načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Péct, milovat, žít – Josef Maršálek

Péct, milovat, žít

Elektronická kniha: Péct, milovat, žít
Autor: Josef Maršálek

- Velký člověk s obrovským srdcem, a ještě větším talentem, který se díky svým neobyčejným schopnostem dokázal vyšplhat až na cukrářský olymp . Tak přesně lidé popisují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 266
Rozměr: 26 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Průmysl nápojů. Kvasný průmysl. Průmysl pochutin
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5387-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velký člověk s obrovským srdcem, a ještě větším talentem, který se díky svým neobyčejným schopnostem dokázal vyšplhat až na cukrářský olymp. Tak přesně lidé popisují českého cukráře Josefa Maršálka. Jelikož toho ve svém životě tento muž prožil opravdu hodně, podařilo se mu vypracovat na jednoho z nejrenomovanějších odborníků na poli cukrařiny a procestoval velkou část světa, rozhodl se své vzpomínky a zážitky přenést na stránky knihy.

Autobiografie s názvem Péct, milovat a žít provází čtenáře životem Josefa Maršálka od jeho narození až do současnosti. Kromě nespočtu zajímavých fotografií a několika receptů, které autor sám vymyslel, nabízí také unikátní pohled do jeho soukromí. Dozvíte se tak, jak odešel hledat štěstí do Anglie a pracoval v luxusním obchodním domě Harrods, jak pekl pro královnu Alžbětu nebo Eltona Johna, jak zavítal do Indie, kde pomohl příteli rozjet vlastní síť cukráren, a co ho nakonec vedlo k tomu, že se vrátil do vlasti.

Jelikož příběh vypráví sám Maršálek, kniha je napsaná jednoduchým jazykem, kterému dominují krátké věty a trefné komentáře. Díky jejímu lidovému stylu tak pravděpodobně budete mít dojem, že si s vámi autor vlastně povídá naživo.

Další popis

Josef Maršálek, úspěšný a světově proslulý cukrář, v autobiografií vypráví, jak se naučil péct u svých babiček, jak začínal v Bathu, jak žil jako velký šéf neobyčejného provozu či jak narazil po návratu do Čech. Kniha je doplněná mnoha fotografiemi i recepty.


Předmětná hesla
Maršálek, Josef, 1982-
CukrářiČesko – 20.-21. století
CukrářstvíZemě světa
Zařazeno v kategoriích
Josef Maršálek - další tituly autora:
Pístový motor - Studijní modul 16 Pístový motor
Pohon - Studijní modul 14 Pohon - Studijní modul 14
Královské procházky -- Zajímavé a vtipné partie, ve kterých král netradičně vyráží do středu šachovnice Královské procházky
Péct, milovat a žít Péct, milovat a žít
 
K elektronické knize "Péct, milovat, žít" doporučujeme také:
 (e-book)
Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Péct, milovat a žít

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Josef Maršálek

Péct, milovat a žít – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Josef Maršálek

Péct, milovat a žít


Text © Josef Maršálek, 2019

Cover Photo © Alejandro Cruz

ISBN 978-80-204-5387-7 (tištěná verze)

ISBN 978-80-204-5674-8 (ePDF)

ISBN 978-80-204-5673-1 (ePub)

ISBN 978-80-204-5675-5 (Mobi)




Jednatřicátého srpna 1997 jsme se vydali na pravidelný výroční rodinný

výlet do Zoo Lešná. Počasí nebylo nic moc, skoro celé léto propršelo.

Moravu tenkrát zasáhla tisíciletá voda. Troubky u Přerova prakticky zmizely

z povrchu zemského. Naše škodovka stodvacítka si to štrádovala do kopce.

Měla najeto asi sedmdesát tisíc kilometrů a byla z druhé ruky. Naše první

auto. Táta řídil, máma seděla na sedadle spolujezdce. Vzadu u okna

nalevo jsem seděl já. Bylo mi patnáct let a druhý den jsem měl jít poprvé

do nové školy, do gymnázia v Hranicích. Moc se mi tam nechtělo. Vedle

mě seděla má čtyřletá sestra Zuzka, vedle brácha Aleš, tomu bylo deset,

a napravo u okna poslední bratr Luboš, čerstvě čtrnáctiletý. Nudnou či

možná žádnou konverzaci v jedoucím autě vyrušovalo jen zapnuté rádio.

Hrobové ticho v autě jsem vyrušil já. „Princezna Diana zemřela!“ Máma

na to, jak prý jsem na to přišel? „Právě to říkali v rádiu,“ odpověděl

jsem. Táta rádio zesílil, abychom se dozvěděli tu tragickou novinu, která

v několika minutách zarmoutí téměř celý svět. Měl jsem slzy v očích, bylo

mi to, kdovíproč, velmi líto; na začátku léta byl zastřelen můj idol Gianni

Versace a teď tohle. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že neuplyne ani pár let,

a já, obklopen luxusem, budu pracovat pro nastávajícího tchána Lady Di,

běžně potkávat Lady Spencer a komunikovat s ní či péct vdolky pro Její

Veličenstvo královnu Alžbětu II., tak bych se tomu dotyčnému z celého

srdce vysmál. Tenkrát jsem nevěděl, že limit není nebe anebo hvězdy.

Naším limitem je naše vlastní fantazie. Ale popořádku.


8

Máma

1


9

Máma

Ř

íká se, že mě naši počali pod ořechem, na zahradě u Dokoupi­

lů. Muselo to být někdy na začátku léta 1981. Rodiče se brali

v listopadu a já na svět poprvé mrknul třetího dubna rok nato.

První dítě mladých rodičů, mámě Zuzce bylo právě devatenáct a tátovi Pepovi dvaadvacet. Také jsem měl to neuvěřitelné „štěstí“, že jsem byl zároveň prvním vnukem pro všechny prarodiče a synovcem pro strýce a jejich nastávající choti. Takový pokusný králík, řekl bych.

Prvních pár měsíců života jsme všichni strávili u máminých rodičů.

Malá chaloupka pod mezí v Kyžlířově s pár místnostmi, kuchyní s vrza­ jícím stolem a s dvorem plným domácího zvířectva. Kromě prarodičů s námi byli i oba strýcové, mámini mladší bratři. Ten nejmladší, Lukáš, byl jen o šest let starší než já. Strýc, který mě, zvědavého, bude jednou v ko­ čáru hlídat a vyklopí mě. A kterého jeho starší bratr Jirka začne po zahra­ dě honit s hráběmi, aby mu za mě dal co proto.

Brzy nato statky, pro které se táta vyučil jako opravář zemědělských

strojů, postavily v sousední vesnici Potštát dvě nové panelové patrové by­ tovky a rodiče s novomanželskou půjčkou se i se mnou nastěhovali do jed­ noho z nich. Bydleli jsme v prvním patře, naproti nám Frickovi, kteří měli

Máma


10

Máma

syna Martina, myslím, že byl asi o rok dva starší než já. Nad námi Šustkovi a Oharkovi. Paní Maruška Šustková byla učitelkou na místní základní ško­ le, s manželem Karlem měli tři děti; Káju, Sašu a nejmladší dvouletou Janu. S tou se asi v šesti letech zasnoubím a slíbíme si, že se vezmeme. Oharko­ vi byli ještě bezdětní. Sousedé z vedlejšího domu byli Žabkovi a Řezníč­ kovi, nad nimi Jeřábkovi a Procházkovi. U Žabků měli dceru Romanu, ta byla vždycky starší a moudřejší než já. A holky Řezníčkovy byly dvě, Katka a Boja. Tady, v tomto mikrokosmu na konci vesnice, jsem měl strávit příš­ tích devět let svého života.

Moje máma byla svá. Pyšná, tvrdá žena, která mě zahrnula láskou, a já si jí opravdu užíval. Po základní škole nastoupila do učení na prodavačku. Hned po roce to vzdala a šla pracovat. Touha vydělávat a osamostatnit se byla silnější. Táta porod a narození syna hodně oslavoval. Oslavoval po­ stupně narození nás všech. Jednoho po druhém tak, jak jsme přicházeli na svět. Máma byla také moje hrdinka. Na fotografiích z mého ranného dět­ ství vypadají oba s tátou velmi šťastně. Idylka. Mladý pár, první syn, samo­ statnost, přes kopec od jejich milujících rodičů. Nedaleko, ale zase dost daleko na to, aby měli své soukromí a čas pro rodinu, práci, přátele a v ne­ poslední řadě jeden pro druhého.

Na dolním konci náměstí byla ješkárna, historická budova, ve které se zpracovávaly výrobky z kůže a šila se bavlněná povlečení. Máma měla na starost raznici. Přiložila formu a těžkým hydraulickým lisem vysekla z vo­ ňavé kůže jednotlivé části rukavic, které o patro níže kolegyně sešívaly do finální podoby. Tu vůni jsem miloval. Rád jsem se také kůže dotýkal. Po­ znával její texturu. Hladil ji. Po školce, která byla hned naproti, mě tam máma na chvilku brávala. Ženské kolem mě znaly a každá mi chtěla něco říct. Byl jsem stydlín. Nechtěl jsem si povídat. A ze všeho nejmíň rád jsem měl, když po mně chtěly nějakou básničku či zazpívat. V tom hluku a pra­ chu. Nechtělo se mi, ale zároveň jsem neprotestoval. Vždy jsem ulovil


Rodiče se brali

v listopadu 1981. Krásný,

mladý a šťastný pár.


12

Máma

nějaký bonbón či jiný pamlsek. Nejlepší byl cukrový špalek. Ten jsem do­

stal jen jednou, od paní Sendlerové. Moc mi připomínala babičku.

Z práce se šlo vyzvednout mladšího bratra ze školky a potom domů,

na společnou večeři. Na tu jsem se těšil a nejvíce v pátek, kdy jsme mívali

párek. Sledoval jsem obřad vysvlékání z umělého střívka se zaujetím. Šup

s nimi do vody, pár minut povařit a pečlivě hlídat, aby nepopraskaly. Vět­

šinou popraskaly. O to byly lepší, zdály se mi totiž větší. Kečup, plnotučná

hořčice a čerstvý páteční chleba. Ten jsem snědl první. Párek jsem si šetřil.

Jednou jsme přišli domů, máma vzala kbelík s domácími brambory a zača­

la je škrábat. Byl pátek. Nechápal jsem. Měly přece být párky! Budou bram­

borové placky. Ty jsem taky miloval. Chtěl jsem pomoct, malý špunt. Do­

stal jsem do ruky struhadlo. Nejvděčnější práce na světě. Musím se dobře

učit, abych nemusel strouhat, pomyslel jsem si. Strouhal jsem. Má malá

paže mě bolela. Máma přidala kmín a majoránku, prolisovala česnek, při­

dala vejce a hrst strouhanky, trochu mléka. Osolila a opepřila, zamíchala.

Vzala černou těžkou a obrovskou litinovou pánev. Lžíci plnou sádla, za­

pnula plyn. Na rozpuštěný tuk dala naběračku bramborové směsi, rozetře­

la. V kuchyni to zavonělo. Omastek všude praskal. Po chvíli placku pode­

brala obracečkou. Moc to nešlo. Bramborák se rozpadl na několik kusů,

byl po celém sporáku. Nevadí. Máma jej setřepala na talíř, na pánev dala

další naběračku směsi a příběh se opakoval. Včetně obracení. Seděl jsem

na lavici a ani nedutal. Máma sáhla po pytlíku s moukou. Do bramboráko­

vé směsi trochu přisypala a zamíchala. Rozetřela na horkou pánev, pár mi­

nut počkala a podebrala. Nešlo to. Placka byla k pánvi napevno. Odhrnu­

la záclonu, otevřela kuchyňské okno a pánev i s plackou letěly oknem do

potoka. Něco odfrkla a zavřela okno. Vytáhla hrnec a do půlky jej napusti­

la vodou. Z lednice vytáhla párky – byl totiž pátek... Od té doby u nás sma­

žil bramborové placky táta. Druhý den jsme šli pro pánev pod mez k po­

toku. Nebyla tam.


13

Máma

Na začátku dubna se k nám sjeli příbuzní z Kyžlířova. Všichni se tvářili hrozně důležitě. Ve velké krabici na stole něco bylo. Zajímalo mě to. Chtěl jsem vědět, co v ní je. Byl jsem zvědavý. Máma s tátou se důležitě postavi­ li ke krabici a vytáhli z ní veliký dort. Ořechový, od tety Viktorky. Měl jsem narozeniny – byly mi právě tři roky. Vedle mě si na pohovku sedl malý bra­ tranec Pavel a po povinných fotografiích máma přinesla nůž a slavnostně dort nakrojila. Byla to neuvěřitelná zkušenost. Vůbec jsem nedokázal pocho­ pit, že něco tak nádherného může být zároveň jedlé. Teta Viktorka, švagro­ vá babičky Josefky, byla svými dorty proslavená. Zejména pak ořechovým, prokapaným rumem, promazaným meruňkovou domácí marmeládou a na­ plněným vanilkovým krémem. A nahoře vždy byla domácí čokoládová pole­ va a celý dort byl obsypaný mletými vlašskými ořechy. Lahoda. Teta byla vy­ učená zdravotní sestřička. Dorty, koláče, cukroví a zákusky se naučila péct na večerních kurzech v cukrárně u Peroutků. Jak jsem se posléze dozvěděl, zdobit krémem se tam učili tak, že si prostě připravili bramborovou kaši a tou donekonečna praktikovali zdobení zákusku. Svůj první dort jsem si ná­ ležitě šetřil. Tenhle okamžik byl pro mě absolutně klíčovým. Tady se zrodila má láska, nadšení a touha pochopit, jak se dorty a vůbec sladkosti vyrábějí.

Začal květen. Táta vzal svou červenou ukrajinu, posadil mě na štang­ li a jelo se i s ruksakem plným záhadných věcí směrem k vodní hrázi Har­ ta. Posadili jsme se na kamenný břeh a začala zábava. Táta otevřel batoh, rozvinul udici, nasadil háček a splávek a nahodil. Seděli jsme tam asi dvě nebo tři hodiny, ale spíše se to zdálo jako rok či dva. Musel jsem být ab­ solutně tiše, abych ryby nevyplašil. Nevěděl jsem, zda mám povoleno dý­ chat. Dýchal jsem. Nosem. A ryby zabraly. Domů jsme odváželi dva pstru­ hy, které jsme ještě u vody vykuchali. „Budou k večeři,“ řekl táta. Byli. Na másle. S kmínem a paprikou. Vynikající.

Po večeři a po koupeli se šlo spát. Máma vzala tu největší knihu, kte­ rou jsme doma měli, a zeptala se mě, jakou pohádku dneska chci. „Sůl nad


A tenhle dort ke třetím

narozeninám od tety

Viktorky mi měl změnit

život. A taky změnil.


15

Máma

zlato,“ řekl jsem. „Tu o Marušce.“ Máma začala číst. Četla moc krásně. Taj­ ně doufala, že u toho usnu. Marně. Na všech pohádkách jsem měl nejrad­ ši konec. Šťastný. Líbilo se mi, že všichni vždycky žili šťastně až do smrti. „Ještě tu o perníkové chaloupce,“ prosím. Dnes už ne. Až zítra.

Začátek května byl chladný. Chystali jsme se na lampionový průvod. Máma mi nachystala do komínku teplé oblečení. Sama se věnovala mému bratru Lubošovi.

Táta přišel z práce a v rukou měl tři podlouhlé klacíky a kousky rozvino­ vacího papíru, ze kterého se později vyklubaly lampiony. Vzali jsme svíčky a šli jsme před místní školu, před níž už bylo seřazeno spousta lidí. Stmí­ valo se. Poprchávalo. Dospělí pomáhali dětem rozvinout lampiony, věše­ li je na klacíky a dovnitř vkládali zapálené svíčky. Lampiony se houpaly ve větru. Svíčky přerušovaně zhasínal vítr a déšť. Průvod se dal do pohybu, šla s ním kapela až na místní hřiště, kde byla nachystaná zábava, občerst­ vení a hořel tam velký táborový oheň. Dostal jsem grilovaný párek. Nic víc si nepamatuji. Hlavou se mi honily myšlenky na kus skládaného papíru, který vytvořil lampión, na teplá světla svíček a na můj první párek s hořčicí s dospělými na hřišti. Ani mi nevadilo, že i pod pláštěnkou jsem byl mok­ rý až na kůži. Spalo se mi dobře.

Lukáš zůstal u nás na víkend, měl mě hlídat. Máma byla doma v kuchy­ ni a vařila. Šli jsme si hrát před barák. Přímo přede dveřmi bylo štěrkoviš­ tě. Na něm byly do země zasazené železné tyče a na nich natažené šňůry na sušení prádla. Lukáš mi ukazoval, jak dokáže vyšplhat až úplně nahoru. Neuvěřitelné. To jsem ještě neviděl.

Ten den byl slunečný. Nad naší bytovkou byl zatravněný kopec, který se táhl až k lesu nad obzorem. Vždycky jsem si myslel, že je to les kouzelný. Uprostřed na hranici lesa a louky byla dřevěná stavba. Byl jsem přesvěd­ čený, že je to perníková chaloupka. Do lesa jsem sám nesměl. Vlastně jsem v něm ještě nikdy nebyl. Lukáš dostal geniální nápad. „Pojďme do lesa!“


16

Máma

A už jsme čtyři. Šťastné dětství

na Potštátě pokračuje.


17

Máma

Nebyl jsem si jistý, jestli ten nápad je správný. Bál jsem se. Moc dobře jsem věděl, čím vším si museli projít Jeníček a Mařenka. „Pojď, strašpytle, nic se nám nestane.“ – „Máma říkala, že do lesa se nesmí. Uvidí nás z okna.“ – „Neuvidí. Půjdeme kolem rybníka,“ řekl Lukáš. A tak jsme šli.

Rybník byl docela nedaleko, zdál se mi obrovský. Na vodní hladině se zrcadlil les. Perfektně to splňovalo mou představu o tajemném lese s cha­ loupkou, celou z perníku. Vešli jsme do něj. Všude rostla přeslička a sasan­ ky. Na zemi byly šišky v mechu a ve starém jehličí a my se tím lesem vy­ dali směrem k dřevěné roubence. Bál jsem se, že nás chytne hajný nebo že narazíme na nějaké divoké velké zvíře. Žádné jsme naštěstí nepotkali.

Když jsme procházeli kolem zašedlé dřevěné stavby, zjistil jsem, že vů­ bec není z perníku. Byly to staré desky, na kterých se podepsal čas. „Je to jenom seník,“ řekl Lukáš. V mé dětské perspektivě byl obrovský. „Půjde­ me zpátky domů,“ řekl jsem. „Ještě vylezeme kousek nahoru,“ dostal ná­ pad. Špatný nápad. Hodně špatný. Jak tak šplhal po starých trámech, šlápl na podivně vypadající kouli. Celou stavbou to jenom zahučelo. Z koule za­ čaly vylétávat obrovské včely. Hrozně jsem se bál. „Pojď, mizíme odtud,“ zasípal Lukáš. Vzali jsme nohy na ramena, vypadli z lesa a utíkali z kop­ ce dolů směrem k domu. A všechny včely za námi. Pár žihadel jsem dostal do rukou, dvě do tváře a jedno do rtu. Ani to tak nebolelo, ale hrozně moc mě to vystrašilo. Věděl jsem, že do toho lesa už mě nikdy nikdo nedosta­ ne. Lukáš také pár žihadel schytal. Vpadli jsme domů do bytu. Můj mladý strýc musel s pravdou ven.

Nevnímal jsem, co mu na to máma řekla. Jenom vím, že vzala cibuli, oloupala ji a smíchala s octem. Vzniklou směs nám natřela na rány. Vedle mě seděl můj mladší bratr. Koukal na nás a plakal. Cítil jsem se hrozně dů­ ležitý. Byl jsem potřený cibulí s octem, měl jsem nateklý ret, smrděl jsem jak zavařené okurky a měl jsem něco, co brácha neměl. Máma mě zachrá­ nila. Byla moje hrdinka, vždycky si věděla rady.


18

Máma

Hrál jsem si venku se sousedkou Janou. Jana byla o hlavu vyšší a o dva roky chytřejší. Měli jsme k sobě opravdu blízko. Kvetly pampelišky. „Doma z nich děláme pampeliškový med,“ řekla. Ukázala mi, jak se z pampelišek pletou věnečky. To se mi dost líbilo. Jen tak posbírat květiny na louce a dát jim tvar. Věnce jsme si dali do vlasů. Udělali jsme si obřad. Slíbili jsme si věrnost. A jednou, až budeme dospělí, se vezmeme.

Janini rodiče se vrátili z dovolené. Byli u moře v Bulharsku. Jana mi do­ nesla výborné lékořicové bonbóny. Takové, co mají barevnou cukrovou vrstvu a uvnitř černou gumovou lékořici. Vyprávěla mi o moři, o veliké vodní ploše naplněné slanou vodou. O mořských rybách, o písčitých plá­ žích. O palmách. A sluníčku a modré obloze. Záviděl jsem jí.

Jednou o víkendu jsme se s mámou a s bráchou vydali pěšky přes ko­ pec do její rodné vesnice, do Kyžlířova. Byl krásný den, svítilo sluníčko. Cesta nebyla dlouhá, asi tři kilometry. Pro malého kluka se ovšem zdá­ la nekonečná. Bylo léto, stromy byly zelené, louky rozkvetlé, pamatuji si, že všude byl slyšet hmyz. Cesta vedla kolem velkého bukového lesa. Ně­ kde asi v její půlce jsme si sedli na bobek, máma otevřela tašku a vynda­ la z ní chleba, pomazánkové máslo, rajčata. Příborovým nožem namazala chleba máslem, ke kterému jsme zakusovali rajská jablíčka. Takhle mi ješ­ tě nikdy nechutnala. Dojedli jsme a došli až do vesnice, k místnímu stat­ ku, kde pracovala babička Josefka. Starala se o krávy. Dojila třicet čtyřicet krav kaž dý den. Dvakrát denně. Vstávala brzo ráno a domů chodila až se setměním. V kravíně to vonělo. Čerstvou trávou, senem a fermentovanou siláží. Babička nám do oprýskaného hrnku nalila čerstvě vychlazené nado­ jené mléko. Bylo lahodné.

Nechali jsme babičku poklízet a došli jsme až k jejímu rodnému domu. Děda spal na otrhané kožené sedačce na zahrádce. Vešli jsme do kuchyně. V konvici byl uvařený černý pigi čaj oslazený expreso siru­ pem. Tu chuť mám ještě pořád na jazyku. Na stole byly upečené koláče


Právě jsme se s Janou

zasnoubili a slíbili si

věrnost. Že to dopadne

úplně jinak, nevěděl

ovšem ani jeden z nás.


Zasněžená chaloupka

babičky Josefky, Kyžlířov,

číslo popisné 44. Zimy bývaly

dlouhé a se spoustou sněhu

celé mé dětství.


21

Máma

od babičky. Byly naplněné domácím tvarohem, rybízem a malinami ze zahrádky a posypané drobenkou. Byly krásně vláčné. Nasáklé mlékem, máslem a rumem. Děda se probudil, dali si s mámou pusu, oba si uvaři­ li kávu a k ní si zapálili cigaretu. Děda měl mámu rád a máma měla ráda jeho. Selanka.

Večer babička přišla z práce, jako vždy se vykoupala, namazala popras­ kané ruce niveou a připravila večeři. Na pánev hodila brambory, co zby­ ly od oběda, a dokřupava je opekla. K tomu se podávalo studené mléko. A taky tatarská omáčka. To jsem miloval. Ten večer mi četla pohádky ba­ bička. Miloval jsem tu o broučkovi a berušce. Vždycky jsem se o ně strašně bál. Usnul jsem v chladném pokoji pod těžkou péřovou duchnou a těšil se na ráno. Probudily mě teplé paprsky ranního slunce. Okno, kterým slun­ ce prosvítalo, bylo orientováno na východ. V pokoji jsem byl sám. Nevěděl jsem, že máma s bratrem odjeli zpět na Potštát. Dveře z pokoje vedly do babiččiny ložnice. V ložnici také nikdo nebyl. Maličko jsem se bál. V mém pokoji stál starý šicí stroj. Ten měl po stranách dva tajné šuplíky. Ty byly naplněny záhadnými věcmi. Ze všech jsem znal jenom tu jedinou. Nůžky. Byly obrovské, železné a těžké. Vzal jsem nůžky a šel do babiččiny ložni­ ce. V manželské posteli už nikdo nebyl. Babička byla v práci a děda někde na zahradě. Lehl jsem si do babiččiny postele. Tam jsem to měl moc rád. Babiččina postel hezky vrzala. Byla pokrytá bílým prostěradlem. A já jsem měl ty těžké nůžky. Dostal jsem geniální nápad. Nůžky se musí vyzkoušet. Ano. Na prostěradle. Docela mi to šlo. Než se babička vrátila z práce, pro­ stěradlo bylo nastříhané na pásky. Asi jsem dostal pěkně na prdel. Myslím, že i děda dostal pěkně vynadáno.

Babička vzala rohlíky z předešlého dne a vložila je do vyhřáté trou­ by. Po pár minutách byly pěkně křupavé a horké, jako čerstvě upečené. K nim jsme pili studené mléko a mazali si je máslem s plátkem šunky. Po snídani mě vzal děda do lesa na hřiby. Šli jsme i s Lukášem. V lese měl


22

Máma

děda svá místa. Na jednom rostly jenom hřiby pravé a jinde zase sucho­ hřiby nebo babky. Vlastně jsme taky museli být tiše, abychom neplaši­ li lesní zvěř, a taky aby se před námi neschovávaly houby. Po příchodu zpátky domů jsme houby očistili, nakrájeli na kostičky a babička z nich vždycky uvařila polívku nebo omáčku, někdy je jen podusila na sádle a zalila čerstvými vajíčky. Ať už to bylo jakkoliv, hřiby jsem neměl rád. Vždycky jsem je z jídla vybral. Měl jsem štěstí, že mě do jejich konzuma­ ce nikdy nenutili.

 Druhá babička také pracovala na statku. Pracovala jako svačinářka a odpoledne uklízela v kancelářích. Vzala si svůj dvoukolák, naložila mě na něj a šlo se do kovárny. Obešla všechny zaměstnance, zastavila se na sýpce, na sušičce a v kravíně, zeptala se zaměstnanců v kancelářích, co kdo chce koupit k svačině, a šla se mnou do místního obchodu. Tam každému nakoupila podle jeho chuti a požadavků, mně vždycky přihrála do ruky ně­ jaký nanuk nebo jinou sladkost a šli jsme zpátky na statek rozdat nákup, posbírat peníze a potom zpátky domů, postarat se o hospodářství. To bylo obrovské. Nekonečná ovocná zahrada, velké stádo ovcí, chlévy plné dobyt­ ka, prasata, stovky králíků a taky kozy, slepice.

Děda býval pořád v práci a druzí dva synové zakládali rodiny. Před okny měla babička nádhernou zahrádku. Od jara do podzimu v ní pěstovala zeleninu a jahody, nejlahodnější byly malé měsíční jahůdky. Kolem plo­ tu rostly růže a jiřiny. Na skalce pak tulipány, kosatce a narcisy. Zahrádka byla babiččinou pýchou. Čas u babiček jsem miloval. Vždycky se mi zdá­ lo, že doba strávená u nich strašně rychle uběhne. K nim na vesnici jsem se moc těšil. Rodiče si mě i s bratrem vyzvedli a jelo se domů. Tam na nás čekalo překvápko.

Doma v Potštátě jsme v dětském pokoji našli dvě zabalená kola. Už na první pohled bylo jasné, že jedno je větší a druhé menší. S bratrem nás od sebe dělil jen rok. Jeho nové červené kolo bylo skoro o polovinu menší


23

Máma

A to je ono. Velké žluté kolo,

které... nikdo nechtěl! Kde je

moje malé červené?


24

Máma

než mé žluté a bylo doplněno o postranní kolečka. To mé nikoliv – a to mě štvalo. Já pořád padal, jeho držela postranní kolečka. Taková nespravedl­ nost! Máma s tátou se ovšem dmuli pýchou. Jejich dva synové dostali svá první kola. Já ale miloval svou tříkolku.

 No a jak se vlastně malé dítě učí jezdit na kole? Rodiče vás posadí na kolo a řeknou vám: „Chytni ta řídítka, posaď se na sedátko a drž rovno­ váhu.“ A roztlačí vás. Zavrávoráte. Padáte. Rodiče vás doběhnou a řeknou: „Nejel jsi rovně. Podruhé to bude už lepší.“ Ani podruhé to bohužel není lepší, dokonce ani potřetí. „Začni šlapat!“ Ovšem synchronizovat všechny končetiny, sledovat, co se děje přede mnou a za mnou a vedle mě, se mi nedařilo. Po několika málo neúspěšných pokusech jsem se rozplakal a pro­ nesl památnou větu: „Chci zpátky svoji tříkolku!“ Asi každému je absolut­ ně jasné, že nic takového se nestalo. Naopak. „Je třeba se naučit jezdit na kole!“ Nevěděl jsem proč.

O víkendu se jelo do Kyžlířova. Tentokrát doslova a do písmene. Každý jsme šlapali na svém kole. Už jsem chápal, proč jsme je dostali. Mé malé nohy mi chtěly upadnout. Neupadly, naštěstí.

V Kyžlířově jsem miloval neděle. Vždycky ve dvě hodiny jsme si s dě­ dou sedli k televizi a s napětím očekávali, jakou budou dávat pohádku. Pohádky mě provázely celým dětstvím. Pohádky mi četly i vyprávěly ba­ bičky, ale nejraději jsem měl, když mi četla máma. Miloval jsem ilustra­ ce. Úplně jsem propadl těm od Jiřího Trnky. Mé nejoblíbenější a záro­ veň nejstrašidelnější byly z knihy Dvakrát sedm pohádek. Vždycky jsem se děsil stránky, na které byla pohádka o tom, jak dědek zasadil řepu. Bál jsem se.

Venku byla zima a nasněžilo. Stromy byly pokryté sněhem a námrazou, cesty klouzaly, my jsme byli oblečení jako matrjošky a sotva jsme se hýba­ li. Máma mě posadila na saně a někam se šlo. Nedaleko od našeho domu jsme se zastavili a bylo slyšet, že na záchodě zůstal puštěný ventilátor.


25

Máma

Řekla mi, ať se vrátím domů a ventilátor vypnu. Moc se mi nechtělo, byl

jsem malý špunt, byla mi zima a bál jsem se. Přišel jsem domů a dveře byly

otevřené. Bál jsem se o to víc. Vešel jsem do bytu a šel jsem směrem k to­

aletě. Otevřel jsem dveře a vidím to jako dnes. Na míse seděla ta škare­

dá, vrásčitá, stará a hlavně strašidelná řepa jako z mé oblíbené pohádko­

vé knížky. Něco na mě řvala. Nevím co. Začal jsem hrozně plakat. Řepa po

mně začala natahovat své tenké dlouhé prsty. Najednou jsem cítil, že mě

někdo objal. Probudil jsem se s pláčem. U mé postele stála máma. Byl jsem

vystrašený. Zase mě zachránila.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist