načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perličky - Pavel Šach

Perličky

Elektronická kniha: Perličky
Autor:

Mám-li do několika vět určených čtenáři shrnout obsah této knížky, vězte, že mým cílem bylo Vás především pobavit a pokud by se mi snad podařilo někoho z Vás přimět i k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2056-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mám-li do několika vět určených čtenáři shrnout obsah této knížky, vězte, že mým cílem bylo Vás především pobavit a pokud by se mi snad podařilo někoho z Vás přimět i k hlubšímu zamyšlení o životě a jeho smyslu, bude to pro mě ctí. Autor.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Šach - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Pavel Šach

PERLIČKY


3

Copyright:

Autor: Pavel Šach

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-054-0 (ePub)

978-80-7512-055-7 (mobipocket)

978-80-7512-056-4 (pdf)


4

V HOSPODĚ

Hospoda není jen tak obyčejné zařízení. Potkávají se tu lidé, svěřují se

navzájem se svými starostmi, je možno se tu na ledasčem užitečném

domluvit, zkrátka je to fenomén sám o sobě.

Scházejí se tam staří kamarádi, upevňují se přátelství už existující a

v neposlední řadě slouží k výměně názorů. Mohla by vyprávět, kolik

fotbalových zápasů, politických událostí, významných historických dnů,

úmrtí známých lidí, manželských i nemanželských vztahů i různých

místních drbů se v jejích zdech probralo.

Do restaurace vcházejí lidé většinou příznivě naladěni, s plánem probrat

s kamarády poslední události, vyptat se zkušenějších na názory, jak se

co v domácím hospodaření dělá nebo i jen tak posedět, popít pivo nebo i

něco ostřejšího, zkrátka se pobavit. V jejích zdech bývá v zimě teplo a

v létě zase příjemný chládek.

Kolik se tu už uzavřelo obchodů, domluvilo s řemeslníky budování nebo

oprav čehokoliv v domácnosti nebo kolem domu.

Někteří lidé se domnívají, že „ženská do hospody nepatří.“ Osobně si

myslím, že jsou i typy žen, kterým nejen, že hospoda nevadí, ale jsou pro

přítomné chlapy svou přítomností i vítaným zpestřením v jinak čistě

mužské společnosti. Mluvím teď o ženách, které přicházejí do hospody

se svými manžely.


5

Co podle mě do skutečné vesnické hospody nepatří, je televizor. Odvádí

pozornost od diskuze, za účelem které - například já - restaurační

prostředí navštěvuji. Vždy se najde někdo, kdo si v televizi naladí svůj

oblíbený program a pak buď ztišuje diskuzi ostatních nebo, což je ještě

horší varianta, zesílí televizi tak, že skoro znemožňuje vzájemnou

komunikaci ostatních hostů.

V době, kdy jsem ještě chodil do tohoto požehnaného stánku každý

pátek večer (situace se bohužel dramaticky změnila, když oba majitelé

poměrně náhle zemřeli), byl pro mě svátek už pouhý příchod do

hospody. Rozhlédnout se kouřovou clonou po jednotlivých hostech a

bleskově se rozhodnout, ke které partě se přidám tentokrát, mělo vždy

svoje kouzlo.

A co teprve, když jsem zjistil, že v hostinci už sedí skupina mých přátel,

kteří mají u stolu už jen jedno místo, připravené právě pro mě. A pak

následoval další malý svátek, to když majitel nebo majitelka

restauračního zařízení postavili přede mě první, čerstvě natočené pivo.

(Taky jste si všimli, že po příchodu skupinky přátel do hospody před

přinesením prvního piva se přátelská debata nemůže pořádně

rozběhnout?) Následovalo přiťuknutí půllitry s přítomnými přáteli a

rozhovor mohl započít.

Někdy jsem přišel do debaty už běžící, stačilo se malou chvilku

zorientovat a už jsem mohl k probírané problematice přičinit i já několik

poznámek vycházejících z mých dosavadních životních zkušeností.

Večer pak probíhal zdárně a s přibývajícími pivy na účtenkách

jednotlivých hostů nabíraly rozhovory netušených rozměrů. Podle

tradice vždy došlo na ženské a politiku.

Postupným vývojem od revolučních změn po roce 1989 jsme se

rozohňovali nad politickými událostmi, zvláště když se blízko našeho

stolu objevil někdo rudý, s námi nesouhlasící.


6

Tehdy jsme s přáteli mívali vždy spoustu chuti dotyčného ovlivňovat a

argumentovat a dělalo nám dobře každého přesvědčit o své pravdě.

Trpkou skutečností zůstává, že jsme si zhruba od poloviny devadesátých

let debaty o politice zakázali, protože jsme došli k názoru, že to nemá

cenu.

Že my se tady ve svém volném čase rozhorlujeme nad řečmi

jednotlivých představitelů státu nebo ještě hůře poslanců, hádáme se

obrazně řečeno do krve, zatímco poslanci přednesou za pultíkem svůj

plamenný projev a pak jdou se svým odpůrcem v klidu na panáka, my to

děláme na úkor svého zdraví právě opačně. Přijdeme do restaurace

dobře naladěni a při odchodu z hospody na sebe málem (nebo i

skutečně) nevražíme.

Tak to tedy ne, takhle to nejde dál, řekli jsme si a vzápětí jsme dali

v hospodských debatách politice vale. A hned se nám ulevilo a každý,

kdo by chtěl politickou debatu rozpoutat, byl rychle odkázán do

patřičných mezí. Vždyť ještě kromě politiky zbývalo tolik zajímavých

námětů k diskuzi.

Jediným kazem dobré hospody je, že ať chceme nebo nechceme přiblíží

se zavírací hodina a to zpravidla právě, když je debata v nejlepším. Paní

hostinská přistupovala k žáru naší debaty velice shovívavě, a i když už

větrala - což přineslo do hospody, byla-li zrovna zima, závan krutě

mrazivého vzduchu - nechala nás vždycky debatu dokončit a my jsme

na to reagovali jak se sluší a patří a v rychlém sledu za sebou jsme

poroučeli další panáky, aby měla paní hostinská nějakou tržbu. S lítostí

se potom s přáteli loučíme, ještě že nás udržuje při životě naděje a slib:

„Příští pátek na osmou zase tady. Na shledanou.“

Už jsme v duchu „těšili,“ jak nás zase přivítají naše manželky, tedy to

podle toho, kolik bylo právě hodin, ale před půlnocí jsme odcházeli

velice zřídka. Manželkám muselo stačit, když jsme si v tuto hodinu

nepřivedli domů ještě hosty, které by bylo třeba obsloužit.


7

NAKUPUJÍCÍ MANŽEL

Bývaly doby, kdy jsem velmi rád nakupoval. Nejraději jsem měl

v okresním městě, kde jsem pracoval, nákupy ve středně velkém

marketu. Píšu úmyslně marketu, protože super a hyper markety nemám

v lásce. Nejvíc mi tam vadí značně neosobní přístup k zákazníkovi.

Spočívá v tom, že se tam nikde nevyskytuje člověk schopný a ochotný

tápajícímu zákazníkovi poradit.

Takoví profesionálové prostě v těchto obchodech absentují. Když se chci

dozvědět, kde třeba v kterém z regálů najdu pivo v plastových láhvích,

musím odchytit někde v obrovské nákupní hale nějakého zaměstnance

onoho super nebo hypermarketu, který mi na můj dotaz odpoví buď

neochotně, nebo popíše cestu ke kýženému zboží tak stručně, že ji z jeho

výkladu stejně nepochopím.

Přitom to tito lidé dělají evidentně nad rámec svých pracovních

povinností a někdy to dovedou dát zákazníkovi i jaksepatří znát. Já ale

nechci obtěžovat někoho nad rámec jeho pracovních povinností, spíše

mi vadí, že v tak rozlehlém super nebo hypermarketu není pár lidí, kteří

dovedou zákazníkovi jeho dotaz zodpovědět a jsou za to i odpovídajícím

způsobem placeni.

Měřím dva metry, takže mi i jízda s nákupním vozíkem dělá problémy,

buď se řádně zlomím v pase a s bolestí v zádech jezdím s vozíkem jako

ostatní zákazníci, nebo zůstanu stát vzpřímeně, potom však tlačím vozík

nataženými prsty obou rukou. Žádná z pozic není anatomicky příjemná.

Ale i to by se dalo vydržet, kdyby byl vždy po ruce někdo schopný

zákazníkovi poradit.


8

Nejsem zrovna člověkem s vytříbeným orientačním smyslem. O tom by

mohla vyprávět moje žena, kamarádi, spolupracovníci, zkrátka každý,

kdo mě trochu zná. Dokážu mezi regály hravě zabloudit. Jak tak

s vozíkem popojíždím, ocitnu se v okamžiku, kdy bych to nejméně čekal,

v blízkosti například pokladen.

Nakupuji rád potraviny, zvlášť s představou, jak budou rodině chutnat.

Až někdy manželka pozdvihne lehce obočí nad mnou zakoupeným

množstvím pochoutek. Nahlas naštěstí nic neříká a tak jsme spokojeni

všichni. Když jdeme nakupovat oba, odpovídá na moje slova „Já ti

pomůžu,“ sice chápavým tónem, ale přece jen rázně: „Počkej radši tady u

auta, já jsem zpátky hned.“

Což o to, zpátky je opravdu brzy, ale já s roztrpčením vidím, jak

v nákupním vozíku chybí potraviny, které bych já z čirého obžerství

koupil – abychom se zase jednou měli dobře.

O všechny tyto slasti – pořádný nákup, ať se máme dobře – mě existence

hyper a supermarketů téměř připravila. V prostém marketu mohu pak

v klidu vybírat a přihazovat do nákupního košíku co se mi zlíbí. Odpadá

tak stres s orientací, dobře vím, kde je dané zboží v regále vystaveno a

navíc paní prodavačka u masa mě má evidentně ráda, zatímco ostatní

nakupují deset deka toho a třicet deka tamtoho, já nakupuji po půlkilech

a kilech (týkalo se hlavně období, kdy nás bylo v rodině šest - já

s manželkou a čtyři děti – kluci).

V nejbližší době očekávám ztrátu onoho marketu, povídá se, že ho

zavřou a také s odchodem dvou nejstarších synů z domu začnu

nakupovat spíše po dekagramech než po kilech. Ostatně, mám pocit, že

tu hodnou paní prodavačku, se kterou jsme se ve chvílích nákupu masa

tak pěkně shodli asi, tuším, už propustili, když se prodejní plocha

potravin v onom obchodě zmenšovala asi na polovinu původní velikosti.


9

Ano, došlo k tomu, že pro mě nakupování přestalo být rozkoší a pokud

jsem (podotýkám, že velmi zřídka až skoro vůbec ne) vyslán do nějakého

toho super a hyper, nákup mě vysloveně obtěžuje, kde je ta tichá radost

z nakupování, kterou jsem pociťoval dříve. Asi neumím jít s dobou nebo

jsem já ten normální?


10

PŘÁTELSTVÍ S NEKUŘÁKEM (POVÍDKA)

Nekuřák Arnošt nikdy nevzal cigaretu do úst. Sám při tom marně bádal,

jestli za tím stojí přísná výchova rodičů, nepřekonatelný odpor nebo

čistě jen pohrdání kuřáky, kteří díky své vášni všechno jen zasmradí.

Přitom Arnošt patřil mezi ty, kteří rádi zkoušeli nové věci, zkusil i trávu,

ale ta mu nic neříkala.

Působila na něho, to ano, ale nikdy ne směrem k jakékoliv euforii. Když

si dvakrát nebo třikrát (jak to dokolečka vyšlo) potáhl z brka, dostavil se

u něj prudký záchvat doslova blbosti.

Zblbnutí se projevovalo tak, že když začal číst krátký článek v novinách,

zapomněl v půlce nejen to, co už přečetl, zapomínal i to, proč zmíněný

text začal číst. Nepodařilo se mu také dokončit větu, kterou právě začal

pronášet, protože její první půlku během řeči zapomněl. Proto se zařekl,

že už trávu v životě nevezme do úst.

Milan, Arnoštův kamarád, byl úplně jiného založení. Od nějakých

dvanácti let pravidelně kouřil cigarety a když do tuzemska dorazila vlna

marihuany, neváhal ani den, aby její účinky vyzkoušel a poté u ní už

zůstal.

Na něj na rozdíl od Arnošta působila tráva tak, jak si čtenář, který o ní

hledal nedočkavě první zprávy, představoval. Jemu se jeho pocity po

trávě náležitě líbily a on si umínil, zvlášť když slyšel o mnoha pozitivních

účincích, které tráva na lidské tělo má, že bude jejím pravidelným

kuřákem.


11

Přesto spolu oba hoši nadále kamarádili, dá-li se to tak říct, „na život a

na smrt.“ Kromě kouření je dělily ještě úspěchy u druhého pohlaví,

zatímco průbojný Milan už sbalil hezkou řádku holek, přemýšlivější a

uvážlivější Arnošt ne a ne o nějaký ženský protějšek zavadit. Tady to

možná zavinila skutečnost, že Arnošt nebyl na povrchní krátké vztahy a

hledal tu svoji lásku spíše podle její povahy a intelektu a na delší

chození, zatímco Milan to bral, jak se příležitost naskytla a rozhodně

neměl s takto „ulovenými“ holkami žádné plány do budoucna.

Vzhledem ke své světem protřelejší povaze z taneční zábavy odcházel

málokdy bez ženského protějšku, Arnošt na něj čekal na nádraží, bylo - li

v dosahu, nebo jen tak venku.

I v dokonalém přátelství se najdou chmury. Tak se to stalo i Arnoštovi a

Milanovi. Postávali na taneční zábavě na chodbě vedoucí k výčepu, a

třetí společnicí jim byla dívka, kterou si přivedl z tanečního parketu

Milan. A protože Milanovi došlo kuřivo, odběhl k frontě u pultu si

dotyčné zboží zakoupit.

Se svou pro ten večer „sbalenou“ dívkou ponechal po dobu, kdy si bude

kupovat cigarety, Arnošta. Ještě ve chvíli, kdy Milan odcházel, by

nenapadlo ani jednoho z nich, co se může stát. Arnošt byl celkem lyrická

povaha a za tu krátkou chvíli, kterou měli k dispozici, stačil Milanovu

dívku svými názory a myšlenkami zaujmout a rovněž ona byla naladěna

na Arnoštovu notu. Nepatřila také zrovna k „lovkyním kluků na krátký

čas,“ popřípadě jen na jednu zábavu.

Milan nebyl slepý, a instinktivně si chování obou, po návratu

s koupenými cigaretami, povšiml. V první chvíli pocítil bouřlivý závan

vzteku a uražené ješitnosti. Tohle mu tedy udělal Arnošt, jeho nejlepší

kamarád a navíc ve vztahu k dívkám takový trubka. Také Arnošta, když

mu celá situace došla, se zmocnil stud. Ale málo platné, plachý Arnošt

k nějaké dívce přišel přece jen hůř než Milan a tak Milan nechal věcem

volný průběh.


12

Po chvíli jakoby mírně znuděně Arnošta s dívkou opustil. Pak se stalo

něco, co se asi stát nemělo. Dívka náhle vytáhla z kabelky načatou

krabičku cigaret a nenuceně si zapálila.

V tu chvíli ztratila pro Arnošta navzdory své povaze a charakteru, které

mu stačila předvést, než se vrátil Milan s cigaretami, jakoukoli

přitažlivost, natolik mu bylo kouření odporné. Pod rozpačitou záminkou

se vytratil.

Arnošt nad celou situací ještě dlouho váhal a přemýšlel, zda s onou

dívkou, přestože byla kuřačka, neměl díky jejím vlastnostem přece jen

začít chodit. Kdy zase takovou potká.

Protože se už s Milanem ten večer neviděli, respektive Milan už o

setkání s ním nestál, přemýšlel o tom, jak dát Milanovi najevo svoji

náklonnost a taky litoval své přepjaté zásadovosti, s níž tak kvapně

ukončil letmou známost s onou dívkou. Byl si dobře vědom toho, že mu

jeho eventuelní známost mohla přinést to, co od své dívky požadoval

(tedy až na to její kouření) a přesto ji vlastní vinou ztratil. Prostě litoval

svého kategorického postoje při ukončování kratičkého seznámení

s dotyčnou dívkou, protože s ní měl mnoho společných zájmů.

Ale objekt jeho zájmu byl teď už v dáli a ani si, vzhledem k Milanovu

příchodu se zakoupenými cigaretami, nevyměnili čísla svých mobilů.

Byla tedy pro něj ztracena, zatímco rozzlobený Milan byl mnohem blíž.

Nakonec řešení našel, i když mu trhalo srdce. Šel do nejbližší trafiky a

tam zakoupil kovovou krabičku s deseti doutníčky. Nebyl si jist, jestli

vůbec, a když, tak s jakou náladou ho Milan přijme.


13

Se smíšenými pocity pak zazvonil u Milanova bytu. Otevřít přišel sám

Milan a jakmile zahlédl podobu návštěvníka, v obličeji bezděčně nasadil

nepřátelský výraz. Teprve v této chvíli Arnošt vytáhl z kapsy plechovou

krabičku s doutníčky a kamarádovi ji jako vstřícné gesto podával. Milan

ihned pochopil hloubku Arnoštovy touhy s ním dál kamarádit a

doutníčky s mírným výrazem překvapení přijal. Sloužily teď něco jako

dýmka míru.

Milan si uvědomil, co asi muselo stát Arnošta odhodlání vypravit se do

trafiky a něco pro něj tak odporného jako doutníčky mu koupit. Navíc si

byl jistý, že na příští taneční zábavě zase nějakou dívku uloví.

Přijal toto gesto smířlivě, jen hlavou se mu honila myšlenka, že Arnošt,

ne příliš zkušený v reji hospodských zábav, může být za určitých

okolností nebezpečným sokem. Přátelství tedy bylo s přimhouřením

jednoho oka zachráněno.


14

DALŠÍ VÍNO (ROCKER) – ZE ŽIVOTA

Jsem nefalšovaný rocker a jako takový jsem v bývalém Československu

neoplýval, na střední škole ani později na pracovišti, přízní učitelů ani

nadřízených pro své dlouhé, až pod lopatky sahající vlasy. Na vysoké

škole jsem žádné problémy neměl, tam byli nad takové věci, jako je délka

vlasů u studentů, povzneseni.

Takový rocker neměl stran svého koníčka u nás rozhodně cestičku

pěkně vydlážděnou. Tím nejmenším byly poznámky rodičů: „S kým se to

stýkáš, podívej se, jaké mají dlouhé vlasy, jestli vůbec mají práci atd.

atd.“ (Protože jsem se samozřejmé stýkal také s rockery).

Svou oblíbenou muziku jsem si sehnat uměl, byť od kamarádů

v několikáté kopii a podle toho i „kvalitní.“ Někdy se stal zázrak a

nějakou ucházející desku vydal i Supraphon, ale to pánbůh opravdu

nesměl být zrovna doma.

Záviděl jsem kamarádům a známým, kteří jezdili na koncerty jimi

oblíbených kapel do Maďarska nebo do Polska kam jsem se já, snad

z pohodlnosti, nikdy nevypravil a oddával se planým fantaziím, že třeba

jednou i tady...

Jedno odpoledne, někdy v polovině osmdesátých let minulého století,

jsem se zrovna díval na polské programy. (Měl jsem, jako skoro už

každý, televizní anténu schopnou polské programy přijímat). A pak to

přišlo jako blesk z čistého nebe – okolo šestnácté hodiny dávali na


15

„polácích,“ asi dvacetiminutový záznam z koncertu Black Sabbath

v nejsilnější sestavě.

Nevím sám, jak se to mohlo stát, ale jen jsem skupinu uviděl a uslyšel,

začaly se mi dojetím po tváři kutálet slzy jako hrachy. To mi vydrželo

celý koncert a ještě dlouho jsem na tyto okamžiky vzpomínal.

Něco podobného se mi stalo na začátku devadesátých let. Měl jsem

tehdy velmi rád skupinu Rainbow s Ritchiem Blackmoorem původem

z Deep Purple. Přestože už železná opona padla, zrovna Rainbow jsem

nemohl nikde sehnat. Bylo to v sobotu pozdě večer, měli jsme

s manželkou otevřenou lahvičku vína, ze které jsem já, jako obvykle,

vypil větší část.

Manželka se kolem půlnoci odebrala spát a já jsem ještě setrval u

televize a nazdařbůh jsem přepínal programy. Najednou jsem strnul,

dávali koncert Rainbow. Znamenalo to pro mě bleskurychle najít kus

volného magnetofonového pásku (video jsme tehdy ještě neměli),

správně jej založit do magnetofonu a zcela samozřejmě otevřít čerstvou

láhev vína. Byl to tenkrát pro mě kapitální zážitek.

I když dnes je možné na YouTube shlédnout prakticky jakoukoli muziku,

pořád mi zůstaly nesmazatelně vryty do paměti koncerty Black Sabbath

a Rainbow.


16

ZÁVIST

Pocit závisti je mezi lidmi přítomen snad už počátku lidských dějin.

Já s manželkou jsme od tohoto pocitu odděleni poměrně příkrou hranicí

a zjišťujeme, jak pohodlné je žít život bez závisti. Když si dejme tomu

soused koupí nějakou dražší věc, přejeme mu, ať si dotyčné věci užije a

ať mu dlouho slouží.

Byl jsem svědkem prohlášení jedné bývalé kolegyně, něco ve stylu: „Já

vím, že jsem závistivá a můj manžel nikoli, ale protože já chodím do

kostela a on ne, budu jednou spasena já a ne on.“ To snad mluví samo za

sebe.

Lidé osvobození od pocitu závisti mají mnohem lehčí život než jejich

vrstevníci závistí trpící, protože mohou žít spokojený život, na rozdíl od

závistivců, kteří jenom číhají, který soused nebo známý si koupí nebo

sežene cennější věc, než mají doma oni a už to může jet.

Netvrdím, že je to pravidlo, ale myslím si, že tomuto neblahému pocitu

podléhají spíše ženy než muži. Muž má rád svůj klid, při čtení novin

v pohodlném křesle a občasnou návštěvu hostince nebo pitím lahváče u

televize. Je mu tudíž celkem jedno, co si která rodina v sousedství

pořídila nového a jen s tichou nechutí posílá kamsi do kosmu závistivé

řeči jeho choti.


17

Když se takovým manželům přece jen podaří našetřit nejčastěji na

elektronický přístroj, který mají pro změnu zase jiní sousedé, po

krátkém pocitu uspokojení nastává žárlivé sledování toho, kdo si co

nového zase koupil.

Na trhu je spotřebních předmětů bohatá plejáda, a tak nezbývá, než zase

šetřit.

Nemám nic proti rozumnému šetření peněz v domácnosti, ale co je moc,

to je moc. Manžel oné závistivé ženy buď jednou bouchne do stolu a

oznámí manželce, že takhle tedy ne nebo v tom smutnějším z případů

„stáhne ocas“ a bude manželce pomáhat šetřit na kdejakou cetku, kterou

vlastní příbuzní nebo známí.

Ani si chudák neuvědomí, jakou degradaci svého pocitu mužství právě

podstoupil. Šetří a šetří a ani mu nedochází to, že on by se takové cesty

k cíli lehce vzdal ve prospěch alespoň malé realizace koníčků svých,

neboť vězme, že i muž pod pantoflem své vysněné koníčky má.

Nejhorší na tom je, že závistivá manželka prakticky vůbec koupí nového

předmětu neukojí svoje ambice a úspěšně tak poddajnému manželovi

dělá ze života peklo.

Bože, jak já jsem rád, že ani moje manželka, ani já nejsme břemenem

závisti zasaženi.

A ostatní poddajné manžele nabádám: „Dělejte s tím něco, dokud je

čas.....“


18

VZPOMÍNKA NA ODPOLEDNÍ ČAJE

Někdy v polovině 70. let minulého století jsme s kamarádem Petrem

navštěvovali „odpolední čaje“ v městě na Vysočině. Vysočina nás táhla

proto, že jsme s tamějšími holkami měli lepší zkušenosti než s místními,

zdály se nám „povolnější“ nebo jsme si to alespoň na podkladě svých

dřívějších zkušeností mysleli a možná, že i namlouvali.

Ve městě, na které se upínal náš zájem bylo několik firem, které

potřebovaly jen a jen ženské (tedy holčičí) ruce, a tak nám připadalo, že

se vždycky na zábavě u holek „lépe chytáme.“ Je to už hezká řádka let,

ale myslím si, že s touhle myšlenkou jsme měli pravdu.

Ono jet do námi vyvoleného města na Vysočině na zábavu, eventuelně na

čaje, nebylo nic jednoduchého. O víkendech tam jezdily prakticky jenom

vlaky a tlouci se tam a zpět vlakem představovalo skoro dvě hodiny

času. Ty jsme ale v předtuše očekávaných sexuálních radovánek hravě

překonali.

Jenom místní kluci byli trochu drsnější a tak musel člověk dávat pozor,

aby nezavdal nějakou příčinu ke svému napadení, protože jich bylo

samozřejmě víc, než my dva. Ale při troše vyjednávací obratnosti se dalo

napadení leckdy i předejít.

Alespoň já sám jsem se „hubou“ z několika ošemetných případů dokázal

„vykecat“. Domů jsme jezdili vlakem, který přijížděl do naší obce kolem

deváté večer. Jednou jsme v neděli odpoledne na vlak při cestě tam tak


19

spěchali (měli jsme za sebou náročný pátek se sobotou), že Petr neváhal

vzít svého pionýra, abychom se k vlaku dostali včas.

Ten pionýr nám působil za neustálého požívání vína na odpoledních

čajích trochu starosti – nametenému Petrovi se v tom stavu příliš

nechtělo na pionýra sedat, přestože to k nám domů mohlo být z nádraží

pouze asi takových jeden a půl kilometru.

Nakonec zvítězila naše mladistvá nerozvážnost. Po vystoupení z vlaku

v naší obci jsme se rozhodli (Petr řídil) se na pionýru nejen dopravit

nejkratší cestou domů, ale projet se i po okolních obcích. Mě se Petrův

záměr v mém stavu náramně líbil a tak jsme jeli.

Já jsem si na cestu ještě zapálil cigaretu a posléze jsem se divil, jak na

takovém motocyklu za jízdy cigareta rychle hoří. Nakonec, i když Petr

nejel nijak pomalu a opatrně a já jsem ho do větší rychlosti ještě

povzbuzoval, jsme dorazili šťastně domů zase o jeden zážitek bohatší.


20

POČÍTAČ

Ocitl jsem se na dlouhodobé neschopence a tak, abych netrávil čas jen

lelkováním (přiznávám, že manuální práce není šálkem mého čaje)

objevil jsem v sobě (přesněji řečeno vytřískal je ze sebe) jisté literární

schopnosti. A tak, ve volných chvílích, kterých mám teď opravdu víc než

dost, se pokouším, tu s větším, tu s menším úspěchem a ohlasem,

literárně „tvořit.“

V práci jsem v posledních dvaadvaceti letech byl s počítačem takřka

v intimním styku den co den. První, co jsem v práci udělal po příchodu

do kanceláře bylo PC zapnout a posledním úkonem při odchodu z práce

PC vypnout.

Já sám mám pocit, že jsem se toho za ty roky naučil s počítačem docela

dost, ale dříve mí spolupracovníci a teď mí sedmnáctiletí synové mi

dokazují pravý opak. Naučili se na mě fintu „Já to neumím“ a tak se často

musím uchylovat k ostudnému prošení, než mi například obsah mého

nového literárního „dílka“ nastránkují (to už teď umím) respektive sladí

názvy jednotlivých příběhů s úvodním „obsahem.“

Cožpak teď, když mi jeden z mých synů (ten ochotnější) napsal postup

stránkování podrobně na papír, můžu stránkovat sám, ale pokud chci

cokoliv jiného, tak jen slyším „Ty nás pořád s něčím otravuješ, počkej, za

chvíli...apod.“ Dělají (nebo snad opravdu nechápou, to nevím), že

nerozumět počítači alespoň tak, jak mu rozumějí oni (oba studují střední

elektrotechnickou školu a jsou ve třeťáku) je naprosto neodpustitelná

primitivnost.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist