načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Páté přikázání - Michal Dlouhý

Páté přikázání

Elektronická kniha: Páté přikázání
Autor:

Další kniha věnovaná četnickému sboru se zabývá výhradně nejtěžšími ze zločinů – vraždami. Novodobě jsou popsány zapomenuté případy vražd, které vyšetřovali jak četníci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 115
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4661-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Literatura faktu. Autor nepopisuje pouze otřesné případy brutálních vražd, ale kniha je výpovědí o práci četnictva za první čs. republiky - o organizaci jeho složek, výkonu služby, pátracích metodách atd. Třicet kriminálních případů, které řešila pátrací služba čs. četnictva ve 20. a 30. letech. Autor vybral tentokrát ty nejtěžší hrdelní zločiny.

Popis nakladatele

Další kniha věnovaná četnickému sboru se zabývá výhradně nejtěžšími ze zločinů – vraždami. Novodobě jsou popsány zapomenuté případy vražd, které vyšetřovali jak četníci zařazení na jednotlivých četnických stanicích, tak i specialisté z četnických pátracích stanic. Kniha popisující pátrání po pachatelích vražd, ať se jednalo o muže, ale i o ženy je rovněž psána formou literatury faktu a doplněna obrazovými přílohami.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Michal Dlouhý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MICHAL DLOUHÝ

Páté Přikázání

Praha 2014

Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE


© JUDr. Michal Dlouhý 2014

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2014

ISBN: 978-80-87872-69-7


5

Boží přikázání

Asi každý zná příběh ze Starého zákona, jak Kain zabil svého bratra Abela.

Bůh tuto první vraždu odsoudil a řekl Kainovi: „Cos to učinil? Slyš, prolitá

krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen

ze země, která rozevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra“

(Gn 4,10-11).

Později Bůh dává svému „vyvolenému národu“ na posvátné hořepravidla chování, která se skládala z jednoduchých přikázání a zákazů. Dekalog

neboli Deset přikázání, která se nám zachovala v současném biblickém

textu, pochází asi z doby mezi 7. – 5. stoletím před Kristem.

Deset přikázání, i když jsou jednoduchá a stručná, v sobě skrývají hluboký

smysl a dalekosáhlý význam. Desatero nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje

základní povinnosti, práva a mravní chování, která tkví v přirozenostilidské osoby. Desatero neplatí pouze pro věřící, ale je vyjádřením přirozeného

mravního zákona pro všechny lidi. Správnost přirozeného mravního zákona

může být prokázána a odůvodněna rozumovým poznáním lidí a pramení

ze samotné mravní ,,přirozenosti“ člověka, kterou lze různě formulovat a jež

má trvalou závaznost: ,,Odvracej se od zla a čiň dobro“, ,,jednej důstojně

jako člověk“, ,,jednej přiměřeně své přirozenosti“. Z tohoto velikéhoprincipu je možno odvozovat pokyny, zasahující až do jednotlivostí tím, že jej

aplikujeme na různé oblasti našeho života.

V Dekalogu na pátém místě nalezneme jednoslovný příkaz „nezabiješ“

(Exodus 20,13), který Ježíš Kristus v Novém Zákoně rozvíjí v Matoušově

evangeliu: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům nezabiješ. Kdo by zabil,

propadne soudu. Ale já vám říkám, každý, kdo se na svého bratra hněvá,

propadne soudu“ (Mt 5,21-22). Páté přikázání tedy nemá na mysli pouze

někoho nezákonně usmrtit, ale zahrnuje i všechny formy ohrožení života,

zdraví a důstojnosti každého člověka ve třech stadiích lidského života. Ve

stadiu prenatálním, postnatálním, ale i ve stadiu terminálním.

Pplk. Mgr. Richard Urfus

policejní rada a magistr teologie


6

PáR řáDEk ÚVODEM

Desatero Božích přikázání chápe naše civilizace po tisíce let jako

základní směrnici pro lidské jednání. Některá ustanovení Desateravyjadřují dodnes uznávané mravní normy, některá zaujala své nezastupitelné

místo v trestních kodexech jednotlivých států a jejich dodržování je

zajišťováno pořadem práva.

Páté přikázání zní nezabiješ a má odraz v nejzávažnějších trestných

činech. Ublížení člověku či jeho úmyslné usmrcení je sankcionováno

nejpřísnějšími z ukládaných trestů. I v současné době ještě řada států

připouští jako trest za porušení tohoto pravidla chování legální zabití

člověka.

V období meziválečného Československa, ve kterém se odehrály

případy popisované v této knížce, byl trest smrti trestem, který bylstanoven za nejtěžší zločiny a byl vykonáván neveřejně provazem. Ačkoliv

byl trest smrti v odsuzujícím rozsudku uložen řadě pachatelů vražd, byl

ve většině případů změněn cestou milosti prezidenta republiky. První

československý prezident a známý odpůrce trestu smrti TomášGarrigue Masaryk využil svého práva udělit milost ve více než čtyřech stech

případech. Fakticky byl trest smrti v uvedeném období vykonán vdvaceti šesti případech a více než v polovině případů se jednalo o pachatele,

kteří usmrtili dvě nebo dokonce více osob. Československá republika

v roce 1934 provedla změnu právní úpravy umožňující soudům ukládat

namísto trestními zákony (rakouským a uherským) stanoveného trestu

smrti trest těžkého žaláře (káznice). Trest smrti, jakožto trest absolutní,

to jest nezměnitelný, byl v našem státě zrušen dnem 1. července 1990

zákonem č. 175/1990 Sb., kterým došlo k vypuštění uvedeného trestu

z našeho právního řádu.

Náboženství se tak v popisované době, stejně jako všech oblastí

života, dotýkalo i boje se zločinem.

Při svaté zpovědi se lidé zpovídali ze svých hříchů a prohřešků proti

Desateru. Ve vztahu k pátému přikázání zněly zpovědní otázkynásledovně: Škodil jsem si na zdraví? Hněval jsem se na jiné? Nadával jsem a hádal jsem

se s druhými? Bil jsem jiné? Naváděl jsem jiné ke hříchu? Trápil jsem zvířata?

Před vyšetřujícím soudcem, jakož i před soudem samým, skládali

svědci následující přísahu: „Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu


7

přísahu čistou, že o všem, nač soudem jsem byl tázán (budu tázán), jsem

vypovídal (vypovím) čistou a úplnou pravdu a nic než pravdu; tak mědopomáhej Bůh.“

Pachatelé zločinů vraždy a zabití se při vyšetřování a při hlavním přelíčení nevyhnuli otázce: Jak zní páté přikázání Desatera?

Po oznámení odsouzenému, že na něm bude vykonán trest smrti, poněvadž mu nebyla dána milost, mu byl poskytnut duchovní jehovyznání, pokud si jej nezvolil sám. Duchovní odsouzeného doprovázel až k šibenici.

V knize je popsáno třicet kriminálních případů řešených příslušníky četnického sboru a celá třetina z nich je věnována případům, při nichž zemřel četník při výkonu služby rukou zločinnou.

Autor.


8


9

ČEtník nA zkOUŠkU

(Čechy)

Početní stavy četnictva v samostatném československém státě byly

vzhledem k nebývalému poválečnému nárůstu zločinnosti zcelanedo

statečné. Mladý stát do svých služeb přijímal zájemce o službu včet

nickém sboru, kteří byli mnohdy nuceni samostatně vykonávatbezpeč

nostní službu, aniž by k ní byli dostatečně vyškoleni a vycvičeni.

Dne 13. června 1919 večer měl četník na zkoušku Stanislav Harant

z četnické stanice v Kunraticích u Prahy staničním velitelem předepsánu

ve služební knížce noční obchůzku. Kolem 3. hodiny ranní kráčeljese

nickou silnicí od Krče do Kunratic. Byl ve svých dvaceti sedmi letech

svobodný, a tak přivítal, že má cestu stejným směrem s ženou středních

let. Ta zase uvítala, že má za garde mladého urostlého četníka.

Cestou kolem kunratického lesa zaslechl četník nějaké hlasy, a proto

zpozorněl. Po chvíli se na kraji lesa objevil neznámý muž s batohem na

zádech, který nesl přes ruku sako kávově hnědé barvy a v ruce měl

silnou hůl. Služba je služba a mladý četník se přestal věnovat s ním

jdoucí ženě a rozhodl se neznámého muže, který se mu zdál podezřelý,

zadržet. Vedl ho do Kunratic na četnickou stanici, aby zde prohledal

obsah mužova zavazadla.

Muž vida, že jej eskortující četník je nezkušený, se rozmáchl holí,kte

rou mu četník neodebral, a udeřil ho silnou ranou přes nos a oči, až ho

omráčil. Poté četníka jeho vlastním bodákem pěti ranami do zad usmrtil.

Mrtvolu přikryl neseným sakem a odcizil mu pušku s bodákem.

Mrtvola zavražděného četníka byla objevena dětmi před 6. hodinou

ranní na ovesném poli vedle jesenické silnice s tím, že se jedná omrt

volu neznámého vojína. Záhy byli vyrozuměni kunratičtí četníci, kteří

zjistili, že se jedná o jejich kolegu Stanislava Haranta, a učinili o případu

zavraždění svého kolegy oznámení státnímu zastupitelství. Na místo se

dostavil okresní četnický velitel v Praze Vinohradech kapitán výkonný

Josef Povondra spolu se strážmistry Zdražilem a Rykrem a dále sedo

stavili i četníci ze stanic Krč, Braník a Jesenice, kteří zahájili pátrání po

pachateli činu. Tělo bylo přikryto sakem kávově hnědé barvy.Zavraž

děný měl krvavé odřeniny v obličeji a na jeho zádech bylo pět bodných

ran. Vedle mrtvoly četníka byl nalezen klacek a kámen.


10

Pátrajícím četníkům se podařilo zjistit několik svědků. Žena, která šla

kus cesty s četníkem, uvedla okolnosti zadržení neznámého muže aposkytla jim podrobný popis muže a jeho oděvu. Svědkyně dále uvedla, že

kávově hnědé sako, kterým bylo přikryto tělo zavražděného, původně

nesl neznámý muž. Dále se přihlásil muž, který kolem 4. hodiny ranní

sbíral v kunratickém lese houby s tím, že od místa, kde byla nalezena

mrtvola četníka, zaslechl volání o pomoc, které postupně sláblo, ažzaniklo. Rovněž hajný uvedl, že při obchůzce slyšel výkřiky o pomoc, ale

marně pátral po volajícím.

V dopoledních hodinách se na místo dostavila soudní komise vesložení prozatímní přednosta trestního soudu v Praze Kursch, vyšetřující

soudce Borovička a soudní lékaři MUDr. Prokop a MUDr. Hájek. Na

obličeji zavražděného byly zjištěny krevní stopy a četné odřeniny kůže

přivozené tupým nástrojem - nedaleko nalezenou silnou holí. Soudní

pitvou bylo zjištěno pět bodných ran na zádech, z nichž dvě zasáhly

srdce, a byly tudíž smrtelné.

Následným pátráním soustředěného četnictva bylo zjištěno, že četníkem

na zkoušku zadržený muž byl jedním z pachatelů, kteří se v noci pokusili

vyloupit vilu továrníka Haaseho v Krči, ale jelikož byli vyplašeni, tak utekli.

Krátce na to spáchali krádež vloupáním ve vile státního sekretáře vMinisterstvu pro zásobování lidu Antonína Srby v Nových Dvorech u Krče.

Ve vile bylo patnáctičlennou skupinou pachatelů odcizeno značné množství

mužského a ženského šatstva. Rovněž zde bylo odcizeno kávově hnědé

sako, kterým byla přikryta mrtvola zavražděného četníka. Po činu pachatelé

utekli do lesa k restauraci U labutě, kde se rozdělili o kořist. Jeden z nich

šel ke Kunraticím, kde potkal četníka na zkoušku Haranta, který ho zatkl

a eskortoval na kunratickou četnickou stanici. U Zelených domků byl četník

napaden klackem a poté omráčený zavražděn vlastním bodákem.

Četník na zkoušku Stanislav Harant byl 27 let starý rodák zBřezových Hor v politickém okrese Příbram. Před válkou byl úředníkem

v advokátní kanceláři, za války konal vojenskou službu a po vznikusamostatného československého státu vstoupil do služeb československého

četnictva. Stanislav Harant byl pohřben v rodných Březových Horách.

Na místě jeho zavraždění byl umístěn pamětní kámen.

V souvislosti se smrtí četníka na zkoušku Haranta se opět nastranách Četnického obzoru objevila kritika nevhodného vyzbrojeníčetnicbr />

11

tva puškou s bodákem. Opakovaně bylo voláno po vyzbrojení četnictva

pistolemi či revolvery.

Nejpotřebnějším pozůstalým po četnících zavražděných při výkonu

služby, zejména nezletilým dětem, byly Masarykovým četnickýmpod

půrným fondem poskytovány pravidelné podpory. Masarykův četnický

podpůrný fond, od roku 1929 Masarykův četnický vzdělávací apod

půrný fond, získával prostředky z příspěvků poskytnutých jakpříslušní

ky četnického sboru, fyzickými a právnickými osobami, ale i například

z pravidelného vydávání kalendářů čs. četnictva. O příspěvky z fondu

žádali pozůstalí po zahynulých příslušnících četnictva na zvláštnímfor

muláři a příslušná četnická stanice měla za povinnost ověřit majetkové

poměry pozůstalých z pohledu potřebnosti jejich podpory zprostřed

ků fondu. V únoru 1924 bylo z fondu vyplaceno třinácti nejpotřebnějším

osobám celkem 4.600,- Kč. Na výkazu za měsíc únor 1924 je pod číslem

13 uvedeno i jméno Rudolf Harant z Březových Hor, jedná se o otce


12

zavražděného četníka na zkoušku. V měsíci prosinci téhož roku byly

poskytnuty podpory 29 osobám v souhrnné výši 20.000,- Kč.

Až po několika letech po zavraždění četníka Haranta se podařilo

četnictvu v Hradci Králové při domovní prohlídce nalézt kávově hnědé

kalhoty a vestu ušité z téže látky, jako bylo sako, kterým byla přikryta

mrtvola četníka. V té době již ministr Antonín Srba uvedl, že uvedené

oděvy byly v jeho vile skutečně odcizeny. Následně bylo zjištěno, že

oděvy darovala své přítelkyni z Hradce Králové manželka několikráte

trestaného zloděje a rváče Lukeše z Nuslí.

Takticky vedeným výslechem se podařilo četnictvu zjistit, že jedním

z pachatelů krádeže ve vile Antonína Srby a rovněž pachatelemvraždy četníka na zkoušku Stanislava Haranta byl skutečně Lukeš z Nuslí.

Totožnost pachatele byla potvrzena ženou jdoucí s četníkem v době

jeho zadržení.


13

OLOUPEná LiCHVářkA

(Podkarpatská Rus)

Na četnickou stanici v Tereble v politickém okrese Chust se 18. července

1920 v dopoledních hodinách dostavila Marja Vasilova a oznámila, že senemůže dostat do bytu vdovy Sarah Wolfové, u níž posluhuje. Přestože je již

den, oknem je vidět v bytě rozsvícené světlo, ačkoliv je paní velmi spořivá.

Dveře do domu nejdou otevřít a na klepání rovněž nikdo nereagoval.

Velitel stanice vrchní strážmistr František Valoušek se na místovyravil s podřízeným četníkem na zkoušku Janem Fučíkem. Dům Sarah Wolfové byl na samém okraji obce a o jeho majitelce bylovšeobecně známo, že je samotářka, která si prostřednictvím válečné šmeliny a lichvy přišla na značné jmění. Dveře bytu byly zevnitř zabarikádovány, a proto musely být násilně otevřeny.

Celý byt byl nalezen ve značném nepořádku, zásuvky a skříně byly

pootvírané a věci v nich zpřeházené. V ložnici byla rozestlaná postel

a na zemi se povaloval podhlavník. Na stole v kuchyni byla otevřená

láhev se zbytkem koňaku a na zemi u okna byla nalezena mrtvola

majitelky domu, z jejíchž otevřených úst silně páchl alkohol.Ovdovělá 75 let stará židovka byla podle stop na krku škrcena nejprve

rukama a později i páskem, který ležel vedle mrtvoly. Vzhledem

k situaci na místě činu bylo zřejmé, že se jedná o loupežnou vraždu.

Vrchní strážmistr Valoušek ještě před příchodem soudní komisenalezl na zemi v pokoji černý plechový knoflík od mužských kalhot. Soudní komise konstatovala smrt zadušením. K činu podle ohledacího lékaře došlo zhruba okolo půlnoci.

Posluhovačka Marja vyšetřujícím četníkům uvedla věci, které dlejejího mínění z bytu zmizely. Jednalo se o šperky, peníze, ale i o cenné papíry v celkové hodnotě více než 60.000,- Kč.

Na místě činu bylo zjištěno, že pachatel po zabarikádování vstupních dveří domu odešel z bytu přes verandu. K jeho pronásledování po trase odchodu z místa činu nebyla zjištěna jediná stopa. Ani výslechem přítomných obyvatel obce se četnické hlídce nepodařilo zjistit jedinou informaci vedoucí k pachateli činu.

Po návratu do kasáren vypracoval vrchní strážmistr Valoušek pátrací oběžník a rozeslal jej na okolní četnické stanice.

Druhého dne se pan vrchní od posluhovačky dozvěděl důvěrnou

informaci, že Wolfovou občas navštěvoval Němec Johann Schmelz

z Tiačeva živící se šmelinou a donášel vdově cukr, mouku, kávu, sádlo

a jiné potraviny, o něž byla v kraji nouze. Schmelz tyto věci pašoval

z nedalekého Rumunska a nezřídka Wolfovou navštěvoval i v noci.Přitom Marja nevyloučila ani intimní poměr mezi Schmelzem a o mnoho let starší vdovou.

Vrchní strážmistr nelenil a vydal se do Tiačeva, aby Schmelze vyslechl.

Zjistil však, že Johann Schmelz je již od 17. července na propustku vRumunsku, kam často cestoval. Požádal tedy kolegy z tiačevské četnické

stanice o jeho zadržení a eskortování do Terebly.

Po třech dnech byl Schmelz přiveden do Terebly. Byl ihned odveden

do bytu zavražděné a zde podroben výslechu. Nejprve tvrdil, žekritické noci v bytě Wolfové vůbec nebyl. Četníku na zkoušku Fučíkovi se

však podařilo vypátrat svědka, který uvedený večer potkal Schmelze

s neznámým mužem na silnici vedoucí z Wajnágu do Terebly, kterak

šli do Terebly. Druhým důkazem byl chybějící černý kovový knoflík na

Schmelzových kalhotách. Ve výslechu nastal zvrat. Po dvanáct hodin

trvajícím výslechu začal vypovídat, co se oné noci stalo.

Dne 17. července pozdě večer navštívil spolu s Jánem Verečkou

Wolfovou a donesli jí několik lahví likérů. Vdova se totiž velmi ráda

napila. Po více než hodinovém popíjení připomenul Wolfové svojidřívější žádost o půjčku 20.000,- Kč. Opilá vdova se ohradila, žetakovému, jako je on, půjčovat nebude. To ho natolik rozčílilo, že jí jednu

vrazil, až spadla ze židle na zem a zůstala ležet omráčená. Vtom

Verečka vstal a začal prohledávat jednotlivé skříně v bytě a vybírat

z nich šperky a peníze. Wolfová se však po chvíli probrala a začala volat

o pomoc. Oba se na ní vrhli, aby jí utišili, neboť se báli, aby někdo její

volání neslyšel. Verečka jí držel ruce a Schmelz škrtil rukama. Jelikož

sebou stále házela, utáhl jí kolem krku pásek, který visel na věšáku.

Takto ji nechali ležet na zemi. Chvíli sebou ještě zmítala a pak ztichla.

Nemínili jí zabít, pouze chtěli, aby nekřičela. Následně prohledali celý

byt a sebrali zde peníze, šperky a cenné papíry. Pak zabarikádovali domovní dveře, odešli přes verandu a nad ránem dorazili pěšky do Tiačeva. Schmelz rovněž přiznal, že s Wolfovou měl v minulostiopakovaně intimní poměr.

Johann Schmelz byl zatčen pro zločin úmyslného zabití a byleskortován do Tiačeva, kde byl zadržen i Verečka. Ten nejprve také popíral

svoji účast na smrti Wolfové, ale po konfrontaci se Schmelzem se k činu

doznal. Až na menší peněžní částku byl celý lup v hodnotě téměř

80.000,- Kč četnictvem zajištěn. Oba pachatelé byli dodáni do vazby

krajského soudu v Chustu, který odsoudil Johanna Schmelze k trestu

smrti provazem a Jána Verečku na deset let do těžkého žaláře. Rozsudek

smrti nad Johannem Schmelzem byl vykonán v roce 1921 v Berehovu.

JEDiné VÝCHODiSkO

(Čechy)

Až na jednomužovou četnickou stanici Telecí v politickém okrese

Polička se koncem léta 1923 donesla pověst, že pohřešovaný mlynář

Ladislav Mašek z březinského mlýna, byl zavražděn a je zakopán ve

mlýně.

Čerstvě jmenovaný velitel stanice vrchní strážmistr Alois Lachman

v pátracích záznamech vedených jeho náhle zesnulým předchůdcemnalezl zmínku o pohřešování mlynáře Ladislava Maška. Jmenovaný odešel

z domova 19. srpna 1922, aniž by někomu něco řekl, a vzal si přitom

všechny své úspory. Ve spise byla uvedena poznámka, že případem se

zabýval opatrovnický soud v Poličce.


16




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist