načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pavoučí síť -- Případ sestry Fidelmy (19. příběh) - Peter Tremayne

-21%
sleva

Elektronická kniha: Pavoučí síť -- Případ sestry Fidelmy (19. příběh)
Autor:

Fidelma rozplétá pavoučí síť nenávisti, lží a hrabivostiz anglického originálu přeložila Alžběta Slavíková Hesounová                   ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  126 Kč 100
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 312
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The spider&rsquo
s web ... přeložila Alžběta Slavíková Hesounová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9684-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Fidelma rozplétá pavoučí síť nenávisti, lží a hrabivosti
z anglického originálu přeložila Alžběta Slavíková Hesounová                                                                                                                        Píše se květen roku 668 a král Colgú vysílá svou sestru Fidelmu, vzdělanou advokátku a znalkyni starého irského práva, vyšetřit brutální vraždu náčelníka klanu ve vzdáleném Araglinu. Ačkoliv po příjezdu na místo činu Fidelma se svým pomocníkem, bratrem Eadulfem, zjišťuje, že případ je už zdánlivě vyřešený, neboť u zavražděného Ebera byl nalezen pachatel i se zbraní v ruce, brzy dochází k závěru, že rozuzlení nebude zdaleka tak prosté. Domnělý vrah je totiž opovrhovaný nalezenec a Fidelma rychle pochopí, že nebohý mladík je jen nastrčeným obětním beránkem místo skutečného pachatele. V následujících dnech dochází v Araglinu ještě k několika vraždám a Fidelma postupně odkrývá další a další motivy a podezřelé a nakonec i strašlivé tajemství rodiny zavražděného náčelníka Ebera. Ačkoliv Fidelmě samé jde nejednou o život, v závěru se jí podaří rozplést pavoučí síť nenávisti, lží a hrabivosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











••

historická detektivka

••





P eter
tremayne
Pavoučí
síť
vyšehrad





v ěnováno mému dobrému příteli
terenci
z rodu Mac carthy Mór, pánovi z desmondu,
jenž je padesátou první generací nepřerušené mužské linie
od krále eoghana Móra z cashelu (zemřel roku 192 n. l.)
a jenž srdečně uvítal sestru Fidelmu
mezi své rodové předky!





Z anglického originálu the spider’s Web
vydaného nakladatelstvím headline Publishing Group, 1997
přeložila alžběta slavíková hesounová
typografie vladimír verner
ilustrace na obálce Lee Gibbons
e-knihu vydalo nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1485. publikaci
odpovědná redaktorka adéla tošovská
vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
doporučená cena e-knihy 180 kč
Nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,
Praha 3, víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
copyright © 1997 by Peter tremayne
translation © alžběta slavíková hesounová, 2016
isBN 978-80-7429-723-6
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





Zákony jsou jako pavoučí sítě: když se k nim
přiblíží nebohé a slabé stvoření, lapí se,
ale silnější tvor je dokáže prorazit a uniknout.
solón athénský
(640 – asi 561 př. n. l.)





9
••
 historická PoZNáMka 
••
Události tohoto příběhu se odehrávají v měsíci, který se v irsku
v sedmém století označoval jako cét-soman, později beltaine –
dnes se mu říká květen. Píše se rok 666.
Čtenářům, kteří se již s příběhy sestry Fidelmy setkali, bude
známo, jaké panovaly rozdíly mezi irskou církví v sedmém
století, dnes obecně nazývanou keltskou, a mezi křesťanstvím
římským. velká část irské liturgie a filozofických názorů se
od římských značně lišila. Už byla také řeč o tom, že myšlenka
celibátu mezi členy duchovního stavu nebyla v té době nijak
populární, ani v keltské církvi, ani v samotném Římě. Je třeba
mít na paměti, že ve Fidelmině době sloužily v mnoha klášterech
společně osoby obojího pohlaví a že řeholníci a řeholnice často
vstupovali do stavu manželského a společně vychovávali děti
ve službě církvi. dokonce i opati a biskupové se v té době
mohli ženit a často tak činili. Pokud máme Fidelmin svět správně
pochopit, nesmíme tento fakt pouštět ze zřetele.
Jelikož předpokládám, že pro většinu čtenářů je irsko v
sedmém století zemí prakticky neznámou, přikládám také
zjednodušenou mapu království Muman. v textu zachovávám raději
jméno v této formě; kdybych totiž použil moderní výraz Munster,
dopustil bych se anachronismu, neboť severská přípona stadr
(místo), která slovu Munster dala vzniknout, byla přidána až
v devátém století. stejně tak i mnoho vlastních irských jmen ze
sedmého století bude v dnešní době znít neobvykle, proto uvádím
pro přehlednost seznam hlavních postav.





10
Čtenářům bude též ku prospěchu, budou-li vědět, že pla -
tební jednotka cumal představovala hodnotu tří dojnic. Pokud
se cumal vztahoval k rozměru pozemku, v dnešní době by šlo
o ekvivalent 13,85 hektarů.
Jako poslední chci připomenout, že Fidelma žije ve starobylém
irském společenském systému, který se řídí přísnými zákony
zvanými Fénechovy, jimž se ale častěji říká brehonské (od
slova breaitheamh, soudce). Je vyškolenou advokátkou soudního
dvora, což bylo povolání, které v té době v irsku ženy zastávaly
poměrně běžně.





11
••
 hLavNÍ Postavy 
••
Sestra Fidelma z kildare, dálaigh neboli advokátka soudního
dvora v irsku sedmého století
Bratr Eadulf ze seaxmund’s ham, saský mnich ze země
Jižního lidu
Cathal, opat z Lios Mhór
Bratr Donnán, scriptor
Colgú z Cashelu, král Mumanu a Fidelmin bratr
Beccan, vrchní brehon neboli soudce klanu corco Loígde
Bressal, majitel noclehárny
Morna, Bressalův bratr
Eber, vládce araglinu
Cranat, eberova manželka
Crón, eberova dcera a jeho tánaiste neboli následnice
Teafa, eberova sestra
Móen, slepý a hluchoněmý mladík
Dubán, velitel eberovy tělesné stráže
Crítán, mladý bojovník
Menma, vrchní podkoní v araglinské tvrzi
Dignait, správcová
Grella, služebná
Otec Gormán z cill Uird





12
Archú , mladý rolník z araglinu
Scoth, jeho snoubenka
Muadnat z Temných blat, jeho bratranec
Agdae, Muadnatův vrchní honák a synovec
Gadra, poustevník
Clídna, majitelka nevěstince





13
••
 kaPitoLa PrvNÍ 
••
kolem holých temen vysokých kopců táhnoucích se od
Maoldomhnachova vrchu, který dal celému pohoří jméno, se ozývalo
rachocení hromu. občasný záblesk světla vykreslil obrys
tyčících se hor a vrhl do araglinského údolí dlouhé stíny, dopadající
až k úpatí kopců na severu. Panovala temná noc, na nebi se
kupila bouřková mračna, honila se po obloze a klopýtala jedno
přes druhé, jako by do nich hned tu hned tam dul silný dech
starobylých bohů.
Na vysokých pastvinách v kopcích se k sobě tiskla stáda
chundelatých krav, z nichž některá každou chvíli rozčileně
zabučela, nejen aby sebe a své družky ukonejšila před blížící se
bouří, ale také aby ostatní varovala před silným pachem divokých
vlků, jejichž hladové smečky lovily v temných lesích
obklopujících horské louky. v rohu pastviny, daleko od vyděšených krav,
stál majestátní jelen a s úzkostnou pozorností dohlížel na
stádo svých laní a kolouchů. Čas od času trhl hlavou s rozložitým
parožím k nebesům a citlivé chřípí se mu zachvělo. Navzdory
temnotě, hustým mrakům a blížící se bouřce zvíře vycítilo, že
se od vzdálených vrcholů na východě blíží svítání.
v údolí pod ním, u černé zurčící řeky, která se vinula
krajinou jako stužka, stál shluk neopevněných budov nořících se
do naprosté tmy. v této hodině se nikde ještě nepohnul byť jen
pes, a bylo tak brzy, že ani kohouti nehlásili příchod nového dne.
i ptáci ukrytí v okolních stromech se teprve pomalu probírali ze
spánku a prozatím nezačali se svým ranním chórem.
ale jeden člověk už v této temné hodině procitl, jeden muž už
se probudil, ačkoliv svět kolem byl dosud jako bez života.





14
Menma, vrchní podkoní ebera, pána araglinu, vysoký
a hřmot ný chlap s huňatým rusým plnovousem a zálibou v
kořalce, zamrkal a odhodil ze sebe ovčí kůži, kterou byl přikrytý
na slamníku sloužícím mu jako lůžko. vnitřek osamělé chalupy
tu a tam ozářilo světlo blesku. Menma zamručel a zatřásl hlavou,
jako by doufal, že se tím zbaví následků včerejšího večerního
pití. Natáhl se ke stolu a třesoucí se rukou zašátral po křesadle
a troudu, aby zapálil lojovou svíci stojící na desce. Potom si
protáhl ztuhlé údy. Navzdory nadměrnému pití měl v sobě záhadně
zabudován vnitřní pojem o čase. celý život se budil hodinu před
rozbřeskem a vůbec nezáleželo na tom, jak pozdě se předchozí
noci dopotácel v opilosti do postele.
hromotluk začal svůj ranní rituál tím, že proklel všechno
živé. Pro klení měl nadání. Někteří lidé zahajovali den modlitbou,
jiní ranní očistou. Menma z araglinu začínal den tím, že proklel
svého pána, náčelníka ebera, a sesílal na něho všemožné
druhy smrti – udušení, křeče, rozdupání koněm, úplavici, otravu,
utonutí, probodnutí a ještě další způsoby, které mu jeho chabá
představivost nabídla. když na svého pána vyčerpal veškerá
zlořečení, na něž byl s to připadnout, pokračoval Menma
proklínáním vlastního života, svých rodičů za to, že nebyli bohatí
a mocní; proklel je za to, že byli jen prostí rolníci a tím pádem
i jeho předurčili k nuznému bytí prachsprostého podkoního.
Jeho otec s matkou pracovali jako obyčejní námezdníci na
polnostech svého zámožnějšího bratrance. sami v životě ničeho
nedosáhli a jejich synovi nezbylo než se také spokojit s
podřízeným postavením. Menma byl zahořklý a závistivý muž, hluboce
nespokojený se svým životním údělem.
Přesto i dnes, jako každý den v tuto časnou hodinu, bez
rozmýšlení vstal a natáhl na sebe oděv z předchozího dne. Nikdy
se neobtěžoval tím, že by se myl nebo si rozčesal špinavé
zacuchané vlasy, jejichž rudé provazce mu sahaly až k ramenům,
a podobně zanedbával i svůj hustý plnovous. dopřál si jen velký
doušek cormy, nasládlého piva, které měl vždy po ruce ve
džbánu na stolku u lůžka – to byla dle jeho názoru dostatečná
očista, jež ho měla připravit do nového dne. Pach jeho těla a šatu
dával najevo všem, kteří se k němu dostali dost blízko, aby ten
nevábný odér zachytili, že Menma si s čistotností rozhodně
hlavu nedělá.





15
d ovlekl se ke dveřím chalupy, otevřel a pohlédl na zatažené
nebe, přičemž několikrát zamrkal. stále bylo slyšet rachocení
hromu, ale Menma instinktivně vycítil, že ten den v údolí
nezaprší. Bouřka zuřila za horami a postupovala podle nich od východu
k západu, souběžně s araglinským údolím. k severu přes horské
vrcholy se mračna nepřehoupnou. Ne, čeká je suchý den, i když
bude pod mrakem a chladno. Na zatažené obloze nebyly vidět
hvězdy, takže Menma nemohl přesně určit čas, ale viděl – nebo
lépe řečeno vycítil – nad vzdálenými vrcholky hor na východě
tenkou linku svítání.
tvrz náčelníka araglinu dosud dřímala ve tmě. ačkoliv šlo
ve skutečnosti o prostou neopevněnou vísku, slušnost žádala,
aby se příbytek klanového vůdce označoval jako tvrz či pevnost.
Menma stál ve dveřích a právě začal tiše proklínat počínající
den. Nenáviděl celý svět, protože zatímco všichni ostatní
mohli ještě klidně spát, on musel vstávat jako první. když skončil
s nadávkami na den, přešel plynule na araglin a zahrnul ho
všemi kletbami, které mu jeho omezený slovník poskytl.
Na chvíli se vrátil do chalupy, sfoukl svíčku a pak se šouravě
vydal po pěšině vedoucí od pokojných stavení ve vesnici k
náčelníkovým stájím. Na cestu si svítit nepotřeboval, znal ji téměř
po paměti. Jako první bude muset vypustit koně na pastvu, pak
nakrmit lovecké psy svého pána a nakonec dohlédnout na
dojení náčelníkových krav. Než vyžene koně na louku a nakrmí psí
smečku, služebné už také vstanou a půjdou dojit. dojení nebyla
mužská práce a Menma by se k němu ani za nic nesnížil. ale
nedávno v jejich údolí došlo ke krádeži dobytka a eber, Menmův
pán, mu nakázal, aby každé ráno stádo dojnic zkontroloval. Pro
každého náčelníka bylo urážkou na cti, když si někdo dovolil
ukrást mu ze stáda byť jen jediné tele, a eber byl bez sebe zlostí,
když se doslechl, že na území jeho klanu vnikli zloději dobytka.
Jeho válečníci projeli údolí křížem krážem, aby viníky dopadli,
ale bezúspěšně.
Menma se mezitím přiblížil k impozantnímu tmavému obrysu
sněmovního a poradního domu, jedné z mála velkých
kamenných budov ve starobylé pevnosti. další kamennou stavbou byl
kostelík bratra Gormána. konírny stály až vzadu za okrouhlou
poradní halou, hned za ubytovnou pro hosty. aby se ke stájím
dostal, musel Menma projít po cestě vedoucí kolem dřevěné





16
přístavby u kamenných zdí budovy, v níž měl jeho náčelník
s rodinou soukromé komnaty. Menma na dřevěnou stavbu
nenávistně pohlédl. eber si bude klidně chrápat v posteli ještě
hodinu po rozbřesku.
Pod hustým příkrovem vousů se oplzle ušklíbl. Zauvažoval,
jestli s eberem dnes v noci někdo sdílí lože. Pak se mu ale zlostí
stáhla tvář. Proč zrovna eber? Proč ne on? Čím si eber
zasloužil, že má majetek, moc a dokáže do postele nalákat kdekterou
ženu? kdo určil, že Menmovým osudem je žít jako prostý
štolba? Proč...?
v tu chvíli se ale zastavil uprostřed kroku a dal hlavu na
stranu.
ve tmě kolem panovalo naprosté ticho. Pevnost se ještě
neprobouzela k životu. až kdesi vysoko, vysoko ve vzdálených kopcích
se náhle ozvalo dlouhé a táhlé vytí vlka, které ticho porušilo.
Ne, tento zvuk ho prve nevyrušil. Předtím zaslechl něco jiného.
Zvuk, který nedokázal nikam zařadit.
Ještě chvíli zůstal bez pohnutí stát, ale všude panoval
naprostý klid. Už už se chystal mávnout nad tím rukou v domnění, že
šlo jen o zaskučení větru, když vtom se to ozvalo znovu.
slabé dlouhé zaúpění.
Byl to skutečně jen vítr?
v tu chvíli Menma padl na kolena a otřásl se. ať ho Bůh
chrání před vším zlým! Není to snad jeden z tajemných
obyvatel kopců? Příslušník lidu zvaného sídh, nevysoký skřet, který
mezi lidmi pátrá po duších, které by si mohl odnést do temných
jeskyň pod horami?
a pak se ozval krátký výkřik, nijak hlasitý, ale dost na to, aby
Menmu vyděsil; srdce se mu na okamžik zběsile rozbušilo. Potom
se znovu ozvalo zaúpění. tentokrát bylo lépe slyšet a trvalo déle.
Menma se rozhlédl. Nezdálo se mu, že by se ve stínech budov
kolem cokoliv hýbalo. Podle všeho nikdo jiný ten zvuk neslyšel.
Pokoušel se odhadnout, odkud se ozývá a připadalo mu, že
přichází od komnat samotného ebera. ačkoliv se Menmovi prve
zdálo, že sténání snad vydává nějaká nadpozemská bytost, nyní
už nepochyboval, že vychází z úst člověka. s úlevou si vydechl –
ačkoliv ho život těšil pramálo, přece jen nebylo záhodno zahrávat
si s lidem sídh, když si někdo z jeho řad umanul ukrást
člověku duši. rychle se rozhlédl. Zdálo se, že v budově panuje tma
a ticho. Není snad eber nemocný? Zamračil se nerozhodně, nevě-





17
děl, jak se zachovat. a ť se věc má, jak chce, eber byl jeho pán,
a Menma byl svému pánu povinován sloužit. a tuto povinnost
nedokázala přehlušit ani jeho značná zatrpklost.
opatrně přešel ke vstupu do eberových soukromých komnat
a zlehka zaklepal.
„ebere? Je ti dobře? Nepotřebuješ pomoc?“ zavolal zdušeným
hlasem.
Nikdo mu neodpověděl. Znovu zaťukal, tentokrát o něco
hlasitěji. když se stále nic neozývalo, sebral v sobě odvahu a zvedl
petlici na dveřích. dveře nebyly zevnitř zajištěné, ale on to ani
nečekal. v pevnosti pána araglinu nikdo nikde nezamykal.
Menma vešel dovnitř. Jeho oči si vzápětí přivykly na tmu. Místnost,
v níž se právě ocitl, byla prázdná. Z předchozí zkušenosti už
ale věděl, že jeho náčelník má vzadu ještě další komnatu. První
pokoj, kde se nacházel nyní, se nazýval „místo k rozhovorům“
a vládce klanu zde přijímal soukromé návštěvy, významné
hosty, kterým se chtěl věnovat o samotě, nikoliv před zraky všech,
jak tomu bylo v hlavní síni. Za přijímacím pokojem se nalézala
eberova ložnice.
když se Menma ještě jednou přesvědčil, že zde opravdu nikdo
není, vykročil ke dveřím vzadu.
Jakmile se k nim přiblížil, okamžitě si všiml jedné věci: zpod
dveří vycházel slabý proužek světla. a vzápětí si uvědomil další:
úpění linoucí se z ložnice zesílilo.
„ebere!“ zvolal ostrým hlasem. „Je všechno v pořádku? to
jsem já, Menma, tvůj štolba.“
Nikdo neodpověděl, ale ani sténání neustalo.
Menma došel až ke dveřím a silně na ně zaklepal.
Jen na okamžik zaváhal, pak vešel.
Na malém stolku stála rozsvícená lampa. Menma rychle
zamrkal, aby si oči rychleji přivykly na světlo. viděl, že u lůžka
kdosi klečí, jakási postava se svěšenou hlavou a rameny,
která se pohupovala dopředu dozadu a táhle naříkala. to z jejích
úst vycházely ty zvuky, které prve slyšel. Povšiml si, že dotyčný
má na oděvu jakési tmavé skvrny. v tu chvíli se mu oči mírně
rozšířily. skvrny byly od krve a neznámý v rukou svíral
předmět, který se ve světle lucerny leskl a pableskoval. Byla to dýka
s dlouhou čepelí.
Menma na chvíli strnul a jen nevěřícně sledoval výjev před
sebou.





18
Pak pochopil, že v komnatě je ještě další osoba. kdosi ležel
v posteli, u níž klečel onen sténající člověk.
Menma udělal krok kupředu.
Na lůžku byl natažený nahý náčelník eber, ačkoliv ho
částečně halila přikrývka, kterou měl obtočenou kolem krví
zbroceného těla. Jednu ruku měl pohozenou ledabyle za hlavou.
oči měl doširoka vytřeštěné a v mihotajícím světle lampy se
na okamžik zdálo, že je v nich život. hruď byla pokrytá mnoha
ranami, z nichž se vyřinula spousta krve. Menma viděl dost
porážek dobytka, aby spolehlivě poznal rozeklanou ránu, kterou
po sobě zanechá nůž. do těla musel kdosi zuřivě bodat zbraní,
znovu a znovu – do těla vládce araglinu.
Menma se na okamžik chystal pokleknout, ale pak si to
rozmyslel.
„Je mrtvý?“ otázal se dutým hlasem.
Postava vedle lůžka se nepřestávala kývat sem a tam a
neustále tiše naříkala. ani nezvedla hlavu.
Menma udělal další krok a bez pohnutí se zadíval na tělo
před sebou. Pak přistoupil až k lůžku, klekl na jedno koleno
a natáhl se ke krku svého pána, aby mu nahmatal pulz. tělo
už ale začínalo chladnout a bylo na omak mírně lepkavé. když
se náčelníkovi zadíval z větší blízkosti do očí, ve kterých se nyní
neodráželo světlo, nemohlo mu uniknout, že jejich pohled je
strnulý a zastřený.
Menma se zvedl a s nechutí se podíval na mrtvolu na lůžku.
Na okamžik zaváhal, věděl totiž, že ačkoliv ho zrak jistě neklame,
stejně by se měl přesvědčit, že je eber skutečně mrtev. Pozvedl
nohu a špičkou boty do těla strčil. eber se nepohnul. Menma
se rozpřáhl a vší silou kopl náčelníka do boku. Ne, nemýlil se.
eber, jeho pán a vládce, je po smrti.
v tu chvíli stočil pohled na naříkající postavu, která v rukou
stále svírala nůž. a pak se chraplavě rozesmál. Právě tehdy si
totiž uvědomil, že on, podkoní Menma, se stane bohatým a
mocným stejně, jako jsou jeho bratranci, kterým celý život záviděl.
Ještě pořád se pro sebe pochechtával, když vycházel z
komnat svého pána, aby vyhledal dubána, velitele eberovy tělesné
stráže.





19
••
 kaPitoLa drUhá 
••
hluboké temné odbíjení klášterního zvonu ohlásilo pokračování
soudního zasedání. Bylo sice krátce po poledni, ale ve
vzduchu byl cítit chlad. Zdi ze studené šedé žuly bránily slunečním
paprskům, aby vnikly do budovy. Malý kostelík stojící na kraji
kláštera, který se nyní dočasně stal místem k projednávání
soudních pří, byl téměř liduprázdný. do dřevěných lavic zatím
usedla sotva hrstka lidí. a přitom ještě předchozího dne kaple
téměř praskala ve švech, uvnitř se tísnili účastníci soudního
jednání, obžalovaní a svědkové. ale dnešního odpoledne měl
být před soudním dvorem přednesen a rozhodnut poslední
případ. ve všech ostatních, které před soudem zazněly, už byl
rozsudek vynesen.
Zhruba půl tutu přítomných, jichž se poslední případ týkal,
uctivě povstalo, když do kaple vstoupila soudkyně, brehon,
a zaujala místo v křesle v čele sálu. šlo o ženu asi
pětadvacetiletou, možná o trochu starší, oděnou do řeholního roucha.
Byla vysoká, s velice půvabnou tváří a zpod závoje na hlavě se
jí drala záplava rudých vlnitých vlasů. Barva jejích očí se nedala
tak přesně rozpoznat, protože někdy se zdály průzračně a
ledově modré, ale občas se v nich zaleskl zvláštní zelený oheň, což
záleželo na náladě jejich majitelky. Její mladistvé vzezření příliš
neladilo s obecnou představou zkušeného a váženého soudce,
ale během posledních několika dní, kdy se zde zaobírala celou
řadou případů, jež pokaždé rozvážně prozkoumala a pečlivě
prověřila výpovědi svědků, si tato mladá žena získala svými
vědomostmi, logickým uvažováním a pochopením pro druhé
úctu všech, kteří před ni předstoupili.





20
s estra Fidelma byla ve skutečnosti vyškolená coby dálaigh,
advokátka soudního dvora pěti království irských. Byla
vzdělaná až do hodnosti anruth, což znamenalo, že mohla nejenom
přednášet právní pře před soudem, ale také, pokud k tomu byla
vyzvána, mohla svolat soudní zasedání, předsedat mu a sama
rozhodovat v celé řadě případů, které nevyžadovaly přítomnost
soudce vyšší úrovně. a právě v roli soudkyně zde, v opatství
Lios Mhór, na žádost kláštera právě zasedala. opatství leželo
vedle „velikého opevnění“, podle něhož také dostalo jméno. Bylo
vystavěno na březích mocné řeky označované prostým názvem
abhainn Mór, „velká řeka“, jižně od cashelu v království Muman.
klášterní scriptor, který byl soudnímu zasedání přítomen
coby zapisovatel a měl za úkol zaznamenávat vše, co se bude
projednávat, zůstal stát, i když se Fidelma a ostatní usadili. Měl
zasmušilý hlas, který Fidelmu přivedl na myšlenku, že by se ten
člověk mohl živit jako nájemný naříkač na pohřbech.
„tento soud zahajuje jednání. Pokračuje jednání o při, v níž
proti sobě stojí archú, syn suanach, a Muadnat z temných blat.“
Poté se posadil, vrhl k Fidelmě významný pohled a pozvedl
rydlo, jímž průběh soudu zaznamenával do vrstvy měkkého
jílu připraveného v dřevěných rámečcích. Po skončení jednání
byly tyto záznamy přepsány do trvanlivější podoby v
pergamenových svazcích.
Fidelma byla usazená za mohutným složitě vyřezávaným
stolem z dubového dřeva, dlaně měla položené na jeho desce.
opřela se v křesle a rozhlédla se klidně po osobách
shromážděných v lavicích před sebou.
„archú a Muadnate, přistupte prosím přede mne.“
Po jejích slovech chvatně povstal jakýsi mladík. Nemohlo mu
být více než sedmnáct let a ve tváři měl dychtivý výraz – Fidel -
mě připomněl psa, který se snaží zavděčit svému pánu, když
sledovala, jak spěchá kupředu. druhý z mužů byl ve středním
věku, mohl by být mladíkovým otcem. tvářil se vážně, ba téměř
zarputile. v jeho celkovém vzezření bylo pramálo veselí.
„vyslechla jsem důkazy přednesené v tomto případu,“
promluvila Fidelma a pohlédla z jednoho na druhého. „Zkusím teď
nezaujatě předestřít všechna fakta. ty, archú, jsi právě dosáhl
dospělosti, takzvaného věku volby. Je to tak?“
Mladík přikývl. Podle zákona se právě v sedmnácti letech
stával z chlapce muž a mohl o sobě sám rozhodovat.





21
„ a jsi jediným dítětem suanach, která zemřela loňského roku?
suanach, která byla dcerou Muadnatova strýce?“
„Byla to jediná dcera bratra mého otce,“ přisvědčil Muadnat
hrubým hlasem bez stopy citu.
„Přesně tak. tudíž vy dva jste vlastně druzí bratranci?“
Na to nikdo neodpověděl. Bylo nad slunce jasnější, že ti dva
k sobě nechovají pražádnou náklonnost, ať je jejich příbuzenský
vztah jakýkoliv.
„tak blízce spřízněné osoby by se neměly utíkat k zákonu, aby
dokázaly urovnat rozdíly, které mezi nimi panují,“ napomenula
je Fidelma. „stále trváte na tom, že má o vaší při rozhodnout
tento soud?“
Muadnat si znechuceně odfrkl.
„Já o to nijak nestál, abych sem musel.“
Mladíkovi hněvivě zaplály tváře.
„ani já ne. Mnohem lepší by bývalo, kdyby se můj bratránek
zachoval správně, jak káže morálka, pak by to nikdy nedošlo
až sem.“
„to já jsem v právu,“ odsekl Muadnat. „ty si na ty pozemky
žádné nároky dělat nemůžeš.“
sestra Fidelma pozvedla s kousavým výrazem obočí.
„Zdá se, že o tom skutečně bude muset rozhodnout soud,
neboť vy dva se očividně shodnout nedokážete. a přišli jste s tím
případem k tomuto dvoru právě proto, abyste obdrželi právní
výnos. rozhodnutí, které tento soud vynese, bude závazné pro
oba z vás.“
opřela se v křesle, složila ruce do klína a muže před sebou si
pozorně změřila. oběma se v zakaboněných tvářích zračil hněv.
„dobrá tedy,“ promluvila nakonec. „suanach, pokud jsem
tomu správně porozuměla, zdědila po svém otci pozemky.
opravte mne, pokud se mýlím. Později se provdala za mladíka ze
zámoří, Brita jménem artgal, který do manželství žádné pozemky
nepřinesl, neboť byl cizinec.“
„cizinec bez vindry v kapse,“ zamručel Muadnat.
Fidelma si ho nevšímala.
„artgal, který zplodil syna archúa, před několika lety zemřel.
Je to tak?“
„Můj otec zemřel při střetu s kmenem Uí Fidgente, když
sloužil cashelskému králi.“ to se ozval archú a ta slova pronesl
s hrdostí.





22
„Nájemný žoldák,“ ucedil Muadnat posměšně.
„ tento soud nemá za úkol vynést rozsudek nad artgalovou
povahou,“ ozvala se sestra Fidelma podrážděně. „Byla jsem
požádána, abych rozhodla o právní stránce vašeho sporu. Nuže,
artgal a suanach byli manželé...“
„Navzdory přání naší rodiny,“ vložil se jí opět Muadnat do řeči.
„to už jsem si stačila povšimnout,“ opáčila Fidelma
vyrovnaným hlasem. „ovšem sezdaní byli. Po artgalově smrti suanach
nadále obdělávala svá pole a vychovávala syna archúa. ale před
rokem zemřela.“
„a pak se u nás objevil můj takzvaný bratranec a začal
tvrdit, že všechna ta půda patří jemu.“ archú hovořil nesmírně
hořkým hlasem.
„takový je zákon,“ ozval se Muadnat úlisně. „Půda patřila
suanach. Její muž, jelikož to byl cizinec, žádné vlastní pozemky
neměl. když suanach zemřela, její pozemky se navrátily její
rodině, a v té jsem já její nejbližší příbuzný. taková je řeč zákona.“
„sebral mi úplně všechno,“ postěžoval si mladík nešťastně.
„ty pozemky mi teď patří, měl jsem právo si je vzít. a tys v té
době ještě ani nedosáhl věku volby.“
„Je to tak,“ přitakala Fidelma. „v minulém roce byl Muadnat
podle práva jakožto tvůj nejbližší dospělý příbuzný tvým
opatrovníkem, archú.“
„opatrovníkem? chtěla jsi říct otrokářem, ne?“ prohlásil
mladík posměšně. „Nutil mě pracovat na mé vlastní půdě a dával mi
za to jen najíst, choval se ke mně hůř než k námezdním silám
a musel jsem jíst a spát ve chlévě s dobytkem. vlastní příbuzní
mé matky se mnou nezacházejí ani tak slušně jako s lidmi, které
si najímají na hrubou práci na poli.“
„to vše už je mi známo,“ poznamenala Fidelma trpělivě.
„My tomu klukovi nejsme z hlediska práva povinováni ničím,“
zamručel Muadnat. „dali jsme mu co jíst a kde spát. Měl by
za to být vděčný.“
„k tomu se vyjadřovat nehodlám,“ odvětila Fidelma chladně.
„shrneme-li ale archúovu žalobu vůči tobě, Muadnate, můžeme
říci, že tvrdí, že mu náleží část půdy, která dříve patřila jeho
matce. Je to tak?“
„Pole jeho matky se vrátilo její rodině. on může dědit
jedině po otci, a jelikož jeho otec sem přišel z ciziny, žádnou půdu





23
neměl, a nemohl mu ji tedy zanechat. ať si jde do země svého
otce, pokud chce mít vlastní pole.“
Fidelma se nepřestávala zády opírat o křeslo, ruce založené
v klíně, a upřeně Muadnata sledovala. Po chvíli své ohnivé oči
mírně přivřela a zatvářila se co možná nejvyrovnaněji
„když zemře člověk, který vedl život coby ocáire, tedy malý
rolník, pak se z jedné sedminy jeho pozemků musí odvést daň
náčelníku jeho klanu, jenž dohlíží na správu celého klanového
území. Bylo toto vykonáno?“
„Bylo,“ ozval se scriptor, který v tu chvíli vzhlédl od svých
záznamů. „Máme zde o tom potvrzení od tamního klanového
vůdce ebera z araglinu, sestro.“
„výborně. výnos tohoto soudu bude v tom případě zcela
prostý.“
Fidelma se pomalu otočila směrem k archúovi.
„tvá matka byla dcerou a jediným dítětem malého rolníka,
ocáireho. Po jeho smrti jí jako ženské dědičce připadlo právo
spravovat otcovy pozemky po dobu svého života. Za obvyklých
okolností nemůže žena přenechat půdu svému muži či synům
a po její smrti přejdou pozemky na nejbližší příbuzné z její
původní rodiny.“
Muadnat se trochu napřímil a poprvé za celou dobu se jeho
zlobně stažená tvář roztáhla do spokojeného úsměvu.
vítězoslavně střelil očima po mladíkovi vedle sebe.
„Nicméně,“ pokračovala Fidelma a z hlasu jí náhle zazněl
ledový tón, který prořízl vzduch v sále jako nůž, „pokud je manželem
ženy cizinec, což v našem případě platí, neboť archúův otec byl
Brit, nebude na klanovém území vlastnit žádnou půdu. Z čehož
plyne, že nebude mít co odkázat svému synu. v takovýchto
případech právo hovoří jasnou řečí a byl to samotný velký soudce
Bríg Briugaid, který takový rozsudek vynesl jako první a jeho
slovo se pak stalo zákonem. a tento zákon praví, že za uvedených
okolností může matka svému synu půdu odkázat, ovšem s
jistým omezením. Z její půdy smí na syna přejít jen pole v hodnotě
nejvýše sedmi cumalů, což se rovná nejmenší velikosti pozemku,
jehož vlastnictvím se z člověka stává ocáire neboli drobný rolník.“
rozhostilo se ticho a jak žalobce, tak obžalovaný se očividně
snažili pochopit, co ten výrok vlastně znamená. sestra Fidelma
se po chvíli slitovala nad jejich nechápavým výrazem.





24
„Zákon je v tomto případě nakloněn tobě, archú,“ usmála
se na mladíka. „tvůj bratranec to pole obdělává neoprávněně,
jestliže už jsi dosáhl plnoletosti. Musí ti tedy vydat pozemek
v hodnotě sedmi cumalů.“
Muadnatovi spadla čelist.
„ale... ale to pole má sotva velikost sedmi cumalů. Pokud by
si měl sedm cumalů ponechat, na mě už vůbec nic nezbyde.“
Fidelma začala hovořit hlasem, jaký používá učitel, když dělá
žákům přednášku.
„Podle knihy Críth Gablach, našeho prastarého zákoníku, je
pozemek velikosti sedmi cumalů právě tak veliký, aby jeho
vlastnictvím nabyl člověk postavení ocáira, a přesně tolik má archú
právo obdržet,“ odříkala zřetelně. „a mimo to, jelikož tvé jednání
bylo protizákonné a došlo tak daleko, že archú neměl jinou volbu
nežli předvolat tě sem přede mne, ukládám ti povinnost zaplatit
tomuto soudu pokutu ve výši jednoho cumalu.“
Muadnatovi zbělela tvář a proměnila se v hněvivou škrabošku.
„to je nespravedlnost,“ zavrčel temně.
Fidelma na něho pohlédla s naprostým klidem.
„ty o nespravedlnosti hovořit nemůžeš, Muadnate. Jsi s tímto
mladíkem spřízněný. když jeho matka zemřela, tvou povinností
bylo postarat se o něj a chránit ho. a ty ses ho namísto toho
pokusil připravit o právoplatné dědictví, nutil jsi ho pro sebe
pracovat bez nároku na odměnu a nechal jsi ho žít v podmínkách
horších, než jaké mají otroci. Upřímně pochybuji, že máš
sebemenší představu o spravedlnosti. spravedlivé by bylo, abych ti
uložila zaplatit mu ještě náhradu za to, jak ses k němu choval.
Buď ujištěn, že se právě snažím vyvážit spravedlnost soucitem.“
Fidelma ta slova vyslovila se zřetelným chladem a zahořkle se
tvářící muž překvapeně zamrkal, jako by na něho příval jejího
opovržení zapůsobil téměř jako tělesný útok.
Ztěžka polkl.
„odvolám se proti tomuto rozhodnutí u svého náčelníka ebera
z araglinu. ty pozemky patří mně! Neslyšelas o mně naposledy.“
„odvolat se lze pouze k vrchnímu soudci cashelského krále,“
přerušil ho suše scriptor, když dokončil záznam rozsudku. Pak
odložil rydlo a jal se nespokojenému stěžovateli vysvětlovat:
„Jakmile brehon vynese soud, nemůžeš mu začít spílat. Pokud
máš k rozsudku námitky, musíš je vyjádřit náležitým způsobem.
ale do té doby, Muadnate z temných blat, se musíš rozhodnutí





25
tohoto soudu podřídit a opustit dotyčné pozemky, aby je mohl
začít využívat tvůj bratranec archú. Pokud to neučiníš do devíti
dnů ode dneška, můžeš být vyhnán násilím. Je ti to jasné? a tvůj
cumal pokuty musí být zaplacen do příštího úplňku.“
Muadnat se otočil a beze slova rychle vykročil z kaple.
Jakýsi drobný šlachovitý mužík s kšticí kaštanových vlasů vyskočil
z lavice a připojil se k němu.
Z archúovy tváře bylo jasně patrné, že ještě pořád nedokáže
tak docela rozsudku uvěřit. Naklonil se přes stůl k Fidelmě,
popadl ji za ruku a začal s ní divoce třást.
„Bůh ti žehnej, sestro. Zachránila jsi mi život.“
Fidelma se na nadšeného mladíka mírně pousmála.
„Jen jsem vynesla rozsudek v souladu se zákonem. kdyby
právo hovořilo jinak, musela bych tvou žádost zamítnout. U tohoto
dvora hovoří zákony, nikoliv já.“
Uvolnila ruku z jeho sevření. Nebylo jasné, jestli mladík vůbec
slyšel, co mu řekla, ale nepřestával se usmívat, otočil se a
rozběhl se k zadní stěně sálu, kde z lavice povstala jakási dívka
a téměř se mu vrhla do náručí. Fidelma se s mírným dojetím
usmála, když viděla, jak si ti dva mladí lidé tisknou ruce a jak
láskyplně se na sebe dívají.
Potom se rychle otočila po přítomném scriptorovi.
„Pokud se nemýlím, toto byl poslední dnešní případ, je to tak,
bratře donnáne?“
„Přesně tak. Ještě dnes ty rozsudky zanesu do knih a
dohlédnu, aby byly náležitě vyhlášeny.“ Scriptor se na okamžik odmlčel,
pak si lehce odkašlal a mírně ztišil hlas. „U vchodu stojí náš opat
a myslím, že čeká, aby s tebou mohl promluvit.“
Potom nenápadně pokynul hlavou směrem ke dveřím do sálu.
Fidelma se tam podívala. a skutečně, u vchodu uviděla opata
cathala, jeho postavu se širokými rameny. Fidelma okamžitě
povstala a vykročila k němu. Neušlo jí, že opat se tváří poněkud
ustaraně.
„Potřebuješ se mnou hovořit, otče opate?“
opat cathal byl dobře stavěný svalnatý muž ve středním věku
a z jeho kroku byla patrná vojenská ráznost, neboť v mládí se
cvičil jako válečník. Pocházel z místního kraje a už před mnoha
lety opustil vojenské řemeslo, aby se učil pod vedením
blahoslaveného cáthacha v Lios Mhór, a po čase se z něho stal
všeobecně vážený vzdělanec a opat. Jelikož byl synem významného





26
vojevůdce, rozdal veškeré – poměrně značné – jmění svého rodu
nemajetným v klanu a začal sám žít v chudobě, jak kázal jeho
řád. Jeho prostota a upřímnost mu vytvářela nepřátele. kdysi ho
náčelník jistého klanu, Maelochtrid, nechal uvěznit na základě
vykonstruovaného obvinění, že se věnuje čarodějnictví. ale když
posléze cathala propustili, odpustil mu. taková byla zkrátka
jeho povaha.
Fidelma na cathalovi oceňovala jeho citlivost a to, že mu byla
zcela cizí ješitnost. Bylo to nesmírně osvěžující, neboť jinak se při
jednání s představiteli církve velice často setkávala s arogancí.
cathal byl jednou z mála osob z duchovních řad, kterou by bez
váhání označila jako „svatého muže“.
„Je to tak, sestro Fidelmo, hledal jsem tě,“ odpověděl opat
s krátkým, ale vřelým úsměvem. „rokování soudu již je u
konce?“
Jeho hlas byl měkce modulovaný a zněl poměrně nevýrazně,
ale Fidelma si přesto povšimla jakéhosi rozrušení – jistě ho cosi
důležitého přimělo, aby ji vyhledal.
„Právě jsme vynesli rozsudek v posledním případu, otče
opate. děje se něco?“
opat cathal na okamžik zaváhal.
„do opatství dorazili dva jezdci. Jeden z nich je cizinec. Přijeli
sem z cashelu a potřebují s tebou hovořit.“
„stalo se něco mému bratru?“ otázala se Fidelma ostrým
hlasem, neboť to byla první myšlenka, která jí prolétla hlavou,
a cítila přitom, jak do ní zarývá ledové pařáty strach. Nestalo
se něco jejímu bratru colgúovi, nově zvolenému králi Mumanu,
největšího z pěti království irských?
opat cathal se okamžitě zatvářil provinile.
„ach ne, ne. tvůj bratr král je živ a zdráv,“ ujistil ji
okamžitě. „odpusť prosím mé neobratné vyjadřování. Pojď, odvedu tě
do svých komnat, kde už jsi očekávána.“
ve Fidelmě se probudila zvědavost, ale spěchala chodbami
velkého kláštera tak důstojným krokem, jak jen dokázala,
doprovázena vyšší postavou opata.
Lios Mhór, velký dům, jak mu začali říkat, povstal na místě
malé polozapomenuté vísky, do níž přišel z rathanu před
pouhými dvaceti lety blahoslavený cáthach, aby zde založil nové
církevní středisko. Během krátké doby se z Lios Mhór stala jedna
z nejvýznamnějších církevních škol, do níž se sjížděli studenti





27
z mnoha zemí. stejně jako většina velkých irských opatství byl
i tento klášter smíšený dům, conhospitae, v němž žili společně
zástupci obou pohlaví, pracovali tam a vychovávali děti ve
službě kristu. když cathal s Fidelmou kráčeli klášterními ambity,
studenti i řeholníci s úctou ustupovali stranou s hlavou pokorně
sklopenou, aby nechali opata projít. v opatství studovali mladí
muži i ženy z nejrůznějších zemí, kteří do pěti království irska
přišli, aby zde obdrželi vzdělání. U dveří do svých komnat se
cathal zastavil, otevřel je a uvedl Fidelmu dovnitř.
vedle opatova stolu stál starý muž majestátního vzhledu. když
Fidelma vešla, otočil se k ní a uvítal ji širokým úsměvem. Ještě
pořád měl pohlednou tvář a byla z něj cítit životní síla navzdory
stříbrným vlasům a nepopiratelně pokročilému věku. kolem
krku měl zavěšený zlatý řetěz vypovídající o jeho úřadu. i kdyby
to snad nebylo poznat ze samotného jeho vzezření, podle šperku
na hrudi to byl člověk vysoce postavený.
Fidelma okamžitě věděla, o koho jde.
„Beccane! ráda tě zase potkávám.“
vrchní brehon jí oplatil úsměv. Potom k ní přikročil a stiskl
jí obě ruce v dlaních.
„a mně činí obzvláštní potěšení, když se mohu setkat s
někým, koho mám nejen v oblibě, ale ještě navíc si ho vážím jako
skvělého právníka, Fidelmo.“
výraz, který měl ve tváři, a jeho vroucná slova nebyla součástí
společenského úzu, šlo o nepředstíranou radost.
vtom se za ní ozvalo nenápadné odkašlání a ona se tím
směrem s tázavým pohledem otočila. stál tam jakýsi muž v řeholním
rouchu s rukama založenýma v záhybech podomácku tkané
hnědé vlněné látky. Na hlavě měl vyholenou jinou tonzuru, než
byla tonzura svatého Jana, kterou nosili řeholníci v pěti
královstvích irských. Jeho úprava vlasů měla kořeny v Římě. tvářil se
sice vážně, ale v tmavě hnědých očích mu svítily veselé ohníčky,
když ji pozdravil úklonou hlavy.
„Bratře eadulfe!“ vydechla Fidelma rychle. „Já myslela, že
pobýváš po boku mého bratra v cashelu?“
„Bylo tomu tak. ovšem v cashelu pro mne bylo pramálo
práce, a když jsem se doslechl, že se sem má vypravit Beccan, aby
tě vyhledal, nabídl jsem se, že jej doprovodím.“
„aby mě vyhledal?“ zopakovala Fidelma, která si v tu chvíli
vzpomněla na opatova slova. „děje se něco?“





28
r ychle se otočila zpět ke starému brehonovi. opat cathal
zamířil ke svému křeslu a usadil se za stolem, zatímco vrchní
brehon promluvil k Fidelmě.
„Přináším jisté znepokojivé zprávy, sestro,“ začal Beccan
vážně. Potom se ale omluvně usmál a pokrčil rameny. „odpusť,
nejprve bych ti měl říci, že tvůj bratr se v hlavním městě
cashelu těší dobrému zdraví a posílá ti své nejsrdečnější pozdravy.“
Fidelma se nezdržovala tím, aby mu sdělila, že už ji opat
cathal ujistil o bezpečí jejího bratra.
„Čeho se tedy ta znepokojivá zpráva týká...?
Beccan se na okamžik zarazil, jako by si v duchu třídil
myšlenky.
„včera odpoledne dorazil do cashelu posel z klanu ebera
z araglinu.“
Fidelmě to jméno bylo okamžitě povědomé a vzápětí si
uvědomila, že zaznělo v poslední soudní při, o níž toho odpoledne
rozhodovala. eber byl pánem území, z něhož pocházel archú
a jeho bezcitný bratranec, kteří před ni předstoupili teprve před
malou chvílí.
„Pokračuj,“ vyzvala ho provinile, neboť si uvědomila, že
Beccan se znovu odmlčel, když si všiml, že je Fidelma
myšlenkami jinde.
„ten posel přinesl zprávu, že eber byl spolu s jedním ze svých
příbuzných zavražděn. ovšem někoho přistihli na místě činu.“
„ale jak se to celé týká mě?“ otázala se Fidelma.
Beccan pozvedl ruku jakoby v omluvném gestu.
„Jsem právě na cestě do ros ailithir, tvůj bratr mne pověřil
vyřešením jisté tamní záležitosti. Nemohu se tedy bohužel
zdržovat tím, abych se teď ještě navíc vypravil do araglinu a vyšetřil
eberovu vraždu. ovšem tvůj bratr král se domnívá, že je třeba
ten případ co nejdříve prověřit a učinit spravedlnosti zadost.
eber z araglinu byl věrným přítelem cashelu a tvůj bratr došel
k závěru, že by bylo správné, abys...“
Fidelma už věděla, co se Beccan chystá říct.
„abych do araglinu zajela já,“ dodala místo něho s
povzdechem. „inu, mé zdejší povinnosti skončily a já jsem se chystala
zítra vypravit zpět za bratrem do cashelu. asi na tom pramálo
záleží, pokud tam dorazím o den či dva později, nežli jsem
předpokládala. Není mi ovšem tak docela jasné, co mám v araglinu





29
vlastně vyšetřovat, když sám říkáš, že viníka už lapili? Jsou
snad o jeho vině nějaké pochybnosti?“
Beccan zavrtěl rozhodně hlavou.
„Nic takového mi není známo,“ ujistil ji. „ slyšel jsem, že vraha
chytili s dýkou v ruce a krví na šatech, jak stojí nad eberovým
tělem. tvůj bratr se ale domnívá...“
Fidelma se trpce pousmála.
„Já vím. eber byl přívrženec cashelu, takže je důležité, aby
jeho vrah došel spravedlnosti a aby to bylo učiněno co nejdříve.“
„v araglinu nemají žádného brehona,“ vložil se jim do řeči opat
cathal, aby lépe osvětlil, oč se jedná. „Nejspíš půjde hlavně o to,
abys dohlédla na správné dodržení litery zákona.“
„Je snad nějaký důvod se domnívat, že by tomu mělo být
jinak?“
opat cathal rozhodil rukama, aby naznačil, že se na tu
otázku nedá tak lehce odpovědět.
„Podle všeho byl eber velice oblíbeným náčelníkem a říkalo
se o něm, že je laskavý a štědrý. Lidé jeho klanu si ho skutečně
vážili. Mohlo by tedy dojít k tomu, že by jeho poddaní chtěli
viníka potrestat bez ohledu na právo a přísně stanovená pravidla.“
Fidelma se na chvíli zadívala do jeho ustaraných očí. cathal
znal lid z hor ležících kolem Lios Mhór lépe než většina
ostatních, byl přece sám jedním z nich. krátce přikývla na znamení,
že jeho obavám rozumí.
„Při dnešním soudu jsem se sama setkala s jedním
člověkem z araglinského klanu, který projevil nedostatečnou úctu
před zákonem,“ zauvažovala nahlas. „Pověz mi ještě něco o lidu
z araglinu, otče opate.“
„Moc toho k vyprávění není. Je to velice uzavřený klan, který
k osobám zvenčí přistupuje s velkou nedůvěrou. eberův lid žije
převážně v horách kolem osady, které se říká pevnost
araglinského pána. Jejich území se táhne k východu podél řeky araglin,
jež protéká tamním údolím. Je to úrodná zemědělská oblast.
Lidé eberova klanu žijí stranou od ostatních a před cizinci se
mají na pozoru. Úkol, který jsi na sebe vzala, nebude snadný.“
„Říkáš, že nemají brehona. Mají alespoň kněze?“
„ano. v pevnosti žije jistý otec Gormán. Mají tam kostel
jménem cill Uird, kaple obřadů. Gormán mezi lidem araglinu žije už
dvacet let. vzdělával se ale zde u nás, v Lios Mhór. Nepochybuji,





30
že se ti vynasnaží být ku pomoci, ačkoliv zastává poněkud dog -
matické názory ohledně šíření naší víry, které budou nejspíše
v rozporu s tvým pohledem na tuto záležitost.“
„Jak to myslíš?“ otázala se ho Fidelma se zájmem.
cathal se jen bezelstně usmál.
„Myslím, že bude lepší, když sama zjistíš, jak se věci mají.
Nerad bych, abys mou vinou byla už dopředu zaujata tím či
oním směrem.“
„Předpokládám, že je zastáncem římské větve,“ povzdychla
si Fidelma.
opat cathal stáhl tvář.
„Jsi velice bystrá, sestro. Je to tak. domnívá se, že zvyky
přicházející z Říma jsou lepší nežli naše staré obyčeje. Nalezl
pro své přesvědčení několik stoupenců, neboť se mu v ard Mór
podařilo vystavět římský chrám, který začíná být proslulý svou
krásou a bohatstvím. otec Gormán má podle všeho zámožné
příznivce.“
„a přitom stále pobývá v tak zastrčeném koutu světa, jako je
cill Uird,“ poznamenala Fidelma. „to je zvláštní.“
„Nehledej záhady tam, kde žádné nejsou,“ napomenul ji opat
cathal, i když s úsměvem. „otec Gormán pochází z araglinu
a je tomu místu věrný, ale také se pokouší o šíření svého
výkladu víry.“
Beccan se zadíval do její zkroušené tváře s pobavením. Potom
laškovně potřásl hlavou.
„tvá potíž, Fidelmo z kildare, tkví v tom, že jsi ve svém poslání
až příliš úspěšná. o tvé moudrosti se začíná povídat ve všech
pěti královstvích irských.“
„taková myšlenka mi není ani trochu po chuti,“ zamumlala
Fidelma. „sloužím zákonu, nejde mi o vlastní pověst.
vykonávám své povolání jen proto, abych lidem zajistila spravedlnost.“
Beccan si z jejího podráždění nic nedělal.
„a právě proto, Fidelmo, jsi známa coby osoba, která má
schopnost rozplést i ten nejzapeklitější případ. v patách tvých
úspěchů kráčí tvá skvělá pověst. a je třeba, abys jí přivykla
a naučila se ji přijímat. ale nyní...“
Potom se s rozhodným pohledem otočil k opatu cathalovi.
„Už musím vyrazit na cestu, neboť bych rád do ros ailithir
dorazil ještě před setměním. Vive, valeque, cathale z Lios Mhór.“
„Vive, vale, Beccane.“





31
s tarý pán vrhl krátký úsměv na Fidelmu, eadulfovi pokynul
hlavou a pak vyšel z místnosti tak rychle, že si téměř ani
nestačili uvědomit, že odchází.
Fidelma se zvědavě obrátila k bratru eadulfovi.
„ty s Beccanem nebudeš pokračovat v cestě? kam máš odsud
tedy namířeno, eadulfe?“
tmavovlasý mnich, který už Fidelmu doprovodil při mnoha
dobrodružstvích, se tvářil zdánlivě netečně.
„Napadlo mne, že bych tě mohl doprovodit do araglinu –
pokud bys tedy proti tomu neměla námitky. rád bych si prohlédl
tamní kout země, neboť jsem ho ještě nikdy nenavštívil.“
Fidelmě nad eadulfovou diplomatickou odpovědí pobaveně
zacukaly koutky, věděla totiž dobře, že ji záměrně zformuloval
tak, aby zaplašil všechny pochybnosti, které by snad mohly
prolétnout opatovi hlavou.
eadulf měl ve své domovině dědičnou úlohu gerefy, smírčího
soudce sasů v zemi Jižního lidu. Na křesťanskou víru ho
přivedl irský misionář Fursa, který ho posléze také poslal na studia
do proslulých irských škol. eadulf nejprve studoval v klášteře
v durrow, později odešel do slavné lékařské školy v tuaim
Brecain. Pak opustil irsko a odcestoval do Říma. stal se osobním
sekretářem theodora, nově ustanoveného biskupa z canterbury,
kterého do úřadu zvolil papež. a theodor ho vyslal zpět do irska
jako posla k Fidelminu bratru colgúovi z cashelu. eadulf byl
v pěti královstvích irských jako doma, tamní řeč plynně ovládal.
„smíš se ke mně připojit, a buď vítán, eadulfe,“ odpověděla
mu tiše. Potom se zeptala: „Máš s sebou koně?“
„tvůj bratr mi laskavě na cestu zapůjčil jednoho ze svých ořů.“
Řeholníci většinou cestovali pěšky, nikoliv na koni. to, že
Fidelma vlastnila koně, vypovídalo o jejím výsadním postavení
a o roli brehona soudního dvora, kterou zastávala.
„výtečně. Zřejmě bude nejlepší, když vyrazíme na cestu bez
prodlení. Ještě před sebou máme několik hodin denního světla.“
„Nebylo by moudřejší vyrazit až zítra za rozbřesku?“ otázal
se opat cathal. „do araglinu se vám dnes už dojet nepodaří.
„Po cestě jistě musíme narazit na nějaký hostinec,“ odpověděla
Fidelma s lehkostí. „Pokud zde hrozí nebezpečí, že by se eberovi
lidé mohli na obžalovaném dopustit násilí, aniž by počkali, až
věc řádně prošetří soud, pak je důležité, abych se do araglinu
dostala co nejdříve.“





32
c athal s jejím závěrem zřejmě souhlasil, ale stejně trochu
váhal.
„dělej, jak myslíš, Fidelmo. ale není dobré ocitnout se v horách
na noc bez přístřeší.“ opatovi bylo ovšem naprosto jasné, že
nehovoří jen tak s nějakou řádovou sestrou, ale se sestrou
samotného krále. Nemohl si dovolit její rozhodnutí jakkoliv
zpochybňovat, nebyl jí nijak nadřazen. „Požádám jednoho z bratří,
aby vám připravil jídlo a pití na cestu, a dohlédnu na to, aby
vaši koně byli napojeni a osedláni.“
opat cathal vstal a vyšel z místnosti.
Jakmile za ním zapadly dveře, Fidelminy do té chvíle vážné
rysy prošly náhlou proměnou. otočila se k saskému mnichovi
a vzala jej za ruce. v zelenomodrých očích jí hrála radost a štěstí.
Při pohledu do přirozeně veselého výrazu v její svěží a krásné
tváři by se snad i nejponuřejší řeholník musel ptát, proč si
taková přitažlivá mladá žena zvolila život v církevním řádu. Z její
vysoké, ale pěkně tvarované postavy jako by přímo sálala touha
po rušnější a radostnější životní roli, nežli představoval pobyt
v uzavřených prostorách klášterního společenství.
„eadulfe! ale ke mně se doneslo, že se máš vydat zpět do země
sasů?“
eadulfovi se ve tváři rozlil trochu zahanbený úsměv, když
viděl, s jakým nadšením ho Fidelma vítá.
„to ještě hned nebude. když jsem se doslechl, že Beccan se
sem za tebou má vypravit, aby tě požádal o zásah v araglinu,
řekl jsem tvému bratrovi, že bych se rád podíval do zdejších
končin a také, jak vypadá skutečná soudní práce. a mám tím
pádem výmluvu, abych se v této zemi mohl ještě zdržet.“
„Je to od tebe moc hezké, že ses sem vypravil. Mohu-li být
k tobě zcela upřímná, už jsem se zde v Lios Mhór nesmírně
nudila. těším se, že se vydám do hor, je tam tak průzračný
vzduch, a navíc teď s sebou budu mít společníka, s nímž budu
moct hovořit o všem možném...“
eadulf se zasmál. Znělo to příjemně a vesele.
„Už si umím představit, co takové hovory obnášejí,“ opáčil
s důrazem.
tentokrát se na oplátku zasmála zase Fidelma. stýskalo se jí
po rozpravách, které s eadulfem vedla. stýskalo se jí po tom, jak
ho pokaždé škádlila kvůli jeho odlišným názorům a
přesvědčením; vždycky jí dobromyslně a s odhodláním skočil na udičku,





33
kterou mu hodila. Jejich debaty bývaly vzrušené, ale nepano -
vala mezi nimi ani stopa nepřátelství. oba nalézali ponaučení
v tom, když si navzájem vykládali své chápání morálních
principů duchovních otců, kteří zakládali jejich církev, a s vervou
se přeli o svých názorech na život.
eadulf se zadíval do její dychtivé tváře a náhle zvážněl.
„i mně naše hovory chyběly,“ promluvil tiše.
chvíli si beze slov hleděli do očí, ale vtom se zprudka otevřely
dveře a vešel opat cathal. Zahanbeně od sebe ustoupili.
„vše je zařízeno. Jídlo bude za chvíli připravené. Navíc máte
štěstí. dozvěděl jsem se, že zde pobývá jistý rolník z araglinu,
který se právě chystá vydat na zpáteční cestu. Může vám tedy
být průvodcem.“
Fidelma se na něho váhavě zadívala.
„rolník? a je mladý, nebo spíš ve středním věku?“ otázala
se ho opatrně.
opat cathal na ni chvíli nechápavě hleděl, potom pokrčil
rameny.
„Je mladý. a cestuje s ním ještě nějaká dívka. Znamená to
něco?“
„v tom případě je to zcela v pořádku.“ Fidelma zavrtěla hlavou
v tichém pobavení. „kdyby ovšem ten člověk byl starší, pak by
z toho mohly být potíže. Jde o to,“ rozhodla se nakonec
opatovi tu záležitost vysvětlit, když viděla, jak zmateně se tváří, „že
jsem právě vynesla proti jednomu rolníkovi ve středních letech
rozsudek – jmenuje se Muadnat. Předpokládám tedy, že ten by
mou společnost zrovna neuvítal.“
opat cathal se stále tvářil nechápavě.
„všichni se přece musí podřídit liteře zákona.“ Zřejmě mu
vůbec nešlo na rozum, že by v někom mohl spravedlivý rozsudek
vyvolat nenávistné pocity.
„Ne všichni se zákonu podřizují ochotně, otče opate,“
odpověděla Fidelma. „ale teď už je na čase, abychom se s bratrem
eadulfem vydali na cestu.“
opat cathal jako by se zdráhal se s nimi rozloučit.
„Možná je to naposledy, co se vidíme, Fidelmo, alespoň na
delší dobu určitě.“
„Jak to?“ otázala se zvědavě.
„Příští týden se chystám na pouť do svaté země. toužím
po tom už řadu let. Úřad opata po mně převezme bratr Nemon.“





34
„ do svaté země?“ zopakovala Fidelma obdivně. „i já doufám,
že se tam jednoho dne vypravím. Přeji ti na tu pouť všechno
nejlepší, cathale z Lios Mhór. ať tě Bůh provází na všech cestách,
kam vkročí tvá noha.“
Natáhla k opatovi ruku a ten ji přijal a pevně stiskl.
„a ať Bůh i tebe nadále vede ve tvých soudech, Fidelmo z
kildare,“ odvětil cathal vážným hlasem. s úsměvem pohlédl na ni
i eadulfa a pozvedl ruku k požehnání. „ať dosáhneme cíle své
cesty v klidu a bezpečí.“





35
••
 kaPitoLa tŘetÍ 
••
Na dlážděném nádvoří opatství zastihli mladíka archúa a
spolu s ním i onu dívku, která na něho prve čekala vzadu v kapli.
Zdálo se, že už je netrpělivě vyhlížejí, usazeni ve stínu ambitů.
opodál stáli dva osedlaní koně. když se sestra Fidelma objevila,
archú povstal a vykročil jí v ústrety. stále jí připomínal nadšené
štěně, které čeká na milovaného pána.
„Bylo mi řečeno, že potřebuješ průvodce, který by tě zavedl
do země araglinského lidu, sestro. velice rád ti tu službu
nabízím, neboť jsem ti nesmírně vděčný za to, žes mi navrátila nejen
mé pozemky, ale i mou čest.“
Fidelma zavrtěla hlavou a musela bojovat s úsměvem nad
důstojnými slovy vycházejícími z tak mladých úst.
„Už jsem ti řekla, že v té záležitosti měl slovo pouze zákon.
Mně nijak zavázán nejsi.“
Potom se otočila k dívce, která se k nim nyní s očima
sklopenýma blížila. Byla velice pohledná, štíhlá, se světlými vlasy.
Fidelma odhadovala, že jí nemůže být víc než šestnáct let.
archú jim ji představil trochu zahanbeně.
„toto je scoth. když už teď mám vlastní pole, chceme se vzít.
Jakmile dorazíme domů, požádám otce Gormána, aby nás co
nejdříve oddal.“
dívka se radostí zarděla.
„i kdyby soud rozhodl v tvůj neprospěch, stejně bych si tě
vzala,“ napomenula ho mírně. Potom se otočila k Fidelmě. „to
proto jsem se sem s archúem vypravila. Nezáleželo mi na tom,
jak ta pře dopadne. opravdu ne.“
Fidelma se na dívku vážně zadívala.





36
„ ale jistě jsi ráda, scoth, že soud rozhodl právě takto. teď se
totiž provdáš za ocáira, nikoliv za bezzemka.“
Potom jim na oplátku Fidelma představila bratra eadulfa.
Jeden mnich právě vložil jídlo a pití na cestu do sedlových brašen
a teď už k nim kráčel a vedl jim obě zvířata za uzdu. Fidelma si
povšimla, že archú se scoth mají oba poutnické rance a v ruce
hůl z trnkového dřeva. Uvědomila si, že na nádvoří už žádní další
koně nejsou, a pochopila, že ti dva přišli pěšky, neměli ani oslíka.
archúovi neuniklo, že se Fidelma zamyšleně zamračila,
a po chopil, co jí právě prolétlo hlavou.
„koně s sebou nemáme, sestro. v hospodářství v araglinu
pochopitelně koně jsou, ale jistě tě nepřekvapí, že mi nedovolili
si žádného vzít. a můj bratranec, Muadnat,“ trochu se zarazil
a při vyslovení toho jména zazněla z jeho hlasu hořkost, „už odjel
i s agdaem, svým vrchním honákem. tudíž se musíme vrátit
stejně, jak jsme sem dorazili – pěšky.“
Fidelma mírně zavrtěla hlavou.
„to nevadí,“ prohlásila vesele. „Naši koně jsou statná
zvířata a vy oba jste jen malou zátěží. scoth může jet za mnou a ty,
archú, si vyskočíš za bratra eadulfa.“
odpoledne vrcholilo, když projížděli velkými dřevěnými vraty
kláštera a pak na koních zamířili po cestě vedoucí podél široké
řeky. Na severní straně se hned za vodou zvedaly hory.
archú usazený za eadulfem mu ukázal rukou přes rameno.
„araglin leží tam v těch horách,“ oznámil mu dychtivě.
„Budeme v nich mu


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist