načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Peněžní ekonomie a bankovnictví - Petr Dvořák; Martin Mandel; Zbyněk Revenda; Petr Musílek; Jan Kodera

Peněžní ekonomie a bankovnictví
-11%
sleva

Elektronická kniha: Peněžní ekonomie a bankovnictví
Autor: ; ; ; ;

Odborná kniha týmu předních domácích odborníků v oblastech měnové politiky, bankovnictví a peněžních a kapitálových trhů. V šesti částech se autoři zabývají teorií peněz a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299 Kč 266
+
-
8,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Management Press
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 423
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 5., aktualiz. vyd. [i.e. 6. vyd.]
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-1279-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace shrnuje základní poznatky o fungování peněžních kategorií, finačních trhů a procesů spojených s realizací měnové politiky v tržní ekonomice. Učebnice se zaobírá funkcí peněz, fungováním finančních trhů, postavením a činností centrálních bank, problematikou nabídky a poptávky po penězích, inflací, měnovou politikou a najdeme zde rovněž popis měnového kursu a devizového trhu.

Popis nakladatele

Odborná kniha týmu předních domácích odborníků v oblastech měnové politiky, bankovnictví a peněžních a kapitálových trhů. V šesti částech se autoři zabývají teorií peněz a úrokové míry, komerčním bankovnictvím, finančními trhy, centrálním bankovnictvím a regulací a dohledem bank, měnovou teorií a politikou, a také mezinárodními financemi. Aktualizované vydání představuje změny měnové politiky a regulace a dohledu finančních institucí spojené s finanční a ekonomickou krizí. Zásadní pozornost je přitom věnována České republice a Evropské měnové unii.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Dvořák; Martin Mandel; Zbyněk Revenda; Petr Musílek; Jan Kodera - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PENEZNÍ EKONOMIE A BANKOVNICTVÍ

MANAGEMENT PRESS



PENEZNÍ EKONOMIE

A BANKOVNICTVÍ

ZBYNEK REVENDA / MARTIN MANDEL / JAN KODERA

PETR MUSÍLEK / PETR DVORÁK

MANAGEMENT PRESS, PRAHA 201

5. aktualizované vydání


Autoři kapitol:

Prof. Ing. Zbyněk Revenda, CSc.: kapitoly 1, 9, 10

Prof. Ing. Martin Mandel, CSc.: kapitoly 13, 14, 15, 16

Prof. RNDr. Jan Kodera, CSc.: kapitoly 2, 11, 12

Prof. Ing. Petr Musílek, Ph.D.: subkapitoly 3.1, 3.4 – 3.6, kapitola 5, subkapitoly

6.1 – 6.5, kapitoly 7, 8

Doc. Ing. Petr Dvořák, Ph.D.: subkapitoly 3.2, 3.3, kapitola 4, subkapitola 6.6

Odborný oponent: Ing. Petr Zahradník, MSc.

© Zbyněk Revenda, Martin Mandel, Jan Kodera, Petr Musílek, Petr Dvořák, 1996,

1997, 2000, 2005, 2012

Cover design © Petr Foltera, 2012

Všechna práva vyhrazena

ISBN 978-80-7261-279-6


5

OBSAH

Před mlu va k 5. vy dá ní 9

I. část PE NÍ ZE A ÚROK 11

1. Pe ní ze 13

1.1 De fi ni ce pe něz 14

1.2 Vý voj emi se pe něz a pe něž ní ho obě hu 21

1.3 Emi se a oběh pe něz v současnosti 33

1.4 Měnové unie 39

1.5 Další varianty peněžních systémů 42 2. Úroková míra 44

2.1 De fi ni ce a vý voj ná zo rů na úro ko vou mí ru 44

2.2 Neokla sická teo rie úro ko vé mí ry 45

2.3 Teo rie zá půjčních fon dů 50

2.4 Teo rie pre fe ren ce likvi di ty 55

2.5 Re ál ná a no mi nál ní úro ko vá mí ra 58

2.6 Jed no du ché a slo že né úročení 59

2.7 Ri zi ko vá a ča so vá struk tu ra úro ko vých měr 63 II. část FINANČNÍ SYSTÉM 67 3. Finanční trh 69

3.1 Modely alokace fi nančních prostředků na fi nančním trhu 69

3.2 Struk tu ra a in sti tu cio nál ní uspo řá dá ní fi nanč ní ho tr hu 70

3.3 Fi nanč ní zpro střed ko va te lé 76

3.4 Regulace trhu cenných papírů 78

3.5 Trendy na světových fi nančních trzích 79

3.6 Globální fi nanční krize 83 4. Obchodní bankovnictví 86

4.1 Ban ky a ban kov ní sys tém 86

4.2 Bi lan ce ban ky a vý kaz zis ku a ztráty 89

4.3 Ban kov ní ri zi ka a zá klad ní prin ci py je jich ří ze ní 95

4.4 Syste ma ti za ce ban kov ních pro duk tů 97

4.5 Ban kov ní fi nanč ně úvě ro vé pro duk ty 98

4.6 De po zitní (vkla do vé) ban kov ní pro dukty 105

4.7 Pla teb ně zúčto va cí ban kov ní pro duk ty 108


OBSAH

6

5. Instituce kapitálových trhů 115

5.1 Vymezení investičního bankovnictví 115

5.2 Obchodník s cennými papíry a investiční obchody 119

5.3 Instituce kolektivního investování 124

5.4 České kolektivní investování 127

5.5 Instituce penzijního investování 130

5.6 České penzijní připojištění 134 III. část TRHY CENNÝCH PAPÍRŮ 139 6. Teorie a praxe investování 141

6.1 Poptávka po investičních instrumentech 141

6.2 Investiční instrumenty 148

6.3 Akciové instrumenty 151

6.4 Chování cen akcií 153

6.5 Dluhové instrumenty 169

6.6 Finanční deriváty 174 7. Investiční management 188

7.1 Selektivní model Markowitze 188

7.2 Jednoduchý indexní model 194

7.3 Teorie kapitálového trhu 195

7.4 Přímka kapitálového trhu 197

7.5 Model oceňování kapitálových aktiv 197 8. Burzovní a mimoburzovní trhy 201

8.1 Burzovní trh a jeho regulace 201

8.2 Burzovní systém 204

8.3 Mimoburzovní trhy 206

8.4 České sekundární trhy 207 IV. část CENT RÁL NÍ BAN KOV NICT VÍ 211 9. Cent rál ní ban ka 213

9.1 Vznik cent rál ní ban ky 213

9.2 Funk ce cent rál ní ban ky 214

9.3 Bi lan ce cent rál ní ban ky 219

9.4 Nástroje měnové politiky 225

9.5 Sa mo stat nost cent rál ní ban ky v měnové politice 239

9.6 Česká národní banka 243 10. Ban kov ní re gu la ce a do hled 247

10.1 Subjekty regulace a dohledu bank 247

10.2 Re gu la ce vstu pu do ban kov ní sfé ry 248

10.3 Zá klad ní pra vid la čin nos ti bank 249

10.4 Po vin né po jiš tě ní vkla dů 256


OBSAH

7

10.5 Cent rál ní ban ka ja ko vě ři tel po sled ní in stan ce 258

10.6 Dohled bank 260

10.7 Re gu la ce a do hle d bank v Čes ké re pub li ce 261

10.8 Nut nost re gu la ce a dohledu bank 263 V. část MĚNOVÁ TEORIE A POLITIKA 269 11. Po ptáv ka po pe ně zích 271

11.1 Hlav ní teo ret ic ké pří stu py k po ptáv ce po pe ně zích 271

11.2 Neokla sické teo rie po ptáv ky po pe ně zích 272

11.3 Friedma no va teo rie po ptáv ky po pe ně zích 276

11.4 Keyne sovské teo rie po ptáv ky po pe ně zích 280 12. Na bíd ka pe něz 284

12.1 Zjednodušená bilance centrální banky a komerčních bank 284

12.2 Ří ze ní re zerv 285

12.3 De po zitní multipli ká tor 287

12.4 Pe něž ní multipli ká tor 292

12.5 Či ni te le ovliv ňu jí cí pří růs tek na bíd ky pe něz 295 13. Infl ace a defl ace 297

13.1 Infl ace 297

13.2 Model AS-AD a jeho využití při analýze infl ace 302

13.3 Defl ace v ekonomice 314 14. Měnová politika 320

14.1 Proces měnové politiky 321

14.2 Monetaristický peněžní transmisní mechanismus

a problém exogenity peněz 336

14.3 Transmisní mechanismus založený na cílování infl ace 345 VI. část MEZINÁRODNÍ FINANCE 357 15. Měnový kurs a kursová politika 359

15.1 Platební bilance 359

15.2 Faktory ovlivňující pohyb měnového kursu 366

15.3 Systémy měnových kursů 379 16. Devizový trh 388

16.1 Charakter, organizace a subjekty devizového trhu 388

16.2 Základní typy devizových operací 392

16.3 Motivace subjektů pro vstup na devizový trh 398 Summary 405 Literatura 407 Rejstřík 417



9

Předmluva k 5. vydání

R

oz voj trž ní eko no mi ky v na ší ze mi a s tím spo je né působení zá klad ních funk cí

pe něz v prak tic ké ro vi ně znamena jí, že eko no mic ké sub jek ty opí ra jí svá ekonomická rozhodování jak o sku teč ný, tak o oče ká va ný vý voj pe něž ních ve li čin. Jde

především o úro ko vé saz by, kur sy cen ných pa pí rů ne bo mě no vé kur sy. Ta to skutečnost součas ně ve de k ná ro kům na po zná ní pro ble ma ti ky fun go vá ní pe něž ní ho obě hu,

fi nanč ních in sti tu cí a pe něž ních a ka pi tá lo vých trhů.

Páté, přepracované a doplněné vydání odborné knižní publikace Peněžní ekonomie a bankovnictví vychází především z výsledků dlouhodobé výzkumné činnosti autorů zaměřené na základní a aplikovaný výzkum. Tato výzkumná činnost byla vposledních letech převážně podporována Grantovou agenturou České republiky. Jde ospolečnou publikaci autorů z ka ted ry mě no vé teo rie a po li ti ky a ka ted ry ban kov nict ví a po jiš ťov nic tví z fa kul ty fi nan cí a účet nic tví Vy so ké ško ly eko no mic ké v Pra ze.

Pub li ka ci jsme roz dě li li do šes ti zá klad ních čás tí. V úvod ní čás ti – Pe ní ze a úrok – se čte nář mů že se zná mit se základ ní mi po znat ky o pod sta tě fun go vá ní pe něz, je jich emi si, obě hu a funk cích. Do kapitoly je rovněž zařazena problematika měnových unií. Dal ší ka pi to lu jsme vě no va li teoriím úro ko vé mí ry a de termi nantám a faktorům její úrov ně a pohybu.

V dru hé čás ti – Fi nanč ní sys tém – se vě nu je me otáz kám čle ně ní a fun go vá ní fi - nanč ních trhů a úlo ze fi nanč ních zpro střed ko va te lů. Aktuálně je zařazena subkapitola o příčinách a projevech globální fi nanční krize. Část zahrnuje nejen roz sáh lou ka pi to lu o ob chod ním ban kov nict ví, ale i nově zpracovanou kapitolu o institucích kapitálových trhů.

Tře tí část – Tr hy cen ných pa pí rů – ob sa hu je vý klad zá kladů in ves tič ního manage mentu. Čte nář se mů že se zná mit ze jmé na s jed not li vý mi ty py in ves tič ních instrumen tů a me to da mi je jich ohodno co vá ní a s in sti tu cio nál ním uspo řá dá ním trhů cen ných pa pí rů.

Ve čtvr té čás ti – Cent rál ní ban kov nict ví – se zaměřujeme na po sta ve ní a čin nos t cent rál ní ban ky, ná stro je mě no vé poli ti ky a sys t ém re gu la ce a do hle du bank. Zvláštní po zor nost jsme vě no va li cent rál ní ban ce v na ší eko no mi ce a Evropské centrální bance.

Pá tá část – Mě no vá teo rie a po li ti ka – nej dří ve čte ná ře uvá dí do zá kla dů teo rií

po ptáv ky po pe ně zích. Následuje výklad emise, resp. nabídky peněz a sa mo stat ná

ka pi to la věnovaná problematice infl ace a defl ace s využitím modelu AS-AD a řady

příkladů z české ekonomické historie. Velká pozornost je věnována transmisnímmecha nis mům mě no vé po li ti ky. Podrobně jsou popsány alternativní způsoby provádění


PŘEDMLUVA K 5. VYDÁNÍ

10

měnové politiky v podmínkách exogenity a endogenity peněz, tj. postupy spojené

s regulací peněžní zásoby a cílováním infl ace.

V zá vě reč né, šes té čás ti – Me zi ná rod ní fi nan ce – navazujeme výkladem měnového kursu a kursové po li ti ky, s důrazem na problematiku vnější rovnováhy a volbykursového systému. Rovněž se věnujeme devizovým operacím a jejich praktickému využití při arbitráži, spekulaci a hedgingu.

Páté vy dá ní odborné pub li ka ce, kte rá prv ně vy šla již v ro ce 1996 a je jíž všechna před cho zí vy dá ní by la ro ze brá na, je dopl ně no o ak tu ál ní sku teč nos ti a upra ve no přede vším s ohle dem na změ ny v čes ké eko no mi ce a fi nanční a ekonomickou krizi vposled ních le tech. Vydání rovněž refl ektuje zkušenosti autorů s výkladem problematiky na kursech pro vysokoškolské a postgraduální studenty. Publikace rovněž obsahuje podrobný seznam literatury, rejstřík a anglické summary.

U čí sel ných a dalších úda jů, především z na ší eko no mi ky, jsme stá li před rozho do vá ním, v ja kém roz sa hu je uvádět pří mo v tex tu. Pub li ka ce ne ní pri már ně zamě ře na na po pis reá lií, a pro to uvá dí me jen z hle dis ka vý kla du nej dů le ži těj ší úda je, aktualizované v nevyšší možné míře. Na še roz hod nu tí by lo po de pře no sku teč nos tí, že v posled ních le tech se vý raz ně zvý ši la kva li ta, úpl nost a do stup nost příslušných in for ma cí. Údaje lze zce la běž ně zís ká vat z růz ných pra me nů, včet ně interne tových stránek měnových a fi nančních institucí. listopad 2011 au to ři


PENÍZE A ÚROK

I. ČÁST



13

1. Peníze

A

ni láska neudělala z tolika lidí blázny jako hloubání nad podstatou peněz,prohlásil anglický ekonom Sir Denis Robertson. Avšak nejen odpověď na otázku,

co jsou to peníze, je pro znalost fungování každého ekonomického systému důležitá.

Potřebujeme znát vztahy mezi penězi a jinými ekonomickými veličinami, způsoby

vydávání peněz do oběhu, způsoby měření vývoje množství peněz v oběhu i význam

peněz pro rozhodování subjektů v různých ekonomických systémech.

Oblíbenou odpovědí na otázku, jaký význam pro nás peníze mají, je, že „o peníze jde vždy až v první řadě“. Řada lidí tvrdí, že peníze pro ně nemají žádný význam. Buď se vědomě snaží být zajímavějšími, nebo již mají tolik peněz, že „nějaká ta koruna pro ně nehraje žádnou roli“, anebo si význam peněz pro vlastní život prostěneuvědomují. Peníze totiž, ať se nám to líbí či nelíbí, ovlivňují život každého z nás.

Vliv peněz nezůstává pouze na individuální úrovni, ale zrovna tak se projevuje na úrovni makroekonomické. Nejznámějším je vliv celkového množství peněz v oběhu na agregátní cenovou hladinu, tedy na ceny zboží a služeb v dané ekonomice. Tento vliv pak můžeme zpětně vztáhnout na význam peněz pro každého jednotlivce.

Každý alespoň trochu racionálně uvažující jednotlivec se rozhoduje např. okoui nějakého spotřebního zboží na základě porovnání množství peněz, které v daném okamžiku má nebo v nejbližší době bude mít k dispozici, a ceny daného zboží. Jde-li o nákladnější nákup, vstupují do hry další faktory rozhodování, především očekávaný disponibilní příjem v budoucím období a očekávaný vývoj ceny daného zboží. Stejné úvahy můžeme rozšířit z jednotlivců na další subjekty (podniky, banky a další fi - nanční instituce, stát, zahraniční subjekty) a z nákupu spotřebního zboží na jakoukoli jinou formu použití peněz (nákup služeb, cenných papírů a zahraničních měn, držba peněz v podobě úspor, reálná investice apod.).

Stručně řečeno, peníze ovlivňují rozhodování prakticky všech subjektů v ekonomice. Míra vlivu se sice liší především v závislosti na typu ekonomiky, peníze však již překonaly hranice jednotlivých ekonomik a jejich význam seinternacionalizuje.

V kapitole se budeme uvedenými souvislostmi zabývat podrobněji. Vymezíme si podstatu a funkce peněz, a popíšeme si peněžní oběh, způsoby emise peněz azákladní vazby mezi vývojem množství peněz v oběhu a vývojem cenové hladiny. Poslední část kapitoly budeme věnovat emisi a oběhu peněz v tržních ekonomikách vsoučasnosti.


PENÍZE A ÚROK

14

1.1 Defi nice peněz

Základním problémem při defi nování peněz je rozpor mezi teoretickým vymezením

a jeho praktickou využitelností. Zaměříme-li se pouze na podstatu peněz, nepodaří se

nám odpovědět na základní otázky vlivu peněz v ekonomice.

Vyjděme například z intuitivně chápané a empiricky mnohokrát potvrzené souvislosti mezi vývojem množství peněz v oběhu a vývojem cenové hladiny. Jistěpřijmeme myšlenku, že vliv na ceny mohou mít pouze ty peníze, které jsou v oběhu, a nikoli peníze, které jsou v podobě úspor dočasně mimo oběh. Nyní si představme jednoduchý příklad, kdy máme v peněžence bankovky a mince v nominální hodnotě sto korun. Jsou tyto peníze v oběhu?

Pokud odpovíme kladně, lze namítnout, že odpověď není správná. Peníze jsou přece v peněžence, a co když je zde budeme mít třeba jeden rok? Za tyto peníze jeden rok nic nekoupíme a v oběhu tedy nejsou. Při záporné odpovědi se opět nevyhneme námitkám. Peníze jsou sice v peněžence, a tedy jakoby mimo oběh, ale kdykoli je můžeme použít na nákup. Potenciálně jsou v oběhu neustále.

Vše se dále komplikuje, přibereme-li do našich úvah vklady v bankách, nástroje platebního styku a další možnosti. Snadno pak zjistíme, že to, co plně vyhovuje našemu chápání peněz, ještě nemusí uspokojivě vysvětlit souvislosti, které od defi - nice peněz požadujeme. Ekonomická teorie proto při defi nování peněz vychází nejen z podstaty peněz, ale i z potřeb praktického měření jejich množství. V tomto pojetí se rozlišují teoretické a empirické defi nice peněz. Teoretické defi nice peněz Za peníze v tom nejobecnějším vymezení lze teoreticky považovat jakékoli aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradách dluhů.

Defi nice obsahuje důležitý aspekt všeobecnosti – zde v tom smyslu, že danéaktivum je přijímáno (v zásadě) všemi subjekty dané společnosti. Pokud tomu tak není, nejde o peníze, nýbrž pouze o jejich neumělou a obvykle jen časově velmi omezenou náhražku. Podstata peněz tak úzce souvisí s dvěma dalšími skutečnostmi, které již naše defi nice přímo neobsahuje – důvěryhodností a kupní sílou peněz.

Důvěryhodnost peněz je podmínkou pro – všeobecné – přijímání peněz. Subjekty peníze přijímají, protože věří, že je mohou použít – při placení za zboží a služby a na úhrady dluhů. Je-li důvěryhodnost peněz narušena, vzniká řada problémů při jejich oběhu. Subjekty například preferují naturální transakce (zboží za zboží) nebopřijímání zahraničních měn. Přijímání peněz sice lze vynucovat (státem), ale jen do určité míry. Důvěryhodnost proto úzce souvisí především s ekonomickou kvalitou peněz ve smyslu určité míry stability jejich kupní síly.

Kupní síla peněz představuje množství zboží a služeb, které lze při existujících cenách za peníze získat. Může se měnit dvěma směry. V historii a především vsoučasnosti je mnohem běžnější pokles kupní síly peněz, který je spojen s růstem cen zboží a služeb. Čím rychleji kupní síla peněz klesá, tím vyšší je nebezpečí ztráty


Peníze

15

důvěryhodnosti peněz. Dané aktivum by tak mohlo přestat plnit roli peněz. Růstkupní síly peněz, na první pohled upevňující jejich důvěryhodnost, také není žádoucí –

pokles cen, vedle mnoha jiných důsledků, může vyvolat vyčkávání subjektů na další

snižování cen, oddalovat nákupy zboží a služeb a vést k výrazným problémůmvýrobců a obchodníků.

Z defi nice lze rovněž odvodit, že penězi nemusejí být pouze mince nebo papírky v podobě bankovek či státovek. Podoby peněz mohou nabývat a některé jejich funkce plnit i jiná aktiva.

V úloze peněz v minulosti vystupovaly sukno či dobytek. Název peníze v latině – pecunia – je odvozeninou právě od slova pecus – dobytek. V některých funkcích peněz se objevovaly obilí, sůl, čaj, kakaové boby nebo sýr. Podobu peněz dočasně nabývaly také kameny, peří kolibříků, mořské lastury, či dokonce psí zuby. Všechna tato aktiva však plnila funkce peněz jen dočasně a značně omezeně. Z těchto důvodů jsou za historicky první „opravdové“ peníze považovány až mince z drahých kovů.

V současnosti ve funkcích peněz částečně vystupují některé druhy cenných papírů a nejvýznamnější objem transakcí je uskutečňován „neviditelnými“ bezhotovostními penězi. Otázka podstaty peněz se tak posunuje k funkcím, které toto aktivum plní.

K teoretickým defi nicím peněz je vhodné uvést ještě dvě poznámky. Za prvé, naše defi nice je pouze jednou z více defi nic, které se vzájemně liší především různýmdůrazem kladeným na funkce, znaky či formy peněz.

Za druhé, peníze jsme defi novali jako aktivum – to platí pro všechny subjekty s výjimkou toho, kdo peníze emituje, resp. vydává do oběhu. Pro emitenta jsou peníze pasivem – původně závazkem zpětného odkupu výměnou za aktiva. Povinnostzpětného odkupu, nejčastěji za drahé kovy, byla postupně omezována a nakonec zrušena. Klíčovou se tak stala opět důvěryhodnost peněz. Jsou-li peníze dostatečně důvěryhodné, lze očekávat jejich přijímání subjekty v ekonomice (i v zahraničí), a nikoli snahu vyměnit je za aktiva emitenta. Funkce peněz Podmínka všeobecného přijímání při placení za zboží a služby a úhradách dluhůvyjadřuje základní funkci, kterou každé aktivum v podobě peněz musí plnit – jde oprostředek směny (medium of exchange). Funkce rovněž do značné míry determinuje formu peněz. Již jen těžko můžeme očekávat, že by penězi byl například dobytek. Představme si, že bychom měli tele a chtěli koupit jednu židli v „ceně“ jedné třetiny našeho telete. Museli bychom asi nakonec koupit židle tři. Jak bychom své „peníze“ ukládali? Tyto „peníze“-dobytek musíme pravidelně krmit. Co když nám dobytek onemocní? Jedno tele je větší nebo zdravější než druhé. Zkrátka a dobře, dobytek by funkci prostředku směny nemohl plnit bez velkých problémů.

Jako nejvhodnější pro tuto funkci se nakonec v historii nejdříve ukázaly drahé

kovy, především zlato a stříbro, které na sebe brzy vzaly podobu mincí. Proč právě

drahé kovy?

Zlato a stříbro splňují téměř dokonale požadavky na prostředky, které by bylo


PENÍZE A ÚROK

16

né, snadné a relativně levné používat při nákupech zboží a služeb a úhradách dluhů.

Jsou pevné a kujné, poměrně snadno dělitelné, příliš se používáním neopotřebovávají

a jsou vzácné – náklady na jejich těžbu jsou tak vysoké, že oba kovy v malém objemu

představují vysoké hodnoty, jsou „velmi drahé“. Je to především vzácnost, která oba

kovy předurčila k historicky první formě peněz (tato vzácnost, jak si ještě vysvětlíme,

také odsoudila oba kovy k jejich pozdějšímu nahrazování papírovými penězi).

Používání mincí z drahých kovů výrazně zjednodušilo směnu a snížilo transakční náklady – náklady na čas strávený úsilím realizovat směnu jednotlivých zboží aslužeb. Další pokles transakčních nákladů je spojen s papírovými penězi a především bezhotovostními penězi.

Prostřednictvím peněz vyjadřujeme ceny – zboží, služeb, kapitálu, práce (mzdy), zahraničních peněz (měnové kursy) apod. Peníze tak plní funkci účetní jednotky (unit of account). Tato funkce opět souvisí s poklesem transakčních nákladů. Představme si znovu náš příklad s teletem a židlí.

Za jedno tele jsme dostali tři židle, ačkoli jsme potřebovali pouze jednu. Máme ale možnost na trhu najít někoho, kdo od nás odkoupí obě přebytečné židle za něco, co se nám může hodit. Musíme však věnovat někdy dost úsilí a času (transakční náklady rostou) k nalezení této osoby, a dokonce nemusíme uspět.

Předpokládejme při našem pátrání úspěch. Našli jsme někoho, kdo nám za dvě židle dal jeden stůl, který také potřebujeme. Všichni jsou spokojeni, transakceskončily. Jenže jsme u problému pouze tří směňovaných produktů. Představme si, že stůl se nám nehodí, ale máme možnost za něj získat pět hrnců, které chceme. Kolik cen potřebujeme znát pro všechny tyto transakce? Celkem šest – známe tři (1 tele = 3 židle, 2 židle = 1 stůl, 1 stůl = 5 hrnců), další tři musíme dopočítat (1 tele = 1,5 stolu = 7,5 hrnce, 1 židle = 2,5 hrnce). Pomineme-li opět nedělitelnost například hrnců, již teď je zřejmá výhoda peněz. Pro čtyři předměty směny nám stačí čtyři ceny vyjádřené v penězích. Při neexistenci peněz jsme potřebovali šest cen.

Kolik cen budeme muset znát při pouhé stovce předmětů směny? Při existenci peněz sto cen, při neexistenci peněz se počet nutných cen vypočte z jednoduchého vzorce [N.(N–1)]/2, kde N je počet předmětů, které vstupují do směny. V našempříadě N = 100, a potřebujeme znát 4950 cen. Vyjadřování cen prostřednictvím peněz proto nejenže vede k poklesu transakčních nákladů, ale současně výraznězpřehledňuje směnu zboží a služeb.

Jednou z možností použití peněz je jejich držba v podobě peněžních úspor (vpříadě mincí z drahých kovů hovoříme o tezauraci).

1

Ponecháme-li si peníze doma,získáváme z toho jedinou výhodu, a to vysokou likviditu – peníze máme rychle kdispozici. Neočekáváme-li, že v nejbližší době budeme peníze potřebovat na nějaké výdaje,

je vhodnější formou peněžních úspor vklad, nejčastěji v bance, a z uložených peněz

získáváme úrok. V obou případech, ať již máme peníze v podobě hotovostních úspor,

nebo vkladů, vystupují peníze ve funkci uchovatele hodnoty (store of value).

1

Termín peněžní úspory nevyjadřuje jen jejich vytváření v penězích, ale i to, že jde o stav

k určitému datu. Od tohoto termínu musíme rozlišovat termín úspory, kterým v tétopublikaci chápeme tokovou veličinu v podobě rozdílu důchodu a výdajů na spotřebu.


Peníze

17

Peníze jsou v této funkci součástí celkového bohatství každého jednotlivce. Kvalita peněz jako uchovatele hodnoty je přitom závislá především na vývoji jejich kupní síly. Již bylo uvedeno, že vztah kupní síly peněz a cen zboží a služeb, resp. cenové hladiny je nepřímo úměrný – růst cenové hladiny v ekonomice vede k poklesu kupní síly peněz, a naopak. Očekáváme-li v nejbližším období vzestup cen zboží a služeb, podněty pro držbu peněz, zejména v podobě doma držené neúročené hotovosti,výrazně slábnou. U vkladů je důležitá výše reálné úrokové sazby, tj. nominální sazby snížené o změny cenové hladiny (popř. o zdanění). Je-li reálná sazba kladná, hodnota bohatství se v podobě vkladů zvyšuje. V opačném případě, chceme-li udržet úroveň svého bohatství, budeme svá aktiva vytvářet v jiných podobách – samozřejmě v těch, u kterých neočekáváme pokles cen (šperky, obrazy, pozemky apod.).

Nicméně i v obdobích rychlejšího růstu cen zboží a služeb v ekonomice držísubjekty část svých aktiv (svého bohatství) v penězích. Důvodem je především výše zmíněná likvidita. Penězi lze ihned zaplatit, mají nejvyšší likviditu. Stupeň likvidity však není u jednotlivých druhů peněz stejný, například peníze v hotovosti jsou likvidnější než peníze uložené na určitý termín v bance. Chceme-li ale zaplatit třeba šperky, nastávají již komplikace – prodávající bude určitě požadovat ocenění šperků. Problémy narůstají s poklesem stupně likvidity daného aktiva. Například pozemek je aktivem, které je jen obtížně zpeněžitelné za účelem nákupu zboží a služeb nebo úhrad závazků. Empirické defi nice peněz V současnosti funkce peněz plní hotovostní peníze (bankovky a mince) ibezhotovostní peníze (vklady v bankách). V některých funkcích peněz vystupují šeky, směnky a další cenné papíry a při směně lze zaplatit pomocí nástrojů platebního styku(platebních instrumentů), především platebních karet. Tyto skutečnosti limitují využití teoretických defi nic peněz zejména při odpovědích na dvě základní otázky: 1. Co jsou to ještě peníze a co již peníze nejsou. 2. Které peníze jsou v oběhu a které jsou mimo oběh.

Vyjdeme-li z pravdivosti tvrzení o vlivu vývoje množství peněz v oběhu na vývoj

agregátní cenové hladiny v ekonomice, odpovědi na obě otázky potřebujeme nutně

znát. Řešením je defi nování peněz prostřednictvím empirie.

Podle naší teoretické defi nice lze v současnosti za peníze považovat pouzebankovky, mince a vklady na běžných účtech. Při kvantitativním sledování zjistíme, že jejich

vývoj nemusí odpovídat vývoji jiných makroekonomických veličin, kromě agregátní

cenové hladiny především vývoji agregátního výstupu jako hodnoty všech zboží aslužeb fi nální – výrobní i nevýrobní – spotřeby v ekonomice za dané časové období.

Rovněž neodpovíme na ani jednu z obou výše položených otázek: lze například za peníze považovat termínované vklady? Podle teoretické defi nice nikoliv, termínované vklady lze použít k úhradě zboží, služeb či dluhu pouze omezeně, a to po uplynutí výpovědní lhůty či termínu uložení vkladu (při nedodržení výpovědní lhůty ztrácíme


PENÍZE A ÚROK

18

část výnosu; některé druhy vkladů uložených na předem stanovený termín nelze před

jeho uplynutím použít).

Stejné problémy budeme mít při hledání odpovědi na druhou otázku; příklad shotovostními penězi jsme si již uvedli, nedokážeme určit, jaká část hotovostních peněz je v oběhu a jaká je mimo oběh. Pokud jsou tyto peníze mimo oběh, neměly by mít vliv na vývoj jiných makroekonomických veličin.

Míru vlivu množství peněz na jiné makroekonomické veličiny se můžeme pokusit posuzovat pomocí kvantitativního sledování vývoje jednotlivých „složek peněz“. Za tímto účelem jsou peníze defi novány empiricky a výsledkem je konstrukce měnových agregátů. Za nejlepší vymezení peněz je pak považován měnový agregát, jehož vývoj nejlépe umožňuje předpovídat vývoj těch makroekonomických proměnných, který by měl být vysvětlen především vývojem množství peněz. Měnové agregáty Měnové agregáty jako výsledek empirických defi nic peněz představují souhrnpeněžních prostředků s určitým stupněm likvidity. Jejich vymezení, sledování a ovlivňování mají význam především v měnové politice. Označují se velkým M a číslicí a každý měnový agregát s vyšším číslem obsahuje celý měnový agregát s číslem o jednotku menším plus určitou část dalších, ve srovnání s předchozím měnovým agregátem méně likvidních peněžních prostředků.

Je nutné si uvědomit, že měnové agregáty jsou produktem praktických potřebměření vývoje množství peněz v oběhu a náplně jednotlivých agregátů tedy nelze vždy dostatečně „vědecky“ zdůvodnit. To také znamená, že náplň měnových agregátů může být v různých ekonomikách rozdílná, především v závislosti na využívání peněžních instrumentů v dané zemi, a čas od času se může upravovat. Rozdíly jsou i v počtu měnových agregátů, které jsou v té které zemi sestavovány a sledovány. V Českéreublice se podle metodiky Evropské unie sledují tři měnové agregáty:

M1 = oběživo + vklady na běžných účtech.

Oběživem se rozumějí bankovky a mince v držbě nebankovních subjektů, nikoli tedy hotovostní rezervy v pokladnách bank nebo zásoba hotovostních peněz vtrezorech centrální banky. Vklady na běžných účtech jsou vklady domácích nebankovních subjektů (rezidentů) v domácí měně i zahraničních měnách.

M2 = M1 + termínované vklady.

Prostředky uložené na termínovaných vkladech mají ve srovnání s penězi v M1 nižší stupeň likvidity. Za termínované vklady jsou považovány vklady s dohodnutou splatností do 2 let nebo vklady s výpovědní lhůtou do 3 měsíců, a to opět v domácí měně i zahraničních měnách.

M3 = M2 + krátkodobé cenné papíry nebankovních subjektů v domácí měně +

+ repo operace.


Peníze

19

Prostředky investované do krátkodobých cenných papírů mají ve srovnání s M2 opět nižší stupeň likvidity. K úhradám plateb je lze použít až po konverzi do prostředků na běžných účtech nebo oběživa. Repo operace představují prodeje cenných papírů bankami nebankovním subjektům s pozdějším zpětným nákupem.

U měnových agregátů se lze setkat s termínem peněžní zásoba (money stock). Jde o vybraný měnový agregát, který je chápán jako nejpřesnější reprezentant množství peněz v oběhu. Peněžní zásoba plní při postupu založeném na regulaci množstvípeněz v oběhu úlohu zprostředkujícího (střednědobého) kritéria měnové politiky. Při jiných postupech je peněžní zásoba pouze jedním z indikátorů měnového vývoje.

Role kritéria znamená, že centrální banka předem stanoví zamýšlený vývojvybrané veličiny a v případech odchylek skutečného vývoje by se měla pokusit o změnu

směrem ke stanovenému vývoji. Indikátory nemají roli kritérií, centrální bankanestanoví jejich zamýšlený vývoj a jen nezávazně je sleduje.

Měnová báze

V souvislosti s měnovou politikou a měnovými agregáty je důležitým termínemměnová báze, jejímž prostřednictvím mohou centrální banky ovlivňovat předevšímměnové agregáty. Měnovou bázi v těchto případech označujeme za operativní kritérium.

Při jiných postupech je měnová báze jedním z indikátorů měnové politiky. Obsahuje

peněžní prostředky s nejvyšším stupněm likvidity, jejichž vývoj může centrální banka

bezprostředně ovlivňovat:

Měnová báze = oběživo v držbě nebankovních subjektů a v pokladnách bank +

+ povinné minimální a dobrovolné rezervy bank na účtech

u centrální banky.

2

Z hlediska možností centrální banky přímo ovlivňovat vývoj měnové báze ji lze členit na část pod dokonalou kontrolou centrální banky (nevypůjčená měnová báze) a část pod slabší kontrolou (vypůjčená měnová báze). Nevypůjčenou měnovou bázi kontroluje centrální banka přes operace na volném trhu, vypůjčenou měnovou bázi ovlivňuje především diskontními úvěry. Relativně snadná kontrolovatelnost měnové báze je důvodem jejího označování za „mocné peníze“(„highowered money“). Peníze a měna V souvislosti s penězi se často hovoří o měně, kterou rozumíme národní formupeněz. S rozvojem mezinárodního obchodu a platebního styku získaly některé měny mezinárodní charakter. Nejznámějšími příklady jsou americký dolar a euro. Dolar je využíván k mezinárodním platbám po celém světě i jako zákonné platidlo – legal tender – v řadě zemí (například v Panamě či Ekvádoru; jde o dolarizaci). Euro jespolečnou měnou zemí Evropské měnové unie i zákonným platidlem v některých dalších zemích, například v Andoře a Monaku. 2

Oběživo v agregátu M1 představuje pouze hotovostní peníze v držbě nebankovních subjektů.

Oběživo v pokladnách bank je v některých zemích zahrnováno do rezerv bank. Udobrovolných rezerv se lze setkat s termíny volné rezervy, přebytečné rezervy či volná likvidita.


PENÍZE A ÚROK

20

První měnou na území samostatného Československa byla Koruna československá

zavedená do oběhu měnovou reformou. Hlavním cílem reformy bylo osamostatnění

československé měny a zrušení platnosti rakousko-uherské měny. Na základě zákona

schváleného na tajné schůzi Národního shromáždění 25. února 1919 byly ve dnech od

3. března do 12. března téhož roku všechny obíhající bankovky staženy, okolkovány

a ve výši 50 % staženého množství vráceny dočasně do oběhu. Druhá polovinastaženého objemu byla zadržena a pokryta emisí 1% vládních dluhopisů, kterými bylo

možné splácet mimořádnou dávku z majetku. Do července roku 1920 bylyokolkované bankovky postupně vyměněny za nové československé státovky.

V krátké historii československé koruny jsou důležité ještě dvě měnové reformy

(1. listopadu 1945 a 1. června 1953) a měnová odluka, kterou historie československé

koruny končí. Hlavním důvodem měnové odluky bylo rozdělení České a Slovenské

federativní republiky na dva samostatné státy k 1. lednu 1993. Měnová odlukaproběhla ke dni 8. února 1993.

Každá měna je spojena se základními znaky, které si uvedeme na příkladu naší

země.

Název: Česká koruna, Kč (CZK)

Nominální struktura oběživa: bankovky – 5000 Kč, 2000 Kč, 1000 Kč, 500 Kč, 200 Kč, 100 Kč;

mince – 50 Kč, 20 Kč, 10 Kč, 5 Kč, 2 Kč, 1 Kč.

Výlučnost měny jako zákonného platidla na daném území: česká koruna je od 8. února 1993

zákonným platidlem při platbách na území České republiky. Přijímání bankovek a mincí vzahraničních měnách (především v euru) při hotovostních platbách není zakázáno.

Zákonem upravená pravidla emise, ochrany, nabývání a používání v domácím a zahraničním

platebním styku: jediným emitentem bankovek a mincí je Česká národní banka, která rovněž

určuje nominální strukturu a další náležitosti bankovek a mincí. Padělání bankovek a mincí

se trestá podle zákona. Trestné je pozměňování a poškozování bankovek a mincí a používání

jejich reprodukcí v tisku, televizi, reklamách apod. bez svolení České národní banky.

Koruna je vnitřně směnitelná: domácí subjekty – fyzické i právnické osoby – mohou za české

koruny nabývat směnitelné zahraniční měny. V říjnu 1995 v souvislosti s novým devizovým

zákonem se koruna stala externě směnitelnou měnou – zahraniční subjekty s ní mohou volně

disponovat, použít k úhradě plateb v zahraničí, ukládat u zahraničních bank apod. Vývozhotovosti v Kč je však limitován jak pro fyzické i právnické osoby, tak domácí i zahraniční subjekty.

Způsob stanovení měnového kursu: byl vyhlašován Českou národní bankou v podoběústředního kursu (centrální parity), který byl odvozován od koše měn – od 3. května 1993 koš tvořily

německá marka (65 %) a americký dolar (35 %); aktuální kurs se od ústředního kursu mohl

vychylovat v rozmezí ±0,5 %, resp. od 28. února 1996 v rozmezí ±7,5 %. Dne 27. května 1997

byly zrušeny hranice výkyvů i ústřední kurs a zaveden volně pohyblivý kurs (fl oating).

Vztah k měnovému kovu: zlatý obsah Kčs byl zrušen v roce 1990, do té doby byl – pouze

z ideologických důvodů – odvozen od zlatého obsahu sovětského rublu a činil 0,123426gramu zlata; Kčs však nikdy nebyla směnitelná za měnový kov. Česká koruna nemá zlatý obsah

stanoven.


Peníze

21

1.2 Vývoj emise peněz a peněžního oběhu

Vynález peněz patří mezi nejvýznamnější vynálezy v historii lidstva. V tomokamžiku, kdy se objevují první peníze, naturální směna začíná být vytlačována směnoupeněžní. Vznik peněz umožňuje dynamický rozvoj výroby a usnadňuje, zlevňuje avýrazně zpřehledňuje směnu jednotlivých výrobků a služeb. Vývoj každé společnosti si

tak dříve nebo později existenci peněz vynucuje, bez jejich existence by společnost

ekonomicky zakrněla na úrovni jen málo rozvinuté naturální směny.

Peněžní směna má ve srovnání s naturální směnou další výhody: – umožňuje časové oddělení koupě a prodeje – zboží a služby mohou být prodávány na úvěr. Kupující subjekt nemusí v okamžiku koupě disponovat příslušnou

částkou, ale přesto dochází k transakci, která je uhrazena v penězích v pozdějším

termínu; – časové oddělení koupě a prodeje vede ke vzniku samostatného pohybu peněznezávisle na pohybu zboží. U některých subjektů vznikají dočasně volné peněžníprostředky (peněžní úspory), jiné subjekty mají zájem tyto peněžní úspory použít –

vzniká peněžní úvěr; – se samotnými penězi se začíná obchodovat, vznikají specializované instituce,banky, které za úplatu v podobě vyplaceného úroku shromažďují volné peněžníprostředky (peněžní úspory) a za ještě vyšší úplatu – inkasovaný úrok – tyto úspory

dočasně půjčují; – peněžní úvěr se přetváří na úvěr bankovní, který mimo jiné dále povzbuzujerozkvět dané společnosti – umožňuje reálné investice a pozdější výrobu, aniž bysubjekty musely mít v daném okamžiku dostatek peněžních prostředků. Vypůjčené

prostředky by měly být vráceny z pozdějších výnosů z investic a výroby. Obdobné

poznámky platí také pro úvěry na spotřebu; – peníze postupně získávají také bezhotovostní formu v podobě zápisů na účtech.

Poskytnutím bezhotovostního bankovního úvěru centrální bankou obchodním

bankám nebo obchodními bankami nebankovním subjektům vznikají dalšíbezhotovostní peníze. Tyto úvěry již nejsou bezprostředně limitovány peněžnímiúsporami, resp. vklady. Mince z drahých kovů Již jsme si uvedli příčiny, proč se historicky prvními penězi staly komoditní peníze – zlaté a stříbrné mince. Pokud funkce peněz plnil pouze jeden kov, hovoříme o zlatém, resp. stříbrném monometalismu. V případech, kdy se v oběhu používaly mince z obou kovů, jde o bimetalismus.

3

3

Ve všech případech byly v oběhu také mince z běžných kovů, např. ze železa. Mince zdrahých kovů neměly ve směně dominantní postavení, neboť obrovský – a objektivněneměřitelný – rozsah měla naturální směna. Obchodování s pomocí zlatých a stříbrných mincí se

vztahovalo především na nejvyšší sociální vrstvy společnosti.


PENÍZE A ÚROK

22

Tehdejší vládci či panovníci nejenže brzy poznali perfektní vlastnosti těchto kovů, využitelné pro peněžní potřeby, ale současně si přivlastnili vysoce výnosný emisní monopol – výsadní právo k vydávání peněz do oběhu na daném území.

Při oběhu zlatých či stříbrných mincí byla emise spojena především s ražbou mincí a určováním obsahu drahého kovu v nich. Buď tyto operace nechal panovník zajišťovat za úplatu, nebo emisní monopol za tučný peníz pronajal někomu jinému. V každém případě byly emisní operace vítaným zdrojem státní pokladny (jde oražebné; výnosy z emisí drobných mincí a bankovek emitovaných centrálními bankami patří i v současnosti mezi příjmy centrálních bank, resp. státních rozpočtů).

Pronikání mincí do oběhu vedlo k postupnému nahrazování naturální směnypeněžní směnou.

4

Peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí navíc měly, aniž to někdo

tehdy tušil, jednu makroekonomickou výhodu: nemohlo se stát, že by se do oběhu

dostalo na delší dobu větší množství těchto mincí, než bylo zapotřebí kuskutečnění transakcí. Skutečné množství peněz v oběhu odpovídalo ekonomicky potřebnému

množství peněz, resp. nabídka peněz se rovnala poptávce po penězích: MS = MP.

Regulace množství peněz v oběhu ve smyslu měnové politiky neexistovala – kregulaci docházelo pouze v podobě určování obsahu drahých kovů v mincích a některých

dalších podmínek při ražbě.

Pokud došlo krátkodobě k situaci MS > MP, více méně automaticky bylopřebytečné množství peněz staženo z oběhu do tzv. pokladu. Měl-li někdo více zlatých či

stříbrných mincí, než právě potřeboval, obvykle tyto peníze držel doma (popř. uložil

u směnárníka nebo později do banky) bez obav z jejich znehodnocení. Situace se

vracela k rovnováze MS = MP, která zabezpečovala vysoký stupeň stability cenové

hladiny. Vztah mezi ukládáním peněz do pokladu a stabilitou cen je tautologický:

subjekty stahovaly peníze z oběhu a ukládaly do pokladu, protože se nemusely bát

o jejich znehodnocení, a o jejich znehodnocení se nemusely bát, protože je stahovaly

z oběhu. Fungování tohoto mechanismu však bylo podmíněno dvěma faktory:

1. Musí jít o plnohodnotné mince, které představují stejné množství drahého kovu,

kolik obsahují. Při umělém a (obvykle ze strany panovníka) záměrném snižování

množství drahého kovu v minci pod její nominální hodnotu – tzv. zlehčovánímincí – se mohly ceny zboží a služeb zvyšovat.

2. Náklady na získání zlata či stříbra musejí být ve vztahu k jiným statkům relativně

stabilní. Jakmile dojde k přebytečné nabídce drahých kovů – například na základě

ukořistěného zlata z válečných tažení – náklady na mince z drahých kovů dočasně

klesají a mince se zlevňují, aniž by muselo dojít k jejich zlehčování. Za těchto

okolností opět není vyloučen růst cen. 4

Ne vždy, všude a defi nitivně. I ve 20. století docházelo v některých ekonomikách dočasně

k nárůstu významu naturální směny – zejména ve výjimečných ekonomických podmínkách.

Například v Německu či na Ukrajině po 1. světové válce nebo v některých republikáchbývalého SSSR na začátku 90. let 20. stol. docházelo k rychlému znehodnocování peněz.Subjekty pak „od peněz utíkaly ke zboží“. Významný podíl má naturální směna stále vmezinárodním obchodě (barterové obchody – zboží za zboží).


Peníze

23

S rozvojem výroby se nabídka drahých kovů pro peněžní potřeby začínáprojevovat jako nedostatečná, vzniká defl ační nerovnováha MS < MP. Jde o zcela objektivní

proces spojený se základní vlastností drahých kovů: tyto kovy nesou označení drahé

právě proto, že je jich téměř vždy relativní nedostatek. Při dostatečném množství by

se zlato a stříbro staly běžnými kovy. Defl ační nerovnováha se potom může projevit

pěti možnými způsoby a jejich kombinacemi:

a) chybějící množství peněz je automaticky doplněno z pokladu,

b) část transakcí se uskutečňuje v naturální podobě,

c) dojde k poklesu cenové hladiny,

d) dochází k postupnému zlehčování mincí,

e) do oběhu se dostávají mince z jiných kovů a papírové peníze.

Tato nerovnováha je ale také historicky přechodnou skutečností. Později je vystřídána nerovnováhou opačnou, MS > MP, která je spojena s papírovými abezhotovostními penězi, a vytváří tak velký prostor pro záměrnou regulaci množství peněz v oběhu.

Z výše uvedených pěti projevů defl ační nerovnováhy postupně převažují poslední dva projevy. Mince jsou vědomě zlehčovány, čímž sice dochází k vyrovnávánískutečného a potřebného množství peněz v oběhu, ale současně to jednak snižuje podněty pro držbu peněz v pokladu a jednak vytváří živnou půdu pro pozdější růst cenové hladiny. Jde o neplnohodnotné mince.

Předpokládejme dvě mince, obě představují 1 gram zlata. První mince obsahuje 1 gram, druhá pouze 0,9 gramu. Je-li cena zboží stanovena ve výši 10 mincí, nic se měnit nemusí. Pokud ale subjekt požaduje hodnotu v mincích ve výši 10 gramů zlata, ve druhém případě nárokuje cenu 10/0,9 = 11 mincí.

Analogické vztahy platí na makroekonomické úrovni: postupné nahrazováníplnohodnotných mincí mincemi neplnohodnotnými v sobě skrývá pozdější vzestup cenové hladiny. Při permanentním zlehčování mincí z drahých kovů může vzestup cenové hladiny nabýt trvalejší podoby.

Ke zlehčování mincí navíc nemusí docházet pouze vědomým zásahem nositele emisního monopolu. Mince z drahých kovů se rovněž „zlehčují samy o sobě“prostým opotřebováním, přičemž z charakteru lidského chování pak vyplývá, že v oběhu zůstávají spíše horší, více opotřebované nebo uměle zlehčené mince než mince lepší (tzv. Greshamův zákon).

Historický vývoj vedl ke vzniku papírových peněz, v oběhu se začínají objevovat státovky a bankovky. Mince z drahých kovů jsou nahrazovány mincemi z běžných kovů a tedy s nízkými nominálními hodnotami. Papírové státovky Pokračující nedostatečná nabídka zlata a stříbra nutila panovníky nebo stát k hledání možností, jak tento nedostatek obejít – světlo světa spatřily papírové peníze v podobě státovek. Tyto peníze ve srovnání s oběhem mincí z drahých kovů měly jednu


PENÍZE A ÚROK

24

nou výhodu – jejich oběh odstranil nákladnost a těžkopádnost spojenou stransakcemi v mincích. Jinak mají emise a oběh státovek spíše nevýhody.

Jejich emise je kromě relativního nedostatku zlata a stříbra (nejen) pro peněžní účely podmíněna fi nančním zájmem emitenta, obvykle panovníka či vlády. K emisi státovek docházelo v obdobích, kdy státní pokladna buď zela prázdnotou, nebo její příjmy nedosahovaly výše nutných výdajů. Těmito obdobími byly nejčastěji války.

Panovník nebo vláda (resp. stát) chybějící peníze z drahých kovů doplnili emisípapírových státovek. Byli to tedy dlužníci, kteří rozhodovali nejen o emisi státovek, ale také o jejich emitovaném množství. Při rozhodování se neřídili potřebami peněžního oběhu, ale rozhodovali se podle svých vlastních potřeb (výše schodku ve státní pokladně).

Státovky tak byly náhražkami zlatých či stříbrných mincí, přičemž při jejich emisi dával emitent slib pozdější zpětné výměny za mince z drahých kovů. Pouhý slib by však nestačil k přijímání státovek namísto drahých kovů.

Představme si dlouhou a stále nekončící válkou zdecimované žoldnéře, kteřínajednou mají místo žoldu v drahých kovech přijmout „nějaké papírky“. Představa je to skutečně obtížná, a stát (panovník) proto musel k přijímání státovek použít nucený kurs. Každý subjekt, včetně žoldnéřů, papírové státovky – často pod hrozbouhrdelního trestu – prostě přijímat musel. Kromě nuceného kursu stát podporoval přijímání státovek i nepřímo, především stanovením povinnosti uhradit část daní právě vestátovkách.

Ke stažení státovek z oběhu a jejich zpětné výměně za mince z drahých kovů mohlo dojít pouze v případě následného přebytku zlata a stříbra ve státní pokladně. Historie přinesla v drtivé většině přesně opačné případy – státovky totiž sloužily především k fi nancování neproduktivních válečných výdajů. Použití státovek žádné příznivé podmínky k jejich možnému budoucímu stažení z oběhu nevytvářelo.

Permanentní schodky státních pokladen (státních rozpočtů) kryté emisí státovek vedly k rostoucímu znehodnocování státovek a ke zrychlenému tempu růstu cenové hladiny (jako důsledek nerovnováhy MS > MP). Řadu zemí přivedly až ke státním bankrotům – pověstný je rakouský bankrot z roku 1811.

Některé peněžní reformy lze považovat za „moderní“ termín pro státní bankroty. Tyto situace přinášejí největší ztráty obyvatelstvu a mají často destrukční vliv na další ekonomický vývoj. Mohou vést až k naprosté ztrátě důvěry v domácí měnu anáslednému útěku od peněz ke zboží nebo k rostoucímu – a často nelegálnímu – provádění hotovostních transakcí v zahraniční měně.

Vysoké nebezpečí nadměrných emisí státovek a s tím spojené rychlé vzestupy cen vedly parlamenty v drtivé většině zemí až k úplnému zákazu krytí schodků státních rozpočtů emisí státovek. Státovky jako peníze v podstatě zanikly. Pokud se nyní ještě v oběhu vyskytují, jde o peníze s nízkými nominálními hodnotami a s naprostozanedbatelným podílem na celkovém množství peněz v oběhu. Z toho rovněž vyplývá, že jejich výskyt v peněžním oběhu má své důvody především v tradici a se schodky státních rozpočtů již nemá nic společného.

U nás – na území tehdejší ČSSR – byly poslední státovky (modré tříkoruny azelené pětikoruny) staženy z oběhu v první polovině 70. let 20. století.


Peníze

25

Klasické bankovky

Vznik historicky spíše mladší formy papírových peněz – bankovek – je spojen s rozvojem kapitalismu volné soutěže. Rozmach velkovýroby předstihl možnosti vzájemné

směny zboží pouze prostřednictvím kovových mincí, resp. i státovek. Stále častějidocházelo k tomu, že realizace zboží časově předcházela jeho zaplacení – mnozí kupující

podnikatelé neměli dočasně na zaplacení zboží, vystavili tedy obchodní směnky.

Tyto směnky byly a jsou písemným osvědčením o závazku uhradit uvedenoučástku ve stanoveném budoucím termínu. Směnky byly velmi rychle právně podchyceny a z nich vyplývající závazky bylo možné poměrně snadno vymáhat soudní cestou. Právní úpravou směnek vzrostla důvěra v jejich používání, což vedlo k jejichrostoucímu využívání v obchodních transakcích.

5

Rostoucí obliba směnek vedla k tomu, že začaly plnit funkci peněz jakoprostředku směny. Směnkami mohli jejich majitelé při splnění určitých podmínek (známý a solventní směnečný dlužník, částka odpovídající ceně požadované při transakci apod.) zaplatit jiným podnikatelům. Právě proto se obchodní směnky také označují za „první peníze podnikatelského světa“. Uvedené podmínky nebyly vždy splněny, což výrazně limitovalo rozšíření směnek ve funkci prostředku směny. Bylo jen otázkou času, kdy se majitelé směnek obrátí na banky se žádostí o odkup (eskont) směnek, a to minimálně ze tří důvodů: 1. banky odkupovaly směnky za své vlastní bankovky, které ve své podstatěpředstavovaly směnky znějící na bankéře. Tyto bankovky označujeme termínem klasické

bankovky. Protože informace o bankách byly (a stále jsou) pro jednotlivé subjekty

dostupnější a s nižšími náklady, důvěra v přijímání klasických bankovek bylavyšší než u směnek; 2. majitel směnky získal při jejím odprodeji ihned hotovostní peníze a nemusel čekat

na dobu dospělosti (den proplacení) směnky; 3. klasické bankovky bylo možné na rozdíl od směnek s pevně stanovenými dlužními

částkami získat v požadované nominální struktuře.

Rovněž pro banky byly tyto transakce výhodné, z odkupovaných (eskontovaných) směnek si strhávaly určitou částku (diskont), která pro ně byla jedním ze zdrojůzisku.

6

V den splatnosti směnky se banka obrátila na směnečného dlužníka, který musel

5

Od obchodních směnek spojených s dodáním zboží nebo služeb je nutné odlišovat fi nanční

směnky, které nejsou podloženy ničím jiným než dluhem. Finanční směnky tak mají vyššíriziko nezaplacení, jsou však opět soudně vymahatelné. V dalším výkladu budeme směnkami

rozumět pouze obchodní směnky.

První podoby směnečných instrumentů se objevily již ve starém Egyptu a Římě, v podobě

poukázek „prescriptiones“. Poukázky představovaly příkaz dlužníkovi zaplatit dlužnoučástku třetí osobě. Ve středověku, zejména v Anglii, dávali panovníci svým dodavatelům(věřitelům) „bills of exchequer“. Směnky jako protihodnoty vkladů se objevují koncem 17. století

na Britských ostrovech.

6

Směnky jsou bankami ze stejných důvodů odkupovány i v současnosti, hovoříme oeskontním úvěru.


PENÍZE A ÚROK

26

směnku proplatit některým z druhů obíhajících peněz. V případě, že neměl dostatek

prostředků na proplacení, vystavoval se nebezpečí soudního postihu, včetněpropadnutí části či celého majetku ve prospěch banky (majitele směnky).

Banky kromě směnek odkupovaly zlato a stříbro, čímž opět docházelo k emisiklasických bankovek. Obě možnosti jsou významné z hlediska množství peněz v oběhu. Banky nemohly vydat více bankovek, než kolik odkoupily směnek či drahých kovů. Jinými slovy, klasické bankovky byly plně kryté odkoupenými směnkami a drahými kovy. V prvním případě hovoříme o směnečném, resp. obchodním krytí, v druhém případě o kovovém (zlatém) krytí emitovaných klasických bankovek. V obou případech jde o krytí již existujícími hodnotami, což z makroekonomického pohledu a při

abstrakci od obíhajících mincí či státovek v zásadě znamená rovnováhu meziemitovaným a potřebným množstvím peněz, MS = MP.

7

Kovové krytí současně představovalo povinnost banky směňovat vlastní bankovky, v případě jejich předložení, za drahý kov. Protože banky měly také vlastní kapitáltvořený alespoň částečně ve zlatě (či stříbře), kovové krytí bylo vyšší, než by odpovídalo množství bankovek emitovaných odkupem zlata a celková hodnota zlata anakoupených směnek tak byla vyšší než celkové množství emitovaných bankovek. Na druhou stranu zde bylo skryto nebezpečí spojené s obchodním krytím, neboť zpětná výměna bankovek za směnky nemá ekonomický smysl.

Celou situaci si můžeme zjednodušeně znázornit v bilanci hypotetické banky. Předpokládejme, že banky mají vlastní kapitál plně vytvořený ve zlatě. Bilance bude mít následující podobu:

Aktiva 200 Pasiva 200

Zásoby zlata 80: odkoupené zlato 30 Emitované vlastní bankovky 150

vlastní zlato 50 Vlastní kapitál 50

Odkoupené směnky 120 Kovové krytí = 80/150 = 53,3 %

Emise bankovek nákupem drahých kovů a směnek a z toho vyplývající rovnováha MS = MP také znamenaly, že klasické bankovky nemusely působit infl ačně či deflačně. To dále zvyšovalo pravděpodobnost jejich přijímání v oběhu a bankovky tak na rozdíl od státovek nepotřebovaly nucený kurs. Jejich přijímání bylo založeno narelativně stálé kupní síle a na důvěryhodnosti emitenta, který, bude-li to potřeba, dostojí závazkům vyplývajícím z emise bankovek – odkoupí je zpět za drahý kov.

Mechanismus emise a oběhu klasických bankovek však nebyl bez problémů. Největší problém spočíval právě v přímém spojení důvěryhodnosti klasickýchbankovek s možností jejich zpětné výměny za drahý kov. Tuto výměnu nikdonepožadoval v období ekonomického vzestupu, v krizích však nastávaly opačné situace. Řada podnikatelů krachovala a neproplácela směnky. Tím klesala důvěra v banky a jejich 7

O tom, zda bankovky mohly být kryté pouze zlatem nebo také obchodními směnkami, se

v 19. století vedly dlouhé spory.


Peníze

27

bankovky a téměř každý majitel bankovek pospíchal do příslušné banky a požadoval

místo nich drahý kov.

Je zřejmé, že ne každý mohl uspět. Z výše uvedené bilance vyplývá, že banka může

své bankovky vyplatit ve zlatě pouze do výše drahých kovů (80 jednotek). Bez dopadu

na vlastní kapitál je banka schopna zpětně odkoupit jen 30 jednotek bankovek:

Aktiva 170 Pasiva 170

Zásoby zlata 50: odkoupené zlato 0 (30–30) Emitované vlastní bankovky 120 (150–30)

vlastní zlato 50 Vlastní kapitál 50

Odkoupené směnky 120 Kovové krytí = 50/120 = 41,7 %

Banka má ještě dvě další možnosti odkupu vlastních bankovek. První možností je prodej vlastního zlata (maximálně do výše 50 jednotek). Tato možnost může

být omezena stanovenou povinností bank udržovat minimální výši kapitálu ve zlatě.

Předpokládejme minimální výši 10 jednotek a tedy možnost prodat 40 jednotekvlastního zlata. Druhou možností je prodej nakoupených směnek. Protože banka bude

prodávat v nouzové situaci, lze očekávat, že prodejní cena bude výrazně nižší než

hodnota směnek (120 jednotek), například ve výši 30 %, resp. 36 jednotek. Při využití

obou možností získá bilance banky následující podobu:

Aktiva 10 Pasiva 10

Zásoby zlata 10: odkoupené zlato 0 Emitované vlastní bankovky 44 (120–40–36)

vlastní zlato 10 (50–40) Vlastní kapitál 50

Odkoupené



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist