načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pátý element – Jorgen Brekke

Pátý element

Elektronická kniha: Pátý element
Autor: Jorgen Brekke

– Mrazivý krimithriller ze severského prostředí. – Policejního inspektora Odda před časem opustila jeho žena Felicia. Když se nyní rozhodne k manželovi vrátit, jako by se jí počasí snažilo v tom zabránit. Letadla nelétají, vlaky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 332
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z norského originálu Menneskets natur ... přeložila Marie Binderová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7123-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mrazivý krimithriller ze severského prostředí.

Policejního inspektora Odda před časem opustila jeho žena Felicia. Když se nyní rozhodne k manželovi vrátit, jako by se jí počasí snažilo v tom zabránit. Letadla nelétají, vlaky nejezdí, a tak si Felicia musí půjčit auto a vyrazit na sever po silnici. Cestou však zmizí ve sněhové bouři. Než zjistíme, co se jí stalo, odhalíme řadu nejasností a zločinů…

Zařazeno v kategoriích
Jorgen Brekke - další tituly autora:
Říše milosti Říše milosti
 (e-book)
Říše milosti Říše milosti
Bezesný -- Druhý díl mezinárodního norského krimi bestselleru Říše milosti. Bezesný
 (e-book)
Bezesný Bezesný
Uspávanka Uspávanka
Pátý element Pátý element
 
K elektronické knize "Pátý element" doporučujeme také:
 (e-book)
Drtič Drtič
 (e-book)
Kde spí lufťáci Kde spí lufťáci
 (e-book)
Labyrint pohybu Labyrint pohybu
 (e-book)
Veselí Veselí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pátý element

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jørgen Brekke

Pátý element – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Jørgen Brekke

Pátý

element



Tomovi, za všechny nápady



Kdo je zvyklý naslouchat lidem promlouvajícím

o tom, co v lidské povaze přesahuje lékařské vědění,

ten neshledá toto pojednání zajímavým (...). Lidské

tělo obsahuje krev, hlen, žlutou a černou žluč. Ty pak

utvářejí povahu lidského těla a to na jejich základě

pociťuje bolest, nebo je zdravé.

Hippokrates (ca 460‒377 př. n. l.)


<=Zwr


Prolog „Tohle není žádná záhadná detektivka,“ ozvalo se z ohořelé pohovky. „Je to spíš thriller. Nebo nevím, není to tak? Na thrillery se nedívám. Detektivky jsou mi bližší. Mají v  sobě takový přemýšlivý klid. Ale tohle až moc připomíná thriller. Nemyslíte?“

Zbytek místnosti výbuch dočista zničil. Všechna okna byla vysypaná. Od moře sem vanul vítr nasycený vlhkostí a  solí, všechno tu páchlo spáleninou. Za pistolí namířenou proti němu spatřil vrchní inspektor Odd Singsaker úsměv, působil vzdáleně, jako by nic z toho, co se stalo, nebyla skutečnost.

„Pro mě to záhada je,“ opáčil Singsaker.

Pistole nejdřív nemířila přímo na něj, pouze jeho směrem. Na podlaze mezi nimi ležela brokovnice a  lidské tělo. Singsakerovi to připadalo podivné. Vnímat to, co se stalo, jako scény z  filmu. Jak je možné se od toho takovým způsobem distancovat?

„Vím, že byste mě chtěl zastřelit, ale jako policista se řídíte principy, které nemůžete porušit. Dovolte mi vám to usnadnit: zvedněte tu brokovnici!“

Singsaker zůstal klidně stát. Hleděl teď téměř přímo do hlavně pistole, která od něj byla šest sedm metrů.

<=Zwr


Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT12

„Zvedněte tu brokovnici, jinak vás zastřelím.“ Hlas se netřásl. Intonace nezakolísala.

Singsaker popošel o dva kroky vpřed, stále nejistý, co by měl udělat. Teď stál s brokovnicí u nohou. Srdce mu bušilo. O dva týdny později... Odd Singsaker otevřel oči, které měl předtím zavřené ve snaze si všechno znovu vybavit. Bylo to, jako by se čas zastavil v onu chvíli, kdy stál v tom domě s brokovnicí u nohou. Teď seděl ve výslechové místnosti s Kurtem Melhusem, vyšetřovatelem u speciální jednotky policejní inspekce, oddělení pro střední Norsko, a byl vyslýchán ohledně toho, co se stalo.

„Můžete popsat, jak jste se cítil, když jste tam stál?“ zeptal se Melhus a zadíval se na něj bystrýma očima.

„Nevím, co jsem cítil,“ odpověděl Singsaker.

„Byla to nenávist?“

„Upřímně řečeno, nevím, co je nenávist. Je to na mě moc abstraktní.“

„Nikdy jste vůči nikomu nepociťoval nenávist?“

„Nevím.“

„Tak tedy lásku? Při výslechu jste mluvil o lásce k Felicii Stoneové.“

„Ano,“ přitakal Singsaker a  náhle ho z  té úzké výslechové místnosti zachvátil akutní pocit klaustrofobie.

„A  nenávist je opakem lásky, nebo ne?“ Melhus vypadal, že ho tohle téma upřímně zajímá. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 13

„Nic není opakem lásky. Když někoho milujete, neexistuje k tomu žádný opak. Vlastně ano, možná žal,“ vysvětlil Singsaker a  sklopil zrak na desku stolu mezi nimi.

„To myslíte vážně? No, říká se, že láska nezná nepřátel,“ poznamenal Melhus.

„Nevím, jestli nenávist existuje. Ale nechte to být. Byl jsem asi naštvaný, rozzuřený.“

„Takže jste zvedl tu zbraň?“

„Ano, zvedl jsem ji a zamířil,“ odpověděl Singsaker.

„A pak? Co se stalo potom?“

„Pak jsem řekl: Víte, že vás nikdy nezabiju. Alespoň ne dřív, než mi řeknete, kde je Felicia a co se s ní stalo.“ Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT14

Část 1

Hlen

Zima tělo plní hlenem.

Hippokrates O den dříve... Podívej se na chlapce pořádně. Je mu jedenáct? Třináct? Matoucí věk.

Když spí, vypadají jeho rysy v obličeji ještě jako dětské. Hlavu má položenou na psacím stole v zadní místnosti obchodu, přes bradu se jako hlemýždí stopa táhne slina. Na obrazovce před ním bliká hra, u které usnul. Nejspíš ho přestala bavit. Možná doufal, že se mu bude zdát něco zábavnějšího. Nevíš, co se v něm odehrává. Občas sebou trhne, jako spící pes. Pod hlavou s rozcuchanými tmavými vlasy leží kniha. Vzácné španělské vydání knihy Don Quijote a další díla od Pierra Menarda. Slina udělala na obálce skvrnu, vypadá jako myšlenka, jako otázka, která se obálkou propíjí hloub. Co mu na to asi řekne otec? V kuchyni se porozhlédl, jestli tam nezbyla nějaká sklenice, ale skříňky byly úplně prázdné. Jen prach a mastné skvrny. Když pustil vodu, kohoutek chraplavě zabafal. Voda tekla čistá, bez rzi. Sklonil se a pil. Poté co žízeň uhasil, odplivl si do dřezu a pozoroval, jak se hlen s pramenem vody odplavuje. Pak znovu otevřel skříňku nad dřezem. Přece jen tam uvnitř něco zahlédl.

Anglickou knížku pro děti na spodní poličce, Charlie the Choo-Choo. Zapomněli ji tu někdejší nájemníci. Vytáhl ji a  vrzajícími gumovými rukavicemi z ní setřel prach, prolistoval ji a našel starou,

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT18

vybledlou fotku, která sloužila místo záložky. Byla na ní dívka s copy. Stála v obývacím pokoji bytu a nebojácně se usmívala. Byla rozmazaná. Fotograf místo dívky zaostřil na křeslo za ní, v němž ležela převržená sklenice od vína. Byla to nepovedená fotka, takové se dnes z fotoaparátů vymažou, ale tehdy se sem tam nějaká na filmu zhmotnila. Sroloval dívku do ruličky a vložil si ji do kapsy.

V  obývacím pokoji překročil brokovnici a  přešel k  dalekohledu v okenním rámu, Zeiss Victory DiaScope 85T* FL. Model roku 2011. Stále v rukavicích si jednou rukou upravil vlasy. Byly pořád ještě husté, tmavé, s  několika ojedinělými šedivými vlasy. Pak se naposledy podíval na obchod dole na rohu ulice, sklidil brokovnici s upilovanou hlavní, dalekohled i skládací stativ do batohu a zanechal po sobě byt stejně prázdný, jako byl, když sem přišel.

Sníh létal vodorovně. Nečas, který panoval začátkem týdne, se dopoledne zase vrátil, ale hlásili, že by prý neměl trvat dlouho. Přešel přes ulici a zůstal stát před dveřmi obchodu, aby setřepal sníh, který se mu stačil usadit na ramenou a na kapuci bundy do každého počasí. S  tou bundou úplně spokojený nebyl. Na podzimním výletě do hor promokl skrz naskrz.

V  prosklených dveřích byla zevnitř zavěšená flekatá cedule z  lepenky. Zavřeno, stálo na ní velkými písmeny, jež se postupně svažovala dolů.

Vešel dovnitř.

Majitel, Isaac Casaubon, na něj ospale pohlédl.

Položil ruksak na podlahu.

„Neviděl jste ceduli?“

„Viděl. To se mi hodí.“

„Nevím, jestli mi rozumíte. Dnes zákazníky neobsluhujeme.“ PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 19

„Rozumím. Já nejsem zákazník.“ Otočil se, stáhl si kapuci z hlavy a zamkl dveře. „A teď ani žádný zákazník nepřijde,“ řekl, zvedl batoh a popošel k pokladně.

„Kdo jste?“ Majitel už nevypadal ospale.

Naklonil se přes pult až k němu, jak tam seděl na vysoké stoličce. Jejich dech se neviditelně potkal ve vzduchu mezi nimi.

„Pojďte se mnou na chvilku k  oknu,“ řekl a  položil mu ruku na rameno.

Casaubon se zvedl, jako by při tom zdvihal závaží.

„Co po mně chcete?“

„Jen pojďte.“

Váhavě se k němu přidal.

„To je teda počasí,“ prohlásil. „Skoro nedohlídnem na protější činžák.“

„Co po mně sakra chcete?“ Casaubon vztekle těkal pohledem.

„Bydlí někdo v tom rohovém bytě ve druhém patře?“

„Jak bych to měl vědět? Copak na tom záleží?“

„Ne.“

„Přesně. Nehraje to žádnou roli. A teď bych rád, abyste se zase vrátil, odkud jste přišel.“ Casaubon se narovnal, podařilo se mu působit i přes svůj nižší vzrůst větší, ale stále vypadal vystrašeně.

„Myslel jsem tím, že v tom rohovém bytě ve druhém patře nikdo nebydlí. Zrovna teď je prázdný.“

„A co to má společného se mnou?“

„Pronajala si ho policie.“

Teď mu Casaubon poprvé upřel pohled přímo do očí.

„O čem to mluvíte?“

„Sledování mělo původně začít už minulý týden. Ale kvůli zpoždění je byt pořád ještě prázdný a nepoužívaný.“

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT20

„Vy jste policista?“

Neodpověděl.

„Takhle přece nepracujete. Kde máte odznak?“

„Nejsem teď ve službě.“ Položil batoh a rozepnul zip.

Casaubon couvl dva kroky směrem k pokladně.

„Ve skutečnosti mám volno. Strávil jsem ho s  dalekohledem nahoře v tom prázdném bytě. Měl jste tu dneska dvě návštěvy, ačkoli je neděle a obchod je zavřený. Obě s sebou měly zboží.“

Chvíli se hrabal v batohu. Pak vytáhl brokovnici. Byl to starý Browning, který zdědil po otci, vlastně klasika, mezi sběrateli hodnotný kousek, ovšem předtím, než mu předchozího večera upiloval hlaveň. Zbraň nebyla registrovaná. Sám ji nikdy nepoužil. Narovnal se.

Casaubon couvl o další dva kroky k pokladně.

„Zůstaň stát,“ přikázal mu a jednou rukou ledabyle pozvedl zbraň, aniž ji namířil na něco určitého.

Casaubon se ani nehnul.

Obešel ho a vešel za pult. Pistole ležela na poličce hned pod kasou. Vytáhl zásobník, zjistil, že je plný, a zase ho zasunul. Pistoli si zastrčil za opasek.

„Buď tak hodný a sedni si zpátky za pult,“ vybídl obchodníka klidně a  podíval se na něj. Sám se vrátil před pult a  stoupl si s  nohama od sebe. Pískal si jakousi rádoby melodii, než se Casaubon posadil. Brokovnici opřel o linoleum.

„Myslíš si, že tě chci zastřelit?“

Casaubon mlčel.

„Bojíš se?“ Pozvedl zbraň a  zamířil. „Strach tě dělá hloupějším, říkával můj otec.“

Casaubonovi se třásly ruce, jako nějakému stařečkovi. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 21

„Byl chytrý, ale já ti dám příležitost přesvědčit mě, že se mýlil.“ Z batohu vylovil toaletní taštičku. Hodil ji na pult.

„O te v ř ít !“

Casaubon jen tak tak zvládl rozepnout zip taštičky. Dýchal přerývaně a oči mu těkaly. Vytáhl z ní nepoužitou stříkačku, malou plastovou lahvičku s jakousi tekutinou a lžíci.

„Co s tím mám dělat?“

„To přece víš.“

„Je to nádobíčko pro feťáky.“

„Správně. A matroš je tvůj obor.“

„Já tady vedu obchod.“ Casaubon na něj zoufale pohlédl. Hledal něco, co by mu snad mohlo poskytnout naději.

Přistoupil až ke Casaubonovi, máchl zkrácenou hlavní vzduchem, lehce, takřka bez gravitace, jako hůlkou. Ústí hlavně přiložil téměř neochotně k opocenému čelu.

„Lebka nemá zrovna silnou stěnu,“ pronesl.

Casaubonovy rty se pohnuly, ale žádné slovo z nich nevyšlo.

„Jedny z  nejtenčích kostí těla mají chránit nejdůležitější orgán v  těle. Co myslíš ty? Není mozek ten nejdůležitější orgán? Nebo jsi spíš srdcař?“ Ukázal zbraní na jeho hruď a pak mu hlaveň přiložil zase k čelu. „Když zmáčknu spoušť, celou hlavu ti naplní olověné broky,“ vysvětloval. „Alternativou je použít nádobíčko, které jsem přinesl. Umíš si šlehnout?“

Casaubon zavrtěl hlavou.

„Jsi jenom prostředník. Sotva víš, jak se zboží používá a  co to s lidmi dělá. To mi chceš namluvit?“

Casaubon přikyvoval hlavou jako malý kluk.

„Co víš o dávkování?“

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT22

„Dávkování?“

„Dýchej klidně! Slyšel jsi dobře. Jak velká je podle tebe jedna dávka?“

Casaubon neodpověděl. Z nosu mu na bradku stékal sopel.

„Vyndej zboží!“ přikázal mu.

Casaubon se na něj dlouze zahleděl, než se jal prohledávat kapsy. Vylovil svazek klíčů a odemkl ocelovou skříňku pod pultem. Sehnul se, a když se zase narovnal, držel balíček z průhledného plastu a položil ho na pult.

„Prsty pryč, prosím.“ Vytáhl kapesní nůž a vyřízl do balíčku díru. Naslinil si malíček a  zabořil ho do díry. Položil si prášek na jazyk. Heroin. Ucházející kvalita, řekl by. Odplivl si na zem. Potom vzal lžíci a naplnil ji. „Co myslíš? Je tohle dost na předávkování?“

Casaubon ani nemukl.

„Pokud by sis měl vybrat, jestli si píchneš tuhle dávku, nebo jestli zmáčknu spoušť, co by sis vybral? Podle mých zkušeností bys to měl přežít.“ Zase si začal pohvizdovat, tyhle náhodné tóny, co se tak úplně nezvládaly sjednotit do řádné melodie. „Dávám ti deset minut na rozmyšlenou.“ Pohlédl na levé zápěstí na hodinky, které měřily tep a ukazovaly čas. „Nebo ne, pět.“

Casaubon chvíli důkladně zkoumal lžíci a pak ji vzal do roztřesené r u ky.

„Dávej pozor, ať nic nevybryndáš. Víš, jak se to dělá?“

Casaubon kývl hlavou, vzal lahvičku a zapalovač ze stojánku u pokladny. Trvalo mu skoro dvě minuty, než si dávku připravil. Motorika ho zrazovala.

Ohnul se, vytáhl z batohu gumovou hadičku a podal ji třesoucímu se muži. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 23

Casaubon ji převzal, a zatímco si vyhrnoval levý rukáv košile, zrak mu přejížděl po obchodě, jako by mezi regály s  konzervami hledal záchranu.

V  průběhu několika minut bylo po všem. Nejdřív ten nezvučný nástřel. Povolená hadička. Svaly se přestaly stahovat. Třes se proměnil ve vláčné pohyby. Tělo se přeneslo do jiné dimenze. Svět pokračoval bez něj. Několik posledních záškubů hlavy na pultu, slina vytékající z úst, oči zvrácené dovnitř, až zorničky pohltila tma.

Konec.

Naposledy přiložil brokovnici k  jeho hlavě. Tentokrát spoušť zmáčkl. Z nenabité zbraně nevyšlo nic než omluvné cvaknutí.

Zůstal pak zamyšleně stát. Nevěděl, co znamená, že Casaubon zemřel vinou celkem nízké dávky, ale sotva to mohlo znamenat něco dobrého. Chyby mají tendenci se násobit. Když první plán selže, je těžké se dostat zpátky na trať. Nemohl se tím ale nechat vyvést z míry. Mohl jen pokračovat.

Obešel tedy pult dozadu k  ocelové skříňce. Nespustil z  obchodu oči celý týden a i jinak věděl hodně díky veškerému času, který tomuto prostředí věnovali, věděl o tom, co se tady uvnitř odehrávalo, kdo přicházel se zbožím a kdo s penězi. Trochu ho mátlo, že Casaubon byl prostředníkem pro více než jednoho odběratele. V obchodě tedy občas mohly být zároveň jak peníze, tak drogy, když jeden zákazník své zboží vyzvedl a zaplatil, kdežto další balíček na předání teprve čekal. Tak tomu bylo i dnes. Vylovil ze skříňky ledvinku a položil ji na pult. Rozepnul zip a zjistil, že je plná tisícovek. Kolik jich tam je? Možná tak pět set. Pak si ledvinku připevnil kolem pasu přes pistoli, uložil brokovnici zpátky do batohu, poklidil pult a vyšel z obchodu. Venku v chumelenici se zastavil a přemýšlel.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT24

Gumová hadička. Tu tam zapomněl. Nespadla snad na zem, když ji Casaubon uvolnil? Zpátky v obchodě zjistil, že se hadička zakutálela pod pult. Zvedl ji a přidal ji do batohu k ostatním věcem.

Když se zase narovnal, padl mu pohled na chlapce. Stál v uličce mezi regály a zíral před sebe. Čepice mu byla příliš velká. Proč ji má na sobě tady uvnitř? A co ta stará kniha v ruce? Stál úplně tiše a jen mrkal, jako by oční víčka odměřovala čas, který ubíhá pomaleji než zemská rotace. Chlapec hleděl na mrtvého. Otevřené dveře za ním vedly do zadní místnosti. V kanceláři stál počítač s hrou Angry Birds na obrazovce. Seděl ten chlapec celou dobu tam a jen čekal, až odejde? Jak to, že ho neviděl vcházet do obchodu s otcem? Muselo se to stát, když si odskočil na záchod. Kvůli tomu taky nikdy neprováděli sledování v jednom.

Díval se do hnědých očí. Na chlapce. U dítěte je často těžké uhodnout, co si myslí. Venku v autě si stáhl gumové rukavice a zkontroloval sportovní hodinky. Byl to typ Polar RS400sd. Koupil si je v roce 2008 v obchodě XXL za tři tisíce čtyři sta norských korun. Vítěz testu v novinách VG, ukazovaly tepovou frekvenci v procentech i celých číslech, maximální i průměrnou rychlost, měly krokoměr, hodiny, test kondice, propojení s počítačem, stopky, intervalový a zónový trénink s alarmem. Ačkoli teď byly už skoro tři roky staré, byly stále v dobrém stavu. Byl s nimi spokojený.

Puls měl na třiceti devíti.

Když zašel do obchodu podruhé, rozhodl se, že si s sebou vezme i trochu drogy. Naplnil malou vodotěsnou nádobku několika dávkami heroinu. Nádobka byla určená na ukládání maličkostí při koupání nebo potápění. Koupil si ji v Thajsku. Rád ji nosíval kolem krku, když PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 25 měl nějaké pochůzky, a  často mu přišla vhod. Teď si ji odvázal ze šňůrky kolem krku a přidal ji do batohu.

Pak se vydal do práce. „Nemáš ty náhodou dovolenou?“

Eriksen k němu vzhlédl úkosem od nějakých papírů. Byla neděle a v práci moc lidí nebylo.

„Jo. Jen jsem si přišel pro pár drobností.“ Otevřel zásuvku a vytáhl Mammut X-Zoom a Panasonic LX5. Baterku i fotoaparát si strčil do kapes bundy.

„Odjíždíš pryč?“

„Jo.“

„Jak se má žena?“

„Dobře. Proč?“

„Jen jsem si říkal, jestli jedete na dovolenou společně.“

Pohlédl na Eriksena sedícího za pracovním stolem.

„Nechci se do ničeho míchat, ale sedíme spolu v jedné kanceláři a myslel jsem si, že spolu sdílíme víc než jen to. Potkal jsem dneska jednu kamarádku tvé ženy. Říkala, že se od tebe žena odstěhovala.“

Zkontroloval puls na hodinkách: pořád třicet devět.

„Proto jsem si taky vzal volno teď v zimě,“ odvětil. „Snažím se dát věci do pořádku.“

„Prý se odstěhovala pryč z města. Kam odjela?“

„Neodstěhovala se. Jenom máme pauzu. Nic víc.“

„Jak dlouho spolu sedíme v kanceláři, Fagerhusi?“

„Dva roky.“

„A kolik let předtím jsme spolu dělali na případech, seděli s dalekohledem v prázdných bytech podél břehů Akeru a povídali si?“

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT26

„Hodně.“

„Víš přece, že stojím na tvé straně, že jo? Můžeš mi říct cokoliv.“

„Ono se to urovná, Eriksene.“

„To doufám. Bylo by to lepší i kvůli vaší holčičce.“

„Jo, ona je to nejdůležitější. Ty jsi asi neviděl moji ruční GPSku? Nepůjčoval sis ji ode mě? Neleží někde u tebe ve skříni?“

„Jo, počkej chvilku.“ Eriksen se zvedl a vyšel z místnosti.

Přešel ke skříňce s klíči a odemkl ji. Zavěsil zpátky na místo klíč od prázdného sledovacího bytu.

Eriksen se za pár minut vrátil.

„Tady ji máš. A kam se chystáš? Snad ne někam do lesa, v tomhle počasí?“

„To ne. Ale stejně se na výletě bude hodit. Tak za několik týdnů na viděnou, Eriksene.“

Eriksen pokýval hlavou.

„Zaslechl jsem mimochodem zprávy shora. Příští týden rozjíždíme sledování kšeftu Ovoce a zelenina Casaubon. Prý dodává nějaký šíleně čistý heroin. Na jaře budeme mít hromadu předávkovaných. Bylo by fajn si na tu svini posvítit. Uteče ti zábava.“

„To přežiju.“ Najel na silnici E6 a pokračoval tak rychle, jak jen to počasí dovolovalo, směrem na Hamar. Než dorazil až tam, sjel na Østerdalen. Zastavil na benzinové pumpě u Elverumu. Sníh si dal na chvíli pohov, ale když tankoval, do bundy se mu opíral silný vítr. Potom otevřel batoh a zbavil se věcí, které už nepotřeboval, tedy gumových rukavic, chlapcovy čepice a použité jednorázové stříkačky. Vyhodil to všechno do popelnice u pumpy. Zacouval s autem na prázdné parkovací místo, natáhl PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 27 se dozadu, vzal batoh a položil ho na sedadlo spolujezdce. Brokovnici dal na podlahu auta. Pak vylovil ledvinku. Konečně mohl peníze pořádně spočítat. Dělalo to čtyři sta padesát tisíc korun. O něco méně, než odhadoval. Vytáhl falešné cestovní doklady a zkoumal je. Jak svůj, tak své dcery. Dostali jméno Stenersen. Vidar a Kristine Stenersenovi. Nahlédl do cestovních dokladů, které si vytiskl z  internetu. Letadlo odlétalo ze Stockholmu za čtyři dny.

Nakonec vylovil ten krátký dopis a znovu si ho přečetl:

Teď už vím, že jsem zůstávala příliš dlouho. Vzala jsem Tinu

s sebou. Jediný důvod, proč ti píšu, je, že tě chci poprosit, abys

vyhledal pomoc. Pro nás dva už žádná naděje není. Ale možná

můžeš zachránit sám sebe. Musíš si s někým promluvit, Rolfe.

Ne kvůli mně, ale kvůli sobě.

A.

P. S. Poslední, co bys měl teď dělat, je snažit se nás najít. Puls byl na čtyřiceti.

Zkoumal skvrnu na horní straně papíru. Mastné prsty? Slza? Slina?

Ale co ten dopis, mumlal si. Kdo v dnešní době píše dopisy? Měla jeho mobilní číslo i e-mailovou adresu. Chápal, že nechtěla riskovat esemesku. Je policista a má svoje kontakty. Ale co e-mailová adresa, proč nepoužila tu? Myslela si, že pro něj bude jednodušší vystopovat e-mail než dopis? Že e-mail odhalí, kde se nachází, na rozdíl od dopisu? Nepřekvapilo by ho, kdyby takhle uvažovala. To se ale pletla. Dopis pro ni byl nebezpečnější, než by byl e-mail z anonymní adresy nebo zpráva na Facebooku. Nikdy nepoužívala mozek. Mnohokrát se jí snažil vysvětlit, jak svět funguje, ale bylo to k ničemu.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT28

Vrátil zase všechno do batohu a položil ho na zadní sedadlo. Pak otevřel přihrádku na rukavice. Kromě knihy, plastového sáčku se stahovacími pásky a balíčku žvýkaček tam byla pistole, kterou vzal Casaubonovi. Nechal ji tam a místo toho si vzal knížku. Ta ležela v přihrádce už dlouho. Špatný román napsaný spisovatelem, kterého mu doporučil Eriksen, nějaký Američan Aaron Klopstein. Ne že by mu zrovna zrychlovala tep. Na celé knize byl nejlepší text na zadní straně obálky. Spisovatel si vzal ve třiatřiceti letech život tak, že si do stehna střelil jedovatou šipku foukačkou z Amazonie.

Četl si, dokud nebylo za deset dvanáct. Několik dalších minut zůstal sedět v autě a pozoroval muže ve středních letech, který se chystal zavřít pumpu. V obchodě byli dva mladíci. Počkal, než odešli. Přesně minutu před půlnocí vystoupil z auta, vzal batoh ze zadního sedadla a vešel do obchodu. Měl hlad a potřeboval něco zakousnout.

„Už zavíráme,“ zavolal na něj muž.

„To jsem si myslel,“ odpověděl a položil batoh na zem před pult. „Jeden párek se slaninou, díky.“

„Žádné už nemám.“

„Žádné?“

„Zrovna jsem vzal poslední grilovaný párek a  vyhodil ho. Leží tamhle.“ Na lince za ním leželo cosi, co vypadalo jako zkrabacený, mrtvolný prst.

„A vy byste asi neměl čas opéct mi další?“

„Promiňte. Musím vyrazit domů.“

„Proč musíte domů? Co tak spěchá?“

Pak se jejich pohledy setkaly. Poprvé skutečně. Netrvalo to dlouho. Muž vypnul rádio.

„Co si myslíte o tom případu?“ PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 29

Muž se k němu otočil, vypadal, že ho otázka zaskočila.

Dovysvětlil proto:

„Co si myslíte o tom, co teď bylo v rádiu. O tom chlapci v Oslu? O otci, co spáchal sebevraždu?“

„Mluvíte o tamtom v tom obchodě? Jak o tom mluvili ve zprávách, zrovna než jsem vypnul rádio?“

„O čem jiném bych měl mluvit?“

„Ďábelská věc.“

„Ďábelská?“ Mlaskl.

Muž za pultem neodpověděl. Už se mu nedařilo skrývat neklid.

„Co vás čeká doma?“ pokračoval. „Kdo tam na vás čeká? Manželka, která občas ještě čeká vzhůru, než přijedete, ale většinou už spí a kvůli jejímu chrápání nemůžete dlouho do noci usnout? Nebo prázdná postel? Starý, zpomalený počítač, který vám dělá společnost, dokud neusnete u klávesnice?“

Muž se na něj dlouze zadíval a pak poznamenal:

„Když v  rádiu mluvili o  tom chlapci, nehlásili nic o  sebevraždě. Ani neříkali, že by to byl jeho otec. Řekli jen, že byl v obchodě nalezen mrtvý muž.“

„Věříte na ďábla?“

„Jak jsem řekl: už zavíráme.“

„Připravte mi slaninový párek. Pak půjdu.“

„Můžu zavolat...“ položil jednu ruku na telefon a zmlkl.

„Zavolat komu?“ Nechal otázku chvilku viset ve vzduchu. Potom pokračoval:

„Nekomplikujme si to. Potřebuju párek. Řídím už dlouho. K dalšímu občerstvení je to celá věčnost.“

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT30

Muž sklopil pohled na pult. Pak odešel k mrazáku a vytáhl na kost zmrzlý párek. Položil ho na grilovací pláty a rozehřál je.

„Neodpověděl jste mi,“ promluvil znovu. „Věříte na ďábla?“

„Proč se mě na to ptáte?“

„Copak to není důležitá otázka?“

„Nevím.“

„Ani já ne. Ale můj otec říkával, že existují ti, co na ďábla věří, a ti, co věří, že zlo je vrozené. Takže odpověď na tu otázku o člověku vypovídá docela dost.“

Muž prudce vzhlédl od párku, který pomalu získával barvu.

„Vy jste si odplivl na zem?“ zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo.

„Vy na ďábla věříte. Vidím to na vás. Věříte například, že si dnes toho chlapce v Oslu vzal ďábel.“

Kapky potu. Ruka na čele. Tatáž ruka se natáhla pro housku k párku.

„Ještě nebude dopečený.“

Mlčení. Grilovací kleště na párky se tápavě pohybovaly v naříznuté housce a rozevřely ji.

„Neměl byste nejdřív tu housku opéct?“

Muž upustil kleště na linku a rychle je znovu popadl.

„Vždycky housku předem ohřejete. Není zvláštní, jak málo stačí, abychom změnili své návyky? Několik minut po zavíračce a je to. Sám si toho jsem dobře vědom a  rutinu porušuju jen zřídka.“ Usmál se a koukl na puls na hodinkách.

Muž se otočil a vložil housku do toustovače.

„Technika dýchání,“ prohlásil. „Dýchejte zhluboka do břicha, kratší nádech a pomalejší výdech. Ale nikdy rychle.“ PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 31

„Nevím, kam tím směřujete. Připravuju vám párek. Nemůžete se s tím spokojit?“

„Vypadám snad nespokojeně?“

Muž neodpověděl. Po chvilce otevřel toustovač a vložil napůl opečený párek do housky.

„Kečup a hořčice jsou tamhle.“

Zakousl se do párku, aniž si ho dochutil.

„A co vy. Jste nespokojený?“

„Chci jenom domů.“

„S  tím vám můžu pomoct,“ opáčil a  zvedl batoh. Pak chvíli přemýšlel o  různých způsobech, jak tomu chudákovi pomoct. Nejjednodušší bylo nechat ho samotného. „Díky za párek,“ řekl, otočil se a vyšel z obchodu ven.

Seděl pak v  autě a  pozoroval, jak muž pumpu zavřel a  zmizel ve starém volvu kamsi domů do ticha.

Potom se chvíli prospal, než o dvě hodiny později vyrazil padajícím sněhem dál. V noci předtím... Østerdalen. Sem jezdívali na lov.

Ačkoli byl na silnici sám, nemohl zapnout dálková světla. Sněhové vločky tancovaly proti přednímu sklu jako roztříštěné duše usmrcených zvířat. Některé se dotkly teplého skla a  rozpustily se, zatímco jiné vířily dál a mizely ve tmě za ním.

Vytápění teď měl na nejvyšším stupni. Svlékl se do půli těla. Kůži mu pokryla vrstva potu, prastarý balzám, který zatím ještě nezačal

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT32

zapáchat. Myšlenky soustředil na jednotlivá místa po těle. Tomuhle cvičení přikládal velkou váhu. Zápěstí, lýtka, krk. Puls necítil ani v  jednom z  nich. Představoval si, jak jím krev protéká jako pramen vody v potrubí, rovnoměrně, bez rytmu.

Myslel na otce a  na lovecké výpravy zrovna tady v  Østerdalenu, když tu nebyl žádný sníh. Byl ještě malý kluk, tehdy když byl otec naživu. Ještě před tím vším. Před manželstvím, dítětem, prací. Čím víc se blížili k autu, tím byly přestávky častější. Ke konci výletu se otec pohyboval pomaleji. Chtěl tam zůstat. Něco v něm toužilo vrátit se zpátky do lesa, jako stíny plápolajícího táboráku.

Pak se zastavil a zhluboka dýchal.

Když se otec opřel o strom, měl člověk vždycky dojem, že to strom se opírá o něj. Slunce stálo nízko a svítilo mu do zad. Ve stínech rozprostřených po okolí se ukrývala noc připravená převzít nad světem vládu. Otec byl velký muž s plnovousem a zeleným oblečením. Lesní tvor. Jako mýtická postava z příběhu napsaného jen pro ně.

„Nezkusíme to ještě naposledy? Nechceš si taky vystřelit?“

Otec mu slíbil, že si bude moct zastřílet. Bylo by to poprvé. Dřív střílel jen na střelnici, nikdy nic nezabil. Myslel si, že se na to těšil. Čekal na tuhle otázku. Teď pohlédl na pušku, která otci visela na rameni, skoro jako by byla součástí těla toho velkého muže, a cítil nejistotu.

Stejně ale přikývl.

„Tak pojď,“ řekl otec, „následuj mě.“

Otočili se a  zašli zpátky do lesa. Otec vepředu, nehlučně. On za ním, hladový, vyčerpaný dny s  minimem spánku. Nohy ho bolely. Nevěděl, co ho lákalo dál, snad otázka, na niž potřeboval odpověď, otcova kolébavá chůze, poděděný pud, ani temný, ani světlý, který PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 33 nepatřil určité části těla nebo orgánu, spočíval stejně tak mimo jako uvnitř jeho těla. Věřil, že ho mají společný. Byl si jistý, že ho mají společný. Otec a on.

Konečně dorazili na mýtinu v lese, kde se kopec svažoval k louce. Sem se stíny ještě nedostaly. Zdálo se mu, že už tu byli někdy dříve na jiném lovu, když byl ještě mladší než teď.

„Zvířata sem často chodí večer,“ zašeptal otec a přidřepl si u vyvýšeniny.

On zůstal stát a díval se na mech, který se mu měkce rozprostřel kolem nohou, jako by se tam zachytil a hned mu začal prorůstat skrz oblečení.

„Tady člověk vždycky něco chytí. Stačí si počkat. Ticho, trpělivost.“ Otec se na něj podíval a podal mu zbraň. „Použiješ ji, až bude čekaná u konce. Je jen jediný důvod střílet.“

Pohlédl do matných očí toho statného muže. Někdy se snažil hledat, dívat se, jestli je zahlédne, ty otcovy podivné myšlenky. Ale všechno bylo tak šedivé.

„A co je ten důvod?“ zeptal se.

„Důvod je možná to jediné, na čem se všichni hluboko uvnitř shodneme.“

„A to je co?“

„Že všechno musí skončit.“

„Myslel jsem si, že střílíme, abychom si obstarali jídlo,“ opáčil.

Otec na něj pohlédl a zasmál se. Chlapec byl raději, když se nesmál.

„Jo, to taky,“ řekl. „Ale jídlo je taky ukončení. Jako všechno, kromě lovu, ticha, lovcova tepu.“

Otec mu podal zbraň. Vzal si ji a dlouho ji držel oběma rukama. Držel ji už mnohokrát předtím, ale teď z toho neměl dobrý pocit.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT34

Pak se usadili v promočeném mechu a vykukovali přes planinu. Na konci loveckého týdne už byl zvyklý na provlhlé oblečení a věčně mokré nohy. Teď působila voda vzlínající z půdy a dovnitř skrz kalhoty teple a chlácholivě, jako něco, v čem by člověk mohl usnout, jako nehybná vlhkost, která prostě jen vězela v oblečení a kůži, aniž by jedinkrát vyšplouchla, jako souvislý kokon utkaný z tekutiny a mikroskopických forem života v lese.

Dvojice velkých ptáků tancovala v dálce pod nimi ve vysoké trávě a potom zmizela v lese stejně náhle, jako se objevila. Hodiny stmívání táhlého podzimního večera se blížily ke konci a brzy už nepůjde dalekohledem nic zahlédnout.

A pak tam najednou stál, jako by les nepovažoval za nutné vyprávět o krocích, které učinil, aby tam mohl dojít. Několikrát se rozhlédl a  lhostejně zamrkal. Zvláštní krása večera a  temných stromů se ho netýkala. Byl mladý. Paroží měl štíhlé, jediný výhonek z koruny. Byla toho spousta, co v něm ještě mělo dorůst.

Otočil se a pohlédl na otce. Ten seděl tiše a pohled mu oplácel. Pak klidně pokývl. Nasadil si tedy ochranná sluchátka, zvedl zbraň a otočil ji směrem k mladému samci. Přiložil líc k pažbě, jako to na střelnici udělal už tolikrát. Dalekohledem prohledával planinu, dokud zvíře znovu nenašel. Mladý samec tam stále ještě stál. Teď se začal pást s opatrností jelena, se svou vlastní smrtelností odrážející se v každém pohybu a váhavé pauze. Pomalu položil ukazováček na spoušť.

Právě tehdy to pocítil. Ten pocit, který jako by přicházel z  toho ovzduší očekávání mezi ním a  zvířetem. Něco hustého jako mech, na kterém seděl, mu naplnilo celou hlavu. Všiml si, že se mu třesou ruce. Takovýto pocit nikdy dřív nezažil. Je to rozvážný chlapec, říkali o něm, neměl nikdy potíže se rozhodnout. Ale teď mu oči plavaly a už neviděl jelínka ostře. Něco v něm bušilo. Dýchal ztěžka. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 35

Pak zmáčkl spoušť, aniž zamířil. Rána se neozvala. Jen krátké cvaknutí. Jako bodnutí do vzduchu. Sklonil zbraň a sundal si sluchátka. Pod sebou viděl zadek mladého zvířete, jak prchá do lesa a mizí ve tmě. Vzpomínka na lov jím stále ještě dokázala otřást víc než cokoli jiného. Věděl, že mu zrychluje tep, a raději se na hodinky ani nepodíval.

„Nevím, co je na tobě děsivějšího,“ pronesla jednou na jeho adresu. „Že máš klidový tep jako zmrzlá ropucha, nebo že máš klidový tep pořád.“

Myslela to z legrace. Bylo to ještě předtím, než ji začal děsit. Než začal říkat věci, co se jí nelíbily. Když pro ni ještě představoval jistotu, o  které si myslela, že bez ní nemůže žít. Tehdy ji jeho klid dokázal nakazit a zkrotit její vlastní neklid. Netušila, že existuje něco, co jím dovede otřást. Bylo toho jen málo. Ale něco tu přece bylo.

Pak pomyslel na dcerku. „Jenom s sebou vezmu Tinu. Pak odjedu a už mě nikdy neuvidíš,“ zamumlal.

Pokusil se vybavit si, jak jeho holčička vypadá, ale z nějakého záhadného důvodu mu myšlenky utekly k chlapci, kterého měl v kufru auta. Byl to omyl. Nepředvídal, že by v tom obchodě mohl být chlapec, s těma svýma očima. Nejdřív omyl s otcem, pak se synem.

Přitom chtěl jenom sebrat nějaké peníze z toho prohnilého kšeftování, nechat toho cynického kriminálníka ochutnat svůj vlastní jed. Pracoval v  protidrogovém útvaru už léta. Znal narkomany, od kterých se naučil, jak by měla jedna dávka vypadat. Dávka, kterou si Casaubon píchl, ho neměla zabít. Běžně by to k  předávkování nestačilo. Majitel obchodu zjevně nikdy dřív drogy nezkoušel. Ale bylo zřejmé, že dostal něco z  toho čistého heroinu, o  němž mluvil

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT36

Eriksen. Proč jen se o  tom nedozvěděl o  trochu dřív? Tohle se mu vůbec nehodilo. Plán byl majitele jenom trošičku omámit, aby on sám mohl z  města zmizet dřív, než si ten idiot stihne promluvit se svými kamarády.

Jistěže chápal, že po něm policie vyhlásí pátrání, až s dcerou uteče. Ale na to se připravil. Má náskok a  dobrý plán. Pasy jsou prvotřídní řemeslná práce. Dva pro každého, aby mohli identitu změnit ještě jednou na půl cesty k cíli. Trasa cesty byla propracovaná a zahrnovala dlouhou jízdu vlakem přes kontinent před posledním letem. Vytipoval si také tu správnou zemi ve Střední Americe. Místo, kde se nikdo nebude zabývat hledáním nějakého otce, co utekl se svým vlastním dítětem, a kde ho nikdo z Casaubonova okruhu nedostihne. Ale stíhání pro vraždu bylo něco jiného, pro takový případ žádný plán B neměl. A teď má ještě navíc svědka. Tak co si měl s chlapcem počít?

Jak o tom tak přemýšlel, ztratil kontrolu nad řízením. Silnice, po které jel, neměla mnoho zatáček. Cítil se bezpečně, řídil jistě až k místu, kde se nečekaně měnil směr. Tam přibrzdil moc prudce. Brzdy se zasekly a auto začalo klouzat. Než stihl zareagovat, ocitl se v plné rychlosti v protějším jízdním pruhu. Hromada odhrnutého sněhu na opačné straně silnice dosahovala výš, než byla střecha jeho auta, a ve světle reflektorů rostla skoro do velikosti ledovce. Úplně automaticky, jako by bylo řízení jakýsi pradávný instinkt, uvolnil brzdy a strhl volant. Auto škrtlo dveřmi o odhrnutý okraj. Zaregistroval, že se zpětné boční zrcátko sklopilo k okénku, kde seděl, ale podařilo se mu vozidlo dostat zpátky na silnici.

Stále ve vysoké rychlosti se vrátil do správného jízdného pruhu.

A  tam stál on. Objevil ho právě tam, kde se světlo reflektorů potkávalo s  tmou, zvíře, nějaké stvoření zvětšené světly auta v  cosi PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 37 neskutečného, v něco, co vypochodovalo z otcových vyprávění u táboráku v dobách, kdy na něj vyprávění dělala dojem. Hlavou mu proběhla divoká myšlenka tak rychle, že ji sotva zaregistroval. Byl to ten mladý samec z  oné planiny, teď už jako král, s  obrovskou korunou, která zářila víc než sněhové poryvy.

Pak se auto vymrštilo na stranu.

Se sešlápnutými brzdami narazil do odhrnutého sněhu pravým předním světlem napřed. Tentokrát se auto zařízlo přímo do sněhu. Hodilo jím to dopředu a on si všiml, že bezpečnostní pás se přes rameno napnul a airbag ho objal jako technický polobůh, jako mateřský přízrak ze vzduchu a polyesterových vláken.

Zůstal otřeseně sedět a  poslouchal, jak se přední kola zmateně protáčí ve volném sněhu pod ním. Okénko, u  kterého seděl, bylo poseté prasklinami, ale ani pod nátlakem sněhu zvenčí nepovolilo. Vypnul zapalování a několikrát se zhluboka nadechl. Když se ohlédl, zjistil, že víc než polovina auta je zabořená ve sněhu. Ale zadní sklo a levé zadní dveře čněly v zimní tmě pod sněhem obtěžkanými mraky do vzduchu.

Protáhl se dozadu a vylezl ze zadních sedadel ven z auta. Venku se ztěžka nadechl a sledoval páru, co mu šla od úst, když zase vydechl. Prohlédl si paže a nohy, úzké prsty, které se jí kdysi tak líbily, obličej, uši, nos křivý po nedobrovolné rvačce v  jednom baru v  Belize před mnoha lety. Neměl nic zlomené, nic poraněné, co by se nedalo nahradit.

Oblečení, které ze sebe sundal v autě, nechal být. Jen s pásem od sportovních hodinek kolem hrudníku sešel dolů po silnici až k místu, kde zvíře stálo, ale ve sněhové chumelenici po něm nenašel ani stopu. Pomalu se vydal zpátky k  autu, ale ještě se několikrát otočil.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT38

Ani z jednoho směru neviděl, že by se blížilo nějaké auto. Ve vzduchu nebylo slyšet jiné zvuky než ty, jaké za zimních nocí vydává samotná příroda. To však nebude trvat věčně. Bylo půl čtvrté. Neznamenalo to, že bude silnice liduprázdná až do východu slunce. Musel počítat s tím či oním řidičem nákladního auta, který je aktivní v noci a jezdí na kávu, taneční hudbu a  nahromaděný cholesterol. Tihle chlapi bývali až příliš ochotní. A aby kvůli němu někdo zastavil, bylo to poslední, co potřeboval.

Poté co došel zpátky k  autu, se nahnul dovnitř a  vytáhl svetr a  bundu odhozené na zadním sedadle. Oblékl se a  pohlédl na hodinky. Třicet devět úderů za minutu. Jeho srdce tikalo jako obvykle pomaleji než čas sám. Všechno bylo, jak má být. Pak popadl batoh a šel otevřít kufr auta.

Chlapec tam ležel úplně potichu. Ani se netřásl, i  když tam vzadu určitě byla zatracená zima. O tom, že ještě žije, vypovídaly jedině oči, které ho opatrně zkoumaly, a slabá pára od nosu. Krvácel z rány na čele. Zranění vypadalo úplně čerstvě. Musel si ho přivodit při té nehodě.

Vyštrachal z batohu nůž a přeřízl pásky, kterými měl chlapec svázané nohy. Pásky na rukou za zády mu ponechal. Stejně tak i roubík. Vytáhl chlapce ven a  poručil mu, aby se držel na nohou. Vyměnil nůž za brokovnici, hodil si batoh na záda a seříznutou hlavní chlapce lehce postrčil mezi lopatkami. Nemusel nic říkat, stačilo ukázat. Chlapec vepředu, on v závěsu za ním. Přešli po silnici k místu, kde se kopec svažoval dolů od silnice a závěje nebyly tak vysoké. Tudy vedl chlapce sněhem směrem k  lesíku dole pod nimi. Než vkročili mezi stromy, rozhlédl se. V  dálce na druhé straně údolí spatřil zář světel z několika osamocených statků nebo domů. Viděl přední světla auta, PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 39 které se pohybovalo na malé silničce mezi domy tam nahoře, a slyšel slabounké vrčení motoru. Jinak bylo vše ponořené do tmy a  ticha. Trochu světla vydával jen sníh a měsíc, když se chvilkami objevil mezi pokrývkou ubíhajících mraků.

Jakmile vešli do lesa, vítr utichl a sněžilo téměř vodorovně. Pokračoval dál a poslouchal chlapce, jak lapá po dechu a čas od času škytne. Připomínalo to pláč. Na jednom místě chlapec zakopl a přepadl dopředu, aniž by se mohl chránit rukama. Obličej se mu pokryl sněhem a zřejmě mu napadal i dolů za krk a pod svetr. Otočil se k němu. Tvář měl kolem roubíku zarudlou a  planula mu, když ze sebe setřepával sníh, jako po nějaké skutečné koulovačce kdesi daleko na školním dvoře. Chlapec se bez jeho pomoci zvedl a zíral na něj. Zase ty jeho oči. Pokusil se je rozluštit. Nedokázal to. Už to docela vzdal? Nevidí už žádnou naději? Nebo plánuje nečekaný útěk? Škytání teď bylo výraznější, méně kontrolované a nepochopitelnější.

„Dýchej klidně,“ řekl mu, povzbudivě, a zároveň důrazně.

Když zase pokračovali v cestě, mluvil na něj dál:

„Je důležité dýchat klidně. Soustřeď se na to, co je tady a teď. Na další krok. O tom, co přijde pak, nevíme ani ty, ani já vůbec nic. Důležité je jenom dýchat.“

Mluvil čím dál tišeji a domníval se, že už ho chlapec neslyší. Hlas přešel do šepotu, mísil se s větrem.

„Nádech, výdech, nádech, výdech,“ šeptal, teď už spíš sám k sobě.

V duchu si pomyslel: Neměl jsi tam být. Cos sakra dělal v té zadní místnosti?

Po pár kilometrech se zastavili. Smrkový porost byl hustý. Už z  něj nedohlédli ven. Na jednom místě překřížili lyžařskou stopu, jinde prošli kolem tmavé chatky, možná to byla lovecká chata nebo

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT40

prázdninové obydlí, kde přes léto vládli komáři a muchničky, teď tu byl jen nehybný stín v lese, mauzoleum mrtvých letních vzpomínek. Jinak potkali jen málo stop po lidské přítomnosti. Jeho oči už přivykly tmě a každý průhled lesem byl snadno vidět.

Nedaleko od místa, kde stáli, spatřil kopec. Bylo to do příkrého svahu a  nerostly tam žádné velké stromy. Jen jediný, osamělá štíhlá bříza na samém vrcholku. Ukázal a  zavelel chlapci oním směrem. Když došli až nahoru, zastavil se a rozhlédl.

Kmen břízy byl dostatečně tenký, aby k němu mohl chlapce přivázat. Odložil zbraň do sněhu, sundal batoh a vytáhl nůž. Byla to ruční výroba, koupil si ho minulé léto na Krétě, na dovolené, kde to mezi nimi doopravdy začalo skřípat. Na výrobu krétského nože bylo třeba pět různých řemeslníků. Na jih od polárního kruhu by člověk jen těžko hledal lepší nože. Tohle byl mistrovský kousek, který ho stál přes tisíc euro. Otci by se nůž zamlouval.

„Pokud jen pomyslíš na útěk, rozsekám tě na kousky,“ pohrozil mu a přiložil mu ostří nože ke štíhlému krku.

Přeřízl mu pásky na zápěstí. Bleskově si přehodil nůž do levé ruky a pravou uchopil chlapce za paži. Možná ho stiskl moc silně. Chlapec škytl hlasitěji než kdy předtím. Skoro se to blížilo výkřiku. Tomuhle polovýkřiku však nerozuměl. Slyšel v něm zoufalství, nebo nenávist? Nebo snad ještě něco jiného? Naději, pud sebezáchovy, jež se nemohly projevit jinak?

„Neměl jsi v  tom obchodě být,“ prohlásil. Hlas měl klidný. Ale uvnitř začal pociťovat něco, co předtím pocítil jen párkrát, ten zvláštní pocit jako na vodě, který měl i tenkrát v lese s tátou. Když mu otec poprvé a naposledy nabídl usmrtit kořist. Byla to falešná nabídka, jen zkouška. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 41

Přivázal chlapce pevně ke kmeni břízky.

Potom popošel k batohu a zvedl zbraň, která ležela vedle něj. Než ji zvedl a  zamířil, ujistil se, že je nabitá. Chlapec se roztřásl. Náhle si všiml, jak je oblečený nalehko. Však měl taky dopoledne strávit uvnitř. Znovu se podivil, co ten chlapec v zadní místnosti dělal. Měl tam jen tak sedět a hrát Angry Birds, nebo ho otec žádal, aby si vypracoval úkoly do školy? A co dělal s tou knihou, kterou měl v ruce? Kde ta se vzala? Matně si vybavoval z přípravy sledovací skupiny, že Casaubon byl sběratelem knih. Kromě zákonné i nezákonné podnikatelské činnosti pročesával antikvariáty a jezdil do Londýna a Madridu na knižní aukce. Byl to ryzí zájem, nebo to byl způsob, jak prát špinavé peníze? Sdílel i chlapec jeho zájem o knihy? Je dost starý na to, aby ho to mohlo zajímat? Nevěděl o  něm nic víc, než že tu teď zatraceně mrzl. Hoch nebyl oblečený na østerdalenské zimní noci. Jestli ho brzo nezastřelí, zmrzne na kost. Už teď tam stál celý sklíčený a klepal se jako ratlík.

„Víš, že se nacházíme na začátku tajgy? Za tebou se rozkládá obrovská oblast lesů, která pokrývá velké části Švédska, Finska a Ruska. Táhne se přes celou Sibiř. Představ si všechny ty stromy. V tomhle ročním období teď všechny stojí s  kořeny hluboko ve zmrzlé půdě. Zamrzlý rozklad, ostatky zvířat a  stromy, které kdysi v  lese žily, život, který zemřel a znovu vstal z mrtvých, po proměně nebo bez ní.“

Měl nejasnou vzpomínku, že otec mu jednou něco takového říkal. Možná ta slova chlapci poskytnou nějakou útěchu. Zamířil mu na hlavu. Tehdy to přišlo naplno. Nevolnost, závrať, třes v nohou. Stavy, které mu byly cizí.

„Tak zmáčkni spoušť, teď, ty chladnokrevná svině,“ šeptal si.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT42

Ale nevěděl, jestli to zvládne. Popošel o krok blíž. Pak zase o jeden delší ucouvl. Potom zbraň sklonil, než ji znovu zvedl. Tentokrát položil ukazováček rozhodně na spoušť.

„Dýchej klidně,“ řekl si sám pro sebe. „Úplně klidně,“ pokračoval hlasem, který se mu poprvé v životě třásl. Teprve když stál mnohem později u auta v šedavém úsvitu, byl puls tam, kde měl být. Myslel na všechno, co se pokazilo. Ještě než vyřešil potíže s klukem a došel zpátky k autu, vynořila se za zatáčkou ta americká ženská. A kdyby nebyla tak neskutečně rychlá a dobře trénovaná, vyřídil by to hned. Jenže ona byla mrštná, jako by byla nějaká jeho zatracená kolegyně. Bylo to jen o chlup, že mu neutekla. Neodvažoval se pomyslet, co to bývalo mohlo způsobit. Nakonec se mu ale podařilo minimalizovat škody i v tomhle případě. Doufejme.

Teď vytáhl mobil a  zavolal na noční centrálu Vikinské odtahové služby. Nemohl vůz nechat tady. Byl registrovaný na něj. Příliš těsně by ho to pojilo s tímto místem a lesem, kde někdo dřív nebo později najde něco, co bude zajímat i policii.

„06000 ve dne v  noci  – na sever i  na jih,“ odříkával polohlasně, zatímco vytáčel číslo. Ulehčeně se uchechtl a mrkl na hodinky. Třicet osm klidných úderů.

Měli jeden volný vůz v Åstě. Bude to trvat půl hodiny, oznámila žena na druhém konci. Tu půlhodinu, ze které se vyklubala skoro celá hodina, si ukrátil pobíháním sem a  tam po silnici, aby se zahřál. Kolem začala rachotit nákladní auta. Jen tři šoféři zastavili a  zeptali se, jestli nepotřebuje pomocnou ruku. Teď, když ukryl brokovnici a kromě toho i všechny stopy od krve ve sněhu po okolí, nebylo obtížné je přesvědčit, že je vše v pořádku a že se mu brzy dostane pomoci, kterou potřebuje. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 43 Muži, který překvapivě elegantně seskočil z  vozu odtahové služby, bylo přes čtyřicet. Jeho ret nesl stopy žvýkacího tabáku, ale jinak působil bystře.

„Sakra, to jste dostal pěknou šlupku. Nejste vážně raněný?“

„Co tím myslíte?“

„Vaši ruku.“

Překvapeně si prohlédl obě paže. Objevil skvrnu od krve na pravém rukávu bundy. Byl tak zaujatý odklízením stop ze silnice a závějí, že zapomněl na svoje oblečení.

„To nic není. Jen povrchová rána pod svetrem.“

„Mám v autě tlakový obvaz.“

„Ne, díky. Už jsem si to zalepil.“

„Měl byste zajít k  lékaři. U  takové bouračky člověk nikdy neví. Vnitřní krvácení. Šok.“

„Ne, jsem myslím v pořádku. Puls mám v normě.“

„Pane jo, sportovní hodinky. To není špatný. Slyšel jsem o lidech, co s takovýma chodí běžkovat. Ale že by s nima někdo jezdil autem, to jsem ještě neslyšel.“

„Řekněme, že mám nějaké výstřednosti.“

„Ale něco mi povězte, jsou tu na odtah dvě auta? Hlásili mi jen jedno, co uvízlo ve sněhu. Předpokládám, že to je támhleto.“

Ukázal na auto, které stálo pohřbené v  závěji u  kraje silnice, než se váhavě podíval na to druhé, které stálo spořádaně zaparkované u krajnice.

„To je půjčené auto. Musím jet dál.“

„Půjčené? Vy jste sehnal půjčené auto ještě dřív, než dojela odtahová služba? A tak brzo ráno?“

„Mám svoje kontakty.“ Zadržel dech. Pokradmu se podíval na hodinky. Třicet devět. Stoupá.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT44

„Kontakty? Neříkejte, že znáte Fredriksena z  Koppangu? Od něj bych si auto nepůjčil, ani kdyby mi ho dal zadarmo.“ Řidič se dunivě zasmál a  od úst mu vyšla pára. „No, tak to druhé vytáhneme ze sněhu. Chcete, abych ho odvezl až do Elverumu? Mají tam nejlepší autoservisy.“

„Elverum zní dobře,“ odpověděl. „Ale vzkažte jim, že si ho nebudu moct vyzvednout dřív než za pár týdnů.“

„To se jim bude sotva líbit. Dejte mi svoje číslo, ať se s vámi můžou spojit.“ Ráno předtím, než se to stalo... Půjčené auto to bylo. Zrovna tohle byla pravda. Na klíčence, kterou jí vzal z kapsy, visel diskrétní odznak autopůjčovny Hertz. Usadil se za volant, mrkl do zpětného zrcátka a pozoroval, jak zadní světla odtahového vozu mizí za zatáčkou. Pak se otočil a položil batoh se vším potřebným vybavením na zadní sedadlo.

Auto nastartovalo.

Co dělala ženská, která mluví norsky s  americkým přízvukem, v  půjčeném autě na cestě na  sever Østerdalenem? Zajímalo by ho, kam měla namířeno. Do Trøndelagu, kam se chystá jet on, nebo ještě severněji? Proč ho nezahlédla a neobjela ho? Jak to, že se jí téměř podařilo mu utéct, přestože ji nejdřív přemohl? Měl zvláštní tušení, že byla od policie. Kvůli způsobu, jakým mu vzdorovala až do poslední chvíle. Ale nic z toho, co měla na sobě, mu neposkytlo jednoznačnou odpověď. Ve službě každopádně nebyla. To by u  sebe měla služební průkaz. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 45

Nic z  toho už ale není důležité, pomyslel si a  rozjel se. Špatné počasí už se začalo vzdávat. Sněžilo jen slabě a  poryvy větru byly zřídkavé. Podíval se na hodinky. I  kdyby nejel rychle, mohl by na místo dorazit brzy, když ještě bude světlo. Nevěděl, jestli by to byla výhoda.

Pak si vzpomněl na otce. Tenkrát v autě cestou zpátky do Osla po loveckém výletě se ho zeptal:

„Ty jsi věděl, že ta zbraň není nabitá?“

Otec neodpověděl hned. Potom řekl:

„Člověk neví, jestli si opravdu přeje zabít. Neví, jestli je to pro něj, dokud nezmáčkne spoušť. Ty jsi to teď udělal. Teď už to víš.“

„Zkoušel jsi mě, jestli zvládnu vystřelit?“

„Ne, ne jestli to zvládneš. Věděl jsem, že jsi schopný zastřelit divokou zvěř. Ani jeden z nás ale nevěděl, jak se budeš cítit. Představ si, že bys v tom rozhodujícím okamžiku zjistil, že nechceš, aby ten jelen umřel, ale už bys ho zabil.“

„A teď už to vím? Teď vím, jestli jsem to opravdu chtěl?“

„Ano, teď už to víš.“

„Takže příště bude ta zbraň nabitá?“

„Jestli nějaké příště bude,“ odpověděl otec.

Příští rok jel otec na lov sám. Z toho výletu se nikdy nevrátil. Zmizel v lese nadobro. Počasí a stav vozovky se stále zlepšovaly. Mohl udržovat vyšší rychlost, ačkoli se mu auto nijak zvlášť nezamlouvalo. Bylo to Subaru, model z  roku 2010, tipoval. Nijak zvlášť dynamické a  připadalo mu chatrné, až moc lehké na silnici, ne zrovna určené na takovou vozovku, přestože mělo pohon na všechny čtyři kola.

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT46

Dopis měl známku orazítkovanou v Trondheimu. Ještě než mu došel, stihl už zavolat její sestře, která bydlí na Hitře. Tehdy si říkal, že to nemůže být tak jednoduché. A sestra mu taky tvrdila, že ji vůbec neviděla. Celou dobu cítil v  kostech, že to není pravda. Takže když dopis přišel, zavolal Eirikovi. Bylo to dobré místo, kde začít. Eirik byl jeho někdejší kolega, který teď pracoval u trondheimské policie. Byl jejich společný přítel a  mnohokrát u  nich večeřel. Pověděl Eirikovi smyšlenou historku, že ona je na prázdninách v Trondheimu a že on sám je na cestě na sever. Navrhl, že by se mohli setkat.

„V Trondheimu?“ podivil se Eirik. „Potkal jsem ji dneska tady na ulici a ona říkala, že přijela trajektem na krátký výlet do města, ale že bydlí na Hitře. Půjčila si dům od své sestry, nebo ne?“

„Ano, tenhle týden má být v Hitře,“ odpověděl. „Ale příští týden, až tam dojedu, budeme v Trondheimu.“

Jak doufal, nevyprávěla Eirikovi o nich dvou. Spolkl mu to i s navijákem a pozval je oba na bacalao.

Poděkoval a nabídku přijal.

Takhle jednoduché to bylo. Sestřin dům si už kdysi jednou vypůjčili. Jednoho babího léta před několika lety. Tehdy se tam potápěli a lovili kraby, které pak jedli na verandě, na té, co je postavená na špatné straně domu, na jediné straně, odkud není výhled na moře. Její sestra měla dva domy, byt na ostrově Olderøya, severozápadně od Hitry, kde měla svoji dílnu, a pak dům na hlavním ostrově, hned u Kvenværu. Byla to stará bouda. Kdysi ji plánovala opravit a přestavět na obchod se džbány a hrnky, které vyráběla, ale dům skončil jako křivé, prohnilé prázdninové obydlí pro příbuzné a  přátele. Měla hodně přátel, takže se dům využíval často. PÁTÝ ELEMENT | Jørgen Brekke 47 Mohl to vlastně uhádnout sám, že je zrovna tam. Jak může být člověk tak předvídatelný?

Za rozbřesku v  rádiu hlásili, že tunel na Hitru je uzavřený kvůli odtahovaným vozidlům, ale když k němu dojel, byl už zase otevřený. Tady u pobřeží se sníh na silnicích nedržel a bouřka, která zasáhla velká území po celé zemi, už se pomalu vzdalovala. Zamířil tedy rychle ke štěrkové cestě, která vedla dolů k  sestřinu domu na břehu moře. Zvažoval, jestli nemá nechat auto stát a  zbytek cesty dojít pěšky, ale říkal si, že dům od cesty dělí dvě skály, takže může autem přijet docela blízko, aniž vzbudí podezření. A i kdyby se podívala z okna zrovna ve chvíli, kdy bude zabočovat na dvůr, stejně nepozná auto, kterým jede. Tudíž by se asi sotva pokusila utéct nebo poslat Tinu pryč dřív, než bude stát u  dveří. Ne že by měla proč utíkat. Chce jenom vzít dceru s sebou. To je celé. Odehraje se to čistě a poklidně. Je konec přešlapům. Konec překvapením. Tohle půjde podle plánu.

Jakmile objel skály stojící jako dvě šedé přerostlé bradavice na louce, přes kterou vedla cesta na dvůr, okamžitě zpozoroval, že domovní dveře jsou otevřené. Než vystoupil z auta a vytáhl batoh s vybavením ze zadního sedadla, dveře se stihly ve svěžím vánku dvakrát přibouchnout. Cestou ke schodům na verandu zahlédl kousek moře a všiml si, že je bílé, jako by se po nevlídném počasí stále ještě chvělo. Pak vešel dovnitř. Podlaha vrzala jako posledně. Jediné, co se tu změnilo, byl rozklad. Postoupil dál. Na stropě byly černé fleky. Tapeta v chodbě se po kusech odlepovala. Když vešel do obývacího pokoje, ucítil plíseň.

Že se jí tady chce bydlet, pomyslel si. Že chce raději bydlet tady než u nich doma v bytě na Homansbyenu. Tam bylo všechno jako ze škatulky. Měli tam nový ventilační systém a snad nejzdravější vzduch v celém městě. Co to o ní vypovídá, že se raději skrývá tady? A co to

Jørgen Brekke | PÁTÝ ELEMENT48

vypovídá o něm? Copak je tak nemožný? Je tak těžké s ním vyjít? Byl si nicméně jistý, že tohle není vhodné místo pro Tinu.

Zastavil se uprostřed místnosti u  velkého jídelního stolu a  díval se z oken. Moře, zpěněné vrcholky vln, ptáci. Tehdy v létě se tu měli hezky. Byl to ten rok předtím, než se narodila Tina? Vzal si ji tady na stole poté, co z ní strhal mokré oblečení. U nohy stolu stál kbelík plný krabů a oni slyšeli, jak tam dole škrábou. To tělo, co tehdy měla. Pokožku, na které se perlila voda, na břiše neviditelné chloupky jako chmýří, oči, které mu slibovaly osvobození, slibovaly mu u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.