načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Percy Jackson - Zloděj blesku (ilustrované vydání) - Rick Riordan

Percy Jackson - Zloděj blesku (ilustrované vydání)

Elektronická kniha: Percy Jackson
Autor: Rick Riordan
Podnázev: Zloděj blesku (ilustrované vydání)

Percy si až do svých dvanácti let připadal jako docela normální kluk, který se jen častěji dostává do potíží. Když se však jeho učitelka matematiky promění v krvelačnou obludu s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 234
Rozměr: 30 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval John Rocco
z anglického originálu The lightning thief, the illustrated edition přeložila Dana Chodilová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-4406-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Percy si až do svých dvanácti let připadal jako docela normální kluk, který se jen častěji dostává do potíží. Když se však jeho učitelka matematiky promění v krvelačnou obludu s netopýřími křídly a Percy zjistí, že má jeho nejlepší kamarád místo nohou kopyta, je mu jasné, že tak docela normální nebude. Řecká historie ožívá a Percy se setkává s dalšími polokrevnými - potomky bohů. Netuší, že na něj mají nejmocnější bohové spadeno a podezřívají jej z krádeže Diova mistrovského blesku. Pokud si však chce zachránit vlastní kůži, nezbývá mu než mocnou zbraň najít a vrátit na Olymp. Na splnění úkolu mají Percy a jeho přátelé jen deset dní a čas rychle běží.

Popis nakladatele

Bohatě ilustrované vydání světoznámého bestselleru!.

Jmenuji se Percy Jackson. Doteď jsem si myslel, že jsem obyčejný kluk, kterého čeká vyhazov ze školy. Zjistil jsem ale, že můj otec je bůh z Olympu. Moje učitelka se proměnila v krvavou příšeru a kamarád je Satyr. Všichni na mě mají spadeno a podezřívají mě z krádeže blesku, zbraně mocného boha Dia. Musím dokázat svou nevinu, najít ukradený blesk a s ním i zloděje...

Zařazeno v kategoriích
Rick Riordan - další tituly autora:
 Percy Jackson Zloděj blesku -- Chlapec Polobůh Hrdina Percy Jackson Zloděj blesku
Percy Jackson – Prokletí Titánů -- 3. díl Percy Jackson – Prokletí Titánů
Bohové Olympu – Proroctví -- 1. díl Bohové Olympu – Proroctví
 (e-book)
Apollónův pád - Temné proroctví Apollónův pád
 (e-book)
Apollónův pád - Zrádný labyrint Apollónův pád
 (e-book)
Magnus Chase a bohovia Asgardu – Loď mŕtvych Magnus Chase a bohovia Asgardu – Loď mŕtvych
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Percy Jackson

Zloděj blesku

(ilustrované vydání)

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rick Riordan

Percy Jackson – Zloděj blesku (ilustrované vydání) – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


1 ZÁLIV LONG ISLAND

2 JÍDELNÍ PAVILON

3 SRUBY

4 LEZECKÁ STĚNA

5 AMFITEÁTR

6 STÁJE PEGASŮ

7 ZBROJNICE

8 JEZÍRKO PRO KÁNOE

9 PAVILON UMĚNÍ

A ŘEMESEL

10 KOVÁRNA

11 BITEVNÍ ARÉNA

12 JAHODOVÉ PLANTÁŽE

13 VOLEJBALOVÉ HŘIŠTĚ

14 HLAVNÍ BUDOVA

15 THALIINA BOROVICE

TÁBOR POLO­

KREVNÝCH

1

6

11

12

7

2

3

10

4

9

5

13

15

14

8


R i c k R i o R d a n

i l u s t R o va l J o h n R o c c o


Věnováno Haleymu,

který ten příběh slyšel jako první.


OBSAH

1 Zničehonic vypařím učitelku matematiky 9

2 Tři staré dámy pletou ponožky smrti 17

3 Grover nečekaně přijde o kalhoty 25

4 Máma mě učí bojovat s býky 33

5 Hraju pinochle s koněm 40

6 Stávám se nejvyšším vládcem koupelny 51

7 Vykouří se mi večeře 62

8 Ukořistíme vlajku 69

9 Dostávám nabídku na výpravu 81

10 Zničím úplně bezvadný autobus 94

11 Navštívíme obchod se zahradními trpaslíky 105

12 Dostáváme radu od pudla 117


13 Skáču vstříc smrti 123

14 Stávám se známým uprchlíkem 132

15 Bůh nám kupuje cheeseburgery 137

16 Stopujeme zebru do Vegas 152

17 Nakupujeme vodní lůžka 166

18 Annabeth provádí výcvik 177

19 Zjišťujeme pravdu – nebo něco na ten způsob 188

20 Bojuju se svým pitomým příbuzným 201

21 Splácím účet 210

22 Věštba se plní 221

PODĚKOVÁNÍ 236



9

1

ZNIČEHONIC VYPAŘÍM

UČITELKU MATEMATIKY

P

ochop, já nechtěl být polobohem.

Pokud tuhle knížku čteš, protože máš

podezření, že jsi taky něco takového, ra

dím ti: okamžitě ji zavři. Uvěř té lži, kterou ti máma nebo táta o tvém narození napovídali, a pokus se vést normální život.

Být polobohem je nebezpečné. A děsivé. Větši

nou to člověka dost bolestivým a odporným způsobem připraví o život.

Jestli jsi normální dítě a čteš tenhle příběh jako

pohádku, prima. Čti dál. Závidím ti, protože dokážeš věřit, že se nic z toho nikdy nestalo.

Ale pokud se na těchto stránkách poznáš –

když ucítíš, jak se v tobě něco pohnulo – pak hned nech čtení. Mohl bys patřit mezi nás. A jakmile to jednou zjistíš, je jenom otázka času, než to vycítí i oni a přijdou si pro tebe.

Potom neříkej, že jsem tě nevaroval.

Jmenuju se Percy Jackson.

Je mi dvanáct. Ještě před několika měsíci jsem

byl žákem internátní akademie Yancy, soukromé školy pro problémové děti na severu státu New Yo r k .

Jsem problémové dítě?

Jasně. Dalo by se to tak říct.

Abych to dokázal, mohl bych začít kteroukoli

chvílí svého krátkého mizerného života. Doo

pravdy se ale všechno pokazilo v květnu, kdy se

naše šestá třída vypravila na exkurzi na Man

hattan – osmadvacet psychicky narušených dětí

a dva učitelé ve žlutém školním autobusu zamí

řili do Metropolitního muzea umění na prohlíd

ku staro vě kých řeckých a římských památek.

Já vím – zní to jako pěkná otrava. Jako většina

exkurzí na škole Yancy.

Ale tenhle výlet vedl pan Brunner, náš učitel la

tiny, a tak jsem si dělal naděje.

Pan Brunner byl chlápek středního věku na

elektrickém invalidním vozíku. Měl řídnoucí vlasy

a zanedbanou bradku a nosil odřené tvídové sako,

které věčně smrdělo po kafi. Neřekl bys do něj, že

bude tak v pohodě, ale vyprávěl nám příběhy a vti

py a nechával nás ve třídě hrát hry. A měl úžasnou

sbírku římských brnění a zbraní, takže byl jediný

učitel, kterému jsem při hodinách neusínal.

Doufal jsem, že ten výlet vyjde. Přinejmenším

jsem věřil, že se pro jednou nenamočím do žádné

ho maléru.

Páni, to jsem se teda spletl.

1 Zničehonic vypařím učitelku matematiky


10

PERCY JACKSON

Víš, mně se na exkurzích stávají hrozné věci.

Třeba na prvním stupni, když jsme se jeli podívat

na bitevní pole u Saratogy, se mi přihodila ta ne

hoda s dělem z války za nezávislost. Já na ten škol

ní autobus nemířil, ale stejně mě pak vyloučili.

A na předchozí škole, to jsme byli na exkurzi ve

vodním světě. V zázemí bazénu se žraloky jsem

tak nějak zmáčkl špatnou páčku na lávce a celá

třída si nečekaně zaplavala. A předtím... No, asi už

máš představu.

Tentokrát jsem si umínil, že budu sekat dobrotu.

Celou cestu do města jsem se musel otravovat

s Nancy Bobofitovou, pihatou zrzkou a klepto

mankou. Trefovala mého nejlepšího kámoše Gro

vera do týla kousky sendviče s burákovým más

lem a ke čupem.

Grover byl snadným cílem. Byl hubený, a když

ho něco štvalo, rozbrečel se. Musel propadnout

o několik tříd, protože byl jediný šesťák s akné

a chmýřím prvních vousů na bradě. A ještě k to

mu byl mrzák. Dostal celoživotní omluvenku z tělocviku, protože měl něco se svaly na nohách. Legračně chodil, jako by ho každý krok bolel, ale nenech se mýlit. Měls vidět, jak dovedl uhánět, když se v jídelně podávaly plněné tortilly.

Zkrátka, Nancy Bobofi

tová po něm házela ty kousky sendviče. Zachytávaly se mu v kudrnatých hnědých vlasech a ona věděla, že se jí nemůžu nijak pomstít, protože už mám podmínku. Ředitel mi pohrozil vyhazovem ze školy, pokud se během tohohle výletu stane

něco špatného, nepříjemného nebo i jenom ma

linko zábavného.

„Já ji zabiju,“ zamumlal jsem.

Grover se mě snažil uklidnit. „To je v pohodě.

Já mám burákové máslo rád.“

Uhnul před dalším kouskem Nancyina oběda.

„Tak, a dost.“ Začal jsem se zvedat, ale Grover

mě stáhl zpátky na sedadlo.

„Už teď máš podmínku,“ připomněl mi. „Víš,

kdo si to odnese, pokud se něco semele.“

Když na to teď vzpomínám, lituju, že jsem

Nancy Bobofitovou neuzemnil hned tam. Vyha

zov ze školy by bylo houby ve srovnání s malé

rem, do kterého jsem se namočil.

Prohlídku muzea vedl pan Brunner.

Jel vpředu na invalidním vozíku a prováděl

nás rozlehlými výstavními síněmi kolem mra

morových soch a skleněných vitrín plných fakt

dost staré černé a oranžové keramiky.

Nešlo mi do palice, že ty kousky přežily dva,

možná tři tisíce let.

Shromáždil nás kolem čtyřmetrového ka

menného sloupu s velkou sfingou nahoře a za

čal nám vyprávět, že to byla stéla a označovala

hrob nějaké holky zhruba našeho věku. Vyprá

věl nám o vytesaných ozdobách na bocích. Sna

žil jsem se poslouchat, co říká, protože to bylo

docela zajímavé, ale všichni kolem žvanili,

a když jsem jim řekl, že mají držet hubu, vyslou

žil jsem si zlostný pohled od paní Doddsové,

našeho dalšího učitelského doprovodu.

Paní Doddsová byla učitelka matematiky

z Georgie. Věčně nosila černou koženou bundu,

i když jí už bylo padesát. Vypadala dost drsně,

zřejmě by neměla problém najet ti na harleyi

přímo do skříňky v šatně. Přišla na Yancy v po

loletí, když se naše předchozí matikářka nervo

vě zhroutila.

ZLODĚJ BLESKU

11

Paní Doddsová od prvního dne milovala

Nancy Bobofitovou a mě považovala za ďáblova

spratka. Když na mě namířila zkroucený ukazo

vák a fakt sladce zavrkala: „Zlatíčko,“ tušil jsem,

že budu zase měsíc po škole.

Jednou, když mě donutila až do půlnoci gu

movat poznámky ze starých pracovních sešitů,

řekl jsem Groverovi, že paní Doddsová podle

mě není člověk. Změřil si mě docela vážně a při

kývl: „To máš úplnou pravdu.“

Pan Brunner dál mluvil o řeckém pohřebním

umění.

Nakonec se Nancy Bobofitová zahihňala ně

čemu ohledně nahého chlápka na stéle a já se

obrátil a řekl: „Držela bys laskavě hubu?“

Zaznělo to hlasitěji, než jsem chtěl.

Celá skupina se rozesmála. Pan Brunner pře

stal vyprávět.

„Pane Jacksone,“ oslovil mě, „chtěl jste ně

co dodat?“

Byl jsem úplně rudý. Odpověděl jsem:

„Ne, pane.“

Pan Brunner ukázal na je

den výjev na stéle.

„Možná byste nám

mohl říct, co ten

obraz představuje?“

Díval jsem se na

plastiku a ulevilo se

mi, protože jsem to

vážně poznal. „To je

Kronos pojídající svo

je děti, ne?“

„Ano,“ přisvěd

čil pan Brunner,

ale očividně mu

to nestačilo.

„A udělal to

proto, že...“

„No...“ Lámal jsem si hlavu, abych si vzpomněl.

„Kronos byl vládcem bohů a –“

„Bohů?“ zeptal se pan Brunner.

„Titánů,“ opravil jsem se. „A... nevěřil svým

dětem, které byly bohy. Takže, hm, Kronos je sně

dl, že? Ale jeho žena schovala malého Dia a místo

něj dala Kronovi sníst kámen. A když pak Zeus

vyrostl, tak svého tátu Krona podvedl a ten jeho

bratry a sestry vyzvracel –“

„Fuj!“ řekla jedna holka za mnou.

„– a pak začala ta velká bitva

mezi bohy a Titány,“ pokračo

val jsem, „a bohové vyhráli.“

Ze skupiny se ozvalo hih

ňání.

Nancy Bobofitová za mnou

zamumlala kamarádce: „Jako

by nám to v životě k něčemu

bylo. Půjdeš žádat o práci

a tam ti řeknou: ‚Vysvětlete

nám, prosím, proč Kronos

snědl svoje děti.‘“

„A pane Jacksone,“ po

kračoval Brunner, „abych

parafrázoval znamenitou

otázku slečny Bobo fi

tové, proč je to pro

život důležité?“

„A máš to,“

zamumlal Grover.

„Drž hubu,“

zasyčela Nancy

a obličej jí

hořel ještě

víc než

v l a s y.

Aspoň

že si to

odnesla

PERCY JACKSON

i Nancy. Pan Brunner byl jediný, kdo ji dokázal přistihnout, jak plácá pitomosti. Měl uši jako radary.

Přemýšlel jsem nad jeho otázkou a pokrčil jsem

rameny. „To nevím, pane.“

„Aha.“ Pan Brunner se zatvářil zklamaně. „No,

napůl dobře, pane Jacksone. Zeus opravdu nakrmil Krona směsí hořčice a vína, což ho přimělo zvrátit dalších pět dětí. Ty coby nesmrtelní bohové samozřejmě žily a rostly naprosto nestrávené v Titánově žaludku. Bohové porazili otce, rozřezali ho na kousky jeho vlastním srpem a rozsypali ostatky po Tartaru, nejtemnější části podsvětí. A když jsme u tak veselého tématu, je čas na oběd. Paní Doddsová, vyvedla byste nás laskavě ven?“

Třída se trousila na vzduch, holky se držely za

břicha a kluci se pošťuchovali jako pitomci.

Grover a já jsme se chystali vydat za nimi, když

pan Brunner prohlásil: „Pane Jacksone.“

Věděl jsem, že to přijde.

Pověděl jsem Groverovi, aby šel. Pak jsem se

obrátil k panu Brunnerovi. „Ano?“

Pan Brunner měl výraz, jaký člověka znervózní –

pronikavé hnědé oči, jakoby tisíc let staré, které už viděly všechno na světě.

„Musíte pochopit odpověď na mou otázku,“

začal pan Brunner.

„O Titánech?“

„O skutečném životě. A jak v něm využijete svá

studia.“

„Aha.“

„To, co se ode mě učíte,“ řekl, „je nanejvýš dů

ležité. Očekávám, že s tím tak budete nakládat.

Od vás chci jenom to nejlepší, Percy Jacksone.“

Začínalo mě štvát, že na mě ten chlap tak tlačí.

Chci říct, jasně že bylo docela super, když Bru

nner pořádal turnaje, navlékl na sebe římské br

nění, zařval: „Do střehu!“ a vyzval nás na souboj

meč proti křídě. Museli jsme běžet k tabuli a jme

novat všechny řecké a římské postavy, jaké kdy

žily, a jejich matky a bohy, které uctívaly. Ale pan

Brunner čekal, že budu stejně dobrý jako ostatní,

přestože trpím dyslexií a poruchami soustředění

a v životě jsem neměl lepší známku než trojku.

Ne – nečekal, že budu stejně dobrý – čekal, že bu

du lepší. A já si prostě nedokázal všechna ta jména

a fakta nacpat do hlavy, natož je správně vyslovit.

Zamumlal jsem něco o tom, že se budu víc sna

žit, a pan Brunner se dlouze a smutně podíval na

stélu, jako by byl na pohřbu té holky.

Řekl mi, abych šel ven a snědl si oběd.

Třída se shromáždila na předním schodišti mu

zea, odkud jsme mohli pozorovat chodce na Páté

avenue.

Nad hlavami se nám začala honit pořádná

bouřka, mraky byly černější, než jsem kdy nad

městem viděl. Počítal jsem, že to asi bude tím

globálním oteplováním nebo tak, protože už od

Vánoc počasí ve státě New York bláznilo.

Zažili jsme mohutné sněhové bouře, zápla

vy i ničivé požáry po úderech blesků. Ne

překvapilo by mě, kdyby se právě teď blížil

hurikán.


ZLODĚJ BLESKU

Nikdo jiný si toho zřejmě nevšímal. Pár kluků

házelo sušenky po holubech. Nancy Bobofitová zkoušela něco ukrást jedné ženské z kabelky a paní Doddsová samozřejmě nic neviděla.

Grover a já jsme se posadili na kraj fontány dál

od ostatních. Mysleli jsme, že takhle nikdo nepozná, že patříme k té škole – ke škole pro ztracence, kteří jinde neuspějí.

„Budeš po škole?“ zeptal se Grover.

„Ne,“ řekl jsem. „Kvůli Brunnerovi ne. Kéž by mi

konečně dal pokoj. Já přece nejsem žádný génius.“

Grover chvíli nic neříkal. Pak, když už jsem si

myslel, že mě poctí nějakým hlubokým fil ozo fic - kým moudrem, aby mě povzbudil, zeptal se: „Můžu si vzít tvoje jablko?“

Neměl jsem moc chuť k jídlu, tak jsem mu ho

dal.

Pozoroval jsem proud taxíků na Páté avenue

a myslel na mámin byt jenom kousek od místa, kde jsme seděli. Neviděl jsem ji od Vánoc. Hrozně moc se mi chtělo skočit do jednoho z těch aut a zamířit domů. Vzala by mě do náruče a radovala by se, že mě vidí, ale taky by byla zklamaná. Poslala by mě rovnou zpátky do Yancy a připomněla, že se musím víc snažit, i když to byla moje šestá škola za šest let, a i z té mě nejspíš vyhodí. Ten její smutný pohled bych nevydržel.

Pan Brunner zaparkoval invalidní vozík pod

rampou pro postižené. Jedl celer a četl si nějaký brožovaný román. Vzadu ve vozíku měl zastrčený červený slunečník, takže to vypadalo jako nějaký pojízdný kavárenský stolek.

Chystal jsem se rozbalit sendvič, když se přede

mnou objevila Nancy Bobofitová se svými příšernými kamarádkami – asi ji už omrzelo okrádat turisty – a hodila svůj napůl snědený oběd Groverovi do klína.

„Hups.“ Zakřenila se na mě křivými zuby. Pihy

měla oranžové, jako by ji někdo postříkal hořčicí.

Snažil jsem se zůstat v klidu. Školní poradce

mě milionkrát nabádal: „Napočítejte do deseti

a potlačte vztek.“ Ale byl jsem tak rozzuřený, že

mi to nemyslelo. V uších mi začalo hučet.

Nepamatuju si, že bych se Nancy dotkl, uvědo

muju si až to, že seděla na zadku ve fontáně a kři

čela: „Percy mě strčil!“

Zjevila se paní Doddsová.

Některé děti si šeptaly: „Viděli jste to –“

„– ta voda –“

„– jako by ji popadla –“

Netušil jsem, o čem mluví. Věděl jsem jenom

to, že mám zase průšvih.

Jakmile se paní Doddsová přesvědčila, že je

chudák malá Nancy v pořádku, a naslibovala jí, že

v muzejním obchodě se suvenýry dostane nové

tričko atakdále atakdále, obrátila se na mě. V očích

jí vítězoslavně plálo, jako bych provedl něco, na co

čekala celé pololetí. „A teď, zlatíčko...“

„Já vím,“ zabručel jsem. „Měsíc gumovat sešity.“

Nebylo to to pravé, co jsem měl říct.

„Pojďte se mnou,“ vyzvala mě paní Doddsová.

„Počkat!“ vyjekl Grover. „To jsem byl já. To já

jsem ji tam strčil.“

Zíral jsem na něj, celý vedle. Nechtělo se mi vě

řit, že se mě pokouší krýt. Paní Doddsové se bál až

k smrti.

14

PERCY JACKSON

Zabodla do něj pohled, až se mu štětinatá bra

da roztřásla.

„To bych neřekla, pane Underwoode,“ sykla.

„Ale –“

„Vy – laskavě – zůstanete tady.“

Grover se na mě zoufale podíval.

„V pohodě, kámo,“ uklidnil jsem ho. „Dík za

pokus.“

„Zlatíčko,“ vyštěkla na mě paní Doddsová.

„Okamžitě.“

Nancy Bobofitová se domýšlivě uculila.

Věnoval jsem jí svůj nejpropracovanější zabi

jácký pohled. Pak jsem se obrátil k paní Doddso

vé, ale nebyla tam. Stála u vchodu do muzea, vy

soko nad schody, a netrpělivě na mě kývala,

abych šel za ní.

Jak se tam tak rychle dostala?

Míval jsem takové chvíle, kdy mi mozek jakoby

usnul, a pak už jsem si uvědomoval jenom to, že

mi něco ušlo, jako by ze světa vypadl dílek skládač

ky a já zíral na prázdné místo po něm. Školní po

radce mi řekl, že to patří k hyperaktivitě s poru

chou pozornosti, že mi mozek špatně vykládá věci.

Nebyl jsem o tom tak docela přesvědčený.

Šel jsem za paní Doddsovou.

V půlce schodů jsem se ohlédl na Grovera. Vy

padal bledý a koukal se střídavě na mě a na pana

Brunnera, jako by ho chtěl přinutit, aby si všiml,

co se děje. Ale pan Brunner byl zabraný do svého

románu.

Pohlédl jsem nahoru. Paní Doddsová zase zmi

zela. Byla teď v budově, na konci vstupní haly.

Fajn, pomyslel jsem si. Donutí mě koupit v ob

chodě se suvenýry nové triko pro Nancy.

Ale tohle zřejmě v plánu neměla.

Šel jsem za ní dál do muzea. Když jsem ji ko

nečně dohonil, byli jsme zas v oddělení Řecka

a Říma.

Kromě nás v sálu nikdo nebyl.

Paní Doddsová se zastavila se založenýma ru

kama před velkým mramorovým vlysem s řecký

mi bohy. Vydávala zvláštní hrdelní zvuk, znělo to

jako vrčení.

I bez toho bych byl nervózní. Je divné být sám

s učitelem, zvlášť s paní Doddsovou. Zvláštně se dí

vala na ten vlys, jako by ho chtěla rozdrtit...

„Nadělal jste nám problémy, zlatíčko,“ promlu

vila.

Udělal jsem to nejbezpečnější, co se dalo. Řekl

jsem: „Ano, paní učitelko.“

Popotáhla si manžety kožené bundy. „Vážně

jste si myslel, že vám to projde?“

Její pohled byl víc než vzteklý. Byl přímo ďá

belský.

Je to učitelka, pomyslel jsem si nervózně. Ne

může mi přece nic udělat.

Ujistil jsem ji: „Já – já se budu snažit, paní uči

telko.“

Budovou otřásl hrom.

„My nejsme žádní pitomci, Percy Jacksone,“

prohlásila paní Doddsová. „Byla jen záležitost ča

su, než jsme tě našli. Přiznej se a ušetříš si spoustu

bolesti.“

Nevěděl jsem, o čem mluví.

Napadlo mě jedině, že učitelé museli objevit

v mém internátním pokoji tajnou skrýš cukroví,

které jsem prodával. Nebo jim možná došlo, že

jsem svou slohovku o Tomu Sawyerovi stáhl z in

ternetu a knížku jsem nečetl, a teď mě nebudou

známkovat. Nebo ještě hůř, přinutí mě to přečíst.

„No?“ tlačila na mě.

„Paní učitelko, já...“

„Tvůj čas vypršel,“ zasyčela.

Pak se stalo něco hrozně divného. Oči se jí roz

svítily jako kusy uhlí v grilu. Prsty se jí protáhly

a proměnily v pařáty. Z bundy se stala veliká kož

natá křídla. Nebyla už člověkem. Stala se z ní

svraštělá babizna s netopýřími křídly a drápy

ZLODĚJ BLESKU

15

16

PERCY JACKSON

a s pusou plnou žlutých tesáků. A chystala se mě

roztrhat na kusy.

Pak to všechno začalo být ještě divnější.

Pan Brunner, který ještě před chviličkou seděl

před muzeem, vjel se svým vozíkem do dveří síně

a v ruce držel kuličkové pero.

„Do střehu, Percy!“ houkl a vyhodil pero

do vzduchu.

Paní Doddsová se na mě vrhla.

Vyjekl jsem, vyhnul se jí a ucítil, jak její spá

ry sekly do vzduchu těsně vedle mého ucha.

Chňapl jsem po propisce, ale jakmile jsem se jí

dotkl, už to propiska nebyla. Byl to meč –

bronzový meč pana Brunnera, který vždycky

používal při turnajích.

Paní Doddsová se ke mně bleskurychle oto

čila s vražedným výrazem v očích.

Kolena se mi podlamovala. Ruce se mi třás

ly tak hrozně, že jsem meč málem pustil.

Zavrčela: „Umři, zlatíčko!“

A rozletěla se přímo na mě.

Polila mě hrůza. Udělal jsem jedinou věc,

která mě napadla: máchl jsem mečem.

Kovová čepel ji zasáhla do ramene a hladce

jí projela tělem, jako by bylo z vo dy. Sssss!

Paní Doddsová mi najednou připomněla

hrad z písku před silným větrákem. Explodo

vala jako žlutý prach, vypařila se na místě

a nezbylo po ní nic než smrad síry, skomírající

jekot a ďábelský chlad ve vzduchu, jako by mě

ty její žhoucí rudé oči pořád ještě pozorovaly.

Byl jsem sám.

V ruce jsem držel propisku.

Pan Brunner tu nebyl. Nebyl tu nikdo jiný než já.

Ruce se mi dosud třásly. Musel jsem mít ve sva

čině nějaké jedovaté houby nebo co.

Copak jsem si to všechno jenom vymyslel?

Vyšel jsem ven.

Začalo pršet.

Grover seděl u fontány a nad hlavou měl roz

tažený plánek muzea. Nancy Bobofitová tam

stála, promočená po koupeli, a něco řešila se

svými hnusnými kamarádkami. Když mě uvidě

la, řekla: „Doufám, že ti paní Kerrová spráskala

zadek.“

Zeptal jsem se: „Kdo?“

„Naše učitelka. Tsss!“

Překvapeně jsem zamrkal. Žádnou učitel

ku jménem Kerrová jsme neměli. Zeptal jsem

se Nancy, co to mele.

Jenom obrátila oči v sloup a odvrátila se.

Zeptal jsem se Grovera, kde je paní Dodd

sová.

Podivil se: „Kdo?“

Ale předtím se zarazil a uhnul očima, takže

mě napadlo, že něco tají.

„Tohle není legrace, člověče,“ zašeptal jsem

mu. „Je to vážná věc.“

Nad hlavami nám zaduněl hrom.

Viděl jsem pana Brunnera, jak sedí pod

červeným slunečníkem a čte si knížku, jako by

se odtud ani nehnul.

Vydal jsem se k němu.

Vzhlédl ke mně, jako bych ho vyrušil.

„Á, to bude moje tužka. Příště si, prosím, nos

te vlastní psací potřeby, pane Jacksone.“

Podal jsem panu Brunnerovi jeho propisku.

Ani jsem si neuvědomil, že ji stále držím v ruce.

„Pane učiteli,“ oslovil jsem ho, „kde je paní

Dodd sová?“

Bez zájmu si mě změřil. „Kdo?“

„Další učitelský doprovod. Paní Doddsová.

Učitelka matematiky.“

Zamračil se a naklonil se dopředu. Zatvářil se

trochu starostlivě. „Percy, na téhle exkurzi není

žádná paní Doddsová. A pokud vím, žádná paní

Doddsová neučí ani na celé akademii Yancy. Není

vám něco?“

2

TŘI STARÉ DÁMY

PLETOU PONOŽKY SMRTI

N

ěkdy se mi zdálo, že se se mnou

děje něco divného, ale obyčejně to

rychle přešlo. Tahle nekonečná halu

cinace na mě byla moc. Po zbytek školního roku to vypadalo, že celá škola se mnou hraje nějakou hru. Spolužáci dělali, jako by byli úplně a naprosto přesvědčeni, že paní Kerrová – energická blonďatá žena, kterou jsem v životě neviděl, dokud na konci exkurze nenastoupila do našeho autobusu – je naše matikářka už od Vánoc.

Občas jsem na někoho zkusil vybalit zmínku

o paní Doddsové a koukal, jestli se nezarazí, ale dívali se na mě jako na cvoka.

Už jsem jim skoro uvěřil, že paní Doddsová ni

kdy neexistovala.

Skoro.

Ale Grover mě ošidit nedokázal. Když jsem

před ním řekl jméno Doddsová, nejdřív zaváhal a teprve pak prohlásil, že ji nezná. Ale já věděl, že mi lže.

Něco se dělo. Něco se stalo v tom muzeu.

Ve dne jsem neměl moc času o tom uvažovat,

ale v noci mi při představě paní Doddsové s pařáty a kožnatými křídly naskakoval po těle studený pot.

Nezvyklé počasí pokračovalo, což mému roz

položení nijak neprospělo. Jednu noc se mi při

bouřce rozbila okna v internátní ložnici. O pár

dní později se jen padesát mil od akademie Yancy

sneslo největší tornádo, jaké kdy v údolí řeky

Hudson zaznamenali. Mezi aktualitami probíra

nými v občanské výchově bylo nezvykle mnoho

zpráv o malých letadlech, která toho roku pod

náhlými nápory větru spadla do Atlantiku.

Většinu času jsem si připadal rozmrzelý a pod

rážděný. Ve škole jsem se zhoršil z trojek na pětky.

Čím dál víc jsem bojoval s Nancy Bobofitovou

a s jejími kamarádkami. Skoro každou hodinu mě

posílali na chodbu.

Nakonec, když se mě pan Nicoll, náš učitel ang

ličtiny, snad po milionté zeptal, proč jsem se ne

obtěžoval připravit se na prověrku pravopisu,

ztratil jsem nervy. Vynadal jsem mu do starých

ochlastů. Ani jsem přesně nevěděl, co to zname

ná, ale znělo to dobře.

Příští týden poslal ředitel mámě dopis s oficiál

ním sdělením: příští rok mě na akademii Yancy

nechtějí.

Fajn, řekl jsem si. To je opravdu fajn.

Stýskalo se mi po domově.

2 Tři staré dámy pletou ponožky smrti


18

PERCY JACKSON

Chtělo se mi být s mámou v našem starém bytě

v Upper East Side, i kdybych musel jít do veřejné

školy a snášet svého hnusného nevlastního otce

a jeho stupidní karetní sešlosti.

Ale stejně... Některé věci z Yancy by mi chyběly.

Pohled z okna pokoje na lesy a řeku Hudson v dál

ce, vůně borovic. Chyběl by mi Grover, byl to dob

rý kamarád, i když trochu divný. Dělal jsem si sta

rosti, jak beze mě přežije příští rok.

A taky by mi chyběly hodiny latiny – ty blázni

vé turnajové dny pana Brunnera a jeho přesvědče

ní, že uspěju.

Jak se blížil zkouškový týden, učil jsem se na

jediný test, a to z latiny. Nezapomněl jsem,

co mi říkal pan Brunner, že jeho předmět

je pro mě životně důležitý. Netušil

jsem, proč to tak je, ale začínal jsem

mu věřit.

Večer před závěrečnými

zkouškami jsem už byl tak

nepříčetný, že jsem hodil

Cambridgeským úvo dem

do řecké mytologie přes

pokoj. Slova se mi za

čala rozbíhat ze strá

nek, písmena mi ví

řila hlavou a dělala

osmičky, jako by

jezdila na skate

bo ardu. Ani zaboha jsem si nedokázal zapamato

vat rozdíl mezi Cheirónem a Charónem nebo Po

lydektem a Polydeukem. A časování latinských

sloves? Na to jsem mohl rovnou zapomenout.

Přecházel jsem po pokoji a připadalo mi, že mi

pod košilí běhají mravenci.

Vzpomněl jsem si na vážný výraz pana Bru

nnera, na jeho tisícileté oči. Od vás chci jenom to

nejlepší, Percy Jacksone.

Zhluboka jsem se nadechl. Sebral jsem učebni

ci mytologie.

Nikdy dřív jsem učitele o pomoc nepožádal.

Možná, že kdybych si s panem Brunnerem pro

mluvil, něco by mi naznačil. Přinejmenším bych

se mu mohl předem omluvit za tu velkou tučnou

pětku, kterou nejspíš dostanu z jeho testu. Nechtěl

jsem odejít z akademie Yancy a nechat ho myslet

si, že jsem se nesnažil.

Vydal jsem se dolů do kanceláří učitelského

sboru. Většinou byly tmavé a prázdné, ale dveře

k panu Brunnerovi byly pootevřené a světlo z je

ho okna se táhlo až na podlahu chodby.

Byl jsem tři kroky od kliky, když jsem z kance

láře uslyšel hlasy. Pan Brunner se na něco ptal.

Hlas, který rozhodně patřil Groverovi, odpověděl:

„...strach o Percyho, pane.“

Ztuhl jsem.

Nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory, ale

zkus neposlouchat, když zjistíš, že se o tobě tvůj

nejlepší kamarád baví s dospělým.

Připlížil jsem se blíž.

„...samotného tohle léto,“ povídal právě Gro

ver. „Chci říct, Blahovolná přímo ve škole! Teď,

když to víme jistě, a oni to vědí taky –“

„Když na něj budeme spěchat, všechno tím

zhoršíme,“ uvažoval pan Brunner. „Potřebujeme,

aby ten chlapec víc vyzrál.“

„Ale možná už nemá čas. Termín letního slu

novratu –“


ZLODĚJ BLESKU

19

„To se bude muset vyřešit bez něj, Grovere. Nech

me ho užívat si nevědomost, dokud ještě může.“

„Pane, on ji viděl...“

„Představa,“ tvrdil pan Brunner. „Mlha seslaná

na studenty a učitele ho o tom přesvědčí.“

„Pane, já... Já nemůžu znovu selhat ve svých

povinnostech.“ Groverův hlas byl přiškrcený

vzrušením. „Víte, co by to znamenalo.“

„Tys nezklamal, Grovere,“ prohlásil pan Bru

nner laskavě. „To já měl poznat, co byla zač. Teď se

prostě soustřeďme na to, abychom Percyho udrže

li naživu do podzimu –“

Učebnice mytologie mi vypadla z ruky a žuchla

na podlahu.

Pan Brunner zmlkl.

S bušícím srdcem jsem sebral knihu a couval

chodbou zpátky.

Po skle ve dveřích osvětlené Brunnerovy kan

celáře přejel stín, stín něčeho mnohem vyššího

než byl můj učitel upoutaný na kolečkové křeslo.

Držel něco, co podezřele připomínalo luk.

Otevřel jsem nejbližší dveře a vklouzl dovnitř.

O několik vteřin později jsem uslyšel pomalé

klap-klap-klap, podobné tlumeným úderům dře

věných kostek, a pak se ozval zvuk, jako by hned

za mými dveřmi čenichalo nějaké zvíře. Před skle

něnou výplní se objevila velká tmavá postava, za

stavila se, a pak pokračovala dál.

Po krku mi stékala kapička potu.

Odkudsi z chodby se ozval pan Brunner. „To

nic,“ zamumlal. „Od zimního slunovratu nějak

nemám v pořádku nervy.“

„Já taky ne,“ promluvil Grover. „Ale byl bych

přísahal...“

„Vrať se zpátky do pokoje,“ řekl mu pan Bru

nner. „Zítra tě čeká dlouhý zkouškový den.“

„To mi ani nepřipomínejte.“

V kanceláři pana Brunnera zhasla světla.


20

PERCY JACKSON

Čekal jsem potmě snad celou věčnost.

Konečně jsem vyklouzl na chodbu a vydal se

nahoru do pokoje.

Grover ležel na posteli a studoval své latinské

poznámky, jako by tam byl celý večer.

„Čau,“ pozdravil s kalným pohledem. „Budeš

na ten test připravený?“

Neodpověděl jsem.

„Vypadáš hrozně.“ Zamračil se. „Neděje se

nic?“

Obrátil jsem se, aby neprohlédl můj výraz, a za

čal jsem se chystat do postele.

Nechápal jsem, co jsem slyšel tam dole. Nej

radši bych si myslel, že jsem si to jenom představoval.

Ale jedno bylo jasné: Grover a pan Brunner

o mně mluvili za mými zády. Podle nich jsem v nějakém nebezpečí. Druhý den odpoledne, když jsem odcházel z tříhodinové zkoušky z latiny a oči mi přecházely ze všech těch řeckých a římských jmen, ve kterých jsem nadělal chyby, zavolal si mě pan Brunner z p át ky.

Chvíli jsem měl strach, že se dozvěděl, jak jsem

předchozí večer tajně poslouchal, ale o to zřejmě nešlo.

„Percy,“ začal. „Nenech se znechutit, že odchá

zíš z Yancy. Bude to... bude to tak nejlepší.“

Říkal to laskavě, přesto mě to rozčilovalo. Mlu

vil tiše, ale ostatní studenti, kteří dokončovali test, ho mohli slyšet. Nancy Bobofitová se na mě ušklíbla a jedovatě sešpulila rty, jako by mi posílala pusu.

Zamumlal jsem: „Dobře, pane.“

„Chci říct...“ Pan Brunner popojel ve svém

křesle sem a zase tam, jako by nevěděl, jak má pokračovat. „Tohle pro tebe není to pravé místo. Byla to jenom záležitost času.“

V očích mě pálilo.

Můj oblíbený učitel před celou třídou tvrdí, že

jsem nemohl školu zvládnout. Nejdřív celý rok ří

ká, jak mi věří, a najednou mi prý byl ten vyhazov

souzený.

„Dobře,“ souhlasil jsem rozechvěle.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou pan Brunner. „Celé

jsem to zkazil. Snažil jsem se ti říct, že... ty nejsi

normální, Percy. Není to nic, za co by –“

„Díky,“ vyhrkl jsem. „Díky moc, pane, že jste

mi to připomněl.“

„Percy –“

Ale já už byl pryč.

Poslední den zkoušek jsem si cpal oblečení do

kufru.

Ostatní kluci vtipkovali a probírali plány na

prázdniny. Jeden se chystal na túry do Švýcarska,

další na měsíční plavbu po Karibiku. Byli to malí

grázlíci stejně jako já, ale oni byli bohatí malí gráz

líci. Jejich tátové byli ředitelé, velvyslanci nebo jiní

zazobanci. Já byl nula z rodiny nul.

Ptali se mě, co budu dělat v létě, a já jim řekl, že

se vracím do města.

Už jsem ale nedodal, že si budu muset najít bri

gádu, něco jako venčení psů nebo prodávání před

platného na časopisy, a ve volném čase si lámat

hlavu, kam nastoupím na podzim do školy.

„Páni,“ vyrazil ze sebe jeden kluk. „No to je su

per.“

Vrátili se ke svému rozhovoru, jako bych ne

existoval.

Jediný člověk, s nímž se mi nechtělo loučit, byl

Grover, ale jak se ukázalo, ani jsem nemusel. Re

zervoval si jízdenku na Manhattan na stejný auto

bus jako já, takže jsme mířili do města zase spolu.

Po cestě se Grover v jednom kuse nervózně

ohlížel do uličky a pozoroval ostatní cestující. Na

padlo mě, že se takhle neklidně choval vždycky,

ZLODĚJ BLESKU

21

když jsme opustili Yancy, jako by čekal, že se stane

něco zlého. Dřív jsem si myslel, že se bojí, aby se

mu někdo neposmíval. Ale tady v autobuse nikdo

takový nebyl.

Nakonec jsem to už nevydržel.

Zeptal jsem se: „Koukáš se po Blahovolných?“

Grover málem vyskočil ze sedadla. „Co-co tím

myslíš?“

Přiznal jsem, že večer před zkouškou jsem sly

šel jeho rozhovor s panem Brunnerem.

Groverovi zacukalo oko. „Co všechno jsi sly

šel?“

„Ale... nic moc. Co je termín letního sluno

vratu?“

Škubl sebou. „Podívej se, Percy... Jenom jsem

měl o tebe starost, víš? Chci říct, ty halucinace

o ďábelských matikářkách...“

„Grovere –“

„A říkal jsem panu Brunnerovi, že jsi možná

vynervovaný nebo tak něco, protože nikdo takový

jako paní Doddsová není a...“

„Grovere, ty jsi fakt mizerný lhář.“

Uši mu zrůžověly.

Z kapsy košile vylovil umouněnou navštíven

ku. „Vezmi si prostě tohle, jo? Kdybys mě náho

dou v létě potřeboval.“

Navštívenka byla psaná ozdobným písmem,

což byl pro mé dyslektické oči děs, ale nakonec

jsem rozluštil něco jako:

Grover Underwood

opatrovník

Vrch polokrevných

Long Island, New York

(800) 009-0009

„Co jsou to polokrevní –“

„Neříkej to nahlas!“ vyjekl. „To je moje, hm...

letní adresa.“

Srdce ve mně pokleslo. Grover má nějaký letní

domov. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl být stej

ně bohatý jako ostatní v Ya n c y.

„Fajn,“ hlesl jsem zachmuřeně. „Třeba kdybych

tě chtěl navštívit ve tvém sídle.“

Přikývl. „Nebo... kdybys mě potřeboval.“

„Proč bych tě měl potřebovat?“

Vyslovil jsem to hruběji, než jsem měl v úmyslu.

Grover zrudl až po ohryzek. „Koukej, Percy,

pravda je, že... že tě mám tak trošku chránit.“

Zůstal jsem na něj zírat.

Celý rok jsem se pouštěl do rvaček, bránil ho

před bitím. Nespal jsem starostí, jak beze mě

přečká příští rok. A Grover dělá, jako by chránil

on mě.

„Grovere,“ začal jsem, „před čím mě to vlastně

chráníš?“

22

PERCY JACKSON

ZLODĚJ BLESKU

23

Pod nohama se nám ozval hlasitý skřípot.

Z přístrojové desky se vyvalil černý kouř a v celém autobusu to začalo páchnout po zkažených vajíčkách. Řidič zaklel a sjel na kraj silnice.

Po pár minutách přehrabování v motoru řidič

oznámil, že musíme všichni vystoupit. Grover a já jsme vyšli ven spolu s ostatními.

Stáli jsme na státní silnici – na místě, jakého si

člověk ani nevšimne, pokud tady neuvízne. Na naší straně cesty nebylo nic než javory a odpadky z projíždějících aut. Na druhé straně, za čtyřmi pásy asfaltu lesknoucího se v poledním horku, stál staromódní stánek s ovocem.

Zboží vypadalo fakt dobře: bedny naložené kr

vavě rudými třešněmi a jablky, vlašskými ořechy a meruňkami, džbány jablečného moštu ve vaně plné ledu na nohách v podobě pařátů. Nebyli tam žádní zákazníci, jen tři staré dámy. Seděly v houpacích křeslech ve stínu javoru a pletly ten největší pár ponožek, jaký jsem v životě viděl.

Chci říct, že ty ponožky byly velké jako svetry,

ale přitom to vážně byly ponožky. Dáma napravo pletla jednu. Dáma nalevo pletla druhou. A ta uprostřed držela obrovský koš ocelově modré v l ny.

Všechny tři vypadaly hrozně staře. Měly bledé

obličeje vrásčité jako kůra ovoce a stříbrné vlasy svázané dozadu bílými šátky. Kostnaté paže jim trčely z vybledlých bavlněných šatů.

Nejdivnější bylo, že se dívaly přímo na mě.

Mrkl jsem na Grovera a chtěl k tomu něco po

znamenat, ale všiml jsem si, jak mu z tváře zmizela barva. Nos mu cukal.

„Grovere?“ oslovil jsem ho. „Hej, člověče –“

„Řekni mi, že se nedívají na tebe. Dívají se, že?“

„Jo. To je divné, ne? Myslíš, že by mi ty ponož

ky padly?“

„To není legrace, Percy. To není vůbec žádná

legrace.“

Stará žena uprostřed vytáhla obrovské nůžky –

zlaté a stříbrné, s dlouhými čepelemi, podobné nůž

kám na ovce. Slyšel jsem, jak Grover zatajil dech.

„Nastoupíme do autobusu,“ pobídl mě. „Pojď.“

„Cože?“ vyhrkl jsem. „Je tam nejmíň tisíc

stupňů.“

„Dělej!“ Otevřel dveře a vylezl nahoru, ale já

zůstal venku.

Staré dámy na druhé straně silnice mě pořád

pozorovaly. Ta prostřední přestřihla vlnu a já bych

přísahal, že jsem to šmik slyšel i přes čtyřproudo

vý provoz. Její dvě kamarádky smotaly ocelově

modré ponožky a já jen uvažoval, pro koho asi

jsou – jestli pro yettiho nebo pro godzillu.

V zadní části autobusu vytrhl řidič z motoru

velký kus kouřícího kovu. Autobus se otřásl a mo

tor znovu naskočil.

Cestující zajásali.

„Sakra práce!“ křikl řidič. Plácl čepicí do auto

busu. „Všichni nastupovat!“

Jakmile jsme se rozjeli, přepadla mě zimnice,

jako bych chytil chřipku.

Grover nevypadal o moc líp. Třásl se a zuby mu

d r kot a ly.

„Grovere?“

„No?“

„Co mi to zatloukáš?“

Otřel si čelo do rukávu košile. „Percy, cos viděl

tam u toho stánku s ovocem?“

„Myslíš ty staré dámy? Co je s nimi, kámo? Ne

jsou jako... paní Doddsová, že ne?“

Tvářil se dost divně, ale měl jsem pocit, že ty

ženy u ovocného stánku byly něco mnohem,

mnohem horšího než paní Doddsová. Řekl:

„Zkrátka mi pověz, cos viděl.“

„Ta prostřední vytáhla nůžky a odstřihla vlnu.“

Grover zavřel oči a prsty udělal gesto, jako by se

křižoval, ale nebylo to přesně ono. Bylo to něco

jiného, něco jakoby – staršího.


24

PERCY JACKSON

Pokračoval: „Viděls, jak přestřihla vlákno.“

„Jo. No a o co jde?“ Ale už když jsem to říkal,

věděl jsem, že jde o hodně.

„To není možné,“ zamumlal Grover. Začal se

kousat do palce. „Nechci, aby to bylo jako po

sledně.“

„Jaké posledně?“

„Vždycky šestá třída. Nikdy se nedostanou přes

šestku.“

„Grovere,“ vyjekl jsem, protože mě začínal fakt

děsit. „Co to meleš?“

„Nech mě doprovodit tě od autobusu domů.

Slib mi, že půjdeme spolu.“

Nedávalo mi to smysl, ale slíbil jsem mu to.

„To je nějaká pověra nebo co?“ zeptal jsem se.

Žádná odpověď.

„Grovere – to přestřižení vlny. Znamená to, že

někdo zemře?“

Podíval se na mě žalostně, jako by už v duchu

vybíral kytky, které by se mi hodily na rakev.


25

3

T

eď se musím přiznat: jakmile jsme

dojeli na autobusové nádraží, Grovera

jsem se zbavil.

Já vím, já vím. Nebylo to ode mě slušné. Ale

Grover mě děsil, díval se na mě, jako bych už byl mrtvý, a mumlal si: „Proč se to pořád stává?“ a „Proč to musí být pokaždé v šestce?“

Když byl Grover nervózní, vždycky musel na

záchod. Takže mě nepřekvapilo, že jakmile jsme vystoupili, vymámil ze mě slib, že na něj počkám, a namířil si to přímo na toaletu. Místo abych čekal, popadl jsem kufr, vyklouzl ven a chytil první taxík do města.

„Roh Východní stočtvrté a První,“ řekl jsem

řidiči. Pár slov o mé mámě, než ji poznáš.

Jmenuje se Sally Jacksonová a je to ten nejlepší

člověk na světě. To jenom potvrzuje mou teorii, že nejlepší lidi mívají příšernou smůlu. Její rodiče zemřeli při leteckém neštěstí, když jí bylo pět, a vychovával ji strýc, který se o ni moc nestaral. Chtěla se stát spisovatelkou a celou střední školu pracovala, aby si našetřila a mohla jít na vysokou s dobrou výukou tvůrčího psaní. Pak strýc dostal

rakovinu a ona musela poslední rok ze školy ode

jít a starat se o něj. Když zemřel, zůstala bez peněz,

bez rodiny a bez diplomu.

Jediná dobrá věc, jakou kdy zažila, bylo setkání

s mým tátou.

Já si na něj vůbec nepamatuju, jenom na nějaké

teplé světlo, možná z jeho úsměvu. Máma o něm

nerada mluvila, byla potom vždycky smutná.

Žádné fotky neměla.

Aby bylo jasno, oni nebyli manželé. Řekla mi,

že to byl bohatý a významný člověk a jejich vztah

byl tajný. Pak se jednoho dne vypravil přes Atlan

tik na nějakou důležitou cestu a už se nevrátil.

Ztratil se na moři, pověděla mi máma. Neum

řel. Ztratil se na moři.

Máma příležitostně pracovala, chodila do ve

černích kurzů, aby dokončila střední školu, a vy

chovávala mě sama. Nikdy si nepostěžovala ani se

nezlobila. Ani jednou. Ale já věděl, že to se mnou

neměla lehké.

Nakonec se provdala za Gabea Ugliana. Byl

příjemný asi tak prvních třicet vteřin po jejich

seznámení a pak se vybarvil jako prvotřídní

kretén. Už jako malý jsem mu začal říkat Smra

ďoch Gabe. Jo, je to tak. Ten chlap páchl jako

GROVER NEČEKANĚ

PŘIJDE O KALHOTY

3 Grover nečekaně přijde o kalhoty


26

PERCY JACKSON

plesnivá česneková pizza, zabalená do trenek po tělocviku.

Máma měla s námi dvěma dost těžký život. To,

jak s ní Smraďoch Gabe jednal, jak jsem s ním vycházel já... No, uděláš si obrázek z toho, jak jsem se vrátil domů. Vešel jsem do našeho malého bytu a doufal jsem, že máma se už vrátila z práce. Místo toho dřepěl v obýváku Smraďoch Gabe a mastil poker se svými kumpány. V televizi řval sportovní kanál a po celém koberci se povalovaly plechovky od piva.

Málem ani nezvedl oči a s cigárem v puse pro

cedil: „Tak jsi doma.“

„Kde je máma?“

„Maká,“ zavrčel. „Máš nějaký prachy?“

No prosím. Žádné Vítej zpátky. Rád tě vidím.

Jak ses měl posledního půl roku?

Gabe přibral. Vypadal jako mrož bez klů, na

vlečený v hadrech ze sekáče. Na hlavě měl celkem asi tak tři vlasy ulízané přes holou lebku, jako by ho to mohlo zkrášlit či co.

Vedl krám s elektronikou v Queensu, ale větši

nu času vysedával doma. Netuším, proč ho už dávno nevyhodili. Jenom bral prachy a utrácel je za doutníky, z jejichž smradu se mi obracel žaludek, a samozřejmě za pivo. Věčně do sebe lil pivo. Když jsem byl doma, čekal, že přispěju do jeho fondů pro hazard. Říkal tomu „tajemství mezi námi chlapy“. Myslel tím, že kdybych to prozradil mámě, vytluče ze mě duši.

„Žádný prachy nemám,“ oznámil jsem mu.

Gabe povytáhl mastné obočí.

Dokázal vyčenichat peníze jako policejní pes,

což mě překvapovalo, protože jeho vlastní puch překrýval všechno ostatní.

„Vzal sis z nádraží taxíka,“ prohlásil. „Nej

spíš jsi platil dvackou. Dostals zpátky šest nebo sedm babek. Když někdo čeká, že bude žít pod

touhle střechou, měl by taky solit. Nemám prav

du, Eddie?“

Eddie, správce bytového domu, si mě změřil,

jako by mě chápal. „No tak, Gabe,“ řekl. „Ten kluk

sotva přijel.“

„Nemám pravdu?“ opakoval Gabe.

Eddie se zakabonil do misky preclíků. Zbylí

dva chlápci si společně uprdli.

„Dobře,“ zamumlal jsem. Vylovil jsem z kapsy

svazek dolarů a hodil peníze na stůl. „Doufám, že

prohraješ.“

„Přišlo tvoje vysvědčení, chytrolíne!“ houkl za

mnou. „Já bych na tvém místě nebyl tak drzý!“

Zabouchl jsem za sebou dveře svého pokoje,

což vlastně nebyl můj pokoj. Během školního ro

ku to byla Gabeova „studovna“. Nestudoval nic

kromě starých motoristických časopisů, ale moc

rád házel moje věci do záchodu, nechával zabláce

né boty na okenním parapetu a dělal, co se dalo,

aby to tam zasmradil odpornou kolínskou, cigáry

a zvětralým pivem.

Položil jsem si kufr na postel. Domove, sladký

domove.

Gabeův smrad byl skoro horší než noční můry

o paní Doddsové nebo zvuk nůžek, kterými stará

dáma s ovocem přestřihla vlněné vlákno.

Jakmile jsem na to pomyslel, podlomila se mi

kolena. Vzpomněl jsem si na Groverův vyplašený

výraz a jak mě přiměl slíbit, že nepojedu domů

bez něj. Najednou mě zamrazilo. Cítil jsem, jako

by někdo – nebo něco – právě teď po mně slídilo,

možná už se to vleklo po schodech nahoru a rost

ly tomu hrozné dlouhé pařáty.

Pak jsem uslyšel mámin hlas. „Percy?“

Otevřela dveře ložnice a strach se rozplynul.

Máma dokáže zařídit, že mi je fajn, jenom tím, že

vejde do pokoje. Oči jí zářily a duhovky měnily

barvu ve světle. Její úsměv hřál jako peřina.

V dlouhých hnědých vlasech měla pár šedých

ZLODĚJ BLESKU

27

PERCY JACKSON

pramínků, ale nikdy jsem si nemyslel, že je stará. Když se na mě podívala, připadalo mi, jako by na mně viděla jenom to dobré, nic špatného. Nikdy jsem ji neslyšel zvýšit hlas ani říct někomu něco nepěkného, dokonce ani mně nebo Gabeovi.

„Ach, Percy.“ Pevně mě objala. „Nechce se mi

tomu věřit. Tys od Vánoc vyrostl!“

Červenobílomodrá pracovní uniforma jí voně

la po těch nejlepších věcech na světě: po čokoládě, lékořici a všech těch dobrotách, které prodávala v cukrárně na nádraží Grand Central. Přinesla mi velký pytel „vzorků zdarma“, jako pokaždé, když jsem se vrátil domů.

Sedli jsme si spolu na kraj postele. Pustil jsem

se do kyselých borůvkových tyčinek a máma mi prohrábla vlasy a chtěla vědět všechno, co jsem jí nenapsal v dopisech. O tom, že mě vyloučili, neřekla ani slovo. Nevypadala, že by jí to vadilo. Ale starala se, jestli jsem v pořádku. Vedl si její chlapeček dobře?

Říkal jsem, že mě udusí a aby mi dala pokoj

a tak, ale tajně jsem byl fakt moc, moc rád, že jsem s ní.

Gabe z vedlejšího pokoje zařval: „Hej, Sally –

co takhle fazolovou omáčku, co?“

Zatnul jsem zuby.

Moje máma je nejmilejší

ženská na světě. Měla si vzít

nějakého milionáře, ne takového pitomce, jako je

Gabe.

Kvůli ní jsem se snažil o svých posledních

dnech na akademii Yancy mluvit vesele. Pověděl

jsem jí, že mi to vyloučení moc neublížilo. Ten

tokrát jsem vydržel skoro celý rok. Získal jsem

nové kamarády. V latině jsem si vedl docela dob

ře. A upřímně, ty rvačky nebyly tak strašné, jak

tvrdí ředitel. Akademii Yancy jsem si oblíbil.

Vážně. Málem jsem přesvědčil sebe samého, že

jsem ten rok zvládl dobře. Když jsem pomyslel

na Grovera a na pana Brunnera, stahoval se mi

krk. Ani Nancy Bobofitová mi už nepřipadala

tak špatná.

Až do té exkurze do muzea...

„Co?“ zeptala se máma. Propichovala mě oči

ma, pokoušela se ze mě vytáhnout tajemství. „Ne

vyděsilo tě něco?“

„Ne, mami.“

Nebylo mi z té lži dobře. Chtěl jsem jí říct o pa

ní Doddsové a o třech starých dámách s vlnou, ale

připadalo mi, že by to znělo hloupě.

Našpulila rty. Věděla, že něco skrývám, ale

netlačila na mě.

„Mám pro tebe překvapení,“ uculila se. „Poje

deme k moři.“

Vyvalil jsem oči. „Do Montauku?“

„Na tři dny – do stejného srubu.“

„Kdy?“

Usmála se. „Jen co se převleču.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyl jsem s má

mou v Montauku už dvě poslední léta, proto

že Gabe prohlásil, že na to nemáme prachy.

Gabe se objevil ve dveřích a zavrčel:

„Co ta fazolová omáčka, Sally? Tys mě

neslyšela?“

Nejradši bych mu jednu vrazil, ale

podíval jsem se mámě do očí a pocho

pil jsem, že mi nabízí dohodu: ještě


ZLODĚJ BLESKU

29

chvilku mám být na Gabea příjemný. Jen do té doby, než se máma připraví k odjezdu do Montauku. A pak odtud vypadneme.

„Už jdu na to, zlato,“ řekla Gabeovi. „Jenom

jsme si povídali o tom výletu.“

Gabe přimhouřil oči. „O výletu? Chceš říct, žes

to myslela vážně?“

„Já to věděl,“ zamumlal jsem naštvaně. „Nene

chá nás odjet.“

„Jistěže ano,“ prohlásila máma klidně. „Tvůj

nevlastní otec si jen dělá starosti o peníze. To je všechno. Kromě toho,“ dodala, „Gabriel se nemusí spokojit jenom s fazolovou omáčkou. Udělám mu omáčku i s masem, že mu to vystačí na celý víkend. A s avokádovou pastou. A kysanou smetanou. Prostě se vším všudy.“

Gabe trochu roztál. „Takže ty prachy na ten vý

let... ty jdou z tvého fondu na šaty, je to tak?“

„Ano, miláčku,“ přikývla moje matka.

„A nebudeš se s mým autem nikam courat, jen

tam a zpátky.“

„Budeme moc opatrní.“

Gabe se poškrábal na dvojité bradě. „Když si

pospíšíš s tím jídlem... A když se kluk omluví, že mě vyrušil z pokeru, tak možná...“

Možná, kdybych tě nakopl do choulostivého mís

ta, pomyslel jsem si. Až bys týden pištěl jako holka.

Ale máminy oči mě varovaly, abych ho radši

neroz či loval.

Proč se vůbec dala dohromady s tímhle chlapem,

chtělo se mi zařvat. Proč se stará o to, co si myslí?

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem. „Je mi fakt lí

to, že jsem přerušil tvou ohromně důležitou partii pokeru. Hned se k ní, prosím, vrať.“

Gabe přimhouřil oči. Slepičí mozeček se nej

spíš pokoušel objevit v mém prohlášení něco kousavého.

„Jo, tak jo,“ usoudil nakonec.

Vrátil se ke kartám.

„Děkuju, Percy,“ řekla máma. „Až dojedeme

do Montauku, popovídáme si ještě o tom... o čems

mi zapomněl říct, ano?“

Chvíli jsem měl pocit, že jsem v jejích očích za

hlédl úzkost – stejnou úzkost, jakou jsem pozoro

val u Grovera během cesty autobusem – jako by

i máma cítila nějaký divný chlad ve vzduchu.

Ale pak se zase usmála a já si pomyslel, že jsem

se asi spletl. Prohrábla mi vlasy a šla připravit Ga

beovi omáčku.

Za hodinu jsme byli nachystaní k odjezdu.

Gabe si dal od pokeru pauzu, aby se mohl dí

vat, jak vleču máminy tašky do auta. V jednom

kuse remcal a skučel, že přijde na celý víkend o je

jí vaření – a o svou kraksnu Camaro z roku 1978,

o tu mu šlo hlavně.

„Na tom autě nebude ani škrábanec, chytrolí

ne,“ varoval mě, když jsem nakládal poslední taš

ku. „Ani jediný škrábaneček.“

Jako bych měl řídit já. Ve dvanácti letech. Ale

to bylo Gabeovi jedno. I kdyby se mu na kapotu

vydělal racek, vymyslel by, jak to svést na mě.

Díval jsem se, jak se táhne zpátky k našemu

činžáku, a rozčilil jsem se tak, že jsem udělal něco,

co nedokážu vysvětlit. Když Gabe vešel do dveří,

udělal jsem gesto, jaké jsem viděl u Grovera v au

tobusu, jakýsi pohyb rukou, který měl zažehnat

zlo. Sevřel jsem ruku na srdci a pak ji napřáhl ke

Gabeovi. Ochranné síto ve dveřích se za ním za

bouchlo tak prudce, že ho praštilo do zadku a po

strčilo ke schodišti tak rychle, jako by ho vystřelili

z děla. Možná to byl jenom vítr nebo rozbité pan

ty, ale už jsem se neobtěžoval to zjišťovat.

Nasedl jsem do auta a řekl mámě, ať šlápne na

plyn.

Pronajatý srub ležel na jižním pobřeží, daleko na

špičce Long Islandu. Byla to malá pastelová krabi

ce s vybledlý

mi závěsy, napůl

pohřbená v dunách.

V pro stěradlech byl věč

ně písek a ve skříních pavouci

a moře bylo většinou moc studené

na to, aby se v něm dalo plavat.

Miloval jsem to tam.

Do Montauku jsme jezdili, už když jsem byl

m a lý. A máma ještě déle. Nikdy to neřekla přímo, ale já věděl, proč je pro ni ta pláž důležitá. Na tom místě poznala mého tátu.

Jak jsme se blížili k Montauku, zdálo se, že má

ma mládne, roky starostí a práce jí mizely z tváře. Její oči nabíraly barvu moře.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist