načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pěšky mezi buddhisty a komunisty - Ladislav Zibura

Pěšky mezi buddhisty a komunisty

Elektronická kniha: Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Autor: Ladislav Zibura

- Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 3 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 294
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Geografie Asie, reálie, cestování
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0542-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem cest Ladislava Zibury není poznání pamětihodností exotických zemí, ale spíše seznámení se s realitou všedního dne v různých koutech světa. Víc než historie a památky ho fascinují lidé a jejich život. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma, zažívá krušné chvíle, ale nikdy ho neopouští humor a nadhled. Cestopisný text doprovází originální barevné ilustrace. Vtipné vyprávění cestovale Ladislava Zibury, který ve své nové knížce zaznamenal zážitky a zkušenosti z dobrodružného pěšího putování po Nepálu a Číně.

Popis nakladatele

Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
 (e-book)
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Pěšky mezi buddhisty a komunisty Pěšky mezi buddhisty a komunisty
 (audio-kniha)
Pěšky mezi buddhisty a komunisty Pěšky mezi buddhisty a komunisty
40 dní pěšky do Jeruzaléma -- O pouti bez cukrové vaty 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
 (e-book)
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
 
K elektronické knize "Pěšky mezi buddhisty a komunisty" doporučujeme také:
 (e-book)
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
 (e-book)
Laskonky Laskonky
 (e-book)
Porušený slib Porušený slib
 (e-book)
Dívka v ledu Dívka v ledu
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-02-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Princ Ládík byl opět skvělý, putování pěšky po Číně po odlehlých oblastech, kdy poznáme život obyčejných lidí, omlouvám se spolucestujícím, že jsem je rušila záchvaty smíchu. Knížku jsem půjčila všem známým a maximální spokojenost.
 
2017-01-09 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Po seznámení se s postavou L.Z. a jeho estrádami typu AZ kvíz a show Jana Krause jsem nevěnoval tomuto individuu nadále pozornost. Však jaké milé pak pro mě bylo zjištění, že toto zvířátko dokáže psát a - světe div se - naprosto skvěle! Jeho texty proložené vtípky, byť někdy jadrnými, jsou umě doplněny solidními otázkami lidství. Za mě velká pochvala a doporučení pro čtenáře, kteří se chtějí nejen pobavit, ale i zamyslet.
 
2016-11-13 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
zibura je zacinajici fenomen a tahle jeho knizka je naprosta pecka. pokud nevite co dat nekomu pod stromecek, tak tahle knizka je idealni vanocni darek.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pěšky mezi buddhisty

a komunisty

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Ladislav Zibura

Pěšky mezi buddhisty a komunisty – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Ladislav Zibura

Pěšky mezi

buddhisty

a komunisty

BizBooks

Brno 2016


„Kdo čte příliš mnoho knih, ten si škodí.“

Mao Ce-tung, 1964


Obsah

Nepál

Přilétám do nového světa

Nechávám si naplánovat trasu

Člověk vítězí nad strojem

Daleko od mámy otevírá se mi svět neznámý

Objevuji půvab víry v bohy i člověka

Vzdělávám se v geografii a nepálštině

Zjišťuji, že kopce jsou vysoké a chodí se v nich špatně

Jsem příliš tlustý

Setkávám se s buddhistickým mnichem

Získávám kamaráda na cestu

Spřádám plány na útěk do hor

Když padají domy, lidé a iluze

Potkávám lidi rázné i svérázné

Ten hňup Ladislav se zase ztratil

Narážím na turisty, ach běda

Vzhůru do hor

Poprvé vidím osmitisícovku

O zemětřeseních a milých lidech

O krutostech kapitalismu a lidí z postsovětských zemí

O výškové bezmoci

Hotely a jejich majitelé

Ladislav v nesnázích

Hory a jejich lidé

Čeká nás výstup

Zachraňujeme sebe i ostatní

Poznávám moudrost starých šerpů

Sedm čajů v Tibetu


O skrytém půvabu samoty

Vracím se do turisty zapomenutého světa

Zase bordel

Pociťuji dotyk vraha a vlasti

Pronikám do tajů místního vzdělávání a nasávání

Po dlouhé době sám, nad světem rozjímám

Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já si tam objednám čaj

Bílkoviny a já

Splaší se mi kladiva a poznávám filozofa

Činím zásadní rozhodnutí

Jen tak se ztratit

Zjišťuji, že člověk na silnici nepatří

Mám radost

Přicházím do ráje

Žiji mezi mnichy a stávám se vyvoleným

Je čas říct sbohem

Získávám vízum a zakládám stranu

Sestavuji opravdový plán trasy

Soudruzi, už letím!

Přilétám do Chengdu

Čína

Poznávám život pand

Opouštím velkoměsto

Soudruzi, už jdu!

Poprvé nahlížím pod pokličku rodinné kuchyně

Překonávám tunel, pálenka překonává mě

Pronikám do čínských srdcí a policejních záznamů

Zjišťuji, že v Číně nic není nemožné

Poznávám svéráz čínského jídla

Setkávám se s blbcem


Poznávám děsivou sílu živlů

Čína se mě snaží zničit, leč neúspěšně

Zibura v říši hudby

Konverzuji bez bariér

Poznávám tenkou hranici mezi klidem a dramatem

Podléhám kouzlu romantiky

Objevuji půvab minimalismu

Pronikám do tajů čínské zdvořilosti

Sebelítostné nokturno

Jsem lstivý jako liška a špinavý jako prase

Poutnické bagately

Poznávám moudrost dávných věků

Probouzí se ve mně láska ke zvířatům

Odhaluji velkou konspiraci

Objevuji památky staré i nové

Houpu nohama dvacet metrů nad zemí

Objevuji vztah mezi dlouhověkostí a konzumací těstovin

Zažívám první dějový zvrat

Mladý, naivní a opilý nadějí

Dlouhá cesta nezná vyvolených

Hledám cestu

Cítím odloučení od tradic své země

Říkám nudě ne

Znovu poznávám svéráz čínské zdvořilosti

Faux pas? Pas du tout!

Poznávám úskalí čínských kolektivních sportů

Utápím se v blátě

Přicházím do Xi’anu

Země středu se mění v zemi vycházejícího slunce

Slunce vyšlo i dnes

Epilog

Slovo o autorovi


8

Přilétám do nového světa

„Pane, letíte do Káthmándú?“ pronesl neznámý Nepálec směrem

k bezvládnému tělu jediného bělocha v odletové hale a opatrně do

něj šťouchl. Za velkého zájmu ostatních jsem se zvedl z  podlahy

a spolu se svými věcmi se pokusil posbírat také zbytky důstojnosti.

Nepál leží ještě tři tisíce kilometrů daleko a už jsem pro ostatní ku­

riozitou. Není divu. Letiště Dubai World Central je totiž světové jen

svým názvem – denně z něj odlétá sotva dvacet letadel. Jen málokte­

rý člověk z ekonomicky vyspělé země je ochotný podniknout strasti­

plnou cestu na okraj Dubaje a přečkat noc v liduprázdné hale, jen

aby ušetřil 550 korun za letenku z dražšího a skutečně mezinárodní­

ho letiště Dubai International. Jako bychom už dávno zapomněli, že

sleva může být životní styl a zboží nám může přinášet radost i tím,

že si ho nekoupíme. Věřím ale, že mi právě Nepál v tomto ohledu

přinese návrat ke kořenům spořivosti. Vždyť i vlajku má jako jediná

země světa navrženou tak, aby se z běžného obdélníku daly ušít hned

dvě. I v prostředí chudých Nepálců vracejících se domů po dlouhých

měsících tvrdé práce jsem však vyčníval svou prostotou. Zatímco

ostatní byli slavnostně oblečeni a  vláčeli tašky plné čokolád a  hra­

ček, já na sobě měl jen obnošené kraťasy, vytahané tričko a plátěnou

tašku. I tak jsem ale čistý, s oholenou tváří a dosud znatelnou vůní

parfému Hugo Boss No. 1 zažíval komfort, který pro mě už brzy

bude jen mlhavou vzpomínkou na starý život.

Sotva jsme přistáli, dýchla na mě skutečná exotika, a to nejen

díky tomu, že v  letadle nikdo netleskal. Nepál patří mezi třicet

nejchudších zemí světa a na cihlové letištní budově je to dobře vi­

dět. „Aaa, Československo. Hodně lidí tam tady,“ řekl mi lámanou

angličtinou policista, který mě výměnou za stodolarovou bankov­

ku obdařil vízem. Vízum mě opravňuje strávit v Nepálu tři měsí­

ce, což je zhruba doba, za kterou bych si prací v  této zemi mohl

Nepál


9

vydělat na letenku zpět do Evropy. Nic podobného ale neplánuji, přestože by země se čtyřicetiprocentní negramotností byla zajíma­ vým trhem pro distribuci mé předchozí audioknihy. Chci se bez­ cílně toulat a utrácet peníze v potu tváře vydělané na starém kon­ tinentu. Nic jiného se ode mě ostatně neočekává. Nepálci prý mají turisty upřímně rádi. Líbí se jim jejich bílá pleť nedotčená horským sluncem, modré oči, blonďaté vlasy a v neposlední řadě také zelené dolary, které na rozdíl od nepálské rupie nepodléhají osmiprocent­ ní inflaci.

Své zavazadlo jsem na pásu našel velmi snadno. Na rozdíl od ostatních cestujících totiž do Nepálu nepřilétám s  přeplněnou ige­ litovou taškou omotanou lepicí páskou. Krosnu vlastně nemám na­ cpanou ani trochu. Do devadesátilitrových útrob tohoto monstra by se vešlo ještě vybavení pro výstup na osmitisícovku, kompletní série oxfordských slovníků nebo menší sele. Batoh jsem si před lety kou­ pil na základě pozitivních recenzí v diskuzi internetového obchodu. „Na tomhle batohu byste mohli sjíždět vodu,“ napsal o  něm spo­ kojený zákazník. Dodnes mi není jasné, zda tím narážel na kvalitu použitého materiálu, nebo na rozměry blížící se raftu. Každopádně jsem si na něj časem zvykl a snad si ho i oblíbil. Když turisté cpou své péřové spacáky do kompresního pouzdra, jen se jim směju. Mně se spacák do batohu vejde bez obalu i s postelí. Toaletní papír bych mohl nakupovat v celých baleních, a když jsou ve slevě chipsy, jen dietolog mi může zabránit v pořízení celého kartonu. Krosnu jsem si s jistou dávkou obřadnosti hodil na záda a z frajeřiny zapnul hrud­ ní pás. Bederní pás se mi dopnout nepodařilo, neb má postava od poslední cesty prošla jistými nepříjemnými změnami, o kterých už nebudeme mluvit.

Navigační cedule v nesrozumitelném písmu mi namísto infor­ mací přinesly jen strach o vlastní budoucnost. Jeho existence pro mě totiž dosud zůstávala tajemstvím a já marně doufal v latinku. Nyní

10

hrozí, že nevědomky vkročím na lavinové pole nebo třeba placené

toalety. Nezbylo než vyrazit k  turistickým informacím. Po cestě se

kolem mě sbíhali dotěrní taxikáři, které jsem s výrazem světem pro­

třelého člověka odmítal zakroucením ruky. „Dobrý den, odkud jede

autobus do centra města?“ zeptal jsem se zdvořile mladého muže

u přepážky infocentra. Namísto prostého udání směru mi muž bar­

vitě vylíčil všechny obtíže cesty autobusem a  navrhl, ať si raději

vezmu taxík. „Nejste náhodou taxikář?“ zeptal jsem se napůl žertem.

Pracovník infocentra se nezasmál, protože mi zrovna začal nabízet

pokoj ve svém hotelu. Odmítl jsem. „Tak kde budeš bydlet?“ zeptal

se naléhavě. „Alobar1000,“ střelil jsem jméno nejlevnějšího hotelu

v centru. Noc stojí sotva osmdesát korun a mnoho lidí ho chválilo

pro přátelskou atmosféru. „Máš rád trávu?“ vyptával se muž. „Ne,“

odsekl jsem s rázností, na kterou by má matka byla pyšná. „Tak to se

ti tam nebude líbit,“ konstatoval lakonicky. Svou profesní čest nako­

nec zachránil, když mi popsal alespoň cestu do centra. Za dvě hodi­

ny ji prý zvládnu ujít pěšky. Vyrazil jsem na cestu prvním květnovým

dnem, který byl v Nepálu o poznání teplejší než u nás.

Nepálské písmo

Písmo používané v Nepálu nemá s latinkou nic společného. Kromě nepál­

štiny ho používal také jeden z nejstarších jazyků – sanskrt. Samo o sobě je

téměř tak složité jako jeho popis na Wikipedii: „Nepálština používá písmo

dévanágarí, v němž každá souhláska obsahuje implicitní samohlásku a pří­

padné jiné samohlásky se vyznačují diakritickými znaménky nad, pod, před

nebo za souhláskou. Kromě toho existují i samostatné znaky pro samohlás­

ky, které stojí na začátku slabiky.“

11

Nechávám si naplánovat trasu

Objevilo se přede mnou první pouliční bistro a  já zatoužil otesto­

vat sílu dolarů, které mě hřejí v kapse. Čaj dražší než patnáct korun

by totiž mohl zásadně ohrozit úspěch celé mise. Vše dopadlo dobře

a za jediný dolar jsem dostal šálek čaje i se zákuskem. Pro zachová­

ní naučné hodnoty cestopisu ale musím uvést na pravou míru po­

jem bistro. V tomto případě hovořím o skupině otlučených plasto­

vých stolků s polámanými židlemi a malé špinavé kuchyni. Člověk

si u stolečků na ulici může vypít zakoupený nápoj, případně k němu

zakousnout třeba omeletu. To ale jen v případě, že některá z kolem

pobíhajících slepic snese vejce. Protože majitel bistra mluvil slušně

anglicky, dali jsme se do řeči. Postarší muž mi nejprve popsal ces­

tu do centra a ochotně nakreslil také její plánek. Jako podklad mu

posloužil pytlík na zvracení, který jsem prozíravě uzmul v  letadle.

Pak jsem mu popsal svou situaci a požádal ho o radu, kam vyrazit.

Zadání bylo prosté: „Nic tu neznám a nemám nic naplánované. Chci

vyrazit pěšky z  Káthmándú a  jít daleko, mimo turistické oblasti.“

Společně jsme zasedli nad mapou Nepálu a  muž mě zasvěcoval do

geografie své země. Po deset let prý pracoval jako turistický průvod­

ce, takže měl dobrý přehled. Vlastně až příliš dobrý. Kroužil prstem

po mapě a  postupně vyřazoval všechny oblasti kolem Káthmándú.

„Moc aut. Žádné hory. Řeka, jinak nic. Turistická oblast. Dálnice,

velký auta a smog.“ Nakonec navrhl, ať vyrazím směrem na severo­

západ. Přislíbil mi nízké kopce postupně přecházející v hory, vesnic­

kou atmosféru nepoznamenanou turisty, rýžová pole, opice, buvoly

a  srdečné lidi nabízející mi k  přespání vlastní lože. Pokud nebudu

jíst jablka ze stromu poznání, během dvou týdnů bych měl rajskou

zahradou dojít až na úpatí Annapurny. Výborně! O trase je rozhod­

nuto a já mám o starost méně.

Sbalil jsem mapu, poděkoval a  chystal se pokračovat ve svém pěším tažení do centra. „Mimochodem, jedu do centra. Nechceš tam hodit na skútru?“ zeptal se mě žlutý anděl (nejedná se o naráž­ ku na rasu, nýbrž asistenční službu). „Jasně,“ přitakal jsem nadše­ ně. Při nasedání na skútr mě však předběhla jeho dcera. „Nevadí, vezmu to pěšky,“ řekl jsem smířlivě. „Co blbneš?“ odvětil nechápavě muž a ukázal na zbývajících patnáct centimetrů sedačky. Na silnici jsem jeho překvapení pochopil. Tři lidé a jedna krosna v porovnání s posádkami ostatních strojů představovali jen slabý průměr. Sotva čtvrthodinu dlouhá cesta po rušné silnici mě definitivně přesvědčila o tom, že pěší chůze je pro poznávání Nepálu skutečně tou nejlepší volbou. Kličkování na přeplněné silnici mezi rikšami, skútry a auto­ busy, při kterém blinkry nahradil klakson, by za normálních okol­ ností bylo jen nepříjemné. V kombinaci s jízdou vlevo, která je pro Středoevropana dokonale nepřirozená, se ale jedná o děsivý zážitek. Má levá mozková hemisféra trvala na tom, že se něco děje naprosto špatně. Starý pán předvádějící se před turistou jí orientaci v nových pravidlech příliš neusnadňoval, protože jízdu vlevo pravidelně střídal s jízdou v protisměru. Funkce mé pravé mozkové hemisféry naopak nebyla ochromena ani trochu a zvesela konstruovala scénáře hrozi­ vých srážek. Podrobnější popis dění na silnici bohužel nemohu po­ skytnout, neboť jsem měl notnou část cesty zavřené oči.

Vozidla postupně vystřídaly davy lidí a  my se ocitli v  srdci věhlasné turistické čtvrti Thamel. „Najdi si hotel a  pak mi zavolej. Zajdeme na večeři a ukážu ti město,“ řekl řidič a vtiskl do mé dosud rozechvělé ruky svou vizitku. Dcera se na něj dlouze podívala a vý­ znamně zdvihla obočí. „Ale do deseti musím být doma, mám rodi­ nu,“ dodal a jeho pracně budovaná aura bezohledného motorkáře se rozplynula jako smog nad městem, kdyby všichni chodili pěšky. Má první adoptivní rodina pak zmizela v prachu cesty. V tomto případě se nejedná o metaforu. Množství pevných částic ve vzduchu je tak

13

velké, že řada místních obyvatel nosí roušky. I  kdyby mi náhodou

Nepál nepřirostl k srdci, až do smrti bude mít místo v mých plicích.

Mnohem větší uspokojení než emise mi přinesly emoce. Káthmándú

si totiž v šedesátých letech zamilovali hippies, jejichž atmosféra zů­

stává zachována dodnes. Thamel je plný veselých lidí z  celého svě­

ta, kteří si nedělají nic ani z toho, že se jim na oblečení vylilo Savo.

Díky odkazu jejich předchůdců, nízké cenové hladině a mimořádně

kvalitnímu hašiši je pro ně Nepál zemí zaslíbenou. V  Thamelu se

novodobí hippíci střetávají také s baťůžkáři a horolezci, pro které ná­

vštěva Nepálu představuje splněný sen. Každý, kdo se zde ocitne, má

dobrý důvod se usmívat. Samotní Nepálci žádný důvod nepotřebují

a usmívají se jen tak z principu. Se všeobecně radostnou atmosférou

ostře kontrastují hlasitě troubící skútry, prach, zápach špatně fungu­

jící kanalizace, stovky odhalených kabelů, jimiž jsou ověšeny oprýs­

kané domy, a hromady odpadků nakupené vedle stánků po uličních

prodejců. Ulice západních zemí připomíná jen vizuální smog všu­

dypřítomných cedulí a  vývěsních štítů, které září všemi barvami.

Sotva se na ně ale člověk zadívá, lámaná angličtina mu připome­

ne, že strýček Sam je daleko. Zvláštní kontrast Káthmándú doko­

nale vystihl jeden z místních dělníků. S utrápeným výrazem ohýbal

záda pod košem plným cihel, který nejistým krokem člověka v žab­

kách nesl na staveniště. Sotva ale koš shodil ze zad, zeširoka se usmál

a  utřel si zpocenou tvář do svého trička s nápisem „I love Nepal“.

První směnárna mi připomněla, že je načase obstarat si místní

měnu. S úsměvem jsem ji minul. Před lety se mi totiž dostal do ruky

článek o  tom, jak získat valuty co nejvýhodněji. Závěr byl jedno­

duchý – vybírat z bankomatu. Od té doby se směnárnám vyhýbám

a hledám jedině bankomaty. Kromě úspory pár desetikorun mě vždy

potěší překvapení ze skutečnosti, že to opravdu funguje. Překvapen

jsem byl i tentokrát. Ono to totiž nefungovalo. Když třetí bankomat

prohlásil, že je má karta neplatná, nakopl jsem ho a šel si sednout do

14

kavárny. Pozitivní na celé záležitosti bylo jen to, že mi problém s pla­

tební kartou pomohl vyřešit problém s  nefunkčním roamingem.

Ten mi totiž rázem připadal jako úplná banalita. Objednal jsem si

čaj, připojil se na wifi a přes Skype kontaktoval banku. „Podle naše­

ho systému žádný výběr neproběhl,“ informoval mě bankéř. Ujistil

jsem ho, že v tomto ohledu mezi námi panuje shoda, neboť mi stroj

skutečně žádné peníze nevydal. Následovalo pár otázek týkajících se

správného PIN a zasunutí karty, které měly ověřit mé mentální do­

vednosti. „Zkoušejte to dál,“ apeloval na mě bankéř na konci rozho­

voru. Díky, kouči! Pro posílení sebelítosti jsem si přepočítal peníze.

Dvě stodolarovky, čtyři desítky, dvě dvacetidolarovky a šest dolaro­

vek. Pokud se ke mně zítra bankomat nezachová vstřícněji, budu žít

z šesti dolarů na den. V Evropě by to byla tragédie. V Nepálu život

vyšší střední třídy.

O svých problémech s bankomatem jsem ten den mluvil ještě

několikrát. Můj příběh si vyslechl barman, který nedostal spropitné.

Postěžoval jsem si také pouličnímu hudebníkovi, jehož klobouk zů­

stal prázdný. Při nákupu spacáku mi obchodník marně líčil, že má

málo zákazníků a mnoho dětí. Já měl svou nefunkční MasterCard.

Skutečným trumfem se pak platební karta stala večer, při smlouvá­

ní o cenu hotelového pokoje. Z nabízených patnácti dolarů jsem ji

srazil na čtvrtinu. Za tento výkon se mi později dostalo uznání i od

skupiny izraelských studentů, kteří ve světě spořivých lidí představu­

jí opravdovou autoritu.

Člověk vítězí nad strojem

Probudil jsem se do krásného rána, které snad kdesi nad šedavou

přikrývkou smogu bylo i  slunečné. Z  trička jsem setřepal peří vy­

padávající ze spacáku značky The North Fake, protřel si oči a znovu

15

se zasmál tomu, co se přihodilo v noci. Ve tři ráno totiž vyšlo naje­

vo, že ve vedlejším pokoji bydlí Rus. Jeho národnost jsem odhalil

podle nadávek, které křičel, zatímco kopal do dveří zamčeného ho­

telu. Když se mu po deseti minutách konečně podařilo probojovat

do svého pokoje, okamžitě zamířil na toaletu. Poslouchat opilcovu

zpověď míse mi nepřinášelo žádné zvláštní potěšení, už brzy ale měl

promluvit hlas spravedlnosti. Ozval se totiž zvuk puštěného kohout­

ku, ze kterého muž hltavě pil. Sytě oranžová voda z  kohoutku je

natolik zhoubná, že ji nepijí ani místní. Na stejné toaletě tak vý­

tržník patrně stráví několik příštích dní, během kterých bude moci

přemítat o hodnotě střídmosti a ohleduplnosti. Viník byl potrestán,

aniž by se kdokoli z probuzených musel zvedat z postele. Takhle si

představuji spravedlnost. Boží mlýny tentokrát mlely opravdu rych­

le. Ostatně je tu neuvádí do pohybu jen jediný, nýbrž třiatřicet hin­

duistických bohů.

Sbalil jsem si věci a vyrazil do rušných ulic velkoměsta, abych

mohl přiložit prst na tep doby a klávesnici bankomatu. Má výprava

byla úspěšná. Bankomat mi vydal peníze! Původně jsem napínavý

boj člověka s několika stroji chtěl popsat podrobněji, ovšem pouhý

výkřik vítězství považuji za výstižnější. Připadám si tak jako posel

Feidippidés, který právě z  bojiště u  Marathonu přiběhl do Athén.

Namísto toho, aby Athéňany napínal podrobným líčením bitvy,

rovnou vybalil výsledek. Vzhledem k tomu, že po slovech „zvítězi­

li jsme“ zakladatel maratonu zemřel, se jednalo o  moudré rozhod­

nutí. Kdyby se Athéňané během posledních Feidippidových chvil

dozvěděli jen to, že „nad bojištěm kroužili supi“ nebo „ve vzduchu

byl cítit strach nepřátel“, asi by je to rozladilo. Sotva mi bankomat

peníze vydal, balíček jsem políbil a většinu bankovek rychle schoval

do pouzdra na brýle. Tam by je totiž nehledal nikdo. Dlužno říci, že

včetně mě. Když jsem později několikrát hledal brýle, vždy mě nález

třiceti tisíc rupií trochu překvapil.

Se štosem místních bankovek v ruce jsem se konečně mohl vy­ dat na nákup. Ještě v Česku mě totiž zastihla informace o tom, že se v Nepálu dá veškeré vybavení pořídit za zlomek evropské ceny. Kurz české koruny k nepálské rupii je 1 : 4, nominální ceny se prý přitom příliš neliší. „Přiletím tam jenom v  trenýrkách a  nakoupím vše na místě,“ plánoval jsem vážně ještě týden před odletem. Ve slabé chví­ li jsem ale začal dělat kompromisy. Začalo to mou matkou, která mě přinutila odpřisáhnout, že poletím oblečený. Pak jsem si přibalil hnědý svetr. Před osmi lety se mi ho podařilo za třicet korun koupit v aukci zapomenutých věcí ze šatny jednoho klubu. Následně se do příprav vložil otec. „Ladislave, koupil jsem ti kvalitní nůž. Až budeš plakat někde v příkopě, můžeš si s ním vyřezávat,“ řekl mi. K náku­ pu filtru na vodu jsem se rozhodl sám, neboť asijský padělek, „který sice teče po stranách, ale jinak funguje dobře“, nepovažuji za dobrou formu úspory. Přípravy se nakonec zvrhly natolik, že jsem odletěl s deseti kilogramy. Nyní už mi tak chybí jen pár drobností.

Četné outdoorové obchůdky přetékají zbožím všech světových značek. Nabídka je o to pestřejší, že se názvy těchto značek často vy­ skytují hned v  několika variantách. Některé obchody nabízejí také použité vybavení  – to prý bývá kvalitnější, protože ho tu nezane­ chaly kamiony s  padělaným zbožím, nýbrž horolezecké výpravy. Předpověď počasí ale slibuje třicet dva stupňů a  Trockého zabíjet neplánuji, proto by mi mačky ani cepín nebyly k užitku. Navíc mi připadá poněkud podezřelé, že horolezci v Nepálu zanechávají i své boty a spodní prádlo. Domýšlivý člověk by mohl spekulovat o tom, zda se vybavení vzdali dobrovolně, případně jestli se z  hor vůbec vrátili. Zůstal jsem tak odkázán na obchody s vybavením, které pře­ de mnou nikdo nenosil. Během pár hodin bloudění v  uličkách se mi podařilo nakoupit vše potřebné od ponožek až po peněženku. O kvalitě materiálů nemám ani ponětí, ale sloni na peněžence jsou ohromně roztomilí.

18

Poslední, co mi do výbavy chybělo, byly žabky. Nic neváží a ve­

čer příjemně uleví nohám. V obchodech je sice občas měli, narazil

jsem však na prozaický problém – kupují je jen Nepálci, kteří mají

nožky jako středověké princezny (malé a chlupaté). Problém se mi

podařilo vyřešit až v zapadlém krámku, do kterého mě vlákala zněl­

ka seriálu Hra o trůny. Prodavač sledoval teprve druhou sérii, což je

ale vzhledem k rychlosti zdejšího internetového připojení pochopi­

telné. Myslím, že stahovat začal hned po odvysílání. Globalizační

zážitek nás sblížil natolik, že jsem se nakonec nechal přemluvit ke

koupi sandálů. „S těmi můžeš i do hor, fakt,“ přesvědčoval mě pro­

davač. Z požadovaných 2 500 rupií mi přitom slevil jen pětistovku

s argumentem, že „za boty do hor je to vynikající cena“. Marně jsem

vyhrožoval prozrazením budoucího vývoje seriálu, muž zůstal ne­

ústupný. Byl mi ale natolik sympatický, že jsem se rozhodl si předra­

žené sandály koupit. Váha mé krosny se povážlivě zvýšila a byl nej­

vyšší čas nákupní mánii ukončit.

Daleko od mámy otevírá

se mi svět neznámý

Prorážel jsem si cestu po chodníku na okraji rušné silnice a centrum

Káthmándú brzy zmizelo za mými zády, aniž bych navštívil jedinou

ze zdejších památek. Jako velkou ztrátu to ale nevnímám. Vždy mě

totiž fascinovali především lidé a jejich život. Zajímá mě, co je pro ně

důležité, co mají rádi a jaké jsou jejich sny. Jistě, i památky a krajina

mají své příběhy. Na rozdíl od lidí mi je ale neumějí vyprávět nad šál­

kem čaje. Svou cestu bych mohl naplánovat tak, abych v každé zemi

navštívil ta skutečně nejkrásnější místa. Přišel bych tím ale o realitu

všedního dne. Většina lidí totiž nemá krásný výhled do údolí ani

se nechodí modlit do chrámu s tisíciletou tradicí. Skutečnost bývá mnohem syrovější a méně fotogenická. A přesně tak chci Nepál po­ znat, což s sebou přináší jednu velkou výhodu. Nemusím čekat, až mě autobus převeze k další památce UNESCO – když stojím u hro­ mady odpadků uprostřed vesnice a kolem mě pobíhají zvědavé děti, jsem u  cíle. To je ostatně jediný způsob, jak dlouhé týdny chůze přežít. Kdybych se celou dobu jen těšil na několik památek, byla by cesta hrozně zdlouhavá.

Na první svérázný výjev z běžného života jsem nemusel čekat dlouho. Objevil se přede mnou starý vrásčitý pán, který lidem na ulici nabízel, že se u něho za pět rupií mohou zvážit. V životě už asi nenarazím na levnější službu (pět rupií je něco málo přes ko­ runu), vážení jsem si proto dopřál hned dvě. I s batohem mě po chodníku kráčí metrák, skutečně hrozivá je ale především váha bez batohu. Vyrazit z Evropy o pár měsíců později, už bych o zavazo­ vání tkaniček musel prosit kolemjdoucí. Pán mě zaujal svým ne­ obyčejným koníčkem – každého turisty se ptá na jméno hlavního města a prezidenta jeho země. Jak poetické! Požadované informace jsem básníkovi všedního dne napsal do jeho notýsku a ochotně mu pomohl s  výslovností. „Czech“ a  „Praha“ mu šlo dobře, problém měl jen se jménem prezidenta. V určitých situacích však umím být vytrvalý, a tak jsme společně jazykolam překonali. „Jarda Jágr,“ vo­ lal na mě šťastně muž, když jsem odcházel. Nový prezident udělal radost nám oběma.

Představa procházky po okraji Káthmándú může znít roman­ ticky, realita je ale opačná. Nad silnicí se vznášejí oblaka výparů (ne­ troufám si posoudit, zda pocházejí z  nafty, benzinu, nebo fritova­ cího oleje) smísených s  všudypřítomným prachem. Auta a  skútry si probíjejí cestu hustým provozem za pomoci hlasitých klaksonů, které slouží jako varovný signál při předjíždění. Kdo opravdu po­ spíchá, ten troubení používá namísto majáku a ostatní mu ochotně uhýbají. Řidiči po celou dobu zůstávají nepochopitelně klidní. Když jim cestu neočekávaně zkříží cyklista nebo skútr, jen poklidně stočí volant. Často se přitom míjejí ve vzdálenostech, při kterých už by Evropan nespoléhal na svůj odhad, nýbrž jen na airbagy. Přecházení podobné silnice připomíná ruskou ruletu. Vždy jsem raději čekal u obrubníku tak dlouho, dokud nepřišel někdo z místních. Společně jsme se pak prodírali dopravní džunglí a  já přemáhal touhu chytit svého průvodce za ruku.

Pomalu přicházela tma, která pro osamělého turistu ve městě s pravidelnými výpadky elektřiny nevěstí nic dobrého. Nezbylo mi než se ubytovat v  nejbližším místě s  postelí. To v  mém pojetí ne­ znamená jen hotel – v ohrožení je také gauč každého, kdo se na mě zdálky usměje. „Hospital, hospital,“ odpovídal zarputile mladý mo­ torkář na mou otázku, kde se dá přespat. Představa noci strávené ve společnosti lidí trpících respiračními chorobami ve mně nevyvoláva­ la žádné nadšení. Nakonec jsem se ale rozhodl k nemocnici vyrazit v naději, že někde poblíž mají také pokoje pro příbuzné trpících a já se s chorobami setkám jen zprostředkovaně. O pár minut později už jsem stoupal po schodech domu, který by snad mohl být hotelem. Nepřivedlo mě k němu nic jiného než intuice člověka v nesnázích. Žádné anglické nápisy totiž na oprýskaných vývěsních štítech mimo centrum města nejsou. Dělá mi to radost. Kde je angličtina, tam je i proradný turista, odvěký škůdce autentických zážitků.

„Five hundred fifty, sir,“ informoval mě recepční o  ceně po­ koje, zatímco jsem se snažil potlačit dávicí reflex vyvolaný pachem potu a zkaženého masa. Částku jsem bezmyšlenkovitě odkýval, pro­ tože mě zaujal čilý švábík, který zrovna přeběhl přes pokoj. Když si muž opisoval údaje z  mého pasu, poznamenal, že se kdysi hlásil na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Nepřijali ho. Myslím, že své štěstí měl raději zkusit v soutěži Faktor strachu. Tam by zvítězil na plné čáře. Sundal jsem z  postele zapáchající matraci, lehl si na dřevěnou konstrukci a  rozhlížel se po místnosti. Na zdi se střídala

21

tapeta plísně s  fleky neidentifikovatelného organického materiálu.

Z vedlejšího pokoje bez dveří ke mně doléhal dávivý kašel staré paní,

o kterou pečoval její syn. Zašel jsem mu nabídnout antibiotika, ale

neuměl ani slovo anglicky. Při pohledu na společnou koupelnu jsem

se rozhodl raději nemýt, abych zůstal čistý. Oproti včerejší idylické

atmosféře Thamelu celé to místo působilo poněkud děsivě. Pro po­

dobné situace s sebou ale mám disk plný hudby. Pustil jsem nahlas

Bachovy Braniborské koncerty a začal si vytvářet vlastní verzi reality.

Neexistuje jednodušší způsob, jak změnit špinavý pokoj v důstojné

šlechtické sídlo, než právě klasickou hudbou.

Objevuji půvab víry v bohy

i člověka

O zemích, kam vyrážím, si předem nezjišťuji prakticky nic. Přiznávám,

že to má i  své nevýhody. Člověk se například může vydat poznávat

buddhistickou kulturu do země, kde 80  % populace tvoří hinduisté.

Dobrá práce, Ladislave!

Počítač

Odhoďte své iluze o poutníkovi středověkého střihu, mám s sebou počítač.

Vydávám se totiž do světa, o kterém nevím prakticky nic. Vybavit se na tuto

cestu možností alespoň občasného přístupu k  nevypálené Alexandrijské

knihovně mi tak připadá jako dobrý nápad. Internet mi dává větší pocit

bezpečí než pepřový sprej a  nůž. Myslím, že kromě antibiotik neexistuje

věc, která by v posledních deseti letech zachránila víc cestovatelů, než prá­

vě internet.

Na cestu jsem vyrazil opravdu brzy. Nezasloužila se o to má lás­ ka k pěší chůzi, nýbrž motoristé. Sonátu pro sólový klakson totiž už po šesté hodině nahradil koncert pro houkačku kamionu a automo­ bilový orchestr. Provedení nepálské silniční filharmonie bylo natolik velkolepé, že se u něj spát jednoduše nedalo. Stánkaři z brzké ranní hodiny neměli o mnoho větší radost než já. V tichosti vybalovali své zboží a někteří z nich se usmívali tak málo, že jim ani nebyly vidět zuby. Takhle nějak si představuji vrcholný zármutek v  Nepálu. Za normálních okolností se totiž všichni celý den smějí nejen zeširoka, ale také nahlas. Jistou míru přehlíživosti dospělých mi plně vyna­ hrazovaly všudypřítomné děti čekající na školní autobusy. Nadšeně za mnou přibíhaly, aby si mohly vyzkoušet obě anglické fráze, které znají ze školy. Starší studenti zkušeně pózovali a trvali na tom, že si je vyfotím. Pak se postrkovali u displeje fotoaparátu, ověřovali, zda na snímku nechybějí, a nechávali na něm zbytky své snídaně. Přes všechno nadšení se přede mnou některé stydlivější děti schovávaly. Lepily se obličeji na stromy a sloupy v domnění, že když nevidí ony mě, nemohu vidět ani já je. Tato neznalost základního pravidla opti­ ky svědčí o tom, že Nepál žije v míru.

V nenápadném bistru u silnice jsem si objednal omeletu a in­ stantní kávu. Jednalo se o podnik rodinný – matka mi smažila ome­ letu, dcera vařila kávu a otec si přisedl k mému stolu. „Kam chceš jít?“ zeptal se mě a zapálil si cigaretu. Energicky jsem muži vysvětlil, že to vlastně nevím. Představil jsem mu filozofii své cesty a shrnul, co mám na bezcílném putování rád. Pozorně mě přitom sledoval a chá­ pavě pokyvoval hlavou. Dokončil jsem výklad a dal prostor na dotazy. „Kam chceš jít?“ zopakoval svou otázku. Ach jo. Vytáhl jsem mapu a přečetl náhodné město, abych měl klid. „Aaa, Budhanilkantha, tam je hinduistický chrám. Moc krásné,“ ocenil muž mou volbu. A tak jsem se rozhodl, že do Budhanilkanthy opravdu vyrazím. „Můžeš mi ukázat, kde teď jsme?“ zeptal jsem se muže a  podsunul mu mapu.

23

„Jsme tady, v Káthmándú,“ odvětil a obepsal velkorysý kruh o polo­

měru dvaceti kilometrů. Jeho vrcholným navigačním kouskem bylo

to, že mapu nedržel vzhůru nohama. Pak mávl rukou a vyvedl mě

před bistro. „Běž tudy. Je to hodina, možná dvě hodiny cesty. Nebo

taky víc. Uvidíš,“ řekl a ukázal mi směr. Dojedl jsem a vyrazil.

K hinduistickému chrámu jsem přišel po hodině nebo dvou.

Nevím, nemám hodinky. Jeho atmosféra spíš než náboženský ob­

řad připomínala sousedskou sešlost. Lidé stáli kolem věčného

ohně, házeli do něj okvětní plátky květin a zapalovali vonné tyčin­

ky. Nikdo do transu neupadal, všichni si hodně povídali a smáli se.

Mladí lidé si pořizovali selfie tak blízko oltáře, že jim div neohořela

ruka. Zdá se, že „jít s mámou do kostela“ je v Nepálu mnohem víc

trendy než u nás. Jako amatérský psycholog si uvolněnou atmosfé­

ru vysvětluji tím, že hinduistické chrámové komplexy jsou z velké

části venkovní. Sluneční paprsky a svěží vánek na rozdíl od potem­

nělých katedrál s těžkým vzduchem nevybízejí k introvertnímu po­

kání za hříchy celého lidstva. Dominantu chrámu ve městě s dlou­

hým jménem tvoří třináctimetrová socha boha Višnua, který leží

naznak ve velkém bazénu a tváří se velmi spokojeně. Má k tomu

dobrý důvod. Jeho družkou je bohyně štěstí Lakšmí, která je kro­

mě nadpozemské krásy obdařena také dvěma páry rukou, což může

být při vaření, žehlení či praní ve společné domácnosti velmi prak­

tické. U bazénu se pomalu pohyboval dlouhý zástup věřících, kteří

Višnuovi přinesli ovoce. Když k  němu přihodili ještě bankovku,

požehnal jim mladičký kněz v oranžovém sárí. Spíše než božskou

důstojnost jsem v jeho pomalých pohybech četl blazeovaný nezá­

jem. Rozuměl jsem mu. Stát u bazénu a dělat lidem tečky na čelo

asi není způsob, jak by desetiletý chlapec chtěl strávit odpoledne.

Jedinou jeho škodolibou radostí bylo to, že může čas od času dav

pokropit vodou z bazénu.

24

Odešel jsem z chrámu a asfalt vystřídala prašná cesta, která mě

s trochou štěstí přivede do národního parku v kopcích vysoko nad

městem. „Hledáš něco?“ zeptala se mě dobrou angličtinou mladá

žena s dítětem v šátku. Všimla si totiž toho, že chodím kolem do­

kola a  obracím své kapsy. „Někde mi vypadla peněženka,“ přiznal

jsem. „Ale to je moc smutné. Pojď, budeme ji hledat spolu,“ odvě­

tila tím nejlíbeznějším hlasem, jaký kdy pronikl k mému bubínku.

„V pohodě. Měl jsem tam méně peněz, než stála ta peněženka. A to

ta peněženka stála 50 rupií.“ Možná poprvé v životě se mi podařilo

jemně zažertovat před ženou a nic tím nezkazit, proto naše konver­

zace mohla ještě chvíli pokračovat. „Mohl bych si vás vyfotit?“ zeptal

jsem se při loučení. „No jistě. To je dobrý nápad. Třeba ti to zlepší

náladu,“ odvětila žena a začala pobízet potomka, aby se také usmíval.

Kombinace její laskavosti a  půvabu mi nasadila přihlouplý úsměv,

který zmizel až v okamžiku, kdy mě u brány národního parku zasta­

vila skupina vojáků. „Zvířata by pořád chtěla utíkat, co?“ zažertoval

jsem při pohledu na jejich samopaly. Smál jsem se sám. Když muž

dostane funkci, musí být důstojný a vážný. „Koupit lístky,“ řekl je­

den z vojáků a samopalem pokynul směrem k plechové boudě. Za

vstup do parku jsem zaplatil 600 rupií a musel jsem odpřisáhnout, že

v něm nehodlám kempovat. Výběrčí výpalného totiž odmítala uvěřit

tomu, že mohu za den urazit patnáct kilometrů, a celý park tak pře­

jít. „Musíš běžet,“ (do)poručila mi. Ze zvědavosti jsem se jí zeptal,

k čemu používají vybrané peníze. „Platíme z nich vojáky, kteří park

střeží,“ odpověděla. Princip fungování parku je tedy jednoduchý.

Oplocený park střeží vojáci, díky nimž se v  něm dá vybírat vstup­

né. Z  vybraného vstupného se pak zaplatí vojáci, kteří park střeží.

Jediný, kdo se promyšleného systému neúčastní, jsou tisíce vesniča­

nů, kteří v parku bydlí. Ti kolem vojenských kontrol projíždějí zcela

nepozorovaně. Všechna ohrožená zvířata se nicméně díky armádě mohou cítit bezpečně a nic jim nebrání v tom, aby se do parku ně­ kdy v budoucnu nastěhovala.

Zbytek dne jsem strávil ztracen v hlubokých lesích národního parku. Slovem ztracen nebudu v  dalších kapitolách plýtvat, neboť se jedná o samozřejmou součást cesty. Ztracen bývám prakticky po­ řád – rozdíl je pouze v tom, zda už to vím, nebo ještě ne. Být ztra­ cen mi kromě řady náhodných setkání přináší také zvláštní poetiku okamžiků, kdy si nevytvářím žádné plány do budoucna. Zejména ve chvílích, kdy vztekle kopu do patníku nebo sprostě nadávám, do­ slova žiju přítomností. V lesích jsem potkal několik skupin školáků, a  co je důležitější, poprvé v  životě také opici. Protože mám opice ohromně rád, scénář tohoto setkání jsem napsal už dávno. Nejprve se na sebe budeme dlouze dívat a  získávat vzájemnou důvěru. Pak se k sobě přiblížíme, opatrně si podáme ruku a navážeme přátelství. Sebastian (tak opičáka pojmenuji) se mnou bude světem putovat tak dlouho, dokud nezemře na vzteklinu, a já pak na jeho počest založím nadaci. Bohužel se ukázalo, že jsem tentokrát narazil na špatný kus. Makak mě chvíli nenávistně sledoval, pak zaprskal a utekl.

O  poznání lépe než makak se ke mně zachovali jiní primáti. V  sedm hodin už jsem totiž ležel na rákosové rohoži venkovního přístřešku a  čekal na večeři. Čestné slovo, že se tentokrát nejedna­ lo o  mou iniciativu. Jednoduše jsem šel po prašné cestě, když na mě začala volat jakási žena. Přišel jsem tedy k ní a žena mi vysvět­ lila, že hotel je příliš daleko, a  tak mi nezbude než přespat u  nich doma. Nejednalo se přitom o nabídku, ale prosté konstatování fak­ tu. Staří manželé sami dobře věděli jaké je to, nemít střechu nad hlavou. Zemětřesení v roce 2015 vážně poškodilo jejich dům – ten sice zůstal stát, ale celý se nahnul o metr doprava. Čtyřčlenná rodina i se svou osmdesátiletou babičkou tak teď bydlí v provizorní boudě ze dřeva a plechu. Přesto mě neváhali pohostit. Jediný, kdo z našeho setkání neměl radost, byla jedna z jejich slepic. Vesničané maso jedí

26

jen výjimečně, proto nepochybuji o tom, že ji zabili právě kvůli mně.

Spolu se slepičí polévkou a rýží přišel také čas na lekci nepálštiny. Za

asistence sousedů jsem se učil pojmenovávat vše kolem. Osvojil jsem

si díky tomu užitečné pojmy jako „příšerně pálivá slepičí polévka“,

„pufovaná rýžová zrna“ či „černý pavouk o velikosti malé myši“. Ten

mě nepřestal zneklidňovat ani poté, co se ho paní domácí dotkla,

aby naznačila, že mi nemůže ublížit. Po deváté hodině vypadla elek­

třina, což je v Nepálu tradiční rituál oznamující čas spánku. Ve ven­

kovním přístřešku jsem však neosiřel zcela. Nalétávali do něj gigan­

tičtí brouci. Otočil jsem hlavu k rohoži a spokojeně se usmál. Jsem

v Nepálu teprve tři dny a už spím u místních.

Vzdělávám se v geografii

a nepálštině

Buď jsem v noci moc chrápal, nebo se v Nepálu nesnídá, každopád­

ně se ráno podával jen čaj. Když jsem vyrážel na cestu, matka zůstala

v  kuchyni, aniž by mi přišla říct ahoj. Zvláštním způsobem mě to

potěšilo. Pohostit mě totiž zjevně považovala za samozřejmost, ne

za zahájení procesu adopce. V  případě chudých rodin budu ještě

mnohokrát muset řešit dilema, zda jim za jejich pohostinnost za­

platit, nebo ne. Vždy jsem ale zastával názor, že je správné neplatit.

Hodnotu pomoci druhému člověku peníze jen znevažují. Nocleh

nikoho nic nestojí a málokdo na světě je tak chudý, aby se s cizincem

nemohl podělit o misku rýže. Navíc si díky tomu alespoň na krátkou

chvíli může připadat jako bohatý člověk. Poprvé v životě má víc než

Evropan. Jedna povinnost mi ale vzniká – musím laskavost při nej­

bližší příležitosti opětovat. Nezištná pomoc totiž ve své podstatě vy­

chází z důvěry v jednoduchou myšlenku – pokud vybudujeme svět,

ve kterém je vzájemná pomoc běžná, sami ji dostaneme, kdykoli

27

budeme potřebovat. Když něčí laskavost předáme dál, pomáháme

takový svět vybudovat. Před dvěma roky jsem v Turecku přespával

u cizích rodin prakticky každý den a objevil ještě jeden způsob vyjá­

dření vděku, v němž nakonec figurují i peníze. Stačí je poslat na účet

humanitární organizace, která na daném místě působí. Osobně to

považuji za velmi elegantní řešení. A tak jsem se rozhodl, že to úplně

stejně udělám i s Nepálem.

Před polednem jsem přišel k řece, kde mě vyprahlý Nepál do­

slova pohltil. Stačil neopatrný krok a okamžitě mě obklopilo mrač­

no jemného prachu. U šálku čaje jsem proto odhodil jednu z mnoha

drobných marnotratností ve své výbavě  – vosk na vlasy. Díky pra­

chu a potu si stačí kdykoli během dne opatrně vjet rukou do bodlin

a nahnout je na požadovanou stranu. „Chystáš se do hor?“ zeptal se

mě mladý svalnatý muž, který seděl u vedlejšího stolu. Představil se

jako turistický průvodce. „Jasně,“ odvětil jsem. „Tak to jsi tady sak­

ra blbě,“ pronesl nevybíravou angličtinou. Víc slovíček než ve ško­

le pravděpodobně pochytil od výprav z  celého světa. Ani Britům

v pěti tisících metrech nad mořem na angličtinu viktoriánské doby

nezbývá dech. Marně jsem se průvodci snažil vysvětlit, že právě tu­

risty nedotčený střed Nepálu mě zajímá a chci o něm napsat knihu.

„Tady ale opravdu nic není, jeď do hor,“ opakoval zarputile. Na pro­

test jsem se rozhlédl kolem a hledal věc, kterou bych mohl označit

za zajímavou. Přiznávám, chvíli mi to trvalo. „Koukni třeba támhle

na ty jaky,“ řekl jsem a ukázal na vzdálené stádo u řeky, „jaky vidím

poprvé v  životě.“ Muž se zasmál. „To jsou buvoli. Jaci žijí jenom

v horách,“ odvětil. „No dobře, co bys dělal na mém místě ty?“ ze­

ptal jsem se odevzdaně. „Jel bych do hor a nepsal o těch turistech,“

poradil mi bez váhání. Ta myšlenka mě pobavila. Mohl bych takhle

psát o  jakékoli zemi. „Turisté? U  pyramid? Vidíte, ani jsem si ne­

všiml.“ Průvodce mi nakonec přece jen byl užitečný. Ujistil mě to­

tiž, že by mělo být bezpečné spát venku. „Jen si dej pozor na hady,“ dodal. Jakým konkrétním způsobem si mám dávat pozor na zvířata, která v noci v naprosté tichosti vylézají ze země, už mi ale bohužel neozřejmil.

V mnoha vesnicích u řeky zemětřesení zničilo víc než polovinu budov, dodnes se tak pilně staví. Nepálci navzdory své klidné pova­ ze pracují ve velmi svižném tempu. Zdá se, že nadcházející období dešťů a vysoká nezaměstnanost jsou lepší motivací než termíny ev­ ropských dotací. „Na tvé místo čekají desítky lidí“ v tomto případě není jen frází. U každé stavby opravdu posedává několik zvědavých vesničanů, kteří by dělníka mohli zastoupit. V úplně všech vesnicích zatím stojí jen školy. Nepálci totiž do svých dětí vkládají velké nadě­ je. Kombinují přitom hned dvě evoluční strategie – potomkům vě­ nují velkou péči a ještě jich rodí hodně. Ostatně i proto jsem z České republiky odletěl jako mladík a v Nepálu přistál jako muž středního věku. Přesně polovina Nepálců je totiž podle statistik mladší než já (medián věku 23,6 roku).

„Pojď, pojď dovnitř,“ ozvalo se zpoza zamřížovaného okna školy, když jsem si fotil žáky pozorně sledující výklad. Existuje mnoho dů­ vodů, proč pochybovat o mém pozitivním výchovném vlivu, přesto jsem hozenou rukavici přijal. Sotva jsem se protáhl brankou a přišel Geografické okénko Autoři většiny filmů, knih, kalendářů, pohlednic, suvenýrů a  fotografií z prostředí Nepálu nám zamlčují jednu věc – Nepál nejsou jen vysoké hory. Vysoké hory dokonce netvoří ani většinu rozlohy země. Na jihu se totiž rozkládají rozsáhlé nížiny, ve středozemí pak nízké hory do 3 000 metrů a velmi úrodná údolí řek. Šerpy, horolezce a smrt ve vysokých horách mů­ žete nalézt jen na severu země.

29

do maličké třídy, upřely se na mě pohledy dvaceti žáčků ve školních

uniformách. Protože se v  blízkosti nenacházel počítač, ke kterému

bych je mohl posadit, mé pedagogické dovednosti byly v  koncích.

Sedl jsem si proto do první lavice a požádal souseda, ať ke mně posu­

ne svou učebnici. Kromě žáků na mě konsternovaně zíral také učitel,

neschopný dalšího výkladu. „I am Zibi,“ prolomil jsem po chvíli vše­

obecné mlčení. Učitel se usmál. „Hello Zibi. Do you speak Nepali?“

zeptal se mě. „No,“ přiznal jsem. „Tak já tě to naučím,“ vytvořil

důmyslný oslí můstek a  pokračoval ve výkladu. Převzal přitom ev­

ropské výukové metody a hodně mě zkoušel. Bohužel se definitivně

ukázalo, že mě na hodině nepálštiny nachytal nejen při neznalosti

látky, ale celého jazyka. Pochopil jsem, že má další přítomnost po­

tírání negramotnosti nijak nepomůže. Nezbylo než dětem zamávat

a vyklidit pole. „Musím se hodně učit,“ přiznal jsem kajícně učiteli,

který mi podával ruku na rozloučenou.

Bylo osm večer a já seděl v potemnělé jídelně oprýskané budo­

vy, kterou majitelé hrdě nazývají guest house. „Velmi, velmi skrom­

né ubytování“ – jak pokoj o velikosti vězeňské samotky představila

dcera majitelky – by mi nikterak nevadilo. Ostatně si pokoj najímám

za 70 korun. K  šílenství mě ale doháněl dívčin strýc, který mě už

hodinu držel v zajetí, aby mohl lámanou angličtinou vést monolog

o  svém životě. Přestože je podle svých slov silný jako šerpa, nikdy

si nenašel práci. Vinu na tom nese široká škála lidí, mezi kterými

dominují politici a jeho manželka. Během lamentování se strýc po­

silňoval alkoholem a  cigaretami, které si s  vlastním dovolením ob­

jednával na můj účet. Můj útrpný výraz sledovala opilcova patnácti­

letá neteř tak dlouho, až se rozhodla zasáhnout. „Omlouvám se, je

hrozně opilý,“ řekla a vylila strýčkovu skleničku. Muž si toho všiml

až v okamžiku, kdy se chtěl znovu napít. Stín podezření z vylití rý­

žového vína tak padl na mě. Opilec mě chytil za ramena a začal kři­

čet. Po chvíli úsilí jsem z jeho skřeků vyrozuměl, že mě nechce jen

30

poplivat. Svým výstupem se mě snažil přesvědčit, ať si ho najmu jako

průvodce na svou cestu. Po pravdě bych si podobný zjev najal jedi­

ně jako člena psího spřežení a pod záminkou hladu ho zastřelil ješ­

tě před otevřením první konzervy. Strýce naštěstí jeho cestovatelská

touha po chvíli opustila a zpod stolu vytáhl igelitovou tašku plnou

náramků. Byly tak nevkusné, že by dokázaly jakoukoli šperkovnici

přeměnit na Pandořinu skříňku. „Tvoje žena, tvoje matka, koupit,

velmi krásné,“ opakoval muž, zatímco se neúspěšně snažil udržet na

nohou. „Moje matka mrtvá, moje manželka mrtvá,“ odvětil jsem.

Tento argument zafungoval překvapivě dobře. Využil jsem chvíle

mlčení a  otevřel knihu Deus caritas est, kterou mi na cestu věno­

val můj křesťansky založený kamarád Eduard. Ostentativní nezájem

opilce konečně urazil natolik, že se zvedl a vypadl na ulici. Sloveso

„vypadl“ přitom myslím naprosto doslova, neboť se už na schodech

zhroutil a spadl na prašnou cestu. Deo gratias!

Zjišťuji, že kopce jsou

vysoké a chodí se v nich

špatně

Soukromí. Tuto myšlenku rozvíjíme už stovky let a  jsme v  tom

čím dál lepší. Díky moderním zámkům už nemůžeme nahlížet do

místnosti klíčovou dírkou, cizí rozhovory v kavárně neposlouchá­

me, protože často vůbec neprobíhají, a pošťačky namísto čtení po­

hledů prodávají pojištění. Králem disciplíny pak je otec jedné mé

spolužačky, který koupil vedlejší dům jen proto, aby neměl souse­

dy. Přes veškeré úspěchy naší civilizace ale stačilo letět pár hodin

letadlem a  jít pár dní pěšky, abych soukromí úplně ztratil. Mou

velkou nevýhodou jsou v  tomto ohledu blonďaté vlasy a  mod­

ré oči. Jako zatoulaný cizinec kvůli nim vypadám všude na světě

31

kromě severských zemí a ruských dívčích škol. Nemůžu se tak di­

vit tomu, že můj pěší výlet do turisty nepoznamenaných asijských

vesnic budí pozornost. „Odkud jsi?“, „Kam jdeš?“, „Kde jsi dnes

spal?“, „Mluvíš nepálsky?“ ozývá se ze všech stran, sotva přijdu do

vesnice. A vesnice jsou v Nepálu všude. Mluvíme totiž o zemi, kde

téměř třicet milionů lidí žije v rodinných domcích na území o roz­

loze Československa. Napadlo mě vyrobit si kartičky s nepálskými

odpověďmi na nejčastější otázky. Pak mi ale došlo, že v  zemi se

čtyřicetiprocentní negramotností by se nejednalo o praktické řeše­

ní. Mou nejoblíbenější otázkou přitom zůstává existenciální „who

are you“. Vysvětlit člověku s minimální slovní zásobou, kdo jsem,

představuje opravdový lingvistický oříšek. Nejhorší na tom všem

je naprosté nepochopení, kterého se mi dostává. Třeba dnes ráno

u čaje s mladým, od pohledu bystrým mužem. Trpělivě mu vysvět­

luji, co a proč dělám. Mluvím pomalu. Používám ta nejjednodušší

slovíčka. Vše zopakuji dvakrát a  pracuji s  příklady. Po deseti vy­

čerpávajících minutách si vydechnu a jsem se svým výkonem spo­

kojen. „Chceš doprovodit na autobus?“ zeptá se mě pak Nepálec.

„Ne, děkuji,“ odpovím s křečovitým úsměvem. Ale nedá se nic dě­

lat. Jsem tady hostem a musím se chovat zdvořile.

Seděl jsem před obchodem a z dálky se ke mně blížil muž s vy­

pracovanými bicepsy a  nevkusně velkými hodinkami. Přisedl si ke

mně a  zahájili jsme obvyklé kolečko vzájemných pochval našich

zemí. „Jo, to by se mi líbilo, být taky Čech,“ posteskl si. „Proboha

proč?“ slušelo by se odvětit v  pozici bohemofobního cestovate­

le, se kterými se v  poslední době roztrhl pytel. „Sloužil jsem totiž

v Afghánistánu, víš. Jako ostraha letiště,“ pokračoval muž a získal si

mou upřímnou zvědavost. „Vojáci z Evropy létali domů každých šest

měsíců. My jednou za tři roky. Nejsou na to peníze,“ vysvětlil mi.

Američané si prý Nepálce najímají na ostrahu objektů, protože jsou

ochotni trčet dlouhé měsíce v poušti za plat poslíčka s pizzou. Zda

32

tam působí v  pozici nepálských vojáků, amerických žoldáků, nebo

civilních pracovníků, jsem se nedozvěděl. Muž o sobě urputně refe­

roval jako o vojákovi. To ale neznamená, že by se přeceňoval. „A co

ty naši kluci český, jsou dobří?“ zeptal jsem se ho. „Nevím, já hlídal

to letiště,“ odpověděl upřímně. Na nic víc než písek a vedro prý bě­

hem své služby nenarazil. To nic nemění na tom, že nepálské vojáky

předchází jejich pověst.

„Samari je sice do kopce, ale maximálně dvě hodiny cesty od­

sud,“ říkal mi voják, když jsme se loučili. Jeho hodinky v  tu chví­

li lidem, světu a družicím ukazovaly půl jedenácté a vedro pomalu

začínalo být zničující. Ve 13:00 jsem si lehl k  potoku, protože mě

právě skolil třetí infarkt. V pokročilém stadiu vyčerpání jsem nebyl

schopen ani naříkat a jen odevzdaně hltal filtrovanou vodu z potoka.

Kdyby se podobná situace odehrávala 4 000 metrů nad mořem, šlo

Ghurkové

Příslušníci místního etnika Ghurka už 200 let slouží v elitních jednotkách

britské armády. Zatímco Ghurkové jsou u  Britů vyhlášeni svou udatnos­

tí, britská armáda je u  Ghurků vyhlášena výší žoldu. O  dvě stovky míst

se tak ročně uchází přes dvacet tisíc lidí. Britové je podrobují podobnému

přijímacímu testu, jaký já zažívám každý den – Ghurkové musejí běžet po

úpatí Himálaje s  pětadvaceti kilogramy kamení na zádech. Příkladem ty­

pického Ghurky je voják jménem Dipprasad Pun, který v roce 2011 dostal

vysoké vojenské vyznamenání. V Afghánistánu totiž sám ubránil britskou

základnu proti přesile třiceti tálibánských bojovníků. Přestože byl patnáct

minut pod nepřetržitou palbou, vyvázl bez zranění. V okamžiku, kdy mu

došla munice, musel bojovat chladnými zbraněmi  – konkrétně stojanem

na kulomet. by mou krizi pochopit. Samari ale leží níž než Hrubý Jeseník a já od rána překonal převýšení sotva 700 metrů. To vše je daň za bohémský život, který jsem vedl v uplynulém roce. „Ládíku, měl bys víc spát a méně pít,“ opakovala mi trpělivě matka, kdykoli jsem přijel domů. Měla jsi pravdu, mami. Škoda, že už se nikdy neuvidíme. Vysoké hory totiž nemůžu přežít.

Do Samari jsem dorazil až po čtyřech hodinách, jen chvíli předtím, než vypukla ošklivá bouřka. Spolu s  deseti dalšími hos­ ty jsem se ukryl v maličkém bistru. Pil jsem limonádu a sledoval lidi pobíhající venku, kteří si na poslední chvíli hledali úkryt. Vítr lomcoval stromy tak moc, až se ozývalo praskání větví. Majitelka zabednila okna, denní světlo zmizelo a místnost ozařovala jen příliš slabá žárovka. Pak si mladá žena sedla na dřevěnou lavici a přitiskla ke svému prsu naříkajícího chlapečka. Dětský pláč vystřídalo bub­ nování deště do plechové střechy doprovázené ohlušujícími zvu­ ky hromu, které k  nám přicházely ze všech stran. Vypadl proud. Žárovka naposledy zalapala po světle a místnost se ponořila do tmy. Mlčky jsme seděli na nepohodlných dřevěných lavicích a čekali, až bouřka ustane. Přesně tohle je důvod opustit pohodlí našich evrop­ ských domovů. Uklidňující zvuk deště, blesky rozjasňující oblohu a radost z nalezení úkrytu. Sentimentální vzájemnost mezi lidmi, kterým příroda právě ukazuje svou sílu. Bezčasí okamžiků, kdy ne­ zbývá než pokorně čekat. To vše úplně stejně vnímali i naši předci před miliony let. Podobné okamžiky nás proto vracejí ke kořenům lidského pokolení. Připomínají nám naše společné pramatky, které ještě žily na černém kontinentu. Někdo zapálil svíčku a já v jejím mihotavém světle sledoval tváře ostatních. Mlčeli jsme a  nebylo mezi námi rozdílů.

Když bouřka skončila, v bistru se mě ujal veselý mladík Santa. „Můj strýček, guest house,“ říkal a ukazoval na vrcholek kopce, ke

34

kterému vedly dlouhé schody. Při představě, jak po nich stoupám

vzhůru, mě zachvátila další vlna srdeční slabosti. Znovu jsem zali­

toval toho, že mi lékař kromě širokospektrálních antibiotik a léků

proti průjmu nepředepsal také n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist