načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perunova krev I. - František Kotleta

Perunova krev I.

Elektronická kniha: Perunova krev I.
Autor: František Kotleta

- Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45% na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele:  http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=573 - Sebevražední teroristé, bomby v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.9%hodnoceni - 74.9%hodnoceni - 74.9%hodnoceni - 74.9%hodnoceni - 74.9% 78%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 280
Rozměr: 18 cm
Úprava: 2 sv. (280; 301 stran)
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2013-2014
ISBN: 978-80-742-5195-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45% na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: 

Další popis

Sebevražední teroristé, bomby v hrncích i pytlících od mouky, miny, které mohou být nastraženy kdekoliv, rakety přilétající odkudkoliv a islamisté toužící po trofeji s vlaječkou NATO na uniformě. To všechno byl čajový dýchánek proti tomu, co na Martina Fridricha čeká v Praze. Akce, která měla vydělat dost peněz pro partu afghánských veteránů, se zvrtne a diamanty milionové hodnoty mizí v rukou neznámých útočníků, z nichž každý je silnější a nebezpečnější než rota mudžáhedínů. Jenže tady jde o miliony, jasný? Je třeba povolat do zbraně staré přátele a získat kořist zpět. Ať si je v tom třeba magie, tlupa vlkodlaků nebo někdo mnohem, mnohem mocnější.


Sebevražední teroristé, bomby v hrncích i pytlících od mouky, miny, které mohou být nastraženy kdekoliv, rakety přilétající odkudkoliv a islamisté toužící po trofeji s vlaječkou NATO na uniformě. To všechno byl čajový dýchánek proti tomu, co na Martina Fridricha čeká v Praze. Akce, která měla vydělat dost peněz pro partu afghánských veteránů, se zvrtne a diamanty milionové hodnoty mizí v rukou neznámých útočníků, z nichž každý je silnější a nebezpečnější než rota mudžáhedínů. Jenže tady jde o miliony, jasný? Je třeba povolat do zbraně staré přátele a získat kořist zpět. Ať si je v tom třeba magie, tlupa vlkodlaků nebo někdo mnohem, mnohem mocnější. 


Zařazeno v kategoriích
František Kotleta - další tituly autora:
Lovci Lovci
Vlci - Bratrstvo krve Vlci - Bratrstvo krve
Spad Spad
Řetězová reakce Řetězová reakce
Poutník z Mohameda - Alláhův hněv Poutník z Mohameda
 (e-book)
Poutník z Mohameda: Alláhův hněv Poutník z Mohameda: Alláhův hněv
 
K elektronické knize "Perunova krev I." doporučujeme také:
 (e-book)
Čas žít, čas zabíjet Čas žít, čas zabíjet
 (e-book)
Poločas rozpadu Poločas rozpadu
 (e-book)
Hustej nářez -- Nové, revidované a opravené vydání Hustej nářez
 (e-book)
Perunova krev II Perunova krev II
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

František Kotleta

Perunova Krev I.

Epocha

&

freetim(e)publishing

(c) 2013


Obsah

Dokonalý byznys .................................. 3

Pan Bobr ............................................. 28

Kníže Kyril .......................................... 67

Pan Hladil ........................................... 90

Pan Svarog ....................................... 146

Děsivá děvka .................................... 157

Chors ................................................. 192

Černobog .......................................... 234

Moranin odkaz ................................. 244

Velká holka ....................................... 304

Velká mrtvá zabijačka .................... 352

Řeka ................................................... 397

Muž z kanálu .................................... 407

František Kotleta (*1981) .............. 409


Dokonalý byznys Blondýnka široce roztáhla drobounká ústa v úsměvu. Nevypadala, že by ji palebná síla mířící na její křehounké tělo nějak vyvedla z míry.

„Bojíš se?“ zeptala se mě.

„Ne,“ zavrtěl jsem opatrně hlavou.

„Měl bys,“ ozval se jí za zády mužský hlas.

A pak nastal masakr...

* * *

Přitom ten den probíhal jako každý jiný pracovní den. Teda pracovní den zahrnující předávku pašovaných diamantů do rukou ukrajinské mafie.

* * *

Vzduch čpěl vodkou, tabákem, jehněčím a olejem na zbraně. Saša Rybionek si vidličkou labužnicky vložil do úst posledního pelmeně, zapil ho vodkou a mocně říhl. Vzduch byl náhle ještě mnohem víc čpící než před chvílí. Naštěstí jsem stál v opačné části místnosti. Koncentrovanou dávku ukrajinské neformálnosti tak schytal kapitán Nachtigall. Nerozhodilo ho to. Cigaretami značky Sparta si kolem sebe už dobrou půlhodinu vytvářel vlastní atmosféru.

V gruzínské restauraci Sakartvelo stálo větrání obecně za týden starého pelmeně, takže v téhle soukromé zadní místnosti už slabším jedincům začínaly slzet oči.

Saša Rybionek se za roky staršinování v Mukačevské brigádě dokázal stylizovat do dokonalého archetypu mafiánského šéfa východního střihu. Na krku mu visel těžký zlatý pravoslavný kříž s Ježíšem, posetý drahými kameny, hlavu si holil tak dokonale, až se leskla, přestože nebyl přirozeně plešatý, a pečlivě si dával záležet na tom, aby se choval hrubě a neotesaně. Každý, kdo se poprvé dostal do přítomnosti ukrajinského mafiána, musel z jeho vizáže během tří sekund pochopit, že odpouštění je doménou toho chlápka, co visí Sašovi na krku, zatímco on osobně dává přednost spíš tomu, aby každý, kdo jej zklame, ať už plánovaně nebo jen z neschopnosti, skončil s hlavní samopalu v puse a rozpáleným železem v análním otvoru.

My jsme se Saši nebáli. Rozložení sil bylo sice pět na sedm v náš neprospěch, ale stačilo si pořádně prohlédnout ukrajinské mládence, kteří jinak na první pohled vypadali naprosto stejně – krátké vlasy, býčí šíje, špatně padnoucí saka kvůli širokým ramenům, prázdný pohled a sebevědomý ironický úšklebek –, aby zkušenému pozorovateli došlo, že jediný doopravdy nebezpečný je jenom jeden z nich. Stál strategicky v protějším rohu místnosti tak, aby dokázal uchránit staršinu Rybionka. Všichni ostatní byli jen prostí bijci z ulice. Jejich pěsti už určitě poslaly do nemocnice nebo rovnou do rakve spoustu chlapů, ale dobře vycvičený voják by si dokázal poradit s každým z nich.

A my jsme byli zatraceně dobře vycvičení vojáci. Kapitán Nachtigall, rotmistr Válek a četař Čech pocházeli ze 601. skupiny speciálních sil a já s nadporučíkem Mezinou jsme prožili šest let v SOG, nejlepší jednotce Útvaru speciálních operací Vojenské policie. S Nachtigallem a jeho partou jsme se seznámili v Afghánistánu. Každý z nás tam postřílel pár mudžáhedínů a spolu jsme vypili hektolitry piv. V civilu jsme se pak dali dohromady kvůli poněkud jinému druhu speciálních operací. Místo ochrany konvojů s potravinami pro vesničany a odstřelování islámských bojovníků, jsme dělali delikátnější práci jako převážení peněz, zbraní či zlata. Zkrátka a dobře jsme si zařídili vlastní zločineckou organizaci.

„Vodku?“ zeptal se už asi pošesté Rybionek. Kapitán kývl. Ukrajinec mu do sklenice rozšafně nalil až po okraj. Čirá tekutina přetekla a rozstříkla se po dřevěném stole bez ubrusu.

„Na zdraví!“ vyhrkl Saša a kapitán ve výslužbě vypil až do dna.

Zatím dokázal s mafiánem držet krok, ale jak znám bývalého důstojníka, další dva panáky ho dostanou do kolen. Ale tohle už Rybionek patrně neplánoval. Hrál si. Ukazoval nám i svým mužům, že má nervy z oceli, protože kufřík s kontrabandem ležel celou dobu zavřený na stole. Tohle všechno byla zkrátka jenom předehra.

„Dobře, pojďme k té nepříjemné části,“ zamračil se jakoby otráveně Ukrajinec.

Nachtigall souhlasně pokýval hlavou, prsty pohladil číselný kód na kufru a po souhlasném cvaknutí zámku jej otevřel. Ukrajinský ranař postávající za sedícím staršinou vytřeštil překvapeně oči.

Tolik diamantů pohromadě ještě v životě neviděl.

* * *

Rybionek pomalým pohybem sáhl do kufříku a vybral jeden z kamenů.

„Jižní Amerika, hezký kousek, ale mizerné opracování. Latinos jsou flákači snad ve všem, co dělají,“ zakroutil jakoby smutně hlavou.

Kecal. Žádný Latino tyhle diamanty neopracovával. Byla to poctivá německá práce a většina diamantů navíc pocházela z jihoafrických dolů. Alespoň to tvrdili Izraelci, kteří nám v Nebrasce tohle horké zboží prodali. A židům, marná sláva, co se týče diamantů, věřím mnohem víc než umaštěnému Ukrajinskému mafiánovi.

Rybionek měl dva důvody, proč tohle říkal. Buď chtěl jenom udělat dojem na své podřízené, kteří by nerozeznali diamant od broušeného skla, nebo se chystal srazit cenu.

„Pět milionů euro je za tohle moc,“ řekl Rybionek.

Takže to druhé.

Ukrajinci pochopili jeho narážku a našponovali svaly k boji. Pouze muž, který stál za staršinou, na sobě nedal znát pohnutí. Odhadl jsem ho přesně – profík. On byl ve střehu pořád.

Nachtigall se také nenechal vyvést z míry: „Dohoda s panem Hladilem zněla pět milionů. Jenom za to, abych je dostal ze Států, jsem musel zaplatit přes dvě stě padesát tisíc. Nesl jsem největší riziko, a pokud se změnily podmínky, tak od obchodu ustupuji.“

Jak popsat zvuk, který vydá deset chlapů, když z podpažních pouzder během pár sekund vytáhnou pistole a odjistí je? Poslední série zvuků byla rozhodně jedno velké „cvak“, které prostorem ještě chvíli rezonovalo. Jediní, kdo své pistole nevytáhli, byli Nachtigall s Rybionkem.

„Nebuďte tak hrr,“ usmál se široce mafiánský staršina. „Ach, vy Češi, děláte jako bych snad znesvětil lůno vaší matky,“ dodal, načež následoval hurónský smích. Navzdory němu bylo každému v místnosti jasné, že zrovna Rybionek by byl v případě potřeby schopný přesně něco takového provést. Osobně.

Mávl ledabyle rukou a jeho hoši sklonili pistole. Všichni měli makarovy – PM 9 mm. Stará dobrá ruská záležitost. Mafián nemafián, co se týče zbraní, je každý většinou tak trochu patriot. Hoši z východu dávali přednost makarovům, stejně jako chlapci ze Států milovali Colt 1911. My, hoši ze střední Evropy, jsme zase nedali dopustit na čezety. Konkrétně CZ 83 ráže 7,65 Browning. Poctivý výtvor Augustina Nečase z roku 1982 stále patřil do výzbroje české armády. Znali jsme ty chladné mrchy líp než své manželky a nevyměnili bychom je ani za nic. Na rozdíl od manželek. Alespoň já jsem to tak udělal.

„Tady je ale testosteronu.“

Byl to ženský hlas. A nejzvláštnější na něm bylo, že se místnostní rozlehl mnohem dřív, než se otevřely dveře, do té doby prokazatelně zamčené, a dovnitř vpadla mladičká blondýnka v lehce průhledných bílých šatech.

Všechny čezety i makarovy zamířily na ni.

„Možná jste si spletla dveře, madam,“ usmál se na dívku Ukrajinec, který stál spolu se mnou nejblíž dveřím a pistolí jí naznačil, aby se otočila a zmizela. S blondýnkou jako by se vzduch v místnosti osvěžil. Mezi tabák, vodku, jídlo a mužský pot vpadla silou stáda býků vůně fialek, která ovládla vzduch stejně rychle a nekompromisně jako Hitler Polsko. Tohle musel být zatraceně drahý parfém.

„Myslíte?“ uculila se na Ukrajince dívka a předvedla mu dokonalé pukrle.

* * *

„Míšo, odveď slečnu k baru a kup jí na mé zdraví panáka. Máme tady práci,“ zahlaholil přes místnost ukrajinsky Rybionek. Snažil se, aby to znělo nenuceně, ale v jeho hlase rezonovala slušná podrážděnost. Ať už za tohle narušení milionového obchodu může kdokoliv z restaurace, jeho příští hodiny budou naplněny bolestí.

Míša si dovolil krátký vítězný pohled k jednomu ze svých kolegů, schoval makarova do podpažního pouzdra a vřele se na dívku usmál. „Slyšela jste slečno, tady nemůžete být,“ řekl až otcovským tónem, tedy otcovským takovým tím způsobem, jaký si nevlastní tatínci schovávají pro dcerky, kterým právě povyrostla prsa, a vykročil jí naproti. Pravou rukou ji pevně obvinul kolem ramen, aby mu nevyklouzla, a se zkušeností vyhazovače ji manévroval ven ze dveří.

„Kafka,“ řekl najednou do ticha, které nastalo, nadporučík Mezina. Všechny čezety zamířily nervózně ke dveřím.

* * *


„Što slučilos? Što slučilos!?“ ozval se zezadu Rybionek. Jeho postoj „Jsem stále nad věcí“ zmizel stejně rychle a definitivně jako hotovost při první návštěvě bordelu.

„Slečno, pomalu zvedněte ruce a lehněte si na zem,“ řekl jsem a namířil dívce odjištěnou pistoli mezi oči. Ukrajinec, který se ji chystal odvést k baru, na mě vrhl tázavý pohled.

„Što slučilos?!“ zařval už definitivně vytočený Rybionek.

„Mí muži předpokládají, že na nás někdo šije boudu. Ta holka je kafka. Návnada, někdo, kdo má odvést naši pozornost,“ vysvětlil mu naopak klidným hlasem Jan Nachtigall. Přitom pomalu vstal a z podpažního pouzdra vytáhl svou čezetu. Ukrajinci opatrně následovali našeho příkladu a své makarovy znovu namířili směrem ke dveřím.

Blondýnka široce roztáhla drobounká ústa v úsměvu. Nevypadala, že by ji palebná síla mířící na její křehounké tělo nějak vyvedla z míry.

„Bojíš se?“ zeptala se mě.

„Ne,“ zavrtěl jsem opatrně hlavou.

„Měl bys,“ ozval se jí za zády mužský hlas.

* * * A pak nastal masakr.

* * * První vystřelil Mezina. Jeho terčem byl muž, kterému patřila ona výhružná slova. I on vypadal velmi mladě, tak na pětadvacet let. Na rozdíl od dívky se o něm ale nedalo říct, že by byl křehký. Naopak. Pod košilí se mu rýsovaly svaly, které by mu záviděl i Arnold Schwarzenegger za mlada. Měl dlouhé zrzavé vlasy svázané do culíku a na sobě zelenou košili a hnědé kalhoty. V ruce držel meč. Vypadal trochu jako ti idioti, co běhají po lese a hrají si na Pána prstenů, ale i kdyby to byl prostě jenom vypatlaný debil žijící v představě, že je elf, tady byl kufřík s diamanty za pět milionů euro. Kvůli tomu už stojí zabít nějakého toho larpera.

Výstřel mu směřoval do ramene ruky s mečem. Kulka zasáhla svůj cíl přesně. Na košili v místě ramene se mu objevila díra a pod ní se rozlila trocha krve. Jenže místo toho, aby se chlapík svíjel v bolestech, si jenom povzdechl: „To je na míru od Lowensteina! Víte vy, idioti, kolik tyhle věci stojí?“

My idioti jsme ale neodpověděli. Jen jsme fascinovaně hleděli na zrzka a jeho zranění, ze kterých si vůbec nic nedělal.

* * *

„Buch, krach, vžbuch!“ Tohle všechno naráz udělala zeď za Rybionkovými zády. Prostě se rozletěla, jako by do ní někdo vpálil granát. Ale nebyl to žádný výbuch. Nejdřív vyletěly cihly, pak vzduch ztěžknul prachem z malty a omítky, a nakonec tou čerstvě proraženou dírou ve zdi vlezl do místnosti chlap. Malý, podsaditý, plešatý, ve světle hnědém koženém baloňáku. Rozhlédl se po místnosti, ledabyle si z baloňáku oprášil trochu prachu a řekl: „Koukám, že jsem o nic nepřišel.“

* * *

„Streljaj! Streljaj!“ řval Saša jako smyslů zbavený.

„Prásk! Prásk! Prásk!“ místnost na ten povel explodovala výstřely jedenácti pistolí. Pěti čezet a šesti makarovů. Jen mafiánský staršina nestřílel. Skočil pod stůl.

* * *

Palba se rozdělila rovnoměrně dvěma směry. Kdo měl blíž blbečka s mečem, střílel na něj. Kdo tlusťocha v baloňáku, pálil po něm. Já jsem mířil na zrzka. Přeci jen jsem ho měl nejblíž. První výstřel mu šel přímo do srdce. Trochu to s ním cuklo. Spíš to ale vypadalo jako přátelské dloubnutí klacíkem než zásah nábojem 7,65 Browning ze tří metrů.

„Neprůstřelná vesta,“ napadlo mě. Lehce jsem nadzvedl hlaveň a zamířil mu doprostřed čela. Vystřelit jsem už ale nestihl. Zrzek se zatočil, švihl mečem a usekl hlavu Davidu Válkovi, který mi stál po boku. Jeho nakrátko ostříhaná hlava dopadla na podlahu a tělo se za chvíli zhroutilo za ní. Předtím do něj ale stačil zrzek silně šťouchnout a dostat ho na chvíli mezi sebe a mou hlaveň. Výstřel skončil v hrudi bezhlavého rotmistra.

„Zabijte je!“ křičel na nás na všechny Nachtigall. Na rozdíl od Rybionka pod stůl neskočil. Pálil po tlusťochovi v baloňáku. Jak moc úspěšně, jsem nedokázal odhadnout. Šla po mně totiž blondýna. Držela před sebou jako štít Ukrajince, který ji měl původně pozvat k baru na panáka. Dělo se s ním přitom něco příšerného. Oči mu zčernaly a tělo se mu scvrklo jako penis po souloži. Jenom kurevsky rychleji. Blondýně se přitom oči naopak rozzářily.

„Hiváááááááá!“ zaječela a nejbližší z Ukrajinců, kterého se jen lehce dotkla rukou, se přitom v jednom jediném okamžiku pozvracel, pokálel, pochcal a vytekly mu oči z důlků.

„Děvko!“ vyprskl jsem a vystřílel do ní pět nábojů naráz. Kulky se od ní odrážely, jako kdybych střílel vzduchovkou do tanku, a s výsměšným cinkáním dopadaly na podlahu.

„Bacha!“ zařval na mě Mezina. Střílel přitom do zrzka, který mezitím naporcoval dalšího mafiána. Ten ještě žil, ale nevypadalo to s ním dobře. Klečel na zemi, opíral se hlavou o stěnu a měl usekané obě ruce. Krev z něj stříkala na všechny strany.

* * *

Zrzek se smál od ucha k uchu a šel po mně. Švihal mečem těsně před mým obličejem a vůbec nic si nedělal z kulek, které jsem do něho střílel.

Ta první se mu zaryla do čela. Vypadalo to, jako by ho jenom škrábla. Přesto ho zpomalila natolik, abych uhnul před jeho ostřím.

Druhou kulku jsem mu namířil do krku. Zase jen škrábanec.

„Švih, švih, švih,“ meč svištěl a jakoby ledabyle přitom prosekl břicho dalšímu z Ukrajinců.

Využil jsem toho a vyskočil na stůl, pod kterým se skrýval Rybionek. Hned vedle kufru s diamanty. Ztratil jsem se tím na chvíli ze zrzkova zájmu, takže to místo mě odnesl Mezina. Jeho pistole cvakla na prázdno a krátce nato meč prošel skrz něj. Po cestě propíchl levou plíci. „Uch,“ vydechl afghánský veterán naposledy.

„Chcípni už, ty kundo vykurvená,“ procedil jsem skrz zuby a narval posledních sedm nábojů zrzounovi do ksichtu, zatímco on vytahoval svůj meč z nadporučíka Meziny. Některé z kulek minuly, ale dobré tři nebo čtyři se mu zakously do očí.

„Ááááá!“ zařval, když mu došlo, že jsem ho oslepil. Z očí mu vytékal hnus v barvách Slavie, tedy bílo-červená břečka.

„Jáááárííííííílóóóóó!“ řval oslepený hajzl a mečem kolem sebe sekal tak zběsile, že blondýnka měla co dělat, aby se dostala z dosahu jeho meče. Proklouzla mu za zády do vstupní chodby, jako by byla jenom jarní mlha, aby se dostala z jeho dosahu.

Využil jsem zmatku, abych vytáhl z kapsy náhradní zásobník a narval jej do pistole. Prázdný s cinknutím skončil na podlaze. Konečně jsem měl také čas rozhlédnout se po místnosti. Všichni byli mrtví. Polovina byla posekaná mečem, ta druhá dopadla mnohem hůř. Byli...

„Ježíšikriste...,“ vydechl jsem.

„Ten s tím nemá co dělat,“ odvětil chlápek, který se do místnosti proboural skrz zeď.

* * *

Plešounův baloňák byl celý od krve. Dost možná právě pro tyto účely byl kožený. Krev se z něj dala dobře omývat. Nevpíjela se. Pomaličku z něj skapávala na podlahu: „Kap, kap, kap...“

Chlápek stál nad tělem kapitána Nachtigalla. Jeho levou ruku držel ve své pravačce a tu pravou v levačce. Kapitán byl už mrtvý. Jeho tělo leželo pokroucené na zemi. Vedle něj ležel ukrajinský ranař. Ten, kterého jsem jako jediného ocenil coby důstojného soupeře. Ruce měl sice obě, ale zato z jeho hrudního koše zůstalo jen něco beztvarého, kusy hmoty, jejíž zbytek se rozstříkl po místnosti.

„Prásk, prásk, prásk!“ zpoza stolu konečně vyskočil Rybionek. V ruce držel zlatý revolver, odznak svého postavení, a sázel jednu ránu za druhou do hnusáka, který proměnil všechny jeho muže v krvavou kaši. Bylo to marné. Zatímco do mladíka se kulky občas zavrtávaly, ale nic moc mu nedělaly, od plešouna se odrážely úplně stejně jako od blondýny. Mafiánský staršina si to uvědomil příliš pozdě. Chlap k němu pár kroků přicupital a vrazil mu ruku do krku. Slovo vrazil bylo na místě. Plešounova pěst totiž prošla Rybionkovým krkem skrz na skrz, doprovázená zvukovým i optickým efektem. Ten zvukový byl něco jako „grskplc“, ten optický doprovázely cákance krve vystřelené neuvěřitelnou silou a rychlostí do celé místnosti. Pár mě jich také zasáhlo.

Když plešoun použil druhou ruku, aby utrhl mafiánovu hlavu, a vyprostil se tak z rozblemcaného sevření masa made in Ukrajina, rozhodl jsem se ukončit sledování toho děsivě morbidního divadla. Levačkou jsem drapnul kufřík s diamanty, odrazil se od stolu a skočil dost daleko od zakrváceného plešouna. Mezi mnou a dírou ve zdi stálo jen pár cihel a nějaké ukrajinské kousky.

„Ne tak rychle, fešáku,“ ozval se mi za zády sametový hlas.

* * *

„Zastav se, ani se nehni!“ přikázal mi ten ženský hlas a já ho poslechl. Nevím proč, ale něco ve mně způsobilo, že jsem zůstal stát. Skutečně jsem se ani nehnul. Jako by mi zalili nohy do rychleschnoucího betonu. Přitom to jediný, co jsem v tuhle chvíli chtěl, bylo utíkat co nejdál odsud. Bylo to jako v nějakým pitomým snu. Chtěl jsem běžet, ale nemohl jsem se hnout z místa.

„Kde je ten bastard?!“ křičel oslepený zrzek s mečem. „Vysekám mu vnitřnosti z břicha.“

„Musíš trochu víc vlevo, ještě dva kroky,

přihořívá,“ navigoval ho pobaveně plešoun

v baloňáku. Otočil jsem se a zjistil, že lidí

v místnosti přibylo. Křehká blondýnka se vrátila.

Stála teď zhruba tam, kde nějakým divným

způsobem připravila o život prvního Ukrajince.

Vedle ní stála černovláska. Musela to být ta,

která na mě před chvílí křikla. Oproti blondýně

vypadala o pár let starší a mohutnější. Měla

velká prsa schovaná pod černou koženou

motorkářskou bundou, na nohou černé

ošoupané džíny a vysoké kožené gladiátory.

Vlasy měla nakrátko ostříhané. I když by titul

Miss Universe získala spíš blondýna než

černovláska, měla nově příchozí v sobě něco,

kvůli čemu by blondýnu opustil každej chlap

jenom proto, aby se jí mohl plazit u nohou a

žadonit o jediný dotek. Posledním nováčkem

v místnosti byl vazoun v zeleném kabátě

s dlouhými hnědými vlasy. Vypadal trošku jako

ten typ čtyřicátníků, co mají tři děti, každé

s jinou manželkou, a za největší zážitek v životě

považují absolvovat pět koncertů kapely Kabát

za sebou.

„Přihořívá, přihořívá, sekni,“ zavelel plešoun zrzkovi. Ten se rozpřáhl a narval svůj meč do zdi.

Plešoun to ocenil hurónským smíchem. Schválně ho navedl úplně špatně. Moje maličkost postávala nehybně o dobré čtyři metry jinde. Vzhledem k situaci mi to přišlo dost bizardní. Černovláska i vazoun to ocenili lehkým pousmáním, ale blondýna se vztekle zamračila.

„Daži, ty bastarde špinavý, ty lůzo nemytá, dej mi toho člověka, chci jej zabít, rozpárat mu břicho, vyvrhnout jeho vnitřnosti a věštit z nich!“ rozkřičel se zrzek. Lomcoval vztekle mečem, až omítka prášila po místnosti.

Plešoun se jenom škodolibě usmál. „Nenechám tě ho rozpárat. Bylo by to trapný, jen tak ho vykuchat. Byl z nich ze všech nejlepší, vážně talent,“ po slově talent plešoun mlaskl a popošel ke mně blíž. Připadal jsem si jako pětinohý retrívr na výstavě.

„Ty diamanty bych prosil,“ řekl a dost nešetrně mi vyrval kufřík s kontrabandem ze zkřehlých prstů.

„Tak už to s ním skoncuj, znervózňuje mě. Podívej, co provedl Jarilovi. Takhle zřízenýho jsem ho neviděla stovky let,“ domlouvala mu naštvaně blondýna a plešoun se na mě se zájmem podíval.

„Tak mi ho, u všech křesťanů, dejte, já ho chci zabít!“ zakřičel zase vztekle zrzek označený jako Jarilo. V tu samou chvíli se mu navíc podařilo vyprostit meč ze sevření zdi.

„Tu radost ti neudělám,“ odpověděl plešoun. „Je můj,“ dodal a vrazil mi pěst do břicha.

* * *

Minul.

* * *

Podařilo se mi totiž uhnout. Už pár sekund předtím jsem cítil, jak moje nevysvětlitelně náhlé ochrnutí oslabuje a chystal jsem se toho využít v ten správný okamžik. A ten nastal právě teď. Chlapík v baloňáku se mocně zapotácel. Když jeho ruka nedopadla na vybraný cíl, ztratil stabilitu a prohnul se dopředu. Neváhal jsem ani okamžik, namířil hlaveň do jednoho z jeho očí a vystřelil tři náboje za sebou.

„Ááááá!“ zařval plešoun, když se mu kulky zahryzly do levého oka. Ať už mají na sobě tihle parchanti sebelepší neprůstřelné vesty a nějaké neznámé svinstvo na kůži, díky kterému je pro ně zásah Browningem 7,65 polechtání, oči jsou prostě oči. Jen mě mátlo, že to ty hajzlíky nezabilo.

Plešoun naštvaně znovu máchl pěstí. Spíš instinktivně než promyšleně. Ukročil jsem, abych se ráně vyhnul, a on místo do mě udeřil do stolu. S hlasitým „křup“ mu ruka zajela do desky. To křup ale nevydala jeho pěst. To stůl oznámil, že pelmeně si na něm už nikdo k obědu nedá.

Konečně jsem měl volnou cestu. Několika skoky jsem se ocitl u díry ve zdi. Konečně svoboda. Čerstvý vzduch z venku mi ovanul tvář.

* * *


A pak mi chladné ostří polechtalo vnitřnosti.

* * * Byla to černovláska. Nechápu, jak se ke mně dostala tak blízko, ale najednou stála za mnou.

„Áááá!“ zařval jsem bolestí a upustil pistoli.

Tělem mi lomcovala strašlivá křeč, čelo se mi orosilo studeným potem a nedokázal jsem se už ani nadechnout. Lapal jsem marně po kyslíku a vydával jen hekavé: „Ech, ech.“

Umíral jsem.

* * * Visel jsem na něčem chladně kovovém, co mi zarazila do těla, a cítil jsem, jak ze mě vyprchává všechna síla. Byl jsem jak prase, které zdatný řezník nese napíchnuté do udírny. Žena mě tak natlačila až do díry ve zdi.

* * *

A potom mě políbila.

* * *

Líbala mě. Vášnivě, vroucně, posedle, jako bych

byl rocková hvězda, která ji právě svezla ve

svém ferrari. Bolest, kterou mi způsobovala

čepel, přitom odcházela, utlumena vzrušením.

„Umírám a mám erekci? Super. Najdou mě

vykuchanýho se ztopořeným ptákem. Tak

přesně takovou smrt jsem si nikdy nepřál,“

proběhlo mi hlavou a pak jsem se sesul na zem

a konečně umřel.

Pan Bobr

Otevřel jsem oči. Erekce byla dávno pryč a

chladný kov už v zádech taky nevězel. Zamrkal

jsem očima, což byl také jediný pohyb, kterého

jsem byl schopný. Ruce ani nohy nereagovaly.

Jediné, co jsem viděl, byl bílý strop nade mnou,

a slyšel jsem pouze divné pípání, přicházející

odkudsi zleva. Brzy jej doplnil dusot jednoho

páru nohou. Spatřil jsem překvapenou

dobráckou oplácanou tvář ženy spíš vyššího než

středního věku a zachytil i její slova: „Probral

se.“

Snad abych jí nedal za pravdu, upadl jsem

znovu v mdloby.

* * *

Probral jsem se podruhé. Tentokrát jsem si

nejdřív uvědomil, že jsem vzhůru, a až pak jsem

pomalu otevřel oči. Byla tma. Tedy ne úplná tma.

V mém pokoji vládla klasická noc narušovaná

světlem pouliční lampy, dobývajícím se do pokoje přes okno, a zářivým světlem z chodby, které sem podlézalo škvírou ve dveřích. Zaregistroval jsem i ono prvotní pípání.

„Žiju,“ probleskla mi hlavou myšlenka.

Krátký záchvěv radosti vystřídalo uvědomění si, že to žití bude asi stát za pěknou bačkoru. Jestli mi ta černovlasá děvka svým nožem polechtala i páteř, budu do konce života na svět už jenom mrkat.

„Hachach,“ zkusil jsem promluvit. V ústech jsem měl sucho a navíc jsem ani neměl dost energie vytvořit nějakou smysluplnou hlásku, natož slovo.

Na mluvení jsem rezignoval a zkusil znovu pohnout nohama. Nešlo to. Ani ruce se nehýbaly. Zatnul jsem zuby a zkusil to znovu. Měl jsem pocit, že ukazováček pravé ruky se trochu pohnul. Vysílen tou vší námahou jsem znovu usnul.

* * *

„Rozhodně není schopen výslechu. Z kómatu se sice dostal, ale stěží vám něco poví. Probírá se tak třikrát denně na pár minut, víc mu ani nedovolíme. Je zázrak, že vůbec žije.“

Hlas patřil té postarší dámě, jejíž tvář jsem viděl jako první věc v nemocnici. Už jsem se naučil jej rozeznávat od hlasů sester, které jednou za čas chodily omývat mé ne zrovna moc pohyblivé tělo. Mluvila na policisty. Jejich příchod mě patrně probudil. Měl jsem zavřené oči a soustředil se nejen na to, abych si vyslechl probíhající rozhovor, ale hlavně na to, abych přitom zase neodpadl. S těmi minutami měla pravdu. Nikdy jsem při vědomí nevydržel víc než čtvrt hodiny. Předpokládal jsem, že to bylo zásluhou léků, které mi kapačkou v dávkách putovaly rovnou do těla. Nebyly to jediné hadičky, které do mě vedly. Měl jsem ještě zavedenou cévku, aby tekutiny, které zase pravidelně odcházely ze mě, nešly do postele, ale poslušně do umělohmotného pytlíku přivázaného k posteli.

„Paní doktorko, já respektuji váš odborný názor a péči o pacienta, ale ten muž je jediným svědkem masakru jedenácti lidí...“

„Ne-li přímo jeho strůjcem,“ přerušil prvního mluvčího jiný mužský hlas. Byl tenčí, dychtivý. Jeho majitel byl rozhodně mladší než muž, kterého přerušil.

„Nebo strůjcem,“ zopakoval po něm lehce nevrle starší z policistů. „Naše vyšetřování se nepohne, dokud jej nevyslechneme.“

„Tomu rozumím, ale ten chlap není schopný ani zamlaskat na sestřičku s největší prdelí v týhle nemocnici, takže vám těžko dá nějaké informace.“ Paní doktorka byla zjevně pěkná ranařka. To jsem poznal už z toho, jak se nemazala se sestrami, ale že byla takhle drzá i na muže zákona, mě docela překvapilo.

Mladší z policistů na to něco odvětil, ale význam jeho slov pohltila velká mlžná chobotnice bezvědomí, která mě láskyplně objala svými chapadly.

* * *

Intervaly mezi probuzeními byly stále kratší a především stav vědomí trval pokaždé o něco

delší dobu. A co bylo nejdůležitější, dokázal

jsem hýbat nohama i rukama. Zatím jen slabě a

lehce, ale i tak jsem z toho byl nadšený.

Znamenalo to, že má mícha i páteř jsou

v pořádku. Teď už jen zbývalo zjistit, jak jsou na

tom moje vnitřní orgány, hlavně játra a ledviny.

Ta mrcha v motorkářský bundě mě bodla někam

do téhle oblasti, a když už jsem zjistil, že se

mohu hýbat, nebavilo by mě to využívat k tomu,

abych se neustále musel dopravovat na dialýzu.

I když podle těch policajtů, co mě touží

vyslechnout, mi bylo jasné, že dialýzu bych

dostával ve vězeňský nemocnici, takže bych si

alespoň ušetřil dojíždění.

* * *

„Vím, že jste vzhůru, pane Fridrichu.“

Ten hlas patřil doktorce. Přicházel z levé

strany mé postele. Byl klidný, přátelský. Otevřel

jsem opatrně oči a zjistil, že je tma. Naklonil

jsem hlavu a konečně si ji mohl pořádně

prohlédnout. Vážně jí mohlo táhnout tak na šedesát. Kdysi to mohla být docela štramajda, ale čas způsobil, že její vnadné tvary se rozplizly a teď vypadala trošku jako Frodo Pytlík smíchaný s Halinou Pawlovskou. Akorát nebyla tak chlupatá. Alespoň na místech, která jsem viděl. Ať tak a nebo tak, vypadala dobrácky. Kdyby se živila podomním prodejem, vzal bych si od ní nejmíň tři encyklopedie, jeden vysavač a dvojité balení prášků na erekci neznámého původu.

„Jak... víte, že...“

„Že jste vzhůru?“ dopověděla za mě. „Snadno. Před třemi hodinami jsem vám snížila dávkování analgetik. Zase vám je vrátím na původní dávku, abyste se mohl vyspat, nebojte.“

„Proč?“ zeptal jsem se. Samostatná slova už mi docela šla, ale s větami to bude horší.

„Ti policisté, co se nemůžou dočkat, až vás vyslechnou, mi řekli, že jste sloužil v Afghánistánu. U které jednotky?“

„SOG,“ teda znělo to spíš jako „sok“, ale paní doktorka pochopila.

„Aha,“ řekla trochu zklamaně. „Můj syn sloužil u šestisté první.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala: „Zemřel tam. Najel s autem na minu.“

„To... je... mi... lí-to,“ dostal jsem ze sebe nakonec.

„Jmenoval se Tomáš, znal jste ho?“

Opatrně jsem zavrtěl hlavou.

Zklamaně si povzdechla. „Víte, já toho pro vás moc udělat nemohu. Ti dva od kriminálky jsou stále nervóznější, čekám každým dnem, že mi sem napochoduje nějaký jejich doktor, aby vyšetřil váš stav a dovolil jim vás vyslechnout. Každopádně, můžu pro vás něco udělat?“

„Ho-rák. Ma-gi-str Pe-tr Ho-rák. Ad-vo-kát,“ vyslovil jsem jméno právníka, který Nachtigallově partě pomáhal legalizovat zisky a distribuovat je nenápadně mezi ostatní veterány.

„Rozumím. Zkusím jej kontaktovat,“ pokývala hlavou. „Pustím vám teď zase analgetika, ať se vyspíte. Potřebujete to. Ty vaše vnitřnosti dostaly pěkně zabrat.“

„Bu-du mít... následky?“ zeptal jsem se s vypětím všech sil.

„Pravděpodobně ne. Přivezli vás v kómatu a nikdo vám moc šancí nedával, ale nějak jste se z toho zvetil. Přitom jste měl v zádech díru jako Titanic po srážce s ledovcem. Ale vypadá to, že vnitřní orgány fungují, jak mají. Máte pěkně tuhý kořínek,“ pokývala uznale hlavou. „Škoda jen, že jste se dal na druhou stranu barikády,“ povzdechla si spíš jakoby ke vzduchu v místnosti než ke mně, vstala a prsty pohladila kolečko, které regulovalo tok na kapačce. Za pár minut jsem se opět ponořil do spánku.

* * * Tu noc se mi poprvé zdál nějaký sen. Byl o Afghánistánu. Auta v něm najížděla na miny, stříleli jsme po Tálibáncích a hráli karty o to, kdo bude mít právo první zasunout, až k nám na základnu Američani zase dostanou nějaké filipínské děvky.

* * * Cesta od věrného služebníka svého státu a národa na druhou stranu barikády byla mnohem jednodušší, než by si paní doktorka vůbec dokázala představit. Její syn byl hrdina, který umřel v Afghánistánu, ale možná, že kdyby se vrátil domů, přišel o práci tak jako každý z nás a nikdo jej kvůli zasrané ekonomické krizi a minulosti ve válce nechtěl zaměstnat, třeba by už dávno pašoval diamanty z USA s námi.

Každý, kdo strávil víc než deset let v armádě, je v civilu poněkud nesvůj. Zatímco ve vojsku vládnou jasná pravidla, každý člověk má přesně dané postavení a zodpovědnost, ve světě bez uniformy je všechno mnohem složitější. Zvlášť poté, kdy se NATO kompletně stáhlo z Afghánistánu a v rámci úsporného programu vlády nazvaného Radikální řez se česká armáda ze dne na den zmenšila na třetinu. Tisíce nezaměstnaných a v mnoha případech nezaměstnatelných vojáků se ocitly na ulici. Spousta z nich se dala na alkohol a drogy. Ti šťastnější skončili ve vězení. Ti méně šťastní na ulici.

Když mých bývalých spolubojovníků s tímhle osudem přibylo už přespříliš, zaklepal na dveře

mého domu Jan Nachtigall. Stejně jako většina

propuštěnců jsem byl nezaměstnaný. Bydlel

jsem v malém domě na okraji Prahy a hledal

vhodný konflikt někde na Blízkém východě, do

kterého bych se mohl nechat naverbovat jako

žoldák. Nespěchal jsem. Patřil jsem mezi ty

šťastlivce, kteří měli v armádě už odkrouceno

dost let na to, aby měli nárok na vojenský

důchod. Přesto bylo peněz tak akorát na

hypotéku a pár komiksů.

Nemusel mě dlouho přemlouvat. Pokud si

dobře pamatuji, stačilo mu k tomu asi pět minut.

V té době už měl většinu lidí pohromadě a

rozjetých několik kšeftů.

* * *

Kapitán ve výslužbě nebyl žádný hlupák. Šel na

to poměrně chytře. Nikdy jsme nedělali vlastní

obchody. Neprodávali jsme zbraně Arabům ani

pouličním dealerům. Neporcovali jsme drogy do

psaníček a nedávali je diskotékovým

distributorům, ani jsme neupláceli politiky, a

nezařizovali tak velké zakázky. My jsme byli

prostředníci. Když někdo potřeboval cokoliv

kamkoliv bezpečně a diskrétně dostat, vzali

jsme to. Díky tomu jsme se nedostali do

hledáčku policie, což jsme věděli jistě, protože

u policie jsme měli spoustu bývalých

spolubojovníků, a navíc jsme měli díky naší

zprostředkovatelské činnosti brzy tolik

kompromitujících informací na většinu

významných hráčů středoevropského podsvětí,

že si nikdo nemohl dovolit nás zkusit podvést

nebo vyšachovat. Všichni věděli, že by to odnesl

i jejich vlastní byznys.

Základní zásadou naší zločinecké organizace

a důvodem, proč jsme měli všichni pocit, že

jsme něco víc než obyčejní kriminálníci, bylo

pravidlo spravedlivého dělení. Každý z nás

dostával deset procent z odměny. Zbylých

padesát jsme pak dělili mezi své bývalé

spolubojovníky: veterány ze všech válek, v nichž

jsme se v posledních dvaceti letech ocitli, pro

které měla naše vláda jenom žebrácký důchod a

zapomnění. A fronty na úřadech práce, kde

museli stát vedle těch, co nikdy nepracovali a

ani nechtěli. A naši hoši měli přesto zpravidla

menší dávky než oni, navzdory tomu, že pár let

polykali prach a písek Iráku nebo Afghánistánu

a každý den přitom počítali s tím, že jim pod

nohama může vybuchnout bomba nebo je ze

zálohy odstřelí nějaký zkurvený Pákistánec,

Afghánec, Iráčan, Íránec, Ománec nebo

jakákoliv jiná pomatená hadrová hlava.

Po každé vydařené akci jsme mezi sebe

rozdělili polovinu zisku a zbytek byl na magistru

Horákovi a jeho šikovných finančních operacích,

zahrnujících Fond na podporu válečných

veteránů, který měl zahraniční i anonymní

dárce, jež mu věnovali své peníze vždy krátce

poté, co nám naši mafiánští klienti zaplatili.

Magistr Horák byl prostě šikula, a jestli mi mohl

někdo pomoci od těch dvou nervózních chlapíků

z kriminálky, tak právě on. Navíc jsem se dost

těšil na to, až ten jeho arogantní obličej,

skrývající ve skutečnosti citlivého dobráka,

uvidím.

* * * „Ten váš magistr Horák je mrtvý.“

„Cože?!“ vykřikl jsem překvapeně. Doktorka mi bleskurychle přikryla ústa rukou.

„Musíte se krotit, ten policajt na chodbě občas poslouchá,“ zašeptala.

Zamrkal jsem očima, jako že souhlasím a krotit se opravdu budu. Měl jsem ale co dělat, aby se mi to podařilo. Od našeho rozhovoru s lékařkou uplynulo šest dní a kromě poměrně slušných skoků v mém zdravotním stavu jsem nedělal nic jiného, než se těšil na známou tvář. Muže, který vyřeší každý problém. Muže, který mě dostane z téhle zatraceně mizerné situace, muže, který... je mrtvý.

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se. Mluvení mi šlo už docela dobře.

„Roztrhali ho psi.“

„Co–,“ ruka postarší dámy už byla naštěstí ve střehu a stačila mi opět přikrýt ústa dřív, než jsem stihl pořádně vykřiknout.

„Roztrhali ho psi. Bylo to i v novinách, tam ale měli jenom iniciály. Volala jsem k němu do kanceláře, pět dní to tam nikdo nebral a pak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist