načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pellegriniho metoda – Francisco Sagredo B.

Pellegriniho metoda

Elektronická kniha: Pellegriniho metoda
Autor: Francisco Sagredo B.

–  . – Životní cesta chilského trenéra, který se dostal až na samý vrchol mezinárodního fotbalu. –   – Kniha sleduje čtrnáct let profesionální hráčské a šestadvacet let trenérské kariéry Manuela Pellegriniho. Mapuje jeho cestu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 320
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7149-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

 .

Životní cesta chilského trenéra, který se dostal až na samý vrchol mezinárodního fotbalu.

 

Kniha sleduje čtrnáct let profesionální hráčské a šestadvacet let trenérské kariéry Manuela Pellegriniho. Mapuje jeho cestu ze skromného stadionu La Cisterna týmu Palestino v Santiagu de Chile až do majestátního fotbalového svatostánku Santiaga Bernabéua Realu Madrid, od neslavných trenérských začátků s týmem Universidad de Chile až k triumfu v Premier League s Manchesterem City. Dotýká se Pellegriniho úspěchů i neúspěchů, popisuje jeho vítězství i zklamání. Mozaika vtipných historek a svědectví desítek osobností přibližuje fotbalovou filozofii tohoto okouzlujícího trenéra.

-----

Sagredo […] se sešel s osobnostmi, jako je Pep Guardiola, Arrigo Sacchi, Raúl, Jorge Valdano, Xabi Alonso, Diego Forlán, Pablo Zabaleta, Martín Demichelis […], aby podal pravdivý obraz.  - Qué Pasa

 

Sagredo v knize zachycuje čtyři pilíře kariéry Manuela Pellegriniho, jednoho z nejvýznamnějších fotbalových trenérů na světě, jsou to: nadání, příprava, píle a přesvědčení. […] Svižný a zábavný text nabízí výpovědi působivého množství osobností, díky nimž poznáte nejúspěšnějšího chilského trenéra zblízka.  - El Mostrador

 

 

Francisco Sagredo B. (nar. 1975) je uznávaný chilský sportovní novinář a komentátor. Jako rozhlasový a televizní korespondent se zúčastnil řady světových sportovních událostí, včetně mistrovství světa ve fotbale nebo olympijských her. Je autorem tří knih s fotbalovou tematikou,  Pellegriniho metoda  (2015) je jeho nejnovější publikace.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PŘÍBĚH NEJÚSPĚŠNĚJŠÍHO

CHILSKÉHO TRENÉRA

FRANCISCO SAGREDO B.


FRANCISCO

SAGREDO B.


BRNO 2017

PELLEGRINIHO

METODA



FRANCISCO SAGREDO B.


Copyright © 2015 Francisco Sagredo B.

Copyright © 2015 Penguin Random House Grupo Editorial, S.A.

Cover photo © Alex Livesey / Getty Images

Translation © Romana Bičíková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-149-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-150-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-151-3 (Formát MobiPocket)


Mému otci, který byl až do posledního dne vášnivým

fanouškem chilského sportu a sportovců





11

SMRTELNÝ ÚDER

Scéna v  šatně klubu Universidad de Chile připomíná

bdění u mrtvého: slabé světlo, hrobové ticho, zkřivené

obličeje, nějaká ta slza a  šeptem pronášené jednosla

bičné hovory. Je přibližně sedm večer neděle 15.  led

na 1989 a nacházíme se v šatně Estadio Nacional v San

tiagu de Chile.

Tým Universidad de Chile, přezdívaný „la U“, právě

vůbec poprvé ve svých dějinách sestoupil do druhé ligy.

Pro nejvěrnější fanoušky je to tragický milník.

Je to nesmazatelná skvrna na seznamu úspěchů týmu,

který vedle celku Colo-Colo  patří k  nejvýznamnějším

chilským fotbalovým klubům.

Část z téměř dvaceti tisíc fanoušků, kteří dorazili na

stadion, zůstává na tribunách a s nepřítomným pohle

dem se snaží probudit z fotbalové noční můry, kterou

způsobila remíza 2:2 s týmem Cobresal. Rozhodčím byl v tomto utkání Iván Guerrero. „Když jsem tehdy odpole

dne odpískal konec utkání, nastala na stadionu zvláštní

situace,“ vzpomíná. „Na jedné straně směsice chvalo

zpěvů z kotle a na druhé straně mlčení většiny diváků,

kteří tam ten den byli. Hráči la U se na sebe beze slova

dívali. A ti z Cobresalu modré utěšovali, místo aby slavili

remízu. Všechno to bylo dost divné.“

Jakmile se sestup stal skutečností, žádný divák, funk

cionář ani novinář nebyl fotbalistům a samotnému Pellegrinimu blíž než Guerrero. Rozhodčí byl privilegovaným svědkem konce dlouhé agonie, kterou pro tým la U představovala sezona 1989, a ze svého exkluzivního místa uprostřed hřiště pozoroval cestu, již trenér ušel

od lavičky až do šatny.

„Šel se sklopenou hlavou, ale velice klidně,“ pokra

čuje Guerrero. „Bylo vidět, že  je zarmoucený a  smut

ný, i  když celou dobu zachovával klid. Vzpomínám si,

že  sešel sám a  v  tichosti schody, které vedou tunelem

do  šaten. Byl sklíčený, ale vyrovnaný. Ten zápas měla la U vyhrát, promrhali několik jasných gólových šancí.“

V šatně se Pellegrini v modré teplákové soupravě a bí

lých teniskách opírá o stěnu poblíž jediného masážního lehátka. Za  jeho zády se nachází nepopsaná prázdná

tabule a právě tak asi vypadá v tu chvíli i jeho mysl, jen několik minut poté, co skončila jeho první a traumatic

ká zkušenost v roli profesionálního trenéra. Jeho tým

byl odsouzen k sestupu do druhé ligy.

„Inženýrovi“ (přezdívka, kterou mu o řadu let později

dal argentinský tisk, když se v roce 2001 ujal týmu San Lorenzo) dělají společnost jeho nejbližší spolupracovníci. Nikdo nemluví.

Ale trenér se nemůže stáhnout do sebe. V šatně na něj

čekají reportéři. Je to doba rozhovorů uprostřed pro

pocených dresů a v ovzduší zvlhčeném párou ze sprch. Není úniku, a už vůbec ne v hrací den, kdy všichni chtějí vysvětlení od hlavního viníka neúspěchu.

„Odpovědnost nese vždy trenér,“ začne Pellegrini. „Je

logické, že  jsem hodně zklamaný, a  také jsem udělal

chyby,“ uznává.

Poté, co na sebe Pellegrini vezme zodpovědnost, no

vináři bez okolků hledají všemi očekávanou odpověď na nevyhnutelnou otázku: „Odstoupíte, Manueli?“

Pellegrini neztrácí rozvahu. S vážným výrazem velice

klidně odpoví: „Ne, mám platnou smlouvu a jsem vedení

klubu i nadále k dispozici.“

„Ale právě jste sestoupili do druhé ligy...“

„První tým je hlavní náplň mé práce, je nejvíc vidět,

ale je tady i širší tým. Mám na starosti například také

mladší hráče a letos la U dosáhla v mládežnických soutěžích velmi dobrých výsledků.“

Uprostřed zklamání vyzařujícího z šatny poražených

a  logické touhy novinářů po  řecké tragédii Pellegrini

bez mrknutí oka projevil svůj záměr udržet se ve funkci.

A nejen to, prohlásil také, že „celkem vzato byl výkon

týmu la U v různých etapách ligy dobrý, ale v závěru se

ukázaly jasné nedostatky“.

O  týden později během první valné hromady klubu

po  sestupu se novinář a  dnes uznávaný rozhlasový komentátor Igor Ochoa zúčastnil coby reportér shromáždění fanoušků modrých. Tam mohli někteří z přítomných

příznivců, stále otřeseni dosud nevídaným sestupem, sledovat rozhovor Ochoy s Pellegrinim.

V rozhovoru trenér prohloubil svou analýzu špatné

sezony a vyslovil názor, který bylo podle novináře v těch okamžicích obtížné pochopit. „Naprosto klidně mi vysvětlil, že  sestup je pro la U  součástí nevyhnutelného

procesu. Řekl mi, že ačkoliv je sestup do druhé ligy bo

lestivý, krize klub nakonec posílí a v dlouhodobém ho

rizontu by měla v následujících sezonách přinést ovoce,“

vzpomíná Ochoa. „Pro mě to v té chvíli byla neslýchaná

analýza. Teď, po  šestadvaceti letech, když jsem viděl,

jak se la U dostala z krize a o pět let později skončila

jako dvojnásobný mistr, musím uznat, že se Pellegrini

tolik nemýlil.“

Přestože trenérova kariéra začala naprostým fiaskem,

stál si pevně za svým a snesl úder, který by pro jakého

koliv začínajícího trenéra mohl být smrtelný. Etihad Stadium v Manchesteru zaplněný tisíci fanouš

ky, kteří chtějí na místě oslavit čerstvý titul, připomíná nebesky modré mraveniště.

Oslava je v plném proudu, nikdo nechce zůstat stra

nou a  všichni provolávají slávu hráčům Manchesteru

City, kteří zrovna porazili West Ham United 2:0. Právě

úspěch v  posledním hracím dni zajistil týmu Citizens

titul v anglické Premier League, teprve čtvrtý ve více než

stodvacetileté historii klubu.

Uprostřed chaotické oslavy se novopečení fotbaloví

mistři mísí s  fanoušky. V  den, kdy se stali nejlepšími v jedné z nejvýznamnějších lig na světě, dochází na šam

paňské a objetí.

Sergio Agüero, Yaya Touré, Vincent Kompany, Joe

Hart a zbytek sestavy je v euforii. Jakmile se ochrance

stadionu podaří vyhnat z trávníku fanoušky, dojde na

obřadné předání poháru a čestné kolečko.

Hlavní hrdinové titulu podlehnou nadšení z  oslav.

Málokdo si zachová vážnou tvář a nikdo neunikne vtíp

kům.

Manuel Pellegrini v dokonale padnoucím šedém ob

leku, bílé košili a nebesky modré kravatě si uprostřed zmatků zachovává chladnou hlavu.

Chilan se usmívá, objímá se se svými svěřenci. Ale je

i nadále klidný, dokonce i když ho několik hráčů zvedne a začne ho vyhazovat do vzduchu, jak velí tradice.

Pellegrini má již své místo na výjimečném seznamu

vedle Carla Ancelottiho a Josého Mourinha jako jeden

z pouhých tří trenérů, kteří vyhráli titul během své prv

ní sezony v  Premier League, a  tento okamžik sdílí na

hřišti se svou rodinou. Do  Manchesteru přijela jeho

žena Carmen Gloria Pucciová, „La Carola“, jak jí říká

Pellegrini, synové Manuel, Juan Ignacio a Nicolás a dvě vnoučata, aby se zúčastnili oslav. Právě s nimi Pellegrini

trochu pozapomene na své běžné chování a nepřestává

se usmívat, když pózuje pro soukromější, rodinné al

bum, v němž se střádají nesmazatelné vzpomínky, které

trenérům pomáhají ospravedlnit léta odříkání daleko

od domova. Jedna z těchto fotografií, na níž Pellegrini

pózuje s pohárem a jedním z vnoučat v náručí, je trené

rova profilová fotka v aplikaci WhatsApp.

Po skončení oslavy na hřišti přichází čas na setkání

s médii. Je na vrcholu euforie. Úspěch ho pozvedá do vý

šin, kde by se mohl nechat unést opojením z  triumfu.

Ani toto vítězství jej však nestrhne k nabubřelým prohlá

šením, pomstychtivým větám nebo povýšeným slovům.

Pellegrini stejně jako během celé své kariéry nedává

svými prohlášeními vzniknout pompézním titulkům a po triumfu u vstupu do šaten říká: „Na své hráče jsem velice hrdý. Měli důvěru ve mě a herní styl, s nímž jsem

přišel, a dnes můžeme oslavovat tento úspěch díky vy

nikajícím výkonům, které podávali během celé sezony.“

Pellegriniho hráči pokračují v oslavách, teď už za za

vřenými dveřmi šaten, ale Chilan si v srdci velkolepého

prostoru nedovolí nechat se unést slávou a tvrdí: „Je to velmi důležité, dnes to oslavíme a v úterý se už začneme

připravovat na novou sezonu, protože tenhle klub a tito

hráči si zaslouží víc.“

Mezi okamžikem, kdy Manuel Pellegrini sestoupil s tý

mem Universidad de Chile, a dnem, kdy slavil titul s hrá

či Manchesteru City v lize s největší konkurencí na světě,

uplynulo pětadvacet let.

Čtvrtstoletí Inženýrovy kariéry, během nějž se toho

hodně stalo a také změnilo.

Ušel cestu ze sportovního pekla až do  soutěžního

nebe, plnou zkušeností, vítězství, porážek, obětování,

uznání, pochyb a  tisíců nesmazatelných vzpomínek.

Tento příběh popisuje neustálý sled výzev, krátkodo

bé, střednědobé i  dlouhodobé cíle v  závislosti na kon

krétní situaci a podmínkách.

Přestože se zmíněné dny: na Estadio Nacional v San

tiagu de Chile v lednu 1989 a v onu neděli v květnu 2014 v  Manchesteru, mohou zdát rozdílné, mají společné

to, jakým způsobem Pellegrini čelil odlišným situacím

jako trenér.

Vždy zachovával stejný postoj, až to začalo noviná

řům lézt na nervy. Nikdy si nekomplikoval život závratí vznikající nad propastí porážky ani se mu nezatočila

hlava z výšin, kam povznášejí úspěchy. Bylo to patrné

z  prohlášení, kterým uzavřel rozhovor s  novináři teh

dy večer, kdy sestoupil s týmem Universidad de Chile:

„Je pravda, že má trenérská kariéra je teprve v začátcích

a že jsem hlavním viníkem historického sestupu klubu,

což mě trápí, ale jsem si jistý, že mám dostatek sil, abych v této profesi pokračoval.“

Nepochybně měl pravdu.

Ale k těm silám je nutné přidat nekonečné množství

faktorů, které formovaly jeho kariéru. Začal si ji vytyčovat ještě jako hráč, když zahájil dlouhé, ambiciózní a ši

roce pojaté studium. To vše postupně vytvářelo pevné

základy, na kterých Manuel Pellegrini Ripamonti postavil svůj výjimečný příběh.

PŘIJEĎ, JAK CHCEŠ

Čtvrtek 29. ledna 2015. V Anglii vládne zima, je deštivo

a sněží.

To zimní ráno londýnské letiště Heathrow praská

ve  švech. Společně s  dalšími tisíci cestujícími čekám, až budeme moct nastoupit do  letadla, ale počasí nám

to znemožňuje.

Na obrazovkách terminálu pro vnitrostátní navazu

jící lety běží zprávy BBC, kde pořád dokola informují

o „several storms“ v celé Velké Británii.

Je devět ráno, můj let o půl osmé už zrušili a nervóz

ně čekám na obnovení letového provozu, abych mohl

podniknout třičtvrtěhodinový let s British Airways do

Manchesteru. O  půl druhé odpoledne musím být ve

sportovním areálu Manchesteru City na své první schůz

ce s Manuelem Pellegrinim.

Před dvaceti třemi dny, 6. ledna, mi Amaia Díazová,

asistentka sportovního vedení klubu, e-mailem oznámila, že mě chilský kouč přijme právě ve čtvrtek 29. ledna.

Schůzku jsem zařizoval měsíce, od  listopadu před

chozího roku. Pellegrini nepatří mezi trenéry, kteří jsou v pravidelném kontaktu s novináři, a kromě toho, že si

jako trenér důsledně plní mediální povinnosti (tiskové

konference, rozhovory organizované klubem a tak dále),

se účastní velice málo osobních schůzek. Tentokrát mi nicméně otevřel dveře, protože věděl, že  se nejedná

o běžné novinářské setkání.

Vynaložil jsem hodně času na to, abych mu přiblížil

svůj plán  — zachytit jeho kariéru v  knize. Čtvrtstole

tí, které strávil jako trenér, a čtrnáct sezon, jež prožil

jako profesionální hráč. Čtyřicet tři let se věnoval fot

balu na  nejrůznějších místech a  na různých úrovních.

Od skromného stadionu La Cisterna v Santiagu de Chile

s  týmem Palestino až po  majestátní Stadion Santiaga Bernabéua na lavičce Realu Madrid. Od  naprostého

zklamání po sestupu týmu Universidad de Chile až po absolutní slávu mistra Premier League. Od neustálého

potlesku v klubech Palestino, O’Higgins, Liga Deportiva de Quito, San Lorenzo, Villarreal, Málaga CF nebo

během první sezony v  City až po  pochyby, které zažil v týmech Universidad Católica, River Plate, Real Madrid nebo během svého druhého roku v Manchesteru.

Tisíce okamžiků v různých zemích, kde vedl stovky

fotbalistů, a desítky historek.

Příběh inženýra, jenž se rozhodl zasvětit svůj ži

vot fotbalu a  který pochází ze země s  nulovou tradicí trenérů úspěšných na mezinárodní úrovni. Protože po

kud jde o export trenérů, je chilský fotbal na světelné

roky vzdálený tomu argentinskému, brazilskému nebo

uru guayskému, plodným a  trvalým kolébkám meziná

rodních stratégů.

Žádný chilský trenér se neprobojoval mezi elitu, kro

mě významné výjimky, jakou představuje Fernando Riera (právě Pellegriniho velká inspirace).

V  nastalé svízelné situaci se rodí hlavní cíl tohoto

projektu — zanechat konkrétní svědectví o kariéře nej

úspěšnějšího trenéra v historii chilského fotbalu. Smyslem schůzky bylo představit mu tuto myšlenku. Ale nejdříve bylo třeba dostat se do Manchesteru.

Během napjatého čekání na letišti jsem si začínal být

jistý, že pokud nebudu ve smluvený čas v Pellegriniho

kanceláři, další příležitost nedostanu. Věděl jsem, jak je k novinářům nedůvěřivý, takže mi bylo jasné, že se mu nebude příliš líbit, když mu budu muset na první schůzce dát košem.

Začal jsem úzkostlivě uvažovat o možnosti, že se vy

dám na vlakové nádraží a budu cestovat po zemi, když

vtom se z  amplionů ozvalo, že  letiště v  Manchesteru

se opět otevřelo a za půl hodiny bude nástup do mého

letadla.

Během třiceti minut jsme se připoutali a bez problé

mů vzlétli a dostavil se pocit úlevy. Letíme. Inženýr mě očekává ve  své pracovně, zcela jistě plný pochybností.

Pár mžiků oka, nějaké turbulence a po čtyřiceti minu

tách kapitán pronesl hlášení, které znělo jako rozsudek: nemůžeme přistát na letišti v Ringway, protože počasí se zhoršilo. Vracíme se do Londýna, takže teď už schůzku opravdu nestihnu.

Po návratu na Heathrow jsem tu špatnou zprávu napsal Amaii Díazové:

„Nedorazím, je mi to líto. Co budeme dělat?“

„Musíš počkat, Manuel je na tréninku. Až skončí, řek

nu mu, co se stalo, a  uvidíme, co odpoví. Uvědom si,

že pozítří hrajeme proti Chelsea, takže jsou to strašně

důležité dny, a on si s tebou domluvil schůzku s velkým předstihem.“

V  tu chvíli byl konec. Nedalo se vůbec nic dělat, le

tadla měla vzlétnout až odpoledne nebo večer. Podle předpovědi počasí měla bouře přejít krátce po  čtvrté odpoledne.

Na schůzku s Pellegrinim jsem čekal měsíce, jenže počasí mi plány překazilo. V daném okamžiku všechno záleželo jen na něm.

Pellegrini je pověstný svým neúprosným přístupem k nedisciplinovanosti nebo k nesplnění povinností ze strany těch, kdo ho obklopují. Proto jsem si pomyslel,

že  mně, novináři, k  němuž nemá žádný vztah, vyřídí,

že je mu to líto, ale že on za moje potíže nemůže.

Zbytečná cesta.

Po  nekonečných pětačtyřiceti minutách mi mobil oznámil trenérovu odpověď. Na obrazovce se objevila zpráva od Amaii. Stačilo zmáčknout „enter“, abych zjistil, jak příběh pokračuje.

„Francisco, Manuel říká, že se nic neděje. Ví o zavře

ných letištích a může se s tebou sejít zítra ve stejný čas,

ve 13.30.“


21

Úleva. Po zádech mi přestal stékat studený pot.

Pellegrini si s pragmatickou logikou uvědomil, že za

zmeškanou schůzku nemůžu, a nic mu nebránilo přesu

nout naše setkání na další den, dvacet čtyři hodin před

jedním z nejdůležitějších utkání sezony proti týmu Chel

sea Josého Mourinha.

Stále jsem měl naději a ve čtvrtek 29. ledna o půl šesté

večer přistál v zasněženém, šedém a studeném Manches

teru. Po  dni plném napětí a  čekání jsem plnil to, o  co

mě Amaia požádala v  poslední zprávě po  Pellegriniho

odpovědi: „Francisco, zítra koukej přijít. Doraz do Man

chesteru, jak chceš, ale hlavně přijď...“

INŽENÝR V ČÍSLECH

Na první pohled se trenérská kariéra Manuela Pellegri

niho nemohla vyvíjet jinak než pozitivně. Tato úvaha se

zakládá nejen na výčtu jeho úspěchů a výsledcích, ale

zejména na jeho schopnosti vtisknout týmům přitažlivou fotbalovou tvář. „Pellegriniho týmy v Evropě hrají

s Pellegriniho pečetí,“ tvrdí Arrigo Sacchi.

Sacchi, bývalý fotbalista a trenér italské národnosti,

je jedním z nejváženějších hlasů v mezinárodním fotbale. Vicemistr světa s italskou reprezentací ze světového

šampionátu ve  Spojených státech amerických z  roku

1994 a dvojnásobný vítěz Ligy mistrů s týmem AC Milán

z let 1989 a 1990, z jehož taktických myšlenek dodnes

světový fotbal čerpá. Zastánce rozestavení se zadní

čtveřicí obránců proměnil zónovou obranu a  dobrou


22

techniku s  míčem v  nejvýraznější známku své opěvované a úspěšné fotbalové strategie.

Italský trenér Pellegriniho, který se prohlašuje za obdi

vovatele Sacchiho myšlenek, bedlivě sledoval. Nejprve ve

funkci sportovního ředitele Realu Madrid (2004–2005), v níž se při různých příležitostech střetl s Villarrealem,

který tou dobou Pellegrini vedl, a později jako uznávaný

komentátor italské televize během Ligy mistrů, Evropské ligy a hlavních evropských soutěží.

V únoru 2015 jsem měl příležitost udělat s ním roz

hovor. Kontaktoval jsem ho a vysvětlil mu, že bych chtěl

zjistit jeho názor na chilského trenéra, a on s potěšením

souhlasil. „Zasloužil se především o to, že všechny jeho

týmy hrají stejným způsobem,“ říká Sacchi. „Umocňu

je ofenzivu prostřednictvím kontroly míče. Podařilo se mu předat svou herní filozofii všem celkům, které kdy vedl, a  takovou schopnost nemá každý. Kromě úspěšných sezon a titulů, které vybojoval, je pro mě na jeho

kariéře nejvýznamnější to, že všechny jeho týmy hrají

s jeho pečetí.“

Sacchiho myšlenky podporují názor, že  Pellegrini

dokázal s kluby, jako je Liga Deportiva Universitaria de

Quito v Ekvádoru, San Lorenzo a River Plate v Argentině

a  Manchester City v  Anglii, vyhrát velmi atraktivním

stylem.

V případech, kdy sportovní situace klubů, jež Chilan

vedl, nedovolovala útočit na absolutní vrchol, dosáhl

díky dobré hře nemyslitelných výsledků  — s  týmy Palestino a O’Higgins v Chile a s Villarrealem a Málagou ve Španělsku.

23

Statistiky ukazují, že v době, kdy sláva byla na dosah

a  tituly nepřicházely (na druhém místě skončil s  Uni

versidad Católica v  letech 1994 a  1995, s  Realem Mad

rid v roce 2010 a s Manchesterem City v roce 2015), se

týmům podařilo získat fanoušky díky rekordům ve stře

lecké produktivitě, sériím vítězství a  neustálému do

bývání protivníkovy brány prostřednictvím dobré prá

ce s míčem.

Někteří Pellegriniho kritici prohlašují, že  „nemá

na to, aby vedl velké týmy“. Statistika tvrdí něco jiné

ho — byl mistrem s týmem Liga Deportiva Universita

ria de Quito (LDU), čtvrtým nejpopulárnějším klubem

v Ekvádoru. Pohár zvedl i s týmy San Lorenzo a River

Plate, dvěma nejvýznamnějšími kluby v  Argentině.

A  prvenství slavil také s  Manchesterem City, z  něhož

se ve střednědobém horizontu stal díky milionovému

projektu jeden z největších favoritů na zisk titulů jak

doma, tak v Evropě.

Chladná čísla také prozrazují, že  Inženýr od  roku

1989 do sezony 2014/2015 získal osm titulů: s týmem

UC získal poháry Copa Chile a  Copa Interamericana;

v  roce 1999 s  mužstvem LDU vyhrál Torneo Ecuato

riano; v roce 2001 se San Lorenzem a roku 2003 s River

Plate zvítězil v soutěži Torneo de Clausura, v roce 2001

se San Lorenzem vyhrál Copa Mercosur a v roce 2014 se

stal mistrem Premier League a vyhrál EFL Cup.

Vedl jedenáct klubů (la U, Palestino, O’Higgins, UC,

LDU, San Lorenzo, River Plate, Villarreal, Real Madrid,

Málagu a  Manchester City) v  celkem 1  084 zápasech

a uhrál 537 vítězství, 267 remíz a 280 porážek. Celková

statistika celé jeho dosavadní kariéry na lavičce ukazu

je 59% úspěšnost (tato statistika ho sleduje od  začát

ku sezony 1989 v Chile až do konce sezony 2013/2014 v Anglii).

Zejména v Chile se diskutovalo také o tom, že byl údaj

ně příliš zaujatý uspořádáním obrany na úkor ofenzivy.

Čísla znovu působí přesvědčivě a tento mýtus vyvrace

jí: jeho týmy vstřelily 1 852 gólů, což představuje v průměru 1,7 gólu na zápas, a zaznamenaly řadu historických

rekordů ve  střelecké produktivitě. Dokonce i  u  klubů,

s nimiž se mu nepodařilo oslavit titul: statistiky uvádějí,

že Universidad Católica byla nejproduktivnější tým sezo

ny 1994 a 1995 s 2,6 góly na zápas a Real Madrid držel absolutní rekord španělské ligy v počtu vstřelených gólů

(106) v sezoně 2009/2010.

Historie samozřejmě nikdy nesmaže skutečnost,

že pod jeho vedením, během jeho první trenérské zku

šenosti, zažil klub Universidad de Chile svůj jediný se

stup do druhé ligy. Ale knihy budou vyprávět i o tom,

že v roce 2001 Pellegrini jako trenér týmu San Lorenzo

zařídil argentinskému fotbalu tři rekordy  — jedenáct vítězství v  řadě během jediného turnaje, třináct vítěz

ství v řadě při zápasech na hřišti soupeře a titul v sou

těži Torneo de Clausura se 47 body, kdy tým zvítězil

s největším počtem bodů v dosavadních dějinách krát

kých turnajů.

Během působení u  River Plate vyhrál titul se sérií

dvanácti zápasů bez porážky. Tím vyrovnal historický

rekord tohoto klubu v  počtu po  sobě následujících ví

tězství během jediného turnaje.

Archivy prozrazují, že se Pellegrini během svého pre

miérového působení v Evropě zasloužil o nejlepší histo

rické umístění Villarrealu, který se stal vicemistrem ligy

2007/2008. Se „Žlutou ponorkou“ (jak se Villarrealu

přezdívá) se navíc poprvé a naposledy za profesionální dráhu klubu probojoval do semifinále Ligy mistrů.

V Realu Madrid (2009/2010) Pellegrini čelil ze strany

menšinové, ale mocné části španělského tisku nejtvrdší

kritice za  celou svou kariéru. Stal se vicemistrem v  sezoně, během níž soupeřil s  jedním z  nejlepších, nebo možná nejlepším týmem, jaký kdy Barcelona měla (šest titulů za jediný rok pro Katalánce — stejného výsledku nedosáhl v dějinách světového fotbalu žádný jiný klub).

Vytvořil dosavadní rekord Realu, pokud jde o počet bodů

v jedné sezoně: 96. Dosáhl také osmnácti vítězství v řadě

v domácích zápasech, takový výsledek Stadion Santiaga

Bernabéua nikdy dříve nezažil.

Málaga pod Pellegriniho vedením zakončila sezo

nu 2011/2012 na čtvrtém místě a Pellegrini tak zařídil nejlepší historické umístění andaluského klubu. Tým se pod jeho taktovkou poprvé kvalifikoval do Ligy mistrů a stal se třetím nováčkem v dějinách soutěže, kte

rý vyhrál první tři zápasy, a  druhým nováčkem, který nedostal žádný gól. Zadařila se mu skvělá sezona, bě

hem níž se Málaga poprvé probojovala do  čtvrtfinále Ligy mistrů.

Během svého prvního roku u  Manchesteru City vy

hrál EFL Cup a stal se také prvním neevropským trené

rem, který vyhrál Premier League, třetím trenérem, kte

rý pozvedl pohár při své premiérové sezoně, a překonal

historický rekord vstřelených gólů počtem 156 branek ve všech 57 zápasech sezony 2013/2014.

V následující sezoně 2014/2015 City nezískalo žádný

titul a v Premier League skončilo na druhém místě. Navzdory kritice ze strany tisku se potvrdilo jeho setrvání na lavičce „Citizens“, smlouva mu byla prodloužena až

do roku 2017 a jeho tým opět proměnil nejvíce šancí —

83 gólů v 38 zápasech s kladným rozdílem +45.

Celkovou statistiku uzavřeme dalším přesvědčivým

údajem. S  třinácti sezonami v  řadě ve  funkci trenéra

v  Evropě se Inženýr stal jedním z  šesti latinskoame

rických trenérů s  nejdelším nepřetržitým působením

na starém kontinentu. Spolu s  ním mezi ně patří Pa

raguayec Heriberto Herrera (1960–1978), Uruguayec

Víctor Espárrago (1985–1997) a  Argentinci Roque Ol

sen (1959–1989), Helenio Herrera (1945–1974) a Héctor

Cúper (1997–2013).

Čísla, údaje a záznamy. To jsou kvantitativní předpo

klady chilského trenéra, který se usadil a udržel v první linii fotbalového světa.

JINÁ GALAXIE

Třicet šest hektarů s šestnácti tréninkovými hřišti, malý

stadion pro sedm tisíc diváků, hotel pro soustředění a  veškerá infrastruktura potřebná pro práci mládežnických oddílů i profesionálního týmu. To je velkolepé

sportovní zázemí klubu Manchester City, komplex, je

hož cena přesáhla tři sta milionů dolarů.

Zázemí City se nachází necelý kilometr od impozant

ního Etihad Stadium a bylo slavnostně otevřeno v pro

sinci 2014. V celé své velikosti odráží ambiciózní projekt

rodiny Chalífy bin Zájida Ál Nahjána, šejků, kteří v roce

2009 získali celkové vlastnictví klubu.

Klan Ál Nahjánů, vládnoucí v Abú Zabí a Spojených

arabských emirátech, do  Citizens investoval přibližně

miliardu eur a pokusil se dostat klub bez významné his

torie mezi světovou špičku.

Je pátek ráno. V Manchesteru celou noc sněžilo a tráv

níky tréninkových hřišť City jsou pokryté bílým kober

cem. Pellegrini proto musí vést trénink v zastřešené tělocvičně komplexu.

Moje taxi po bezpečnostní kontrole projede hlavní

branou a pokračuje podél hřišť, kde nejmodernější vy

tápěcí zařízení běží na plné obrátky a rozpouštějí sníh

na trávníku.

Na pozemku se nachází korporativní budova, moder

ní čtyřpatrová stavba, v níž se nalézají administrativní

kanceláře klubu.

V  budově, která by svým designem skvěle zapadla

do architektury jakékoliv moderní finanční čtvrti, sídlí

generální, sportovní, marketingové a komunikační ře

ditelství.

Zde se nacházejí pracovny Španělů Ferrana Soriana,

výkonného ředitele, a Txikiho Begiristaina, sportovního

ředitele City. Oba přišli do  Manchesteru v  roce 2012

s posláním uskutečnit v nebesky modrém týmu projekt,

do něhož se pustili během svého působení na sportov

ním ředitelství v  Barceloně. Snem rodiny Ál Nahjánů v Anglii bylo napodobit strukturu klubu, díky níž se Ka

talánci podle mnohých stali nejlepším klubem na světě.

Tito dva mají na starosti chod klubu a Pellegrini je

zodpovědný za fotbalovou stránku milionového projek

tu. Chilan zakotvil mezi fotbalovou elitou.

Kouč jednoho z nejambicióznějších fotbalových pro

jektů na světě je stejný muž, který v roce 1989 v Chile

při svém debutu jako profesionální trenér sestoupil do

druhé ligy.

Takový skok se zdá být nemožný. Cesta dlouhá milio

ny kilometrů, pokud jde o osobní rozvoj a vzestup. Pro

chilského trenéra je to intergalaktická cesta.

Čekám na Pellegriniho v dokonalých a útulných pro

storách recepce budovy, trenér se mezitím setkává s mé

dii při pravidelné předzápasové tiskové konferenci.

Den před duelem s Chelsea, která stojí v čele tabulky,

není ústředním tématem tiskovky zápas jako takový. Brit

ské deníky přinášejí zprávu o hrozícím trestu pro Diega

Costu, hvězdného útočníka týmu Josého Mourinha.

Hráč španělsko-brazilského původu byl oficiálně ob

viněn poté, co kamery zachytily okamžik, kdy šlápl na

hráče Liverpoolu Emreho Cana. Tento ošklivý kousek se

odehrál o týden dříve během semifinále poháru Capital

One Cup na stadionu Stamford Bridge.

Na obrazovkách v  čekárně vysílá televizní stanice

klubu tiskovou konferenci v  přímém přenosu. V  reálném čase vidím, jak se novináři Pellegriniho stále dokola

ptají na možnost, že bude Costa potrestán a v důležitém

utkání den nato bude chybět. Chilan stále dokola neo

hroženě odpovídá, že se k hypotézám nebude vyjadřovat, neboť rozhodnutí anglické Fotbalové asociace zatím není známo.

Tisk Inženýra vyzývá, aby okomentoval Mourinhova

tvrzení. Portugalec den předtím svým typickým stylem

prohlásil, že případné vyloučení jeho útočníka by ho při

vedlo k úvaze, že se jedná o cílené pronásledování Chel

sea. Dodal, že pokud by střelec v utkání proti druhému týmu tabulky chyběl, Citizens by získali sportovní výhodu.

Tradiční slovní popichování portugalského trenéra

vůbec nevyvádí Pellegriniho z míry. K překvapení všech,

kdo ho v Manchesteru posloucháme, však vyřkne větu, z  níž se stane novinový titulek: „Diego Costa by měl

ubrat na agresivitě. Je to ohromný fotbalista a do ang

lického fotbalu takový přístup nepatří. Myslím, že  to,

co se stalo, mu bude ku prospěchu a nakonec to pro něj bude pozitivní.“

To je na obvykle zdrženlivé a uvážlivé mediální výro

ky bývalého trenéra Realu Madrid senzační věta. Bonbonek pro anglické deníky, které vždy prahnou po výměně názorů.

Po skončení tiskové konference pro mě přijde Amaia

Díazová. „Hotovo, Francisco. Manuel říká, že  máš jít nahoru do jeho kanceláře.“

NEHRAJE

Vzorně uspořádaná, čistá, téměř chirurgická. Tak vypa

dá Pellegriniho kancelář nacházející se ve druhém patře

korporativní budovy klubu.

Papíry na pracovním stole jsou geometricky rozmís

těné. Narovnané jeden na druhém, žádný nevyčnívá.

Aktuální vydání deníků a  fotbalové časopisy jsou také

dokonale srovnané. Složky, šanony, sešity. Všechno na

svém místě. Jako ve vzorovém bytě.

Na jedné stěně kanceláře visí bílá tabule s  kalendá

řem, kde jsou zaznamenané nadcházející zápasy týmu. Každý protivník má svou vlastní magnetickou kartič

ku. Na každé je logo daného soupeře. Velká excelová

tabulka na jiné zdi, plná různobarevných políček, po

odhaluje, co Inženýr nosí v hlavě — plánování zápasů a důležitá data. Nic není ponecháno náhodě. Podle těch,

kdo s Chilanem pracovali, je to jeho poznávací znamení.

Když vstoupím do  Pellegriniho kanceláře, vidím

skrze velké okno krásné panoráma zasněžených hřišť.

Trenér totiž nesedí za svým psacím stolem, ale čeká na

mě u jednacího stolu v pracovně. Ten je také bílý. Také

uspořádaný. Také bez poskvrny.

Za ním se nachází stojan s další magnetickou tabulí

a  na ní je nakreslené fotbalové hřiště nebesky modré

barvy. „Nebeské City“. Na tabuli je dvacet tři papírků

se jmény všech hráčů týmu. Jsou uspořádané podle je

jich role na trávníku. V brance jsou připevněné papírky

s  oběma brankáři Joem Hartem a  Willym Caballerem. Na místě pravého krajního beka jsou dvě jména: Pablo

Zabaleta a  Bacary Sagna. A  tak dále, ovšem kdo bude

v zápase s Chelsea v základní sestavě a kdo v pozici ná

hradníka, to schéma neodhaluje.

Trenér mi stiskne ruku. Je rezervovaný, ale velice zdvo

řilý. Posadím se naproti němu. Pozorně a nebojácně mě

31

poslouchá. Jeho gesta neprozrazují, co si myslí, a o ně

kolik minut později, zrovna když se z mého monologu

stával dialog, mu zazvoní telefon...

„Promiňte, to je Txiki Begiristain, musím to zvednout.“

V  kanceláři není hluk, slyším, na co se katalánský

šéf ptá. Konverzace se točí okolo veřejných záležitos

tí, a proto neporuším soukromí zúčastněných, když ji

převyprávím.

„Manueli, jak to šlo na tiskovce?“

„Dobře, normálně. Ptali se mě jenom na Mourinha

a  Costu, jak se dalo čekat. Pochopitelně jsem neodpo

věděl tak, jak by se jim líbilo. Však víš...“

„Fajn. Viděl jsi to o Costovi? Právě napsali, že dostal

distanc na tři zápasy. Zítra nebude hrát.“

„Jo, právě jsem to četl na internetu. Musím končit,

mám schůzku. Zavolám ti později.“

Pellegrini položí telefon na stůl a vysvětluje mi, že

Costovo potrestání se dalo čekat: „V anglickém fotbale

vám takové přestupky neprominou. Mají absolutní re

spekt k soupeři a k čisté hře. Všem tady jde stoprocentně

o podívanou.“

Nestihne dokončit větu, protože někdo klepe na dveře

kanceláře. Tentokrát nás přeruší Rubén Cousillas, zva

ný „Hubeňour“, trenérův asistent. Pellegrinimu asistuje

od roku 2001, kdy se seznámili po Inženýrově příchodu

do klubu San Lorenzo de Almagro.

Když si Argentinec všimne, že  jeho šéf není sám,

omluví se, a předtím než zavře dveře zvenku, z něj vy

padne jediná věta: „Manueli, tři zápasy pro Costu. Vy

loučili ho.“

Pellegrini poděkuje za informaci, kterou už zná. Po

dívá se na mě a zopakuje pojmy respekt a podívaná, kte

ré kralují Premier League, ale o několik vteřin později

někdo znovu zaklepe na dveře. Tentokrát je to Patrick

Vieira, trenér rezervního týmu City.

Uznávaný bývalý záložník a  mistr světa s  francouz

skou reprezentací s Pellegrinim mluví velmi uctivě. Hovoří klidně a  nesměle, což neodpovídá jeho fotbalové minulosti ani jeho výšce metr devadesát dva.

Dráhy obou dvou bývalých profesionálních hráčů

jsou na hony vzdálené, ale dnes v Manchesteru je Chilan mezinárodně uznávaný trenér, zatímco Vieira nedávno

zahájil kariéru jako kouč u mládežnických výběrů klubu.

Francouz přichází svého šéfa požádat, aby schválil

talentu záložního týmu hostování. Pellegrini, který má

o rozhodnutí, jak se zdá, jasno, se přesto zeptá bývalé

hvězdy Arsenalu na názor. Vieira doporučuje, aby slibnému mladému hráči umožnili odejít do klubu v anglic

ké druhé lize. Pellegrini souhlasí a suše pronese, že „ten

kluk je nadaný. Přišla chvíle, aby poskočil z mládežnic

ké ligy do skutečného soutěžního fotbalu“.

Francouz poděkuje a rozloučí se. Chystá se zavřít dve

ře a odejít, když vtom se rychle otočí a vyhrkne: „Pane,

Costa dostal trest a zítra nebude hrát...“

MANTRA

„Bylo by pochopitelně fajn mít knihu, která bude vyprávět

o mé kariéře, samozřejmě pokud bude dobrá a pravdivá.

Ale já o  ni nemám zájem. Nemám čas.“ Tak Pellegrini

zareagoval na možnost, že by vznikla kniha o jeho profesionální dráze.

Mezi přerušeními kvůli „případu Costa“ plynula naše

rozmluva v trenérově kanceláři a minuty ubíhaly. A moc jich nezbývalo k tomu, abych mezi čtyřma očima poznal jeden z  Inženýrových nejcharakterističtějších rysů  — naprostou lhostejnost k názorům zvnějšku: „Mě posou

vá dopředu sebehodnocení. Nikdy se mě nedotklo nic

z toho, co se o mně říká nebo neříká. Vnější tlak na mě nemá vliv, protože největší tlak, jakému musím čelit, na sebe vyvíjím já sám. Ten mě skutečně pohání vpřed. Právě

proto mě nezajímá, jestli o mně napíšou, nebo nenapíšou

knihu a jestli se v ní bude o mně mluvit dobře, nebo špatně. Není to na pořadu dne. Možná že až budu v důchodu, napíšu vlastní knihu. Ale prozatím to nemám v úmyslu.“

Pellegrini umí argumentovat. Navazuje na sebe do

konale strukturované věty, a když objasňuje svůj nezájem podílet se na knize o své kariéře, dívá se mi do očí.

Vysvětluje mi, že své povolání velice intenzivně prožívá,

a proto jsou jeho časové možnosti velmi omezené: „Celý

den se soustředím na práci v Manchesteru City. Obnáší to nejen hodiny tréninků a zápasy, ale i spoustu pláno

vání, studia a různé povinnosti spojené s klubem.“

Uplyne necelých dvacet minut rozhovoru a Pellegri

niho odpovědi mě nepřekvapují. Ani náhodou. Stačilo zběžně poznat jeho veřejné vystupování, abych vytušil,

že jeho reakce na můj návrh rozhodně nebude nadšená.

Ale nejsem v Manchesteru proto, abych mu nabídl své

služby jako ghostwriter, který napíše jeho autobiografii,

nebo abych ho přiměl podílet se na „oficiálním životo

pise“. Rád bych ho poznal i jinak než v posledních se

dmnácti letech, kdy jsem se s ním setkával pouze v roli

novináře při různých oficiálních příležitostech.

Chtěl bych, aby Pellegrini věděl, že jsem se rozhodl

psát o něm, o jeho kariéře, o jeho metodice, úspěších i neúspěších.

Snažím se mu sdělit, že budu dělat rozhovory s jeho

blízkými, s  fotbalisty, které vedl a  které trénuje teď,

s jeho kolegy, spolupracovníky a šéfy, s nimiž se za více než čtyřicet let ve fotbale jako hráč a trenér potkal.

Od  trenéra nepotřebuji schválení, protože se ne

chystám napsat „oficiální text“. Mám v úmyslu napsat

o  čtyřech pilířích Pellegriniho fotbalové kariéry  — na

dání, příprava, píle a přesvědčení. To jsou podle mého názoru základy profesionálního díla tohoto Chilana. Na těchto základech vystavěl svou významnou kariéru. Pochopitelně ji provázely radostné i obtížné okamžiky, ale neustále se dokázal udržet mezi elitou, předváděl

stejný styl v různých scénářích, ať už ve významnějších, nebo prostších.

Teprve teď, když si Pellegrini vyslechl mé argumenty,

začíná projevovat více nadšení: „Přesně tak. Tohle nikdy není dílem náhody. Až sem jsem se dostal díky pevným

základům, na nichž jsem se rozhodl postavit svou karié

ru, a díky soustavnému studiu. Hlavně v počátcích jsem

poznal, že se potřebuji zdokonalovat v oblastech, které

považuji za své slabiny.“

Vysvětluji mu, proč jsem v jeho kanceláři: „Abyste vě

děl, že na tom budu pracovat a že vás požádám o několik

rozhovorů. Potřebuji vaše svědectví. Nechci vytvořit příběh pouze na základě výpovědí těch, kdo vás poznali. Rád bych do hloubky rozvinul vaše myšlenky, metody

a názory, v žádném případě mi nejde o nahodilé titulky,

které vám tak vadí.“

Pellegrini mě poslouchá a pak pragmaticky, jako vždy,

pronese: „Pokud o  mně chcete napsat knihu, nemůžu

vás nutit, abyste to nedělal, to je vaše rozhodnutí. Ale

nemůžu se zavázat, že se na tom budu podílet a poskytnu vám k vašemu bádání nějaké rozhovory. Vy se musíte

rozhodnout, jestli na sebe tohle riziko vezmete...“

Mně to tak stačilo, nepotřeboval jsem víc než mož

nost, že s ním budu moct později udělat rozhovor.

Když jsme uzavřeli téma knihy, konverzace se začala

odklánět k různým otázkám spojeným s fotbalem: organizaci Premier League, prvnímu roku Alexise Sáncheze

v Anglii v roli útočníka Arsenalu, nevyrovnaným výsled

kům Manchesteru City v sezoně 2014/2015, situaci chilského fotbalu, jeho metodice a tak dále. Trenér vyslovil názory a myšlenky, na jejichž základě jsem začal sesta

vovat profil jeho jedinečné osobnosti.

Uběhla více než hodina konverzace v kanceláři muže,

který jako by před svým protějškem v rozhovoru stavěl zeď. Trenéra, který dokázal téměř vše, co si předsevzal.

Aniž bych se o tom znovu zmínil, zopakoval mi Inženýr

před rozloučením téměř automaticky mantru, již pronášel během celé své kariéry: „Je mi naprosto jedno, co o mně říkají ostatní. Důležité je, jaké mám nároky sám na sebe, moje vlastní hodnocení. To mě zajímá nejvíc,

protože je nejpřísnější.“

39

CHLAD

Ten den, kdy jsem se s Manuelem Pellegrinim sešel po

prvé, ukazoval teploměr v Manchesteru necelé dva stup

ně. Oknem jeho kanceláře byl vidět sníh, který barvil

na bílo zeleň tréninkových hřišť velkolepého komplexu

Manchesteru City.

Předtím jsem Pellegriniho potkal pouze při své práci

novináře. V Chile, Argentině a ve Španělsku. Při oficiál

ních setkáních a bez možnosti rozhovoru mezi čtyřma

očima, jak se to stalo onoho rána v Anglii.

O pět měsíců později během poháru Copa América

Chile 2015 se Santiago de Chile stalo dějištěm mého dal

šího setkání s Inženýrem.

Mezi oběma setkáními uplynul nějaký čas, během

nějž jsem podnikl několik cest, abych si vyslechl svě

dectví lidí, kteří zblízka poznali Pellegriniho metodu.

Hodiny rozhovorů s  více než šedesáti osobnostmi ze

světa fotbalu a z trenérova okolí během jeho působení

v Santiagu, Rancagui, Quitu, Buenos Aires, Villarrealu,

Madridu, Malaze a Manchesteru. Měsíce kontrolování

statistik, studia novinářských archivů a videí z Inžený

rovy kariéry.

Jako místo pro hloubkový rozhovor si trenér vybral

exkluzivní Club de Polo San Cristóbal.

Měl jsem v úmyslu zaměřit se na Pellegriniho výpočty

a  plány, které si načrtával v  mysli, když si představo

val svou trenérskou dráhu. Toto setkání mělo zasadit

do kontextu výpovědi všech těch, kdo chtěli v knize zre

kapitulovat Pellegriniho příběh. Cílem tohoto rozhovoru bylo zjistit, díky čemu se Pellegrini udržel na nejvyšší

úrovni mezinárodního fotbalu.

V Santiagu byla zima, hlavním hrdinou se znovu stal

chlad.

Pellegrini přišel, stiskl mi ruku a stejně jako v Anglii byl slušný, ale odměřený. Pozorný, ale lhostejný. Klidný,

ale chladný, velice chladný. Stejně jako teplota venku.

Pustili jsme se do rozhovoru, čas plynul a rtuť teplo

měru v chilském hlavním městě pomalu stoupala. Sice

to nestačilo, abychom si mohli odložit, ale aspoň pocitová teplota byla o dost příjemnější.

Současně s tím, jak jsme v rozhovoru zacházeli víc

a víc do hloubky a vzdalovali se od současnosti, se trenér

City postupně uvolňoval. Postupně slábl také trenérův

chlad. Ovšem bylo to uprostřed zimy, což člověka taky dvakrát nezahřálo.

A zdá se, že zima hlavnímu hrdinovi tohoto příběhu

skvěle sedí, muži, který svůj život zasvětil fotbalu, ačkoliv logika říkala něco jiného.

Pellegriniho rozhodnutí tehdy na začátku sedmdesátých let, kdy nikdo nemohl zaručit, že dosáhne úspěchu, bylo ohromnou sázkou do loterie a důležitou roli v něm sehrály dva faktory — poslání a přesvědčení.

POUŤ

„Pellegrini“ znamená italsky „poutníci“.

Rodinnou historii na jižní polokouli zahájil na počátku dvacátého století Manuelův dědeček Julio.

První Pellegrini, který přišel do Chile, pocházel z kra

je Basilicata na jihu Itálie poblíž Tyrhénského moře. Usadil se v Santiagu a pustil se do podnikání v oblasti

nemovitostí a stavebnictví. První budovu postavil roku

1910 na rohu ulic Estado a Agustinas v samém centru

města.

Od roku 1944 se k rodinnému podniku přidal Emilio

Pellegrini Portales, syn dona Julia a otec chilského tre

néra. Stavební firma postavila více než třicet výškových

budov v různých městech, upevňovala své postavení na

trhu a z Emilia se stal úspěšný podnikatel.

Oženil se se Silvií Ripamontiovou a z jejich manžel

ství vzešlo osm dětí, které vyrostly v  tradiční, konzer

vativní a velmi vzdělané rodině.

V tomto privilegovaném prostředí vyrůstal i Manuel.

Vynikl jako velmi dobrý student na exkluzivní základní

škole Sagrados Corazones de Manquehue (SC). Právě

tehdy začal hrát fotbal, byl členem školního týmu a pro

jevoval se jako nadšený sportovec. Jeho nadšení se ne

týkalo jen míče, protože na střední škole začal boxovat

v  tradičním Clubu México, kam si každý týden chodil

zlepšovat fyzickou kondici. To je na dospívajícího chlap

ce z vysoké chilské společnosti naprostá rarita.

Podle spolužáků z týmu SC nebyl Pellegrini nejnada

nější fotbalista ve školním mužstvu, ale i tak byl vynika

jící student vědecké a matematické větve ke konci studia

rozhodnutý, že se své vášně pro fotbal nevzdá, ačkoliv

mu otec i rodinná tradice ukládaly povinnost nastoupit

na vysokou školu.

Manuel měl v úmyslu studovat medicínu na Universidad

de Chile. Jenže při přijímacích zkouškách nezískal do

statečný počet bodů a v roce 1970 se rozhodl přihlásit na magisterské studium chemie na katolické univerzitě Pontificia Universidad Católica (PUC). Výběrem volitelných předmětů postupně směřoval ke stavitelství.

Fakulta se nacházela na třídě Vicuñi Mackenny u au

tobusové zastávky číslo sedm. Pellegrini zároveň po při

jetí na univerzitu zkoumal různé možnosti, kde by se mohl uplatnit jako hráč, chtěl zkusit štěstí v mládežnic

kých týmech některého profesionálního klubu a  nakonec se přiklonil ke klubu Audax Italiano.

V sedmnácti letech se takto rozhodl ze zcela pragma

tických důvodů — tréninkové hřiště týmu se nacházelo na třídě Vicuñi Mackenny poblíž zastávky číslo patnáct,

což bylo kousek od fakulty, takže mohl skloubit studium

s fotbalem.

Sportovním ředitelem klubu Audax byl Enzo Santilli.

Jeho vzpomínky jsou po pětačtyřiceti letech nedotčené:

„Když přišel, bylo okamžitě vidět, že není moc nadaný,

ale byl velmi pracovitý a odvážný hráč. Vytrvalý, nikdy nezklamal, přitahoval pozornost svou výškou a očividnou společenskou a  intelektuální úrovní, vysoko nad

průměrem fotbalového prostředí. Byl úplně jinde. Měl

uhlazené způsoby a  elegantně se oblékal, ale byl dost

inteligentní na to, aby se začlenil do mužstva. Bez pro

blémů zapadl.“

Mezi technickou fakultou a tréninkovým hřištěm Au

daxu denně pendloval také dvacetiletý Arturo Salah. Bylo

jen otázkou času, kdy tento útočník začne opakovaně

narážet na obránce Manuela. Salah byl o tři roky starší a na pendlování mezi univerzitou a fotbalem si už zvykl. Nabídl Pellegrinimu, že ho bude z kampusu do trénin

kového centra vozit autem. Tak vzniklo přátelství, které

přetrvává dodnes, hráli spolu na univerzitě a souběžně

budovali své trenérské kariéry.

„Známe se desítky let,“ potvrzuje Salah. „Nejprve

jsme spolu hráli v Audaxu a pak v týmu Universidad de

Chile. Když jsme oba skončili s hráčskou kariérou, za

čali jsme se současně připravovat na trenérskou dráhu.

Pracovali jsme spolu u reprezentace, ve druhé polovině

devadesátých let jsme byli partneři v  projektu stavby a vedení komplexu hřišť na malou kopanou El Refugio a stále nás pojí významné, blízké přátelství. Když je Ma

nuel pryč, skoro každý den si voláme.“

V roce 1971 Salah opustil Audax Italiano a podepsal

smlouvu s týmem Universidad Católica. O dva roky poz

ději přestoupil jeho kamarád Manuel  — trenér klubu

Universidad de Chile Ulises Ramos potvrdil příchod

vytáhlého obránce do modrého týmu.

„Pellegrini nevyčníval fotbalovými schopnostmi nebo

kdovíjakou technikou v  rychlosti,“ vzpomíná jeho ko

lega inženýr, „ale měl také dobré vlastnosti — byl velmi

inteligentní, snaživý fotbalista, který skvěle hlavičkoval.

A navíc, i když byl tehdy hodně mladý, ovládal taktiku.

K  těmto vlastnostem přidával svou houževnatost, pro

fesionalitu a spolehlivost.“

Tak začala životní fotbalová pouť Manuela Pelleg

riniho. V  období vysokoškolských studií, kdy zápasil

s  obtížemi, které s  sebou přinášela potřeba skloubit akademické povinnosti a  náročnost profesionálního

fotbalu.

Za  těchto okolností si rodina Pellegriniů, zejména

don Emilio, začínala všímat, že to Manuel myslí s fotbalem vážně. Uměl si poradit, aby zvládal i studium. Otec Pellegrini zprvu odmítal, aby se Manuel věnoval fotbalu

profesionálně, ale nakonec neměl jinou možnost než se

s „dvojím životem“ budoucího inženýra smířit.

NOVÁ ŠATNA

Přechod z anonymity mládežnického fotbalu na mediální tribunu profesionálního fotbalu není nikdy snadný.

A je ještě těžší, když za sebou zanecháváme tým s nevel

kým počtem fanoušků, jako je Audax Italiano, a nastu

pujeme do  velmi populárního klubu, jako je Universi

dad de Chile. Jsou to naprosto rozdílné světy, s odlišnou mírou mediální pozornosti, kritiky a tlaku.

V týmu modrých už Pellegrini musel absolvovat delší

trasu než mezi fakultou a komplexem Audaxu na třídě

Vicuñi Mackenny. Každý den přejížděl mezi univerzitní

mi posluchárnami a městským stadionem obce Recoleta,

kde tehdy tým „la U“ trénoval.

Student techniky se svým vzhledem — metr osmdesát

pět, modré oči a blond vlasy — značně vzdaloval klasic

kému prototypu chilského fotbalisty, a proto Pellegrini

při příchodu do šatny týmu „Chuncho“ (přezdívka klu

bu Universidad de Chile) hned od  počátku přitahoval

pozornost, ale mužstvo ho bez problémů přijalo.

„Hodně kluků z týmu studovalo na univerzitě. Naše

šatna měla výbornou úroveň. Parta skvělých lidí a skvě

lých fotbalistů,“ vzpomíná Héctor Pinto, přezdívaný

„Černoch“, jeden z  nejtalentovanějších záložníků chil

ského fotbalu sedmdesátých let. „Černoch“ byl klíčovým

hráčem tehdejší sestavy modrých a dodává: „Po lidské

stránce se Manuel snadno začlenil, protože jsme tam

byli já, ‚Flaco‘ Vladimir Bigorra a  ‚Lulo‘ Jorge Socías.

Později přišli Johnny Ashwell a  právě Arturo [Salah].

Všichni jsme studovali na univerzitě a  získali jsme ti

tuly v tělovýchovných a technických oborech a tak dále.

Manuela jsme proto brali úplně přirozeně, i když bylo

jasné, že  pochází ze zámožnější rodiny. Každopádně

jsem nikdy nezažil, že by si držel odstup nebo dělal roz

díly kvůli společenské úrovni. Choval se velmi skromně,

byl dalším členem skupiny.“

Tento přístup si Pellegrini udržel po celých čtrnáct

let kariéry fotbalisty a mnohem později to potvrdil San

drino Castec. Historicky nejlepší střelec Universidad de

Chile hrál s  Pellegrinim v  tomto týmu v  osmdesátých

letech: „Byl inteligentní a připravený, ale taky se dobře vyznal. Byl jedním z  nás. Do  paměti se mi vryl jeden

obraz: v  roce 1985 přišel do  týmu Michel Atanasovic,

hrozně skromný hráč původem z ostrova Chiloé. V šat

ně si často sedal vedle Manuela, na sobě ty své ostrovní

podkolenky s  dírami na špičkách prstů. Pellegrini byl

naopak bez poskvrnky, v obleku a kravatě...“

Krátce po přesunu do Recolety mladý obránce tvrdě

pracoval, aby si vysloužil příležitost hrát. Každé dopo

ledne po  přednáškách na Universidad Católica nasedl

do svého Fiatu 600 a uháněl na trénink. Spoluhráči si

ho dobírali, protože to spíš vypadalo, jako by si to „auto

oblékal“, než že  by do  něj nastupoval. Pinto vzpomíná: „Strašně se snažil plnit své povinnosti v učebně i na

hřišti. Na tréninky vždycky přibíhal, protože nechtěl

přijít pozdě.“

Sám Pellegrini o mnoho let později, v roce 2013, při

přednášce pro studenty techniky na Universidad Católica přiznal: „Tenkrát bych si hrozně rád víc užil stu

dentský život. Na univerzitu mám skvělé vzpomínky, ale měl jsem strašně málo času. Celý den jsem přebíhal mezi výukou a tréninky.“

Takové úsilí vytáhlému obránci přineslo ovoce. Sotva

pět měsíců po příchodu z týmu Audax Italiano mu trenér Ramos dal šanci poprvé nastoupit. Příležitost nepřišla

při ledajakém zápase — byla sobota 29. prosince 1973 a ve 26. kole chilské ligy Manuel Pellegrini Ripamonti

debutoval při univerzitním derby mezi týmy Univer

sidad de Chile a  Universidad Católica, které skončilo

remízou 3:3.

To byl výkop jeho obsáhlé kariéry fotbalisty. Toto

dobrodružství se protáhlo na čtrnáct let a Manuel Pellegrini v něm oblékal jediný dres — klubu Universidad

de Chile.

NEBEZPEČNÁ ROSTLINA

Při prvním zápase s  týmem Universidad de Chile vy

tvořil Pellegrini dvojici středních obránců s Nelsonem

Gallardem. Trenér Ulises Ramos byl s výkonem studenta

techniky spokojený a  ponechal ho v  sestavě na všech devět kol, která chyběla do konce ligy.

Podobné projevy důvěry provázely Pellegriniho po

celou jeho kariéru, nezávisle na tom, kdo byl zrovna na

postu trenéra, i  přes pochybnosti ze strany tisku, kte

rý se novému, neohrabanému a „směšně vyšňořenému“ střednímu obránci modrých vysmíval.

V  sedmdesátých letech byl jedním z  nejuznávaněj

ších trenérů chilského fotbalu Caupolicán Peña. V roce

1977 měl na starosti národní tým během kvalifikace na

mistrovství světa v  Argentině 1978. „Pellegrini byl velmi spolehlivý a  výkonný obránce. Skvěle hlavičkoval,

a  i  když nebyl moc rychlý, maximálně využíval svého

dlouhého kroku. Byl odvážný v soubojích jeden na jednoho. Nebylo snadné ho obejít,“ říká Peña.

Chvála budoucího dlouholetého prezidenta Svazu fot

balových trenérů kontrastuje s  pověstí „pařeza“, která doprovází vzpomínky na Pellegriniho-fotbalistu. „Hrály

proti němu dvě okolnosti — za prvé to, že v té době působili výj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.