načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991 – Luboš Švec

Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991

Elektronická kniha: Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991
Autor: Luboš Švec

Krize sovětského impéria, revoluce v Pobaltí, postoj Československa k událostem v Pobaltí na počátku 90. let 20. století. V úvodu nalezneme odborné práce vztahující se k perestrojce a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 391
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny zemí východní Evropy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Dokořán, 2013
ISBN: 978-80-736-3564-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Krize sovětského impéria, revoluce v Pobaltí, postoj Československa k událostem v Pobaltí na počátku 90. let 20. století. V úvodu nalezneme odborné práce vztahující se k perestrojce a revoluci v pobaltských zemích. Následuje charakteristika sovětské perestrojky, průběh revoluce v Pobaltí, pokus o přestavbu v komunistickém Československu, zachycení obrazu této země v očích pobaltské veřejnosti, popis nové zahraničněpolitické orientace Československa po sametové revoluci, postoj naší veřejnosti a politiků k pobaltské otázce.

Popis nakladatele

Kniha o vztahovém trianglu mezi Sovětským svazem, Pobaltím a Československem v letech 1988-1991 si pokládá otázku analogie i asymetričnosti demokratizačních a emancipačních procesů souvisejících s krizí sovětského vnějšího a vnitřního impéria. Zabývá se analýzou podnětů, prolínání a vzájemných vlivů sametové revoluce v Československu a "zpívající revoluce" v Pobaltí. Výzkum těchto vztahů má význam pro pochopení peripetií evoluce litevské a v širším smyslu celé pobaltské otázky v kontextu československé politiky. Pozornost je věnována také váze a způsobu fungování stimulačních faktorů i brzd pro obnovení vztahů s Litvou a ostatními pobaltskými republikami, do nichž se zároveň promítala úroveň vztahů se Sovětským svazem. Vnímání pobaltské otázky souviselo s postojem vedení československého státu i společnosti nejen k pobaltské revoluci, ale zároveň ke gorbačovské perestrojce, k demontáži komunistického systému a následnému rozpadu Sovětského svazu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Luboš Švec - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

edice bod


Dokořán

Luboš Švec

PERESTROJKA, POBALTSKÉ REPUBLIKY

A ČESKOSLOVENSKO 1988–1991


Luboš Švec

PERESTROJKA, POBALTSKÉ REPUBLIKY A ČESKOSLOVENSKO 1988–1991

© Luboš Švec, 2013

Publikace je výstupem grantu Grantové agentury České republiky č. 409/09/1440.

Recenzovali: doc. Vratislav Doubek, Ph.D., PhDr. Vaidas Šeferis, Ph.D.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Tereza Hřibová.

Grafická úprava, obálka (s použitím fotografie Martina Štolla) a sazba (pdf) Tomáš

Zeman.

Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman.

Vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz jako svou 650. publikaci

(125. elektronická).

ISBN 978-80-7363-593-0


Publikace je výstupem grantu Grantové agentury České republiky č. 409/09/1440.

Recenzovali:

doc. Vratislav Doubek, Ph.D.

PhDr. Vaidas Šeferis, Ph.D.

© Luboš Švec, 2013

ISBN 978-80-7363-564-0


obsah

1. Téma v historiografii a publicistice ............................................................

Protagonisté perestrojky versus její kritici a odpůrci .........................................

„Zpívající revoluce“ a její protagonisté ...............................................................

Litevská cesta: patos revoluce, její hrdinové a oběti .........................................

Lotyšské „třetí obrození“ .......................................................................................

Estonská cesta do Evropy .....................................................................................

Sovětská perestrojka, její československá imitace a sametová revoluce .........

2. Perestrojka v SSSR ..........................................................................................

Chápání pojmu perestrojky ..................................................................................

Periodizace perestrojky .........................................................................................

Konzervativní etapa 1985–1987 ...........................................................................

Glasnosť a demokratizace 1987–1989 .................................................................

Centrum, periferie a národnostní konflikty 1989–1991 ....................................

3. Pobaltská revoluce ...........................................................................................

Sovětský federalismus v teorii a praxi ................................................................

Pobaltské republiky v sovětské federaci: regionální, republiková a národní

identita ....................................................................................................................

Historie ovlivňuje přítomnost a utváří budoucnost: „kalendářní

demonstrace“ a pád sovětského paradigmatu ....................................................

Meziválečná státnost a sovětská anexe ...............................................................

Postoj Západu k anexi ...........................................................................................

První občanské aktivity a mobilizace veřejnosti ................................................

Fenomén lidových front a „zpívající revoluce“ ..................................................

Lidové fronty a perestrojka ...................................................................................

Postoj nacionalistických radikálních uskupení ...................................................

Národnostní dimenze ............................................................................................

Vztah ke komunistické straně ...............................................................................

Radikalizace: od autonomie k samostatnosti ......................................................

11

15

19

21

25

28

29

36

36

39

40

45

52

62

62

65

72

74

98

103

107

110

118

119

120

123


4. Reforma a normalizace ..................................................................................

Československý faktor a jeho vnímání v Litvě, Lotyšsku a Estonsku 1988–1989 ..............................................................................................................

Přestavba, která nic nezmění: diferenciace uvnitř KSČ ...................................

Obraz druhého a neformální informační kanály: litevská, lotyšská a estonská kultura a československá veřejnost ......................................................................

Obraz Československa v očích estonské, lotyšské a litevské veřejnosti ..........

Normalizační režim, perestrojka a dění v Pobaltí .............................................

Reflexe pobaltské revoluce v československém disentu a vzájemné kontakty ...

5. Pobaltská otázka v československé polistopadové společnosti

a politice ....................................................................................................................

Občanské aktivity a Pobaltí ..................................................................................

Litevská otázka v československé zahraniční politice 1990–1991 ...................

Transformace československé zahraniční politiky a vztah k SSSR .................

První kontakty: pokus k spolupráci mezi Estonskou lidovou frontou

a Občanským fórem ..............................................................................................

První kontakty: litevští státníci v Praze ...............................................................

Inciativa prezidenta V. Havla ..............................................................................

Landsbergis v Praze ...............................................................................................

Návštěva litevské premiérky: doplnění či korekce Landsbergisovy politiky? ... Zřízení zájmových kanceláří .................................................................................

Zapojení pobaltských republik do KBSE ...........................................................

Krvavý leden 1991: poločas rozpadu SSSR nebo konec středoevropské idyly? .......................................................................................................................

Federální shromáždění a „pobaltská lobby“ .......................................................

Monitoring referenda v Lotyšsku a otázka zájmové kanceláře .......................

Estonské referendum .............................................................................................

Uznání a navázání diplomatických vztahů .........................................................

Srpnový puč ...........................................................................................................

6. Závěr ....................................................................................................................

Summary ..................................................................................................................

Příloha 1: Vzpomínky aktivistů Baltského svazu .........................................

Naděžda Slabihoudová .........................................................................................

148

148

153

160

163

168

180

187

187

201

203

211

214

222

228

236

238

239

241

246

249

250

251

258

268

275

282

282 Pavel Štoll ...............................................................................................................

Almis Grybauskas ..................................................................................................

Mečislav Maraulas .................................................................................................

Iivi Zájedová ...........................................................................................................

Miroslav Sychra .....................................................................................................

Přepis interview Václava Havla pro estonský rozhlas, 1989 .........................

Příloha 2: Dokumenty ...........................................................................................

Provolání Charty 77 k 50. výročí paktu Molotov–Ribbentrop z 26. 5. 1989 adresované německému kancléři Helmutu Kohlovi .........................................

Společné prohlášení představitelů občanského fóra a Lidové fronty Estonska

18. 1. 1990 ..............................................................................................................

Náměty Kanceláře prezidenta republiky na pomoc Litvě ...............................

Ustanovení pobaltské skupiny poslanců Federálního shromáždění ČSFR v březnu 1991 .........................................................................................................

Protokol o obnovení vztahů ČSFR s Litevskou republikou, Lotyšskou

republikou a Estonskou republikou, září 1991 ...................................................

Příloha 3: Obrazová dokumentace ...................................................................

Socha sv. Václava v listopadu 1989 s vyjádřením litevské podpory ..............

Návštěva V. Landsbergise v Praze ......................................................................

Návštěva K. Prunskienė v Praze ..........................................................................

Demonstrace na podporu Litvy – jaro 1990 ......................................................

Demonstrace na podporu Litvy – Václavské náměstí – jaro 1990 .................

Demonstrace před sovětským velvyslanectvím – 3. 4. 1990 ...........................

Demonstrace na podporu Litvy před sovětským velvyslanectvím v Praze – jaro 1990 ................................................................................................

Únor 1991 ...............................................................................................................

Podpis protokolu o obnovení diplomatických vztahů mezi ČSFR a pobaltskými státy v Tallinnu .............................................................................

Poznámky .................................................................................................................

Seznam použité literatury ....................................................................................

Jmenný rejstřík ........................................................................................................

284

298

301

306

311

316

325

325

326

329

331

332

333

333

333

335

335

336

337

338

338

340

341

376

386 Věnováno památce Vladimíra Macury

1. Téma v historiografii a publicistice

I přes demokratizaci jsme stále sovětskými lidmi – zvyky, postoji a nejvíce svou

psychologií. Nestali jsme se lidmi s vnitřní svobodou. Stále hledáme chyby u ji

ných, máme strach podívat se do sebe a pátrat po svých vlastních. Tato bída nás

bude ještě dlouho mučit.

Alexandr Jakovlev

Překvapivý konec komunistické supervelmoci stále vyvolává u historiků a politologů otázku, proč zanikla tak snadno a tak rychle? K čemu sloužily výzkumy sovětologů, když nedokázaly prognózovat vývoj? Jaké faktory ovlivnily zánik SSSR a kdo nese vinu? Stály zisky z demontáže totalitního systému výše než důsledky vyplývající z rozpadu supervelmoci, s níž se počítalo jako s konstantou světové politiky? Faktory, které ovlivnily rozpad Sovětského svazu, a neúspěch perestrojky v jejím zamýšleném cíli lze kategorizovat do skupin vnějších a vnitřních vlivů, dlouhodobých trendů, bezprostředních podnětů a objektivně daných subjektivních rozhodovacích strategií a rolí osobností. Byl to důsledek uzbrojení v rámci úspěšné americké strategie prezidenta Reagana, sovětského zaostávání za vědeckotechnickým vývojem, zpoždění za nástupem postmoderní společnosti a rozvojem informačních technologií nebo globálních ekonomických změn, které se promítly do prudkého poklesu cen sovětských vývozních surovin? Či se jednalo spíše o krizi totalitního státu vyvolanou brežněvovskou stagnací, chybnou strategií modernizace nebo nezvládnutou demokratizací, která oživila národnostní otázku? Rozpadl se Sovětský svaz následkem národnostních konfliktů nebo neřešitelného rozporu mezi komunistickými principy a základy, na nichž byl vybudován a udržován, a vlivem demokratizačních procesů, které vyžadovaly jiný typ společenského systému a státního uspořádání? Nebo to bylo vinou nekompetentního vedení státu, které podcenilo úskalí transformace?

Paleta nadhozených otázek je široká a není možné je zodpovědět pouze touto prací. Není to ostatně ani jejím cílem. Na předložené otázky není, a ani nemůže být, jednoznačná odpověď. Budou si je zřejmě klást i další generace badatelů a zainteresované veřejnosti. Naše publikace se soustřeďuje na jeden z rozporů a konfliktů, které ovlivňovaly průběh perestrojky – na konflikt mezi třemi pobaltskými republikami a svazovým centrem a na jeho vnímání československou společností. V poslední fázi let 1990–1991 nové československé vedení státu muselo řešit dilema mezi teoretickým uznáním oprávněnosti nejen sebeurčení, ale i obnovení nezávislosti Litvy, Estonska, a Lotyšska a podporou globálně a regionálně působících efektů spojených s gorbačovskou perestrojkou i s nově formulovanými československými národními zájmy. Vedle toho však práce zkoumá také informační zdroje a kontakty, které spoluvytvářely obraz Československa; budeme zjišťovat, jak masmédia a hlavní politické subjekty v Litvě, Lotyšsku a Estonsku vnímaly československé dění a co vlády jednotlivých pobaltských republik očekávaly od nového vedení státu po revoluci 1989.

Perestrojka zůstane jedním z velkých témat ruských a východoevropských dějin. Není vnímána izolovaně, ale v souvislosti s dalšími procesy a přeměnami, které umožnila, jako zamýšlený proces nebo i nechtěný následek sovětské politiky. S časovým odstupem se sice bude snižovat politizace tohoto tématu, odlišná hodnotící stanoviska však přesto zůstanou. Na jedné straně se ruský pohled spojuje a poměřuje demontáží totalitního systému doprovázenou modernizačními a demokratizačními změnami, jimiž perestrojka začala přeformovávat „sovětský lid“ na občanskou společnost, na straně druhé však také ekonomickým kolapsem začátku devadesátých let, pronikavým zhoršením sociálních poměrů a zánikem Sovětského svazu jako supervelmoci a jako státu. Jiný pohled na problematiku vychází od těch zemí, kterým důsledky perestrojky umožnily svrhnout komunistický systém a dostat se z područí sovětské nadvlády. Počítáme mezi ně nejen země bývalého východního bloku, ale i pobaltské státy, které byly anektovány Sovětským svazem za druhé světové války a byly v postavení svazových republik.

Námi zkoumané téma je vztahovým trianglem, jenž vyžaduje různost přístupů. Zahrnuje v sobě v podstatě tři velké tematické okruhy, jimž odpovídá dnes již poměrně početná literatura. Těžko si tento bibliografický úvodní esej může klást nároky na úplnost, naším cílem je pouze nástin hlavních přístupů, jejich charakteristika a motivace. První velkou skupinu tvoří literatura vztahující

13

se k sovětské perestrojce a rozpadu Sovětského svazu. Do druhé

skupiny můžeme zařadit texty, jež se tematicky váží k ohlasu pe

restrojky v pobaltských republikách, disentu, ke vzniku a vývoji

lidových front a k obnovení nezávislosti. Obě skupiny mají spo

lečný časový záběr a zaměřují se sice na stejné procesy, vnímají je

však odlišným způsobem – prostřednictvím konfliktu centra a pe

riferie, nacionalismu. První přístup sleduje celosovětské procesy

v jejich makroměřítku, druhý se soustřeďuje na regionální tema

tickou výseč související s emancipačními procesy jednotlivých re

publik a národů. Jestliže první okruh sleduje procesy prizmatem

centra a prioritou jsou procesy, které ovlivňovaly utváření politiky

centra a sovětského celku, který vystupoval proti dezintegračním

tendencím,

druhá skupina oproti tomu sleduje procesy prizmatem

periferním – z pohledu malých národních společností s akcentem

na vnímání perestrojky jako procesu, který umožnil pád totalitní

ho systému, kulturní revoluci, osvobození od národnostního útlaku

a obnovení nezávislosti. Téma národní, politické a kulturní revolu

ce kulminuje státně emancipačním procesem a úzce souvisí s de

mokratizačními procesy.

Pro některé ruské autory bylo téma perestrojky globálním pro

cesem demokratizace a konce sovětského systému, přičemž národ

nostní otázku vnímali převážně jako brzdu a destruktivní element;

jeden ze závažných faktorů, které způsobily neúspěch změn a roz

klad Sovětského svazu.

1

Perestrojka společnost vytáhla z totalitní

„mrazničky“, v níž byla prezentace zájmů republik, národů a národ

ností spojována s „buržoazním nacionalismem“ a umlčována, umož

nila vystupovat s republikovými a národními požadavky a uvolnila

předchozí striktní podřízenost. Přesah přes hranice pohybu stano

vené centrem byl však stále klasifikován cejchem separatismu a bur

žoazního nacionalismu. Stejný proces, viděný z druhého břehu,

byl hodnocen jako osvobození z národnostního útlaku – osvobo

zenecký zápas, který skončil rozkladem sovětského impéria, jež

národnostní problematiku neřešilo spravedlivým způsobem, ale

drželo ji násilným způsobem „pod pokličkou“ totalitního systému.

Deklarovaný sovětský internacionalismus, reprezentovaný sloga

nem o soužití bratrské rodiny sovětských národů, byl ve skutečnosti

14

propagandistickou zástěrkou rusifikačních procesů jako produktu

stalinské národnostní politiky, jež zastavila rozvoj kulturní autono

mie nedominantních národů – korenizaci – dvacátých let. Rusifikač

ní procesy se odůvodňovaly potřebami modernizace, společenského

a hospodářského pokroku, kterým se sovětská společnost ubírala ke

komunismu a který vyžadoval, jak to bylo s novým akcentem for

mulováno za vrcholného brežněvismu, postupné „slijanije narodov“.

Každé impérium a nadnárodní superstát vyžaduje svou linguu fran

cu, čistě již z praktických důvodů pro potřeby komunikace. Ruso

vé, jimž chyběla jakákoli možnost konfrontace s vyspělými systémy

a kteří byli vychováni v sebestředném přesvědčení o sovětské spo

lečnosti jako vrcholu celosvětového vývoje a v naprosté identifika

ci se svým státem, vnímali rusifikaci jako nutný atribut sovětského

systému a pokroku. V upřednostňování ruského jazyka a kultury

a ignoranci odlišných kultur spatřovali projev civilizační vyspělosti,

překonávání národnostní roztříštěnosti, nepotřebných tradic a bur

žoazních stereotypů. Sovětský systém poměřovali optikou historic

ké vertikály se zaostalostí a národnostní politikou carismu. Jestliže

se Sověti mohli odvolávat na to, že ruský faktor po revoluci fungo

val například ve Střední Asii jako skutečný modernizační element,

který likvidoval někde dokonce ještě polofeudální zvyklosti, v Po

baltí připojeném roku 1940 (definitivně však až po skončení druhé

světové války) tento faktor narážel na evropské struktury s elemen

tární zkušeností občanské společnosti, industrializace a všeobecné

vzdělanosti obyvatelstva. Poválečná socialistická industrializace však

i navzdory značným investicím nepřinášela žádoucí efekt, protože

rusifikace, s níž byla spojena, byla v povědomí místního obyvatelstva

vnímána převážně centro-periferní optikou unifikace. Celý proces

byl v Pobaltí vyostřován úrovní příchozího homo sovietica – z velké

části se jednalo o dělníky, kteří s sebou přinášeli ruské zvyky, rus

ké prostředí a primitivnost sovětské masové kultury. Místní se po

zlomení ozbrojené protisovětské resistence částečně adaptovali, ale

projevy odporu v kolektivní i osobní formě – jako např. spontánní

protirusky zaměřené demonstrace a odmítání komunikace v rušti

ně – přetrvávaly. Vztahy sovětského centra a pobaltských republik

(jako vyspělé periferie) se tak vyznačovaly značnou rozporuplností.

ProTagonisTé PeresTrojky versus její kriTici a oDPůrci

Historiografie sovětské perestrojky se vyznačuje značnou subjektivitou a polaritou, jež jsou pochopitelně dány politizací tohoto procesu. Historici disponují mimo jiné především rozsáhlou memoárovou literaturou protagonistů perestrojky. Každý z nich ve svých pamětech předkládal jistý subjektivní výsek historie, jak ji sám zažil a chápal, přičemž se snažil svou výpověď objektivizovat, a obhájit tak svou roli. Připomeneme zde pouze hlavní přístupy a práce související s tématem, neboť lze těžko obsáhnout detailně celou bohatou produkci. Takový záměr by mohl být sám o sobě tématem jiné, podstatně rozsáhlejší publikace. Fenoménu Michaila Gorbačova a perestrojky byla v minulosti věnována enormní pozornost. Gorbačov založil po odchodu z prezidentské funkce (v prosinci 1991) Mezinárodní fond sociálně-ekonomických a politologických studií (Gorbačov-Fond), jenž se stal přirozeným edičním, organizačním a finančním centrem odkazu perestrojky. Fond uspořádal k tématu řadu konferencí, edičních projektů, publikoval množství memoárové literatury,

2

pramenných edic

3

a vydává též „gorbačovské čtení“

4

z pořádaných

tematických konferencí a diskusních seminářů. Elektronický archiv M. Gorbačova a jeho poradců je neobsáhlejším zdrojem pramenů k perestrojce a bezesporu i jedním z badatelsky nejvstřícnějších archivů v Rusku. Cenné jsou zápisy z jednání, pro memoriam, podkladové expertní materiály, z nichž velká část již byla publikována ve výběrových edicích.

5

Dokumenty jsou přístupné v elektronické po

době, často se jedná o kopie, jejichž originály leží v Archivu prezidenta RF. Vzhledem k výrazně apologetické funkci instituce a stále živému politickému dopadu si však badatel musí oprávněně položit otázku selekce archiválií, relevance a celistvosti veřejnosti zpřístupněných dokumentů a rovněž se může ptát, jaké dokumenty mohou stále ještě čekat na zveřejnění.

6

Na manipulaci a vytváření idealizu

jícího obrazu tvůrců perestrojky upozornil veřejnost mladý ruský historik Pavel Stroilov, který v archivu pracoval začátkem tohoto století a vyvezl z něj kopie tisíců dokumentů do Velké Británie, kde roku 2004 požádal o politický azyl.

7

Od té doby řada dokumentů


16

vyšla v oficiálních edicích, některé však byly zpětně utajeny, množství z nich stále ještě čeká na zveřejnění.

Paměti vydávali Gorbačovovi poradci a spolupracovníci; historiky byla hojně citována především práce Grigorije Šachnazarova Cena svobody.

8

Ke koncepcím a působení liberální opozice a motoru demo

kratizace od roku 1989 jsou cenné rozsáhlé vzpomínky jednoho z poslanců a vůdčích osobností mežregionálů Viktora L. Šejnise. Šejnis psal o horizontální polarizující linii mezireformní, ale stále nomenklaturní věrchušky kolem M. Gorbačova a o generaci „šedesátníků“, proudu, který generačně a v první fázi i ideově vycházel z reformních změn a idejí šedesátých let. Jeho publikace hodnotí Gorbačova a reformy z kritických pozic důsledně demokratického proudu.

9

Za

názorově blízkou může být považována memoárová kniha Borise Jelcina, tehdy ještě enfanta terrible ruské politické scény.

10

Své paměti vydávali jako protipól gorbačovské produkce i jeho oponenti a funkcionáři s odlišnou autoritativní vizí (například šéf KGB Vladimir Krjučkov)

11

nebo spolupracovníci, zklamaní sovět

ským vůdcem osobně, koncepčně i politicky – předsedové vlády Nikolaj I. Ryžkov,

12

Valentin S. Pavlov,

13

tajemník ÚV KSSS Jegor

K. Ligačov,

14

roztrpčený dlouholetý poradce Valerij I. Boldin,

15

před

seda Nejvyššího sovětu SSSR Anatolij I. Lukjanov

16

a další, pro něž

cílem této písemné produkce bylo dokázat Gorbačovovi a jeho poradcům základní vinu na zániku Sovětského svazu. Tyto publikce se soustřeďují na příčiny a průběh rozpadu Sovětského svazu, přičemž systémové změny a demokratizační procesy z pochopitelných důvodů ponechávají stranou pozornosti, bagatelizují je či je vidí jako nástroj státní destrukce. Memoárovou literaturu sovětského antiliberálního proudu doplňuje značné množství textů geopolitického, protidemokratického a nacionalistického zaměření, jež popisují „největší geopolitickou katastrofu v dějinách 20. století“ a hledají její viníky.

17

Ne náhodou značná část produkce pochází z pera bývalých

členů silových struktur, kteří spolu se stranickou byrokracií tvořili tmel a poslední opory sovětského impéria.

18

Geopolitika se stala

vděčným tématem, které nalezlo čtenáře i politickou podporu. Gorbačovovi a jeho reformátorům vyčítali slabost v zahraniční politice, neopodstatněné ústupky Západu a stažení se ze středovýchodní Evropy, rozložení institucionalizované nadvlády nad východním blokem a nakonec i rezignaci na Pobaltí.

19

N. Naročnickaja ve své

knize Rusko a jeho místo ve světě psala přímo o „infantilním sacharovsko-gorbačovském myšlení“.

20

Práce ruských historiků se převážně soustřeďovaly na transformaci sovětské státnosti v ruskou. Téma perestrojky prizmatem ruského nacionálního vývoje podal například A. S. Barsenkov, jehož přehledná syntéza se zařadila mezi standardní výkladové syntézy ruských dějin putinovského období.

21

Barsenkov ve starší práci věnoval po

zornost metodologickým východiskům, charakteristice historiografie a pramenné základně bádání o perestrojce.

22

Právní interpretaci

rozpadu Sovětského svazu z pohledu centra se věnoval systematicky Z. A. Stankevič.

23

I přes dlouholetou politizaci tématu vznikaly historické práce, jež se snažily o odstup od politizace a o vyvážený přístup. Řadí se k nim například práce historika A. V. Šubina.

24

Závěsy skryté sovětské

politické historie poodhrnul historik R. G. Pichoja, jenž využil své dlouholeté zkušenosti z archivů. V letech 1990–1996 pracoval jako vedoucí archivní služby. Perestrojce a rozpadu SSSR věnoval třetinu své rozsáhlé publikace o fungování sovětského vedení po druhé světové válce.

25

Větší otevřenost pro bádání v ruských archivech,

která by snížila závislost na memoárové literatuře a umožnila více verifikovat vzpomínky a rozvinout další směry bádání, byla problematizována krátkým časovým odstupem a selektivností dokumentů i přístupu k badatelům. Z klíčového Centra chranněnija sovremennoj dokumentacii, kde jsou uloženy dokumenty KSSS, byla zpřístupněna jen část. Z pootevření archivů mohli během devadesátých let profitovat především západní historici, kteří disponovali finančními zdroji nutnými pro zpřístupnění řady dokumentů. Nelze však vše přičítat zastaralému systému, podobně jako v jiných zemích platila zároveň ještě archivní časová lhůta pro vydávání dokumentů.

Západní poměrně rozsáhlá literární produkce nebyla tolik postižena politickou polarizací; bezesporu i tito autoři si však museli položit otázku vztahu perestrojky a zániku Sovětského svazu a nevyhnuli se údivu nad rychlým koncem supervelmoci.

26

S odstupem času vzrost

la potřeba ustoupit od faktografických prací a aktuálních analýz

27


18

a teoreticky uchopit perestrojkové procesy a jejich vlivy. Zájem se ve

dle desovětizace koncentroval na fenomén nacionalismu, nacionální

mobilizace obyvatelstva a nacionální konflikty. Z raných kritických

reflexí politiky sovětské perestrojky byly vysoce hodnoceny například

práce Richarda Sakwy.

28

Doposud pravděpodobně nejsystematičtější

pokus o zhodnocení jednotlivých aspektů perestrojky a přístupů k ní

představovala série tematických článků k faktorům rozpadu SSSR

kolektivu odborníků kolem časopisu Journal of Cold War Studies v le

tech 2003–2005.

29

Vliv sovětských změn na východoevropské státy

sovětského bloku konceptualizoval Mark Kramer, vůdčí osobnost

projektu. Kramer klasifikoval jednotlivé interpretační přístupy do šesti

skupin a podle difuze převažujících inovačních podnětů periodizoval

vzájemné působení demokratizačních a nacionálních proudů a vlivů

sovětského centra a východoevropské periferie do tří etap.

30

Kramer

upozornil na spojitost a přelévání krizí sovětského vnějšího a vnitř

ního impéria a význam podpory postkomunistických vlád pobalt

skému státně emancipačnímu procesu. V roce 2002 vyšla publikace

Marka Beissingera postihující prostřednictvím kvantitativní analýzy

etnických demonstrací a násilných konfliktů etnonacionální mobili

zaci a vliv nacionálních hnutí na rozklad sovětské velmoci.

31

Těžko

lze v západní literatuře najít sympatie k neostalinským odpůrcům

perestrojky a obhájcům impéria. Tento proud, tak početný v ruském

diskurzu, v tom západním logicky chyběl. Západním pendantem zmi

ňovaného ruského diskurzu, vyznačujícím se však stejnou moralizující

absolutizací, mohla být nanejvýš neoimperiální reaganovská koncep

ce říší zla vytrácející se ze slovníku s rozvojem americko-sovětských

vztahů po navázaní dialogu představitelů obou velmocí. Sympatie,

postavené na mezinárodních zásluhách perestrojky, ukončení stude

né války a blokovém dohledu nad středovýchodní Evropou, patřily

reformnímu proudu a demokratizaci. Archie Brown, britský sověto

log, viděl perestrojku jako vítězství reformátorů a internacionalistů

nad neostalinisty a ruskými nacionalisty v konfliktu, který měl kořeny

již v brežněvovském období. Jeho práce Seven Years that Changed the

World, názvem parafrázující známou knihu amerického novináře Joh

na Reeda o bolševické revoluci, koncentrovala pozornost k ústřední

postavě dramatu M. Gorbačovovi. Ve srovnání strategických chyb,


19

které vedly k zániku sovětského státu, a přínosů perestrojky zřetelně převažují pozitiva pro ruskou společnost, země bývalého sovětského bloku i globální situaci.

32

Zajímavý pohled na perestrojku mohou

nabídnout dobové analýzy k jednotlivým jejím fázím a ke změnám historického paradigmatu,

33

například práce německých politologů

a sovětologů včetně dokumentace v Archiv der Gegenwart, Bundeszentrale für politische Bildung, Berichte des Bundesinstitutes für ostwissenchaftliche und internationale Studien nebo zprávy a analýzy amerického Rádia Svobodná Evropa.

34

„ZPívající revoLuce“ a její ProTagonisTé

Pobaltská literární produkce v naprosté většině vycházela z opačného přístupu k zániku sovětského státu, než jaký zastávali sovětští badatelé. V hodnocení perestrojkového přínosu vyzdvihovala obdobně jako západní historiografie hodnoty občanské společnosti, demokracie, které spojovala s obnovením nezávislosti. Pobaltské revoluce v sobě obsahovaly syntézu nacionálního a demokratizačního zápasu. Tvořily část rozsáhlého diskurzu o boji proti totalitarismu, o rozkladu sovětského bloku, osvobození a dekomunizaci.

35

Nutno však dodat,

že jejich časové zařazení z větší části spadalo do doby, kdy již nebylo možné považovat SSSR za totalitní stát, a byly to právě perestrojkové demokratizační reformy, které pro ně vytvořily prostor. Vhodnější by však bylo definovat je jako boj proti reliktům totalitarismu a monostranicko-autoritativnímu systému. Od západní historiografie se práce pobaltských historiků lišily tím, že více ventilovaly historickou zkušenost z konce perestrojky spojenou s mocenským nátlakem M. Gorbačova a s jeho destabilizačními kampaněmi, jejichž cílem bylo odradit pobaltské státy od odtržení. Rozpad Sovětského svazu pro ně nebyl putinovskou „největší geopolitickou pohromou 20. století“,

36

nýbrž

osvobozením od nadvlády velmoci, národnostního útlaku a pozdním historickým odškodněním za stalinský teror. Lotyšská prezidentka Vaira Vīķe-Freiberga rozpad Sovětského svazu označila za „nejlepší událost, která se stala v Evropě v minulém století“. „Mému národu tento rozpad umožnil znovu získat svobodu, tedy znovu se zařazovat do Evropy, začít dohánět z politického a ekonomického hlediska zpoždění získané za všechny ty roky okupace a násilného připojení k sovětskému impériu,“ prohlásila v reakci na Putinovo vyjádření během konference o Evropské ústavě v Lille.

37

Nacionální mobilizace

a „zpívající revoluce“ měly logicky pro kolektivní identitu pobaltských národů charakter přelomového konstitutivního prožitku, který položil základy, od nichž se začala odvíjet současná podoba společnosti.

Značnou část pobaltské knižní produkce tvořila literatura subjektivního charakteru. V početné memoárové literatuře proto oproti ruské produkci nešlo o otázku chyb a viny, ale naopak o obhajobu zvolené strategie, zásluh boje za svobodu a obnovení státnosti. Osobní prožitky zde splývají s narativem pobaltské revoluce a slouží k podpoře a legitimizaci pozice autorů na politické scéně devadesátých let po obnovení státnosti. Aktivní účast na osamostatnění dává u řady autorů mnohým „bojovníkům za nezávislost“ možnost zapomenout na předchozí působení – často ve velmi vysokých stranických a vládních funkcích v řadách republikové nomenklatury (A. Brazauskas, A. Gorbunovs, A. Rüütel).

Jen menší část protagonistů lidových front opustila slibně rozběhnutou kariéru, rezignovala na podíl při budování státu a vrátila se z institucionalizující se politiky a chodu státu do bývalých profesí, do uměleckého života nebo našla nové uplatnění v podnikání. Aktivisté lidových front vytvořili základ nové politické a hospodářské elity, která řídila pobaltské státy po celá devadesátá léta a během první dekády nového století.

Západní vědci více než domácí koncipovali svá bádání jako regionální, často vztahové téma k SSSR nebo Rusku nebo západní Evropě. Bouřlivé dění na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyzvedlo polozapomenuté Pobaltí ze sovětského prostoru a upoutalo k němu pozornost historiků a politologů.

38

Kolektiv badatelů v čele Graha

mem Smithem tematizoval centro-periferní vztahy v rámci delšího tranzitivního úseku jako proces emancipace republikových elit (a zvláště inteligence) ze sovětského centralistického modelu k liberální demokracii a upozornil na ekonomické aspekty separatismu.

39

Na rozdíl od pobaltských historiků západní historiografie a politologie vnímala emancipační procesy v širším komparativním kontextu koncepcí nacionalismu a nacionálních konfliktů.

Obnovované vztahy bylo třeba informačně podložit i z pohledu bezprostředních svědků, státníků, diplomatů a novinářů. Přelomové okamžiky pobaltské revoluce a ambivalentní a komplikovaný vývoj postoje švédské diplomacie zachytil například švédský konzul v Rize Larss Pēters Fredēns.

40

Hojně citované jsou například publikace brit

ského novináře Anatola Lievena, jenž byl svědkem změn v Rusku, bojů na Kavkaze i pobaltské revoluce. Jeho Baltická revoluce patřila na Západě k nejčtenějším a nejčtivějším dílům svého druhu.

41

Zvláště

kriticky reflektoval perestrojku jako zápas o moc v Moskvě působící kanadský zpravodaj Donald Murray, jehož kniha vyšla i v českém překladu.

42

Často bývají citovány i paměti amerického velvyslan

ce v Moskvě Jacka Matlocka. V jeho publikaci pobaltské dění tvoří součást komplexní reflexe perestrojky, její zahraniční politiky a americko-sovětských vztahů.

43

Své vzpomínky se chystal vydat i česko

slovenský velvyslanec v SSSR Rudolf Slánský. Bohužel své chystané paměti již nedopsal, zachovalo se pouze úvodní zamyšlení.

44

I přes shodná regionální východiska by bylo chybné vnímat litevskou, lotyšskou a estonskou literaturu paušalizujícím pohledem. Značný rozdíl je patrný v akcentech tematizace národně a státně emancipačního procesu. Odlišnosti strategií a těžišť úkolů, které plnily národní revoluce, byly způsobeny právě rozdíly v postavení jednotlivých republik, rozdílnou etnickou strukturou obyvatelstva a v neposlední řadě i rozdílností úrovně politických a hospodářských vztahů k centru a závislosti na něm. O srovnání odlišností a shod „pobaltské cesty“ se pokusili pobaltští autoři i protagonisté v rozsáhlém sborníku The Baltic Way to Freedom, kde akcentovali právě nenásilný charakter pobaltské „zpívající revoluce“.

45

Tato „gándhíovská“

racionální cesta nenásilí je odlišovala od kavkazských ozbrojených konfliktů a přinášela estonskému, litevskému a lotyšskému hnutí za nezávislost sympatie evropské i americké veřejnosti.

LiTevská cesTa: PaTos revoLuce, její hrDinové a oběTi

Litevci sami sebe vnímali (a byli i zvenčí vnímáni) romantizujícím prizmatem svých bouřlivých dějin jako národ bojující houževnatě i za cenu strašných zkoušek, utrpení a krvavých obětí za svou svobodu.

22

Současně však na ně bylo pohlíženo jako na národ nerealistických

paličatých snílků, zatvrzelých utopistů, povstalců a revolucionářů.

Tak je představili na Západě i američtí historici litevského původu

V. Stanley Vardys a Judith B. Sedaitisová.

46

V litevské literatuře pře

vládala zejména témata geneze Sąjūdisu a jeho úspěchu, obnovení

státnosti, obrany republiky vládou Sąjūdisu a zápasu za diplomatic

ké uznání.

47

Fenomén Sąjūdisu (Svaz na podporu perestrojky) a jeho

protagonistů jednoznačně dominoval při generování kolektivní pa

měti litevské společnosti. Zařadil se do povstalecké tradice narativu

národních dějin. Průběh litevské revoluce, která vygradovala až ve

vyhlášení obnovení nezávislosti republiky doslova proti všem v břez

nu 1990, byl poznamenán úsilím centra podlomit republikovou vládu

Sąjūdisu všemi prostředky – od ekonomické blokády a politického

nátlaku až k teroristickým zásahům jednotek vnitra a armády. Akt

proklamace obnovení státnosti 11. března 1990 tvoří mezník, který

zřetelně rozděluje litevskou revoluci do dvou etap: na éru aktivizace

veřejnosti a mobilizace, spojenou s vytvořením Sąjūdisu, a druhou

etapu, jež se vyznačovala vyhlášením nezávislosti a zápasem za její

realizaci proti sovětským pokusům o odstavení radikálního Sąjūdisu

a přivedení Litvy zpět do rámce sovětské svazové legality. Etnocen

trický patos revoluce však na přelomu osmdesátých a devadesátých

let zastínil potřebu strukturální analýzy systémových změn a fungo

vání komunistického systému na všech jeho úrovních.

Dvacetileté výročí umožnilo vydání řady prací memoárového cha

rakteru i prací historiků, jimž časový odstup umožnil akvizici inter

pretace širšího spektra primárních i sekundárních zdrojů. Genezi

hnutí, mobilizaci společnosti a vítěznému volebnímu tažení byl za

svěcen XII. svazek monumentální edice litevských dějin Lietuvos is

torija renomovaných historiků Česlovase Laurinavičiuse a Vladase

Sirutavičiuse. Roku 2008 vyšel první díl, jenž se soustředil na gene

zi a vývoj Sąjūdisu a litevské společnosti do vyhlášení nezávislosti

11. 3. 1990.

48

Souběžně s ním vyšla kolektivní práce protagonistů

tehdejšího dění i historiků 1991–ųjų sausis – rugsėjis: nuo SSRS agre

sijos iki tarptautinio pripažinimo, věnovaná finální etapě od lednové

agrese až do faktického obnovení samostatnosti a uznání de jure v srp

nu 1991. Středoevropský faktor zůstal téměř bez povšimnutí.

49

Pro mezinárodní souvislosti obnovení litevské samostatnosti má význam přehled názorů sovětských, západoevropských, amerických a pobaltských protagonistů tehdejší politiky, excerpovaný z memoárové literatury. Středoevropští politici zde však bohužel chybí.

50

Ze západ

ních autorů podal svědectví o probuzení Litvy v několika publikacích americký renomovaný historik Alfred Erich Senn. Ve svých pracích propojil historický nadhled, americké vzdělanostní a profesní zázemí se zážitky ze svých cest do Litvy na přelomu osmdesátých a devadesátých let a sledoval a vysvětlil zde dynamiku litevské revoluce.

51

Koncept litevské revoluce jako obrození však litevská historiografie přijala dosti nejednoznačně. Litevský historik Nerijus Šepetys jej zpochybnil poukazem na neoprávněnost konceptu předpokládajícího pasivitu většiny „spícího“ národa. Koncept obrození podle něj odsouval z historického vědomí linii litevského disentu a katolické církve, a naopak vyzdvihoval „probuzení“ reformních komunistů. Šepetys proto trvá na termínu epocha Sąjūdisu.

52

Přinejmenším pro

dobu 1988–1989 však termín obrození má svou platnost. Termín obrození je však natolik etablován, že jej používá řada litevských i zahraničních autorů a těžko ho lze z historiografie vytěsnit. Ve své době byl synonymem národní aktivizace, vždyť i tiskový zpravodaj Sąjūdisu nesl název Atgimimas (Obrození, probuzení).

N. Šepetys rozdělil koncepty historiografie do čtyř proudů, jejichž obsah by se dal vyjádřit následujícími hesly: Litva bez suverenity – Litva bez budoucnosti; poražená perestrojka; národní obrození a změna politického systému; strategie vítězné revoluce.

53

První

dva koncepty byly spjaty s tradiční politickou historiografií – s první kompilační prací kolektivu bývalých stranických historiků, akcentující význam reformních komunistů pro litevskou nezávislost.

54

Druhý

přístup byl spojen s personifikujícím modelem amerického historika A. E. Senna, jenž koncentroval pozornost na konflikt mezi republikou a centrem a na příčiny neúspěchu Gorbačovovy strategie v Litvě, kdy se po ztrátě reformní iniciativy pokoušel obnovit ztracený vliv mocenskými a násilnými akcemi.

55

Třetí koncept, spojený s prací německé badatelky Barbary Christopheové, se soustředil na vazby a naopak protikladné polohy konstrukcí nation a state-building. Obnovení litevské státnosti zkoumal prizmatem transformace litevského politického a historického vědomí.

56

Poslední koncept, na nějž Šepetys upozornil, vnímal obnove

ní litevské nezávislosti jako výsledek geopolitické mezinárodní hry mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Litvou.

Základní dokumenty k obnovení nezávislosti jsou přístupné v elektronické verzi na stránkách litevského parlamentu a v archivu ministerstva zahraničních věcí. Relevantní dokumenty k litevské revoluci uchovává Lietuvos ypatingas archyvas (Litevský zvláštní archiv), Lietuvos vasltybės naujasis archyvas (Litevský státní nový archiv), Lietuvos istorijos instituto archyvas (Archiv Institutu litevských dějin), Archiv ministerstva zahraničních věcí, Archiv vlády Litevské republiky a archivy dalších ministerstev a vládních institucí. Litevský nový státní archiv soustřeďuje i pozůstalosti signatářů aktu 11. března 1990, organizací, hnutí a politických stran, a obsahuje i část archivu Sąjūdisu. Velká část archivní dokumentace Sąjūdisu zůstává dosud v soukromých archivech.

57

Zásadní pozornost byla věnována

genezi, rozvoji a prosazení Sąjūdisu. Jakkoli se Sąjūdis stal hlavním motorem hnutí za nezávislost, prvenství v aktivizaci veřejnosti patřilo litevskému disentu. V katolické Litvě byl silný katolický disent, jenž působil na litevskou veřejnost v roli nátlakové skupiny a katalyzátoru radikalizace veřejnosti i samotného Sąjūdisu.

58

Proti oficiálnímu

Sąjūdisu se však tato radikální varianta neprosadila.

Velmi početná je memoárová produkce litevských protagonistů. Charakterizuje ji polarita mezi představiteli radikálního proudu Sąjūdisu a umírněným proudem reformních komunistů. Hlavním dělicím momentem byla otázka způsobu obnovení nezávislosti a strategie vůči svazovému centru. Vůdčí osobnost cesty k nezávislosti Vytautas Landsbergis vydal několik vzpomínkových knih, ve kterých zúročil svůj bohatý osobní archiv.

59

Velký zájem vzbudily svého času vzpomínky

bývalého tajemníka Virgiliuse Čepaitise. Politickou dráhu litevského radikálního pravicového politika ukončilo odhalení jeho spolupráce s KGB. Zmíněnou knihou se proto snažil rehabilitovat, vysvětlit své důvody a svou pozdější činnost v Sąjūdisu. I jeho vzpomínky jsou dovedeny do března 1990.

60

Obdobné motivy vedly k sepsání vzpo

mínek a interpretaci bouřlivých událostí Landsbergisovu oponentku, první předsedkyni republikové vlády a představitelku umírněného křídla Sąjūdisu Kazimieru Prunskienė,

61

která reprezentovala střední

proud litevských reformních komunistů. Z řad levice publikoval své vzpomínky i další Landsbergisův rival, první tajemník Komunistické strany Litvy a v letech 1993–1997 první prezident Litevské republiky Algirdas Brazauskas

62

a tajemník ÚV KSLi Lionginas Šepetys.

63

Při jejich úhlu pohledu je logické, že zdůrazňovali roli litevských reformních komunistů a hyperbolizovali jejich význam pro přechod od totalitního systém k parlamentarismu a později k nové republice.

Československý aspekt je ve výše zmiňované produkci zastoupen pouze okrajově. Hlavní pozornost byla věnována vnitřním procesům a vztahům republiky se svazovým centrem nebo diplomatickému boji za uznání a hledání podpory na Západě. Z litevských protagonistů připomínal roli Československa nejvíce V. Landsbergis, když oceňoval úlohu V. Havla ve zmezinárodnění litevské otázky, ale stejně vysoce oceňovala tohoto československého státníka i K. Prunskienė. Své svědectví o pohnuté době zanechal rovněž představitel Litvy v Moskvě E. Bičkauskas.

64

Důležitým informačním zdrojem k našemu tématu je dobový tisk – tiskové orgány lidových front, které věnovaly československému dění pozornost už záhy po svém vzniku (hlavním periodikem Sąjūdisu byl Atgimimas), dále i republikový proreformní tisk. K reformnímu proudu patřil Gimtasis kraštas (Rodný kraj). Články o československém kulturním dění a opozičních aktivitách uveřejňoval časopis litevské inteligence Literatūra ir menas (Literatura a umění). Litevský stranický tisk byl oproti tomu plně pohlcen děním uvnitř republiky a Sovětský svaz a střední Evropa ležela mimo jeho pozornost. Ruskojazyčná prosovětská periodika (Sovětskaja Litva) přebírala hodnocení ústředního stranického orgánu (Pravdy) a o československé dění se téměř nezajímala.

LoTyŠské „TřeTí obroZení“

Lotyšský diskurz nabízel analogický, ne však identický pohled. Disent neměl v luteránském a slabě religiózním Lotyšsku charakter náboženský, ale spíše občanský a nacionální. V širším vývojovém kontextu lotyšské protisovětské rezistence během poválečného

26

vývoje až do obnovení samostatnosti analyzuje dění v zemi nedávno

vydaná publikace kolektivu autorů pod vedením Tālavse Jundzise.

65

Podstatný rozdíl existuje v pojetí lotyšské revoluce, kterou lotyšská

literatura vnímá termínem „třetí obrození“, postihující nikoli jen pro

ces demokratizace a národní emancipace, nýbrž i aktivizaci kultur

ního potenciálu národa, jeho duchovní renesanci. Pojem obrození

se objevil poprvé v souvislosti s rižskými demonstracemi a diskuse

mi neformálů roku 1987. Termín byl v podobě „třetího obrození“

integrován do historického vědomí v časovém vertikálním kontextu

a byl spjat především se jménem akademika Jānise Stradiņše, který

ve svém díle zasadil souběžně probíhající proces do regionálně-his

torického kontextu národních a státních tradic a symboliky.

66

První

obrození souviselo s formováním moderního národa v 19. a začát

ku 20. století, druhé obrození bylo spojováno s aktivizací za první

světové války a následným state-buildingem – nikoli jen budováním,

nýbrž i vybojováním a organizací státu proti německým, ruským a so

větským alternativám uspořádání regionu. Lotyšský historik Valdis

Blūzma se pokusil přenést modelovou periodizaci národního hnutí,

jak jej pojímá český historik M. Hroch, na lotyšské „třetí obrození“.

Fázi A spojil s působením lotyšské inteligence v západní emigraci, kde

udržovala kontinuitu s meziválečnou republikou, a s disentským hnu

tím v republice. Formativní fázi B vlastenecké agitace spojil s vystou

pením neformálních občanských skupin a hnutí v letech 1986–1988.

Období kulminovalo vystoupením inteligence během léta 1988.

Fáze C, kdy agitace vlasteneckých skupin získala široký ohlas, v je

hož důsledku vzniklo masové hnutí, spojil Blūzma se vznikem Lido

vé fronty Lotyšska v říjnu 1988.

67

Lze však namítnout, že asociační

spojení je vnějškové, M. Hroch sledoval proces formování národních

hnutí v souvislosti s rozpadem feudální společnosti, formováním ka

pitalistické (občanské) společnosti a modernizačními sociálně-ekono

mickými procesy (v prvé řadě industrializací a urbanizací). Procesy

na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století měly zcela

odlišný charakter, byť některé aspekty národní mobilizace a centro

-periferních vztahů mohou předchozí procesy připomínat. Tím ne

zpochybňujeme samotný pojem „třetího obrození“. Má sám o sobě

vypovídací hodnotu, jeho zavedení a prosazení ukazuje na předchozí propad národní identity, hloubku „lotyšského spánku“ způsobeného sovětizací a rusifikací republiky. Pojem „třetího obrození“ patří více ke konceptu nation buildingu než state buildingu, resp. re-buildingu, v němž se pohybují litevské práce. Je to patrné srovnáním nejen se základními fakty lotyšského vývoje pod sovětskou vládou, ale i s odlišnými mobilizačními akcenty estonského a litevského hnutí.

Své vzpomínky vydal tiskem i novinář a první předseda Latvijas Tautas Fronte (Lidové fronty Lotyšska, LTF) Dainis Īvāns

.

68

Ideali

stický novinář na rozdíl od jiných „otců zakladatelů“, kteří přešli do politických stran a ovlivňovali lotyšské dění devadesátých let a další dekády, však nezůstal v politice. Znechucen politickými intrikami a vývojem lotyšské politické scény rezignoval a stáhl se do ústraní. Svou úlohu v lotyšských dějinách popsal legendární publicista Mavriks Vulfsons, který na zasedání tvůrčích svazů republiky poprvé veřejně před zraky kamer otevřeně zpochybnil sovětskou tezi o socialistické revoluci v Lotyšsku a přiznal okupaci.

69

Básník Jānis Pe

ters, čelná osobnost „třetího obrození“ a Lidové fronty Lotyšska, své vzpomínky věnoval mimo jiné i svému působení ve funkci prvního lotyšského reprezentanta v Moskvě a zmínil zde i styky s československým velvyslancem Rudolfem Slánským.

70

Dokumenty a rozhovory

s protagonisty ke vzniku a vývoji shromáždila publikace o Lotyšské lidové frontě;

71

k obnovení státnosti pak publikace 4. maijs.

72

Deklara

ce nezávislosti 4. 5. 1990 byla vnímána jako výrazný předěl v periodizaci perestrojky a lotyšské cesty ke státu, i když se nevyslovovala pro okamžité obnovení, ale stanovila pouze přechodné období s nedefinovaným koncem.

73

Zápasu za diplomatické uznání obnoveného lo

tyšského státu se věnoval diplomat Jānis Ritenis.

74

Svůj podíl na cestě

k obnovení lotyšského státu se jako kontrapunkt ke kompromisní LTF snažili připomenout i představitelé radikálně nacionalistického proudu např. Odisejs Kostanda.

75

Spektrum lotyšského tisku bylo analogické jako v litevském případě. Československé problematice věnoval pozornost týdeník LTF Atmoda, takřka od začátku svého pravidelného vydávání. Atmoda jednoznačně podporovala opozici a disent. První profil V. Havla v Lotyšsku zveřejnil časopis tvůrčí inteligence Literatura un Māksla. Stranický tisk oproti tomu, podobně jako v ostatních svazových republikách, přebíral články Pravdy, která projevům nespokojenosti československých občanů s normalizačním režimem, růstu vlivu disentu na veřejnost a opozičním projevům nevěnovala pozornost. Nepočetná korespondence s Prahou se nachází v archivu LTF v Latvijas Tautas frontes muzējs.

esTonská cesTa Do evroPy

Ačkoli estonská koncepce pracovala s termínem obrození pro aktivizaci estonské společnosti, vystupuje v estonské literatuře výrazně do popředí idea návratu do Evropy – návratu k (západo)evropským občanským a kulturním hodnotám.

76

Tento výrazný motiv rezonu

je s Kunderovou koncepcí střední Evropy, upomíná na to, že tento prostor byl sice sovětskou nadvládou vržen do eurasijského prostoru, ale kulturně se stále hlásí ke kořenům (západo)evropské kultury a mentality. Regionálně se estonské intelektuální prostředí nehlásilo ke střední, nýbrž k severské Evropě. Vzpomínky estonských aktivistů obsahuje rozsáhlá kolektivní monografie Estonia: Identity and Independence. On the Boundary of Two Worlds z roku 2004.

77

Bývalý předse

da vlády Edgar Savisaar publikoval své názory a vzpomínky v roce 2004 a připomněl v nich i své kontakty s československými politiky.

78

K přehodnocování ideových koncepcí v humanitních vědách

je podnětná práce A. Parka.

79

Neopominutelný základ studia eston

ské revoluce a moderních dějin v komparativním záběru představuje produkce amerického politologa estonského původu Reina Taagepery Estonia: Return to Independence.

80

Respektovaný americko-estonský

politolog byl bedlivým pozorovatelem, ale i přímým aktérem dění.

Své paměti vydali i předseda Nejvyššího sovětu ESSR (a druhý prezident obnoveného estonského státu) Arnold Rüütel

81

a ministr

zahraniční věcí Estonské lidové fronty a první prezident Estonské republiky Lennart Meri.

82

Jde-li o estonská periodika, lze nalézt články

vztahující se k československým projevům nespokojenosti s normalizačním režimem v tiskovém orgánu Estonské lidové fronty Vaba Maa a časopisu estonské inteligence Kultura ja Ehu. Obdobně jako v litevském a lotyšském případě bylo pro estonský ústřední stranický tisk směrodatné referování celosvazové Pravdy (Rahva Hääl, Sovětskaja Estonija).

sověTská PeresTrojka, její českosLovenská imiTace a sameTová revoLuce

Posledním velkým tematickým okruhem této práce je reflexe perestrojky v české a slovenské společnosti. Propojení do jednoho tématu je prvním pokusem zachytit vliv, způsoby komunikace a předávání informací, působení československého faktoru na dění v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a význam československého faktoru v jeho symbolické rovině i ohlasu tehdejšího dění v pobaltských státech. Při zkoumání významu a vlivu a bilaterálních vztahů představuje zřetelný mezník přelom listopadu a prosince 1989 – pád normalizačního režimu v Československu. Za výchozí bod pro výzkum jsme stanovili rok 1988, rok velkých změn v demokratizaci a začátek velkého demokratizačního pohybu v SSSR a pobaltských republikách. Vzhledem ke glasnosti, jejíž součástí bylo zrušení cenzury, vznikl nezávislý tisk, který se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku oprostil od stranického dohledu a mohl kriticky reflektovat dění nejen v republice, Sovětském svazu, ale také proměny ve východní Evropě i globální procesy. Pobaltské republiky i určující svazová centra perestrojky se ocitly v procesu demokratizace společnosti daleko před Československem, kde normalizační vedení Komunistické strany Československa bránilo pronikavějším reformám až do svého pádu na konci roku 1989. Od roku 1990 se situace změnila v souvislosti se zahájením československé samostatné politiky a vyostřením otázky Pobaltí a rozpadu Sovětského svazu.

83

Následující období 1990–1991 přineslo proměnu dynamiky tranzičních procesů. Zatímco pobaltské republiky nastoupily proces vedoucí k osamostatnění a jejich vývoj ovlivnily důsledky zápasu, který sváděly se svazovým centrem, v Československu odpadl Sovětský svaz jako faktor změn vnitřního politického systému. Problematika vztahů Československa a pobaltských republik měla již zřetelně odlišný kvalitativní charakter vzhledem k nově formulované politice demokratické vlády a prezidenta vůči Sovětům, zemím stř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist