načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pentagram - Jo Nesbo

Pentagram

Elektronická kniha: Pentagram
Autor:

V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná ze stropu něco kapat do hrnce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 449
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Marekors
Spolupracovali: z norského originálu ... přeložila Kateřina Krištůfková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-9705-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z řady detektivních románů současného norského autora, který v minulé knize Nemesis uvedl na scénu svérázného detektiva Harryho Hola. Profesionální život Harryho visí na vlásku. Honba za usvědčením proradného kolegy jej stála takřka kariéru a zcela mu zničila osobní život, nyní už zbývá pár detailů a on od policie odejde. Nejen to je důvodem Harryho náhlého alkoholového opojení. Z letargie jej vyburcuje až jeho šéf, který Harryho potřebuje u nového případu. Na něm má však hlavní hrdina spolupracovat se svým úhavním nepřítelem č. 1, jenž mu učiní nečekanou nabídku. Na policii je hlášeno násilné úmrtí mladé ženy, které byl ještě před samotnou vraždou odseknutý ukazováček. Ve chvíli, kdy se Holle a jeho kolega Tom Waaler vrhají na vyšetřování vraždy, dorazí na komisařství další špatná zpráva. Ze světa jako by se náhle ztratila Lisbeth, manželka známého uměleckého producenta Willyho Barliho, který zrovna chystá premiéru My Fair Lady. Hlavní roli měla hrát právě jeho nezvěstná žena. Netřeba dodávat, že ve stejnou dobu dorazí na policii v obálce useknutý prostředníček...

Popis nakladatele

V Oslu začíná období prázdnin a dovolených a město zasáhla vlna letních veder. V jednom bytě nedaleko hřbitova Našeho Spasitele začíná ze stropu něco kapat do hrnce s vařícími se bramborami. Ve vodě se tvoří drobné černé chuchvalce. Ve svém bytě v Sofiině ulici leží tou dobou na zemi Harry Hole – opilý, opuštěný a suspendovaný. Ve zběsilém, ale neúspěšném honu za usvědčením svého policejního kolegy Toma Waalera z vraždy zradil všechny své blízké. Za čtyři týdny bude bez práce. Vtom zvoní telefon. Šéf oddělení vražd povolává Harryho k podivnému nálezu – zavražděná žena s odseknutým prstem. Harry Hole dostává svůj poslední případ. Bude na něm pracovat společně s jediným kolegou, který právě nemá dovolenou, s Tomem Waalerem, jenž Harrymu učiní jistou nabídku. Vzápětí zmizí beze stopy Lisbeth, manželka známého producenta WillyhoBarliho, který chystá premiéru muzikálu My Fair Lady, v němž měla jeho žena hrát hlavní roli. A na policii dorazí v obálce useknutý prst. Stojí za Lisbethiným zmizením její manžel, jak tvrdí tzv. Holeův první zákon, anebo někdo jiný? Brzy se ukáže, že policie má co do činění se sériovým vrahem. Dokáže Harry rozluštit vzkazy a symboly, které vrah zanechává na místech činu, a dokáže zabránit dalším vraždám? Přijme nabídku Toma Waalera? A podaří se mu vrátit svůj osobní život k normálu? Harrymu začíná být pořádně horko…   O autorovi: Jo Nesbø (1960 v Oslu), současný norský spisovatel a hudebník, původním vzděláním ekonom a finanční analytik, zpočátku pracoval jako makléř a novinář. V roce 1997 odstartoval jeho literární dráhu kriminální román Flaggermusmannen  (Netopýří muž), první detektivka, v níž vystupuje osobitý a nekonvenční kriminalista Harry Hole. Kniha znamenala obrovský úspěch, Nesbø za ni obdržel Rivertonprisen, cenu udělovanou Klubem Riverton za nejlepší literární či dramatický počin s kriminální tematikou, a Glasnøkkelen – Skleněný klíč, skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román. Následovaly další knihy s HarrymHolem – 1998  Kakerlakkene (Švábi), 2000  Rødstrupe  (Červenka), 2002  Sorgenfri (Bezstarostná, česky vyšla jako Nemesis), 2003  Marekors (Pentagram), 2005  Frelseren   (Spasitel), 2007  Snømannen (Sněhulák) a 2009  Panserhjerte  (Pancéřové srdce). V roce 2008 publikoval Nesbø kriminální román s novým hlavním představitelem Rogerem Brownem, který vyšel pod názvem Hodejegerne  (Lovci hlav). Jo Nesbø píše také humorné knížky pro děti. Za své knihy získal kromě výše zmíněných cen řadu dalších literárních ocenění. Jeho knihy byly přeloženy do 35 jazyků a vyšly ve140 zemích světa. Jen ve čtyřapůlmilionovém Norsku se jich doposud prodalo jeden a půl milionu exemplářů.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Pentagram" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

fleet


Jo Nesbø

Pentagram



JO NESBØ

pentagram


Copyright © Jo Nesbø 2003

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2011

ISBN 978-80-87497-05-0


ČÁST I.



9

Kapitola 1

Pátek Vejce

Blokový dům byl postaven v roce 1898 na jílovité půdě,

která se na západní straně trochu sesedla, takže voda tek

la přes práh na té straně, kde byl závěs dveří, dál směrem

na západ. Stékala po podlaze ložnice a vytvářela na dubo

vých parketách mokrý čůrek, stále směrem na západ. Vpar

ketách byla prohlubeň, kde se čůrek na chviličku zastavil,

než ho postrčil zezadu další příliv vody, a pak pospíchal

jako bojácná krysa směrem k podlahové liště. Tam se voda

rozlévala na dvě strany, hledala a jaksi si očichávala místa

pod lištou, až našla skulinku mezi koncem parket a zdí. Ve

skulince ležela pětikoruna s vyraženým profilem krále Ola

va a letopočtem 1987, což byl rok předcházející roku, kdy

mince vypadla z kapsy tesaři. Jenže to bylo v době hospo

dářského růstu, bylo třeba bleskurychle vybudovat mnoho

podkrovních bytů a tesař se nenamáhal ji hledat.

Vodě netrvalo příliš dlouho najít si cestičku podlahou pod

parketami. Kromě průsaku v roce 1968, tedy ve stejném

roce, kdy dům dostal novou střechu, tu totiž prkenný záklop

ležel, vysychal a smršťoval se nepřetržitě od roku 1898,tak

že mezera mezi dvěma nejvzdálenějšími smrkovými prkny


10

teď byla skoro půlcentimetrová. Pod škvírou dopadala voda

na jeden z trámů, který ji odváděl dál směrem na západ

a do vnější zdi. Tam se voda vsakovala do vápenné omít

ky a malty, kterou před více než sto lety namíchal zedník

a otec pěti dětí Jacob Andersen. Stejně jako ostatní zední

ci v Oslu tehdejší doby si Andersen připravoval svoji maltu

a omítku. Nejenže používal vlastní, unikátní směsný poměr

vápna, písku a vody, nýbrž měl navíc jednu specialitu:koň

ské žíně a prasečí krev. Jacob Andersen se totiž domníval,

že žíně a krev dobře pojí a dodávají omítce větší pevnost.

Neměl to ze své hlavy, jak alespoň vyprávěl překvapeným

kolegům. Jeho skotský otec a dědeček používali tytéžsuro

viny z ovcí. A přestože se vzdal skotského příjmení a vzal

si příjmení svého zednického mistra, neviděl důvod, proč

by se měl vzdávat šestisetletých zkušeností. Někteří zedníci

se domnívali, že to je nemorální, jiní byli toho názoru, že je

spolčen s ďáblem, ale většina se mu jen vysmívala. Možná

právě jeden z oněch posledně jmenovaných uvedl v život

příběh, který, jak se ukázalo, se v tom vzkvétajícím měs

tě, jež se tehdy nazývalo Kristiania, uchytil. Jeden kočí ze

čtvrti Grünerløkka se oženil se svou sestřenicí z Värmlandu

a společně se přestěhovali do Plachetní ulice do jednopo

kojového bytu s kuchyní v jednom z blokových domů, na

jejichž výstavbě se Andersen podílel. První dítě tohoto man

želského páru přišlo bohužel na svět s tmavými kudrnami

a hnědýma očima a vzhledem k tomu, že oba manželé byli

světlovlasí a modroocí – a manžel byl navíc od přírodyžárli

vý – svázal muž jedné noci ženu, odvedl ji do sklepa a zazdil

ji tam. Stála tam svázaná a sevřená mezi dvěma vrstvami

zdiva a její křik efektivně tlumily silné zdi. Manžel si patrně

myslel, že se vlivem nedostatku vzduchu udusí, jenže po

kud zedníci něco uměli, pak zajišťovat dostatečné větrání.

Nakonec se ta ubožačka pustila do zdi holými zuby. Amož

ná by to mělo výsledky vzhledem k tomu, že Skot Andersen

používal krev a žíně, a proto se domníval, že může ve směsi


11

ušetřit na dražším vápně, kvůli čemuž byly jeho zdiporéznější a nyní se pod náporem silných värmlandských zubů

rozpadaly. Jenže ženina lačnost po životě bohužel způsobila, že si nabírala do úst příliš velké kusy malty a cihel.Nakonec je nedokázala ani rozkousat, ani spolknout, ani vylivnout a písek, drobné kamínky a kousky vypálené hlíny

jí ucpaly průdušnici. Zmodrala v obličeji, srdce jí začalo bít

pomaleji a nakonec přestala dýchat.

Jak by většina lidí řekla, byla mrtvá.

Jenže podle legendy chuť prasečí krve způsobila, že si ta nešťastnice myslela, že je stále naživu. A díky tomu najednou bez potíží vyklouzla z lana, jímž byla svázaná,prosmykla se zdí a začala znovu chodit. A někteří starší lidé večtvrti Grünerløkka si dodnes pamatují z dětství příběh o ženě s prasečí hlavou obcházející okolí s nožem v ruce auřezávající hlavičky malým dětem, které byly pozdě večer ještěvenku, protože aby úplně nezmizela, potřebovala cítit v ústech chuť krve. Nicméně jen málokdo znal jméno onoho zedníka, a tak zedník Andersen dál nezdolně vyráběl svou speciální maltovou směs. Když tři roky poté, co dozdil blokový dům, kde teď teče voda, spadl z lešení a zanechal po sobě dvě stě korun a kytaru, chybělo ještě skoro sto let do doby, než začali zedníci používat ve svých cementových směsíchumělá, žíním podobná vlákna a než v jedné milánské laboratoři zjistili, že zdi v Jerichu byly zpevněny krví a velbloudími žíněmi.

Většina vody se nicméně nevsakovala do zdi, nýbržstékala dolů. Protože voda, zbabělost a chtíč si vždy hledajínejnižší bod. První vodu pohltila hrudkovitá práškovitá povalová hlína mezi trámy, jenže vody přitékalo stále víc a hlína se nasákla, voda jí pronikla a promáčela vydání Aftenposten ze dne 11. července 1898, které hlásalo, že konjunktura ve stavební branži patrně nyní dosáhla vrcholu a že bezskruulózní spekulanty s nemovitostmi snad teď čekají horší časy. Na straně tři stálo, že policie stále nemá žádné stopy v případu vraždy mladé švadleny, která byla nalezenaminulý týden ubodaná v koupelně. V květnu byla u řeky Akerobjevena dívka zavražděná a zohavená podobným způsobem, ale policie nechce odpovědět na to, zda spolu oba případy souvisí.

Voda stékala z novin, protékala prkenným záklopem pod nimi a kapala na vnitřní stranu olejem napuštěnéhotextilního podhledu. Protože ten byl v souvislosti s průsaky v roce 1968 proděravěn, kapala voda těmito otvory a vytvářela kapky, jež se držely pevně tak dlouho, dokud neztěžkly natolik, že zemská přitažlivost překonala přilnavost; pak se pustily a padaly volným pádem tři metry a osmdesátcentimetrů. Tam voda přistávala. Ve vodě. Vibeke Knutsenová silně potáhla z cigarety a vyfoukla kouř otevřeným oknem ve čtvrtém patře. Bylo odpoledne, teplý vzduch stoupal z rozpáleného asfaltu na dvoře a odnášel s sebou kouř o kousek výš podél bledě modré fasády, kde se rozplýval. Zpoza druhé strany střechy byly slyšet zvuky nějakého auta na obvykle velmi frekventované Ullevålské ulici. Jenže teď byla doba dovolených a město se téměřvylidnilo. Na parapetu ležela moucha a všech šest nohou jítrčelo do vzduchu. Neměla dost rozumu na to, aby odletěla z toho vedra. V části bytu obrácené do Ullevålské ulice bylo chladněji, ale Vibeke Knutsenová neměla ráda ten výhled. Hřbitov Našeho Spasitele. Plný slavných lidí. Mrtví slavní lidé. V přízemí se nacházel obchod, kde prodávali„pomníky“, jak stálo na vývěsním štítě, to znamená náhrobky. Tomu se nepochybně říká být nablízku trhu.

Vibeke Knutsenová si opřela čelo o chladné okenní sklo.

Byla ráda, když nastala vedra, ale její radost rychlevyprchala. Už teď se jí stýská po chladnějších nocích a lidech na ulicích. Dneska zašlo do galerie pět zákazníků před obědem a tři po obědě. Vykouřila z čiré nudy jeden a půl krabičky cigaret, začalo jí bušit srdce a měla tak podrážděný krk, že když zavolal šéf, aby se jí zeptal, jak to jde, nemohla skoro ani mluvit. Nicméně sotva došla domů a dala vařitbrambory, už cítila, jak ji znovu přepadá chuť.

Vibeke Knutsenová přestala kouřit poté, co před dvěma roky potkala Anderse. Nežádal ji o to. Naopak. Při jejichsetkání na Gran Canaria si dokonce u ní vyžebral cigaretu. Jen tak pro legraci. A když spolu začali pouhý měsíc po návratu do Osla bydlet, pronesl jako jednu z prvních věcí to, žetrochu pasivního kouření snad jejich vztah snese. A že vědci zabývající se výzkumem rakoviny určitě přehánějí. Den nato se rozhodla. O pár dní později se zmínil u večeře, že už ji dlouho neviděl s cigaretou, a ona odpověděla, že vlastně nikdy nebyla silný kuřák. Anders se usmál, naklonil se přes stůl a pohladil ji po tváři.

„Víš co, Vibeke? Měl jsem ten pocit celou dobu.“

Uslyšela, jak to v hrnci za ní zabublalo, a podívala se na cigaretu. Ještě tři šluky. Potáhla poprvé. Nechutnalo to nijak.

Ani si nevzpomíná, kdy opět propadla kouření. Možná loni, asi v té době, kdy Anders začal jezdit na dlouhéslužební cesty. Nebo začátkem roku, kdy už pracoval přesčasskoro každý večer? Bylo to proto, že je nešťastná? Je nešťastná? Nikdy se nehádali. Jenže spolu taky skoro nespali, ačkoli to bylo kvůli tomu, že Anders tolik pracuje, jak prohlásil, a tím tu debatu ukončil. Ne že by jí to nějak zvlášť chybělo. Když spolu zřídka s vlažným zájmem souložili, připadalo jí, jako by Anders ani nebyl přítomen. A nakonec zjistila, že u toho nemusí být přítomná ani ona.

Ale nikdy se nehádali. Anders neměl rád, pokud někdo zvyšoval hlas.

Vibeke se podívala na hodinky. Čtvrt na šest. Kde je?Jestliže měl přijít pozdě, dával jí to alespoň vždycky vědět. Típla cigaretu, nechala ji spadnout do dvora, otočila se kesporáku a podívala se na brambory. Do největšího z nich zapíchla vidličku. Jsou skoro hotové. Na bublající hladině plavaloněkolik malých černých chuchvalců. Zvláštní. Jsou z brambor, nebo z hrnce?

Právě se snažila vzpomenout si, co v hrnci vařilanaposledy, a vtom se otevřely vchodové dveře. Z chodby uslyšela sípavý dech a zvuk skopávaných bot. Anders došel do kuchyně a nahlédl do lednice.

„Co máme?“ zeptal se.

„Karbanátky.“

„Aha...“ Tón hlasu mu na konci stoupl a vytvořil otazník, o kterém věděla, co asi znamená. Už zase maso? Neměli bychom mít trochu častěji rybu?

„To bude dobrota,“ pronesl bezvýrazně a naklonil se nad brambory.

„Cos dělal? Jsi úplně propocený.“

„Nemůžu jít večer na trénink, tak jsem jel na kole nahoru k Sognsvann a zpátky. Co jsou ty chuchvalce ve vodě?“

„Nevím,“ odpověděla Vibeke. „Všimla jsem si jich až teď.“

„Nevíš? Copak ses kdysi málem nestala kuchařkou?“

Bleskurychle popadl jeden z chuchvalečků mezi palec a ukazováček a strčil si prsty do pusy. Vibeke zírala na jeho zátylek. Na prořídlé hnědé vlasy, které jí zpočátku připadaly tak krásné. Upravené a přiměřeně dlouhé. S pěšinkou na straně. Vypadal tak spořádaně. Na mnohé působil jakočlověk s budoucností.

„Jak to chutná?“ zeptala se.

„Nijak,“ odpověděl ještě stále nakloněný nad sporák. „Jako vejce.“

„Vejce? Ale já jsem ten hrnec myla...“

Najednou se zarazila.

Anders se otočil. „Co je?“

„Něco tu... kape,“ ukázala na jeho hlavu.

Svraštil čelo a zvedl ruku k zátylku. Pak oba jako na povel zaklonili hlavy a podívali se na strop. Na bílém podhledu visely dvě kapky. Vibeke, která byla mírně krátkozraká, by je sotva viděla, pokud by byly čiré. Jenže nebyly.

„Vypadá to, že Camilla tam má potopu,“ konstatovalAnders. „Dojdi na ni zazvonit, já seženu domovníka.“

Vibeke zamžourala ke stropu. A pak dolů na chuchvalce v hrnci.

„Proboha,“ šeptla a cítila, jak se jí znovu rozbušilo srdce.

„Co je?“ zeptal se Anders.

„Dojdi pro domovníka. Pak spolu zazvoňte u Camilly. Já zatím zavolám policii.“

Kapitola 2

Pátek Seznam dovolenkářů

Hlavní sídlo osloského policejního ředitelství na Grønlandu

se nacházelo na vyvýšenině táhnoucí se od Grønlandusměrem ke čtvrti Tøyen a byl odsud výhled na východní část

vnitřního centra. Byla to budova ze skla a z oceli,dokončená v roce 1978. Nikam se nenakláněla, stála naprosto rovně

a kancelář Telje Torp Aasen A R C H I T E KT I za ni obdržela

cenu. Pracovníkovi telekomunikací, který pokládal kabely ve

dvou dlouhých kancelářských křídlech o sedmi a devítipodlažích, byl přiřčen invalidní důchod a od otce se mu dostalo

spršky nadávek, když spadl z lešení a zlomil si páteř.

„Celých sedm generací jsme byli zedníci a balancovali jsme mezi nebem a zemí, dokud nás zemská přitažlivost nepřipoutala k zemi. Můj dědeček se pokusil tomu prokletí uniknout, ale ono ho pronásledovalo i přes Severní moře. Takže ten den, kdy ses narodil, jsem sám sobě slíbil, že tebe nesmí potkat takový osud. Myslel jsem si, že jsem todokázal. Pracovník telekomunikací. Co má ksakru pracovníktelekomunikací co dělat šest metrů nad zemí?“

A mědí právě v těch kabelech, které syn položil, proběhl ten den signál z operační centrály přes stropy vylitéprefabrikovanou cementovou směsí nahoru do kanceláře Bjarneho Møllera, šéfa oddělení vražd, v šestém patře, kde právě Møller uvažoval o tom, jestli se těší na nastávající dovolenou s rodinou na chatě, kterou si pronajali v Osu nedaleko Bergenu, nebo jestli se toho děsí. Os v červenci znamenal s vysokou pravděpodobností naprosto příšerné počasí. Teď by Bjarne Møller rád vyměnil vlnu veder hlášenou v Oslu za trochu přeháněk. Jenže zabavit dva velmi energické chlapce ve slejváku za pomoci pouhého balíčku karet, v nichž chybí srdcový kluk, to bude asi oříšek.

Bjarne Møller poslouchal hlášení, přitom si protahoval dlouhé nohy a drbal se za uchem.

„Jak to zjistili?“ zeptal se.

„Prosakovalo to k sousedům,“ odpověděl hlas z operační centrály. „Domovník a soused tam zvonili, nikdo neotevřel, ale dveře nebyly zamčené, tak vešli dovnitř.“

„Fajn. Pošlu tam dva svoje lidi.“

Møller zavěsil, povzdechl si a projížděl prstem seznam lidí ve službě, ležící pod plastovou podložkou na psacím stole. Polovina oddělení je pryč. Tak je to v době dovolenýchkaždý rok. Aniž by to znamenalo, že by se obyvatelé Osla ocitali ve zvláštním nebezpečí, neboť místní zločinci patrně také dávali přednost troše volna v červenci, který představoval očividně mrtvou sezonu, co se týče trestných činů spadajících pod oddělení vražd.

Møllerův prst se zastavil u jména Beáty Lønnové. Vyťukal číslo oddělení kriminalisticko-technické expertizy vKjølberské ulici. Nikdo to nebral. Počkal, dokud hovor nepřeskočil na ústřednu.

„Beáta Lønnová je v laboratoři,“ informoval ho vysoký hlas.

„Tady je Møller z oddělení vražd. Spojte mě s ní.“

Čekal. Karl Weber, nedávno penzionovaný šéf oddělení kriminalisticko-technické expertizy, přetáhl Beátu Lønnovou z oddělení loupežných přepadení na technické. Møller to považoval za další důkaz neodarwinistické teorie o tom, že jedinou hnací silou individua je snaha předat dálvlastní geny. A Weber se očividně domníval, že těch má Beáta Lønnová spoustu. Na první pohled působili Karl Weber a Beáta Lønnová dost rozdílně. Weber byl morous acholerik, Lønnová byla tichá našedlá myška, která se odchvíle, co opustila policejní akademii, červenala, kdykoli na ni někdo promluvil. Ale policejní geny měli shodné. Jejich geny byly onoho zapáleného typu a způsobovaly, že pokud oba ucítili kořist, dokázali všechno a všechny vytěsnit a soustředit se výhradně na jedinou stopu, jedinou indicii, jedinou videonahrávku, jediný vágní popis, dokud to nakonec nezačalo dávat tak či onak smysl. Několik zlých jazyků tvrdilo, že Weber a Lønnová patří do laboratoře a ne mezi lidi, kde je pro kriminalisty nauka o člověkunavzdory všemu důležitější než otisky bot a uvolněné vlákno z bundy.

Weber a Lønnová s nimi byli zajedno, co se laboratoře týkalo, ale nikoli v tom, co se týkalo otisků bot a uvolněných vláken.

„Lønnová.“

„Dobrý den, Beáto. Tady Bjarne Møller. Neruším?“

„To tedy ano. Co se děje?“

Møller jí to stručně vysvětlil a sdělil jí adresu.

„Pošlu tam taky dva svoje lidi,“ dodal.

„Koho?“

„Uvidím, koho najdu. Jsou dovolené, víte.“

Møller zavěsil a dál jel prstem po seznamu.

Zastavil se u Toma Waalera.

Kolonka pro datum dovolené byla prázdná. To Bjarneho Møllera nepřekvapovalo. Občas se zdálo, že si snad vrchní komisař Tom Waaler nikdy nebere dovolenou, ano, že možná dokonce ani nespí. Jako kriminalista představoval na oddělení vražd jeden ze dvou trumfů. Vždy na místě, vždy připraven a téměř vždy dobré výsledky. A na rozdíl od toho druhého kriminalistického esa byl Tom Waaler spolehlivý, měl naprosto bezchybnou pověst a všichni si ho vážili.Krátce řečeno: ideální podřízený. A vzhledem k jeho neoddiskutovatelným řídicím schopnostem karty také předpovídaly, že až nastane správný čas, převezme po Møllerovi vedení a stane se šéfem oddělení vražd.

Møllerův vyzváněcí tón pronikal příčkami.

„Waaler,“ pronesl znělý hlas.

„Møller. Máme...“

„Okamžik, Møllere. Jen ukončím druhý hovor.“

Bjarne Møller čekal a přitom bubnoval prsty do desky stolu. Tom Waaler by se mohl stát vůbec nejmladším šéfem oddělení vražd. Byl to snad právě jeho věk, co v Møllerovi občas vyvolávalo jistý neklid při pomyšlení na odpovědnost, která měla být právě Tomovi postoupena? Nebo to snad byly ty dvě střelecké epizody? Dvakrát sáhl vrchní komisař během zatýkání po zbrani a jako jeden z nejlepších střelců ve sboru se v obou případech trefil přesně. Jenže Møllervěděl, že právě ony dvě epizody mohou nakonec paradoxně ovlivnit volbu nového šéfa odělení vražd v Tomův prospěch. Policejní inspekce neodhalila během šetření nic, co bymohlo naznačovat, že Tom Waaler nestřílel v sebeobraně, naopak došla k závěru, že v obou případech projevil Waaler v kritických situacích dobrý úsudek a ráznost.

„Omlouvám se, Møllere. Mobil. Co byste potřeboval?“

„Máme tu případ.“

„Konečně.“

Zbytek hovoru byl vyřízen v deseti vteřinách. Teď užzbýval jen poslední člověk.

Møller pomýšlel na strážmistra Halvorsena, jenže na seznamu stálo, že je na dovolené doma ve Steinkjeru.

Projížděl sloupec dál. Dovolená, dovolená, nemoc.

Šéf oddělení vražd ztěžka vzdychl, když se jeho prst zastavil u jména, o němž doufal, že se mu vyhne.

Harry Hole.

Osamělý vlk. Pijan. Enfant terrible jeho oddělení. Ale – kromě Toma Waalera – nejlepší kriminalista v šestce. Kdyby toho nebylo a také kdyby nebylo skutečnosti, že si Bjarne Møller v průběhu let vypěstoval perverzní zálibu vpokládání hlavy na špalek kvůli tomu problémovému policistovi se sklony k alkoholismu, byl by Harry Hole už dávno ze sboru pryč. Normálně by byl Harry Hole první, komu by volal azadal mu tu práci, jenže situace nebyla normální.

Nebo přesněji řečeno: byla ještě nenormálnější než obvykle.

Vyhrotilo se to před čtyřmi týdny. Poté, co Hole loni v zimě znovu otevřel starý případ vraždy Ellen Gjeltenové, své nejbližší kolegyně, která byla ubita u řeky Aker, ztratilzájem o všechny ostatní případy. Problém byl v tom, že případ Ellen byl dávno objasněn. Jenže Harry stále více podléhal jisté mánii a Møller začal upřímně řečeno mít obavy o jeho duševní rovnováhu. Vyostřilo se to před měsícem, kdy se u něj Harry zjevil s konspiračními teoriemi, z nichž Møllerovi vstávaly vlasy na hlavě. Jenže když došlo na věc, neměl nic, co by mohlo dokázat jeho fantastické obžaloby vůči Tomovi Waalerovi nebo jim alespoň dodat na větší pravděpodobnosti.

A pak Harry prostě zmizel. Po několika dnech zavolal Møller do hostince U Schrøderů a dozvěděl se to, čeho se obával: že do toho Harry zase spadl. Møller uvedl uHarryho jména na seznamech, že má dovolenou, aby tak zakryl jeho absenci. Ještě jednou. Harry o sobě zpravidla dával po týdnu vědět. Teď uplynuly týdny čtyři. Dovolená skončila.

Møller se podíval na telefonní sluchátko, vstal a došel k oknu. Bylo půl šesté, a přesto byl park před policejním ředitelstvím téměř liduprázdný, jen sem tam vzdoroval vedru nějaký uctívač slunce, který zůstal ve městě. Na ulici Grønlandsleiret sedělo osaměle pod markýzami společně se svou zeleninou pár majitelů obchůdků. Dokonce i auta – navzdory nulovému provozu – jela pomaleji. Møller siuhla

21

dil vlasy vzad, zvyk, který ho provázel celý život, ale o němž

jeho manželka tvrdila, že by se ho teď měl zbavit, jinak ho

budou lidé podezřívat, že si dělá přehazovačku. Opravdu

nemá jinou alternativu než Harryho? Møller sledoval něja

kého muže vrávorajícího ulicí Grønlandsleiret. Tipoval, že to

zkusí u Havrana. Tipoval, že ho vyhodí. Tipoval, že skončí

u Boxera. Na stejném místě, kde byla učiněna jasná tečka za

Elleniným případem. A možná i za policejní kariérouHarry

ho Holea. Møller byl pod tlakem, brzy se bude muset roz

hodnout, co udělá s problémem Harry. Jenže to je záležitost

budoucnosti, teď tu má tenhle případ.

Møller zvedl sluchátko a pomyslel si, že se chystá nasadit

Harryho a Toma Waalera společně na jeden případ. Doba

dovolených je pěkné svinstvo. Z budovy policejníhoředitel

ství vylétl elektrický impulz a telefon začal vyzvánět kdesi,

kde panoval chaos. V bytě v Sofiině ulici.

Kapitola 3

Pátek Probuzení

Ještě jednou vykřikla a Harry Hole otevřel oči.

Slunce probleskovalo mezi líně povlávajícími závěsy a skřípot brzdící tramvaje na ulici Pilestredet pomalu dozníval. Harry se pokusil zorientovat se. Leží na podlaze ve vlastním obýváku. Oblečený, ne-li dokonce slušně oblečený. Ne-li živý, pak naživu.

Obličej mu jako vlhké šminky pokrýval pot a srdce mu poskakovalo lehce a hekticky jako pingpongový míček na cementové podlaze. S hlavou to bylo horší.

Harry na chviličku zaváhal, než se rozhodl dál dýchat. Strop a zdi kolem rotovaly, jenže v bytě nebyl jediný obrázek, jediný lustr, jehož by se mohl pohled zachytit. Koutkem oka zahlédl polici na knihy Ivar, opěradlo židle a zelenýkonferenční stolek z obchodu Elevator. V každém případě už tedy nemusí dál snít.

Zase ta stará známá noční můra. Jako přibitý, neschopný se pohnout se snažil bezmocně zavřít oči, aby se nemusel dívat na její ústa otevřená a zkroucená v němém výkřiku. Ty velké, prázdně zírající oči s němou obžalobou. Když byl malý, bývala to jeho mladší sestra Ses. Teď je to EllenGjeltenová. Dřív bývaly výkřiky němé, nyní znějí jako naříkající brzdy. Nevěděl, co je horší.

Harry ležel naprosto tiše a zíral mezi závěsy na sálající slunce visící nad ulicemi a blokovými domy čtvrti Bislett. Letní ticho narušovala pouze tramvaj. Harry nemrkal. Jen zíral, dokud se slunce nezměnilo ve žluté pulzující srdce na tenké mléčně modré membráně pumpující vedro. Když byl malý, říkávala mu matka, že dětem, které se dívají přímo do slunce, vypálí paprsky zrak a budou muset chodit po zbytek života každý den se sluncem v hlavě. Právě o to se snažil. Slunce v hlavě, které vypálí všechno ostatní. Jako třebaobrázek Elleniny roztříštěné lebky ve sněhu u řeky Aker a stín vznášející se nad celým případem. Tři roky se ten stín snažil polapit. Jenže ani to nedokázal. A právě když si myslel, že ho má, šlo všechno do hajzlu. Nedokázal nic.

Ráchel...

Harry opatrně zvedl hlavu a podíval se na černé, mrtvé oko telefonního záznamníku. Záznamník neprojevil známky života po celé ty týdny, které uplynuly od doby, kdy se vrátil domů ze schůzky s šéfem kriminálky a Møllerem u Boxera. Nejspíš i tohle slunce vypálilo.

Krucinál, tady je teda vedro!

Ráchel...

Už si vzpomíná. V jednom okamžiku se v tom snu obličej změnil a získal Rácheliny rysy. Ses, Ellen, matka, Ráchel. Ženské obličeje. Jako v jediném konstantně tepajícím, pulzujícím pohybu se všechno změnilo a splynulo v jedno.

Harry zasténal a nechal hlavu opět klesnout na parkety. Zahlédl nad sebou láhev balancující na okraji stolu. Jim Beam z Clermontu, Kentucky. Obsah byl pryč. Vypařil se, rozplynul se. Ráchel. Harry zavřel oči. Nic se nevrátilo.

Netušil, kolik je hodin, jen to, že už je hodně. Nebo málo. Že je to každopádně nesprávná doba k probuzení. Nebo lépe řečeno ke spánku. V tuhle denní dobu by měl člověk dělat něco jiného. Měl by pít.

Harry se vyhrabal do kleku.

V kalhotách mu něco vibrovalo. Tohle ho vzbudilo, teď to cítí. Zavřený noční motýl, který zoufale třepotá křídly. Sáhl do kapsy a vytáhl mobilní telefon. Harry kráčel pomalými kroky směrem ke čtvrti St.Hanshaugen. Bolest hlavy mu tlačila na zadní stranu očních bulv.Adresa, kterou mu dal Møller, byla v docházkové vzdálenosti, Harry si cákl trochu vody do obličeje, v jedné z láhví veskříňce pod dřezem našel hlt whisky a doufal, že procházka mu pročistí mozek. Minul Underwater. Od šestnácti do tří, od šestnácti do jedné v pondělí, v neděli zavřeno. Sem obvykle moc nechodil vzhledem k tomu, že hostinec U Schrøderů, kde byl štamgastem, ležel v paralelní ulici, jenže jako většina alkoholiků měl Harry v mozku místo, kam se automaticky ukládala otevírací doba náleven.

Zašklebil se na svůj odraz v ušmudlaných okenníchtabulkách. Někdy příště.

Na rohu zabočil doprava do Ullevålské ulice. Neradchodil Ullevålskou. Byla to ulice pro auta, ne pro lidi. Tonejlepší, co dokázal o Ullevålské ulici říct, bylo to, že pravýchodník poskytuje ve dnech, jako je tento, trochu stínu.

Harry zastavil před blokovým domem s číslem, které mu bylo řečeno, a přejel ho pohledem.

V přízemí se nacházela prádelna s červenými pračkami. Na skle byla pověšena cedulka s informací o tom, že jeotevřeno každý den od 8.00 do 21.00 a že nyní nabízejí dvacetiminutové sušení za sníženou cenu třiceti korun. Vedle otáčejícího se bubnu seděla tmavá žena v šálu a zírala do prázdna. S prádelnou sousedila výloha s náhrobky a ještě dále visel zelený neonový štít s nápisem KEBAB nadprostorem, který byl zároveň rychlým občerstvením a obchodem s potravinami. Harry klouzal pohledem po špinavé fasádě. Nátěr na starých oknech byl rozpraskaný, ale arkýřová okna ve střeše naznačovala, že nad čtyřmi běžnými podlažími se nacházejí nové podkrovní byty. A nad nově instalovanými zvonky vedle rezavých železných vrat byla namontovánakamera. Peníze z bohatší západní části města pomalu, ale jistě plynou i do chudších východních čtvrtí. Zazvonil nanejhořejší zvonek, kde stálo „Camilla Loenová“.

„Ano?“ ozvalo se v reproduktoru.

Møller ho varoval, přesto sebou Harry trhl, když uslyšel Waalerův hlas.

Harry se pokusil odpovědět, ale nedokázal z hlasivekvyloudit zvuk. Odkašlal si a učinil nový pokus.

„Hole. Otevřete.“

Vrata zabzučela a Harry uchopil studenou, drsnou kliku z černého železa.

„Ahoj!“

Harry se otočil.

„Ahoj, Beáto.“

Beáta Lønnová byla trochu menší než průměrné postavy, měla krátké středně světlé vlasy, modré oči a nebyla ani ošklivá, ani hezká. Shrnuto: na Beátě Lønnové toho nebylo moc nápadného. S výjimkou oblečení: bílá kombinéza přiomínající skafandr.

Harry jí přidržel vrata, aby mohla dovnitř procpat dvakovové kufry.

„Zrovna jsi přišla?“

Když ho míjela, snažil se nedýchat přímo na ni.

„Ne. Musela jsem ještě dojít do auta pro zbytek věcí. Už jsme tady půl hodiny. Někde ses praštil?“

Harry si přejel prstem po strupu na nose.

„Očividně.“

Následoval ji dalšími dveřmi vedoucími ke schodišti.

„Tak co tam nahoře máme?“

Beáta postavila kufry před zelené dveře výtahu a rychle na něj pohlédla.

„Myslela jsem si, že jednou z tvých zásad je nejdřív sepodívat a až pak se ptát.“ Stiskla přivolávač.

Harry přikývl. Beáta Lønnová patřila k té části lidstva,která si pamatuje všechno. Dokázala oddrmolit detaily kriminálních případů, které on sám už dávno zapomněl a které se staly v době, kdy ještě chodila na policejní akademii.Navíc měla neobvykle dobře vyvinutý gyrus fusiformis – tu část mozku, co si pamatuje obličeje. Psychologové ji podrobili testování a byli z toho úplně paf. Ještě aby si nepamatovala to málo, co ji stihl naučit, když spolu loni pracovali na sérii loupežných přepadení.

„Při prvním příchodu na místo činu chci být co nejvícotevřený vlastním dojmům, ano,“ odvětil Harry a trhl sebou, když se dal výtahový stroj náhle do pohybu. Začal pokapsách hledat cigarety.

„Jenže si nemyslím, že bych právě tenhle případ dostal na starost.“

„Proč ne?“

Harry neodpověděl. Vytáhl z levé kapsy kalhotpomačkanou krabičku cigaret značky Camel a vyklepl z ní zlomenou cigaretu.

„Ano, už si vzpomínám,“ usmála se Beáta. „Říkal jsi na jaře, že pojedete na dovolenou. Do Normandie, viď? Ty šťastlivče...“

Harry si vsunul cigaretu mezi rty. Chutnala hnusně. A jeho bolestem hlavy nejspíš taky nijak neprospěje. Pomohla by jediná věc. Zamžoural na hodinky. Pondělí. Od šestnácti do jedné.

„Z Normandie sešlo,“ odtušil.

„Cože?“

„Ne, kvůli tomu to není. Je to kvůli tomu, že ten případ má na starosti tamten nahoře.“

Harry silně potáhl z cigarety a pokývl vzhůru.

Beáta se na něj dlouze zadívala. „Dej si pozor, aby se z toho nestala posedlost, Harry. Nech to plavat.“

„Nech to plavat?“

Harry vyfoukl kouř.

„Ubližuje lidem, Beáto. Ty bys to přece měla vědět.“

Beáta vmžiku zrudla.

„Tom a já jsme prožili krátký románek, to je všechno,Harry.“

„Nebylo to v té době, kdy jsi chodila s modřinami na krku?“

„Harry! Tom mě nikdy...“

Beáta náhle zmlkla, když si uvědomila, že zvýšila hlas. Ozvěna rozhovoru se rozléhala chodbou, ale přehlušil jivýtah, který před nimi zastavil s tlumeným zaduněním.

„Nemáš ho rád. Takže si něco namlouváš. Tom má jisté kladné stránky, které neznáš.“

„Hm.“

Harry típl cigaretu o zeď, Beáta zatím otevřela dveřevýtahu a nastoupila.

„Ty se mnou nepojedeš nahoru?“ zeptala se a hleděla na Harryho, který stál před výtahem s pohledem strnuleupřeným na cosi. Výtah. Má za dveřmi zatahovací mříž. Jednoduchá černá železná mříž, kterou člověk odsune a pak ji za sebou zasune, aby se výtah rozjel. A zase ten křik. Němý. Cítil, jak mu po celém těle vyráží pot. Hlt whisky nestačil. Ani náhodou.

„Děje se něco?“ zeptala se Beáta.

„Kdepak,“ zachraptěl Harry. „Jen nemám rád tyhle staré výtahy. Půjdu po schodech.“

28

Kapitola 4

Pátek Statistika

Blokový dům měl opravdu podkrovní byty, dva. Dveřejedno

ho z nich byly otevřené, ale přelepené oranžovou policejní

plastovou páskou napnutou mezi zárubněmi. Harry pod ni

sklonil svých sto devadesát pět centimetrů, a když se na druhé

straně vztyčil, musel rychle popojít, aby neztratil rovnováhu.

Ocitl se uprostřed obývacího pokoje s dubovými parketami,

se zkoseným stropem a střešními okny. Bylo tady vedro jako

v sauně. Byt byl mrňavý a minimalisticky zařízený, přesně jako

jeho vlastní byt, jenže tady podobnost také končila. V tomhle

bytě stála nejnovější pohovka z designového obchodu sná

bytkem Hilmers Hus, konferenční stolek R. O. O. M. a malý

patnáctipalcový televizor Philips v ledově modrém průhled

ném plastu, ladící se stereosoupravou. Harry vidělotevřený

mi dveřmi do kuchyně a ložnice. To bylo vše. A panovalo tady

zvláštní ticho. U dveří do kuchyně stál uniformovaný policista

se založenýma rukama, pohupoval se na podpatcích, potil

se a s povytaženým obočím pozoroval Harryho. Když Harry

sáhl po služebním průkazu, zavrtěl s úšklebkem hlavou.

Všichni na mě hledí jako na zvíře v kleci, pomyslel siHar

ry. Přejel si rukou přes obličej.

„Kde je výjezdová skupina?“

„V koupelně,“ odpověděl policista a pokývl směrem kložnici. „Lønnová a Weber.“

„Weber? Začali snad teď povolávat i důchodce?“

Policista pokrčil rameny. „Jsou dovolené.“

Harry se rozhlédl kolem sebe.

„Dobrá, ale dejte uzavřít vstup do domu a vrata. Lidi se tu courají sem a tam.“

„Ale...“

„Koukněte se, je to součást místa činu, jasné?“

„Rozumím,“ začal policista skřípavě a Harry pochopil, že si dvěma větami zajistil ve sboru dalšího nepřítele. Jejichzástup byl dlouhý.

„Jenže já jsem dostal jasný rozkaz...,“ pokračoval policista.

„... hlídkovat tady,“ pronesl hlas z ložnice.

Ve dveřích se zjevil Tom Waaler.

Navzdory tmavému obleku neměl pod hustou tmavou kšticí ani kapičku potu. Byl to pěkný muž. Ne snad přímo přitažlivý, ale měl rovnoměrné, symetrické rysy. Nebyl tak vysoký jako Harry, ovšem mnozí by na dotaz ohledně jeho výšky překvapivě tvrdili, že je vysoký. Možná ten dojem vyvolávalo Waalerovo vzpřímené držení těla. Nebo nenucená sebedůvěra, díky níž pociťovala většina lidí vůči Waalerovi obdiv, ale také se nechávala nakazit pocitem bezpečí,uvolnila se a chovala se přirozeně. Dojem krásy pocházelmožná také z fyzické kondice, žádný oblek nedokázal skrýt to, že Tom Waaler pětkrát týdně posiluje a trénuje karate.

„A bude tady hlídkovat dál,“ pokračoval Waaler. „Právě jsem poslal výtahem dolů jednoho chlapíka, který uzavře to, co je potřeba. Všechno je pod kontrolou, Hole.“

Poslední slova pronesl tak plochým tónem, že si člověk mohl vybrat, jestli to bude chápat jako konstatování, nebo jako otázku. Harry si odkašlal.

„Kde je?“

„Tady uvnitř.“

Waaler nasadil ustaraný výraz, když se Harrymu uhýbal, aby mohl projít kolem. „Praštil jste se někde, Hole?“

Ložnice byla zařízena jednoduše, vkusně a romanticky. Ustlaná postel pro jednoho, ale s místem pro dva stála těsně u nosného trámu, do něhož bylo vyřezáno něco jako trojúhelník a přes něj srdce. Možná značka nějakéhomilence, pomyslel si Harry. Na stěně nad postelí visely tři zarámované fotografie nahých mužů, z eroticko-společenského hlediska určitě na hranici mezi softpornem a skutečným uměním. Pokud mohl Harry vidět, žádné osobní fotografie ani předměty.

K ložnici přiléhala koupelna. Ta byla velká jen natolik, aby se do ní vešlo umyvadlo, záchod, sprcha bez závěsu aCamilla Loenová. Ležela na vykachlíčkované podlaze sobličejem natočeným ke dveřím, ale s pohledem obráceným vzhůru, směrem ke sprše, jako by čekala na víc vody.

Ležela nad odtokem a pod bílým promočeným županem, který měla rozevřený, byla nahá. Beáta stojící ve dveříchpořizovala snímky.

„Už někdo zjistil, jak dlouho je mrtvá?“

„Soudní patolog je na cestě,“ odpověděla Beáta. „Ale rigor mortis se zatím nerozvinul a není ani ještě úplněstudená. Řekla bych maximálně několik hodin.“

„Netekla ze sprchy voda, když ji soused s domovníkem našli?“

„Ano, a?“

„Teplá voda mohla udržet tělesnou teplotu a zpomalitposmrtné tuhnutí.“

Harry se podíval na hodinky. Čtvrt na sedm.

„Myslím, že můžeme říct, že zemřela kolem páté.“

To pronesl Waalerův hlas.

„Proč?“ zeptal se Harry, aniž se otočil.

„Žádné stopy nenasvědčují tomu, že by s tělem bylohýbáno, takže můžeme vycházet z toho, že byla zavražděna ve sprše. Jak vidíte, zakrývají tělo a župan odtok. Kvůli tomu tu vznikla potopa. Domovník, který sprchu vypnul, prohlásil, že byla puštěná naplno, a já jsem zkontroloval tlak vody. Na podkrovní byt je dost dobrý. V tak malé koupelně nemohlo trvat dlouho, než voda přetekla přes práh a dotekla doložnice. A ne moc dlouho, než si našla cestičku k sousedům. Žena o patro níž vypověděla, že bylo přesně sedmnáctdvacet, když si všimla, že shora kape voda.“

„To je před pouhou hodinou,“ poznamenal Harry. „A vy jste tu už půl hodiny. Zdá se, že všichni reagovali nezvykle rychle.“

„Všichni asi ne,“ kontroval Waaler.

Harry neodpověděl.

„Mám na mysli soudního patologa,“ usmál se Waaler. „Už tady měl být.“

Beáta přestala fotografovat a vyměnila si s Harrym pohled.

Waaler se dotkl její paže.

„Zavolej mi, kdyby něco. Jdu si do trojky promluvit sdomovníkem.“

„Dobře.“

Harry počkal, dokud Waaler neopustil místnost.

„Můžu...?“ zeptal se.

Beáta přikývla a ustoupila.

Podrážky Harryho bot mlaskaly po mokré podlaze. Pára se srazila na všech plochách v místnosti a stékala v čůrcích dolů. Zrcadlo vypadalo, jako by plakalo. Harry si přidřepl, ale musel se opřít o stěnu, aby neztratil rovnováhu. Nadechl se nosem, cítil však jen pach mýdla – žádné další pachy, o nichž věděl, že tu musí být přítomné. Dysosmie, dočetl se Harry v jedné knize, kterou mu půjčil Ståle Aune, psycholog spolupracující s oddělením vražd. Některé pachy jeho mozek prostě odmítá registrovat a v knize stálo, žetahle forma částečné ztráty čichu bývá často zaviněnaemočním traumatem. O tom Harry nic nevěděl. Věděl jen, že necítí pach mrtvol.

Camilla Loenová byla mladá. Tak asi mezi sedmadvaceti a třiceti, odhadoval Harry. Pěkná. Podsaditá. Měla hladkou a opálenou pleť, ale s prosvítající bledostí, kterou mrtvízískávají velmi rychle, tmavé vlasy, jež by byly jistě trochusvětlejší, kdyby si je vysušila, a malý otvor v čele, který určitě nebude vidět, až pracovník pohřební služby udělá své. Jinak moc práce mít nebude, jen zamaskovat něco, co vypadá jako boule nad pravým očním důlkem.

Harry se soustředil na ten černý kruhový otvor v čele. Nebyl o moc větší než průměr propisovací tužky. Občas ho překvapilo, jak malý otvor může připravit člověka o život. Jenže někdy to bylo matoucí, protože kůže se následně opět smrštila. Harry počítal s tím, že v tomto případě byl projektil větší než otvor.

„Smůla že leží ve vodě,“ pronesla Beáta. „Jinak bychom na ní třeba našli vrahovy otisky prstů, vlákna nebo stopy DNA.“

„Hm. Čelo má každopádně nad vodou. A očividně na něj nedopadalo ani moc vody ze sprchy.“

„Cože?“

„Kolem otvoru, kterým prošla kulka dovnitř, je černá zaschlá krev. A na kůži jsou patrné stopy po střelném prachu. Možná nám tenhle malý otvor hned prozradí pár věcí. Lupu?“

Aniž zvedl oči od Camilly Loenové, natáhl Harry ruku,ucítil solidní tíhu německé optiky a začal zkoumat okolí vstřelu.

„Co vidíš?“

Beátin tichý hlas mu zazněl těsně u ucha. Vždy dychtivá naučit se něco dalšího. Harry věděl, že zanedlouho už jinebude mít co naučit.

„Hustota šedých částic střelného prachu okolo vstřelu naznačuje, že byla střelena zblízka, ale ne z bezprostřední blízkosti. Odhaduju to na vzdálenost tak půl metru.“

„Vážně?“

„Asymetrie v hustotě částic střelného prachu naznačuje, že střelec stál výš než oběť a že mířil šikmo dolů.“

Harry opatrně otočil mrtvé ženě hlavu. Čelo ještě neměla úplně studené.

„Žádný otvor výstřelu,“ konstatoval. „To posilujedomněnku o šikmém vstřelu. Možná před vrahem klečela.“

„Dokážeš poznat, jakou použil vrah zbraň?“

Harry zavrtěl hlavou. „To musí určit patolog ve spolupráci s chlapy z balistiky. Ale já vidím, jak se hustota částiczmenšuje, a to naznačuje, že mohlo jít o zbraň s krátkou hlavní. Tedy o pistoli.“

Harry systematicky přejížděl pohledem po mrtvole, snažil se zapamatovat si všechno, ale cítil, že částečné alkoholové umrtvení odfiltrovává detaily, které by se mu mohly hodit. Ne, které by se jim mohly hodit. Tohle není jeho případ.Přesto když došel k rukám, všiml si, že něco chybí.

„Kačer Donald,“ zamumlal a sklonil se ještě víc nadzohavenou ruku.

Beáta na něj nechápavě pohlédla.

„Takhle je malují v komiksech,“ vysvětlil Harry. „Se čtyřmi prsty.“

„Já komiksy nečtu.“

Chyběl ukazováček. Zůstaly po něm jen černéchuchvalce sražené krve a lesklá vlákna šlach. Samotný řez byl rovný a pěkný. Harry opatrně přiložil špičku svého prstu k tomu, co bíle svítilo v růžovém mase. Lomová plocha kosti byla naprosto hladká a rovná.

„Štípačky,“ poznamenal. „Nebo hodně ostrý nůž. Prst se našel?“

„Ne.“

Harry pocítil náhlou nevolnost a zavřel oči. Několikrát se nadechl a vydechl. Pak oči opět otevřel. Pro to, že měla oběť odříznutý prst, mohla existovat řada vysvětlení. Nebyl důvod, proč začít uvažovat tím směrem, jakým se sám pouštěl.

„Možná vyděrač,“ navrhla Beáta. „Ti s oblibou používají štípačky.“

„Možná,“ zamumlal Harry, vstal a všiml si vlastníchzřetelných šlápot na tom, o čem se domníval, že to jsou růžové dlaždičky. Beáta se sklonila a vyfotografovala zblízka obličej mrtvé.

„Hodně krvácela.“

„To proto, že měla ruku ve vodě,“ odpověděl Harry. „Voda brání krvi se srážet.“

„Že by všechna ta krev byla jen z odříznutého prstu?“

„Ano. A víš, co to naznačuje?“

„Ne, ale mám dojem, že mi to brzo dojde.“

„To znamená, že vrah Camille Loenové odřízl prst, ještě když jí bilo srdce. Tedy než ji zastřelil.“

Beáta se zašklebila.

„Skočím dolů promluvit si se sousedy,“ informoval ji Harry. „Camilla už tam nahoře bydlela, když jsme se semnastěhovali,“ vyprávěla Vibeke Knutsenová a pokukovala po svém partnerovi. „Moc jsme s ní do styku nepřišli.“

Seděli společně s Harrym v obývacím pokoji ve čtvrtém patře, přímo pod podkrovním bytem. Pokud by to člověk nevěděl, myslel by si, že tu bydlí Harry. Oba partneři seděli vzpřímeně na krajíčku pohovky, zatímco Harry se pohodlně rozvaloval v jednom z křesel.

Harrymu připadali jako nerovný pár. Oběma bylo přes třicet, ale Anders Nygård byl hubený a šlachovitý jakomaratonský běžec. Bledě modrou košili měl čerstvě vyžehlenou a vlasy střižené nakrátko. Rty tenké a řeč těla roztěkanou. Jeho obličej byl upřímný a chlapecký, téměř nevinný, vyzařovala z něj však askeze a přísnost. Rusovlasá VibekeKnutsenová měla hluboké dolíčky od smíchu a tělesnou kyprost, kterou ještě podtrhoval přiléhavý top s leopardím vzorem. A vypadala, jako by si už odžila pěkný kus života. Vrásky nad rty vypovídaly o mnoha cigaretách a vrásky smíchu kolem očí o spoustě zábavy.

„Co dělala?“ zeptal se Harry.

Vibeke pohlédla na svého partnera, a protoženeodpověděl, ujala se opět slova sama.

„Pokud vím, pracovala v nějaké reklamní agentuře. Design nebo tak něco.“

„Nebo tak něco,“ zopakoval Harry a s vlažným zájmem si udělal poznámku do bloku před sebou.

Byl to trik, který používal při výslechu. Jestliže se na ně člověk nedívá, víc se uvolní. A jestliže se tváří, jako by ho to, co povídají, nudilo, snaží se automaticky říct něco, co by mohlo zaujmout jeho pozornost. Že se nestal novinářem. Měl dojem, že k novinářům, kteří pracují opilí, se přistupuje s větší tolerancí.

„Měla přítele?“

Vibeke zavrtěla hlavou.

„Milence?“

Vibeke se nervózně zasmála a znovu se podívala nasvého partnera.

„Neposloucháme u dveří,“ prohlásil Anders Nygård. „Myslíte, že ji zabil milenec?“

„Nevím,“ odpověděl Harry.

„Chápu, že nevíte.“

Harry si všiml podráždění v jeho hlase.

„Jenže my, co tu bydlíme, bychom dost rádi věděli, jestli to je osobní záležitost, nebo jestli nám tu po okolí běhášílený vrah.“

„Může vám tu po okolí běhat šílený vrah,“ odvětil Harry, odložil pero a vyčkával.

Viděl, jak sebou Vibeke Knutsenová na pohovce trhla, ale soustředil se na Anderse Nygårda.

Pokud mají lidé strach, rychleji je ovládne vztek. Základní poučka z prvního ročníku na policejní akademii míněná jako rada, jak zbytečně nevyprovokovat bojící se lidi. Harry zjistil, že mu větší užitek přináší opak. To, když je provokuje. Vzteklí lidé často říkají věci, které si ani nemyslí. Nebo lépe řečeno věci, které nemají v úmyslu ventilovat nahlas.

Anders Nygård se na něj bezvýrazně podíval.

„Ale pravděpodobnější je, že viníkem je její přítel,“ dodal Harry. „Milenec nebo někdo, s kým udržovala vztah, a koho odmítla.“

„Proč?“ Anders Nygård objal Vibeke kolem ramen.

Vypadalo to komicky, protože jeho ruka byla tak krátká a její ramena tak široká.

Harry se v křesle protáhl.

„Statistika. Můžu si zapálit?“

„U nás se nekouří,“ odvětil Anders Nygård s pousmáním.

Harry si všiml, že Vibeke sklopila zrak, když vracelkrabičku zpátky do kapsy kalhot.

„Co myslíte tou statistikou?“ zeptal se muž. „Co vás vede k názoru, že ji můžete aplikovat na takový individuální příad, jako je tenhle?“

„No... Než odpovím na vaše otázky – máte trochupovědomí o statistice, pane Nygårde? Normální rozdělení,signifikance, směrodatná odchylka?“

„Ne, ale...“

„Fajn,“ přerušil ho Harry. „Protože v tomhle případě to není potřeba. Sto let kriminalistické statistiky z celého světa nám totiž říká jedinou základní věc. Že to udělal její milenec. Nebo jestli žádného neměla, pak někdo, kdo se za nějpovažoval. To je odpověď na vaši první otázku. I na tu druhou.“

Anders Nygård popotáhl a pustil Vibeke.

„Ale to je naprosto amatérské, vždyť o Camille Loenové nic nevíte.“

„Správně,“ podotkl Harry.

„Tak proč to tedy říkáte?“

„Protože jste se ptal. A jestli jste skončil s dotazy, možná bych já mohl pokračovat se svými?“

Anders Nygård se zatvářil, jako by chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to a vztekle zíral do stolu. Harry se mohlmýlit, ale zdálo se mu, že mezi dolíčky ve tvářích Vibeke zahlédl nepatrný úsměv.

„Myslíte si, že Camilla Loenová brala drogy?“ zeptal se Harry.

Anders Nygård trhl hlavou. „Proč bychom si to mělimyslet?“

Harry zavřel oči a čekal.

„Ne,“ odpověděla Vibeke. Hlas měla tichý a měkký.„Myslíme, že ne.“

Harry otevřel oči a vděčně se na ni usmál. Anders Nygård se na ni podíval s mírným údivem.

„Dveře nebyly zamčené, je to tak?“

Anders Nygård přikývl.

„Nepřipadalo vám to zvláštní?“ pokračoval Harry.

„Ani ne. Byla přece doma.“

„Hm... Vy máte na dveřích obyčejný zámek a já jsem si všiml, že jste...“

Pokývl směrem k Vibeke.

„... zamkla, když jsem vešel.“

„Je trochu ustrašená,“ vysvětlil Anders Nygård a poplácal svoji partnerku po koleni.

„Oslo už není takové jako dřív,“ dodala Vibeke.

Její pohled se krátce střetl s Harryho pohledem.

„To máte pravdu,“ přitakal Harry. „A zdá se, že si tomyslela i Camilla Loenová. Její byt měl dvojitý bezpečnostnízámek a zevnitř řetízek. Nepřipadala mi jako žena, která by se šla sprchovat a nechala odemčené dveře.“

Anders Nygård pokrčil rameny. „Třeba si dotyčný otevřel zámek paklíčem, když byla ve sprše.“

Harry zavrtěl hlavou. „Paklíčem se otevírají bezpečnostní zámky jenom ve filmech.“

„Možná už s ní někdo v bytě byl?“ navrhla Vibeke.

„A kdo?“

Harry tiše čekal. Když pochopil, že ticho nikdo neprolomí, vstal.

„Někdo od nás vás pozve k výslechu. Zatím děkuju.“

V chodbě se otočil.

„Mimochodem, kdo z vás zavolal policii?“

„Já,“ odpověděla Vibeke. „Zavolala jsem tam a Anders šel zatím pro domovníka.“

„Ještě než jste ji našli? Jak jste věděla...“

„Ve vodě, co k nám kapala, byla krev.“

„Aha? Jak jste to poznala?“

Anders Nygård přehnaně rezignovaně vzdychl a položil Vibeke ruku na zátylek: „Byla červená, viď?“

„No,“ namítl Harry. „Červené jsou i jiné věci.“

„Správně,“ podotkla Vibeke. „Nebylo to kvůli barvě.“

Anders Nygård se na ni překvapeně podíval. Usmívala se, ale Harry si všiml, že se vymanila zpod ruky svého partnera.

„Žila jsem s jedním kuchařem a provozovali jsme spolu malou hospůdku. Naučila jsem se o jídle pár věcí. Mimo jiné to, že krev obsahuje proteiny a že pokud ji nalijete dohrnce s vodou, která má vyšší teplotu než šedesát pět stupňů, srazí se a vytvoří chuchvalce. Přesně tak, jako když v horké vodě praskne vejce. Když Anders ty chuchvalce z vody olízl a řekl, že chutnají jako vejce, pochopila jsem, že to je krev. A že se stalo něco vážného.“

Anders Nygård pootevřel ústa. Pod opálením najednou i on zbledl.

„Dobrou chuť,“ zamumlal Harry a šel.

Kapitola 5

Pátek Underwater

Harry nesnášel tematické hospody. Irské hospody, hosody s obsluhou nahoře bez, sport bary nebo – a ty byly

nejhorší – hospody, kde byly notorickými štamgasty známé

osobnosti a kde na stěnách visely jejich fotografie. Tématem

hospody Underwater byla nejasná námořní směsicepotáění a plachtařské romantiky. Jenže poté, co se Harrypodíval na dno čtvrtému půllitru, přestalo ho zajímat akvárium

s bublající zelenou vodou, potápěčské helmy i rustikálníinteriér vyvedený ve vrzavém dřevě. Mohlo to být horší. Když

tu byl naposledy, začali lidé najednou vyskakovat a zpívat

operní árie a on měl na okamžik pocit, že muzikál konečně dostihl realitu. Rozhlédl se kolem sebe a s uspokojením

konstatoval, že nikdo ze čtyř hostů v lokále nevypadá, že by

měl v úmyslu v brzké době propuknout ve zpěv.

„Dovolenková atmosféra?“ zeptal se dívky za pultem, když před něj postavila nové pivo.

„Je sedm hodin.“ Vrátila mu zpátky na stovku místo na dvoustovku.

Kdyby mohl, šel by ke Schrøderům. Jenže měl vágnídojem, že tam je nežádoucí, a neměl nervy to zjišťovat. Ne dnes. Vzpomínal si na útržky úterní příhody. Nebo to bylo ve středu? Někdo se začal rýpat v tom, jak byl tehdy vtelevizi a mluvilo se o něm jako o norském policejním hrdinovi, protože zastřelil v Sydney jednoho vraha. Nějaký maník to komentoval, měl k tomu pitomé poznámky. Některé z nich byly bohužel dost trefné. Došlo na pěstní souboj? To senedalo vyloučit, ačkoli zranění na kloubech a na nose, s nimiž se probudil, mohla být způsobena také tím, že zakopl na dlažbě v Dovreské ulici.

Začal mu zvonit mobil. Harry se podíval na číslo akonstatoval, že ani tentokrát to není Ráchel.

„Zdravíčko, šéfe.“

„Harry? Kde jste?“ Hlas Bjarneho Møllera zněl ustaraně.

„Pod vodou. Co se děje?“

„Pod vodou?“

„Voda. Brakická voda. Bublinková voda. Zdáte se mi – jak se to říká – rozrušený.“

„Jste opilý?“

„Ne dost opilý.“

„Cože?“

„Nic. Dochází mi baterie, šéfe.“

„Jeden z policistů, kteří byli na místě činu, vyhrožoval tím, že na vás napíše hlášení. Tvrdí, že když jste tam přišel, byl jste očividně opilý.“

„Proč ‚vyhrožoval‘, a ne ‚vyhrožuje‘?“

„Vymluvil jsem mu to. Byl jste opilý, Harry?“

„Samozřejmě že ne, šéfe.“

„Jste si úplně jistý, že teď mluvíte pravdu, Harry?“

„Jste si úplně jistý, že to chcete vědět?“

Harry slyšel, jak Møller na druhém konci zasténal.

„Takhle to nemůže pokračovat, Harry. Budu nucen tozarazit.“

„O. K. Začněte tím, že mě odvoláte z toho případu.“

„Cože?“

„Slyšel jste dobře. Nechci pracovat s tou sviní. Nasaďte na ten případ někoho jiného.“

„Nemáme dost lidí na to...“

„Tak mě radši vykopněte. Je mi to fuk.“

Harry si strčil telefon do náprsní kapsy. Slyšel, jak mu Møllerův hlas slabě vibruje na prsní bradavce. Vlastně to bylo celkem příjemné. Harry dopil zbytek piva, vstal avyotácel se do horkého letního večera. Třetí taxík, na který zamával v Ullevålské ulici, zastavil a vzal ho.

„Holmenkollenská ulice,“ pronesl a položil si zpocenýzátylek na chladivou kůži zadního sedadla. Během jízdy zíral z okénka na vlaštovky protínající bledě modré nebe v honu za potravou. Teď začíná vylétat hmyz. Teď je čas vlaštovek, jejich šance na přežití. Od teď do západu slunce. Taxík zastavil na cestě pod velkou tmavou vilou postavenou z kulatin.

„Pojedeme tam nahoru?“ zeptal se řidič.

„Ne, jen tady trochu postojíme,“ odpověděl Harry.

Zíral na dům. Zdálo se mu, že v okně zahlédl Ráchel. Oleg půjde nejspíš brzy spát. Zrovna teď určitě otravuje, jestli by mohl zůstat vzhůru déle, když je...

„Dneska je pátek, že jo?“

Taxikář pomalu přikývl a opatrně se přitom díval do zrcátka.

Dny. Týdny. Panebože, jak rychle tihle kluci rostou.

Harry si promnul obličej, snažil se vmasírovat si dopodzimně bledé posmrtné masky, kterou nosil, trochu života.

V zimě to nevypadalo tak špatně.

Harry vyřešil několik velkých případů, měl svědka vEllenině případu, abstinoval a on a Ráchel přestali být jenčerstvě zamilovaným párem, ale začali spolu podnikat to, co rodina běžně dělává. A jemu se to líbilo. Líbily se mu výlety do přírody. Dětské oslavy. S Harrym jako hlavním grilovačem. Líbilo se mu zvát k nedělnímu obědu otce a Ses a vidět svou sestru s Downovým syndromem a devítiletého Olega, jak si spolu hrají. A to nejlepší: stále byli zamilovaní. Ráchel dokonce začala polehoučku naznačovat, že by se Harry možná mohl přestěhovat k ní. Argumentovala tím, že dům je pro ni a Olega moc velký. A Harry se příliš nesnažil hledat protiargumenty.

„Uvidíme, až dořeším ten Ellenin případ.“

Cesta do Normandie, kterou si objednali, tři týdny nastarém panském sídle a týden na říční lodi, měla být jakousi zkouškou toho, zda jsou na to zralí.

Pak se ale věci začaly kazit.

Celou zimu pracoval na Ellenině případu. Bylo to intenzivní. Příliš intenzivní. Jenže Harry neznal jiný způsob práce. A Ellen Gjeltenová nebyla jen jeho kolegyně, nýbrž jeho nejbližší kamarádka a spřízněná duše. Uplynuly tři roky od doby, kdy společně honili pašeráka zbraní s krycím jménem Princ a kdy z ní baseballová pálka vytloukla život. Stopy na místě činu u řeky Aker vedly ke Sverremu Olsenovi, staré známé firmě z neonacistického prostředí. Bohužel nikdy nezískali možnost poslechnout si jeho vysvětlení, jelikoždostal kulku do hlavy, neboť údajně vystřelil během zatýkání na Toma Waalera. Harry byl přesvědčen o tom, že mužem stojícím za Elleninou vraždou je ve skutečnosti Princ, apřemluvil Møllera, aby ho nechal rozjet vlastní pátrání. Bylovelice osobní a odporovalo veškerým zásadám, podle nichž na oddělení vražd pracovali, jenže Møller mu to chvilkutrěl jako určitý bonus za výsledky, jichž Harry dosáhl v jiných případech. A letos v zimě konečně došlo k obratu. Jeden svědek viděl Sverreho Olsena, jak sedí v červeném autě ve čtvrti Grünerløkka společně s jinou osobou jen pár metrů od místa činu ten večer, kdy došlo k vraždě. Oním svědkem byl již trestaný Roy Kvinsvik, někdejší neonacista, kterýprávě čerstvě konvertoval k letničnímu hnutí a stal se členem náboženské společnosti Filadelfia. Kvinsvik se nedal nazvat právě ideálním svědkem, ale dlouze a důkladně si prohlížel fotografii, kterou mu Harry ukázal, a prohlásil ano, tohle je osoba, kterou viděl v autě společně se Sverrem. Mužem na fotografii byl Tom Waaler.

Ačkoli Harry Waalera dlouho podezříval, zapůsobilo na něj potvrzení jako šok. V neposlední řadě proto, že to nutně znamenalo, že ve sboru musí být víc špionů. Bez nich by Princ nemohl operovat na tak široké bázi. A to opětznamenalo, že Harry nemůže nikomu věřit. Takže o tom, co mu Roy Kvinsvik pověděl, mlčel, protože věděl, že má jenomjeden pokus, že veškerou prohnilost musí vyrvat jedinýmtrhnutím. A v tom případě si musí být naprosto jistý, že přitom vyrve i kořeny. Pokud ne, bude sám vyřízený.

Z toho důvodu se Harry ve vší tajnosti pustil do práce a začal budovat neprůstřelnou obžalobu. Jenže se ukázalo, že to bude těžší, než si myslel. Vzhledem k tomu, že nevěděl, s kým může bez rizika mluvit, pátral v archivec



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.
Vystudoval ekonomii a obchodní administrativu a působil jako novinář na volné noze a burzovní makléř. Strávil několik měsíců v Austrálii, kam původně odjel odpočívat a napsat knihu o životě hudení kapely na cestách, a odkud se vrátil s téměř hotovým "Netopýrem".

Jeho nejznámější dílo, které mu přineslo celosvětovou popularitu, je soubor detektivních příběhů s osloským kriminalistou Harry Holem. Hlavní hrdina je drsný, autoritami pohrdající alkoholik, který se ve světě kriminálníků, vrahů a psychopatů pohybuje jako žralok ve vodě a v loužičce soukromého života se nekonečně plácá. Napínavé a propracované případy plné nečekaných zvratů čtenáře zavedou do Norska, Austrálie ale třeba i Bangkogu. Série čítá celkem deset samostatných knih - Netopýr (Flaggermusmannen, 1997), Švábi (Kakerlakkene, 1998), Červenka (Redstrupe, 2000), Nemesis (Sorgenfri, 2002), Pentagram (Marekors, 2003), Spasitel (Frelseren, 2005), Sněhulák (Snmannen, 2010), Levhart (Panserhjerte, 2011), Přízrak (Gjenferd, 2012) a Policie (Politi, 2013) (uvedeny jsou roky vydání v Norsku).
V roce 2008 vydal dílo Lovci hlav (Hodejegerne), detektivní román z prostředí vyšší společnosti v Norsku.
Jo Nesbo je rovněž autorem knih pro děti - Doktor Proktor a prdící prášek (Doktor Proktors prompepulver, 2007), Doktor Proktor a vana času (Doktor Proktors tidsbadekar, 2008), Doktor Proktor a konec světa. Možná... (Doktor Proktor og verdens undergang. Kanskje, 2010) a Doktor Proktor a velká loupež zlata (Doktor Proktor og det store gullrveriet, 2012). Tyto knihy věnoval Nesbo své dceři.
Po ukončení kriminální série o Harrym Hoelovi se Nesbo rozhodl pro unikátní projekt - pod pseudonymem Tom Johansen plánuje napsat trilogii ze sedmdesátých let. První část Krev na sněhu (Blod pä snö) již vyšla i v českém překladu v roce 2015 a práva na filmové zpracování koupilo studio Warner Bros. Druhá část Půlnoční slunce (Mere blod) vyšlo u nás na podzim stejného roku. Jedná se o krátké příběhy ze života lidí většinou z okraje společnosti, svým nábojem, přímočarostí a rozuzlením připomínající gangsterské film noir ze čtyřicátých let.

Jo Nesbo je vášnivý horolezec a na skalách zdolává trasy s lezeckým stupňem obtížnosti 7c (dle francouzské stupnice).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist