načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pavoučí síť - David Enrich

Pavoučí síť

Elektronická kniha: Pavoučí síť
Autor:

- Divoký příběh o matematickém géniovi, gangu zákeřných bankéřů a jednom z největších finančních podvodů v historii. - V roce 2006 si několik bankéřů a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2%hodnoceni - 39.2% 30%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 431
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The spider network ... přeložila Radka Klimičková
Skupina třídění: Trestní právo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7465-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Divoký příběh o matematickém géniovi, gangu zákeřných bankéřů a jednom z největších finančních podvodů v historii.

V roce 2006 si několik bankéřů a obchodníků z největších světových finančních institucí překvapeně uvědomilo jednu věc: LIBOR — Londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbu, podle níž si banky navzájem půjčují — každý den sestavuje malá skupinka snadno zmanipulovatelných úředníků. Pokud by se obchodníkům povedlo postrčit sazbu směrem výhodným pro jejich vlastní obchodní portfolia, mohli by na tom vydělat balík. A tak se Tom Hayes, podivínský matematický génius a hvězdný obchodník, stal hlavní postavou skupiny výstředních byznysmenů a finančníků ochotných překročit kvůli penězům jakoukoli hranici.

----

Kniha má od začátku svižné tempo thrilleru Johna le Carrého — a až do konce nezvolní.
-  The New York Times  

Enrich v této mistrovské knize ukazuje, jak jedovatá směs chamtivosti, arogance a touhy po moci vedla k podvodu nevídaných rozměrů.
- Kurt Eichenwald, držitel Pulitzerovy ceny

Pokud chcete pochopit, jak velké banky a akcioví obchodníci skutečně operují, bez této knihy se neobejdete.
- Marcus Brauchli, editor  The Wall Street Journal

(divoký příběh o matematickém géniovi, gangu zákeřných bankéřů a jednom z největších finančních podvodů v historii)
Další popis

Divoký příběh o matematickém géniovi, zákeřném gangu bankéřů a jednom z největších finančních podrazů v historii. Oceňovaný novinář z deníku The Wall Street Journal odhaluje bizarní příběh matematického génia Toma Hayese, hrstky jeho nechutných kompliců, korupcí prolezlého bankovního systému a jednoho z největších finančních skandálů historie. V roce 2006 si podivná skupinka bankéřů a obchodníků z největších světových institucí s překvapením uvědomila jistou věc: LIBOR — londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbu, podle níž si banky navzájem půjčují — každý den sestavuje malá skupinka lehko zmanipulovatelných úředníků. Pokud by se povedlo sazbu nelegálně pošťouchnout, aby to bylo výhodné pro jejich obchodní portfolia, mohli by na tom vydělat balík. Tom Hayes, nadaný, ale problémový matematický génius, se najednou stal ústředním bodem prapodivné skupiny výstředních byznysmenů a finančníků ochotných překročit kvůli penězům jakoukoliv hranici.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Enrich - další tituly autora:
Pavoučí síť Pavoučí síť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Enrich

Pavoučí síť

Divoký příběh

o matematickém géniovi,

gangu zákeřných bankéřů

a jednom z největších

fi nančních podvodů

v historii

host

Obsah

Hlavní postavy

Prolog

Část I

Podvod

Korunovace

v televizi

Zrcadlová síň

Lidé na úrovni

Vrcholný výkon

Šťastný turniket

Pochlebníci

Vlastní jméno v tisku

Jachta v Monaku

Část II

Vzestup

Co je to klika?

Entre nous

Bohové moře

V místnosti

s vlajkami

Plácnutí přes ruku

Část III

Druhý podvod

Je to on



pavoučí síť

Divoký příběh o matematickém géniovi,

gangu zákeřných bankéřů a jednom

z největších finančních podvodů v historii

David Enrich



Pavoučí síť

Divoký příběh

o matematickém géniovi,

gangu zákeřných bankéřů

a jednom z největších

fi nančních podvodů

v historii

David Enrich

Brno 2018


The Spider Network © 2017 by David Enrich

Published by arrangement with Custom House,

an imprint of HarperCollins Publishers.

All rights reserved.

Translation © Radka Klimičková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-566-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-567-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-568-9 (Formát MobiPocket)


Kirsten, Henrymu a Jasperovi



9

Obsah

Hlavní postavy 11

Prolog 17

Část I Podvod

Kapitola 1 Korunovace v televizi 27 Kapitola 2 Zrcadlová síň 40 Kapitola 3 Lidé na úrovni 51 Kapitola 4 Vrcholný výkon 73 Kapitola 5 Šťastný turniket 87 Kapitola 6 Pochlebníci 105 Kapitola 7 Vlastní jméno v tisku 130 Kapitola 8 Jachta v Monaku 146

Část II Vzestup

Kapitola 9 Co je to klika? 167 Kapitola 10 Entre nous 190 Kapitola 11 Bohové moře 202 Kapitola 12 V místnosti s vlajkami 218 Kapitola 13 Plácnutí přes ruku 243

Část III Druhý podvod

Kapitola 14 Je to on 275 Kapitola 15 Pavouci 299 Kapitola 16 Podvodník prvního řádu 317 Kapitola 17 Jednotkové náklady na steak 342 Kapitola 18 Šarády 363

10

Část IV Vítězství

Kapitola 19 V arše 383

Poznámka ke zdrojům 397

Poděkování 401

Poznámky 405

Rejstřík 415

11

Hlavní postavy

Rodina

Tom Hayes: hvězdný obchodník v různých bankách

Nick: Hayesův otec

Sandy: Hayesova matka

Robin: Hayesův mladší bratr

Peter a Ben O’Learyovi: Hayesovi nevlastní bratři

Sarah Tigheová: právnička, která se za Hayese nakonec provdá

Obchodníci a bankéři

Royal Bank of Scotland (RBS)

Brent Davies: Hayesův učitel, později makléř v ICAP

Paul White: navrhovatel LIBORu

Neil Danziger: obchodník milující večírky

Sarah Ainsworthová: obchodnice; Hayesova přítelkyně; později

obchodnice v Crédit Agricole

UBS

Mike Pieri: obchodník a manažer, který najal Hayese v Tokiu

Mirhat Alykulov: junior obchodník přezdívaný Derka Derka

Roger Darin: obchodník a navrhovatel LIBORu, který se stane

Hayesovou nemesis

Yvan Ducrot: manažer, Darinův nadřízený

Naomichi Tamura: obchodník a manažer

Sascha Prinz: obchodník milující riziko a člen správní rady

Carsten Kengeter: jeden z vedoucích oddělení investičního

bankovnictví

12

Alex Wilmot-Sitwell: jeden z vedoucích oddělení investičního

bankovnictví

Panagiotis Koutsogiannis: obchodník přezdívaný Pete the Greek

(Řek Péťa)

Holger Seger: manažer

Andrew Smith: obchodník a navrhovatel LIBORu

Citigroup

Chris Cecere: obchodník, Hayesův šéf

Brian Mccappin: výkonný ředitel japonské investiční banky, který

miluje karaoke

Hayato Hoshino: obchodník v Londýně, jehož úkolem je pomáhat

Hayesovi

Andrew Morton: senior manažer investičního bankovnictví

Andrew Thursfield: navrhovatel LIBORu a manažer v Londýně

Laurence Porter: navrhovatel LIBORu, Thursfieldův podřízený

Burak Celtik: navrhovatel LIBORu, Porterův podřízený

Deutsche Bank

Guillaume Adolph: obchodník přezdívaný Gollum (Glum)

David Nicholls: obchodní manažer

Mark Lewis: vysoký úředník, který s Hayesem probírá potenciální

zaměstnání

Další banky

Alexis Stenfors: obchodník; eso v Bank of America Merrill Lynch

Paul Robson: obchodník v Rabobank a navrhovatel LIBORu

přezdívaný Pooks (Suchar)

Stuart Wiley: obchodník v J. P. Morgan

Luke Madden: obchodník v HSBC

Miles Storey: úředník pro LIBOR v Barclays

Paul Ellis: obchodník v Credit Suisse

13

Makléři

ICAP

Darrell Read: makléř známý svým univerzitním diplomem a velkým

nosem

Colin Goodman: makléř, který posílá vlivné „zběžné přehledy

LIBORu“

Danny Wilkinson: červenolící makléř a manažer

Frits Vogels: manažer v Londýně

Michael Spencer: zakladatel a výkonný ředitel

David Casterton: Spencerova pravá ruka, přezdívaný Clumpy

(Chomáč)

Anthony Hayes: makléř v tokijské pobočce přezdívaný Abbo

RP Martin

Terry Farr: pohodový makléř, který mívá často havárie na motorce

Jim Gilmour: makléř, kterého opustilo štěstí

Lee Aaron: makléř přezdívaný Village (Obec)

Cliff King: manažer těchto tří makléřů

David Caplin: výkonný ředitel přezdívaný Mustard (Hořčice)

Tullett Prebon

Noel Cryan: makléř, amatérský boxer

Mark Jones: makléř, lev salonů

Nigel Delmar: makléř, Hayesův nejlepší přítel v Tokiu

Danny Brand: makléř v Hongkongu

Angus Wink: senior manažer

Úřady

Bank of England

Mervyn King: guvernér

Chris Salmon: senior úředník

14

Britská bankovní asociace (British Bankers’ Association, BBA)

Angela Knightová: výkonná ředitelka

John Ewan: úředník, který má na starost TIBOR

Americká Komise pro obchodování s komoditními futures

(U. S. Commodity Futures Trading Commision, CFTC)

Gary Gensler: předseda

David Meister: vedoucí odboru kontroly

Stephen Obie: úředník odboru kontroly

Vincent McGonagle: úředník odboru kontroly

Gretchen Loweová: McGonagleho zástupkyně

Americké ministerstvo spravedlnosti

Denis McInerney: vedoucí odboru hospodářské kriminality

Robertson Park: právník odboru hospodářské kriminality

William Stellmach: právník odboru hospodářské kriminality

Scott Hammond: právník antimonopolního oddělení

Britský Úřad pro finanční služby

(U. K. Financial Services Authority, FSA)

Margaret Coleová: vedoucí odboru kontroly

Patrick Meaney: vyšetřovatel

Britský Úřad pro vyšetřování závažných podvodů

(U. K. Serious Fraud Office, SFO)

David Green: ředitel

Matt Ball: vyšetřovatel

Právníci

Lydia Jonsonová: Hayesova právnička z Fulcrum Chambers

Ivan Pearce: Hayesův právník z Fulcrum Chambers

Steven Tyrrell: Hayesův americký právník (dříve pracoval na

ministerstvu spravedlnosti)

15

George Carter-Stephenson: Hayesův právní zástupce před soudním

procesem

Neil Hawes: Hayesův právní zástupce v průběhu soudního procesu

Mukul Chawla: právník zastupující SFO

Jeremy Cooke: soudce předsedající u Hayesova procesu

Gregory Mocek: právník Barclays (dříve pracoval u CFTC)

Gary Spratling: právník UBS (dříve pracoval na ministerstvu

spravedlnosti)

Prolog

Malé lyžařské středisko vklíněné mezi horami za městem Karuizawa

je oblíbenou destinací pro jednodenní výlety japonských rodin. Onu

sobotu tu přes den bylo rušno a večer převážně klid. Měsíc se scho

vával za mraky.

Před jedním barem s rozzářenými okny zastavil soukromý auto

bus. Venku lehce sněžilo. Do poklidného večera se vypotácely desítky

neurvalých bankéřů, někteří z nich třímali v rukou vysoké plechovky s japonským pivem Asahi a Kirin. Většina z nich byla opilá. Brzy

malý bar celý zabrali.

Byli to zaměstnanci americké banky Citigroup, jedné z největších

na světě a jedné s největšími potížemi. Před rokem, na začátku roku

2009, napumpovali američtí daňoví poplatníci do Citigroup ohromu

jících čtyřicet pět miliard dolarů, aby kolabujícímu kolosu pomohli z nesnází. Nyní příjemce této transfuze hostil desítky zaměstnanců

své investiční banky na víkendové dovolené. Bankéři byli ubytováni

poblíž baru ve velkém luxusním hotelu, každý v jednom pokoji za

řízeném v typicky japonském strohém stylu.

Oslavy však tak spartánské nebyly. Cílem bylo utužit vzájemné

vztahy, což se velice dobře dařilo. Večírek začal na stopadesátikilo

metrové cestě šinkansenem z  Tokia. Po dni stráveném na sjezdovkách odvezla Citigroup bankéře na bowling, kde pili, hráli a zase pili.

Autobus poté vysadil cestující v baru, načež odjel a nechal výletníky,

ať se o sebe postarají sami.


18

Jedním z vůdců skupiny byl šlachovitý kudrnatý Američan Chris

Cecere (čti Čekerej). Z jeho chování byste to nepoznali, ale patřil

k jedněm z nej chytřejších lidí na drsných tokijských finančních

trzích. Cecere, veterán z Lehman Brothers, wallstreetské firmy od

souzené k záhubě, který si na jazykovou kulturu příliš nepotrpěl

a mluvil sprostě, pracoval v Japonsku jen asi rok, ale rychle sestavil

tým hvězdných obchodníků. Měl za úkol dotlačit už tak riskující

Citigroup dál k novým hranicím finančnictví.

Ale to nebylo jediné, o co se Cecere snažil. Tu zasněženou noc

proléval jedním panákem za druhým hrdlo svého podřízeného, roz

cuchaného třicetiletého Brita jménem Tom Hayes. Štíhlý, metr osm

desát vysoký Hayes byl geniální matematik a jeden z nejproduktiv

nějších agresivních obchodníků v Tokiu, ne-li na světě. Podobně

jako Cecere ani on na to nevypadal. Obleky na zakázku a drahé boty

byste v  jeho skříni nenašli. Na ramenou míval poprašek lupů. Byl

daleko spokojenější se sklenkou pomerančového džusu nebo hrn

kem horké čokolády než s pintou piva, což mu vyneslo přezdívku

Tommy Čokoláda.

Hayes se na společenských akcích cítil nepříjemně, dokonce

i trapně — a to včetně této. Než odjel na lyžařský víkend, stěžoval si

snoubence, že se mu jet nechce. Řekla mu, že nemá na výběr. Hayesův

život se točil kolem práce a Citigroup byla jeho nová rodina. Hayes

tady začal pracovat teprve před několika měsíci a bylo důležité, aby

na své kolegy udělal dobrý dojem. V tomto ohledu to zatím vypa

dalo slibně. Noví šéfové Toma zahrnovali chválou a představovali

ho po celosvětové organizaci Citigroup jako svou nejnovější trofej

a přínos. Jen několik hodin předtím, než se bankéři objevili v baru,

popsal Brian Mccappin, jeden z vrcholných představitelů Citi group,

Hayese jako „hvězdu“, která zajišťuje budoucnost ohromného pod

nikání firmy v Tokiu. Mccappin prohlásil, že jejich oddělení změní

přístup k obchodování, aby využilo talentu nového zaměstnance.

Hayes byl skutečně placen jako hvězda. Léta měl pocit, že ho bý

valý zaměstnavatel, švýcarská banka UBS, okrádá. Když se přidal

k Citigroup, strčil si do kapsy zhruba tři miliony dolarů v hotovosti

jako nástupní prémii.


19

Mccappin, výkonný ředitel investiční banky Citigroup v Japon -

sku, se toho večera do baru dostavil také, spolu s Hayesem a Cecerem.

Pocházel z drsného anglického Birminghamu, byl vysoký a měl

buclatý obličej s  ďolíčky. Ve třinácti letech to byl talentovaný zpěvák a spolu s kamarádem založili kapelu s názvem Deadline, kte

rá tu a tam hrála v hospodě, kam chodili dělníci z blízké továrny

Rolls-Royce, včetně Mccappinova otce. Když se Deadline rozpadla,

někteří z jejích členů se hudbě věnovali dál a o několik let později vytvořili kapelu Ocean Colour Scene, která se na krátkou dobu pro

slavila, protože jela na turné s Oasis. Mccappin se v té době začal vě

novat jiným věcem, to mu však nebránilo, aby příležitostně netvrdil, že byl zakládajícím členem nesrovnatelně známější kapely.

V době, kdy Hayes nastoupil k Citigroup, ukájel Mccappin po

tlačené hudební ambice prostřednictvím karaoke barů, kam čas

to a  nadšeně chodil. Když Mccappin ten večer zpíval na celé kolo,

Hayes neochotně přijímal panák za panákem od Cecereho. Dělalo

mu potíže sladký bylinný likér polknout a bojoval se stále silněj

ším dávicím reflexem. Přesto pokračoval v pití, neochotný nebo ne

schopný odolat Cecereho klukovskému nátlaku. Hayes svého šéfa

nechtěl zklamat. Předchozí část dne byla jednodušší: Hayes byl vý

borný lyžař, který na černé sjezdovce riskoval stejně ochotně jako na

rušném obchodnickém podlaží, a hluboký prachový sníh střediska

Karuizawa si užíval. Teď mu ale začaly po obličeji stékat pramínky potu. Místnost se s ním točila. Hayes doklopýtal na záchod a zvracel.

Pak se vrátil na večírek.

O tři roky později, v lednu 2013, jsem seděl na pohovce ve svém

stísněném bytě v londýnské čtvrti Clerkenwell. Před několika stale

tími se na tomto místě shromažďovali rytíři vyrážející na křížovou výpravu do Svaté země. Jako úlitba historii byla úzká ulička, kterou jsme se ženou sdíleli s belgickou pivnicí, pojmenována Jerusalem passage. Okolí osídlila moderní designová studia, suši bary a galerie.

Bylo něco po osmé hodině večer, když mi na iPhonu zabzučela

textová zpráva z neznámého čísla. „Setkáme se zítra, ale musím si


20

být jistý, že vám mohu věřit,“ psalo se v ní. „Tohle jde vysoko nade

mě a hodně toho, co vím, netuší ani DOJ [Department of Justice]

1

.“

Zpráva byla od vyděšeného a naprosto střízlivého Toma Hayese.

Necelé dva měsíce předtím, než mě Hayes kontaktoval, stál americký

generální prokurátor za řečnickým pultíkem ve Washingtonu, D. C.

Oznámil, že Hayes byl obviněn z trestného činu podvodu, a označil

ho za chamtivého, podvodného obchodníka, který obral nesčetné

oběti za účelem vlastního obohacení. On je, prohlásil nejmocnější

policista světa, mozkem rozsáhlého multimiliardového podvodu.

Ve všech časových pásmech a na všech kontinentech se bankéři,

makléři a obchodníci snažili ovlivnit úrokové sazby, které sloužily nejen jako základ pro půjčky v hodnotě bilionů dolarů, ale také jako základní obratel finančního systému. Všechno se zredukovalo

na záležitost nazvanou LIBOR. Akronym pro Londýnskou mezibankovní nabídkovou sazbu (London interbank offered rate) je známý jako jedno z nejdůležitějších čísel na světě. Finanční nástroje všech zemí — jejich objem je tak obrovský, sahá do desítek bilionů dola

rů, že je těžké ho kvantifikovat — závisejí na drobných pohybech

LIBORu. Ve Spojených státech jsou úrokové sazby většiny hypoték

s variabilní úrokovou sazbou založeny na LIBORu. Stejně tak mno

ho půjček na auta, studentských půjček, půjček na kreditních kar

tách a tak dále — téměř všechno, co nemá pevnou úrokovou saz

bu. Objemy, které velké společnosti platí za multimiliardové půjčky, jsou často určovány LIBORem. Na tuto všudypřítomnou sazbu jsou

napojeny biliony dolarů exoticky znějících instrumentů zvaných

deriváty, které mají schopnost dotknout se prakticky všech: penzij

ních fondů, univerzitních dotací, rozpočtů velkých i menších měst.

Používají je všechny malé podniky i obří společnosti, aby se chrá

nily proti výkyvům úrokových sazeb. Pokud jste tuto knihu zapla

tili kreditní kartou, je možné, že jste i do této akce zapojili LIBOR.

S LIBORem to souvisí také v případě, že jste do knihkupectví přijeli

1 Americké ministerstvo spravedlnosti, pozn. překl.


21

autem, které jste dosud nesplatili, máte hypotéku či studentskou

půjčku, vaše město si půjčilo peníze na vydláždění chodníků nebo

pracujete pro společnost, která vydává dluhové cenné papíry. Takže

jestli bylo s LIBORem něco v nepořádku, mělo to potenciál zasáh

nout mnoho obětí. A jak se ukázalo, s LIBORem něco v nepořádku

skutečně bylo — a sice všechno.

Nebyl to Hayes, kdo přišel s nápadem manipulovat s LIBORem,

aby mu vzrostly zisky. V průběhu své kariéry však Hayes tuto praxi dovedl do nových, fantastických výšin a zapomněl se zajímat o fakt,

že se podílí na neetické aktivitě se skutečným potenciálem poškodit nic netušící oběti — nebo se o to zajímat nechtěl. To na začátku

pomohlo vystřelit podivínského obchodníka do vyšších vrstev nejvýdělečnějšího odvětví na světě. V době, kdy jsem se s ním potkal, ho

jeho chování na trhu dostalo do hledáčku regulátorů a prokurátorů

na třech kontinentech, kteří toužili najít někoho, koho by mohli při

vést k odpovědnosti za masovou zkázu, již v nedávné době utrpělo

bankovní odvětví západních ekonomik.

Strávil jsem téměř desetiletí psaním o bankách a jejich neštěs

tích pro The Wall Street Journal a další periodika. Ale tato nešťastná

příhoda byla jediná svého druhu. Na povrchu to nebyl nejvýraznější skandál — což je důvod, proč ho šlo tak snadno zarazit. Spiklenci

podváděli na samém okraji oboru s něčím, čemu věnovalo pozor

nost jen málo lidí. Ale sázky byly tak vysoké, že i klamání v malém

rozsahu mělo potenciál generovat tučné zisky — se srovnatelnými

ztrátami, které ovlivnily často nevzdělané oběti.

Ale hon na Hayese a jeho spiklence  — skupinu, kterou jeden

účastník tohoto honu označil jako „pavoučí síť“ — a snaha dostat je

za mříže odhalily mnohem více než jen intriky, jež měly manipulovat se základy moderního bankovnictví. Začal jsem se na celou ságu dí

vat jako na něco, co je zakořeněno v rozbitém korupčním finančním systému i v minimalistické regulatorní infrastruktuře, která teoretic

ky měla na oblast dohlížet, ale dělala, že nic nevidí. Hayesův morální

kompas byl určitě pokřivený — částečně možná kvůli mírné formě autismu, který mu byl nakonec diagnostikován, což pomáhalo vysvětlit jeho neobratnost v mezilidských vztazích a náklonnost spíše

k číslům než k lidem. Ale prakticky všichni, s nimiž jsem se potkal,

trpěli nějakou variantou téhož nedostatku: byli posedlí čísly a  zis

ky, dychtivě používali ostatní lidi jako nástroje pro vlastní postup,

byli přesvědčení o tom, že každý na straně poražených není ani tak

oběť jako spíš trouba, který si jakékoli špatné zacházení zasloužil.

A čím více jsem se v tom vrtal, tím více se mi zdálo, že Hayes sám

byl alespoň určitým způsobem onen trouba, nešťastník nacházející

se na takovém místě, že mohl pád tohoto oboru za celou éru anarchistického, bezhlavého chování vzít na sebe. Jeho odysea i instituce a jednotlivci, kteří ho na této cestě popichovali, odhalují hodně o tom, proč se bankovnictví stalo synonymem skandálu — a proč mu, dokonce i dnes, zůstává jeho příšerná pověst.

Část I

Podvod

27

Kapitola 1

Korunovace

v televizi

Brackenburská základní škola v nepříliš reprezentativní západní

londýnské čtvrti Shepherd’s Bush byla třípatrová cihlová budova

z viktoriánské éry. Zvenku vypadala impozantně. Uvnitř to však byl

úplně jiný příběh — vysoké stropy a veliký prázdný prostor vyvolá

valy skličující dojem, ze stěn se odlupovala malba a špatnou izolací

dovnitř vnikal studený vítr. Malý areál školy, nacházející se kousek

od stanice metra Goldhawk Road, se nalézal v  části Londýna, pro

kterou byly typické řady podobných staletých domů a neúspěšné

večerky, hostince a samoobslužné prádelny. Brackenburské žactvo

tvořily převážně děti z dělnických rodin z okolí školy.

V roce 1990 patřil mezi žáky školy Tom Hayes. Tento desetiletý

chlapec byl na svůj věk veliký, měl neupravenou kštici pískově svět

lých vlasů a malé tmavé oči. Neustále v něm doutnal vztek, bylo však

těžké odhadnout proč. Jeho rodiče se rozešli před šesti lety, poté co

Tomova matka Sandy přistihla otce Nicka při nevěře. Hayes otce po

strádal, nadšený nebyl ani z toho, že když se otec v roce 1989 znovu

oženil, Tomovi a jeho mladšímu bratru Robinovi přibyly dvě nevlast

ní sestry Nickovy nové ženy a další sestra se jim z otcova druhého

manželství narodila. Nick ale nebyl jediný problém. Hayes nesná

šel matčinu chladnou povahu a její potřebu mít vše pod kontrolou;

také měl dojem, že matka je oddanější své práci než péči o dva syny.

Peněz nebylo nazbyt. Ještě před rozvodem rodičů se u jejich

dvojpodlažního cihlového domku objevili vymahači dluhů, kte

ré nadělal Nick, dlouhovlasý televizní zpravodaj, když se zpozdil s placením účtů za energie. Hayes se zařekl, že až vyroste, bude vydě

lávat dost na to, aby se soudní vykonavatelé už nikdy nevrátili. Každý den si spočítal peníze, které si vydělal na brigádách v  sousedství.

Mince třídil podle jejich nominální hodnoty a ukládal si do paměti

jejich součet; díky tomuto rituálu se cítil bezpečně. Začal s sebou

v batohu nosit všechny své základní potřeby, jako by se chystal utéct,

kdyby to bylo najednou potřeba.

Sandy pracovala jako rešeršistka pro Gordona Browna, skotské

ho labouristického politika s povislými tvářemi. Dřela dlouhé hodiny a výchovu delegovala na řady au pair. Hayesovi připadala úzkostná,

zlostná a přísná — mezi její pravidla patřilo, že si Hayes směl k pití dávat jen vodu. Označit jejich vztah za svárlivý by bylo slabé slovo.

Matka po Hayesovi v záchvatu vzteku jednou mrštila horkou peče

nou bramborou, po jiné hádce ji Hayes zamkl ve sklepě a jindy se

jí po hlavě ohnal pánví. Často měl záchvaty vzteku. (Jejich cílem

nebyla jen Sandy. Jednou napadl svého nevlastního bratra, syna

Sandyina nového manžela Tima, kulečníkovým tágem.) „Au pair to

nezvládaly,“ přiznala Sandy později psychiatrovi.

Hayes se zoufale snažil získat matčinu přízeň. Jediný způsob,

na který přišel, bylo vynikat ve škole, a tak se pro to i rozhodl. Už

když mu bylo šest let, začal se projevovat jako mimořádný talent

v matematice. (Jednou na Sandy naléhal, aby mu jako dárek kou

pila učebnici matematiky.) „Tom je vyspělý, citlivý chlapec, který

bývá čas od času emočně rozrušený rodinnými problémy,“ napsal

o něm v roce 1987 učitel ve zprávě rodičům. „Jeho vztek a frustrace, a přede vším jeho agresivní vůle vítězit ho mezi vrstevníky na hřišti

často dostávaly do potíží, ačkoli v poslední době se zklidnil.“

Sebevědomí, kterým Hayes oplýval v matematice, se mu však ne

dostávalo při kontaktech s vrstevníky, obzvlášť s dívkami. Jen obtíž

ně sbíral odvahu, aby s nimi promluvil. Neustále nosil v hlavě počet

chlapců, které v dané chvíli mohl považovat za kamarády; jen zříd

kakdy jich napočítal více než tři, a mimo školu se s nimi navíc téměř

nestýkal. Problémem mohlo být částečně jeho chování. Spolužáci

si ho neustále dobírali kvůli oblečení (v Brackenbury nebyla přede

psaná uniforma, Hayes přesto nosil sportovní sako) a ocenili ho pochybnou trofejí „nejlepší uniforma roku“. „Tom někdy působí

arogantně, co se týče jeho schopností,“ napsala o  něm učitelka

v roce 1992. „Měl by se naučit chovat diplomaticky!“ řekla o něm při jiné příležitosti učitelka angličtiny. Hayes si problém uvědomoval: „Musím se zlepšit v tom, že budu respektovat názory, s nimiž

nesouhlasím,“ napsal v sebehodnocení.

Hayesem zmítaly ostré rozepře doma a neoblíbenost ve škole,

a tak není divu, že nacházel útočiště ve věcech, kterým snadno ro

zuměl. Z okna svého pokoje měl výhled na reflektory Loftus Road,

domácího stadionu profesionálního fotbalového klubu Queens Park

Rangers. Když hráči QPR vstřelili branku, Hayes slyšel, jak dav

řičí. Sport se pro něj stal celoživotní vášní a  celá léta navštěvoval každé utkání, které Rangers hráli. Klub považoval za svou druhou

rodinu.

Také byl posedlý sběratelstvím — hromadil označené vlakové

jízdenky, postavil si ohromnou armádu kovových vojáčků, nashro

máždil stovky fotbalových samolepek, které si pečlivě třídil. Jeho

nejryzejší láskou však byla matematika. Vážil si její jednoduchosti,

objektivity čísel. Čísla nikdy nelžou, nikdy člověka nezklamou, na

rozdíl od lidí. Čísla nelze chybně vyložit, což je pro chlapce, který

bere všechno doslovně, důležitá věc. Rovnice byly nádherné, ne

mluvě o jejich spolehlivosti: manželství se mohou rozpadnout, přá

telé hádat, dívky vás mohou ignorovat a Rangers mohou prohrát

(což se také často stávalo), ale druhá odmocnina devíti jsou vždyc

ky tři a součet úhlů v trojúhelníku je pokaždé sto osm desát stupňů.

Matematika podnítila jeho zájem o finance, částečně proto, že Hayes

číslům intuitivně rozuměl a na rozdíl od mnoha jiných dětí se jich

nebál. Svou roli hrál i jeho dědeček z otcovy strany. Raymond Hayes pracoval jako burzovní makléř staré firmy Mullens & Company v lon

dýnské City, jak se říká finanční čtvrti hlavního města. Raymond měl

v práci přezdívku Kecal, protože neustále mluvil, a rád klábosil i se

svým pozorným vnukem. Raymond Toma učil orientovat se v drob

ných novinových sloupcích s pohyby kurzů akcií, naučil ho v nich vyhledávat vzorce a bavil ho možná vymyšlenými barvitými historkami o dnech, kdy se v lesklém černém cylindru potloukal po City.

Moc rád vykládal o korunovaci Alžběty II. v roce 1953. Raymond

chtěl obřad sledovat, ale neměl televizi ani peníze, aby si ji mohl

koupit. Řekl o tom svému šéfovi a ten mu poradil, aby nakoupil ak

cie konkrétní firmy. Raymond si akcie pořídil a jejich cena okamžitě

stoupla. Hned další den je rozprodal, a získal tak dost peněz, aby si

mohl koupit televizi a sledovat korunovaci. (Praktika insider trading

2

se ve Velké Británii stala zločinem až v roce 1985. Když byl Raymond

profesně na vrcholu, využívala se tato praxe běžně.) O několik dekád později visel v Hayesově obývacím pokoji akvarel zobrazující zdob

nou centrální budovu firmy Mullens — dárek od Raymonda, který v roce 2000 zemřel.

Když už si Hayes ve škole zvykl, Sandy a Tim, povoláním konzultant,

rozhodli, že je načase opustit život ve špinavém městě, a přestěhovali se do Winchesteru, města na anglickém venkově známého svou

středověkou katedrálou. Hayesovi bylo patnáct let. Nejtěžší na ce

lém stěhování nebylo to, že opustí svých několik přátel, ale že přijde o práci doručovatele novin. Vydělával si dvacet liber týdně a byly

to snadno získané peníze — jeho trasa spočívala v obchůzce bytů

v jednom luxusním domě. Málokdy musel s novinami vyrážet ven.

I v nové škole platil Hayes za nadaného studenta. „Tom je talen

tovaný matematik,“ psalo se v jeho ročním hodnocení. Roznáška

novin už nebyla k dispozici, Hayes proto hledal nové možnosti, jak získat nějaké peníze. V době oběda dychtili jeho spolužáci po tro

še hotovosti navíc, aby si koupili víc jídla, většinou zákusek. Skvělá

příležitost, jak si hezky přivydělat, uvědomil si Hayes, začal vynechávat obědy a takto ušetřené peníze půjčovat spolužákům. Účtoval si lichvářský padesátiprocentní úrok za den — když si jeho spolužák půjčil pět liber, další den už dlužil sedm a půl. Hayes si takovou výši

úroku zdůvodňoval tím, že dlužníci měli tendenci vracet peníze stále později a později. Tento riskantní podnik se vyplácel, a Hayes tak

měl zajištěný nepřetržitý příjem kapesného.

2 Obchody zneužívající neveřejné informace, pozn. překl.


31

Na obzoru se rýsovaly i další možnosti, jak přijít k penězům.

Britští středoškoláci často vysedávali po hospodách. Hayesův kama

rád David Brown si v jedné hospodě ve Winchesteru všiml, jak Hayes zírá na výherní automaty. Domníval se, že jeho spolužák jen odpočívá, ale nebylo tomu tak. V reklamních popiscích na výherních auto

matech bylo uvedeno, jak často stroje vyplácejí výhru, například že každý desátý hráč vyhraje. Hayes sledoval, jak lidé mechanicky krmí výherní automaty mincemi, a počítal, který z nich vydá další jackpot.

Potom do tohoto automatu vhodil peníze. Strategie fungovala.

Hayes nepočítal s tím, že se jeho život bude točit kolem mate

matiky. Ačkoli mu zájem o finance zůstal, uvědomil si, že by mohl využít své svárlivé povahy, a rozhodl se stát právníkem. Doufal, že

na univerzitě, ideálně na Oxfordu, si jako obor vybere historii a jako postgraduál práva. Jeho pohovor na Oxfordu ale nedopadl dobře.

Vzhledem k Hayesovým dobrým studijním výsledkům byl orien

tovaný spíše na sociální dovednosti než na zjišťování vědomostí.

Hayes si však vypěstoval odpor k  očnímu kontaktu a  zjistil, že se lépe soustředí, když upírá pohled na nějaký neživý předmět, a ne

na lidskou tvář. Konverzace během pohovoru vázla. Zkoušející

se snažil s Hayesem jednat citlivě a sdělil mu, že by ho to na Oxfordu

nebavilo a že pro britské zákoníky není ten správný typ. Hayese jeho

slova zdrtila. Bylo to poprvé, kdy neuspěl v něčem, co souviselo se

studiem. A  tak se stalo, že osmnáctiletý Hayes skončil na Notting

hamské univerzitě. Škola nenabízela nijak oslnivé studium historie,

ale mohla se chlubit vynikající úrovní matematiky a technických

oborů. Hayes se vrátil k tomu, v čem vynikal: opustil společenské

vědy a stal se odborníkem na parciální diferenciální rovnice, kalkulus a mechaniku tekutin. Trochu zdivočel — nikdo po něm nevyžadoval matčinu disciplínu, kvůli které musel až do začátku studií v Nottinghamu striktně chodit do postele v půl desáté večer, a vodu vyměnil za něco ostřejšího. Jednou ve tři hodiny ráno na koleji vy

řvával na celé kolo hymny fotbalového klubu QPR a vzbudil tím pro

fesora, který ho málem nechal vyloučit. Ve srovnání se standardem většiny bujarých vysokoškoláků byl však Hayes víceméně v normě.

A také se cítil, snad poprvé v životě, šťastný.


32

V té době nabrala Sandyina kariéra, napojená na Gordona Browna,

spád. Brown se stal ministrem financí, což byl v labouristické vládě

Tonyho Blaira druhý nejmocnější post po premiérovi. (Nebylo to je

diné Hayesovo napojení na britský establishment. Manžel Sandyiny

sestry Chris Salmon pracoval jako vyšší úředník v Bank of England

a jeho kariéra se měla brzy také dát do pohybu.) Když Hayes ukon

čil první rok na univerzitě, nabídl Brown Sandy, že by její syn mohl

v létě na brigádu na ministerstvo financí. Sandy odmítla, aniž se

Toma zeptala. Měla pocit, že její syn je pro Blairovu a Brownovu

středo levou vládu příliš konzervativní. Známým Hayese opovržlivě

popisovala jako thatcherovce, stoupence konzervativní premiérky

Margaret Thatcherové z osmdesátých let.

Těžko odhadnout, jak se mohl Hayesův život vyvíjet dál, kdy

by tu letní brigádu dostal. Práce s financemi na silném minister

stvu pod bedlivým dohledem matky a nápomocného šéfa mohla

ně komu s tak zázračným talentem na matematiku otevřít svět ne

čekaných možností. O této nabídce se Hayes dozvěděl až o celé roky

později.

Místo toho ono léto a ještě jedno následující strávil na brigádě

za barem ve winchesterském tenisovém a squashovém klubu poblíž

místa, kde Sandy s Timem bydleli.

3

Pracoval osmdesát hodin týdně

a vydělával si asi 3,75 libry za hodinu — týdně to činilo tři sta liber,

což na letní brigádu nebylo špatné.

Rozčilovalo ho však, jak se nad něj zákazníci klubu povyšují

a shazují ho, jak se na něj dívají, jako by patřil k nižší třídě, ačkoli

jeho rodina byla členem klubu. Koncem léta se už nemohl dočkat

návratu do školy.

Jednoho podzimního dne roku 1999 zaslechl Hayes v počítačo

vé učebně Nottinghamské univerzity dva starší studenty, jak se baví

o pracovní stáži v londýnské kanceláři švýcarské banky UBS, na

niž se chtěli přihlásit. Týdenní plat tam měl být asi pět set liber, co

3 Hayesův nadřízený ho hodnotil dobře, přesto dospívající Hayes

vykazoval známky podivného chování. Když jednou dostal za úkol posbírat

zatoulané tenisové míčky, asi sto padesát z nich si nasyslil doma.


33

přesně však praxe obnášela, nebylo Hayesovi jasné. Nějak to souviselo s „provozem“. Jejich popis ale zněl dostatečně vágně na to, aby

Hayes usoudil, že by takovou práci mohl zvládnout — ať už se jed

nalo o cokoli. O investičním bankovnictví toho moc nevěděl, kromě

nejasných představ, které si vytvořil na základě dědečkových his

torek, ale plat se mu líbil. V prosinci se objevil na pohovoru v lon

dýnské kanceláři UBS. Měl horečku, cítil se hrozně a získal dojem,

že neuspěl. Říkal si, že ho čeká další odmítnutí jako na Oxfordu, ale o několik dní později mu v UBS nabídli letní brigádu. Plat byl dokonce ještě lepší, než Hayes očekával: šest set liber týdně a časem dvacet sedm tisíc liber ročně. To bylo víc, než v té době v Británii vydělávala

většina dospělých — a dvojnásobek toho, co si Hayes vydělal minulé

léto; navíc to mělo být za práci, která je méně namáhavá a více uspo

kojující. Hayes se tedy vrátí do Londýna.

Praxe trvala od července do září. Hayes si pronajal byt v Londýně

a jezdil do kanceláří UBS — sídlily nedaleko staré budovy Mullens,

kde kdysi pracoval jeho dědeček v cylindru. (Ve skutečnosti Mullens

v osmdesátých letech dvacátého století koupila společnost S. G. War

burg, kterou poté koupila UBS.) Práce Hayese nudila. Pracoval v zá

kulisí, pomáhal UBS se správou technologií a počítačových obchod

ních systémů. Na konci léta mu banka nabídla trvalý úvazek. Chtěli

ho tolik, že si ani nekladli podmínku, aby dokončil vysokoškolské studium. Po několika měsících v UBS už však Hayes ledacos věděl o hierarchii v investičním bankovnictví. Práce v back office byla

na žebříčku téměř dole. Na vrcholu nebo těsně pod ním byli ob

chodníci.

Většina lidí si vytváří představu o obchodnících z filmů o divo

kém duchu Wall Street. Agresivní obchodníci s vyhrnutými rukávy sprostě nadávají do několika telefonů současně a  přitom zírají na

půltucet monitorů, ve volném čase zneužívají své podřízené, obtě

žují těch několik málo žen ve svém středu a podvádějí, koho mohou.

Tato karikatura není daleko od pravdy, ale nevysvětluje, co obchod

ník skutečně dělá.


34

Hayes se toho léta naučil, že existují různé typy obchodníků.

Běž ný druh se nazývá tvůrce trhu. Jeho určujícím znakem bylo, že vy ři zoval pokyny jiných bank, správců aktiv, hedgeových fondů, pojišťovacích společností a dalších institucí, které chtěly kupovat nebo prodávat finanční produkty z  oblasti působnosti tvůrce trhu, například mexické vládní dluhopisy. Pokud zavolal obchodník z hed

geového fondu a prohlásil, že chce takových dluhopisů prodat za

deset milionů dolarů, povinností tvůrce trhu (jako odborníka na

mexické dluhopisy) bylo rychle zhodnotit charakteristiky navrhované transakce a poté navrhnout investičnímu fondu cenu, za niž by

byl ochotný transakci provést. Aby byl tvůrce trhu ve své práci dob

rý, potřeboval mít v povaze chuť riskovat, protože když s takovým

obchodem souhlasil, stal se z něj hrdý držitel mexických dluhopisů.

Někdy na pouhých několik minut, než je prodal jinému obchodníkovi z jiného ústavu, ale jindy to mohlo být o dost déle. Když o me

xické dluho pisy projevil zájem někdo jiný, tvůrce trhu se pokusil

dosáhnout zisku prodejem dluhopisů za cenu alespoň o trochu vyšší,

než byla nákupní.

Dokud tvůrce trhu držel cenné papíry, musel se také ujistit, že

dluhopisy nejsou náchylné k výkyvům ve své hodnotě. Jedním způso

bem, jak toho dosáhnout, bylo nakoupit nástroje, jejichž hodnota se

bude pravděpodobně pohybovat opačným směrem než původní me

xické dluhopisy — jako třeba typ pojišťovací smlouvy, která nabývá na hodnotě s růstem rizika nesplácení. Taková strategie ochrany pomocí vyvažování pozic se nazývá hedging. Je to podobné, jako když si skal

ní fanoušek Red Sox vsadí na to, že Yankees vyřadí jeho tým v play

-off — v takovém případě vyhraje alespoň něco málo jako cenu útěchy.

Provádění výhodných transakcí pro klienty ale nebyl jediný způ

sob, jak obchodníci vydělávali peníze. Také se od nich očekávalo, že

budou sami sázet na směr trhu a budou hromadit pozice, aby do

sáhli zisku, pokud jejich sázky vyjdou. To se zásadně lišilo od zpro

středkování obchodů, tvůrci trhu však patřili mezi ty, kteří tento typ

obchodování provozovali vedle hlavní náplně své práce. V letech,

kdy Hayes vstoupil na scénu, se tento postup stal běžnou praxí, ale představovalo to výraznou změnu oproti tradiční roli, kterou do té

35

doby banka hrála. Ta už nesloužila pouze jako prostředník, jehož

obchody mají promazat finanční systém nebo který asistuje klientům

při správě jejich financí. Tento typ obchodování byl cílem sám o sobě,

byl navržen tak, aby z něj těžili pouze banky a jejich zaměstnanci.

Tato proměna měla mnoho důvodů. Jedním z nich byl fakt, že

regulátoři ve Velké Británii, Spojených státech i jinde, ukolébáni tím,

že se v nedávné době neobjevila finanční krize, a ovlivněni ohrom

nou politickou mocí tohoto sektoru, zavedli v oblasti dohledu nad

touto spekulativní činností strategii „ruce pryč“. Ve Spojených stá

tech byl zrušen zákon zavedený po Velké hospodářské krizi, který

komerčním bankám zakazoval účast na investičním bankovnictví,

což vydláždilo cestu pro vznik megabank jako Citigroup, jejíž bilio

nové rozvahy umožnily uzavírání masivních sázek vlastními penězi

banky (přesněji řečeno penězi jejích investorů a zákazníků). Dalším

faktorem bylo, že se v průběhu několika posledních dekád změnila

stará partnerství z Wall Street — firem jako Goldman Sachs, Bear

Stearns, Lehman Brothers a Morgan Stanley, které vlastnila jen malá

skupinka jejich nejdůležitějších a profesně nejstarších zaměstnan

ců — ve veřejně obchodované společnosti. Díky tomu mohli partneři

těchto firem vydělávat na svém spoluvlastnickém podílu, a proto se

z některých z nich stali téměř miliardáři. Také to ovšem znamena

lo, že se společnosti začaly zodpovídat nové třídě majitelů, z nichž

mnozí požadovali nárůst zisků kvartál po kvartálu. Aby toho banky

z Wall Street dosáhly, nechaly své obchodníky házet kostkami ještě

agresivněji — samozřejmě s představou, že se jim riskování vyplatí.

Ať už byly příčiny této změny jakékoli, obchodníkům netrvalo

dlouho — často byli placeni částí zisků, které vytvářeli — a dostali

se až na vrchol bankovní hierarchie, vytvářeli stále větší a větší zis

ky (a příležitostné katastrofické ztráty) pro své instituce

4

a s tro

chou pomoci z Hollywoodu zaujali představivost veřejnosti. A zájmy

4 Zisky a ztráty z obchodování nejsou mezi bankami souhrnně na nule.

V mnoha případech jsou nebankovní instituce na protistraně obchodů

banky, což znamená, že u každého případu výherního obchodu nemusí

být u jiné banky vyvažující prohra.

obchodníka, jehož výkon se měřil tím, jak pomohl svým klientům,

a na druhé straně obchodníka, který byl oceňován na základě toho,

kolik peněz nahrabal prostřednictvím svých vlastních obchodů, byly

opravdu více než rozdílné. Podobně se liší banka, která se zaměřuje

převážně na potřeby svých klientů, od takové, jejíž zisky z velké čás

ti plynou z obchodování, jež je odtržené od požadavků zákazníků

a často je s nimi v přímém rozporu.

Umění vydělat peníze tímto takzvaným obchodováním na vlastní

účet spočívalo částečně v načasování: vsadit na něco levného, ochrá

nit se hedgingem, jakmile cena původních aktiv dosáhne vrcholu,

tak se jich zbavit, vymanit se ze zajišťovací pozice a výnosy si strčit

do kapsy. Podle ideálního scénáře se zběhlým obchodníkům po

dařilo vytvořit dostatek vzájemně se vyrovnávajících pozic, čímž

prakticky eliminovali jakékoli riziko neúspěchu a zajistili si malý zisk bez ohledu na to, kam trh směřoval. Obchodníci s pokročilými

matematickými dovednostmi, kteří uměli rychle spočítat a přepočí

távat neustále se měnící pravděpodobnost široké škály sázek a vy

tvořit počítačové programy, které jsou schopny identifikovat příle

žitosti k zisku, měli ohromnou výhodu. Ani nebylo třeba vyhrávat

neustále: miliardář Ken Griffin jednou řekl, že očekával, že se sázky

na akciovém trhu jeho zaměstnanců v hedgeovém fondu Citadel vyplatí pouze v padesáti dvou procentech případů. Velkou novinkou pro obchodníky byl fakt, že pokud jejich pozice získá na hodnotě,

budou dostávat část výtěžku. A pokud jejich sázky nepřinesou ovoce, v nejhorším případě jen přijdou o práci. To se stávalo zřídka, a když

už k tomu došlo, bylo poměrně snadné najít si nové místo, a to bez

nutnosti zdůvodnit výpověď z předchozího zaměstnání. Obchodníci

tak neměli co ztratit.

Hayes prozíravě přijal místo v provozu UBS, ale když se vrátil do

Nottinghamu, začal se ucházet o pozici obchodníka u jiných bank:

Royal Bank of Scotland, J. P. Morgan, Goldman Sachs a Deutsche

Bank. Dostal se na pohovor všude kromě Goldman Sachs. Když mu

Skotská banka nabídla juniorní pozici jako součást školicího pro

gramu banky, nabídku přijal a informoval UBS, že už nechce dál

zastávat svou funkci v back office.

O svých nových kariérních ambicích řekl matce. Ta byla už z prin

cipu proti představě, že by její syn měl pracovat u investiční banky, a celé hodiny se mu to snažila vymluvit. Ani Hayesův otec nebyl nadšený. Hayes na jejich starosti nedbal.

Potenciální bohatství plynoucí z  kariéry ve finančnictví lákalo

mnohé. Po celém západním světě se davy slibných studentů, zvláš

tě těch se specializací na matematiku a technické obory, hrnuly do

bank, nalákány tím, že by mohly využít své technické dovednosti

kreativním způsobem a  zároveň dostávat tučnou výplatu. Tento

trend ještě zrychlil v upadající americké ekonomice raných deva

desátých let, kdy si aspirující inženýři uvědomili, že jejich vysněné obory, jako letecký a kosmický výzkum, nenabízejí tolik míst a ne

jsou tak výdělečné, jak očekávali. Na pracovní veletrhy v kampusu

Caltech, jedné z předních technických škol v zemi, se banky hrnu

ly v houfech. „Podstatné je, že dobře platí,“ vysvětlil v roce 1993

listu Los Angeles Times jeden inženýr z  Caltechu, který zamířil za obchodováním s dluhopisy do investiční banky Salomon Brothers.

Nezáleželo na tom, že to, co finanční sektor dělal, nemělo o moc vět

ší význam než vlastní obohacování. Larry Summers, ministr financí

v Clintonově vládě, poukázal na to, že počínaje sedmdesátými lety dvacátého století se finanční průmysl „přeměnil z oboru, kterému dominovali lidé dobří v jednání s klienty u devatenácté jamky, v obor,

kde lidé umějí řešit velice těžké matematické problémy, které s se

bou oceňování derivátových cenných papírů nese“.

Jedním z Hayesových spolužáků na Nottinghamské univerzitě

byl mladý muž jménem Kweku Adoboli. Syn člena mírových jedno

tek ze Spojených národů, narozený v Ghaně, vyrostl na Blízkém vý

chodě a poté v Anglii. V Nottinghamu promoval z počítačové vědy.

Po studiích nastoupil na letní praxi v UBS, kde mu nabídli práci

v provozu na plný úvazek. Naneštěstí pro oba muže budou jejich

životy sledovat paralelní trajektorie.

V červenci 2001, po promoci na Nottinghamské univerzitě, kde zís

kal červený diplom z  matematiky a  strojírenství, odletěl Hayes do

Spojených států. Byla to jeho druhá cesta za oceán — v roce 1998 při

letěl do Jižní Karolíny na návštěvu otcových příbuzných. Tentokrát se před cestou do Washingtonu, D. C., zastavil v Miami a New York

City. Jeho strýc Chris Salmon získal od Bank of England dočasné mís

to u Mezinárodního měnového fondu, jen kousek po Pennsylvania

Avenue od Bílého domu. S Hayesem si nebyli nijak blízcí, ale měli

společný zájem o ekonomiku a finance, a Hayes proto ke strýci zajel

na návštěvu a popsal mu, jak si představuje svou budoucnost jako

bankovní obchodník.

Na podzim toho roku začal Hayes pracovat u  Royal Bank of

Scotland. Její kanceláře byly v rušné východní části City, přes frek

ventovanou ulici od bishopsgateské policejní stanice. Hayesův nástupní plat byl asi třicet pět tisíc liber plus patnáct tisíc liber oče

ká vatelných bonusů, což je na někoho, kdo právě do kon čil školu, slušná suma.

Hayes byl zařazen do školicího programu, který nechával své as

pirující milionáře střídavě obchodovat s různými aktivy, aby získali

povědomí o druzích bankovního byznysu. Hayes trávil většinu času

rutinními úkoly. Bylo třeba zpracovat velké množství dat. Naučil se

používat Microsoft Excel, jehož listy sloužily jako základ mnoha obchodních modelů RBS. Také byl po ruce zavedeným obchodníkům a dělal pro ně různé laskavosti — nechával jim vyrábět klíče, nosil

jim kávu, vozil oblečení do čistírny, nakupoval dárky pro jejich rodiče a přítelkyně. Podobně jako většina dělníků u obchodnických stolů musel strpět nekonečný posměch. Jedním z důvodů výsměchu

bylo jeho oblečení — stále se oblékal příliš vybraně. Nosil do práce

sako a kravatu, zatímco většina jeho kolegů volila styl business casual a světlé košile. Jeden obchodník Hayesovi dokonce hrozil, že pokud

znovu přijde v kravatě, tak mu ji odstřihne.

Neexistovaly žádné kurzy, na kterých by se začínající obchodníci

mohli nějak zaškolit. Očekávalo se, že všechno potřebné vstřebají,

když budou sledovat veterány při práci. Lekce, které Hayes dostal,

byly podobné těm, jichž se držely generace obchodníků na Wall

Street a  v  londýnské City: vydělat peníze za každou cenu. Výkony

obchodníků se oceňovaly na základě dvou faktorů: jejich schopnosti

zvládat risk a maximalizovat výnosy. Žádná další kritéria vlastně

neexistovala. Obchodníci byli povzbuzováni k tomu, aby se snaži

li přinést zisky navíc, byli cvičeni jako chrti, aby vyčenichali něja

kou výhodu. Ta mohla mít podobu jedinečných informací nebo jedinečných vztahů s velkými klienty, případně jedinečného přístupu

k naivním a důvěřivým zákazníkům, nebo ke způsobu, jak ohnout

indexy a referenční hodnotu, aby obchody byly výnosnější. Ať už

představovalo výhodu cokoli, obchodníci ji museli najít. Co se týče

způsobu oblékání nebo chování — mohli si z vás kvůli němu dělat

legraci, ale když přišlo na to, jaká bude výplata, styl oblékání ani chování nehrál roli. To bylo základní měřítko úspěchu. A pokud šlo o dodržování pravidel, jedinou hranicí bylo právní oddělení a oddělení pro dodržování předpisů banky, které měly zajistit, že za

městnanci budou vědět, jakých pravidel se mají držet — zákonných

pravidel, nikoli morálních. Tato oddělení — něco jako ministerstvo

vnitra — nebyla tak úplně silou, s níž by bylo třeba počítat. Na ško

leních o dodržování pravidel v RBS seděli obchodníci sklonění nad svými blackberry a hráli návykovou hru Brick Breaker. Jejím smys

lem je postupně rozbít kuličkou jednotlivé vrstvy cihel a záleží v ní

pouze na výši skóre.

40

Kapitola 2

Zrcadlová síň

Muhammad Rezá Pahlaví potřeboval hotovost. Potřeboval osmdesát

milionů dolarů.

Dva roky předtím, v říjnu roku 1967, nastrojený ve vojenských

korunovačních insigniích a s žezlem v ruce sám sebe jmenoval írán

ským šáhanšáhem, králem králů; od té doby se mu zkráceně říkalo

šáh. Korunovace se konala v Teheránu v Golestánském paláci, zdo

beném mozaikou a zrcadly. Šáh si při této příležitosti, která sho

dou náhod připadla na jeho osmačtyřicáté narozeniny, nasadil na

hlavu korunu vykládanou drahokamy. Své ženě, císařovně Farah,

položil na skloněnou hlavu třpytivou platinovou korunu. Jeho zla

tý trůn se blýskal 26 733 drahokamy. „Více než kdykoli předtím se

cítím blíže svému vznešenému a vlasteneckému lidu,“ oznámil svým

poddaným.

Šáh titul zdědil po svém otci Rezáovi. Rezá Velký šáh, jak si Rezá

rád nechával říkat, byl vojenský generál, který sesadil předchozí

vládnoucí dynastii a změnil název státu z Persie na Írán. Krátce poté

co šáh Rezá Pahlaví převzal na začátku padesátých let po svém otci

trůn, byla zvolena první demokratická vláda v zemi a ta omezila jeho

moc. Tato vláda v čele se socialistickým premiérem Muhammadem

Mosaddekem znárodnila ohromný íránský ropný průmysl. CIA se

domnívala, že premiérova politika zavání komunismem, a tak v roce

1953 zorganizovala puč a  šáh se stal opět neomezeným vládcem.

Pokud by toto samo o sobě ještě neznamenalo obrovský šáhův dluh

Západu, zůstal tu navíc ohromný objem americké vojenské a ekono

41

mické pomoci, která do země proudila. Teď šáh sháněl půjčku ve výši

osmdesát milionů dolarů na financování nového vládního úřadu. Aby

jednání usnadnil, kontaktoval jeden ze šáhových vyslanců Minose

Zombanakise, vysokého muže s myším obličejem. Zomba nakis se

narodil v roce 1926 na chudém řeckém ostrově Kréta. Během druhé

světové války zažil německou okupaci své země a po jejím skonče

ní se bez vysokoškolského diplomu prosadil v řeckém bankovním

systému, působil dokonce i v centrální bance. V devětadvaceti le

tech se objevil v Cambridgi ve státě Massachusetts a zařídil si vy

sokoškolské studium na Harvardu. Jedním z jeho spolužáků tu byl

Henry Kissinger. Zombanakis se poté vrátil k bankovnictví, pracoval

v Římě a na Blízkém východě, podporoval kontakty s Íránem a nako

nec se se svou ženou a synem usadil v Londýně. V šedesátých letech

se z něj stal pilíř londýnského bankovnictví s pověstí inovátora, ale

také někoho, kdo riskuje. V roce 1969, když šáh potřeboval půjčku,

otevřel Zombanakis londýnskou pobočku Manufacturers Hanover,

velké newyorské banky, která se v budoucnu stane součástí impéria

J. P. Morgan.

Osmdesát milionů dolarů, které šáh chtěl, představovalo příliš

vysokou sumu na to, aby ji poskytla jediná banka, i když věřitelem

měl být čelný vládní činitel se supervelmocí za zády. Zombanakis

tedy poskládal několik desítek západních a blízkovýchodních vě

řitelů, kteří měli půjčku zprostředkovat jako skupina.

Otázkou nyní bylo, jakou úrokovou sazbu šáhovi počítat. Byl to

jeden z problémů, který stále více trápil londýnský bankovní prů

mysl. City, jejíž labyrint úzkých větrných uliček pocházel z doby

římské nadvlády před téměř dvěma tisíci lety, hrála ve světovém

finančnictví vždy hlavní roli díky statusu Londýna coby hlavního

města celého impéria. Globalizace však zrychlovala mezikontinen

tální tok peněz a Londýn získal pozici globální finanční křižovatky.

Byznysu se dařilo a bankéři jako Zombanakis přišli s kreativními

způsoby, jak uspokojit různorodé finanční potřeby zákazníků a při

tom si vydělat dost peněz pro sebe. Jedním z vynálezů bylo vytvoření

syndikátu neboli skupiny bank, které společně poskytovaly půjčky.

Toto řešení nejenže vedlo ke snížení sumy, kterou banka půjčovala,

ale obcházela se tak i pravidla, jež stanovovala nejvyšší míru rizika,

které mohly banky jednotlivým klientům poskytnout.

Velká půjčka s sebou běžně nesla pevně danou úrokovou sazbu,

která se po celou dobu poskytnutí půjčky nezměnila. Bylo to jed

noduché, ale banky pak byly náchylnější ke změnám v panujících

úrokových sazbách trhu v průběhu let, než byla půjčka splacena.

Pokud například centrální banka nastavila svou základní úrokovou

sazbu na tři procenta, banky mohly klientům účtovat pětiprocentní

fixní úrokovou sazbu v době trvání půjčky. Bylo to dost na to, aby

banky shrábly pěknou sumičku. I kdyby centrální banka zvedla výše

úrokových sazeb na čtyři procenta, banky by přesto dosáhly určitého zisku. Pokud by však sazby dál rostly, zisky by byly pryč. V případě

malé půjčky byla malá i ztráta. Když však byla půjčená suma obrov

ská — tak jako v případě šáhova požadavku —, banky se ocitly v do

cela jiné situaci.

Jedním ze způsobů, jak přistoupit k riziku, by bylo mít úrokovou

sazbu, kterou banky účtovaly, pohybující se v souladu se základní

úrokovou sazbou. To se zdálo jednoduché, koneckonců centrální

banka upravovala úrokové sazby jen příležitostně. Nicméně na lon

dýnských stále rušnějších finančních trzích to banky vystavovalo mě

nícím se podmínkám trhu. Většina bank získávala finance tak, že si půjčovala peníze z různých zdrojů, včetně krátkodobých půjček od konkurenčních bank, což je součást finančního kolotoče, který bez přestání otáčí bankovním světem. Úrokové sazby, jež banky účtovaly jedna druhé, se proměňovaly daleko častěji. Změny byly převážně

malé, ale i nepatrné pohyby mohly mít velký dopad na mnohamilio

nové dolarové půjčky.

Zombanakis přišel s neotřelým nápadem. Co kdyby banky, které

byly součástí šáhova půjčkového syndikátu, pravidelně hlásily, kolik je stojí půjčování peněz? Tato čísla by se zprůměrovala a každých několik měsíců by bylo možné upravit úrokovou sazbu šáhovy půjčky

tak, aby odrážela změny v průměrných nákladech na financování. To

by jednotlivé banky chránilo před rizikem, že se půjčka stane kvůli změně úrokových sazeb nevýhodnou. Banky si samozřejmě mohly přidat dodatečné poplatky nad své náklady na financování, aby si

pojistily, že půjčka bude ještě lukrativnější. Zombanakis ostatní

banky přesvědčil, že to stojí za pokus.

Tento mechanismus nastavování sazeb dříve nikdo nezkusil.

Jeho vý sledkem bylo, že šáh dostal peníze, skupina bank profitova

la ze slušně velkých plateb úroků a Zombanakisovi se dostalo uzná

ní za to, co The Economist chválil jako „mazané“ nové podmínky

financování. V nedávno otevřených londýnských kancelářích Manu

facturers Hanover bankéři oslavovali milník sklenkami šampaňské

ho a tácy íránského kaviáru.

Zombanakis a jeho kolegové si to v té době nedovedli představit,

ale jejich nápad, tedy úroková sazba vpletená do nesčetných finan



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist