načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Peníze nejsou všechno - Mária Ďuranová

Peníze nejsou všechno

Elektronická kniha: Peníze nejsou všechno
Autor:

Říká se, že peníze nejsou všechno, ale hlavní hrdinka tohoto příběhu, Lucie, zjišťuje, že v současném světě jsou všechny životní oblasti právě jimi ovlivněné a je velmi ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Keltner Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-4230-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Říká se, že peníze nejsou všechno, ale hlavní hrdinka tohoto příběhu, Lucie, zjišťuje, že v současném světě jsou všechny životní oblasti právě jimi ovlivněné a je velmi obtížné plánovat a žít bez nich podle svých představ. V příběhu nechybí láska, která vzniká postupně a celkem nečekaně, díky jednomu krátkému okamžiku, který ovlivní život nejen Lucii, ale i mnoha dalším lidem okolo.

Související tituly dle názvu:
Moje peníze Moje peníze
Jordánová Zdeňka
Cena: 151 Kč
Kde rostou peníze? Kde rostou peníze?
Prošková Denisa
Cena: 150 Kč
Peníze za všechny prachy Peníze za všechny prachy
Hall Alvin
Cena: 222 Kč
Mít, či nemít? Peníze Mít, či nemít? Peníze
Čmolík Jiří Vokáč
Cena: 244 Kč
Peníze Peníze
Cervenka Andreas
Cena: 124 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mária Ďuranová

Peníze nejsou všechno


Peniaze sú všetko

© Mária Ďuranová, 2014

Slovak edition © Slovenský spisovateľ, a.s.

Peníze nejsou všechno

© Mária Ďuranová, 2014

Copyright © KELTNER Publishing s.r.o., 2015

www.keltnerpublishing.cz

www.knihy-keltner.cz

ISBN: 978-80-87642-30-6


Venujem svoje dcére Editke.

Mária Ďuranová


5

Fakt jsem nevěděla, jak se mám dostat z té zoufalé situace. Když jsem si před Patrikem vylévala srdce, měla jsem v duši zvláštní pocit, že mě poslouchá jen napůl. Díval se někam za mne, hryzal si spodní ret, a kdybych ho neznala tak dobře, ani by mě nenapadlo podezírat ho. Ale já jsem ho znala až příliš. A v jeho očích jsem viděla tu zvláštní clonu. Duchem byl můj manžel někde v úplně jiném filmu. Asi má fakt hodně práce, pomyslela jsem si a pokračovala ve svých výlevech.

„Kdybych byla věděla, že Silviin nápad s tím butikem dopadne tak mizerně, v životě bych nedala výpověď!“ dušovala jsem se. „Dělala bych dál to prokleté účetnictví! I když tu práci z duše nesnáším!“ zaúpěla jsem ten den už asi posté.

„Kašli na to. Přestaň se stále obviňovat,“ přerušil mě Patrik trochu nervózně. „Nemohla jsi přece tušit, že tě Silvie pošle do háje,“ pokračoval nevzrušeně. „Víš, jaká je dnes doba. Každý kouká především sám na sebe a chrání si svou kůži. V lepším případě si občas vzpomene na nejbližší rodinu, ale už i to je spíš vzácnost,“ ušklíbnul se ironicky. „Nezapomínej, že do toho kšeftu vrazila peníze jen ona. Ty jsi přece nijak nepřispěla. Měla jsi tam dělat obyčejnou prodavačku. Tak co se divíš?! Obrátil oči v sloup, aby naznačil, že Silvie mi vlastně nedluží žádné vysvětlení a že jemu se ten nápad stejně hned od začátku nezdál. „Má právo zaměstnat si tam, koho chce,“ konstatoval nakonec suše.

„No, jistě! Ale takhle mě odstavit?! Když už já mám výpověď ve staré práci jistou, ona mi jen tak mezi řečí oznámí, že tam nakonec bude dělat ta její bláznivá sestra?!“ Nemohla jsem ten podraz od kamarádky strávit.

„Pche!“ zašklebil se Patrik nad mojí naivitou. „Podle mne to nabídla ségře už dávno před tebou, jen nevěděla, jestli ona ten flek vezme, a tak si všechno pojistila u tebe. Ty jsi pořád frfňala na svoji práci, tak jí to tehdy přišlo vhod,“ uvažoval nahlas. „Jenže,“ trhnul rameny, „dnes se věci mění ze dne na den a ty se nemůžeš spoléhat na to, že ti někdo pomůže jen tak. Pro tvoje pěkné modré oči,“ dodal a mně ta slova připadala necitlivá. Hlavně když jsem dobře věděla, že oči mám zelené a on se ani nenamáhal, aby použil správnou barvu.

„No právě!“ Znechuceně jsem odfrkla. „To je to největší svinstvo! Že dnes se už nedá věřit opravdu ničemu a nikomu! Tisíckrát mě přece ujišťovala, že s tím flekem můžu počítat! Ten butik je na nejlepším možném místě,“ kňourala jsem. „Přímo v centru! Bavilo by mě to tam. A hlavně bych konečně neměla takové stresy. Ustavičné uzávěrky a daňová přiznání mi už pořádně lezou na nervy. Šéfovi jsem se beztak nikdy nezavděčila, ačkoliv jsem mohla v práci klidně i spát! A už vůbec jsem svou snahu necítila na platu! Fůra zodpovědnosti, ale odměna žádná. Na takovou práci se můžu vykašlat!“ láteřila jsem.

„Vždyť jsi se vykašlala,“ ušklíbl se Patrik. Naštvaně jsem se po něm podívala.

„Teď nevím, co mám dělat,“ ozvala jsem se po chvíli lítostivým hláskem a v očích se mi opravdu objevily slzy. Přepadala mě panika a zoufalství zároveň.

Patrik jen lhostejně pokrčil rameny.

„Přihlásíš se na úřad práce, půl roku budeš brát podporu a mezitím si najdeš jiné místo,“ hledal východisko. „Stejně za měsíc začínají dětem prázdniny, tak alespoň nebudou doma samy,“ dodal. Potom vstal. Podíval se na hodinky na ruce, vzal svůj mobil a šel ke dveřím.

„Musím jít do dílny. Mám tam ještě nějakou práci.“

„Je pátek,“ podívala jsem se na něho vyčítavě. „I dneska tam budeš trčet do půlnoci?“

„Jestli chceš, abychom měli z čeho žít, tak budu muset. Peníze nám jen tak z nebe padat nebudou! Musím dokončit jednu zakázku,“ řekl a s klíčky od auta mezi prsty mířil pryč.

Zůstala jsem sedět v kuchyni za kulatým stolem a s hlavou v dlaních jsem ještě dlouho tupě civěla na jeho bílou barvu. Cítila jsem se neschopná, nepřitažlivá, nechtěná. Úplné nic. Moje sebevědomí klesalo rychlostí světla. Na samé dno. Jak jsem jen mohla tak neuváženě dát výpověď, když jsem ještě neměla podepsanou smlouvu u Silvie? A jak se ona mohla tak svinsky zachovat ke mně?

„Víš, Lucie, fakt mě to mrzí. Ale musíš pochopit i ty mne. Sestra přišla nečekaně o práci. Propustili u nich čtyřicet lidí! A ona v podstatě nic jiného neumí, jen šít. Je rozvedená, vždyť víš... Chlap jí už dva roky neplatí na děti. Ona je na ty peníze odkázaná.“ Silvie prosila tónem o pochopení. Když ho v mojí tváři neviděla, pokračovala: „Luci, pochop mě! Vždyť o tebe se Patrik postará. Ona by byla bez práce úplně hotová!“ vysvětlovala stále dokola v mých ještě čerstvých vzpomínkách.

Po jejích slovech jsem chvíli uvažovala, jestli se nemám pokorně doplazit za šéfem a požádat ho, aby mě vzal na milost. Ale hned jsem ten nápad zavrhla. Moc dobře jsem věděla, že mu moje výpověď přišla vhod. Hlavně u jeho staré. Už dva měsíce mi v kanceláři pomáhala s papíry. Předtím měla dobrou práci, byla uklizená ve státní správě ve funkci nějaké důležité vedoucí. Ale i tam propouštěli. Zrušili celé to její důležité oddělení. Asi se teď nechtěla nechat vydržovat manželem a hlavně vzdát se své důležitosti, na kterou si za ty roky zvykla. Chodívala za ním do práce stále častěji a postupně mi dávala najevo, že by moji práci hravě zvládla sama. Prý levou zadní. A stále častěji to říkala i před mužem. Měla jsem pocit, že mu není úplně po chuti mít manželku neustále na očích. Ale viděla jsem i to, že mu není lhostejná a respektuje ji. Uměla jsem si představit, jak do něho doma v posteli hučí, aby se mě zbavil. Že firemní účetnictví a všechno to papírování si ráda vezme na starost ona. Vždyť v posledních dnech byl její zájem o moji židli přímo hmatatelný. V kanceláři vládlo stále větší napětí. Hlavně když jsme tam byly o samotě my dvě.

Když mi Silvie řekla o svém plánu s butikem, byla jsem ráda. Vždycky jsem měla vztah k pěkným hadrům a lákala mě práce s lidmi. Práce prodavačky v pěkném módním butiku by mě opravdu bavila. Kromě toho, byla jsem si jistá, že její majetný frajer celý obchod zafinancuje, a její plán na financích určitě neztroskotá. Co si Silvie vzala do hlavy, to dokázala hravě dotáhnout do zdárného konce. Vzala jsem její nabídku celkem vážně a bez sebemenšího zaváhání jsem ji přijala. Ale to s její sestrou... něco takového by mě nenapadlo ani ve snu. Já jsem to už brala jako hotovou věc! Opravdu jsem nečekala, že mě nakonec tak chladnokrevně nechá ve štychu. Pořádná rána do zad! Tušila jsem, že mě z toho tato část těla bude ještě dlouho bolet.

Byly dvě hodiny v noci, když mne vzbudil zvuk našeho auta. Hned jsem věděla, že je to Patrik. Měli jsme předplacené místo na parkování přímo pod našimi okny, světla vždy osvítila celý náš byt a probraly by i mrtvého z věčného spánku. Otočila jsem se na druhý bok a kašlala na svého muže i na jeho pozdní příchod.

Když se otevřely vchodové dveře a on potom vcházel do kuchyně, ještě jsem zaslechla, jak s někým šeptem telefonuje. A víc jsem nastražila uši. Ne proto, abych slyšela, s kým mluví, ale abych si byla jistá, že jinak je v bytě klid a obě naše děti stále sladce spí. Potom jsem upadla do hlubokého spánku.

Vzbudilo mne kolem čtvrté ráno slabé pípnutí. Dezorientovaná jsem hleděla na strop, nechápajíc, co to bylo. Až slabé světýlko na Patrikově nočním stolku mě upozornilo, že jeho mobil přijal zprávu. Patrik spal jako zařezaný, dost chrápal a vůbec nereagoval. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám vzbudit nebo se na to vykašlat, ale nedalo mi to. Byla jsem zvědavá, kdo nemůže ve čtyři ráno žít bez mého muže. A napadlo mě, jestli se náhodou něco nestalo jeho rodičům. Žili v Košicích a po jediném synovi jim bylo, samozřejmě, smutno. Měli už svůj věk a všelijaké zdravotní potíže. Často nám volali.

Potichoučku jako myška jsem vklouzla do bačkor, a v krátké noční košilce, která mi sahala sotva pod zadek, jsem obešla velkou postel a opatrně jsem vzala do ruky mobil. Zprávu jsem otevřela cestou do koupelny, kde jsem měla v plánu vyprázdnit svůj močový měchýř. Sedíc na záchodové míse, zaostřila jsem zrak na malinká písmenka: vyřeš si to, jak chceš, ale hlavně už to nějak vyřeš, já už bez tebe nemůžu žít, ty to dobře víš :-) pa

Zamrazilo mě. Úplně jsem ztuhla. A zbytečně jsem se snažila pochopit smysl těch slov. Vrátila jsem se k posteli rozhodnutá, že Patrika okamžitě bez milosti vzbudím a požádám o vysvětlení. A vzpomněla jsem si, jak nemá rád, když ho někdo nečekaně vyruší ze spánku. Jak je vždy nevrlý. Nakonec jsem se rozhodla počkat do rána. (A později jsem nemohla pochopit, kde se ten ohled vůči němu ve mně vůbec vzal.)

Už jsem víc neusnula. Než nastala šestá hodina, vyzkoušela jsem snad tisíc poloh. Budík jsem vypnula dřív, než zazvonil. Netrpělivě jsem se motala kolem sporáku, uvařila silnou kávu, připravila míchaná vajíčka pro celou rodinu a přitom jsem pokorně čekala, kdy se naše děti, a zejména jejich tatínek, probudí do nového dne.

První mě v kuchyni oslovil Ríša. Je mu sedm a odjakživa je ranní ptáče. Ve vytahaném pruhovaném pyžámku vypadal rozkošně. Promnul si rozespalé oči, přistoupil ke mně a objal mě okolo pasu.

„Uděláš mi kakao?“ zahuhňal, přitisknutý tváří k mému břichu. Prohrábla jsem mu kštici.

„Ano, zatím si pusť televizi. Ale nedávej ji příliš nahlas.“ Snažila jsem se vymanit z jeho objetí, zaujatá svými zmatenými myšlenkami.

Ríša poslušně odkráčel do obýváku; věděl, že v televizi jdou jeho oblíbené pohádky. Byla sobota a mínil si vychutnat svůj víkendový rituál. Nasypala jsem granko do šálku se žirafou, zalila ho mlékem a strčila do mikrovlnky. Zatímco jsem nandavala na talířek míchaná vajíčka, vstal i Patrik.

„Kolik je hodin?“ zeptal se rozespale v kuchyňských dveřích, protahujíc si vysportované tělo. Opět začal dvakrát týdně cvičit a na ramenou už se mu rýsovaly bicepsy jako kdysi.

„Půl osmé. V noci ti přišla esemeska,“ odpověděla jsem a pozorně jsem se na něj zadívala.

„Mně?“ zarazil se a v jeho hlase byl slyšet náznak paniky.

„Ano,“ podala jsem mu mobil.

Přeměřil si mě pohledem a zadíval se na text na displeji. „Ty jsi ji četla? Odkdy se mi hrabeš v mobilu?“ zaútočil.

„Zbláznil ses?“ podívala jsem se na něho znechuceně. „Přišlo to v noci. Spal jsi jako zabitý. Myslela jsem, že se něco stalo s mámou nebo tátou.“

„Co je to za blbost?“ otočil ke mně mobil a potom ho s totálním nezájmem hodil na stůl.

„To mi pověz ty.“ Stále jsem ho pozorně zkoumala. „Číslo je neznámé, ale ty asi víš, kdo ti to posílá, ne?“

„Nemám potuchy. Nějaká blbost. Omyl,“ konstatoval. „Jdu se oholit,“ dodal lhostejně, jakoby se nic nestalo, a namířil si to do koupelny.

„Omyl?!“ Vykročila jsem za ním s utěrkou v ruce. „A můžeš mi to odpřisáhnout?“ postavila jsem se mu do cesty.

„Přestaň!“ zavrčel podrážděně. „Vůbec nevím, kdo to psal a co to má znamenat. Nějaká kráva si asi spletla číslo. Buď mi věř, nebo ne. Tvoje věc!“ uzavřel debatu, jemně mě chytil za rameno a odsunul z cesty. Potom se zavřel v koupelně.

Chvíli jsem tam stála bez pohybu, fakt jsem nevěděla, jak mám dál reagovat. Asi to byl doopravdy omyl. Vždyť jsem neměla ani nejmenší důvod na Patrika žárlit. Domů chodil sice pozdě, ale chodil tak už roky. Věděla jsem, že má hodně práce. Byli jsme oba unavení z všednosti našeho života, z ustavičného spekulování, jak si finančně přilepšit, jak zařídit, aby naše rodina i trochu žila a ne jen přežívala, jak vychovat děti, aby se z nich nestali povrchní magoři, a opravdu nám nezbýval čas na nějaké tajné slasti a dobrodružství.

Nakonec jsem nad tím mávla rukou a setřásla napětí i podezření, které se mě od čtvrté ráno drželo zuby nehty. Měla jsem dost jiné práce. Bylo třeba vyprat, navařit, uklidit a potom zajít s dětmi alespoň do parku.

„Ježíšmarjá! Kdo tam zase je?! Potřebuju jít na záchod.“ To se přede mnou vynořila Monika.

„Dobré ránko,“ naznačila jsem jí slušnou výchovu.

„No dyť jo,“ odsekla a nervózně jí cuklo v koutku úst. Z jejího pohledu se dalo vyčíst, jak moc ji otravuje přítomnost rodičů i bratra, a jak jí leze na nervy celý její třináctiletý život s námi v tomhle malém bytě. Znechuceně zakroutila očima, aby mi dala najevo, že má mého komandování tak akorát dost, a odklátila se do obýváku. Cestou ječela: „Tati, dělej! Potřebuju čurat!“

Vrátila jsem se do kuchyně a naservírovala snídani i těm dvěma. Potom jsem vypila šálek kávy. Byla už studená.

„Pojď se najíst, Moniko,“ zavolala jsem na dceru.

„Dones mi to do obýváku. Vždyť i Ríša tu snídá.“

Poslechla jsem a obsloužila ji. Ríša nevnímal svět, byl pohroužený do kreslené pohádky. Monika se usalašila vedle něho. Zívala tak, že jsem jí viděla mandle i čípek v hrdle, vůbec se neunavovala zakrýt si pusu dlaní. Prosebně se na mne podívala.

„Prosím tě! Fakt tě prosím. Nemůžeš tátovi říct, ať sebou hodí?“ Ale už jsem se nemusela unavovat.

„Mončo, můžeš,“ ozval se Patrikův hlas. Dcera vystřelila, skoro mě přitom povalila.

Vrátila jsem se do kuchyně a zahleděla se na muže. S chutí a bezstarostným výrazem ve tváři se pustil do snídaně.

„Asi budeš nadávat, ale zase musím jít do dílny,“ prohodil. „Včera jsem tu zakázku nestihl dokončit. Slíbil jsem Červeníkovi, že mu to dovezu ještě dnes v podvečer.“ Otevřel včerejší noviny.

„Potřebovala bych udělat nákup. Můžu s tebou potom počítat nebo mám s sebou vzít raději Moniku?“ zeptala jsem se smířeně.

„Vezmi ji. Ať ti pomůže. Peníze máš?“ podíval se na mne.

„Už moc ne,“ přiznala jsem po pravdě.

Položil na stůl padesát eur. „Bude ti to stačit?“

Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že ho o peníze nemusím žádat. Dovtípil se, že jsem teď odkázaná na něj. Stravu jsem odjakživa kupovala ze své výplaty já, on platil nájemné, úvěr, pojistky, benzin, a když bylo třeba, přihodil i něco na oblečení pro děti a na školní poplatky. Nikdy ho nezajímalo, kolik mě stojí potraviny nebo drogerie. Ani nevím, jestli vůbec tušil, že na naše žaludky padne celá moje výplata. Nevadilo mi to. Vždycky jsem si uměla své peníze rozplánovat na celý měsíc, aby nám doma nic důležitého nechybělo. A zdálo se mi to celkem normální. Ani jsem nevěděla, kolik Patrik vydělává. Nezajímalo mě to. Hlavní bylo, že všechno zaplatil. Každý rok v létě zacvakal dovolenou, kterou vybíral většinou on. I v tom jsem se mu ráda přizpůsobila. Bylo to pro mne pohodlné. Na dovolené dbal, aby si děti užily, když jsem chtěla koupit nějakou drobnost pro sebe nebo dárek pro známé nebo rodiče, často mi přispěl. V podstatě byl můj život s Patrikem příjemně pohodlný. A trochu nudný. Ale i s tím jsem byla srovnaná. Vůbec jsem netoužila zažívat nějaké manželské excesy jako moje kamarádky. Například taková Ľubica. Do svého muže byla stále tak zoufale zamilovaná, že mu odpouštěla všechny nevěry, o kterých věděli všichni okolo. Občas se mi vyplakala na rameni, jednou se i pořádně opila a vykřikovala, že se na toho hajzla už fakt vykašle, ale já jsem věděla, že to nedokáže. Vzpomněla jsem si na noční esemesku a trochu mě bodlo u srdce. Ani v nejmenším jsem netoužila řešit nějaké Patrikovy nevěry. Chválabohu, on na jiné ženské moc nebyl. Byla jsem přesvědčená, že ta zpráva byl omyl. Vždyť i jemu náš klidný rodinný život vyhovoval.

Vzala jsem ze stolu bankovku a schovala ji do peněženky. Teď mi bude Patrik muset přispívat častěji. No a co. Vždyť s tím asi počítá, právě mě o tom přesvědčil, pomyslela jsem si a klidně jsem peněženku vrátila do kabelky.

Pondělní ráno mě probudilo do reality. Byl nejvyšší čas nahlásit se na úřadu práce. Už téměř uplynula povinná osmidenní lhůta.

Rychle jsem se osprchovala a dala do gala, doufajíc, že tam nebude moc lidí a že úřednice podlehnou mému pokornému pohledu a slušnému zjevu a vyřídí mě rychle a ochotně.

Nepodlehli. Můj psí pohled vůbec nezabral a žena za přepážkou se ke mně chovala stejně opovržlivě a povýšenecky jako k ostatním. Asi už měla nemoc z povolání. A když se jí jakýsi zapáchající asociál třikrát zeptal, kde by si mohl vyřídit sociální dávky, a ona mu nervózně odsekla, že na desítce a jestli je hluchý, už jsem se jí ani nedivila. Chlapík se klopýtavě odebral hledat desítku a ona se konečně věnovala mně. Podala mi jakési formuláře a pár instrukcí k tomu. Kolem nekonečně dlouhé fronty jsem vyšla před budovu, zvažujíc, jak se asi bude dál vyvíjet moje kariéra. Kromě účetnictví jsem neuměla nic. A ze všeho nejméně mě bavilo účetnictví. No super.

V přilehlém parku opadávalo ze stromů zežloutlé listí, sluneční paprsky lákaly posedět na lavičce. Jaký krásný den. Kdybych neměla hlavu plnou starostí, věru, ráda bych si jen tak poseděla, pookřála, vychutnala si čerstvý vzduch a užila si přítomnost. Jenže v ustavičném životním shonu jsem na takový luxus úplně zapomněla. Už jsem nedokázala jen tak vypnout. A v mojí současné situaci mi ani nepřipadalo vhodné dovolit si takový komfort. Měla jsem pocit, že si ho nezasloužím. Věru, žijeme tak, jako bychom neměli nikdy zemřít. A potom zemřeme bez toho, abychom pořádně žili, pomyslela jsem si sarkasticky. Pohlceni starostmi a obavami nám unikají pěkné okamžiky. Nekonečná nespokojenost s přítomností nás žene neustále vpřed, stále chceme něco lepšího, něco víc a zapomínáme se zastavit a těšit se z toho, co máme.

Při těch myšlenkách jsem zpomalila krok, snažila se vnímat život novýma očima a zhluboka dýchat. Pod kaštanem u chodníku spal otrhaný bezdomovec. Možná vyspával opici. Když jsem zaslechla houkání sanitky, probrala jsem se z nostalgie. Že už by byl mrtvý? A už jsem zase byla v realitě. Přidala jsem do kroku a zamířila na Moyzesovu. V čistírně jsem vyzdvihla svoje jediné dlouhé šaty, které jsem měla oblečené naposled v zimě na městském plese. Utrpěly tam katastrofu, polité červeným vínem jsem je musela dát vyčistit. Flek naštěstí zmizel. Detailně jsem si prohlížela modrou látku a doufala, že ještě bude příležitost si ty šaty obléct. Při nějaké podobné příjemné příležitosti jako tehdy. Spokojeně jsem paní za pultem zaplatila a se šaty v igelitovém obalu jsem vyšla na ulici.

V mysli se mi stále promítaly obrazy, jak jsme se s Patrikem, oba vyfintění od hlavy k patě, vypravili na ples. Společnost nám dělal Zolo a jeho žena Olina. Kupodivu, i když jsem si s bratrem nijak zvlášť nerozuměla a ani Olinu jsem neměla nijak v lásce, ples se skutečně vydařil. Musela jsem se při té vzpomínce usmát. Bavili jsme se ve čtveřici výborně až do rána. S Patrikem jsme na podobné akce nechodili často. Vlastně nikdy. Tohle byl první ples, který jsme absolvovali během dvanácti let našeho manželství. A i to se stalo jen díky aktivitě mojí švagrové a bratra. Ti chodili tancovat každý rok a konečně se jim podařilo přemluvit i Patrika, aby mne i on někam vzal. Byla jsem tak trochu překvapená, že se nebránil a nakonec přikývl. Dokonce mi koupil tyto krásné šaty. Protancovanou noc jsme tehdy zakončili příjemným, něžným milováním. A do dalšího dne jsme se vzbudili, až když máma dovedla domů naše ratolesti.

Smutně jsem si uvědomila, že podobnou noc s Patrikem jsem od té doby nezažila. Párkrát jsme se sice ještě milovali, ale bylo to už jen takové nemastné neslané. Z povinnosti. Ale po tolika letech manželství je to možná i normální, nebo ne? Asi proto jsem tu čistírnu tak dlouho odkládala, ušklíbla jsem se v duchu. Společně s tím červeným flekem jsem si chtěla ještě nějaký čas uchovat pěkné vzpomínky na vydařený ples. Teď byly šaty zase čisté a spokojenost v mé duši vystřídal jakýsi smutek.

Něco mě vyrušilo ze zamyšlení. Zpozorněla jsem, když se v davu přede mnou mihla červená kabelka. Designový kousek. Na kabelky mám slabost. Tuhle jsem už někde viděla. Stylová kožená kabelka, která se zapíná na kovovou sponu a je možné ji nosit v ruce i přes rameno. Heňa, vzpomněla jsem si. Patrikova kolegyně z reklamačního. Když jsem tu kabelku viděla poprvé, pomyslela jsem si, jaká je škoda, že si takovou nemůžu dovolit. Heňa byla pěkná a navzdory mladému věku už jednou rozvedená. Naštěstí bezdětná a naneštěstí dost namyšlená. Prostě kráva. Měla prý pořádně zazobané rodiče, hlavně otce. Koupil jí třípokojový byt s velkou terasou v centru města. Vlastní auto měla už od osmnácti a vůbec se netajila tím, že v nastoupeném standardu míní pokračovat i v budoucnosti. V podstatě jsem ji poznala jen zběžně z Patrikových pomluv, osobně jsme se setkali jen dvakrát. Jednou, když jsem byla za Patrikem v té jejich nábytkářské firmě a ona se s nějakým nespokojeným zákazníkem dohadovala o opravě skříně, a potom ještě jednou, když jsme ji potkali na obědě.

Patrik mi ten den zavolal, ať odběhnu z práce, že se spolu najíme v restauraci, která byla blízko jejich provozovny. Vzpomínám si, že mě to potěšilo a že jsem se nacpala k prasknutí, protože v denním menu měli moje oblíbené švestkové knedlíky. Právě jsem spokojeně odfukovala, když se u našeho stolu zastavila ohozená panenka. Patrik mi kolegyni představil. Heňa se na mne zdvořile usmála, ale hned chladně odvrátila zrak. Taková namyšlená slepice. No a tehdy jsem si všimla té její stylové kabelky. Krásné, zářivé červené barvy. Nesmírně se mi líbila. A utkvěla mi v paměti. Podstatně víc než samotná majitelka toho skvostu. Měla jsem tehdy nafouklé břicho a začínající trávicí těžkosti a vůbec jsem se tou babou nechtěla zaobírat nijak dlouho. Jen jsem si pomyslela, že je fakt celá dobře ohozená. Patrik se jí ze slušnosti zeptal, jestli si k nám přisedne, což mě trochu naštvalo. Naštěstí, ta trouba odmítla a odešla, čímž si u mne přece jen získala alespoň nějaké sympatie.

Probrala jsem se ze vzpomínek a otevřela jsem auto. Hodila jsem šaty na zadní sedadlo a posadila se za volant. Auto bylo zaparkované lajdácky, jak pro mě bylo typické, pravým kolem zasahovalo do vedlejšího parkovacího místa. To jsem celá já, zase jsem se netrefila pěkně do středu mezi bílé čáry. Patrik by mi dal! Spustil by obvyklou přednášku o tom, jak komplikuju nasednutí řidiči sousedního auta.

Rychle jsem zasunula klíč do zámku startéru, když se mi před očima zase mihla červená kabelka. Ta barva se nedala přehlédnout. Heňa se prodírala davem lidí na ulici. Byla ohozená asi jako vždycky. Drahý kožený kabát smetanové barvy, červené botičky a červené rukavičky – a k tomu ta kabelka. Závistivě jsem pokrčila nos a musela jsem neochotně uznat, že vypadá jako ze žurnálu. Chvíli jsem pozorovala její sebevědomou chůzi, vlající vlasy a dokonalýmakeup. Ksakru s ní! Muži se za přitažlivou ženou obdivně ohlíželi a já jsem chvíli chtěla být na jejím místě.

Když se přiblížila k mému autu, trochu víc jsem se schoulila na sedadle. Nechtěla jsem, aby si mne všimla. Naštěstí, ani ji nenapadlo podívat se mým směrem. Vyhýbala se jakési mamince s kočárkem a tehdy jsem si s údivem něčeho všimla. Já upadnu! Vždyť ona je těhotná! Překvapeně jsem hleděla na bříško, které se jí rýsovalo pod pláštěm. A když se slabý větřík ještě víc opřel do lehkého kabátu, nabyla jsem jistotu. Takový čtvrtý pátý měsíc, odhadovala jsem v duchu. No, to by mě zajímalo, kdo je šťastným otcem. Už dopředu jsem ho litovala. A že mi to Patrik ani neřekl, divila jsem se, když jsem konečně nastartovala a snažila se jeho kolegyni úplně pustit z hlavy. Vždyť co je mi po ní – a v podstatě i Patrika, máme dost svých starostí a nějaká Henrieta nám může být ukradená. Možná Patrik o jejím požehnaném stavu ani nevěděl. Proč by taky měl? A najednou jsem dostala skvělý nápad. Možná bych mohla nastoupit jako náhrada za těhotnou Henrietu. Patrik by se mohl přimluvit u šéfa, vždyť spolu docela dobře vycházejí, i na pivo občas zajdou. A věci se zase dají rychle do pořádku, mnula jsem si v duchu dlaně a s náhlou nadějí na celkem dobré vyhlídky jsem brzy dorazila domů.

Patrik mým návrhem nebyl vůbec nadšený. Řekla jsem mu o jeho těhotné kolegyni hned, jak se náš syn navečeřel a zmizel k televizi. Patrik se pustil do svíčkové. Dovařila jsem ji jen chvíli před jeho příchodem. Při pohledu na talíř spokojeně přivoněl.

„Je fakt dobrá,“ prohodil uznale s plnou pusou. „Jako vždy,“ mrkl na mne s úsměvem. Zmrzl mu okamžitě, jak jsem začala mluvit o Heně. Byl pěkně zaskočený. V práci podle všeho opravdu nemá čas na drby.

„Určitě je už v takovém čtvrtém pátém měsíci. Co říkáš? Nevyužijeme toho?“ zeptala jsem se ho celá nadšená.

„To myslíš vážně?“ poznamenal a pokračoval v likvidaci večeře. Ale zdálo se mi, že už si jídlo tak nevychutnává.

„Jasně! Vždyť je to skvělá příležitost!“ Nechápala jsem jeho postoj.

„Co já vím,“ řekl pochybovačně a dál do sebe mlčky házel večeři.

„Nic víc mi k tomu neřekneš?“ pokoušela jsem ho celá nedočkavá.

„No, nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Zjevně mu nebylo do řeči.

„Proč? Myslíš, že bych její práci nezvládla?“ ušklíbla jsem se uraženě. „Nebo ti vadí, že bychom byli kolegové?“ zamračila jsem se.

„Ne, ne. Jen si nejsem jistý, jestli už tam Červeník nebude mít nějakou náhradu. Nechci, aby sis dělala zbytečné naděje, abys potom nebyla zklamaná,“ podíval se na mne laskavě.

„Tak se ho na to zeptej, ne?!“ Neměla jsem zájem o jeho soucit.

„To víš, že jo.“ Odsunul prázdný talíř a vstal. „Teď se o tom nechci bavit, jo? Musím ještě odběhnout do dílny,“ řekl suše.

Znervózněla jsem.

„Monika je ještě venku?“ zeptal se jakoby mimochodem, a jen co jsem přikývla, byl pryč.

Naskládala jsem nádobí do myčky a odešla za Ríšou. V poslední době jsme trávili večery jen ve dvojici. Sedla jsem si k němu a přitiskla si ho k sobě. Bouchly dveře. Vrátila se Monika. Byla jakási zamrzlá. Ostatně, skoro stejně jako v poslední době.

„Budeš jíst?“ podívala jsem se na ni.

„Ne. Dám si jen nějaké ovoce.“

Z kuchyně se vrátila s jablkem v ústech, rukama si sčesávala vlasy do ohonu. Venku je nosila rozpuštěné, doma vždy stáhnuté gumičkou. Vstala jsem a uvolnila jí místo. Nechtěla jsem se dívat na tu hloupou soutěž v televizi. Ríša ji hltal. Snažil se odpovídat dříve než ztrémovaní soutěžící a někdy se mu to i povedlo.

„Nemůžeš to přepnout?“ zeptala se ho Monika podrážděně.

„Nech to,“ zavrčel a rychle jí sebral dálkové ovládání, pro které se natahovala.

Odešla jsem do kuchyně. Ti dva se dále hádali.

„Alespoň se posuň, prcku!“ zaslechla jsem Moniku.

„No, to určitě,“ odmítal chlapec. „Sedni si do křesla! Slyšíš?! Nelep se na mne!“

„Uhni!“ nedala se Monika.

Neměla jsem na jejich šarvátky náladu. Vytáhla jsem koš s vypraným prádlem a rozložila žehlicí prkno. Potom jsem si pustila cédéčko s Hegerovou a rozhodla se své děti ignorovat. Snad se v tom obýváku nepozabíjejí. V mysli jsem se vrátila k rozhovoru s Patrikem. Doufala jsem, že ještě není všechno ztracené. Možná to nakonec dobře dopadne.

Dál večer plynul klidně. Děti se nepozabíjely, a když už se za okny stmívalo a já jsem měla po krk košil, které Patrik tak rád nosil, vypnula jsem žehličku a vyhnala děcka spát. Osprchovala jsem se a i já jsem si lehla pod měkkou peřinu. Víčka už mi padala únavou, chvíli jsem váhala, jestli se ještě nemám přemoct a počkat na Patrika, ale po chvíli jsem ten boj vzdala. Kdo ví, kdy se mu podaří dostat z dílny. A určitě přijde unavený. Stejně hned zalehne, na milování ani nepomyslí. S touto myšlenkou jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila s myšlenkou, že jsem musela spát opravdu tvrdě, když jsem se neprobrala, ani když Patrik přišel domů. Jenže když jsem se otočila na jeho stranu, viděla jsem nedotknutou postel. Ručičky na budíku ukazovaly sedm hodin ráno.

„Už jsi vzhůru?“ zeptala jsem se Ríši, který se nečekaně zjevil ve dveřích ložnice. Rozespale přikývl.

„Pojď už i ty,“ prosil.

„Monča ještě spí?“

„Mhm.“

Vstala jsem a přehodila si přes košilku lehký župan. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Kde je, ksakru, Patrik? Jaktože nebyl celou noc doma? Nestalo se mu něco? Proboha! Já si tu klidně spím a jemu se možná přihodilo něco zlého, vyčítala jsem si. Cestou do kuchyně jsem vzala mobil a zvolila jeho číslo. Telefon vyzváněl zbytečně. Patrik ho nezvedal.

„Moniko!“ snažila jsem se vzbudit dceru.

„Co je?“ zavrčela rozespale.

„Vstaň! Uděláme si snídani sami, ano? Jdu za otcem do dílny. Nebyl celou noc doma, nevím, jestli se mu něco nestalo.“

„Hlavně nebuď hysterická,“ uzemnila mě dcera.

„Nebere mi mobil!“ zaječela jsem s obavou v hlase. „Vstaneš a uděláš Ríšovi snídani, ano? I ty se najez! Já se jdu obléct.“

„Ježíšmarjá,“ zafrflala, ale už se posadila na posteli. I ona věděla, že když táta nebyl v noci doma, muselo se přihodit něco neobvyklého.

Hodná holka, pomyslela jsem si a navlékla se do džín. Ještě rychle svetřík, sako, okolo krku šálu, přečísnout vlasy, vypláchnout si ústa a už jsem brala kabelku, kontrolujíc, zda v ní mám mobil, klíče, doklady a peněženku, kdyby něco. Když jsem zavírala dveře, zaslechla jsem ještě dceřin hlas.

„Tak co, prcku? Co bys chtěl jíst?“

„Přestaň mi tak říkat, troubo! Lezeš mi tím na nervy!“ zněla Ríšova odpověď.

Spokojeně jsem si pomyslela, že aspoň naše děti jsou v pohodě, a rychle jsem pospíchala za svým mužem.

Dílna se nacházela na druhém konci města, hned vedle velké poschoďové budovy, ve které sídlil jejich provoz. Patrik v té firmě pracoval už sedmý rok. Plechová brána byla zavřená. Stiskla jsem kliku silněji, doufajíc, že nakonec povolí. Ale bez výsledku. Rozhlédla jsem se kolem dokola, jestli někde neuvidím naše auto. Parkoviště zelo prázdnotou. Znova jsem vyndala z kabelky mobil a snažila se Patrikovi dovolat. Konečně ho zdvihl a mně se ulevilo, když jsem uslyšela jeho hlas. Rozespalý.

„Konečně! Co je s tebou, Patriku? Kde jsi? Už jsi doma?“

„Ne. A ty jsi kde, když se mě ptáš?“ Chvíli nechápal situaci.

„Před dílnou. Celou noc jsi nebyl doma! Lekla jsem se, že se ti něco stalo!“ vysvětlovala jsem mu vyčítavě. „Kde jsi?!“

Chvíli bylo ticho. Potom si odkašlal a mně se zdálo, že v pozadí slyším ženský hlas.

„Patriku? Nechápala jsem, co se děje. „Kde jsi?!“

On najednou úplně cizím hlasem řekl: „Lucie... Já jsem nebyl v dílně.“

„Ne? A potom kde?“

Odkašlal si. „To v tuto chvíli není podstatné.“ Odkašlal si znova. Asi chtěl získat čas.

Civěla jsem do prázdna a čekala na jeho další slova. Měla jsem nepříjemnou předtuchu.

„Lucie...“ Opět se odmlčel, ale jen nakrátko, abych pochopila, že bude pokračovat. „Já už se domů nevrátím.“

„Co?!“ vybafla jsem nechápavě.

„Domů už se nevrátím.“

Podlomila se mi kolena; opřela jsem se zády o tu hnusnou plechovou bránu a sesula se na zem.

„Nerozumím,“ hlesla jsem roztřeseným hlasem.

„Lucie... Musíš teď být silná. Doma na tebe čekají děti. Budeš jim to muset nějak vysvětlit,“ říkal monotónně.

„Nechápu... Co jim mám vysvětlit...? To si ze mě děláš srandu? Už jsi doma, Patriku, že?“ Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že je to jen nevydařený žert.

„Ne. Myslím to vážně. Neříká se mi to lehko, ale je to tak.“

„Ale... Patriku! To nemyslíš vážně, že ne?“

Mlčel.

„Máš jinou nebo co?“ Snažila jsem se pochopit pointu.

Stále bylo ticho.

„Patriku!“ zařvala jsem naštvaně, a kdyby v tu chvíli stál vedle mne, asi bych ho zabila. Konečně promluvil.

„Čekáme spolu dítě,“ řekl tichým hlasem, ale úplně zřetelně.

A mne jakoby v té chvíli zasáhl blesk.

„Těžko se mi to říká, ale takové věci se stávají, Lucie,“ téměř šeptal. „Jestli chceš, podám žádost o rozvod já, nemusíš si s tím dělat starosti. Ostatní věci dohodneme osobně. Zatím se postarej o děti, ano? Nějak jim to vysvětli. Musím končit. Ahoj.“

Roztřásly se mi ruce a pocítila jsem celkovou slabost. Na chvíli jakoby se mi úplně zastavil dech. Zato srdce mi bilo jako zvon. Nechápala jsem. Tupě jsem hleděla kamsi do dálky a v uších mi stále dokola rezonoval jeho hlas: Čekáme spolu dítě... Čekáme spolu dítě... Čekáme spolu dítě...

Uplynula asi půlhodina, než jsem procitla ze šoku. Mohl za to zvuk mobilu, který jsem stále nepřítomně tiskla v ruce.

„Mami? Volala mi Monika. „Už jsi tátu našla?“

Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Zhluboka jsem si vzdychla a odvětila šeptem: „Ne, Moniko. Ne. Právě jsem ho navždy ztratila.“

Celá omámená jsem zamířila k zastávce trolejbusu, na který mě nasměroval pud sebezáchovy. Zpočátku jsem ignorovala další vyzvánění. Věděla jsem, že Monika se s mou odpovědí nespokojila a chce si věci ujasnit. Pod malou stříškou na zastávce postával zamračený chlap. Žmoulal v rukách noviny a udiveně si mě přeměřoval. Možná přemýšlel, jestli náhodou nejsem hluchá, když neslyším zvonění. A možná váhal, jestli mě nemá na telefon upozornit. Rychle jsem mobil vytáhla z kapsy.

„Moniko, už jsem na cestě domů. Vydrž. Doma se všechno dozvíš,“ řekla jsem stručně a trochu nervózně.

V hlavě mi rachotil koloběh myšlenek a otázek, na které jsem si neuměla odpovědět. Mísil se ve mně hněv, strach a panika. A úzkost. A bezmocnost. Ale i naděje, že to ještě není konečné. Patrik se určitě zbláznil.

Dorazil trolejbus a já jsem nastoupila. Chlap s novinami také. Zastávka osiřela. Přes zaslzené oči jsem sledovala známé ulice. Nechtělo se mi věřit, že to všechno není film, ale skutečnost. Čím víc jsem se přibližovala k naší bytovce, tím větší obavy a zmatek jsem měla v duši. V jejím koutku jsem stále víc živila naději, že Patrika najdu doma, jak sedí v obýváku a společně s dětmi se dobře baví tím, jak mě nachytal. Byl by to krutý žert, ale určitě bych mu ho ráda odpustila.

Ale doma byly jen naše děti. Ríša seděl u televize, jak bylo jeho zvykem každé sobotní ráno, Monika myla nádobí. Když jsem vešla do kuchyně, okamžitě přestala a zkoumavě se na mě zahleděla.

„Co je, mami? Tátovi se něco stalo, nebo co?“ Vypadala vylekaně.

Beze slova jsem si sedla ke stolu, ani jsem se neunavovala zout se. Fakt jsem nevěděla, co jí mám říct. Jen jsem na ni tupě zírala.

„Mami?“ zvýšila Monika hlas. „Tak už mi konečně pověz, co se stalo!“ Její tón vyrušil i Ríšu, který se objevil ve dveřích a snažil se zjistit, co se děje.

Monika si sedla naproti mně.

„Je v nemocnici?“ hádala.

„Ne,“ ozvala jsem se konečně.

„Kde je táta?“ zeptal se Ríša a podíval se na mne s tím svým chlapeckým výrazem v obličeji. Pustila jsem se do pláče. Monika mě chytila za ruku.

„Mami! Proboha, tak už řekni, co se tátovi stalo!“

V jejích očích jsem uviděla nefalšovaný strach. Rychle jsem si utřela slzy. Proboha! Teď musím být silná, pomyslela jsem si. Mají jen mne. A potom jsem si posadila Ríšu na koleno a chytila Moniku za ruku.

„Táta od nás odešel. Našel si jinou. A s tou jinou ženou čeká dítě.“

Sedla jsem si do pohodlného křesla a nepřítomně se dívala na Lubici, která údivem stále ještě nezavřela ústa. Hodnou chvíli nemohla strávit novinu o mém rozpadávajícím se manželství. Neplakala jsem. Už jsem nemohla. Když jsem se ráno vrátila zraněná domů a řekla dětem, co se stalo, Monika mě začala utěšovat. Byla jsem překvapená, že neplakala. Asi cítila, že mě musí podržet.

„Teda, táta je ale pořádný blbec! Neboj, mami! Zvládneme to i bez něho! Ještě za námi bude dolézat! Vykašli se na něj! Hulvát jeden!“ vrčela. V očích se jí mísila zlost, zklamání a hanba. Ríša lhostejně pokrčil rameny a raději se zase ztratil v obýváku. Ještě úplně nechápal důsledky toho, co jsem jim právě zvěstovala. A možná to jen hrál. Nevěděl, jak reagovat, tak raději utekl.

„K obědu si objednejte pizzu.“ Prosebně jsem se podívala na Moniku a vytáhla z peněženky bankovku. „Já si musím jít provětrat hlavu. Zajdu za Lubicí, ano?“

„Jo, jo,“ přikývla okamžitě. „Já se zatím s prckem podívám na televizi,“ dodala, aby mi bylo jasné, že na bratra dohlédne. Bylo jí už třináct a byla vyspělejší a zkušenější než já v jejích letech. Podepsala se na ní doba, děti nyní dospívají psychicky i fyzicky dříve než jejich rodiče, kteří nad tím nejednou jen nechápavě kroutí hlavou.

Cestou k Lubce jsem se zastavila v parku, a sedíc na lavičce schované pod největším stromem, jsem se vybrečela. Stále jsem nechápala, že mi Patrik něco takového mohl udělat. Normálně nás opustil! Panebože. Patrik! Patrik? Opravdu toho byl schopný? Nemohla jsem tomu uvěřit. Když jsem byla totálně vyřvaná a už jsem byla schopná tak akorát civět do země, vydala jsem se za kamarádkou.

„Proboha! Co se stalo? Vypadáš hrozně!“ přivítala mě Lubica s prachovkou v ruce. Právě uklízela.

„Patrik od nás odešel,“ řekla jsem a z očí mi zase vyhrkly slzy. „Čeká dítě s nějakou jinou.“

Udivená Lubica otevřela ústa a dlouho je nezavřela. Stále si přikládala dlaň na pootevřené rty, jakoby si chtěla políbit prsty, a třeštila na mne oči jako vyšinutá. Mezitím jsem jí vyprávěla, jak jsem se o mužově nevěře dozvěděla. Když se trochu vzpamatovala, odběhla do kuchyně, aby mi udělala meduňkový čaj.

„Vypij to! Je dobrý na nervy. Trochu ti pomůže!“ zavelela a soucitně se na mne podívala. Seděla jsem schoulená v křesle jako hromádka neštěstí.

„Ten hajzl! Nemůžu tomu uvěřit!“ Klekla si ke mně.

„Kde máš Pavla?“ zeptala jsem se usmrkaně na jejího muže.

„Ten? Šel na ryby. Aspoň tak mi to řekl. Prý s nějakou partou kamarádů,“ pokrčila lhostejně rameny, zvyklá, že svému muži nemůže věřit a je vlastně úplně jedno, co jí řekne, protože ona stejně nikdy neví, kdy je to pravda a kdy lež. Potom se na mne spiklenecky podívala, možná i trochu potěšená, že už není jediná, se kterou muž zamával – a stále s ní beze studu vesele mává dál a řekla: „Jestli se rozvedeš, přísahám bohu, udělám to i já! Už mě nebaví žít s chlapem, který mě ustavičně podvádí a dělá ze mne hloupou husu!“

„Jenže já si to vůbec neumím představit.“ Opět jsem začala vzlykat. „Myslela jsem si, že naše manželství je dobré!“ vypoulila jsem na ni červené oči. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Stále to nechápu!“

„Víš co, Lucie? Ten tvůj Patrik je pěkný hajzl: Kdyby se k tomu alespoň postavil jako chlap a neoznámil ti to zbaběle po telefonu!“ rozčilovala se. „Našel si milenku, klidně ji zbouchnul a tebe postavil před hotovou věc! Poraď si, děvče, jak umíš! Fakt je to strašný hajzl!“

Seděla jsem bez pohybu, dívala se na ni a cítila, že celé tělo mám v křeči. Bála jsem se, že to tak bude už navždy, že se z toho sevření nikdy nedostanu.

„Co je s tebou?!“ lekla se Lubica.

„Potřebuju se opít,“ řekla jsem úplně vážně.

„Co?!“ Nechápavě na mne zírala.

„Potřebuju se ožrat! Na mol! Jinak se zblázním! Rozumíš?!“

Lubica okamžitě vyskočila a přinesla z kuchyně láhev vína.

„Ne! Víno nechci! Chci něco tvrdého! Nemáš vodku? Nebo fernet?“ Dívala jsem se na ni velice panovačně.

„Ale vždyť ty vůbec nepiješ tvrdý alkohol,“ nechápala. Když uviděla můj nepříčetný pohled, rychle hodila zpátečku. „Počkej, něco by tam ještě mělo být.“ Opět vyrazila do kuchyně.

Neopila jsem se úplně. Už po třetím panáku se mi začalo dělat špatně, můj prázdný žaludek se vzpíral nečekanému teroru. Nebyl na to naučený a hlavně byl úplně prázdný, když jsem do něj násilím nalila tu hnusnou slivovici, kterou Lubica s dobrým úmyslem kdesi vyhrabala. Když jsem se na záchodě vyzvracela a trochu se opláchla, zastihla jsem ji v kuchyni. Chystala mi snídani.

„Musíš něco sníst, jinak tě teď bude bolet žaludek!“ domlouvala mi jako dítěti. Byla jsem jí za to vděčná.

„Řekni, Lubko,“ pustila jsem se opět do pláče, „co je to za život? Ani opít se nemůžu.“ Přistoupila ke mně a objala mě.

„Neboj,“ chlácholila mě a povzbudivě poplácávala po zádech. „Všechno se jednou zahojí. Časem to rozdýcháš... A uvidíš. A ještě se mockrát s chutí ožereš.“

Vyjeveně jsem se dívala na ženu v pokladně, která trpělivě čekala, až mi to dojde.

„Aha,“ hlesla jsem omluvně, když jsem z jejího pohledu konečně pochopila, že jsem na pult vysypala příliš málo mincí. Zbytečně je stále dokola přepočítávala, pokaždé jen nespokojeně zakroutila hlavou. Mincí bylo mnoho, peněz málo. Ty drobné centíky vadily tak akorát mně v peněžence, stejně jako jí v pokladně a neměly už prakticky žádnou hodnotu. Sešrotovat by to měli, pomyslela jsem si a rychle jsem znovu zalovila v peněžence. Vydechla jsem si úlevou, když jsem mezi účtenkami uviděla svou poslední pětieurovku.

„Bude to stačit?“ podívala jsem se prosebně na znechucenou ženu. Od rána už toho měla zřejmě dost; ustavičné přendavání potravin přes digitální okénko a neutichající pípání při snímání kódů jí na náladě nepřidávalo a určitě už vůbec neměla chuť bavit se ještě s námi, sebrankou chudých zákazníků, která se v naší zemi množila jako epidemie. Beze slova mi vydala další hromadu bezcenných mincí, sotva jsem je nacpala do ošoupané peněženky. Kdybych ty drobáky darovala nějakému bezdomovci, i ten by si jen otráveně odfrknul. „Díky, paničko, to si můžete klidně nechat, za to si ani hovno nekoupím!“

Rychle jsem naházela chléb, máslo a mléko do tašky a vypálila z obchodu ven. Podporu jsem dostala sotva před týdnem a po zaplacení nájmu, telefonu a úvěru mi zůstalo akorát tak na to žebrákovo hovno. Kdyby jen Patrik nebyl takový blbec a dával mi aspoň něco, dokud nás soud nerozvede a nestanoví výšku výživného. Ale on se zasekl. Ta jeho nová na něho má silný vliv. Jednou mi jen zavolal a suše mi oznámil, že dokud nebude mít na papíře sumu, kterou má přispívat na svoje děti, ať od něj nic nečekám. Byla jsem stále nezaměstnaná a někde jsem se dozvěděla, že dokud si nenajdu práci, je můj manžel povinen kromě výživného na děti platit i mně. Když jsem mu to v telefonu oznámila, začal zuřit, prý jestli si myslím, že krade, a čím víc ho budu chtít vysávat, tím víc on bude u soudu bojovat. V pozadí jsem zaslechla ženský hlas, který ho ještě hecoval. Pochopila jsem, že jeho milovaná ho už náležitě zpracovala, aby ho dostala úplně na svou stranu, a já budu muset i s dětmi ještě dobrých pár dní doslova živořit a nedočkavě čekat na další podporu. Asi budu muset zajít za mámou, aby mi nějak pomohla, uvažovala jsem s nadějí.

Ještě stále jsem nevěděla, kdo je tou šťastnou, co mě v Patrikově životě nahradila. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě vůbec nezajímá, kdo je ta žena. V tom myšlenkovém chaosu, který jsem v posledních dnech prožívala, jsem však neměla čas ani sílu, abych se tím zabývala. Popravdě jsem se i bála zjistit si jméno té osoby. Naivně jsem si namlouvala, že dokud ho neznám, možná ještě věci nejsou definitivní. S Patrikem jsem byla dvanáct let a myslela jsem si, že ho znám lépe než kdokoliv jiný. Nikdy bych o něm nebyla řekla, že se odvrátí od své rodiny a ještě k tomu takovým ubohým způsobem. Totální hajzlík a zbabělec. Od toho osudného dne nás ani nenavštívil, nedokázal se přede mne postavit a podívat se mi do očí. Nezavolal ani dětem, aby jim řekl o změnách ve svém osobním životě. Smutek v mé duši střídala zlost, znechucení a postupně i odpor k němu, ale i k sobě samé za to, že po takovém „hrdinovi“ neustále teskním namísto toho, abych byla ráda, že jsem se takového sráče zbavila. Jemu vůbec nevadí, že jeho děti pomalu nemají co jíst?! Kdybych své duševní rozpoložení nazvala zoufalé, nebylo by to úplně výstižné.

Když jsem kráčela po schodech ke dveřím svého bytu, v uších mi zarezonoval hlas naší prostořeké sousedky: „Dobrýýýý! Tak jak? Proboha, nám přišly nedoplatky jako ďas!“ Ani nepočkala, až ji pozdravím, a pokračovala: „A vám? Panebože, dyť my celou zimu šetříme, ani pořádně netopíme, dyť plyn je drahý! A tři sta eur máme doplatit! Starý nadával jako čert. Ale dyť se mu ani nedivím!“ láteřila a stále natahovala krk ze spodního patra skrz zábradlí ke mně, div si ho nevykroutila. Určitě se jí už doneslo, že mě opustil manžel, a asi chtěla vidět, jak se moje trápení podepisuje na mé tváři. Byla to největší drbna široko daleko.

Nechtěla jsem jí dopřát příliš mnoho radosti, rychle jsem se násilím usmála a téměř bezstarostným tónem jsem řekla: „Přišly i nám. Skoro dvě stě.“ Lhostejně jsem pokrčila rameny. Vždyť máme menší byt, než sousedé, tak se není čemu divit. Třípokojový byt nás před pár lety vyšel na nehoráznou sumu, přestože čtvereční metry nepřekročily padesátku. Z hypotéky, kterou jsme si tehdy vzali, nám zůstávalo splatit ještě dobrou polovinu. Dokud byla Monika malá, bydleli jsme nějaký čas i u tchána a tchyně v Košicích, ale Patrikův otec se rád napil a tchyně byla dost panovačná, o všechno se starala, což rozčilovalo nejen mne, ale naštěstí i Patrika. Kromě toho, v Košicích přišel o práci a nová se mu naskytla v Bratislavě, a tak jsme šli do pronajatého bytu. Byla jsem šťastná, že konečně bydlíme sami a ještě k tomu ve městě, kde jsem vyrůstala a cítila se doma. Po několika měsících, jen co se naskytla vhodná příležitost, jsme se vydali do banky pro úvěr a byt si od pronajímatele odkoupili.

Chvilku jsem nevnímala sousedčino oprávněné frflání, ale když zase hlasitě zanadávala, celá znechucená z tohoto světa, probrala jsem se, vyčarovala na tváři soucitnou grimasu a ztratila se za dveřmi bytu. Její špatné náladě jsem dobře rozuměla. Všichni jsme byli na stejné lodi. Pár šťastlivců, kterým se podařilo bezohledně rozkrást státní majetek, si sice užívalo život jako plavbu na přepychové jachtě, ale většina z nás se pachtila na potápějící se dřevěné bárce a snažila se látat hypotéky a dluhy, aby se vyhnula exekutorům a zbytečným problémům.

Děti ještě nebyly doma, ale blížil se čas oběda, tak jsem se pustila do rabování chladničky a snědla všechno, co jsem našla, nejdřív chleba se salámem, potom jogurt a ještě trochu sýra, co tam zbyl z minulého dne. Naštěstí děti obědvaly ve školní jídelně. K večeři udělám bramborové placky, budou rády.

Od odchodu jejich otce už uběhlo pár týdnů, ale mně se zdálo, že děti za ten krátký čas zestárly společně se mnou alespoň o rok. Naše domácnost byla najednou nezvykle tichá, hádky mezi dětmi už nebyly na denním pořádku, i mně odmlouvaly jen výjimečně, byly ohleduplnější, ale i jakési vystrašené a zmatené. Monika se mi snažila být rovnocennou partnerkou a občas se mě zeptala, zda si to otec přece jen ještě nerozmyslí. Ani jí nešlo do hlavy, že je tak surově zradil. Možná v koutku duše ještě stále doufala, že se všechno vrátí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist