načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pašerák snů – Daniel Krhut

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Pašerák snů

Elektronická kniha: Pašerák snů
Autor: Daniel Krhut

Dvě autobiograficky laděné prózy mladého brněnského autora, inspirované stylem beatnické generace. Román. Eduard Remody líčí spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí osudy svých přátel přežívajících na společenské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.3%hodnoceni - 68.3%hodnoceni - 68.3%hodnoceni - 68.3%hodnoceni - 68.3% 75%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 239
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2012
ISBN: 978-80-729-4636-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvě autobiograficky laděné prózy mladého brněnského autora, inspirované stylem beatnické generace. Román. Eduard Remody líčí spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí osudy svých přátel přežívajících na společenské periferii, různých snílků, zoufalců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i normálně "šílených" lidí Titulní próza je především mozaikou portrétů autobiografického hrdiny a jeho nevšedních přátel a známých. Představuje mnohobarevný a překotný svět výstředních umělců a rádobyumělců, charismatických budižkničemů i skutečně pozoruhodných osobností, jejich životních eskapád i nekonečných řečí, v nichž se považují za geniální a zároveň se sami sobě vysmívají. Druhou část knihy tvoří reedice autorovy prvotiny Modrej soumrak nad městem. Tato próza se věnuje více autorovi samému, odráží mladší období jeho života, naplněné hledáním sebe sama a svého místa mezi ostatními, touhou po svobodném úniku, ať už do cizích zemí, do neskutečného světa zprostředkovaného lehkou drogou nebo do pokusů o uměleckou tvorbu. Oba texty nezapřou inspiraci spontánním stylem beatnických klasiků, vyznačují se jejich nestřídmou mnohomluvností, ale i schopností výstižného a lakonického pojmenování.

Popis nakladatele

Hrdinou knihy Pašerák snů je autorův literární dvojník Eduard Remody, který je posedlým vypravěčem svého života. Spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí líčí Remody osudy svých přátel přežívajících na společenské periferii, různých snílků, zoufalců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i normálně „šílených“ lidí. Text je napsaný čtivým elektrizujícím stylem, který udržuje čtenáře v neustálém napětí. Beatnickou poetikou nabitý Pašerák snů je volným pokračováním autorovy prvotiny Modrej soumrak nad městem , která má meditativnější charakter a je jakousi vizuální rekonstrukcí určité části autorova života. Oba texty nyní vycházejí společně v jedné knize.

Své psaní autor definuje jako dobrodružnou psychoanalýzu. Spíše než tvoření fikce je to pro něj způsob, jak poznat život a svět nebo jak odlehčit realitu, prozkoumat ji, změnit, porovnat odstín existujícího a popsaného. Právě proto si autor zvolil autobiograficky laděnou prózu, díky níž se psaní stává zábavnou a nebezpečnou psychologickou hrou, zahrnující kromě vlastního životního příběhu i osudy skutečných žijících postav.

Daniel Krhut (*1982) se narodil v Ostravě, ale většinu života strávil v Brně, kde také vystudoval Obecnou teorii umění na FF MU. Publikoval v Hostu a Tvaru. V současné době žije v Brně, které je mu stejnou inspirací jako jeho cesty do ciziny. Momentálně je zaměstnán ve státní správě a pracuje na volném pokračování Pašeráka snů .

Další popis

Beatnickou poetikou nabitý Pašerák snů je volným pokračováním autorovy prvotiny Modrej soumrak nad městem; oba texty nyní vycházejí dohromady v jedné knize. Hlavním hrdinou Pašeráka snů je autorův literární dvojník Eduard Remody, který je posedlým vypravěčem svého života. Spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí líčí Remody osudy svých přátel přežívajících na společenské periferii, různých snílků, zoufalců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i normálně "šílených" lidí. Text je napsaný čtivým elektrizujícím stylem, který udržuje čtenáře v napětí. Autorova prvotina Modrej soumrak nad městem má meditativnější charakter, je jakousi vizuální rekonstrukcí určité části života a autorovou subjektivní synestezií barev a konotací.


Zařazeno v kategoriích
Daniel Krhut - další tituly autora:
Pašerák snů Pašerák snů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DANIEL KRHUT

osudy

skutečných žijících postav.

DANIEL KRHUT

(1982) se narodil v Ostravě, ale většinu

života strávil v Brně, kde také vystu

doval Obecnou teorii umění na FF MU.

Publikoval v Hostu a Tvaru. V současné

době žije v Brně, které je mu stejnou

inspirací jako jeho cesty do ciziny.

Momentálně je zaměstnán ve státní

správě a pracuje na volném pokračování

Pašeráka snů.

Cena 269 Kč

ISBN 978-80-7294-636-5

PAŠER ÁK SNŮ

— Daniel Krhut —

PAŠER ÁK SNŮ

Hrdinou knihy Pašerák snů je autorův

literární dvojník Eduard Remody, kte

rý je posedlým vypravěčem svého živo

ta. Spontánní, osobitou a mnohdy suro

vě cynickou pouliční řečí líčí Remody

osudy svých přátel přežívajících na spo

lečenské periferii, různých snílků, zou

falců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i nor

málně „šílených“ lidí. Text je napsaný

čtivým elektrizujícím stylem, který udr

žuje čtenáře v neustálém napětí. Beat

nickou poetikou nabitý Pašerák snů je

volným pokračováním autorovy prvo

tiny Modrej soumrak nad městem, která

má meditativnější charakter a je jakou

si vizuální rekonstrukcí určité části au

torova života. Oba texty nyní vycházejí

společně v jedné knize.

Své psaní autor defi nuje jako dobro

družnou psychoanalýzu. Spíše než tvo

ření fi kce je to pro něj způsob, jak po

znat život a svět nebo jak odlehčit

realitu, prozkoumat ji, změnit, porov

nat odstín existujícího a popsaného.

Právě proto si autor zvolil autobiogra

fi cky laděnou prózu, díky níž se psaní

stává zábavnou a nebezpečnou psycho

logickou hrou, zahrnující kromě vlast

ního životního příběhu i osudy skuteč

ných žijících postav.

pracovní pohovor v pasti doktor a jeho metody, který ze mě nikdy neudělaly profesionálního sukničkáře mladí rozhněvaní muži kdo nepřispívá do umění morálkou, nepřispívá do něj vůbec narkomani života úkryt pašeráka snů Modrej soumrak nad městem nudný životy ten, co cestuje časem i v temně modré hašiše soumrak nad monterrey — oranžová vichřice —

DANIEL KRHUT

Pašerák snů

Brno 2012

PAŠER ÁK SNŮ

— Daniel Krhut —

© Daniel Krhut, 2012

Illustration © Petr Ház, 2012

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7294-761-4 (Formát pdf)

isbn 978-80-7294-762-1 (Formát ePub)

isbn 978-80-7294-763-8 (Formát pdf pro čtečky)

isbn 978-80-7294-764-5 (Formát MobiPocket)

Nebudu na tomto obvyklém místě psát, že místa, osoby

a události popisované na následujících stranách jsou

smyšlené, protože to není pravda. Jsou však použity

v beletristickém kontextu a postava vypravěče, stejně jako

jiné postavy, je více nebo méně deformovaným obrazem

skutečnosti.

Pašerák snů Edymu R.

„Zjistil jsem, že to, po čem jsem toužil celý život, nebylo žít —

nazývá-li se to, co dělají jiní, žití —, ale vyslovit se. Uvědomil jsem si, že nemám sebemenší zájem o život, ale pouze o to,

co dělám v této chvíli, o jakousi analogii života, která je

i jeho součástí a zároveň jej přesahuje. To, co je pravdivé,

mě takřka vůbec nezajímá, stejně jako to, co je skutečné;

zajímá mě pouze to, co existuje podle mých představ, to, co jsem v sobě den co den dusil, abych mohl žít. Jestli umřu

dnes, nebo zítra, mě nezajímá a nikdy nezajímalo, ale že

ještě dneska, po letech úsilí, nemohu říct, co si myslím

a cítím — a to mě zneklidňuje a trápí. Vidím, jak se za tím

přízrakem ženu od dětství a nic mě netěší a netoužím po

ničem než po této moci a schopnosti. Všechno ostatní je lež — všechno, co jsem kdy vykonal nebo řekl a co se

týkalo něčeho jiného. A taková je v podstatě většina mého života...“

— Henry Miller: Obratník Kozoroha —


Do you know we exist?

Have you forgotten the keys

To the kingdom

Have you been born yet & Are you alive?

Let’s reinvent the gods, all the myths of the ages

Celebrate symbols from deep elder forests (have you forgotten the lessons of the ancient war)

We need great golden copulations

Fathers are cackling in trees of the forests

Our mother is dead in the sea...

— Jim Morrison: An American Prayer —


13

pracovní pohovor

Něco vám řeknu. Ty žvásty o přecpaným pracovním trhu pro absol

venty bez praxe jsou nesmysl. Mohl jsem mít práci. A dobře placenou

práci. Ale vykašlal jsem se na to.

Začalo to s tou ženskou v hotelu Marriott v Celní ulici. Měl jsem

zájem o místo v takzvaným etro servisu. To znamená, že sedíte osm

hodin na prdeli v call centru, zřejmě dole v nějakým sklepení nebo v suterénu pod hotelem, hlavně ne na očích hostům, a přijímáte hovory pracháčů. Nějakej tlusťoch v dvacátým poschodí chce vědět,

jestli venku prší. Leží v posteli, čte si noviny, snídá kaviár, a nemůže

najít rubriku s počasím a nechce se zvednout a jít k oknu a podívat

se ven, tak vám zavolá. Vy jako součást služby, která dává informace

těmhle hovadům, mu musíte odpovědět nejpozději do pěti vteřin.

Nebo chtějí nahoru poslat pozdní snídani, druhej oběd, navoněnou

pokojskou s černýma podvazkama, co se při stlaní postelí předklání

tak, že si při pohledu na její zadek vzpomenou na tu pootevřenou ús

třici, co měli k snídani. Nebo chtějí vědět, jestli nepadla vláda v Ame

rice, v jaké to jsou vlastně zemi, jak se sem dostali, chtějí vědět, jestli

jsou Češi zlí, černí, žlutí, jestli přišli Slované skutečně z Asie, chtějí vědět, kde je Karlův most, chtějí vědět, kdy letí nejbližší letadlo do Že

nevy, chtějí vědět, jestli je Ženeva v Evropě, chtějí všechno. A vy jim dáváte odpovědi nebo voláte obratem poslíčky, pokojský, kurvy, řidi

če limuzín, poskoky, kuchaře, a posíláte je nahoru, aby se jim klaněli,

ženy tak, že jim vypadnou ňadra z uniformních kostýmků.

To je práce v takzvaným etro servisu a já přicházel na pohovor

k šéfce náborovýho oddělení. Pětihvězdičkovej hotel. Čekal jsem

v recepci. A necítil se dobře. To ráno jsem vynechal snídani a byl

jsem trochu unavenej. Když mě manažerka, mladá energická žena

okolo třiceti, zavedla do své kanceláře, věděl jsem, že si nebudeme

rozumět. Nelíbil se jí výraz v mým obličeji, pomačkaná košile, mírně rozcuchaný vlasy, nelíbily se jí moje oči prahnoucí po svobodě, po tom dostat se z tohodle labyrintu, oči, co hořely pomstou a anar

chií, mýma snama, tužbama, tím rozpáleným peklem plným nápadů

a zloby uvězněné uvnitř mé duše. Nebyl jsem přijat. Podali jsme si

na konci pohovoru ruce a pak dodala: „Snad jen práce v hale. Máme tu pár hotelových detektivů. Můžete být jeden z nich.“

„Co to obnáší?“

„První tři měsíce budete stát dvanáct hodin denně v hale nehybně jako socha, a kdyby se uvnitř objevila banda pasáků a kurev, zavoláte vysílačkou ostrahu a vyhodíte je.“

„Jak často sem ti lidé chodí?“

„Naposledy to bylo před útokem na World Trade Center v New

Yorku.“

„Myslíte, že to má nějakou spojitost?“

„Ne.“

„Hm.“

„Po třech měsících vás přeřadíme na polovinu pracovní doby, to znamená na šest hodin, do centrály a budete sledovat obrazovky, které snímají halu. Na druhých šest hodin si zase půjdete stoupnout do haly.“

„Kolik za to dostanu?“

„Osmdesát korun netto na hodinu.“

„Beru to všema jedenadvaceti. Teď mě omluvte, jdu se ven vyzvra

cet a uvidíme se v příštím životě.“

Tenhle pohovor byl přelomovej. Dny po něm už nebyly jako před

ním. Dokonce i moje aktivita a nadšení v oblasti shánění bytu polevily.

A teď jsem znovu seděl v jedné z těch dalších naleštěných blýskají

cích se místností určených pro přijímací pohovory. Všechny ty pro


15

story byly ve všech firmách stejný. Se stejnýma bílýma zdma, se stej

nýma stolama, průhlednou skleněnou deskou, se stejným věšákem v rohu, se stejnou puťkou, co se objevila ve dveřích s formulářem v ruce. Většinou to byla mladá holka s titulem Bc., pokaždý se stej

ným rozpačitým úsměvem začátečnic, s hláskem polámanýho klari

netu znásilňovanýho každej den od osmi do pěti tímhle nadnárodním gigantem. Společností s jedním z dalších tisíců headquaters roztroušených po celým světě, s těma stejnýma elegantníma, ale sterilníma chodbama, nábytkem, kávovary, kávou, zaměstnanci v sakách a kos

týmech vonícími po bezvýrazných parfémech a lacích na vlasy, jaký

si vyberou jen tyhlety lidi z oblasti byznysu, financí a marketingu.

Ti nejnudnější a nejšedivější patroni na světě.

„Jmenuju se Bc. Hana Hakerová a mám na starosti váš pohovor,

pane Remody.“

Bylo jí tak třiadvacet.

Byla Bc.

Byla pozitivní.

Musím být taky pozitivní. Pracovitý, flexibilní, toužící po škole

ních, kurzech, rozvíjení svých schopností, chci se naučit psát všema deseti, chci chcát bez toho, abych si ho přidržoval, a měl volný ruce

na papíry z burzy, a přitom musím být loajální, energický, do úmoru

pracující, chci hrát squash se svým šéfem, chci mu lézt do zadku

a být jako on. Musím prostě upsat svou duši kapitalismu. Musím

vydělat prachy. Musím se stát jedním z těch pěšáků milionových

armád byznysmenů, pracovníků marketingových oddělení, finanč

ních oddělení, reklamačních oddělení a kdovíjakých oddělení. Navlíct si oblekový kalhoty, ne moc výrazný, sako a nějakou kravatu, co

moc nepobuřuje a není dražší než ta šéfova, a zapsat si za uši pravidla svých zaměstnavatelů, který jim nařizujou jejich šéfové a těm

zase ti jejich a dál a dál, až to skončí u těch nejvyšších obtloustlých

hajzlů, co si vozí prdele v Bruselu nebo v New Yorku v mercedesech

a šňupají koks nebo kouří pravý havanský doutníky a válí se v Kari

biku, kde pijou stokrát destilovanej rum, co chutná jako koňak, a ma

sírujou je snědý kočičky, co berou tisíc babek za bleskovej blow job,


16

a tihleti hoši se tomu možná smějou, protože já nevěřím, že oni tomu

věří. Tihleti páprdové nahoře tu faleš přece musejí cítit a vidět to

absurdní šílenství a smát se tomu, když si představí pracující armá

dy svých poddaných. Když sledujou vnitřním zrakem z teras svých

plážových vil davy těch zblblých sekretářek, řadových pracovníků,

středoškoláků, vysokoškoláků, vedoucích oddělení, vedoucích ve

doucích oddělení, zástupců vedoucích poboček, vedoucích poboček v každé zemi, ředitelství poboček v každé části Evropy. A na těhle

postech už přece musejí úsměvy pracháčů prozrazovat radost ze hry.

Drobný, téměř neznatelný úsměvy, který zachytí jen poskoci, kteří

těm tlusťochům v sakách od Armaniho otevírají zadní dveře od li

muzíny, ty úsměvy, co říkají, všechny vás tahám za nos, jeden velkej

americkej i evropskej sen je jen jedno podělaný otroctví a já jsem

otrokář. Nebo jsou snad i ti hlavouni součástí toho soukolí? Hřídele vyžraný francouzskýma hlemýžděma, důležitý tikající strojky s pěstě

nýma nehtama, obrovský budíky oblečený ve smokinzích, ale přesto chladnej tupej kov, co jen jede a jede a neví proč? Uvědomil jsem si, že zírám na Bc. a ještě jsem jí neodpověděl na

pozdrav. Pohotově jsem vstal a podal jí ruku. Sedl jsem si až po ní, vymáčkl ze sebe z posledních sil americkej úsměv a ona se zadívala do mýho životopisu.

„Pracoval jste v Belfastu, hm? V pohostinství. Můžu se zeptat, jak

jste se k té práci dostal?“ usmála se na mě a já v jejích těkajících

koutcích úst rozeznal mírný podezření. Rozvalil jsem se na židli, pře

jel jsem si rukou po hladce oholené tváři a začal vyprávět. To jediný, co jsem opravdu uměl. Podal jsem jí to takhle: Cestoval jsem. Jen

tak nalehko. Sebral jsem se a flákal se po Evropě a v jednom baru

jsem narazil na nějakýho chlápka a on mi koupil pivo a nabídl práci

a tak dál. A samovolně jsem přešel k jihu Francie, u které jsem měl

ve svým cv poznámku, že jsem tam vedl plážovej klub. Další výmysl.

A rozpovídal jsem se a šlo mi to. A slečna Hakerová, Makerová nebo

Hankerová, nebo jak se jmenovala, mrkala a zírala a já čím dál tím víc věděl, že ji mám na lopatkách a že stačí správná intonace, pár

gest, který navodí tu odvěkou touhu žít ve světě knih a filmů, v tom

světě lehkých žánrů, kde zásadně zapalujete ženám cigarety na

jedno škrtnutí zápalky a taxíky zastavujou kdekoliv na jedno máv

nutí a sarkastický hlášky nikdy nevyznějí do prázdna a trapně a dým

z cigaret je mysticky namodralej, a ne čirej. A jí se to líbilo, protože

kdo by chtěl žít ve světě sraček, jako žije ona, oblíkat se do nudnýho

kostýmu od nějakýho Němce, kterej viděl ženskou figuru snad jen

jednou, když jako malej zahlídl koupat se svoji stokilovou matku,

ve světě, kde má pevnou pracovní dobu a třeba dva roky se s nikým

nepomilovala, v životě, kde dosáhne prvního povýšení za osm let

a bude z toho mít dětinskou radost.

„Jaké pozitivní vlastnosti byste řekl, že máte?“ vyrušila mě Bc.

Zadíval jsem se do jejího neúnavně nebo možná v hloubi una

veně — ale to by to moc dobře skrývala — smějícího se rozjasněnýho

a pokud možno pozitivně zářícího obličeje.

V tu chvíli se pracovní pohovor začal bortit. V uších mně pořád

zněly ty žvásty, požadavky firem, který jsem našel v inzerátech na internetu a v novinách, ty kecy, co pořád dokola omílali lidi, kteří

vedli pracovní pohovory. Jako jejich pracovníkovi vám hlavně ne

smí být cítit z pusy, musíte mít pevně uvázanou kravatu, být flexi

bilní, pracovití, odhodlaní, mladí, musíte odsunout přemýšlení nad

smyslem vašeho života až do doby, než budete mít na kontě milion,

protože každej ho můžeme mít, proto to ostatně všichni děláme, ne?

Jenže to už vám tímhle tempem bude tak kolem třiceti a řeknete si, že milion je málo, že to chce ještě aspoň půl milionu, ale dolarů, a až

ho budete mít, tak vám bude padesát a až potom se budete moct vrá

tit k tomu přemýšlení o vašem životě, kterej jste uložili k ledu v těch

čtyřiadvaceti, když jste se jako já usmívali na Bc. Hakšenovou, a zjis

títe, že jste pořád mentálně a duchovně na úrovni těch čtyřiadvaceti

a že jste se neposunuli ve svým skutečným vývoji ani o píď. Jste nic,

manažeři, spoluvlastníci obchodních center, firem, koncernů, vládci světa. Můžete si vzít svý prachy a jet do Belize, protože jste o tom

tenkrát v mládí snili. Ale bolí vás klouby, potřebujete zásadně hotel,

kde v pokoji na tácech leží jen předem omytý ovoce, potřebujete průvodce, protože netrefíte z pláže do centra města, potřebujete odvahu

na to jít se vymočit do normálního baru přes ulici a vzdálit se od vašeho bodyguarda a řidiče, cítíte se unavení, staří, upracovaní. Máte

svý peníze, víte vše o burze a cenných papírech, o ropě a o cenách

zlata a stříbra a kdy nakupovat a kdy prodávat akcie, ale nemáte

ani šajn, jak se zachovat, když balíte ženskou nebo když se s váma

dá do řeči nějakej týpek v baru španělsky, protože jazykem byznysu

je zásadně angličtina, nevíte nic o skutečným životě, o vůních jídel, o zpěvu papoušků, o barvách nebe, o podnebích všech zemí na světě, o zážitcích, nevíte nic o skutečné nefalšované svobodě, která vám

přináší štěstí. Ale naštěstí nejste sami. Jistě, máte děti. Matně si vzpomínáte na rozpad vašeho manželství, kdeže jsou vaše děti... Jo,

syn se udrogoval, nechtěl jít ve vašich šlépějích, chtěl být rockovou

hvězdou, dostal svý konto a sporťák, nic z něj nakonec nezbylo, jen

mastnej flek. Zato dcera vám dělá radost. Žije v Americe a podniká

a zavolá vám vždycky o Vánocích a na narozeniny.

„Pane Remody? Jste tu? Klepy, klep?“ ozvala se Bc.

Podíval jsem se z okna. Došla mně definitivně šťáva. Aniž bych

se na ni podíval, řekl jsem jí, co chtěla slyšet, že jsem flexibiliní,

schopnej se učit, rychle se rozhodovat, přizpůsobit se dobře a rychle

v dané situaci atd.

Žvásty

„A kdyby vám, řekněme...“ Křečovitost v jejím hlase mě přinutila

navázat s ní znovu oční konakt. Zvedl jsem obočí a poslouchal, co

z ní vyleze: „...A naopak kdyby vám, řekněme, ta zlatá rybka, jak se

říká,“ hloupě se pousmála, „mohla něco splnit... něco, co vám schází.

Co by to bylo?“ Sdělil jsem jí chladnokrevně, že jsem se sebou ne

spokojenej, protože se plynule domluvím jen jedním jazykem — ang

licky — a francouzština a španělština u mě není na dobré úrovni,

a že vzhledem ke mýmu věku je to známka lenosti a nedostatečné

vůle.

„Nic jiného?“

Přemýšlel jsem a po minutě ticha jsem se pousmál.


19

„To vypadá, jako bych byl bez chyb, ale nic mě nenapadá...“

Co jsem jí měl říct? Že se občas válím ještě v poledne ožralej v po

steli a je mně na zvracení z celýho světa? Měl jsem jí říct, že chci jen

ty prachy, ale nebude mě bavit ta práce, kterou mně nabízí, že jsem

možná trochu, trochu víc nepraktickej, že jsem jen snílek, že jediný, co skutečně umím, je snít a snít do vyčerpání duše, do kolapsu smy

slů a tlukotu srdce? Že jsem podělanej idealista, co žije permanentně

v říši snů a vrací se po večerech smutně a zkroušeně do Reality žít

svůj skutečnej život?

Měl jsem jí říct, že se mnou nemá ztrácet čas, že nemám nejmenší

šanci obstát v tomhle džobu a jim podobným, a i když jsem si to nechtěl přiznat, že bych určitě první den na pracovišti u počítače před

těma podělanýma tabulkama Excel, který jsem nikdy neovládal, ale

lhal, že jo, že bych se tam zřejmě přistihl s placatkou, jak z ní usrkávám dobrou tequilu a myslím na Mexiko, nebo si dal nohy na stůl

a vychutnával si kávu, jako by to byla pravá kolumbijská a já byl

zrovna v Bogotě, že bych se přitom díval na nebe venku, a kdyby šel okolo šéf, tak bych ho poslal do prdele a šel se procházet na Malou

Stranu, kde svítí slunce nejsladčeji, a cítil bych se šťastnej?

To asi ne. Musel jsem hrát tu jejich hru. Protože jsem chtěl žít

v Praze, potřeboval jsem si pronajmout byt, a tím pádem sehnat

prachy, a ty jsem si mohl vydělat jen v práci. A proto tady sedíme

a smějeme se na sebe s Bc. jako dva idioti. Je to už hodina, co tady

jsem, a ona se probírá mým životopisem, vyptává se mě, dělá svou

práci svědomitě, úmorně poctivě, zaměřuje se na detaily, čte každej

podělanej řádek toho žvástu, co jsem sesmolil, a chce slyšet, co jí

říkám. Jsme jak dva blázni. Ještě tak namontovat kameru do rohu

a Ionesco a Beckett se můžou jít s tou svou slabotinou vycpat.

Ale divadlo ještě není u konce. Chce si ověřit mou angličtinu.

„Můžeme tedy zkusit trochu mluvit anglicky, pane Remody?“

„Yeah. We can try. Just go ahead. Come on... Ask me whatever you

would like, miss Hačenová,“ vypálil jsem na ni, ať to máme z krku.

Chytla se mé nadhozené fráze a začala jako školačka v 1. A slabi

kovat: „I... would... like... to... a... ask you, Mis... Mister Remody...“

Představil jsem si ji v růžových šatičkách v třetí třídě základní školy.

Pak v prvním ročníku gymnázia, pak při maturitě. Pak jsem si před

stavoval, že s ní souložím. Ale to nešlo. Ten její hlásek mě iritoval.

„Mr. Remody, which benefits are you expecting from our company?“

Už jsem to nedokázal předstírat. Zájem, prostě nic...

Ten večer jsem jel starým dobrým eurocity domů a stříknul jsem se

jako obvykle při návratu do Brna, v jídelním voze. Nějakej chlápek

v saku a s hedvábnou kravatou o pár stolů dál naproti mně si objed

nával jednu třetinku Budvaru za druhou. Číšník k němu vždycky při

šel a zeptal se ho zdvořile, jestli má ještě nějaké přání. A ten chlápek

pokaždý s napjatým výrazem v obličeji, se zavřeným diplomatickým

kufříkem na stole před sebou tiše řekl: „Ještě... jednou.“ Takhle se

to opakovalo v pětiminutových intervalech asi sedmnáctkrát. Pak

konečně napjatej výraz v mužově tváři trochu roztál a interval se

prodloužil na patnáct minut, ale přesto jsem v tom obličeji cítil po

řád starosti a strach. Byl to možná jeden z mnoha obchodníků, vy

padal na to. Rozhodně to nebyl profesor estetiky, absolvent svobod

ných umění ani malíř na výletě do Vídně. Bylo vidět, že je zavalenej

prací a jezdí z jedné evropské metropole do druhé. Konto se naba

luje, nemá ani čas se podívat, kolik tam už je. Já jsem na svým měl

jako obvykle zarovnanou částku. Dva tisíce, v mínusu, samozřejmě.

Standardní povolenej debet pro začínající spisovatele s jednou kni

hou, co ještě nešla ani do tisku. Za poslední dvě kila jsem si dopřával

třetinky Budvaru, jednu za padesát korun.

Pražce pod kolama vagónu rytmicky cvakaly, stolek a židle se

svým kolíbáním monotónně přizpůsobovaly pohybu vlaku. Ruce jsem

měl položený na měkkým ubrusu kousek od malé lampičky, která ve

mně evokovala příchuť třicátých let, starých dobrých časů. Pivo začínalo konečně zabírat. Sledoval jsem chlápka a bylo mně ho trochu

líto. Vypadal, že má opravdu starosti. Možná neměl, možná to vše

zkreslila jen moje fantazie. Třeba byl zazobanej a šťastnej. Ať to bylo

jakkoliv, byla to jeho volba. Lidi nejsou stejní. Někdo může být prázd

nej bohatej byznysmen a být šťastnej. Někdo jako já ne. A o to šlo.

21

Vybrat si. Každej má možnost volby. Jde jen o to, že když si vy berete

špatně, nesmíte se nenechat vyvést z míry a nežvanit, že vám ne

přálo štěstí. Každej, úplně každej se může právě teď sebrat, dát do

hromady pár tisíc a odletět na druhej konec světa a zkusit tam štěstí.

A všechno ostatní jsou zbabělý kecy a výmluvy. Já jsem zatím zkoušel

štěstí tady. Praha nevyšla.

Tak jsem se vrátil do Brna.

— Brno, listopad 2007 —

v pasti

Byl to pocit, jako by mě přejela lokomotiva.

Následoval měsíc v zlomyslným unaveným ukoptěným malo

městě, v provinční díře středověkých splašků. Zůstal jsem jen sám

se sebou. Se svýma pochybnostma, nejistotou a prázdnotou větší

než Big Ben. Dával jsem si každej večer v temným baru dvojitou

Bushmills s tím začínajícím druhořadým pisálkem, co bude možná za

půl století i druhořadým spisovatelem. Probouzel jsem se po poledni

s opuchlýma tvářema a sledoval čas, jak se pomalu plíží kolem mě.

Seděl jsem na kraji postele, oblíkal se a začínal pít bezednou sklenici

prázdnoty, až jsem se propil na zastávku tramvaje, kde jsem čekával v pozdních odpoledních jako celej život, na co vlastně?

Často jsem sledoval nebe. Obloha vypadala jako obrovskej hadr,

kterej někdo použil při opravě starýho auta, z něhož vytekl všechen olej a benzín a který se pokoušelo marně ujet z tohohle města. Prázd

nota valící se jako mračna yperitu obalovala vše kolem mě. Sledoval

jsem lidi jdoucí po ulicích a snažil se najít v jejich tvářích nějakou odpověď na to, co se mně stalo, ale jejich obličeje, oči, celý postavy

se ztrácely v mlžným vzduchoprázdnu. Jejich duše se před mýma

očima ukládaly do sarkofágů nicoty a chystaly se usnout na věky.

Řval jsem na ně, abych je zachránil, ale byl jsem pro ně jen duchem, co uvízl mezi nebem a peklem na zemi. Překračovali mý ležící tělo

s polámanýma končetinama. Celý zástupy, davy šlapaly po mým ob

ličeji. Hlavou mně proudilo procesí myšlenek, nekonečný průvody chechtajících se konotátů a denotátů: pošklebovaly se mně, jako

se malý děti vysmívají chlapci, kterej je nucenej chodit do konce


24

života o berlích: tužce a papíru. Ty posměšky se postupně skládaly

do jasných a soudcovsky chladných, přísně formulovaných vět: „Jsi

jen blázen, co se stal nevyléčitelně závislej na psaní a má tu drzost

tvořit knihy bez ohledu na vydavatele a čtenáře! Jsi pomatenec, co

se tím chce jednou živit! Jsi bohém, co se poflakuje po kavárnách

a čte romány a snaží se žít jako jejich hrdinové, zatímco všichni

okolo myslí na svoji budoucnost a skutečnej svět! Jsi jen černým pa

sažérem ve vlaku ženoucím se za vidinama a fatamorgánama svýho

vnitřního vesmíru a začíná ti docházet palivo světelnou rychlostí!

Jsi zpátky v Brně, kde jsi v dobách, kdy ještě tvý naleštěný polobotky

nerozežíraly krysy v almaře, tančil svůj valčík modrých nocí upro

střed ztichlých, přihlížejících ulic, ale teď už nemáš nohy! Kodaň se

Stockholmem jsou už jen tuny dusivýho prachu času, kterej zasypal

tyhle města po vrcholky věží a kostelů, ve chvíli, kdy jsi nastoupil do letadla! Jsi zpátky v zemi mrdálistů fikce a podělaných zápletek!

Jsi zase ten směšnej břídil, co si vypisuje věty z životopisů a knih

spisovatelů, a chceš být pozorovatelem, tichým bystrým chlápkem,

kterej je u všeho, co se děje, ale dává si pozor, aby se nedostal do ohniska sporů, rozhovorů, konverzací, aby mohl zaznamenávat, sledovat, mít všechno na dlani z toho správnýho pahorku, tak akorát blízko a tak akorát daleko, ale místo toho ses urval ze řetězu a sko

čils do centra dění! Chyba s velkým Chá! Našel jsi jen zklamání! Ot

vírat sobě a lidem lebky otvírákem na konzervy a dívat se, co mají

uvnitř, se nevyplácí! Je to jako pohled do žumpy! Je lepší o tom snít, dokreslovat si to podle svýho, přibarvovat si je i sebe! Balancovat

na hraně pravdy, ne ji objevovat za každou cenu! Jsi posedlej pravdou, která je neuvěřitelně nudná a úmorná jako pomalu se plazící

infekční hlen!“

Poslouchal jsem tyhle žvásty uvnitř hlavy a otvíral po večerech

lahve vína u televize, zatímco dole v přízemí seděla na gauči moje

matka a já si nebyl jistej, jestli existuje. Moje vlastní matka.

Bloudil jsem sám po nocích ulicema města, který kdysi bývalo

mým domovem, a sledoval ve výkladních skříních zastaváren svůj

život, co mi seděl na rameni. Odnášel jsem si ho domů, stavěl ho




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.