načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Páté roční období - Mons Kallentoft

Páté roční období

Elektronická kniha: Páté roční období
Autor: Mons Kallentoft

- Je začátek května a otec s dětmi při procházce lesem narazí na značně zohavené ženské tělo. Mrtvola je děsivě zachovalá a pokrytá zřetelnými stopami po mučení. - ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.7%hodnoceni - 74.7%hodnoceni - 74.7%hodnoceni - 74.7%hodnoceni - 74.7% 81%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 451
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Famte rstiden
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4787-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pátá kniha ze švédské románové série o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež slyší promlouvat mrtvé oběti. Tentokrát ji volají brutálně zavražděné ženy a prosí o pomoc - za sebe i za Ty, které teprve smrt čeká. Tvrdohlavá abstinující alkoholička, posedlá svou prací a zvláštní empatií vůči obětem trestných činů, které vyšetřuje. Taková je Malin Forsová. A ještě něčím se vymyká a liší od ostatních švédských kriminalistů - slyší hlasy mrtvých, které ji volají a prosí o záchranu. Jedním z hlasů je i hlas umučené dívky, jejíž zohavené tělo bylo nalezeno uprostřed lesa. A je jasné, že nebyla a nebude jediná. Malin se svými spolupracovníky se snaží odhalit pachatele všech těch hrůz a zastavit sérii dalších vražd. I za cenu nejvyšších obětí.

Popis nakladatele

Je začátek května a otec s dětmi při procházce lesem narazí na značně zohavené ženské tělo. Mrtvola je děsivě zachovalá a pokrytá zřetelnými stopami po mučení.
Inspektorka Malin Forsová si okamžitě dá vraždu do souvislostí s případem Marie Murvallové, mladé ženy, která byla před několika lety nalezena v lese znásilněná a brutálně zbitá. Oněmělá Marie poté skončila v psychiatrické léčebně, kde v tichosti přežívá pohroužena do svého traumatu. Malin se shodou okolností setká s lékařkou z jiné léčebny a ta jí řekne o podobném případu. Postupně vychází najevo, že Marie je jen malou součástí velké skládanky. Ale co může být tak strašné, že to nelze vyjádřit slovy?
Malin posedlá hledáním pravdy o hrůzách Mariiny minulosti je odhodlaná přijít případu na kloub bez ohledu na to, kam až ji může zavést. 

Mons Kallentoft (nar. 1968)  pracoval v reklamě a jako novinář. Debutoval románem  Pesetas  (Pesety, 2000) a za tuto knihu získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Napsal další dvě oceňované knihy a (prozatím) sedmidílnou románovou sérii o kriminální inspektorce Malin Forsové. V nakladatelství Host zatím vyšly knihy  Zimní oběť  (2007),  Letní smrt  (200; obě česky 201),  Podzimní vražda  (2009; česky 2012),  Jarní mrtví  (2010; česky 2013) a nyní také Páté roční období  (2011). Dalšími díly série jsou romány  Vattenänglar  (Vodní andělé, 2012; připravujeme k českému vydání) a Vindsjälar  (Větrné duše, 2013). V únoru vyšla v češtině také kniha  Food Junkie — Posedlý jídlem  (2013). Kallentoftových knih se v překladech po celém světě prodalo přes 620 tisíc výtisků. V současnosti píše osmý román o Malin Forsové, který ve Švédsku vyjde na podzim.

Zařazeno v kategoriích
Mons Kallentoft - další tituly autora:
Letní smrt Letní smrt
Podzimní vražda Podzimní vražda
Zimní oběť Zimní oběť
 (e-book)
Vodní andělé Vodní andělé
Zack Zack
Lovci ohně Lovci ohně
 
K elektronické knize "Páté roční období" doporučujeme také:
 (e-book)
Hrdý Budžes Hrdý Budžes
 (e-book)
Vodní andělé Vodní andělé
 (e-book)
Skála Skála
 (e-book)
Učedník Učedník
 (e-book)
Oběť Molochovi Oběť Molochovi
 (e-book)
Podzimní vražda Podzimní vražda
 
Recenze a komentáře k titulu



No tedy! 2015-07-25 hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%
Nikdy bych neodhadla, že autor mužského rodu může být tak ukecaný. Poetické opisy krutých dějů, opakované několikrát po sobě, pohrávání si s (pravděpodobně) energetickými residuy zemřelých, která jsou stejně hovorná jako sám autor, mi působily slušné nepohodlí při čtení. Po přečtení tří knih o Malin mi ta ženská připadá hodně nezralá a její skvělé úspěchy při vyšetřování, podložené rozhovory se zmíněnými residuy zemřelých, přinejmenším nepravděpodobné. Dobře, že jsem si to jen vypůjčila. Škoda peněz.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

prolog

část 1.

ta první

láska

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

část 2.

uprchlíci

ze sna

21.

22.

23.

24.

25.

26.

27.

28.

29.

30.

31.

32.

33.

34.

páté roční

období


Brno 2014


mons kallentoft Páté roční oBdoBí



detektivní román host

páté roční

období

mons kallentoft


IsBn 978-80-7491-312-9 (formát Pdf) IsBn 978-80-7491-313-6 (formát ePuB) IsBn 978-80-7491-314-3 (formát Pdf Pro čtečky) IsBn 978-80-7491-315-0 (formát moBIPocket) Mons Kallentoft

Den femte årstiden Copyright © 2011 by Mons Kallentoft

First published by Natur och Kultur, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency, Sweden Cover design © Niklas Lindblad/mgd.nu Cover photo © Eva Lindblad/1001bild.se

Translation © Luisa Robovská, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)


Román Páté roční období je zcela fiktivní.

Jakákoliv souvislost se skutečnými osobami

či událostmi je pouze náhodná.

Nechť mi čtenáři laskavě prominou

určité nepřesnosti v zeměpisných údajích.



/ 9 /

prolog

Začátek ProsInce 2010

Nechápu proč.

Tělo mám v jednom ohni, zjizvené stovkami ran.

Klopýtám lesem.

Hořící chlad a ledová bolest.

To jsem já.

Stala jsem se bolestí.

Co následuje po ní?

Stromy jako tisícihlavé saně, sápou se po mně, chtějí mě roz

trhat na kusy, uštknout svou jedovatou krví. Po stehně mi leze

stonožka. Plazí se stále výš, proniká až dovnitř, rozpíná ve mně

svá ďábelská chapadla.

Křičím.

Tak takhle vypadá konec?

Po čele mi stéká krev, klopýtám však dál, kořeny stromů vystu

pují z chladné země a omotávají mi kotníky, lýtka, stehna. Snaží se

mě strhnout k zemi, otevřít mě pro ostnaté jazyky tisícihlavých saní.

Jak jsem se tu ocitla?

Kdo jsem?

Proč musím zemřít?

Jsem sama.

Nemám nikoho. Už ani sebe.

Cosi mě pronásleduje.

Co je to tam za šelmy?

Každičký kořen, každičká větev, každý závan chladného vzdu

chu mě chtějí roztrhat na kusy, touží koupat se v mé krvi, pozřít

má střeva, ledviny, játra, srdce.


/ 10 /

Maminko.

Tamhle jsi.

Vidím tě, jak stojíš doma v kuchyni. Volám na tebe.

Mami, maminko!

Větve se mi zavrtávají do útrob, jsem chlad i teplo, padá déšť,

sníh i kroupy. Kvílení saně. Odkud se berou všechny ty mouchy?

Chtějí mi do ran naklást vajíčka. Z toho, čím jsem kdysi byla, se

za nedlouho vylíhnou červi.

Kdo si na mě vzpomene?

Do kmenů stromů vyřezané mužské tváře.

Nemůžu dýchat.

Větve, roští a trny mi drásají nohy.

Přeju si, aby mě už dostihli a mohlo začít něco nového. Nové

světlo a teplo.

Ženu se kupředu.

Hořím. Na chodidlech mi nezbyla žádná kůže.

Nechci už nic cítit, hlavně žádné další větve v útrobách.

Slyším přerývaný dech.

Tmu.

Samotu.

Slyším člověka dusícího se vlastním strachem.

Člověka, jenž se odmítá vzdát, ještě není připraven zemřít.

Ten člověk jsem já.

Vykřiknu.

Je to můj poslední výkřik, poslední zvuk, který se mi kdy vy

dral z plic.

Ležím na zádech na žhnoucích kořenech a nad sebou vidím

sklánějící se větve. Prskají a dští mi do tváře a do očí leptavou

síru. Oslepují mě.

Bolest však není slepá.

Je to jediné, co mi ještě zbylo.

Bolest a masky vyřezané do kmenů stromů.

Něco mě studí do boku.

Sněží.


/ 11 /

Bílé vločky dopadající na nahé tělo. Ocel drásající útroby, zne

tvořující přirození. Existuje jen můj křik.

Ani na něj však nakonec nemám sílu.

Les ohluchl.

Nechce nic slyšet.

Maminko.

Nikdy se nesmíš dozvědět, co se mi stalo.

Musíš věřit, že jsem zemřela beze strachu a bezbolestně, mezi

dobrými lidmi.

Sama tomu chci věřit.

Vím však, že je to lež. Opět do mě něco proniká. Špičatý kmen

stromu, stonožka s břitvami místo nohou. Umírám, maminko,

přenechávám své tělo mouchám.

Opouštím tělo, vidím ho bezvládné, nahé a rozdrásané na pa

sece v pustém ostgötalandském lese. Stává se ze mě někdo jiný,

vznáším se ve vesmíru, odlišném od vesmíru živých, a jsem volná. Viď,

že jsem volná, maminko?

Na bocích mě lechtá kapradí, stromy chtějí pozřít maso, jímž jsem

byla.

Kdosi odchází.

Otírá si nůž o zetlelé listí.

Jsem mrtvá, maminko. Spálená, pořezaná, zavražděná a znásilněná.

A nejen já.

Musí to skončit.

Někdo tu nesmrtelnou saň přece musí zabít.

*

Marie.

Tak se jmenuju.

Marie Murvallová.

Jsem němá a svět neexistuje. Já však vím, kde jsem, ačkoli do

svého ani do okolního světa nezapadám.

Tam, kde jsem, není logika.

Nemá smysl ji hledat.


/ 12 /

Choulím se na posteli v rohu pokoje ve vadstenské nemocnici.

Nebo vlastně v blázinci.

Bílé pláště.

Nikdo neví, jestli vůbec patřím do jejich světa, zda slyším, co

mi říkají, chápu, co se mi stalo, a pamatuju si, jak mě znásilnil les.

Pamatuju si všechno.

S jejich životem jsem ale skončila. Není cesty zpět.

Už nevládnu řečí slov.

Neexistuju.

Alespoň podle lékařů, zdravotních sester, mých bratrů a Malin

Forsové, která za mnou čas od času zajde a snaží se mě přimět

k odpovědím na otázky, ačkoli ani neví, jestli jim rozumím.

Nechci existovat.

Když zaniknu, zanikne i zlo. Není-li zlo, nemohlo se nic zlého

stát. A pokud se nic zlého nestalo, zlo neexistuje.

Za okny je léto nebo možná jaro. Nebo snad předjaří?

Bezejmenné mezidobí. Svět se zbláznil, říkají, a já vím, že to

není nic nového.

Už nesním. Jen spím a bdím a přeju si, aby ta tisícihlavá saň

zmizela.

Ona je však nesmrtelná.

Poprvé ke mně přišla tehdy v lese a od té doby se stále vrací.

Naposledy u mě byla těsně před Vánoci.

Křičela jsem, řvala.

V duchu. Uvnitř. Nikdy nezemře, nepřestane prahnout po no

vém masu, které by mohla pozřít, zhltnout, zničit.

Nikdy to neskončí.

Slunce zašlo za mrak. Za těžký černý mrak zla páchnoucí sírou.

Sem zlo nemůže.

Neboť neexistuju.

Srdce mi buší, a přece nežiju.

Ne.

Kdybyste mi k hlavě připojili elektrody, zaznamenaly by mozkovou činnost. Ne však takovou, jakou znáte. Nejsou to blikající

dráhy duše, výboje značící zvídavost a vnímavost k tomuto světu.


/ 13 /

Jsem hluchota.

Neznámý úkaz.

Už je to tu zase. Chci křičet. Křičím, nikdo mě však neslyší,

protože neexistuju.

Zato saň ano.

Vyceněné zuby.

Čelisti stahující ženy do té nejčernější hloubky, do strachu, bo

lesti a osamění.

Na počátku byly ženy. Ještě předtím, než byly děti. Proto si

vybírá je.

Ženy, jako jsem já.

Zlo v hlubinách se dává do pohybu.

Choulím se v rohu, já, Marie Murvallová, a křičím neslyšným

hlasem, jejž žena u auta nemůže slyšet. Je příliš daleko.

Na štěrkovém prostranství před velkou starodávnou vilou obklo

penou stromy, v jejichž hustém listoví tančí vítr, se otevřou dveře

od auta.

Žena, kterou do vozu vláčejí, je zdrogovaná. Kdosi jí do žíly

vpíchl omamnou látku.

Na zápěstích má stopy po okovech, jimiž byla ve svém vězení

připoutána ke zdi.

Černá taška s bankovkami. Z ruky do ruky.

Dveře se zavřou.

Auto vyjede na asfaltovou cestu a zmizí v cizí krajině plné vody,

která se ve světle neustále proměňuje. Poté pokračuje dál do ne

známého ročního období.

Tam na mladou ženu čeká malá místnost.

Malá a nemilosrdná.

Tvořená jen tmou a světlem.

Místnost bez citů, v níž není rozdíl mezi životem a smrtí.

V níž člověk zapomene, že je člověkem.



část 1.

ta první

láska



/ 17 /

1.

skåne, soBota 14. května, neděle 15. května

Mohou mraky přimhouřit oči? pomyslí si Malin. Zavřít je, aby ne

viděly, co se děje pod nimi?

Mohou mraky zapomenout?

Přitiskne se k Peterovi a rozhlédne se po polích patřících jeho

otci.

Cestou k zelenému návrší ležícímu pár kilometrů před nimi si

opře tvář o jeho rameno.

Je všechno tak, jak má být?

Konečně?

Našla jsem vnitřní klid? Smířila jsem se s minulostí i s tím, co

mě teprve čeká?

Asi ano, když jsem tady ve Skåne, na samém jihu Švédska, na

oslavě narozenin Peterova otce, na kterou se sjela celá rodina.

Dříve by na takovou bezcílnou procházku neměla trpělivost.

Vyvolala by v ní otázku, kde je asi nejbližší bar, v němž by se moh

la opít do němoty.

Nyní se však klidně prochází.

Po boku Petera.

Krok za krokem, tady a teď.

Jde to. Právě teď to jde.

Na tváři dotek Peterovy sametově hebké manšestrové bundy.

Sametový je i  jeho hlas, když popisuje intriky na oddělení

neuro chirurgie, kde pracuje. To je téma, na které je Malin ochot

na přistoupit.

Návrší je čím dál blíž, až nakonec stanou pod ním, vymění si

pohled a přikývnou. Jako by říkali: Jdeme na to.


/ 18 /

Malin je rychlejší.

Rozběhne se a cítí, jak jí pod svetrem vyrazil pot. Peterův dech

za zády.

Vyhraju. Musím vyhrát.

Na tomto neznámém pahorku v jižním Švédsku se láska stá

vá soutěží. Do toho, Malin, utíkej! Vždy se najde něco, před čím

budeš utíkat.

Přinejmenším před pocitem, že je všechno přesně tak, jak má

být. Protože to tě nudí.

Malin doběhne na vrchol s přibližně padesátimetrovým násko

kem.

Posadí se na kámen.

Shlédne na svět pod sebou.

Pozoruje Petera, který jí celý zadýchaný a  s  úsměvem kráčí

vstříc, jako by byla nějaký vzácný dar na vrcholu nejvyšší hory

světa.

Posadí se vedle ní.

Obejme ji a políbí na tvář.

„Ty mi dáváš zabrat,“ prohlásí.

„Vyhrála jsem,“ oznámí mu vítězně Malin.

„To byla soutěž?“ podiví se Peter.

Chvíli mlčky pozorují okolní krajinu. Pole plodící nový život.

Na severu město Lund a na západě za öresundskou úžinou komíny

a šedočerné domy Kodaně.

Na druhé straně je vidět panství Martofta patřící Peterovu otci.

Malin se otočí a prohlíží si velkou zemědělskou usedlost s obytnou

budovou, jež se zdálky podobá pohádkovému zámku.

V oknech žhnou sluneční paprsky.

Ta okna jsou jako oči, napadne Malin.

Snaží se mi něco říct.

To, že tu dnes jsem, má svůj důvod.

Cítila jsem to už dřív, teď jsem si ale jistá. Něco se blíží.

Peter ji přitáhne k sobě.

Komentuje okolní krásu. Ona však z jeho hlasu vytuší, kam

směřuje.


/ 19 /

„Pst,“ zarazí ho. „Nemůžeme si jen vychutnat výhled?“ navrhne.

„Je tu krásně. To stačí.“

„Cože? Tobě někdy něco stačí?“

Jeho hlas zní vlídně. Ne útočně. Alespoň jí to tak připadá.

„Co tím chceš říct?“

„Že jsi ten nejposedlejší člověk, jakého jsem kdy poznal.“

Malin oslňují teplé, prchavé plameny svíček v nástěnných svícnech.

Rozhlíží se po jídelně, pozoruje tváře hostů sedících kolem

ohromného jídelního stolu z ořechového dřeva.

Co tu dělám?

Na cizí usedlosti pár mil severně od Malmö, uprostřed vět

rem bičované jihošvédské nížiny. Co pohledávám v tomhle obřím

domě s tolika cizími lidmi?

Dnešní den byl nádherný, jako ze žurnálu.

Ale tohle?

Na ruce Rudolpha Hamseho hodinky vykládané třpytivými

draho kamy. Na stěně malba od Anderse Zorna: děvečka a čeledín

krmí cí slepice.

„Táta byl skånský král pneumatik,“ vyjádřil se o svém otci Peter,

když Malin poprvé vyprávěl o rodině. „Před pěti lety firmu prodal

a užívá si zaslouženého důchodu.“

Rudolph. Jméno po italské hvězdě němých filmů Rudolphu

Valentinovi.

Zamlada byl nejspíš stejný donchuán. I když mu už bylo sedm

desát, stále má ostré, přitažlivé rysy.

Kolem stolu třicet lidí. Taková „menší, skromná oslava“ dvaa

sedmdesátin.

Z přítomných lidí zná Malin jen hrstku.

Většina hostů má tváře zrudlé popíjením martini, šampaňské

ho, vybraných vín a pojídáním jeleního masa z oslavencovy sou

kromé obory. Jejich hovor připadá Malin jako burácení rozbou

řené jarní řeky. Rozlišuje sice kapky ve formě jednotlivých slov,

v rozjařené opilecké zábavě jí však uniká jejich význam.

Na stole před ní sklenice vody.


/ 20 /

Nehty zaryté hluboko do dlaní, aby ji nezlákala vůně alkoho

lu. Na sobě nové černé šaty značky Hugo Boss, dárek od Petera.

Hedvábná látka škrtí a v botách na vysokém podpatku se skoro

nedá chodit.

Ale sluší mi to, konstatuje v duchu Malin spokojeně. Jako ostat

ně všem přítomným.

Většina hostů je postarší. Je to typ lidí, kteří lžou pro zábavu

a ostatní posuzují podle výše bankovního konta.

Naproti ní Peter.

Ostře řezaný nos a nakrátko střižené blond vlasy. Oči mu jen

září.

Pouhý pohled na něj přivádí Malin do rozpaků.

Vyzařuje teplo.

Tváře má stejně červené jako všichni ostatní.

„Nejsem jako oni,“ řekl jí jednou.

Ale není to pravda. Výborně sem zapadá. Úspěšný a bystrý lékař.

Dokáže se vmísit do hovoru přesně v pravou chvíli, vždy s na

nej výš trefnou poznámkou. Vyčkává a vzápětí přechází do útoku,

je vtip ný a před chvílí pronesl na počest svého otce znamenitý

proslov.

Král pneumatik pokuřuje doutník, náhle však vstane, zacinká

lžičkou o sklenici, diskrétně si odkašle, protáhne si krk a zatáhne

břicho skryté pod páskem z krokodýlí kůže a bílou smokingovou

košilí. Z respektu k jeho celoživotní dřině a přirozené autoritě celá

společnost během pár vteřin utichne.

Otevře ústa a otočí se k Malin.

Ta se div nevymrští ze židle, tělo jako by jí však k zelené kůži

přirostlo. Nejradši by se vrhla na napůl vypitou sklenici vína, kte

rou má na dosah ruky.

Pomoc, Petere.

Peter ji však pozoruje s lehce škodolibým úsměvem.

„Malin,“ promluví Rudolph.

„Malin Forsová. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tu čest

při vítat v rodině Hamseových tak krásnou a tvrdou policistku.“


/ 21 /

Němý Valentino mluví.

„Nevěřil jsem, že Peter někdy potká ženu, která jeho pozornost

upoutá na více než pět minut. Na základě toho mála, co o vás vím,

Malin, máte mé velké sympatie. Ať vám to klape.“ Rudolph spoči

ne pohledem na své manželce a Peterově matce Siv — odbarvené

blondýně v přepychových červených šatech a s obličejem po lif

tingu. Ta si pro svého syna jistě přála lepší partii než rozvedenou

abstinující alkoholičku ze zapadákova, jako je Linköping.

To si ten kluk nemohl vybrat někoho z lepší společnosti? říká

si určitě za maskou spokojeného úsměvu. Někoho se zvučným

jménem prozrazujícím tradici a bohatství?

Rudolph se sotva znatelně zakymácí.

Zjevně si o Malin něco zjistil, neboť teď přítomným krátce při

bližuje některé vraždy, na jejichž vyřešení se podílela.

Jídelnou zaznějí obdivné vzdechy.

Za mříže se všemi zločinci! Stáhnout z nich kůži zaživa!

Jména vrahů, jež Malin zneškodnila a jichž už není třeba se

bát.

„Na vaše zásluhy, Malin. Vítejte v rodině Hamseových!“

„Na zdraví!“

Třicet cizích lidí připíjí na její počest.

Co tu pohledávám?

Připíjím si vodou a cítím stesk. Po čem? Snad po mé dceři Tove?

Nebo je to touha po Peterově pevném objetí?

Ten právě konverzuje s prodejcem aut ze Simrishamnu.

S vyzáblým starším pánem, který zbohatl „na německém stro

jírenství“.

Vtom se prodejce aut omluví, že si musí odskočit, a Malin má

čas podívat se na Petera.

Prohlíží si jeho tvář.

Archetypální rysy. Takové rysy kreslil první člověk do písku

na první pláži.

Jsem ztracená, uvědomí si Malin při pohledu na něj.

Oba jsme ztraceni.


/ 22 /

Už není návratu. Ať si tvá matka myslí, co chce.

Před půl rokem jsi začal mluvit o dítěti.

Chtěl bys dítě.

Se mnou.

„Děti jsou přece radost, Malin. A já už mám nejvyšší čas. Teď,

anebo nikdy.“

Tak jsi to řekl, když jsi mě jednoho dne našel v obývacím pokoji

skloněnou nad složkou o případu Marie Murvallové, dvaatřiceti

leté sociální pracovnice, kterou jednoho podzimního rána před

sedmi lety našli brutálně znásilněnou na lesní cestě mezi jezerem

Hultsjön a zámkem Stjärnorp.

Papíry jsem měla rozložené na podlaze, jako by šlo o příběh

stvoření, jenž si žádá pořádek.

Láska.

Zlo.

To není jedno a totéž, pomyslí si Malin, když vedle ní usedá

pro dejce aut. Mezi láskou a zlem je rozdíl.

Jako mezi dnem a nocí.

Mezi teplem a chladem.

Marie Murvallová. Oněmělá a duchem nepřítomná v pokoji

vadstenské nemocnice.

Nereaguje na vnější podněty.

Můj bratr Stefan, kterého naše matka opustila. Neschopný po

chopit, kdo jsem. Ale cítíš, že jsem ti nablízku, že ano, Stefane?

Patříme k sobě.

Jeho hubené ruce na přikrývce, když spí na zádech s otevřený

mi ústy. Za okny ústavu, kde žije, zatím bdí helsinglandská noc.

Táta. Dělal, jako by můj bratr neexistoval. Téměř pětatřicet let

ho přede mnou tajil. Hajzl.

Už je zpátky na Tenerife. Rok jsem s ním nemluvila. Sice se mi

pokoušel dovolat, já jsem mu ale nikdy zpátky nezavolala.

Že bych mu měla odpustit? Jít dál?

Nikdy. Všechno odpustit nelze. Máma loni zemřela. Nikdy její

zradu nepochopím. Teď už to vím jistě. K čemu může taková zra

da vést?


/ 23 /

V mé dlani Stefanova studená ochablá ruka podobná spadlému

listu, s měkkými kostmi a teplými vystouplými žilami.

Cítíš moji blízkost, že?

Viď, že mě poznáváš?

Svět je jeden velký útrpný výkřik.

A ty na něj chceš přivést dítě, Petere?

To určitě.

„V salónu se podává káva a koňak.“

Sivin pisklavý, avšak spokojený a srdečný hlas oznamující dal

ší bod programu.

Peter vzal Malin za ruku, dovedl ji do salónu a usadil na přepy

chovou modrou pohovku u krbu, před nímž na zemi ležela kůže

medvěda s otevřenou tlamou.

Oběma přinesl kávu a sobě navíc koňak.

Posadil se vedle Malin a pošeptal jí:

„Možná jim bude podezřelé, že nepiješ. Mohli by si pomyslet,

že jsi těhotná.“

To už Malin také napadlo, dospěla však k závěru, že je jí to

upřímně ukradené. Vždyť je mi šestatřicet. Ať si kdo chce myslí,

co chce.

„Kašlu na to, co si kdo pomyslí. To přece víš.“

„To jo,“ přikývl Peter. „Proto se tátovi tak líbíš. Pro tvrdo hlavé

lidi měl vždycky slabost.“

„Chceš snad říct, že jsem tvrdohlavá?“

„To je slabé slovo,“ usmál se Peter a políbil Malin na čelo. „Na

tom přece není nic špatného, ne?“

Malin přikývla.

„Ten přípitek byl každopádně milý.“

Zavřela oči a vzpomněla si na Tove. Určitě je teď na nějakém

školním večírku. Zdá se, že se jí na internátu v Lundsbergu líbí.

Telefonují si čím dál méně. Ze začátku to bylo každý den, potom

obden a teď sotva jednou za týden. Téměř pokaždé je to Malin,

kdo se ozve jako první, a štve ji, jak si u toho připadá nepotřebně.

Teď má ale Petera.


/ 24 /

A on ji.

Víceméně spolu bydlí, ačkoli si oba nechali svůj byt. Jeho otec

měl před chvílí pravdu. Dovedla by si docela dobře představit, že

do této rodiny patří. A kdo ví, možná už tomu tak je.

Dva týdny dovolené.

Uplynulá zima byla po pracovní stránce nebývale klidná. Lin

kö pingem neotřásla žádná brutální vražda. Jen v únoru se v pane

lákovém bytě na předměstí Berga dvěma alkoholikům podařilo

navzájem se ubodat, to však bylo všechno. Malin se zastesklo po

nějakém obtížnějším případu, zároveň ale pocítila výčitky svědo

mí. Surové vraždy jsou však její práce a vykonává ji setsakra dobře.

Jelikož se v zimě tak trochu nudila, znovu se začala věnovat pří

padu Marie Murvallové, kterou snad tehdy před sedmi lety v lese

znásilnila sama matka příroda. Od té doby stále nepromluvila

ani slovo.

Ačkoli Malin její případ znovu zkoumala ze všech stran, k ni

čemu nedošla.

„Vezmi si dva týdny volna, Malin,“ nařídil jí její nadřízený, ko

misař Sven Sjöman. „Jeď navštívit Tove. Potřebuješ přijít na nové

myšlenky.“

„To vypadám tak unaveně?“

„Naopak. Ale tenhle klid nebude trvat věčně.“

Malin však nejela za Tove. Za pár týdnů bude vysvědčení, nechá

tedy návštěvu až na samotný závěr školního roku.

Peter si vybral náhradní volno za napracované služby, přemlu

vil Malin, aby s ním jela do Skåne na oslavu narozenin jeho otce,

a poté zamluvil na pár dní pokoj v kodaňském hotelu Angleterre

s příslibem, že se jí tam určitě bude líbit.

Stejně by se s jeho rodinou musela zase někdy setkat, tak nač

to odkládat? Poprvé se viděli před Vánoci ve Stockholmu. Peterovi

rodiče je pozvali na vánoční večeři do restaurace v Opeře.

Rudolph a Siv Hamseovi.

Král pneumatik s chotí.

Pozvali i Peterovu sestru, která pracuje ve výzkumném ústavu

v Lundu.


/ 25 /

Co teď vlastně cítím? přemítá Malin.

Ani nevím.

Nemám tušení. Vím jen to, že chci být s Peterem.

A že se brzy něco stane.


/ 26 /

2.

Alkohol závislému slibuje: zaručím ti klid a  mír a  pár bezbolest

ných hodin.

Se mnou se nebudeš nudit.

A potom tě zničím.

Ale copak není krásné být zničen?

Malin si zaryje nehty hluboko do dlaní a  v  duchu se ptá, jak

takovouhle oslavu zvládne bez pití.

Musím.

Musím myslet na odpornou chuť alkoholu.

Na ten hnusný pocit, když se člověk probudí s kocovinou.

Pokud pokušení odolám, dostane se mi neviditelného králov

ského vyznamenání za dobré chování a výjimečný charakter.

Musím myslet na něco jiného.

Pozorovat opilé hosty, kteří se nekontrolují a chovají se trochu

jako blázni.

Klamu sama sebe.

Vím přece, jak krásná opilost je. Jako když vás obklopí mě

koučká vata.

Ten pocit, ta touha nikdy nekončí, přemítá Malin. Ponesu si je

s sebou až do smrti.

Sedí sama na pohovce. Žádný z opilých hostů zřejmě nemá čas

ani chuť zapříst s ní hovor. Dokonce se nenajde ani jeden muž,

kterého by zajímalo, jaké to je pracovat u policie, což je s po

divem.

Oheň v krbu.


/ 27 /

Jiskřičky dopadající na zem nedokážou propálit silně nalako

vané dubové parkety.

Z obývacího pokoje zazní hudba. Waltz. Kde je Peter? Všichni

už nejspíš tančí, soudě podle toho, jak rychle se vylidnil před chví

lí ještě plný salón. Zbyl tu jen jeden otylý postarší pán ve fraku,

který usnul v křesle.

Malin si vzpomene na Janneho. Moc často si nevolají, vlastně

jen kvůli praktickým věcem týkajícím se Tove, kterých od doby, co

jejich dcera bydlí na internátu, značně ubylo. Vánoce ovšem sla

vili všichni společně. Malin, Peter, Janne, ta jeho nová blonďatá

barbína a Tove.

U Janneho doma.

V domě, který byl dřív i Malininým domovem.

Janne upekl vánoční šunku a udělal domácí ořechové karamel

ky. A Malin kupodivu ani neměla chuť vyškrábat té pitomé bar

bíně oči.

Náhle ucítí čísi blízkost.

Kdo je to?

Vzhlédne. Nad ní stojí Sara Markelbergová — přítelkyně Pete

rovy sestry.

Zatím se jen zběžně pozdravily, když Sara s Theresou dorazily.

Právě včas na odpolední koktejl podávaný na terase v posledních

zbytcích chabého jarního světla.

„Můžu si přisednout?“

Černé koktejlky, hnědé polodlouhé rozpuštěné vlasy a zářivě

červené plné rty. Vypadá jako Ava Gardnerová zamlada.

Co mi chce? pomyslí si Malin. Snad mě nebude balit? To by

bylo opravdu trapné.

Bezděčně si stáhne šaty ke kolenům.

„Samozřejmě.“

„Vedle je hrozný hluk,“ prohlásí Sara a přisedne si k Malin na po

hovku. „Potřebuju trochu klidu. Na tancování jsem nikdy nebyla.“

„Tak to jsme dvě,“ přikývne Malin.

Sara odloží skleničku s koňakem na stolek. Přehodí si nohu

přes nohu a odhalí černé silonky.


/ 28 /

Co mi jen může chtít?

Ale proč by mě měla svádět? Jenom proto, že je to lesba?

V těchhle šatech stejně vypadám směšně.

„Ty nepiješ?“

Malin zavrtí hlavou.

„Že by byl na cestě nový přírůstek do rodiny?“

Malin znovu zavrtí hlavou. Sařina přímočarost ji přiměje

k upřímnosti:

„Jsem vyléčená alkoholička.“ Doznání jí projede tělem jako elek

trický šok a vyvolá pocit vyčerpání a zároveň podivného uspoko

jení.

Sara přikývne. „To musí být těžké.“

„Není to tak hrozné,“ pokrčí rameny Malin. „Zažila jsem horší

věci.“

„To věřím.“

„Ale občas, když je člověk sám střízlivý mezi opilými, připadá

si jako z jiného světa.“

„Ten pocit moc dobře znám,“ odpoví Sara a vypadá nadpozem

sky krásně.

„Někdy mě přepadne strašlivá žízeň,“ přizná Malin.

Sara přikývne, napije se koňaku a zavře oči. Zřejmě si vychut

nává teplo sálající z  krbu, pocit, jaký nejspíš mívali pravěcí lidé

v jeskyni.

Malin náhle připadá, jako by se vzduch v místnosti zhušťoval.

Jako by se blížilo cosi neznámého.

Vzápětí však pocit odezní.

Stejně rychle, jako přišel.

„Já jsem lékařka,“ řekne Sara. „Myslím, že naše práce jsou si

v lecčem podobné.“

„Jak to myslíš?“

„Pomáháme lidem. Konejšíme je, že zlo neexistuje a nad vším

se dá zvítězit. Bez jistoty, kterou lidem dáváme, by se mezi sebou

už dávno pozabíjeli.“

Malin se zasměje.

„Zní to trochu drasticky, ale bohužel máš pravdu.“


/ 29 /

„Zastřelila jsi někdy někoho?“

Za normálních okolností by ta otázka Malin rozčilila, od Sary

však zní přirozeně.

„Jo. Ale jinak to nešlo.“

„Nepronásledovalo tě to potom?“

„Ano, ale nebylo to tak strašné. A co ty? Tebe něco pronásle

duje?“

Sara vypadá, jako by měla něco na jazyku, vzápětí se však za

razí.

„To spíš moje pacienty. Pracuju totiž na psychiatrii. Snažím se

zachovat si od jejich problémů odstup.“

„Není to lehké, že?“

Sara zavrtí hlavou.

„To tedy ne.“

Nevidí mě, pomyslí si Peter.

Stojí ve stínu červeně vymalované chodby, jíž služebnictvo ser

víruje pokrmy, a pozoruje Malin zabranou do hovoru se Sarou

Markelbergovou.

S podnikavou a nebojácnou Sarou. Je až s podivem, jak k ní

jeho asociální sestra přišla. Vděčí Saře za to, že poznala i svět

mimo laboratoř.

Malin.

Seznámili se náhodou poté, co loni na největším linköpinském

náměstí vybuchla bomba.

Malin se se zájmem nakloní blíž k Saře, až se téměř dotýkají

hlavami.

O čem si ty dvě jen můžou povídat? Zdá se, že jde o něco dů

ležitého. V Malininých očích spatří záblesk posedlosti, vůle větší

než ona sama, pudu pohánějícího ji vpřed, jakmile zavětří něco

důležitého, co většinou ani nedokáže sama pojmenovat. Je to ten

nejpozoruhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal, konstatuje

v duchu Peter.

Když už si myslím, že ji alespoň částečně znám, změní se mi

před očima, nabere jiný, nečekaný směr.


/ 30 /

Chceš žít s Malin Forsovou? Tak se připrav na pořádnou jízdu.

Chceš, aby se stala matkou tvého dítěte?

To bys ji nejdřív musel připoutat k zemi.

Peter si usrkne martini. Je studené, jeho chuť je tvrdá a čistá.

V Malininých očích zahlédne osamění a strach. Výraz pocitu,

že se něco nenávratně porouchalo, že ji svět oklamal.

Peter vejde do obývacího pokoje.

Spatří otce tančícího se ženou, jejíž jméno nezná.

Všimne si jeho úsměvu a pohledu věčného svůdníka.

Své ženě je už pětačtyřicet let notoricky nevěrný. Mnohdy s ně

kolika ženami zároveň. Máma o tom musí vědět, ale zavírá před

tím oči. Vyvažuje to jeho peněženka a pohodlí, které jí manželství

přináší. Před všemi nepříjemnými pocity si nasazuje klapky na oči.

Peterův otec je typ muže, který si za každých okolností bere, co

se mu zachce. Plnými doušky. Svět mu leží u nohou. Podmaňuje si

ho úsměvem, bezostyšností a penězi. A za sebou nechává lidské

trosky.

Máma.

Těžko najít člověka, který je tak málo sám sebou. Jen obří mas

ka z konvencí a ideálních představ o tom, jak by co mělo být.

Peter dobře ví, že se na něm jeho rodina podepsala. Ve vzta

zích vždycky uvízl na půli cesty, jeho nerozhodnost pokaždé za

bila rodící se lásku.

S Malin to ale bude jinak.

Naklání se teď k Saře Markelbergové na pohovce, jejíž modrá

látka připomíná moře.

Mám vybráno a na tomhle rozhodnutí nic nezměním.

Jsem tam, kam patřím. S Malin k sobě patříme. Ať už směřu

jeme kamkoliv.

Peter došel k Malin se Sarou, která se zvedla a odešla.

Posadil se vedle Malin. Při dotyku jeho těla náhle zatouží vy

tratit se z oslavy a zmizet s ním do ložnice v prvním patře.

„O čem jste si povídaly?“

„O všem možném.“


/ 31 /

„Jako například?“

„Například o tvojí sestře.“

To Petera evidentně nijak nezajímá.

„A o čem ještě?“

„O tobě,“ usměje se Malin.

„A k čemu jste dospěly?“

„K čemu asi? Že jsi pěkný pitomec.“

Malin ho políbí na tvář, jazykem se dotkne jeho pevné kůže

a ví, že rozhovor se Sarou ještě neskončil. Ještě mezi nimi zů

stala nevyřčená slova. Tuší, že existuje důvod, proč je ona, Malin

Forsová, právě teď na tomto místě. A tuší také, že onen důvod je

větší než ona sama.

Peterovo tělo na jejím, proniká čím dál hloub, dokud v bezútěš

ném pokusu překonat samotu nenarazí na Malininu nejniternější

bariéru.

Početí nehrozí.

Alespoň ne teď.

Ještě stále má zavedený pesar.

Škrábe ho do zad a do ucha mu šeptá: „Dělej, rychleji, pořád

ně tvrdě, nebuď sakra tak něžný.“ Peter z ní vyklouzne, otočí ji na

všechny čtyři proti čelu secesní dubové postele a začne přirážet,

stále rychleji, Malin má chuť křičet, sténat, kouše se však do rtů,

hlavou naráží do čela postele v tom příliš velkém domě mezi vše

mi těmi lidmi s příliš velkým egem a křičí: „Tomuhle říkáš tvrdě?

Dělej, pořádně!“ To cizí zvíře v ní je třeba vyhnat na povrch, ven

z ní a zabít jej, sprovodit ze světa, aby se už nikdy nevrátilo.

Potom.

Ležící vedle sebe.

Odpočívající.

Zpocení.

„Vyděsilas mě,“ řekne Peter.

„Opravdu?“

„Jo.“


/ 32 /

„Sama nevím, co to do mě vjelo.“

„Z čeho máš strach, Malin?“

„Nevím.“

Jeho ruka jí spočívá na zádech, teplá, něžná, vnímavá.

„Jsem tady u tebe,“ pošeptá jí. „Jsme tu spolu. To přece víš, ne?“

Hodiny na stěně ložnice pro hosty ukazují čtvrt na šest.

Ozvala se žízeň.

Malin vyleze z postele, oblékne si župan a sejde po chladných

mramorových schodech do kuchyně.

Oslava se protáhla do tří hodin ráno. Poslední auto odjelo v půl

čtvrté. Probudilo ji to náhlé ticho. Potom znovu usnula. Teď ji však

probrala žízeň.

Vejde do zešeřelé kuchyně. Na pozadí okna na ni vykoukne

černá postava.

„Panebože, ty jsi mě polekala.“

Sara Markelbergová, na sobě stejný župan jako Malin.

„Měla jsem žízeň,“ vysvětlí Malin a  pustí vodu. Sara se zatím

posadí ke stolu.

Malin hltá přímo z kohoutku.

„Člověk by čekal, že tu z potrubí poteče šampaňské,“ ušklíbne

se Sara. „Nemůžu usnout.“

Malin se zasměje a posadí se proti ní. Nasaje vůni alkoholu

a zbytků jídla, která se tu stále drží, přestože služebnictvo kuchyň

důkladně uklidilo.

Sara si Malin chvíli mlčky prohlíží a pak řekne:

„U nás na psychiatrii v Lundu máme jednu dívku. Může jí být

sotva dvacet a je úplně mimo. V jiném světě.“

Proč mi to říkáš? nechápe Malin. Jenom proto, že pracuju

u policie?

Marie Murvallová, bleskne jí vzápětí hlavou.

„Pořád na ni musím myslet. Je na tom opravdu mizerně,“ po

kračuje Sara. „A vůbec se to nelepší. Nikdo neví, jak se jmenuje

ani odkud přišla. Nevíme, jak ji oslovovat.“

Ticho.


/ 33 /

Zvědavost se mění na černou rostoucí kouli.

Malin se nakloní blíž k Saře.

„Jak se k vám dostala? Co se jí stalo?“

Sara se také předkloní.

Zhluboka se nadechne.

„Jednou ráno ji našli na polní cestě kousek za Malmö. Nahou.

Znásilněnou. Nepromluvila ani slovo. Jako by byla mrtvá zaživa.

Je to už pět let. Policie její případ odložila, na nic nepřišli.“

Sařina slova budí v Malin čím dál větší zvědavost. Ta tam je

únava, třebaže spala jen několik hodin.

Rozhodne se nechodit dlouho kolem horké kaše.

„Mohla bych ji navštívit?“ zeptá se bez obalu.

Sara se jí podívá do očí. Její pohled není překvapený ani táza

vý, spíše plný naděje.

„Máme v Linköpingu podobný případ, kterému nemůžu přijít

na kloub,“ vysvětlí Malin. „Takže ať je na tom ta dívka, jak chce,

ráda bych ji navštívila. I když nemluví.“

V duchu proklíná švédské úřady, že nejsou schopny vytvořit

společný policejní registr, v němž by bylo možné jednoduše vyhle

dávat informace. Odložené případy se totiž v registru nezobrazují

a lze se k nim dostat pouze oficiální cestou. Jenže Malinin zájem

o Marii Murvallovou je všechno, jen ne oficiální. Policistku vyšet

řující odložený případ na vlastní pěst ve volném čase pochopitelně

nikdo do archívu nepustí.

Kolik může v téhle zemi existovat žen, jako je Marie?

Kolik podobných případů?

Občas ji taková myšlenka napadla, o žádném takovém případu

však nevěděla.

To ovšem ještě neznamená, že neexistují.

Sara se k ní ještě více nakloní a pošeptá:

„Zítra zajedeme do Lundu. Musíš ji vidět. Bůh ví, co se jí moh

lo stát.“

Malin cítí, jako by v ní něco puklo, a zároveň se spojilo.

Jako by právě vstoupila do neznámého ročního období, kde

platí úplně jiná pravidla.


/ 34 /

3.

Ačkoli toho Malin v noci moc nenaspala, probudila se ráno dříve

než Peter.

Oblékla si džínsy a bílé tričko.

V tomhle domě jsem asi jediná, kdo nemá kocovinu, napad

ne ji. Jako jedinou mě uvnitř nepronásleduje ďábel s kovářským

kladivem.

Pokud má abstinence nějakou výhodu, pak jsou to rána bez

ko coviny, bez žaludku na vodě, třeštění hlavy, bolesti a hanby.

Místo nich sametové ticho.

Prostornou kuchyň zalévá magické světlo zářivě modrého nebe.

Jaro letos skutečně neotálí. Nebo už je snad léto? Co je vlastně za

roční období?

Před necelými třemi týdny ještě sněžilo.

Následovala obleva a krupobití, jaké nikdo nepamatoval.

Kroupy velikosti tenisových míčků rozbíjely karoserie aut. Bylo

s podivem, že nikoho nezabily.

Po krupobití přišla letní vedra. Ze země, do níž nečekaně ude

řil noční mráz, se opatrně začaly prodírat první květiny. Trávě se

chtělo růst, dostala však strach a sytě zelená barva ihned zešedla.

Zřejmě si nechtěla moc vyskakovat.

Kuchyň plná zářivých nerezových přístrojů. Dvě velké lednice,

jaké obvykle bývají v restauracích, na jedné z nich cedulka: Snída­

ně. Poslužte si, čím je libo.

Malin potřebuje kávu.

V designovém překapávači si udělá černé, nejčernější espreso.

Stojí u desetimetrového kuchyňského pultu a srká horkou kávu,


/ 35 /

poslouchá praskot dřevěných stropních trámů. Dům zřejmě zpra

covává staleté vzpomínky. Co asi říká na to, že urozenou šlechtu

vystřídalo něco tak prozaického jako pneumatiky?

Je neděle.

Peter by měl co nevidět vstát, pojedou dnes do Kodaně. Malin

se posadí k dlouhému jídelnímu stolu.

Na stěně modré kytičkované kachlíky.

Nasává zvláštní vůni, podivnou směs spoutanosti a svobody,

bezstarostnosti, pečené zvěřiny a čerstvě natrhané levandule.

„Koukám, že jsi ranní ptáče.“

Malin se otočí.

Sara. Nenalíčená, jen v županu. Ani ona nevypadá, že by měla

kocovinu. Stojí ve dveřích a hledí směrem k Malin, pohled však

směřuje dál, ven z okna, k nebi tak modrému, až se zdá nekonečné.

„Jedeme dnes s Peterem do Kodaně,“ vysvětlí Malin.

Sara se posadí naproti ní.

„Myslela jsem, že pojedeme do Lundu,“ namítne.

Musí jí být jasné, že si nepřeju nic jiného, pomyslí si Malin.

„Dneska to bohužel nestihnu. Peter nám na oběd zarezervoval

stůl v nějaké vyhlášené restauraci.“

„Ale stihneš,“ prohlásí Sara. „Viď, Petere?“

Malin otočí hlavu. Peter stojí ve dveřích, na sobě otrhané džín

sy, a také si prohlíží oblohu.

„To je krásně,“ pronese. „Co chcete stihnout? O čem to mluví

te?“ dodá vzápětí.

Malin otevře ústa, hledá slova, jimiž by ho přesvědčila, že nut

ně potřebuje zajet do psychiatrické léčebny v Lundu navštívit jed

nu oněmělou dívku, k níž se svět obrátil zády.

Sara ji však předběhne:

„Říká ti něco jméno Marie Murvallová? Malin pracuje na jejím

případě. U nás na oddělení máme úplně stejnou ženu. Musí ji

vidět.“

Peter zavrtí hlavou.

Malin se sice snažila krotit, když mu o Marii povídala, nemohl

si však nevšimnout, jak je jejím případem posedlá.


/ 36 /

„Chtěli jsme přece jet do Kodaně,“ rozhodí rukama.

Potom ale dojde k Malin a položí jí zezadu ruce na ramena.

„To je krásně,“ opakuje. „Den jako stvořený pro práci na zahra

dě. Nemůžu ti nic zakazovat, stejně by sis dělala, co chceš. Zavo

lám do té restaurace, že přijedeme až na večeři.“

Malin ho chytí za ruce a pevně je stiskne.

„Domluveno.“

Nemá sílu na předstírané láskyplné otázky, jestli mu to oprav

du nevadí. Ví, co sama chce, a tím se také řídí.

Sara se usměje.

Asfalt a žlutá pole splývají s třpytivě blankytným nebem na obzoru.

Kouř z komína.

Přes skla slunečních brýlí mají okolní řepková pole oranžový

nádech a topoly v aleji vypadají jako černé lahve od vína otočené

hrdlem dolů.

Ve vzduchu je cítit síra.

Žlutý kabriolet značky BmW.

Auto jako stvořené pro lesbickou psychiatričku.

Vítr cuchá Malin vlasy a okolní svět burácí.

Auto ukusuje asfalt metr za metrem, pohlcuje vzdálenost, která

je dělí od záhady, jež na ně čeká.

Před odjezdem ani neviděly Peterovu sestru Theresu.

„Ranní vstávání jí nikdy nešlo,“ poznamenal Peter.

„Určitě má pořádnou kocovinu,“ utrousila Sara. „Vsadím se, že

vstane až po obědě.“

„Viděla jsi policejní zprávu?“ křikne Malin proti svištícímu větru.

„Jo. Sto padesát stran nesmyslů. Pamatuju si na posudek něja

kého gynekologa, který tvrdil, že si ta poranění mohla způsobit

sama. Tomu se mi ovšem nechce věřit. Něco takového by si člověk

sám neudělal, to je hloupost,“ odpoví Sara s očima stále upřený

ma na silnici.

„Chtěla jsem si tu zprávu přečíst. Říkala jsem si, že se třeba

něco zajímavého dozvím, abych ji mohla lépe pochopit, ale bylo

to k ničemu.“


/ 37 /

Její slova dávají tušit typicky vědecký přístup ke světu: Nechápu.

Tečka.

Sara odtrhne pohled ze silnice, otočí se k Malin a věnuje jí

dlouhý, až příliš dlouhý, téměř prosebný pohled. Jako by říkala:

Udělej něco.

Zařiď, abych se o té bezejmenné dívce něco dozvěděla.

Vymaž všechny otazníky.

Řekni mi proč.

O čtvrt hodiny později parkují před vchodem do psychiatrické

léčebny U svatého Larse. Léčebna se nachází v klidné části města,

a přece na dosah centru. Je to obrovská cihlová budova připomí

nající zámek. Zámek pro blázny. Klenutá strmá střecha jako by

chtěla zatlačit šílenství do země.

Malin jde pár kroků za Sarou Markelbergovou. Projdou auto

matickými dveřmi a výtahem páchnoucím zvratky vyjedou do dru

hého patra. Vystoupí na chodbu bez oken pokrytou žlutým lino

leem, která je zavede do další chodby, tentokrát polepené šedivými

tapetami se starodávným vzorem.

Zamčené dveře z pancéřového skla a mříž.

Za okénkem hlídač.

Pokývne jim na pozdrav a stiskne tlačítko. Dveře se s cvak

nutím otevřou. Za nimi další skleněné dveře, kterých si předtím

Malin nevšimla.

Sara zasune do zámku klíč.

„Vaši pacienti nesmějí ven? Copak jsou to nějací zločinci?“ po

diví se Malin.

„Někteří jsou nebezpeční. Sobě i svému okolí. Soud jim nařídil

ochrannou péči.“

„A naše dívka?“

„Té je to nejspíš jedno. Vyzkoušeli jsme všechno. Mluvili jsme

na ni nejrůznějšími cizími jazyky pro případ, že třeba neumí švéd

sky, ale ničím jsme nedokázali prolomit její mlčení. Nehraje to na

nás. Takhle by to nikdo zahrát nedokázal.“

Za mříží chodba po obou stranách lemovaná zavřenými dveřmi.


/ 38 /

Na konci chodby další mříže a okno.

Za ním nebe.

Tmavě modré, téměř černé.

„Půjdu dovnitř sama,“ prohlásila Malin a Sara Markelbergová nic

nenamítala. „Dovedu si představit, co mě asi čeká.“

Bezejmenná dívka obývá pokoj za posledními dveřmi vlevo.

Jsou odemčené. Sařina ruka na Malinině rameni pobízející ji

vpřed, dovnitř. Vezme za kliku a otevře dveře.

Venku za oknem zelenající se strom.

U bílé stěny menší psací stůl, na podlaze zelenofialový tkaný

kobereček a v rohu stejná zastaralá nemocniční postel, jakou má

Marie Murvallová. Na posteli sedí dívka v bílé nemocniční košili,

pohled upřený před sebe.

Jako Marie.

Úplně jako ona.

Čím si zrovna Marie zasloužila takový osud? bleskne Malin

hlavou. Dobrosrdečná sociální pracovnice, o níž se všichni vyjad

řovali jen s uznáním a láskou. Starala se o ty nejslabší, pomáhala

jim, podporovala je, dodávala jim trochu důstojnosti, když jimi

ostatní, ať už vědomě nebo nevědomky, pohrdali.

Je snad vlídnost nebezpečná? Hnalo ji něco do propasti? Tou

žila po nebezpečí? Riskovala? Nebo se jí snad vymstila ta nekom

promisní dobrosrdečnost? Že by se obětovala ve jménu dobra?

Tam v lese nad ní zvítězilo zlo, o tom není pochyb. Uvrhlo ji do

temnoty, do chladné hlubiny, z níž se teď nedokáže nebo nechce

vymanit.

„Krmíme ji,“ vysvětlila před chvílí Sara. „Sama nic nesní, ale na

záchod si dojde. Jako by se pořád snažila žít, ačkoli se to ži votu

už moc nepodobá.“

Malin za sebou zavřela dveře.

V místnosti panuje nezaměnitelné ticho.

Svůdné ticho naznačující, že existuje místo mezi životem

a smrtí, do něhož se člověk v případě potřeby může uchýlit. Tady

neplatí přírodní zákony, jen ticho. Stejné ticho jako u Marie.


/ 39 /

Kolik jí může být let?

Malin přikročí blíž k posteli.

Pětadvacet? Nanejvýš. Výrazné lícní kosti orámované roztře

penými tmavě hnědými vlasy, které by nutně potřebovaly šampón

a kondicionér.

Mladá žena zamrká, hnědé oči jako by byly slepé, uši hluché.

Malin se posadí vedle ní na postel.

Dívka se neodtáhne. Sedí bez hnutí, jako by Malininu přítom

nost ani nezaznamenala. Nohy natažené před sebou. Malin si po

myslí, že by jí bylo milejší, kdyby se dívka schoulila do klubíčka,

odtáhla se, pokusila se utéct, cokoli, jen kdyby nějak zareagovala.

Sedí však strnule bez hnutí.

Nejosamělejší mezi osamělými.

Opuštěná sama sebou.

Jako zvláštní druh člověka, jenž pocítil strach z  jiného světa.

„Jak se jmenujete?“ zeptá se Malin. „Všechny by to zajímalo.

Někdo vás určitě postrádá.“

Páchne jí z úst, uvědomí si Malin. Pach prázdnoty, touhy unik

nout někam hodně daleko.

Sebevražedné sklony nemá. Alespoň to tak nevypadá. Sařina slova.

„Co se vám stalo?“ zeptá se Malin.

„A co se stalo Marii? Víte to?

Znáte ji?“

Slova.

Říkám je vůbec nahlas, nebo jen v duchu? přemítá Malin.

Na tom vlastně nesejde. Stejně mě neslyšíš, viď? Ani nevíš, že

tu jsem.

Co se stalo Marii? Cítím, že to víš. A co tobě?

Nemáš jméno. Ale já ti ho vrátím, i kdyby to měla být poslední

věc, kterou v životě udělám.

Vrátím jména všem ztraceným ženám.

Jen počkejte, pomyslí si Malin. Jsem vám v patách, vy hajzlové.

Mějte se přede mnou na pozoru.


/ 40 /

4.

Než Malin odejde, dají si se Sarou Markelbergovou v nemocniční

kantýně kávu.

Vybledlé žluté tapety zdobí barevné kresby neurčitých lidských

tváří, zřejmě díla zdejších pacientů.

Obě ženy sedí chvíli mlčky. Potřebují vstřebat tu hrůzu.

Malin si uvědomí, že co odjely z Martofty, ještě si ani jednou

nevzpomněla na Petera.

Po pár minutách ticho přece jen přeruší.

„Jak vám to s Theresou klape?“ zeptá se.

Samotnou ji překvapí vlastní zvědavost a ihned své otázky za

lituje. Není to příliš velká troufalost?

„Dobře. Máme se rády. A vy?“

„My taky.“

„Plánujete děti?“

„Peter by chtěl.“

„A ty?“

„Já upřímně řečeno nevím. Ale nikomu to neříkej. Vy byste děti

chtěly?“

„Ne. Ani jedna.“

Sara se napije kávy a Malin se uprostřed toho důvěrného, a pře

ce povrchního rozhovoru začnou drát na mysl otázky mísící se

s vůní intuice a chutí třísloviny.

Chodí Peter na lov? Nikdy se o tom nezmínil. Věnuje se mysli

vosti?

A co jeho otec?


/ 41 /

Každopádně má doma bezpečnostní skříň na zbraně. Určitě v ní

má aspoň deset kousků, z toho dvě překrásné brokovnice s vyře

závanými pažbami s motivem mořských ptáků nesoucích v zobá

ku hady.

Musí to být krásná smrt.

Rej broků v otevřené krajině, maličký kousek kovu usmrcující

život v běhu.

Zeptá se Sary, co si myslí o Peterově otci, a vyslechne si jen

samou chválu. „Je to sice starý generál, ale musím říct, že nemá

žádné předsudky a v jádru je to spravedlivý a hodný chlap.“

Než se obě ženy rozloučí, vyžádá si Malin jméno policisty, kte

rý měl případ znásilněné oněmělé dívky na starosti.

Sören Lind.

Na schodech před nemocnicí se se Sarou na rozloučenou obe

jmou. Dotek těl dvou do včerejška cizích žen.

Nyní jako by je pojil společný úkol.

Zachránit všechny ženy světa.

Malin se vydá pěšky na nádraží.

Lund.

Vypadá to tu podobně jako v Linköpingu.

Stejné domy, stejní lidé. Snad jen trochu namyšlenější.

Cihlové domy ze sedmdesátých let se zakrslými okny, zapácha

jící stánky s hamburgery, naleštěné kavárničky s modrými okeni

cemi a chladicími pulty plnými ciabatt nebo panini s ekologicky

vypěstovanými klíčky.

Malin ví, že by se měla vrátit do Martofty, kde na ni čeká Peter,

nejraději by se však rovnou rozjela do Malmö za Sörenem Lindem.

Třeba je dnes v práci.

Co na tom, že je neděle? Kriminalisté často pracují i  o  víken

dech. A v tak velkém městě, jako je Malmö, určitě mají na policejní

stanici nepřetržitý provoz. Víkendové služby.

Malin vytočí číslo, jež před malou chvílí dostala od Sary.

Peter bude muset počkat.


/ 42 /

Sörena Linda skutečně zastihla v práci.

Po telefonu jí slíbil, že připraví všechny dokumenty, které k do

tyčnému případu najde.

Cesta vlakem z Lundu do Malmö netrvala ani dvacet minut.

Malin si libovala, že se věci daly nečekaně do pohybu. Přesně tak

to má ráda. Teď, když se v případu Marie Murvallové možná obje

vilo něco nového, se přece nemůže zastavit.

Marie.

Jméno jako mantra zaznívá do rytmu klapajících pražců, za

tímco vlak projíždí vesničkami se skromnými domky tvořícími

bariéru proti všemu cizímu.

Marie.

Příslib.

Pro mě, pro ni, pro Tove. Ale i pro všechny ženy a konec konců

i muže.

Vrátnice policejní stanice v  Malmö. S  vrzáním se otevřou dveře

a objeví se starší, až nezdravě hubený muž s opáleným obličejem.

Na sobě má béžové kalhoty a bílou sepranou košili, která je mu

poněkud široká přes ramena. Zřejmě v  posledních letech zhubl,

jako by horlivost a zvídavost vystřídala únava.

Sören Lind se na Malin unaveně usměje a podá jí ruku. Má

pevný, a  přece váhavý stisk. Poté jí pokyne, aby ho následovala

do jeho kanceláře.

„Vidíte sama,“ začne a opře se o opěradlo své rozvrzané kan

celářské židle. Malin si prohlíží fotografie nahého těla oné beze

jmenné ženy, které vytáhla z desek položených na stole.

Kancelář by potřebovala vymalovat.

Páchne to tu zatuchlým kouřem.

Určitě tu potají kouří, ačkoli je to na všech policejních stani

cích ve Švédsku přísně zakázané.

„Vidíte sama,“ opakuje postarší policista.

To tedy ano.

Dívčiny nohy jsou rozdrásané a plné modřin, jako by se větve

stromů proměnily ve škrtící hady a snažily se jí z těla vymáčknout


/ 43 /

všechen život. Tvář má znetvořenou k nepoznání, místo bradavek

hluboké zející rány a do břicha jí někdo vyřezal perfektně tvarova

ný květ podbělu. Intimní partie má pořezané do krve a popálené,

na vnitřní straně stehen podlitiny, na okrajích žloutnoucí. Žlutá

barva přechází v oranžovou a připomíná pekelné plameny.

„Někdo ji znásilnil ostnatým předmětem,“ promluví Sören Lind.

Přesně jako Marii, pomyslí si Malin.

V tu chvíli si uvědomí, že kolegovi dosud nevysvětlila, co ji sem

přivádí a proč v ní případ vzbudil takový zájem. On sám se neptal.

„Našla ji jedna paní ráno cestou do práce. Na silnici asi dvacet

kilometrů východně od Lundu. Na kraji lesa,“ pokračuje Sören

Lind.

„Slyšela jsem, že nějaký gynekolog tvrdil, že si ta poranění moh

la přivodit sama,“ poznamená Malin.

„To je pravda,“ přikývne Sören Lind. „Osobně o tom dost po

chybuju.“

„Taky se mi to nezdá,“ souhlasí Malin.

Sören Lind si upraví košili a  ztěžka se nadechne, jako by ho

cosi tížilo.

„Nebudu se vás ptát, proč se o ten případ tak zajímáte, ale jed

no vám povím.“

Odmlka.

Unavený pohled říkající: kašlu na předpisy, tohle je důležitější.

Další hluboký nádech.

„Za rok půjdu do důchodu, takže už mi může být leccos jedno.“

Malin zasune fotografie zpět do desek, narovná se a pohlédne

staršímu kolegovi do očí.

Vypadá ještě vyčerpaněji než můj nadřízený Sven Sjöman, kon

statuje v duchu. Se Svenem je to čím dál horší. Malin už několikrát

napadlo, jestli za tím kromě stárnutí nemůže být i nějaká nemoc.

V jeho věku by se nebylo čemu divit.

„To je všechno, co mi chcete říct?“ zeptá se.

Sören Lind se usměje.

„Ne. Chci říct, že mi na tomhle případu tenkrát jedna věc ne

hrála. Státní zástupce se ho totiž snažil co nejrychleji odložit.


/ 44 /

Vyjádřil se, že jde zřejmě jen o nějakou zbloudilou šlapku, a na

víc si obstaral posudek toho nezávislého gynekologa, který tvrdil,

že si svá poranění mohla způsobit sama. Jako by mu nestačil po

sudek z nemocnice.“

„Vy jste tomu nevěřil?“

„Ne. Něco takového si člověk nemůže udělat sám. Když ale stát

ní zástupce rozhodl, že se případ odloží, nic jsem s tím nenadělal.

A ta chuděra se sotva mohla odvolat.“

„Co to bylo za státního zástupce?“

„Jmenuje se Fredrik Kantsten. Teď dělá na okresním zastupitel

ství ve Stockholmu.“

„Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Může mu být asi padesát. Ukázkový kariérista, který si nechce

špinit ruce.“

Malin přikývne.

„Ten typ lidí znám. Nejspíš nechtěl mít nic společného se sexuál

ně motivovaným zločinem. I takoví státní zástupci se najdou. A po

kud vyšetřování nikam nespěje, hledí se ho co nejrychleji zbavit,

jen aby si vylepšili skóre.“

„To máte pravdu. Vždyť ve statistikách ministerstva spravedl

nosti je odložený případ totéž co vyřešený,“ přikývne Sören Lind.

„Já vím,“ dodá Malin. „To je neskutečné. Vždyť to státní zástup

ce přímo podporuje ve zbabělosti a pasivitě.“

„Jako by mezi nimi už tak nebylo dost zbabělců.“

Sakra, zakleje v duchu Malin. Ti srabi si navzájem kryjí záda.

Jako třeba ten, který odložil případ Görana Lindberga — bývalého

policejního šéfa obviněného ze znásilnění —, přestože měli jeho

dna, poznávací značku auta i telefon. Nakonec ale přece jen vy

fasoval pár let za mřížemi.

Zatracení kariéristi.

Zbabělci ve službách veřejnosti.

„Pár dní poté, co tu ženu našli, došlo v Malmö k brutální vraždě.

Na sídlišti Rosengården našli v  popelnici zmrzačeného mrtvého

kluka. A s tou holkou doktoři nic nezmohli, nedostali z ní ani slovo.

Možná měl Kantsten přece jen pravdu, když to znásilnění odložil.“


/ 45 /

Malin vstane.

„Takže pořád ještě netušíte, kdo ta žena je?“

„Ne. Dali jsme to dokonce do televize, do pořadu Na stopě, ale

n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist