načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paul McCartney - paul Du Noyer

Paul McCartney

Elektronická kniha: Paul McCartney
Autor:

- Ucelená představa o hudbě i o mimohudebním myšlení jednoho z Beatles. - Autor - Paul Du Noyer -  se přes třicet let jako novinář zabýval světem hudby. Ve svých rozhovorech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 298
Rozměr: 25 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Conversations with McCartney ... přeložil Ladislav Šenkyřík
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9749-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ucelená představa o hudbě i o mimohudebním myšlení jednoho z Beatles.

Autor - Paul Du Noyer -  se přes třicet let jako novinář zabýval světem hudby. Ve svých rozhovorech zpovídal Madonnu i Pavarottiho, Davida Bowieho, Micka Jaggera a další osobnosti populární světové hudby

Z anglického originálu přeložil Ladislav Šenkyřík

„Dle mého poměrně zasvěceného názoru je toto nejlepší kniha, která kdy byla o McCartneym napsána a která mu rozumí. Dokud Paul McCartney nenapíše vlastní paměti, nebudete ve své knihovničce potřebovat jinou knihu, než je právě ta Du Noyerova.“

Geoff Baker, bývalý dlouholetý mluvčí Paula McCartneyho

„Nádherně a procítěně napsáno. Zrodila se nová hvězda knihoven všech fanoušků legendárních Beatles. Tato kniha si zaslouží oba palce nahoru až do nebe.“

hudební časopis  MOJO

„Tato kniha je učiněnou pokladnicí zasvěcených informací o Beatles, Wings a McCartneyho sólové kariéře a odkrývá všechny aspekty jeho téměř šedesátileté kariéry coby celosvětově uznávaného skladatele populárních písní.“

hudební časopis  NME

„Kniha  Paul   McCartney  je plná rozhovorů nadšeného fanouška s jeho hrdinou a bude se zamlouvat zejména těm příznivcům McCartneyho, kteří by si přáli být v Du Noyerově kůži.“

Publishers Weekly

„Vítaný přírůstek do rozrůstající se škály seriózních, ale ne zase příliš vážných knih o Beatles v době před a poté, jejíž protagonistou je jejich roztomilý basák.“

 

Předmětná hesla
McCartney, Paul, 1942-
Zpěváci -- Velká Británie -- 20.-21. století
Hudebníci -- Velká Británie -- 20.-21. století
Kytaristé -- Velká Británie -- 20.-21. století
Populární hudba -- Velká Británie -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
paul Du Noyer - další tituly autora:
Paul McCartney Paul McCartney
Paul McCartney Rozhovory Paul McCartney Rozhovory
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paul McCartney



VYŠEHRAD

PAUL McCARTNEY

PAUL DU NOYER


Z anglického originálu Conversations with McCartney,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně

v roce 2015, přeložil Ladislav Šenkyřík

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

Odbornou revizi provedl Václav Kozuk

Redigoval Jiří Stárek

Odpovědný redaktor Martin Žemla

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2016 jako svou 1542. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 240 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Paul Du Noyer: Conversations with McCartney

Copyright © Paul Du Noyer 2015

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2016

ISBN 978 -80 -7429 -780-9

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Mým rodičům


Úvod

©

Já opravdu nechci být žijící legenda. Dal jsem se na to,

abych nemusel chodit do práce. A mohl balit holky.

A pár holek jsem sbalil a do práce jsem chodit nemusel,

takže to mám vlastně pořád stejně.

Paul McCartney

Nejblíž smrti jsem se v životě ocitl při záchvatu astmatu v dětství. Ležel jsem tenkrát v jedné liverpoolské nemocnici s kyslíkovou maskou na obličeji a se sluchátky na uších. V rádiu pouštěli bez přerušování celou novou desku Beatles Abbey Road. Když tedy někteří lidé označují hudbu skupiny za „životodárnou“, chápu to velmi doslovně. V té chvíli jsem si zničehonic uvědomil, jak strašně je mám rád a jak strašně chci žít.

Psal se rok 1969. Načež se ti mizerové nadobro rozešli.

Odpustil jsem jim, pochopitelně, a zaujatě a pozorně sledoval jejich sólové kariéry. Vyrostl jsem a stal se ze mě hudební publicista. Měl jsem štěstí, že jsem při mnoha příležitostech mohl vést rozhovory s Paulem McCartneym. John Lennon zemřel dřív, než se mi s ním podařilo setkat, což považuji za svoji největší profesní smůlu. S Paulem jsme ale dobře vycházeli.

Tak vznikla tato knížka. Posbíral jsem naše rozhovory z  nejrůznějších setkání a uspořádal je do jednolitého vyprávění. Doufám, že z něj vystoupí hudební příběh Paula McCartneyho podaný jeho vlastními slovy a doplněný nemnoha mými komentáři. Během dlouhé celoživotní kariéry vyprodukoval ohromující dílo, které ve všech svých polohách vždy odmění pozorného posluchače.

Jeho postavení je jedinečné, ať už je měříme komerčním úspěchem, uměleckou hodnotou, nebo vlivem na ostatní. Pokud jde o příští generace, jeho renomé bude bezesporu neotřesitelné. Jsem také přesvědčený, že hudba Paula McCartneyho, kterou někdy kritici napadají jako příliš nenáročnou a málo vzrušující, je mnohem častěji hledající a vyloženě nezvyklá.

Úvod8

Od chvíle, kdy se stal v roce 1957 členem skupiny Quarrymen Johna Lennona, si Paul v podstatě neoddechl. Nadčasovou milostnou písničku umí napsat s  lehkostí, s  jakou jiní lidé dýchají. Rokenrol hraje s  větší syrovostí, sexuálním nábojem a agresivitou, než jaké byste čekali mimo zdi institucí určených k výkonu trestu. Anglická královna si myslí, že je báječný, ale i ti nejzapřisáhlejší avantgardisté připouštějí, že jeho hudba dokáže být občas výstřední a  tajuplná. Sotva existuje žánr, který by si nevyzkoušel, od dětského popu po vážnou hudbu; ve stylové šíři s ním může soutěžit snad jen Pablo Picasso.

Natočit hit je ve skutečnosti nesmírně těžké. Mít hity neustále je prakticky nemožné. Přes všechny vrcholy a pády předčí kariéra Paula McCartneyho veškeré jeho souputníky, kteří by nám mohli přijít na mysl. Drobky z jeho stolu by byly pýchou leckterého méně talentovaného skladatele. Velkolepost showbyznysu spočívá v tom, že lidem poskytuje, po čem touží. Velkolepost umění spočívá v tom, že nám dává to, o čem jsme nikdy netušili, že bychom po tom mohli toužit. A velkolepost Paula McCartneyho spočívá v tom, že nám poskytuje obojí.

Jsou jeho výsledky trvale báječné? Ani zdaleka. Ale když je jeho hvězda na vzestupu, není v populární hudbě jiný skladatel, který by se vyrovnal schopnostem tohoto muže psát písničky, které si zpívá celý svět.

©

Beatles dosáhli velice záhy dokonalosti na poli pop-music. A potom pokračovali tím, co se zdá být neuvěřitelné: s každým novým albem objevovali nový, naprosto odlišný druh jiné dokonalosti. To nemohlo trvat navždy a  také to navždy netrvalo. Jenže od  Paula se podobně jako od  Johna očekávalo, že bude předvádět nemožné vždy znovu a znovu, jinak bude tvrdě kritizován.

Připouštělo se, že Paul oplývá řemeslnou zručností, která dokáže sklouznout od bláznivé ztřeštěnosti k uhlazené přešlechtěnosti. Duší však údajně pevně vězí v showbyznysu. Zatímco se díky úspěchům jako člen Beatles stal módní vůdčí postavou nové rockové kultury, kterou sám pomáhal utvořit, srdcem si nedokázal odepřít slabost pro občasnou dětinskou říkanku nebo hudební dárek pro generaci rodičů.

Jde tedy o  nestoudného baviče? Ta konvenční představa má v  sobě zrnko pravdy, ovšem s tou výhradou, že Paul nikdy neuznával důvody, proč by měl svou hudební paletu jakkoli omezovat. Tvrzení, že by měl být kvůli své všestrannosti umělecky méně hodnotný, ho však výrazně poškozuje. Kdybyste to chtěli vyjádřit poeticky, mohli byste říct, že McCartneyho dílo

Úvod 9

připomíná dub: kmen je pevný a široký, ale jeho větve se splétají a kroutí do těch nejfantastičtějších tvarů.

Moudře se od podobných analogií distancuje, ale bezesporu obdivuje Picassovo překračování uměleckých kategorií, jeho sebevědomé zvládnutí tradičního řemesla spojené s chutí věnovat se novým a nevyzkoušeným věcem. A dnes už zde rovněž máme nezměrně obsáhlé dílo svědčící o jeho energii i o dlouhém, plodném životě. McCartneyho hudba se nevyvíjela žádným předem daným směrem. Připomíná spíš jakousi uvolněnou spirálu, jejíž obvod se neustále zvětšuje.

Paul McCartney se narodil 18. června 1942, v době před vznikem rokenrolu; vyrůstal ve světě, který už dnes zcela zanikl a k jehož rychlejšímu zániku dopomohli Beatles sami. Dospíval v  období, které se potýkalo s následky druhé světové války, jedné z největších katastrof lidských dějin. Všichni se tehdy upínali k modernímu světu, který měl být o to lepší, oč méně bude připomínat minulost. Z  pohledu nazpět se nebylo možné ničemu přiučit. Nebo takový tehdy přinejmenším převládal pocit.

Paul byl každým coulem rebelující teenager, jakých jeho generace vyprodukovala spoustu. Hluboko uvnitř ale nikdy nebyl obrazoborec. Tento protiklad prostupuje veškerou jeho hudbu a je zdrojem opovržení některých kritiků nad jeho tvorbou. Jenže zároveň je zdrojem jeho velikosti. Patří k onomu tenčícímu se počtu umělců, jejichž výraz neutvářel v první řadě rock, protože hudbu začínali chápat v době, než rokenrol dolehl k jejich uším.

©

Tato kniha ale není jenom o Beatles. Jednou jsem se Paulu McCartneymu zmínil o  tom, jak novináři mají sklon zhušťovat desítky let jeho života po roce 1970 do povrchní doušky. Paul odpověděl:

Když už o  tom mluvíš, tak to jistě chápeš. Setkal jsem se se spoustou

novinářů, kteří potřebovali články, jež budou mít úspěch, vyznali se. „Byl

členem Beatles.“ O tom to v podstatě je. V každé knížce o Johnu Lennonovi

se děje totéž. Období s Yoko se zestruční: „No jistě, mírové popěvky, nosili

legrační klobouky a sluneční brýle a on byl dost militantní, že?“ Dá se to

zestručnit docela snadno.

Ale mně se to svým způsobem líbí – stejné je to s hudbou, kterou jsem

v tom období napsal –, protože mám dojem, že je dosud neobjevená. Jako

by vlastně neexistovala: „Ale ne, on přece po Beatles už nic nenapsal.“

Jakmile to začneš blíž zkoumat... chci říct, že čistě z komerčního hle

diska jsou tady věci, jichž se prodalo víc než čehokoli od  Beatles, třeba Úvod

„Mull of Kintyre“. Ale z kritického hlediska se to vůbec nebere v úvahu.

I když na druhou stranu se to spoustě lidí líbí, takže nevím, co si z toho

mám vybrat. Nejde o  to, že by Beatles chápal jako jakousi překážku, třebaže jejich dědictví se s ním táhlo v raných letech sólové kariéry. Ve všech rozhovorech, které jsme spolu vedli, se o Beatles zmiňuje mnohem častěji než já:

Říkával jsem svým dětem: „Vy jste jediní, kdo se mě nikdy neptá na Beatles!“

Někdy jsem si přál, aby za mnou přišli jejich kamarádi a zeptali se: „Jaké to

bylo být členem Beatles?“ „No tak, musím vám říct, že...“ A moje děti by

odešly z pokoje: „Do háje...“

Tak to s dětmi chodí, ony nechtějí o těch kravinách nic slyšet, ale jejich

kamarádi třeba ano. A tak bych zabručel [s veselým pitvořením]: „To je zají

mavý, že se na to ptáte!“ A o hodinu později... Svízel spočívá v tom, že kvůli Beatles opomíjíme spoustu skvělé hudby, kterou složil za pětačtyřicet let sólové dráhy. V této knize chci tu nerovnováhu napravit. Paul mi řekl, že jednoho dne budou lidé jeho kariéru vnímat v celistvosti. Rád si představuji, že ten den už nastal.

Je třeba poznat pestrost a  rozmanitost McCartneyho sólového díla, od onoho proslulého žabího sboru až po nejesoteričtější elektronickou hudbu. Krása jeho repertoáru spočívá v  nekonečných variacích a  překvapeních. Ďábel se může skrývat v detailu, ale v případě McCartneyho nacházíme i spoustu svých andělů.

Jeho katalog obsahuje stovky písní. Všichni víme, že napsal „Penny Lane“ nebo „Hey Jude“. Měli bychom uznat, že poté přišly i další, méně známé a stejně krásné skladby, které nás nakonec všechny přežijí. Hudební materiál Paula McCartneyho, který vznikl v období po rozpadu Beatles, představuje překvapivě nedoceněný poklad historie populární hudby. On sám s tímto názorem souhlasí:

Mám takovou teorii, že v nadcházejících letech budou lidé možná vnímat

moje dílo jako celek, nebudou je rozdělovat na čas s Beatles a na období,

které následovalo potom. Může se v tom skrývat nebezpečí, když se přejde

od  „Here, There and Everywhere“, „Yesterday“ nebo „Fool on the Hill“

k „Bip Bop“ [z alba Wings Wild Life], což je tak bezvýznamná, nedůležitá

písnička. Musím říct, že jsem ji odjakživa nesnášel.

Myslím, že v  budoucnu to budou lidé víc vnímat. A  stejné to bude

s Johnovým dílem. Budou se na to dívat podrobněji a řeknou si: Aha, už

Úvod 11

rozumím, co tím chtěl říct. Protože to není nic samozřejmého na  první

pohled, to je na tom dobré. Jde o jemnější materiál než některé věci, které

jsme napsali spolu a  které byly skrz naskrz komerční. Ale myslím si, že

s postupujícím časem to bude působit čím dál víc normálním dojmem.

©

Pořadí záznamů jsem zpřeházel, ale nejstarší interview v této knize pochází z roku 1979, kdy mě poslali na tiskovou konferenci do zákulisí před koncertem Paula McCartneyho v Liverpoolu. Byl to vysněný úkol a okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem si zvolil správné zaměstnání. Jestliže kniha není příliš životopisem a připomíná spíš portrét, je to v každém případě portrét přímo ze života. Až na pár označených výjimek jsou všechny citace Paula McCartneyho, které zde budete číst, z první ruky.

S Paulem jsem se pravidelně setkával v době, kdy jsem jako novinář pracoval pro časopisy New Musical Express, Q, MOJO a The Word. Rovněž jsem mu pomáhal s  některými vydavatelskými projekty včetně brožur vydávaných k turné, propagačních materiálů pro novináře a doprovodných textů k albům. Středem našeho zájmu byla vždy hudba, i když nikoli v úzkém nebo technickém smyslu; během rozhovorů o svých písních se se mnou podělil o spoustu vzpomínek a popisoval osobní radosti i strasti, které ho provázely při jejich skládání. Ve vyprávění, jež následuje, jsou nepochybně mezery, protože jsme spolu vždy mluvili spíš o konkrétních tématech. Vyjadřoval se ale svobodně ke všem obdobím své kariéry.

První část knihy je víceméně chronologická, zatímco druhá spíš tematická. Ve skutečnosti měl ve svých promluvách sklon nesourodě přeskakovat sem a tam a já naše rozhovory „zremixoval“ do podoby, v nichž je lépe zachována určitá kontinuita. Během oněch více než třiceti let mi nicméně živě popsal, co to znamená být Paul McCartney.

K našemu sblížení pomáhalo, že jsem z Liverpoolu. Oba jsme prožili rané dětství v Anfieldu, ve čtvrti řadových domků obklopující slavný fotbalový stadion; potom jsme se přestěhovali do stejných domků na druhé straně města. Dělilo nás dvanáct let, ale chodili jsme do  stejných škol. Občas jsme spolu do absurdních detailů probírali linky městských autobusů, přístavní doky nebo obchodní domy.

V  jeho vlastních očích se z  něho nikdy nestala superstar, jíž se stal v očích všech ostatních. Nesnáší pocit odtažitosti a majestátnosti a vždycky si dával záležet, aby naše novinářská interview připomínala spíš přátelský rozhovor.

12 Úvod

Nechci předstírat, že jsem Paulův kamarád, ale naše setkání byla přátel

ská. Zblízka jsem poznal drtivé nároky na jeho čas a pozornost. Všechno

to nesl s  pozoruhodnou trpělivostí, včetně mých nepřetržitých otázek.

Odcházel jsem vždy s pocitem, že Paul McCartney je prostě slušný člověk,

který je jen shodou okolností taky génius. C

ˇ

ÁST PRVNÍ

K APITOL A PRVNÍ

Veˇci, o kterých dnes mluvil

©

Interview s Paulem McCartneym

Zpočátku se nelze zbavit myšlenky, že „mluvíte s Paulem McCartneym“. Během našich rozhovorů mou mysl zaplavovaly vzpomínky na  vlastní dospívání, jak jsem poslouchal jeho hudbu a znal ho pouze jako zpola mytického fantoma. Každý celoživotní fanoušek Beatles by se cítil stejně a člověku chvíli trvá, než se naučí s tím ohromením z přítomnosti takové hvězdy zacházet. Byl jsem od té doby mnohokrát svědkem, jaké vzrušení zažívají lidé, kteří se v jeho přítomnosti ocitnou poprvé.

On sám to zvládá se zkušenou lehkostí a s odzbrojující skromností. Té obratné dovednosti si u Paula McCartneyho všimne každý – a v závislosti na vlastním přístupu ji interpretuje buď jako jednoduše slušné vychování, nebo méně příznivě jako manipulativní šarm dobře vypočítaného PR. Domnívám se, že opravdu dobře rozumí tomu, jak se jeví okolnímu světu, ale otázkou svého obrazu na  veřejnosti není posedlý. Mnohem spíš ho léta zkušeností naučila, jak ze své přirozené vlídnosti učinit každodenní modus operandi.

Ani muzikanti nejsou imunní vůči tíži celé té historie. Od roku 1989 jsem vedl rozhovory se všemi členy Paulovy kapely a každý z nich se přiznal k okamžikům, kdy tomu sám v sobě nemohl uvěřit. Kytaristé popisovali vzrušení na pódiu, když hráli stejné riffy, s nimiž kdysi zápasili jako naprostí začátečníci. Doprovodní zpěváci si vybavovali svůj úžas nad tím, jak ladili harmonie s hlasem z prvních gramodesek, které si kdy koupili. Bubeníci vyprávěli, jak sbírali odvahu sladit rytmus s nejslavnějším baskytaristou všech dob. Jsou to samozřejmě samí profesionálové a nakonec to zvládli, ale kdo by jim mohl vyčítat ony okamžiky, kdy se jim rozbušilo srdce?

Já myslím, že mně se srdce nejvíc rozbušilo v  onen den mého dětství, kdy kolem mě na venkovské cestě nedaleko Liverpoolu projel Paul McCartney ve svém mini. Hledali jsme domy fotbalistů a otravovali je kvůli

Věci, o kterých dnes mluvil16

autogramům. Ale skutečný živý člen Beatles? Svištící si to uprostřed tuřínových polí v hrabství Lancashire? To byla hvězda planetárního významu: „Viděls totéž, co já?“ A když jsem Paula poprvé viděl na koncertě s Wings v sále Liverpool Empire, předpokládám, že jsem s tisícovkami ostatních diváků žasl nad tím, že jsme spolu v  jedné místnosti, stejně jako nad samotnou hudbou. Ty pocity se podobají u všech fanoušků na celém světě.

Potom přišly chvíle, kdy jsem byl pro McCartneyho jediným divákem. Čekal jsem na svůj vymezený čas pro interview a seděl jsem na zkoušce pár metrů od něho jako výhradní objekt jeho upřeného pohledu, když hledal klavírní akordy k „Fool on the Hill“ nebo když burácel Elvisovu „All Shook Up“, jako by měl před sebou v jediném člověku zaplněný stadion. V místnosti bývali jeho stálí spolupracovníci – zvláštně nezúčastnění tahali kabely, šoupali bednami s aparaturou, hledali si tiché koutky, aby si mohli zatelefonovat. Já byl jediný, kdo měl čas ho sledovat a obdivovat.

©

Rozhovory obsažené v této knize se většinou odehrávaly na dvou místech: v Paulově londýnské kanceláři MPL nebo v jeho nahrávacím studiu Mill v Sussexu. Kancelář se nachází ve vysoké štíhlé budově shlížející na Soho Square. Během našich rozhovorů u širokého okna místnosti v poschodí Paul občas vyhlížel ven na  trávníky, kde ve  stínu stromů rádi obědvají zaměstnanci okolních kanceláří. Dům MPL je uvnitř nenápadně vyzdobený ve  stylu art deco. Na  stěnách visí moderní obrazy a  zarámované fotografie Lindy McCartneyové, čestné místo zaujímá její slavný snímek, na kterém se rozesmátý Paul s Johnem drží za ruce na večírku k vydání alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band v roce 1967.

Studio Mill, oficiálně zvané Hog Hill, se nachází pár hodin jízdy autem od  Londýna v  poklidné krajině nedaleko jižního pobřeží. Areál někdejšího větrného mlýna nyní nabízí přístřeší zkušebně a nahrávacímu studiu. V jednom rohu stojí opřený kontrabas Elvisova spoluhráče Billa Blacka, skutečný totem rokenrolové historie, který mu kdysi Linda koupila k narozeninám. Nikdy jsem se ho neodvážil dotknout – stejně jako pověstné baskytary Höfner, která tak často bývala odložená vedle mého křesla –, ale Paul měl ve zvyku na nástroj konejšivě zabrnkat pokaždé, když procházel kolem.

Jeho každodenní pracovní rozvrh je výrazně strukturovaný a jen zřídka nás někdo vyrušil kromě nabídky čaje a čokoládových sušenek. „Nebo si můžeš dát cappuccino,“ říkal občas v MPL. „Nezapomínej, kámo,“ dodával s přátelským liverpoolským přízvukem, „že tady jsme teď v Soho.“

Věci, o kterých dnes mluvil 17

Od raných počátků Beatles se vyznačoval diplomacií, obzvlášť ve srovnání s často neomaleným Lennonem. Na pódiu mluvil k divákům nejčastěji právě on, třebaže za vůdčí postavu byl považován John. A v cizině si vždycky dal tu práci, aby pronesl alespoň pár slov v tamním jazyce. Jenže diplomaty všichni podezírají ze záludnosti, i když jinak oceňují jejich takt a citlivost vůči pocitům ostatních.

Nikdy jsem v něm ale neviděl vypočítavého reklamního agenta, který pomlouvá a lže. Vezměte si jeho nemoudrou a nechápavou reakci na zprávu o vraždě Johna Lennona v roce 1980 – „No, to je blbý, co?“ –, když bylo tak zoufale potřeba nějaké ujišťující, pečlivě připravené důstojné prohlášení. Byl v tom okamžiku zcela upřímně zaskočený, šokovaný a zasažený zármutkem, jenže citát si začal žít vlastním životem. Jeho chování v době rozpadu Beatles, o  kterém píšu v  jiné kapitole, přineslo rovněž řadu hloupých chyb způsobených překotnými, nepromyšlenými reakcemi. Rozhodně tehdy neměl své chování zcela pod kontrolou.

Během standardního novinářského interview je nicméně mnohem příjemnější a vstřícnější než většina velkých hvězd. Paul McCartney hraje hru s médii mnohem déle než kterýkoli z novinářů, kteří za ním přijdou. S lidmi z NME (v dobách, kdy to byl pořád ještě New Musical Express) se vykecával o celá desetiletí dřív, než se jeho současní redaktoři narodili. Důvěrně zná hudební časopisy a televizní pořady v nejrůznějších koutech světa. Podobně jako královna Alžběta II., která uváděla do úřadu každého ministerského předsedu od dob Winstona Churchilla, i on byl svědkem střídání stovek novinářů.

„Vždycky se najde někdo, kdo bude tvoji práci zlehčovat,“ říká.

Když jsme [Beatles] s tím začínali, v Daily Mirroru pracoval chlápek, který

se jmenoval Donald Zec, a  veškerý jeho přístup spočíval v  tom, že byl

na lidi neobyčejně hnusný. Když s ním měl člověk dělat rozhovor, vždycky

existovalo nebezpečí, že všechno použije proti tobě. Všichni ostatní přitom

byli docela hodní. Člověk si sedl a hned [nedočkavě]: „Tak jo. Povím vám

něco o svém albu.“

Dnes je to ale mnohem běžnější přístup. Spousta lidí si zřejmě říká: „To

je docela dobrej nápad na všechny nadávat, co jsme si, to jsme si.“ Protože

právě tohle se všude děje. Je to docela šílený. Kdyby v tom měl člověk hledat

nějaký smysl, určitě se z toho zblázní. Ochotně se stále nechává zpovídat, přinejmenším tehdy, když to považuje za  smysluplné. Rozhovor obvykle začínal tím, že si Paul pohvizdoval a  plácáním do  nohou vyklepával nějaký rychlý rytmus, zatímco já se

Věci, o kterých dnes mluvil18

chystal ke své první otázce. To je dost značný rozdíl oproti obvyklému chování celebrit, které většinou vyčkávají s mučednickou odevzdaností, nebo s naježenou podezíravostí.

„No tak co by ses rád dneska dozvěděl, kámo?“ začínal často.

V  době, kdy pracoval na  dokumentárním seriálu Anthology a  doprovodné knižní publikaci, oficiální retrospektivě Beatles a  jejich kariéry, musel své nadšení krotit a  podřizovat se názorům ostatních přeživších členů:

Tak to totiž mělo vypadat. Chtěli jsme udělat tiskovou konferenci jako

Beatles. Kdybych to bral všechno na sebe, mohlo by to celé věci ublížit. Já

normálně reaguju na každého, kdo se objeví: „Norsko? No samozřejmě!“

Rozumíš? Ale když jde o tiskovou konferenci, tak se pak řekne: „No tak

jsme se dozvěděli, co si o tom myslí on.“ Když na něčem pracuju a chci,

aby se o tom vědělo, tak se normálně sejdu s každým, kdo se se mnou chce

vidět. Rozhodl jsem se, že bych to měl zřejmě trochu omezit. Po  velkém turné v  roce  1990 připustil, že je poněkud nervózní, když zase musí čelit tlaku světových médií. Záhy je ale zpátky ve svém živlu – a  možná se v  něm pohybuje s  až příliš velkou lehkostí: „Těšil jsem se na těžké otázky, protože ty druhé mě už trochu unavují. Člověk si najednou uvědomí: ‚Vždyť já už znám úplně každou otázku, kterou mi položíte.‘ Hned ti to zvedne sebevědomí. Vlastně zase jen tak tlacháš s lidmi, s žádnými ‚váženými novináři‘.“

Paulova nezměrná trpělivost s  rozhovory se vztahuje i  na  lidi, kteří s ním ty rozhovory vedou. Je mezi celebritami naprosto výjimečný v tom, že se novinářů vyptává i na ně samotné, a podobnému lichocení málokdo odolá. Dávno předtím, než se rozšířilo „selfie“, bylo pro Paula naprosto samozřejmé, že zapózoval po boku svého inkvizitora pro společnou fotografii. Osobní přístup je ta nejlepší reklama. Během jednoho z nafilmovaných rozhovorů, kdy vzal do ruky mandolínu a zahrál mi novou písničku „Dance Tonight“, kterou napsal pro svou malou dceru Beatrice, se ke mně poté naklonil a věnoval mi své trsátko. V takových chvílích fanoušek v duši odsouvá stranou profesionálního novináře.

Obecně jsem míval dojem, že dobře odpovídá především tehdy, když budím dojem, že se detailně vyznám v jeho kariéře – někdy, jak se smíchem přiznával, možná víc než on sám. A je rád, když s ním lidé mluví stejně neformálně jako on s nimi. Jako zřejmě každý nesnáší pocit, že ho někdo vyslýchá. Naše rozhovory se vždy odvíjely podle vzorců novinářského interview, ale nikdy se nepodobaly výslechům.

Věci, o kterých dnes mluvil 19

©

Paul McCartney je sebejistý řečník, který umí ovládat poskytované rozhovory, aniž by působil dominantním dojmem. Je pohotový a jeho odpovědi bývají stručné a výstižné, ale když je uvolněný nebo se chce jemně vyhnout nějakému nepříjemnému tématu, umí být rozvláčně upovídaný. Není vždycky snadné ho přerušit – nejen kvůli jeho osobnosti, ale také proto, že každá jeho myšlenka obvykle člověka zajímá.

Jde koneckonců o živý hlas historie a jeho poznámky bokem mohou být neocenitelné. „Jo, tohle umím,“ říká. „Přeskakovat od jednoho tématu k  druhýmu.“ Dlouhá zkušenost s  novinářskými rozhovory ho naučila vyjadřovat své myšlenky tak, jako by už byly napsané na papíře.

Má lehký, přirozený liverpoolský akcent, který pravděpodobně zesiluje, když mluví s člověkem z Liverpoolu. Dvakrát se oženil s Američankou a tráví v té zemi značnou část svého života, v jeho řeči se ale americký přízvuk příliš neprojevuje, spíš pořád mluví jako anglický gymnazista z padesátých let. Nevyrůstal na ulici a jeho rodina byla ctižádostivá. Dodnes se cítí provinile, že se posmíval své matce, když se pokoušela opravovat jeho severskou výslovnost.

S výjimkou Ringa pocházeli mladí Beatles ze středostavovských předměstí a jejich zpěvavý přízvuk postrádal hrdelní ostré tóny liverpoolských doků. Jeho mluvený projev je hudební i v doslovnějším smyslu, občas přeskočí do útržků melodie nebo nějaké živé nápodoby hudebního nástroje, a  to způsobem, který se vzpírá slovnímu popisu. Nikdy se nespokojí s popisováním nějaké hudby: musí ji vždy hned na místě předvést.

Podobně nikdy jen necituje něčí slova: vždy je raději divadelně ztvární. Nikdy nevynechá sebemenší příležitost s nadsázkou imitovat Skota, flegmatického obyvatele Lancashiru nebo prohnaného člověka z východního Londýna. Občas přehrává mírnou šišlavost, obzvlášť když paroduje stará kabaretní čísla. Člověka nijak nepřekvapí, když se dozví, že v dětství se svým mladším bratrem Mikem zbožňovali gramofonové desky herce a komika Petera Sellerse.

Každý z nás má svůj mluvený projev něčím charakteristický a Paulovým nejnápadnějším zlozvykem je nadužívání příslovcí a  zájmen určených k zrelativizování vlastních soudů. Sám si toho všiml, když jsem mu přinesl přepis našich rozhovorů. Domnívám se, že to pramení ze snahy zlehčit výroky, které by mohly znít marnivě nebo výhrůžně. A tak „Beatles byli taková skvělá kapela“ nebo on sám „je docela úspěšný“, případně „člověk zjistí, že je trochu slavný“. V osobním kontaktu to zní příjemně skromně, ale napsané to působí jako hraná nesmělost.

Věci, o kterých dnes mluvil20

Obecně si možnosti jazyka s chutí užívá. Když se naskytne příležitost ke slovní hříčce, málokdy odolá. Jeho sklon k verbální rozpustilosti pochopitelně prosakuje i do jeho písní, jak vysvětloval na příkladu svých dvou nahrávek z roku 2005, „How Kind of You“ a „English Tea“:

Miluju jazyk. Zajímá mě, jak angličtinou mluví lidé v Británii. Ve škole jsem

měl španělštinu, latinu a němčinu, ale líbí se mi angličtina. Můj táta ujížděl

na křížovkách. Takže mám rád jazyk.

Začal jsem si všímat, že nóbl Angličané mají nejen jiný akcent, oni mají

i jiný slovník. Znám pár starších lidí z vyšších anglických vrstev a všichni

jsou strašně milí, ale říkají věci úplně jinak. Já bych třeba řekl: „To bylo

od tebe hezký. Nebylo mi zrovna dvakrát dobře.“ A oni řeknou: „Bylo od vás

nesmírně milé, že jste si na mě vzpomněli, když jsem se cítil trochu nesvůj.“

Jako člověk, který tohle vyjadřování už léta studuje, něco takového miluju.

Rád si s jazykem hraju.

Zrovna dnes jsem poslouchal písničku „Walrus“ a  tam je to všechno

propojené. Text čerpá z Alenky v říši divů, je tam kroket, jsou tam plameňáci,

samý hluboký, formativní materiál. „Záhony proskurníků a růží pozorně

naslouchají.“ To je Lewis Carroll.

©

Od roku 1962 chtěli po Paulovi nesčetněkrát, aby vyprávěl svůj životní příběh. Je v tom umění zběhlý, i když po letech neustálého opakování je výběr příhod selektivnější a vyprávění uhlazenější a vybroušenější.

Jeho paměť není pečlivě chronologická, jak by si novináři obvykle přáli. Příhody z minulosti většinou předkládá jako chaotickou sbírku fotografií. Aby si usnadnil život, předal své vzpomínky víceméně jiným lidem a často se na mě spoléhal ohledně některých detailů z vlastní kariéry. Jednou při obědě s Paulem a Markem Lewisohnem – prvotřídním světovým strážcem historie Beatles – mi došlo, že my pisálkové sloužíme Paulovi jako jakýsi externí harddisk.

(Také si vzpomínám, že to byl vánoční večírek v MPL a že Paul měl na hlavě papírový klobouček z vánoční třaskavky, kterou předtím rozbaloval s mojí ženou.)

V jednom interview jsem se snažil ověřit si pořadí skladeb při vystoupení Beatles na střeše v roce 1969. Koncert byl natočený na kancelářské budově v Savile Row, kde sídlila firma Apple, do filmu Let It Be – hráli tam „Get Back“ a bezděčně se tak rozloučili s okolním světem. Nevěděl tehdy, ptám se, že to bude jejich poslední vystoupení na veřejnosti? „To

Věci, o kterých dnes mluvil 21

ne...“ zarazil se. „Bylo to vlastně naposled? Já ani nevím, člověče. My se tím nikdy nezabývali. Jak vidíš, dodnes mě to dokáže rozhodit. Určitě je to zajímavý. Hodí se mít po ruce všechny ty analytiky. Aby nám, kteří to žijeme, mohli připomenout, jak to bylo.“

I přesto je svět zahlcen sepsanými dějinami Beatles a biografiemi jeho života, v  nichž Paul McCartney nenachází ani zrnko pravdy. Obzvlášť skeptický je vůči tomu, když lidé popisují jeho partnerství s Johnem Lennonem – bytostně soukromou záležitost, jíž nemůže nikdo zvenčí pořádně porozumět. Jak můžou být všichni takoví experti, uvažuje, když s námi v tom pokoji ani nebyli?

Ale i superhvězdy jsou jen lidé a stárnutí obrušuje ostré hrany vzpomínek. Kdykoli jsme se s Paulem vrátili k tématu, o němž jsme hovořili o několik let dřív, radil mi, abych použil dřívější verzi. Měl jsem štěstí, že jsem s ním mohl vést dlouhé rozhovory už v roce 1989 – o pár let dřív, než vznikl v roce 1995 projekt Anthology. V té době už připouštěl problém naprosté přesnosti:

Nakonec jsme udělali rozhovor nás tří, sešli jsme se spolu v jedné místnosti

u George doma. A na nic jsme si nepamatovali úplně stejně. To je na tom

skvělé, takoví jsou lidé a tak vypadá život. Člověk žije v představě, že exis

tuje nějaká definitivní verze. Ale ona neexistuje.

Řešili jsme historku, kterou vždycky vyprávíme o  jednom z  našich

šoférů – myslím, že jsem ji říkal i tobě. Jel s námi do Paříže, protože tvrdil,

že umí francouzsky. Jenže to byl tak trochu podvodník. A tak Ringo vyprá

věl: „Přijel do Paříže a spustil [chraplavým východolondýnským přízvukem]:

‚Ehm, gendarme? Jdou sem.‘ Tak ten francouzskej policajt přijde, a to už

jsme o šoférovi trochu pochybovali. ‚Můžu ici parkovat?‘ A my na to: Tak

hele, to bychom přece taky zvládli.“

Potom jednoho z nás bolelo v krku, chtěli jsme med a citron. Když to

řidič objednával, prohlásil: „Nechte to na mně: Gar-kon? Gar-kon, jdou

sem.“ Podíval se mu zpříma do očí, zamával rukama jako křídly a začal

bzučet: Bzzzzz...

Ringo vypráví tu historku pro Anthology a  začne: „Byli jsme v  Paříži

s jedním šoférem, kterýho jsme vzali s sebou, protože uměl francouzsky,

a George bolelo v krku.“

Kamera přejede na George, aby zaznamenala jeho reakci. A George se

ozve: „Ne, já myslím, že v krku bolelo Paula.“

Do záběru se dostanu já: „Já bych řekl, že v krku bolelo Johna.“ Protože

mi z toho došlo, že když si Ringo myslí, že šlo o George, nemohl to být

Věci, o kterých dnes mluvil22

Ringo. Jestli si George myslí, že jsem to byl já, ale já to nebyl, pak když

řeknu, že to byl John, tak to byl zkrátka John.

A potřeboval citron et miel. Tak jsem přišel na to, jak se řekne med. Je

to směšné. Nic takového jako definitivní podoba toho zážitku neexistuje,

a ono to platí o celých dějinách.

Nebo třeba když Ringo mluví o setkání s Elvisem. [Beatles navštívili

Presleyho v roce 1965 u něj doma v Los Angeles.] Já jsem řekl: „Přišel nám

osobně otevřít dveře, to si vzpomínám úplně jasně.“ A Ringo povídá: „Ne.

Já si pamatuju, že za celý večer nevstal z gauče.“

Nevstal z gauče? Vždyť hrál kulečník. Přišel nás přivítat ke dveřím. Máme

naprosto odlišné vzpomínky. Dejme tomu ještě pár let, až nám odejde dal

ších pár mozkovejch buněk, a nezůstane z té historky vůbec nic. Do místnosti vešel Paulův asistent a oznámil, že dnešní schůzka by už měla skončit. „Kolik je hodin?“ zeptal se Paul. „Za pět minut čtvrt na deset? Tak to bychom asi měli jít domů, ne? Našim rodinám budeme chybět. Asi bychom opravdu měli radši jít. Měl jsem dnes pernej den.“

Naštěstí přišlo mnoho dalších dnů. Tak si nyní poslechněme věci, o kterých mluvil. Začínáme, pochopitelně, v Liverpoolu.

KAPITOLA DRUHÁ

Rocker s nanukem

©

Paul McCartney o Liverpoolu,

dětství a hudebních zjeveních

Když se Paul McCartney v roce 1942 narodil, rocková hudba v podobě, v  jaké ji známe, neexistovala. Dokonce ani její nejbližší předchůdce, rhythm and blues a country, nebylo v Anglii moc slyšet. Zeptal jsem se proto Paula na jeho nejranější vzpomínky, jakou hudbu slýchal jako dítě.

V parodii na klišé, jímž začíná většina biografií Beatles, se Paul naklonil k mému magnetofonu a spustil pompézním hlasem amerického moderátora: „Devatenáct set čtyřicet dva! Hitlerovy bombardéry působí zkázu... Uf, působí zkázu? No tak dobře...“

Liverpoolské doky byly leteckými údery opravdu zničeny a Paul vyrůstal ve válkou zpustošeném městě. Ale aspoň byla pořád po ruce hudba. Spolu s bratrem Mikem, který se narodil o rok a půl později v roce 1944, vyrůstali postupně v  několika malých předměstských domcích s  rodiči Jimem a Mary McCartneyovými. Jim byl horlivý muzikant, který si posléze vybudoval kariéru v liverpoolském bavlnářském průmyslu; Mary pracovala jako porodní asistentka. V rodině panovaly vřelé vztahy, ale v roce 1956, když bylo Paulovi čtrnáct let, podlehla jeho matka rakovině prsu a muži se museli dál protloukat sami. Širší rodina pomáhala a hudba hrála v jejich spřízněnosti zásadní roli:

Nejdůležitější bylo rozhlasové vysílání BBC, protože jsme neměli gramofon.

Můj táta se bavil výrobou krystalek. Krátce po válce si krystalky vyráběli

skoro všichni. Potom rodiče koupili velké rodinné rádio, u kterého jsme my

děti sedávaly na zemi a poslouchaly. A táta mně a bráchovi vyrobil – zase

z válečných přebytků – sluchátka. Pamatuju si ten starý hnědý elektrický

drát. Zavedl nám ho do pokoje, takže když jsme už museli jít spát a bylo

něco v rádiu, nechal nás ještě čtvrthodinku poslouchat v posteli.

Rocker s nanukem24

Nejoblíbenějším pořadem v rádiu byl Family Favourites pro lidi, jejichž

rodinní příslušníci sloužili v armádě v zahraničí. Mohli jste jim nechat zahrát

písničku. Bylo to skoro jako hitparáda, všechny populární nahrávky na jed

nom místě. Vzpomínám si na „I’ll Be Home“ Pata Boonea [z roku 1956],

to byl megahit. Krátce poté jsem o Pata Boonea ztratil zájem, ale tu jednu

písničku mám dodnes rád, je to skvělá věc pro vojáky: „Přijedu domů, moje

milá...“

Pak přišla telka. Většina lidí si televizi pořídila v roce 1953 kvůli koru

novaci. Všichni rodiče tenkrát říkali: „V té televizi nic dobrýho nevysílají,

jsou to samé hrozné věci, lidi už si ani spolu neumějí popovídat.“ Někteří

lidé to tvrdí dodnes. A možná mají kus pravdy. My ale žadonili: „Všichni

lidi už ji mají, tati.“ A když v roce 1953 došlo ke korunovaci, nakoupila si

televizory celá ulice. Všichni si na střechy montovali antény. Zmínky o rodném městě kořenily naše povídání neustále. Jednou v přestávce během filmování videoklipu se mnou Paul šel do šatny, abychom spolu napsali předmluvu k mé knize o liverpoolské hudební scéně Liverpool: Wondrous Place.

„Nechceš kousek čokolády?“ prohraboval se v  miskách s  pamlsky. „Potřebuju nějakou energetickou bombu... Mmm, tahle chutná jako kondenzovaný mlíko.“

(Kondenzované mléko v plechovkách patřilo v Liverpoolu k dětským pamlskům. Sladký smetanový krém se dokonce natíral i na chleba a vyráběla se tak lahůdka zvaná „králíčkova dobrota“.)

„Kondenzovaný mlíko,“ zasnil se Paul. „Vždycky jsem si říkal, že jestli někdy budu bohatej, koupím si plechovku kondenzovanýho mlíka a budu ji mít, kdy se mi zachce.“

V  zájmu smluvené knižní předmluvy jsem se ho znovu zeptal, kde začala jeho hudební dráha a jakou roli v ní hrála skutečnost, že vyrůstal na březích řeky Mersey:

Na Liverpoolu bylo nejdůležitější, že to byl přístav. Neustále tam připlou

vali námořníci s bluesovými gramodeskami z New Orleans nebo odjinud

z Ameriky. A další různý etnický věci, africká hudba, kalypso v komunitě

lidí z Karibiku, která, aspoň myslím, byla nejstarší v celý Anglii. Takže to

byl obrovskej hudební kotel, v němž se mísily vlivy domácího rozhlasovýho

vysílání, námořníků a imigrantů. A řekl bych, že jsme si z toho všeho brali

to, co se nám líbilo.

K mým nejranějším vzpomínkám patří, jak doma hrával táta na piano.

Byl obchodník s  bavlnou a  na  klavír se naučil hrát jako kluk jen podle

Rocker s nanukem 25

sluchu. Hrál v  kapele pojmenované Jimmy Mac’s Jazz Band. V  dětství jsem lehával na koberci a poslouchal ho, jak hraje skladby jako „Stairway to Paradise“ od Paula Whitemana nebo „Lullaby of the Leaves“, tu jsem miloval. Pár písniček sám napsal.

Občas si jen tak brnkal na piano a bylo to nádherný. Na bavlnářské burze měl kamaráda, také obchodníka, který se jmenoval Freddy Rimmer a někdy k nám chodil si s ním zahrát, takže jsme doma měli docela muzikantský prostředí. A díky tátovi jsme pořád měli klavír.

Na  silvestra se vždycky pořádala velká rodinná sešlost. Někdo hrál pokaždé na klavír a většinou to býval táta.

Říkával mi: „Nauč se hrát na klavír a budou tě zvát na spoustu večírků.“ Tak to v jeho časech chodilo, když se moc neposlouchalo rádio a nebyla televize. Určitě nebylo běžný mít gramofon. Hrával starý šlágry a  já si pamatuju, jak se všichni přidávali, dávali mu pití, všechny ty starý tetičky, ženy sedící po obvodu pokoje, všichni zpívali s ním. Znali k těm starým písničkám všechny texty a melodie. A hrávali tak celý hodiny, přičemž byli čím dál opilejší. Bývala to ale báječná muzikantská atmosféra.

V kapele Jimmy Mac’s Jazz Band hrál tátův brácha Jack na trombon a jeden jejich kamarád na banjo. Táta vyprávěl z dob jejich hraní spoustu zábavných historek. „Když jsme se někam vraceli hrát, museli jsme si většinou měnit jméno,“ vyprávěl, „protože ne vždycky nás chtěli. Když jsme si ale změnili jméno, nemuseli si na nás vzpomenout.“

Jednou hráli jako Maskovaná kapela: byli už tak zoufalí, že museli hrát v maskách! Nakoupili si v obchoďáku laciné masky a šli v nich hrát na nějaký podnikový večírek nebo kam. Bylo to ve dvacátých letech, kdy měl takovou malou kapelu a  hudba byla obecně dost odvázaná, hrál se charleston a  spousta podobně divoký muziky. A  on nám vyprávěl: „No víte, během večera se začalo v těch maskách rozpouštět lepidlo, který nám pomalu teklo po obličejích.“

Pak se taky chodilo k lidem domů poslouchat jejich sbírky desek. Vzpomínám si, že tetička Jin měla „Tumbling Tumbleweeds“ [od Slima Whitmana]. A taky pár prvních Elvisových nahrávek. Všechny jsem je vyzkoušel. Šelakový desky sestřenice Kath jsem projel mandlem. Jen abych zjistil, jestli jím projdou a co to s nimi udělá. Popraskaly a ji to pořádně naštvalo. Dostali jsme za to s bráchou strašně vynadáno.

V Liverpoolu vládla rodinná pospolitost. Táta dělal osvětlovače, takže viděli veškerý muzikály, který prošly Liverpoolem, a on znal všechny písničky. V přestávce mezi dvěma představeními nosil domů programy, které lidi nechali povalovat na zemi a na sedadlech. Tetička Jin s tetičkou Millie je vyžehlily a on si je vzal s sebou zpátky a prodával je divákům na druhém

Rocker s nanukem26

představení! Zároveň je učil písničky, který právě slyšel od  umělců, co

zavítali do města.

A taky pochopitelně měli tu fotografickou paměť, díky níž si to všechno

pamatovali a mohli si písničky zpívat na večírcích.

©

Tyto rodinné sešlosti pomohly Paulovi dosáhnout toho, čím se stal. Vysvětlují jeho schopnost bavit dav lidí širokého věkového složení a nejrůznějšího vkusu. Není těžké si ho představit, jak se ve svých pověstných sociálních dovednostech zdokonaluje, jak okouzluje roztomilou větou postarší dámy a  všechny si podmaňuje svým přesvědčivým úsměvem. A  především se stává pilným učněm svého tatínka u piana v obýváku.

Zaměstnání jeho otce na bavlnářské burze bylo pozůstatkem dávného námořního propojení Liverpoolu se Spojenými státy a jeho neblaze proslulou rolí v  obchodu s  otroky  – úřad Jima McCartneyho se nacházel nedaleko staré ambasády Konfederace. Jazzové kapely jako Jimmy Mac’s Jazz Band odrážely místní obdiv ke všemu americkému. V poválečných přístavních uličkách, kde vyrůstal Ringo Starr, udivovali mladí námořníci z transatlantického rejdařství Cunard Line své vrstevníky prvními potápkovskými obleky a kytarami s kovovými strunami.

Klan McCartneyových byl rozsáhlý, ale držel při sobě a Paul navštěvoval jejich setkání po celém Liverpoolu. Předměstský domek v Allertonu, kde žil v době dospívání, dnes patří veřejně prospěšné organizaci National Trust a v rohu tam stojí stejné piano, jaké měl Jim McCartney; originál si ponechal Paul a dodnes u něj občas složí nějakou písničku. Víc mi k tomu řekl pro sleevenote alba Kisses on the Bottom z roku 2012:

Jako děti jsme chodívali na  silvestrovské večírky. Srolovaly se vždycky

koberce. Ženy seděly na židlích podél stěn se skleničkami s rumem s kolou

nebo ginem s něčím, případně s perlivým alkoholickým moštem Babycham.

Chápu to tak, že generace mých rodičů se teprve vzpamatovávala z druhé

světové války. Liverpool byl celý vybombardovaný. A tak si to teď chtěli

užít. Byli odhodlaní si to užít. A činili tak těmi rozvernými písničkami. Bez

ohledu na to, jak jste byli chudí, většině lidí se dařilo obstarat si klavír. Ten,

který jsme měli doma my, koupil táta, jak mi později řekl, od tatínka Bri

ana Epsteina v NEMS [North End Music Stores, obchodní řetězec rodiny

Epsteinových]. Lidi chtěli pozitivní, veselé písničky, aby mohli zapomenout

na válku. A v tom prostředí jsem vyrůstal.

Rocker s nanukem 27

Je ironií osudu, že právě Beatles sehráli jistou roli v likvidaci podobných tradic. Mám magnetofonovou nahrávku své liverpoolské rodiny z Vánoc v roce 1963. Všichni dospělí umějí zpívat přinejmenším na slušné amatérské úrovni a všichni také zpívají – sentimentální irské popěvky, předválečné muzikály, všechno možné. Děti ale nezpívají; povzbuzují nás, abychom zkusili zazpívat nejslavnější hit toho roku od našich místních hrdinů, písničku nazvanou „She Loves You“. Nic nefunguje. Samostatně zpívanou baladu střídá beatová hudba z gramodesek. Společné zpívání v obýváku zmírá na úbytě. Naše generace nechá to dědictví zaniknout.

©

Paul se poprvé setkává s rokenrolem v roce 1956. „Měli jsme už tenkrát telku a jednou večer se z ní ozvalo [přehnaně kultivovaným hlasem moderátora BBC]: „Chuligáni a rockeři zdemolovali londýnské biografy, vidíte záběry z jejich řádění. A tady je příčina jejich chování: One-two-three o’clock, four o’clock rock...“

Pochopitelně šlo o začátek skladby „Rock Around the Clock“, kterou hrál Bill Haley & His Comets. Písnička se objevila ve filmu Džungle před tabulí a promítání vyvolalo v Británii výtržnosti dospívající mládeže.

„A já vůbec poprvé zažil to elektrizující mrazení v zádech. To je přesně pro mě!“

20. února 1957, když bylo Paulovi čtrnáct let, zavítal Bill Haley do města osobně:

Strašně se mi to líbilo. Našetřil jsem si spoustu peněz z kapesného – bylo

to zřejmě nějakých čtyřiadvacet šilinků, což v rámci kapesného, kdy člověk

dostával asi dva šilinky na týden, znamenalo pěkných pár týdnů šetření.

Šel jsem na koncert sám, nepodařilo se mi najít žádného spolužáka, který

by si to mohl dovolit nebo si byl ochotný na to jako já našetřit. Koncert se

konal v sále Odeon v Liverpoolu, kousek od divadla Empire.

Jediným zklamáním byla celá první půlka s  orchestrem Vica Lewise,

za což jsem rozhodně všechny svý peníze utratit nepřišel.

O přestávce se rozsvítilo, koupil jsem si nanuka. Myslím, že jsem měl

na sobě krátké kalhoty. Skoro jako bych si vzpomínal, že jsem měl při sobě

i čapku od školní uniformy. Ale prostě jsem to musel vidět.

Potom se zase zhaslo a  zpoza opony se opět ozvalo: „One-two-three

o’clock, four o’clock rock,“ a mnou znovu projelo to elektrizující vzrušení.

A – bingo! – pak se opona rozevřela. Stáli tam na pódiu, skvělí. Já jsem

Rocker s nanukem28

obrovskej fanda především kytaristy, jak jen se jmenoval? Nějak jako Franco

Zeffirelli... určitě jsem to jméno znal... Rudy Pompilli! [Paul měl pravdě

podobně na  mysli Frannyho Beechera; Rudy Pompilli byl saxofonista.]

Milovali jsme kytaristy. A tohle byl první, který k nám přijel.

V rádiu mě poprvé šokovala show Davida Jacobse. Hrál „What’d I Say“

[hit Raye Charlese z roku 1959, kdy se pohyboval v první desítce žebříčku

americké hitparády]. Bylo to šílený, protože on dokonce přehrál obě strany.

Končí to slovy [nezřetelný šum večírku, poté Jacobsův uhlazený tón ze stanice

BBC]: „A  na  druhé straně máme...“ A  pouští to celé znovu! To mě fakt

dostalo. Okamžitě jsem si napsal: „Ray Charles, What’d I Say“ a druhý den

šel do obchodu s gramodeskami. V té době už ale – inspirovaný britským zpěvákem Lonniem Doneganem, který vyvolal domácí vlnu obliby skifflové hudby – Paul hraje na kytaru: „Lonnie Donegan měl na mě obrovský vliv, protože jsme tenkrát prostě měli dojem, že bychom se mohli stát součástí toho všeho. Že bychom opravdu mohli něco udělat.“

©

V době McCartneyho dospívání byl Liverpool významný mořský přístav, který si vydobyl jisté renomé díky boxerům a komikům, neblaze proslulý byl také kvůli přeplněným viktoriánským slumům, ale scházela mu zřetelná identita. Díky Beatles získal proslulost zdejší katarální dialekt, pojmenovaný „Scouse“ podle námořnického slangového výrazu pro zdejší pokrm z dušeného masa. Novou slávu města posílily jeho fotbalové týmy, jejichž vášniví fanoušci masově prozpěvovali chorály a získali si reputaci svým peprným důvtipem.

Obyvatelé Liverpoolu tvořili jakýsi městský stát neohraničený hradbami, s vlastním postojem k životu, který býval střídavě sentimentální, podvratný a  surrealistický. V  roce  1989 mi Paul vyprávěl o  tehdy nově vydané písničce „Put It There“:

„Put It There“ bylo úsloví, které říkával můj táta: „Strč to tam, i  kdyby

to vážilo tunu.“ Můj táta měl spoustu podobně šílených rčení. Byl to

skvělej chlap a jako u většiny těch liverpoolských chlápků vám to došlo

až po  mnoha letech, když sami dospějete a  napadne vás: „Co to sakra

znamená?“ Říkával, že ve Speke bydlíme na takovém malém, pronajatém

panství – panebože, dnes to vypadá, jako bychom byli milion kilometrů

od nějakýho Speke, někde strašně daleko...

Rocker s nanukem 29

O  čem jsem to mluvil? Aha, tak mluvili jsme o  nějakým klukovi ze

Speke a on povídá: „Znáš toho a toho, ne? Jeho táta dostal černou rybičku.

Jo, přesně tak [hvízdne, aby naznačil, že šlo o blázna], prostě šílenec, totální

magor.“ Jenže takových výrazů byla spousta, rozumíš. Člověk se třeba

zeptal: „Ale proč, tati? Proč tohle musíme dělat?“ A on odpověděl: „Protože

racek nemá na hrudníku chlupy.“

Já to prostě miluju. Myslím, že právě proto mám tak rád surrealismus.

Když Beatles poprvé pronikli do celonárodního povědomí, představovala skutečnost, že jsou z Liverpoolu, jejich druhou nejdůležitější charakteristickou vlastnost – hned po těch nezvyklých účesech. V roce 1963 už jen jejich přízvuk jako by ztělesňoval novou mladou Británii, drzou a břitkou, nezatíženou úctou ke společenské hierarchii.

Kromě toho byl společný liverpoolský dialekt prostředkem, jímž si skupina upevňovala vnitřní soudržnost. Byla to obranná hráz, kterou přivedli k dokonalosti už v cizím prostředí poválečného Hamburku, kde získali své první, těžce vydobyté muzikantské ostruhy předtím, než se proslavili. Díky společně trávenému času obklopovala Beatles jakási liverpoolská pretoriánská garda. Jejich rádce a velitel této gardy Brian Epstein byl místní člověk, stejně jako loajální poddůstojníci Neil Aspinall a Mal Evans. Přední místo v jejich svitě zaujímali další kamarádi z Liverpoolu jako Derek Taylor, Terry Doran, Tony Bramwell, Tony Barrow, Peter Brown nebo Alistair Taylor.

Když bylo Paulovi jednadvacet let, sláva Beatles vystřelila do takových výšin, že už nebylo možné dál vést normální život. Sláva možná nemění hvězdu samu, ale rozhodně mění chování všech ostatních vůči hvězdě. Prubířským kamenem, jímž McCartney poměřuje realitu, tak zůstávají ona raná léta v rodině a v Liverpoolu. Lidé z Liverpoolu si nepotrpí na samolibou domýšlivost a Paul o svých výletech zpátky domů vždycky mluví jako o vzácné příležitosti jak zůstat psychologicky ukotvený.

Podle jedné z teorií většina slavných lidí zůstane zakletá v okamžiku, kdy se proslaví. Nejde o to, že by se Paul McCartney přestal rozvíjet, ať už emočně nebo intelektuálně, ale já se opravdu domnívám, že nějaká jeho část nikdy neopustila dávno ztracený Liverpool zašlých časů, v němž přízraky tramvají rachotí po ulicích, na nichž dnes sídlí úplně jiné obchody, a kde se dodnes prodává pivo v hnědých lahvích a muži s kníry a ve špičatých čepicích reprezentují městský majestát:

Na  otrhance ze Speke jsem se docela vypracoval. Protože já nic jinýho

nejsem, člověče. Ty to určitě umíš pochopit. Jistě, ty nejsi žádnej otrhanec

Rocker s nanukem30

a já myslím, že ani já jsem nepatřil zrovna ke spodině. Vlastně jsme se měli

docela dobře. Neměli jsme telku, neměli jsme auto, nic takovýho, ale jinak

se nám vedlo skvěle.

A musím po pravdě říct, že jsem v životě nepotkal nikoho lepšího než

ty lidi z mýho mládí. A to jsem už pár lidí potkal, včetně ministerský před

sedkyně týhle země [v té době Margaret Thatcherová] a několika dalších

zemí. Ale nikdo z nich nesahá těm lidem, z nichž jsem vyšel, ani po kotníky.

Snažil jsem se poznat lidi, kteří by byli lepší, zábavnější a s lepšími názory,

ale nikdy jsem žádný takový nepoznal. Poznal jsem lidi, kteří byli bizarnější.

Jenže nakonec se ukázalo, jak pravdivý jsou některý nejzákladnější věci.

„Ve světě žádný štěstí nenajdeš, kamaráde.“ Chápeš?

©

Největší poctu svému rodnému městu složil Paul McCartney v písničce „Penny Lane“ z roku 1967, inspirované předměstskou konečnou stanicí autobusů, odkud se rozjížděly linky přes celé město; Penny Lane stálo i na mém autobusu, jímž jsem jezdil do školy, třebaže jsem bydlel na opačném konci Liverpoolu. V písničce vzpomíná na chlapecké toulky – jako nějaký literární lev salonů v krátkých kalhotách – a dovádí k dokonalosti pozorovací talent, který se stal charakteristickým prvkem jeho rukopisu.

„Chodil jsem tam vlastně, abych se dostal do autobusu, protože ten byl vždycky plný a já se musel takových deset zastávek vrátit. Ve škole bylo snad tisíc dětí, takže na zastávce bylo plno a já chodil do Pier Head, kde byla konečná. Chodil jsem městem a všeho si všímal.“

Domnívá se, že ho k napsání „Penny Lane“ možná postrčilo, když slyšel Johnovu pracovní verzi písničky „Strawberry Fields Forever“, která opěvuje nedaleké přírodní zákoutí. Už v roce 1965 ho napadlo, že by název ulice mohl posloužit jako potenciální titul písničky, když slyšel, jak ji John použil v první verzi skladby „In My Life“, což byl jakýsi nostalgický liverpoolský cestopis.

Vzpomínky na Liverpool mu možná poskytovaly pocit jistoty, ale také mu nabízely oporu, když se pustil mimo oblast pop-music. Ve  filmové hudbě ke snímku The Family Way používá jako základ severoanglickou dělnickou dechovku. Prvním pokusem o plnohodnotnou kompozici z oblasti vážné hudby bylo Liverpoolské oratorium, autobiografie ve všech ohledech kromě názvu. Nejabstraktnějším dílem, jaké kdy stvořil, je Liverpool Sound Collage, fragmentovaný sestřih zvukových stop sesbíraných na  výletě po městských ulicích.

Rocker s nanukem 31

Na polemickém singlu „Give Ireland Back to the Irish“ („Vraťte Irsko Irům“) Paul zpívá o „člověku, který vypadá jako já“, a naráží tak na svůj původ a na historickou roli Liverpoolu jako anglického města s nejsilnějšími keltskými kořeny. Počet jeho obyvatel prudce vzrostl díky emigrantům, kteří sem přicházeli přes Irské moře i  z  nedalekého Walesu. Tato stránka McCartneyho původu stála u zrodu jeho symfonie Standing Stone a on sám nepřestává nad těmito dějinami žasnout:

Mám to všechno rád, protože tam jsou moje kořeny. Projevuje se v  tom

můj irský původ a domov v Liverpoolu. Mám rád historii. Vyrůstal jsem

v Liverpoolu s docela úzkoprsými názory na spoustu věcí.

Vzdělání, jehož se mi naštěstí dostalo, mi začalo ukazovat, jak to ve světě

chodí, ale zase ne moc. Hlavní byl zeměpis [uspávacím jednotvárným hla

sem]: „Hrubý domácí produkt Peru je deset tisíc megatun uhlí.“ Už ty doly

zavírají. Dokud mi učitel angličtiny [inspirativní Alan Durband] nezačal

ukazovat, že literatura může být zábavná, nikdo v celé škole mě nezaujal.

Přitom to je podle mě právě veškeré tajemství.

Od té doby už jsem z té cesty nesešel. Je to vlastně docela fajn. Člověk

dnes jede do Irska a říká si: „No jo, keltští svatí, jazyk a hudba.“ Uvědo

muješ si o čem to celé je, místo abys říkal: „Aha, to je nějakej starej pitomec

s píšťalkou.“ Je to mnohem cennější dědictví, než co mi říkali. Možná to

byla moje chyba, ale myslím, že nás zkrátka moc dobře neučili.

©

Je 25. července 2013 a v nejhonosnějším liverpoolském koncertním sále Philharmonic Hall panuje strašné vedro. Paul stojí na pódiu v tmavém obleku, bílé košili a světlé vázance při příležitosti slavnostního zakončení školního roku LIPA – Liverpoolského uměleckého institutu (Liverpool Institute for Performing Arts) –, velice úspěšné vysoké školy, kterou spoluzaložil v roce 1996. Ta se nachází asi sto metrů odtud, v budově někdejšího Liverpool Institute, střední školy, ve které sám studoval. LIPA se mezitím rozrostl a pohltil i sousední budovu někdejší výtvarné školy, alma mater nezdárného studenta jménem John Lennon.

McCartney před pár týdny oslavil jednasedmdesáté narozeniny a před dvěma dny odehrál koncert v Kanadě, ale vypadá vesele a v dobré kondici. Navzdory neúnosnému vedru zůstává na celém tříhodinovém slavnostním ceremoniálu, s uctivou pozorností si vyslechne projevy řečníků a potom vstává, aby pogratuloval všem 263 dnešním absolventům v jejich talárech

Rocker s nanukem32

a  nejistě usazených akademických čapkách. Každému potřese rukou, všem věnuje polibek nebo objetí, s každým prohodí pár soukromých slov a nechá se s ním vyfotografovat. Jde to jako na běžícím páse, ale každý jednotlivý absolvent se musí cítit výjimečně.

Nakonec sám přednese projev, v němž nabízí spoustu povzbudivých slov těm, kteří právě vstupují do nejistého světa práce. A spolu s přihlížejícím bratrem Mikem vzpomíná, jak právě sem jako kluci každý rok chodili vyslechnout si projevy na závě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist