načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pejsek Tom a jak to začalo - ing. Petr Šulc Ph. D.

Pejsek Tom a jak to začalo

Elektronická kniha: Pejsek Tom a jak to začalo
Autor:

V této veselé knížce o štěňátku Tomovi se dozvíte, co všechno čeká na malého pejska v novém domově a jak se s nástrahami vypořádá.  Knížka je určena pro ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pierot
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 40
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V této veselé knížce o štěňátku Tomovi se dozvíte, co všechno čeká na malého pejska v novém domově a jak se s nástrahami vypořádá.  Knížka je určena pro nejmenší čtenáře a čtenářky – předškoláky a začínající školáky. Vybraná podstatná jména jsou znázorněna obrázky, které má malý čtenář správně pojmenovat, a doplnit tak maminku či tatínka při čtení příběhů. Publikace jsou vhodné pro děti od 6 let.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

TEXT Petr Šulc

ILUSTRACE Vendula Hegerová


Objednávky vyřizujeme na adrese: Štefánikova 29, 150 00 Praha 5

Tel./fax: 00420/257 328 476 (78)

www.pierot.biz

Facebook “f” Logo CMYK / .epsFacebook “f” Logo CMYK / .eps

Nakladatelstvi.Pierot

E-mail: pierot@pierot.biz

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

© Pierot, spol. s r. o.

© Pierot copyright agency

Text: © Petr Šulc

Ilustrace: © Vendula Hegerová

Jazykové korektury: Dana Štropová

ISBN: 978-80-7353-511-7

Psovi Tomášovi k jeho 13. narozeninám.

Petr

Vydalo jako svou 58 . publikaci nakladatelství Pierot, spol. s r. o.3


3

Jsem . Jmenuji se Adalbert Ambrož

Hohenlohe z Viklanů, Švejdolic a Frybolic. Ano,

nemýlíte se. Je to pravé šlechtické jméno srodokmenem tak dlouhým, že se ani nevejde dozeleného průkazu, který se mnou noví páníčkovédostali. Je tak dlouhé, že si je nepamatovala ani moje

maminka Asta. A ta si pamatovala všechno! Tedy

– skoro všechno. Co jsem kdy provedl a neměl

nebo neudělal a udělat měl. Takže ani maminka

si nepamatovala, že se jmenuji Adalbert Ambrož

Hohenlohe z Viklanů, Švejdolic a Frybolic.Říkala mi prostě Zlatíčko nebo Šmudlíku, a když měla

náladu jako , neříkala nic a jen mě drbala

na . To se mi líbilo nejvíc.

Já i mých šest sourozenců jsme se narodili

v uprostřed hlubokých

a moc se nám tam líbilo.

„Jo, u nás je vzduch,“ říkával pan .

To jsem sice dvakrát nechápal, ale vonělo to

tu. Nemusel jsem ani zvednout z pelíšku,

abych cítil paní , která hopkala po mýtině,

nebo divoké , které přišlo večer vyhrabávat

ze zahrádky .

Když jsem povyrostl, rozhodli se mě prodat.

Potupa. Jen si představte, že by se vás rozhodli

někomu šoupnout do jako nějakou

a prodat. Ani nevím, kolik mi bylo. Určitě jsem

byl menší než u , na které hajný sedával,

když si obouval . Začala k nám chodit spousta lidí. Divně se pitvořili a mlaskali na mne. Někteří na mě dokonce i štěkli. Koukali se mi na , jako bych je ve svém věku mohl zapomenout ve . Copak jsem myslivcová?

Tleskali na mne, jestli nejsem hluchý jako

. Rozhodl jsem se dělat hlupáka. Na nic

jsem nereagoval.

Tleskali na mne...

Já nic.

Mluvili na mne...

Já nic.

Házeli ... Já jako nic neviděl.

A tak jsem zůstal u myslivců ze všech štěňat

až úplně poslední. Nikdo mě nechtěl. Hluchý

je prý k ničemu. I když já hluchý přece

nejsem. Jen se mi nechtělo reagovat na každou

blbinu, kterou si vymysleli. Třeba ten pán vkožené . Tleskl a čekal, co bude.

A nebylo nic. Přece se nenechám rušit.

Pak mi hodili přímo na čumák a čekali, že

se leknu nebo po něm chňapnu.

A já nic. Raději jsem pozoroval naší

Micky, jak si hrála s , a přemýšlel, jestli

se taky trochu nezamotám do bavlnek.

Ale nesměl jsem.

Musel jsem se nechat tahat za , ,

. Nakonec většinou usoudili, že jsem příliš

velký ťulpas, a odešli.

Byl jsem rád. Doufal jsem, že už budu mít od

těch divných lidí a jejich hloupých kousků konečně pokoj. Ale neměl jsem.

Jednou takhle navečer – už jsem byl v

a chystal se do pelíšku – před zastavi

lo velké . Vystoupil pán, vyhupla

a rovnou do .

Zase jsem dělal, že jsem . Nic jsem neslyšel,

nic neviděl. Ale pak mne přece jen dostali. Pána

napadla finta. Budu dál hluchý a slepý, kdyžko

lem mne prosviští ?

A už letěl. Růžovoučký, libový. To se nedalo

vydržet. Svištěl někam

za moje záda, ale játu

šil, že tam

někde je.

Bleskurychle

jsem se otočil a...

C

H

n

A

P

!

ˇ

Byl můj. Nádhera. Teprve pak jsem si všiml

pánova vychytralého a všechno mi došlo.

Načapali mě. Skočil jsem jim na . Pardon,

na .

„Tak vidíte, pane , že mu nic není. Bude

to pěkně mazaný . Vezmu si ho.“

Ukázal na mne významně a já cítil, že

bych byl nejraději menší a ještě menší, až bych

nebyl vůbec vidět.

Pak odešli a já doufal, že tím jejich námluvy

skončily. Krutě jsem se mýlil.

9

Za chvíli byli zpátky s nějakou . Oni

to myslí vážně! Zhrozil jsem se. Jsem prodaný,

a ještě mě strčí do krabice bůhví od čeho. Sice

do ní udělali . Asi abych měl dost vzduchu.

Na vyhlídku určitě nemysleli.

Nikdo, opravdu nikdo se nestaral, od čeho

ta krabice je. Copak TO necítíte? Páchne tak

strašně, že by mě nespasily ani díry jako .

Potřeboval bych nebo plynovou .

Holčička položila na .

„Eliško, tam ji nedávej. Ondřej v ní měl

...“

Už je mi to jasné. Nemyjí si . Štěkl jsem

na protest:

„H

aF!“

mě ale nevnímal. Stál opodál a usmíval se.

„Vždyť jsem byl hodný!?“ zakňučel jsem, co

mi síly stačily. Vyšlo ze mě však pouze zoufalé:

K

n

ííííík

.“

„Tatí, on už se k nám těší,“ zajásala .

Je fakt střelená. Jak bych se mohl těšit do

smradlavé a na cestu kdovíkam? Copak nevíte, že se mi v dělá špatně?! Tedy ne že bych snad někdy někam jel, ale stačí se na tu plechovou podívat a je

jasné, že se mi v ní líbit nebude. Kam mi chcete dát s ? A s papáním? Co pelíšek?

Chrlil jsem rozčíleně.

Jenže místností se ozývalo jen:

„Haf, haf, haf.“

Nikdo si neumí představit, jak Ondřejovy

smrdí. Jakživ jsem něco takového nečuchal. A když to říkám JÁ, tříměsíční ,

tak tomu můžete věřit. Na beton! Tak do téhle

mě zavřeli.

Když mě nesli do , byl jsem v šoku.

Ani jsem se nehnul. Dlouho jsem to ale nevydržel.

Páni, to je ale divný obchod, polekal jsem se,

když jsme vešli. Prodávali tu zvířátka. V

byli , , a... Ano, i .

Všichni narovnaní na policích jako , za

nimi s něčím voňavým. Později jsemodhalil, že to je krmení. Taky tu měli různé ,

, , psí , a jakési

ozdobičky a udělátka. Nechápal jsem, k čemu by

to mohlo být dobré. Pak obchodem prošla paní

s plným . Vypadal jako pumprlík z kresleného filmu, na který se dívala před

snídaní. Šla mi z toho kolem.

„Co to bude?“ zeptal se prodavač, když na paní

Piškotovou přišla řada.

„Potřebovali bychom , ,

, a papáníčko pro našeho malého,“ pronesla sladce a postavila mě na

pult přímo před prodavače. Civěl na mě,

jako by viděl poprvé v životě.


37

„To je ale pěkňoulinké

štěňátečko,“ začal na mě

šišlat.

Vůbec se mi tu nelíbilo

a ten úlisný prodavač byl

vrchol. Zatahal mě za ,

vzal do , potěžkal...

A já toho měl tak akorát

dost.

„VrrrRRRRRRRrrrrrrr,“ zavrčel jsem statečně

s úmyslem ukousnout mu . Nejmíň.

Nebýt vyčítavého pohledu Piškotové, ne

vím, nevím.

„Hafánkovi se u nás nějak nelíbí,“ lekl se pro

davač a šup se mnou na podlahu. Začal vybírat

, a kdeco jiného, co jsem

neznal. Nuda. Nenápadně jsem proklouzl pod

a mezi zákazníků ke

se zvířátky.


38

„Ahoj,“ pozdravil jsem . „Jak se máte?“

zeptal jsem se zdvořile.

„Uf, ňuch, vrr... To je otázka! Nemáš ?

Nemáš ? Jsme tu zavření a ten pesomor nás nevzal ven, ani nepamatujeme. Tobě je ale hej. Máš nové páníčky a nejsi pod .“

„Tak to napravím! Pustím vás a provětráme

se.“ Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Pustil jsem

z pejsky, a , otevřel

kotců . Ani na , ,

, a jsem nezapomněl. Jen

jsem se bál. Zvířátka váhavě vylezla a pak


39

vzala na ramena. Jen ti hadi neměli co. Nohy nemají. Navíc jsem je nechal, kde byli. Prodavač mi stále ještě zaujatě vybíral

. Nakrucoval se před maminkou jako

. Paninko sem a paninko tam...

Teprve když mu nad hlavou zamával křídlyvelký , zaječel: „Co to je? Kdo tě pustil? To

ten váš nevychovaný čokl!“

Řval jako rozzuřený a doslova vystřelil ven, aby své malé pochytal. To mi

zaplatíte!!!

„Co si to dovolujete? Jaký čokl?“ zavolala za ním uraženě Piškotová. „To je přece náš Tomík.“ Zvedla mne, pohladila, vyzkoušela mi obojek.

nechala u a vše dala to tašky.

Hooodně protivné místo, pomyslel jsem si.Musím si ho označkovat, abych věděl, že sem nemám

chodit. Zvedl jsem a prodejní pult pěkněpočural.

„Čokl! Taková drzost!“ brblala stále ještě paní

Piškotová. Láskyplně mě odnesla do , kde už na nás čekal zbytek mé nové smečky. Byl jsem rád, že jsem jejich, a ne zavřený v nějaké

. I přes ty Ondrovy nevoňavé . Však

on si je časem umyje. Nebo že bych mu je olízal

jako maminka mně?

Fůůůůůůůůj!

„ je sice nejlepší přítel člověka, ale vocaď až pocaď.“ „Haf,“ štěkl jsem, abych si to potvrdil, stočil se na do a rázem byl

zase v hajanech.


www.pierot.biz

Strašidlo mne už nerušilo. Když jsem se probu

dil, bylo ještě šero. To byla doba, kdy sypal

zrní a vařil si , aby mohl být zaroz

břesku v . Potřeboval zkontrolovat

s mláďaty, v rokli, , a dokonce i tu

zlodějskou.

ISBN: 978-80-7353-511-7




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist