načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Perlová koruna -- vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad - Jaroslava Černá

Elektronická kniha: Perlová koruna -- vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad
Autor:

Mladinká Kunhuta věří, že se provdá za budoucího krále. Když o její ruku požádá urozený pán na Poděbradech, zdá se zprvu, že dívka musí na dětské sny zapomenout. Jiří miluje ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 206
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6007-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladinká Kunhuta věří, že se provdá za budoucího krále. Když o její ruku požádá urozený pán na Poděbradech, zdá se zprvu, že dívka musí na dětské sny zapomenout. Jiří miluje svou zem, je zdatný diplomat, jen pro romantické chvíle a slova lásky nemá pochopení. Brzy však zjistí, že manželka pro něj znamená víc než pouhé spojení významných šlechtických rodů. Historický román o tom, jak mohla romanticky probíhat česká historie.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











J aroslava Cerná
ˇ
Perlová
KORUNA
vladarske ambiCe krehke Choti Jiriho z Podebrad
ˇ́ ˇ ́ ˇ ́ ˇ
román





Copyright © Jaroslava Černá, 2012
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
www.alpress.cz
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Jaroslava Černá, 2012
Redakční úprava Otilie Grezlová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2013
shop@alpress.cz
První elektronické vydání
ISBN 978-80-7543-220-9 (pdf )





... Byla všech chudých máti, milovala vše dobré...
Nápis na Kunhutině náhrobním kameni





k apitol a 1
25. únor 1440,
h rad Konopiště
S
ídlo pánů ze Šternberka se pomalu probouzelo do
chladného mrazivého rána.
Šramot v ložnici probral mladou slečnu Kunhutu
ze spánku, ale nebyl pro ni důvodem k tomu, aby otevřela
oči. Naopak. Zachumlala se ještě více do kožešin,
rozhodnutá zůstat v loži, dokud se pokoj po chladné noci
nevyhřeje. S přivřenými víčky sledovala, jak se oheň rozhořel
pod zručnýma rukama starého Jana. Když se po chvíli za
topičem zavřely masivní dveře a krb oživlý nažloutlými
plameny spokojeně praskal, konečně se slastně protáhla.
„Už aby přišlo jaro...“ zatoužila dívka tiše a v duchu si
přála, aby ji chůva ještě nehnala z teplého lože a hlavně –
aby jí nevypočítávala všechny její denní povinnosti.
Jako by ženu myšlenkami přivolala!
„Dítě drahé, Kunko, už ses probudila?“ Kunhutina chůva
Otka strčila hlavu do dveří a s úsměvem plným pochopení
kontrolovala, jestli mladá dáma už otevřela oči.
„Jsem vzhůru,“ zavolala dívka na chůvu. Jen tak se jí
mohla ještě na chvíli zbavit. Než pomalá žena přinese džbán





7
s vodou na ranní toaletu, ji ani nenapadne vystrčit z
kožešin nos.
Kunhuta ještě nestačila položit hlavu zpět na polštář,
když ji překvapivý zvuk z nádvoří hradu přinutil nastražit
uši. Jasně slyšela přijíždět jezdce! Kopyta koně se od
promrzlé země a kamenného dláždění odrážela v rychlém sledu
a zněla tichým ránem jako zvony na věži malé hradní kaple.
„Posel? Jezdec?“ Dívka rychle vyskočila z lože a bosá
přeběhla k oknu. Aby otevřela okenice, musela se nahnout
do hlubokého okna. Zahlédnout postavu muže na koni ani
barvy na zástavě ale nestačila. Zvuk kopyt dozněl těsně pod
jejím oknem a tam neviděla. Ještě zaslechla, jak si uštvané
zvíře odfrklo, pak tlumené příkazy pro štolbu, a bylo ticho.
„Paní, máš rozum?“ ozvalo se jí za zády, až leknutím
málem vyjekla.
„Chůvo! Vylekalas mě!“
„Dítě,“ změnila žena tón hlasu. „Hned zavři to okno!
Vždyť venku znova přimrzlo. Pojď, radši se rychle oblékni,
ať tě neroztřese zima. Kdyby ses roznemohla, to by mi pán
dal.“
„Paní Otko,“ oslovila Kunhuta svou milovanou chůvu
přísným hlasem. „Potřebuji rychle zjistit, co se na hradě
děje. Aby teď, nad ránem dorazil posel jen tak? To je v tuto
denní dobu velmi neobvyklé. Spíš bych řekla, že dříve
přijde jaro, než aby jezdec k nám štval koně, když ještě neslezl
z cest poslední sníh.“
„Přijel posel?“ Podivila se i chůva. „To se muselo stát jistě
něco velmi závažného,“ dodala zamyšleně a sledovala, jak si
její chráněnka zručně přetahuje přes hlavu nařasenou noční
košili a přitom bojuje s dlouhými tmavými vlasy.
„Pospěš, chůvo, potřebuji se rychle upravit, musím vědět,
jaké zprávy posel přivezl.“ Dívka zmateně hledala vhodné
šaty, do kterých by se snadno a bez dlouhého šněrování
navlékla.





8
Jaroslava Černá
„Dítě, uklidni se,“ konejšila ji chůva. „Je příliš brzy, pán
ještě spí. Vždyť se doma po návratu z cest sotva ohřál. Snad
ho nečekají další boje o moc v zemi.“ Žena s povzdechem
pomáhala dívce do teplých šatů a pokoušela se jí zaplést
vlasy do jednoduchého copu.
„To uděláme později...“ Kunhuta neměla stání.
Pohodila hlavou, tiše vyběhla z ložnice a po točitých schodech
v jedné z věží seběhla do přízemí hradu. Hned věděla, že se
chůva zmýlila. Do chladné přijímací místnosti zrovna
vstoupil její dvacetiletý strýc, nový dědic Konopiště, pan Zdeněk
z šlechtického rodu Šternberků.
Takže pána příjezd jezdce také probudil, jistě je zvědavý
na naléhavé zprávy, pomyslela si Kunhuta a zůstala za
pootevřenými dveřmi, aby jí neuteklo ani slovo.
„Mluv! Co se děje? Neseš list?“ Ke Kunhutě dolehl hlas
pana Zdeňka, ještě zastřený spánkem, ale plný naléhavosti.
„Pane... ne, nenesu list, ale poslal mě se vzkazem pro tebe
urozený pán Hynek z Pirkštejna.“
V nastalé odmlce se posel zřejmě uklonil, domyslela si
Kunhuta a naslouchala dále.
„Pane, vdova po králi Albrechtovi, královna Alžběta
Habsburská, porodila dvacátého druhého dne tohoto měsíce
syna Ladislava...“ neslo se jasně chladným vzduchem
přijímací místnosti.
Kunhuta se při těch slovech znatelně zachvěla.
„Tak syna?!“ dolehl k ní radostný výkřik hradního pána.
„To znamená, že osiřelé trůny mají dědice!“ Zdeňkův hlas
ztratil na razanci, jemné zachvění prozrazovalo spíše dojetí.
„A taky to znamená, že i český trůn má naději na nového
krále... ale bože můj, vždyť je to novorozeně! Jak dlouho
potrvá, než bude dítě schopno ujmout se vlády, udržet žezlo
a pořádek v českých zemích... to nás čeká věru ještě hodně
dlouhá a těžká doba...“
Chvíli bylo ticho.





9
Perlová koruna
Kunhuta sotva dýchala. Narodil se nový král! A nikdo
netuší, co to znamená zrovna pro ni, pro Kunhutu z rodu
Šternberků. Nikdo, nikdo nemá ani ponětí, jak důležitou roli
v budoucnosti země má sehrát právě ona a narozený král.
Jak by to kdo mohl jen tušit! Své tajemství si nechala
zatím jen pro sebe. Nikdo nesmí nic vědět, ať nemohou proti
ní spřádat intriky a zabránit všemu, co se má stát. Osudu se
nedá vyhnout a ona sama se své budoucnosti podřídí. Vždyť
se na ni těší!
„Kunhuto?“ Přísný hlas paní Perchty ji probral z
myšlenek. Paní na Konopišti a matka nového dědice hradu ji svým
nenadálým příchodem zaskočila. „Co zde děláš?
Neupravená a celá rozrušená... nasloucháš snad za dveřmi? To se
na mladou dámu nesluší.“
„Odpusť, paní, probudil mě příjezd posla. Zvědavost mi
nedala, ale naslouchat za dveřmi jsem nechtěla.“
„Jdi se upravit,“ napomenula ji paní Perchta přísně.
„U stolu při jídle se stejně od pana Zdeňka všechno
dozvíme,“ mávla nad ní hradní paní rukou a chystala se
vstoupit do přijímací místnosti za synem. Ve dveřích se málem
srazila s propuštěným poslem. Útrpně si promrzlého
mladého muže prohlédla a hned ho poslala do místnosti pro
služebnictvo k jídlu a odpočinku. Kunhuty už si naštěstí dál
nevšímala, a tak se dívka odvážila ještě chvíli naslouchat.
„Nevím, matko,“ promluvil pan Zdeněk hned po
pozdravu. „Ano, máme nového dědice trůnu, ale země
nemohou tak dlouho zůstat bez schopného krále. Ne v této
pohnuté době plné válek a bojů o moc. Země potřebuje
pevnou ruku, rozhodného vladaře, a ne dítě.“
„Synu, královna vdova bude bojovat za zděděné trůny pro
svého syna jako lvice, tím jsem si jistá, obzvlášť když má na
své straně všeho schopnou matku.“





10
Jaroslava Černá
„Myslíš královnu Barboru, vdovu po Zikmundovi?“ Kun -
huta postřehla při vyslovení jména ve Zdeňkově hlase těžko
skrývaný obdiv a úctu.
„Bývalou královnu, drahý synu. Dnes už žije Barbora bez
vlivu na svých vdovských statcích v Mělníku.“
Z tónu hlasu paní Perchty naopak čišelo pohrdání a spíš
přání, aby dříve mocná žena úplně zmizela z politické scény.
Zdeněk matčinu poznámku nijak nekomentoval. Věděl
své, stejně jako dívka naslouchající za dveřmi. O bývalé
královně Barboře se vedlo na Konopišti a jistě po celé zemi
tolik rozporuplných řečí... a že by byla bez vlivu? Když je
léta milenkou vlivného muže, pana Hynka z Pirkštejna,
přítele bývalého krále Zikmunda? A Hynkova moc v době
bezvládí nezadržitelně stoupá. Možná teď, když se narodil nový
král, všechno bude jinak... a Kunhuta se znova zachvěla.
Uvidíme, co přinesou další dny... Dívka se s vševědoucím
úsměvem vydala zpět do své ložnice. Už věděla dost. Její
čas přijde.





11
Perlová koruna
k apitol a 2
„B
ože můj, dítě, kde jsi tak dlouho? Komu mys -
líš, že paní Perchta vyhubuje? Snad tě neviděla
v takovém stavu.“ Chůva spráskla ruce, když
se Kunhuta konečně objevila ve své komnatě. Dívka si
neuvědomila, že je celá rozrušená a že zpráva o narození
nového krále a hnutí mysli jí rozpálily tváře do ruda.
„Dítě, ty máš snad horkost!“ Žena jí starostlivě položila
dlaň na čelo. „Bože, celá hoříš. To je z toho běhání po
chladných chodbách v mrazivém ránu.“
„Ne, moje drahá chůvo, to je ze zpráv, které jsem
vyslechla.“ Kunhuta hrdě zvedla hlavu.
„Na ty jsem starostí o tvé zdraví zapomněla,“ přiznala
žena a zvědavě visela pohledem na své chráněnce.
Kunhuta v té chvíli nedokázala odolat svému vnitřnímu vítězství
a rozhodla se chůvě svěřit.
„Paní Otko,“ oslovila ji slavnostně. „Slib mi, že budeš
mlčet a že mi navždy zůstaneš věrná... za všech okolností,“
pronesla sebevědomě a musela se usmát, když viděla, jak je
žena připravená hltat každé její slovo. „Svěřím ti velké
tajemství... narodil se nový dědic českého trůnu!“
Chůvě se zamlžily na okamžik oči. „Bůh nám všem
žehnej, ubohý pohrobek, nikdy nepozná vlastního otce.“ Najed-





12
Jaroslava Černá
nou se ale zarazila. „Dítě, a jaké je to velké tajemství, vždyť
zpráva o narození vladaře se roznese všemi zeměmi dřív,
než přijdou první teplé dny.“
„Chůvo, nenarodil se jen budoucí král Ladislav, narodil se
také...“ Kunhuta se na chvíli odmlčela, rozhlédla se, jestli
jsou opravdu samy, a pak tiše, ale důrazně dodala: „...
narodil se také můj budoucí manžel!“
Paní Otka zalapala po dechu a zmateně hledala vhodná
slova. „Tak a dost, dítě drahé, ty máš opravdu horkost. Musíš
na lože, přinesu ti uklidňující odvar z bylin.“ Chytila svou
chráněnku za ruce. „Co sis to jen vzala do hlavy? Jak tě něco
takového mohlo napadnout?“ Zírala na Kunhutu a hledala
v ještě dětské tváři známky pomatení. Jenže dívka byla
klidná, až moc klidná. „Říkala jsem, že ti prozradím tajemství,“
usmála se a dodala: „Vím to už dlouho, jen jsem netušila,
kdo bude ten pravý král.“
„A proč Ladislav, narozený jako pohrobek, by si právě tebe
měl zvolit za manželku?“ žasla chůva. Nedivila se věkovému
rozdílu, to při domluvených sňatcích ve šlechtických a
královských rodech nehrálo roli. Udivila ji jistota, s jakou
čtrnáctiletá dívka mluví o svém budoucím manželovi. Než stačila
jen pomyslet, že její malá Kunka se asi pomátla, dívka se
usmála. „Všechno ti povím, chceš?“ Nečekala na odpověď,
posunula se na loži, pokrčila kolena, objala je rukama a s
rozzářeným pohledem upřeným někam do dálky začala vyprávět.
„Toho roku bylo velmi horké, suché léto...“
„Nebudeš chodit za hradby hradu, slyšíš?“ domlouvala
přísně paní Perchta sedmiletému dítěti. Malá Kunhuta, které
všichni přezdívali Kunka, neměla odvahu k hradní paní ani
zvednout hlavu. Cítila se pořád tak sama.





13
Perlová koruna
„Musíš být paní Perchtě vděčná, že se tě ujala, že tě vy -
chovává společně se svými dětmi,“ domlouvala neposlušné
dívce i chůva Otka. Věděla, že jinak to být stejně nemůže.
Dívenka je šlechtického rodu, matku nepoznala a její otec,
pan Smil Holický ze Šternberka, se až do své smrti
zdržoval na hradě jen pár dnů v roce. Dítě snad ani nepostřehlo, že
je sirotek. Taková byla doba. Země zmítaná neustálými boji
o moc a vítězství té pravé víry hladověla, muži v
nesmyslných šarvátkách umírali.
Malou Kunhutu nezajímalo, zda zvítězí zastánci katolíků,
radikálních či umírněných husitů, nerozuměla tomu, o co se
znepřátelené strany přou. Byla přesvědčená, že Bůh je jen
jeden a bydlí na nebi, někdy také v hradní kapli. Věděla, že
k němu odešla matka i otec, a měla svou představu Boha
ráda za to, že se o její rodiče někde v ráji postará. Více ji
trápilo, co se dělo za hradbami konopišťského hradního sídla.
Hladoví a ubozí, kteří jiným páchli po nemocech a
chudobě, ji přitahovali jako světlo loučí noční motýly.
„Co jsou ti lidé zač, chůvo? Proč chodí k bráně hradu
a prosí o jídlo?“ vyzvídala dívenka, a i když dostávala
odpovědi, nestačily jí. „Jak to, že se někdo narodí na hradě
a je šlechtického původu jako já, a jiný žebrá v hadrech
o chleba?“
„Nevím, moje malá, myslím, že Bůh to tak zařídil...“
odbyla ji žena.
Toho dne, kdy jí dokonce vyhubovala sama paní Perchta,
přemohla Kunhuta svou zvědavost a nenahlížela branou za
hradby, neprohlížela si špinavé děti sedící v prachu cesty.
Rozhodla se, že je přestane litovat.
Odhodlání jí ale vydrželo jen do podvečera. Sledovala,
jak se slábnoucí slunce blíží k hradbám, a věděla, že až za
ně zapadne, začnou vrhat na nádvoří úlevné stíny. Nad
hlavou se jí ozval křik krkavců. Zvedla pohled k páru černých
ptáků a přemýšlela, kde asi hnízdí. Náhle zaslechla zvuk kol,





14
Jaroslava Černá
vrzaly prašnou cestou hned za hradbami. Dívka nezaváhala.
Musela vidět, kdo projíždí kolem jejich sídla, odkud a kam
míří, protože ona sama ještě nikde nebyla. Vběhla do jedné
ze strážních věží postavených přímo v hradbách,
vystoupala po krátkých úzkých schodech a hned seběhla na
druhou stranu.
Strážný u branky se na zvědavou dívenku s
pochopením usmál. Bavil se při pohledu na vyjevený obličej dítěte,
které snad poprvé v životě vidělo kolem hradu projíždět
povozy kočovných lidí.
„Kam jedou?“ ptala se Kunhuta, aniž by odtrhla oči od
vybledlých záplatovaných plachet a hubených koní.
„Nevím, milostslečno, snad za lepším živobytím někam
k západní hranici, opravdu nevím. Já jen musím
dohlédnout, aby zde nezastavili, nezdrželi se a neobtěžovali svou
přítomností panstvo...“ Muž ještě nedokončil větu, když se
najednou přímo před nimi jeden z vozů zakymácel,
uvolněné přední levé kolo se zvrtlo a skončilo Kunhutě u nohou.
Ozvalo se pár vylekaných výkřiků, vozy zastavily. Právě
z toho bez kola vylézala s láteřením žena jako věchýtek.
Malá, drobná, na bílých vlasech šátek s vybledlými květy.
Sedla si u cesty a její pohled se setkal s očima dítěte.
Kunhuta nikdy tak ošklivou stařenu neviděla. Tvář měla
vrásčitou a zbarvenou jako zahnívající jablka v hradním
sklepení. Když ji k sobě přivolala kývnutím vyschlé ruky,
dívka strachem z pohledu pichlavých očí sotva polkla.
„Když mi přineseš pecen chleba, řeknu ti, jaká tě čeká
budoucnost,“ promluvila stařena se zvláštním, sotva
srozumitelným přízvukem bezzubými ústy. Kunhuta na nic
nečekala. Ve svém krátkém životě ještě nikdy neviděla tak
ubohou starou a sešlou lidskou bytost. Kdyby mohla, sama
by ji nakrmila. Hned se rozběhla do hradní kuchyně. Věděla,
kde jsou zbytky chleba z bohatých stolů, věděla, že se drobí
slepicím, nebo vozí hladovým do podhradí.





15
Perlová koruna
Než se strážný z věže domluvil s mužem na kozlíku, jak
dlouhou dobu potřebují k opravě kola, byla dívka zpět.
Velký pecen včerejšího tmavého chleba nesla ukrytý pod
volnými šaty.
S rozpačitým úsměvem se sklonila k ženě a oběma
rukama jí bochník podávala.
Žena po něm chňapla, levou rukou si ho položila do klína
a pravou uchopila dívčinu ruku za křehké zápěstí. Chvíli
hleděla do malé dlaně, pak zvedla oči a s úctou pronesla:
„Provdáš se za budoucího krále, naše malá princezno...“
Pak znova sklonila hlavu k malé dlani, a když ji za okamžik
prudce zvedla, nedokázala hned promluvit. „Už víš dost,
dítě... a co jsem ti řekla, aby se splnilo, musí zůstat tvým
tajemstvím.“
Kdyby Kunhuta dokázala tehdy více vnímat, postřehla by
úlek, zachvění pevného stisku kostnaté ruky. Nedokázala.
Provdáš se za budoucího krále... copak potřebovala vědět
více? Nevšímala si bolestného poznání v očích ženy ani
povzdechu bezzubých úst.
Vysvobodila dlaň ze stařeniny ruky a jako ve snách se
otočila k odchodu. Málem vrazila do strážného. Až teď se
vylekala. Muž se tvářil rozzlobeně.
Rozběhla se ke vchodu do strážní věže a vydechla až za
hradbami. Tlumené nadávky zůstaly za ní a za vysokou
kamennou zdí.
„Ty stará čarodějnice!“ křičel na ženu strážný. „Kdo ti dal
právo k takovým řečem? Proč lžeš tak malému dítěti?
Copak nechápeš, co s nezkušenou dívkou může udělat
vymyšlený blábol? Opravte si kolo a zmizte, než naděláte ještě
více škody.“ Strážný soptil vzteky. Vždyť viděl, jak
proroctví s malou slečnou zamávalo. Zůstala stát jako opařená.
A to pořádně neslyšel, co jí ta stařena napovídala. Zaslechl
pouze něco o princezně... a o tajemství.





16
Jaroslava Černá
„Nelhala jsem, nikdy nelžu,“ pronesla stará žena pevně.
„Jen... tentokrát jsem neřekla všechno, nemohla jsem.“
Sklonila hlavu a zabrblala si pro sebe: „Co se má stát, stane
se v pravý čas.“
Provdáš se za budoucího krále... znělo v hlavě sedmiletému
děvčátku, Kunhutě z rodu Šternberků, když se pomalu
vracela nádvořím k obytné části hradu. Mám tajemství a
nikomu ho neprozradím. Pak se splní...
Kunhutin obličej, plný radostného očekávání jisté
budoucnosti, zářil do ticha ložnice jako sluníčko. Paní Otka
zaraženě mlčela, mezi zmatenými myšlenkami převládla jediná –
obava o dívčino duševní zdraví.
„Tak teď znáš tajemství budoucí královny, milá chůvo.
Ještě se divíš, že mě zprávy tak rozrušily? Když zemřel starý
král Zikmund, tušila jsem, že i manžel jeho dcery Alžběty
opustí brzy tento svět a stalo se! Král Albrecht je pět
měsíců po smrti a hle – aniž to tušil, zanechal osiřelým
trůnům následníka a mně budoucího manžela. Nikdo jiný to
být nemůže... teď už mi rozumíš?“ Dojatá dívka se
schoulila chůvě do náruče. Nepostřehla obavy a soucit ženy, která
o ni odmalička pečovala a teď zoufale přemýšlela, jak se
mohlo stát, že jí unikly dívčiny nejniternější touhy a
představy? Kdyby jen tušila... dítěti by vymyšlenou pohádku
vymluvila, ale téměř dospělé dívce... „Bože můj, dítě, co si
s takovým tajemstvím počneme?“ Hladila Kunhutu po
vlasech a netušila, jak se zachovat.
„Paní Otko,“ vymanila se jí dívka z náruče. „Nic! Bože
chraň! Nic nesmíš prozradit, jako bych se ti nesvěřila.
Slíbilas, že mi zůstaneš věrná, a já, až budu královnou, slibuji ti,
že se mnou zůstaneš.“





17
Perlová koruna
Ze zamlžených chůviných očí skanuly úlevné slzy. Její
Kunka má pravdu! Tajemství musí zůstat zachováno. Nikdo
se nic nedozví, od ní tedy ne. A zamyšlené dospívající dívky
si nikdo nevšimne, nikoho nezajímá, co se jí honí v hlavě.
Cožpak nemá panstvo jiné, důležitější starosti než zmatenou
mysl osiřelé příbuzné? „Budu mlčet jako hrob, moje malá
princezničko,“ slíbila chůva.





18
Jaroslava Černá
k apitol a 3
S
polečně s teplými májovými dny přijíždělo na hrad
čím dál více jezdců se zprávami a Zdeněk, pán na
Konopišti a Šternberku, se tvářil den ode dne
zachmuřeněji. Země, rozpolcená ve jménu husitské a katolické víry,
pod povrchem zdánlivého klidu vřela a novorozený
následník trůnu někde v Uhrách nebyl zárukou trvalejšího míru
mezi znepřátelenými stranami.
„Špatně ses vyspal, synu?“ ptala se opatrně jednoho
vlahého rána u jídla paní Perchta, když už se nemohla na
Zdeňkovy nálady dívat.
„Nespal jsem vůbec, matko,“ dostalo se jí nevrlé
odpovědi. „A myslím, že nejsem sám mezi urozenými této země,
kdo špatně usíná a budí se starostmi o trůn a budoucnost.“
Muž ztichl a nechal si naložit na talíř plátky paštiky a sýra.
„Myslela jsem, že narozením nového krále se všechno
vyřeší,“ odvážila se zasáhnout do debaty Kunhuta, která
napětím u stolu nemohla pozřít ani sousto.
„Odkdy tebe, Kunko, zajímá, kdo sedí na trůnu?“ zavrčel
Zdeněk, zatímco paní Perchta se na dívku přísně podívala.
„Dítě, myslím, že by ses měla především zajímat o přípravu
své výbavy a častěji držet v ruce vyšívací jehlu než vyzvídat,
co se děje v zemi nebo za hradbami hradu.“





19
Perlová koruna
Kunhuta cítila, jak rudne. Netušila, že paní ví o každém
jejím kroku a o jejím zájmu o chudinu v podhradí. „Snažím
se, paní, plnit vždy všechny úkoly a na mou výbavu je,
myslím, ještě dost času,“ pokusila se o mírný odpor.
„Také by ses neměla tolik krmit, ještě ti není patnáct, a už
máš boky dospělé ženy,“ dodala paní Perchta s nechutí a dál si
dívky nevšímala. Zato Zdeněk měl konečně jiné myšlenky.
„Tobě bude, Kunko, patnáct? Jak rychle jsi vyrostla! Tak to
se opravdu musíme poohlédnout po vhodném ženichovi.“
Usmál se na dívku a už v lepší náladě se konečně
rozpovídal. „Nespal jsem, matko, protože jsem psal a rozesílal listy.
Do několika dnů čekám odpovědi a pak tě jako paní na
Konopišti a hostitelku požádám o přípravu slavnostní tabule.
Rozhodl jsem se pozvat několik urozených vlivných lidí,
kteří mají a budou mít co říct k bezvýchodné situaci v zemi.
Musíme být zajedno, když se máme rozhodnout pro nového
panovníka.“
„Ale přece se narodil nový král...“ Kunhuta nechápala,
o čem bratranec mluví.
„To ano, narodil se dokonce dědic tří trůnů,“ pokýval
Zdeněk hlavou. „Právem mu náleží koruna rakouská, uherská
a také česká. Jenže je to dítě a ještě dlouho dítětem zůstane.
A Čechy potřebují krále! Pevného a moudrého vladaře, který
by dokázal v zemi udělat pořádek. Nemůžeme čekat,
dokážeš to pochopit? Novorozeného Ladislava nezajímá nic
jiného než plné prsy kojné.“
„Ale jednou...“ Kunhuta nedokázala dále mluvit.
Nechtěla, aby ji zradil těžko skrývaný pláč.
„Eh...“ mávl Zdeněk rukou, „co bude jednou, má milá, to
opravdu nebude tvá starost. Matka má pravdu, ty se provdáš
za některého z urozených pánů na tvé úrovni a věř mi, péče
o děti a hrad, na který se přivdáš, tě jistě zaměstnají...“
Zdeněk se zarazil a na krátký okamžik oněměl. Kunhuta
vyskočila od stolu, až málem převrhla židli, a vyběhla z jídelny.





20
Jaroslava Černá
Nazlobeně vyskočila i paní Perchta. „To dítě nemá
vychování!“
Zdeněk se rozesmál. „Nech ji, matko, to ji jistě tak
rozrušily mé řeči o vdavkách a dětech. Máš pravdu, je načase
dohodnout sňatek. Není sice žádná krasavice, ale je šlechtična
a to je její nejlepší věno!“
20. květen 1440
„Nikam nepůjdu, chůvo,“ trucovala Kunhuta od rána.
„Představ si, Zdeněk mi přikázal, ať se obléknu jako dospělá
dívka. Hostina začne dříve, než je obvyklé, a já jsem přizvaná
ke společné tabuli. Už v podvečer se hosté usadí ke stolu
a jistě se bude mluvit jen o budoucím králi a povedou se
politické debaty.“
Paní Otka se usmála. „Moje malá... Říkáš: nikam
nepůjdu, ale zvědavostí jen hoříš. Pan Zdeněk má pravdu. Ty
neforemné tmavé šaty pro dnešek odložíš a vykouzlíme z tebe
mladou dámu, krásnou šlechtičnu, abys svou přítomností
u stolu vyvolala na tvářích mužů zalíbení.“
„To vyvolám jako žena i tak! Vždyť podobného rokování
se většinou účastní samí muži a já na sebe nechci
upoutávat pozornost. Nechci, aby si mě někdo všiml,“ vysvětlovala
dívka chůvě odhodlaně.
„Rozumím ti, Kunko, ale jak se tedy chceš dostat do
společnosti, kde by ses mohla potkat s budoucím králem?“
Chůva věděla přesně, na jakou strunu zahrát, aby se dívka
umoudřila. „Navíc na tobě vidím, že přání pana Zdeňka
stejně poslechneš a hostiny se zúčastníš. Je to rozumné.
Potřebuješ mít všechny podrobnosti z první ruky, vědět, co
se chystá. A navíc...“ chůva ztlumila hlas, „ty přece nevíš,
kdo se má stát budoucím králem, o tom v proroctví nebyla
řeč, a kdo ví, co všechno se dnes navečer a v noci upeče.





21
Perlová koruna
Víš, kolik přijede urozených pánů? Vlivných a důležitých
při volbě krále?“
„Vím, chůvo a také vím, že máš pravdu. Dobrá, přijmu
pozvání ke slavnostní hostině a rokování... a teď...“
rozzářil se jí pohled, „teď zavolej ještě alespoň dvě komorné.
Pomohou mi vybrat vhodné slavnostní šaty, vymyslíme účes
a vybereme vhodné šperky.“
„Konečně!“ Jak ráda paní Otka vyplnila přání své
chráněnky. Věděla, proč pán na Konopišti zve svou sestřenku ke
stolu. Potřebuje, aby se ukázala mezi hosty, a doufá, že by se
v ní mohl některý z urozených pánů zhlédnout. Chůva proti
tomu nic neměla. Naopak. Věřila, že i Kunhuta by mohla
v některém z hostů najít zalíbení, i když to nebude král.
Copak má šanci se s malým Ladislavem vůbec potkat? A
budoucí král, ten si nikdy nehledá nevěstu sám. Tomu budou
vybírat princeznu na evropských královských a císařských
dvorech, ne na Konopišti.
„Tak pojď, slečno, podíváme se společně, které šaty se
nejlépe hodí na slavnostní hostinu a na teplý májový večer.“
Tělnatá chůva se těžce zvedla z trojnožky a otevřela víko
první ze dvou dřevěných malovaných truhlic u zdi.
Kunhuta po celé dopoledne statečně předstírala, že ji hosté
nezajímají. Otevřeným oknem z nádvoří k ní do komnaty
doléhaly zvuky přijíždějících jezdců. Zjistila, že ačkoliv
jsou to urození pánové, žádný z nich nezvolil k cestě na
Konopiště kočár. Přijížděli na koních po celý den, obklopení
jen malým doprovodem.
Ale když uslyšela z nádvoří zadrnčet kola, zvědavost jí
nedala. „Kdo asi touží na cestách po pohodlí, i když spěchá
na důležité rokování?“ pomyslela si a vyklonila se z okna.





22
Jaroslava Černá
Kočár právě zastavil a chvíli se nic nedělo. Ozbrojenci z
doprovodu zůstali zřejmě na prvním nádvoří. Jediný jezdec
v lehkém sametovém plášti rudé barvy seskočil z koně, hned
otevíral dvířka tajemnému návštěvníkovi a přitom smekl
z dlouhých vlnitých vlasů čapku stejné barvy.
Kunhuta zavýskla. Hned muže poznala. Byl to její strýc
Aleš Holický ze Šternberka, už čtvrtým rokem nejvyšší
komoří českého království. Chtěla na strýce vykřiknout, aby
na sebe upoutala jeho pozornost, ale pan Aleš podával ruku
někomu do nitra kočáru.
Kunhuta zatajila dech, výkřik jí zmrzl na rtech. Z
jednoduchého kočáru bez erbu či barev, které by naznačily
příslušníka určitého šlechtického rodu, vystupovala překrásná
žena!
Přestože jí dívka pořádně neviděla do obličeje, celým
svým vzezřením na Kunhutu silně působila... štíhlou
postavou, hrdým držením hlavy... a korunou vyčesaných rudých
vlasů ozdobených jednoduchou stříbrnou sponou. A co bilo
do očí nejvíce – nejvyšší komoří se k ní jako ke krásné a
vážené ženě choval! S úctou a obdivem. V té chvíli Kunhuta
poprvé v životě pocítila ostrý osten žárlivosti. Ať je ta žena
kdokoliv, ta tedy ví, jak si získat muže! Má v sobě něco...
a v tom okamžiku to Kunhutě došlo! To nemůže být nikdo
jiný než královna Barbora, vdova po císaři Zikmundovi! Ta,
která dokázala být nevěrná samotnému vladaři, střídala...
a jistě ještě střídá milence jako střevíce. „Co zde ta žena
dělá?“ zašeptala Kunhuta jen pro sebe a vysíleně se
posadila na lože. V té chvíli si uvědomila, že bývalá královna je
vlastně matkou mladé vdovy Alžběty a tedy babičkou
narozeného krále Ladislava Pohrobka. Ten pocit jí byl velmi
nepříjemný.
„Která žena? Kdo to přijel?“ ptala se zvědavě chůva, ale
pod okny už byl klid. Prázdný kočár se vracel zpět k
maštalím, jenže u vjezdu na první nádvoří se musel zastavit a dát





23
Perlová koruna
přednost jednomu z nejočekávanějších hostů, panu Hynku
Ptáčkovi z Pirkštejna. Kunhuta ho hned poznala. Jako dobrý
přítel a spojenec pana Zdeňka i strýce Aleše nebyl na
Konopišti poprvé. Navíc pan Hynek – na hřbetě hnědého hřebce
v čele pěti ozbrojenců – byl velmi pohledný muž.
V závěsu za panem z Pirkštejna přijížděl další host, ale
toho už dívka nezahlédla.
„Pojď, slečno, ať dokončíme účes,“ odtrhla ji od
sledování ruchu na nádvoří chůva a Kunhuta se rychle
vzpamatovala. Byla odhodlaná vypadat ve společnosti tolika urozených
mužů co nejlépe. Hlavně musí být krásnější než královna
Barbora.
Pan Aleš vtrhl do Kunhutiny komnaty jako velká voda.
„Kunko...“ Zarazil se a se zájmem si prohlížel svou neteř.
Z ošklivého zadumaného kačátka nám vyrostla pohledná
mladá dáma, pomyslel si a rozpřáhl ruce.
„Strýčku!“ vykřikla dívka a vrhla se panu Alešovi do
otevřené náruče.
„Tedy, Kunhuto, z tebe je žena na vdávání.“ Prohlížel si
ještě dětský obličej, lemovaný účesem spleteným z
dlouhých tmavých vlasů. Šňůra perel upravená na drdolu do
něžné korunky ji sice dělala starší, zato tyrkysová barva šatů
jí opravdu lichotila.
„Poslala mě pro tebe paní Perchta, chce, aby ses společně
s ní ujala role hostitelky a byla u stolu dříve, než se na svá
místa začnou usazovat hosté.“
„Vím, co chce,“ pronesla Kunhuta znechuceně. „Chce,
abych se hezky předvedla v mužské společnosti, a doufá,
že si mě všimne některý z nezadaných šlechticů. Chce mě,
strýčku, provdat,“ dodala odmítavě.
„A co je na tom špatného?“ Strýc pořád držel dívku za
zápěstí. „Vůbec se paní Perchtě nedivím a nedivil bych se ani





24
Jaroslava Černá
jednomu z přítomných mužů, kdyby v tobě našel zalíbení.
Navíc máš na vdavky nejvyšší čas.“
„Nechci se vdávat,“ vytrhla Kunhuta ruce ze strýcova
jemného stisku.
„Tak můžeš do kláštera.“ Pan Aleš pokrčil rameny a
rozesmál se. „Nikdo tě nutit nebude. Ale jestli máš hlad jako já...
pak dovol, abych ti nabídl rámě a odvedl k hostině. A ty si
vyber – můžeš se tvářit jako bubák, nebo být příjemnou
společnicí a hostitelkou, je to jen na tobě. Tak půjdeme?“
Obřadně se neteři uklonil, s uspokojením si prohlédl konečně
rozjasněnou a usměvavou tvář a společně vykročili do velké
jídelny v přízemí.
„Jdete právě včas,“ okomentovala jejich příchod do hodovní
síně paní Perchta a zároveň přísným okem sjela Kunhutinu
postavu. Milostivě se usmála a Kunhuta to pochopila jako
souhlas s výběrem šatů.
Paní Perchta měla pravdu. Po krátkém odpočinku po cestě
přicházeli do sálu první hosté. Pečlivě vybraný herold
zvučným hlasem ohlašoval příchod jednotlivých příslušníků
šlechtických rodin, a dodal tak celému svátečnímu
podvečeru atmosféru důležitosti.
Kunhuta se najednou ocitla v jiném světě. Své role po
boku paní Perchty a Zdeňka, majitele Konopiště, se ujala
hrdě a svědomitě. Pro každého hosta měla úsměv, každého
pár slovy uvítala. Ale mnoho jmen z více než dvaceti
urozených pánů si stejně nezapamatovala.
„Paní Barbora z rodu celských knížat, vdova po Jeho
Veličenstvu králi a císaři Zikmundovi Habsburském,“ ozvalo se
ode dveří a šum ve společnosti na okamžik utichl.
Kunhuta se zarazila a zvědavě si bývalou královnu
prohlížela. Teď, když ji viděla tak zblízka, poznala, že žena
už má nejlepší věk za sebou, a mírně se jí ulevilo. Přesto





25
Perlová koruna
musela ocenit zvláštní vnitřní krásu, která z Barbory
vyzařovala. Jemné vrásky kolem očí jako by jen zdůrazňovaly
jejich jas, hloubku a bystrý postřeh, se kterým se rozhlížela
sálem po přítomných hostech. Prstýnky vyčesaných rudých
vlasů zdobil teď namísto stříbrné spony bílý květ jabloně.
Kunhuta hned poznala, která ruka ho pro ni utrhla a možná
i vetkla do vlasů. Bývalou královnu doprovázel k hostině
pan Hynek z Pirkštejna!
Tak je to pravda, pomyslela si dívka a snažila se, aby
úsměv zakryl pohoršení, které pocítila, přestože jí pan
Hynek věnoval šibalský úsměv. Zato Barbora, ta ji přehlédla,
jakoby ani neexistovala.
„... Jiří, pán z Kunštátu a Poděbrad,“ zaznělo vzápětí
a Kunhuta zrudla. Z kulatého obličeje ji sledoval pár
zvídavých očí. Na chvíli měla pocit, že jí vidí až na dno duše. Ta
drzost podsaditého muže ji rozpálila. Zdál se tak mladý, tak
malý vzrůstem, a přesto ho bylo všude plno a vzbuzoval ve
společnosti zvláštní respekt.
„Strýčku, kdo je ten mladík z Poděbrad?“ obrátila se na
Aleše, když se konečně usadili na svá místa u hodovního
stolu.
„Mladík? Je nejméně o pět let starší než ty, Kunko, a už se
proslavil v bitvě u Lipan proti nesmiřitelným kališníkům. Je
příslušník starého rodu pánů z Kunštátu. I když... hmm...
jeho otec pan Viktorín padl v některé z bitev po boku
bratra Žižky. Cestou po bojištích sice zplodil syna s neznámou
matkou, přesto v žilách mladého pána koluje modrá krev
a je dědicem šlechtického titulu české i moravské větve.“
Když pan Aleš viděl, že Kunhutu osud osiřelého muže
zaujal, pomalu pokračoval: „Dnes je Jiřík blízkým přítelem
pana Hynka i samotné královny Barbory a pochopitelně
i mým. Je to muž pevných zásad a má velkou budoucnost
v politickém vyjednávání mezi jednotlivými kraji. Dokud
nebude na trůnu sedět nový král, všechna moc leží na kraj-





26
Jaroslava Černá
ských správách a jejich uskupeních. Jenže...“ Aleš musel
s vysvětlováním skončit. Slova se ujal Zdeněk ze Šternberka
a po přípitku a uvítání stručně prohlásil, co všichni věděli.
„České země potřebují panovníka! Za každou cenu a hned!
Musíme dnes vybrat vhodné kandidáty a dohodnout se na
jejich volbě!“
Kunhuta si všimla, jak strýc Aleš přikyvuje. Jistě, jsou
domluvení... přepadl ji smutek. A čím více naslouchala
návrhům na nového krále, tím méně jí chutnalo, tím více se
smutek prohluboval a bezradně se sama sebe ptala... kdo
tedy nakonec bude králem? Čí manželkou se ona má stát,
aby se splnila předpověď stařeny z jejího dětství?
Bez dechu a beze slova naslouchala ohnivým řečem a
jediné, co jí bylo útěchou, byl kradmý pohled do tváře
královny vdovy. Kunhuta jasně viděla, že žena celou svou
bytostí s průběhem jednání nesouhlasí a návrhy na možného
panovníka se jí nelíbí.
Dívka zvědavě vyčkávala, až dá Barbora svůj nesouhlas
najevo nahlas.
Albrecht Bavorský, císař Friedrich Štýrský, Vilém
Saský... padaly návrhy možných kandidátů a Kunhutu
udivilo, že ta jména nezná a při jejich vyslovení necítí vůbec
nic, ani sebemenší zachvění v srdci, které by naznačovalo,
že by mohla být s některým z jejich nositelů v budoucnu
spojena manželstvím.
Zahleděla se na Barboru. Královna vdova v klidu a s
rozvahou dojídala svou porci pečeně a zdánlivě nezúčastněně
naslouchala diskusím.
„Urození pánové,“ ujala se slova, když už bylo zřejmé,
že na jednom jménu se všichni shodnou. „Vím, jak důležitá
je volba nového krále. Vím, jak zemi prospěla dohoda mezi
seskupením katolické a kališnické šlechty z počátku roku,
jenže nevěřím, že dojde ke shodě mezi zastánci jednotlivých
představitelů církví. Nevěřím, že vámi vybraný kandidát,





27
Perlová koruna
vévoda Albrecht, touží po vládě v zemi zmítané neustálými
spory o pravou víru. V zemi, která právě tímto bojem získala
v celé Evropě pověst bezvěrců.“ Barbora se odmlčela, aby
nabrala dech k důraznému závěru svého proslovu.
„A navíc, pánové, jsem babičkou Ladislava, kterému
česká koruna právem náleží. Možná už nemám žádný vliv,
ale věřte, že má dcera Alžběta bude za práva syna bojovat
jako lvice. Musím vám oznámit, že před pěti dny prosadila,
aby byla na hlavu novorozence nasazena uherská koruna.
Vím, máte mezi sebou vzájemné dohody, ale proč by na
českém trůnu neměl sedět panovník, v němž se smísila krev
Lucemburků a Habsburků?“
„Protože je to kojenec!“ ozvalo se pobouřeně.
„Kojenec královské krve,“ reagovala Barbora mírně.
„A jsou zde ještě mé vnučky...“
Nesouhlasné mručení však bývalé královně vzalo chuť do
dalších sporů.
Kunhuta pocítila k odvážné ženě obdiv. Jak hájí zájmy
pravého dědice trůnu! Nebojí se projevit vlastní názor,
i když ví, že s ní urození pánové nebudou souhlasit.
Kunhuta v nitru cítila, že Barbora má pravdu.
A pochopila, že není sama. Po Barbořině pravé ruce
seděl Hynek z Pirkštejna, po levé Jiří Poděbradský. V tvářích
obou pánů byl patrný souhlas s pronesenou řečí, ale nahlas
ženu nepodpořili. Museli jednat v zájmu země, ne v zájmu
jejího vnuka Ladislava Pohrobka.
Ovšem ve výrazu pana Hynka zahlédla Kunhuta víc než
jen souhlas s tím, co přede všemi Barbora vyjádřila.
Zamyšleně dvojici sledovala. Něco si chvíli šeptali a později, když
už se napětí u stolu uvolnilo a zábava se po mnoha vypitých
pohárech více rozproudila, ti dva se zvedli a Hynek
doprovázel krásnou ženu ze sálu.
Řeči o tom, že jsou milenci, nelžou. Teď už o tom byla
Kunhuta naprosto přesvědčená. Jestli Barbora přijela od své





28
Jaroslava Černá
dcery a pan Hynek ze svých statků, jistě se dlouho neviděli
a touží po chvílích samoty. Hleděla na opuštěná místa u stolu
a nepostřehla, že právě tím směrem sedí pan Jiří z Poděbrad.
Vždyť té ženě táhne na padesátku, přemýšlela zasněně.
Co v sobě asi má za kouzlo, že jí podlehne tak mocný,
navíc mladší muž jako pan z Pirkštejna... vždyť nejsou
manželé... On ji musí milovat! – pochopila konečně se zjihlým
pohledem. Náhle si uvědomila, že v jejím zorném poli
seděl pan z Poděbrad a sledoval ji! Kunhuta dnes už
poněkolikáté pod jeho upřenýma očima zrudla. Co si asi pomyslel,
když se tak zasněně dívala jeho směrem? Musím mu
vysvětlit, že jsem přemýšlela o dvojici milenců, aby si mé
pohledy mylně nevysvětlil. Věnovala muži rozpačitý úsměv,
ale tím jen dokázala, že zbavit se jeho pozornosti bude
těžké. Očividně si její gesto vysvětlil po svém a
nespouštěl z ní oči.
A Kunhuta si uvědomila, že je ve středu zájmu muže
poprvé v životě a že je to velmi příjemný pocit. Zvedla řasy.
Opravdu si ji pořád prohlíží... přiložila ke rtům pohár s
rudým vínem a vychutnávala si upřený pohled podsaditého
mladíka stejně jako trpkou chuť rudého moku. To, že s Jiřím
koketuje, by nepřiznala ani blízké přítelkyni. Vůbec ji
nenapadlo, že se chová jako každá jiná žena, když zaujme muže.
Pýřila se, usmívala a stydlivě pomrkávala.
Vyhřívala se ve žhavých pohledech a docela
zapomněla, že by se jako manželka budoucího krále měla
chovat zdrženlivě.
* * *
Druhý den





29
Perlová koruna
„Paní Perchto, pomohu ti s přípravami na večerní hostinu,“
nabídla se Kunhuta. Věděla, že paní na Konopišti dlouho do
noci dohlížela, aby hostům nic nechybělo. Dokonce se k ní
doneslo, že skupina urozených pánů se ještě po půlnoci přela
a diskutovala v pracovně pana Zdeňka.
„Dobrá dítě,“ pronesla žena unaveně. „Jsem od rána na
nohou, zatímco pánové se mohli dospat až k poledni. Ale prý
už došli k dohodě... uvidíme. Jistě se všechno dozvíme.“
Paní Perchta pokrčila rameny, ale nespouštěla pohled ze
služebnictva, prostírajícího dlouhý dřevěný stůl. „Pořád musím
stát služebnictvu za zády.“
„Tak se, paní, posaď, já sama zkontroluji každé místo.
Neboj se, všechno bude v pořádku,“ ujistila ženu Kunhuta
a nabídla ji židli. Paní Perchta se s úlevou posadila, ale po
chvíli k sobě dívku přivolala. „A dítě, dej si i dnes záležet na
úpravě svého zevnějšku. Budeš sedět v čele stolu jako včera,
tak ať jen záříš.“
Kunhuta se na paní Perchtu překvapeně podívala.
„Myslela jsem, že budu u tabule jen první večer...“
„Ale jdi, dítě, copak sis nevšimla, jak pánům prospívá
přítomnost žen? Jistě rádi zaženou hlad v příjemné společnosti.
Včera ti to moc slušelo... a navíc je důležité, abys věděla, co
se děje, a měla v přítomnosti urozených mužů vždy vhodné
téma k hovoru.“
„Děkuji, paní Perchto, vynasnažím se.“ Dívka se jemně
uklonila a odhodlaně popoháněla služebnictvo. Paní má
pravdu. Pokusím se být u všech důležitých jednání, jednou
se mi znalost poměrů bude hodit.
* * *





30
Jaroslava Černá
Po boku pana Hynka, svěží a s tajemným úsměvem,
vstoupila navečer do hodovního sálu bývalá královna Barbora.
Kunhuta se okamžitě cítila dotčená.
Jak to, že když ta žena jen vejde do dveří, získá si hned
pozornost všech mužů? To ona, Kunhuta, je přece
hostitelkou, na ní září šperky a ve vlasech zapletené perly.
Prohlížela si útlou ženu v zeleném sametu, který se odrážel
v očích stejné barvy, jen zářivějších, jiskrnějších. Bez
jediného šperku, pouze jako včera – s něžným, čerstvě utrženým
jabloňovým květem v rudých vlasech.
Dívka málem zadupala potlačovaným vztekem a vzápětí
se rozhodla. Zeptá se královny vdovy na ta kouzla... A pak
se hned usmála. Vešel Jiřík Poděbradský a díval se jen a jen
na ni! Polila ji červeň, a když viděla, že míří sálem přímo
k ní, podlomila se jí kolena.
„Paní Kunhuto, tvá přítomnost u stolu je tak osvěžující
po všech těch nezáživných jednáních...“ jemně se uklonil,
a když zvedl hlavu, upřel na ni pátravý pohled.
„Pane z Poděbrad, vím, jak je důležité shodnout se na
novém králi, než bude malý Ladislav schopný udržet žezlo,
a jsem ráda, že ke shodě dojde právě zde, na Konopišti.“
„Už došlo, paní...“ Jiřík znova lehounce sklonil hlavu, ale
nespustil z dívky oči. „Proto teď mohu s klidným svědomím
čekat, že mi, paní, odpovíš na přímou otázku.“ Mladík se
pátravě díval do dívčina obličeje, a než mohla cokoliv
namítnout, ztuhla a nevěřila vlastním uším.
„Řekni, paní Kunhuto, je tvé srdce už zadané? Protože
pokud v něm je místo, budu se ucházet o tvou ruku. Vím, že
k žádným dohodám, co se týká tvého sňatku, v minulosti
nedošlo. Dovolíš mi tedy, abych doufal?“
Kunhuta ze sebe nemohla dostat slovo. Jiří z Poděbrad
a Kunštátu ji nečekaným návrhem vyrazil dech. Zná ji dva
dny a žádá ji o ruku?!





31
Perlová koruna
* * *
„Ty se dnes necítíš dobře, dítě?“ vytrhl Kunhutu ze zamy -
šlení šepot paní Perchty.
„Je to tak, paní, dovolíš, abych se vzdálila?“ požádala
Kunhuta. Byla z velké společnosti snad jediná, která se
nebavila a nejásala nad shodou všech přítomných pánů.
Zaskočená žádostí pana Jiřího ani nepostřehla, že jediným
kandidátem na krále se stal bavorský vévoda Albrecht. Byl
bohatý, vzdělaný, a protože nějakou dobu žil u pražského
dvora, uměl česky.
„Ještě chvilku vydrž, dítě, než se rozproudí zábava, a pak
můžeš jít do své ložnice,“ dovolila duchem nepřítomné dívce
paní Perchta a zaposlouchala se do tichého hovoru Barbory
a Hynka. Ani Kunhutě rozhovor neušel.
„Ano, můj drahý, všichni jste se shodli a věřím, že i volba
bude jednoznačná, ale obávám se, že Albrecht nebude
nadšený... a co víc, tuším, že se ukáže, že i tentokrát mám
pravdu já. Koruna náleží Ladislavovi a nikdo jiný nebude
mít odvahu posadit se na vratký český trůn.“
„Vím, moje milá, jsi moudrá žena, ale snad se tentokrát
mýlíš.“
„Uvidíme za měsíc.“ Barbora se na pana Hynka usmála.
Kunhutě do smíchu nebylo. V té chvíli věděla jen jedno.
I ona bude za měsíc v Praze, u volby nového krále. Ona
přece potřebuje mít jistotu nejvíc ze všech!






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist