načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Peníze od Hitlera - Radka Denemarková

Peníze od Hitlera

Elektronická kniha: Peníze od Hitlera
Autor:

Druhá autorčina prozaická kniha je groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 248
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4185-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhá autorčina prozaická kniha je groteskně potemnělým příběhem, panoptikem, v němž se ve dvou časových rovinách léta 1945 a léta 2005 odvíjí osud Gity Lauschmanové, dívky, která po návratu z koncentračního tábora, zjistila, že se nemá kam vrátit, že útlak a běsnění neskončily, a Gity Lauschmanové, ženy, která chce na sklonku života dosáhnout spravedlnosti. Magnesia Litera 2007 za prózu Radka Denemarková (1968) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (germanistika - bohemistika), roku 1997 získala doktorát. Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, pracovala též jako lektorka a dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Publikovala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000), je autorkou studie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (in: Dopis zmizelému, 2003), prozaické prvotiny A já pořád kdo to tluče (2005) a románové monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008), která v roce 2009 získala cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku v kategorii publicistiky, kniha byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Nominována  byla na Cenu  Alfréda Radoka  (2003), v roce  2007 získal její  román Peníze od  Hitlera cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku, polské vydání bylo nominováno na cenu Angelus (2009). V roce 2010 napsala divadelní hru Spací vady , kterou uvedlo Divadlo Na zábradlí, z němčiny překládá divadelní hry (B. Brecht, E. Hauptmannová, R.Schimmelpfennig, D.Gieselmann, F.Kater, F. X. Kroetz ad.), prózu (M.Stavarič, I.Liebmannová), do češtiny uvedla nositelku Nobelovy ceny Hertu Müllerovou.

Zařazeno v kategoriích
Radka Denemarková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Česká próza


radka Denemarková

Peníze od Hitlera


host


radka Denemarková

Peníze od Hitlera

(Letní mozaika)

brno 2011


© radka Denemarková, 2006

photography © eva Fuková, 2006

© host — vydavatelství, s. r. o.,

2006, 2011 (elektronické vydání)

Isbn 978-80-7294-432-3

(třetí, elektronické vydání. Formát pDF)

Isbn 978-80-7294-433-0

(Čtvrté, elektronické vydání. Formát epub)

Isbn 978-80-7294-454-5

(páté, elektronické vydání. Formát pDF pro čtečky)

Isbn 978-80-7294-455-2

(Šesté, elektronické vydání. Formát Mobipocket)


tuto knihu věnuji:

Janu DeneMarkovI mladšímu.

nebojí se dívat do slunce.

vLaDIMíru voLFovI.

nebál se dívat do slunce.



Což nemáme ke všem svým postavám víceméně tento poměr: tohle jsem

já, a kéž mi Bůh odpustí? (Graham Greene)

Člověk myslí, Bůh se směje. (židovské přísloví)

Žádná podobnost není náhodná.

všechny ty příběhy se staly. pořád nevím proč.



11

Prolog

Denis svírá v ruce zelenou, zašpičatělou lopatku a noří ji

do změklé, narudlé hlíny. nasáklé, nacucané vodou po

noční průtrži mračen.

s vyplazeným jazykem, kterým se chvílemi úporněopírá o bílý plůtek zubů s dvěma chybějícími laťkami,zadupává miniaturní rýč hloub a hloub, nástroj překotí

a vyrýplou hromádku odloží na rostoucí kopeček vedle

pravého kolena. Mlaskavými ranami oplácává vznikající

mohylu. Má rád tu mazlavou hmotu. pak lopatku odloží.

teď zavrtává vztyčený ukazováček. až po druhý kloub

prstu, hlína prst obepíná s příjemnou mrazivostí, ale izalézá za nehet, natlačuje se, rozšklebuje hranici mezimasem a nehtem, zemina rozráží bolestivou překážku,sunout prst nezměněným tlakem dál by slast proměnilo

v trest. Denis prst spěšně vynoří. zvědavě prohlíží kolík

zohyzděný nabalenou hlínou, prohlíží ho ze všech stran,

přiloží k tváři. rozetře pruh přes levou i pravou tvář,

středem čela, pod krkem rozpatlá pruh přes pahrbek

ohryzku.

Číhající indián na válečné stezce.

ušmudlanou rukou znovu pevně obejme oprýskanou

zelenou rukojeť a začne odlupovat, odkrajovat plátyzeminy, hlíny prorostlé a stmelené kořínky trav a plevele.

trvá to několik minut, než se lopatka ohne, zarazí a strne

nad vzdorující, tvrdou překážkou. Denis povolí. apodlouhlé řezy promění v jemné, horečnaté odsekávání

Prolog 11

Návrat první (léto 1945) 19

Mrazivá krusta 19

horká čočková polévka 24

puklice na hrnec 27

podkova pro štěstí 30

Masařky 35

sólo kastráta 38

svatební závoje 40

tetelivý pukavec 42

rozdrcené ořechy 45

nasliněné nálepky 48

Modlitba 52

típání zobáčků 54

věčný fakír 58

bleší trh 60

prasklá kůstka 64

kulomet 66

Ladné sólo 69

Štrúdl mravenců 72

puk na bránu 75

Návrat druhý (léto 2005) 81

Držet čas v zubech 81

predátor 83

rozteklá láva 87

Ledy pukají 91

Čamrdy kmitají 94

ring volný 96

zestárlí lvi 99

bonus 103

rozesmátí paňácové 107

betonový bunkr 112

rozkymácená znamení 115

zamrzlá moře 117

přebarvený vlas 120

olámaná křídla 125

Další, prosím 129

Dalekohled 134

Čistý vzduch 136

Návrat třetí (léto 2005) 141

pouťové atrakce v zavařovacích sklenicích 141

red velvet 146

Jízda na kolotoči 150

snad nehoří 153

Cosi křupe pod nohama 159

osvěžení pod jabloní 162

nášup z kopřiv 165

růžová stužka v mlází 168

kašpárek se matlá v hlíně 172

Medvědí mléko 174

výslužka 178

Návrat čtvrtý (pozdní léto 2005) 185

Šlahouny 185

tramvaj číslo třináct 186

potřebuješ vyluftovat 190

zmuchlaná nevěsta 192

Čerstvá smaženice 197

kůň se splašil 201

revolver v kabelce 205

pavoučí stezka 208

Návrat pátý (pozdní léto 2005) 215

popraskané krunýře 215

kyselé jablko 221

peníze od hitlera 224

Dlouho odkládaná cigareta 225

Flák masa 226

puklina v srdci 228

Návrat šestý (podzim 2005) 233

óda na radost 233

oškubané slepice 235

přebíraná čočka 237

Epilog 241

Obsah 243

Fotografie evy Fukové použité v této knize: 247 hlínovitého gyrosu. když udýchaně skončí, leží před ním nápadně dlouhá a úzká mísa s podivnými výstupky,vrásčitými puklinami a dírami. bílá mísa. zdvihne ji a čistí.

vylupuje z ní zbytky nečistot. oplachuje ji dětskoukonvičkou, také zelenou, s červeným rypáčkem kropenky.

odběhne jenom dvakrát. aby konvičku naplnil špinavou

dešťovou vodou. ze staré narezlé vany, kterou před lety

pohodili u jahodového záhonu. aby se v ní Denis mohl

v létě cachtat. očištěnou, vyprázdněnou, proděravělou

mísu otočí. a zdvihne.

Dívá se překvapeně do dvou prázdných otvorů.očních důlků.

Je to lebka.

Lidská lebka.

pětiletý Denis ji opatrně přenese z jabloňového sadu na pískoviště.

Široce rozkročená Žena si bezmyšlenkovitě utírá ruce do kárované, bíločervené utěrky. Jsou dávno suché, ale ona je otírá, masíruje nezvykle dlouho, ztracená ve svých útržkovitých vzpomínkách, které se snaží pochytat,sleit, utřídit. utěrku přehodí přes oprýskanou, několikrát přetíranou kuchyňskou židli nedaleko sporáku. vezme bělostný porcelánový talíř s modrými ornamenty, který kontrastuje s její venkovsky ošlehanou tváří, nakladesouměrný vějíř houskových knedlíků a do vzniklé vyschlé tůňky vlije kovovou naběračkou tmavohnědou omáčku s třepeninami masa. opatrně, aby knedlíkovou bělostneotřísnila.

horký talíř postaví v jídelně před muže, který si už omyl unavený obličej a vyhrnul rukávy modrobíléflanelové košile. Muž hltavě a beze slova jí. Žena sedí vedle něj a pozoruje černé chmýří na hřbetu mohutné ruky s ulámanými nehty, milované ruky, která neohrabaněsvírá stříbrnou lžíci. neunavitelný bagr, který odstraňuje nános v talíři.

Žena vstane jenom jednou, aby si z kuchyně přinesla

zapomenutou utěrku, má ji položenou na klíně, drží ji

pevně a co chvíli si do ní utře suché, popraskané, zarudlé

ruce. Muž vytře posledním, nadýchaným kouskemzbylou omáčkovou stopu, sleduje ji pečlivě, dvakrát zakrouží

kolem talíře. teprve když nacucané sousto zmizí vmužově nenasytném chřtánu, Žena se osmělí. Řekne spokojeně

funícímu muži, že našla Denise na pískovišti, jak si dělá

bábovičky, otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita

jako žito.

Muž si mohutně říhne a upije piva z chladivě orosené

lahve, ačkoliv má před sebou sklenici vyrobenouspecielně pro tento účel, s nezvyklou rytinou.

„no a co má jako bejt?“

našla Denise, jak si dělá bábovičky. seděl na bobku

uprostřed hromady písku, obklopen obrovskými kopci

podivně zborcených, pískových tvarů. tmavě žlutavými

kopci s prohlubeninami a výhřezy. podobnými těstu,které se v troubě před dopečením vylilo z formy. Denissoustředěně plnil mokrým pískem podivnou, proděravělou

nádobu.

„Jestli ti sebral něco z kuchyně, tak mu prostě jednu

vraž a příště už si dá majzla.“

Žena se nadechne a pokračuje nerušeně v řazení svých

slov. přistoupila k pískovišti blíž, Denis vyčkávavě mlčel,

asi vycítil, že našel něco vzácného. posvátného. poklad.

Jen zatím nevěděl jaký. Žena mu tu podivnost křečovitě

vyškubla ze zasviněných prstíků a odnesla do kůlny.Denis za ní mlčky a vzdorovitě cupital, rval ji za sukni, pral

se s ní. vrazila mu facku.

„no a co, tak už se, krucinál, ženská, konečněvymáčkni!“

„to není... běžná věc. Je to... to je...“

Ženě jako by do krku někdo vecpal celý ten zmizelývějíř knedlíků a promísil je s hmatatelným strachem, který jí roztřásl hlas.

„Chci, aby ses na to podíval sám.“

„no tak to přines sem!“

„to nejde. Musíš se mnou. zvedni se, jdem.“

„kam?“

„Do kůlny.“

Muž se neochotně vztyčí, utáhne povolený opasek a stáhne jím masu tuku kolem boků.

„to je cirátů kvůlivá ňáký blbý hračce.“

noc.

prořízne ji světlo, do něhož vstoupí dvě postavy. na zápraží se zastaví. rozštěká se první pes. sousedův. a pak

celá smečka, vesnicí proběhne staccatový signálostražitosti. pes pozná svůj omyl, předá ostatním uklidňující

zprávu a vesnice znovu ztichne. teprve pak se dvojice

rozpohybuje.

v kůlně není žárovka, muž rožne oko baterky.hromadí se tu harampádí. staré věci, které by se jednou mohly hodit; většinou si už na ně nikdo nikdy nevzpomene.polámané hrábě a staré vidle na snopy. Šrotovník na obilí. rozdvojené rýče. Lis na slámu a ruční pohrabovačky. nízký regál s vylámanými policemi. vysoká dětskámalovaná židlička. němé, vykuchané, rozložité rádio. Fukar, rozbitý mlýnek na čištění obilí. otlučená malovanáalmara, které se nedovírají přední dveře; pravá polovina se zplihle uvolnila a klekla k zemi.

světle zelená kredenc s posuvnými, skleněnými dvířky a vylámanými šuplíky bez držadel.

na kredenci trůní tmavohnědá papírová krabice snáisem elektrolux, zatížená starou knihou v koženýchdeskách. Žena vytrhne muži z ruky baterku. Je natolikfascinovaná papírovou hnědí, duchem nepřítomná, že muž svůj odpor spolkne. blíží se ke krabici. Mužškobrtne o převrženou židli s protrženým, proplétanýmsedátkem.

„zatracená práce, jestli se tu motáme zbytečně akvůlivá nějaký blbině!?“

Žena se mlčky zastaví před krabicí. Mlčky podá muži baterku, mlčky zdvihne knihu vázanou v kůži a pohodí ji na zem. Muž si posvítí na nesrozumitelný nápis vrytýšvabachem do kožené vazby. Žena obřadně odklopí křídla krabicového krytu a ustoupí. Mlčky naznačí, ať se muž podívá sám. Čeká.

„no tak, jen se podivej!“

Muž si odplivne.

„Jak ten idiot tu čučim.“

hrábne do krabice, vyloví tvrdý bílý předmět. svítí na sešívanou, nesouměrnou kouli. otočí ji a ztuhne, baterka zostří kontury zpevněných míst, srůsty švů a upozorní na temné prohlubně prázdna. očnice. obličejový skelet. Muž lebku prudce odhodí zpátky.

„a do prdele! Do prdele, do prdele! — kde to sebral?“

„Řiká, že to vykopal na zahradě.“

„na kerý zahradě?“

„na kerý asi, na naší! Co začíná jabloňovej sad.renety a ty holovouský malináče.“

Muž si hrčivě odkašle a odplivne.

„a to našel... to si hrál... to vyčenichal jenom todle?“

„Jenom tohle.“

„no, co na mě tak vejráš, co na mě tak čumíš, třeba,třeba to je takovej ten, ten neandrtálec, co je dneskavyhrabávaj a píšou vo tom v novinách, dyť to vůbec nemusí

bejt...“

„Co budeme dělat?“


16

Muž pochopí. není ta správná chvíle na fantazírování.

oni dva si lhát nemusí. Žena to dává najevo svýmpevným postojem, ale i roztřeseným hlasem. zvlhlýmaočima. Muž konstruktivně zvěcní.

„najdem zbytek. Musí nám říct, kde to našel. a ty si

pro něj připravíš nějakou pohádku.“

„už spí.“

„tak ho probudíš!“

o půl hodiny později stojí Denis u okna svéhorozlehlého pokoje v prvním patře. v závoji záclon. ukrývat se nemusí, ti dva dole jsou příliš zaujati svou prací aukonejšeni noční černotou. ale Denis je vidí. vidí muže a Ženu, jak horlivě odhrabávají zeminu kolem místa jeho pokladu, zorávají půdu jeho lebky, prohmatávají lůžko neznámébytosti. a nad nimi ševelí listí jabloní, které za měsícpopadá, které každý rok popadalo a smísilo se, přikrylo spáče a ulehčilo mu, rozpadali se společně, než lůžko objevil Denis. to Denis ho měl objevit, čekalo na něj. Muž aŽena vytahují pokroucené laťky a bílé tyče a zvláštnětvarovaný košík. tehdy Žena zavrávorá, opře se o kmenjabloně a zvrací.

Denis se dívá, jeho vzdor roste. ty hračky patřily jemu,

on je měl objevovat. Jednu po druhé. oni mu je ukradli.

ty hračky jsou jeho. zítra si je vezme zpátky. Denis jeunavený, oči se mu klíží, nevydrží stát. Docupitá k posteli,

položí vedle sebe plyšového medvěda, přikryje se. než

usne úplně, radostně si představuje, jak vedle něho leží

nalezená bílá hračka a v jejích důlcích se rozsvětlujebarevný ohňostroj pohádkových světů.

Dlouho nezmizí z Denisových dětských představ. až

za dva roky ji překryje a vytlačí narození sestry nataši.

kdy ho začne fascinovat křehkost a krása živého lidského

těla. Návrat první (léto 1945) Mrazivá krusta po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostněrozpálenými tvářemi. hluboko pod ledem. nevi ditelná. osamělá. tušená. bezmocná. odsouzená čekat, kdo uděláposlední gesto, tečku za nepovedenou větou, zašlápnetenounkou, vysunutou slánku. zatavenou v mra zivé krustě.

vracím se domů. v mylném pocitu, že toto je stáleještě můj domov. palčivé horko. vyhýbám se i prašnýmcestám. v těžko odůvodnitelném pudu sebezáchovy. teď už

můžu jít středem. rázovat horkem rozškvařených silnic

jako ostatní. už se nemusím bát. Je po válce.

raději se ještě bojím.

vytuším vztyčený prst kostelíka, červeň natěsnaných

střech a podlouhlou nudli zámečku i budovy našehostatku. vláčím se škarpami, nohy si nechávám ošlehávatžahavými kopřivami, těmi zelenými pilkami, řežu dříví na polínka, ať má čím topit maminka, to jsme zpívávali nadproletenýma dětskýma rukama s maminčinými štíhlýmikřídly. Její vystouplé modré žíly na zápěstí, ty skrýtneuměla, na tepající potrubí těla ještě žádný krycí kosmetický přípravek nevymysleli. večer se její ruce leskly voňavou mastnotou. promasírovány speciálním krémem v nociodočívaly.

odpočívaly vlastně i ve dne.


20

třesou se mi kolena.

padnu do polehávající, seschlé trávy. pod vysokéslunce. vyhmátne si mě. neomylně. a na obnaženou bělost

rukou a nohou vychrstne proud horkých jehliček. Jsem

snadný terč. každý si hledá svůj terč. a najde. vždycky je

někdo o stupínek níž. bezbrannější.

odkrytější.

pozoruju zblízka rozpohybovanou zem. z výšky je

klid. nehybnost. pod lupou nervní panika. hmyz.Mravenci. střevlíci. tesařík. Cvrčci. sviňky. beruška. zelená

kobylka. a pavoučí úprk. zatímco mě seshora roztavuje

žár, oni se vyhýbají studeným slaným krůpějím, které já

zastavit neumím. zabíjím havěť slanou průtrží, utopí se

v mém smutku, palčivě bezmocném smutku. už nicnebude jako dřív. nikdy se nebudu dotýkat jejich kůže. kůže chránící živoucí těla. nikdy nebudeme pohromadě. a ikdybychom byli... kam bychom odložili bezprostředníminulost, jak bychom se vyhrabali a vylhali z jámy. ve které rodina uvízla. Moje dětství. Co všechno tam uvízlo... Je to pryč, no tak, je to pryč.

zbyl náš statek. zdi, za kterými se schovám a obrním,

za kterými se sesunu k zemi, abych se pak znovupostavila na nohy, zdi, za kterými se posilním šťastnýmivzpomínkami. zdi, za kterými se schovám a obrním, zakterými...

země puká. kolébám hlavou sem a tam. těžkýmzávažím zamáčknu a rozdrtím prchajícího mravence. zbytky

mravenčího těla rozválím prostředkem čela; mojenalepené znamení smrti. prsty se zachytávám trávy,vyškubávám ji po trsech. Dokud nevymizí nutkání řvát a ječet

a nehty si rozdrásat předloktí, zatnout nehty hluboko do

kůže a nepovolit, rozpřáhnout ruce a vší silou udeřit do

obnaženého hřebíku, stisknout v dlani sklenici a rozdrtit

na skelnou padrť. rvu nevinnou trávu. a jitrocel. bílý


21

heřmánek. I dobromysl. Dokud se neunavím, dokud se

nesvalím.

oslepí mě sluneční láva. Ležím na levém boku.schoulená. s koleny pod bradou. Jako plod v matčině břiše. Možná jsem pár minut zdřímla. Možná jen omdlela. slunce praží a opéká moji pravou tvář. Levou zchladila zem nasáklá slzami. vstanu. Jako zbitá. upravím siblůzku a sukni. nemilosrdně ze sebe smetu přichycená stébla

trávy. nahmatávám okraje podél sukně a vsunu prst pod

lem tam, kde se rozpáral. Jako do náprstku. a nasliním.

hrdlo mám vyschlé. nehtem obaleným ve zvlhčené látce

z čela seškrábnu a vydrhnu rezavé zaschlé zbytkymravenčího těla. sukně se přetočí a zdvihne celá, utvoříkolem mne kornout. Jsem v zákopu. od pasu nahoru.znovu nasliním. překlopím kornout. a přidřepnu, abych přetřela zaprášené boty s přezkou. které mi v prazenazula vystrašená teta ottla. Chtěla jet se mnou. vyklouzla jsem jí, vztekala jsem se. Domů se vrátím sama. Jsem už přece dospělá.

při pohledu na ostře zelenou trávu příkopu s nahnile

rudými třešňovými plody, do nichž se nabodává hejno

vos, potlačím nutkání zvracet.

ves se zdá být liduprázdná. nikdo nevybíhá z bílých

domků, jak jsem si vysnila. nikdo mě nevítá, neobjímá,

nelituje. nevnucuje plný talíř. zazmatkuju ze strachu, že

nikdo nepřežil...

Možná ten na ježka ostříhaný tvor nikoho nezajímá,

protože se nedrží tátovy ruky. vedle té holky nerázujerespektovaný, klátivý muž v klobouku. Muž, který vzbudil

pozdvižení, když za temného dunění motoru projížděl

návsí na dlouhém motocyklu. Originální koncepceČechie-Böhmerwald, vysvětloval nadšeně a hrdě zvědavýmmužským pohledům. nechával je obludu osahat, zařídit si,

22

objet celý zámeček. Jednoho po druhém. osobně svezl

dokonce i zaskočeného holiče kleina; ten se natřásal

s břitvou v ruce, v zmrazené pozici úslužné poklony. to

burácivé monstrum mě tehdy děsilo, cestovní modeluve

zl kromě řidiče i dva pasažéry. když maminka po první

jízdě slézala dolů, opírala se o tatínkovu dlaň, abyudrže

la rovnováhu. točila se jí hlava. zděsila se skvrny odole

je na nových smetanových šatech, šitých na míru, do ucha

tatínkovi rozčileně šeptla nechci skončit jako Duncanová. od

té doby k tatínkově nelibosti na zázračný modelnenased

la. Já ano. tehdy vybíhali, tehdy se klaněli, tehdy mávali.

smáli se a mávali. Možná se jen smáli. to monstrum mě

děsilo a dnes bych si tolik přála, abych za zády zaslechla

burácení hromu, uskočila. a uviděla skvrnu od oleje na

smetanových šatech.

Do mozku mi někdo zasouvá fotografii, která sezasek

ne. v okrajích stráží dlouhý motocykl dvě dospěléposta

vy. Maminka v krajkových, smetanových šatech a vklo

boučku, který si přidržuje pravou rukou. otec v černém

úboru, rozkročen, jednou rukou opřený o motocykl,dru

hou frajersky v bok. a na dlouhém sedadle, jako vhlediš

ti, s překříženýma nohama, v bílých podkolenkách mí

sourozenci. rozálie. adolf. a uprostřed já, snedopnutý

mi patentky na modrých sametových šatech, které jsem

na sebe před focením spěšně hodila. adin se pitvořil.

„Wie hatte sich die schwester denn so schnellangezo

gen?“

a s obrovskou mašlí ve vlasech.

„Do vlasů ti usedl motýl,“ přečesala mě maminka, „jen

mu načechráme křídla.“

zastavím se v jabloňovém sadu. v našem jabloňovém

sadu.

Jsem doma.

srdce v hrudi prudce bubnuje, takové nesnesitelné

dusno a já nemohu ovládnout zimniční třas. na každém

čtverečním centimetru vyslídím dotek svých nejbližších.

Dotek života, který jsem žila. teď život pozoruju. však já

najdu způsob, jak život přežít.

Musím se sebrat, ovládnout nadouvající se oční víčka.

ne se před cílem zhroutit jako před hodinou. tam. na

oslněné louce v blízkosti škarpy se zkroucenými třešněmi.

všechno bude dobré, jsem v bezpečí, zvířátko zaleze do

svého pelechu. s něžnou letmostí se dotýkám jabloňových

lístků, větví, laťkové konstrukce altánu, přejdu rozlehlý,

leštěnými kameny vydlážděný dvůr. až k vyřezávaným

dveřím se speciálním kováním. s ornamenty propletených

hadích těl, které navrhovala maminka. a kte ré pro nipečlivě vyrobil mladý kovářův pomocník Ládínek stolař.

ztuhlými prsty obejmu kovovou vlnovku černé kliky,

překryju hadí obrazce. zatlačím plnou vahou svého těla.

Je odemčeno.

vejdu.

nemilosrdná rána naděje přímo mezi oči. na vysokém

stojanu v hale visí tatínkův klobouk, ještě tam visí,nestačil si ho tehdy nasadit, přestože bez pokrývky hlavy zdomu nevycházel. nikdy. nestačil si ho tehdy nasadit, když

ho gestapo odváželo. My se zaskočeně dívali. Jak sepotupně drápe na korbu malého náklaďáku, kde už kdosi

seděl; posouvali se, aby mu udělali místo. zaskočeně jsme

sledovali i maminku, k níž jsme rozpačitě vzhlíželi. která

neplakala, nerozčilovala se, nepanikařila. Říkala jsem mu to,

mezkovi, počkáme nějakou dobu u našich, v Praze, ve vnitrozemí, pak

by se vidělo.

věřila, že se tatínek vrátí. Že je to omyl. a nejvíc se jí

dotklo, že tatínka neposadili do osobního auta, že musel

na rozhrkané nákladní auto k ostatním. a že muneurvale strhli pásku, kterou si spěšně navlékal.


24

nikdy jsem ho už neviděla. nikdy.

teď můžu nahmátnout jeho klobouk.

Horká čočková polévka

Dveře napravo vedou do jídelny a kuchyně. pocítímmravenčení. Jak mi maminka bubnovitě přejížděla jemnými

prsty po zádech, podél celé páteře. odshora až dolů.odshora dolů.

„seď rovně a nehrb se, budeš zkroucená jakoparagraf.“

starší sestra spiklenecky mrkala, vydrž, tím já si prošla taky.

bratr se uchichtával, na tu platí jen pořádná herda do zad, na

mazánka mazanýho.

svírám druhou kliku svého domova.

odhodlávám se otevřít.

s poslední, nesnesitelně poslední nadějí, že u stolubudou sedět všichni. Že se čeká na zpozdilou. která sevzdálila, propadla do černé jámy, vyškrábala se z ní. a srozedranýma rukama se navrací zpátky do světa, který načas

přetřela pokřivená noční můra. pootevírám dveře, budu

sedět rovně, už vždycky budu u stolu sedět rovně, jako

pravítko, budu sedět rovně, maminko, slibuju, slibuju,jenom ať jsi tu, vracím se jiná, skoro dospělá, ne, jsemdospělá, dětská slova se rozkutálela a vytratila, kůže zvrásněla,

prosím, pane bože, prosím, ať jste tu, ať tu sedíte ausmíváte se, ať se smějete a natřásáte, ať se chechtáte jakošílení, ať se smíchy válíte po zemi a popadáte za břicha. Jak

jste si ze mě vystřelili. Že jsem v té kruté hře obstála. Že

žijeme. Žijeme.

než průchod rozevřu, napočítám do sedmi. Šťastné

číslo.

v jídelně skutečně někdo stojí.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist