načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991 - Luboš Švec

Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991

Elektronická kniha: Perestrojka, pobaltské republiky a Československo 1988-1991
Autor:

Kniha o vztahovém trianglu mezi Sovětským svazem, Pobaltím a Československem v letech 1988-1991 si pokládá otázku analogie i asymetričnosti demokratizačních a emancipačních procesů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 391
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3564-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Krize sovětského impéria, revoluce v Pobaltí, postoj Československa k událostem v Pobaltí na počátku 90. let 20. století. V úvodu nalezneme odborné práce vztahující se k perestrojce a revoluci v pobaltských zemích. Následuje charakteristika sovětské perestrojky, průběh revoluce v Pobaltí, pokus o přestavbu v komunistickém Československu, zachycení obrazu této země v očích pobaltské veřejnosti, popis nové zahraničněpolitické orientace Československa po sametové revoluci, postoj naší veřejnosti a politiků k pobaltské otázce.

Popis nakladatele

Kniha o vztahovém trianglu mezi Sovětským svazem, Pobaltím a Československem v letech 1988-1991 si pokládá otázku analogie i asymetričnosti demokratizačních a emancipačních procesů souvisejících s krizí sovětského vnějšího a vnitřního impéria. Zabývá se analýzou podnětů, prolínání a vzájemných vlivů sametové revoluce v Československu a "zpívající revoluce" v Pobaltí. Výzkum těchto vztahů má význam pro pochopení peripetií evoluce litevské a v širším smyslu celé pobaltské otázky v kontextu československé politiky. Pozornost je věnována také váze a způsobu fungování stimulačních faktorů i brzd pro obnovení vztahů s Litvou a ostatními pobaltskými republikami, do nichž se zároveň promítala úroveň vztahů se Sovětským svazem. Vnímání pobaltské otázky souviselo s postojem vedení československého státu i společnosti nejen k pobaltské revoluci, ale zároveň ke gorbačovské perestrojce, k demontáži komunistického systému a následnému rozpadu Sovětského svazu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Luboš Švec - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

edice bod


Dokořán

Luboš Švec

PERESTROJKA, POBALTSKÉ REPUBLIKY

A ČESKOSLOVENSKO 1988–1991


Luboš Švec

PERESTROJKA, POBALTSKÉ REPUBLIKY A ČESKOSLOVENSKO 1988–1991

© Luboš Švec, 2013

Publikace je výstupem grantu Grantové agentury České republiky č. 409/09/1440.

Recenzovali: doc. Vratislav Doubek, Ph.D., PhDr. Vaidas Šeferis, Ph.D.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována

a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Tereza Hřibová.

Grafická úprava, obálka (s použitím fotografie Martina Štolla) a sazba (pdf) Tomáš

Zeman.

Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman.

Vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz jako svou 650. publikaci

(125. elektronická).

ISBN 978-80-7363-593-0


Publikace je výstupem grantu Grantové agentury České republiky č. 409/09/1440.

Recenzovali:

doc. Vratislav Doubek, Ph.D.

PhDr. Vaidas Šeferis, Ph.D.

© Luboš Švec, 2013

ISBN 978-80-7363-564-0


obsah

1. Téma v historiografii a publicistice ............................................................

Protagonisté perestrojky versus její kritici a odpůrci .........................................

„Zpívající revoluce“ a její protagonisté ...............................................................

Litevská cesta: patos revoluce, její hrdinové a oběti .........................................

Lotyšské „třetí obrození“ .......................................................................................

Estonská cesta do Evropy .....................................................................................

Sovětská perestrojka, její československá imitace a sametová revoluce .........

2. Perestrojka v SSSR ..........................................................................................

Chápání pojmu perestrojky ..................................................................................

Periodizace perestrojky .........................................................................................

Konzervativní etapa 1985–1987 ...........................................................................

Glasnosť a demokratizace 1987–1989 .................................................................

Centrum, periferie a národnostní konflikty 1989–1991 ....................................

3. Pobaltská revoluce ...........................................................................................

Sovětský federalismus v teorii a praxi ................................................................

Pobaltské republiky v sovětské federaci: regionální, republiková a národní

identita ....................................................................................................................

Historie ovlivňuje přítomnost a utváří budoucnost: „kalendářní

demonstrace“ a pád sovětského paradigmatu ....................................................

Meziválečná státnost a sovětská anexe ...............................................................

Postoj Západu k anexi ...........................................................................................

První občanské aktivity a mobilizace veřejnosti ................................................

Fenomén lidových front a „zpívající revoluce“ ..................................................

Lidové fronty a perestrojka ...................................................................................

Postoj nacionalistických radikálních uskupení ...................................................

Národnostní dimenze ............................................................................................

Vztah ke komunistické straně ...............................................................................

Radikalizace: od autonomie k samostatnosti ......................................................

11

15

19

21

25

28

29

36

36

39

40

45

52

62

62

65

72

74

98

103

107

110

118

119

120

123


4. Reforma a normalizace ..................................................................................

Československý faktor a jeho vnímání v Litvě, Lotyšsku a Estonsku

1988–1989 ..............................................................................................................

Přestavba, která nic nezmění: diferenciace uvnitř KSČ ...................................

Obraz druhého a neformální informační kanály: litevská, lotyšská a estonská

kultura a československá veřejnost ......................................................................

Obraz Československa v očích estonské, lotyšské a litevské veřejnosti ..........

Normalizační režim, perestrojka a dění v Pobaltí .............................................

Reflexe pobaltské revoluce v československém disentu a vzájemné kontakty ...

5. Pobaltská otázka v československé polistopadové společnosti

a politice ....................................................................................................................

Občanské aktivity a Pobaltí ..................................................................................

Litevská otázka v československé zahraniční politice 1990–1991 ...................

Transformace československé zahraniční politiky a vztah k SSSR .................

První kontakty: pokus k spolupráci mezi Estonskou lidovou frontou

a Občanským fórem ..............................................................................................

První kontakty: litevští státníci v Praze ...............................................................

Inciativa prezidenta V. Havla ..............................................................................

Landsbergis v Praze ...............................................................................................

Návštěva litevské premiérky: doplnění či korekce Landsbergisovy politiky? ...

Zřízení zájmových kanceláří .................................................................................

Zapojení pobaltských republik do KBSE ...........................................................

Krvavý leden 1991: poločas rozpadu SSSR nebo konec středoevropské

idyly? .......................................................................................................................

Federální shromáždění a „pobaltská lobby“ .......................................................

Monitoring referenda v Lotyšsku a otázka zájmové kanceláře .......................

Estonské referendum .............................................................................................

Uznání a navázání diplomatických vztahů .........................................................

Srpnový puč ...........................................................................................................

6. Závěr ....................................................................................................................

Summary ..................................................................................................................

Příloha 1: Vzpomínky aktivistů Baltského svazu .........................................

Naděžda Slabihoudová .........................................................................................

148

148

153

160

163

168

180

187

187

201

203

211

214

222

228

236

238

239

241

246

249

250

251

258

268

275

282

282 Pavel Štoll ...............................................................................................................

Almis Grybauskas ..................................................................................................

Mečislav Maraulas .................................................................................................

Iivi Zájedová ...........................................................................................................

Miroslav Sychra .....................................................................................................

Přepis interview Václava Havla pro estonský rozhlas, 1989 .........................

Příloha 2: Dokumenty ...........................................................................................

Provolání Charty 77 k 50. výročí paktu Molotov–Ribbentrop z 26. 5. 1989

adresované německému kancléři Helmutu Kohlovi .........................................

Společné prohlášení představitelů občanského fóra a Lidové fronty Estonska

18. 1. 1990 ..............................................................................................................

Náměty Kanceláře prezidenta republiky na pomoc Litvě ...............................

Ustanovení pobaltské skupiny poslanců Federálního shromáždění ČSFR

v březnu 1991 .........................................................................................................

Protokol o obnovení vztahů ČSFR s Litevskou republikou, Lotyšskou

republikou a Estonskou republikou, září 1991 ...................................................

Příloha 3: Obrazová dokumentace ...................................................................

Socha sv. Václava v listopadu 1989 s vyjádřením litevské podpory ..............

Návštěva V. Landsbergise v Praze ......................................................................

Návštěva K. Prunskienė v Praze ..........................................................................

Demonstrace na podporu Litvy – jaro 1990 ......................................................

Demonstrace na podporu Litvy – Václavské náměstí – jaro 1990 .................

Demonstrace před sovětským velvyslanectvím – 3. 4. 1990 ...........................

Demonstrace na podporu Litvy před sovětským velvyslanectvím

v Praze – jaro 1990 ................................................................................................

Únor 1991 ...............................................................................................................

Podpis protokolu o obnovení diplomatických vztahů mezi ČSFR

a pobaltskými státy v Tallinnu .............................................................................

Poznámky .................................................................................................................

Seznam použité literatury ....................................................................................

Jmenný rejstřík ........................................................................................................

284

298

301

306

311

316

325

325

326

329

331

332

333

333

333

335

335

336

337

338

338

340

341

376

386 Věnováno památce Vladimíra Macury

1. Téma v historiografii a publicistice

I přes demokratizaci jsme stále sovětskými lidmi – zvyky, postoji a nejvíce svou

psychologií. Nestali jsme se lidmi s vnitřní svobodou. Stále hledáme chyby ujiných, máme strach podívat se do sebe a pátrat po svých vlastních. Tato bída nás

bude ještě dlouho mučit.

Alexandr Jakovlev

Překvapivý konec komunistické supervelmoci stále vyvolává uhistoriků a politologů otázku, proč zanikla tak snadno a tak rychle? K čemu sloužily výzkumy sovětologů, když nedokázaly prognózovat vývoj? Jaké faktory ovlivnily zánik SSSR a kdo nese vinu? Stály zisky z demontáže totalitního systému výše než důsledky vyplývající zrozadu supervelmoci, s níž se počítalo jako s konstantou světovépolitiky? Faktory, které ovlivnily rozpad Sovětského svazu, a neúspěch perestrojky v jejím zamýšleném cíli lze kategorizovat do skupinvnějších a vnitřních vlivů, dlouhodobých trendů, bezprostředních podnětů a objektivně daných subjektivních rozhodovacích strategií a rolíosobností. Byl to důsledek uzbrojení v rámci úspěšné americké strategie prezidenta Reagana, sovětského zaostávání za vědeckotechnickým vývojem, zpoždění za nástupem postmoderní společnosti a rozvojem informačních technologií nebo globálních ekonomických změn, které se promítly do prudkého poklesu cen sovětských vývozních surovin? Či se jednalo spíše o krizi totalitního státu vyvolanou brežněvovskou stagnací, chybnou strategií modernizace nebo nezvládnutoudemokratizací, která oživila národnostní otázku? Rozpadl se Sovětský svaz následkem národnostních konfliktů nebo neřešitelného rozporu mezi komunistickými principy a základy, na nichž byl vybudován audržován, a vlivem demokratizačních procesů, které vyžadovaly jiný typ společenského systému a státního uspořádání? Nebo to bylo vinou nekompetentního vedení státu, které podcenilo úskalí transformace?

Paleta nadhozených otázek je široká a není možné je zodpovědět

pouze touto prací. Není to ostatně ani jejím cílem. Na předložené

otázky není, a ani nemůže být, jednoznačná odpověď. Budou si je

zřejmě klást i další generace badatelů a zainteresované veřejnosti.

Naše publikace se soustřeďuje na jeden z rozporů a konfliktů, které


12

ovlivňovaly průběh perestrojky – na konflikt mezi třemi pobaltskými

republikami a svazovým centrem a na jeho vnímání československou

společností. V poslední fázi let 1990–1991 nové československévedení státu muselo řešit dilema mezi teoretickým uznánímoprávněnosti nejen sebeurčení, ale i obnovení nezávislosti Litvy, Estonska,

a Lotyšska a podporou globálně a regionálně působících efektůspojených s gorbačovskou perestrojkou i s nově formulovanýmičeskoslovenskými národními zájmy. Vedle toho však práce zkoumá také

informační zdroje a kontakty, které spoluvytvářely obrazČeskoslovenska; budeme zjišťovat, jak masmédia a hlavní politické subjekty

v Litvě, Lotyšsku a Estonsku vnímaly československé dění a covlády jednotlivých pobaltských republik očekávaly od nového vedení

státu po revoluci 1989.

Perestrojka zůstane jedním z velkých témat ruských avýchodoevropských dějin. Není vnímána izolovaně, ale v souvislosti s dalšími

procesy a přeměnami, které umožnila, jako zamýšlený proces nebo

i nechtěný následek sovětské politiky. S časovým odstupem se sice

bude snižovat politizace tohoto tématu, odlišná hodnotícístanoviska však přesto zůstanou. Na jedné straně se ruský pohled spojuje

a poměřuje demontáží totalitního systému doprovázenoumodernizačními a demokratizačními změnami, jimiž perestrojka začalapřeformovávat „sovětský lid“ na občanskou společnost, na straně druhé

však také ekonomickým kolapsem začátku devadesátých let,pronikavým zhoršením sociálních poměrů a zánikem Sovětského svazu

jako supervelmoci a jako státu. Jiný pohled na problematiku vychází

od těch zemí, kterým důsledky perestrojky umožnily svrhnoutkomunistický systém a dostat se z područí sovětské nadvlády.Počítáme mezi ně nejen země bývalého východního bloku, ale i pobaltské

státy, které byly anektovány Sovětským svazem za druhé světové

války a byly v postavení svazových republik.

Námi zkoumané téma je vztahovým trianglem, jenž vyžaduje

různost přístupů. Zahrnuje v sobě v podstatě tři velké tematické

okruhy, jimž odpovídá dnes již poměrně početná literatura. Těžko

si tento bibliografický úvodní esej může klást nároky na úplnost,

naším cílem je pouze nástin hlavních přístupů, jejichcharakteristika a motivace. První velkou skupinu tvoří literatura vztahující

13

se k sovětské perestrojce a rozpadu Sovětského svazu. Do druhé

skupiny můžeme zařadit texty, jež se tematicky váží k ohlasupe

restrojky v pobaltských republikách, disentu, ke vzniku a vývoji

lidových front a k obnovení nezávislosti. Obě skupiny majíspo

lečný časový záběr a zaměřují se sice na stejné procesy, vnímají je

však odlišným způsobem – prostřednictvím konfliktu centra ape

riferie, nacionalismu. První přístup sleduje celosovětské procesy

v jejich makroměřítku, druhý se soustřeďuje na regionálnítema

tickou výseč související s emancipačními procesy jednotlivýchre

publik a národů. Jestliže první okruh sleduje procesy prizmatem

centra a prioritou jsou procesy, které ovlivňovaly utváření politiky

centra a sovětského celku, který vystupoval proti dezintegračním

tendencím,

druhá skupina oproti tomu sleduje procesy prizmatem

periferním – z pohledu malých národních společností s akcentem

na vnímání perestrojky jako procesu, který umožnil pádtotalitní

ho systému, kulturní revoluci, osvobození od národnostního útlaku

a obnovení nezávislosti. Téma národní, politické a kulturnírevolu

ce kulminuje státně emancipačním procesem a úzce souvisí sde

mokratizačními procesy.

Pro některé ruské autory bylo téma perestrojky globálnímpro

cesem demokratizace a konce sovětského systému, přičemžnárod

nostní otázku vnímali převážně jako brzdu a destruktivní element;

jeden ze závažných faktorů, které způsobily neúspěch změn aroz

klad Sovětského svazu.

1

Perestrojka společnost vytáhla z totalitní

„mrazničky“, v níž byla prezentace zájmů republik, národů anárod

ností spojována s „buržoazním nacionalismem“ a umlčována,umož

nila vystupovat s republikovými a národními požadavky a uvolnila

předchozí striktní podřízenost. Přesah přes hranice pohybustano

vené centrem byl však stále klasifikován cejchem separatismu abur

žoazního nacionalismu. Stejný proces, viděný z druhého břehu,

byl hodnocen jako osvobození z národnostního útlaku –osvobo

zenecký zápas, který skončil rozkladem sovětského impéria, jež

národnostní problematiku neřešilo spravedlivým způsobem, ale

drželo ji násilným způsobem „pod pokličkou“ totalitního systému.

Deklarovaný sovětský internacionalismus, reprezentovanýsloga

nem o soužití bratrské rodiny sovětských národů, byl ve skutečnosti

14

propagandistickou zástěrkou rusifikačních procesů jako produktu

stalinské národnostní politiky, jež zastavila rozvoj kulturníautono

mie nedominantních národů – korenizaci – dvacátých let.Rusifikač

ní procesy se odůvodňovaly potřebami modernizace, společenského

a hospodářského pokroku, kterým se sovětská společnost ubírala ke

komunismu a který vyžadoval, jak to bylo s novým akcentemfor

mulováno za vrcholného brežněvismu, postupné „slijanije narodov“.

Každé impérium a nadnárodní superstát vyžaduje svou linguufran

cu, čistě již z praktických důvodů pro potřeby komunikace.Ruso

vé, jimž chyběla jakákoli možnost konfrontace s vyspělými systémy

a kteří byli vychováni v sebestředném přesvědčení o sovětskéspo

lečnosti jako vrcholu celosvětového vývoje a v naprostéidentifika

ci se svým státem, vnímali rusifikaci jako nutný atribut sovětského

systému a pokroku. V upřednostňování ruského jazyka a kultury

a ignoranci odlišných kultur spatřovali projev civilizační vyspělosti,

překonávání národnostní roztříštěnosti, nepotřebných tradic abur

žoazních stereotypů. Sovětský systém poměřovali optikouhistoric

ké vertikály se zaostalostí a národnostní politikou carismu. Jestliže

se Sověti mohli odvolávat na to, že ruský faktor po revolucifungo

val například ve Střední Asii jako skutečný modernizační element,

který likvidoval někde dokonce ještě polofeudální zvyklosti, vPo

baltí připojeném roku 1940 (definitivně však až po skončení druhé

světové války) tento faktor narážel na evropské struktury selemen

tární zkušeností občanské společnosti, industrializace a všeobecné

vzdělanosti obyvatelstva. Poválečná socialistická industrializace však

i navzdory značným investicím nepřinášela žádoucí efekt, protože

rusifikace, s níž byla spojena, byla v povědomí místního obyvatelstva

vnímána převážněcentroeriferní optikou unifikace. Celý proces

byl v Pobaltí vyostřován úrovní příchozího homo sovietica – z velké

části se jednalo o dělníky, kteří s sebou přinášeli ruské zvyky,rus

ké prostředí a primitivnost sovětské masové kultury. Místní se po

zlomení ozbrojené protisovětské resistence částečně adaptovali, ale

projevy odporu v kolektivní i osobní formě – jako např. spontánní

protirusky zaměřené demonstrace a odmítání komunikace vrušti

ně – přetrvávaly. Vztahy sovětského centra a pobaltských republik

(jako vyspělé periferie) se tak vyznačovaly značnou rozporuplností.

ProTagonisTé PeresTrojky versus její kriTici

a oDPůrci

Historiografie sovětské perestrojky se vyznačuje značnousubjektivitou a polaritou, jež jsou pochopitelně dány politizací tohotoprocesu. Historici disponují mimo jiné především rozsáhlou memoárovou

literaturou protagonistů perestrojky. Každý z nich ve svých pamětech

předkládal jistý subjektivní výsek historie, jak ji sám zažil a chápal,

přičemž se snažil svou výpověď objektivizovat, a obhájit tak svou

roli. Připomeneme zde pouze hlavní přístupy a práce související stématem, neboť lze těžko obsáhnout detailně celou bohatouprodukci. Takový záměr by mohl být sám o sobě tématem jiné, podstatně

rozsáhlejší publikace. Fenoménu Michaila Gorbačova a perestrojky

byla v minulosti věnována enormní pozornost. Gorbačov založil po

odchodu z prezidentské funkce (v prosinci 1991) Mezinárodní fond

sociálně-ekonomických a politologických studií (Gorbačov-Fond),

jenž se stal přirozeným edičním, organizačním a finančnímcentrem odkazu perestrojky. Fond uspořádal k tématu řadukonferencí, edičních projektů, publikoval množství memoárové literatury,

2

pramenných edic

3

a vydává též „gorbačovské čtení“

4

z pořádaných

tematických konferencí a diskusních seminářů. Elektronický archiv

M. Gorbačova a jeho poradců je neobsáhlejším zdrojem pramenů

k perestrojce a bezesporu i jedním z badatelsky nejvstřícnějšícharchivů v Rusku. Cenné jsou zápisy z jednání, pro memoriam,podkladové expertní materiály, z nichž velká část již byla publikována ve

výběrových edicích.

5

Dokumenty jsou přístupné v elektronicképodobě, často se jedná o kopie, jejichž originály leží v Archivuprezidenta RF. Vzhledem k výrazně apologetické funkci instituce a stále

živému politickému dopadu si však badatel musí oprávněně položit

otázku selekce archiválií, relevance a celistvosti veřejnostizpřístupněných dokumentů a rovněž se může ptát, jaké dokumenty mohou

stále ještě čekat na zveřejnění.

6

Na manipulaci a vytvářeníidealizujícího obrazu tvůrců perestrojky upozornil veřejnost mladý ruský

historik Pavel Stroilov, který v archivu pracoval začátkem tohoto

století a vyvezl z něj kopie tisíců dokumentů do Velké Británie, kde

roku 2004 požádal o politický azyl.

7

Od té doby řada dokumentů


16

vyšla v oficiálních edicích, některé však byly zpětně utajeny,množství z nich stále ještě čeká na zveřejnění.

Paměti vydávali Gorbačovovi poradci a spolupracovníci; historiky byla hojně citována především práce Grigorije Šachnazarova Cena svobody.

8

Ke koncepcím a působení liberální opozice a motorudemokratizace od roku 1989 jsou cenné rozsáhlé vzpomínky jednoho zposlanců a vůdčích osobností mežregionálů Viktora L. Šejnise. Šejnis

psal o horizontální polarizující linii mezireformní, ale stálenomenklaturní věrchušky kolem M. Gorbačova a o generaci „šedesátníků“,

proudu, který generačně a v první fázi i ideově vycházel zreformních změn a idejí šedesátých let. Jeho publikace hodnotí Gorbačova

a reformy z kritických pozic důsledně demokratického proudu.

9

Za

názorově blízkou může být považována memoárová kniha Borise

Jelcina, tehdy ještě enfanta terrible ruské politické scény.

10

Své paměti vydávali jako protipól gorbačovské produkce i jeho oponenti a funkcionáři s odlišnou autoritativní vizí (například šéf KGB Vladimir Krjučkov)

11

nebo spolupracovníci, zklamanísovětským vůdcem osobně, koncepčně i politicky – předsedové vlády

Nikolaj I. Ryžkov,

12

Valentin S. Pavlov,

13

tajemník ÚV KSSS Jegor

K. Ligačov,

14

roztrpčený dlouholetý poradce Valerij I. Boldin,

15

předseda Nejvyššího sovětu SSSR Anatolij I. Lukjanov

16

a další, pro něž

cílem této písemné produkce bylo dokázat Gorbačovovi a jehoporadcům základní vinu na zániku Sovětského svazu. Tyto publikce se

soustřeďují na příčiny a průběh rozpadu Sovětského svazu, přičemž

systémové změny a demokratizační procesy z pochopitelnýchdůvodů ponechávají stranou pozornosti, bagatelizují je či je vidí jako

nástroj státní destrukce. Memoárovou literaturu sovětskéhoantiliberálního proudu doplňuje značné množství textů geopolitického,

protidemokratického a nacionalistického zaměření, jež popisují„největší geopolitickou katastrofu v dějinách 20. století“ a hledají jejíviníky.

17

Ne náhodou značná část produkce pochází z pera bývalých

členů silových struktur, kteří spolu se stranickou byrokraciítvořili tmel a poslední opory sovětského impéria.

18

Geopolitika se stala

vděčným tématem, které nalezlo čtenáře i politickou podporu.Gorbačovovi a jeho reformátorům vyčítali slabost v zahraničnípolitice, neopodstatněné ústupky Západu a stažení se ze středovýchodní


17

Evropy, rozložení institucionalizované nadvlády nad východním

blokem a nakonec i rezignaci na Pobaltí.

19

N. Naročnickaja ve své

knize Rusko a jeho místo ve světě psala přímo o „infantilnímsacharovsko-gorbačovském myšlení“.

20

Práce ruských historiků se převážně soustřeďovaly natransformaci sovětské státnosti v ruskou. Téma perestrojky prizmatem ruského

nacionálního vývoje podal například A. S. Barsenkov, jehožpřehledná syntéza se zařadila mezi standardní výkladové syntézy ruských

dějin putinovského období.

21

Barsenkov ve starší práci věnovalpozornost metodologickým východiskům, charakteristicehistoriografie a pramenné základně bádání o perestrojce.

22

Právní interpretaci

rozpadu Sovětského svazu z pohledu centra se věnovalsystematicky Z. A. Stankevič.

23

I přes dlouholetou politizaci tématu vznikaly historické práce, jež se snažily o odstup od politizace a o vyvážený přístup. Řadí se k nim například práce historika A. V. Šubina.

24

Závěsy skryté sovětské

politické historie poodhrnul historik R. G. Pichoja, jenž využil své

dlouholeté zkušenosti z archivů. V letech 1990–1996 pracoval jako

vedoucí archivní služby. Perestrojce a rozpadu SSSR věnovaltřetinu své rozsáhlé publikace o fungování sovětského vedení po druhé

světové válce.

25

Větší otevřenost pro bádání v ruských archivech,

která by snížila závislost na memoárové literatuře a umožnila více

verifikovat vzpomínky a rozvinout další směry bádání, bylaproblematizována krátkým časovým odstupem a selektivností dokumentů

i přístupu k badatelům. Z klíčového Centra chranněnija sovremennoj

dokumentacii, kde jsou uloženy dokumenty KSSS, byla zpřístupněna

jen část. Z pootevření archivů mohli během devadesátých letprofitovat především západní historici, kteří disponovali finančními zdroji

nutnými pro zpřístupnění řady dokumentů. Nelze však vše přičítat

zastaralému systému, podobně jako v jiných zemích platila zároveň

ještě archivní časová lhůta pro vydávání dokumentů.

Západní poměrně rozsáhlá literární produkce nebyla tolikpostižena politickou polarizací; bezesporu i tito autoři si však museli položit

otázku vztahu perestrojky a zániku Sovětského svazu a nevyhnuli se

údivu nad rychlým koncem supervelmoci.

26

S odstupem časuvzrostla potřeba ustoupit od faktografických prací a aktuálních analýz

27


18

a teoreticky uchopit perestrojkové procesy a jejich vlivy. Zájem seve

dle desovětizace koncentroval na fenomén nacionalismu, nacionální

mobilizace obyvatelstva a nacionální konflikty. Z raných kritických

reflexí politiky sovětské perestrojky byly vysoce hodnoceny například

práce Richarda Sakwy.

28

Doposud pravděpodobně nejsystematičtější

pokus o zhodnocení jednotlivých aspektů perestrojky a přístupů k ní

představovala série tematických článků k faktorům rozpadu SSSR

kolektivu odborníků kolem časopisu Journal of Cold War Studies vle

tech 2003–2005.

29

Vliv sovětských změn na východoevropské státy

sovětského bloku konceptualizoval Mark Kramer, vůdčí osobnost

projektu. Kramer klasifikoval jednotlivé interpretační přístupy do šesti

skupin a podle difuze převažujících inovačních podnětů periodizoval

vzájemné působení demokratizačních a nacionálních proudů a vlivů

sovětského centra a východoevropské periferie do tří etap.

30

Kramer

upozornil na spojitost a přelévání krizí sovětského vnějšího avnitř

ního impéria a význam podpory postkomunistických vládpobalt

skému státně emancipačnímu procesu. V roce 2002 vyšla publikace

Marka Beissingera postihující prostřednictvím kvantitativní analýzy

etnických demonstrací a násilných konfliktů etnonacionálnímobili

zaci a vliv nacionálních hnutí na rozklad sovětské velmoci.

31

Těžko

lze v západní literatuře najít sympatie k neostalinským odpůrcům

perestrojky a obhájcům impéria. Tento proud, tak početný v ruském

diskurzu, v tom západním logicky chyběl. Západním pendantemzmi

ňovaného ruského diskurzu, vyznačujícím se však stejnou moralizující

absolutizací, mohla být nanejvýš neoimperiální reaganovskákoncep

ce říší zla vytrácející se ze slovníku s rozvojem americko-sovětských

vztahů po navázaní dialogu představitelů obou velmocí. Sympatie,

postavené na mezinárodních zásluhách perestrojky, ukončenístude

né války a blokovém dohledu nad středovýchodní Evropou, patřily

reformnímu proudu a demokratizaci. Archie Brown, britskýsověto

log, viděl perestrojku jako vítězství reformátorů a internacionalistů

nad neostalinisty a ruskými nacionalisty v konfliktu, který měl kořeny

již v brežněvovském období. Jeho práce Seven Years that Changed the

World, názvem parafrázující známou knihu amerického novinářeJoh

na Reeda o bolševické revoluci, koncentrovala pozornost k ústřední

postavě dramatu M. Gorbačovovi. Ve srovnání strategických chyb,


19

které vedly k zániku sovětského státu, a přínosů perestrojky zřetelně

převažují pozitiva pro ruskou společnost, země bývaléhosovětského bloku i globální situaci.

32

Zajímavý pohled na perestrojku mohou

nabídnout dobové analýzy k jednotlivým jejím fázím a ke změnám

historického paradigmatu,

33

například práce německých politologů

a sovětologů včetně dokumentace v Archiv der Gegenwart,Bundeszentrale für politische Bildung, Berichte des Bundesinstitutes für

ostwissenchaftliche und internationale Studien nebo zprávy aanalýzy amerického Rádia Svobodná Evropa.

34

„ZPívající revoLuce“ a její ProTagonisTé

Pobaltská literární produkce v naprosté většině vycházela zopačného přístupu k zániku sovětského státu, než jaký zastávali sovětští badatelé. V hodnocení perestrojkového přínosu vyzdvihovalaobdobně jako západní historiografie hodnoty občanské společnosti,demokracie, které spojovala s obnovením nezávislosti. Pobaltské revoluce v sobě obsahovaly syntézu nacionálního a demokratizačního zápasu. Tvořily část rozsáhlého diskurzu o boji proti totalitarismu, o rozkladu sovětského bloku, osvobození a dekomunizaci.

35

Nutno však dodat,

že jejich časové zařazení z větší části spadalo do doby, kdy již nebylo

možné považovat SSSR za totalitní stát, a byly to právě perestrojkové

demokratizační reformy, které pro ně vytvořily prostor. Vhodnější by

však bylo definovat je jako boj proti reliktům totalitarismu amonostranicko-autoritativnímu systému. Od západní historiografie se práce

pobaltských historiků lišily tím, že více ventilovaly historickouzkušenost z konce perestrojky spojenou s mocenským nátlakem M.Gorbačova a s jeho destabilizačními kampaněmi, jejichž cílem bylo odradit

pobaltské státy od odtržení. Rozpad Sovětského svazu pro ně nebyl

putinovskou „největší geopolitickou pohromou 20. století“,

36

nýbrž

osvobozením od nadvlády velmoci, národnostního útlaku a pozdním

historickým odškodněním za stalinský teror. Lotyšská prezidentka

Vaira Vīķe-Freiberga rozpad Sovětského svazu označila za „nejlepší

událost, která se stala v Evropě v minulém století“. „Mému národu

tento rozpad umožnil znovu získat svobodu, tedy znovu sezařazovat do Evropy, začít dohánět z politického a ekonomického hlediska


20

zpoždění získané za všechny ty roky okupace a násilného připojení

k sovětskému impériu,“ prohlásila v reakci na Putinovo vyjádřeníběhem konference o Evropské ústavě v Lille.

37

Nacionální mobilizace

a „zpívající revoluce“ měly logicky pro kolektivní identitu pobaltských

národů charakter přelomového konstitutivního prožitku, kterýpoložil základy, od nichž se začala odvíjet současná podoba společnosti.

Značnou část pobaltské knižní produkce tvořila literaturasubjektivního charakteru. V početné memoárové literatuře proto oproti ruské produkci nešlo o otázku chyb a viny, ale naopak o obhajobu zvolené strategie, zásluh boje za svobodu a obnovení státnosti. Osobníprožitky zde splývají s narativem pobaltské revoluce a slouží k podpoře a legitimizaci pozice autorů na politické scéně devadesátých let po obnovení státnosti. Aktivní účast na osamostatnění dává u řadyautorů mnohým „bojovníkům za nezávislost“ možnost zapomenout na předchozí působení – často ve velmi vysokých stranických avládních funkcích v řadách republikové nomenklatury (A. Brazauskas, A. Gorbunovs, A. Rüütel).

Jen menší část protagonistů lidových front opustila slibněrozběhnutou kariéru, rezignovala na podíl při budování státu a vrátila se z institucionalizující se politiky a chodu státu do bývalých profesí, do uměleckého života nebo našla nové uplatnění v podnikání.Aktivisté lidových front vytvořili základ nové politické a hospodářské elity, která řídila pobaltské státy po celá devadesátá léta a během první dekády nového století.

Západní vědci více než domácí koncipovali svá bádání jakoregionální, často vztahové téma k SSSR nebo Rusku nebo západní Evropě. Bouřlivé dění na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyzvedlo polozapomenuté Pobaltí ze sovětského prostoru a upoutalo k němu pozornost historiků a politologů.

38

Kolektiv badatelů v čeleGrahamem Smithem tematizovalcentroeriferní vztahy v rámcidelšího tranzitivního úseku jako proces emancipace republikových elit

(a zvláště inteligence) ze sovětského centralistického modelu kliberální demokracii a upozornil na ekonomické aspekty separatismu.

39

Na rozdíl od pobaltských historiků západní historiografie apolitologie vnímala emancipační procesy v širším komparativním kontextu

koncepcí nacionalismu a nacionálních konfliktů.


21

Obnovované vztahy bylo třeba informačně podložit i z pohledu bezprostředních svědků, státníků, diplomatů a novinářů. Přelomové okamžiky pobaltské revoluce a ambivalentní a komplikovaný vývoj postoje švédské diplomacie zachytil například švédský konzul v Rize Larss Pēters Fredēns.

40

Hojně citované jsou například publikacebritského novináře Anatola Lievena, jenž byl svědkem změn v Rusku,

bojů na Kavkaze i pobaltské revoluce. Jeho Baltická revoluce patřila

na Západě k nejčtenějším a nejčtivějším dílům svého druhu.

41

Zvláště

kriticky reflektoval perestrojku jako zápas o moc v Moskvě působící

kanadský zpravodaj Donald Murray, jehož kniha vyšla i v českém

překladu.

42

Často bývají citovány i paměti americkéhovelvyslance v Moskvě Jacka Matlocka. V jeho publikaci pobaltské dění tvoří

součást komplexní reflexe perestrojky, její zahraniční politiky aamericko-sovětských vztahů.

43

Své vzpomínky se chystal vydat ičeskoslovenský velvyslanec v SSSR Rudolf Slánský. Bohužel své chystané

paměti již nedopsal, zachovalo se pouze úvodní zamyšlení.

44

I přes shodná regionální východiska by bylo chybné vnímatlitevskou, lotyšskou a estonskou literaturu paušalizujícím pohledem. Značný rozdíl je patrný v akcentech tematizace národně a státně emancipačního procesu. Odlišnosti strategií a těžišť úkolů, kteréplnily národní revoluce, byly způsobeny právě rozdíly v postavení jednotlivých republik, rozdílnou etnickou strukturou obyvatelstva a v neposlední řadě i rozdílností úrovně politických a hospodářských vztahů k centru a závislosti na něm. O srovnání odlišností a shod „pobaltské cesty“ se pokusili pobaltští autoři i protagonisté vrozsáhlém sborníku The Baltic Way to Freedom, kde akcentovali právěnenásilný charakter pobaltské „zpívající revoluce“.

45

Tato „gándhíovská“

racionální cesta nenásilí je odlišovala od kavkazských ozbrojených

konfliktů a přinášela estonskému, litevskému a lotyšskému hnutí za

nezávislost sympatie evropské i americké veřejnosti.

LiTevská cesTa: PaTos revoLuce, její hrDinové a oběTi

Litevci sami sebe vnímali (a byli i zvenčí vnímáni) romantizujícím prizmatem svých bouřlivých dějin jako národ bojující houževnatě i za cenu strašných zkoušek, utrpení a krvavých obětí za svou svobodu.

22

Současně však na ně bylo pohlíženo jako na národ nerealistických

paličatých snílků, zatvrzelých utopistů, povstalců a revolucionářů.

Tak je představili na Západě i američtí historici litevského původu

V. Stanley Vardys a Judith B. Sedaitisová.

46

V litevské literatuřepře

vládala zejména témata geneze Sąjūdisu a jeho úspěchu, obnovení

státnosti, obrany republiky vládou Sąjūdisu a zápasu zadiplomatic

ké uznání.

47

Fenomén Sąjūdisu (Svaz na podporu perestrojky) a jeho

protagonistů jednoznačně dominoval při generování kolektivnípa

měti litevské společnosti. Zařadil se do povstalecké tradice narativu

národních dějin. Průběh litevské revoluce, která vygradovala až ve

vyhlášení obnovení nezávislosti republiky doslova proti všem vbřez

nu 1990, byl poznamenán úsilím centra podlomit republikovou vládu

Sąjūdisu všemi prostředky – od ekonomické blokády a politického

nátlaku až k teroristickým zásahům jednotek vnitra a armády. Akt

proklamace obnovení státnosti 11. března 1990 tvoří mezník, který

zřetelně rozděluje litevskou revoluci do dvou etap: na éru aktivizace

veřejnosti a mobilizace, spojenou s vytvořením Sąjūdisu, a druhou

etapu, jež se vyznačovala vyhlášením nezávislosti a zápasem za její

realizaci proti sovětským pokusům o odstavení radikálního Sąjūdisu

a přivedení Litvy zpět do rámce sovětské svazové legality.Etnocen

trický patos revoluce však na přelomu osmdesátých a devadesátých

let zastínil potřebu strukturální analýzy systémových změn afungo

vání komunistického systému na všech jeho úrovních.

Dvacetileté výročí umožnilo vydání řady prací memoárovéhocha

rakteru i prací historiků, jimž časový odstup umožnil akviziciinter

pretace širšího spektra primárních i sekundárních zdrojů. Genezi

hnutí, mobilizaci společnosti a vítěznému volebnímu tažení bylza

svěcen XII. svazek monumentální edice litevských dějin Lietuvosis

torija renomovaných historiků Česlovase Laurinavičiuse a Vladase

Sirutavičiuse. Roku 2008 vyšel první díl, jenž se soustředil nagene

zi a vývoj Sąjūdisu a litevské společnosti do vyhlášení nezávislosti

11. 3. 1990.

48

Souběžně s ním vyšla kolektivní práce protagonistů

tehdejšího dění i historiků 1991–ųjų sausis – rugsėjis: nuo SSRSagre

sijos iki tarptautinio pripažinimo, věnovaná finální etapě od lednové

agrese až do faktického obnovení samostatnosti a uznání de jure vsrp

nu 1991. Středoevropský faktor zůstal téměř bez povšimnutí.

49

Pro

23

mezinárodní souvislosti obnovení litevské samostatnosti má význam

přehled názorů sovětských, západoevropských, amerických apo

baltských protagonistů tehdejší politiky, excerpovaný z memoárové

literatury. Středoevropští politici zde však bohužel chybí.

50

Zezápad

ních autorů podal svědectví o probuzení Litvy v několika publikacích

americký renomovaný historik Alfred Erich Senn. Ve svých pracích

propojil historický nadhled, americké vzdělanostní a profesní zázemí

se zážitky ze svých cest do Litvy na přelomu osmdesátých adeva

desátých let a sledoval a vysvětlil zde dynamiku litevské revoluce.

51

Koncept litevské revoluce jako obrození však litevskáhistoriogra

fie přijala dosti nejednoznačně. Litevský historik Nerijus Šepetys jej

zpochybnil poukazem na neoprávněnost konceptupředpokládají

cího pasivitu většiny „spícího“ národa. Koncept obrození podle něj

odsouval z historického vědomí linii litevského disentu a katolické

církve, a naopak vyzdvihoval „probuzení“ reformních komunistů.

Šepetys proto trvá na termínu epocha Sąjūdisu.

52

Přinejmenším pro

dobu 1988–1989 však termín obrození má svou platnost. Termín

obrození je však natolik etablován, že jej používá řada litevských

i zahraničních autorů a těžko ho lze z historiografie vytěsnit. Ve své

době byl synonymem národní aktivizace, vždyť i tiskový zpravodaj

Sąjūdisu nesl název Atgimimas (Obrození, probuzení).

N. Šepetys rozdělil koncepty historiografie do čtyř proudů, jejichž

obsah by se dal vyjádřit následujícími hesly: Litva bezsuvereni

ty – Litva bez budoucnosti; poražená perestrojka; národníobroze

ní a změna politického systému; strategie vítězné revoluce.

53

První

dva koncepty byly spjaty s tradiční politickou historiografií – s první

kompilační prací kolektivu bývalých stranických historiků,akcentu

jící význam reformních komunistů pro litevskou nezávislost.

54

Druhý

přístup byl spojen s personifikujícím modelem amerického historika

A. E. Senna, jenž koncentroval pozornost na konflikt mezirepubli

kou a centrem a na příčiny neúspěchu Gorbačovovy strategie vLit

vě, kdy se po ztrátě reformní iniciativy pokoušel obnovit ztracený

vliv mocenskými a násilnými akcemi.

55

Třetí koncept, spojený s prací německé badatelky BarbaryChris

topheové, se soustředil na vazby a naopak protikladné polohykon

strukcí nation a state-building. Obnovení litevské státnosti zkoumal prizmatem transformace litevského politického a historickéhovědomí.

56

Poslední koncept, na nějž Šepetys upozornil, vnímalobnovení litevské nezávislosti jako výsledek geopolitické mezinárodní hry

mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Litvou.

Základní dokumenty k obnovení nezávislosti jsou přístupné velektronické verzi na stránkách litevského parlamentu a v archivuministerstva zahraničních věcí. Relevantní dokumenty k litevské revoluci uchovává Lietuvos ypatingas archyvas (Litevský zvláštní archiv), Lietuvos vasltybės naujasis archyvas (Litevský státní nový archiv), Lietuvos istorijos instituto archyvas (Archiv Institutu litevskýchdějin), Archiv ministerstva zahraničních věcí, Archiv vlády Litevskéreubliky a archivy dalších ministerstev a vládních institucí. Litevský nový státní archiv soustřeďuje i pozůstalosti signatářů aktu 11.března 1990, organizací, hnutí a politických stran, a obsahuje i částarchivu Sąjūdisu. Velká část archivní dokumentace Sąjūdisu zůstává dosud v soukromých archivech.

57

Zásadní pozornost byla věnována

genezi, rozvoji a prosazení Sąjūdisu. Jakkoli se Sąjūdis stal hlavním

motorem hnutí za nezávislost, prvenství v aktivizaci veřejnosti patřilo

litevskému disentu. V katolické Litvě byl silný katolický disent, jenž

působil na litevskou veřejnost v roli nátlakové skupiny akatalyzátoru radikalizace veřejnosti i samotného Sąjūdisu.

58

Proti oficiálnímu

Sąjūdisu se však tato radikální varianta neprosadila.

Velmi početná je memoárová produkce litevských protagonistů. Charakterizuje ji polarita mezi představiteli radikálního prouduSąjūdisu a umírněným proudem reformních komunistů. Hlavním dělicím momentem byla otázka způsobu obnovení nezávislosti a strategie vůči svazovému centru. Vůdčí osobnost cesty k nezávislosti VytautasLandsbergis vydal několik vzpomínkových knih, ve kterých zúročil svůj bohatý osobní archiv.

59

Velký zájem vzbudily svého času vzpomínky

bývalého tajemníka Virgiliuse Čepaitise. Politickou dráhu litevského

radikálního pravicového politika ukončilo odhalení jeho spolupráce

s KGB. Zmíněnou knihou se proto snažil rehabilitovat, vysvětlit své

důvody a svou pozdější činnost v Sąjūdisu. I jeho vzpomínky jsou

dovedeny do března 1990.

60

Obdobné motivy vedly k sepsánívzpomínek a interpretaci bouřlivých událostí Landsbergisovu oponentku,

první předsedkyni republikové vlády a představitelku umírněného


25

křídla Sąjūdisu Kazimieru Prunskienė,

61

která reprezentovala střední

proud litevských reformních komunistů. Z řad levice publikoval své

vzpomínky i další Landsbergisův rival, první tajemník Komunistické

strany Litvy a v letech 1993–1997 první prezident Litevskérepubliky Algirdas Brazauskas

62

a tajemník ÚV KSLi Lionginas Šepetys.

63

Při jejich úhlu pohledu je logické, že zdůrazňovali roli litevskýchreformních komunistů a hyperbolizovali jejich význam pro přechod

od totalitního systém k parlamentarismu a později k nové republice.

Československý aspekt je ve výše zmiňované produkci zastoupen

pouze okrajově. Hlavní pozornost byla věnována vnitřním procesům

a vztahům republiky se svazovým centrem nebo diplomatickému boji

za uznání a hledání podpory na Západě. Z litevských protagonistů

připomínal roli Československa nejvíce V. Landsbergis, kdyžoceňoval úlohu V. Havla ve zmezinárodnění litevské otázky, ale stejně

vysoce oceňovala tohoto československého státníka i K.Prunskienė. Své svědectví o pohnuté době zanechal rovněž představitel Litvy

v Moskvě E. Bičkauskas.

64

Důležitým informačním zdrojem k našemu tématu je dobový tisk

– tiskové orgány lidových front, které věnovaly československému

dění pozornost už záhy po svém vzniku (hlavním periodikemSąjūdisu byl Atgimimas), dále i republikový proreformní tisk. K reformnímu

proudu patřil Gimtasis kraštas (Rodný kraj). Články očeskoslovenském kulturním dění a opozičních aktivitách uveřejňoval časopislitevské inteligence Literatūra ir menas (Literatura a umění). Litevský

stranický tisk byl oproti tomu plně pohlcen děním uvnitř republiky

a Sovětský svaz a střední Evropa ležela mimo jeho pozornost.Ruskojazyčná prosovětská periodika (Sovětskaja Litva) přebíralahodnocení ústředního stranického orgánu (Pravdy) a o československé dění

se téměř nezajímala.

LoTyŠské „TřeTí obroZení“

Lotyšský diskurz nabízel analogický, ne však identický pohled. Disent neměl v luteránském a slabě religiózním Lotyšskucharakter náboženský, ale spíše občanský a nacionální. V širšímvývojovém kontextu lotyšské protisovětské rezistence během poválečného

26

vývoje až do obnovení samostatnosti analyzuje dění v zemi nedávno

vydaná publikace kolektivu autorů pod vedením Tālavse Jundzise.

65

Podstatný rozdíl existuje v pojetí lotyšské revoluce, kterou lotyšská

literatura vnímá termínem „třetí obrození“, postihující nikoli jenpro

ces demokratizace a národní emancipace, nýbrž i aktivizacikultur

ního potenciálu národa, jeho duchovní renesanci. Pojem obrození

se objevil poprvé v souvislosti s rižskými demonstracemi adiskuse

mi neformálů roku 1987. Termín byl v podobě „třetího obrození“

integrován do historického vědomí v časovém vertikálním kontextu

a byl spjat především se jménem akademika Jānise Stradiņše, který

ve svém díle zasadil souběžně probíhající proces doregionálně-his

torického kontextu národních a státních tradic a symboliky.

66

První

obrození souviselo s formováním moderního národa v 19. azačát

ku 20. století, druhé obrození bylo spojováno s aktivizací za první

světové války a následným state-buildingem – nikoli jen budováním,

nýbrž i vybojováním a organizací státu proti německým, ruským aso

větským alternativám uspořádání regionu. Lotyšský historik Valdis

Blūzma se pokusil přenést modelovou periodizaci národního hnutí,

jak jej pojímá český historik M. Hroch, na lotyšské „třetí obrození“.

Fázi A spojil s působením lotyšské inteligence v západní emigraci, kde

udržovala kontinuitu s meziválečnou republikou, a s disentskýmhnu

tím v republice. Formativní fázi B vlastenecké agitace spojil svystou

pením neformálních občanských skupin a hnutí v letech 1986–1988.

Období kulminovalo vystoupením inteligence během léta 1988.

Fáze C, kdy agitace vlasteneckých skupin získala široký ohlas, vje

hož důsledku vzniklo masové hnutí, spojil Blūzma se vznikemLido

vé fronty Lotyšska v říjnu 1988.

67

Lze však namítnout, že asociační

spojení je vnějškové, M. Hroch sledoval proces formování národních

hnutí v souvislosti s rozpadem feudální společnosti, formovánímka

pitalistické (občanské) společnosti a modernizačnímisociálně-ekono

mickými procesy (v prvé řadě industrializací a urbanizací). Procesy

na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století měly zcela

odlišný charakter, byť některé aspekty národní mobilizace acentro

-periferních vztahů mohou předchozí procesy připomínat. Tímne

zpochybňujeme samotný pojem „třetího obrození“. Má sám o sobě

vypovídací hodnotu, jeho zavedení a prosazení ukazuje na předchozí propad národní identity, hloubku „lotyšského spánku“ způsobeného sovětizací a rusifikací republiky. Pojem „třetího obrození“ patří více ke konceptu nation buildingu než state buildingu, resp. re-buildingu, v němž se pohybují litevské práce. Je to patrné srovnáním nejen sezákladními fakty lotyšského vývoje pod sovětskou vládou, ale i s odlišnými mobilizačními akcenty estonského a litevského hnutí.

Své vzpomínky vydal tiskem i novinář a první předseda Latvijas

Tautas Fronte (Lidové fronty Lotyšska, LTF) Dainis Īvāns

.

68

Idealistický novinář na rozdíl od jiných „otců zakladatelů“, kteří přešli do

politických stran a ovlivňovali lotyšské dění devadesátých let adalší dekády, však nezůstal v politice. Znechucen politickými intrikami

a vývojem lotyšské politické scény rezignoval a stáhl se do ústraní.

Svou úlohu v lotyšských dějinách popsal legendární publicistaMavriks Vulfsons, který na zasedání tvůrčích svazů republiky poprvé

veřejně před zraky kamer otevřeně zpochybnil sovětskou tezi osocialistické revoluci v Lotyšsku a přiznal okupaci.

69

Básník JānisPeters, čelná osobnost „třetího obrození“ a Lidové fronty Lotyšska, své

vzpomínky věnoval mimo jiné i svému působení ve funkci prvního

lotyšského reprezentanta v Moskvě a zmínil zde i styky sčeskoslovenským velvyslancem Rudolfem Slánským.

70

Dokumenty a rozhovory

s protagonisty ke vzniku a vývoji shromáždila publikace o Lotyšské

lidové frontě;

71

k obnovení státnosti pak publikace 4. maijs.

72

Deklarace nezávislosti 4. 5. 1990 byla vnímána jako výrazný předěl vperiodizaci perestrojky a lotyšské cesty ke státu, i když se nevyslovovala pro

okamžité obnovení, ale stanovila pouze přechodné období snedefinovaným koncem.

73

Zápasu za diplomatické uznání obnovenéholotyšského státu se věnoval diplomat Jānis Ritenis.

74

Svůj podíl na cestě

k obnovení lotyšského státu se jako kontrapunkt ke kompromisní

LTF snažili připomenout i představitelé radikálně nacionalistického

proudu např. Odisejs Kostanda.

75

Spektrum lotyšského tisku bylo analogické jako v litevském případě.

Československé problematice věnoval pozornost týdeník LTF Atmoda,

takřka od začátku svého pravidelného vydávání. Atmoda jednoznačně

podporovala opozici a disent. První profil V. Havla v Lotyšskuzveřejnil časopis tvůrčí inteligence Literatura un Māksla. Stranický tiskoproti tomu, podobně jako v ostatních svazových republikách, přebíral


28

články Pravdy, která projevům nespokojenosti československýchobčanů s normalizačním režimem, růstu vlivu disentu na veřejnost aopozičním projevům nevěnovala pozornost. Nepočetná korespondence

s Prahou se nachází v archivu LTF v Latvijas Tautas frontes muzējs.

esTonská cesTa Do evroPy

Ačkoli estonská koncepce pracovala s termínem obrození proaktivizaci estonské společnosti, vystupuje v estonské literatuře výrazně

do popředí idea návratu do Evropy – návratu k (západo)evropským

občanským a kulturním hodnotám.

76

Tento výrazný motivrezonuje s Kunderovou koncepcí střední Evropy, upomíná na to, že tento

prostor byl sice sovětskou nadvládou vržen do eurasijskéhoprostoru, ale kulturně se stále hlásí ke kořenům (západo)evropské kultury

a mentality. Regionálně se estonské intelektuální prostředí nehlásilo

ke střední, nýbrž k severské Evropě. Vzpomínky estonských aktivistů

obsahuje rozsáhlá kolektivní monografie Estonia: Identity andIndependence. On the Boundary of Two Worlds z roku 2004.

77

Bývalýpředseda vlády Edgar Savisaar publikoval své názory a vzpomínky v roce

2004 a připomněl v nich i své kontakty s československýmipolitiky.

78

K přehodnocování ideových koncepcí v humanitních vědách

je podnětná práce A. Parka.

79

Neopominutelný základ studiaestonské revoluce a moderních dějin v komparativním záběru představuje

produkce amerického politologa estonského původu ReinaTaagepery Estonia: Return to Independence.

80

Respektovaný americko-estonský

politolog byl bedlivým pozorovatelem, ale i přímým aktérem dění.

Své paměti vydali i předseda Nejvyššího sovětu ESSR (a druhý

prezident obnoveného estonského státu) Arnold Rüütel

81

a ministr

zahraniční věcí Estonské lidové fronty a první prezident Estonskéreubliky Lennart Meri.

82

Jde-li o estonská periodika, lze nalézt články

vztahující se k československým projevům nespokojenosti snormalizačním režimem v tiskovém orgánu Estonské lidové fronty Vaba Maa a časopisu estonské inteligence Kultura ja Ehu. Obdobně jako v litevském a lotyšském případě bylo pro estonský ústřednístranický tisk směrodatné referování celosvazové Pravdy (Rahva Hääl,Sovětskaja Estonija).

sověTská PeresTrojka, její českosLovenská imiTace

a sameTová revoLuce

Posledním velkým tematickým okruhem této práce je reflexeperestrojky v české a slovenské společnosti. Propojení do jednoho tématu je prvním pokusem zachytit vliv, způsoby komunikace a předávání informací, působení československého faktoru na dění v Litvě,Lotyšsku a Estonsku a význam československého faktoru v jehosymbolické rovině i ohlasu tehdejšího dění v pobaltských státech. Při zkoumání významu a vlivu a bilaterálních vztahů představujezřetelný mezník přelom listopadu a prosince 1989 – pádnormalizačního režimu v Československu. Za výchozí bod pro výzkum jsme stanovili rok 1988, rok velkých změn v demokratizaci a začátekvelkého demokratizačního pohybu v SSSR a pobaltských republikách. Vzhledem ke glasnosti, jejíž součástí bylo zrušení cenzury, vznikl nezávislý tisk, který se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku oprostil odstranického dohledu a mohl kriticky reflektovat dění nejen v republice, Sovětském svazu, ale také proměny ve východní Evropě i globální procesy. Pobaltské republiky i určující svazová centra perestrojky se ocitly v procesu demokratizace společnosti daleko předČeskoslovenskem, kde normalizační vedení Komunistické stranyČeskoslovenska bránilo pronikavějším reformám až do svého pádu na konci roku 1989. Od roku 1990 se situace změnila v souvislosti sezahájením československé samostatné politiky a vyostřením otázky Pobaltí a rozpadu Sovětského svazu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist