načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perunova krev II. - František Kotleta

Perunova krev II.

Elektronická kniha: Perunova krev II.
Autor:

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45% na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=628 Druhá část nového dvoudílného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 304
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-001-2101-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45% na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

František Kotleta

Perunova Krev II.

Epocha

&

freetim(e)publishing

(c) 2014


Obsah

Stalo se v minulém díle... ................... 3

Fešanda z kanálu ................................. 5

Rožanice .............................................. 33

Oběť ..................................................... 86

Nyja ................................................... 137

Luis .................................................... 180

Legie renegátů ................................. 229

Černobog .......................................... 276

Perun ................................................. 356

Perunův návrat ................................ 377

Sekyra proti kameni ........................ 418

Rehefeld-Zaunhaus ......................... 436

Poznámka autora ............................. 438

Poznámka nakladatele ................... 440


Stalo se v minulém díle...

Zabil jsem Moranu. Byla to hnusná stará bohyně.

Její dcery se rozhodly se pomstít. Sice nebyly

tak ošklivé jako jejich matka, ale dopadly

vesměs stejně. Když už jsem byl u toho zabíjení,

měl jsem sejmout i krásku jménem Chors. Ta

potvora mi totiž vrazila kudlu do břicha.

Máte v tom chaos? Buďte v klidu, já taky. To

poslední, na co jsem byl ještě před pár měsíci

ochotný věřit, byli slovanští bohové. Jenže pak

jsem se s nimi setkal. Osobně a dost na těsno.

Všechno to začalo, když komando složené

z bohů sloužících šílenému Velesovi vtrhlo na

předávku pašovaných diamantů a postřílelo

nejen ukrajinské mafiány, ale i moje přátele. Já

jediný jsem přežil. Problém byl v tom, že tím to

neskončilo, ale teprve začalo. Můj šéf totiž

jeden z těch šutrů někam zašantročil. A byl to

pěkně důležitý šutr. Původně patřil bohyni

Mokoši a dokázal oživovat mrtvé. Přesněji

uvádět je do formy zabijáckých zombií. Jednou

jsem ho použil a byla to docela sranda. Menší


sranda byla, že když jsem ten šutr, který chtěl

snad každý, kdo mezi slovanskými bohy a jinými

mytickými potvorami něco znamenal, dal už

zmíněné bohyni Chors, za odměnu mě zabila.

Jenže já žiju. Nevím proč, a už vůbec netuším,

proč mě do toho kanálu zatáhl vodní démon

Trebor, kterého jsem už dvakrát zabil. Tedy

alespoň jsem si to myslel. Samé hádanky a

otazníky. Ale dokud dýchám, doufám, jak se říká.

A já k tomu dodávám, že dokud žiju, tak doufám

v to, že tu děvku Chors připravím o život.


Fešanda z kanálu

„Jsi vážně šeredná,“ řekl jsem upřímně.

„Já vím. Proto žiju v kanále,“ usmála se zeširoka a ukázala přitom řadu tenkých ostrých zubů. Vidět ten úsměv v pěti letech, do konce života bych se pomočoval.

„No nic, dohoda je dohoda. Souložit se bude, i kdybych u toho měl zemřít,“ řekl jsem odhodlaně.

„Hodnej kluk,“ pravila zrůda a znova se zeširoka usmála. Nejspíš zkoušela mou odolnost.

* * *

Ležel jsem na podlaze z červených cihel a jen

slabě dýchal.

„Kap, kap, kap,“ odpadávaly ze mě na podlahu v pravidelném rytmu kapky špinavé vody.

Cítil jsem se neuvěřitelně slabý a malátný. Jako bych se probudil po nějakém hodně dlouhém spánku v nějaké zatraceně studené místnosti. Rozevřel jsem prsty na pravé ruce. Šlo to jen velmi pomalu. Úplně jsem slyšel, jak mi přitom lupou klouby.

Zkusil jsem se postavit, ale byl to hloupý nápad. Zamotala se mi hlava, a tak jsem se rychle zase schoulil do náruče podlahy.

Druhý pokus byl už mnohem méně ambiciózní. Opatrně jsem se posadil a zapřel rukama, abych zase nespadl. Tohle jsem zvládl na výbornou. Poblikávající světlo sice nebylo nic moc, ale i tak jsem dobře viděl, co zbylo z mého oblečení. Proměnilo se v podstatě v cáry. Na mnoha místech prodřené a proděravěné. Některé části dokonce vypadaly jako okousané malými ostrými zoubky.

„Brrr,“ otřásl jsem se při představě, co mě tak asi mohlo okusovat.

Největší díru v triku jsem měl na břiše. Stačilo odhrnout kousek látky, který je zakrýval, a podívat se. Žádnou ránu po noži jsem nenašel. Dokonce ani jizvu. Scvrklá a namodralá kůže plná podlitin sice nevypadala zrovna sexy, ale po tom, jak mi v břiše rejdila kudlou jedna proradná božská čubka, nezůstalo ani památky.

Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Po tom všem, co jsem v posledních týdnech zažil, už by mě nepřekvapilo, ani kdyby se mi zjevil svatý Petr, nabídl mi jointa a požádal o trošku toho orálního sexu. Podlehl jsem vlastní fantazii a rychle se rozhlédl kolem, jestli někde poblíž nečeká svatý Petr s jointem v puse a boulí v kalhotách, ale byla to naštěstí lichá obava. Vypadalo to, že jsem někde ve staré kanalizaci pod Prahou. Voda, která dole tekla a v níž zmizel Trebor, vypadala jako splašky z kanálů na povrchu. Odpadní voda z domácností by nejspíš páchla mnohem intenzivněji.

Když jsem přestal zkoumat vlastní tělo, identifikoval jsem tři různé druhy zvuků. Nejsilnějším byl hukot tekoucí vody. Dalším bylo praskání v zářivce, kterou jsem sice neviděl, ale bez jejíhož občas blikajícího světla bych se těžko mohl prohlížet. A nakonec tu byl zvuk, který se nedal popsat jinak než jako šoupavý.

„Svš, svš, svš, svš,“ blížilo se ke mně.

Automaticky jsem hrábl do podpaží pro pistoli, ale nebylo tam ani pouzdro. Na kotníku to samé. Při tom marném prošátrávání jsem si uvědomil, že jediné, co mám na sobě kromě oblečení proměněného na hadry, je kamínek od té bláznivé posluhovačky Chors. Vzal jsem ho do ruky a podíval se na něj...

„Cože?“ zašeptal jsem. Kamínek, který byl předtím rozhodně tmavý a s bublinkami, takže vypadal jako štěrk ze sopečné vyvřeliny, byl teď tmavě rudý. Jen ty bublinky na něm zůstaly.

„Svš, svš, svš,“ přihlásil se o pozornost zase ten šoupavý zvuk. Rozhodně se ke mně blížil.

Ať to bylo cokoliv, chtěl jsem tomu čelit vstoje. Po kolenou jsem se doplazil k širokému sloupu, který nahoře přecházel v oblouk a pak další sloup. Zapřel jsem se o něj zády a pomaličku, centimetr po centimetru jsem se s pomocí pevné opory dokázal postavit. Zamotala se mi přitom hlava. Připadalo mi, že jsem nějak příliš vysoko.

„Mrtvý muži, kdepak jsi?“ ozval se pár metrů ode mě ženský hlas.

* * *

Pokud si dobře vzpomínám, tak poslední, kdo


o mně mluvil jako o mrtvém muži, byla větrnice,

která mě vážně chtěla zabít. Tohle ale neznělo,

jako by mě tazatelka chtěla mít skutečně

mrtvého. Ať už se blížil kdokoliv, její hlas jsem

neznal. Nepochyboval jsem ale, že ho znal

Trebor. Ten, na koho tady před pár minutami

vyřvával, byla určitě žena, která se ke mně

blížila a vydávala přitom ten zvláštní, šoupavý

zvuk.

„Svš, svš,“ ozvalo se zpoza sloupu.

Za chvíli jsem ji konečně uviděl. Vytřeštil jsem oči a pak je v panice zase zavřel.

* * *

Odpovědí na zavřené oči byl hurónský smích.

Veselý, přímo od srdce.

„Poslední dobou se mi to stává pořád. Pitomý Hollywood,“ řekla pobaveným hlasem příšera, která stála jenom kousek ode mě. „Ty oči můžeš klidně otevřít. Pohledem na mě nezkameníš,“ dodala.

Pomalu jsem otevřel jedno oko. Pak druhé. Vážně jsem se v kámen neproměnil.

„Omlouvám se. Pitomý Hollywood,“ řekl jsem.

„Omluva přijata, Boji zasvěcený,“ pokrčila tváře v lehkém úsměvu stvůra.

* * *

Stvůra to vážně byla. A proč ta panika se

zavřeným očima? Nejspíš přirozený reflex

diváka filmové klasiky. Stvoření, které jsem

potkal, totiž vypadalo jako medúza ze Souboje

titánů. Jen ty vlasy měla svoje. Byly dlouhé a

slušně pocuchané, hadi v nich ovšem nebyli

žádní. Ale to tělo, to byla prostě medúza. Od

pasu výš vypadala jako obyčejná žena. Nahá

žena, dlužno dodat. Měla vlastně docela

pohlednou tvář a statné tělo s velkými prsy

s masivními tmavými dvorci a velkými

bradavkami, které hrdě nesla vztyčené vpřed.

Od pasu dolů už se ale postupně měnila v plaza.

Neměla nohy, jen velký tlustý tmavě zelený

šupinatý ocas. Proto ten zvuk, který vydávala,

když se pohybovala.


„Když nejsi medúza, kdo jsi?“ osmělil jsem se. Stvoření nevypadalo, že mě chce slupnout, tak jsem kul železo, dokud bylo žhavé.

„Má matka mě pojmenovala Zmija. Proč, to asi tušíš,“ pokrčila rameny stvůra.

„No, zkusil bych si tipnout,“ zašklebil jsem se. „Asi neměla moc fantazie,“ dodal jsem.

„Fantazie není to jediné, co mé matce chybí. Hned po narození mě šoupla na výchovu kněžím ve svém chrámu. Když ho křesťané rozbili, ani se nepřišla pozeptat, jak se mi daří.“

„Jo, rodina, s tou je to vždycky těžký,“ pokrčil jsem soucitně rameny.

„Má matka se jmenuje Chors, aby bylo jasno.“

* * *

Byla to slušná tříminutovka trapného ticha.

Myslím, že Zmija si to užívala. Já už méně.

Jenom při vyslovení toho jména mě zabolely

žaludek i ledviny naráz. Hledal jsem ve své

hlavě, jestli se tam ještě někde neskrývá hlas,


který mě nutil chovat se jako idiot bez špetky

logiky a pudu sebezáchovy, ale nejspíš to

Chorsino kouzlo, které mě tak dlouho ovládalo,

bylo pryč.

„To kouzlo už tě neovládá. Nemusíš se bát,“ přerušila nastalé ticho Zmija, jako by přesně věděla, na co myslím. „Ona ho sama definitivně zrušila tím, že tě zabila.“

„Nezabila mě,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Myslíš?“ přimhouřila oči Zmija. Ve skutečnosti to nebyla otázka.

„Trebor tě hledal na dně Vltavy dobrý týden. Proud tě odnesl hezkých pár kilometrů daleko.“

Podlomila se mi kolena. Podél zdi jsem se svezl na podlahu. Sedl jsem si a rukama se chytl za hlavu. „Potřeboval bych cigáro,“ zamumlal jsem zoufale.

„Nemůžu sloužit, Boji zasvěcený,“ pokrčila rameny.

„Takhle mi říkala ta bláznivá dívka, která sloužila u Chors, jak se jmenovala...,“ lovil jsem v paměti.

„To jméno tam nenajdeš, určitě ti ho neřekla. Málokdo ho zná. Alespoň to pravé,“ řekla Zmija.

„Aha,“ vypustil jsem z úst, jako bych snad něco chápal, ale byl jsem naprosto mimo. Absolutně mimo.

„Bez ní bys tu nebyl. Ten kámen...,“ nedořekla. Místo toho ukázala směrem na můj hrudník.

Dárek od bláznivé dívky jsem vzal opatrně do ruky.

„Je to Kámen nesmrtelnosti. Kdo ho má při sobě, toho duše tělo neopustí,“ řekla, jako by něco nebo někoho citovala.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se.

„Že ta bláznivá dívka ti dala něco, pro co by si Chors klidně sežrala vlastní nohu. Syrovou.“

* * *

Slova o žraní vlastní nohy byla to poslední, co si

pamatuji. Zjevení Zmiji a informace, že jsem

ležel týden na dně Vltavy jako mrtvola, to už

bylo na můj poničený organismus prostě moc,

takže jsem regulérně omdlel.

Probral jsem se na kanapi. Měkkém

prostorném kanapi. Pravda, páchlo trochu

zatuchlinou, ale co by člověk chtěl od nábytku

v kanále? To kanape bylo tmavě zelené. Nejspíš

si ho Zmija vybírala tak, aby jí šlo k pleti. Tedy

k pleti na ocase, protože tělo od pasu výš mělo

barvu normální lidské kůže. Kanape nebylo

žádná Ikea. Vypadalo jako něco

prvorepublikového, maximálně padesátá léta.

Místnost, ve které kanape stálo, působila

vlastně docela útulně. Byl to takový budoár

staré dámy. Všude vesměs nábytek

prvorepublikového, místy až

rakousko-uherského původu. Místnost samotná

byla tvůrci kanalizace nejspíš zamýšlená jako

sklad. Uzavíraly ji masivní železné dveře

ozdobené mapami rzi. Světlo v místnosti

pocházelo od velké lampy stojící v rohu. Místo

zásuvky čouhal ze zdi svazek drátů. Vážně by

mě zajímalo, kdo dělal těmhle mytickým

bytostem elektrické rozvody, protože tohle

klubko starých drátů pod napětím vypadalo, že

brzo někoho zabije. Ale když jste nesmrtelná

pohanská stvůra, bezpečnost domácích

spotřebičů vás nejspíš moc netrápí.

Zmija seděla na koberci kousek ode mě. Že sedí, jsem poznal podle toho, že měla tělo mnohem níž, než když jsme se setkali poprvé. Technicky vzato to ale bylo jedno. Když jste napůl had, sedíte prakticky pořád.

Nebo vlastně ležíte?

„Donesla jsem ti vodu a trochu jídla. Byl jsi týden mrtvý, nejspíš ti vyhládlo,“ usmála se Zmija a pokynula hlavou směrem k malému stolečku. Byla na něm ošoupaná pet láhev plná čisté vody a balíček sušenek Opavia. Nejdřív jsem se vrhl na vodu. Kdo by to byl řekl, ale ležet týden na dně řeky, to jednoho vysuší. Když jsem do posledního drobku snědl i sušenky, vzal jsem do ruky červený kámen a udělal na stvůru psí očka: „Myslím, že bych docela ocenil, kdybys mi to mohla vysvětlit. To s tou smrtí a tak.“

Zmija chápavě pokývala hlavou: „Nejspíš bych to měla vzít od začátku. Existence bohů se traduje až k nejvyššímu a nejmocnějšímu bohu, který měl pět potomků...“

„Velese, Svantovíta, Černoboga, Mokoši a Peruna,“ přerušil jsem Zmiju. „To mi vyprávěla Chors po jedné moc povedené souloži,“ dodal jsem a snažil se přitom tvářit, jako že souložení její matky byla vlastně dost pěkná otrava a povinnost, kterou bych si raději odpustil. S ohledem na následný vývoj to byla i pravda.

„Správně,“ pokývala hlavou stvůra. „Tahle pětice svého stvořitele zabila, a získala tím jeho moc.“

„Tohle už mi paní matinka řekla, akorát to s tou mocí vynechala,“ zašklebil jsem se a dopil láhev vody na stole.

„Moc, kterou měli, byla obrovská. Nedokázali ji zvládnout. Ničila jejich mysl i tělo. A tak Perun vymyslel, že každý z nich vloží kus své moci do nějaké věci. Díky tomu budou s mocí dál pracovat, ale nezničí je. Každý z pěti nejmocnějších bohů proto vytvořil nějaký sobě blízký artefakt. Veles vložil moc ohně do rudého krystalu. Mokoše ukryla moc ovládat mrtvé do modrého kamene. Svantovít si vytvořil pohár, díky kterému má každý, kdo se jej napije, od východu slunce k novému východu nesmrtelnost. Černobog vzal obyčejnou dubovou hůl a vložil do ní sílu měnit lidi ve vlkodlaky a vládnout jim...“

„Tu hůl jsem u něj viděl,“ přerušil jsem ji.

„... a Perun dal kus své moci do železné sekyry. Jeho sekyra dokázala zabít každého a zároveň překonat moc jakéhokoliv artefaktu. Každý z bohů také může vložit další kousek své moci do nějaké jiné věci. Nikdo to ale nedělal. Proč by ses chtěl dělit o moc s někým jiným? Jen Perun takový byl. Vytvořil pár dalších artefaktů, které dával jako dárky svým nejbližším. To, co máš na krku, je jeden z nich. Perun jí ho dal osobně.“

„Uf,“ vydechl jsem a pevně stiskl talisman v ruce. Představa, že vlastním něco, co vytvořil mytický vládce slovanských bohů, byla omračující. Zvlášť po tom, co jsem v posledních týdnech zažil. Ta dívka mi zachránila život. Jen bych zatraceně rád jednou zjistil proč. Jaký měla důvod dávat mi něco tak mocného? Všechny své myšlenky jsem ale rychle zahnal pryč, protože Zmija pokračovala ve vyprávění. Nejspíš si užívala, že má s kým mluvit. V kanále se asi moc čilý společenský život nevedl.

„Díky moci sdílené s artefakty vládla tato pětice božských sourozenců lidem stovky let. Lidé jim obětovali, uctívali je, sloužili jim pro jejich pohodlí i pobavení. Jenže pak byl Svantovít zabit a jeho pohár zmizel. Každý podezíral každého, že si pohár přivlastnil a chce ovládnout i zbývající artefakty. Sourozenci se rozešli ve zlém a začali spolu bojovat. V jedné strašlivé bitvě byla zabita Mokoše, ale její artefakt také zmizel. Krátce nato se ztratil i Perun. Nikdo neví kam. Díky tomu ale války ustaly. Zůstali totiž už jen dva bohové s artefakty – Černobog a Veles. Mezi ně se rozdělili bohové a jejich potomci, kteří dobu válek přežili. Ti, kdo se nechtěli přidat ani na jednu stranu, se nakonec semkli kolem Svaroga, nejstaršího Perunova syna. Tyto tři frakce ovšem navzdory relativnímu míru a ukrytí se před světem, který na ně pomalu zapomněl, protože víru v jejich moc nahradila víra v ukřižovaného, pořád pátraly po ztracených artefaktech moci – Svantovítově poháru a Mokošině kameni. Proto se všichni mohli zbláznit, když se objevil Mokošin kámen.“

„Který teď díky mně vlastní Chors.“

„Ano. Chtěli jsme, aby ten artefakt získal Svarog. Zůstala by tak zachována rovnováha. Každá frakce by měla jeden artefakt moci. Jenže Trebor tu informaci o objevení Mokošina kamene prodal Velesovi. Když jsme se to dozvěděli, málem jsme ho zabili. Dostal nůž na krk, aby ten kámen získal pro nás, jenže selhal.“

„Nemůže za to, poštval jsem na něj zombie,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

„Chtěli jsme tě zabít,“ podívala se mi zpříma do očí Zmija. „Kdybys byl mrtvý, nic z toho se nemuselo stát.“

Stvůra vypadala výhružně. Tak výhružně, jak jen bytost, která je napůl žena a napůl had, může vypadat, když se zamračí a říká něco o tom, že by chtěla, abych byl dávno mrtvý.

„Co to znamená, my?“ zeptal jsem se rychle, abych navedl konverzaci jiným směrem.

„Renegáti. Neutrálové. Nejsme součástí ani jedné frakce. A sami nejsme žádná frakce. Jen když je nejhůř, tak se spojíme dohromady. A když někdo sbírá artefakty, tak to je zatraceně špatně pro nás pro všechny.“

„Chápu. Narušuje rovnováhu a to se vám nelíbí.“

„Líbí či nelíbí, o to nejde. Problém je, že vlastník více artefaktů má strašlivou moc. Jednou z výhod moci je vláda nad všemi bohy a jejich potomky. Je to moc, které nemůžeme dlouho odolávat. Bůh vládnoucí několika artefakty nás dřív nebo později přinutí k tomu, abychom mu sloužili. To je konec nejen znesvářených frakcí, ale i naší svobody. Věř mi, že ten poslední, komu bych chtěla sloužit, je moje drahá matinka,“ slovo matinka vyslovila se stejným opovržením, jaké lidé obvykle vkládají do slov jako děvka, kurva nebo politik.

„A nejen to. Legenda praví, že pokud někdo vlastní tři a více artefaktů, vrátí zpátky pohanství, prostě staré časy. Magie získá svou původní sílu, lidé zavrhnou ukřižovaného a budou opět uctívat dávné bohy,“ dodala.

„Ajaj, z toho by Ježíšek asi neměl moc velkou radost,“ zakroutil jsem hlavou.

„Tak to by rozhodně neměl,“ usmála se Zmija.

* * *


Možná za to mohlo teplo, které ve skladu

panovalo. Možná mi pomohla ta voda a sušenky,

ale začínal jsem se cítit o něco lépe. Kdybych si

ale mohl dát sprchu a obléct si něco, co se týden

neválelo na dně Vltavy, cítil bych se přece

jenom ještě líp.

„Proč jsi vlastně přinutila Trebora, aby mě vylovil?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Protože Trebor je vodní démon. Voda je jeho živel. A dlužil nám to. Za to, jak to pohnojil s Mokošiným kamenem.“

„Nemyslel jsem proč Trebor, ale proč já. Proč ta námaha? Říkala jsi, že jste chtěli, abych byl mrtvý. Já jsem už mrtvý konečně byl. Navíc jsem bezcenný, když už má Mokošin kámen Chors.“ Jen co jsem to dořekl, došlo mi, že jsem sice udeřil hřebík na hlavičku, ale nemusel jsem to říkat nahlas.

Zmija můj popis situace kvitovala souhlasným pokýváním hlavou. „To máš pravdu. Ale Rožanice to tak chtěla a její přání respektuji. Chtěla, abych tě našla a řekla ti vše, co potřebuješ vědět. Tvrdila, že pak už budeš vědět, co máš dělat.“

„Rožanice?“

„Ta, které říkáš bláznivá dívka. Rožanice. První dcera Perunova se smrtelnou ženou. Bývala jeho miláčkem. Vydává se za vílu, proto se vetřela k Chors, ale není dcera Mokošina. Její matka byla člověk. Ve své době nejkrásnější slovanská dívka. Proto ji Perun svedl. Byl to jakýsi precedent, protože do té doby bohové s lidmi nesouložili. Pak se to ovšem docela drsně zvrhlo,“ zamrkala na mě chlípně.

„Ten kámen, který máš na krku, jí věnoval sám Perun. Nerozumím tomu, proč ho dala tobě,“ dodala a významně pokrčila rameny.

Zase mě rozbolela hlava. Zmija mi objasnila spoustu záhad, kolem kterých jsem pod vlivem Chorsina kouzla jenom tápal, ale čím víc mluvila, tím víc nových otazníků přede mě kladla. Na jejich zodpovězení bude ale času dost. Teď bych si možná mohl začít užívat, že jsem to prostě všechno přežil.

„Problém je v tom, že Rožanice nebyla ve svých instrukcích příliš přesná. Například už mi neřekla, že tě sama nesmím zabít, což je něco, co se zrovna chystám udělat.“

Tolik k užívání si toho, že jsem přežil.

* * *

„Ehm,“ zakuckal jsem se. „Není problém v tom,

že mám tu věcičku, díky které moje duše

neopustí moje tělo?“ namítl jsem.

„Když ti ji vezmu, tak je to jedno,“ pokrčila rameny Zmija.

„Uf, a co když ti řeknu, že pokud mě zabiješ, tak nebudeš o nic lepší než tvoje matka? Ta už to udělala. Dvakrát,“ snažil jsem se zahrát na city.

„Vždycky budu lepší než moje matka, věř mi. Navíc ty jsi ten, kdo jí dal jeden z pěti nejmocnějších artefaktů. Rožanice je hodná holka, ale měla se vyjádřit jasněji. Co chtěla, jsem splnila, teď je čas užít si zabitím Chorsina zavrženého milence.“

Rychle jsem se rozhlédl po místnosti. Byla tu spousta nábytku, ale nic, co by vypadalo, že by mohlo připravit o život dvoumetrovou hadoženu. Z lehu jsem přešel do sedu a pak jsem se přikrčil na jednu stranu gauče, co nejdál od Zmiji. Vypadalo to, že se mohu i docela dobře hýbat, ale boj, to je něco jiného.

„Sakra, tak hezky jsme si povídali a ty takhle. Nemůžu pro tebe něco udělat? Něco, z čeho bys mohla mít větší užitek než z mé smrti?“

Zmija, která se zatím pomaličku plazila ke mně, se zastavila a její tvář se rozjasnila: „Už jsem se lekla, že se nezeptáš.“

* * *

„Sex?!“ vykřikl jsem a přitom si ji změřil od

hlavy až ke konci ocasu. Teprve teď mi došlo, že

ta skulinka v místě, kde končí ženské tělo a

začíná hadí, je její pohlaví.

„Nebo smrt. Vyber si,“ pokrčila rameny laškovně Zmija.

* * *

„Jsi vážně šeredná,“ řekl jsem upřímně.


„Já vím. Proto žiju v kanále,“ usmála se široce a ukázala přitom řadu tenkých ostrých zubů. Vidět ten úsměv v pěti letech, do konce života bych se pomočoval.

„No nic, dohoda je dohoda. Souložit se bude, i kdybych u toho měl zemřít,“ řekl jsem odhodlaně.

„Hodnej kluk,“ pravila zrůda a znova se ze široka usmála. Nejspíš zkoušela mou odolnost.

V tu chvíli už jsem byl svlečený a přemýšlel, jak to všechno vlastně technicky provést. Za pomoci gauče, základní geometrie a trochy té fyziky to nakonec šlo.

O samotné realizaci už se raději zmiňovat nebudu. Sám bych na ni nejraději dočista zapomněl. Zvlášť na ten okamžik, kdy blahem začala syčet. V tu chvíli se mi smrt zdála přece jenom důstojnějším řešením mé situace.

* * *

„Děkuji,“ řekla, když se blaženě natáhla na

koberci a já se posadil zpátky na gauč.


„Děkuji?“ zbystřil jsem. „Že tys mě ve skutečnosti nechtěla zabít?“

Zmija se pobaveně usmála.

„Ráda straším chlapy, než je ojedu. Když tenkrát křesťané zničili matčin chrám, byla to Rožanice, kdo mě zachránil. Asi by ji dost naštvalo, kdybych tě zabila. Nemohla bych jí to udělat.“

Zůstal jsem na ni vyjeveně civět. Ta hadoděvka mě normálně sprostě ojela pod pohrůžkou násilí! Usilovně jsem přemýšlel, jak jí to vrátit. Napadaly mě hlášky jako: „Tvoje matka je víc sexy a navíc nemá ocas, takže jsem celou dobu, co jsem to s tebou dělal, myslel na ni, navzdory tomu, že je to svině, která mě chtěla zabít, ale jinak by mi nestál;“ nebo „Až tě budu ojíždět příště, tak jedině tyčí na odchyt hadů,“ ale nakonec jsem prostě mlčel. Nějak mi došlo, že být nesmrtelná zrůda skrývající se v kanále nejspíš není žádná sranda a Zmija se prostě snaží chopit každou možnost, kterou jí osud nabídne, za pačesy. A teď jí nabídl mě. A že mě chytla pořádně za... Ne, tohle musím nějak dostat z hlavy. Spoustu alkoholu, chce to spoustu alkoholu.

Každopádně tohle se nikdy, za žádných okolností nesmí dozvědět Libor. A už vůbec ne Markéta. Do konce života by mi k narozeninám dávali užovky a syčeli na mě.

* * *

„Nevíš, co se stalo s mými přáteli potom, co mě

tvoje dobrá matička k smrti probodnula?“ zeptal

jsem se, když jsem se konečně dokázal trochu

vzpamatovat z událostí posledních minut.

„Chromý muž a tlustá žena?“ řekla Zmija, která se slastně rozvalovala na koberci. Vypadala vážně spokojeně.

„Trebor říkal, že je Chors chytila. Nejspíš jimi nakrmí mého bratra.“

„Co?!“

„Bratra. Každý její potomek je stvůra. Rožanice říká, že je to kvůli tomu, že je hluboko uvnitř zkažená a zvrácená. Každé její dítě je zvířecí míšenec. Některé zvlášť odporné rovnou zabila. Mě a spoustu dalších strčila kněžím na výchovu. Jediný, koho si nechala, je můj bratr Jastarica.“

„Taky napůl had?“ vyjekl jsem a vzpomněl jsem si, jak podrážděně Chors reagovala, když jsem se jí v břevnovské vile zeptal na potomky. Tohle byl ten důvod: všichni byli zrůdičky.

„No, tak nějak by se to taky dalo říct. Jastarica je skutečná zrůda. Nejspíš proto si ho máti nechala u sebe,“ pokrčila rameny.

„Dáme ještě jedno kolo?“ dodala laškovně.

„Ach Bože, jenom to ne,“ zaúpěl jsem. Nejen, že bych další soulož se stvůrou už asi nezvládl, ale musel jsem vypadnout. Musel jsem zachránit Libora s Markétou. To, že je Chors chytila a hodlá je použít jako potravu pro nějaké děsivější monstrum, než je to, co jsem právě osouložil, je jako vždycky moje chyba a prostě nesmím připustit, aby mí staří spolubojovníci skončili jako něčí žrádlo.

„Ty nebudeš moc gentleman, co?“ zeptala se dotčeně.

„Říká stvůra, co mě ojela pod pohrůžkou zabití,“ vyprskl jsem a hned svých slov zalitoval.

„Hele, Zmijo, promiň. Máš pěkný prsa a hezkej obličej a sex s tebou nebyl vlastně tak špatnej, jak se tady tvářím, a na to, že žiješ v kanále, ani moc nesmrdíš, ale já ty dva – chromého muže a tlustou ženu – mám fakt rád. Nechci, aby z nich měl tvůj bráška gáblík. Musím odsud. Musím zjistit, kde je drží a zachránit je.“

Zmija lehce pokývala hlavou. Nejspíš jsem jí dost možná řekl největší lichotku, jakou v životě slyšela, protože se zvedla a odplazila se do rohu místnosti, kde stála velká plechová skříň. I na ní už byly stopy rzi. Se skřípěním ji otevřela a vyndala z ní nůž. Rozhodně to nebyl žádný řadový kudlipich. Nůž byl z jediného kusu kovu vytvarovaného do ostří i rukojeti. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

„Meteoritické železo ukuté kněžími v Perunově svatyni. Má moc zraňovat bohy a jejich potomky. Mohlo by se ti to hodit,“ řekla a než bych stihl pořádně zasyčet, připlazila se zpátky ke mně.

Vzal jsem nůž do ruky. Měl určitě přes třicet centimetrů a vážil dobré kilo.

„Co za to?“

„Nášup?“ usmála se lascivně.

„Ajajaj, takový dárek nemohu přijmout,“ strkal jsem jí nůž bleskurychle zpátky do ruky.

„Ty jsi strašná upejpavka,“ zasmála se, čímž opět odhalila pusu plnou ostrých zubů, a ve velkorysém gestu mi lehce odstrčila ruku vracející nůž.

„Jen si ho nech,“ řekla a otočila se ke mně zády. „Venku se šeří, ideální čas na vylézání z kanálu.“

„Aha, jo, super,“ zamumlal jsem a vyrazil za ní. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem pořád nahý. Vrátil jsem se ke gauči, posbíral z něho zbytky svého oblečení a oblékl se. Z větší části už uschly, ale i tak jsem vypadal jako strašák do jahod. Alespoň že ty boty zůstaly celé.

* * *

Zmija znala labyrint pražského podzemí vskutku

dokonale. Většinou jsme šli v úplné tmě, ale

stvůra se plazila naprosto sebejistě. Ani na

chvíli nezaváhala. Zastavila se, až když naše


cesta skončila. Skrz poklop kanálu k nám

prosvítalo slabé šeré světlo z ulice. Nejspíš od

nějaké vzdálené pouliční lampy. Tahle část

podzemí vypadala dost používaně. Bylo tu

nainstalováno nové osvětlení a žebřík, který

vedl nahoru, měl na sobě souvislou vrstvu

šedého nátěru bez jediné stopy rzi.

Zmija se na mě podívala a bez jakéhokoliv varování mě chytla za týl a přisála své rty na mé v uslintaném francouzském polibku.

„Kdyby sis chtěl zase užít, stačí vlézt do kanálu,“ řekla, když naše líbačka na rozloučenou skončila.

„Když mé sexuální zoufalství dostoupí vrcholu, slibuji, že se stavím,“ řekl jsem, ale pro jistotu až v okamžiku, kdy jsem bezpečně stoupal po žebříku zpátky na povrch.

„A Zmijo, jsi sice šílená, ale děkuju ti, že jsi mě zachránila. A taky za ten nůž,“ dodal jsem, protože navzdory nečekanému sexuálnímu dobrodružství velmi netradičního charakteru jsem té hadoženě vážně vděčný byl.

„Není zač, krasavče. A budu čekat,“ zasmála se a s tichým „svš, svš,“ zmizela v útrobách pražské kanalizace. Rožanice Venku nebyla až taková tma, jakou jsem čekal. Tipoval jsem, že může být něco mezi osmou a devátou večer. Odhadoval jsem, že je přelom července a srpna. Panovalo příjemné teplo, které ovanulo mé stále ještě notně prokřehlé tělo. Byl to úžasný pocit. O něco méně úžasným pocitem byl zájem skupinky Japonců, která dusala po chodníku směrem od Královského letohrádku. Nedaleko od něj jsem totiž z kanálu vystoupil. Bylo jasné, proč mě Zmija zavedla sem. Ocitl jsem se jen kousek od Břevnova. O dobré dva kilometry dál stála Chorsina vila. A kde jinde bych měl začít pátrání po svých přátelích než právě tam?

Japonci se zastavili a se zájmem mě sledovali. Nejspíš přemýšleli, nakolik jsem nebezpečný. Pak ale první z nich vytáhl foťák, a jakmile udělal jeden snímek, ostatní se jako na povel přidali.

„Hubulu, bubulu, dubulu, velký gugu jsem já, mě každá hadožena zná,“ zatancoval jsem jim,

udělal několik ošklivých šklebů a odpajdal co

nejdál od nich. Přitom jsem si rukou chránil nůž

schovaný v kalhotách. Jeho masivní rukojeť

vyčuhovala ven, a tak jsem se ji snažil co nejvíce

zakrývat dlaní levé ruky. Praha je prostě Praha.

Otrhaný špinavý magor na ulici nemá problém.

Skoro nikdo si jej nevšímá, každý jen sklopí zrak

nebo přejde na druhou stranu ulice, a hlouček

turistů má o zážitek postaráno, ale otrhaný

špinavý magor na ulici s nožem, to už je jiná. To

už všímaví důchodci a bojácné maminky vytáčejí

158. Policajti by mohli být problém. Velký.

Nejen pokud je někdo zavolá. Hlavně měšťáci,

kteří mají na práci jenom nasazování botiček za

špatné parkování a rozdávání pokut za nesbírání

psích hovínek, hrozně rádi týrají potulné

houmlesáky. A můj problém byl, že jsem neměl

žádný doklad. A i kdyby, nic by to neřešilo.

Předpokládám, že jsem byl v celostátním pátrání

coby nebezpečný zločinec střílející po

policajtech při svém útěku z nemocnice.

Prodíral jsem se tedy ulicemi, občas si

zamumlal nějaké to: „Hubulu, bubulu, dubulu,“

aby měl národ hned jasno, že jsem jenom pomatený blázen, a rozhlížel se po policajtech. Jenom jednou jsem v dálce zahlédl projíždět auto státní policie, ale stačilo, abych se na chvíli schoval za strom.

„Cigáro, hubulu, bubulu, nemáš cigáro, dubulu?“ zahuhlal jsem na dvacetiletýho kluka v metalovém outfitu. Nejdřív se leknul, ale nakonec vytáhl startku a opatrně mi ji podal.

„Oheň, bubulu,“ dodal jsem místo poděkování. Metalák chvíli přemýšlel, ale pak vyndal z kapsy zápalky a hodil je po mně.

„Si je nech, chlape,“ řekl a ostrou chůzí vyrazil co nejdál ode mě.

„Dík, kluku, bubulu,“ pustil jsem za ním slova díků a natěšeně si zapálil cigaretu. Byla to taková síla, že jsem si musel sednout na patník, aby mě cigáro nesložilo. Na chvíli se mi dokonce zamotala hlava.

Jo, bejt mrtvola, to si jeden na nikotin odvykne.

* * * Cesta k Chorsině vile mi trvala déle, než jsem

čekal. Párkrát jsem se ztratil a několikrát jsem

se musel vracet. Aby ne. Byl jsem tu jen jednou.

Při cestě sem mě dovezla na motorce Chors po

těžké bitvě, takže jsem byl rád, že jsem z té

motorky nespadnul. Když jsem pak vilu opouštěl,

měl jsem dost drsnou ostrahu složenou z Jarila,

Vesny a plešouna v baloňáku, a mé myšlenky

tudíž byly upnuté na něco jiného než pečlivé

sledování trasy. Naštěstí jsem po cestě

vysomroval ještě jednu cigaretu od dvou holek,

které přede mě na zem hodily camelku, jenom

aby se mě co nejrychleji zbavily, a nakonec jsem

se chytil pár orientačních bodů, které mě na to

správné místo přivedly.

Pohled na vilu připomínající šlechtické sídlo

rozevřené ve tvaru písmene V o třech patrech a

vysoké střeše pokryté červenými taškami mi

sevřel hrdlo. Dost možná je tam teď někde

Chors, bohyně, která mě dvakrát zabila. Poprvé

přitom zařídila, abych přežil a mohla mě využít

pro své potřeby. Tělesné i mocenské. Podruhé

už mě chtěla jenom definitivně odklidit z cesty.

Dokouřil jsem cigaretu až k filtru a doufal, že

měla Zmija pravdu a kouzlo, kterým mě bohyně

ovládala, je definitivně pryč. Zkusil jsem si pro

jistotu představit její tvář, ale kromě vlny

nenávisti a zrychleného dechu plného vzteku se

ve mně nic neobjevilo.

* * *

Prošel jsem okolo vily třikrát, abych odhalil

případná bezpečnostní opatření. Vypadalo to, že

tu žádná nejsou. Alespoň ne taková, na která

jsem byl zvyklý. Žádné kamery, žádná

automaticky se rozsvěcující světla aktivovaná

pohybem, žádná bezpečnostní pohybová čidla.

Nic takového jsem neodhalil. Jen před vchodem

u úplně prázdného parkoviště stály dvě dívky.

Bezesporu víly. Obě měly na zádech luky.

Sledoval jsem je dobrou čtvrthodinku, ale

nevypadalo to, že mají v úmyslu slídit okolo vily.

Nejspíš byly něco jako čestná stráž. Nebo

možná jen nikomu z Chorsina fraucimoru

nepřišlo na mysl, že by se vůbec někdo mohl

odvážit do vily nenápadně proniknout. Nejspíš

byly zvyklé pouze na čelní útoky. Nebo spíš

žádné.

Stiskl jsem chladné železo Zmijina nože

v zubech a s rozběhem vyskočil na zeď, která

břevnovské sídlo obtáčela kolem dokola.

Naštěstí měřila jen necelé tři metry. Na vrcholu

jsem se zachytil prsty a pak se soukal nahoru.

Na poprvé se mi to nepodařilo a zřítil jsem se do

vysoké trávy rostoucí pod zdí. Málem jsem se

přitom bodl ostřím nože do ruky. Byl jsem

zatraceně slabý. Pár vteřin jsem počkal a pokus

zopakoval. Zeď nebyla úplně hladká, takže jsem

po chvíli třepotání, kdy jsem se zoufale pokoušel

vyzdvihnout nahoru jen pomocí rukou, našel

oporu pro jednu nohu a pak i pro druhou.

Šplhání mi zabralo snad pět minut. Můj velitel

výcviku by mě za tenhle výkon nejspíš zkopal do

krychličky, pak do kuličky a pak by mě poslal do

civilu, ale v mém současném stavu to byl výkon

přímo fenomenální. Zatraceně, vždyť dnes ráno

jsem byl mrtvý a pak jsem ještě musel osouložit

ženskou, co byla napůl had!

* * *

Z vnitřní strany přiléhaly ke zdi vysoké košaté

tisy. Z hlediska bezpečnosti před vetřelci to byl

úplný nesmysl, ale Chors nejspíš kladla důraz na

anonymitu. Mně to pomohlo se po seskoku ze

zdi skrýt před případnými zraky víl. Zalezl jsem

pod jeden z tisů a mezi větvemi nakukoval, jestli

si mé eskapády někdo nevšiml. Všude bylo ticho

a klid. Vzal jsem si nůž do ruky a rozběhl se

k domu. Těch pár metrů mi stačilo, abych se

slušně zadýchal. Byl jsem na tom vážně mizerně.

Přitiskl jsem se ke zdi a naslouchal. Nevím,

jak moc potichu našlapují opravdové víly, ale

zdálo se mi, že žádnou neslyším. Vydal jsem se

proto podél zdi k zadní části domu hledat okno

nebo dveře, kterými bych mohl proniknout

dovnitř. První dvě okna v přízemí byla zavřená

stejně jako prosklené dveře vedoucí na terasu

s podlahou z mramorových čtverců a obehnanou

nízkým plotkem z železných tyčí ve tvaru

kvetoucích lilií. Jejich zámek ale nevypadal jako

něco, s čím by si hrubé násilí nedokázalo

poradit. Urval jsem si kus látky z kalhot, což

jejich vzhled nakonec jenom vylepšilo, a obvázal

jí konec rukojeti nože. Byl ve tvaru masivní

železné polokoule, takže k rozbíjení věcí byl jako

stvořený. Látka údery ztlumila natolik, že na

druhé straně rozsáhlého domu by nemohl nic

slyšet ani vycvičený policejní ovčák.

Alespoň doufám.

* * *

V domě bylo ticho a tma. Vyhovovalo mi to, ale

přišlo mi, že je to dost zvláštní. Čekal jsem tu

mnohem větší život, který mě nakonec přinutí

se otočit, nabrat síly a zkusit to někdy později,

ale kdo ví. Během svého pobytu ve vile jsem

prakticky neopustil Chorsinu rozsáhlou ložnici,

takže dost možná to tu takhle vypadalo pořád.

Prošel jsem několik pokojů v přízemí. Kdybych

byl zloděj, nejspíš bych se zbláznil blahem.

Každý pokoj oplýval dokonalou kombinací

starožitných kousků včetně barokních obrazů a

moderních, na zakázku vyrobených designových

kousků nábytku. Navíc všude stály zlaté či

stříbrné sošky, vázy a různé serepetičky, u kterých jsem ani nezkoušel odhadnout, k čemu vlastně mají sloužit. Ve druhém patře to bylo naprosto stejné. Ani tady jsem nenarazil na žádné známky života.

Jen v tom třetím bylo konečně rozsvíceno na chodbě. Úplně mě to světlo oslepilo. A nejen to. Přitiskl jsem se ke zdi a zkoušel se uklidnit. Bylo jedno, jestli je tam víc víl, nebo jenom jedna. V mém současném stavu to vyjde nastejno. Ani proti jediné víle jsem neměl reálnou šanci se bránit. Střet jsem si nemohl dovolit. Potřeboval jsem jenom zjistit, kde jsou Markéta s Liborem a vzít roha. Ideálně s nimi.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli raději nezmizím už teď a nevrátím se, až někde seženu pořádnou bouchačku, ale pak jsem uslyšel tichý zpěv: „Sag mir, wo die Blumen sind. Wo sind sie geblieben? Sag mir wo die Blumen sind. Was ist geschehen?“

Znělo to, skoro jako by zpívala samotná Marlene Dietrich. Ten hlas ale patřil bláznivé dívce. Jediné osobě v tomhle domě, které jsem mohl důvěřovat. Bylo to neuvěřitelné. Naprosto. Otázkou zůstávalo, jestli je tam sama, nebo má u sebe i někoho dalšího. Křečovitě jsem v ruce sevřel nůž a vyrazil chodbou směrem za hlasem.

„Sag mir wo die Mädchen sind. Wo sind sie geblieben?“

Popošel jsem blíž a kromě zpěvu uslyšel i něco dalšího. Tekoucí vodu. Ujistil jsem se, že na chodbě za mnou nikdo není, a rozběhl jsem se k místnosti, ze které vycházela píseň.

„Sag mir wo die Mädchen sind. Was ist geschehen?“

Ta místnost byla kuchyně. Obrovská kuchyně. První dcera Perunova s lidskou ženou tu normálně myla nádobí pod tekoucí vodou. Byla ho tu obrovská hora. Nevím, kolik toho běžná bohyně sní, ale tipl bych si, že ještě před pár hodinami tady Chors pořádala hostinu pro desítky lidí.

„Rožanice,“ řekl jsem.

Dívka se otočila a usmála. Vypadalo to, že ji můj příchod nepřekvapil.

* * *


Rozběhla se ke mně a objala mě. Bylo to

neuvěřitelné. Jako bychom byli staří přátelé,

přitom mě znala jen ze situací, kdy mi

posluhovala, zatímco já jsem posluhoval Chors

vlastním tělem.

„Zmija?“ zeptala se.

„Ano,“ pokýval jsem hlavou. „Trebor mě vylovil z Vltavy a Zmija mi všechno vysvětlila.“

„Dobře,“ zašeptala Rožanice, ale pak se na mě s pokrčením levého oka zamračila: „Měl jsi vyhledat Dabu. Sem jsi vůbec neměl chodit. Máš štěstí, že Chors i všechny víly jsou pryč. Zůstala jenom stráž u dveří.“

„Musím najít své přátele. Zmija říkala, že je Chors zajala po tom, co mě zabila.“

Rožanice na mě vytřeštila oči. Chvíli si mě zkoumavě prohlížela, jako by snad o mně zjistila něco nového, a pak řekla: „Ten muž, který nemůže chodit, ten už je asi mrtvý. Zavřeli ho ve sklepě do kotce s potravou pro Jastaricu. Ten den jich přivezli víc, ale Jastarica má pořád hlad.“

„Pane Bože,“ vzdychl jsem. „A Markéta?“

„Tlustou ženu vzali s sebou.“

„Kdo?!“ málem jsem to vykřikl zatraceně nahlas, ale pak jsem si uvědomil, kde jsem, a rychle svůj hlas ztlumil.

„Chorsiny víly,“ odvětila a potom rychle dodala: „Ta potvora všechny podvedla. Několik staletí u sebe skrývala Svantovítův pohár. Když jsi jí dal Mokošin kámen, její nově nabytá moc všechny srazila na kolena. Veles zuřil, ale najednou proti ní vůbec nic nezmohl. Všichni před chvílí odjeli do Šáreckého údolí, kde se kdysi nacházel Chorsin posvátný háj. Tam se má Veles sklonit před Chorsinou mocí. Bude to přesně v okamžiku, kdy se nad obzorem objeví obrys slunečního kotouče,“ vysvětlovala překotně Rožanice.

„Ale proč tam vzali Markétu?“

„Není jediná lidská žena, kterou tam vzali. Mají jich přesně pět. Tolik, kolik je artefaktů božské moci. Obětují je na Chorsinu počest.“

„Ježíši Kriste! To je ale zkurvená čubka!“ odplivl jsem si na podlahu. Tohle bylo mnohem horší, než jsem čekal.

„Nemáš cigáro?“

Rožanice jenom zavrtěla hlavou.

„Dobře, dobře,“ zamumlal jsem, popošel k umyvadlu, nastavil stále ještě tekoucí vodu na studenou a strčil pod ni hlavu.

„Tak fajn,“ řekl jsem, když jsem třepáním hlavy setřásl ze svých vlasů vodu. Studená voda mi vážně pomohla uklidnit se. „Jedno po druhým. Ten kotec, kde zavřeli Libora coby žrádlo pro zrůdu, je tady?“

„Ano, dole ve sklepě,“ přitakala.

„Půjdu se tam podívat. Pokud ještě žije, dostanu ho odtud. Potom se vydám pro Markétu.“

„To nezvládneš. Jastarica je zabiják. Proto si ho Chors vydržuje. Jednou zabil sedm mužů Sámovy osobní gardy. On je strašlivý. A miluje lidské maso.“

„Třeba s ním nebudu muset bojovat. Třeba to půjde jinak,“ chlácholil jsem spíš sebe než Rožanici.

„Potřebuješ sílu, rychle,“ odvětila, otočila se ke mně zády a přitom si stáhla kalhoty i s kalhotkami.

„Co...?“ vydechl jsem překvapeně, když jsem koukal na její krásný nahý zadeček a vyšpulenou kundičku. Navzdory tomu, že jsem si dneska v kanále už jednu soulož odbyl, jsem v rozkroku okamžitě ucítil známé napětí. Nejspíš proto, že ta holka byla vážně kus.

* * *

A neměla ocas.

* * *

„Já nemám žádnou moc. Jsem slabá jako

normální člověk. To je mé dědictví po matce.

Nemůžu ti pomoci v boji, ale protože mým

otcem je Perun, mám stejný dar jako Chors.

Pomiluj mě, dodá ti to sílu.“

Navzdory situaci jsem se musel zasmát. Její poslední věta zněla jako nějaké reklamní heslo. Situace byla dost bizarní. Zatraceně, co ale od události v Sakartvelu nebylo v mém životě bizarní?

Přistoupil jsem k Rožanici a pohladil ji po

zadečku. Byl krásný, vážně sexy. A voněl. Když

jsem se podíval na sebe, jak jsem ušpiněný,

oblečený v potrhaných hadrech, cítil jsem se,

jako bych páchal nějakou strašlivou svatokrádež.

Ve svém stavu jsem se víc hodil spíš ke Zmije do

kanálu, než k éterické krásce, jakou byla

Rožanice.

„Rychle, pospěš si. Každou chvíli sem může

někdo přijít. Bez soulože se jim neubráníš,“

naléhala Rožanice. Neuvěřitelné! Tahle

nádherná ženská mi bez okolků nabídne soulož

jenom proto, aby mi pomohla. A ještě to chce

rychle. Rozhodně jsem jí nehodlal odporovat. Po

tom zážitku s hadoženou jsem si stejně

potřeboval spravit chuť. A tak jsem šel na to.

Žádná předehra, žádné laskání, prostě rázně a

tvrdě. Spustil jsem si potrhané kalhoty na zem,

chytl svůj neskutečně ztopořený penis do ruky a

zavedl ho do její uzounké lasturky. Trošku

přitom vyjekla. A pak jsem začal přirážet.

Rychle a tvrdě. Držel jsem ji pevně oběma

rukama za zadek a užíval si, že jediné, co se po

mně chce, je si prostě zašukat bez ohledu na to,

jak to cítí ta, která se mi sama nabídla. A jak se

cítila? Těžko říct. Měla zavřené oči, zatnutá ústa,

ale přitom zrychleně dýchala vzrušením. Nejspíš

to ale neprožívala tak, aby sama vyvrcholila. Na

rozdíl ode mě.

Trvalo mi to možná tři, maximálně čtyři

minuty. Aby ne, ta ženská mě vážně vzrušovala,

zatraceně moc. Skoro tak moc jako ve své době

Chors. A já neměl důvod nic oddalovat.

* * *

Během vyvrcholení jsem skutečně pocítil

neuvěřitelně silný příliv energie. Bylo to jiné než

s Chors. Tam jsem sílil, aniž bych si toho

zpočátku vůbec všiml, ale tohle, tohle byla

pecka. Adrenalinová pecka. Jako bych si píchl

do žíly něco, proti čemu je čistý pervitin pouhé

placebo. Únava způsobená smrtí a hibernací na

dně Vltavy, to všechno bylo pryč. Cítil jsem se

jako po dvanáctihodinovém spánku. Jako bych

týden jenom odpočíval, dobře jedl, pil, zlehka

cvičil a do toho všeho dostal koňskou dávku

steroidů. Nikdy jsem nebral tvrdé drogy, ale teď jsem začínal chápat, jaké to musí být.

* * *

Natáhl jsem si otrhané kalhoty a cítil, jak mým

tělem stále pulzuje energie. Mohl bych jít na

olympiádu a zvítězit v jakékoliv disciplíně.

V tuhle chvíli mi bylo naprosto jedno, co je

Jastarica zač a kolik Sámových osobních strážců

si dal ke snídani. Jenom jednu věc jsem

potřeboval vyřešit: „Proč?“

Rožanice si trochu rozechvěle natahovala kalhoty s kalhotkami naráz a nechápavě na mě pohlédla.

„Proč? Proč to všechno? Ten kámen, který jsi mi dala. Zmija mi vysvětlila, jakou má moc. A teď? Bez váhání ses mi nabídla jako poslední cikánská štětka z Dubí, která nemá na chleba a spolyká to i dvousetkilovému německému traktoristovi za tři eura. Chci vědět proč.“

Dívka se mi vyplašeně podívala zpříma do očí. Zase vypadala jako trochu mimózní bláznivá hipísačka, která je zamilovaná do mrtvého Jima Morrisona.

„Ty nejsi obyčejný muž, jsi Boji zasvěcený. Válečník. Viděla jsem tě ve svých snech. Bylo předpovězeno, že přijde válečník, který bojoval v daleké zemi, a s ním se vrátí Perun, který nastolí mír mezi bohy.“ Svá slova šeptala, jako by se buď bála, že nás někdo uslyší, nebo že když to řekne moc nahlas, nic z toho se nestane.

„A to prr, bejby, jenom ne proroctví, jenom ne proroctví. Copak jsem Harry Potter?“

„Kdo je Harry Potter?“

„Nejspíš já. Nebo vlastně ne. Harry nešuká hady. Vlastně Harry nešuká vůbec.“

Vůbec netuším, co jsem tím vším chtěl říct. Nejspíš nic. Šlo o volné asociace. Dal jsem si hlavu do dlaní. Zase mě rozbolela. Dost možná, že jsem od Libora pochytil jeho sklon propadat ve stresových situacích šílenství. Ještě abych začal zpívat nějaké country odrhovačky. To bylo to poslední, co mi chybělo. Co by tak v mém stavu Libor zpíval? „Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám?“ Kdepak, spíš „Kde jsou ty zlatý časy, kdy korzet rozepla si i žena hrdé rasy...“ Ach Bože, fakt to na mě leze. Praštil jsem se do hlavy, abych z ní dostal vlezlé melodie.

„Pověz mi, jak moc si jsi jistá, že jsem to já, kdo má zpátky přivést Peruna?“

„No,“ zase se na mě podívala těma svýma smutnýma očima, „byla jsem si jistá u tří mužů. Ani jednomu z nich se to nepodařilo. Teď, teď už si tak jistá nejsem,“ pokrčila rameny.

„Bezva. Super. Paráda. Přesně takovýhle proroctví miluju. Možná to tak je, možná ne. Ty bys mohla rovnou do EZO TV,“ mlel jsem a moc přitom nepřemýšlel. Co mi přišlo na mysl, to jsem vypustil z úst. Částečně za to mohl neskutečný příval energie. Spíš jsem byl ale nervózní z časového presu. Někde ve sklepě tohohle rozlehlýho baráku je Libor a někde o pár kilometrů dál Markéta a oběma jde dost akutně o kejhák. Vážně bylo na čase, abys se uklidnil a začal konečně jednat racionálně.

„Jedno po druhém. Nejdřív zjistíme, co se stalo s Liborem. Pak si můžeme dát druhé kolo a probrat to proroctví. Ok?“

„Druhé kolo?“ zamračila se nechápavě Rožanice.

Sakra, už je ze mě stejný sexuální loudil jako Zmija.

„Omlouvám se, žádný druhý kolo nebude. Libor. Kde je?“

„Pojď, zavedu tě tam. Musíme být opatrní.“

* * *

Domluvil jsem se s Rožanicí, že půjde několik

metrů přede mnou a já se budu potichu plížit za

ní. Pokud by na někoho narazila, může ho zdržet,

než se někam uklidím. Jenže dům byl pořád

stejně prázdný, jako když jsem šel nahoru.

Vážně všichni nejspíš zmizeli s Chors.

Sestoupili jsme temnotou až do prvního patra. Problém nastal, když jsme museli projít okolo prosklených dveří. Protože u parkoviště před domem svítilo několik lamp, spatřili jsme velmi ostré obrysy víl na stráži.

„Potichu,“ zašeptala zbytečně Rožanice.

Pokýval jsem hlavou, že chápu a pak po špičkách přecupital chodbou až mimo dohled strážkyň. Nepočítal jsem s tím, že budou koukat do ztemnělého domu, ale pokud by je něco upozornilo, mohly by celou situaci jenom zkomplikovat.

Rožanice zamířila k masivním dřevěným dveřím. Nebyly zamčené. Stačilo zatáhnout za kliku. Za nimi se skrývalo schodiště s ostrým sešupem dolů.

Pokrčil jsem nos, jak mě do něj praštila nezvyklá vůně.

„Krev, strach a smrt,“ řekla Rožanice, když si mé reakce všimla.

„A taky nějaký výkaly,“ zašklebil jsem se.

První dcera Peruna a lidské ženy jen pokrčila rameny v bezradném gestu a spolehlivě zamířila po schodech dolů. Opatrně jsem vyrazil za ní.

* * *

Schodiště se několikrát stočilo okolo své osy a

nakonec jsme se ocitli v obrovském sklepě. Ten

už nevypadal tak moderně jako zbytek domu.

Naopak. Rožanice rozsvítila světlo, které tvořila

jenom obyčejná žárovka, a já spatřil tři stěny

postavené z masivních hrubě otesaných kamenů.


Čtvrtou stranou místnosti byla zeď z dřevěných

trámů. Musely mít desítky let. Byly dokonale

vysušené a tmavě hnědé, místy až zčernalé.

„Jastaricova stáj. Těmi dveřmi se tam dostaneš,“ zašeptala.

„Uph,“ polknul jsem hlasitě.

„A Libor?“ zeptal jsem se.

„Za těmi dveřmi je napravo velký prostor, ve kterém žije Jastarica. Vlevo je pět kotců, kam se mu dává krmení. V jednom z nich je i tvůj přítel,“ odvětila.

„Nedá se k těm kotcům dostat z jiné strany?“

Dívka zavrtěla odmítavě hlavou. „Jedině se prohrabat zvenku a pak prorazit kamenné základy domu. Teď v noci Jastarica spí. Tedy měl by spát. Když budeš potichu, mohl by ses k němu dostat, aniž by se vzbudil. Jakmile zjistíš, co se stalo s chromým mužem, půjdeme pryč.“

„Ty si myslíš, že je mrtvý, že?“

Místo odpovědi Rožanice pokývala smutně hlavou.

* * *


Nebylo na co čekat. Odstranil jsem železnou

závoru a otevřel dveře do kotce. Byla tam tma.

Malý kousek stáje sice osvětlovalo světlo

z druhé části rozsáhlého sklepního prostoru, ale

byla to tak malá výseč celého Jastaricova

bejváku, že jeho samotného jsem nezahlédl.

Pevně jsem stiskl nůž a vykročil dovnitř. Hned

nato Rožanice zavřela potichu dveře a pak jsem

uslyšel, jak odchází pryč. Zůstal jsem na to

všechno sám.

* * *

Naštěstí ani po zavření dveří nebyla uvnitř absolutní tma. Trámy k sobě nepřiléhaly dokonale těsně, a tak dovnitř přicházelo různými škvírami světlo z vnějšku. Rožanice to musela tušit, protože vedle nechala rozsvíceno. Ještě že tak.

Pohyboval jsem se stejně opatrně, jako bych šel minovým polem, co zůstalo v Afghánistánu

po Sovětech. Ty věčně ožralý mongoloidní ruský

hovada po sobě sice nechaly plány minových

polí, ale metr sem, metr tam, to pro ně nehrálo

roli. Nohou jsem na zemi narazil na něco

pevného. Byla to noha. Tedy neúplná. Zůstalo

jen chodidlo a kousek kosti. Ohlodané. Na

zbytku masa zůstaly stopy zubů, které tu

dobrůtku chroupaly. Vypadaly stejně ostře jako

ty Zmijiny. Akorát dvakrát větší. Sevřelo se mi

hrdlo. Chvíli jsem se snažil odhadnout, jestli ta

okousaná haksna nepatřila Liborovi, ale dospěl

jsem k závěru, že ne. Tahle měla nehty hezky

zarovnaně ostříhané. Takové sebepéče by

rotmistr Mátl nebyl schopen. Nebo spíš byl, ale

považoval by to za ztrátu času.

Konečně jsem dorazil ke kotcům s krmením.

První tři byly otevřené. Čtvrtý měl vrata zavřená

standardní závorou. Odsunul jsem ji a vstoupil

dovnitř. Tady byla tma ještě černější. I tak jsem

ale v rohu uviděl krčit se nějakou bytost. Musela

mě spatřit, protože jakmile jsem vstoupil do

kotce, její dech se zrychlil. A nejen to. Začala

vzlykat. Tohle nebyl Libor.

* * *

V rohu se krčila neskutečně drobná dívka. Nahá.

Při té strašlivé vychrtlosti bylo zatěžko

rozpoznat, kolik jí je let. Teda pokud byla člověk.

Pokud šlo o něco, co vzniklo křížením bohů, lidí

a jejich potomků, byl odhad zbytečnou snahou.

Jak jsem se k ní blížil, její vzlyky sílily.

„Pššt, nechci ti ublížit,“ zašeptal jsem.

Moc to nepomohlo. Spatřil jsem, jak se tělo v temnotě zachvělo a z dívčina hrdla se vydralo několik slov: „Ne, prosím, ne. Prosím. Prosím.“

„Nechci ti ublížit,“ zopakoval jsem svou mantru. Bylo to zbytečné. Jakákoliv snaha týkající se dívky, byla zbytečná. Vycouval jsem z kotce a opatrně za sebou zavřel dveře. Dívka ztichla. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli kotec opět nezajistím závorou, ale něco ve mně proti tomu zaprotestovalo.

Ohlédl jsem se do tmy. Teď, když mé oči více přivykly slabému světlu, rozpoznal jsem v opačném konci místnosti obrys ležícího těla, lehce se pohupujícího ve vlnách nádechu a

výdechu. Neviděl jsem přesně obrysy té bytosti,

ani délku, ale vypadala masivně. Zmijin

bratříček působil nejmíň dvakrát větší než

sestřička. Zhluboka jsem se nadechl, abych se

uklidnil a přistoupil k poslednímu kotci. Bylo na

čase dozvědět se pravdu, ať je jakákoliv.

* * *

Kotec byl stejně temný jako ten předchozí. I na

jeho podlaze leželo seno, nebo možná sláma.

Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy mi po celý

život unikal. Díval jsem se do protějších rohů

místnosti, čí postavu tam spatřím, když...

„Uch,“ vydechl jsem ze sebe vzduch. Někdo

mě mocnou ranou praštil zespodu do břicha a

vzápětí mě něco udeřilo zezadu do kolene.

Podlomila se mi noha, ale ustál jsem to. Poskočil

jsem, vyhnul se tak další ráně pěstí, která

minula mé druhé koleno jen těsně, a kopnul

bytost, která na mě zaútočila. Kam, to jsem

netušil, ale dostala to pořádně. Viděl jsem, jak

postava odletěla zpátky do nejtemnějšího koutu místnosti, ve kterém se skrývala předtím, než mě ze zálohy napadla. Podle velikosti to bylo buď dítě, nebo trpaslík.

„Děvko!“ zachraptěl známý hlas.

Anebo Libor.

* * *

„Pšt, to jsem já,“ zašeptal jsem rychle a prudce

se ohlédl skrz futra otevřených dveří do

místnosti, kde po vydatném jídle odpočíval

Jastarica. Taky bych odpočíval, sežrat bez nohy

celýho chlapa.

„Ty čuráku blbej,“ zaklel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist