načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pax, můj liščí přítel – Sara Pennypackerová; Jon Klassen

Pax, můj liščí přítel

Elektronická kniha: Pax, můj liščí přítel
Autor: Sara Pennypackerová; Jon Klassen

– Od chvíle, kdy Petr zachránil Paxe jako malé lišče, z nich byli nerozluční přátelé. Jednoho dne se však stane nepředstavitelné: Petrův otec vstoupí do armády a přinutí ho vrátit lišáka do volné přírody. V dědečkově domě, pět set kilometrů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 293
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jon Klassen
překlad: Eva Kadlecová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1583-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od chvíle, kdy Petr zachránil Paxe jako malé lišče, z nich byli nerozluční přátelé. Jednoho dne se však stane nepředstavitelné: Petrův otec vstoupí do armády a přinutí ho vrátit lišáka do volné přírody. V dědečkově domě, pět set kilometrů od domova, si Petr uvědomí, že není tam, kde má být – s Paxem. A tak se, poháněný láskou, věrností a žalem, vydává navzdory blížící se válce na dalekou cestu, aby se se svým přítelem opět shledal. Ani Paxovi se však nevyhnou nebezpečná dobrodružství.

(můj liščí přítel)
Zařazeno v kategoriích
Sara Pennypackerová; Jon Klassen - další tituly autora:
Klementýnka a bláznivý týden Klementýnka a bláznivý týden
Pax Pax
This Is Not My Hat This Is Not My Hat
Klementýnka a naprostý blázinec Klementýnka a naprostý blázinec
Pax, můj liščí přítel Pax, můj liščí přítel
Klementýnka a třídní služba Klementýnka a třídní služba
We Found a Hat We Found a Hat
 
K elektronické knize "Pax, můj liščí přítel" doporučujeme také:
 (e-book)
Láska mezi řádky Láska mezi řádky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pax, můj liščí přítel

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Sara Pennypackerová

Pax, můj liščí přítel – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kandidát na Národní knižní cenu

*

Bestseller New York Times

*

Na seznamu Nejlepší knihy roku společnosti Amazon

Autorka cenami ověnčených bestsellerů Sara

Pennypackerová přichází s propracovaným a podmanivým

románem o silném poutu mezi chlapcem a jeho

lišákem. Údělem této knihy je stát se klasikou oblíbenou

i u nadcházejících generací.



Brno

2017


Poznámka autorky:

Komunikace lišek sestává z komplexního systému voka

lizace, gest, pachů a výrazů. Kurzívou psané „dialogy“

v Paxových kapitolách se snaží tuto jejich výmluvnou řeč

překládat.


Mému agentovi Stevenu Malkovi,

který řekl: „Pax.“

– S . P.


Že se to neděje tady,

ještě neznamená, že se to neděje.


9

Ž

e auto zpomaluje, cítil lišák dříve než chlapec, pro

tože lišák cítil všechno dříve. Cítil to na polštářcích tlapek, podél páteře, v  citlivých vouscích na  zápěstích. Podle otřesů také poznal, že silnice zhrubla. Natáhl se z chlapcova klína a nosem zachytil vlákna pachu, která se vplížila do oken. Sdělila mu, že vstoupili do krajiny lesů. Vzduch jako ostré čepelky protínaly pronikavé vůně borovic – dřevo, kůra, šišky a jehličí – ale za nimi lišák rozeznával jemnější jetel a medvědí česnek a kapradí, a s nimi

1


10

i stovky dalších věcí, s nimiž se nikdy dříve nesetkal, ale které mu voněly zeleně a naléhavě.

Teď už cosi ucítil i chlapec. Přitáhl si zvířecího kamaráda zpátky na klín a pevněji sevřel baseballovou rukavici.

Chlapcova úzkost lišáka překvapila. V  autě už spolu jeli několikrát, a chlapec byl vždycky klidný, nebo se dokonce těšil. Lišák šťouchl čenichem do dlaně baseballové rukavice, přestože její kožený pach nesnášel. Jeho chlapec se ale vždycky smál, když to udělal. Vždycky mu sevřel rukavici kolem hlavy, hrál si s ním na zápas, a lišák ho tak vždycky rozptýlil.

Dnes si však chlapec zvedl lišáka do  náruče, zabořil mu obličej do bílé náprsenky a pevně se k němu přitiskl.

Teprve v  tu chvíli si lišák uvědomil, že jeho chlapec pláče. Vykroutil se mu a prohlížel si jeho tvář, aby se ujistil. Ano, plakal – ale bez hlesu, a to ho lišák ještě nikdy neviděl dělat. Jeho chlapec neronil slzy už velmi, velmi dlouho, ale lišák si pamatoval, že předtím vždycky hlasitě vykřikl, jako by žádal, aby všichni kolem věnovali pozornost té zvláštní věci, že mu z očí proudí slaná voda.

Lišák mu olízal slzy a zápolil s ještě větším zmatkem. Necítil ani stopu po krvi. Vykroutil se svému chlapci z náruče, aby ho prozkoumal pečlivěji. Měl strach, že přehlédl nějaké zranění, i  když jeho čich se nikdy nemýlil. Ne, žádná krev: ani drobný výron modřiny pod kůží, ani morek vytékající ze zlomené kosti, jak se to jednou stalo.

Auto se stočilo doprava a kufr vedle nich se posunul. Podle jeho pachu lišák věděl, že ukrývá chlapcovo oblečení a věci z jeho pokoje, na které sahal nejčastěji: fotografii, která stála na psacím stole, a věci, co si schovával ve spodní zásuvce. Hrábl tlapkou po zavazadle v naději, že ho trochu pootevře, jen dost na to, aby chlapcův slabý nos ucítil ty oblíbené věci a  nechal se jimi ukonejšit. Právě v tu chvíli auto zpomalilo ještě víc a dál se jen rachotivě ploužilo. Chlapec se zhroutil do předklonu, hlavu sevřenou v dlaních.

Lišákovi se začal zrychlovat tep a naježily se mu štětinky na  ocase. V  hrdle ho pálil pach ohořelého kovu z otcova nového oblečení. Vyskočil na okno a zaškrábal na něj. Někdy když to udělal doma, jeho chlapec tu skleněnou zeď zvedl. Vždycky se cítil lépe, když byla ta zeď zvednutá.

Chlapec si ho však místo toho stáhl zpátky na  klín a oslovil otce žadonivým tónem. Lišák se naučil významu mnoha lidských slov a  právě teď ho slyšel použít jedno z nich: „NE“. Slovo „ne“ bývalo často spojené s jedním ze dvou jmen, která znal: s tím jeho a s tím chlapcovým. Poslouchal pozorně, ale dnes to bylo pouze „NE“, škemrané k otci znovu a znovu.

Auto se otřáslo, zcela zastavilo a naklonilo se ke straně. Za oknem se zdvihl oblak prachu. Otec se natáhl přes sedadlo, a poté co svému synovi cosi řekl měkkým hlasem, který byl v rozporu s jeho lživým pachem, uchopil lišáka za kůži na zátylku.

Chlapec se nebránil, a tak se ani lišák nebránil. Visel v  mužově sevření bezvládně a  bezbranně, přestože teď byl dost vystrašený na to, aby ho štípl zuby do kůže. Dnes ale nechtěl své lidi dráždit. Otec otevřel dveře auta a kráčel přes hrubý štěrk a ostrůvky plevele ke kraji lesa. Chlapec vystoupil a následoval ho.

Otec položil lišáka na  zem a  lišák od  něj popoběhl dál. Otočil se a upřel pohled na své dva lidi. Překvapilo ho zjištění, že jsou nyní skoro stejně vysocí. Chlapec poslední dobou hodně vyrostl.

Otec ukázal do lesa. Chlapec se na svého otce dlouho mlčky díval a  z  očí mu znovu vyprýštily slzy. Potom si osušil tváře límcem trička a přikývl. Sáhl do kapsy džínsů a vytáhl z ní starého plastového vojáčka, lišákovu oblíbenou hračku.

Lišák zpozorněl, připravený na  dobře známou hru. Chlapec hračku někam zahodí a  lišák ji vystopuje – vždycky se zdálo, že chlapec byl jeho dovedností ohromený. Potom hračku zvedne a počká s ní v tlamě, dokud ho chlapec nenajde a nevezme si ji, aby mu ji hodil znovu.

A  opravdu, chlapec zvedl vojáčka a  mrštil ho daleko do  lesa. Pocit nesmírné úlevy – vyrazili si sem jen hrát! – připravil lišáka o ostražitost. Vyrazil do lesa, aniž by se ohlédl po svých lidech. Kdyby to byl udělal, viděl by, jak se chlapec vykroutil otci z náruče a zkřížil si paže před obličejem, a byl by se hned vrátil. Ať by jeho chlapec potřeboval cokoli – ochranu, rozptýlení, lásku – nabídl by mu to.

Ale místo toho vyrazil za hračkou. Najít ji bylo trošku obtížnější než obvykle, protože v  lese bylo tolik jiných, čerstvějších vůní. Ale jen trošku – vždyť na  hračce byla i vůně jeho chlapce. Vůně, kterou by našel kdekoliv.

Vojáček ležel tváří dolů u pokrouceného kořene mohutného ořešáku, jako by se tam sám v  zoufalství vrhl na zem. Puška, neúnavně přitisknutá na vojáčkovu tvář, byla až po pažbu schovaná v hrabance. Lišák hračku vysvobodil čumákem, vzal ji do zubů a vzpřímeně se posadil, aby ho chlapec snadno našel.

V  tichém lese obstarávaly jediný pohyb paprsky slunečního světla, probleskující baldachýnem listí jako střepy zeleného skla. Lišák se natáhl výš. Po jeho chlapci nebylo nikde stopy. Po  páteři mu přeběhlo mravenčení obav. Upustil hračku a  zaštěkal. Žádná odpověď. Zaštěkal znovu, a znovu mu odpovědělo jen ticho. Jestli to měla být nová hra, nelíbila se mu.

Zvedl vojáčka a vydal se zpátky po vlastní stopě. Jak cválal ven z  lesa, nad hlavou mu s  vřeštěním proletěla sojka. Lišák strnul, rozpolcený v samém nitru.

Chlapec na něj čekal se svou hrou. Ale ptáci! Hodiny a hodiny sledoval ptáky ze svého kotce a chvěl se vzrušením při pohledu, jak překrajují oblohu stejně bezstarostně jako blesky, které často vídával za letních večerů. Svoboda jejich letu ho vždycky uchvacovala.

Sojka zavolala znovu, tentokrát hlouběji z lesa, následovaná celým sborem odpovědí. Na krátký okamžik lišák zaváhal a  pokusil se mezi stromy zahlédnout klín elektrické modři na jejích křídlech.

A  potom za  sebou uslyšel bouchnutí dvířek od  auta, a nato druhé. Vyrazil tryskem k autu, nedbaje trní, které mu vyškubávalo z boků srst. Motor auta s burácením ožil a lišák taktak zastavil na kraji silnice.

Jeho chlapec stáhl okénko a natáhl z něj paže. Zatímco auto uhánělo pryč v bodavé spršce drobného štěrku, otec vykřikl chlapcovo jméno: „Petře!“ A  chlapec vykřikl jediné další jméno, které lišák znal.

„Paxi!“

„T

akže jich byla spousta.“

Petr slyšel, jak hloupě to zní, ale nemohl si pomoct a  musel to opakovat. „Spousta.“ Prohrabával rukama hromádku plastových vojáčků v otlučené plechovce od  sušenek – všichni stejní, až na  pozici: vstoje, vkleče, vleže na břiše – všichni s puškou přitisknutou k olivově zelené tváři. „Vždycky jsem myslel, že měl jen toho jednoho.“

„Ne. Každou chvíli jsem na  některého šlápl. Musel

jich mít stovky. Celou armádu.“ Dědeček se náhodnému

2


17

vtípku zasmál, Petr ne. Otočil hlavu a  upřeně se zadíval z  okna, jako by na  tmavnoucím dvorku právě něco zahlédl. Zvedl ruku a přejel si kotníky prstů po čelistní kosti, přesně jako když se jeho otec probíral strništěm vousů, a kradmo si přitom otřel slzy, které přetekly. Které mimino by plakalo nad něčím takovým?

A proč vlastně vůbec plakal? Bylo mu dvanáct a neplakal celé roky, dokonce ani když si zlomil palec, když chytal vysoký hod Joshe Hourihana holou rukou. Bolelo to hrozně, ale když čekal s trenérem na rentgen, bolestí jen nadával. Jako chlap. A dnes plakal už podruhé.

Petr zvedl z  plechovky dalšího vojáčka a  v  duchu se vrátil do  toho dne, kdy právě takového našel na  stole svého otce. „Co to je?“ zeptal se tehdy a vzal ho do ruky.

Petrův otec natáhl ruku

a  vojáčka si od  něj vzal. Tvář

mu roztála: „Páni. To už je

ale dávno. Byla to moje oblíbená

hračka, když jsem byl kluk.“

„Můžu si ho vzít?“

Táta mu vojáčka hodil zpátky.

„Jasně.“


18

Petr si vojáčka postavil na  okenní parapet u  postele a  jeho drobnou plastovou pušku natočil do  příjemné obranné pozice. Netrvalo však ani hodinu a  vojáčka se zmocnil Pax. Petra to rozesmálo – Pax ho prostě musel mít, zrovna jako on.

Petr upustil hračku zpátky do plechovky a už už se ji chystal přikrýt víkem, když si povšiml, že z  hromádky vojáčků vykukuje růžek zažloutlé fotografie.

Vytáhl ji. Jeho otec, snad v deseti nebo jedenácti letech, s  jednou paží ovinutou kolem psa. Vypadal trochu jako kolie a trochu jako všechno možné. A taky vypadal jako skvělý pes, takový, o kterém vyprávíte svému synovi. „Nevěděl jsem, že měl táta psa,“ řekl a podal fotku dědečkovi.

„To je Ťapka. Nejhloupější stvoření pod sluncem, věčně se motal pod nohama.“ Starý pán si prohlédl fotografii pozorněji a  potom se podíval na  Petra, jako by ho viděl poprvé v  životě. „Máš stejné černé vlasy jako tvůj táta.“ Otřel si dlaní okraj šedého strniště na temeni hlavy. „Míval jsem je taky, kdysi dávno. A  podívej, taky byl vychrtlý, jako ty, jako já, a  uši jako plácačky. Muži v naší rodině – řekl bych, že jablka u nás nepadají daleko od stromu, he?“

„Ne, pane.“ Petr se donutil k  lehkému úsměvu, ale dlouho si ho neudržel. „Motal pod nohama.“ To byla slova, která použil i Petrův otec, než sem jeli: „Nemůže se mu motat pod nohama lišák. Už se nemůže hýbat tak rychle jako dřív. A ty se mu drž taky z cesty. Není zvyklý mít kolem sebe děcko.“

„Víš, přišla válka a já šel a sloužil, tak jako můj otec. A jako teď tvůj táta. Povinnost zavolá a muži v naší rodině zkrátka poslechnou. Ne, pane, naše jablka nepadají daleko od stromu.“ Děda vrátil Petrovi fotografii: „Tvůj otec a ten pes. Byli nerozluční. Málem jsem na to zapomněl.“

Petr vrátil fotografii do plechovky, pevně ji zavřel víkem a vrátil pod postel, kde ji našel. Znovu se podíval z  okna. Neodvažoval se teď bavit o  zvířatech. Nechtěl slyšet přednášky o povinnosti. A už vůbec neměl chuť dál poslouchat o  jablkách a  stromech, pod kterými se povalují. „Kdy tu začíná škola?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„V osm. Máš přijít dříve a představit se třídní učitelce. Paní Mirezová, nebo Ramirezová... tak nějak. Přinesl jsem ti nějaké věci.“ Starý pán mu podal spirálový blok, otlučenou termosku a několik pahýlovitých tužek svázaných dohromady tlustou gumičkou.

Petr došel ke  stolu a  dal si to všechno do  batohu. „Díky. Autobusem, nebo pěšky?“

„Pěšky. Do  té školy chodil i  tvůj otec, a  taky pěšky. Dojdeš Jasanovou až na konec, zahneš doprava na Školní ulici a  už ji uvidíš – velká cihlová budova. Školní ulice – rozumíš? Odcházíš v  sedm třicet, takže budeš mít spoustu času.“

Petr přikývl. Chtěl být sám. „Dobře. Jsem připravený. Asi půjdu spát.“

„Dobře,“ odpověděl dědeček a  ani se nesnažil skrýt úlevu ve  svém hlase. Odešel a  pevně za  sebou zavřel dveře, jako by říkal: Můžeš mít tenhle pokoj, ale zbytek domu je můj.

Petr stál u dveří a poslouchal, jak odchází. Po minutě uslyšel cinkot nádobí ve dřezu. Představil si svého dědu ve  stísněné kuchyňce, kde spolu dnes mlčky povečeřeli dušené maso. Páchla po smažené cibuli tak silně, až Petra napadlo, že ten pach musí dědu přežít. I po sto letech drhnutí dvanácti různými rodinami bude tenhle dům páchnout hořkostí.

Petr uslyšel, jak se děda šourá chodbou do svého pokoje, zaslechl tichou jiskru puštěné televize, která vzápětí ubrala na  hlasitosti tak, že byl rozčílený redaktor zpravodajství sotva slyšet. Teprve pak si Petr vyzul tenisky a ulehl na úzkou postel.

Šest měsíců – možná víc – tu měl žít se svým dědou, který vypadal, že každou chvíli vybuchne. „Co ho vlastně pořád tak štve?“ zeptal se Petr jednou před lety svého otce.

„Všechno. Život,“ odpověděl mu otec. „Zhoršilo se to, když umřela babička.“

Když mu pak umřela maminka, sledoval Petr svého otce s úzkostí v očích. Nejdříve bylo jen děsivé ticho. Postupně však otcova tvář ztvrdla do  neustálé hrozby zachmuření a  k  bokům mu přirostly ruce sevřené v  pěst, jako by se nemohly dočkat, až je něco vyprovokuje k ráně.

Petr se naučil nebýt tím něčím. Naučil se držet otci z cesty.

Pach zvětralé mastnoty a  cibule se doplazil nad jeho postel, prosakoval ze stěn, vzlínal ze samotné postele. Petr otevřel okno vedle lůžka.

Dubnový větřík, který zavál dovnitř, byl chladný. Pax ještě nikdy nebyl venku sám, jen v  kotci. Petr se snažil zadusit poslední obraz lišáka, který mu utkvěl v paměti. Zřejmě za autem neběžel dlouho. Ale představa zvířete, jak zmatené zastavuje na  štěrkovém kraji silnice, se jen zjitřovala.

V  Petrovi se začínal čeřit úzkostný neklid. Celý den, celou cestu sem, Petr cítil, jak se v něm svíjí. Vlastní úzkost mu vždycky připomínala hada – čekala těsně mimo dohled, připravená začít se mu plazit po zádech a syčet mu do  ucha dobře známý posměch. Nejsi tam, kde máš být. Stane se něco hrozného, protože nejsi tam, kde máš být.

Převalil se a vytáhl zpod postele plechovku od sušenek. Vylovil fotku otce s  jednou paží bezstarostně ovinutou kolem černobílého psa. Jako by ho nikdy ani nenapadlo, že by o něj mohl přijít.

Nerozluční. Neunikl mu přídech hrdosti, který při tom slově vklouzl do dědova hlasu. Samozřejmě že byl pyšný – vychoval syna, který rozuměl věrnosti a zodpovědnosti. Který věděl, že dítě a jeho zvíře by měli být nerozluční. Náhle mu jen to samotné slovo znělo jako žaloba. Jací tedy potom byli on a Pax... rozluční?

Ale vždyť nebyli. Někdy měl Petr dokonce zvláštní pocit, jako by on a Pax splývali v jedno. Poprvé se to přihodilo, když vzal Paxe prvně ven. Lišče uvidělo ptáka, napjalo vodítko a chvělo se jako zelektrizované. A Petr náhle viděl toho ptáka Paxovýma očima – ten zázračný, bleskový let, tu nedosažitelnou svobodu a rychlost. Cítil, jak se mu jeho vlastní kůže po  celém těle chvěje vzrušením, jak ho vlastní ramena pálí, jako by prahla po křídlech.

A dnes odpoledne se to stalo znovu. Když jejich auto uhánělo pryč, cítil, jako by on byl ten, koho opustili. Srdce se mu splašilo panikou.

V očích ho znovu bodly slzy a Petr si je rychle otřel vzteklým pohybem dlaní. Jeho otec řekl, že to je správná věc, kterou je třeba udělat. „Bude válka. Každý bude muset přinést oběti. Já musím sloužit – je to má povinnost. A ty musíš odejít.“

Samozřejmě že to tak trochu čekal. Rodiny dvou jeho kamarádů už se sbalily a  odjely, jakmile se začaly šířit zvěsti o  evakuaci. Co však nečekal, bylo to, co následovalo. Ta nejhorší část. „A  ta liška... no, je čas poslat ji zpátky do divočiny.“

Vtom zavyl kojot, tak blízko, až Petr leknutím nadskočil. Odpověděl mu druhý a potom i třetí. Petr se posadil a zabouchl okno, ale už bylo pozdě. Ňafání a vytí i se vším, co znamenají, už mu pronikly do hlavy.

Na  svou matku měl Petr jen dvě ošklivé vzpomínky. Měl taky plno těch pěkných a  často si je vyvolával, aby se jimi utěšil, i když se trochu bál, že by tak častým opakováním mohly vyblednout. Ale ty dvě ošklivé byly pohřbené hluboko, hluboko. Dělal vše, co bylo v jeho moci, aby tam zůstaly. Teď se však kojoti v jeho hlavě domohli pozornosti a jednu z nich vyhrabali.

Když mu bylo asi pět let, našel jednou matku, jak zdrceně stojí nad záhonem krvavě rudých tulipánů. Polovina jich stála v pozoru, druhá polovina ležela pokosená na zemi s rozmačkanými květy.

„Zničil je králík. Jejich stonky mu zřejmě připadají jako lahůdka. Ten malý ďábel.“

Toho večera pomáhal Petr svému otci nastražit past. „Neublížíme mu, že ne?“

„Tak dobře. Jen ho chytíme a pak ho odvezeme do vedlejšího města. Ať žere tulipány někomu jinému.“

Petr sám nastražil do  pasti mrkev a  potom uprosil otce, aby ho nechal spát v zahradě na stráži. Otec řekl ne, ale pomohl mu nastavit budík tak, aby se probudil jako první. Jakmile budík zazvonil, Petr se rozběhl do  matčiny ložnice, vytáhl ji za ruku ven, aby se podívali na to překvapení.

Past ležela na  boku na  dně čerstvě vyhrabané jámy, která musela mít napříč aspoň metr a půl. V pasti leželo maličké králičí mládě, mrtvé. Na  drobném tělíčku nemělo jediné zranění, ale klec byla poškrábaná a pomačkaná a zem všude kolem rozdrápaná na padrť.

„Kojoti,“ pronesl otec, který právě přišel. „Museli ho vyděsit k smrti, když se k němu snažili dostat. A nás to ani neprobudilo.“

Petrova matka otevřela klec a vyzvedla z ní neživé tělíčko. Přivinula si ho k  tváři. „Byly to jen tulipány. Pár hloupých tulipánů.“

Petr vzal z klece mrkev s ohryzaným konečkem a zahodil ji nejdál, jak dovedl. Potom mu matka položila králičí tělíčko do  sevřených dlaní a  odešla pro lopatu. Petr dětským prstíkem přejížděl jeho drobounká ouška, která se rozvíjela z  hlavičky jako dvě kapradinky, a  tlapičky, tak zázračně maličké, a hebký kožíšek na jeho krku, ještě vlhký od matčiných slz.

Když se matka vrátila, pohladila ho po  tváři hořící hanbou. „To je v pořádku. Nemohl jsi to vědět.“

Ale nebylo to v  pořádku. Ještě dlouho potom, když zavřel oči, viděl Petr kojoty. Hrabali drápy v hlíně, chňapali čelistmi. Viděl sám sebe, kde měl být: měl držet přes noc stráž v  zahradě. Znovu a  znovu viděl sám sebe, jak dělá to, co měl udělat: jak vstává ze spacího pytle, nachází kámen a vrhá ho. Viděl kojoty, jak prchají zpátky do tmy, a viděl sebe, jak otevírá past a vysvobozuje malého králíčka.

A  s  tou vzpomínkou na  něj had úzkosti udeřil s  takovou silou, až Petrovi vyrazil dech. Nebyl, kde měl být, tu noc, kdy kojoti zabili králíka, a teď taky není tam, kde má být.

Zalapal po  dechu, aby si naplnil plíce, a  posadil se rovně jako pravítko. Přetrhl fotku napůl a  znovu napůl a útržky hodil pod postel.

Opustit Paxe nebyla správná věc.

Vyskočil na nohy – už tak ztratil až moc času. Vylovil z  kufru kalhoty s  kapsami, maskovací tričko s  dlouhým rukávem, flaušovou mikinu, čisté spodní prádlo a ponožky. Všechno si nacpal do batohu kromě mikiny, kterou si uvázal kolem pasu. Do  kapsy džínsů nechal vklouznout zavírací nůž. Peněženku. Chvilku se rozhodoval mezi vysokými turistickými botami a  teniskami a rozhodl se pro boty, ale na nohy si je neobul.

Rozhlédl se po  pokoji v  naději, že narazí na  baterku nebo cokoli, co by se mohlo hodit k táboření. Pokoj patřil jeho otci, když byl ještě kluk, ale bylo patrné, že děda kromě několika knížek na polici všechno vyklidil. I plechovka od sušenek ho očividně překvapila – musel ji přehlédnout. Petr přejel prsty po hřbetech knih.

Atlas. Vytáhl ho, překvapený svým štěstím, a  listoval v něm, dokud nenarazil na mapu trasy, kterou dnes s otcem urazili. „Budeš ani ne pět set kilometrů odtud.“ Jeho otec se několikrát pokusil přemostit ticho cesty. „Až dostanu den volna, přijedu.“ Petr hned v tu chvíli věděl, že nic takového se nestane. Ve válce se dny volny nedávají.

Navíc to nebyl otec, kdo mu už teď chyběl.

A  pak spatřil něco, co si neuvědomil: silnice se plazila kolem dlouhé řady horských úbočí. Kdyby šel rovnou přes ně, místo aby sledoval silnici, mohl by ušetřit spoustu času – a taky se vyhnout riziku, že ho chytnou. Už už chtěl stránku z atlasu vytrhnout, když si uvědomil, že nemůže dědovi nechat tak jasnou stopu. Místo toho si proto mapu dlouho prohlížel a potom vrátil atlas na polici.

Necelých pět set kilometrů. Zdálo se, že zkratkou by si mohl tak třetinu ušetřit, takže zbývalo něco přes tři sta. Kdyby ušel aspoň padesát kilometrů za den, mohl by to zvládnout do týdne.

Paxe nechali na začátku příjezdové cesty, která vedla k troskám staré provazárny. Petr na té cestě trval, protože ji téměř nikdy nikdo nepoužíval – Pax neznal nebezpečí silnic – a protože všude kolem ležely lesy a pole. Vrátí se tam a za sedm dnů tam najde Paxe čekat. Zakáže si přemýšlet o tom, co všechno by se za sedm dnů mohlo přihodit ochočenému lišákovi. Ne, Pax bude čekat u  kraje silnice, přesně tam, kde ho nechali. Bude hladový, to jistě, a nejspíš i vystrašený, ale bude v pořádku. Petr si ho odvede domů. A tam spolu zůstanou. Jen ať si někdo zkusí ho odtud znovu dostat. Tohle byla správná věc.

On a Pax. Nerozluční.

Znovu se rozhlédl po  místnosti a  vzdoroval nutkání prostě běžet. Nemohl si dovolit na  nic zapomenout. Postel. Stáhl přikrývku, pomačkal prostěradlo, praštil do polštáře, aby to vypadalo, že na něm někdo spal. Z kufru vytáhl fotografii matky, kterou míval na psacím stole – tu z jejích posledních narozenin, na které držela papírového draka, co pro ni Petr vyrobil, a  usmívala se, jako by v životě nedostala krásnější dárek – a strčil si ji do batohu.

Potom vytáhl její věci, které měl doma schované ve spodní zásuvce. Její zahradnické rukavice, stále umazané od  poslední hrstky hlíny, kterou kdy zvedla; krabičku jejího oblíbeného čaje, který už dávno ztratil vůni máty; tlusté růžové proužkované podkolenky, které nosívala v  zimě. Hladil všechny ty věci, přál si, aby si je všechny mohl vzít domů, kam patřily, a nakonec si vybral tu nejmenší – zlatý náramek se smaltovaným amuletem fénixe, který nosila každý den – a  zastrčil ji do  batohu k fotografii.

Petr se  naposledy rozhlédl po  pokoji. Očima narazil na baseballový míček a rukavici, došel ke stolu a nacpal je do batohu. Nevážily přece tolik a chtěl je mít u sebe, až bude zase doma. Navíc se cítil prostě lépe, když je měl. Potom tiše otevřel dveře a vkradl se do kuchyně.

Postavil batoh na  dubový stůl a  pod slabým světlem nad sporákem si začal balit zásoby. Krabice rozinek, balíček krekrů, poloprázdná sklenice arašídového másla – Pax by kvůli arašídovému máslu vylezl z  každé skrýše. Z lednice vytáhl svazek sýrových provázků a dva pomeranče. Termosku si naplnil vodou a potom se probíral zásuvkami, až našel zápalky, které dobře zabalil do alobalu. Pod dřezem zaznamenal dva šťastné nálezy: roli lepicí pásky a  krabici silných pytlů na  odpad. Plachta by byla lepší, ale Petr si vděčně utrhl dva pytle a zavřel batoh.

Nakonec vytrhl list papíru z bloku vedle telefonu a začal na  něj psát vzkaz: MILÝ DĚDO. Minutu se na  ta slova díval, jako by byla psaná cizím jazykem, potom vzkaz zmuchlal a  začal psát nový. ŠEL JSEM BRZY.

CHCI VE ŠKOLE DOBŘE ZAČÍT. UVIDÍME SE

VEČER. I na tento lístek chvíli mlčky civěl a přemýšlel, jestli působí stejně provinile, jak se cítil on. Nakonec připojil: DÍKY ZA  VŠECHNO – PETR, položil vzkaz pod slánku a vyklouzl z domu.

Na  cihlovém chodníčku si natáhl mikinu a  dřepnul

si k  rozvázaným tkaničkám. Potom vstal a  dal si batoh na ramena. Dopřál si chvilku na rozhlédnutí. Dům za  jeho zády vypadal menší, než když přijel, jako by se už teď vzdaloval do minulosti. Naproti přes ulici se přes obzor hnaly mraky. Pak se mezi nimi vynořil půlměsíc a posvítil mu na cestu.

P

ax měl hlad a  byla mu zima, ale co ho probudilo

doopravdy, byl pocit, že se potřebuje ukrýt. Zamrkal

a  vmáčkl se dál dozadu. Co měl za  uklidňující mřížoví kotce, se s křehkým lámáním poddalo. Otočil se a spatřil jen houštinu suchých stonků klejichy, kam si před pár hodinami zalezl.

Zaštěkal na Petra a vtom si to uvědomil: jeho chlapec je pryč.

Pax nebyl zvyklý být sám. Narodil se do  vrhu čtyř kroutících se mláďat. Jejich otec zmizel dříve, než liščata

3


33

poznala jeho vůni, a  brzy nato se jednou ráno nevrátila domů ani jejich matka. Jeho bratři a sestra jeden po druhém umírali, až jediný tlukot srdce v chladné noře patřil jemu, a potom ho vytáhl jeho chlapec, Petr.

Od té doby, kdykoli byl jeho chlapec pryč, Pax rázoval po kotci sem a tam, dokud se Petr nevrátil. A v noci vždycky kňučel, aby ho pustili dovnitř, kde by mohl naslouchat dechu svého člověka.

Pax svého chlapce miloval, ale víc než to, cítil se za něj, za  jeho ochranu odpovědný. Když tuto svou úlohu nemohl plnit, trpěl.

Pax si oklepal z hřbetu noční déšť, a aniž by si aspoň protáhl ztuhlé svaly, zamířil k  silnici hledat vůni svého chlapce.

Nemohl ji však najít – větry noci smetly ze země všechny stopy. Mezi stovkami vůní, jež povstávaly ve  vánku časného rána, však nalezl něco, co mu jeho chlapce připomínalo: žaludy. Petr jich často zvedal plné dlaně, sypal je Paxovi na záda a smál se tomu, jak je ze sebe otřepává a  jak je louská, aby se dostal k  jádrům. Dobře známá vůně mu teď připadala jako příslib, a  tak se rozběhl za ní.

Žaludy byly roztroušené kolem paty dubu rozčísnutého bleskem jen několik plných skoků na sever od místa, kde svého chlapce viděl naposled. Pár jich rozlouskl, ale uvnitř našel jen svraštělá, plesnivá jadérka. Pak se posadil na  padlý kmen, uši nastražené na  jakýkoli zvuk ze silnice.

Při čekání si Pax olízal srst dočista a dosucha, čerpaje útěchu z přetrvávající Petrovy vůně, kterou v ní nacházel. Potom obrátil pozornost k  předním tlapkám a  začal si pečlivě čistit mnoho drobných ranek v jejich polštářcích.

Kdykoli cítil úzkost, hrabal Pax tlapkami na podlaze kotce. O  drsný beton pod hlínou si vždycky rozedřel polštářky do  krve, ale nedokázal to nutkání ovládnout. V uplynulém týdnu hrabal téměř denně.

Když byly tlapky čisté, svinul si je pod hrudník a čekal. Ranní vzduch pulzoval zvuky jara. Tu dlouhou noc předtím Paxe vyplašily. Temnota se jen chvěla šelestem nočních stvoření, a i zvuky samotných stromů – rozvinování lístků, míza kolující mladým dřevem, nepatrný praskot rostoucí kůry – ho znovu a znovu lekal, když čekal, až se Petr vrátí. Nakonec, když se nebe začalo štěpit rozbřeskem, upadl do rozechvělého spánku.

Nyní ho však tytéž zvuky volaly. Stokrát se jeho citlivé uši vztyčily a  už už málem vyskočil, aby je vyrazil prozkoumat. Ale pokaždé si vzpomněl na svého chlapce a zase se ovládl. Lidé mají dobrou paměť, a tak se na tohle místo vrátí. Spoléhají však pouze na  zrak – protože všechny ostatní smysly mají tak slabé – takže když přijdou zpátky a  neuvidí ho, mohli by zase odejít. Pax zůstane u  silnice a  odolá všem pokušením, včetně naléhavého nutkání vyrazit na  jih, do  směru, který by ho, jak mu napovídal instinkt, dovedl zpátky domů. Zůstane na tomto místě, dokud se pro něj jeho chlapec nevrátí.

Nad ním křižoval nebe v teplých vzdušných proudech sup. Líný lovec se rozhlížel po nehybném obrysu mršiny. Když spatřil rudosrstou podobu lišky, nehybnou, ale bez pachu rozkladu, zakroužil níž, aby ji prozkoumal.

Pax při chladném třepotu stínu ve tvaru V pocítil instinktivní neklid. Seskočil z kmene a začal hrabat v hlíně pod ním.

Země odpověděla vzdáleným hřmotem, jako když se chvěje srdce. Pax se natáhl, zpozorněl, na  nebezpečí z  výšky zapomenul. Když viděl svého chlapce naposledy, zněly touto silnicí právě takové vibrace. Rozběhl se po štěrkové krajnici přesně na to místo, kde ho jeho lidé opustili.

Vibrace přerostly v  burácení. Pax se natáhl v  bocích, aby byl vidět. Ale tohle nebylo auto jeho chlapce. Vůbec to nebylo auto. Když se to objevilo, připadalo to lišákovi tak velké jako dům, ve kterém jeho lidé bydleli.

Kamion měl zelenou barvu. Ne bujnou zelenou okolních stromů, ale mdlou olivově zelenou barvu, jakou nosívá smrt, když se o  stromy přihlásí. Stejnou mdlou olivově zelenou jako vojáček, kterého lišák hledal v klejichovém porostu. Páchl naftou a stejným pachem ohořelého kovu, který šel z nového oblečení chlapcova otce. V oblaku prachu a odletujících kamínků se kamion prohnal kolem, a za ním další a další a další.

Pax se rozběhl pryč od silnice. Sup se vznesl výš a jediným máchnutím křídel zmizel.

Ž

e nenašel a nesebral dědovu baterku – to byla na té

hle cestě jeho první chyba. Měsíc svítil Petrovi na cestu snad dvě hodiny, než utonul v hustých mračnech. Klopýtal tmou ještě další hodinu, než to vzdal. Rozřízl boky jednoho odpadkového pytle, aby vznikla dlouhá podložka, druhý nařízl tak, aby si ho nasadil jako pončo na ochranu před chladnou mlhou, a spal vedle vodní propusti, baseballovou rukavici místo polštáře. „Spal“ bylo vlastně hrubé přehánění, a když ho do očních víček bodly

4


38

první nízké sluneční paprsky, probudil se z toho mělkého dřímotu, na nějž se zmohl, celý prochladlý a provlhlý.

Jeho první myšlenky patřily Paxovi – kde asi je dnes ráno? Taky je mokrý a  je mu zima? Má strach? „Já už jdu,“ řekl nahlas, když ukládal stočené odpadkové pytle zpátky do batohu. „Vydrž.“

Snědl pár provázků sýra a  několik krekrů, dlouze se napil vody, zavázal si tkaničky a vylezl nahoru na silnici.

Byl ztuhlý a rozbolavělý, ale aspoň že jeho úzkost povolila své sevření. Nejspíš neurazil víc než dvanáct třináct kilometrů, ale měl před sebou ještě celý den, než se děda vrátí domů z práce a začne mít vůbec podezření, že Petr zmizel.

Podle mapy v  atlasu musel Petr ujít aspoň dalších třicet kilometrů, než narazí na  hlavní silnici. Potom už může zahnout na západ a pokračovat zkratkou, kdekoli bude cesta vypadat schůdně. Dnes v  noci už bude spát hluboko v  lesích, daleko od  civilizace, a  nejriskantnější část cesty bude mít za sebou.

Přál si, aby byl dával včera v autě s otcem větší pozor – chyba číslo dvě – ale vybavoval si pouze jedno ospalé městečko hned za  výjezdem z  hlavní silnice, a  pak už jen lány lesnaté krajiny přerušované jen tu a tam nějakou farmou.

Petr šel pět hodin v  kuse. Na  patách se mu udělaly puchýře a ramena ho bolela od batohu. Ale každý krok ho posouval blíž k Paxovi a k domovu, který neměl nikdy opustit, a cítil se plný naděje. Až do časného odpoledne, kdy narazil na hlouček budov obklopujících malé náměstí.

Okamžitě měl pocit, že každý, koho míjí, si ho podezřívavě prohlíží a uvažuje, proč není ve škole, které si všiml o chvíli dřív. Když nějaká ženská s batoletem zastavila a nepokrytě na něj civěla, Petr předstíral, že zkoumá výlohu blízkého železářství.

V  jejím skle spatřil svůj odraz, a  zbytky jeho nadějného rozpoložení se rozplynuly. Ve vlasech měl zapletené listí, mikinu ušpiněnou od bláta, nos zčervenalý čímsi, co se do večera slibovalo proměnit v obličej kompletně spálený od sluníčka. Dítě ve výloze vypadalo jako uprchlík – uprchlík, který se na útěk moc dobře nepřipravil.

Ucítil, že se ženská dala do pohybu, ale než stihl odejít, zalil mu ramena mohutný stín.

„Potřebujete něco, mladý muži?“

Petr vzhlédl. Ve dveřích krámu postával muž v modré bundě zdobené jeho logem a  kouřil. Paže měl zkřížené nad ochablým břichem a  šedivé vlasy měl prořídlé, ale něco na způsobu, jak na něj shlížel přes dlouhý nos, připomínalo Petrovi jestřába, kterého jednou viděl číhat na kořist v cedrové koruně. Pokynul k výloze.

Petr se podíval zpátky – balíčky semen a zahradnické nářadí. „Ehm, ne, jen jsem... máte baterky?“

Muž potáhl z cigarety a naklonil hlavu ke straně a Petrovi to znovu připomnělo jestřába. Nakonec přikývl. „Regál sedm. Vy dneska nemáte školu?“

„Mám pauzu na oběd. Musím si pospíšit.“

Muž zašlápl cigaretu, vešel za ním dovnitř, bedlivě sledoval, jak si Petr bere nejlevnější svítilnu a balíček baterií, a stál nad ním jako stín, když si svítilnu zkoušel.

Venku Petr konečně vypustil dech, který nevědomky zadržoval. Nacpal si všechno do batohu a zamířil zpátky na křižovatku.

„Hej, chlapče.“

Petr strnul.

Muž za ním vyšel ven a ukazoval palcem přes rameno: „Škola je tamhle.“

Petr mu zamával a usmál se, aby vypadal jen roztržitě, a  změnil směr. Na  rohu se odvážil ohlédnout přes rameno. Muž ho stále sledoval.

Petr se rozběhl. Na zátylku ho začaly studit nenadálé čůrky potu. Nezastavil se, dokud nedoběhl ke školní budově, a potom rychle zatočil na parkoviště.

Chtěl se jen na  pár minut schovat – třeba se skrčit mezi dva pickupy – a  rozmyslet si únikovou cestu. Ale za  parkovištěm a  pomocnými budovami uviděl něco mnohem lákavějšího.

Baseballový diamant zapuštěný do  limetkově zelené jarní trávy. A v něm, na úrovni třetí mety, otočenou zády ke škole, prázdnou střídačku.

Petr stál na vrcholku svahu shlížejícího na baseballové hřiště. Smlouval se sebou jen pár okamžiků. Rád by byl v pohybu, nahnal čas, samozřejmě. Ale co když ten chlap zavolal policii? Vyrazit teď na  silnici by bylo riskantní. Každou chvíli odpočinku může snadno dohnat přes noc, protože teď už má baterku. A  najednou byl unavený – unavený jako pes.

Ale hlavně to hřiště vypadalo tak lákavě, jako by ho zvalo k sobě. Na baseballovém hřišti se Petr cítil vždycky dobře. A  možná to bylo znamení – nikdy si nemyslel, že věří na znamení, ale po těch kojotech včera v noci už si tím nebyl tak jistý. Petr si přitáhl popruhy od batohu a rozběhl se dolů z kopce.

Na  střídačce ho jako vřelé objetí obklopila důvěrně známá směs pachů kůže, potu a  zvětralých žvýkaček. Petr se honem převlékl do náhradního oblečení a vetřel si do vlasů hrstku cihlově červené hlíny hřiště – až bude odcházet, rozhodně nebude odpovídat žádnému popisu, který snad policie může mít. Naplnil si termosku z vodní fontánky, celou ji vypil a naplnil ji znovu. Když se choulil pod lavičku, usmál se. Uvědomil si, že kdyby si chtěl odpočinout Pax, vybral by si totéž místo – chráněné, ale s dobrým rozhledem.

Hodinku, ne víc, a potom oběhne školu a vydá se zase na cestu. Dost času na to, aby policie ztratila zájem, pokud ji někdo zavolal. Dal na zem baseballovou rukavici a položil si na ni hlavu. „Jen hodinku,“ zamumlal si. „To nestihnu ani zavřít oči.“

T

ohle je moje území.

Pax se tak polekal, že se málem svalil z  dubového kmene, na  kterém dřímal. Celý den tu seděl na  stráži a  neviděl nic většího než luční kobylku, a  najednou se před ním zjevila liška oslnivého kožichu. Jinou lišku ještě nikdy v životě neviděl, ale poznal ji: mladší a menší a samice, ale je to liška. Instinkt mu napověděl i to, že podle vzpřímeného držení uší a  ocasu od  něj liška očekává podřízenost.

5


44

Tady lovím já.

Pax pocítil touhu utéct zpátky do provizorního hnízda a  zavrtat se mezi zbývající stonky, jako by se vracel do  svého kotce, ale odolal jí – co když se jeho chlapec vrátí a on tam nebude? Sklopil uši, aby dal najevo, že nepředstavuje hrozbu, ale že nemá v úmyslu odejít.

Liška ho obcházela a Pax nasával její vůni – známou jako jeho vlastní, a  současně tak cizokrajnou. Zavětřila na něm pach člověka a naježila se z něj nedůvěrou.

Pax se narodil s týmž instinktem, ale ani vrozená nedůvěra se nemůže rovnat trvalé a  nezměrné laskavosti, zvlášť u těch, kdo jsou na světě noví. Paxovi bylo pouhých šestnáct dní, když ho Petr zachránil – uzlíček uhlově černé srsti bez otce a  bez matky, s  taktak otevřenýma očima – a netrvalo dlouho, než začal tomu klidnému štíhlému chlapci, jenž ho odvedl domů, bezvýhradně důvěřovat.

Liška přistrčila špičatý čumák, aby ho očichala zblízka, a znovu se naježila.

Ten pach patří mému chlapci. Vidělas ho? Pax jí sdělil nejdůležitější rysy svého člověka – kulaté, holé uši; tyčící se zadní nohy, tak prapodivně dlouhé, že když se chlapec rozběhl, Petr měl vždycky strach, že se překotí; černá ka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.