načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Peklo - Dante Alighieri

Elektronická kniha: Peklo
Autor:

Vstupní, nejproslulejší ze tří dílů proslulé Božské komedie, jednoho ze základních literárních děl, které už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém světě. Dante ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  117
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  125 Kč
6%
naše sleva
3,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 3., (v Academii 1.)
Spolupracovali: přeložil Vladimír Mikeš
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-200-1504-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vstupní, nejproslulejší ze tří dílů proslulé Božské komedie, jednoho ze základních literárních děl, které už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém světě. Dante Alighieri (1265–1321), básník a učenec, který mimo jiné stojí u základů spisovného italského jazyka, shrnul ve svém nejvýznamnějším, neobyčejně důmyslně komponovaném díle veškeré vědění své doby. Na pouti záhrobní říší, která je symbolickým obrazem lidského života, od prvotního hříchu až po spasení a probuzení k věčnému životu, autora provází římský básník Vergilius. Báseň, napsaná v sugestivních terciích (odpovídajících základnímu principu čísla 3, podle něhož je epos sestaven), je od 19. století výzvou pro nejlepší české překladatele (J. Vrchlického, O. F. Bablera a další). Do této řady patří i nejnovější překlad Vladimíra Mikeše.

Zařazeno v kategoriích
Dante Alighieri - další tituly autora:
De vulgari eloquentia / O rodném jazyce De vulgari eloquentia / O rodném jazyce
Alighieri, Dante
Cena: 202 Kč
Božská komedie - CD Božská komedie
Alighieri, Dante
Cena: 177 Kč
Božská komedie Božská komedie
Alighieri, Dante
Cena: 254 Kč
Božská komedie Božská komedie
Alighieri, Dante
Cena: 149 Kč
Inferno Inferno
Alighieri, Dante
Cena: 194 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Dante Alighieri
edice EUROPA










ACADEMIA
PRAHA 2007
Dante Alighieri
Peklo
Přeložil Vladimír Mikeš





Translation © Vladimír Mikeš, 1978, 1996, 2007
Notes and epilogues © Vladimír Mikeš, 1978, 1996, 2007
ISBN 978-80-200-1504-4
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Dante Alighieri, 1265-1321
Peklo / Dante Alighieri ; přeložil Vladimír Mikeš. – Vyd. 3., (V
Academii 1.). – Praha : Academia, 2007. – (Europa ; sv. 7)
Přeloženo z italštiny
ISBN 978-80-200-1504-4
821.131.1-1
- italská poezie
- alegorie
821.131.1-1 - Italská poezie [11]





PEKLO










ZPĚV PRVNÍ
Ve věku pětatřiceti let, v noci, Dante zabloudí v temném lese.
Za úsvitu se pokouší z něho vyjít, zamíří k vrchu ozářenému
sluncem, ale tři šelmy (pardál – smyslnost, lev – pýcha a vlčice
– lakota) mu brání v cestě. Málem se zřítil do propasti, jak
před nimi ustupoval. A tu se mu zjeví Vergiliův stín a nabízí
mu jako jediné východisko sestup do pekel a cestu očistcem
k ráji. Peklem a očistcem povede jej Vergilius, na prahu ráje
bude na něho čekat Beatrice.
V čase, kdy život je vpolou své pouti,
jsem zabloudil, kolem byl hustý les,
já z pravé cesty zabředl v houšť proutí. (3)
Ach, těžko se to říká ještě dnes,
neschůdný, hustý hvozd divoce trčí,
jen vzpomenu a obchází mě děs!(6)
Trpko je v něm, že smrt jen už je trpčí.
Ale i za dobro vděčím těm tmám,
a o tom psát chci, ostatní ať mlčí.(9)
Jak octl jsem se v lese, nevím sám,
šel jsem jak v snách, jen nejasně jsem tušil,
že mimo pravou cestu klopýtám. (12)
7





Když jsem však přišel pod návrší
uzavírající to údolí,
jež úzkostí mi rozmrazilo duši, (15)
tu vzhlédl jsem a spatřil vrcholy,
jež oběžnice oblévala jasem,
za nímž jít přímo může kdokoli. (18)
Polevil trochu strach, běžící s třasem
jezerem mého srdce v úzkostech
po celou noc, již tady probloumal jsem. (21)
A jako ten, kdo popadaje dech
vyvázne z moře a ohromen civí
na hrozné vody, v kterých hledal břeh, (24)
tak ještě v běhu můj duch úzkostlivý
se podíval na průsmyk pod horou,
jímž nepronikl dosud nikdo živý. (27)
Po chvíli jsem se vydal nahoru
tím pustým svahem, trochu odpočatý,
hledaje nohou pevnou oporu. (30)
A na tom srázu, hned u jeho paty,
hle, vstane pardál, vlní se jak had,
vláčný a mrštný, celý kropenatý, (33)
podívám se a on zůstane stát,
a dokonce mi v další cestě brání,
že málem už chci zpátky utíkat. (36)
A to se stalo právě za svítání,
stoupalo slunce uprostřed svých hvězd,
jak v den, kdy boží láska kolotání (39)
do krásných věcí rozhodla se vnést.
Zdolám tu šelmu, víra ve mně hlesla,
v tom rozbřesku jsem viděl dobrou zvěst, (42)
a bylo jaro, byla sladká vesna.
A přesto jsem se zhrozil ještě víc,
když lev se zjevil, šelma stejně děsná. (45)
A zdálo se, že přichází mi vstříc
zuřivý hladem, vlála nad ním hříva,
sám vzduch se nad ním chvěl jak plamen svic. (48)
A vlčice, hle, taky je tu, chtivá
a všeho lačná, přitom vychrtlá,
a co sklíčila lidí odjakživa, (51)
hrůza vidět to dovršení zla,
cítil jsem, jak má naděje se hroutí,
víra, že dojdu na vrch, opadla. (54)
8





Byl jsem jak ten, kdo touží zbohatnouti,
a ocitne se v čase samých ztrát
a s pláčem v nitru nad nimi se rmoutí. (57)
Ta šelma na mne začla dotírat
a srážela mne zpátky, dolů, k zemi,
kde zmlká slunce, byl to dlouhý pád. (60)
Když jsem však padal, tu on zjevil se mi,
ve chvíli, kdy jsem klesal do hlubin,
a byl po dlouhém mlčení jak němý. (63)
V té pustině, kde roste jenom blín,
jsem křikl na něho: „Měj slitování,
ať kdokoli jsi, člověk nebo stín!“(66)
„Člověk jsem byl,“ vydechl, „Mantovani
byli mí rodiče, z lombardských niv.
Narodil jsem se k sklonku panování (69)
Julia Caesara, on umřel dřív,
než poznal mne, a v Římě za Augusta
v čase falešných bohů jsem byl živ. (72)
A byl jsem básník, uchvátil má ústa
ten, co se vrátil z Tróje, Aeneas,
když lehla hrdá popelem a zpustla. (75)
Proč se však vracíš? Chceš se trápit zas?
Nádherná hora nezdá se ti schůdná?
Zdroj radosti a příčina všech krás?!“ (78)
„Jsi Vergilius, pramenitá studna,
z níž rozlévá se řeka v jazyku?“
odpověděl jsem a tvář sklonil rudna. (81)
„Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků. (84)
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přejal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře. (87)
Kvůli té šelmě jsem se odvrátil,
pomoz mi od ní, ty jsi tolik věděl,
ztiš tlukot tepen a chvění mých žil.“(90)
„Musíš jít jinou cestou,“ odpověděl,
když viděl, že mám oči plné slz,
„chceš-li se dostat přes ten pustý předěl, (93)
ta šelma, nad níž v tobě křičel hnus,
nedá člověku po své cestě projít,
uštve ho k smrti ve štvanici hrůz. (96)
9





Ta umí krutost s ničemností spojit,
jen větší hlad v ní vzbouzí každý hlt,
jen věčně lačnět, jen se neukojit. (99)
Páří se s kdekým, a než přijde Chrt,
zobjímá nejednoho živočicha,
až Chrt jí zchystá bolestivou smrt, (102)
není živ z peněz a ze statků břicha,
ctnost, láska, moudrost Chrta živila,
je zrozen v šatech, jež nenosí pýcha. (105)
On Itálii zbaví všeho zla,
umřeli pro ni po krvavém křestu
Eurial, Turnus, Nissus, Camilla. (108)
On požene ji pak od města k městu
a uvrhne ji zpátky do pekel,
odkud jí závist ukázala cestu. (111)
Radím ti dobře, se mnou abys šel
tím věčným místem, kde padají slzy,
já povedu tě peklem našich těl (114)
a uslyšíš tam skřehotání hrůzy
a věkovité duchy strachem řvát,
ať přijde druhá smrt, a přijde brzy. (117)
A leckdo bude v plamenech i rád,
a klidně bude hořet pevně věře,
že jednou přijde k těm blaženým, snad. (120)
K těm jiná duše otevře ti dveře,
hodnější toho, než jakou já mám,
nechám tě s ní, až dojdem k její sféře, (123)
ten císař, který z nebe vládne nám,
mně vstup do svého města nedovolí,
já jako pohan nikdy nesmím tam. (126)
Kraluje všude, ať staneš kdekoli,
nahoře má však město a v něm trůn,
ach, jak je šťasten, koho on si zvolí!“ (129)
A já: „Básníku, bodá to jak trn,
pro toho Boha, který cizí byl ti,
pomoz mi prchnout ještě větším zlům (132)
a veď mne třeba po samém dnu bytí
k bráně svatého Petra za poznáním,
i k těm, kdo navždy v úzkostech se řítí.“ (135)
Tu vykročil a já se vydal za ním.
10





ZPĚV DRUHÝ
Dante se obává, že není hoden takové cesty a že na ni nemá
dost sil. Vergilius mu sděluje, že jej posílá Beatrice. Dante se
vzchopí a oba básníci vykročí k peklu.
Den odcházel, z pozemských živočichů
únavu snímal potemnělý vzduch,
jen já se chystal nést v nastalém tichu (3)
břemeno cest i soucitu, ví Bůh,
v té drásavé a zmáhající chůzi:
všecko to vydá neomylný duch. (6)
Nadání, pomoz, pomozte mi, Múzy,
mysli, jež psalas všecko viděné,
jsi-li dost jemná, ukáže se brzy. (9)
Řekl jsem: „Básníku, jenž vedeš mne,
zvaž, mám-li dost sil a dost pevné mysli,
než na tu velkou cestu vyjdeme. (12)
Silviův otec – hle, co poradils mi,
odešel, říkáš, do nesmrtelna
v smrtelném těle a se všemi smysly. (15)
Když ho tak poctil sám nepřítel zla,
mířil z té chvíle mnohem dál a výše:
Co z něho vzejde, kdo je a být má? (18)
Kdo se tak zeptá, všecko přijme tiše,
už tehdy byl povolán Aeneas:
jsi otcem Říma a pozdější říše, (21)
sídla nástupce Petra ve svůj čas,
svatá jsou místa, po kterých teď šlapeš,
tak zněla volba, byl to boží hlas. (24)
Tou cestou dolů poznal, jak ty chápeš,
v čem spočívá hluboká příčina,
že zvítězí a pak přijde i papež. (27)
Pak nádoba vyvolení tam šla
a plna víry vrátila se domů,
protože tady spása začíná. (30)
Proč já však mám jít? Kdo přivolil k tomu?
Aeneas nejsem, Pavel teprv ne,
sám sobě hoden nezdám se, a komu? (33)
11





Dostávám strach, že je to šílené
vydat se tam, a ty to musíš chápat,
i když to asi říkám zmateně.“ (36)
A jako ten, jejž zviklá nový nápad
a náhle nechce, co před chvílí chtěl,
a začne zas jak na začátku tápat, (39)
já na tom temném svahu znejistěl,
zaváhal jsem, zdali jsem nebyl zbrklý,
čím víc jsem o tom nyní přemýšlel. (42)
„Chápu-li,“ řekl, když moje rty zmlkly,
ten stín velkorysého Vergila,
„do zbabělosti se tvá duše kuklí, (45)
co ta zahnala lidí od díla,
co zvířat od ní bylo krutě bito,
a přitom se jen zdáním splašila. (48)
A víš, proč přicházím, nu, povím ti to,
bylo by zbytečné, aby ses bál,
dost o tobě vím a je mi tě líto. (51)
Z řad těch, kdo žijí čekáním, jak dál,
mě zavolala – co ta měla za líc –
tak krásná žena, ach, že jsem si přál (54)
sloužit jen jí, nezapomenu na nic,
andělským hlasem řekla mi pár vět,
oči jí žhnuly jak dvojice stálic: (57)
»Mantovská duše, slavná po sta let,
o které věčně jdou ty dobré zvěsti
a půjdou dál, co světem bude svět, (60)
můj přítel, slyšíš, ne však přítel štěstí,
sám doklopýtal až na pustý sráz
a chce se vrátit, je na hrozném scestí, (63)
mám strach, že jsem se nevzchopila včas,
když na nebesích o něm zaslechla jsem,
jakým hrůzám je vydán na pospas. (66)
Jdi, zachraň ho, zadrž ho krásným hlasem,
dělej, co můžeš, abych měla klid,
jednej či mluv, ať nezahyne. Já jsem –(69)
Beatrice, z míst, kam zas toužím jít,
přicházím k tobě jako k básníkovi,
to přiměla mne láska promluvit. (72)
A slibuji ti, že se to Pán doví,
budu tě před ním chválit velice.«
A já jí na to odpověděl slovy: (75)
12





»Ó ženo, ty jsi pravá světice,
tebou ční lidstvo nad vše bytující
pod naším malým nebem Měsíce, (78)
je radost splnit příkaz pro světici,
splním jej pozdě, byť jej splním hned,
žádáš-li něco, slůvko stačí říci. (81)
Jak to však, že tě neděsí náš svět
a sestupuješ klidně v tahle místa
ze širých dálek, kam tak toužíš zpět?« (84)
»Povím ti, chceš-li, proč jsem si tak jistá
i tady pod vašimi nebesy,«
řekla, »nu zkrátka, protože jsem čistá. (87)
Ublížit, to je strach, ať jsi, kde jsi,
člověk se má bát jen takových činů,
co sklíčí druhé, jiné neděsí. (90)
Jsem taková, že díky Hospodinu
se vaše bída mne nemůže tknout,
ve vašem ohni taky nezahynu. (93)
A pak znám tu, jež zmírní tvrdý soud
nad pobloudilým, než by se ho zřekla,
a proto máš tu cestu podniknout. (96)
Ta zavolala Lucii a řekla:
»Tvůj věrný tě má zapotřebí, hle,
starej se o něj na hranicích pekla.« (99)
Přiběhla ke mně, to je Lucie,
jak vidí krutost, hned se do ní vloží,
s Ráchel jsem byla, ta tam taky je. (102)
»Beatrice,« řekla mi, »chválo boží,
pomáhej tomu, kdo tě měl tak rád,
že vyšel z davu. Kam teď hlavu složí? (105)
Ty neslyšíš, jak začal naříkat?
Nevidíš smrt, tu záplavu, co šplíchá,
že nic je před ní moře častokrát? (108)
Na světě nikdo na zisk nepospíchá
a neprchá tam, kde ho čeká trest,
jak já jsem přišla z blaženého ticha, (111)
jen zaslechla jsem tuhle hroznou zvěst,
já důvěřuji tvé poctivé řeči,
říkat i slyšet ji je velká čest.« (114)
Takhle to řekla, oči čím dál větší
a zvlhlé slzou steklou na řasy
mi přišly jak dva světlí poháněči. (117)
13





Spěchal jsem k tobě, tak, jak přála si,
a zbavil jsem tě té dotěrné šelmy,
která ti cestu na vrch tarasí. (120)
Nu a co je? proč jsi tu? zdáš se velmi
plachý a srdce hrozně bije ti,
vzchop se, tvůj strach je nepochopitelný, (123)
kdo v dvorcích nebe vzbudil dojetí
tří požehnaných žen jak ty? ach, jdi mi,
a já svým slovem jdu ti v ústrety.“ (126)
Květy se choulí v dechu noční zimy,
a když jde slunce do polehlých trav,
zotvírané se na svém stonku vzpřímí, (129)
a já se také vzchopil znovu zdráv,
rozhořel se mi v srdci dobrý zápal
a řekl jsem už zcela bez obav: (132)
„Je soucitná, vstříc vyšla, když jsem tápal!
A ty jsi také ke mně laskavý,
tys její slova hned a dobře chápal! (135)
Po tom, cos řekl, i mé obavy
z cesty, nad níž jsem trnul, pominuly,
mám zas už chuť jít do té dálavy. (138)
Jdi, máme oba jednu a touž vůli:
jsi pán, ty vedeš, jsi můj učitel.“
To řekl jsem a nato jsme se hnuli, (141)
já hroznou, strmou cestou za ním šel.
14





ZPĚV TŘETÍ
Procházejí bránou pekla. Vidí duše těch, kdo ve světě
nekonali dobro ani zlo a nejsou zatraceni ani spaseni. Dojdou k
břehům řeky Acheron, přes niž převozník Charón převáží duše
zavržených. Země se otřese, šlehne rudý blesk a Dante klesá
v mdlobách.
MNOU VCHÁZÍ SE DO TRÝZNIVÉHO MĚSTA,
MNOU VCHÁZÍ SE DO VĚČNÉ BOLESTI,
MNOU VCHÁZÍ SE K TĚM, JEŽ BŮH VĚČNĚ TRESTÁ, (3)
MNOU DAL PÁN PRŮCHOD SPRAVEDLNOSTI,
JSEM Z BOŽÍ MOCI, DÍLEM LÁSKY JDETE,
JSEM SKLENUTA NEJVYŠŠÍ MOUDROSTÍ. (6)
VŠECKO STVOŘENÉ PŘEDE MNOU V TOM SVĚTĚ
JE OD VĚKŮ, JÁ NAVŽDY POTRVÁM.
ZANECHTE NADĚJE, KDO VSTUPUJETE. (9)
Ta slova barvou temnou jako šrám
jsem četl nad bránou. Nato jsem řekl:
„Ach, je mi úzko, Mistře, z těch slov tam.“(12)
A on jak ten, kdo ví dost o člověku,
mi odpověděl: „Těch zmatků se zbav
a strach umrtvi, jsi zas v jeho vleku. (15)
Jsme na místech, kde spatříš teskný dav,
dar rozumu zmařil houf nedouků,
je žalostný ten zástup prázdných hlav.“(18)
Nato mi sevřel povzbudivě ruku
a usmál se a dál mne odváděl
do útrob tajemství a změti zvuků. (21)
Bezhvězdný vzduch kvílivým nářkem zněl,
pláč, vzdechy, sípot, jak když někdo ječí
a zalyká se, až jsem zaslzel. (24)
Nastero jazyků a různých řečí,
slov bolesti a rozezlených pří,
šepotu, vřesku, rukou jako v křeči (27)
tleskajících v setmělém povětří,
kde není čas, kde jak když smršť jde polem
a zdvíhá prach a písek rozvíří. (30)
15





Hrůza mně nad tím vším šla kolem.
Řekl jsem: „Mistře, co ti spáchali?
Co z nich to křičí za děs pod blábolem?“ (33)
„Jsou to ti,“ řekl, „co vše zmeškali,
žalostně živoří tu duše tvorů,
co žili bez hanby i bez chvály. (36)
Jsou přimíšeni k nehodnému sboru
andělů, co si žili pro sebe,
neznali Boha, byť neznali vzpouru. (39)
A že by byli hanbou pro nebe,
nebe je svrhlo, peklo se jich štítí,
že prý jsou chladní, div z nich nezebe!“ (42)
Řekl jsem: „Mistře, až v takové vytí
propuká hrůza, tak až zhořkne rmut?“
Odpověděl mi: „Teď teprve cítí, (45)
že nesmí nikdy doufat ani v smrt,
teď druhým úděl závidí v svém mále,
jež slepě žili v zaslepení zrůd. (48)
Ti z tváře světa zmizí dokonale,
zde lítost není na místě, jen hněv:
podívej se a dost a jdeme dále.“(51)
Tu spatřil jsem vířící korouhev,
jež jako když se nikdy nezastaví,
letěla vpřed a za ní mračno plev, (54)
za ní se hnaly nekonečné davy,
nevěřil bych, co zhltala a dál,
pořád dál ta smrt nenasytně dáví. (57)
Některé jsem v těch stínech rozpoznal
a uviděl i toho, který zbaběl
a velikou věc ze slabošství vzdal. (60)
Pochopil jsem, co znamená ten bábel,
že tihle hříšníci jsou nemilí
Bohu i těm, kterým je bohem ďábel. (63)
Ti ubožáci nikdy nežili,
teď byli nazí a hnal je roj střečků
a vosy se jim v patách rojily (66)
a bodáním popoháněly v smečku,
krev z ran jim tváře smáčela a pláč
a odporný hmyz v prachu žral tu břečku. (69)
A o kus dál dav čekal bůhvínač,
břeh velké řeky se jen černal lidmi.
Řekl jsem: „Mistře, co jsou tihle zač, (72)
16





co žene je, mohl bys vysvětlit mi,
kvůli čemu je u břehu ten shon,
přes řeku chtějí, vidím-li dost v přítmí.“ (75)
„Hned ti to bude jasné,“ řekl on,
„jen dojdem na břeh,“ zvážněl, zdálo se mi,
„ta smutná řeka – to je Acheron.“(78)
Zastyděl jsem se, oči sklopil k zemi,
bylo mi trapné, že se snad moc ptám,
a tak až k řece šel jsem mlčky, němý. (81)
Tu hle, na lodi stařec pluje k nám,
má bílou hřívu, divoce mu vlaje,
volá: „Ničemné duše, běda vám! (84)
Nedoufejte, že dočkáte se ráje:
hned zavezu vás na ten druhý břeh,
úpal a mráz a navěky tam tma je. (87)
Ty živá duše, jdi a mrtvé nech,
tam živý s mrtvými se nevylodí.“
Ale když viděl, že jsem neposlech, (90)
řekl: „Ty nemůžeš, a pro tebe se hodí
plout odjinud, jen tady odtud ne,
z jiných přístavů a na lehčí lodi.“(93)
Průvodce řekl: „Nekřič, Charóne,
chtějí to tam, kde stačí jen mít vůli
a může se stát i to nemožné.“ (96)
Hned přestal, zplihly vousy u papuly
převozníka přes smutné močály,
jen u očí mu kruhy rudě žhnuly. (99)
Ale ty duše, které čekaly,
v únavě, nahé u kalného brodu,
najednou zbledly, zuby jektaly, (102)
klnuly Bohu a lidskému rodu,
rodičům, místu, chvíli početí,
semeni svého zplození a zrodu. (105)
Pak táhli hříšní tam, kam musí ti,
kdo troufale i Bohem opovrhli,
šli v prudkém pláči k břehu prokletí. (108)
A ďábel Charón, v očích žhavé uhly,
je shání na loď, ránou vesla k ní
postrčí ty, co stojí jako ztuhlí. (111)
Jako když listí padá v jeseni,
za listem list a větev všechny ztrácí,
až vysvleče se celá z lupení, (114)
17





zlé Adamovo sémě se sem vrací,
z břehu se řítí duše za duší,
jak do léčky když střemhlav letí ptáci. (117)
Kalem vln plují a kam netuší,
a dřív než k břehu loď přirazí s těmi,
zde nový dav zas táhne z návrší. (120)
„Synu,“ tak pěkně Mistr pověděl mi,
„před smrtí na ně rozhněval se Bůh,
sem přicházejí mrtví ze všech zemí. (123)
Spravedlnost je žene jak roj much,
že se i z hrůzy stává touha,
přes řeku chce, kdo Bohem opovrh, (126)
sem přijde jenom duše, jež se rouhá,
proto Charón i tebe proklíná
a oslovuje tě jak neznaboha.“(129)
Sotva to řekl, temná krajina
se otřásla tak, že jen na to myslím,
pot oblévá mne, a nastala tma, (132)
zem slz vydechla vichry a z nich křísly
nachové blesky zemi do klína,
až rudé světlo zatmělo mi smysly (135)
a padl jsem jak ten, kdo usíná.
18





ZPĚV ČTVRTÝ
Dante procitne z mdlob. Ocitá se – neví, jak se dostal přes
Acherón – na okraji pekelné propasti. Sestupují do prvního
kruhu, do Limbu, kde jsou duše těch, kdo zemřeli bez křtu,
bez pravé víry, ale žili ctnostně. Ze zářivého zámku, v němž
žijí duše slavných lidí starověku, vychází Homér, Horatius
a Lukianos a zdraví Vergilia, který tu také přebývá.
Tu přervalo mi můj hluboký sen
mohutné zahřmění a měl jsem pocit,
jako bych byl násilím probuzen, (3)
rozhlédl jsem se, sotvaže jsem procit,
a vyskočil, obhlížel okolí
a uvažoval, kde jsem se to ocit. (6)
Táhlo se tam bolestné údolí,
u srázu stál jsem, krok od jeho hranic:
to z něho strašné nářky zrovna hřmí. (9)
Hluboké, temné, plné sněžných vánic,
myslil jsem, že snad něco zahlédnu,
ale pro mlhu neviděl jsem pranic. (12)
„Teď vydáme se dolů cestou k dnu,“
řekl a zbledl, „do slepého světa.
Ty půjdeš za mnou, já tě povedu.“(15)
S jeho odvahou bylo, zdá se, veta.
„Jít,“ řekl jsem, „když sám jsi v obavách?
Dřív posilou mi byla tvoje věta.“ (18)
„Blednu,“ řekl, „nad těmi dole v tmách,
nad úzkostí těch lidí v temné pasti,
je mi jich líto a to není strach. (21)
Pojď, dlouhá cesta čeká, plná strastí.“
A vykročil, vešli jsme v první kruh,
jenž leží jako prsten nad propastí. (24)
Tam, podle toho, co mi říkal sluch,
zazníval pláč jen jako tiché steny
a jimi lehce chvěl se věčný vzduch; (27)
v zármutku sice, ale bez mučení
převelký hustý dav tam prodléval,
společně všichni, muži, děti, ženy. (30)
19





Mistr mi řekl: „Proč ses nezeptal,
jací duchové bydlí v tomto kruhu?
Měl bys to vědět, nežli půjdeš dál. (33)
Jsou bez hříchu, a co jim za zásluhu
lze přičíst, nestačí, chybí jim křest,
ta brána víry lidí tvého druhu, (36)
žít za křesťanství neměli tu čest
a nemohli ctít, jak se sluší, Boha,
jsem jeden z nich a je to i můj trest, (39)
ne za hříchy, ne že se člověk rouhá,
jsme ztraceni a je nám souzeno
žít bez naděje, nám zbývá jen touha.“ (42)
Padlo to na mne jako břemeno,
co je ten Limbus, náhle vysvitlo mi,
co vzácných lidí je tam svrženo. (45)
„Mistře, můj pane,“ i hlas se mi zlomil,
chtěl jsem ze zeptat, chtěl jsem si být jist
o víře, která potře každý omyl, (48)
„vyšel kdo sám či jinak z těchto míst
do krajů spásy, kde se žije sladce?“
On uměl i v těch skrytých slovech číst (51)
a odpověděl: „Byl jsem tu jen krátce,
kdosi sem přišel, mocný nejspíše,
měl na čele znak vítězství jak vládce. (54)
Praotcův stín vyvedl do výše,
Abela, Noa přišel pekla zbavit,
i zákoníka dobra – Mojžíše, (57)
a všichni s ním šli, Abraham, král David,
Jákob i s dětmi, s Ráchel, jíž přál Bůh,
kvůli ní musel moc let v službě strávit, (60)
a mnoho jiných, byl jich plný kruh,
a on je vedl k spáse z těch míst hrůzy,
před nimi nebyl spasen lidský duch.“(63)
Nezastavil se, vyprávěl to v chůzi,
kolem ten les, les duchů, houština,
všichni jak stromy, jedni jako druzí. (66)
Od mého snu to byla vteřina,
když spatřili jsme zvláštní záři ohně,
jak od tmy světlý půlkruh odtíná. (69)
Byli jsme daleko, ne zas tak hodně,
aby nebylo k rozpoznání hned,
že ten lid tam vypadá úctyhodně. (72)
20





„Řekni mi, pocto umění a věd,
kdo tihle jsou, že mohou žíti zády
k těm druhým v Limbu a mít vlastní svět?“ (75)
Řekl mi: „Z tvého života zní tady
zvuk jejich jmen, jež neumlčel čas,
a nebi vděčí v Limbu za výsady.“(78)
Tu v ústrety nám zaburácel hlas:
„Čest velikému Mistru poezie,
odešlý stín se vrací mezi nás.“(81)
Hlas umlkl, jak když jej ticho vpije,
a tu čtveřice stínů vyšla k nám:
šly bez radosti i bez nostalgie. (84)
A dobrý Mistr řekl: „Pohleď tam,
ten, který kráčí v čele s mečem v dlani,
to je sám Homér, jde jak velký pán, (87)
proslavili se všichni veršováním,
druhý je Horatius, satirik,
pak Ovidius, Lukianos za ním. (90)
Jmenujeme se stejně, je to zvyk,
jsme básníci, slyšels, co jeden volal,
to poezii ve mně vzdával dík.“ (93)
Viděl jsem, jak se schází krásná škola
vladaře zpěvu, jemuž zpěv je lov,
v němž nad všemi jak orel zaplápolá. (96)
Když prohodili potichu pár slov,
pozdravili mne přátelskými gesty,
Mistr byl rád, můj básník drahých strof, (99)
a čekalo mne ještě větší štěstí,
pozvali mne, abych se přidal k nim,
a tak jsem s nimi vykročil jak šestý. (102)
A vyšli jsme za oním zářením
a hovořili, leč obraťme stránku,
mlčet je krásné, ještě o tom sním. (105)
Došli jsme k patě nádherného zámku,
potůček tekl pod sedmerou zdí
a chránil tam val z kamene a trámků. (108)
Potok jsme přešli jako po souši
a za sedmerou branou pod nohama,
hle, louka svěží, jak když zaprší. (111)
Ti lidé tam, to byla vážnost sama,
pomalu vážně obraceli zrak:
mluvili zřídka, hlasem jako mana. (114)
21





Všem na očích jsme v světle stáli tak,
že viděli jsme: tak se ukázal tu
každému každý jak v povětří pták. (117)
Proti mně přímo na zeleném smaltu
dav velkých duchů, běží po mně mráz,
jen vzpomenu si, slova váznou na rtu. (120)
Ano: Élektra, Hektor, Aeneas,
Caesar ostřížím zrakem všechny hltá,
Panthesilea, Camilla, ó čas, (123)
v němž vyprší i ta nejdelší lhůta,
král Latinus a Laviniin stín
a Lukrécie sedí vedle Bruta, (126)
jenž Tarquinia vyhnal, spasil Řím.
A Cornelia, Julia a taky
Martia a sám, stranou, Saladin. (129)
Když potom trochu pozvedl jsem zraky,
tu zjevil se mi Aristotelés,
filosof-Mistr seděl mezi žáky, (132)
vzhlíželi k němu, trůnil jako kněz
a kolem něho všecko, co má jméno,
nejblíž ovšem Plató a Sókratés, (135)
Démokrit, jemuž svět je z náhod jenom,
a Diogenés, Hérakleitos, Thalés,
Anaxagorás, Empedoklés, Zeno, (138)
Dioskurid, jenž mnoho rostlin nalez,
Orfeus, Linus, samé známé tváře,
Seneka, Tullius a Hippokratés (141)
a geometr Euklid u hvězdáře
Ptolemaia, ach, co jich je tu všech,
i Averroes, autor komentáře. (144)
Nejsem s to všecky vypočíst, můj spěch
je jenom plodem naléhání díla,
chtěl bych tak mnoho, a chybí mi dech. (147)
Ta čtveřice se od nás oddělila:
z bezvětří šli jsme kamsi do vichřic,
ten moudrý vedl mě, bouře tam vyla. (150)
Přicházím do míst, kde nesvítí nic.
22





ZPĚV PÁTÝ
U vchodu do druhého kruhu stojí Mínós, soudí duše a určuje
trest. Kruhem vane vichřice a unáší ty, kdo zhřešili
smyslností. Dante hovoří s Franceskou da Rimini a jejím švagrem
Paolem Malatestou. Dante z lítosti omdlí.
Z prvního kruhu dolů do druhého
sestoupil jsem, je tady méně místa,
trýzně však tolik, až vyráží skřek. (3)
Tam vyceněný Mínós u vchodu se chystá
vyšetřit viny, hrůza čiší z něho,
svinutím chvostu vyřkne rozsudek. (6)
Sotvaže hříšná duše předstoupí,
tu jako by se před ním celá svlékla,
nejmenší viny a on o všech ví (9)
i o jaké si místo jimi řekla,
a zavine oháňku tolikrát,
kolik se jí má dostat kruhů pekla. (12)
Pořád tam před ním stojí dlouhý řad:
každá jde na soud, promluví i ona
a pak ji čeká ortel, propast, pád. (15)
„Ó ty, kam jdeš, tady je bolest doma,“
Mínós mi řekl, když mě uviděl,
přerušiv soud, jejž vykonával zrovna, (18)
„čemu to věříš, že až sem jsi šel,
neměl by ses dát klamat šířkou vchodu!“
„Mlč!“ řekl průvodce. „Jde, kam jít měl, (21)
a ty ho nech, ať splní výrok soudu
z vůle tamtěch, pro něž moci je chtít.
Tobě nepatří ptát se po důvodu.“(24)
Tu začalo cos bolestného znít,
vzlykot a pláč nám peklo ve tvář vmetlo,
až projel mnou křik hrůzy jako břit. (27)
Jsem na místech, kde oněmělo světlo,
kde ječí vzduch jak moře při bouřce,
když povětří je pošlehává metlou. (30)
Ustavičná pekelná vichřice
strhává duše, cloumá jimi, hází,
jedny o druhé tře ty hříšnice. (33)
23





Když dovleče je před zející srázy,
pláč spustí, nářek, skřeky, chtějí pryč,
Bohu klnou nenávistnými vzkazy. (36)
Takhle dopadá trestající bič
na ty, jež chlípnost chytla na mámidla,
až soudnost zdolal jim tělesný chtíč. (39)
A jako špačky unášejí křídla
v mrazivém čase v houfy sražené,
hejna zlých duší, houstnoucí a zřidlá, (42)
ten dech hned vzhůru, dolů zažene;
a že by trýzně aspoň polevily,
naděje není nikde, pro ně ne. (45)
Jak jestřábi, když svoje nářky kvílí
a na obloze tvoří dlouhý pruh,
tak rozkvílené stíny zavířily (48)
tím vichřením a nářek drásal sluch.
Řekl jsem: „Mistře, čemu tihle vděčí,
že je tak přísně trestá černý vzduch?“(51)
„Zajímají tě? Jedna všecky předčí,“
odpověděl, „proto je musí vést.
Byla královnou kmenů mnoha řečí. (54)
V životě si tak zvykla na neřest,
že smilstvo v zákon vtělila, když sama
už musela takovou hanbu nést. (57)
Toť Semiramis, choť Nina, tím známá,
že po něm vládla, či spíš smilnila
v krajích, jež potom přišly pod Sultána. (60)
A ta druhá se z lásky zabila,
slib Sycheovi porušila brzy.
Pak Kleopatra jde, ta vyžilá, (63)
a Helena, z níž pošlo tolik hrůzy,
veliký Achilles, a bil se den co den
do posledního dechu s láskou. Hle a druzí, (66)
Paris a Tristan,“ – těch stínů a jmen,
a všecko z lásky, všecko nedožito,
na stero reků dávných dob a žen (69)
láska vyvrhla. A když řekl mi to
můj učitel a prstem ukázal,
byl jsem až zmaten, přišlo mi jich líto. (72)
Řekl jsem: „Já bych, básníku, si přál
promluvit s těmi dvěma, co jdou spolu,
jako by jimi vítr povíval.“ (75)
24





„Počkej,“ řekl, „až popoletí dolů
a popros je a ptej se cokoli
jménem té lásky, v níž jsou párem stvolů.“ (78)
A tak když blíž tím větrem připluli,
řekl jsem: „Pojďte, duše zarmoucené,
promluvit s námi, když On dovolí!“ (81)
Jak holubice, když je touha žene
na rozpřažených křídlech povětřím,
spěchají k hnízdu, vůlí nadnášené, (84)
tak vzduchem, který připomínal dým,
k nám z Dídónina houfu zamířili,
sotva můj vroucí výkřik doleh k nim. (87)
„Ó shovívavý tvore, jak jsi milý,
že krvavou tmou jdeš za námi sem,
třebaže svět jsme krví potřísnili. (90)
Kdyby král světů byl nám nakloněn,
my první bychom byli prosebníci
za mír tvé duše zjihlé soucitem. (93)
Mluvte, co chcete, i my chceme říci,
nač zeptáte se, vítr přestal dout,
hle, jako když se slehne po vichřici. (96)
Na pobřeží leží můj rodný kout,
kde Pád klesá s přítoky do údolí,
aby mohl v svém moři spočinout. (99)
Láska, pod níž se křehké srdce drolí,
zde toho strhla krásou bytosti,
jíž zmocnil se, že ještě dnes to bolí. (102)
Což milující lásku odpustí?
I on svou láskou milovat mě nutí,
lásky se hned tak člověk nezprostí. (105)
Láska nás dovedla k společné smrti,
do Kainy za to má přijít náš vrah.“
Ta slova zněla jako zajíknutí. (108)
Z těch duší v trýzni mne obešel strach,
sklonil jsem zrak a hleděl k zemi, až mne
oslovil básník: „Na co myslíš?“ „Ach!“ (111)
řekl jsem potom, „to je přece strašné,
že k tomu kroku dohnala ty dva
myšlenka na slast, že zemřeli z vášně!“ (114)
A nato jsem k nim promluvil i já:
„Nechtěl bych, Francesko, být na tvém místě,
tvá trýzeň mě až k slzám dojímá. (117)
25





Řekni: jak láska, když nic není jisté
a jen se vzdychá, může dovésti
k výtrysku touhy, o níž mlčeli jste?“ (120)
Řekla mi: „Není větší bolesti
než vzpomínat na šťastné okamžiky,
když je ti hořko; tvůj Mistr to ví. (123)
Když tolik toužíš vědět, jak či díky
čemu v nás láska zakořenila,
povím ti to, a odpusť mi ty vzlyky. (126)
Jak Lancelota láska zranila,
to jsme si četli, jakou ranou stihla,
nebylo proč se bát být sami dva. (129)
A najednou nám četba oči zdvihla
a sinalost rozlila po tvářích;
na jednom místě nám však duše zjihla. (132)
Milenec, četli jsme, žádoucí smích
prý políbil, a tu on jako v snění,
on, jejž teď se mnou navždy svázal hřích, (135)
mne na ústa políbil v rozechvění.
Kuplířská kniha, kuplíř, kdo ji psal:
a tak toho dne skončilo to čtení.“(138)
Tak mluvil jeden duch a druhý štkal.
A mně se jich tak hrozně seželelo,
až v mrákotách jako bych umíral. (141)
A padl jsem, jak padá mrtvé tělo.
26





ZPĚV ŠESTÝ
Když se Dante probere z mdlob, shledává, že je ve třetím
kruhu. Kerberos tu hlídá ty, kdo hřešili obžerstvím, prší na
ně špinavý déšť. Ciaco, jemuž ve Florencii říkali Prase,
předpovídá pád „bílých“, když s ním Dante promluví.
Z tmy smyslů, které soucit zastřel mi
a hrůza těch dvou, konečně jsem prohléd,
rozbolavělý jejich trýzněmi: (3)
zas trýzně však, zas to, co musí bolet,
okolo všude, kam se hnu, jen žal,
kam otočím se, kde spočine pohled. (6)
Jsem v třetím kruhu, deště jako kal
věčně tu dští, tíživé, vlezlé, chladné
a stejně husté prší pořád dál. (9)
Krupobití tou rmutnou vodou spadne,
mrákotným vzduchem proletuje sníh
a země deštěm zbobtnává a smrádne. (12)
Kerberos, krutý, hrůzný živočich,
na lidi v bahně svojí tlamou chrtí
zuřivě rafá. Má veliký břich, (15)
oči mu plavou v krhavící žluti,
obrůstá černě, slintá na vousy
a duchy drásá, stahuje a čtvrtí. (18)
Oni v tom dešti vyjí jako psi,
bok chrání bokem, v naději, že uschne,
jen převracejí se ti chudáci. (21)
Spatří nás, plaz, a cení na nás hnusně
tesáky, všechny tlamy dokořán,
a každou chvíli celým tělem mrskne. (24)
Nato můj průvodce rozevřel dlaň
a nabral do ní vrchovatě bláta
a ucpal jím ten trojí lačný chřtán. (27)
Jak nedočkavý pes, když dělá rata
a zaleze pak s žrádlem do kouta
a kouše, hltá, nedívá se, chvátá, (30)
takový byl i pohled na žrouta,
jenž ohlušuje duše a tak vřeští,
že jejich velkým snem je hluchota. (33)
27





Po stínech šli jsme pokácených dešti,
šlapali jsme to prázdno jako kal,
zdánlivě hmotné stíny, které třeští. (36)
Ležely všechny, jeden zpola vstal,
posadil se, jak by ho šlehl bičem,
když uviděl, jak jdeme opodál. (39)
„Ty, jejž tu vedou peklem,“ řekl sklíčen,
„ty bys mě mohl nepochybně znát,
ty jsi byl stvořen, dřív než jsem byl zničen.“ (42)
Řekl jsem mu: „Tvůj strach z mé mysli snad
tě vytlačuje, nic mě nenapadne,
ne, nemohu se upamatovat. (45)
Jak ses však octl tady, skoro na dně,
za jaký hřích se to sem posílá?
Jsou větší hrůzy, hnusnější však žádné.“(48)
„V tvém městě,“ řekl, „v němž se rozlila
zášť přes okraj a pořád rozlívá se,
jsem žil ve světlém životě i já. (51)
Vy měšťané jste říkali mi Prase,
obžerství jsem se vydal napospas
a teď se ploužím, vidíš, na nečase. (54)
A nejsem sám, kdo trpí jako plaz,
všechny ty duše musí bahnem prolézt
za stejnou vinu.“ Zlomil se mu hlas. (57)
Odpověděl jsem: „Prase, tvoje bolest
mě tíží tak, že snad propuknu v pláč,
řekni mi ale, kam to mohou dovést (60)
občané města, v němž je každý zvlášť,
je mezi nimi duše spravedlivá?
Proč rozjitřuje nás taková zášť?“ (63)
„Sveřepá strana,“ řekl, „bude chtivá
moci, krev nekrev bude na ní lpět,
a svrhne druhou a bude moc mstivá. (66)
Ale i ta má padnout do tří let,
druhé pomůže jeden kolísavý
a s jeho vlivem moc dobude zpět. (69)
Vysoko budou dlouho zdvíhat hlavy
a způsobí těm druhým mnoho zla,
a ani pláč a hněv je nezastaví. (72)
Spravedliví, byť nadarmo, jsou dva,
jen závist, lakomství a pýcha všude,
zášť v srdcích trojí jiskra zažehla.“ (75)
28





Dovzlykal to a zdálo se, že půjde.
Řekl jsem: „Počkej, to je ale zvěst,
a s Farinatou, co s ním je či bude? (78)
A s Teghiaiem? – ti ví, co je čest.
Co Arrigo a Mosca, Rusticucci?
Ti všichni chtěli vidět město kvést, (81)
řekni, co tyhle vzalo do náručí,
peklo či nebe? To bych vědět chtěl,
sládne jim nebe, či je peklo mučí?“ (84)
„Jsou z nejčernějších,“ řekl, „bohužel,
jiné viny je táhnou k dnu a drtí,
musíš za nimi hlouběj do pekel. (87)
Vzpomeň si na mne, promluv o mé smrti,
až přijdeš k živým, na ten sladký svět,
a dál se neptej, víc už neřeknu ti.“ (90)
Pak schýlil hlavu a začal se chvět,
v sloup obrátil ty oči uplakané
a jak ti slepci padl rovnou vpřed. (93)
A tu průvodce řekl mi: „Ten vstane,
až k poslednímu soudu zatroubí
v tvář nepříteli zla sám anděl Páně, (96)
až opustí své smutné záhrobí
a na hrobě svůj ortel vyslechne si,
navždycky vtělen do své podoby.“(99)
Tak zvolna šli jsme tou špinavou směsí
deště a stínů, rozblácenou tmou,
i o životě příštím řekli jsme si, (102)
řekl jsem: „Mistře, a to pominou,
anebo vzrostou trýzně po ortelu,
či budou stále takové, jak jsou?“(105)
Odpověděl: „Znáš názor učitelů,
čím větší dokonalost, větší cit,
vše přilne pak víc k duši jako k tělu, (108)
bolest i slast. A byť proklatý lid
k dokonalosti nikdy nedochází,
přesto tak touží odtud za ní jít.“ (111)
Kráčeli jsme po kruhovité hrázi,
víc řekli jsme, než říci bych tu moh;
dorazili jsme k místu, kde se schází: (114)
a tam byl Plútó, velký neznaboh.
29





ZPĚV SEDMÝ
Vstup do čtvrtého kruhu střeží Plútó. Lakomci a
marnotratníci valí proti sobě těžké balvany. Vergilius poučuje Danta
o Štěstěně. Sestupují do pátého kruhu, kde v močálu Styxu
trpí prchlivci.
„Pape Satan, pape Satan aleppe!“
chraplavým hlasem Plútó začal řvát
a Mistr, který prohlédne vše slepé, (3)
mě upokojil: „Nemusíš se bát,
přes všecku moc, kterou má ve své jámě,
tě nechá sejít po srázu, a rád.“ (6)
Pak obrátil se k té naduté tlamě
a řekl: „Vlku proklatý, cos chtěl?
Mlč, spolkni vztek a přestaň štěkat na mě. (9)
Ne zbůhdarma scházíme do pekel,
ta cesta je až v nebi rozhodnuta
a tam vzpouru trestá sám Michael.“ (12)
A jako splihne plachta větrem vzdutá,
když prasklý stožár se s ní nachýlí,
zlá šelma padla jako ochrnutá. (15)
Tak do čtvrté z těch jam jsme vstoupili
a níž a níž scházeli teskným svahem
k tomu zlu světa, stoce násilí. (18)
Spravedlnosti boží, za tvým prahem
co muk a trýzní duší otřásá,
a proč musí náš hřích být naším vrahem? (21)
Jak nad Charybdou když se rozdrásá
o vlnu vlna a hřeben ji setne,
rej lidí vířil hrůzné hopsasa. (24)
A lidstva tady bylo nespočetně,
valili hrudí balvan, vřeštěli,
jeden řad čekal, až se s druhým střetne. (27)
Když srazili se, hned se vraceli
i s balvany a cestou ze šarvátky
„Proč skrblíš?“ a „Proč plýtváš?“ křičeli. (30)
Tmou kruhu vlevo vpravo táhli zpátky
na místo, kde je čekal nový střet,
a cestou řvali slova té své hádky, (33)
30





srazili se a začli obracet
a zas půlkruhem hnali do turnaje.
Rozbolavěl mi srdce jejich jed, (36)
řekl jsem: „Mistře, co je tahle láje,
ti s tonzurou jsou všichni klerici,
jsou duchovní ti od levého kraje?“ (39)
Řekl mi: „Ti po naší levici
neznali míru, žili zaslepeně
jak lakomci či marnotratníci. (42)
Podobají se štěkající feně,
když na dvou místech kruhu dojdou tam,
kde opak jejich vin je rozežene. (45)
Duchovní byli, jak jsi poznal sám,
ti bez vlasů, papeži, kardináli,
ti hamižníci znali jen svůj krám.“ (48)
„Snad poznám někoho, kdo kámen valí,“
řekl jsem mu, „těch bylo habaděj,
kdo se tím hříchem přímo zapatlali.“ (51)
Odpověděl mi: „Ne, v to nedoufej,
ten nevědomý život jako splašky
jim k nepoznání špiní obličej. (54)
Toť jejich trest: navěky ty dvě srážky,
být oškubán či mít zaťatou dlaň,
až vstanou z hrobu; dát i brát jsou vážky, (57)
a ztratit krásný svět je hrozná daň,
plýtvat i skrblit a nevyjít z rvačky,
slov na to nemám, těch se, synu, straň, (60)
nahlídni dobře do té kruté frašky,
již za pár soust hrajeme s Fortunou,
člověk se rve a pak odejde plačky (63)
a všecko zlato, jež je pod Lunou,
nedá klid duši, která zplihla v cárech,
co zlato, když ji hrůzy zahrnou.“ (66)
Řekl jsem: „Co víš o štěstí a darech
té takzvané vrtkavé Štěstěny,
kdo je, že štěstí světa drží v spárech?“ (69)
Řekl: „Ó lidé, jak jste ztřeštění,
co všecko vaše nevědomost maří!
Kéž napil by ses z mého vědění: (72)
ten, který se vším moudře hospodaří,
nebesa stvořil a dává je vést
tak, že část každá do všech částí září (75)
31





a stejně světla pořád dál má nést.
A Štěstěně dal vládnout světským leskem,
ta určí chvíli a směr jeho cest, (78)
z rodiny na rod, z kmene na kmen bleskem
předá pár žvanců a s nimi i hlad,
marně se člověk brání drcen steskem, (81)
jedni jdou k moci, druhé čeká pád,
jak ona chce, ať se kdo jak chce vzpouzí,
sama je skryta jako v trávě had. (84)
To, co vy víte, to ji neohrozí,
prohlédá, soudí, rozhoduje tak,
jak ve své sféře vládnou jiní bozi. (87)
Hnát se, být změna, je to dvojí tlak,
ta musí stále něco rychle snovat,
vše zvrtne se tak často naopak. (90)
Co lidí by ji chtělo ukřižovat
a klnou jí, spílají ukrutnic,
ti, co by se k ní měli vděčně chovat, (93)
ta však je šťastná a neslyší nic,
jak andělé, co v jiné sféře vládnou,
svou koulí točí blaženě si sníc. (96)
Teď sejdeme, žal vzrůstá cestou na dno,
klesají hvězdy, které stoupaly,
když vyšel jsem, prodlévat není radno.“ (99)
Tak napříč kruhem jsme se dostali
k dalšímu v místě, kde vře pramen z temna
do koryta, kde páchnou výkaly. (102)
Ta voda je spíš černá nežli temná.
Tak scházeli jsme podle kalných vln
a cesta dolů byla nepříjemná. (105)
Styx jmenuje se močál nebo tůň,
v niž smutný potok vbublává, když stekl
k úpatí stráně spláchnuv šedý drn. (108)
Zrak vytřeštil jsem, hrozně jsem se lekl:
v močále lidi celí od bahna
a všichni nazí, v tváři škraloup vzteku. (111)
A bijí se a nejen rukama,
hrudí se strkají a hlavou buší,
kopou se, koušou hlava nehlava. (114)
A dobrý Mistr řekl: „Ten dav duší,
to jsou ti, které udolala zlost,
a na hladině, vidíš, jak když prší, (117)
32





tam pod vodou jich taky dýchá dost,
až černá voda bublá na povrchu,
a v bahně, kam je vtáhla prchlivost, (120)
teď říkají: »My i v tom sladkém vzduchu
prohřátém sluncem žili zahořklí
a v duši měli plno zkyslých puchů, (123)
teď kysnem v blátě prchliví a zlí.«
Bublavou hymnu chřtánem každý houká,
slovy a ústy by to nevyřkli.“ (126)
Pod suchým břehem čpěla černá stoka
a my šli kruhem, všude, všude spřež
zmazaná bahnem lačně bláto loká. (129)
A tu jsme došli pod jakousi věž.
33





ZPĚV OSMÝ
Flegias převáží básníky přes močál Styx. Cestou potkávají
Florenťana Filipa Argentiho. Přistávají pod hradbami města
Dis a ďáblové před nimi uzavřou brány.
Nu ale – pokračuji – to už zdáli,
když jsme šli k věži, náš zrak zalétal
k jejímu vrchu, dva ohně tam vzplály (3)
a v odpověď i třetí mnohem dál,
že každou chvíli před zrakem se smazal
a dvěma ohňům signalizoval. (6)
Já svého moře moudrosti se tázal:
„Co znamenají tahle ohniska,
kdo zažeh je a co kdo komu vzkázal?“ (9)
„V tom kalu,“ řekl, „občas zablýská,
čekám ho, vidíš, pluje po bahništi,
je špatně vidět mlhou mokřiska.“ (12)
Tak z tětivy šíp prudce nezasviští
do povětří jak ten maličký prám,
už vidím je, špinavé vlny tříští (15)
a kalnou vodou pluje přímo k nám,
a převozník v něm zalyká se chvatem,
řve: „Pojď, ničemo!“ Je v pramičce sám. (18)
34





„Mlč, Flegio, dnes neshledáš se s platem,“
řekl můj pán, „nekřič a převez nás,
zůstanem s tebou, jen co projdem blátem.“ (21)
Jak prchlivec, když neprohlédne včas,
že se dal podvést, a nesmí nic říci,
tak uvnitř chvěl se vztekem Flegias. (24)
Můj průvodce pak vstoupil na pramici
a ukázal, ať nasednu i já,
poklesla se mnou, není pro žijící, (27)
víc vody starou přídí brázdila,
hned odrazila, jak jsme nastoupili,
dnes prvního mne vezla zaživa. (30)
Pluli jsme tůní, v které kaly hnily,
a tu se z bahna kdosi vynořil
a řekl: „Kdo jsi, že jdeš před svou chvílí?“ (33)
Řekl jsem: „Jdu, však ne, abych tu byl,
a kdo jsi ty, že žiješ pod močálem?“
„Jsem, vidíš, ten, kdo pláče,“ odvětil. (36)
„Proklatý duchu,“ řekl jsem, „ty s žalem
a pláčem navždy zůstaneš, kde jsi,
poznávám tě, třeba jsi zmazán kalem.“ (39)
A tu se začal vzpínat k pramici,
můj bdělý Mistr mu však srazil ruku
a řekl: „Jdi si mezi ty své psy!“ (42)
Mne políbil a objal kolem krku.
„Jak rozhorlil ses,“ řekl, „blažená,
jež počala tě! Ten zaslouží muku, (45)
moc vypínal na světě ramena,
jen hanba po něm zbyla, teď se brání,
teď teprv chápe, co to znamená. (48)
Ti, kdo si myslí, že jsou velcí páni,
budou tu žít v bahně jak prasata,
a zbude po nich hrozné pohrdání!“ (51)
„To je,“ řekl jsem, „dobrá odplata,
než odejdeme, dopřej mi tu radost,
ať vidím ho zabřednout do bláta.“ (54)
A on mi řekl: „Učiní ti zadost,
než doplujeme, počkej okamžik,
líbí se mi tvá spravedlivá žádost.“ (57)
Tu z bláta vstali lidi, byl jich šik,
a bili ho a mučili a rvali,
ještě teď za to Bohu vzdávám dík. (60)
35





„Bij, bij Filipa Argentiho,“ řvali
a Florenťanem tak cloumala zlost,
že hryzal sebe, pořád neurvalý. (63)
Tak jsme ho nechali, o něm už dost.
Tu rozlehl se nářek přes mokřisko,
že vytřeštil jsem oči, a křik rost. (66)
Mistr mi řekl: „Město Dis je blízko,
tam velké vojsko ďáblů střeží ty,
co moc tíží hřích, je jich tam až slizko.“ (69)
A já: „Už vidím, zdá se, mešity
a celé rudé, jako ohněm speklé.“
A on mi řekl: „Jsou to přísvity (72)
věčného ohně, jenž tam hoří vztekle
a po všem lije šarlatový jas,
jak vidíš tady, jsme v hlubokém pekle.“ (75)
Pak propluli jsme za vysoký sráz,
jenž bezútěšné zemi je i hrází,
jak železná byla zeď kolem nás. (78)
K břehu jsme dopluli ne bez nesnází,
oklikami, až veslař s nechutí
zakřičel: „Vystupte, tudy se vchází.“ (81)
Jak kapek deště, jež prach pohltí,
svržených ďáblů slétlo nad tou bránou
a křičeli: „Kdo jde sem bez smrti? (84)
K mrtvým se živí nikdy nedostanou.“
Mistr naznačil, aby ztišil jek,
že by s nimi chtěl mluvit někde stranou. (87)
Pokrotili trochu pekelný vztek.
„Pojď sám,“ řekli, „když ten sem vlezl drze,
ať sám si najde cestu nazpátek, (90)
jestli si myslí, že unikne hrůze,
a ty zůstaneš u nás, ohaři,
tys zavedl ho do pekelné tvrze.“ (93)
Pomysli, jak mi bylo, čtenáři,
už nedoufal jsem po takové řeči,
že se mi ještě návrat podaří. (96)
„Tys odvrátil, můj pane, nebezpečí
snad sedmkrát, kéž odvrátíš je zas,
nenech mne tady s těmi zabíječi, (99)
jim,“ řekl jsem, „mě nenech napospas,
a jestliže dál nemůžeme nikam,
utečme zpátky, dokavad je čas.“ (102)
36





Pán, jenž mne vedl, pravil: „Vždyť ti říkám,
nesmíš se bát, dostanem se i tam,
víš, kdo nás poslal, on sám dobře ví, kam. (105)
Už nestrachuj se a počkej tu sám
a nadějí syť ducha, ať se vzchopí,
já tě v hlubokém světě nenechám.“ (108)
A tak můj sladký otec poodstoupí
a já tam stojím sám s tím hrozným Snad
a v hlavě se mi Ne a Ano škorpí. (111)
Neslyšel jsem, co říkal, vyšli z vrat,
chvilku tam stojí, když tu, hle, ti dravci
utíkají, až se jim kouří z pat. (114)
Před nosem mému pánu, nezdvořáci,
zabouchli vrata, zůstal před nimi,
a oči k zemi, pomalu se vrací, (117)
obočí vraští jako ze zimy,
je bez radosti, povzdychne si stranou:
„Do domu hrůz kdo vstoupit brání mi?!“ (120)
Mně řekne nahlas: „Ti mě nedostanou,
ty z mého smutku nedělej si nic,
ať třeba všichni na obranu vstanou, (123)
znají jen drzost, smečka psů a psic,
však už jsi viděl, s jakou dravou chutí
štěkali u té brány bez petlic, (126)
nad níž byl nápis o nejdelší smrti:
však od ní už jde někdo srázem k nám,
sám skrze kruhy vichří na peruti, (129)
ten otevře nám město dokořán.“
37





Toto je pouze náhled elektronické knihy.
Zakoupení její plné verze je možné v
elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.