načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pergameny - Jaromír Štětina

Pergameny
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pergameny
Autor:

V novém románu Jaromíra Štětiny se prolínají životní příběhy čtyř přátel, horníků severočeského hnědouhelného dolu. Ve Velkodolu Maxim Gorkij pracuje na vrtné soupravě Ogar ... (celý popis)
183
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 225
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.1
PDF velikost (MB): 1.1
MOBI velikost (MB): 1.5
ISBN: 978-80-262-0360-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román známého českého novináře, válečného zpravodaje a prozaika líčí osudy čtyř mužů, kteří se setkávají na severočeské uhelné šachtě Maxim Gorkij. V osmdesátých letech minulého století se na vrtné soupravě na bohem zapomenutém místě kdesi v severních Čechách objevuje poněkud nesourodá čtveřice mužů, jejichž údělem se stala náročná, fyzicky námahavá práce v drsných podmínkách. Přes tuto okolnost však tito protagonisté nebyli považováni za předvoj či zdravé jádro dělnické třídy, ale spíše za její odpad, za zkrachovance a ztroskotance, kteří mohou být rádi, že se je někdo odvážil (pro jejich větší či menší prohřešky vůči socialistickému zřízení) vůbec zaměstnat. Syn ruského emigranta Ivan Bunin, zakomplexovaný "chcípáček" Václav, mohutný Rafael Dežo Ursíny a především Ogar Charlie, jenž byl podivnou hrou náhod přinucen vrátit se z amerického exilu - to jsou hlavní postavy Štětinova románu, jejichž osudy výrazně poznamenaly neklidné a zlomové události dvacátého století. Ty se rovněž dotkly i životů předků, formovaly jejich charaktery a ovlivnily bohatou měrou - v duchu čtvrtého přikázaní - názory a přesvědčení zmíněných hrdinů této prózy.

Popis nakladatele

V novém románu Jaromíra Štětiny se prolínají životní příběhy čtyř přátel, horníků severočeského hnědouhelného dolu. Ve Velkodolu Maxim Gorkij pracuje na vrtné soupravě Ogar Charlie, někdejší emigrant a vrtmistr aljašských ropných polí Prudhoe Bay, syn porevolučního ruského uprchlíka Ivan Bunin, Chcípáček Václav, mírně retardovaný mládenec s dobrým srdcem, a obrovitý cikán Rafael Dežo Ursíny. Všichni mají účty s temnou dobou druhé poloviny minulého století. Najdete je na jámě, zastihnete je pít rum v hornické hospodě v Braňanech, radovat se v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, uvidíte je kopat šachtice při průzkumu ložiska safírů na Jizerce, spolu s nimi budete slavit 1. máj a pohanský svátek Mezinárodního dne žen, společně se můžete vypravit do vesnic zdevastovaných uhelnou těžbou. Poznáte tajemství podzemního labyrintu Richard 1 u Litoměřic. Výborně napsaný nový Štětinův román s detektivní zápletkou je o oné době, kdy se lámaly charaktery. Je o těch, kteří se tomu uměli postavit, i o těch, kteří to neuměli. Román nese autorovy biografické rysy. Řadu let na velkodole Maxim Gorkij u Bíliny pracoval. "Měl jsem štěstí," říká Jaromír Štětina, "komu se podaří tak zblízka poznat lidi, které doba nepokořila?" (román o čtvrtém přikázání)

Související tituly dle názvu:
Štětina Jaromír - Brutalita moci Štětina Jaromír - Brutalita moci
Štětina, Jaromír, Hájková, Pavla
Cena: 293 Kč
Jaromír Funke - Avantgardní fotograf Jaromír Funke - Avantgardní fotograf
Birgus Vladimír
Cena: 244 Kč
Souostroví naděje Souostroví naděje
Procházka Zdeněk, Štětina Jaromír
Cena: 113 Kč
Jaromír Roller Jaromír Roller
Roller Jaromír, Vogelová Pavlína
Cena: 378 Kč
Jaromír Funke - Kolín 1923 Jaromír Funke - Kolín 1923
Dufek Antonín, Funke Jaromír, Pejša Jaroslav
Cena: 378 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PERGAMENY

Jaromír

Štětina

Román o čtvrtém přikázání


© Jaromír Štětina, 2013

© Portál, s. r. o., Praha 2013

ISBN 978-80-7367-0360-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-262-0457-2 (pdf )

ISBN 978-80-262-0458-9 (e-Pub)

ISBN 978-80-262-0459-6 (mobi)

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Štětina, Jaromír

Pergameny : román o čtvrtém přikázání / Jaromír Štětina. – Vyd. 1. – Praha :

Portál, 2013. – 232 s.

ISBN 978-80-262-0360-5 (brož.)

821.162 . 3-31

- české romány

821.162.3-3 – Česká próza [25]

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE A UŽIVATELE TÉTO KNIHY

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Nikdy nezapomeň na porodní bolesti své matky.

Ješua ben Eleazar ben Sirach



7

KAPITOLA 1

OPOjNOsT sLAdKÉHO ZAPOmNĚNÍ

„Za odměnu vám šáhnu na prsa,“ řekl Ogar Charlie servírkám v  braňanské hospodě. Právě objednával večeři na oslavu svých čtyřicátin. Holky ječely a  běžely z  lokálu sdělit radostnou zvěst kuchařkám. „Padesát řízků přes celej talíř, bramborovej salát s  domácí majonézou!“ křičel za nimi do kuchyně Ogar Charlie. „Pivo, co kdo vypije! Deset lahví tuzemáku!“

Ogar Charlie byl na holky. To věděl celý velkodůl Maxim Gorkij. Vědělo se, že rozumí řemeslu. Nesnášel deštivé počasí a držkovou polévku. Dále pak se na velkodole na sto procent vědělo, že má Ogar Charlie těžký kádrový škraloup. Jinak by přece nedělal dělnické povolání s  doktorátem filozofie. To dá rozum. Vědělo se, že Ogar Charlie žil do dvaaosmdesátého v  Americe. Hodně se toho o  Ogarovi Charliem vědělo, i  to, že má konto v Tuzexu, i to, že pochází ze Dvora Králové nad Labem. Jedno však nevěděl nikdo: proč se Ogar Charlie po tolika letech v  Americe vrátil do Československa, proč si nespočítal, že jako bývalý emigrant a ideologicky nezralý živel skončí jako vrtný dělník na šachtě severočeského hnědouhelného revíru.

Říkali mu: „Ogare, tobě prasklo v kouli, že ses vrátil. Proč jsi tam nezůstal, proboha?“

Ogar Charlie se usmíval a  odpovídal: „To víte, ladies and gentlemen, všude je chleba o dvou kůrkách.“

Holky z  šachty Charlieho milovaly. Jednou byl jejich sličný kovboj drsným chlapíkem od vrtařů, jindy mile drzým chlapcem s  blonďatou patkou a  nesmělým úsměvem. S  chvěním ve slabinách hladily očima jeho vzorně vyžehlené košile, které si oblékal, když vylezl z  jámy a  ze sprch; nemohly uvěřit, jak se barva košil shoduje s modří Charlieho očí. Charlie uměl být švihák.

Hudební produkci večírku obstaral také Charlie. Hrál na kytaru a zpíval. Řízků bylo dost, salátu hromady. Pivo teklo proudem. Rumu se vypilo jedenáct lahví. Byl převážně konzumován způsobem zvaným Maximův švih: sklenka se přiloží ke rtům, prudkým pootočením zapěstí a rychlým záklonem hlavy se vhodí do žaludku. Bez polykání. „Pánové, hodíme Maxima. Na zdraví.“ Někteří z  braňanských havířů, chlapů z  vrtných souprav, šoférů a  opravářů ceremoniál požívání tuzemáku nedodržovali a  zazdívali rum do piva. Ogar Charlie k nim nepatřil, choval k hornickému koňaku úctu. Pro většinu braňanských havířů bylo pití rumu něco jako stavovské svaté přijímání.

Večírek se vydařil. Všichni věděli, že je Ogar Charlie prima parťák. Dostal hromadu darů. Za nejdojemnější považoval pletené ponožky, které mu darovaly servírky. „Ilona pletla levou, já pravou,“ smála se šťastně Monika.

Ogar Charlie hrál na kytaru jako pánbůh. Bral to od Pavla Bobka po Folsom Prison Blues a  v  pozdních hodinách přidal Kryla. Ilona s Monikou pečlivě zavíraly dveře hospody.

I keep a close watch on this heart of mine

I keep my eyes wide open all the time

Dobře zpíval Ogar Charlie...

„Tak, a  teď prosím Ilonku s  Monikou!“ zvolal Charlie slavnostně. „Všem vám děkuju, ale největší poděkování si zaslouží na š e hol k y.“

„Ilona, Monika, Ilona, Monika!“ skandovali havíři. Rafik Dežo Ursíny, Charlieho parťák, bušil v  rytmu pěstí do stolu. Václav, jejich kolega, zvaný všemi Chcípáček, který Ilonu potají miloval, se tvářil popuzeně, protože žárlil.

„Tak dámy,“ vzal Ogar Charlie servírky za ruce, „sem, hezky doprostřed místnosti.“

Ilona s  Monikou byly cigánečky od Rimavské Soboty. Ogar Charlie věděl dobře, jak umějí být veselé. A  taky věděl, co obnáší dívčí cikánský vděk. Přece si musely umět přivydělat tuhle na sukni, tuhle na lodičky, tamhle na zimní kabát. Přicupitaly s širokým úsměvem.

„Postavit hezky vedle sebe. Trička vyhrnout,“ řekl Charlie.

„I-lo-na, Mo-ni-ka, I-lo-na, Mo-ni-ka!“ křičeli havíři. Svačinářky ze skrývkových velkostrojů pištěly nadšením.

„Ticho!“ zavelel Ogar Charlie. Hospoda zmlkla. Zacinkalo pár sklenic.

Servírky s  vědomím odpovědnosti za průběh večírku vyhrnuly trička pod bradu. Vystrkovaly hrudníčky v  nepadnoucích podprsenkách, zatínaly zuby se zavřenýma očima a  slastně vychutnávaly, že jsou středem pozornosti. Ogar Charlie se vztyčil v celé své šlachovité výšce. Rozpažil s dlaněmi vystrčenými vpřed. Přistoupil k  servírkám s  důstojností kazatele, slavnostně předpažil a přitiskl dlaně servírkám na ňadra. Iloně na pravé, Monice na levé. Holky učůrávaly blahem.

Řev a  dupot. Pískot a  bušení do stolu. Otevřeli zbývající dvě lahve rumu a než se odkymáceli do ubytoven a hornických činžáků, vzývali havířskou jednotu, tíhu každodenní dřiny a  opojnost sladkého zapomnění. My jsme horníci, a kdo je víc?

11

KAPITOLA 2

mUŽ, KTERý PŘEŽIL TITANIc

„Dnes je ti deset a  už jsi velikej a  rozumnej,“ řekl Karlíkovi táta.

„Ráno se hnuly ledy. Ne abyste chodili k řece.“

Onoho teplého březnového dopoledne bylo Labe plné kluků

skákajících z jedné kry na druhou. Kry se pomalu otáčely, kovově

blyštivé jako desky z oceli. Pod tíhou dětí se nakláněly hned na tu,

hned na druhou stranu, což působilo všeobecné veselí a  vzruše

nou náladu, jakou přináší jenom skutečné nebezpečí. Kry do sebe

narážely silou, která podrážela nohy; v  okamžicích, kdy posád

ka kry nestačila desku vyrovnat, se nasunovaly na sebe. Karlíko

va kra se převrátila pod lávkou, tam, kde do Labe ústila fabric

ká strouha. V  poslední chvíli, než zmizeli pod hladinou, chytil

Karlík spoluplavce za kabát v  zoufalé snaze se přidržet něčeho

pevného. Proud je vrhl proti kamenné stěně navigace; to oběma

dětem zachránilo život. Karlík se zahákl předloktím za armatu

ru vyčnívající ze zdi; proud chlapce nadzdvihl natolik, že udrželi

hlavy nad hladinou. Lidi oba kluky vytáhli polomrtvé, prochla

zené, na pokraji bezvědomí. Čtrnáct dní nato se shromáždila celá

chlapecká škola v  tělocvičně a  soudruh ředitel Rous řekl slav

nostně: „Oceňujeme hrdinství žáka čtvrté bé Karla Ogara, který

zachránil život Jana Kouckého, žáka druhé cé. Za odměnu bude

Karel Ogar zastupovat naši školu na pohřbu našeho dělnického

zesnulého soudruha prezidenta.“

Do Prahy jeli autobusem tak jako desetitisíce dalších truchlících. Vlast byla potažená černým suknem a  vyzdobená portréty prezidenta. Prezident se usmíval, shlížel laskavě na shon, který nastal, mhouřil oči rozšafně i  šibalsky, s  otcovskou moudrostí. Protože vyjeli brzy ráno, vyšlo jim slunce za zády mezi Poděbrady a Sadskou; osvítilo ledovku na vozovce: připomínala rozlitou rtuť. Příjezdové silnice k hlavnímu městu byly ucpány zástupci otřeseného národa, jemuž pohaslo slunce naděje. Hospody v Praze byly povinně zavřené, lidé poposedávali v teple jarního dne v parcích, podobní černým tulipánům na lukách.

Vystoupili a  několik hodin čekali, než je příslušníci SNB s  černými páskami seřadili do zástupu. Posunovali se pomalu k  Hradu. Karlík byl poprvé v  životě v  Praze a  nikdy předtím neviděl tolik lidí pohromadě. Přes svažité náměstí se pohybovali k  velkému chrámu. Čím byli blíže, tím tišeji mluvili, až při vstupu do brány umlkli úplně. Stoupali po schodech paláce. Aniž by zvedali nohy, s  tichým šumotem se sunuli dlouhatánskými chodbami se zrcadly a  zlatými stoly. Trojstup postupoval úzkou uličkou plnou věnců a  kytic. Teď vejdeme do Španělského sálu, pošeptali Karlíkovi. Uprostřed dvorany velké jako fotbalové hřiště se pod křišťálovými lustry vršily hromady květin, vitých i  nevitých. Tisíce stuh ujišťovaly zesnulého prezidenta láskou a hlubokým smutkem. Zřízenci nosili nové a nové vázané květiny a  vršili ruscusy, asparagusy, nepholeppisy s  černými vlizelínovými manžetami ve vrstvách, až přes horu smutku nebylo vidět na druhou stranu sálu. Muži kladli další a  další patra bílých lilií na znamení duchovní čistoty zemřelého, nové vrstvy gerber, chvojí a  rudých růží dovezených z  Holandska, které byly symbolem krásy, energie, síly a  odvahy zesnulého státníka i  vášnivé lásky národa k  němu. Ti vynalézavější posílali věnce v  barvách trikolóry svázané z  červených anturií, bílých chryzantém a  modrého

13

česneku. Jediné, co bylo slyšet, bylo šoupání bot, vzlyky a  potla

čované ženské výkřiky. Mrtvý prezident ležel v  otevřené rakvi

mezi dvěma řadami hořících svící. Byl to první mrtvý člověk,

kterého chlapec Karel v  životě viděl. Měl voskově bílou tvář

a  spal. Ti, co byli nejblíže zesnulému, náhle spatřili na preziden

tově tváři diamant třpytící se v  záři svící. „To není démant, to

je slza,“ vykřikla žena v  zástupu, „on pláče.“ „On pláče!“ zvolaly

první tři řady. „Pláče, on pláče!“ křičeli za nimi pozůstalí a  další

a  další lidé. „Prezident pláče!“ volal celý Španělský sál v  pohnu

tí, „on pláče nad námi opuštěnými.“ Už nebylo možné rozlišit, co

jsou vzlyky smutečních hostů a  co udivené výkřiky, pláč opustil

prostory paláce, Pražský hrad, spustil se po Nových zámeckých

schodech dolů k  Vltavě, přenesl se přes řeku, šířil se na východ,

na západ, na jih a  na sever, zněl celou líbeznou českou krajinou,

neboť český národ truchlil. Plakali Chodové, plakali kladenští

a ostravští havíři, plakala pracující inteligence a učitelé základních

škol šli v  pláči svým žákům příkladem. Svazáci v  Brně pochopili

velikost okamžiku a  předložili ústřednímu výboru strany návrh,

aby byly slzy použity pro posílení ekonomiky země. Návrh byl

stranou a vládou přijat: chlapci a dívky v modrých košilích rozdá

vali v  Čechách, na Moravě i  ve Slezsku násadky s  pery, který

mi, namočenými do vlastních slz, psal národ závazky o  dalším

překročení norem, o  předčasném splnění plánu, zvýšení výroby

koksu, železa, jatečního dobytka a lněné příze. Lid věděl, že jedině

tak lze porazit americké imperialisty a zachovat světový mír.

Ještě tentýž rok na podzim navštívilo chlapeckou školu ve

Dvoře Králové nad Labem několik významných hostů. První byl

kouzelník Josef Marek, člověk úctyhodný, více než dvoumetrový,

uměleckým jménem Long Mark. K  velkému veselí žáků ukradl

Long Mark hodinky soudruhu řediteli Rousovi. Než se soudruh

ředitel vzpamatoval, vytáhl Long Mark hodinky z  kabelky tělo

14

cvikářce soudružce Hladké. Jiným významným mužem v  tomto

požehnaném podzimu byl náměstek ministra zemědělství, který

vysvětloval dětem, proč a  kterak sbírat mandelinku bramboro

vou, zasílanou do Československa speciálními balony s  cílem

zničit úrodu jednotných zemědělských družstev. Další návštěvou

byla žena spisovatelka. Jmenovala se  Alena Bernášková. Napsa

la román Děti velké lásky, který byl zfilmován, přičemž produkce

filmu pro příběh zvolila mnohem údernější název Olověný chléb.

Film pojednával o  tom, jak policie první republiky střílela do

hladových dětí. Po přednášce se děti všech královédvorských škol

odebraly na promítání filmu do kina Oko.

Nejvýznamnější návštěvou však byl bezpochyby muž, který

přežil Titanic. Vstupné na jeho přednášku byly dvě koruny a děti

si je musely povinně přinést z  domova. Dvě koruny házely před

vstupem do tělocvičny do koženého lodního kufru polepené

ho cizokrajnými nálepkami s  nápisem I  SURVIVED TITANIC.

Chlapci první až páté třídy seděli na lavičkách, ribstolech a žíněn

kách, ředitel Rous stál pod basketbalovým košem a  vysvětloval,

že Titanic byl největší a  nejmodernější lodí na světě, že mu to

však nebylo nic platné, protože ztroskotal díky buržoazní honbě

za ziskem, což stálo život mnoho tisíc proletářů, chudých dělníků

nacpaných v  podpalubí, zatímco bohatá smetánka jedla v  první

třídě ze zlatých talířů. „Představuji vám, chlapci, soudruha, který

přežil Titanic. Potlesk!“ zvolal ředitel. Muž, který přežil Titanic,

přešel tělocvičnu vojenským krokem v kabátci se stříbrnými knof

líky, jaký kdysi nosil generál Grant, na hlavě měl statson s  širo

kou šerpou, který po celou dobu přednášky nesundal z  hlavy,

kalhoty měl širokánské, z  jelenice tak jemné, že se nedala roze

znat od sukna. Sněžně stříbrné fousy v  kostnaté tváři měl krát

ce přistřižené, bez kníru, tak jak je známo z  portrétů prezidenta

Lincolna. „Jsem jeden ze sedmi set zachráněných,“ řekl pohnutě

15

s  pravou dla ní na prsou zasunutou do kabátce, „tisíc pět set lidí

zemřelo chladem nebo se utopilo.“ Rozhodil ruce, jako by chtěl

v  tělocvičně všech ny obejmout a  vylíčil nepotopitelnost a  bohat

ství Titaniku. „Cestující první třídy měli plavecký bazén, kurt na

squash, což je takový druh tenisu, turecké lázně, tři osobní výta

hy, tělocvičnu a  restaurant à la carte s  francouzskými a  italský

mi číšníky. Všichni číšníci se utopili,“ dodal významně. Pokra

čoval v  líčení katastrofy, zdůraznil, že on sám cestoval ve čtvrté

třídě, že záchranných člunů bylo málo, voda byla smrtelně ledo

vá a lodní orchestr statečný, protože hrál Blíž k tobě, Bože můj až

do posledního okamžiku, kdy ho v  lodní jídelně smetla studená

vlna. Tento muž, usoudili žáci chlapecké školy, byl hrdina, hned

totiž jak ho záchranná loď Carpathia vysadila v  Americe, zača

la první světová válka, a  on musel jít bojovat do Itálie s  krutým

nepřítelem, kterého tam se svými druhy porazil. Žáci chlapec

ké školy si nepamatovali, proti komu tam bojoval a  proč, nicmé

ně ten nepřítel byl nesmírně nebezpečný a  používal proti muži,

který přežil Titanic, bojový plyn. Nejhorší ovšem bylo, že ten

muž musel spát v  zákopech, kde neměli žádné postele, a  taky se

tam neměli čím přikrýt. Někdy vážně trochu přeháněl, například

když tvrdil, že si v  těch zákopech topili koňskými koblížky; kdo

to jakživ viděl, aby koňské hovno hořelo! Ale byl to borec, proto

že když v  té Itálii vyhráli, vrátil se do Ameriky a  stal se námoř

níkem. Sedmnáctkrát obeplul svět, mluvil patnácti jazyky, uměl

lovit velryby harpunou, třikrát ztroskotal na útesech u  Austrálie,

měl malárii, choleru, žlutou zimnici a  spavou nemoc. Uměl taky

uvázat dvanáct druhů uzlů jenom levou rukou, což žákům chla

pecké školy předvedl. Pak zase byla válka. Tentokrát to bylo jasné,

bojoval s německými fašisty a nandal jim to. Taky říkal, že osvo

bozoval Československo a  že dojel až do Plzně. Tady to měl asi

taky trochu popletený, neboť každý přece ví, že Československo

16

osvobodila Rudá armáda. Ale jinak to byl fakt borec a byl oceněn

dlouhotrvajícím potleskem. Jedna věc však Karlíkovi Ogarovi

vrtala hlavou: Proč ten sympaťák nezůstal v  Americe, když za ni

bojoval ve dvou válkách, a  proč se vrátil do Československa? Asi

proto, usoudil Karlík, že v  Československu není Ku Klux Klan

a v Americe je.

17

KAPITOLA 3

TÁTOVA sVATÁ LEŽ

Karlův táta Jiří Ogar, rodák ze Dvora Králové nad Labem, se

nikdy nepouštěl do veřejných diskusí o politice, aby náhodou

nepřišel o místo varhaníka v chrámu sv. Jana Křtitele, především

však proto, aby mohl se zarputilostí podkrkonošských sklářů

a korálkářů bránit pravost rukopisů, kdysi objevených v jeho

kostele Václavem Hankou. Jiří Ogar vytvořil v dobré víře ve spra

vedlnost faktů a přesvědčivost vědeckých úvah v síni nad vcho

dem do kostela expozici podporující pravost objevených doku

mentů. Vodil sem exkurze škol z celého kraje mezi Hradcem

a Turnovem, aby je přesvědčil, že deklarovaná nepravost rukopisů

byla jen snahou potlačit národní sebevědomí po roce 1848, kdy

Vídeň chtěla pokořit národního ducha. Stěny obestavěl transpa

renty s historickými, kriminalistickými a lingvistickými důkazy

pravosti, udělal s rozhořčeností sobě vlastní pitomce z profesora

Masaryka a dalších odpůrců pravosti. Když exkurze odešly,

usedával na dřevěnou truhlu, v níž Hanka rukopisy našel, a zkou

mavě pozoroval očima mžikajícíma a chladnýma jako zinkový

plech stěny komory. Zvedal se, přikládal dlaně ke zdím a zkou

mal, zda je to či ono místo chladnější či teplejší než sousední.

Řadu let chodil Karlíkův táta do kostelní kaple a  snažil se

provrtat pohledem rozsáhlé stěny gotické síně. Promlouvaly

k  němu jasnou řečí: Ogare Jiří, spravedlivě jsi rozhořčen: Srbo

18

vé mají guslary, Němci Nibelungy, Rusové Slovo o  pluku Igoro

vě a  my že bychom neměli epos stejně hrdinský, stejně vzácný?

Varhaník od svatého Jana Křtitele obcházel komnatu s  neklidem

hraničícím s  fyzickou bolestí. Nevnímal okolí, které ho častova

lo posměšnými pohledy, ani připomínky rozumných přátel, kteří

připouštěli historickou roli jeho milovaného Václava Hanky i veli

kost Hankovy mystifikace, aniž by připustili pravost rukopisu.

Copak by podvodník obdržel od císaře zlatou Literis et artibus,

což by ho velkokněžny Olga a Helena a sám car obdarovaly prste

ny s  brilianty, mohl by snad plagiátor být komandérem Ruského

řádu sv. Anny II. třídy a nositelem diplomů akademií věd z Varša

vy, Moskvy, Charkova, Celovce, Záhřebu, Krakova, Oděsy, Petro

hradu, Vídně a  Říma? Oslnil by Smetanu? Ošálil by prozíravého

Palackého? Sedli by podvodníkovi na lep Aleš, Mánes a Myslbek?

Jiří Ogar, nadaný sebezničující pečlivostí korespondoval se slavis

ty ze všech koutů Evropy, drobounkým písmem na tisíce kartiček

pořizoval výpisky z literatury, neúnavným studiem dosáhl znalos

ti staroslověnštiny a neváhal ve sklepení svého domu nad městem

vybudovat laboratoř na zkoumání pergamenů, barev a  inkoustů

používaných stovky let na psaní rukopisů. Jeho zanícenost pro

fakta by bylo ještě možné pochopit jako vlastnost hodnou skuteč

ných badatelů. Analyzoval, vytvářel hypotézy, aby je mohl za čas

popřít, trpěl pochybnostmi, proti nimž se bránil dalším studiem,

a dělal to, co je očekáváno od vědce, který jde jako ohař za svým

cílem. Ani žena, ani jeho přátelé mu nic nevyčítali, pokud neza

mořovala jeho laboratoř dům nesnesitelným puchem a  neděsi

la přítomné občasnými výbuchy. Zlom nastal, když se Jiří Ogar

stal obětí utkvělé myšlenky, neracionální posedlosti. Jako člověk

schopný chladné úvahy dokonce Jiří Ogar věděl, kdy u  něj obse

se nastala. Od samého začátku se ji snažil potlačit, sám sobě se

vysmíval, protože si uvědomoval, jak jeho chorobná závislost na

19

myšlence vznikla. Její původ tajil, protože jako muž schopný sofis

tikovaných vyjádření a chladné úvahy chápal jistou směšnost situ

ace, do níž se dostal. Jeho posedlost se nezakládala na faktech, ale

na snu, na obyčejném prachsprostém snu, který se mu zdál jednou

nad ránem, ve chvíli, kdy otevřeným oknem do ložnice vnikala

z lesa vůně jedlových šišek a hub. Za pár týdnů pocítil, že ho sen

začíná ovládat pravidelně a každodenně. Jako zodpovědný badatel

sen zrekonstruoval z  útržků, které mu utkvěly v  paměti: S  jasno

zřivostí, která vylučovala jakoukoli pochybnost, spatřil muže asi

sedmdesátiletého, s dlouhými mírně kudrnatými vlasy s pěšinkou

uprostřed, oblečeného do dlouhého pláště a hedvábné vesty, z níž

vystupoval kněžský kolárek. Ano, byl to modrý abbé, racionální

osvícenský jezuita, vědec, slavista, nad jiné slavný Josef Dobrov

ský. Stál Jiřímu Ogarovi tváří v  tvář, přidržoval si plášť u  krku

rukou a  zřetelně, artikulovaně, bez možnosti jakékoli pochyby

řekl: Důkaz je v  tvém chrámu, v  jeho srdci, v  jeho zdivu. Hanka

fecit. Hledej tam, kde Hanka... Dobrovského slova zapsal na kar

tičku a  uložil do kartotéky. Snažil se na sen zapomenout. Psal,

vyřizoval korespondenci a podrobně prověřoval chemické studie,

kterým byl Hankův nález podroben. Znal zpaměti verdikt profe

sora Vojtěcha Šafaříka, vynesený po mnohaměsíční práci: Ruko

pis královédvorský je starobylého původu. Znal bádání profesora

Bělohoubka, který se pokoušel písmo rukopisu smýt vodou, kyse

linou solnou a  čpavkem. Nazpaměť se naučil jeho nepochybný

verdikt: Rukopis královédvorský chová se po stránce mikrosko

pické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé

rukopisy z věku, do něhož se klade. Jiří Ogar obdivoval Bělohoub

kova génia, na druhé straně ovšem nemohl vyvrátit Gebauerovy

a  Masarykovy pochyby lingvistické a  historické. Sto let je stará

kontradikce mezi chemickými analýzami a  analýzami mluvnic

kými. Ano, je jediný způsob, jak tento rozpor vyřešit, jak roze

20

tnout tajemství. Hanka fecit. Hledej tam, kde Hanka. Teprve nový

nález může potvrdit Hankova génia.

Čím dál tím častěji navštěvoval gotickou síň. Před planos

tí badatelské touhy ho zachránil probošt z  Jaroměře, který mu

propašoval z Německa přístroj odhalující dutiny. Sestával z blika

jící plechové krabice s mnoha knoflíky, sluchátek a drátů, na jejichž

konci byly gumové přísavky... Varhaník Ogar odřekl všech

ny exkurze, odtáhl od stěn stojany s  exponáty a  pustil se píď po

pídi do práce. S  pečlivostí lékaře přikládal gumová naslouchadla

k  podlaze a  stěnám kaple. Ve sluchátkách pištělo tím víc, čím

větší byla mezera mezi kameny opuky, ze které byl kostel posta

ven. Třetí den vzal Jiří Ogar Karlíka s  sebou do kostela. „Chci,

abys byl u toho, synku,“ řekl Jiří Ogar. Karlík pochopil, že se zcela

jistě odehraje něco důležitého, něco, co si má zapamatovat na celý

život. Viděl otcovu pergamenovou tvář pokrytou skvrnami napětí

a špatně oholený tátův ohryzek poskakující jako píst. Ucítil tátův

pot. Karlík věděl, že je svědkem největšího tátova dne, že se táto

vi naplní jeho mnohaleté přání a konečně objeví tu část rukopisu,

kterou nelze zpochybnit, které se nelze vysmívat a  která potvrdí

velikost českého dávného písemnictví a hrdinnou podstatu čacké

ho národa. Jiřího Ogara opustily všechny pochybnosti, odho

dil stud nad vlastní slabostí, která dovolila, aby podlehl předsta

vě o nesmyslnosti snu. Nerozlišoval sen a skutečnost. Byl to Josef

Dobrovský, kdo ho oslovil. Hanka fecit. Přístroj zavřeštěl. Táta

označil místo na zdi inkoustovou tužkou, zamkl vchod do koste

la a  s  netrpělivostí, jakou by od něj syn nikdy neočekával, vyse

kal do zdi díru. V  jednom okamžiku se zdivo propadlo dovnitř,

táta vnořil do otvoru paži a  vytáhl kovovou schránku o  rozmě

rech piksly na mouku. Pokrývala ji staletá měděnka. „Co dosud

máme? Pouhopouhou dvacátou pátou až dvacátou šestou kapi

21

tolu třetí knihy, podotýkám: třetí knihy hrdinského eposu. Kde

jsou první dvě knihy? Aha? Kde je sedmadvacet předcházejících

kapitol? No, kde jsou, ptám se?“ Dravými prsty vypáčil připeče

né víko krabice. Byla prázdná. Karlík Ogar poprvé v životě pocítil

marnost času a lichost zvídavosti. Otcova tvář v jediném okamži

ku zešedla. Ještě před chvílí napjatá tátova kůže připomínala

palimpsestní pergameny, teď najednou změkla, povisla z  horní

čelisti přes dolní, jako by byla z řídkého těsta. Otec zmateně polo

žil pikslu na truhlici, v níž kdysi Hanka nalezl rukopis, odkašlal,

a  aniž by se podíval na chlapce, zavřel potichu dveře a  sešel do

sakristie. Týden nato mu zjistili rakovinu jater. Do Hankovy síně

se nikdy nevrátil, ještě tentýž rok přestal hrát na varhany a  na

podzim, který se zdál být podzimem zlatějším než kdykoli jindy,

potichu zemřel. Karlík si pamatuje, že maminka usedavě plaka

la. Plakal i  Karlík. Uvědomil si tenkrát, že táta byl člověk spra

vedlivý, protože opravdu spravedliví nedovedou skrývat svá zkla

mání. Několik desítek let pak Karlík, později Karel a ještě pozdě

ji Ogar Charlie vídával ve snu temnou díru v  bílé omítce kaple

sv. Jana Křtitele.

Karlův strýc ze třetího kolene Rudolf bojoval třináct let za

přejmenování ulice, v níž bydlel. Jmenovala se ulice Jiřího Wolke

ra, táhla se do kopce nad městským parkem mezi vilkami mezivá

lečné honorace, osvětlená třemi lampami, které se ve větru kymá

cely a malovaly na zdi stíny připomínající pařáty duchů. Strýcovi

nevadil proletářský básník, jeho úsilí o přejmenování ulice vychá

zelo z  urputné snahy vzdát hold zakladateli esperanta Ludví

ku Zamenhofovi. Strýc Rudolf oslňoval královédvorské obča

ny bělostnou hřívou a  vousem, staromilským oblečením, které

se mnohým zdálo být vypůjčené z  divadelní šatny, šviháckým

krokem maloměstského intelektuála, kterému bylo jeho rodiště těsné, dusivé, přízemně čecháčkovské a  nepřátelské. Z  očí mu sálalo odhodlání jeho českobratrských předků, kteří se kdysi přes Dvůr Králové nad Labem a  Bílou Třemešnou odebírali do Lešna s hlubokou a klamnou vírou, že se někdy vrátí. Při setkání zdravil bonan tagon, případně bonan molton a  při mši svaté v  kostele sv. Jana Křtitele překřikoval ostatní:

Patro nia,

kiu estas en la ĉielo,

sanktigata estu via nomo.

Venu via regno.

Fariĝu via volo...

Strýc Rudolf, jak všichni věděli, už od konce války psal román, nikdo však neměl potuchy, o čem kniha bude. Učil latinu na jedenáctiletce Pavola Országha Hviezdoslava, ale odešel předčasně do penze, protože se mu zhoršil šedý zákal. Připravoval se na dobu, až oslepne: pořídil si kotoučový magnetofon SONY, největší výkřik techniky, který prodávali v Tuzexu, a s přibývající úzkostí si pořizoval nové a  nové nahrávky, které vedl v  kartotéce uložené na malých lístečkách v dlouhých šuplících. Každý jinak voněl. Hudba vážná, symfonická, klavírní koncerty a  varhanní skladby byly v  šuplících z  třešňového dřeva. Pop a  rock voněly borovicemi, santalové dřevo obsahovalo národní písně a  folklor. Rudolf předpokládal, že jednou, až neuvidí vůbec nic, kartotéku snadněji najde a  bude moci někoho požádat, aby mu lísteček s  popisem a  číslem kotouče přečetl. Další fáze přípravy na slepectví předpokládala, že ještě stihne přepsat všechny lístky ve voňavých bedýnkách do Brailleova písma. Karel si pamatoval jeho osamělý výraz, dlouho jej přikládal snaze strýce Rudolfa o  jakési vyšší životní principy, ale pak mu strýc ve slabé chvilce vysvětlil, že ho sžírá trauma všech spisovatelů světa, totiž obava, že uprostřed díla ztratí schopnost psát. „Jedna z  největších rozkoší je kladení slov vedle sebe,“ řekl jednou.

Rudolf byl přesvědčen o  vítězství dobra nad zlem, o  tom, že všichni budou jednou mluvit esperantem jako svým rodným jazykem a  nastane všeobecné smíření ras, konfesí, národů a  tříd. Jednou se mu dokonce s  nějakým obskurním zájezdem podařilo odejet do Polska do Białystoku, kde se Zamenhof narodil. Přivezl odtamtud igelitový pytel hlíny, kterou nabral ze záhonů na náměstí a  s  výrazem spasitele rozséval białystockou prsť po ulici Jiřího Wolkera s přesvědčením, že jednou zvítězí. Po patnácti letech úsilí pak Rudolfovy snahy unavily činovníky okresního výboru KSČ: povolili přejmenování ulice. Povedlo se to jen díky tomu, že pod zoologickou zahradou postavili na místě někdejší zahrady bývalého kapitalisty Jarolímka, takto přítele českých lyžníků Hanče a Vrbaty, nové sídliště, v němž se Jiřímu Wolkerovi dostalo nové, širší, delší a výstavnější ulice.

Ze všech strýců, prastrýců, bratranců, synovců, snach a  zeťů měl Karlík Ogarů nejradši nevlastního bratra své babičky ze strany matky, protože rozuměl řeči zvířat. Jmenoval se Libor, byl ostudou rodiny, protože nic nevystudoval, o nic neusiloval, nikdy se neoženil, žádný majetek nezískal a  s  laskavou usměvavostí procházel životem, aniž by jakkoli pochopil, že vybočuje z  řádu věcí. U  některých členů rodu Ogarů byl předmětem mírného opovržení. Libor byl krmič zvěře v  ZOO. Deset let, každé ráno v šest, oblékal modrý pracovní plášť a holínky. Dopoledne vymýval klece šelem, odpoledne rozmrazoval hovězí maso a kuřata pro krmení lvů. Měl na starosti dvě lvice a  jednoho lva berberského, o  němž všichni zoologové tvrdili, že to vůbec lev berberský není, neboť posledního prý v  pohoří Atlas zastřelil v  devatenác



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist