načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pěšky mezi buddhisty a komunisty - Ladislav Zibura

Pěšky mezi buddhisty a komunisty
-16%
sleva

Kniha: Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Autor:

Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. „Ten svět z televize tam někde venku je. Jen si pro něj musíš ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  299 Kč 250
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2%hodnoceni - 86.2% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 3 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-11-07
Počet stran: 296
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 294 stran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Umístění v žebříčku: 121. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2016-46
ISBN: 9788026505426
EAN: 9788026505426
Ukázka: » zobrazit ukázku
Literární ceny
Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2016 - Cestopisy a reportáže".
Více informací o prestižních literárních oceněních lze nalézt na stránce » literární ceny.
Popis

Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. „Ten svět z televize tam někde venku je. Jen si pro něj musíš dojít pěšky.“ Takové je motto prince Ládíka, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už excentrický poutník zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život, nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Ziburův příběh je svědectvím o lehkosti a nadhledu, s nimiž jde ke světu přistupovat. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu, která se náhodou stala bestsellerem. Teď se nechal přemluvit, ať napíše i druhou. O čem to je: Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Komu to můžu koupit: Všem dobrým lidem se smyslem pro špatný humor. Co se mi na tom může líbit: Dobrodružství, vtip a vkusné ilustrace. Jak to skončí: Nijak, pořád jenom chodí.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ladislav Zibura - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Pěšky mezi buddhisty a komunisty" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Anna 2018-02-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Princ Ládík byl opět skvělý, putování pěšky po Číně po odlehlých oblastech, kdy poznáme život obyčejných lidí, omlouvám se spolucestujícím, že jsem je rušila záchvaty smíchu. Knížku jsem půjčila všem známým a maximální spokojenost.
reagovat
 
Vitamin 2017-01-09 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Po seznámení se s postavou L.Z. a jeho estrádami typu AZ kvíz a show Jana Krause jsem nevěnoval tomuto individuu nadále pozornost. Však jaké milé pak pro mě bylo zjištění, že toto zvířátko dokáže psát a - světe div se - naprosto skvěle! Jeho texty proložené vtípky, byť někdy jadrnými, jsou umě doplněny solidními otázkami lidství. Za mě velká pochvala a doporučení pro čtenáře, kteří se chtějí nejen pobavit, ale i zamyslet.
reagovat
 
strejda longas 2016-11-13 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
zibura je zacinajici fenomen a tahle jeho knizka je naprosta pecka. pokud nevite co dat nekomu pod stromecek, tak tahle knizka je idealni vanocni darek.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

208

kapacita plic. O dvě hodiny později už jsem se kochal výhledem na

nekonečné lesy pokrývající okolní vrcholky. Jejich plochu narušo­

vala jen občasná políčka, která svou izolovaností budila dojem, že

se na ně zemědělci mohou dostat jedině vrtulníkem. I takhle může

vypadat ta přelidněná Čína. Na kopci vedle mě zastavil vousatý mo­

torkář v  koženém oblečení a  naznačil, ať si přisednu na jeho stroj.

Když jsem spolujízdu odmítl, tak mi alespoň zazpíval. Po motivech

podobných činů jsem přestal pátrat už dávno, a tak mohu konstato­

vat jen to, že zpíval hezky.

Už dlouho chci navštívit nějakou velkolepou památku. Protože

se pohybuji v nezajímavých údolích, byla to představa dostatečně ne­

reálná na to, abych si ji mohl vysnít. Odpoledne se přede mnou zni­

čehonic zjevilo opevněné město z období dynastie Ming. O dynastii

Ming nic nevím, ale všechno pocházející z nějaké dynastie budí do­

jem exkluzivity. Město v 16. století vybudovala vojenská posádka a od

té doby se prakticky nezměnilo. Zůstalo zachované se všemi kamen­

nými domy, vysokými hradbami, dlážděnými ulicemi, vodním kaná­

lem uprostřed tržiště a husami proplétajícími se mezi turisty. Tedy –

předpokládám, že husy původní nebyly, ale v Číně je možné všechno.

Přelidněná Čína

Cesta Čínou nemusí znamenat to, že by člověk občas místo na asfalt omy­

lem šlápl na lidský trup. Velká přelidněná města se nacházejí jen na jiho­

východě země. Zbytek Číny je osídlen mnohem méně než Česká republi­

ka. A to statistiky neberou v potaz skutečnost, že průměrný Číňan zabere

výrazně méně prostoru než průměrný Evropan. Já sám procházím oblastí,

kde se vesnice nachází jen na každých pěti až deseti kilometrech. I proto se

občas musím spokojit jen s jedním obědem.


209

Město zůstalo nedobyto a opevnění nakonec překonaly až hordy čín­

ských turistů, o které tu nikdo nemá zájem. Místní v klidu sedí před

svými domy, pijí čaj, hrají karty a občas se nevlídně podívají na ten

poprask kolem. Stejná situace se opakuje od Paříže až po Rio – staro­

usedlíci by chtěli peníze z turistického ruchu, ale bez těch turistů. Je

mi jich trochu líto. Myslím, že třeba v případě Benátek by opravdu

bylo spravedlivé místním jen poslat peníze na účet a  nejezdit tam.

„Dobrý den, posílám peníze za dovolenou v Benátkách. Na fotogra­

fiích vypadaly krásně. Užili jsme si je mnohem víc než Baltské moře,

kam jsme opravdu jeli. Tam byla jenom zima a  Němci.“ Věřím, že

tuto průkopnickou myšlenku jednou uvedu v život. Po vzoru míst­

ních jsem se s jistou dávkou bezohlednosti prodíral mezi turisty, abych

v jedné z postranních uliček našel zapadlé bistro. Čínské znaky nejsou

nijak podobné jídlům, která zastupují, a  tak jsem odsouzen k  čistě

náhodným volbám. Nacházím v tom jisté zalíbení. Místo dlouhého

zkoumání jídelního lístku prostě ukážu na znaky, které vypadají nej­

chutněji. V případě, že jsou v bistru i jiní hosté, využiji k výběru je.

Prohlédnu si, co mají na talíři, občas i s dovolením ochutnám. Pak

ukážu na jídlo, které mě zaujalo nejvíc. Náhodný výběr se zdařil i ten­

tokrát – dostal jsem lahodné taštičky plněné masem. Svět byl krásný

a klidný. Přesněji řečeno, byl krásný a klidný až do večera.

Zrovna zapadalo slunce a  já šel spokojeně po silnici, posilněn

už druhou večeří u místních. Poslouchal jsem Toulky českou minu­

lostí a  nad vzrušujícím příběhem Emila Holuba se mi takřka tajil

dech. Od dveří osamělého domu na mě radostně zamával pán, který

se rozhodl cizinci poskytnout kompletní servis. Nejprve mě usadil

a natrhal mi tašku plnou broskví. Jeho osmiletá dcera mi pak přines­

la čaj. K naší veselé skupině se připojila její matka s překladačem na

telefonu. Právě ona rozbila dosud idylické setkání. Existuje mnoho

věcí, které od svého hostitele nechcete slyšet – a už vůbec ne v de­

vět večer. Troufám si však říct, že věta „počkej chvíli, policie už je na


210

cestě“, zobrazená na displeji telefonu, patří k tomu vůbec nejhorší­

mu. „No police, no police,“ začal jsem volat a  zběsile gestikuloval

rukama. Číňané moc rádi opakují to, co říkáte. „No police,“ volala

na mě dáma a od srdce se smála. Povzbudivé. Přirozeně mě napadlo,

že bych utekl. Představa policisty, který mě s baterkou v ruce nahání

v poli, mě ale usadila zpátky na stoličku.

Čekání jsem si ukrátil učebnicí angličtiny, která ležela na ku­ chyňském stole. V  anglicko­čínském slovníku v  jejím závěru jsem se mezi dvěma stovkami slov snažil najít výrazy, které by mi mohly pomoci při komunikaci s policistou. Houkající policejní auto před domem zastavilo o půlhodinu později. Protože už byla tma, působil jeho maják ještě efektněji než obvykle. Policista anglicky přiroze­ ně neuměl ani slovo. Bylo mi jasné, že existují jen dvě možnosti – buď mu vysvětlím, co tady dělám, nebo odjedu s  ním. Podal jsem mu svůj červený pas (to je tu výhoda, protože vypadá trochu jako stranická knížka) a naznačil, že vše vysvětlím. Předsíň venkovského domu se změnila v jeviště a já zahájil divadelní představení. V sázce nebylo nic menšího než má svoboda. Rozhodl jsem se pantomimic­ ky ilustrovat jeden poutnický den. Lehl jsem si na zem, probudil se a začal chodit po místnosti. V jednom rohu bylo Chengdu, v dru­ hém Xi’an. Na cestě jsem mával čínskou vlaječkou a zdravil se s ne­ viditelnými domorodci. Poobědval jsem u jedné z rodin. Pak přišel večer, já se omyl v sudu a rozložil si spacák do trávy. U všeho jsem opakoval obě čínská slova, která znám  – „dobrý den“ a  „děkuji“. Policista se tvářil spokojeně a dokonce se i zasmál. Pak jsem mu na notebooku ukázal složku pečlivě vybraných fotografií „China Walk“. Fotografie z muzea kulturní revoluce, plakát Mao Ce­tunga, obědy u rodin, budovatelské mozaiky a pár snímků krajiny.

Policista brzy pochopil, že nic nepotřebuji a neznamenám žád­ né riziko. Naše loučení bylo takřka dojemné. Muž zákona se vyfo­ til se mnou a já se na oplátku vyfotil s ním. Ještě než nastoupil do


211

auta, poplácal mě po rameni a ukázal na dům lidí, kteří ho zavola­

li. „Home,“ vzpomněl si po chvíli na anglické slovo, naznačil spaní

a odjel. Zda mě ti lidé před příjezdem policisty chtěli ubytovat, nebo

ne, netuším. Každopádně jsem o půl hodiny později v jejich domě

jedl nudle a  pil pivo. U  večeře jsem se stal svědkem velmi zvláštní

scény. Když jedno z dětí upustilo na zem kus hovězího, žena ho zača­

la bít přes ruce s brutalitou vězeňského dozorce. Pak si všimla, že na

ni zírám s otevřenými ústy, a tak dítě zavlekla do vedlejší místnosti,

odkud se ještě dobrých pět minut ozývaly rány a křik. Z neurotičky

šla taková hrůza, že jsem hůlkami nikdy nejedl způsobněji než toho

večera. Bál jsem se, aby mě taky nepotrestala. Když se mi v noci chtě­

lo na záchod, raději jsem se spokojil s plastovou láhví. Abych týrané

dítě pomstil, láhev jsem ráno nechal na židli.

Podléhám kouzlu romantiky

Název kapitoly je jen trik. Na úvod bych rád promluvil o jedné ope­

raci, která proběhla u hysterické paní doma. Při rutinní večerní ob­

hlídce puchýřů jsem totiž zjistil, že mi v jednom z nich následkem

Jak vyzrát na puchýře

Puchýře jsem vždy pečlivě podlepoval, nepropichoval, mazal speciálním

gelem, několikrát denně umýval a  zahrnoval péčí hraničící s  mateřskou

láskou. Puchýřům se v takovém prostředí dařilo a vesele se rozmnožovaly

dál. Tentokrát jsem zvolil opačnou strategii, která se konečně ukázala jako

funkční – puchýře velkopansky ignoruji. Má chodidla se změnila v nehos­

tinnou měsíční krajinu a malých příživníků skutečně ubylo. Těm stávajícím

se daří velmi špatně a nebolí.






       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist