Ţe v tom byly tak trochu nadpřirozené síly...

Horší věc očividně nemohla vypustit z úst.

Padly různé návrhy – na pokárání, na vyloučení ze školy, dokonce i na trestní stíhání.

Vyděšeně jim naslouchala a snaţila se pochopit, jak je moţné, ţe následky jejího chvilkového výbuchu najednou přerostly do tak obludných rozměrů.

Školní pedagogové a představitelé zákona se toho dne nakonec shodli jen na tom, ţe s určením konkrétního trestu počkají, dokud se k věci nevyjádří rodiče poškozené.

A jejím nevlastním rodičům poměrně tvrdým tónem doporučili, aby Eryxii co nejdříve objednali na vyšetření u psychiatra.



Chladný kámen po celou dobu tiše naslouchal dívčiným vysloveným i nevysloveným stíţnostem a nechával její vzpomínky a slzy prosakovat svým zvětralým tělem aţ do tmavé hloubky pod sebou.

Zpověď dívku očistila. Vysála z ní to nejhorší. Ale ani trochu nezmírnila celkovou bolest a smutek z toho, kam ji její prokletí nakonec dovedlo.

Stíny na hřbitově se začaly pomalu prodluţovat a brzy nastal čas vydat se domů.

DUŠAN D. FABIAN

– 17 –

Eryxia si rukávem naposledy otřela obličej, přinutila se k náznaku úsměvu a jemným dotekem se rozloučila s vybledlým portrétem uprostřed ţulového náhrobku.

Mírný pocit úlevy se dostavil, aţ kdyţ vyšla severní bránou hřbitova a ocitla se na chodníku vedoucím okrajem sídliště Ţelezníky. Uvědomila si, ţe část břemene z ní přece jen spadla a zůstala leţet za plotem nekropole. Uklidnilo ji vědomí toho, ţe teď uţ nebyla jediná na světě, kdo věděl a chápal, co se v předchozích dnech skutečně stalo.

Hřbetem Šibené hory Eryxia proběhla sviţným krokem. Na nejbliţší zastávce nastoupila do tramvaje číslo 9 a nechala se jí vézt napříč celou Terasou. V předním voze staré bakelitové soupravy zívala většina sedadel prázdnotou, a tak si na jedno z nich sedla, poloţila si botasky na okraj nízkého plechového topení, které jí stálo u nohou, kolena si přitáhla k bradě a opřela hlavu o rám okna.

Stín jejího provinění ji však dostihl dřív, neţ si stačila vychutnat tu krátkou chvíli klidu.

U Bílého domu nastoupili do tramvaje tři ţáci z její školy. Posadili se na volnou čtyřku uprostřed vozu a začali se mezi sebou hlasitě bavit.

Chvíli ve zmatku nevěděla, co dělat. Po té nešťastné hodině tělesné výchovy se na gymnáziu vlastně uţ neukázala a tohle bylo poprvé, co jí od té doby někdo ze spoluţáků zkříţil cestu. Setkání s někým z ostatních prváků bylo skutečně to nejposlednější, po čem touţila.

Vyděšeně stáhla hlavu mezi ramena a schoulila se na sedadle do ještě menšího klubíčka.

Pak sáhla po Závoji.

Stěnu neviditelnosti se kolem sebe naučila vztyčovat teprve nedávno. Byl to samozřejmě jen trik. Nešlo o ţádnou skutečnou překáţku, která by ji fyzicky oddělila od zbytku světa. Eryxia věděla, ţe ani po jejím vyvolání definitivně nezmizí před zraky svých spoluţáků. Ale před jejich myslemi se za ní dokázala ukrýt skoro dokonale.

Musela to udělat. Ještě neměla dost sil na to, aby zvládla přímou konfrontaci s někým ze svých vrstevníků. Zvláště ne s těmito primitivy.

P E S T I S D R A C O N U M

– 18 –

Zpoza Závoje nehybně sledovala, jak se baví hlasitým přehráváním úryvků nejnovějších hudebních „hitů“ na svých mobilech a předháněním se v tom, kdo za poslední týden objevil text s větším počtem vulgarismů.

Tihle kluci měli vţdycky navrch. Vţdycky byli silnější neţ ona a v tuto chvíli to platilo dvojnásob. Ani dospělí, sedící okolo, se neodváţili ozvat, nedejboţe je napomenout. Jen se tvářili pohoršeně a nenápadně vrtěli hlavami. Anebo se zbaběle otáčeli na druhou stranu.



Za okny tramvaje se objevila fakultní nemocnice. Majestátní sedmnáctipatrový dvojblok s obrovskou světelnou reklamou na střeše. A za ním několik dalších menších budov, z nichţ uţ se jedna za několik hodin stane jejím novým přechodným domovem.

Alespoň doufala, ţe jen přechodným.

Při pohledu na obrovitou mozaiku ze skla a kamene si Eryxia vzpomněla na návštěvu u lékaře, který jí doporučil několikatýdenní léčbu na místním psychiatrickém oddělení, a podvědomě se otřásla.

Pěstouni ji k doktorovi vzali hned druhý den po rozhovoru s ředitelkou. Ten pán na první pohled vypadal vlastně docela sympaticky – postarší, dokonale oholený a očividně ošlehaný dlouholetou praxí. Stačilo mu pár nenucených vět, jeden falešný úsměv a úplně si získal její důvěru. A ona, hlupačka, mu na tu lacinou návnadu skočila.

Ţe je v pasti, zjistila, aţ kdyţ jí začal klást otázky. Skutečně nepříjemné a rafinované otázky. Otázky, kterým rozuměla jen zčásti a na něţ vlastně neznala správné odpovědi.

Kdyby je znala, mohla by se pokusit blufovat. Tak jako nesčetněkrát předtím. Jenţe ona ani náznakem netušila, kam ji která slova můţou přivést, a nezmohla se ani na jedinou drobnou leţ.

Většinu času mlčela. Čímţ si samozřejmě také dvakrát nepomohla.

Lékařskou zprávu jí vypsal za necelých dvacet minut. Z ordinace vyšla s podezřením na nespecifikované afektivní poruchy a s poukazem na měsíční pobyt na I. psychiatrické klinice Fakultní

DUŠAN D. FABIAN

– 19 –

nemocnice Louise Pasteura. A také s pocitem neodbytné jistoty, ţe

to chabé lešení, které si během celého dosavadního výstupu po

svém stromu ţivota tak pracně skládala, se jí najednou sesypalo

pod nohama.

Eryxia potlačila nutkání opět uronit slzu a odvrátila zrak na opačnou stranu cesty.

Čekala, aţ se v jejím zorném poli objeví košický Amfiteátr – podivná megalomanská stavba z dob, o nichţ dospělí z jejího okolí mluvili jako o „komunistických“. Chátrající zahrada ţidlí s kapacitou dvacet tisíc lidí, na níţ ji vlastně fascinovalo jen to, ţe nefungovala, co byla ona na světě.

Tramvaj se rozjela ze zastávky a pomalu zamířila dolů z kopce. Projela pod mostem spojujícím fakultní nemocnici s poliklinikou, a jen co se zpod něj vynořila, barvy okolního světa před Eryxiinýma očima na chvíli potemněly.

Dívka to místo znala a věděla, ţe nepatří zrovna k těm šťastným. V Košicích byly různé oblasti – světlejší i tmavší – a ona je díky svým schopnostem dokázala velmi jasně rozeznávat.

I její babička se na tomhle kopečku vţdycky pokřiţovala, i kdyţ kvůli podstatně prozaičtějším věcem. Před třiceti lety se tady podle jejích slov odehrála strašlivá tragédie, při níţ zahynulo devět lidí a několik desítek dalších bylo těţce zraněno. Mezi jinými i jedna její kolegyně z práce. Odehrálo se to na Dušičky a událost svou temnou pečetí poznamenala celé široké okolí, včetně frekventované křiţovatky pod kopcem.

Sklon svahu se zvýšil a tramvaj zrychlila.

Co Eryxia netušila, bylo, ţe ani starší historie tohoto města nebyla nejsvětlejší. Kdyby se ale někdy zašla podívat mezi bloky na pravé straně cesty a nakoukla pod sem tam roztroušené lavičky, lehce by pod některými z nich našla zbytky náhrobních kamenů, které svědčily o tom, ţe se tady dlouhá staletí pochovávaly lidské ostatky.



To, ţe něco není v pořádku, si Eryxia uvědomila aţ po chvíli.

Tramvaj, v níţ seděla, měla zastavit v polovině kopce, ale nezastavila. Od tragédie v sedmdesátém osmém to z bezpečnostních důvodů udělala vţdycky, i kdyţ na tom místě

P E S T I S D R A C O N U M

– 20 –

nebyla ţádná zastávka. Teď se však hnala dál a její rychlost se

pořád zvyšovala.

Eryxia ztuhla.

Uvědomila si, ţe ve voze vládne hrobové ticho. Ztichli dokonce i její hluční spoluţáci. Obličeje všech cestujících byly bledé a pomalu získávaly panický výraz. Jejich oči se upíraly k řidičově kabině, z níţ se do rachotu ţelezných kol ozývaly podivné zvuky.

Skrz průhledné plexisklo bylo jasně vidět, ţe muţ vpředu opakovaně šlape na jeden z pedálů pod svýma nohama, ale ten ho očividně neposlouchá.

Budovy za okny se začaly míhat čím dál rychleji.

„Brzdu!“ zařval řidič. „Zmáčkněte někdo záchrannou brzdu!“

Všichni cestující však seděli jako přimrazení a nikdo z nich se nedokázal odlepit od sedadla.

„Paneboţe,“ zaúpěla paní, která seděla hned za Eryxiinými zády. Pravděpodobně si uvědomila, ţe se schyluje k podobnému neštěstí, jaké město uţ jednou zaţilo.

Eryxia to pochopila taky. Křečovitě se chytila opěradla před sebou, nohama se vší silou zapřela do podlahy a pevně zavřela oči.

„Stůj,“ zachrčela skoro prosebně. Svůj příkaz adresovala tramvaji.

Souprava sebou trochu trhla, ale umíněně pokračovala dál.

„Stůj!“ zopakovala hlasitěji.

Druhé trhnutí bylo silnější, ale vzhledem k šílené rychlosti vozu v podstatě ještě pořád zanedbatelné.

Eryxia věděla, ţe tohle není hra s kostkou. Věděla, ţe k ovládnutí několikatunové ţelezné obludy bude potřebovat tolik sil, kolik ze sebe ještě nikdy nevymáčkla.

Ale rozhodla se to aspoň zkusit.

Kapitola druhá

David se probudil krátce po setmění. Minulou noc měl sluţbu a domů se vrátil aţ dnes dopoledne. Do postele klesl úplně promočený a vyčerpaný. V poslední době se to stávalo často, ale on si nestěţoval. Jeho nová práce sice byla několikanásobně náročnější a nebezpečnější neţ předchozí dţob v bance, ale oblíbil si ji o dost víc. Kaţdý den přinášel něco nového a nevšedního, co

DUŠAN D. FABIAN

– 21 –

vyţadovalo Davidovo plné nasazení a schopnosti, a on díky tomu

cítil, ţe uţ jen tak nepřeţívá, ale konečně opravdu ţije. A dnes byl

naprosto přesvědčen, ţe kdyţ si tuto cestu vybral, rozhodl se

správně.

David se stal mágem na plný úvazek.

Kdyţ otevřel oči, bylo uţ sedm pryč. Hned po probuzení rozsvítil noční lampičku, sáhl po linkovaném karisbloku, který leţel na stolečku u postele, a zapsal si do něj několik strohých vět. Nezaznamenával si všechny sny, jen některé. Uţ dávno se naučil rozeznávat, které z nich jsou prorocké, a které jen obyčejné.

David měl přirozené nadání zachycovat ozvěny blízké budoucnosti. Naplno se v něm projevilo, kdyţ se před dvěma roky, ještě jako obyčejný smrtelník, nechtě zapletl do čarodějného souboje a jeho tělo bylo na čas poznamenáno smrtelnou kletbou, které ho na poslední chvíli zbavili lidé, pro něţ dnes pracoval. Tyto schopnosti v něm však podle všeho dřímaly uţ dřív.

Odkud se vzaly, to netušil. Moţná je zdědil, napadlo ho jednou, kdyţ slyšel vyprávět svého dědu o záţitku z druhé světové války, v němţ dědovi podivné nutkání jít se uprostřed noci vymočit zachránilo ţivot. Těsně po odchodu z ubikací totiţ na budovu, v níţ přespávala jeho četa, dopadla bomba. Ale takové věci se stávaly mnoha lidem a často představovaly jen shodu okolností.

Davidovy předtuchy však byly skutečné. O tom se měl moţnost přesvědčit uţ mnohokrát. Někdy je sice bylo poměrně sloţité správně interpretovat, ale s pomocí zkušených odborníků se v nich během speciálního výcviku v Dánsku naučil alespoň docela slušně orientovat.

Sen, který se mu zdál před chvílí, patřil k těm méně přesným a srozumitelným. Ale to neznamenalo, ţe nenese důleţité poselství. Právě naopak. Davidovo vnitřní ucho zachytilo vzdálenou ozvěnu zatím nejasných budoucích věcí, které však brzy získají přesnější kontury a podle všeho budou nesmírně důleţité.



Kůň, cválající dolů strmým svahem, náhle zprudka zabrzdil, varovně zařičel a jeho přední kopyta na okamţik vylétla do vzduchu. Jezdec na jeho hřbetě se při náhlé změně pohybu sotva udrţel v sedle a křečovitě sevřel otěţe.

P E S T I S D R A C O N U M

– 22 –

Lesklá kopyta ještě jednou naprázdno zahrabala v horkém vzduchu a pak dopadla do zvířeného prachu těsně u hlavy udýchané postavy, která se tam po nešťastném zakopnutí svalila. Pronásledovaný se pokusil uskočit, ale podařilo se mu jen odvalit stranou a nenávistně pohlédnout na spanilého jezdce. Pohled jeho plazích očí hořel nekonečným pohrdáním...

Davidovi se zdálo o Goryniči – démonickém drakodlakovi a nájemném vrahovi – tajemné bytosti z astrálního světa, kterou uţ léta neúspěšně stíhají mnozí Lovci z řad Zasvěcených.

Gorynič zkříţil Davidovi cestu jen jednou v ţivotě, ale on pochyboval, ţe vzpomínku na toho netvora někdy dokáţe úplně vymazat z mysli. David ho na vlastní oči viděl v podstatě jen na krátký okamţik v tmavém průchodu oprýskaného košického činţáku, a proto si ho zapamatoval jen jako nevýraznou postavu v plášti a klobouku, kolem níţ se vznášel intenzivní zápach síry a spáleniny. Blíţe se s ním však seznámil pomocí zprostředkovaných dojmů sálajících ze zavraţděné mrtvoly, která se jen pár minut nato dostala do jeho rukou. A na takové věci se zrovna lehce nezapomíná.

Gorynič se v Davidových snech objevoval relativně často. Přinášel hrůzu a děs, podobně jako ve skutečném světě. Byl součástí většiny nočních můr, které Davida v posledních letech občas trápily. A David, obdařený nejen zvláštními nadpřirozenými schopnostmi, ale i střízlivým úsudkem, věděl, ţe se v nich nepřestane objevovat minimálně do doby, neţ do Košic dorazí třikrát ověřená zpráva o jeho polapení nebo smrti.

Drakodlak se však zatím ještě nikdy neobjevil v prorockých snech.

Znamenalo to něco konkrétního? Mohlo, i nemuselo.

Sen, který se Davidovi zdál před chvílí, se od těch běţných lišil především tím, ţe namísto obvyklého scénáře, v němţ byl čaroděj jen jednou ze štvaných a trápených obětí, se tentokrát sám stal Goryničovým pronásledovatelem.

Cválal za démonem na mohutném hřebci, oděný do lesklého brnění jako pohádkový rytíř, a v rukou svíral kouzelný štít a kopí, které mu propůjčovaly nezvyklou sílu a moc.