načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Peklo jménem Rakká - Sophia Kasiki

Elektronická kniha: Peklo jménem Rakká
Autor:

Skutečný příběh ženy, které se podařilo uprchnout z bašty islamistů v syrském městě Rakká. Jde o upřímnou a místy až šokující zpověď, psanou formou deníku, jež zachycuje ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 191
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Dominika Trubačová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1207-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Skutečný příběh ženy, které se podařilo uprchnout z bašty islamistů v syrském městě Rakká. Jde o upřímnou a místy až šokující zpověď, psanou formou deníku, jež zachycuje veškeré dění i nejniternější pocity hlavní hrdinky. Sophie Kasiki, původem z Konga, se přestěhovala do Francie po smrti matky už v devíti letech a ve své nové vlasti působila jako sociální pracovnice. Souhrou okolností se seznámila s mladými radikálními islamisty, kteří ji dokázali ovlivnit natolik, že Sophie konvertovala k islámu a posléze učinila osudové rozhodnutí – opustila rodinu a vyrazila přímo do srdce islámského státu.

Předmětná hesla
Kasiki, Sophie, 1981-
IS (organizace)
* 20.-21. století
Ženy -- Kongo -- 20.-21. století
Náboženské konvertitky -- Francie -- 20.-21. století
Muslimky -- Francie -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Sýrie -- 21. století
Islámský fundamentalismus -- Blízký východ -- 21. století
Rakka (Sýrie) -- Společenské poměry -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Sophia Kasiki - další tituly autora:
Peklo jménem Rakká Peklo jménem Rakká
Kasiki, Sophia
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Peklo jménem Rakká
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Sophie Kasiki a Pauline Guéna
Peklo jménem Rakká – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





SOPHIE KASIKI a Pauline Guéna
PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
V ZAJETÍ ISLÁMSKÉHO STÁTU





Obsah
Prach války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9
1 Dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13
2 Další odchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21
3 Komunitní centrum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
4 Kluci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39
5 Naverbovaná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .49
6 Cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61
7 Rakká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .67
8 Dětská farma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75
9 Okupační armáda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .83
10 Probuzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .89
11 Vrátit se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95
12 Vězenkyně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99
13 Madafa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .113
14 V ulicích Rakká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .129
15 V jámě lvové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135
16 Shledat se znovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .139
17 Krizové centrum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .159
18 Pryč ze Sýrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .165
19 Cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .173
20 Návrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .179
21 Ministerstvo vnitra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .183
22 Dívky z věznice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .185





Mému drahému synovi










« Jsem si jistý, že jestli by má matka žila déle, byl by můj život úplně
jiný . Jenomže mě opustila příliš brzy a nechala mě tady s prázdným
srdcem, které žádný muž ani žádná žena nemohli už nikdy naplnit . »
En attendant la montée des eaux, Maryse Condé
« Musíme se snažit žít . »
Le Cimetière marin, Paul Valéry










9 9
Prach války
Po  zpustošené pláni se jak žlutý závěs rozprostírala cesta . Bomby
Asadovy armády vyhloubily krátery, mezi kterými sem tam
přežívalo několik bídných farem, pár z nich pořád obývaných . Jejich
obyvatele ale nezahlédnete . Nikdy . Skrývají se . Návrší hlíny lemují díry
jak rty . Procházím touhle rozkousanou krajinou přetvořenou
válečným násilím, které zde zuří už víc jak pět let, a pod nikábem
na kolenou skrývám svého spícího syna . Jednou rukou přidržuji jeho těžké
a teplé tělo . Tou druhou ze všech sil tisknu vyzáblé torzo muže,
kterého jsem ještě včera neznala a kterému dnes vděčíme za své životy .
Malik, náš zachránce .
Motocykl uhání tak rychle, jak jen mu to jeho unavený motor
dovoluje, vítr mi přilepuje závoj k  nosu a  puse, nemůžu dýchat .
Každičká minuta, každá hodina od našeho útěku zvyšuje naše šance
na přežití . V Rakká už nás hledají a snaží se nás vystopovat . Jakmile
pochopí, že se mi podařilo opustit město, budou na nás čekat tady,
na  cestě ke  hranicím . Malik dělá, co může, aby se vyhnul prachem
pokrytým výmolům a hrbolům, které se vydouvají na asfaltu . Bokem





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
10
vedle něho sedím nejistě já, zamotaná do  závojů a  pokrytá tak, jak
celá tahle krajina, pochmurným žlutým prachem zkázy .
Na cestě nás v opačném směru míjejí za hrozného rámusu
pick-upy zamazané od bláta, na jejichž korbách se pohupují tlupy
mladých mužů se samopaly a  kulomety opřenými o  chodidla . Na  sobě
mají různorodé maskáčové vojenské oblečení, dlouhé vlasy a brady
s upravenými plnovousy a kalašnikovy na zádech . Se zdviženou pěstí
nám stavějí na odiv své hrdé úsměvy bojovníků . Mladí muži z celého
světa, kterým se tady říká mudžahedíni, a  jinde bývají označováni
jako džihádisté . Armáda Islámského státu neboli Daeš, která vstává
do zbraně .
Cestu jsme naplánovali tak, abychom se vyhnuli kontrolním
stanovištím . Při sebemenší prohlídce by zjistili, že nejsem Malikovou
ženou – stačilo by nadzvednout šátek, který mi teď zakrývá
obličej, nebo mi položit pár otázek v arabštině a hned by bylo jasné, že
tomuto jazyku vůbec nerozumím . Pro mě by to znamenalo smrt
ukamenováním . Pro Malika mučení a  stětí . A  můj syn by navždy
zmizel v sirotčinci Islámského státu .
Motorka narazí na  hrbol, zabrzdí a  zasmykuje, potom Malik
znovu přidá a stroj se srovná . Sevřu pevněji své objetí kolem Hugova
těla, jeho hlava těžkne na  mém ztuhlém rameni . Před námi jede
auto, které veze dva muže ze Svobodné syrské armády (SSA) a  má
za  cíl umožnit nám přechod přes kontrolní stanoviště . Další auto
jede za námi . Sedí v něm muži se zbraněmi, které by neváhali použít,
kdybychom byli odhaleni .
Navzdory strachu, vyčerpání a  nepohodlí mě přemáhá ospalost
a opírám se o Malikovy záda . Vyděšená se ptám sama sebe, jak se to
stalo . Jak došlo k tomu, že jsem se ocitla na útěku, abych ochránila
vlastní život a svého spícího syna, vydaná na milost a nemilost cizích
lidí v zemi zmítané válkou .





PRACH VÁLKy
11
Tuhle otázku si budu v následujících měsících klást pořád dokola .
Budu mít víc než dost času ji probírat pořád dokola, jak budu muset
odpovídat na  nespočet znepokojivých, bolestivých a  obviňujících
dotazů mé rodiny, přátel i policie . Všichni budou požadovat
vysvětlení . Pokusím se jim ho dát, najít možné zdroje téhle katastrofy, která
mi ani ne před rokem úplně rozvrátila život, poskvrnila mé blízké
a  mého manžela . Ublížila jsem jim a  vystavila nás s  mým synem
smrtelnému nebezpečí . Ponořím se hluboko do své minulosti, svého
dětství a mládí až ke kolébce svých chyb, budu se snažit střízlivě čelit
své nespokojenosti a iluzím .
Každá cesta je jedinečná . Ta má mě dovedla k  tomu, abych se
na  sklonku třiatřiceti let přidala ke  stoupencům Islámského státu
spolu se svým čtyřletým synem .
Dosud jsem nedokázala určit jedinou událost v tomhle rozlehlém
vesmíru malých věcí, ze kterých se skládá mé bytí, která by mohla
všechno vysvětlit . Bylo by chybou utíkat se k  náboženství jakožto
k jediné a dostatečné příčině . Ano, konvertovala jsem na islám a stala
se tím, co nazývají obrácená na víru, přijala jsem své nové
náboženství s nadšením . Ale bylo by jednak líné a taky nepřesné tvrdit, že to
byl jediný důvod, proč jsem odešla .
Neexistuje žádné jednoduché a  jasné vysvětlení toho dramatu,
které začalo v únoru minulého roku .










13 13
1
Dětství
Narodila jsem se v roce 1981 v Kinshase v Kongu, kde jsem prvních
devět let svého života prožila jak v bavlnce .
Moje matka byla vzrůstem malá žena, drobounká jako ptáček, ale
srdce měla ze zlata . Pracovala jako vrchní sestra v  belgickém
zdravotnickém středisku a celý její život byl zasvěcen pomoci jiným .
Starala se o  svou matku a  starší sestry, podporovala své strýce,
bratrance a sestřenice . Náš velký dům byl plný žen a přijímali jsme
mnoho návštěv . Matka na sobě nikdy nedala znát únavu ani
omrzelost . Se životem uměla vždy nakládat s lehkostí a každé místo
dokázala prozářit svým neobyčejným úsměvem, zejména když se dívala
na mě . Možná proto, že jsem byla nejmenší? Střežila si mě jako oko
v hlavě a byla pro mě středem vesmíru .
Vyrostla jsem v  tomhle velkém domě obklopená ženami, které
byly krásné, stejně jako byly svobodné, svébytné a nezávislé . Plat mé
matky a jedné z mých tet bohatě stačil na to, abychom žily všechny
v  určitém pohodlí . Měly jsme prostorný dům, řidiče, krásné šaty
a plné stoly . Nic nám nechybělo . Doma se mluvilo jen francouzsky,





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
14
zejména proto, abychom se my děti naučily tenhle jazyk dokonale
ovládat .
Nikdy jsem neměla pocit, že jsem byla o  otce ochuzena, má
matka mi stačila . Tety mi vypravovaly, že to byl důležitý generál .
Zemřel, když mi byly dva nebo tři roky a  nemám na  něho žádné
vzpomínky kromě obrázků zrozených v mé mysli z příběhů, které mi
vyprávěly . Existuje jen skrze jejich slova . Určitě jsem měla ve  škole
své tety nějaké přátele, ale ty si taky moc nepamatuji . Radši jsem
byla doma, hrála si na dvoře a čekala na maminku . Jakmile se vrátila
z  práce, nehnula jsem se od  ní ani na  krok, byly jsme nerozlučné .
Byla tak útlá, že ani jako dítě jsem neměla žádný problém celý její pas
obepnout rukama . Vzpomínky na její vůni a úsměv jsou všechno, co
mi zůstává .
Že je máma nemocná, mi nikdo neřekl . Pochopila jsem to až
tehdy, když se uložila na  postel, ze které už nikdy nevstala, jen pár
týdnů před tím, než byl konec . Její tělo stěží nadzvedalo prostěradlo .
Mé tety, sestry a ženy v domě mě vyhnaly z jejího pokoje . „Jdi si
hrát, šup, běž si hrát ven,“ bylo jediné, co mi řekly . Poslechla jsem .
V  Africe to už tak chodí . Děti otázky nekladou a  nikdo jim
nevysvětluje, co se děje ve světě dospělých . Šla jsem si tedy hrát na dvůr .
Maminka zemřela .
Dům je na prasknutí . Sešli se všichni členové mé rodiny, přijeli
ze všech  různých částí Konga a  taky z  Francie, kde někteří z  nich
žijí . Je tady i  Alice, má starší sestra, kterou jsem už velmi dlouho
neviděla, brečí a  tiskne si mě k  břichu: čeká druhé dítě . Já
nebrečím, nikdo mi nevysvětlil, co se doopravdy děje . Je tady hromada
lidí, naše velká rodina, sousedi, mámini kolegové, lidi, o  které
pečovala, všichni, kterým pomohla . Jsou tady i  matčini strýcové .
Bratři mého otce taky brečí a  objímají mě, a  pak mi znovu
řekDě TSTVÍ
15
nou: „Jdi si hrát s  ostatními .“ Ani jeden z  nich nikdy nevyslovil:
Tvá maminka zemřela . Nevím, jestli jsem to chápala . Poslechnu je
a jdu ven na dvůr, ale nechce se mi hrát si . Sedím na zemi, dokud
mi nevyhubují, že si špiním šaty . Pak vstanu, a aniž by mi
kdokoliv věnoval pozornost, se vracím do pokoje, který sdílím se svými
bratranci a  sestřenicemi . Když procházím domem, nahlížím přes
pootevřené dveře do  matčina pokoje . Není tam . Postel je ustlaná,
okenice zavřené .
Mé vzpomínky na mši se mísí se všemi ostatními bohoslužbami
z mého dětství . Není to vůbec jak v kostele v Paříži nebo Châteauroux .
V  Africe se muži a  ženy, zejména však ženy, vyšňořené v  těch
nejhezčích svátečních šatech, nikdy nespokojí s tím, aby se modlili jen
v duchu v uctivém tichu . „Amen“ se tady nešeptá, člověk ho vykřikne
z plných plic . Žádné mroukání, ale hlasitý zpěv, i na pohřbu . Hlavně
na  pohřbu . Hudba a  hlasy se mísí dohromady, místy připomínají
vzlyky a já nehybně sedím mezi ženami rodiny .
Ten večer se rozhodlo o  mojí budoucnosti . Odjedu do  Paříže
za svou sestrou Alicí a jejím manželem .
Uběhne několik dní, nebo spíš týdnů, během kterých pokračuji
ve  své každodenní dětské rutině, je to jen kratičký okamžik, jak
kdyby zastavený v  čase, kdy byl můj starý život už navždy
rozmetán a  ten nový ještě nezačal . Je podzim . Lusky ovoce siri pokrývají
dvůr, nikdo je už neuklízí . Kladu bosé nohy na dlaždičky přijímacího
pokoje, nesmím stoupnout na čáru, je to taková moje hra, jediný, kdo
určuje pravidla, jsem já . Slyším hlasy dospělých, jejich šeptání, oni
mě ale nevidí .
Kdo mi sbalil kufr? Zajisté sestry mé matky . Alice už odešla
do Francie, čekal tam na ni její manžel a starší syn . Má velká sestra
neměla ani pětadvacet let a najednou se jí v náruči ocitne malá
devítiletá dívka zmořená zármutkem . Hezký dárek .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
16
Opouštím svůj pokoj, svoji zemi, svůj vesmír . Všechno zmizelo
spolu s mou matkou . Přede mnou je jen nicota . A strach .
Poprvé letím letadlem .
V  Paříži se znovu potkávám s  Alicí a  jejím manželem Sergem,
kteří na  mě čekají na  letišti i  s  jejich synem . Serge je vysoký muž,
který působí vážně a klidně . Záhy zjistím, že je schopen strávit celé
dny bez toho, aby promluvil . Je nenáročný, po skončení práce
nejraději zase přichází do  klidu domova a  zapne si s  manželkou televizi
poté, co uloží děti spát . Nikoho se neprosil o  to, aby mohl
adoptovat plachou a nesdílnou dívku . Psychologie ho zajímá jen stěží a při
velkých rozpravách a  projevování citů je nesvůj . Pro mě ale bude
vždy oporou pevnou jako skála . Přijal mě do  své rodiny, v  dobrém
i ve zlém, a nikdy si na to nestěžoval . Můj nový život může začít .
Vlhkost, šedé nebe, zácpy, všechny ty bílé obličeje, rychlé kroky .
Vůně, zvuky . Všechno je tady jiné .
Dnes už je mi úplně jasné, že jsem trpěla tím, co se nazývá
dětská deprese, v  té době mi ji však nikdo nediagnostikoval a  nikoho
v rodině nenapadlo zeptat se na radu odborníka, aby mi pomohl
překonat můj zármutek .
Svět už neměl barvy . Ztratila jsem Afriku a  matčinu lásku .
Nezbývalo mi už nic . Měla jsem pocit, že sama o sobě nemám
žádnou cenu, jsem jen závažím, které neprávem tíží svou sestru a jejího
manžela, kterému říkám strýček Serge . Ve  chvíli, kdy zakládají
rodinu a  sami ještě klopýtají, jsou nuceni snášet další břímě . Jejich
pařížský byt je příliš malý, jenže větší si v  centru Paříže nemůžou
dovolit, takže se brzy stěhujeme na  předměstí do  malé vesničky
yvelines, kde sdílím jeden pokoj se svými synovci . Ven vycházím jen
zřídka . Do  školy chodím bez remcání, ale hned jak skončí
vyučování, jdu domů a na posteli se schoulím do klubíčka . Nikdo mě nemá
rád, nikdo mě nemá rád doopravdy, zní mi pořád v hlavě, přes
vešDě TSTVÍ
17
keré snahy Alice, která je se mnou trpělivá . Vůbec si neuvědomuji,
že zažívá stejný smutek . Cítím se sama . A hlavně mám pocit, že jsem
všem úplně nanic . Už se na mě neupírá ten jasný kaštanový pohled
plný lásky, který celé mé tělo naplňoval teplem . Má matka nežila pro
nikoho jiného než pro mě . A  teď, když je mrtvá, už nejsem dobrá
k ničemu .
Deprese se u dětí rozeznává velmi těžko . Nemám slova, abych si
postěžovala, a  má sestra zas nemá, jak mi odpovědět . Soustředí se
na  to, co dávám znát navenek: dělá si starosti, když nejím, ukládá
mě do  postele v  přesně stanovený čas, ne příliš pozdě, nechává mi
rozsvícenou lampičku přes noc, abych se nebála . Jsem čistá a dobře
oblečená, do  školy chodím načas, aktovka přichystaná, pouzdro
s tužkami plné . Dělá, co může . Přesto se uzavírám do ticha a samoty .
Sleduji výsek nebe přes okno a zdá se mi bledší, méně zářivé, i hvězd
je tam méně, než bývalo . Nedokážu si zvyknout na  oblohu plnou
mraků, na  tu světlemodrou a  odstíny šedé . Z  druhé strany dveří
ke  mně doléhají hlasy rodiny mé sestry, kterou nedokážu
považovat za svoji . Poslouchám žvatlání svého malého synovce, a záhy nato
i křik nového miminka, hluboký hlas strýce, smích mé sestry . Je jim
spolu dobře . Nepotřebují mě .
V tomhle vykořenění je všechno nové a syrové, postupně se ale
dostávám do  jakéhosi transu, ve  kterém ke  mně nemůže nic
proniknout . Nejsou tady žádné uniformy ani řidiči . Ohňové stromy
vystřídaly kaštany, jejichž koruny jsou nahé téměř polovinu roku .
Šedivé a  špinavé budovy se vypínají mnohem výš než u  nás .
O víkendu na mši už žádné stužky a volánky, ale péřovky a dlouhé
rukávy . Dokonce ani městské ticho, to neustávající vrčení aut, už
není stejné .
K tomu všemu jsem ale lhostejná . Každý si myslí, že si rychle
zvykám, protože je mi to všechno ukradené . Můj obrovský smutek mě





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
18
chrání od všeho ostatního, zahaluje mě jak háv, který nikdy
nesundávám .
Dlouhé hodiny se snažím přivolávat vzpomínky a  udržet svou
minulost naživu . Přes veškerou svou snahu ale stejně zapomínám .
Z  paměti se mi vytrácí náš dům, jeho dlouhé schody i  chlad
černého kovaného zábradlí pod mou dlaní . Ztrácí se taky vůně
maminčina jídla, kaše z maniokových listů, zeleniny a manga . Zapomínám
na  obličej své tety, na  květované vzory mých oblíbených záclon,
na  duhu, která se objevila na  dlaždičkách v  koupelně, když jsem
nacákala na podlahu, na vzorované africké látky, které nosila matka
doma o víkendu . Všechno mizí: hlasy mých sestřenic na dvoře,
ještěrka na zdi, co utíká před sluncem, smích mé matky .
Moje minulost se pozvolna vypařila .
Ve  škole jsem byla průměrný žák . Celkem tichá, ukázněná, tak
trochu ve svém vlastním světě . Taky osamělá a většinu času naprosto
lhostejná k  ostatním . Ale nikdo mě neotravoval . Dny jednotvárně
utíkaly . Když přišla puberta, nic se nezměnilo, nadále jsem zůstávala
ve svém koutě, ze školy jsem chodila hned domů a odmítala veškeré
pozvání svých spolužáků . Neměla jsem chuť na nic .
Zachránily mě až mé neteře .
Když mi bylo sedmnáct, otěhotněla má sestra znovu . Čekala
dvojčata . Bylo jasné, že se budeme muset uskromnit... Nemůžu říct,
že bych z toho byla zrovna nadšená .
Když jsem den po porodu Alici navštívila v nemocnici a uviděla
ty malinkaté dívky, jak spí v průhledných inkubátorech a tisknou se
k sobě, zalila mě vlna emocí . Nedokážu to ani popsat slovy .
Alice vypadala unaveně, ale šťastně . Jedna z holčiček začala
mručet jako kotě a cucat ze spánku, vyhladovělá, ale pořád ještě
pospávající .





Dě TSTVÍ
19
„Podej mi ji,“ řekla mi sestra .
S  nekonečnou opatrností zvednu novorozence . Na  nošení
batolat jsem zvyklá, ale i  tak mě to ohromí . Je tak křehká, a  přesto tak
živá . Schoulená v  mém náručí je na  mě zcela závislá, důvěřuje mi
a zároveň si to vůbec neuvědomuje . V tom okamžiku se ve mně něco
změnilo .
Stávám se jejich náhradní matkou . Jakmile si sestra jednu uváže
do  šátku na  záda, vezmu si druhou . Když jednu krmí, o  druhou
se starám já . Po  ulici chodím jako královna . Brzy jsou ze mě malé
hotové . Dožadují se mě, pokud nejsem doma a těší se, když se zase
vrátím . Znovu mám chuť do života .
A  pak, asi díky tomu, že jsem se začala opět usmívat, mě lidé
začali znovu vidět . Dostávám různá pozvání a taky mám najednou
opravdové kamarády . Konečně jsem překonala období smutku, které
trvalo osm let, aniž bych si to uvědomovala . Potřebovala jsem jen
najít své místo a být pro někoho oporou . Cítit se znovu užitečně .










21 21
2
Další odchod
Holky brečí jak želvy, když do auta nakládám poslední krabici . Taky
si nejsem úplně jistá . Ale je mi jednadvacet a  nadešel čas, abych
konečně vzala svůj život do  vlastních rukou . Stejně neodcházím
daleko . S přítelem jsme si našli malý dvoupokojový byt a mezi
sestřiným bytem a  mým novým bydlištěm je to jen několik zastávek
metra .
Vždy, jak to jen trochu jde, se vracím domů navštívit malé .
Dohlížím na jejich úkoly, když se jejich máma vrátí z práce utahaná
a hlavně si s nimi povídám . Snažím se jim dát to, co jsem já jako dítě
neměla: někoho, kdo by mi naslouchal . Alice má náročnou práci,
ve  které se jí daří, ale její pracovní týden je hodně náročný . Jako
matka čtyř dětí je vyčerpaná a můj švagr toho má v práci taky hodně .
Je jasné, že jsou příliš vytíženi, než aby se věnovali malým útrapám,
příběhům o sporech s kamarády nebo bláhovému snění holek . To já
mám všechen čas na  světě . Nikdy nejsem tak šťastná, jako když se
posadím na koberec v jejich pokoji a ony mi začnou vypravovat .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
22
Našla jsem si první práci . Chtěla jsem jít ve  stopách své matky
a  pečovat o  druhé, takže jsem se rozhodla pro studium speciální
pedagogiky . Začínala jsem s mladistvými, kteří se ocitli v těžké
situaci . Později jsem dostala svou první skutečnou práci v  centru pro
hendikepované v  Kremlin-Bicêtre . Musím přiznat, i  když se dnes
za  svou reakci stydím, že jsem na  začátku byla hodně zdrženlivá .
Představovala jsem si místnost plnou podivných dospělých lidí, kteří
posedávají se slinami u pusy v nějakém ohavném baráku . Byla jsem
znechucená a  vystrašená . Ale jelikož jsem neměla moc zkušeností
a moc nabídek jsem nedostávala, vzala jsem to .
První den jsem tam šla s úplně staženým žaludkem, rozhodnutá
obrnit se proti tomu a vypadat silně . A musím říct, že občas jsem se
ocitla tváří v tvář lidem, kteří vypadali divně nebo slintali . Ale právě
díky nim jsem prožila tu nejhlubší lidskou zkušenost .
Od prvního okamžiku jsem se zhostila důležité role, kterou jsme
jako učitelé měli . Dospělí, kteří byli umístění do tohoto centra, měli
různá postižení, ale všichni reagovali s vděčností a humorem i na ten
nejmenší projev lásky nebo respektu . V  téhle partě se můj pohled
na  hendikepované úplně změnil . Dospěla jsem a  snažila jsem se
pomáhat lidem, jejichž reakce nebyly vždy předvídatelné . Taky jsem
se naučila skutečně naslouchat . Rozvíjím tady svou schopnost
empatie a  postupně přicházím na  to, že funguje jako sval, který se
posiluje, čím víc ho člověk používá . Už nikdy nebudu tak netklivá, jak
jsem byla ten první den při pohledu na utrpení a úzkost lidí, o které
pečuji . Právě naopak, otevřela jsem své smysly a naslouchám jim .
Za  tuhle snahu pomáhat jiným jsem vždy štědře odměněná .
Nejmenší pozornost, nejmenší laskavost se mi vrací stonásobně,
spontánně a bez jakékoliv vypočítavosti .
Dny jsou dlouhé a občas i těžké . Zažíváme krize, úzkost,
epilepsii, výbuchy hněvu . Je to náročná práce, která podrobuje zkoušce





DALŠÍ ODCHOD
23
jak mé duševní kvality, tak mou fyzickou sílu a  trpělivost . Občas,
když se vracím domů, od únavy už jen pláču . Ale pokaždé, když si
začnu pohrávat s myšlenkou, že to zabalím, mě něco zastaví: pohled,
úsměv, natažená ruka .
A nakonec skrze tuto práci znovu nacházím mámu .
To, že se starám o jiné lidi a snažím se být užitečná, mi postupně
odhaluje, co bylo hnacím motorem jejího života . Vzpomínky,
o kterých jsem si myslela, že jsem na ně už dávno zapomněla, se mi znovu
vybavují jen tak zničehonic, když se trmácím metrem zpátky domů .
Občas si říkám, že by na  mě byla pyšná . Nikdy o  tom nemluvím,
dokonce ani se sestrou nebo  tetičkami, ale láskyplná vzpomínka
na ni zůstává ukrytá hluboko v mém srdci . Můj život se i nadále točí
kolem ní a vím, že by bylo lepší si to nechat pro sebe . Nikdo by
nepochopil, že i po tak dlouhé době zůstávám v duši schoulená vedle své
ztracené mámy .
A pak jsem přes společné známé potkala Juliena a zamilovala se
do něj, do jeho klidu, vyspělosti, sebejistoty . Od prvního okamžiku
mu naprosto důvěřuji . Zdá se nám, že se známe odjakživa . Všechno
je mezi námi hned jasné . Oba máme za  sebou dlouhou minulost
a od začátku hledáme vážný vztah . Julien je starší než já a má už dvě
dcery, ale chci s  ním založit rodinu a  velmi brzy se začínáme bavit
o  dítěti . Poprvé ve  svém životě si dokážu představit, že bych taky
mohla být šťastná .
Od momentu, kdy jsem se dověděla, že jsem v jiném stavu, bylo
zřejmé, že budu muset změnit práci . Nemůžu pokračovat v tom, co
dělám, dlouhé cesty mě unavují a bylo by riskantní se těhotná snažit
pomáhat pacientovi zvednout se z křesla nebo ho zachytit při pádu .
Když ale nadejde poslední den v práci, trhá mi to srdce . Loučím se
se všemi pacienty i  s  kolegy, se  kterými jsem prožila tak intenzivní
chvíle .










25 25
3
Komunitní centrum
Hugo má rok, za  chvilku půjde do  jeslí . Strachuji se o  něho zcela
zbytečně, je to zdravý chlapec plný života, který už teď kouká v parku
po ostatních dětech, čilý a veselý . Já však stále trochu váhám . Nechci
ho pustit z  téhle naší bublinky, kterou jsem pro nás vytvořila, kde
se spolu schováváme každý den po  dlouhé hodiny, když čekáme
na Juliena, až se vrátí ze své práce ve škole .
Jenomže já budu muset tuhle svoji čarovnou bublinku taky
opustit a znovu se vrátit do světa a čelit každodenní realitě . Na to,
jestli mám strach a jestli se bojím, že ten starý známý stín deprese,
který mě sleduje už tak dlouho, znova vstoupí do  mého života,
radši ani nechci myslet . Odháním černé myšlenky . Chci být
silnou matkou a oporou pro svého syna . Nenechám se do toho znovu
vtáhnout .
Hledám si práci někde poblíž, abych se nemusela vracet domů
moc pozdě, Hugo je mou prioritou . Rychle si najdu práci svých
snů v komunitním centru ve vedlejší čtvrti, kde budu pracovat jako
rodinný poradce .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
26
Tohle bohaté a  poněkud buržoazní město pár kilometrů na  jih
od  Versailles je sídlem několika velkých podniků, na  jeho okrajích
jsou však předměstí, které tak šťastné nejsou . Dokonce i v samotném
centru aglomerace lze najít čtvrti, které vypadají jak ztělesnění
představ o problémovém obyvatelstvu . Právě tam se nachází naše
komunitní centrum .
Hugo zvládá první dny v  jeslích dobře a  hraje si s  ostatními .
Chodím tam s ním každé ráno před prací . Má sestra chodí do práce
dřív, takže končí už kolem oběda a občas ho vyzvedne, nebo pro něj
jde Julien, když skončí ve škole a doveze ho domů . Má pracovní doba
se mění ze dne na den, ale vždy se nějak domluvíme . Náš systém je
dobře zaběhnutý, všechno funguje, jak má .
Přesto mám někdy pocit, že mi něco chybí, mám v sobě jakousi
nespokojenost, pocit nenaplněnosti, který mě nenechá nikdy v klidu .
Stala jsem se matkou, pracuji, jsem vdaná . Život plyne . Ale něco
nefunguje . Nemůžu se smířit s tím, že to je všechno . Musí být ještě
něco víc . Určitě .
Občas se rozhlížím kolem sebe, v  autobuse, v  supermarketu,
na ulici a koukám na všechny ty tváře, které mě míjejí, na všechna ta
tajemství, životy, které nikdy nebudu znát . Jsou šťastni? Jestlipak jim
to stačí? Pro mě samotnou je to trochu málo .
Tenhle neurčitý smutek, který znám z  dětství, se vrací ve  dne
v  noci a  znovu si zvykám na  svou starou souputnici melancholii .
Naučila jsem se vytěžit co nejvíc ze svých dobrých nálad a  trpělivě
vyčkávat, až se přeženou ty mizerné . Nakonec vždy pominou . Tak
čekám .
Ztrácím chuť do  života . Naše večery jsou smutné, zdá se mi, že
my dva, co jsme kdysi byli tak nerozlučný a  šťastný pár, si už víc
nemáme co říct . Jakmile Huga uložíme spát, v domě nastane ticho .
Začínám se bát, že náš syn už bude jediná věc, kterou budeme mít





KOMUNITNÍ CENTRUM
27
společnou . Julien pozoruje, jak se uzavírám a  vidím na  něm, že
tomu vůbec nerozumí . Můžu jen hádat, co si myslí: „Tohle ti nestačí,
Sophie? Štěstí, klidný život, spokojenost, to pro tebe není dost?“
Ne, není to pro mě dost .
Nenacházím slova, kterými bych vyjádřila, co mě trápí . Nechce
se mi věřit, že mým jediným úkolem na tomhle světě je být tou
nejlepší matkou, jakou dokážu, a žít takhle den po dni až do smrti . To
nemůže být všechno . To není možné .
Dny strávené v  komunitním centru mají pro mne barvu, jakou
mé noci už dávno ztratily . Vážím si svých kolegů a  celým svým
srdcem se vkládám do  práce, kterou je zejména pomáhat rodinám
imigrantů ze severní a  západní Afriky . Naslouchám jim, radím jim
a asistuji jim ve všem, co potřebují, ať už se to týká čehokoliv, zdraví,
práce, dětí, jakýchkoliv potíží . Stal se ze mě odborník na proplouvání
vodami byrokracie, vím, na  které dveře zaklepat a  jak se vyhnout
prodlužování řízení .
První obvykle přichází matky . Vystrašeně, ale zároveň
odhodlaně, někdy s  nervózními pohyby, říkají přesně to, co si myslí,
srší humorem a chutí do života . Čela mají možná svraštěná
obavami, ale jejich bezprostřední smích se line bez ustání . Snaží se
zvládat těžkosti každodenního života, pracovat, vychovávat děti,
přežít všechny ty černé noci plné obav z  budoucnosti, dohlížet
na úkoly, i když jim ne vždy rozumějí . Pobízejí své ratolesti: „No
tak, koukej před sebe a pokračuj,“ když se s pláčem vracejí zpátky
do  školy a  pak bez jediného pohledu zpět odchází, aby skryly
své vlastní slzy . Ošetřují bolístka . Jsou mazané a vypočítavé, ale
i velkorysé a srdečné . Připravené udělat cokoliv pro svou rodinu .
Pohostinné, elegantní, odvážné, plné humoru . Mám pocit, že se
do všech těch žen zamiluji, protože v každé z nich objevuji
kousek své matky . Všechny mají trochu z té její sluneční energie, co





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
28
ve  mně vyvolává vzpomínky, které mě hladí po  duši a  zraňují
zároveň .
Za  nimi jde skupinka dětí, které každý večer po  škole vesele
a  hlučně přichází v  hřmotném davu a  mění Úřad sociální pomoci
na  místo, kde se dělají úkoly a  hrají hry . A  za  nimi pak ještě větší
děti . Hloučky dívek s nedůvěřivými pohledy a ostrými jazyky, vlasy
v  culíku a  obličeje předstírající lhostejnost . Jsou nerozlučné, nikdy
není vidět jednu bez všech ostatních . Odbornice na mlaskání
jazykem a  jiné pohrdavé zvuky, celá odpoledne nelítostně rozpitvávají
složitosti společenských vztahů . Neunikne jim vůbec nic .
Nakonec jsou tady ještě chlapci . Mladíci, kteří se klátí při chůzi,
jak vcházejí do centra se vzdorovitým a nenuceným výrazem v tváři
a pak posedávají na zábradlí jako hejno špačků . Nervózně machrují,
nechali by si raději koleno vrtat, než aby přiznali jakoukoliv slabost,
ale jsou hodní, ochotní a uctiví ke starším . Stačí na ně jen zamávat
a hned spustí: „ ́Brý den, paní .“ „Neříkej jí paní, dyť je to Sophie . Jak
se máte? Můžu vám pomoct s taškou?“ „Aby ses nepřetrh, tyjo .“ Je
s nimi sranda, ze všeho si utahují, ale taky si nic nenechají líbit a umí
být stejně nelítostní jako jejich sestry .
Snem nás učitelů bylo objevit a  podpořit společnou dynamiku
a všechny promíchat dohromady . Různé generace, pohlaví, populace .
Organizujeme odpolední zákusky, večírky, představení . Ženy
přicházejí ve skupinkách ve vycházkovém oděvu, krásně barevné si pozpěvují,
v rukách krabičky a talíře přikryté alobalem, kladou hory jídla na stoly
s  papírovými ubrusy . Senegalskou rybu s  rýží, přílohu z  manioku,
arašídovou omáčku, ibiškovec, kuře yassa, jollof rýži, zákusek z  datlí
a medu, koblihy na sladko i naslano, alžírské cukroví, marocké lečo...
Pak se shlukují a  klábosí nebo se smějí, zatímco jejich synové chodí
po tanečním sále s výrazem smečky vlků a číhají, dokud zase nevyjdou
ven opírat se o zeď a vzájemně se nervózně urážet, protože se
nezmůKOMUNITNÍ CENTRUM
29
žou kvůli svému věku a taky kvůli přítomnosti svých matek na to, aby
oslovili přítomné dívky . Ty zůstávají v sále, sedí na podlaze jedna vedle
druhé a společně si krutě utahují ze všeho, co se děje na dosah jejich
zbystřených pohledů . Co se týče nás, organizátorů, celý večer chodíme
od  skupinky ke  skupince . Ne vždy je to úspěch, ale nakonec se nám
většinou podaří vytvořit příjemnou atmosféru .
Pořádáme také kulturní odpoledne, do  kterých se zapojují
zejména ženy . Ale i  tady se potýkáme s  problémy . Francouzi, nebo
alespoň ti, kteří se za ně považují, tedy návštěvníci, kteří nejsou
imigranti, ostatním vyčítají, že se baví arabsky . Často musím zasahovat
u matek z rodin, které pochází z Maghrebu, abych jim připomněla,
jak je důležité mluvit francouzsky, když chodí ven a  v  našem
centru obecně . „Lidem není příjemné, když jsou poblíž vás a  vy
mluvíte arabsky . Nemají zrovna pocit, že byste se chtěly bavit s ostatními
a pak mají dojem, že je vyčleňujete .“
Taky si nejsem jistá, jestli se vůbec s ostatníma bavit chtějí, kromě
jedné z nich, kterou mám ráda .
„Poslyš, já taky nemluvím arabsky a ráda bych věděla, o čem se
bavíte .“
„S tebou je to jiné,“ odsekne mi .
Slíbí sice, že se budou snažit, ale v momentě, jak se ocitnou samy,
na všechno zapomenou a znovu mluví jen arabsky . Je to síla zvyku .
Bojujeme s tím pořád .
Na druhou stranu mě jednou navštíví v mé kanceláři jedna z žen,
která se účastní kulturních odpolední nejvytrvaleji ze všech .
„Moc se mi líbí akce, které pořádáte, Sophie . Ale bohužel se mi
zdá, že je tady příliš mnoho žen jako... jako ona .“ Bradou ukáže
na  Afričanku, která prochází chodbou, aby vyzvedla z  centra syna,
kterému jsme pomáhali s úkoly . Zarazím se .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
30
„Jak to myslíte?“
„Ale vždyť víte, co myslím . Vůbec je nezajímá žádná kultura ani
nic jiného, chodí sem proto, aby si vykládaly mezi sebou . Bylo by
dobré, kdybyste ty skupiny udělali více... méně...“ Větu nedokončí .
Trochu suše se jí ptám: „Sledovali jste mě, Christiane?“
„Jo, to víte, s vámi je to jiné,“ kroutí se .
Tak, alespoň v tomhle jsou všichni za jedno .
Všechny tyhle snahy samozřejmě zpravidla končí nezdarem . Naším
dobrým úmyslům se staví do cesty předsudky, zlé zvyky a segregace -
jak dobrovolná, tak nucená . Narážíme na špatné jednání, zahálčivost
některých lidí, nedůvěru . Ale nevzdáváme se . Večer se tým znovu
schází a  vedoucí všech oddělení přicházejí s  novými nápady a  snaží
se navrhovat nová řešení . Máme pořád plno energie . Nikdy nejsme
zoufalí všichni naráz, když už je jeden z nás připraven to zabalit, další
ho zas namotivuje a jedeme dál . Po kurzu vaření tak následuje zumba,
písničkářské večery střídají vycházky zdarma . Začínáme znovu, pořád
a pořád, bez ustání . Máme velmi důležitý úkol: naučit spolu vycházet
francouzský národ, lidi, kteří pocházejí ze všech koutů světa,
a donutit je uvědomit si, že tvoříme všichni jeden celek . Filozofie? Utopie?
Možná . V každém případě to pořád zkoušíme .
Večer už mi doma na  Huga nezbývá žádná energie . A  pak se
sesypu .
S Julienem se navzájem odcizujeme . Není mezi námi žádná
nenávist, hádky nebo hněv, stane se to téměř bez povšimnutí .
Má rodina nadále poctivě chodí do katolického kostela
v SeineSaint-Denis a yve lines, ale já jsem od matčiny smrti nevěřící, všechny
ty rituály a  zpěvy, radost a  společenství, mi teď připadají strojené .
Chvalozpěvy, které znějí z plného hrdla, ani tanec už na mě nemají
žádný účinek . Víru své matky jsem nechala v Kinshase a od té doby
po ní zůstalo jenom prázdné místo .





KOMUNITNÍ CENTRUM
31
Zaplní ho až islám .
Není to tak, že bych potkala nějakého přesvědčivého imáma
anebo osvíceného hlasatele téhle víry . Nezkřížil mi cestu žádný
demagog, nikdo mě neoslovil, aby mi ukázal cestu nebo mi
vymýval mozek . Toto náboženství mi nebylo ani předáno, ani vnuceno .
Vybrala jsem si ho úplně sama . Moje zkušenost vyvrací myšlenku,
že imámové z řad nových přívrženců dělají, co můžou, aby
rekrutovali obyčejné Francouze . Prvního imáma jsem potkala až po tom, co
jsem se dávno sama rozhodla stát se muslimkou, a  nejsem zdaleka
jediná, pro koho to tak bylo .
V  komunitním centru není islám jediné náboženství, které
naši členové vyznávají, ale převládá mezi rodinami, které
sledujeme, stejně jako u personálu . Jejich zvyky jsou tak odlišné, jak lidé
samotní . Slyším konverzace o  svátcích a  rituálech, které dodržují,
ramadán a  Svátek oběti . Pak už každý postupuje po  svém . Některé
ženy si zakrývají vlasy, ale ne všechny a i mezi těmi, které to dělají,
existují důležité rozdíly mezi jednoduchým šátkem a hidžábem .
Kromě zákazu konzumace vepřového, který dodržují všichni, se
zdají být pravidla islámu poměrně volná . Často se o  náboženství
bavím s  Aïchou, je to jedna z  matek od  rodin, kterým se
profesionálně věnuji . Jen stěží by se dala nazvat oddanou nebo fanatickou,
hodně o svém náboženství přemýšlela a naše diskuze mi moc
pomáhají . Taky se snažím hledat informace na internetu, kupuji si knížky,
samozřejmě taky Korán a  velkou sbírku hadísů vydaných pod
názvem Sahih al-Bukhari, které se věnují výrokům o životě Proroka
a  byly shromážděny učencem Mohammedem al-Bukharim . Taky
mám knížku pro mládež, ze které se učím správně se modlit . Studuji
a nacházím věci, které mě oslovují .
Zaprvé se mi zdá správné, že není potřeba žádného
prostředníka mezi Alláhem a  věřícím . Taky souhlasím s  kázáním o 
laskaPEKLO JMÉNEM RAKKÁ
32
vosti k  druhým, práci na  sobě, rozjímání . Tolerance je pro islám
taky důležitá, i  když se dnes říká opak . Pravidla se přizpůsobují
jednotlivým situacím, takže například nemocný člověk nebo ženy,
které právě menstruují, nemusí dodržovat ramadán . Je na  každém,
aby sám odhadl svou sílu a odolnost . Tohle náboženství není podle
mě ve  svých záměrech ani trochu pokrytecké . To, co je důležité, se
neskrývá ve vzhledu, ale ve vnitřní síle .
A  tak se vydávám na  svou vlastní cestu k  islámu . Ze začátku se
stávám muslimkou v tajnosti, je to vážné a osobní rozhodnutí, takže
o tom se svým okolím mluvím jen zřídka .
Tohle náboženství postupně pomalu zaplní díru v  mém srdci
a  začínám si myslet, že právě v  něm leží klíč k  bytí, které by mělo
smysl, konkrétně v islámu . Je to osobní cesta . Přestat jíst vepřové mi
nedělá problém, protože to dělám dobrovolně, a i když to není nic,
co bych považovala za  důležité, přemůžu se . Naopak každodenní
projevy milosrdenství a  snaha otevřít svá srdce utrpení druhých,
se mi zdají úplně samozřejmé . Protože když se obrníme, vyhýbáme
se všem, kteří stojí na okraji našeho systému, úplně je vytlačíme ze
svého zorného pole . Vytěsníme je z  myšlenek, protože si myslíme,
že kdybychom jim tam dovolili vstoupit, narušili by naše štěstí . Jak
bychom mohli dál jíst, smát se, nebo klidně spát, kdybychom pořád
mysleli na bolest a utrpení, které v tomhle okamžiku cítí muž nebo
žena, kteří jsou nám ve všech ohledech rovní? Tak radši zavíráme oči .
Islám tuhle sobeckou odpověď odmítá a  navrhuje praktická řešení,
protože je to pragmatické náboženství .
Konvertovala jsem jedno zimní odpoledne bez jakýchkoliv
ceremónií, jelikož jsem cítila potřebu si tuhle intimní a osobní cestu
nechat i nadále pro sebe . Proběhlo to v mešitě v našem sousedství .
Shahada, vyznání víry v islámu, vyžaduje jen dva muslimské
(mužKOMUNITNÍ CENTRUM
33
ské) svědky, může se odehrát kdekoliv a jedná se o formuli, kterou je
při konverzi nutno pronést, o tom, že jste si svou víru vybrali
dobrovolně . Tímhle způsobem se stanete členem komunity věřících .
Šla jsem vyhledat imáma v pátek po tom, co ženy skončily
modlitby . V  několika slovech jsem mu pověděla o  své cestě a  životě,
a o své touze konvertovat . Blahosklonně mi naslouchal a poradil mi
pokračovat v  objevování tohoto náboženství a  vrátit se, až se budu
cítit připravená, pak že mi najde dva svědky . Ten den mě
doprovázela má kamarádka Aïcha a její dvě děti . Posadili nás do jednoduše
zařízené místnosti s pohovkami pokrytými polštáři, které lemovaly
místnost . Na stěnách visí zarámované súry v arabštině, ale ještě se mi
je nedaří rozluštit, se studiem klasické arabštiny jsem teprve začala .
Přes otevřené okno jsou vidět dlaždičky mezi budovami . Je tady
dokonale čisto .
Samotný obřad je velmi jednoduchý . Před svými svědky
a kamarádkou pronesu slova, která jsem se naučila zpaměti: „Achhadou an lâ
ilâha illallâhou wa achhadou anna mouhammadan rasoûloullâh,“ což
znamená: „Vyznávám, že není božstva kromě Alláha a Muhammad
je posel Boží .“
A je to, jsem muslimka .
Popíjíme čaj a  povídáme si . Jsem šťastná, ale ne úplně ve 
vytržení . Říkám si, že od této chvíle budou možná konečně mé modlitby
a přání vyslyšeny . V dešti se loučíme .
Julienovi jsem nic neřekla . Pochází sice z  provinční katolické
rodiny, ale můj manžel je zarytý ateista . Podle jeho vlastních
slov byl katechismem traumatizovaný, a  proto si myslí, že jsou
všechna náboženství jen otupováním . Pro něho stojí náboženství
na  počátku všech největších krveprolití, které lidstvo kdy zažilo
a jestli je samo nezačalo, pak je alespoň podněcovalo . Hází
do jednoho pytle islám, judaismus i křesťanství . Pro něho je církev sekta,





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
34
víra jen dobrovolným narukováním nebo bláznovstvím, a uctívání
je řízeným zaslepováním . Nikdy by se mi nepodařilo mu vysvětlit,
co znamená obrácení na  víru pro mě, a  nemám chuť si ze sebe
nechat utahovat . Radši jsem zticha, takže o tom, že jsem
konvertovala, vůbec netuší .
Doma vařím pořád stejná jídla, ale po čase si samozřejmě všimne,
že například nejím šunku . Tak jako nelze přehlédnout, že si
po několika měsících postupně začínám zakrývat vlasy . Nechci nosit
konzervativní závoj, tak jako je naprosto vyloučené, abych se oblékala
do hidžábu . Jsem feministka, nejsem dcerou tak svobodné ženy,
jakou byla moje matka, jen tak pro nic za nic . Lehký šátek na vlasech
a  na  dekoltu mi stačí, abych se přizpůsobila nařízením o  cudném
zevnějšku . Podle islámu by se muži taky neměli odhalovat . Zůstávám
ale koketní a na mém vzhledu mi pořád hodně záleží, a tak si začnu
vlasy vázat do  turbanu . Julien mě koutkem oka pozoruje,
nedůvěřivě, ale beze slova .
Jednou v  sobotu, když je s  Hugem na  tržišti, zatímco já jsem
v komunitním centru, abych připravila večírek, potká Aïchu .
„To tě neštve, že Sophie konvertovala?“
Zůstane v šoku, odpoví jí něco banálního a z konverzace vycouvá .
Když se pozdě večer vracím domů, nevěřícně se na mě oboří: „Tys ́
konvertovala na islám a nic jsi mi neřekla?“
„Věděla jsem, že by tě to nezajímalo . Nechtěla jsem tě s tím
otravovat .“
Julien vypadá zarmouceně .
„Byl bych tě poslouchal, kdybys o tom se mnou mluvila .“
„Vím, že náboženství není nic pro tebe, ale mě to pomáhá, to je
všechno .“





KOMUNITNÍ CENTRUM
35
„Hlavně aby ses nestala nějakým šíleným muslimským
fundamentalistou . Víš, že nově obrácení jsou nejhorší...“
„To nehrozí,“ ukončím konverzaci rázným mávnutím ruky .
Tím to končí . Víc už o  tom nemluvíme . To, že s  ním tohle
rozhodnutí, které má pro mne nesmírný význam, nesdílím, přirozeně
přispívá k  tomu, že se od  sebe vzdalujeme ještě víc . Od  chvíle, kdy
jsme se rozhodli přestat se jeden druhému svěřovat, nás už neváže
téměř žádné pouto .
Přinesu si malý modlitební kobereček, který vyroluju v  koutě
a  dávám si pozor, aby má víra nezamořila celý dům . S  Julienem se
shodneme alespoň na jednom: náboženství je soukromá záležitost .
V  komunitním centru se to už pomalu taky rozkřiklo, i  když
jsem zůstala diskrétní a  pár lidí mi blahopřeje . Nicméně se to
nestává středobodem konverzací . Přestoupení na víru tady byli vždy,
zejména tam, kde spolu žijí lidé různých vyznání, a taky to vyvolává
jistou spokojenost, znamená to, že lidé nezůstávají uzavření
v jistotách svých letitých přesvědčení . Náboženství člověk objevuje sám
pro sebe, vybere si ho .
Je to osobní cesta, nebo by alespoň měla být .
I tak mě ale mé obrácení na víru nečiní šťastnou, je to jen jedna
fáze mé  dlouhé a  hluboké morální krize . Islám mi sice nepřináší
odpovědi, ale dává mi, hlavně na  začátku, nástroje na  přemýšlení,
a  taky možná jisté možnosti jak uchopit svět . Pouštím se do 
mučivého procesu hledání smyslu svého života . Když jsme se o tom ještě
kdysi bavili, Julien mi říkal: „Proč chceš hledat nějaký smysl? Užívej
si života, vychutnávej si ho, sdílej ho . Proč to, co stačí ostatním, tobě
není dost?“
Proč to, co stačí ostatním, pro mne není dost . Tahle otázka vězí
uprostřed všeho, co se mě ptá, a  já mu na  to nedokáži odpovědět .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
36
Jednoduše to všechno musí mít nějaký smysl . Potřebuji, aby to mělo
smysl .
Tak slídím, jak zvíře ve tmě, abych nabyla obraz víry . Ale
ve skutečnosti se cítím jak slepý hmyz, který neúnavně vráží pořád
do stejného okna, i  když by stačilo, aby mi nějaká laskavá ruka otevřela
a dovolila mi vyletět k nebi, za světlem .
Vedení komunitního centra se změnilo . Nový tým má blízko
k radnici, která je spíš pravicová a má vyhraněné názory na imigraci,
delikvenci a  bezpečnost . Příznak doby . Dotace byly zastaveny,
kulturní a sociální programy jsou na mušce jako první . Komunitní
centrum je odříznuto od části svého rozpočtu . Naše projekty jsou rušené
jeden za  druhým, kromě těch, které přináší zpátky peníze, z  čehož
úplně šílím, protože je to naprosto v rozporu s naším společenským
posláním .
Rádi bychom zorganizovali vzpomínkovou výstavu o  obchodu
s otroky, ale radnice proti tomu hlasitě protestuje, prý je to příliš
ožehavé téma . Jestli ale budeme odmítat přijmout svou vlastní minulost,
odřízneme se sami od sebe . Věci nepřestanou existovat, když o nich
nebudeme mluvit . Důvody tohoto popírání mě rozčilují . Nevidí, že
to jsou právě oni, kdo z  toho dělá ožehavé téma? Zasévají do  srdcí
nespokojenost a nedůvěru .
I  když sepisujeme pro příslušné městské úřady žádosti a 
dokumenty tlusté jak telefonní seznamy s desítkami dotazníků
a hromadami sepnutých průvodních spisů, nikdy z toho nic nevzejde .
Už rok vedu dvakrát týdně kurz zumby, který se těší velké
popularitě, seznam čekatelů nemá konce . Zdůrazňuji, že to dělám jen jako
dobrovolník a  ve  svém volném čase, protože se komunitnímu
centru nepodařilo vyčlenit stranou peníze na mou odměnu . Ženy, které
navštěvují můj kurz, z  něho mají ale takovou radost, že si zakazuji
přestat . Nicméně trvám na  tom, že absolvuji výuku pro sportovní





KOMUNITNÍ CENTRUM
37
trenéry, abych si byla jistá, že nikomu nedopatřením nezpůsobím
žádnou újmu na  zdraví . Mé jediné vědomosti jsou ty, které jsem
nasbírala při horlivé návštěvě tělocvičen a  tanečních sálů ve  městě .
Poctivě opakuji to, co jsem je tam viděla předvádět, ale stejně mi
chybí určité základní vědomosti . A nemám zrovna chuť to dělat jen
tak, existují totiž jisté zákonné závazky ohledně vzdělání, které musí
člověk mít, aby mohl vést veřejné kurzy . Chtěla bych se posunout
na tuhle úroveň .
Má první žádost je zamítnuta . Pak ztratí mou složku a musím se
vším začít zase od píky, celé hodiny ztraceny nad otravnými
byrokratickými úkoly . Druhou žádost taky zamítnou . Znovu oznamuji svou
kandidaturu: už jsou to dva roky, co pracuju dobrovolně, myslím,
že jsem si tohle vzdělávání hodně zasloužila . Člověk, který se tomu
na  městském úřadě věnuje, odchází na  dlouhodobou neschopenku
a  nikdo mi nedokáže říct, kdo po  něm převezme mou
dokumentaci...
Zaměstnanci z úřadu k nám začnou chodit na návštěvy, které ze
začátku vypadají spíš jako inspekce . Přichází během kurzů, obyčejně
pozdraví jen vedení, a úplně ignorují mladé, kteří se v jejich
přítomnosti okamžitě vracejí ke své obvyklé vychloubačnosti .
Pak přijdou do kanceláře oznámit svůj verdikt:
„Hodně kšiltovek . To jim neříkáte, aby si je sundali?“
„Tady nejsme ve škole . Byli bychom radši, kdyby se tady lidi cítili
dobře, chceme, aby nám důvěřovali a  chodili sem, nebudeme je
pérovat kvůli tomu, co mají na sobě .“
„A  co ta arabština? Ženy si stěžují, že se v  komunitním centru
mluví víc arabsky než francouzsky .“
„Tak snad nebudeme přehánět . Jedná se jen o  jednu skupinu
matek, které nemají skoro žádné jiné příležitosti jít ven a potkat se .





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
38
Mají radost, že jsou spolu a automaticky přepínají do arabštiny . Už
jsme je na to upozorňovali a snaží se .“
„Takže zkrátka nemají chuť se integrovat...“
„Já myslím, že o integraci se takhle bavit nejde . Tyhle ženy jsou
Francouzky a  vybudovaly si tady celý svůj život . Mají francouzské
děti, které povětšinou arabsky ani neumí . Zkuste si představit
francouzskou rodinu, co žije ve Spojených státech, když potká jinou
takovou rodinu . Měli by radost, že si můžou popovídat, to je všechno .“
Lidé z úřadu nevypadají, že by je to přesvědčilo . „A ti mladí támhle?
Jen se tam tak poflakují . Na jaké aktivity jsou zapsáni?“
„Většinou na žádné . Jen se tady rádi setkávají . Je to přeci
komunitní centrum . My to vidíme jako důkaz našeho úspěchu, začlenění
se do místní komunity,“ odpoví sebejistě můj šéf .
„Neumí ani pozdravit,“ reptá jeden z úředníků .
„Vy jste je taky nepozdravili!“
Vyletí to ze mě úplně samo . Můj odpůrce neví, co na  to říct .
Podobné setkání se opakují a  jsou jedno jak druhé . Začíná být
patrné, že se vítr změnil .





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist