načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Peklo jménem Rakká - Sophia Kasiki

Kniha: Peklo jménem Rakká
Autor:

První autentická výpověď přímo ze srdce islámského státu. Skutečný příběh ženy, které se podařilo uprchnout z bašty islamistů v syrském městě Rakká. Jde o upřímnou a místy ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  239
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  269 Kč
11%
naše sleva
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-09-21
Počet stran: 192
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 191 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Dominika Trubačová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788026412076
EAN: 9788026412076
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První autentická výpověď přímo ze srdce islámského státu. Skutečný příběh ženy, které se podařilo uprchnout z bašty islamistů v syrském městě Rakká. Jde o upřímnou a místy až šokující zpověď, psanou formou deníku, jež zachycuje veškeré dění i nejniternější pocity hlavní hrdinky. Sophie Kasiki, původem z Konga, se přestěhovala do Francie po smrti matky už v devíti letech a ve své nové vlasti působila jako sociální pracovnice. Souhrou okolností se seznámila s mladými radikálními islamisty, kteří ji dokázali ovlivnit natolik, že Sophie konvertovala k islámu a posléze učinila osudové rozhodnutí – opustila rodinu a vyrazila přímo do srdce islámského státu. Jak strašná to byla chyba, zjistí ihned po svém příjezdu… (zpověď kajícnice)

Předmětná hesla
Kasiki, Sophie, 1981-
IS (organizace)
* 20.-21. století
Ženy -- Kongo -- 20.-21. století
Náboženské konvertitky -- Francie -- 20.-21. století
Muslimky -- Francie -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Sýrie -- 21. století
Islámský fundamentalismus -- Blízký východ -- 21. století
Rakka (Sýrie) -- Společenské poměry -- 21. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Sophia Kasiki - další tituly autora:
Peklo jménem Rakká Peklo jménem Rakká
Kasiki, Sophia
Cena: 133 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Peklo jménem Rakká" mají také často zájem o tyto tituly:
Najděte mě Najděte mě
Knight, Michelle; Burford, Michelle
Cena: 237 Kč
Červený mustang se nevrátil Červený mustang se nevrátil
Jedlička, I.M.
Cena: 239 Kč
Country Country
Steel, Danielle
Cena: 248 Kč
Hrdina Hrdina
Youngová, Samantha
Cena: 224 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

39 39
4
Kluci
Říkám jim kluci. Idris, Mohamed a  Sulejman jsou přátelé z  dětství
a všichni tři vyrostli v jedné oblíbené pařížské čtvrti. Idris a Mohamed
ve  stejném baráku, Sulejman v  sousedním domku. Jejich rodiny se
dobře znají a  už od  jeslí jsou nerozluční. Chodili spolu do  školky,
pak na  základní školu a  nakonec šli všichni tři na  stejnou střední
a  vybrali si stejný obor, stali se z  nich elektrikáři. Mohamed z  nich
uspěl nejlíp, je zaměstnán na  plný úvazek a  slušně vydělává. Idris
a Sulejman pracují tu a tam, vždy když se naskytne nějaká příležitost.
Jejich příjmy jsou méně pravidelné a  často jim platí na  černo, ale
vydělávají dost peněz, aby pokryli všechny své výdaje a ještě trochu
pomohli rodině. Jsou to dobří kluci. Nebo tehdy ještě byli.
Idrisova rodina je původem ze Senegalu, ale on sám tam nikdy
nevkročil, všech pět dětí se narodilo tady. Jeho otec pracuje a máma
je žena v domácnosti. Je to velká, velice srdečná, korpulentní rodina
s  rozzářenými úsměvy. Mohamedovi příbuzní pochází z  Maroka
a  přišli do  Francie už asi před padesáti lety, on sám ale v  Maroku
taky nikdy nebyl. Oba jeho rodiče pracují, táta na  stavbě a  máma





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
40
ve  školní  jídelně. Islám nepraktikují a  Mohamedova matka ani
nenosí šátek. Stejně ale dodržují ramadán. Sulejman je původem
z Burkina Faso. Jeho rodinu znám nejméně. Jelikož pochází
z polygamní domácnosti, má nespočet bratrů a sester.
Idrisova matka se ke  všem chová jak maminka, když jsem ji
viděla poprvé, objala mě. Často chodí do mé kanceláře, aby mi tam
nechala krabičku s jídlem, které doma uvařila a mohla mi tak
poděkovat za  to, že jsem napsala doporučující dopis pro jedno z  jejich
dětí, aby mohly vést aktivity v  městské škole. Hodně jsem se s  její
rodinou sblížila, když přišla do  Francie Idrisova teta, aby tady
předělala komplikované těhotenství. Při porodu muselo být miminko
hospitalizované, tak jsem jim pomáhal a, jak to jen šlo, s obchůzkami,
komunikací s nemocnicí, i jako morální podpora. Celé dny jsem
trávila chozením tam a  zpět mezi matkou a  dítětem. Zaměstnalo mě
to natolik, až mi to Julien vytkl. Prý se mu zdá, že mě tyhle rodiny
jen využívají a měla bych se radši starat o Huga. Já ale cítím potřebu
obětovat svůj čas něčemu, co překračuje práh mého obýváku.
Velice záhy jsem nabyla pocit, že mě Idrisova rodina adoptovala,
i když se naše setkání omezovaly na komunitní centrum a akce, které
jsem pořádala. Jeho bráškové a  sestry se zapsali na  pomoc s  úkoly.
Taky pomáhám matkám zorientovat se v bludišti byrokracie,
pravidelně mi nosí tlusté složky, abychom je společnými silami
rozšifrovali. Čtu s nimi odpovědi a snažím se pochopit, o co v nich jde. Jedna
z dívek se zapsala na zumbu. Idrisovi, jejímu bratrovi, se to ale nelíbí,
nazývá zumbu „hříšným tancem“. Říká to se smíchem a  všichni si
z  něho utahují. Koho by tehdy napadlo, že to může myslet vážně?
Ze všech tří kamarádů je nejdrsnější a nejcharismatičtější, ale miluje
svou matku, nikdy se nezdráhá pomoci druhým a  má smysl pro
humor. Nejmenší děti jsou na každé aktivitě, které po řádáme každou
středu a o prázdninách. Jednou se dokonce zúčastnila i Mohamedova





KLUCI
41
matka, když jsme zorganizovali zájezd do  Louvru. Nikdy
předtím pořádně v  Paříži nebyla, i  když je to jen pětadvacet kilometrů
odsud. V neděli, když byl vstup zd arma, jsme se šli projít po oddělení
s  egyptskými památkami, které končí vystavenou mumií. Celý den
teatrálně zalamovala rukama a nadšeně opakovala: „Ach, tolik
krásných věcí!“ Ve  vlaku zpátky mě vroucně objímala. Ale i  když jsem
se snažila ji pozvat znovu, dalších výletů se už neúčastnila. Uloupit
si celé odpoledne navzdory domácím povinnostem není pro matku,
která toho má až nad hlavu, vůbec lehké. Ale stýskalo se mi po jejím
upřímném dětském nadšení a  entuziasmu. Ani trochu se nesnažila
působit stoicky, byla upřímná a sama sebou.
Pak odešli.
Dala mi to vědět Idrisova sestra. Jednoho dne v září 2014 sedím
v  kanceláři u  snídaně, ještě mi neskončila pauza, když mi zazvoní
telefon.
„Sophie, oni odešli! Maminka brečí. Ibra, Momo a  Sulejman...
odešli do Sýrie!“
Úplně mi to vyrazilo dech. „Hned jsem u vás!“
Abdulaj, Idrisův mladší bratr, kterému je dvacet, od něho dostal
zprávu, ve které píše, že skutečně opustili Francii. Abdulaj dal hned
vědět rodině a teď byli všichni naskládáni v jejich malém bytě
a snažili se pochopit celý ten příběh. Všichni tři chlapci společně s jejich
kamarádem, který měl auto, odešli do  Španělska čtyři dny zpátky
a předstírali, že jsou na dovolené. Jakmile tam dojeli, prozradili řidiči
celý svůj plán: odletět do  Turecka a  odsud se pak dostat do  Sýrie.
Jejich přítel se se slzami v očích všemožně snažil je od toho odradit,
ale marně. Vrátil se zpátky sám a dosud se neodvážil o tom nikomu
říct, jelikož se obával, že by byl obviněn ze spoluúčasti.
Tělo Idrisovy matky se otřásá vzlyky. „Ani se se mnou
nerozloučil! Ani mě nepřišel obejmout!“ V hlavě si přehrává posledních pár





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
42
dní. Zdá se jí, že si vzpomíná, Idrisův smutný pohled. Nevěřícně
ji poslouchám a  uvědomuji si, že se celý její vesmír obrátil vzhůru
nohama a odteď se její život bude navždy dělit na čas před a po dni,
kdy její syn odešel.
Nebyl to první odchod, o kterém jsem lidi slyšela mluvit, ale byl
to první člověk, kterého jsem znal a osobně. Říkalo se, že za poslední
léta odešlo z  okolních měst asi šedesát lidí. V  komunitním centru
jsme o tom s mladými občas mluvili, pro ně to byla víceméně
každodenní záležitost. Znali všechny, kdo odešli. Už předtím o  tom
hodně snili, měli z  toho strach, nebo se chvástali, a  donekonečna
to rozebírali. Ale až do  toho dne jsem to nevnímala jako nic
skutečného.
V  malé přeplněné místnosti všichni brečí. Idrisův otec chvatně
doběhl z  práce a  teď tady omráčený sedí a  jen pohupuje rukama.
Přišlo ho utěšit pár sousedů a přátel, jejich rozhovory se točí pořád
dokola. „Jak jste se to dověděli? Kdy odešli? Fakt jste nic netušil?
Ach, to je hrůza!“
Znenadání se hlasitě rozezvučí pevná linka.
Nejrychlejší je Idrisova matka, která se okamžitě vrhne na 
sluchátko. Volá Idris. Jelikož si je s maminkou velmi blízký, chtěl ji jenom
uklidnit, ale ona ho nenechá mluvit. Protože si myslí, že je v Turecku,
začne na  něho křičet: „Vraťte se, vraťte se! Ještě není pozdě. Jenom
jste udělali hloupost, nikdo se to nedoví. Okamžitě se vraťte.“
Bezmocně to opakuje pořád dokola. Vůbec ji nedochází, že v té
chvíli jsou už všichni tři v Sýrii.
Jsou v Rakká, „hlavním městě“ organizace Islámský stát, a odtud
už není návratu.
Když položí telefon, její vzlyky se ještě zdvojnásobí. Její otupělý
manžel zůstává zticha. Když je vidím tak nešťastné, ženou se mi slzy
do očí a s bolestí sleduji, jak ostatní ženy naříkají.





KLUCI
43
Další dny a týdny nemluvíme o ničem jiném. Každý den
navštěvuji rodiny kluků, abych zjistila, jestli o  nich mají nějaké zprávy.
Chvíli u  nich posedím a  poslouchám, jak si neustále kladou úplně
stejné otázky. Jak se to mohlo stát, že se tak dobří kluci, co nikdy
nedělali problémy, rozhodli udělat něco takového? Zjistili jsme, že si
všichni před odchodem vzali spotřebitelské půjčky.
Taky jsem se dověděla, že jsou téměř denně v  kontaktu. Volají
svým matkám, bratrům a  sestrám a  taky pár kamarádům, kteří mi
ukázali některé jejich zprávy. Jedna z nich, adresovaná Mohamedovi,
vypadala následovně: „Ahoj, jak to jde? A jak se má máma? Tady je
skvěle. Řekni mámě, že posílám pusu. Dávejte na  sebe pozor. Ať je
Alláh s vámi.“ Ke zprávě je připojená Mohamedova fotka, jak skáče
do řeky salto vzad. Vzadu v pravém rohu fotky je ruka, která ukazuje
V jako vítězství.
Z  Majida, jeho mladšího bratra, úplně vyzařuje pýcha, doslova
se vznáší. Mobil putuje z ruky do ruky, v tichu plném pochmurných
myšlenek.
Pocit úlevy z  toho, že jsou kluci naživu, ve  mně zápasí se
vztekem vyvolaným kontrastem mezi touhle fotkou, která je
ztělesněním radosti a bezstarostnosti, a zármutkem, co tady po sobě nechali.
Mohamedova matka si pořád nadzvedává závoj, aby ještě jednou
pohlédla na  svého syna, jak se usmívá a  baví. Nemůže uvěřit svým
očím.
Kde jsou? O  tom kluci vůbec nemluví. Za  skokanem na  fotce
matně rozeznáváme zlatohnědou planinu a  modrozelené vody
třpytící se řeky. Jinak žádná nápověda. Žádná vesnice, ani stavba
v pozadí. Jenom tenhle mladík, co vyvádí jak dítě. Stejně je ale patrný
jistý náznak pocitu viny za jeho slovy: „A jak se má máma?“
Od toho dne se komunikace mezi kluky a jejich rodinami
nezastaví, na  Viberu nebo na  Messengeru přicházejí zprávy pravidelně.





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
44
Dávají vědět o svém zdraví (které je dobré), ujišťují své rodiče přes
své bratry a  sestry (je tady úplně nádherně, pronajímají si velký
a krásný byt, platí jim). Nic konk rétního, žádná jména, žádná místa.
Pochopili jsme, že jsou v  Sýrii, ale jinak drží pořád všechno v 
tajnosti. Taky chtějí být v  obrazu o  tom, co se děje ve  Francii, jak to
jde ve  škole, výsledky bratrových sportovních utkání, maličkosti
z rodinného života. Zdá se, že se vůbec nezměnili. Na přímé otázky
neodpovídají, ale všechno, co říkají, nás uklidňuje.
Přemýšlím nad tím, jestli jim chybíme, jestli litují, že odešli. Když
vidím, jak se jejich mámy hroutí, mám v  hlavě jen jedinou otázku:
jak jen mohli takhle odejít? Vím, že své matky milují stejně jak my,
když je vidíme se dřít. Bolestivě a s vědomím všech ponížení a obětí,
které kvůli nim přinesly. Milují své matky, protože jsou to hodní
kluci a dobře vědí, že jim lámou srdce.
Jednoho dne mi Idrisova sestra ukázala fotografi i, na  které
s  úšklebkem hypnotizuje objektiv. Jeho pohled mě znepokojuje,
působí jak pohled fanatika. Připomíná mi Shekau, vůdce Boko
Haram. Nahání mi hrůzu. Přemýšlím, jestli jsou na drogách.
V komunitním centru to pořád hodně rozebíráme. Mezinárodní
politika a  náboženství najednou velmi skutečným a  brutálním
způsobem vtrhly do  našeho každodenního života. Neustále o  tom
debatujeme, zkoumáme i ty nejmenší činy a gesta, které ti tři udělali
v měsících před svým odchodem. Znali jsme je dobře, někteří z nás,
co jsou tady již dlouho, je dokonce znali už od základní školy. Co se
stalo? Šlo tomu nějakým způsobem zabránit? Snažíme se přijít na to,
jestli nebyly patrné nějaké náznaky toho, co se stane, ale tihle kluci
jsou jak ostatní. Stejně jako všichni mladí z města v jejich věku, jsou
spíše propalestinští než proizraelští. Myslí si, že médiím se nedá věřit,
že vláda užívá propagandu, a  že si lidé muslimů ve  Francii neváží.
Že Amerika lhala ohledně Iráku. A  taky věří různým
konspiračKLUCI
45
ním teoriím, které se šíří jak požár hlavně po internetu, odkud taky
berou veškeré své argumenty. Noviny nečtou a  na  televizi koukají
jen občas. Podle mě však ma jí v lecčem pravdu. Hlavním rozdílem
mezi nimi a  ostatními kluky v  jejich věku je právě jejich obrovské
přátelství, které mezi nimi bylo vždy, a které vysvětluje, proč neodešli
každý sám, ale všichni spolu.
Žádných „jasných znaků náboženské radikalizace“, o kterých píší
v  novinách, jsme si nevšimli. Nezaznamenala jsem žádné změny
v  jejich chování. Všichni tři se začali zaobírat otázkami víry, když
přišli do  puberty. Modlili se. A  je pravda, že tihle tři mladíci,
kterým jsem říkala „kluci“ spolu vycházeli lépe než s dívkami. Raději mi
vždy potřásli rukou, než aby mě políbili na tváře – to ale nejsou sami.
Pravidelně navštěvovali mešitu u nás v sousedství, ale nic víc. Žádné
plamenné projevy. Žádná propaganda. Žádné politizování. Neměli
vousy ani dželaby, nosili stejné vytahané tepláky, džíny a bundy jak
jejich kamarádi. Často jsme spolu mluvili o náboženství, nebo
alespoň od  mého přestoupení na  islám, a  byla jsem přesvědčená, že to
nejsou žádní fanatici. Debatovali jsme o súrách, a o některých z nich
dokonce i žertovali.
Nikdy se ale nechovali, jako kdyby jim byla vyjevena ta největší
pravda.
Vzpomínám si, že nám jednoho dne, jedné animátorce a  mně,
Idris chvástavým tónem oznámil, že by své ženě nikdy nekoupil
myčku, prý bude muset nádobí mýt sama ručně. Samozřejmě nás
chtěl provokovat a  odpovídaly jsme mu stejným způsobem. „Jen
počkej, až vyrosteš Idrisi, pak teprve uvidíš, kdo v  domě skutečně
rozkazuje!“ Idrisovi bylo v té době třiadvacet, ale žádný vážný vztah
ještě neměl.
„Vsadím se, že až budeš ženatý, přijdu k  vám jednoho dne
na  návštěvu a  najdu tě tam s  rukama ve  dřezu, jak myješ  nádobí,“





PEKLO JMÉNEM RAKKÁ
46
popichovala jsem ho. Chvíli jsme se takhle smáli a pokračovali. Ani
dnes se mi pořád nechce věřit, že to myslel vážně.
Vynořují se mi taky další vzpomínky. Idris – pořád mluvím
o něm, protože se z nich projevoval nejsebevědoměji – se taky často
stavěl proti  tancování. Obvykle jsem ho odbyla a  nakonec se přišel
omluvit. Jen jsem žertoval, obhajoval se. Dnes si už ale nejsem tak
jistá.
Když se rodiny rozhodly uvědomit policii, nebylo už cesty zpět.
Jejich synové byli zavedeni do systému, a pokud by se někdy vrátili,
v což všichni v tu chvíli doufají, budou vyslýcháni a uvězněni
minimálně na  několik měsíců. Jejich matky si dělají starosti, taky si ale
říkáme, že jsou ještě pořád Francouzi, takže jestli nahlásíme jejich
odchod, možná se je bude vláda snažit dostat zpět.
Mí dobří chlapci, tak zlatí kluci, to není možné, někdo je k tomu
musel vyburcovat. Měli tady všechno, práci i rodinu, která je
milovala, byli na  začátku svého života. Co je přimělo všechno jen tak
odhodit a  odejít do  cizí země zmítané válkou? Jejich rodiče pořád
nemají žádné odpovědi a  jsou z  toho zoufalí k  zbláznění. Přece
jen jsem si ale všimla, že z některých z jejich mladších bratrů, přes
všechny slzy, čiší jistá hrdost na to, co považují za odvahu svých
sourozenců. Jistě je to kvůli tomu, jak jsou ještě mladí.
„Co to jako má být?“ rozčiluje se Julien, když mu vykládám o tom,
co se stalo. „Nějaká touha po dobrodružství? To se tady nudili? Je to
snad jejich španělská válka nebo co? To si nemohli vybrat lepší věc,
za kterou bojovat?“
„Jako například?“
„Bože, je snad milion lepších věcí. Nevím, třeba sirotčince
v Guatemale, uprchlíci...“
„A kdo si myslíš, že jsi, abys mohl soudit, za co má kdo bojovat?“





KLUCI
47
Nevím, proč se s ním o tom vůbec bavím. Ani já sama úplně
nevěřím tomu, co říkám. Ale stejně, i  když nevím proč, cítím potřebu
před Julienem rozhodnutí mých třech kluků obhajovat.
„Kluci? Říkáš jim, jak kdyby to byly děti.“
„Vždyť to jsou děti.“ Julien neodpo vídá. Jejich rodiny se nakonec
smíří s realitou.
Nebyl to ani omyl ani žádné unáhlené rozhodnutí. Jejich
facebookové profi ly a telefonní čísla jsou deaktivované. Kluci se už nevrátí.
Každá rodina se se zlomeným srdcem obrací na  komisariát, aby
nahlásila, že jejich milované dítě odešlo vést svatou válku. Neumím
si představit nic, co by mohlo být pro rodiče bolestivější než tohle.
Policie přichází na  domovní prohlídky a  zabaví jejich počítače, ale
nic zásadního stejně neobjeví. Kluci po sobě zametli všechny stopy.
Začíná dlouhé čekání. Rodiny se nepřestávají modlit, aby jednoho
krásného dne znovu spatřily své ztracené děti, zmatené a zahanbené.
Ach, jak by je vypeskovali! A  zatímco ženy si vykládají o  tomhle,
muži pořád pesimisticky mlčí, a mladší sourozenci na mobilech
ukazují zprávy od bratrů ze Sýrie a vytahují se: „Koukni, kámo!“ Nálada
v rodině je mi dobře známá, působí, jak kdyby drželi smutek. Vidím
Mohamedovu matku, jak chřadne, už ani nejí a  nespí. Navštěvuji
ji, jak často to jen jde, každý večer cestou z práce. Někdy jí přinesu
jídlo, které jsem navařila den předtím. Posadím se na  pohovku
vedle ní a poslouchám, jak postupně vytahuje vzpomínky na dětství
svého syna. Jak byl hodný ve školce, učitelka prý říkala, že je vidět,
že z něho bude dobrý žák. A jak se tenkrát vrátil s pláčem, protože
ho zbili na  dvoře. Nebyl tak sebevědomý jak ostatní kluci, v 
posilovně se mu nikdy nepodařilo došplhat až na  konec lana a  hrozně
ho to trápilo. Tak třeba Idris, ten byl ve sportech o hodně nadanější
a vždy mu pomáhal. Mohamedova maminka jen doufá, že se mu nic
zlého nestane, a  že on taky nikomu nic zlého neudělá. Snad
zůstaPEKLO JMÉNEM RAKKÁ
48
nou pořád spolu a  budou se všichni tři navzájem ochraňovat. Idris
a  Sulejman na  Mohameda dohlédnou. Pořád ale nemůže uvěřit, že
udělal něco takového. Jít do  války? Vstoupit do  armády a  bojovat?
Nepředstavitelné. Zrovna on, který ji vždy nosil domů nákupy. On,
který se staral o malé. On, který byl tak hodný.
A  pak začne znovu neutěšitelně brečet. Kde udělala chybu? Co
mohli udělat jinak, aby jejich děti neodešly?






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist