načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paul McCartney: biografie - Philip Norman

Paul McCartney: biografie

Elektronická kniha: Paul McCartney: biografie
Autor:

Jaký je historicky nejúspěšnější skladatel Paul McCartney? Nejuznávanější autor biografií hudebních legend ho vykresluje jako složitého, nejistého workoholika, který má potřebu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 756
Rozměr: 25 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Spolupracovali: z anglického originálu Paul McCartney: The Biography ... přeložil Rani Tolimat, Pavel Kreuziger
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5900-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jaký je historicky nejúspěšnější skladatel Paul McCartney? Nejuznávanější autor biografií hudebních legend ho vykresluje jako složitého, nejistého workoholika, který má potřebu stále si něco dokazovat. Autor se nevyhýbá ani tématům, jako je složitý vztah s Johnem Lennonem, deprese po rozpadu Beatles nebo dojemná smrt jeho ženy Lindy. To a mnohem více najdete v první a jediné biografii schválené Paul McCartneym a jeho nejbližšími.

(biografie)
Předmětná hesla
McCartney, Paul, 1942-
Hudebníci -- Anglie -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Philip Norman - další tituly autora:
Paul McCartney: biografie Paul McCartney: biografie
 (e-book)
Paul McCartney: Biografia Paul McCartney: Biografia
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paul McCartney:

biografie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Philip Norman

Paul McCartney: biografie – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


PHILIP NORMAN

PAUL McCARTNEY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 15:40 Stránka 3


PROLOG: I 5 VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY PRVNÍ ČÁST: I 21 SCHODY DO RÁJE 11 HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM,

KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

I 23

12 SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY I 30 13 STÁHL JSEM SE DO ULITY I 43 14 JAK SE DĚLÁ STYL I 50 15 JAKO NOC A DEN I 64 16 S PAULEM JOHN VŽDYCKY OŽIL I 79 17 A CO Z TEBE BUDE? TOMMY STEELE? I 92 18 JE TO TADY BLÁZINEC –

NIKDO TU NECHODÍ SPÁT I 106

19 PAULE, ZPÍVEJ SEARCHIN’! I 117 10 PROSÍM, UČEŠEŠ MI NOHY? I 132 11 LITTLE RICHARD V MÝ KOŠILI! I 143 DRUHÁ ČÁST:

I 157

BEATLES – TAHOUN I MANEKÝN 12 VÍŠ, ŽE SPÍ S OTEVŘENÝMA OČIMA? I 159 13 MÁVLA RUKOU A ZMĚNILA MI ŽIVOT I 176 14 ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ A KOLÁČKY Z MARCIPÁNU I 188 15 JAK BEATLES ŽIJÍ PO VEČERECH I 201 16 JÁ RÁD VELKÝ DOMY I 215

17 JAKO BY PŘISTÁLI MIMOZEMŠŤANI

I 232

18 VRACÍ SE NÁM JIM MAC JAZZ BAND I 243

19 NEZODPOVĚDNÝ IDIOT I 256

20 PAUL NIC Z TOHO MOC NEVNÍMAL I 266

21 KDE KRÁSNÍ LIDÉ MŮŽOU KOUPIT

KRÁSNÉ VĚCI I 279

22 LÁSKA NA PRVNÍ POHLED I 288

23 TAK JI CHYŤ A NEPOUŠTĚJ! I 303

TŘETÍ ČÁST:

I 319

DOMOV, RODINA, LÁSKA

24 ZASE SIS HRÁL NA STŘEŠE I 321

25 AŤ JDOU PRACHY DO HAJZLU! I 337

26 KLIDNĚ ŘVI! I 350

27 PAUL JE POŘÁD S NÁMI I 362

28 DUŠE PROSTOUPENÁ PRÁZDNOTOU I 378

29 JAKO BYCH UDĚLAL NĚCO ZLÝHO I 395

30 TOHLE JSME FAKT PODĚLALI I 412

31 NA TÝ DESCE BYS CHTĚL HRÁT... I 429

32 MŮJ ODCIZENÝ SNOUBENEC PAUL I 444

33 BÝT McCARTNEY, TU SILNICI KOUPÍM I 459

34 ZACHRÁNILI SE KVŮLI NĚMU I 471

35 PAULE, ZNÁŠ MULL OF KINTYRE? I 482

36 JAKO OD McCARTNEYHO I 496

37 KRIMINÁLNÍK Z JAPONSKA I 508

38 ZBYTEK ŽIVOTA V OMRÁČENÍ I 520 OBSAH

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:26 Stránka 758

PROLOG: I 6 VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY PRVNÍ ČÁST: I 21 SCHODY DO RÁJE

1 HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM,

KDE BYDLEL PAUL MCCARTNEY! I 23

2 SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY I 30

3 STÁHL JSEM SE DO ULITY I 43

4 JAK SE DĚLÁ STYL I 50

5 JAKO NOC A DEN I 64

6 S PAULEM JOHN VŽDYCKY OŽIL I 79

7 A CO Z TEBE BUDE? TOMMY STEELE? I 92

8 JE TO TADY BLÁZINEC –

NIKDO TU NECHODÍ SPÁT I 106

9 PAULE, ZAZPÍVEJ SEARCHIN’! I 117

10 PROSÍM, UČEŠEŠ MI NOHY? I 132 11 LITTLE RICHARD V MÝ KOŠILI! I 143 DRUHÁ ČÁST: I 157 BEATLES – TAHOUN I MANEKÝN 12 VÍŠ, ŽE SPÍ S OTEVŘENÝMA OČIMA? I 159 13 MÁVLA RUKOU A ZMĚNILA MI ŽIVOT I 176 14 ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ A KOLÁČKY Z MARCIPÁNU I 188 15 JAK BEATLES ŽIJÍ PO VEČERECH I 201 16 JÁ RÁD VELKÝ DOMY I 215

17 JAKO BY PŘISTÁLI MIMOZEMŠŤANI I 232

18 VRACÍ SE NÁM JIM MAC JAZZ BAND I 243

19 NEZODPOVĚDNÝ IDIOT I 256

20 PAUL NIC Z TOHO MOC NEVNÍMAL I 266

21 KDE KRÁSNÍ LIDÉ MŮŽOU KOUPIT

KRÁSNÉ VĚCI I 279

22 LÁSKA NA PRVNÍ POHLED I 288

23 TAK JI CHYŤ A NEPOUŠTĚJ! I 303

TŘETÍ ČÁST: I 319

DOMOV, RODINA, LÁSKA

24 ZASE SIS HRÁL NA STŘEŠE I 321

25 AŤ JDOU PRACHY DO HAJZLU! I 337

26 KLIDNĚ ŘVI! I 350

27 PAUL JE POŘÁD S NÁMI I 362

28 DUŠE PROSTOUPENÁ PRÁZDNOTOU I 378

29 JAKO BYCH UDĚLAL NĚCO ZLÝHO I 395

30 TOHLE JSME FAKT PODĚLALI I 412

31 NA TÝ DESCE BYS CHTĚL HRÁT... I 429

32 MŮJ ODCIZENÝ SNOUBENEC PAUL I 444

33 BÝT MCCARTNEY, TU SILNICI KOUPÍM I 459

34 ZACHRÁNILI SE KVŮLI NĚMU I 471

35 PAULE, ZNÁŠ MULL OF KINTYRE? I 482

36 JAKO OD MCCARTNEYHO I 496

37 KRIMINÁLNÍK Z JAPONSKA I 508

38 ZBYTEK ŽIVOTA V OMRÁČENÍ I 520


ČTVRTÁ ČÁST: I 531 NÉST TU VÁHU 39 VRAŤ MI MOJE DĚTI, LEWE I 533 40 JAKO BY TO NEBYL FILM I 543 41 KOUPIL JSEM TVOJE PÍSNIČKY, PAULE I 557 42 JSTE PARÁDNÍ PUBLIKUM! I 570 43 DŘU JAKO MEZEK I 584 44 TŘEŠNIČKA NA DORTU BEZ DORTU I 596 45 PÍŠU TI A LÍBÁM – PAUL I 608 46 ZÁŘILA Z NÍ NADĚJE I 622 47 VŽDY TĚ BUDU MILOVAT I 634 PÁTÁ ČÁST:

ZPÁTKY NA SVĚTĚ

I 643 48 OSAMĚLÝ MĚSTO I 645 49 PŘIŠLA JSEM O NOHU, NE O SRDCE I 658 50 HELE, TO ZNÍ DOBŘE. TO JE TVOJE? I 672 51 TY TOHO MOC NENAMLUVÍŠ, CO, PAULE? I 686 52 VŠECHNY NOVINY ŽALOVAT NELZE I 699 53 HNUS I NA BRITSKÝ BULVÁR I 715 54 JEHO ŽENA, MATKA, MILENKA, DŮVĚRNICE,

OBCHODNÍ PARTNERKA A PSYCHOLOŽKA I 726

55 MÁM NA TO? I 737

EPILOG: I 745

NAVIDĚNOU, PHILE

PODĚKOVÁNÍ I 755

PROLOG

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 5

PROLOG: VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY Dne 4. prosince 1965 vystoupili Beatles v City Hall v Newcastlu na svém posledním britském turné. Bylo mi dvaadvacet a pracoval jsem jako reportér pro místní redakci novin Northern Echo, což byl regionální deník vycházející na severovýchodě Anglie. Zadání z redakce znělo jasně: „Jdi tam a zkus si s nimi promluvit.“

Vyrazil jsem s pocitem, že nemám nejmenší šanci. Beatles už byli dva roky to největší, co se v pop-music (a nejen v ní) široko daleko urodilo. Já neznamenal nic. Co nového bych o nich asi tak mohl vymyslet? A že si s nimi mám promluvit? Před odjezdem na turné vydali desku Rubber Soul, předtím trhal v kinech rekordy jejich druhý film Pomoc!, měli za sebou průlomové vystoupení na Sheaově stadionu v New Yorku a královna jim udělila Řád britského impéria. A já se měl pustit do křížku nejen s regionálním tiskem ze Severovýchodu, ale také s celostátními novinami a televizí. I kdybych se ke kapele dostal na dostřel, proč by, probůh, mrhali časem s nějakou nulou z Northern Echo?

Jako každý kluk, co tehdy žil na západní polokouli, jsem denně snil otom, jaké by to bylo, být jedním z Beatles. A v mém případě nebylo pochyb, koho bych si vybral. Nejlépe z nich vypadal Paul, o rok starší než já, prostě klasický hezoun. O Johnovi tohle říci nešlo, ačkoli nepochybně přitahoval lidi jako magnet. George měl prima postavu, ale nepěkné zuby a Ringo byl... prostě Ringo. Kdyby ty davy dívek a slečen, co se kolem nich srocovaly, měly hlavu k přemýšlení, jednoznačně by to u nich musel vyhrát právě levoruký baskytarista. S jemnými rysy tváře a nevinným pohledem vypadal málem zženštile, zachraňovaly ho rašící vousy na bradě.

V typickém beatlovském oblečení vypadal ze všech čtyř nejelegantněji – slušely mu vysoké roláky i košile s výrazným límcem, manšestráky, které kdysi nosili leda sedláci na polích, i kožené bundy, v té době ještě stále nepříjemně připomínající nacistická vojska, i vysoké boty naposledy vídané

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 7


uedwardiánských šviháků. Z celé kapely si také zjevně nejvíc užíval rostoucího bohatství. Živě si vzpomínám, s jakou nevýslovnou závistí jsem jednou zíral na společenský sloupek v New Musical Expressu. Stálo v něm: „Paul McCartney z Beatles si objednal nový vůz – Aston Martin DB5.“

Stal se mluvčím kapely v době, kdy funkce mluvčích ještě pořádně neexistovala, a naplno v téhle roli využil svůj šarm, dobrou náladu, vybrané chování i nepřehlédnutelnou vybroušenou eleganci. Vždy působil dojmem, že usiluje o něco výjimečného, třeba jako když začal chodit s populární mladou herečkou Jane Asherovou. A zároveň žádný z Beatles nevypadal spokojeněji během živých vystoupení s jejich zběsilou a chaotickou atmosférou. Kamarád mi vyprávěl, jak na koncertě v Guildhall v Portsmouthu nějaká fanynka v extázi hodila na pódium plyšového medvídka. Paul ho sebral, posadil si ho na krk baskytary a odehrál tak celé vystoupení.

A teď jsem tedy v tom sychravém počasí čekal u zadního vchodu City

Hall v Newcastlu společně s dalšími novináři, mezi nimiž nechyběl ani kamarád David Watts ze sesterské redakce Northern Despatch. Tři čtvrtě hodiny před začátkem koncertu k chodníku přirazila černá limuzína Austin Princess. Měla za sebou cestu hustým sněžením z Glasgow a vystoupily z ní čtyři postavy s nejslavnějšími účesy na světě. Náš hlouček vzal na vědomí jako jediný John a vykřikl jakýsi ironický pozdrav. Navzdory chladnému počasí na sobě neměl kabát, jen džíny a bílé tričko potištěné nějakým nápisem, což jsem tehdy viděl vůbec poprvé v životě. Nedokázal jsem přečíst, co je tam napsáno, ale nejspíš to taky bylo cosi ironického.

V těch nevinných časech tvořil kompletní ochranku jediný postarší hlídač u zadního vchodu. S Davem jsme ho celkem snadno přesvědčili, ať nás pustí dál, a za pár minut už jsme stáli na chodbě před šatnou Beatles. Tu také nikdo nehlídal. Dostalo se sem i pár dalších novinářů, nikdo se ale neodvážil na zavřené dveře zaklepat, natož vtrhnout dovnitř. Nerozhodně jsme tam postávali a ze sálu mezitím sílil křik a dupání, neklamná známka toho, že se čas na případný rozhovor neustále krátí.

A pak najednou chodbou kráčel Paul v černém roláku, přesně jako na obalu desky With the Beatles, a rozbaloval si u toho žvýkačku Juicy Fruit. Otevřel dveře, načež Dave nonšalantně prohodil: „Tohohle odněkud znám“ a Paul se zastavil a ušklíbl. Využil jsem toho a vymáčkl ze sebe: „Můžeme si trochu popovídat?“

8

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 8


„Jasná věc,“ odpověděl Paul svým typickým liverpoolským hlasem, nápadně vyšším a měkčím než hlasy ostatních členů Beatles. Nevěřili jsme svému štěstí a kráčeli za ním.

Ve skutečnosti to nebyla šatna, spíš prostorný obývák se zelenými koženými pohovkami, křesly a francouzskými okny, jimiž ovšem nebylo nic vidět. Beatles zrovna dojedli steaky s hranolky a oblohou a parta místních servírek v černých šatech s bílými zástěrami jim odnášela prázdné talíře. Žádné jiné slečny v místnosti nebyly, nevšimli jsme si ani žádného alkoholu, ani drog. Jediným zdrojem zábavy tak byla televize, v níž zrovna uváděli epizodu Avengers. Sledoval ji ovšem jen bledý a zamračený George.

Jako prvního jsem oslovil Ringa. Seděl v jednom tom zeleném koženém křesle, pak si k němu na opěradlo přisedl John a vložil se do rozhovoru. I oni už na sobě měli tehdejší koncertní uniformy, tedy černé roláky, a byli neuvěřitelně milí a v pohodě. Najednou jsem měl pocit, že do toho zákulisí patřím úplně stejně jako ten hlavoun z Melody Makeru, co jen kvůli tomu přijel až z Londýna. (Dnes mi Johnova trpělivost připadá ještě obdivuhodnější, protože už vím, co se s ním tehdy dělo.) Zato George ani na chvíli neodtrhl pohled od Avengers a Paul nervózně popocházel sem a tam, žvýkal a pořád se ptal na muzikanty z kapely Moody Blues, kteří měli ten večer také dorazit. Vzpomínám si, jak jsem sledoval jeho džíny a přemýšlel, jestli je to opravdu levný model z obchodu, nebo jestli zdání klame a on si je nechal ušít na míru se zpevněnými švy, aby mu je zběsilé fanynky neroztrhaly na kusy.

Na pohovce vedle ležela lubová baskytara Hofner, jejíž silueta s dlouhým krkem se stala Paulovou poznávací značkou. Kdysi jsem taky trochu hrál na kytaru, v jedné dost mizerné kapele na ostrově Wight, a teď jsem chtěl dát najevo trochu té muzikantské sounáležitosti, tak jsem se Paula zeptal, jestli ta basa není na pódiu moc těžká. „Ne, je lehoučká,“ odpověděl. „Klidně si to vyzkoušej,“ dodal, zvedl basu z pohovky a hodil mi ji. Neumím zrovna chytat, kupodivu se mi ji ale povedlo popadnout jednou rukou za krk a druhou za popruh. Chvilku jsem si brnkal a užíval si pocitu, že mačkám stejné struny na stejném hmatníku jako Paul McCartney. Pak jsem se zeptal, zda lubové baskytary nejsou dražší než obyčejné typy. „Tahle stála jenom 52 guinejí,“ odpověděl. „Jsem pěkná držgrešle.“

Všichni tři byli úplně stejně milí, když jsem v sešitě nalistoval čistou stránku a poprosil je o autogram pro mladší sestru. „Tebe má nejradši,“

9

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 9


vyhrklo ze mě, když se mi Paul podepisoval svou překvapivě vypsanou rukou. „Fakt? No tak to už nic dalšího nepotřebuju,“ zamručel. Decentněji mě odbýt nemohl.

Jako všichni novináři, co s nimi dělali interview, jsem měl pocit, že si ohromně rozumíme. „Můžu tu chvíli zůstat?“ zeptal jsem se Paula a pak jsem se tázavě podíval na Johna. „Jasně,“ kývli oba. A právě v tu chvíli vpadl dovnitř chlapík s vyhublými tvářemi ve žluté košili s nabíranými rukávy. Byl to jejich bedňák Neil Aspinall, k jehož hlavním povinnostem patřilo říkat novinářům věci, které roztomilí a načančaní Beatles patrně říkat nemohli. Pravděpodobně právě zachytil tajný smluvený signál, že to ten chlapík v šatně začíná s důvěrnostmi přehánět.

„Hej, ty,“ zavrčel na mě a ukázal palcem na dveře. „Vypadni!“

„Ale... oni mi řekli, že tu můžu zůstat,“ bránil jsem se.

„No a já ti říkám, abys vypadnul,“ odsekl a zahleděl se na noviny, jako by mě dál odmítal brát na vědomí.

Potupně jsem se pakoval a utěšoval se, že můžu napsat aspoň něco, co si u konkurence nepřečtete: jak mi Paul McCartney hodil svou basu a oznámil, že je držgrešle. Po zbytek šedesátých let a pak dál až do konce století se už naše cesty nesešly. Já časem nastoupil do londýnských Sunday Times, tam si ovšem články oBeatles velmi pečlivě hlídali starší kolegové. Takže jsem o Lennonových aMcCartneyových písničkářských skvostech nenapsal ani řádku, ani když v šestašedesátém skončili s koncertováním, z čehož se vzápětí zrodilo jejich vrcholné album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band a špičkové Paulovy kousky, jako Penny Lane, Eleanor Rigby nebo She’s Leaving Home. To jiní, a byla jich spousta, dokumentovali dva rušné roky po smrti Briana Epsteina, kdy Paul celé kapele zdánlivě šéfoval. Sledovali cestu Beatles do himálajského ášramu, kreslenou Žlutou ponorku, Bílé album, projekt Magical Mystery Tour i rozjezd firmy pojmenované Apple, která ovšem neměla nic společného s počítači.

Já byl celou tu dobu jen jedním z bezpočtu mladíků, kterým život Paula McCartneyho připadal jako ráj na zemi, přičemž jejich přítelkyně jihly, kdykoli ho spatřily (zejména v klipu Fool on the Hill s těma podmanivýma hnědýma očima v detailním záběru). Už tehdy se s obavami mluvilo o tom, že

10

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 10


spolu Beatles možná nevydrží navěky – začínalo být zřejmé, že jim společný život nejspíš nepřinesl to dokonalé štěstí, s nímž jsme všichni počítali, a že to mezi nimi občas začíná dost nepříjemně skřípat. Ale přinejmenším jeden z nich pořád držel jejich prapor pevně v rukou. Dobře, George objevil indické náboženství a na oplátku ztratil smysl pro humor, John zase vyměnil sympatickou manželku za japonskou avantgardní performerku a ulétl s ní úplně mimo realitu. Zato Paul zůstával věrný překrásné Jane Asherové, pořád měl na hlavě dokonalý beatlovský účes, nosil obleky podle nejnovější módy z Carnaby Street, chodil na premiéry do West Endu, podepisoval autogramy a pořád se usmíval na celé kolo.

Pak šedesátá léta skončila a Paulova image zodpovědného a svědomitého beatla se poroučela s nimi. Rozešel se s Asherovou, se kterou mu to po všech stránkách slušelo, a narazil si neznámou americkou fotografku Lindu Eastmanovou. Když se zničehonic v roce 1969 vzali, sebralo to miliony plačících dívek a mladých žen po celém světě, ale nejen je. Chlapi jako já, kteří s ním jeho život nepřímo prožívali už od třiašedesátého, sice neplakali, ale mohli si hlavu ukroutit, co ho to, proboha, napadlo.

Ve stejném roce jsem konečně dostal za úkol napsat o Beatles velký článek do celostátního časopisu, i když ještě ne do britského. Americký magazín Show mě pověřil, abych se pořádně podíval na zoubek firmě Apple, v níž mizela spousta peněz. Čím dál častěji se šuškalo o jejím hrozícím pádu. S pocitem, že to nebude zrovna jednoduché, protože jsem o Beatles až na dávný článek pro Northern Echo nic nenapsal, jsem se obrátil na tiskového mluvčího Dereka Taylora. Tomu se ale zalíbilo pár textů, které jsem do Sunday Times napsal o jiných tématech, konkrétně o kulturistovi Charlesi Atlasovi, a dal mi akreditaci. To léto jsem se pak několik týdnů směl pohybovat po londýnském sídle Apple v georgiánském panském domě na Saville Row 3. Připadalo mi, že dokonale vystihuje Paulův vytříbený vkus.

Jenže jeho vkus byl tou dobou také to jediné, co tam po něm zůstalo. John a Yoko tam byli pečení vaření a z kanceláře v přízemí řídili svou mírovou kampaň, také George a Ringo se stavovali pravidelně. Po Paulovi ovšem nebylo vidu ani slechu. Když John jmenoval Allena Kleina manažerem kapely, naštvalo to Paula natolik, že i s Lindou zmizel z Londýna, usadil se na své skotské farmě a nahrál své první sólové album. Tehdy jsem si to neuvědomil, ale zblízka jsem tak vlastně přihlížel rozpadu Beatles.

11

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 11


Dlouhodobá otupující kocovina, které jsme si zvykli říkat sedmdesátá léta, trvala jen pár měsíců, když mi zavolal Tony Brainsby, PR agent na volné noze známý svou bujnou zrzavou kšticí a také pořádnou porcí domýšlivosti. Teď zastupoval Paula McCartneyho, který zrovna dával dohromady kapelu jménem Wings, a ptal se mě, jestli bych s jeho svěřencem nechtěl udělat interview pro Sunday Times. Bez dlouhého přemýšlení jsem odmítl. V té době a ještě dlouho potom pro nás Beatles byli mnohem víc než kterýkoli jejich člen sám o sobě. Lidi zajímalo jen to, kdy se dají zase dohromady.

Pro Sunday Times jsem dělal rozhovory se spoustou jiných slavných muzikantů, ať už hráli rock, country, nebo blues. Patřil k nim Mick Jagger, Bob Dylan, Eric Clapton, Beach Boys, David Bowie, Bob Marley, Elton John, James Brown, Stevie Wonder, Johnny Cash, Rod Stewart, B. B. King, Everly Brothers, Diana Ross, Little Richard, Fats Domino, Fleetwood Mac, Aretha Franklinová nebo Bill Haley. Interview s Paulem mi ovšem už nikdo nenabídl a já o něj nijak neusiloval. Jako mnoho jiných mě naštvalo, že si postavil druhou kapelu, a aby toho nebylo málo, angažoval do ní na Johnovo místo Lindu. Tak jsem se rozhodl, že tohle prostě podporovat nebudu. Když jsem se stal vůbec prvním rockovým kritikem pro deník Times, mohl jsem si s ním na tiskových konferencích při propagaci raných alb Wings promluvit mnohokrát, ale nikdy na to nedošlo.

Ve třiasedmdesátém mi ovšem nezbylo než mu s albem Band on the Run přiznat zásah do černého, byť některé verše (třeba o venkovském soudci, který v sobě živil hněv) mi nepřipadaly zrovna hodny autora takové Penny Lane. Jinak jsem ovšem nepřestával tvrdit, že se z Paula McCartneyho stal jen samolibý stín sebe samého, nadále jsem truchlil po jeho ztraceném beat - lovském kouzle a žehral na čím dál výraznější projevy sentimentality a vrtošivosti. Krátce po vydání Mull of Kintyre jsem do Sunday Times dokonce napsal satirickou básničku, jejíž poslední sloka dnes působí neuvěřitelně nevkusně:

Manželku hluchou máš, ne že ne, přeceňovanej burane,

a za svý klišé skončíš pod hlínou.

Už brzo budeš svoje sny snít pod hromadou hlušiny

po pohřbu s hudbou, taky tak nudnou. Tomu tedy říkám spálit mosty jaksepatří.

12

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 12


V roce 1979 přestal časopis Sunday Times v důsledku pracovního sporu na rok vycházet a já se rozhodl, že během pauzy napíšu biografickou knihu oBeatles. Kolegové a kamarádi mě nabádali, ať s tím moc neotálím – už tehdy o nich vyšla spousta literatury a zdálo se, že k jejich příběhu není co dodat.

Všechny bývalé členy kapely jsem oslovil se žádostí o rozhovor, od jejich agentů jsem ale dostal shodnou odpověď: hudebníci se soustředí na sólovou kariéru a to je pro ně důležitější než oživování minulosti. Ve skutečnosti se za tím skrývalo něco jiného, ačkoli nám to tehdy ještě nedocházelo. Oni se zkrátka pořád nedokázali srovnat s tím, co se jim v šedesátých letech přihodilo, ten zážitek jim nakonec spíš ublížil, než prospěl. A na Paulovu odpověď, kterou mi přetlumočil Tony Brainsby, navíc mohla mít značný vliv ta moje hloupá básnička ze Sunday Times. Mé hovory s Brainsbym byly stále vypjatější, až na mě jednoho dne zaječel, ať jdu už konečně do prdele, a praštil sluchátkem.

Knihu s názvem Shout! jsem odevzdal do redakce na konci listopadu 1980 jen dva týdny předtím, než v New Yorku zastřelili Johna. Ten na pět let zcela vypadl z hudebního byznysu, načež zničehonic vydal nové album Double Fantasy a začal zvát novináře na dlouhé rozhovory. Nechal jsem knize Shout! otevřený konec, kdyby se John nakonec přece jen uvolil dát interview i mně.

Nakonec jsem se dostal i do jeho bytu v domě Dakota, ovšem jinak, než jsem si představoval. Když následujícího jara vyšla kniha v Americe, odletěl jsem do New Yorku do televizní show Good Morning America. V rozhovoru jsem prohlásil, že pro mě John nebyl jen čtvrtinou Beatles, ale spíš třemi čtvrtinami. Yoko se na show dívala a pak mi zavolala přímo do studia ABC, že prý moje slova byla „moc milá“. „Nechcete se přijít podívat, kde jsme bydleli?“ pokračovala.

Hned odpoledne jsem se tudíž vydal do Dakoty a absolvoval prohlídku rozlehlého apartmá v sedmém patře, kde John vychovával syna Seana, zatímco Yoko se starala o rodinné finance. Pak se ve své přízemní kanceláři usadila do křesla, navrženého po vzoru trůnu egyptských faraonů, a dlouze mi vyprávěla o Johnově vnitřní nejistotě, fobiích a zahořklosti vůči bývalým spoluhráčům, zejména vůči druhé polovičce nejslavnějšího popového autorského tandemu. Jak už to u nedávno zesnulých bývá, něco ze zemřelého manžela jako by přešlo do Yoko samotné – jak jsem ji tak poslouchal, měl

13

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 13


jsem pocit, že ke mně mluví John. Při každé zmínce o Paulovi jí přeběhl po tváři ledový výraz. „John vždycky říkal,“ prohlásila během rozhovoru, „že mu nikdo v životě neublížil tolik jako Paul.“

Z toho jsem pochopil, že mezi nimi existovalo mnohem hlubší citové pouto, než si lidé mysleli, že připomínali spíše zhrzené milence. Samozřejmě jsem Yoko ve své reportáži z americké cesty pro Sunday Times citoval. Pak článek vyšel, já jednoho dne přišel v Londýně domů a moje tehdejší přítelkyně povídá: „Volal ti Paul.“ Prý chtěl vědět, co tím Yoko myslela, a působil spíš rozrušeně než naštvaně. Takže jsem se k němu stejně jako k Johnovi dostal mnohem později, než bych potřeboval, a úplně jinak, než jsem si před - stavoval. Tehdy jsem byl ovšem pevně přesvědčený, že jsem Beatles a jejich éru tematicky vyčerpal definitivně a už o nich nic psát nebudu. Takže jsem se ani nesnažil získat Paulovu oficiální odpověď na vyjádření Yoko a celé jsem to hodil za hlavu.

Čtenáři, například slavný textař Tim Rice, knize Shout! vytýkali hlavně přehnanou glorifikaci Lennona na úkor McCartneyho. Bránil jsem se, že proti Paulovi nejsem nijak zaujatý, že jsem se jen snažil vystihnout jeho skutečnou náturu skrytou za tou okouzlující a usměvavou tváří. Mám-li být upřímný, asi se na mně nějakým podivným způsobem podepsaly všechny ty roky, kdy jsem chtěl být jako on – jako bych se teď od toho potřeboval nějak distancovat. Třeba to prohlášení, že John představoval tři čtvrtiny Beat les, to bylo skutečně, jak podotkl Tim Rice, uhozené. Samotný Paul knihu podle svědectví mnohých nesnášel a s oblibou komolil její název – říkal jí Shite, Sračka.

A jeho kritici nakonec splakali nad výdělkem. Wings převálcovali hitparády i pódia takovým stylem, že se vyrovnali i samotným Beatles. Paulovo chytré hospodaření a investice do hudebních katalogů jiných tvůrců (byť mu paradoxně nepatřila práva na jeho vlastní nejznámější skladby) mu vynesly výrazně větší bohatství než kterémukoli z bývalých spoluhráčů, a koneckonců i komukoli jinému z branže. Jeho jmění se odhadovalo na miliardu liber. Letité pověsti o jeho přehnané spořivosti (neprohlásil snad sám tehdy v pětašedesátém, že je pěkná držgrešle?) dávno vybledly před jeho častou účastí na dobročinných koncertech, vše pak vyvrcholilo založením umělecké akademie pro mladé zpěváky, hudebníky a skladatele. Akademie vznikla v Liverpoolu na místě Paulovy staré školy.

14

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 14


Z jeho manželství s Lindou, na které jsme se kdysi šklebili jako na naprostý omyl, se stal nejtrvalejší a nejšťastnější vztah na popové scéně. Navzdory nesmírné slávě a bohatství dokázali žít relativně normálním domácím životem a nenechali ze svých dětí vyrůst rozmazlené, citově zanedbané a zkažené spratky, jak bývá v showbyznysu často zvykem. Pravda, široká veřejnost Lindu nikdy nepřijala s úplným nadšením, částečně za to mohlo její militantní vegetariánství a aktivismus v oblasti zvířecích práv – ale obecně převládl smířlivý názor, že je pro Paula ta pravá, podobně jako Yoko pro Johna.

Vypadalo to, že už dosáhl úplně všeho nejen v pop-music, ale v tvůrčí sféře obecně. Jeho klasické oratorium hráli v liverpoolské katedrále a do repertoáru ho přebíraly symfonické orchestry po celém světě, jeho obraz vystavovala Královská akademie umění v Londýně, sebrané básně vycházely v pevné vazbě a začalo se hovořit o jeho vysokých šancích na titul poeta laureatus, tedy oficiální dvorní básník. V roce 1997 přestal vadit i jeho dlouhý seznam drogových deliktů (čítající mimo jiné devítidenní trest vězení v Japonsku) a McCartney byl za svou službu hudbě pasován na rytíře. Jak napsal časopis Rolling Stone, „házel svému štěstí méně klacků pod nohy než všechny ostatní rockové hvězdy všech dob“.

A pak když už mu táhlo na šedesát, jeho život najednou vykolejil z dokonale připravené dráhy. V roce 1998 zemřela po dlouhém boji s rakovinou prsu Linda. O čtyři roky později se oženil s dobročinnou aktivistkou a bývalou modelkou Heather Millsovou, na což jeho děti jen užasle zíraly. Za dalších šest let se manželé rozvedli, přičemž množství špíny vrhané bulvárními plátky překonalo vše, co svět popu do té doby spatřil. Poprvé v životě by si „normální“ člověk osud s Paulem McCartneym rozhodně nevyměnil.

Od doby, kdy mě krátce po Johnově smrti Yoko pozvala do Dakoty, jsem s ní dělal i několik dalších exkluzivních rozhovorů. V roce 2003 jsme se potkali v Paříži a ona mi slíbila spolupráci na první opravdu velké a seriózní lennonovské biografii. Uvědomoval jsem si, že moje dosavadní psaní oMcCartneym nebylo zrovna pozitivní, a teď mi bylo jasné, že se o něm zase dozvím další nepěknosti. Na veřejnosti si sice s Yoko vzájemně projevovali přízeň, ve skutečnosti byly však jejich vztahy pořád na bodu mrazu – vinou nejrůznějších problémů, k nimž patřilo zažité pořadí jmen Lennon

15

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 15


aMcCartney nebo Johnův podíl na zisku z Paulovy skladby Yesterday. Byla-li Yoko na mé straně, stál Paul zákonitě na té opačné.

Přesto jsem považoval za slušnost dát mu o tom vědět. Přes jeho tehdejšího PR agenta Geoffa Bakera jsem mu vzkázal, že píšu Johnův životopis arozhodně nemám v úmyslu udělat z něj protimccartneyovský pamflet. Odva týdny později mi zazvonil služební telefon a ze sluchátka se ozval povědomý hlas s liverpoolským přízvukem: „Haló? Tady Paul.“ V tu chvíli jsem opravdu neměl odvahu zeptat se: „Jakej Paul?“

Místo toho jsem úplně oněměl a z druhé strany se ozvalo tiché uchecht - nutí. „To koukáš, že ti volám, co?“

Pak mi oznámil, že volá čistě ze zvědavosti: „Co je to asi za člověka, co mě podle všeho tak nesnáší?“ Nakonec jsme v hovoru strávili celou čtvrthodinu. Ale vůbec to neznělo jako konverzace novináře s největší hvězdou světové pop-music. Nedělal jsem si žádné naděje, že by mi pomohl s Lennonovou biografií, a tak jsem si odpustil veškeré záludnosti, jimiž žurnalisté obvykle z muzikantů tahají informace. Mluvili jsme spolu jako dva chlapi v letech bez povinné uctivosti, zato se vzrůstajícím respektem. Rockové superhvězdy zásadně nedělají nic, co jim není příjemné nebo pohodlné, a on měl k ruce spoustu lidí, které mohl prostě zaúkolovat, ale místo toho zavolal sám.

Naznačil jsem mu, že od něj nečekám rozhovor k lennonovské knize, aon mi to nijak nevymlouval: „To by taky vypadalo, jako že tě chci odměnit za všechno to špatný, cos o mně kdy napsal.“ Jistě, pokračoval jsem, ale přece jenom bych měl pár faktických otázek, na které zná odpověď jenom on. Nemohl by mi na ně e-mailem odpovědět?

„V pohodě,“ zabručel.

Už od oné zkušenosti z Newcastle City Hall v pětašedesátém jsem věděl, že když beatle řekne ano, nemusí to být vždycky pravda. Jenže v tomhle případě to vyšlo. Otázky jsem e-mailem poslal jeho osobní asistentce Holly Deardenové a záhy mi na ně přišly nadiktované odpovědi. Některé měly pár slov, jiné několik stránek.

Některé otázky se týkaly důležitých podrobností z raného období Beatles. Říkalo se třeba, že v hamburské éře byl Paul jako jediný u toho, když namol opilý a zfetovaný John nakopl do hlavy basistu Stuarta Sutcliffa, což mohla být prvotní příčina jeho pozdějšího osudného krvácení do mozku. Odpověď:

16

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 16


ne, na nic podobného si Paul nevzpomíná. U méně zásadních témat byl oněco sdílnější. Ptal jsem se třeba, je-li pravda, že v začátcích autorské spolupráce zvládal levák Paul hru na Johnovu běžnou praváckou kytaru a naopak. Kdyby to tak bylo, výtečně by to symbolicky vystihovalo kreativní symbiózu mezi těmi dvěma naprosto rozdílnými jedinci, díky níž jeden dokázal dokončit píseň, kterou druhý nadhodil.

Ano, odpověděl, přesně tak to bylo. V červnu 2012 jsem sledoval, jak sedmdesátiletý sir Paul vévodí seznamu prvotřídních hvězd pop-music, které se v Buckinghamském paláci sešly na oslavném koncertu pro královnu u příležitosti jubilea jejích šedesáti let na britském trůně. Mezi další účinkující patřili Elton John, Cliff Richard nebo Tom Jones, všichni rovněž s přídomkem sir. Paul na sobě měl tmavomodré sako od uniformy, takže vypadal trochu jako zestárlý a zkrotlý seržant Pepper, a stále třímal svou „lacinou“ hofnerku. Neoficiální titul nejoblíbenějšího světského chvalozpěvu na světě nejspíš patří Johnově Imagine, Paulova Hey Jude ovšem v paláci zapůsobila málem jako druhá britská hymna. O dva měsíce později opět v královnině přítomnosti se Paul s Hey Jude postaral ofinále úvodního ceremoniálu londýnské olympiády (akce přišla bratru na 27 milionů liber). Kromě drobné bystré ženy v královské lóži Británie neměla větší národní poklad, který by světu při té příležitosti nabídla.

Všechny tyhle oslavy a pocty s sebou ovšem zároveň nesou něco, čemu by se dalo říkat „kletba minulosti“. Od rozpadu Beatles už uplynulo víc let, než kolika se vůbec dožil John Lennon. Samostatná McCartneyho kariéra trvala už déle než pětinásobek existence kapely. A přesto ani jeho nesporné sólové úspěchy nedokázaly pohnout s obecně sdíleným názorem, že ze sebe to nejlepší vydal ve dvaceti s Johnem po boku. Že žádná další McCartneyho píseň nepřekoná Yesterday (navíc s nešťastným názvem přímo odkazujícím na onu minulost), Penny Lane či When I’m Sixty-Four.

Spousta méně slavných muzikantů, kteří se úspěchem amatérského písničkářství dvojice Lennon–McCartney inspirovali, žije ze slávy dávných hitů spokojeně dodnes, ale to není McCartneyho případ. Má za sebou takové práce, že může sloužit jako moderní hudební ekvivalent Shakespeara, ale pořád cítí potřebu se vyjádřit, jako kdyby se psaním písní teprve začínal. Je na tom podobně jako jiné živé pomníky rocku, třeba Mick Jagger nebo Elton

17

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 17


John – chvála a obdiv jím procházejí jako jídlo z čínského bufetu, čím více si dopřává, tím větší má chuť na další. V onom popisovaném telefonátu se zmínil, že natáčí desku a zase se vrací k Abbey Road. V době, kdy tohle píšu, tedy na konci roku 2015, stále nic nenasvědčuje tomu, že by mělo skončit jeho světové turné, které s přestávkami trvá už patnáct let.

Jeho život popisují desítky knih, téměř všechny se ale soustřeďují především na jeho roli v příběhu Beatles, který jejich PR agent Derek Taylor výstižně nazval „největším milostným románem dvacátého století“. Jako by dalších čtyřicet let tvořilo jen nedůležitou dohru. Stejným vzorcem se řídí ijeho oficiální biografie Po mnoha letech, kterou sepsal Barry Miles. I ten věnuje postbeatlovské éře jen nějakých dvacet stran z celkových šesti set, anavíc končí rokem 1997, tedy rok před Lindinou smrtí.

Dosud tedy neexistovala žádná ucelená a vyčerpávající biografie nejslavnější žijící hvězdy pop-music a zároveň nejméně konformní postavy celé scény. Jistě, o Paulovi a jeho působení v Beatles i mimo ně už existují statisíce textů, přesto v mnohém zůstává podivuhodně nepopsaným listem. Zdánlivě nejotevřenější a nejpřístupnější celebrita současného světa ve skutečnosti dokonale klame tělem. Na své na odiv stavěné „normálnosti“ a „obyčejnosti“ vystavěl tak pevné a vysoké hradby pro ochranu soukromí, že se mu v tom vyrovná jen Bob Dylan. Za konstantně příjemnou a milou fasádou jen občas probleskne tvář člověka, který navzdory všem poctám a úspěchu bývá pořád občas nešťastný, snad až vnitřně nejistý, a trápí ho stejné niterné starosti jako každého z nás. Úsměv na tváři a radostná gesta ovšem dokážou téměř vše zakrýt.

Na konci roku 2012 jsem prostřednictvím PR agenta Stuarta Bella poslal McCartneymu další e-mail. Psal jsem, že bych chtěl napsat i jeho biografii coby protějšek k předchozí knize John Lennon: The Life. Pokud se mnou nechce mluvit osobně a přímo, čemuž bych se nijak nedivil – těžko po něm chtít, aby se znovu nořil do historie Beatles –, mohl by mi dát aspoň souhlas, abych se mohl obrátit na jeho blízké, ke kterým se jinak nedostanu? Zmínil jsem, že je mi jasné, že by si mě za životopisce nejspíš sám nevybral, ale že doufám, že kniha o Lennonovi aspoň částečně napravila nespravedlivé odsudky v Shout! Bell slíbil, že vzkaz předá, jen mě varoval, že si na odpověď asi nějakou dobu počkám, neb McCartney je zrovna na turné v Americe. Aha, napadlo mě. Jasně, tohle známe.

18

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 18


Jenže za pár týdnů přišla odpověď, kterou Paul nadiktoval sekretářce:

Milý Philipe, díky za mail. Můj souhlas máš, obrať se, na koho chceš. Možná pro tebe Stuart Bell zvládne udělat víc.

Měj se prima...

Paul

V životě mě nepotkalo větší překvapení.

19

VŠECHNY NAŠE VČEREJŠKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 19


McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 20


PRVNÍ ČÁST

SCHODY DO RÁJE

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 21

PRVNÍ ČÁST: SCHODY DO RÁJE McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 22 Bleděmodrý mikrobus, který vyjíždí z liverpoolského přístavního komplexu Albert Dock, slibuje „jedinou dostupnou prohlídku domácností, kde vyrůstali Lennon a McCartney“. Na boční straně autobusu jsou namalované dvě tváře – černobílá kresba je dosti schematická, obě postavy ovšem okamžitě poznáte, ať už přijedete odkudkoli. Jsou známé po celém světě asi jako Disneyho myšák Mickey, možná ještě lépe.

Liverpool přitom dlouhá léta trochu nepochopitelně odmítal z úspěchu svých nejslavnějších rodáků těžit. To už teď ovšem neplatí. Muzeum Beatles v Albert Docku oživuje jejich příběh natolik realisticky, že si návštěvník připadá jako jeho součást. Z Mathew Street, které se říká spíše Cavern Quarter, je živý bulvár plný krámků se suvenýry a beatlovsky stylizovaných barů. Dokonale přesná kopie klubu Cavern stojí pár metrů od jeho původní lokality. V luxusním hotelu Hard Day’s Night na North John Street se můžete ubyto - vat v apartmá Johna Lennona i Paula McCartneyho, počítejte ovšem s cenou 800 liber za noc a s nutností rezervovat si pobyt dlouhé měsíce dopředu.

Turisté mají na výběr celou řadu okruhů, které se samozřejmě jmenují Magical Mystery Tour a provedou je po hlavních beatlovských pamětihodnostech v Liverpoolu. Začíná se v centru, mezi nejnavštěvovanější památky patří Pier Head, St. George’s Hall, stanice Lime Street nebo divadlo Empire. A pak prohlídka pokračuje na předměstí, kde stojí nejdůležitější svatostánky.

Náš bleděmodrý mikrobus ovšem nabízí ještě více než ostatní. Provozuje ho institut National Trust,* který se ve Velké Británii běžně stará spíše oochranu a obnovu starodávných panských sídel. Dva domy, do nichž máme namířeno, rozhodně starodávné ani panské nejsou, přesto v poměru ke své velikosti přilákají přinejmenším tolik platících návštěvníků jako

23

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

1 HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL

McCARTNEY!

* National Trust – Národní památkový ústav na ochranu historických a přírodních památek.

(Pozn. red.)

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 23

1 HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM,

KDE BYDLEL PAUL MCCARTNEY!


nejhonosnější tudorovské paláce nebo palladiánské zámky z osmnáctého století.

Zároveň tu neplatí zavedené pořadí obou slavných jmen. Jako první získal National Trust do správy Paulovo dětské bydliště na adrese Forthlin Road 20 ve čtvrti Allerton. Veřejnosti ho otevřel v roce 1996 jako místo, kde začali Lennon s McCartneym společně skládat. Johnova někdejší domácnost na Menlove Avenue 251 ve Wooltonu si podle mnohých status národní památky nezasloužila, protože neexistovaly žádné důkazy o tom, že by tu vznikla nějaká skladba Beatles (jen se tu na skleněné verandě odehrávaly nekonečné zkoušky). Až v roce 2002 koupila dům Johnova vdova Yoko Ono a nabídla ho nadaci National Trust k rekonstrukci a dalšímu využití.

Je neděle dopoledne a v modrém mikrobusu sedí obvyklá směsice turistů různého věku z celého světa. Čtyřčlennou skupinu z kanadského Montrealu vede rozhlasový manažer Pierre Roy, který má podle vlastních slov s Paulem hodně společného: „Taky jsem Blíženec, taky jsem levák a moje první holka se jmenovala Linda.“

Pak jsou tu dvě slečny kolem pětadvaceti, jedna z Dublinu a druhá zTeesside v severní Anglii (ta posléze trochu zahanbeně přiznává, že má nejraději George). To Bernard a Margaret Sciambarellovi, manželé něco přes čtyřicet, prostě jen přejeli řeku Mersey z domova na poloostrově Wirral avzali s sebou jednadvacetiletou dceru, univerzitní studentku. Oba jsou věrní fanoušci Beatles, ale tuhle prohlídku absolvují teprve podruhé. „Tak to bývá, když máte něco za rohem,“ směje se Margaret.

Jedeme po liverpoolském nábřeží, na jehož zkrášlení si tu taky dali záležet. Z jedné strany máme starou přístavní zátoku, dnes lemovanou kavárničkami a butiky, z druhé pak viktoriánské hospodářské budovy přestavěné na luxusní bytové domy. Na rohu James Street stojí někdejší sídlo námořní společnosti White Star. Jednoho dne roku 1912 tu na balkon vyšel úředník firmy a ohromeným davům na ulici do megafonu předčítal seznam obětí katastrofy na Titaniku.

A vypadá to, že sto let stará sdělovací technika byla o něco spolehlivější než ta současná. „Lidi, omlouvám se,“ ozývá se hlas řidiče. „Tenhle mikrobus nám zrovna vrátili ze servisu a teď koukám, že nefunguje přehrávač. Takže vám bohužel během cesty nemůžu pustit žádnou muziku, která s těmihle místy souvisí.“

24

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 24


Z beatlovské metropole tedy vyjíždíme v tichu. Projíždíme drsnou čtvrtí Toxteth, kde ulice patří podezřelým partičkám výrostků, míjíme majestátní železnou bránu parku Sefton a pokračujeme po Smithdown Road, kde si Paulova matka dělala ošetřovatelský kurz. Pak zatáčíme doleva na Queen’s Drive – tady žil s rodinou Brian Epstein, z jehož domova se ovšem trochu nespravedlivě kulturní památka nestala.

Zase se ozývá řidič: „No a za chviličku jsme na místě, které poznáte úplně všichni. Je vážně škoda, že vám k tomu nemůžu pustit Penny Lane.“

Jenže ono je to v podstatě jedno. Ta písnička hraje všem v hlavách jasněji než z nejlepších reproduktorů. Máme Penny Lane před očima i v uších, přesně jak se v tom textu zpívá. Předměstské modré nebe je dnes spíš šedé, ale to je detail.

Penny Lane je Paulovo mistrovské dílo a v kombinaci se stejně parádním Johnovým kouskem Strawberry Fields Forever tvoří jeden z nejcennějších singlů v dějinách. A stejně jako staré sídlo Armády spásy jménem Jahodové pole, Strawberry Field, je i skutečná ulice Penny Lane samozřejmě jednou z nejnavštěvovanějších liverpoolských beatlovských svatyní. Ceduli s názvem ulice už někdo ukradl tolikrát, že městská správa rezignovala a prostě to jméno nechala nastříkat na fasádu. Po nějaké době sem namontovali novou ceduli, údajně mnohem lépe zabezpečenou. V praxi se to ovšem nijak neprojevilo, zmizela rovněž.

V písni zněl ten název odkazující na drobné mince vždycky nesmírně roztomile. V hlavě při něm vytanula představa nevinných padesátých let, kdy se v Británii ještě používaly velké měděné peníze z dob královny Viktorie, v cukrárnách se za penny daly koupit čokoládové tyčinky nebo žvýkačky, a když si šla dáma odskočit, říkalo se tomu „utratit penny“, protože právě tolik stál vstup na veřejné záchodky. Ve skutečnosti nemá název s měnou nic společného, ulice se jmenuje podle Jamese Pennyho, což byl liverpoolský obchodník s otroky, který žil v osmnáctém století. A samotná píseň dokonce ani není o Penny Lane, nýbrž o náměstí Smithdown Place, kde ulice (s níž měl navíc vždy více společného John než Paul) přechází v nákupní zónu akonečnou městských autobusů.

Všechny místní pamětihodnosti, o nichž je v textu řeč, tu pořád ještě jsou, takže tu člověk na každém kroku slyší v hlavě nostalgické piano, staromódní žestě nebo přelétavé sólo na trubku. Pořád tu pracuje holič, který

25

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 25


ukazuje fotky každé hlavy, kterou měl to potěšení znát, i když už se nikdo nestříhá na Tonyho Curtise nebo na potápku* a holičství už se nejmenuje Bioletti jako za Paulova dětství, nýbrž Tony Slavin. Také banku tu najdeme – místní pobočku Lloyds TSB. Pravda, bankovní úředník už asi nevlastní „mac“ – nešlo totiž o počítač, ale o tehdejší typ pršipláště. Zato lidé se mu za zády určitě posmívají pořád, nejspíš ještě častěji než tehdy.

Dále tu máme ostrůvek uprostřed silnice – právě tady mohla hezká zdra

votní sestřička z písně prodávat makovice (dnes už se také ví, která slečna byla jejím předobrazem). Na levou stranu vybíhá Mather Avenue, na níž pořád stojí hasičská stanice. I dnes tu hasič v uniformě může sledovat čas na přesýpacích hodinách a do toho čistit svou stříkačku, klidně i s královniným portrétem v kapse. Domy, v nichž Paul a John strávili dětství, stojí jen asi kilometr od sebe, ovšem v různých předměstských čtvrtích, jejichž odlišný sociální status je dodnes jasně patrný. Zatímco zvláště v téhle části Allertonu stále převažují obecní dělnické činžáky, Woolton je honosné sídlo podnikatelů, odborných pracovníků a akademiků z Liverpoolské univerzity. Když se John sPaulem v roce 1957 poprvé setkali, byly tyhle rozdíly ještě mnohokrát výraznější.

V našem modrém mikrobuse se po mccartneyovském prologu vše vrá

tilo k zažitému pořadí aktérů. První zastávkou je Mendips, dvojdomek s pseudotudorovskými dekoracemi, kde tolik vzývaný „hrdina dělnické třídy“ John strávil dokonale středostavovské dětství v láskyplné péči energické tetičky Mimi.

Ve Wooltonu s jeho honosnými bulváry se zdržíme ještě skoro dvě ho

diny, než konečně po Mather Avenue dojedeme na adresu Forthlin Road 20. Před domem stojí úplně stejný mikrobus jako ten náš a čeká na předchozí skupinu turistů, která právě prochází mrňavou předzahrádkou. V okouzlené konverzaci se mísí francouzština, španělština a ruština, možná spíš polština.

26

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

* Potápka byl příslušník nekonformní swingové mládeže, která se hlásila k americké kultuře

a ke svobodnému životnímu stylu. Jejich outfit doplňoval úzký knírek à la Clark Gable,

účes měli zpevněný brilantinou a podtáčený kulmou, na krku tvořily kštici dlouhé prameny

vlasů. (Pozn. red.)

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 26


Mužský hlas s holandským přízvukem zazpívá: „Well, she was just seventeen...“ Odpovídá mu mezinárodní sbor: „You know what I mean.“

Když se řekne obecní činžák, představí si dnešní Britové nejspíš levné bydlení pro sociální případy – po druhé světové válce tomu však bylo úplně jinak. Městem stavěné a financované domy ve skutečnosti představovaly oproti přecpaným a nehygienickým chudinským čtvrtím obrovskou změnu k lepšímu.

Forthlin Road 20 je klasickým případem obecního činžáku s terasovitou konstrukcí. Má dvě podlaží a rovnou fasádu, což bylo v padesátých letech odvážně moderní. V přízemí je velké okno, v patře dvě menší, prosklené dveře kryje stříška. Dům má postavení národní kulturní památky, zatím ho ovšem nezdobí modrá cedulka, kterou uděluje další památkový úřad – English Heritage – domovům vynikajících postav britské historie. Modré cedulky se totiž přidělují jen v případě, že je zmíněná osobnost po smrti, případně se dožila sta let.

Podobně jako v Mendipsu i zde bydlí placený hlídač, který zároveň slouží jako průvodce pro turisty. Tito hlídači se většinou rekrutují z oddaných fanoušků Beatles, pro které je bydlení v Johnově či Paulově dávném domově, navíc restaurovaném do věrné podoby padesátých let, splněným snem. Svého času bydlel na Forthlin Road několik let člověk, který se Paulovi až neuvěřitelně fyzicky podobal. Jmenoval se ovšem paradoxně John.

Dnes je naší průvodkyní mateřsky vyhlížející žena s blonďatými kudrnatými vlasy. Představuje se jako Sally, hned nám diskrétně zabavuje tašky a fotoaparáty a slibuje, že je bezpečně uloží „na stejném místě, kam si McCartneyovi ukládali klobouky a kabáty“.

Když dům převzal do správy National Trust, přál si Paul, aby se místo nestalo jen svatostánkem Beatles, ale také památníkem jeho rodiny. „Ze začátku to pro něj bylo hodně smutné místo,“ připomíná nám Sally. V nevelké předsíni nad hlavními dveřmi visí jednoduchá dřevěná cedulka:

S láskyplnou vzpomínkou

na mámu a tátu

Mary a Jima Na levé straně se nachází obývák, kde Paul ve spolupráci s Johnem začal psát první písně (sám to ovšem zkoušel už předtím). Pokoj je maličký, jeho vět

27

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 27


šinu vyplňuje třídílná sedací souprava tvořená gaučem a dvěma křesly, stojací lampa a malá televize vestavěná v dřevěné bedničce. Na konferenčním stolku stojí masivní telefon s ciferníkem (typ Garston 6922), svého času jediný v celé ulici. Žluté tapety s ozdobným vzorem vybral National Trust coby dekoraci typickou pro raná padesátá léta, během rekonstrukce došlo ovšem k částečnému odhalení původních tapet McCartneyových – byly modrostříbrné v čínském stylu. Část původní tapety je dnes podlepená a překrytá plexisklem a návštěvníci si ji mohou prohlédnout zblízka – jeden šťastný člen skupiny ji dostane do ruky a může ji ukázat ostatním.

U zdi stojí pianino, kdysi ve společenských salonech britských domácností tak oblíbené. „Právě v téhle místnosti si šestnáctiletý Paul sedl k pianu a napsal When I’m Sixty-Four,“ vypráví Sally. „A jak nejspíš víte, piano pocházelo z obchodního domu North End Road Music Stores neboli NEMS, který patřil rodině Briana Epsteina. Ale tohle není ten inkriminovaný nástroj,“ dodá, než se někdo stihne zeptat. „Ten má pořád doma Paul.“

Nad televizí visí fotografie, kterou pořídil Paulův bratr Michael. Paul aJohn na ní sedí v křeslech proti sobě a brnkají na kytary, jako vždy jeden na levorukou a druhý na pravorukou. Údajně zrovna skládali I Saw Her Standing There, což vysvětluje, proč si právě tuhle píseň zpíval ten Holanďan venku. „Měli zavedené takové pravidlo – když si na nějakou písničku nedokázali druhý den vzpomenout, nestála za dodělání,“ pokračuje Sally. „Pokud stála, napsal si to Paul do školního sešitu. Ten taky pořád ještě má.“

Skládací dřevěné dveře vedou do malé jídelny, za ní je kuchyně plná věcí z padesátých let (saponát Rinso, škrob Robin, mýdlo Lux apod.). Když se McCartneyovi ve čtyřiašedesátém odstěhovali, vystřídala je v domě rodina Smithových. Ti tu bydleli dalších třicet let a kuchyň úplně přestavěli, nainstalovali sem spoustu moderního vybavení včetně nerezového dřezu. Poté co dům převzal National Trust, se v podkrovním prostoru objevily původní dřevěné kuchyňské pracovní desky. Pak v zahradě našli i původní porcelánový dřez, který k nim patřil – mezitím sloužil jako květináč.

Zahradu tvoří nevelký travnatý obdélník, z nějž je pořád vidět na výcvikové policejní centrum na Mather Avenue. „Když byl Paul ještě kluk, měla tu policie ustájené koně,“ vykládá Sally. „To znamenalo spoustu kvalitního hnojiva pro tátovu zahradu.“ V dřevěné boudě bývala prádelna (prádlo se tu pralo v ruce a pak žehlilo na mandlu se železným rámem) a suchý záchod.

28

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 28


Teď je tu toaleta pro návštěvníky (jak Sally potvrzuje, prohlídka je dlouhá) a komůrka pro průvodkyni, kam si odložila oběd – focacciu a sendvič se sušenými rajčaty.

Sally nám ukazuje odpadovou trubku trčící ze zdi, s jejíž pomocí Paul občas v noci vlezl dovnitř oknem na záchodě a pak zevnitř otevřel Johnovi vchodové dveře, aby nevzbudili otce. Nejspíš jde o jediný objekt ve správě památkového úřadu, kde je i odpadová trubka součástí historického kulturního dědictví.

Pokračujeme do prvního patra do velkého pokoje, který Paul přenechal mladšímu bratru Michaelovi (oblečení tam ale měli oba). Nad postelí visí černá bakelitová sluchátka, přesně ten typ, který tolik pomáhal šířit onu nádhernou rokenrolovou epidemii. Do Paulova starého pokoje s okny do ulice se toho nevešlo o mnoho více než obyčejná postel. Na přehozu na ní leží pár důležitých artefaktů, například brožovaný výtisk knížky Pod mléčným lesem od Dylana Thomase (to aby bylo jasné, že Paulovi šla ve škole angličtina) akopie jeho úplně první kytary – lubového Zenithu v provedení sunburst. „Tu původní Paul pořád ještě má,“ ujišťuje nás Sally trochu zbytečně.

V téhle fázi se návštěvníci mohou na pár minut zastavit a oddat něčemu, co se dá přirovnat k tichému rozjímání v kostele. Většina lidí se při tom vskutku obejde beze slov. „Někdo se směje, někdo se dá do pláče,“ usmívá se Sally. „Většinu lidí každopádně přemůže dojetí.“

Za celou tu dobu, co je dům na Forthlin Road 20 otevřený pro veřejnost, nebyl Paul ani jednou uvnitř, jen párkrát se přišel inkognito podívat zvenčí. Na jedné z těchto návštěv, na kterou vzal i synka Jamese, se k němu přitočil kluk ze sousedního domu. Neměl očividně ani tušení, s kým mluví, a s pravou liverpoolskou drzostí, za niž by se nemuseli stydět ani dospívající Beatles, návštěvníka oslovil: „Haló, pane! Dejte mi libru a ukážu vám, kde bydlel Paul McCartney!“

29

SCHODY DO RÁJE

HALÓ, PANE! DEJTE MI LIBRU A UKÁŽU VÁM, KDE BYDLEL PAUL McCARTNEY!

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 29


Podle předpony Mc nebo Mac, což původně znamená „syn“, většinou poznáme Skoty. Paulova rodina z otcovy i matčiny strany ovšem původně pocházela z Irska. Osudy obou těchto národů se v historii různě proplétaly, spojoval je především obecný odpor vůči Angličanům. Jinak toho mají společného opravdu celkem dost: od galštiny přes lásku k whisky až po vášnivou oblibu lidové hudby, v níž v obou případech hrají hlavní roli dudy. Po celém Irsku žijí skotské rodiny a naopak.

Jedna z nejkontroverznějších Paulových písní vůbec se jmenuje Give Ireland Back to the Irish – Vraťte Irsko Irům. Ve skutečnosti se ovšem jeho předkové vzdali vlasti dobrovolně.

Paulův pradědeček z otcovy strany James McCartney byl součástí velké emigrační vlny koncem devatenáctého století, kdy bezvýchodná bída vyhnala z Irska tisíce lidí v zoufalé naději na lepší život. James byl jedním z mnoha uprchlíků, kteří přepluli Irské moře a přistáli v Liverpoolu, z nějž tehdy živý přístav a kouřící továrny udělaly „druhé město britského impéria“. Dorazil sem krátce po roce 1880, usadil se v nepříliš výstavní čtvrti Everton a živil se jako malíř pokojů. Jamesův syn Joseph se vyučil řezačem tabáku v továrně na cigarety firmy Cope a v roce 1896 se oženil s dcerou místního prodavače ryb Florence Cleggovou. Narodilo se jim devět dětí, dvě z nich (Ann a Joseph mladší) zemřely již v raném věku, jejich jména po nich posléze zdědili další sourozenci. Paulův otec se narodil v roce 1902 coby druhý přeživší syn a celkově páté dítě, dostal jméno James, pro všechny byl ovšem Jim.

On i jeho šest sourozenců (Jack, Joe mladší, Edith, Ann, Millie a Jane, přezdívaná Gin) žili v malém domku s terasovou konstrukcí na Solva Street v nejchudší části Evertonu. Později Jim vzpomínal, jak se všichni sourozenci dělili o pouhé dva páry bot – jeden chlapecký a jeden dívčí. A protože se do školy nesmělo chodit naboso, střídali se v docházce podle toho, na koho

30

SCHODY DO RÁJE

SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY

2 SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 30

2 SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY


zrovna drahocenná obuv vyšla. Dotyční pak večer opakovali probranou látku bratrům a sestrám, kteří ten den museli zůstat doma.

Navzdory nuzným rodinným poměrům a pochybným vlivům okolní čtvrti z Jamese vyrostl poctivý, skromný a nesmírně zdvořilý mladý muž, jemuž dokonce i vlastní sourozenci přezdívali „gentleman Jim“. Když ve čtrnácti vychodil školu, napsal o něm ředitel do závěrečného vysvědčení: „Nic se mu nedá vytknout.“ V dětství ho potkala jediná nehoda – v deseti letech spadl ze zídky a poškodil si pravý ušní bubínek, takže byl od té doby na toto ucho hluchý.

Od osmnáctého století vydělával Liverpool hlavně na bavlně, kterou přivážely lodě z Ameriky a Asie. Z přístavu si ji pak odebíraly textilky z celé severní Británie. Jim našel práci u jednoho z vážených místních obchodníků s bavlnou, u firmy A. Hannay & Son, coby poslíček – roznášel vzorky nových dodávek potenciálním kupcům. Aby si trochu přivydělal k týdennímu platu šesti šilinků neboli třiceti pencí, prodával programy v evertonském divadle Theatre Royal. Občas zaskakoval i za osvětlovače a mířil reflektorem na artisty při vrcholných číslech.

Jeho syn pak v budoucnu prožil v záři takových reflektorů v podstatě celý život. Aspoň trochu si jí ovšem užil i Jim. Jeho otec Joseph byl nadšený amatérský muzikant, v továrně Cope hrával na tubu v podnikové dechovce, kromě toho organizoval koncerty a společná zpívání pro sousedy. Jim byl sice částečně hluchý, to mu ovšem na hudebním talentu neubralo, takže se sám naučil na trubku a na piano. Těsně po první světové válce, které se vzhledem k nízkému věku neúčastnil, dal dohromady poloprofesionální taneční kapelu, v níž hrál na pozoun i jeho starší bratr Jack.

Zpočátku nosili na tvářích masky ve stylu Zorra mstitele a říkali si Masked Music Makers, jenže v horku na pódiu se na maskách rozpouštěla barva a stékala jim po tvářích, takže je zahodili a přejmenovali se na Jim Mac Jazz Band. Hrávali na místních tanečních zábavách a občas v kině doprovázeli němé fil - my – improvizovali melodie, které odpovídaly dění na plátně. Jimův otec i bratr Jack měli hezký zpěvný hlas, on se ale o zpěv nepokoušel, raději se držel nástrojů. Jedna z rodinných fotografií zachycuje Jim Mac Jazz Band ve dvacátých letech, muzikanti na sobě mají smokingy a motýlky, kolem basového bubnu stojí kruh fanynek dočista jako na budoucím obalu Sgt. Peppera. Také kapelníkovy jemné rysy a velké oči působí z dnešního pohledu hodně povědomě.

31

SCHODY DO RÁJE

SENDVIČE S POCUKROVANÝMI JABLKY

McCARTNEY_sazba 08/11/17 14:25 Stránka 31


Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, bylo Jimovi sedmatřicet. Navzdory mohutným dohazovačským snahám své matky a pěti sester zůstával šťastným a dle vlastních slov „přesvědčeným“ svobodným mládencem. Ve firm



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist