načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perlová koruna -- vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad - Jaroslava Černá

Perlová koruna -- vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad

Elektronická kniha: Perlová koruna -- vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad
Autor:

Mladinká Kunhuta věří, že se provdá za budoucího krále. Když o její ruku požádá urozený pán na Poděbradech, zdá se zprvu, že dívka musí na dětské sny zapomenout. Jiří miluje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 206
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6007-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladinká Kunhuta věří, že se provdá za budoucího krále. Když o její ruku požádá urozený pán na Poděbradech, zdá se zprvu, že dívka musí na dětské sny zapomenout. Jiří miluje svou zem, je zdatný diplomat, jen pro romantické chvíle a slova lásky nemá pochopení. Brzy však zjistí, že manželka pro něj znamená víc než pouhé spojení významných šlechtických rodů. Historický román o tom, jak mohla romanticky probíhat česká historie.

(vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad : román)

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

J aroslava Cerná

ˇ

Perlová

KORUNA

vladarske ambiCe krehke Choti Jiriho z Podebrad

ˇ́ ˇ ́ ˇ ́ ˇ

román


Copyright © Jaroslava Černá, 2012

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

www.alpress.cz

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Jaroslava Černá, 2012

Redakční úprava Otilie Grezlová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2013

shop@alpress.cz

První elektronické vydání

ISBN 978-80-7543-220-9 (pdf )


... Byla všech chudých máti, milovala vše dobré...

Nápis na Kunhutině náhrobním kameni


k apitol a 1

25. únor 1440,

h rad Konopiště

S

ídlo pánů ze Šternberka se pomalu probouzelo do

chladného mrazivého rána.

Šramot v ložnici probral mladou slečnu Kunhutu

ze spánku, ale nebyl pro ni důvodem k tomu, aby otevřela

oči. Naopak. Zachumlala se ještě více do kožešin,rozhodnutá zůstat v loži, dokud se pokoj po chladné nocinevyhřeje. S přivřenými víčky sledovala, jak se oheň rozhořel pod zručnýma rukama starého Jana. Když se po chvíli zatoičem zavřely masivní dveře a krb oživlý nažloutlýmiplameny spokojeně praskal, konečně se slastně protáhla.

„Už aby přišlo jaro...“ zatoužila dívka tiše a v duchu si

přála, aby ji chůva ještě nehnala z teplého lože a hlavně –

aby jí nevypočítávala všechny její denní povinnosti.

Jako by ženu myšlenkami přivolala!

„Dítě drahé, Kunko, už ses probudila?“ Kunhutina chůva

Otka strčila hlavu do dveří a s úsměvem plným pochopení

kontrolovala, jestli mladá dáma už otevřela oči.

„Jsem vzhůru,“ zavolala dívka na chůvu. Jen tak se jí

mohla ještě na chvíli zbavit. Než pomalá žena přinese džbán s vodou na ranní toaletu, ji ani nenapadne vystrčit z kožešin nos.

Kunhuta ještě nestačila položit hlavu zpět na polštář,

když ji překvapivý zvuk z nádvoří hradu přinutil nastražit

uši. Jasně slyšela přijíždět jezdce! Kopyta koně se odpromrzlé země a kamenného dláždění odrážela v rychlém sledu

a zněla tichým ránem jako zvony na věži malé hradní kaple.

„Posel? Jezdec?“ Dívka rychle vyskočila z lože a bosápřeběhla k oknu. Aby otevřela okenice, musela se nahnout

do hlubokého okna. Zahlédnout postavu muže na koni ani

barvy na zástavě ale nestačila. Zvuk kopyt dozněl těsně pod

jejím oknem a tam neviděla. Ještě zaslechla, jak si uštvané

zvíře odfrklo, pak tlumené příkazy pro štolbu, a bylo ticho.

„Paní, máš rozum?“ ozvalo se jí za zády, až leknutímmálem vyjekla.

„Chůvo! Vylekalas mě!“

„Dítě,“ změnila žena tón hlasu. „Hned zavři to okno!

Vždyť venku znova přimrzlo. Pojď, radši se rychle oblékni,

ať tě neroztřese zima. Kdyby ses roznemohla, to by mi pán

dal.“

„Paní Otko,“ oslovila Kunhuta svou milovanou chůvu

přísným hlasem. „Potřebuji rychle zjistit, co se na hradě

děje. Aby teď, nad ránem dorazil posel jen tak? To je v tuto

denní dobu velmi neobvyklé. Spíš bych řekla, že dřívepřijde jaro, než aby jezdec k nám štval koně, když ještě neslezl

z cest poslední sníh.“

„Přijel posel?“ Podivila se i chůva. „To se muselo stát jistě

něco velmi závažného,“ dodala zamyšleně a sledovala, jak si

její chráněnka zručně přetahuje přes hlavu nařasenou noční

košili a přitom bojuje s dlouhými tmavými vlasy.

„Pospěš, chůvo, potřebuji se rychle upravit, musím vědět,

jaké zprávy posel přivezl.“ Dívka zmateně hledala vhodné

šaty, do kterých by se snadno a bez dlouhého šněrování

navlékla.

Jaroslava Černá

„Dítě, uklidni se,“ konejšila ji chůva. „Je příliš brzy, pán ještě spí. Vždyť se doma po návratu z cest sotva ohřál. Snad ho nečekají další boje o moc v zemi.“ Žena s povzdechem

pomáhala dívce do teplých šatů a pokoušela se jí zaplést

vlasy do jednoduchého copu.

„To uděláme později...“ Kunhuta neměla stání. Pohodila hlavou, tiše vyběhla z ložnice a po točitých schodech

v jedné z věží seběhla do přízemí hradu. Hned věděla, že se

chůva zmýlila. Do chladné přijímací místnosti zrovnavstouil její dvacetiletý strýc, nový dědic Konopiště, pan Zdeněk

z šlechtického rodu Šternberků.

Takže pána příjezd jezdce také probudil, jistě je zvědavý na naléhavé zprávy, pomyslela si Kunhuta a zůstala zapootevřenými dveřmi, aby jí neuteklo ani slovo.

„Mluv! Co se děje? Neseš list?“ Ke Kunhutě dolehl hlas pana Zdeňka, ještě zastřený spánkem, ale plný naléhavosti.

„Pane... ne, nenesu list, ale poslal mě se vzkazem pro tebe urozený pán Hynek z Pirkštejna.“

V nastalé odmlce se posel zřejmě uklonil, domyslela si Kunhuta a naslouchala dále.

„Pane, vdova po králi Albrechtovi, královna Alžběta Habsburská, porodila dvacátého druhého dne tohoto měsíce syna Ladislava...“ neslo se jasně chladným vzduchempřijímací místnosti.

Kunhuta se při těch slovech znatelně zachvěla.

„Tak syna?!“ dolehl k ní radostný výkřik hradního pána.

„To znamená, že osiřelé trůny mají dědice!“ Zdeňkův hlas ztratil na razanci, jemné zachvění prozrazovalo spíše dojetí. „A taky to znamená, že i český trůn má naději na nového krále... ale bože můj, vždyť je to novorozeně! Jak dlouho potrvá, než bude dítě schopno ujmout se vlády, udržet žezlo a pořádek v českých zemích... to nás čeká věru ještě hodně dlouhá a těžká doba...“

Chvíli bylo ticho.

Perlová koruna

Kunhuta sotva dýchala. Narodil se nový král! A nikdo netuší, co to znamená zrovna pro ni, pro Kunhutu z rodu Šternberků. Nikdo, nikdo nemá ani ponětí, jak důležitou roli v budoucnosti země má sehrát právě ona a narozený král. Jak by to kdo mohl jen tušit! Své tajemství si nechalazatím jen pro sebe. Nikdo nesmí nic vědět, ať nemohou proti ní spřádat intriky a zabránit všemu, co se má stát. Osudu se nedá vyhnout a ona sama se své budoucnosti podřídí. Vždyť se na ni těší!

„Kunhuto?“ Přísný hlas paní Perchty ji probral zmyšlenek. Paní na Konopišti a matka nového dědice hradu ji svým nenadálým příchodem zaskočila. „Co zde děláš?Neupravená a celá rozrušená... nasloucháš snad za dveřmi? To se na mladou dámu nesluší.“

„Odpusť, paní, probudil mě příjezd posla. Zvědavost mi nedala, ale naslouchat za dveřmi jsem nechtěla.“

„Jdi se upravit,“ napomenula ji paní Perchta přísně. „U stolu při jídle se stejně od pana Zdeňka všechnodozvíme,“ mávla nad ní hradní paní rukou a chystala sevstouit do přijímací místnosti za synem. Ve dveřích se málem srazila s propuštěným poslem. Útrpně si promrzléhomladého muže prohlédla a hned ho poslala do místnosti proslužebnictvo k jídlu a odpočinku. Kunhuty už si naštěstí dál nevšímala, a tak se dívka odvážila ještě chvíli naslouchat.

„Nevím, matko,“ promluvil pan Zdeněk hned po pozdravu. „Ano, máme nového dědice trůnu, ale zeměnemohou tak dlouho zůstat bez schopného krále. Ne v této pohnuté době plné válek a bojů o moc. Země potřebujepevnou ruku, rozhodného vladaře, a ne dítě.“

„Synu, královna vdova bude bojovat za zděděné trůny pro svého syna jako lvice, tím jsem si jistá, obzvlášť když má na své straně všeho schopnou matku.“

Jaroslava Černá

„Myslíš královnu Barboru, vdovu po Zikmundovi?“ Kun - huta postřehla při vyslovení jména ve Zdeňkově hlase těžko skrývaný obdiv a úctu.

„Bývalou královnu, drahý synu. Dnes už žije Barbora bez vlivu na svých vdovských statcích v Mělníku.“

Z tónu hlasu paní Perchty naopak čišelo pohrdání a spíš přání, aby dříve mocná žena úplně zmizela z politické scény.

Zdeněk matčinu poznámku nijak nekomentoval. Věděl své, stejně jako dívka naslouchající za dveřmi. O bývalékrálovně Barboře se vedlo na Konopišti a jistě po celé zemitolik rozporuplných řečí... a že by byla bez vlivu? Když je léta milenkou vlivného muže, pana Hynka z Pirkštejna,přítele bývalého krále Zikmunda? A Hynkova moc v doběbezvládí nezadržitelně stoupá. Možná teď, když se narodil nový král, všechno bude jinak... a Kunhuta se znova zachvěla. Uvidíme, co přinesou další dny... Dívka se s vševědoucím úsměvem vydala zpět do své ložnice. Už věděla dost. Její čas přijde.

Perlová koruna

k apitol a 2

„B

ože můj, dítě, kde jsi tak dlouho? Komu mys -

líš, že paní Perchta vyhubuje? Snad tě neviděla

v takovém stavu.“ Chůva spráskla ruce, když

se Kunhuta konečně objevila ve své komnatě. Dívka sineuvědomila, že je celá rozrušená a že zpráva o narozenínového krále a hnutí mysli jí rozpálily tváře do ruda.

„Dítě, ty máš snad horkost!“ Žena jí starostlivě položila dlaň na čelo. „Bože, celá hoříš. To je z toho běhání pochladných chodbách v mrazivém ránu.“

„Ne, moje drahá chůvo, to je ze zpráv, které jsemvyslechla.“ Kunhuta hrdě zvedla hlavu.

„Na ty jsem starostí o tvé zdraví zapomněla,“ přiznala

žena a zvědavě visela pohledem na své chráněnce.Kunhuta v té chvíli nedokázala odolat svému vnitřnímu vítězství

a rozhodla se chůvě svěřit.

„Paní Otko,“ oslovila ji slavnostně. „Slib mi, že budešmlčet a že mi navždy zůstaneš věrná... za všech okolností,“ pronesla sebevědomě a musela se usmát, když viděla, jak je žena připravená hltat každé její slovo. „Svěřím ti velkétajemství... narodil se nový dědic českého trůnu!“

Chůvě se zamlžily na okamžik oči. „Bůh nám všemžehnej, ubohý pohrobek, nikdy nepozná vlastního otce.“NajedJaroslava Černá

nou se ale zarazila. „Dítě, a jaké je to velké tajemství, vždyť

zpráva o narození vladaře se roznese všemi zeměmi dřív,

než přijdou první teplé dny.“

„Chůvo, nenarodil se jen budoucí král Ladislav, narodil se také...“ Kunhuta se na chvíli odmlčela, rozhlédla se, jestli jsou opravdu samy, a pak tiše, ale důrazně dodala: „...narodil se také můj budoucí manžel!“ Paní Otka zalapala po dechu a zmateně hledala vhodnáslova. „Tak a dost, dítě drahé, ty máš opravdu horkost. Musíš na lože, přinesu ti uklidňující odvar z bylin.“ Chytila svou chráněnku za ruce. „Co sis to jen vzala do hlavy? Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ Zírala na Kunhutu a hledala v ještě dětské tváři známky pomatení. Jenže dívka bylaklidná, až moc klidná. „Říkala jsem, že ti prozradím tajemství,“ usmála se a dodala: „Vím to už dlouho, jen jsem netušila, kdo bude ten pravý král.“

„A proč Ladislav, narozený jako pohrobek, by si právě tebe

měl zvolit za manželku?“ žasla chůva. Nedivila se věkovému

rozdílu, to při domluvených sňatcích ve šlechtických akrálovských rodech nehrálo roli. Udivila ji jistota, s jakoučtrnáctiletá dívka mluví o svém budoucím manželovi. Než stačila

jen pomyslet, že její malá Kunka se asi pomátla, dívka se

usmála. „Všechno ti povím, chceš?“ Nečekala na odpověď,

posunula se na loži, pokrčila kolena, objala je rukama a s rozzářeným pohledem upřeným někam do dálky začala vyprávět.

„Toho roku bylo velmi horké, suché léto...“ „Nebudeš chodit za hradby hradu, slyšíš?“ domlouvalapřísně paní Perchta sedmiletému dítěti. Malá Kunhuta, které všichni přezdívali Kunka, neměla odvahu k hradní paní ani zvednout hlavu. Cítila se pořád tak sama.

Perlová koruna

„Musíš být paní Perchtě vděčná, že se tě ujala, že tě vy - chovává společně se svými dětmi,“ domlouvala neposlušné dívce i chůva Otka. Věděla, že jinak to být stejně nemůže. Dívenka je šlechtického rodu, matku nepoznala a její otec, pan Smil Holický ze Šternberka, se až do své smrtizdržoval na hradě jen pár dnů v roce. Dítě snad ani nepostřehlo, že je sirotek. Taková byla doba. Země zmítaná neustálými boji o moc a vítězství té pravé víry hladověla, muži vnesmyslných šarvátkách umírali.

Malou Kunhutu nezajímalo, zda zvítězí zastánci katolíků, radikálních či umírněných husitů, nerozuměla tomu, o co se znepřátelené strany přou. Byla přesvědčená, že Bůh je jen jeden a bydlí na nebi, někdy také v hradní kapli. Věděla, že k němu odešla matka i otec, a měla svou představu Boha ráda za to, že se o její rodiče někde v ráji postará. Více jitráilo, co se dělo za hradbami konopišťského hradního sídla.

Hladoví a ubozí, kteří jiným páchli po nemocech achudobě, ji přitahovali jako světlo loučí noční motýly.

„Co jsou ti lidé zač, chůvo? Proč chodí k bráně hradu

a prosí o jídlo?“ vyzvídala dívenka, a i když dostávalaodovědi, nestačily jí. „Jak to, že se někdo narodí na hradě

a je šlechtického původu jako já, a jiný žebrá v hadrech

o chleba?“

„Nevím, moje malá, myslím, že Bůh to tak zařídil...“odbyla ji žena.

Toho dne, kdy jí dokonce vyhubovala sama paní Perchta, přemohla Kunhuta svou zvědavost a nenahlížela branou za hradby, neprohlížela si špinavé děti sedící v prachu cesty. Rozhodla se, že je přestane litovat.

Odhodlání jí ale vydrželo jen do podvečera. Sledovala, jak se slábnoucí slunce blíží k hradbám, a věděla, že až za

ně zapadne, začnou vrhat na nádvoří úlevné stíny. Nadhlavou se jí ozval křik krkavců. Zvedla pohled k páru černých

ptáků a přemýšlela, kde asi hnízdí. Náhle zaslechla zvuk kol,


14

Jaroslava Černá

vrzaly prašnou cestou hned za hradbami. Dívka nezaváhala.

Musela vidět, kdo projíždí kolem jejich sídla, odkud a kam

míří, protože ona sama ještě nikde nebyla. Vběhla do jedné

ze strážních věží postavených přímo v hradbách,vystouala po krátkých úzkých schodech a hned seběhla nadruhou stranu.

Strážný u branky se na zvědavou dívenku s pochopením usmál. Bavil se při pohledu na vyjevený obličej dítěte, které snad poprvé v životě vidělo kolem hradu projíždětpovozy kočovných lidí.

„Kam jedou?“ ptala se Kunhuta, aniž by odtrhla oči odvybledlých záplatovaných plachet a hubených koní.

„Nevím, milostslečno, snad za lepším živobytím někam k západní hranici, opravdu nevím. Já jen musímdohlédnout, aby zde nezastavili, nezdrželi se a neobtěžovali svou přítomností panstvo...“ Muž ještě nedokončil větu, když se najednou přímo před nimi jeden z vozů zakymácel,uvolněné přední levé kolo se zvrtlo a skončilo Kunhutě u nohou. Ozvalo se pár vylekaných výkřiků, vozy zastavily. Právě z toho bez kola vylézala s láteřením žena jako věchýtek. Malá, drobná, na bílých vlasech šátek s vybledlými květy. Sedla si u cesty a její pohled se setkal s očima dítěte.

Kunhuta nikdy tak ošklivou stařenu neviděla. Tvář měla vrásčitou a zbarvenou jako zahnívající jablka v hradním sklepení. Když ji k sobě přivolala kývnutím vyschlé ruky, dívka strachem z pohledu pichlavých očí sotva polkla.

„Když mi přineseš pecen chleba, řeknu ti, jaká tě čeká budoucnost,“ promluvila stařena se zvláštním, sotvasrozumitelným přízvukem bezzubými ústy. Kunhuta na nicnečekala. Ve svém krátkém životě ještě nikdy neviděla tak ubohou starou a sešlou lidskou bytost. Kdyby mohla, sama by ji nakrmila. Hned se rozběhla do hradní kuchyně. Věděla, kde jsou zbytky chleba z bohatých stolů, věděla, že se drobí slepicím, nebo vozí hladovým do podhradí.

Perlová koruna

Než se strážný z věže domluvil s mužem na kozlíku, jak dlouhou dobu potřebují k opravě kola, byla dívka zpět. Velký pecen včerejšího tmavého chleba nesla ukrytý pod volnými šaty.

S rozpačitým úsměvem se sklonila k ženě a oběmarukama jí bochník podávala.

Žena po něm chňapla, levou rukou si ho položila do klína a pravou uchopila dívčinu ruku za křehké zápěstí. Chvíli hleděla do malé dlaně, pak zvedla oči a s úctou pronesla:

„Provdáš se za budoucího krále, naše malá princezno...“

Pak znova sklonila hlavu k malé dlani, a když ji za okamžik

prudce zvedla, nedokázala hned promluvit. „Už víš dost,

dítě... a co jsem ti řekla, aby se splnilo, musí zůstat tvým

tajemstvím.“

Kdyby Kunhuta dokázala tehdy více vnímat, postřehla by úlek, zachvění pevného stisku kostnaté ruky. Nedokázala.

Provdáš se za budoucího krále... copak potřebovala vědět

více? Nevšímala si bolestného poznání v očích ženy anipovzdechu bezzubých úst.

Vysvobodila dlaň ze stařeniny ruky a jako ve snách seotočila k odchodu. Málem vrazila do strážného. Až teď sevylekala. Muž se tvářil rozzlobeně.

Rozběhla se ke vchodu do strážní věže a vydechla až za hradbami. Tlumené nadávky zůstaly za ní a za vysokoukamennou zdí.

„Ty stará čarodějnice!“ křičel na ženu strážný. „Kdo ti dal právo k takovým řečem? Proč lžeš tak malému dítěti?Coak nechápeš, co s nezkušenou dívkou může udělatvymyšlený blábol? Opravte si kolo a zmizte, než naděláte ještě více škody.“ Strážný soptil vzteky. Vždyť viděl, jakproroctví s malou slečnou zamávalo. Zůstala stát jako opařená. A to pořádně neslyšel, co jí ta stařena napovídala. Zaslechl pouze něco o princezně... a o tajemství.

Jaroslava Černá

„Nelhala jsem, nikdy nelžu,“ pronesla stará žena pevně. „Jen... tentokrát jsem neřekla všechno, nemohla jsem.“ Sklonila hlavu a zabrblala si pro sebe: „Co se má stát, stane se v pravý čas.“ Provdáš se za budoucího krále... znělo v hlavě sedmiletému děvčátku, Kunhutě z rodu Šternberků, když se pomaluvracela nádvořím k obytné části hradu. Mám tajemství anikomu ho neprozradím. Pak se splní... Kunhutin obličej, plný radostného očekávání jistébudoucnosti, zářil do ticha ložnice jako sluníčko. Paní Otkazaraženě mlčela, mezi zmatenými myšlenkami převládla jediná – obava o dívčino duševní zdraví.

„Tak teď znáš tajemství budoucí královny, milá chůvo. Ještě se divíš, že mě zprávy tak rozrušily? Když zemřel starý král Zikmund, tušila jsem, že i manžel jeho dcery Alžběty opustí brzy tento svět a stalo se! Král Albrecht je pětměsíců po smrti a hle – aniž to tušil, zanechal osiřelýmtrůnům následníka a mně budoucího manžela. Nikdo jiný to být nemůže... teď už mi rozumíš?“ Dojatá dívka seschoulila chůvě do náruče. Nepostřehla obavy a soucit ženy, která o ni odmalička pečovala a teď zoufale přemýšlela, jak se mohlo stát, že jí unikly dívčiny nejniternější touhy apředstavy? Kdyby jen tušila... dítěti by vymyšlenou pohádku vymluvila, ale téměř dospělé dívce... „Bože můj, dítě, co si s takovým tajemstvím počneme?“ Hladila Kunhutu povlasech a netušila, jak se zachovat.

„Paní Otko,“ vymanila se jí dívka z náruče. „Nic! Bože chraň! Nic nesmíš prozradit, jako bych se ti nesvěřila.Slíbilas, že mi zůstaneš věrná, a já, až budu královnou, slibuji ti, že se mnou zůstaneš.“

17

Perlová koruna

Ze zamlžených chůviných očí skanuly úlevné slzy. Její

Kunka má pravdu! Tajemství musí zůstat zachováno. Nikdo

se nic nedozví, od ní tedy ne. A zamyšlené dospívající dívky

si nikdo nevšimne, nikoho nezajímá, co se jí honí v hlavě.

Cožpak nemá panstvo jiné, důležitější starosti než zmatenou

mysl osiřelé příbuzné? „Budu mlčet jako hrob, moje malá

princezničko,“ slíbila chůva.

Jaroslava Černá

k apitol a 3

S

polečně s teplými májovými dny přijíždělo na hrad

čím dál více jezdců se zprávami a Zdeněk, pán naKonopišti a Šternberku, se tvářil den ode dnezachmuřeněji. Země, rozpolcená ve jménu husitské a katolické víry,

pod povrchem zdánlivého klidu vřela a novorozenýnásledník trůnu někde v Uhrách nebyl zárukou trvalejšího míru

mezi znepřátelenými stranami.

„Špatně ses vyspal, synu?“ ptala se opatrně jednohovlahého rána u jídla paní Perchta, když už se nemohla naZdeňkovy nálady dívat.

„Nespal jsem vůbec, matko,“ dostalo se jí nevrléodpovědi. „A myslím, že nejsem sám mezi urozenými této země, kdo špatně usíná a budí se starostmi o trůn a budoucnost.“ Muž ztichl a nechal si naložit na talíř plátky paštiky a sýra.

„Myslela jsem, že narozením nového krále se všechnovyřeší,“ odvážila se zasáhnout do debaty Kunhuta, kteránapětím u stolu nemohla pozřít ani sousto.

„Odkdy tebe, Kunko, zajímá, kdo sedí na trůnu?“ zavrčel Zdeněk, zatímco paní Perchta se na dívku přísně podívala. „Dítě, myslím, že by ses měla především zajímat o přípravu své výbavy a častěji držet v ruce vyšívací jehlu než vyzvídat, co se děje v zemi nebo za hradbami hradu.“

Perlová koruna

Kunhuta cítila, jak rudne. Netušila, že paní ví o každém jejím kroku a o jejím zájmu o chudinu v podhradí. „Snažím se, paní, plnit vždy všechny úkoly a na mou výbavu je,myslím, ještě dost času,“ pokusila se o mírný odpor.

„Také by ses neměla tolik krmit, ještě ti není patnáct, a už máš boky dospělé ženy,“ dodala paní Perchta s nechutí a dál si dívky nevšímala. Zato Zdeněk měl konečně jiné myšlenky. „Tobě bude, Kunko, patnáct? Jak rychle jsi vyrostla! Tak to se opravdu musíme poohlédnout po vhodném ženichovi.“ Usmál se na dívku a už v lepší náladě se konečněrozpovídal. „Nespal jsem, matko, protože jsem psal a rozesílal listy. Do několika dnů čekám odpovědi a pak tě jako paní naKonopišti a hostitelku požádám o přípravu slavnostní tabule. Rozhodl jsem se pozvat několik urozených vlivných lidí, kteří mají a budou mít co říct k bezvýchodné situaci v zemi. Musíme být zajedno, když se máme rozhodnout pro nového panovníka.“

„Ale přece se narodil nový král...“ Kunhuta nechápala, o čem bratranec mluví.

„To ano, narodil se dokonce dědic tří trůnů,“ pokývalZdeněk hlavou. „Právem mu náleží koruna rakouská, uherská a také česká. Jenže je to dítě a ještě dlouho dítětem zůstane.

A Čechy potřebují krále! Pevného a moudrého vladaře, který

by dokázal v zemi udělat pořádek. Nemůžeme čekat,dokážeš to pochopit? Novorozeného Ladislava nezajímá nicjiného než plné prsy kojné.“

„Ale jednou...“ Kunhuta nedokázala dále mluvit. Nechtěla, aby ji zradil těžko skrývaný pláč.

„Eh...“ mávl Zdeněk rukou, „co bude jednou, má milá, to opravdu nebude tvá starost. Matka má pravdu, ty se provdáš za některého z urozených pánů na tvé úrovni a věř mi, péče o děti a hrad, na který se přivdáš, tě jistě zaměstnají...“Zdeněk se zarazil a na krátký okamžik oněměl. Kunhutavyskočila od stolu, až málem převrhla židli, a vyběhla z jídelny.

Jaroslava Černá

Nazlobeně vyskočila i paní Perchta. „To dítě nemá

vychování!“

Zdeněk se rozesmál. „Nech ji, matko, to ji jistě takrozrušily mé řeči o vdavkách a dětech. Máš pravdu, je načasedohodnout sňatek. Není sice žádná krasavice, ale je šlechtična

a to je její nejlepší věno!“

20. květen 1440

„Nikam nepůjdu, chůvo,“ trucovala Kunhuta od rána.„Představ si, Zdeněk mi přikázal, ať se obléknu jako dospěládívka. Hostina začne dříve, než je obvyklé, a já jsem přizvaná

ke společné tabuli. Už v podvečer se hosté usadí ke stolu

a jistě se bude mluvit jen o budoucím králi a povedou se

politické debaty.“

Paní Otka se usmála. „Moje malá... Říkáš: nikamnepůjdu, ale zvědavostí jen hoříš. Pan Zdeněk má pravdu. Tyneforemné tmavé šaty pro dnešek odložíš a vykouzlíme z tebe

mladou dámu, krásnou šlechtičnu, abys svou přítomností

u stolu vyvolala na tvářích mužů zalíbení.“

„To vyvolám jako žena i tak! Vždyť podobného rokování se většinou účastní samí muži a já na sebe nechciupoutávat pozornost. Nechci, aby si mě někdo všiml,“ vysvětlovala dívka chůvě odhodlaně.

„Rozumím ti, Kunko, ale jak se tedy chceš dostat do společnosti, kde by ses mohla potkat s budoucím králem?“ Chůva věděla přesně, na jakou strunu zahrát, aby se dívka umoudřila. „Navíc na tobě vidím, že přání pana Zdeňka stejně poslechneš a hostiny se zúčastníš. Je to rozumné. Potřebuješ mít všechny podrobnosti z první ruky, vědět, co se chystá. A navíc...“ chůva ztlumila hlas, „ty přece nevíš, kdo se má stát budoucím králem, o tom v proroctví nebyla

řeč, a kdo ví, co všechno se dnes navečer a v noci upeče.


21

Perlová koruna

Víš, kolik přijede urozených pánů? Vlivných a důležitých

při volbě krále?“

„Vím, chůvo a také vím, že máš pravdu. Dobrá, přijmu

pozvání ke slavnostní hostině a rokování... a teď...“rozzářil se jí pohled, „teď zavolej ještě alespoň dvě komorné.Pomohou mi vybrat vhodné slavnostní šaty, vymyslíme účes

a vybereme vhodné šperky.“

„Konečně!“ Jak ráda paní Otka vyplnila přání svéchráněnky. Věděla, proč pán na Konopišti zve svou sestřenku kestolu. Potřebuje, aby se ukázala mezi hosty, a doufá, že by se

v ní mohl některý z urozených pánů zhlédnout. Chůva proti

tomu nic neměla. Naopak. Věřila, že i Kunhuta by mohla

v některém z hostů najít zalíbení, i když to nebude král.Coak má šanci se s malým Ladislavem vůbec potkat? Abudoucí král, ten si nikdy nehledá nevěstu sám. Tomu budou

vybírat princeznu na evropských královských a císařských

dvorech, ne na Konopišti.

„Tak pojď, slečno, podíváme se společně, které šaty se

nejlépe hodí na slavnostní hostinu a na teplý májový večer.“

Tělnatá chůva se těžce zvedla z trojnožky a otevřela víko

první ze dvou dřevěných malovaných truhlic u zdi.

Kunhuta po celé dopoledne statečně předstírala, že ji hosté

nezajímají. Otevřeným oknem z nádvoří k ní do komnaty

doléhaly zvuky přijíždějících jezdců. Zjistila, že ačkoliv

jsou to urození pánové, žádný z nich nezvolil k cestě naKonopiště kočár. Přijížděli na koních po celý den, obklopení jen malým doprovodem.

Ale když uslyšela z nádvoří zadrnčet kola, zvědavost jí

nedala. „Kdo asi touží na cestách po pohodlí, i když spěchá

na důležité rokování?“ pomyslela si a vyklonila se z okna.

Jaroslava Černá

Kočár právě zastavil a chvíli se nic nedělo. Ozbrojenci zdorovodu zůstali zřejmě na prvním nádvoří. Jediný jezdec

v lehkém sametovém plášti rudé barvy seskočil z koně, hned

otevíral dvířka tajemnému návštěvníkovi a přitom smekl

z dlouhých vlnitých vlasů čapku stejné barvy.

Kunhuta zavýskla. Hned muže poznala. Byl to její strýc Aleš Holický ze Šternberka, už čtvrtým rokem nejvyššíkomoří českého království. Chtěla na strýce vykřiknout, aby na sebe upoutala jeho pozornost, ale pan Aleš podával ruku někomu do nitra kočáru.

Kunhuta zatajila dech, výkřik jí zmrzl na rtech. Zjednoduchého kočáru bez erbu či barev, které by naznačilypříslušníka určitého šlechtického rodu, vystupovala překrásná žena!

Přestože jí dívka pořádně neviděla do obličeje, celým svým vzezřením na Kunhutu silně působila... štíhloupostavou, hrdým držením hlavy... a korunou vyčesaných rudých vlasů ozdobených jednoduchou stříbrnou sponou. A co bilo do očí nejvíce – nejvyšší komoří se k ní jako ke krásné avážené ženě choval! S úctou a obdivem. V té chvíli Kunhuta poprvé v životě pocítila ostrý osten žárlivosti. Ať je ta žena kdokoliv, ta tedy ví, jak si získat muže! Má v sobě něco... a v tom okamžiku to Kunhutě došlo! To nemůže být nikdo jiný než královna Barbora, vdova po císaři Zikmundovi! Ta, která dokázala být nevěrná samotnému vladaři, střídala... a jistě ještě střídá milence jako střevíce. „Co zde ta žena dělá?“ zašeptala Kunhuta jen pro sebe a vysíleně seposadila na lože. V té chvíli si uvědomila, že bývalá královna je vlastně matkou mladé vdovy Alžběty a tedy babičkounarozeného krále Ladislava Pohrobka. Ten pocit jí byl velmi nepříjemný.

„Která žena? Kdo to přijel?“ ptala se zvědavě chůva, ale pod okny už byl klid. Prázdný kočár se vracel zpět kmaštalím, jenže u vjezdu na první nádvoří se musel zastavit a dát

Perlová koruna

přednost jednomu z nejočekávanějších hostů, panu Hynku

Ptáčkovi z Pirkštejna. Kunhuta ho hned poznala. Jako dobrý

přítel a spojenec pana Zdeňka i strýce Aleše nebyl naKonoišti poprvé. Navíc pan Hynek – na hřbetě hnědého hřebce

v čele pěti ozbrojenců – byl velmi pohledný muž.

V závěsu za panem z Pirkštejna přijížděl další host, ale

toho už dívka nezahlédla.

„Pojď, slečno, ať dokončíme účes,“ odtrhla ji odsledování ruchu na nádvoří chůva a Kunhuta se rychlevzpamatovala. Byla odhodlaná vypadat ve společnosti tolika urozených

mužů co nejlépe. Hlavně musí být krásnější než královna

Barbora.

Pan Aleš vtrhl do Kunhutiny komnaty jako velká voda.

„Kunko...“ Zarazil se a se zájmem si prohlížel svou neteř.

Z ošklivého zadumaného kačátka nám vyrostla pohledná

mladá dáma, pomyslel si a rozpřáhl ruce.

„Strýčku!“ vykřikla dívka a vrhla se panu Alešovi dootevřené náruče.

„Tedy, Kunhuto, z tebe je žena na vdávání.“ Prohlížel si

ještě dětský obličej, lemovaný účesem spleteným zdlouhých tmavých vlasů. Šňůra perel upravená na drdolu do

něžné korunky ji sice dělala starší, zato tyrkysová barva šatů

jí opravdu lichotila.

„Poslala mě pro tebe paní Perchta, chce, aby ses společně s ní ujala role hostitelky a byla u stolu dříve, než se na svá

místa začnou usazovat hosté.“

„Vím, co chce,“ pronesla Kunhuta znechuceně. „Chce,

abych se hezky předvedla v mužské společnosti, a doufá,

že si mě všimne některý z nezadaných šlechticů. Chce mě,

strýčku, provdat,“ dodala odmítavě.

„A co je na tom špatného?“ Strýc pořád držel dívku zazáěstí. „Vůbec se paní Perchtě nedivím a nedivil bych se ani

Jaroslava Černá

jednomu z přítomných mužů, kdyby v tobě našel zalíbení.

Navíc máš na vdavky nejvyšší čas.“

„Nechci se vdávat,“ vytrhla Kunhuta ruce ze strýcovajemného stisku.

„Tak můžeš do kláštera.“ Pan Aleš pokrčil rameny arozesmál se. „Nikdo tě nutit nebude. Ale jestli máš hlad jako já... pak dovol, abych ti nabídl rámě a odvedl k hostině. A ty si vyber – můžeš se tvářit jako bubák, nebo být příjemnouspolečnicí a hostitelkou, je to jen na tobě. Tak půjdeme?“Obřadně se neteři uklonil, s uspokojením si prohlédl konečně rozjasněnou a usměvavou tvář a společně vykročili do velké jídelny v přízemí. „Jdete právě včas,“ okomentovala jejich příchod do hodovní síně paní Perchta a zároveň přísným okem sjela Kunhutinu postavu. Milostivě se usmála a Kunhuta to pochopila jako souhlas s výběrem šatů.

Paní Perchta měla pravdu. Po krátkém odpočinku po cestě přicházeli do sálu první hosté. Pečlivě vybraný heroldzvučným hlasem ohlašoval příchod jednotlivých příslušníků šlechtických rodin, a dodal tak celému svátečnímupodvečeru atmosféru důležitosti.

Kunhuta se najednou ocitla v jiném světě. Své role po

boku paní Perchty a Zdeňka, majitele Konopiště, se ujala

hrdě a svědomitě. Pro každého hosta měla úsměv, každého

pár slovy uvítala. Ale mnoho jmen z více než dvacetiurozených pánů si stejně nezapamatovala.

„Paní Barbora z rodu celských knížat, vdova po JehoVeličenstvu králi a císaři Zikmundovi Habsburském,“ ozvalo se ode dveří a šum ve společnosti na okamžik utichl.

Kunhuta se zarazila a zvědavě si bývalou královnuprohlížela. Teď, když ji viděla tak zblízka, poznala, že žena už má nejlepší věk za sebou, a mírně se jí ulevilo. Přesto

Perlová koruna

musela ocenit zvláštní vnitřní krásu, která z Barboryvyzařovala. Jemné vrásky kolem očí jako by jen zdůrazňovaly

jejich jas, hloubku a bystrý postřeh, se kterým se rozhlížela

sálem po přítomných hostech. Prstýnky vyčesaných rudých

vlasů zdobil teď namísto stříbrné spony bílý květ jabloně.

Kunhuta hned poznala, která ruka ho pro ni utrhla a možná

i vetkla do vlasů. Bývalou královnu doprovázel k hostině

pan Hynek z Pirkštejna!

Tak je to pravda, pomyslela si dívka a snažila se, aby

úsměv zakryl pohoršení, které pocítila, přestože jí panHynek věnoval šibalský úsměv. Zato Barbora, ta ji přehlédla,

jakoby ani neexistovala.

„... Jiří, pán z Kunštátu a Poděbrad,“ zaznělo vzápětí a Kunhuta zrudla. Z kulatého obličeje ji sledoval párzvídavých očí. Na chvíli měla pocit, že jí vidí až na dno duše. Ta drzost podsaditého muže ji rozpálila. Zdál se tak mladý, tak malý vzrůstem, a přesto ho bylo všude plno a vzbuzoval ve společnosti zvláštní respekt.

„Strýčku, kdo je ten mladík z Poděbrad?“ obrátila se na Aleše, když se konečně usadili na svá místa u hodovního stolu.

„Mladík? Je nejméně o pět let starší než ty, Kunko, a už se proslavil v bitvě u Lipan proti nesmiřitelným kališníkům. Je příslušník starého rodu pánů z Kunštátu. I když... hmm... jeho otec pan Viktorín padl v některé z bitev po bokubratra Žižky. Cestou po bojištích sice zplodil syna s neznámou matkou, přesto v žilách mladého pána koluje modrá krev a je dědicem šlechtického titulu české i moravské větve.“ Když pan Aleš viděl, že Kunhutu osud osiřelého mužezaujal, pomalu pokračoval: „Dnes je Jiřík blízkým přítelem pana Hynka i samotné královny Barbory a pochopitelně

i mým. Je to muž pevných zásad a má velkou budoucnost

v politickém vyjednávání mezi jednotlivými kraji. Dokud

nebude na trůnu sedět nový král, všechna moc leží nakrajbr />

26

Jaroslava Černá

ských správách a jejich uskupeních. Jenže...“ Aleš musel

s vysvětlováním skončit. Slova se ujal Zdeněk ze Šternberka

a po přípitku a uvítání stručně prohlásil, co všichni věděli.

„České země potřebují panovníka! Za každou cenu a hned!

Musíme dnes vybrat vhodné kandidáty a dohodnout se na

jejich volbě!“

Kunhuta si všimla, jak strýc Aleš přikyvuje. Jistě, jsoudomluvení... přepadl ji smutek. A čím více naslouchalanávrhům na nového krále, tím méně jí chutnalo, tím více se smutek prohluboval a bezradně se sama sebe ptala... kdo tedy nakonec bude králem? Čí manželkou se ona má stát, aby se splnila předpověď stařeny z jejího dětství?

Bez dechu a beze slova naslouchala ohnivým řečem ajediné, co jí bylo útěchou, byl kradmý pohled do tvářekrálovny vdovy. Kunhuta jasně viděla, že žena celou svou bytostí s průběhem jednání nesouhlasí a návrhy na možného panovníka se jí nelíbí.

Dívka zvědavě vyčkávala, až dá Barbora svůj nesouhlas najevo nahlas.

Albrecht Bavorský, císař Friedrich Štýrský, Vilém Saský... padaly návrhy možných kandidátů a Kunhutuudivilo, že ta jména nezná a při jejich vyslovení necítí vůbec nic, ani sebemenší zachvění v srdci, které by naznačovalo, že by mohla být s některým z jejich nositelů v budoucnu spojena manželstvím.

Zahleděla se na Barboru. Královna vdova v klidu a s rozvahou dojídala svou porci pečeně a zdánlivě nezúčastněně naslouchala diskusím.

„Urození pánové,“ ujala se slova, když už bylo zřejmé, že na jednom jménu se všichni shodnou. „Vím, jak důležitá je volba nového krále. Vím, jak zemi prospěla dohoda mezi seskupením katolické a kališnické šlechty z počátku roku,

jenže nevěřím, že dojde ke shodě mezi zastánci jednotlivých

představitelů církví. Nevěřím, že vámi vybraný kandidát,


27

Perlová koruna

vévoda Albrecht, touží po vládě v zemi zmítané neustálými

spory o pravou víru. V zemi, která právě tímto bojem získala

v celé Evropě pověst bezvěrců.“ Barbora se odmlčela, aby

nabrala dech k důraznému závěru svého proslovu.

„A navíc, pánové, jsem babičkou Ladislava, kterému

česká koruna právem náleží. Možná už nemám žádný vliv,

ale věřte, že má dcera Alžběta bude za práva syna bojovat

jako lvice. Musím vám oznámit, že před pěti dny prosadila,

aby byla na hlavu novorozence nasazena uherská koruna.

Vím, máte mezi sebou vzájemné dohody, ale proč by načeském trůnu neměl sedět panovník, v němž se smísila krevLucemburků a Habsburků?“

„Protože je to kojenec!“ ozvalo se pobouřeně.

„Kojenec královské krve,“ reagovala Barbora mírně.

„A jsou zde ještě mé vnučky...“

Nesouhlasné mručení však bývalé královně vzalo chuť do

dalších sporů.

Kunhuta pocítila k odvážné ženě obdiv. Jak hájí zájmy

pravého dědice trůnu! Nebojí se projevit vlastní názor,

i když ví, že s ní urození pánové nebudou souhlasit.Kunhuta v nitru cítila, že Barbora má pravdu.

A pochopila, že není sama. Po Barbořině pravé ruceseděl Hynek z Pirkštejna, po levé Jiří Poděbradský. V tvářích

obou pánů byl patrný souhlas s pronesenou řečí, ale nahlas

ženu nepodpořili. Museli jednat v zájmu země, ne v zájmu

jejího vnuka Ladislava Pohrobka.

Ovšem ve výrazu pana Hynka zahlédla Kunhuta víc než

jen souhlas s tím, co přede všemi Barbora vyjádřila.Zamyšleně dvojici sledovala. Něco si chvíli šeptali a později, když už se napětí u stolu uvolnilo a zábava se po mnoha vypitých pohárech více rozproudila, ti dva se zvedli a Hynekdoprovázel krásnou ženu ze sálu.

Řeči o tom, že jsou milenci, nelžou. Teď už o tom byla

Kunhuta naprosto přesvědčená. Jestli Barbora přijela od své


28

Jaroslava Černá

dcery a pan Hynek ze svých statků, jistě se dlouho neviděli

a touží po chvílích samoty. Hleděla na opuštěná místa u stolu

a nepostřehla, že právě tím směrem sedí pan Jiří z Poděbrad.

Vždyť té ženě táhne na padesátku, přemýšlela zasněně. Co v sobě asi má za kouzlo, že jí podlehne tak mocný,navíc mladší muž jako pan z Pirkštejna... vždyť nejsoumanželé... On ji musí milovat! – pochopila konečně se zjihlým pohledem. Náhle si uvědomila, že v jejím zorném poliseděl pan z Poděbrad a sledoval ji! Kunhuta dnes užponěkolikáté pod jeho upřenýma očima zrudla. Co si asi pomyslel, když se tak zasněně dívala jeho směrem? Musím muvysvětlit, že jsem přemýšlela o dvojici milenců, aby si mépohledy mylně nevysvětlil. Věnovala muži rozpačitý úsměv, ale tím jen dokázala, že zbavit se jeho pozornosti bude těžké. Očividně si její gesto vysvětlil po svém anespouštěl z ní oči.

A Kunhuta si uvědomila, že je ve středu zájmu mužeporvé v životě a že je to velmi příjemný pocit. Zvedla řasy. Opravdu si ji pořád prohlíží... přiložila ke rtům pohár srudým vínem a vychutnávala si upřený pohled podsaditého mladíka stejně jako trpkou chuť rudého moku. To, že s Jiřím koketuje, by nepřiznala ani blízké přítelkyni. Vůbec jinenaadlo, že se chová jako každá jiná žena, když zaujme muže. Pýřila se, usmívala a stydlivě pomrkávala.

Vyhřívala se ve žhavých pohledech a docela zapomněla, že by se jako manželka budoucího krále mělachovat zdrženlivě.

* * *

Druhý den


29

Perlová koruna

„Paní Perchto, pomohu ti s přípravami na večerní hostinu,“

nabídla se Kunhuta. Věděla, že paní na Konopišti dlouho do

noci dohlížela, aby hostům nic nechybělo. Dokonce se k ní

doneslo, že skupina urozených pánů se ještě po půlnoci přela

a diskutovala v pracovně pana Zdeňka.

„Dobrá dítě,“ pronesla žena unaveně. „Jsem od rána na nohou, zatímco pánové se mohli dospat až k poledni. Ale prý už došli k dohodě... uvidíme. Jistě se všechno dozvíme.“ Paní Perchta pokrčila rameny, ale nespouštěla pohled zeslužebnictva, prostírajícího dlouhý dřevěný stůl. „Pořád musím stát služebnictvu za zády.“

„Tak se, paní, posaď, já sama zkontroluji každé místo. Neboj se, všechno bude v pořádku,“ ujistila ženu Kunhuta a nabídla ji židli. Paní Perchta se s úlevou posadila, ale po

chvíli k sobě dívku přivolala. „A dítě, dej si i dnes záležet na

úpravě svého zevnějšku. Budeš sedět v čele stolu jako včera,

tak ať jen záříš.“

Kunhuta se na paní Perchtu překvapeně podívala.„Myslela jsem, že budu u tabule jen první večer...“

„Ale jdi, dítě, copak sis nevšimla, jak pánům prospívápřítomnost žen? Jistě rádi zaženou hlad v příjemné společnosti. Včera ti to moc slušelo... a navíc je důležité, abys věděla, co se děje, a měla v přítomnosti urozených mužů vždy vhodné téma k hovoru.“

„Děkuji, paní Perchto, vynasnažím se.“ Dívka se jemně uklonila a odhodlaně popoháněla služebnictvo. Paní má pravdu. Pokusím se být u všech důležitých jednání, jednou se mi znalost poměrů bude hodit.

* * *


30

Jaroslava Černá

Po boku pana Hynka, svěží a s tajemným úsměvem,vstouila navečer do hodovního sálu bývalá královna Barbora.

Kunhuta se okamžitě cítila dotčená.

Jak to, že když ta žena jen vejde do dveří, získá si hned pozornost všech mužů? To ona, Kunhuta, je přecehostitelkou, na ní září šperky a ve vlasech zapletené perly.Prohlížela si útlou ženu v zeleném sametu, který se odrážel v očích stejné barvy, jen zářivějších, jiskrnějších. Bezjediného šperku, pouze jako včera – s něžným, čerstvě utrženým jabloňovým květem v rudých vlasech.

Dívka málem zadupala potlačovaným vztekem a vzápětí se rozhodla. Zeptá se královny vdovy na ta kouzla... A pak se hned usmála. Vešel Jiřík Poděbradský a díval se jen a jen na ni! Polila ji červeň, a když viděla, že míří sálem přímo k ní, podlomila se jí kolena.

„Paní Kunhuto, tvá přítomnost u stolu je tak osvěžující

po všech těch nezáživných jednáních...“ jemně se uklonil,

a když zvedl hlavu, upřel na ni pátravý pohled.

„Pane z Poděbrad, vím, jak je důležité shodnout se nanovém králi, než bude malý Ladislav schopný udržet žezlo,

a jsem ráda, že ke shodě dojde právě zde, na Konopišti.“

„Už došlo, paní...“ Jiřík znova lehounce sklonil hlavu, ale nespustil z dívky oči. „Proto teď mohu s klidným svědomím čekat, že mi, paní, odpovíš na přímou otázku.“ Mladík sepátravě díval do dívčina obličeje, a než mohla cokolivnamítnout, ztuhla a nevěřila vlastním uším.

„Řekni, paní Kunhuto, je tvé srdce už zadané? Protožepokud v něm je místo, budu se ucházet o tvou ruku. Vím, že k žádným dohodám, co se týká tvého sňatku, v minulostinedošlo. Dovolíš mi tedy, abych doufal?“

Kunhuta ze sebe nemohla dostat slovo. Jiří z Poděbrad a Kunštátu ji nečekaným návrhem vyrazil dech. Zná ji dva dny a žádá ji o ruku?!

Perlová koruna

* * *

„Ty se dnes necítíš dobře, dítě?“ vytrhl Kunhutu ze zamy - šlení šepot paní Perchty.

„Je to tak, paní, dovolíš, abych se vzdálila?“ požádala Kunhuta. Byla z velké společnosti snad jediná, která senebavila a nejásala nad shodou všech přítomných pánů.

Zaskočená žádostí pana Jiřího ani nepostřehla, že jediným kandidátem na krále se stal bavorský vévoda Albrecht. Byl bohatý, vzdělaný, a protože nějakou dobu žil u pražského dvora, uměl česky.

„Ještě chvilku vydrž, dítě, než se rozproudí zábava, a pak můžeš jít do své ložnice,“ dovolila duchem nepřítomné dívce paní Perchta a zaposlouchala se do tichého hovoru Barbory a Hynka. Ani Kunhutě rozhovor neušel.

„Ano, můj drahý, všichni jste se shodli a věřím, že i volba bude jednoznačná, ale obávám se, že Albrecht nebudenadšený... a co víc, tuším, že se ukáže, že i tentokrát mám pravdu já. Koruna náleží Ladislavovi a nikdo jiný nebude mít odvahu posadit se na vratký český trůn.“

„Vím, moje milá, jsi moudrá žena, ale snad se tentokrát mýlíš.“

„Uvidíme za měsíc.“ Barbora se na pana Hynka usmála.

Kunhutě do smíchu nebylo. V té chvíli věděla jen jedno. I ona bude za měsíc v Praze, u volby nového krále. Ona přece potřebuje mít jistotu nejvíc ze všech!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist