načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pastýřská koruna - Terry Pratchett

Pastýřská koruna

Elektronická kniha: Pastýřská koruna
Autor:

Pastýřská koruna je poslední knihou Terryho Pratchetta. Napsal ji během posledního roku svého života, ještě předtím, než začátkem roku 2015 podlehl neodbytné a atypické formě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The shepherd&rsquo
s crown ... přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7646-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy román je posledním dílem Terryho Pratchetta, napsaným v posledním roce jeho života. Kniha nás opět zavádí na všem známou Zeměplochu, kde po smrti Bábi Zlopočasné přichází éra Toničky Bolavé. Ta teď musí zvládat se svými přáteli Fígly pomáhat na dvou místech zároveň a uvědomuje si, že to dlouho nevydrží. Naštěstí se objevuje mladý Gracián, který se chce stát čarodějkou a částečně Toničce společně se Stařenkou Oggovou pomáhají. A aby toho nebylo málo, Tonička se musí postavit elfům, kteří procházejí magickou bránou a pořádají nájezdy na nejbližší stavení. Bude umět obstát v tomto boji a dokázat tak ostatním čarodějkám, že si Bába Zlopočasná vybrala správnou nástupkyni?

Popis nakladatele

Pastýřská koruna je poslední knihou Terryho Pratchetta. Napsal ji během posledního roku svého života, ještě předtím, než začátkem roku 2015 podlehl neodbytné a atypické formě Alzheimerovy choroby. 
Uzavřou se tu dobrodružství Toničky Bolavé, jejích oddaných Fíglů i spřátelených čarodějek. Objeví se i zcela nový hrdina, který si jistě velmi rychle získá sympatie čtenářů, a nikoliv jen jejich. Dojde k válce s elfy, která je sice krátká, ale o to zuřivější. Podíváme se do Ankh-Morporku, k trpasličí firmě, která se zabývá výrobou košťat, a zažijeme dosti nezvyklou přeměnu povýšené čarodějky paní Našeptávalové. Rozloučíme se s celou řadou starých známých a jde o loučení o to těžší, že o jejich dalších osudech si už můžeme nechat jen zdát. Bylo ještě tolik knih, které chtěl Terry Pratchett napsat. Kdyby zůstal naživu, byla by nepochybně i Pastýřská koruna mnohem obsáhlejší, ale i tak je to dobrá kniha a fanouškové Terryho Pratchetta s ní jistě zažijí řadu příjemných chvil.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TERRYPRATCHETT

PASTÝŘSKÁ

KORUNA

TALPRESS


Copyright © 2015 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 2017 by Jan Kantůrek

Cover © 2015 by Paul Kidby

First published as „The Shepherd’s Crown“

by Random House Children’s Publishers UK,

a division of The Random House Group Limited.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a vjakékoli vformě šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-665-3


Esmeraldě Zlopočasné

– šHastnou cestu


PROLOG

Koruna na Křídě

Zrodila se v temnotách Kruhového moře. Zprvu to

byla měkká, plovoucí věc, kterou sem a tampohupoval příboj. Měla skořápku, ale v tomhle světě, který

se převaloval a točil, žili tvorové, kteří by ji dokázali

vokamžiku rozdrtit. Přesto ale přeží vala. Kdybynebylo jezírka, mohl její nedůležitý život pokračovat do

doby, než by jej ukončily útoky přílivu a různých

nebezpečných plovoucích předmětů.

Bylo to vlahé jezírko vysoko na pláži, doplňované občasnými bouřemi, které vály od Středu, a tam to stvoření žilo, živilo se tvory ještě menšími, než bylo samo, a rostlo, až se stalo králem. Bylo by rostlo ještě dále, kdyby ovšem nebylo horkého léta, kdy se voda vžáru slunce vypařila.

A tak to malé stvoření zemřelo, ale jeho krunýř zůstal a vsobě nesl zárodek něčeho ostrého. Ten byl při další bouřkové záplavě spláchnut zpět na pobřeží, kde zůstal ležet a převaloval se sem a tam meziob>7


lázky a odpadky, které sem nanesly a vyplavily bouře.

Moře se převalovalo celé věky, až vyschlo, aostnatá skořápka dávno mrtvého stvoření zmizela pod vrstvou ulit, mušlí a schránek jiných malých tvorů, kteří nepřežili. Tak tam ležela a uvnitř v ní pomalu narůstala ostrá kůrka. Pak ji jednoho dne našelpastýř, který pásl své stádo ovcí na kopcích, jimž se zatím začalo říkat Křída.

Zvedl zvláštní věc, která upoutala jeho pohled, a obracel ji vprstech. Hrbolatá, ale ne oškli vá, akrásně mu zapadala do dlaně ruky. Příliš pravidelná, než aby to byl kámen, a přece měla kámen ve svém srdci. Povrch šedý jako kámen, ale jako by pod šedí tu a tam probleskovalzlatavýnádech. Na předmětu bylo vpravidelných vzdálenostech pět táhlých hrbolků jako oblé pruhy, které se zvedaly od ploché základnynahoru, k vrcholu obliny. Už něco takového kdysi viděl. Ale zdálo se, že tohle je trochu jiné – ta věc mu skoro sama vklouzla do ruky.

Když ji obrátil vprstech, měl pocit, že se pohnula, že se mu pokouší něco říci. Věděl, že je to hloupost, a pivo ještě neměl, ale ta podivná věcička jako by mu najednou naplnila svět. V duchu si vynadal dohluáků, ale přesto si ji nechal a vzal ji s sebou, aby ji ukázal kamarádům vhospodě.

„Podívejte,“ říkal, „vypadá jako koruna.“

Jedenzjehokamarádůse samozřejmě zasmál aprohlásil: „Koruna? Co bys s korunou dělal? Nejsi žádný král, Danieli Bolavý.“

Ale pastevec si odnesl svůj nález domů a opatrně ho uložil na polici v kuchyni, kde měl všechny věci, které se mu líbily.

8


A tam to zůstalo, až bylo zapomenuto a prohistorii ztraceno.

Ale nebylo ztraceno pro rodinu Bolavých, kteří si to jako památku předávali z generace na generaci...

9


KAPITOLA 1

Kde vanou větry

Byl to jeden z těch dní, které sice tak nějakodložíte do podvědomí, ale zapamatujete si je. Vysoko na

Důlinách, nad farmou jejích rodičů, měla Tonička

Bolavá pocit, že dokáže dohlédnout na konec světa.

Vzduch byl křišHálově čistý a podzimní listí se vostrém větru točilo kolem starých jasanů, které o sebe

chřestily větvemi, aby uvolnily místo jarnímvýhonkům.

Vždycky přemýšlela, proč právě tam rostoustromy. Babička Bolavá jí vyprávěla, že tam nahořebývaly staré stopy, které vznikly v době, kdy údolí tam nahoře bylo močálem. Babička říkala, že proto si prastaří lidé vybudovali své domovy tak vysoko – daleko od močálů a daleko od ostatních lidí, kteří si brousili zuby na jejich dobytek.

Možná že našli pocit bezpečí poblíž kruhu velkých kamenů, který tam objevili. Možná že to právě oni ten kruh vybudovali? Nikdo přesně nevěděl, odkud

11


přišli... ale bez ohledu na to, kdo čemu věřil, všichni

věděli, že kameny jsou něco, co je nejspíš lepší nechat

na pokoji. Jen tak pro jistotu. Konec konců, i když

třeba kamenný kruh neukrývá žádná starátajemství nebo poklad, no, stejně, k čemu by to bylo, když

přijde na ovce? A i když mnoho kamenů padlo, co

když ten člověk, který byl pod ním pohřbený, nestojí

o to, by ho někdo vyhrabával? To, že je někdo mrtvý,

ještě neznamená, že se nemůže pěkně namíchnout,

ó ne!

Jenže Tonička kdysi sama využila jednu skupinu kamenů, aby jejich obloukem prošla do Říše víl – do Férie, která rozhodně nebyla tou pohádkovou zemí, o níž četla vknize O vílách a skřítcích – knihapohádek pro všechna hodná dítka –, a věděla, že tonebezečí je skutečné.

Dnes měla z nějakého důvodu nutkavý pocit, že musí nahoru ke kamenům zajít. Jako každározumná čarodějka měla na nohou pořádné boty, kterédokázaly projít kudykoli v– praktickou, bytelnou obu v. Na druhé straně jí ale nebránily vnímat zem pod nohama, cítit, co jí říká. Začalo to jemným brněním a mravenčením, které jí stoupalo do nohou analéhalo, aby se vydala přes Důliny a navštívila kameny, a to právě ve chvíli, kdy měla ruku až po loket vzadku ovce, kterou se pokoušela vyléčit ze záchvatutěžké koliky. Proč musí ke kamenům, Tonička nevěděla, ale žádná čarodějka by nenechala bez povšimnutí to, co mohlo být Přivoláním. A kameny tam stály jako ochrana. Stráž její země – ochrana před tím, co jimi mohlo projít...

S mírně zasmušilým výrazem se tam ihnedvyda>12


la. Ale kupodivu, tam nahoře, na Křídě, měla pocit,

že je všechno v pořádku. Vždycky to tak bylo.Dokonce i dnes.

Ale bylo to tak opravdu? Tonička totiž ke svému překvapení zjistila, že není sama, koho dnes starý kamenný kruh přivolal. Když se pomalu rozhlížela v křišHálově průzračném vzduchu a naslouchalavětru, zatímco kolem nohou se jí točilo pestrobarevné listí, zachytila záblesk rudých vlasů, zahlédla kousek modře tetované kůže a zaslechla tlumené „Do psí nohy,“ když jeden obzvláště hravý závan větrunaíchl několik žlutočervených listů na rohy helmy vyrobené z králičí lebky.

„Poslala mě tá moja – toH jako naša kelda –, abych zíznul na tuty kameně,“ oznámil jí Rob Kterýten ze svého pozorovacího stanoviště na nedalekémkamenném výběžku. Rozhlížel se po krajině, jako byvyhlížel jezdce, aH už by se objevili kdekoliv, a obzvláště kdyby přišli z kruhu.

„A dyby sa nekterý z tých vopelichanejch štyráků chtěl vrátit a zprubovat to znovu, my zme na nich přichystaní, kapíro?“ dodával sebevědomě. „Sem si jistý, že bysme jich počastovali podle našehonejlepšího fíglího zvykání.“ Pak vztyčil své šlachovitémodré tělo do celé impozantní výšky patnácti centimetrů a zahrozil těžkým mečem neviditelnému nepříteli.

Tonička si pomyslela, a nebylo to poprvé, že to bylo opravdu působivé.

„Ti prastaří jezdci už jsou dávno mrtví,“vyklouzlo jí dřív, než se stačila zarazit, i když jí její Druhé myšlenky říkaly, aby naslouchala pozorně. JestliŽanina – Robova žena – kelda klanu Fíglů, měla pocit,

13


že se někde něco děje... no, pak byl nějaký malér na

cestě.

„Umření? Tož to my sme též,“ odpověděl Rob.*

„Bohužel,“ povzdechla si Tonička. „V těchdávných časech smrtelníci prostě umírali. Nevraceli se, jak to podle všeho děláte vy.“

„Tož robili by to též, dyby měli takové vařéni, jak máme my.“

„A co to je?“ zeptala se Tonička.

„Tož... je to taková jako dyž ovesná kaša, co je v ní všecko, a dyž je to enem trocha možny, tak řáckej žbrWol brandy nebo eště radši Vovčího mazání tvý babičky.“

Tonička se zasmála, ale nejistota v ní přetrvávala. Musím si promluvit se Žaninou, pomyslela si.Potřebuju zjistit, proč ona i moje boty cítí totéž.

Zanedlouho dorazili k velkému, trávouporostlému pahorku, jehožspodníčástbylaobrostlápichlavou spletí hlohů, šípkoví, trnek, a kterou ještězahušHovalo bujné ostružiní. Tam se ukrývalo složitébludiště fíglího domova. Rob s Toničkou se pomaluproplazili úzkou stezičkou vtrní k místu, kde se ukrý val hlavní vchod, a uviděli, že před ním sedí Žanina apojídá obložený chléb.

Skopové, pomyslela si Tonička jen s mírnýmdotčením. Byla si dobře vědoma dohody uzavřené sFíg* Pozn. aut.: Fíglové bez výjimky věřili ,že jsou mrtví ,

protože svět ,v němž žijí ,je obrovský a plný těchnejskvělejších příležitostí ke krádežím ,rvačkám a opíjení se.

Jednoduše řečeno – svět přímo stvořený pro hrdiny.

14


ly vtom smyslu, že si tu a tam mohou vzít starou

bahnici výměnou za tu zábavu, že mohou bojovat

s havrany, kteří by se jinak vrhali na malá jehňata,

která vždycky dělala to, co mladá jehňata umínejlée – ztrácela se a umírala. Ztracená jehňata na Křídě

poslední dobou ale předváděla nový trik. Svištěla

velkou rychlostí po Důlinách, někdydokoncepozpátku, pod každou malou nohou jednoho Fígla, a vracela

se ke svému stádu.

Kelda měla obrovský apetit, jinak by to ani nešlo,

protože vklanu Nac Mac Fíglů byla jen jediná kelda

a měla spoustu synů a tu a tam, výjimečně, se mezi

nimi našla dcera.* Pokaždé, když se Tonička sŽaninou setkala, byla malá kelda o něco širší a kulatější.

Ty boky zastaly nějakou práci, a Žanina rozhodně

pracovala na jejich rozšíření i teW, protože pojídala

něco, co vypadalo jako polovina jehněčí kýty vložená

mezi dva silné krajíce chleba. Ne zas tak těžký úkol

pro Fígla jen patnáct centimetrů vysokého, a jak se

z Žaniny stávala moudrá stará kelda, přestalo slovo

„pas“ popisovat místo, na kterém jí držel kilt, aoznačovalo spíš její rovník.

Mladí Fíglové pásli hlemýždě a zápasili.Vyskakovali při tom jeden na druhého, na okolní kameny

a někdy i z vlastních bot. Tonička, již považovali za

něco jako zvláštní druh keldy, v nich vzbuzovalaposvátnou bázeň, takže se teW přestali prát a nervózně

sledovali, jak se přibližuje.

* Pozn. aut.: Někdy to platilo prakticky doslova ,protože

kelda rodila zhruba sedm dětí najednou. Žanina sama

povila dceru hned mezi potomky při prvním porodu.

15


„Tož nastupte, mládenci, a ukažte našejbosorbabě, jak těžko fachčíte,“ řekla jejich matka s pýchou vhlase a otřela si ze rtů skopo vý tuk.

Ale ne, pomyslela si Tonička. Tak co teW uvidím? Doufám, že to nebude zahrnovat šneky...

Ale Žanina řekla: „TeW si poslechneme vašiabecedu. Tak, ty začneš, Jocku o Chlup Menší než Malej Jock.“

První Fígl v řadě se poškrabal pod svýmsotůrkem a vyšHoural malého brouka. Zdálo se, že jeběžným jevem, že sotůrek Fíglům často působí svědění, pomyslela si Tonička. Už proto, že to, co vněm nosili, bývalo často ještě živé. Jock o Chlup Menší než Malej Jock těžce polknul. „A jako ,A máš to!‘“ vykřikl pak. „To jim budem řékat, až jim useknem lebezně!“ dodal s pyšnou chloubou.

„B jak bot!“ vykřikl další Fígl a rozmazal si po přední části kiltu něco, co vypadalo jako šnečí sliz. „Co jim s ním nakopeme vřiH!“

„A totok... C je jak cepisko... a kristusmária, estli do mňa eště jednú drcneš tým oným, tož Ha budu muset zapleščit jak žabu, bryndáku blbý!“ vykřikl třetí, otočil se a vrhl se na jednoho ze svých bratrů.

Zatímco se rvačka přenesla do pichlavého houští, dopadl na zem nažloutlý, půlměsíčitý předmět, který Rob rychle sebral a pokusil se ho ukrýt za zády.

Toničce se zúžily oči. Ta věc se podezřelepodobala... no ano, nehtu ustřiženému z lidské nohy!

„Nó... tož totok,“ začal opatrně Rob arozpačitě zašoupal nohama, „ty pokaždý ustřihuješ těm starým mužským, co je chodíš každý deňvizitýrovat, kousky. Ty potem lécú z voken, a jak dyby tam

16


čekaly, až je kdosi zebere. A sou tvrdý jak nehty,

kapíro?“

„Jistě, protože to jsou nehty –“ začala Tonička, ale pak se zarazila. Konec konců, někoho, jako je například starý pan Štípalec, by jistě potěšilo, kdyby se dozvěděl,žekouskyjehotěla jsou pořád ještěschopné účastnit se pranice, přestože on sám už poslední dobou nedokáže vstát ze svého křesla bez pomoci.

Kelda jiteWodtáhlakousekstranou:„Tož, cérečko, tvoje meno je v zemi. Mluví k tobě, Thóin-ie-keinn, řečnuješ s ňou?“

„Ano,“ přikývla Tonička. „Ale jen občas. Alenaslouchám, Žanino.“

„Né každý deň?“

„Každý den ne. Mám tolik práce, vážně, moc.“

„To já pochopuju,“ řekla kelda. „Ty víš, že já na tobě mám položený voko. Vostražuju tě ve svý hlavě, ale taky tě vidím vobcházet vokolo, sem a tam. Anesmíš zapomínat, že už seš dlouho umřítá.“

Tonička, unavená do morku kostí, si povzdechla. Chození po domech – to vlastně soucitná čarodějka dělala především. Ona i ostatní čarodějky tímvyplňovaly prázdná místa ve světě, dělaly věci, které bylo třeba udělat. Nanosily pár polen staré ženské, která sotva chodila, nebo uvařily hrnec polévky k večeři, udělaly a doručily bylinkovou mast na bolavou nohu či jinou únavnou bolest, přinesly košík„přebytečných vajec“ nebo nějaké mírně obnošené dětskéšatičky do domu, kde bylo peněz poskrovnu. Anaslouchaly, ó ano, neustále naslouchaly lidem, kteří jim vyprávěli o svých starostech a potížích. A nehty... ty nehty byly někdy tvrdé jako kámen a někdy se

17


takovému starci bez přátel nebo příbuzných vbotách zkroutily až pod prsty.

Jenže odměnou za tu spoustu práce se zdálo být ještě víc práce. Když kopete větší jámu, dají vám prostě větší rýč...

„Dnes jsem zemi naslouchala, Žanino,“ řeklapomalu. „Řekla mi, abych šla ke kruhu...?“ Ve vzduchu zůstala viset otázka.

Kelda si povzdechla. „Já neviděla nic jasnýho, ale je tady... cosi, co nejni vrichtyku, Thóinettke,“řekla. „Závoj mezi našima světama je slabučký a može snadno prasknút, to kapíruješ. Kameně stojá, takže brána néni otevřená, králka elfů nejni nijak silná, od tej doby, cos ju poslala curyk do Vílí říše. Nebude včíl nijak vkalupu zasejc sa sem dostat, dyž ví, žes tady, nále... Pořád sa bójím. Cítím to aj včíl jak mhu, co sa táhne naším směrem.“

Tonička si zkousla ret. Když měla starosti kelda, měla by je mít ona, Tonička, také.

„Nictyse nestrachuj,“řekla Žanina měkce aupřela na Toničku pozorný pohled. „Až ti bude třebá Fíglůch, budem tam. A do téj doby budem vartovaH.“ Vstrčila si do úst poslední kus svého obloženéhochleba a vrhla na Toničku úplně jiný pohled a změnila předmět hovoru. „A tož ty máš galána – myšluju, že sa menuje Přestůň, je tak? Vídáš ho často?“ Jejípohled byl najednou ostrý jako sekera.

„No,“ odpověděla opatrně Tonička, „on tvrděpracuje stejně jako já. On vnemocnici a já na Křídě.“ Ke své vlastní hrůze najednou ucítila, že se začínáčervenat tím hrozným zrudnutím, které vám začneněkde u šlapek na nohou a stoupá vám až nahoru do

18


tváří, kde se soustředí, takže vypadáte jako rajské

jablíčko. Ona se nesmí červenat! Ne jako nějakázamilovaná venkovská holka. Je přece čarodějka!„Píšeme si,“ dodala dost nejistým hlasem.

„A to vám dostačí? Psaní?“

Tonička polkla. Kdysi si myslela – všichni simysleli –, že mezi ní a Přestůněm by mohlo zavládnout Porozumění. Byl to vzdělaný mládenec, který vedl školu ve stodole na farmě Bolavých, dokud sinenašetřil dost na to, aby mohl jít do velkého městastudovat na doktora. TeW si pořád všichni mysleli, že mezi nimi vládne Porozumění, a to včetně Toničky a Přestůně. Až na to, že... musela dělat všechno, co všichni očekávali, že udělá? „No, on je moc hodný a zná spoustu veselých historek a umí to skvěle se slovy,“ pokoušela se dost chabě vysvětlit. „Jenže... oba milujeme svou práci, vlastně bys mohla říct, že jsme naše práce. Přestůň pracuje vNemocnici lady Sibyly opravdu tvrdě. A já si nemůžu pomoct, pořád musím myslet na babičku Bolavou, na to, jak měla ráda svůj život nahoře na Důlinách, jen ona, ovce a její dva psi, Hrom a Blesk, a...“ Hlas se jí vytratil a Žanina jí položila na paži svou malou ručku,hnědou jako lískový oříšek.

„A ty si, cérečko, myšluješ, že tak je dobře žit?“

„No,mámsvojiprácimocrádaapomáhátolidem.“

„Tož ba, ale kdo pomože tobě? Šak tá tvoja metla léce kdoví kam všude a mám strach, že by ti jednú mohla chytit plameněm. Dyž je Přestůň kdoví kde, je tady baroun a jeho nová žena. Ti sa též starajú o ludí. DosH na to, aby to pomohlo.“

„To je pravda,“ přikývla Tonička a otřásla se při

19


pomyšlení, že kdysi si všichni mysleli, že došlo kPorozumění mezi ní a Rolandem, nyní baronem. Proč

byli všichni tak dychtiví najít jí manžela? Bylo by

snad tak těžké najít nějakého manžela, kdybynějakého chtěla? „Roland je slušný člověk, i když ne tak

dobrý, jaký se stal vposledních letech z jeho otce.

A Kalendárie...“

Kalendárie, pomyslela si. Jak ona, tak Kalendárie věděly, že se Kalendárie vyzná v magii, ale právě teW prostě a jednoduše hrála roli mladé baronky. A byla vtom dobrá – tak dobrá, že Tonička někdypřemýšlela, jestli nakonecbytí baronkou nezvítězí nadbytím čarodějkou. No, rozhodně by to způsobilo mnohem méně škody.

„Šaks už narobila věcí, na keré by si většinu ludí nenapadlo ani pomysleH,“ pokračovala Žanina.

„No,“odpovědělaTonička,„když práce je takhrozně moc a lidí, kteří by ji udělali, tak málo.“

Úsměv, který na ni malá kelda vrhla, byl poněkud zvláštní. Fíglí ženuška prohlásila: „A šak nechalas jich to poprubovat? Nesmíš sa bát řéct si o pomoc. Pýcha je dobrá věc, cérečko moja, ale po nejakém čase Ha zabije.“

Tonička se zasmála. „Žanino,tymášvždyckypravdu. Ale já jsem čarodějka a čarodějky mají pýchu vkostech.“ To při vedlo její myšlenky k BábiZlopočasné – k čarodějce, kterou všechny ostatníčarodějky považovaly za nejmoudřejší a služebně nejstarší z celého svého sboru. Když Bábi Zlopočasná něco říkala, nikdy toneříkala pyšně – ale to ani nemusela. Prostě to tam bylo, vrostlé do její bytostné podstaty. Abychom to vyjádřili přesně, tak toho, co čarodějka

20


potřebovala v kostech, měla Bábi Zlopočasná tolik,

že to mohla přehazovat lopatou. Tonička doufala, že

jednohodnebymohlabýttak silnou čarodějkou sama.

„Tož to je dobré, né, že né,“ přikývla kelda. „Tys naša malá velká bosorbaba z kopcúch a mytřebujeme, aby naša bosorbaba měla svoju pýchu. AkoráH že bysme byli rádi, dybys měla aj svoje vlastní žití.“ Upřela na Toničku vážný pohled. „Tož běž a hleW, kam Ha větr zavane.“

Vítr dole v Hrabství byl vzteklý, vál všude, jako kdyby se zlobil, vyl v krbových komínech sídla lorda Obrtlíka, mohutné budovy, která stála obklopena mnoha akry parků, kudy vedla dlouhá cesta. Nanávštěvu se tamnemohl vydatnikdo, kdo neměl alespoň dobrého koně.

To samozřejmě platilo pro většinu obyčejných lidí žijících v okolí. Byli to většinou farmáři, obvykle tak zaměstnaní, že by je něco takového ani nenapadlo. Koně, které vlastnili, byli všeobecně velcí, měli nanohou chlupaté rousy a obvykle jste je mohli vidětzapřažené do hospodářských povozů. Ti hubení, napůlšílení koně, kteří cválali po cestě nebo táhli kočáry k sídlu Obrtlíků, přepravovali úplně jiný druh mužů, takové, kteří měli zem a peníze, ale velmi často malou bradičku. A jejichž žena se často podobala jejich koni.

Otec lorda Obrtlíka zdědil peníze a titul po svém otci,skvělémstavitelskému mistrovi. Bohužel se z něj stal pijan a většinu peněz jednoduše rozházel.* Mladý

* Pozn. aut.:Otec lorda Obrtlíka si nemyslel ,že je toplýtvání ,naopak ,propíjení rodinného jmění považoval za

21


Harold Obrtlík se ale točil jako na obrtlíku aobchodoval, a ano, točil se a podváděl, dokud neobnovil

rodinný majetek a k rodinnému sídlu nepřistavěl dvě

křídla, která pak naplnil drahými a výjimečněošklivými předměty.

Měl tři syny, což ho nesmírně potěšilo, protože

jeho žena vyprodukovala něco navíc nad obvyklé„dědic a náhradník“. Lord Obrtlík byl vždycky rád, když

měl ve všem trochu navrch, i když ta „trocha“ měla

jen podobu syna, o kterého se příliš nezajímal.

Jindřich, nejstarší, školu moc nenavštěvoval,protože se teW staral o panství, pomáhal svému otci a učil

se, s kým stojí za to mluvit a s kým ne.

Druhý syn Hugo se otci svěřil, že by rád vstoupil

do církve. Otec mu odpověděl: „Jen když to bude

círke vomniánská, jinak ne. Nedo volím, aby můj syn

šaškoval v nějaké náboženské sektě!“* Om bylvhodně nemluvný, a tak umožňoval svým kněžímvyklávýjimečně zábavné. Tedy myslel si to až do chvíle ,než

toho vypil tolik ,že ho to položilo ,a setkal se sgentlemanem ,který měl sice na kostech zanedbatelnémnožství svalové hmoty ,ale zato byl vybaven kosou. K jejich

setkání došlo o pěkných pár let dříve ,než by se stalo ,

kdyby byl abstinent.

* Pozn. aut.:Kromě toho věděl ,že požadavky bohů mohou

být někdy dosti otravné. Měl známého ,který se rozhodl

následovat krokodýlího boha Offlera a pak zjistil ,že se

musí starat o voliéru malých ptáčků

připravenýchvyhovět dentálním libůstkám jeho boha.

† Pozn. překl.: Jedná se o ptáčka řádu trochylus ,který

je známý tím ,že žije v symbióze s krokodýly. Zobáčkem

jim ze zubů vyzobává zbytky masa nebo přisáté pijavice,

22


dat jeho přání tak, jak se jim zlíbilo. Bylo zvláštní,

že Om svá přání málokdy vyjadřoval slovy„Nakrmte chudé“ nebo „Pomáhejte starým lidem“, ale spíš

„Potřebujete úžasné nové sídlo“ nebo „Proč sinedáte k večeři sedm chodů?“ Takže lord Obrtlík nakonec

došel k názoru, že duchovní v rodině by mohl být

vlastně velmi užitečný.

Jeho třetí syn se jmenoval Gracián. Nikdonevěděl, co si o něm myslet a k čemu je vlastně dobrý. Dokonce ani Gracián sám.

Vychovatel-učitel, kterého lord Obrtlík pro své syny najal, se jmenoval Vrtil. Graciánovi starší bratři mu říkali „Vrtichvost,“ a někdy mu tak říkali přímo do očí. Vychovatel dorazil do sídla s velkou bednou plnou knih, protože si až bolestně uvědomoval, že vpodobných velkých domech se zřídkakdy nějakákniha najde, pokud to ovšem nejsou knihy o prastarých bitvách a taženích, v nichž se předkové rodinyokázale a obvykle dost hloupě předvedli jako hrdinové. Pan Vrtil a jeho úžasné knihy učily Graciána ovelkých filosofech, jako byli Li-Tin O’Wevidle, Kivijus, Xeno a Okolik, a proslulých vynálezcích jakoZlatooký stříbroruký Daktylos nebo Leonardo da Quirm, a Gracián začínal zjišHovat, k čemu by mohl dobrý být.

Když se neučili a nečetli, chodíval pan Vrtil sGraciánem vykopávat předměty – staré kosti a starámísta – po Hrabství a vychovatel mladíkovi vyprávěl o vesmíru, na který Gracián předtím ani nepomyslel.

a funguje tak jako zubní kartáček. Jestli je krokodýli

požírají? Vy byste zhltli vlastní kartáček na zuby?

23


Čím víc se toho učil, tím více dychtil po vědění atoužil dozvědět se všechno o Velké A’Tuin a o světě za

hranicemi Hrabství.

„Promiňte, pane,“ obrátil se jednoho dne kesvému učiteli. „Jak jste se stal učitelem?“

Pan Vrtil se zasmál a odpověděl: „Někdo tovšechno naučil mě, tak to prostě chodí. A dal mi knihu

a pak už jsem přečetl každou knihu, kterou jsem

dostal do ruky. Stejně jako vy, mladý pane. Vidím, že

čtete pořád, ne jen v hodinách vyučování.“

Gracíán věděl, že otec nad učitelem ohrnuje nos,

ale pak zasáhla matka a řekla, že Gracián má vdlani

hvězdu.*

Jeho otec se ušklíbl. „Jediné, co má, jsou ruce od

hlíny, v hlavě pár starých mrtvých chlapů, a koho

zajímá, kde je nějaký Čtyřix? Tam nikdy nikdonejede!“**

Matka vypadala unaveně, ale přesto se postavila

na synovu stranu a řekla: „Umí skvěle číst, a pan

Vrtil ho dokonce naučil tři jazyky. Umí, předsta vsi,

i trochu offlersky!“

* Pozn. překl.: Chiromantie ,aneb čtení z ruky ,je složitá ,

i když zábavná (ti ,kdo na ni věří ,mi odpustí) pavěda.

Nebudu to komplikovat ,ale hvězda v dlani je něco ,co

značí štěstí a dokonalost v osobním životě ,ale je třeba

přistupovat k ní s výjimečnou ostražitostí ,protože stačí

nevhodná kombinace ostatních znaků a čar ,a mohla

by být fatální. Takže záruku vám na ni nikdo nedá.

** Pozn. aut.:To je samozřejmě pravda ,ale mnoho lidí do

Ankh-Morporku ze Čtyřixu přijelo ,jak to často bývá

s Místy-o-kterých-nikdo-nikdy-neslyšel. Oni se pakprostě už jen nevracejí zpět.

24


Otec se znovu ušklíbl. „To je tak dobré, kdyby chtěl být zubařem! Pch, proč plýtvat časem, aby se někdo učil jazyky? Konec konců, dnes každý mluví ankh-morporštinou.“

Ale Graciánova matka pak Graciánovi řekla: „Jen čti, chlapče. Čtení je cesta, která vede vzhůru.Vědomosti jsou klíčem ke všemu.“

Nedlouho potéposlallordObrtlík učitele pryč.Vyjádřil se asi takhle: „Těch nesmyslů už bylo dost. Kluk toho podle mě moc neumí. Není jako jeho bratři.“

Chodby sídla nesly hlasy daleko. Gracián tozaslechl a pomyslel si: No, aH se rozhodnu být čímkoliv, rozhodně nechci být jako můj otec!

Potom, co učitel odešel, bloudil Gracián sem a tam po Hrabství a učil se nové věci a trávil hodně času s McTavcem, stájníkem, který byl starý snad jako samy okolní kopce, ale pořád ještě se mu říkalo„mladej od koní.“ Znal hlasy všech ptáků a dokázal je i napodobit.

A McTavec byl u toho, když Gracián našelMefistofela. Jedna z koz vrhla kůzlata, a zatímco dvě byla zdravá, to třetí se schovalo v seně, malé nedochůdče, které matka odvrhla.

„Rozhodl jsem se, že se to kůzle pokusímzachránit,“ prohlásil Gracián. A strávil celou noc prací na tom, aby udržel maléhochudáčka naživu. Podojil jeho matku a dával malému kůzleti lízat mléko z vlastního prstu,ažvedlenějnakonecmírumilovně usnulo vrozhozeném balíku sena, který je oba udržoval v teple.

Je tak maličký, pomyslel si Gracián, když sepodíval kůzleti do porcelánově modrých očí. Musím mu dát šanci.

25


A kůzle zareagovalo, nevzdalo to a nakonec z něj vyrostl silný mladý kozel s Wábelským kopancem. Chodil za Graciánem všude, a jakmile spatřilněkoho, kdo se mu nelíbil, sklonil hlavu, připravenzaútočit na každého, o kom si myslel, že by mohl ohrožovat jeho mladého pána. Protože to ovšem častoznamenalo prakticky každého, kdo byl na dohled, mnoho návštěvníků a sloužících se naučilo, když uviděliskloněné kozí rohy, klidit se rychle z cesty.

„Proč jsi vlastně nazval toho pekelného kozlaMefistofeles?“ zeptal se jednoho dne McTavec.

„Četl jsem to vjedné knize*. Myslím, že je to skvělé jméno pro kozla,“ odpověděl Gracián.

Gracián dorůstal a po několika letech se změnil z malého chlapce vmladíka, pak ve staršíhomladíka, který svému otci velmi prozíravě chodil na oči co nejméně.

Jednou McTavec osedlal koně a spolu sGraciánem se rozjeli přes louky a pole k hranicím pozemků lorda Obrtlíka a tiše zmizeli vlese, kde už žily jen lišky. Jako mnohokrát předtím, i teW se bavilipozorováním lišek, které si hrály se svými mláWaty.

„Jehezkýtovidět,“zašeptalMcTavec.„Liščí máma se nažere a nakrmí svý mláWata. Jenže na můj vkus jim až moc chutnají naše kuřata. Lišky zabíjejí tvory, na kterých nám záleží, takže my na oplátku zabíjíme je. Tak už to na světě chodí.“

„Ale nemělo by,“ odpověděl mu Gracián sesmut* Pozn. aut.:To dokazuje ,že v knihách toho najdetehodně ,i kdyby to mělo být jen dobré jméno pro <ábelského

malého kozlíka.

26


kem vhlase, protože jeho srdce bylo na straně lišek.

„Jenže drůbež potřebujeme a musíme ji chránit. Proto lovíme lišky,“ pokračoval McTavec. „Dnes jsem tě sem, Graciáne, přivedl, protože se blíží čas, kdy tě otec požádá, aby ses s ostatními zúčastnil honu. Abudete lovit třeba právě tyhle tvoje lišky.“

„Chápu,“přikývlGracián.Samozřejmě věděl ohonech i o tom, o co vnich jde, protože ho nutili odmalička, rok co rok, sledovat, jak lovci vyjíždějí z bran sídla. „Musíme chránit naši drůbež a svět dokáže být krutý a nemilosrdný. Ale dělat si z toho zábavu,to není správné. To je hrozné! Je to obyčejná poprava! Copak musíme zabíjet všechno? Musíme zabíjetmatku, která živí svoje mláWata? Bereme si tolik anevracíme nic.“ Vstal a vracel se ke svému koni. „Nechci lovit, McTavče. Věř mi, nemám rád nenávist –nedokážu nenávidět dokonce ani svého otce –, ale hon, ten nenávidím a rád bych ho zahnal do těchnejošklivějších míst.“

Zdálo se, že to dělá McTavcovi starosti. „Já simyslím, že bys měl být velice opatrný, mladý Graciáne. Znáš svého otce. Jen nic neměnit. Je to takové staré stojaté bláto.“

„Můj otec není staré stojaté bláto. Jen bláto!“ řekl Gracián zatrpkle.

„No dobře, co kdyby ses s ním pokusilpromluvit – nebo se svou matkou – možná by pochopili, že ještě nejsi připravený vyrazit s nimi na hon?“

„To je zbytečné,“ zavrtěl Gracián hlavou. „Jak se jednou rozhodl, je zbytečné ho přemlouvat. Občas slýchávám, jak matka pláče – nechce, aby někdověděl, že pláče, ale já vím, že ano.“

27


Ve chvíli, kdy zvedl hlavu, aby si prohlédlplachtícího jestřába, pomyslel si: Tam je svoboda. To, co chci, je svoboda.

„Chtěl bych létat, McTavče,“ řekl a dodal, „jako ptáci. Jako Vrtulos.“*

A téměř vzápětí uviděl nad hlavou čarodějku na koštěti, která letěla za jestřábem. Ukázal rukounahoru a prohlásil: „Chci něco takového. Chci se stát čarodějkou.“ Jenže starý muž zavrtěl hlavou. „Nic pro tebe, hochu. Každý ví, že mužští nemůžou být čarodějkami.“

„A proč ne?“ zeptal se Gracián.

Starý muž pokrčil rameny a zabručel: „To nikdo neví.“

Nato Gracián prohlásil: „Tak já to vědět chci!“

V den Graciánova prvního honu vyjel s ostatními. Tvář měl bílou, ale odhodlanou a myslel si: Tohle je ten den, kdy se budu muset postavit sám za sebe.

Zanedlouho se místní šlechta hnala venkovskou krajinou a někteří z nich to hnali až do extrémů, když vymetali všechny dostupné rokle, žleby aúvozy, projížděli houštím a překonávali branky v živých plotech, občas dokonce i bez svých koní, zatímcoGra* Pozn. aut.: Starou báji o Pilotovi a jeho synu Vrtulovi,

který chtěl létat jako ptáci ,zná každý trochu vzdělaný

chlapec. Vyrobili si křídla tak ,že sešili peříčka a chmýří

z bodláku. Ten mládenec dokázal skutečně kousekuletět ,ale jeho starší a zavalitější otec havaroval. Poučení ,

které z toho příběhu plyne ,je ,že než něco uděláš ,měl bys

pořádně pochopit ,co to vlastně chceš udělat.

28


cián si pečlivě udržoval místo na konci kavalkády až

do chvíle, kdy se mohl nepozorovaně vytratit. Projel

kruhem les a mířil opačným směrem než hordalovců. Srdce ho bolelo, zvláště ve chvíli, když serozdychtěné poštěkávání psů změnilo ve šHastné kňučení, jak

smečka strhla kořist.

Pak nastal čas vrátit se domů. Tam už bylavětšina lovců v tom šHastném stádiu honu, kde „zítra“ je pořád ještě slovo, které něco znamená, a vy máte v ruce korbel piva štědře prošpikovaný něčím, co se podezřele podobá Speciálnímu ovčímu mazáníbabičky Bolavé. Cena pro navrátivší se hrdiny! Přežili hon! Hurrá! Přihýbali si a nasávali a pití jim stékalo po neexistujících bradách.

Jenže... lord Obrtlík se podíval na Graciánova koně – jediné zvíře, které nebylo pod jednou pěnou, s nohama, které neproběhly blátem – a jeho zuřivost byla nezměrná.

Graciánovi bratři ho drželi, zatímco matka vrhala na otce prosebné a marné pohledy. Odvrátila tvář, když lord Obrtlík rozmazával Graciánovi po obličeji liščí krev.

Hně vJeho lordst va byl téměř hmatatelný. „Kde jsi byl? Měl jsi být s námi, když jsme zabili lišku!“ řval. „Budeš to dělat, mladíku – a bude se ti to líbit. Musel jsem to dělat já, když jsem byl mladý, a stejně tak přede mnou i můj otec. A ty to budeš dělat také. To je tradice. Rozumíš? Každý mužský člen našírodiny prožil ve tvém věku křest krví. Kdo si myslíš, že jsi, abys říkal, že je to špatné? Stydím se za tebe!“

Pak přišlo zasvištění a Graciánovi na záda dopadl jezdecký bičík.

29


Gracián, kterému ještě z tváře odkapávala liščí krev, se podíval na svou matku. „Ta liška byla tak krásná! Proč ji takhle zabíjet? Jen pro legraci?“

„Prosím tě, nerozčiluj svého otce,“ štkala jeho matka.

„Vídal jsem je vlesích, a vy jste je teW prostěulovili. Sníte je? Ne. My – jak odporné – pronásledujeme a zabíjíme to, co nemůžeme sníst, jen kvůli krvi. Pro zábavu.“

Švih.

Boleloto.JenžeGraciánbyl najednou plný... čeho? Najednou měl úžasný pocit, že se věci dají udělat správně, a řekl si – a já to udělám. Vím, že to dokážu. Narovnal se do plné výšky a vytrhl se ze sevření svých bratrů.

„Musím ti poděkovat, otče,“ prohlásil snečekanou rázností. „Dnes jsem se naučil něco důležitého. Ale nedovolím, abys mě ještě uhodil – už nikdy – a taky už mě nikdy neuvidíš, pokud se nedokážeš změnit. Rozuměl jsi mi?“ Jeho tón teW byl velmi formální, přesně jak situace vyžadovala.

Jindřich a Hugo se na Graciána zadívali s jistým úžasem a čekali na otců v výbuch, zatímco zbytek lovců, kteří poskytli lordu Obrtlíkovi prostor, aby si vyřídil svou záležitost se synem, přestal předstírat, že je nepozorují. Svět lovců se pořádně rozkýval, zavládlo mrazivé ovzduší, které jako byzadržovalo dech.

V jiskřícím tichu odvedl Gracián koně do stáje, sňal mu sedlo a udidlo a právě ho vytíral, když k němu došel McTavec: „Skvělá práce, mladý Graciáne.“ Pak, až překvapivě přímočaře, stájník tiše dodal:„Posta>30


vil ses mu, to je dobře. TeW ale nesmíš tomu mizerovi

dovolit, aby tě rozmačkal.“

„Jestli budeš mluvit takhle, McTavče, mohl by tě můj otec taky vyhodit,“ upozornil ho Gracián. „A tobě se tady líbí, ne?“

„No, chlapče, tak vtom máš pra vdu. Už jsem moc starý, než abych měnil zvyky, řekl bych,“ odpověděl McTavec. „Ale ty se drž svého a neustupuj, to je to nejlepší, co může chlap udělat. Předpokládám, že nás vnejbližší době opustíš, mladý Graciáne?“

„Bohužel,“ přikývl Gracián. „Ale děkuju,McTavče. Doufám, že ti můj otec nepřičte k horšímu, že tady se mnou mluvíš.“

A nejstarší stájní mládenec na světě řekl: „Ne, to on neudělá, rozhodně ne, dokud jsem ještě užitečný. A navíc, po všech těch letech ho znám – je jako jedna z těch sopek, víš? Náhlá mohutná exploze, nestará se o to, koho trefí rozžhavené balvany nebo žhavá láva, která se rozletí na všechny strany, ale nakonec se vyčerpá. Chytří lidé se prostě drží z dohledu,dokud to neskončí. Byls ke mně milý a choval ses súctou, mladý pane Graciáne. Myslím, že jsi prostě po matce. Moc milá dáma, taky na mě byla vždycky hodná a tolik mi pomohla, když moje Molly zemřela. To jí nezapomenu a tobě taky ne.“

„Díky,“ přikývl Gracián. „A já nezapomenu na tebe.“

McTavec si zapálil obrovskou dýmku a kolem se začaly vznášet obláčky kouře. „Taky si myslím, že si s sebou budeš chtít vzít toho svýho zatracenýho kozla.“

„Ano,“ řekl Gracián. „Ale bojím se, že do toho

31


nemůžu moc mluvit – Mefistofeles se rozhodne sám.

Obvykle to tak dělá.“

McTavec na Graciána vrhl pohled koutkem oka. „Máš nějaké jídlo, Graciáne? Máš peníze? Myslím, že by ses teW nerad vracel do domu. Něco ti řeknu. Víš co, já ti půjčím nějakou hotovost, dokud nezjistíš, kde se budeš chtít usadit.“

„To ne!“ zvolal Gracián. „To nemůžu přijmout!“

„Jsem tvůj přítel, Graciáne. Jak jsem řekl, tvoje matka na mě byla hodná a hodně jí dlužím. Měl bys ji někdy navštívit. A až se za ní zastavíš, nezapomeň na starýho McTavce.“

Gracián zašel pro Mefistofela a zapřáhl ho domalého vozíku, který pro něj McTavec už před nějakou dobou vyrobil. Přidal do vozíku ještě několik věcí,choilseopratí,mlaskljazykemavyjelizestájníhodvora.

Jak ozvěna klepotu kozlíkových elegantníchkoýtek doznívala na cestě, pomyslel si McTavec: „Jak jen to ten mládenec dělá? To pekelné zvíře je ochotné vykopat duši z každého, kdo sem jen strčí nos. Ale ne z Graciána.“

Kdyby se Gracián ohlédl, byl by viděl zoufalýpohled své vzlykající matky, zatímco jeho otec,zaskočený tím nečekaným projevem vzdoru, stál přesně na tom místě jako předtím, Zdálo se, že bratři se už už pustí za ním, ale když si všimli vzteku v otcových očích, ani jeden se toho neodvážil.

A tak se Gracián a jeho kozlík vydali hledat nový život. TeW, pomyslel si, když prošli první z mnoha zatáček cesty, a zamířili k budoucnosti, už nemám kam jít.

Ale vítr jako by najednou tiše zašeptal: „Lancre.“

32


***

Pro Bábi Zlopočasnou to vLancre nebyl dobrý den. Mladý dřevorubec, který pracoval výš na úbočí hor Beraní hlavy, si málem usekl nohu. Asamozřejmě, jako to bývá, místní Igor, který mu ji mohl přišít, nebyl k nalezení. Když Bábi na svém starémrachitickém koštěti dorazila do dřevorubeckého tábora, okamžitě viděla, že chudák mládenec je na tom ještě mnohem hůř, než čekala. Dělal, co mohl, aby se před svými druhy, kteří se shromáždili kolem něj apokoušeli se ho povzbudit, choval statečně, ale v jeho tváři viděla bolest.

Když zjišHovala rozsah zranění,začal volat matku.

„Ty, mladíku,“ řekla Bábi ostře a vrhla pronikavý pohled na nejbližšího z jeho druhů. „Víš, kde bydlí jeho rodina?“ Když mladík poněkud vystrašeněpřikývl – mnoho mládenců se při pohledu na špičatý klobouk čarodějky najednou velmi polekalo –pokračovala: „Tak běž. Utíkej. Řekni té paní, že přivezu jejího syna domů a budeme potřebovat horkou vodu a čistou postel. Čistou, rozumíš?“ Když dřevorubec odběhl, rozhlédla se Bábi po ostatních, kteřípostávali kolem, bezradní jako ovce. „A vy ostatní,“přikazovala, „tady jen tak nestůjte. Udělejte z toho dřeva, co se povaluje kolem,nosítka, abychom na nich mohli vašeho kamaráda dopravit domů.“

Mladíkova noha bezvládně visela a botu mělplnou krve, Bábi zaHala zuby, vytáhla všechno, co měla ve své léčitelské zbrojnici, a všechny zkušenosti,které nasbírala během mnoha let. Tiše a jemně hozbavila bolesti a natáhla ji do sebe, kde ji uzavřela na tak dlouho, než se jí bude moci zbavit.

33


Tvář mu ožila, oči se mu zatřpytily a začalrozmlouvat s čarodějkou jako se starou známou. Čistila a šila a neustále při tom mladíkovi veselým a klidným hlasem vysvětlovala, co dělá. Nakonec mu dala něco, čemu říkala „kalíšek tinktury“. Když dřevorubcipřinesli provizorní nosítka, měli dojem, že mladík je skoro vpořádku, protože zjistili, že prá vě staréčarodějce skoro zasněně popisuje, jak se nejlépe dostat k nim domů.

Obydlí rodin dřevorubců, kteří pracovali vhorách, často nebyla o mnoho lepší než obyčejnédřevěné chatrče, a jak se ukázalo, tak chlapec, který se ostatně jmenoval Josef Opat, žil se svou matkouprávě v jedné z nich. Byla to malá vetchá dřevěnáchaloupka, která držela pohromadě hlavně díky blátu, kterým byla vymazaná. Když tam Bábi s nosítkypřievněnými pod svým koštětem dorazila, zamračila se a pomyslela si, jak se asi podaří vtomhle prostředí udržet chlapcovo zranění v čistotě. Matka vyběhla naproti svému chlapci a pobíhala kolem, zatímcodřevorubec, který jí přinesl zlou zprávu, pomáhal Bábi Zlopočasné odnést nosítka dovnitř a uložit mládence na slamník, na který matka nakupila několikpokrývek, aby vytvořila lůžko vhodné pro těžce raněného.

Bábi Zlopočasná raněnému tiše řekla: „Ty tady jen v klidu lež a nevstávej.“ Pak se obrátila kusoužené matce, která lomila rukama a vydávalanesouvislé výkřiky, z nichž některé byly o tom, že moc nemá, ale že ráda zaplatí, a řekla: „Platit nicnemusíte, paní – takhle my, čarodějky, nepracujeme – a já se za pár dnů vrátím, abych se na něj podívala, akdyby mě náhodou nenašli, pošlete pro paní Oggovou.

34


Já tyhle chlapy znám, takže vím, že váš syn bude

chtít vstát a jít do práce, ale pamatujte si, co vám

říkám, jediné, co opravdu potřebuje a ještě nějakou

dobu potřebovat bude, je klid na lůžku.“

Dřevorubcova matka na Bábi upírala vděčnýpohled. „Moc vám děkuju, paní... hm... tedy... ještě nikdy v životě jsem čarodějku nepotřebovala aslyšela jsem některé sousedy povídat, že čarodějkyprovádějí lidem občas ošklivé věci. Ale teW jim můžu říct, že jsem nic takového nezažila, naopak.“

„Opravdu?“ odpověděla Bábi s pozvednutýmobočím a snažila se krotit svou zlost. „No, ráda bych udělala pár ošklivých věcí jejich předákovi za to, že na ty mládence nedává pozor, a ne abyste tomuchlaovi dovolila přemluvit vašeho syna, aby vstal dřív, než mu to dovolím já. Kdyby se o to pokoušel,řekněte mu, že po něm půjde Bábi Zlopočasná za to, že využívá ty mladé chlapce, kteří pomalu neumí ani vylézt na strom. Pravda je, že tak nebo tak jsem dobrá čarodějka, ale jestli najdu vašeho synapracovat dřív, než se mu ta noha zahojí, pak teprve něco zažijete.“

Když pak matka doprovázela Bábi ven, řekla jí: „Pomodlím se za vás k Omovi, paní Zlopočasná.“

„Dobrá, a pak mi řekněte, co vám odpověděl,“ odtušila Bábi dost popuzeně. „A mimochodem, je to vážená paní Zlopočasná, díky. Jestli vám ale přebývá nějaké staré oblečení, mohla bych si ho, až příště přijdu, vzít – ano, to by pomohlo. Takže se uvidíme za den nebo za dva, až se přijedu podívat na vašeho chlapce. A nezapomínejte – rána se musí udržovat v dokonalé čistotě.“

35


***

Když se Bábi vrátila do svého domku, už tam na ni čekala Ty, její bílá kočka, a s ní i několik lidí, kteří si přišli pro lektvary a masti. Jeden nebo dva si přišli pro radu, ale všeobecně si lidé dávali velký pozor, aby Bábi o rady nežádali, protože měla sklony servírovat rady bez vyžádání, aH už jste o to stáli, nebo ne, třeba abyste nedávali malému Honzíkovi cínové vojáčky dřív, než bude dost rozumný na to, aby si je nestrkal do nosu nebo do uší.

Další hodinu se nezastavila, rozdělovala jednomu po druhém léky, a teprve mnohem později siuvědomila, že sice nakrmila kočku, ale sama neměla nic k jídlu ani pití od časného rána. Ohřála si trochupolévky – ne že by to bylo nějaké vydatné jídlo, ale trochu ji to zasytilo.

Pak si na chvíli lehla do postele, i když spaní ve dne bylo něco, co provozovaly jen velké dámy, a tak si Bábi nedopřála žádnou hodinku, ale jen několik minut. VždyH měla navštívit ještě řadu dalších lidí a udělat spoustu dalších věcí.

Pak se sebrala a bez ohledu na to, že už bylo dost pozdě, vyšla ven a umyla a poklidila budku sesrdíčkem ve dveřích, která stála kus od domku. Pak ji celou vydrhla a vydrhla ji tak, že se v ní odrážela její vlastní tvář...

Jenže jakýmsi zvláštním způsobem vidělasoučasně svou tvář ve třpytivé vodě a ta tvář si povzdechla a řekla: „K čertu, a zítřek měl být mnohem lepší den.“

36


KAPITOLA 2

Hlas ve tmě

Je to jasný slunečný den, pomyslela si BábiZlopočasná, přesněji řečeno dokonalý den. Byla vzhůru celou

noc a uklízela kuchyň a malý obýváček svéhodomku,ažse lesklovšechno,coselesknout mohlo – sporák

byl vyleštěný, koberec, sešitý z barevných útržkůlátek, vyklepaný a dlažební kameny vydrhnuté.

Pak se přesunula po malém točitém schodištinahoru a soustředila se na podlahu vložnici. Toho roku

se jí podařilo uvařit zvláště dobré mýdlo* a džbán

a malé umyvadlo na stolku u postele se jen blýskaly.

Pavouci v koutech, kteří si mysleli, že mají právo

držby až do Soudného dne, byli i se svýmipavučinami a dalšími náležitostmi opatrně vytřepáni z okna.

Dokonce i matrace vypadala čistá a neproleželá. Tu

* Pozn. aut.: Bábino mýdlo bylo stejné jako její rady:

silné a ostré a nejdřív trochu štípalo ,ale fungovalo

dokonale.

37


a tam se objevila Ty, aby se podívala, co se děje, apohověla si na vyšívané pokrývce, která už byla tak

plochá, že vypadala, jako kdyby někdo rozšláplobrovskou želvu.

Pak se Bábi znovu vrhla na hajzlík, jen tak, aby něco nezanedbala. Nebyla to zrovna práce na tak pěkný den, ale Esmeralda Zlopočasná byla vtakových věcech až úzkostlivě pečlivá a hajzlík nakonec podlehl jejím snahám, vzdal se a zářil. Bylo to ažkuodivu.

Kočka ji pozorovala a soustředění v kočičí tváři bylo neuvěřitelně intenzivní. Ty cítila, že tohle je výjimečný den. Den, jaký ještě neprožila. Den tak rušný a přeplněný činností, jako kdyby už žádnýdalší den neměl přijít. Když byl celý interiér domku i podle Bábiných předsta vnaprosto dokonalý,následovala Ty Bábi do sklípku.

Tady na celý trik stačilo vědro vody z pumpy nad studní. Bábi se usmála. Ve sklípku se jívždycky líbilo. Byl cítit těžkou, ale správně vykonanou prací. I tady byli pavouci, kteří se povětšinou ukrývali za lahvemi a krajáči na policích, ale Bábi si pomyslela, žepavouci ze sklípku se vlastně nepočítají. Žij a nech žít.

Pak vyšla ven a zašla do malého vyzděnéhochlívku u zadní stěny domku, aby zkontrolovala kozy. Časový rozpis v její mysli jí hlásil, že jsou všechny věci na svých místech.

Spokojená, nebo lépe řečeno spokojená tak, jak můžebýtčarodějkaspokojená,seBábi vydala ke svým úlům.

„Vy jste moje včeličky,“ promluvila k nim. „Děkuji vám. Celé roky jste mi dávaly med a prosím, nebuWte

38


rozrušené, když přijde někdo nový. Doufám, že i jí

dáte tolik medu, kolik jste dávaly mně. A teW si s vámi

ještě naposledy zatančím.“ Jenže včely tiše apřátelsky zabzučely a místo toho zatančily onyproni ajemně odsunuly její myšlenky od svého úlu. A BábiZloočasná řekla: „Byla jsem mladší, když jsem s vámi

tančila naposled. TeW už jsem ale stará a už sinezatančím.“

Ty se držela od včel dál, ale protáhla se zahradou a sledovala Bábi, která procházela mezi bylinkami a vchůzi se dotýkala hned chomáče listů, hnedněkteré větévky a zdálo se, že jí celá zahrada odpovídá, že před ní všechny rostliny v úctě téměř sklánějí hlavy.

Ty zúžila oči a vrhla na rostliny kosý pohled plný toho, co by se dalo nazvat kočičí nesympatií.Případný divák by byl skoro přísahal, že jsou Bábiny byliny inteligentní, protože se často hýbaly i za úplného bezvětří. Minimálně při jedné příležitosti, když se Ty vydala na lovecký výlet do záhonů, se za ní, kekoččině hrůze, otáčely a pozorovaly ji, když se mezi nimi protahovala. Dávala přednost rostlinám, kterédělaly, co se jim řeklo, což obvykle znamenalo nehybně stát, protože pak si mohla klidně zdřímnout.

Na konci záhonů došla Bábi k jablůňce, kterou jí teprve vloni daroval starý pan Vikařík, a zasadil ji vmístech, kde by měl obyčejný člo věk plot, protože žádná čarodějka kolem domku nepotřebovala plot, natož nějakou zeW. Kdo by chtěl obtěžovatčarodějku? Tu starou, zlou čarodějku vlesích? Někdy jsou takové pověsti velmi užitečné, zvláště pro čarodějku, která, jen tak pro úplnost, nemá ani ponětí, jak setakový plot staví. Bábi si prohlédla malá jablíčka, která

39


se na štěpu tu a tam objevila – právě začínala růst,

a jednoduše řečeno, čas nečekal. Proto vykročila zpět

ke dveřím domku a všímala si každého kořínku,každého stonku a plodu, který míjela.

Nakrmila kozy, které sledovaly její počínánísvýma šikmýma očima. Pozorovaly ji, i když se pakobrátila ke slepicím, které se vždycky při krmeníhašteřily. Dnes se kupodivu nehašteřily, ale dívaly se na starou čarodějku, jako kdyby tady vůbec nebyla.

Když Bábi nakrmila zvířata, zašla znovu dosklípku a vynesla ven svazek vrbového proutí. Pustila se do práce a umístila každý houževnatý prut nasprávné místo. Když pak byla věc, kterou vyráběla,dokonalá a připravená k účelu, k němuž byla určená,odložila ji Bábi Zlopočasná k patě schodů, kde si jí musel všimnout každý, kdo měl oči.

To, co zbylo, uklidila zpět do sklípku a vyšla ven s malým bílým sáčkem. V druhé ruce nesla stočenou rudou stužku. Zvedla oči k nebi. Čas ubíhal.

Svižným krokem zamířila do lesa a Ty jí šla vpatách, zvědavá, jako bývá každá kočka, alespoň do chvíle, než přijde o svůj osmý život. Bábi se chvíli zdržela na vybraném místě a po chvíli obrátila kroky k malému potůčku, který se nedaleko vinul lesem. Bublal a šuměl.

Bábi les znala. Každý kmen, každý pařez.Každého tvora, který tam žil. To vše znala mnohemdůvěrněji než kdokoliv, kdo nebyl čarodějkou. Když jí nos řekl, že široko daleko není nikdo s výjimkou Ty,otevřela sáček, vytáhla kostku svého mýdla a vysvlékla se.

Pomalu sestoupila do proudu a omyla se takdokonale, jak to jen šlo. Když se pak osušila a zabalila

40


umyté tělo do pláště, vrátila se do domku, kde dala

Ty mimořádnou dávku krmení, usušila si hlavu, azatímco si pobrukovala starou pohřební píseň, pomalu

vyšla po skřípajících schodech do ložnice.

Pak si Esmeralda Zlopočasná pročesala avykartáčovala dlouhé šedé vlasy, znovu je stočila dopevného drdůlku, který sešpendlila celou armádoujehlic, a znovu se oblékla. Tentokrát si k tomu vybrala své nejlepší čarodějnické šaty a nejméněspravované spodní kalhoty. Zastavila se u malého okénka,které otevřela, aby do ložnice vpustila vlahý a voňavý vzduch letního večera. Pak na malý stolek vedlepostele, kde už ležel klobouk čarodějky doplněný sadou ještě nepoužitých jehlic, opatrně položila dvě penny.

Poslední, co udělala, než si lehla na postel, bylo, že do rukou vzala kartónový obdélník s nápisem, který si připravila už dříve.

Když o chvilku později na postel vyskočila kočka, měla pocit, že se děje něco podivného. Slyšela, jak někde nedaleko houká sova a v temnotě štěká liška.

A pak tam najednou byla jen kočka Ty.Úplně sama.

Kdyby se ale kočky dokázaly usmívat, tahle by se usmívala.

Byla to opravdu zvláštní noc, sovy houkaly skoro bez přestání a vítr venku z nějakého důvodu působil, že plameny svící uvnitř se pomstychtivě zakývaly a pak zhasly, ale Bábi Zlopočasná byla oblečená do svých nejlepších šatů a připravená na všechno. Když pak ještě vzdálené ránozačalo přece jen pomaluukrádat noc, přišla k Bábi vlahým nočním vzduchemnávštěva. Ta návštěva, která k ní přišla – přesněji která

41


přišla navštívit její duši – byl jedinec s kosou tenkou

a ostrou jako stín, s kosou, která dovedla oddělit duši

od těla.

Pak temnota promluvila.

ESMERALDO ZLOPOČASNÁ, TY VÍŠ, KDO PŘICHÁZÍ, A RÁD BYCH ŘEKL, ŽE JEDNÁNÍ S TEBOU POVAŽUJI ZA ČEST.

„Vím, že jste to vy, mistře Smrti. Je přece známo, že my, čarodějky, vždycky víme, kdy přijdete,“přikývla Bábi Zlopočasná s pohledem upřeným na své tělo na posteli.

Její návštěvník pro ni nebyl zdaleka cizí a země, do níž, jak věděla, se teW měla vydat, byla země, do níž ona sama pomohla během těch dlouhýchminulých let vkročit mnoha jiným. Čarodějka totiž stojí na samotném okraji věcí, mezi světlem a temnotou, mezi životem a smrtí, a musí vybírat a rozhodovat, tak aby ostatní mohli předstírat, že žádné volby ani rozhodnutínebylotřeba.Někdypomohou nějakéubohé duši překonat těch několik posledních těžkých hodin a pak najít ty správné dveře a nezabloudit ve tmě. A navíc, Bábi Zlopočasná byla čarodějkou už dlouhou, opravdu dlouhou řádku let.

ESMERALDO ZLOPOČASNÁ, MY UŽ JSME SE PŘECE SETKALI MNOHOKRÁT PŘEDTÍM, NENÍ TO TAK?

„Tolikrát, že se to snad už ani nedá spočítat, pane Pochmurný žreci. No, tak jsi mě konečně dostal, ty starý mizero. Užila jsem si života, o tom není pochyb, a nikdy jsem nepatřila k těm, kdo se tlačili dopředu nebo si pořád stěžovali.“

POZOROVAL JSEM TVŮJ VÝVOJ SE ZÁJMEM,ESMERALDO ZLOPOČASNÁ, pokračoval hlas v temnotě. Byl

42


pevný, ale až přespříliš slušný. TeW ale v jeho hlase

zazněla otázka. PROSÍM, POVĚZ MI, JAK TO PŘIJDE, ŽE

SES SPOKOJILA S ŽIVOTEM TADY, V TÉHLE MALÉZEMIČCE, KDYŽ JSI MOHLA, JAK SAMOZŘEJMĚ VÍŠ, BÝTČÍMKOLIV A KÝMKOLIV NA SVĚTĚ?

„Já o světě skoro nic nevím, ale v mé části světa jsem udělala pro obyčejné lidi pravé zázraky,“odpověděla Bábi ostře. „Ostatně jsem o svět nikdynestála – stačil mi jen kousek, malý kousek, který jsem mohla udržovat v bezpečí, který jsem mohlaochránit před bouřemi. Ne před těmi, co se odehrávají na nebesích, chápeš, jsou bouře jiného druhu.“

A ŘEKLA BYS, ŽE TVŮJ ŽIVOT BYL LIDEM V LANCRE A V NEJBLIŽŠÍM ZAHRANIČÍ K UŽITKU?

Po chvilce mlčení duch Bábi Zlopočasnéodpověděl: „Tedy, nerada bych se chlubila, vašedobrovolnosti, myslím, že jsem si vedla dobře, alespoň co seLancre týče. A vNejbližším zahraničí jsem nikdy nebyla.“

VÁŽENÁ PANÍZLOPOČASNÁ,SLOVO,ZAHRANIČÍ‘ZNAMENÁ... NO, PROSTĚ VZDÁLENĚJŠÍ OKOLÍ.

„No dobrá,“ zabručela Bábi, „neztratila jsem se ani tam, to se spolehni.“

MOC DOBŘE ŽITÝ ŽIVOT, JEN CO JE PRAVDA,ESMERALDO.

„Díky,“ přikývla Bábi. „Dělala jsem to nejlepší, co jsem uměla.“

VÍC NEŽ TO NEJLEPŠÍ,řekl SmrH. TĚŠÍM SE, AŽ BUDU SLEDOVAT TVOU VYBRANOU NÁSTUPKYNI. UŽ JSME SE SETKALI.

„Je to dobrá čarodějka, tím si můžeš být jistý,“ odpověděla Bábi Zlopočasná. „O tom není jedinépochyby.“

43


BEREŠ TO OPRAVDU VELMI DOBŘE, ESMEZLOPOČASNÁ.

„Je to nepříjemné, to je tedy pravda, a vůbec se mi to samozřejmě nelíbí, ale vím, že to dříve nebopozději uděláš pro každého, mistře Smrti. Je tady snad nějaká jiná možnost?“

BOHUŽEL, OBÁVÁM SE, ŽE NENÍ. VŠICHNI PLUJEME S VĚTREM ČASU, ALE TVOJE SVÍCE,ESMEZLOPOČASNÁ, BUDE JEŠTĚ NĚJAKOU CHVÍLI POBLIKÁVAT, NEŽZHASNE DOCELA – TO JE MALÁ ODMĚNA ZA DOBŘE PROŽITÝ ŽIVOT. VIDÍM ROVNOVÁHU ŽIVOTA A TY NECHÁVÁŠ ZA SEBOU MNOHEM LEPŠÍ SVĚT, NEŽ JAKÝ JSI HO KDYSI NAŠLA, A POKUD BY SES MĚ ZEPTALA,pokračoval SmrH, NIKDO BY SI NEMOHL VÉST LÉPE NEŽ TY...

Nikde nebylo jediné světélko, nic, podle čeho by se mohla orientovat, jen dvě malá modrá světélka, která plála vočích samotného Smrtě.

„No, řekla bych, že ta moje cesta světem stála za to a já během ní viděla mnoho úžasných věcí, včetně tebe, můj spolehlivý příteli. Takže už půjdeme?“

MILOSTIVÁ... MY UŽ JSME CHVÍLI PRYČ.

Bylo časně ráno a obzor na východě začalblednout. Na hladinu vesnického rybníčka nedaleko Dílů vypluly bubliny následované slečnou KlíšHovou,čarodějkou a lovkyní talentů. V širém okolí nebylnikdo, kdo by tu úžasnou událost pozoroval, svýjimkou její muly Pepiny, která se cílevědomě popásala na břehu rybníka. Samozřejmě, pomyslela sismutně, když sbírala ze země ručník, vposledních dnech už mě všichni nechávají na pokoji.

Povzdechla si. Je to ostuda, když zmizí starý zvyk.

44


Klasické topení čarodějnic bylo něco, čeho se za těch

romantických minulých časů ráda účastnila –dokonce na tu příležitost i trénovala. Všechny ty lekceplavání a potápění a cvičení s různými uzly, kteréabsolvovala v Quirmské koleji pro mladé dámy. Dokázala

by vpřípadě potřeby pod vodou porazit celý da v.Rozhodně přinejmenším překonat svůj osobní rekord

v rozvazování těch jednoduchých uzlů, o nichžvenkované doufali, že tu zlou čarodějku dokonale spoutají.

TeW se z koupání vmístních rybnících a řekách

stávalo něco jako koníček a slečna KlíšHová mělaneříjemný pocit, že když projde nějakou vesnicí, kde

ji hodí do vody, vesničané se po ní pak opičí. Slyšela

dokonce nějaké řeči, že vmalém městysu jménem

Šunka na Krajíci založili něco jako plavecký klub.*

Slečna KlíšHová pověsila ručník, aby rychle uschl,

zašla do svého malého vozu, navlékla Pepině nahlavu pytel s krmením a postavila konvici na oheň. Pak

se usadila do stínu stromů, aby si dala svačinu – chléb

se sádlem, které dostala jako poděkování a honorář

od jedné farmářské ženy. Učila ji celé odpoledne číst,

a to s překvapivě dobrým výsledkem. SlečnaKlíšHová se při odchodu usmívala, protože oči té postarší

ženy jiskřily. „Tak,“ prohlásila, „a teW konečnězjistím, co je v těch dopisech, které Albert dostává,zvláště vtěch, co z nich táhne le vandule.“ SlečnuKlíšHovou napadlo, že by možná nebyl špatný nápad vydat

* Pozn. aut.:Velmi populární zábava mezi mladými muži,

protože ti došli k přesvědčení ,že by se měli všichni –

a do toho ,všichni‘ zahrnovali především mladáděvčata – koupat ,jak je bohové stvořili.

45


se na další cestu co nejdříve. Rozhodně dříve, než

Albert dostane další dopis.

S plným žaludkem, připravená na nový den,najednou pocítila ve vzduchu silnou nejistotu, takže nezbylo nic jiného než si vyrobit pendul.

Pendul je pomůcka čarodějek, kterým napomáhá k



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist