načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pasažérka – Alexandra Brackenová

Pasažérka

Elektronická kniha: Pasažérka
Autor: Alexandra Brackenová

Rozsáhlý román rozehrává dobrodružný příběh Etty Spencerové, moderní dívky z Manhattanu, a mladého dobrodruha Nicholase Cartera díky oblíbenému fantasknímu motivu cestování v čase. Existuje skupina lidí, kteří dokážou využít trhliny v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8%hodnoceni - 69.8% 75%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 405
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Magdaléna Stárková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4212-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozsáhlý román rozehrává dobrodružný příběh Etty Spencerové, moderní dívky z Manhattanu, a mladého dobrodruha Nicholase Cartera díky oblíbenému fantasknímu motivu cestování v čase. Existuje skupina lidí, kteří dokážou využít trhliny v tkanivu času a jejich prostřednictvím se mohou dostat do nejrůznějších míst a dějinných epoch. Tuto dědičnou vlastnost získala po své matce Rose i Etta. Dozvídá se to až jako středoškolačka vedoucí doposud celkem běžný život. Na školním koncertu ji však akord zahraný na housle na tom správném místě přenese poprvé v čase. Etta se ocitá na palubě lodi v Atlantiku roku 1776 a pozvolna se dozvídá podivné okolnosti o svých schopnostech a nebezpečí z toho vyplývajícím. Průvodcem se jí stává charismatický Nicholas a nový osud tak Ettě přinese nejen strhující dobrodružství a napětí, ale snad i osudovou lásku. Úvodní díl stejnojmenné dobrodružně romantické fantaskní série otvírá dveře do našeho světa, ve kterém však někteří lidé dokážou cestovat časem. Tuto schopnost u sebe objeví i dívka Etta a stává se tak velmi nevšední cestovatelkou.

Popis nakladatele

Ochraň svou moc. Ukryj se v čase.

Ztratila vše, co znala a milovala… Etta se proto vydává do neznámé země, kde se seznámí s Nicholasem, který uniká z dosahu mocného rodu v Koloniích. Navíc jí začnou pronásledovat agenti usilující o její život. Etta tak zjistí, že zdědila zvláštní schopnosti, o kterých nikdy neslyšela. Aby ochránila své tajemství i svůj život, bude muset cestovat nejen mnoho mil od domova, ale i do minulosti… Nepřátelské rody se ale nevzdávají a chtějí její moc!

„Je to... výsledek jistého vztahu některých lidí k časové ose. Trvá to už tisíce let. Nemáme na to stroj, pokud chceš vědět tohle. Funguje to daleko... přirozeněji. Děda to slovo sice nemá rád, ale je to něco jako kouzlo. Naši předkové ovládali jedinečnou schopnost využívat trhliny v tkanivu času a těmi proplout do jiné éry. Jsou to přirozené pukliny, jaké najdeš všude na světě. Vždycky existovaly a naše rodiny jimi vždycky uměly procházet. Vlastně je to jednoduché, ale snaž se to pochopit,“ zavrtěla se Sophia ve snaze najít pohodlnější pozici. „Průchod ze středověké Paříže vede třeba do Egypta za časů faraónů. Vejdeš do trhliny jako do každého jiného tunelu a můžeš procházet mezi vchody.“

„Schopnost cestovat se dědí od jednoho nebo obou rodičů. Většinou to ale bývá jeden, protože naše řady řídnou a my si musíme hledat životního partnera mezi obyčejnými lidmi. Šance, že se člověk narodí jako cestovatel, je stále mizivější, ale ty jsi ten dar dostala od matky…“

Alexandra Brackenová , autorka mnoha bestsellerových titulů, se narodila a vyrostla v Arizoně. Poté se kvůli studiu historie a angličtiny přestěhovala do Virginie na východním pobřeží USA. V současnosti žije v New Yorku, kde byste ji mohli spatřit v malém bytě plném knih během tvrdé práce na dalším románu.

Zařazeno v kategoriích
Alexandra Brackenová - další tituly autora:
Cestovatelka Cestovatelka
 (e-book)
Cestovatelka Cestovatelka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pasažérka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Alexandra Brackenová

Pasažérka – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Pasazérka

^

Alexandra Brackenová



Pro mámu.

V celých dějinách se ještě nenašel nikdo s tak krásným

a statečným srdcem, jako máš ty.



Ať brána třeba nejužší

a sudba plná trestů jest

však pokud kráčí o duši

jsem kapitánem všech svých cest

-William Earnest Henley



BHÚTÁN

1910



11

Prolog

K

dyž stoupali výš a dál od klikatících se pěšin vedoucích do okol

ních vesnic, otevřel se jim svět ve své nejčistší podobě – tichý,

starobylý, tajemný.

Smrtící.

Nicholas strávil většinu života na moři, nebo aspoň tak blízko něj,

že když vál dobrý vítr, cítil rybinu a vlhký pach vody. I teď, když se

blížili ke klášteru a čekali, až se z mlžného oparu a mraků vynoří jeho

obrys, otáčel se v bláhové snaze přehlédnout tyčící se špičky Himálají

a ulpět pohledem na místě, kde se obloha setkává se zvlněnou hladi

nou. Potřeboval se upnout k něčemu známému, než ho spolu s vírou

opustí i odvaha.

Klikatá úzká cesta tvořená schody a hlínou se táhla nejdříve boro

vým hájem porostlým mechem, aby se vklínila mezi holé, strmé útesy, do jejichž náruče někdo – skoro neproveditelně – vtiskl klášter Taktsang Palphug. Nahoře na stromech se třepotaly barevné modlitební praporky, které odlehčily tíze na jeho srdci. Okamžitě mu připomněly ten den, kdy ho kapitán Hall poprvé vzal do newyorského přístavu, kde pestré vlaječky věnčily nové fregaty.

Znovu přešlápl, nepatrně a obezřetně, jako by svým ramenům mohl

ulevit od bolestivě zařezaných popruhů batohu a nezřítit se přitom z pě

šiny dolů do rokle.

Ty, který jsi tolikrát šplhal do lanoví, se teď bojíš výšek?

Lanoví. Jak rád by ho teď cítil pod rukama a nastavil kůži spršce

slané vody z větrem načechraného moře, odražené od trupu lodi. Ni

cholas se narovnal v ramenou a uhasil žár roztrpčení, který se mu roz

hořel někde na dně žaludku dřív, než plameny stihly strávit vše kolem.

Už měl být dávno zpět na lodi a nechat se s Hallem a Chasem hou

pat na hřebenech vln. Místo toho trčel v cizí zemi – ještě ke všemu ve

dvacátém století – s neschopným skuhralem, kterému musel zapínat

kabát, zavazovat boty i šátek kolem krku a nasazovat směšně zplihlou

hučku. Přitom měl ten ukňouranec sám dvě zdravé ruce a – alespoň od

pohledu – i vlastní mozek v lebce.

Kožený pytel, který Nicholas vlekl přehozený přes rameno, se s ka

ždým krokem zhoupl a bouchl ho do zad, zatímco se chlapec škrábal

nahoru za Julianem. Ten už ho čekal s nohou opřenou o kámen. Byla

to jeho oblíbená póza, zvláště když tušil, že se okolo vyskytují dámy,

které by ho mohly obdivovat. Nicholas nechápal, před kým se Julian

takhle předvádí v horách, kde kromě několika ptáčků v podmáčeném

lese není ani živáčka. Jeho společník byl prostě takový – směšný, mar

nivý, bez zrnka ohleduplnosti. Nechal se Nicholas zaslepit štěstím, že

objevil takzvaného bratra a nový život plný pohodlí, bohatství a dob

rodružství, že se rozhodl všechny Julianovy nedostatky ignorovat?

„Pojď se na to podívat, chlape. Tohle je Tygří doupě, vidíš? Zatra

cená pekelná mlha...“

Nicholas to čekal, protože si pečlivě přečetl všechno o každém místě,

kam je stařec poslal, aby zjistil, jak udržet neklidného a tvrdohlavého Juliana při životě. Nicholasovi chyběly znalosti i vzdělání. Když pochopil, že rodina mu nikdy neposkytne dostatečný přísun informací k jeho cestám, začal se sám sebe ptát, zda to není záměr. Možná se jim hodilo, aby zůstal stále jen malým a nevzdělaným človíčkem? Ta myšlenka ho rozzuřila natolik, že utratil většinu svých tenkých úspor za učebnice historie.

„Bhútánský buddhistický guru Padmasambhava sem přiletěl na tygřici – tak to aspoň říká pověst,“ pokračoval Julian s okouzlujícím úsměvem, který ho spolehlivě dostával z potíží a jehož kouzlem kdysi obměkčil i Nicholasovo srdce a výbušnou povahu. Pokaždé se mu podařilo zajistit si osobním kouzlem odpuštění. „Po cestě zpátky bychom se měli zastavit v jedné z meditačních jeskyní. Třeba si tam taky trochu popřemýšlíš? Podívej se na ten výhled a pak mi řekni, že se ti po cestování nebude stýskat. Za celý svůj nicotný život by ses na takové místo nedostal. Takže už bys měl přestat myslet na pitomosti, ne?“

Nicholas by mu nejradši uštědřil jednu dobře mířenou ránu pěstí do potutelného úsměvu, nebo mu do obličeje poslal místo pěsti rovnou cepín, který nesl na zádech, ale místo toho jen znovu nadhodil batoh a snažil se zapomenout na fakt, že ho drtí tíha nejen Juliana samotného, ale i jeho věcí.

„Vypadá to na bouřku,“ řekl Nicholas hlasem tak pevným, že na sebe byl sám pyšný. Jen někde úplně vzadu ještě probublával rostoucí vztek. „Nahoru bychom se asi měli vypravit až zítra.“

Julian prstem odpinkl brouka z čistoskvoucícho kabátu. „Nechal jsem binturonga v jedné ilegální hospodě na Manhattanu a rád bych se tam vrátil, než půjdeme za starým,“ povzdychl si. „A zase s prázdnou. Posílá nás až na konec světa pro něco, co možná ani neexistuje. Klasika.“

Nicholas sledoval, jak jeho nevlastní bratr zatočil vycházkovou hůlkou, a napadlo ho, co si o nich asi budou myslet mniši. Nafrněné zrzavé princátko s nejnovějším horolezeckým vybavením, které na jejich posvátných místech šňupe po ztraceném pokladu, doprovázené opáleným mladíkem, jistě sluhou, který se za ním vleče jako zotročený stín.

Takhle to být nemělo.

Proč vůbec odešel? Proč podepsal smlouvu? A proč ho vlastně na

padlo věřit rodině?


14

Tohle nejsem já. A ani nemám být.

„Trochu se seber, chlape,“ šťouchl ho Julian do ramene. „Neříkej mi, že seš ještě nakvašenej kvůli té smlouvě.“

Nicholas se zamračil na Julianova záda. Nechtěl o tom mluvit a nejraději by na to ani nemyslel. Julian tehdy jen pokrčil rameny a řekl suše: Asi sis měl nejdřív přečíst všechny podmínky, a teprve potom podepsat. Nicholas už kdysi rodinnému otroctví unikl, aby se teď vlastním podpisem vrátil do jejich područí. Ale starý mluvil o nemožných věcech – o kouzlech, cestách i penězích, jejichž množství předčilo Nicholasovy nejbujnější představy. Pět dobrodružných, zábavných let mu tehdy nepřišlo jako velká oběť. Když ale zjistil, že bude pouhým osobním sluhou svému nevlastnímu bratrovi, který by se k němu nikdy, ani za tisíc let, na veřejnosti nepřiznal, polkl Nicholas žlučovitou slinu a dotáhl bratrovi kravatu přesně tak, jak ji nosíval. Od té doby už nikdy nevnímal čas tak jasně. Každý krok ukrajoval z jeho odhodlání a Nicholas se bál, jaký ničivý hněv v něm zaplane, až poslední zábrany v jeho duši padnou.

„Měli bychom to otočit a založit tábor,“ řekl Nicholas, zatímco očima uhýbal před Julianovým hodnotícím pohledem. „A zítra se o horu pokusit znovu.“

Julian si odfrkl: „Bojíš se deštíčku? Nebuď taková baba, Nicku. Bude to hračka.“

Nicholase ale netrápil samotný výstup na horu. Vzduch v jeho plicích nápadně řídnul, hlava ho bolela jako střep, což se tentokrát nedalo připsat žvanění jeho společníka. Spíš to způsobila nebezpečná blízkost nebi. Kolena mu měkla, jako by se změnila v pytle s pískem, a vůbec necítil ruce.

Mohl bych ho tu prostě nechat. Utéct.

Kam by se ukryl, aby ho nenašli? K Hallovi by nemohl, ani do

svého přirozeného času. Dokonce by nemohl ani vyhledat matku.

Nicholas zvedl oči k ocelově šedivým mračnům nahoře na hřebe

nech, rozděleným dlouhou šíjí Himálají. Na lodi by podle pohybu plavidla a oceánu odhadnul sílu přicházejícího nečasu a včas by si promyslel, jak jím bezpečně proplout. Teď ale neměl ani jedno, ani druhé a zůstalo mu jen sotva znatelné varovné mravenčení za krkem. Někde v dálce zaburácel hrom a jeho ozvěna se nesla pustým pohořím.

„Doufám, že starý má tentokrát pravdu,“ řekl Julian s pohledem upřeným na stezku. Z Nicholasova pohledu připomínala nekonečnou stuhu schodů nataženou přes rozeklané útesy tak, aby dokonale kopírovala přirozený reliéf krajiny. „Už mě ty jeho hry nebaví. Ten zatracenej poklad prostě nadobro zmizel. Dokonce i on může občas prohrát.“

Chyba. On vždycky vyhrává, pomyslel si Nicholas se sevřenými pěstmi. A já se už nikdy nezbavím ani jeho, ani Juliana.

„Pojď už konečně,“ zavolal Julian, „máme před sebou dlouhou cestu a já jsem tak hladovej, že bych snědl i koně.“

První sprška deště ho zasáhla rovnou do tváře a stékala mu ve vel

kých kapkách po bradě. Podivný, roztřesený moment. Nicholas uvízl

v síti okamžiku. Rozhlížel se po nějakém úkrytu, který Julian vděčně

přijme, aby mu náhodou nenateklo do bot. Kromě čortenů, nízkých bí

lých budov, které ukrývaly propracované, barevné modlitební mlýnky,

tu stály už jen římsy, pod které truchlící nosili relikviáře s popelem.

„Hele!“ vykřikl Julian radostně a pročísl vzduch pěstí. Opar halící

klášter opadl, jako by ho s sebou k zemi stáhl déšť. Ležel už jen jako

příkrov mlhy nad hladinou jezera těsně při zemi a zakrýval tisíce metrů mezi římsami a strmým srázem. „Kde máš ten foťák? Padáme. Tady to stejně nikdo neuvidí...“

Hrom, který jim zaburácel nad hlavou, se rozléhal po horách jako rána z děla. Nicholas se přikrčil, jako by chtěl uniknout ohlušujícímu hřmění. Jakmile doznělo, otevřelo se nebe a z mraků začal padat déšť tak prudký, že je skoro oslepil. Nicholas překvapeně zalapal po dechu, když se jednotlivé kapky slily ve vodní stěnu. Něco podobného viděl na moři jen jednou, když se dostal na okraj uragánu. Z říms se valily celé řeky vody s takovou dravostí, že jim div neodnesly i půdu pod nohama.

Julian...

Nicholas se otočil na okraj cesty, kde stál jeho bratr a něco na něho

křičel. Pak už jen uviděl, jak jeho levá noha mizí a nechává za sebou

rozbitou římsu plnou bahna.

Když padal do hlubin, napadlo Nicholase jen jediné. Takhle ne.

„Nicku! Nicku!“ Julianovi se podařilo zachytit se o zbytek římsy, ale

ruka mu pomalu klouzala ven z promočených rukavic, zatímco se zbytek

jeho váhy houpal nad hlubokou propastí naplněnou vzduchem, kame

ním, mlhou a stromy. Nicholas po břiše překonal posledních pár metrů

mezi nimi, natahoval ruku, jednou, dvakrát, znovu, až se mu popruhy

batohu zařezávaly do ramen a obsah batohu zlověstně chrastil.

Julian byl hrůzou bledý jako smrt a jeho rty prosebně šeptaly: Po

moz mi, pomoz...

Proč bych měl?

Tahle rodina ho obrala o všechno. O jeho vlastní krev, svobodu,

cenu...

Když ho napadlo, že si teď konečně něco vezme zpět, naplnilo Ni

cholasovo srdce hořké uspokojení.

Protože je to tvůj bratr.

Nicholas zavrtěl hlavou. Cítil, jak ho proud vody nese k římse.

„Natáhni ruku, Juliane! Pořádně!“

S odhodlaným pohledem v umazané tváři vymrštil Julian ruku

směrem k Nicholasově dlani. Když se chtěl vytáhnout na římsu, po

volil stisk v jediné ruce, která ho držela nad propastí. Nicholas skočil

a chytil jeho prsty.

Váha bratrova těla najednou zmizela, jak jeho ruka vyklouzla z ru

kavice a temná silueta tiše prolétla mlhou, která se rozestoupila natolik, aby Nicholasovi poskytla pohled na dno strže, kde se Julianovo tělo rozskočilo na třpytivý prach.

Ohlušující rána v dálce prozradila, že cesta, kterou sem přišli, byla

zničena. Nicholasovi zahučelo v uších. Sám bez hlasu vykřikl. Nepotřeboval ani pátrat očima v mlze a dešti, aby věděl, že bratrovo polámané tělo uchvátil sám čas a rozmělnil ho na pouhou vzpomínku.

NEW YORK

současnost

Jedna

Z

ajímavé bylo, že pokaždé, když se na ně podívala, všimla si Etta

něčeho nového. Něčeho, co předtím nezaznamenala.

Ty obrazy jim visely v obýváku celá léta na stále stejném místě za gaučem, vyrovnané jako cívky filmu s největšími hity života její mámy. Při pohledu na ně se Ettě občas stáhl žaludek. Pocit, který se jí zakousl do břicha, nebyla ani čistá závist, ani čistá touha, ale nějaká plytká sestřenice jich obou. Sama se už s Alicí něco nacestovala, zúčastnila se mezinárodních soutěží ve hře na housle, ale nikdy neviděla nic z toho, co se vyjímalo na obraze. Nic jako třpytivou horskou stezku vinoucí se nahoru mezi stromy až k mrakům, které zakrývají vrchol.

Teprve teď, když se ohnula přes opěradlo gauče, všimla si Etta, že Rose na stezku namalovala dvě postavy napůl skryté v barevném třepotání praporků. Očima přejela další obrazy. Pohled z okna první Roseiny garsonky na rohu Šedesáté šesté a Třetí ulice. Další obraz. Schody před Britským muzeem, poseté turisty a holuby, kde Rose malovala za pár drobných portréty, když se znova přestěhovala do Londýna. (Ettě se ten obraz vždycky líbil, protože ho máma namalovala přesně ve chvíli, kdy ji Alice poprvé uviděla a přišla jí vynadat za to, že se ulila ze školy.) Temná, svěží džungle sahající až k vlhkému kameni Terasy slonů v Angkor Thomu. Když bylo Rose osmnáct, našetřila si dost na letenku do Kambodži a se svým obvyklým šarmem přemluvila archeology, aby ji s sebou vzali na naleziště, ačkoli neměla ani kapku formálního vzdělání v jejich oboru. Na dalším obrázku se prostírá Lucemburská zahrada v plném letním květu. Tehdy konečně studovala na Sorbonně. Pod tím vším stála na opěradle gauče opřená o zeď zbrusu nová malba – poušť při západu slunce zalitá žhnoucím zlatem s rozpadajícími se zříceninami.

Tohle byl životní příběh její matky. Jediné střípky, o které se Rose s Ettou neváhala podělit. Ettu zajímalo, jaké vyprávění vězí za obrázkem pouště. Rose už spoustu let neměla čas na malování a ještě víc času uběhlo od doby, kdy jí obrazy sloužily jako vítané příběhy před spaním, které vyprávěla malé Ettě. Etta už si ani nevzpomínala, jaká její matka byla, než začala nekonečně cestovat na semináře o posledních restauračních technikách, pouštět se do projektů pro Metropolitní muzeum a čistit a opravovat díla starých mistrů.

Když ve dveřích zachrastily klíče, seskočila Etta z pohovky a narov

nala polštáře.

Rose v předsíni naposledy otřepala mokrý deštník a vešla dovnitř.

I když zrovna prošla podzimním slejvákem, vypadala skoro nedotčeně – plavé vlnité vlasy svázané do drdolu, vlhké, ale jinak nezničené boty na podpatku, trenčkot zapnutý až ke krku. Etta si trochu rozpačitě uhladila vlasy a v tu chvíli si přála, aby tu už seděla převlečená do šatů na vystoupení, a ne v pyžamu hrajícím všemi barvami duhy. Kdysi byla moc ráda, že se matce podobá jako vejce vejci, protože kdyby v zrcadle viděla rysy svého otce, asi by tak snadno nepřijala, že musí žít bez něho. Teď ale Etta pochopila, že podobnost s mámou je jen povrchní.

„Jak ses měla?“ zeptala se Etta mámy, která si s pozvednutým obočím měřila dceřino pyžamo.

„Nemělas už být oblečená?“ nabídla Rose Ettě místo odpovědi protiotázku pronesenou s anglickým přízvukem protkaným nesouhlasem

tak ostrým, že se Ettě bezděčně stáhl žaludek. „Alice tu bude co nevi

dět.“

Když Rose pověsila kabát v malém bytě do ještě menší šatny, vyra

zila Etta do pokoje tak prudce, že div neuklouzla na notách rozlože

ných na koberci a neskončila hlavou napřed ve staré skříni, do které si

ukládala šaty. Před několika týdny si pro dnešní událost vybrala rubí

nové koktejlky, ale najednou neměla odvahu se do nich obléct. Bála se,

aby si matka nemyslela, že jsou příliš neformální nebo dětsky rozto

milé s mašličkou na každém rameni. Čekala ji soukromá akce, na které

se budou vybírat příspěvky pro Metropolitní muzeum, a Etta si přála,

aby ji matčini nadřízení brali jako profesionálku.

Přála si vidět matčin úsměv, až bude hrát.

Proto rubínové šaty uložila zpět do skříně, vytáhla z ní usedlejší

černý model a posadila se ke stolu, aby se namalovala. Uběhlo několik minut, když matka zaklepala na dveře.

„Budeš chtít pomoct s vlasy?“ zeptala se Rose, zatímco pozorovala

dceřin odraz v zrcadle na stěně.

I když jí krocení vlastní neposedné hřívy nedělalo nejmenší pro

blémy, podala matce svazek vlásenek a starý kartáč. Posadila se rovně a nechala Rose, aby jí pomalu vyčesávala zamotané vlasy a zase je pouštěla jako vodopád dolů po temeni.

„Tohle jsem naposledy dělala, když jsi byla ještě malá,“ zašeptala

Rose s dlaní plnou blonďatých pramenů. Etta zavřela oči a zavzpomínala, jaké bylo být malým dítětem, sedícím po koupeli na mámině klíně. Tehdy ji Rose česala, zatímco vyprávěla příběhy ze svých cest.

Najednou ale nevěděla, jak odpovědět, aby se Rose zase neuzavřela

do svého obvyklého chladného mlčení. Řekla proto jen: „Pověsíš ten poslední obraz, co jsi namalovala? Je nádherný.“

Rose jí věnovala jeden ze svých vzácných, něžných úsměvů. „Dě

kuju, zlato. Ráda bych jím nahradila Lucemburskou zahradu. Připomeň mi, že mám o víkendu koupit hřebíky.“

„Ale proč?“ zeptala se Etta. „Mně se Lucemburská zahrada moc líbí.“


22

„Ale barevně to bude lepší bez ní,“ vysvětlila Rose, když zvedla jednu vlásenku ze stolu a sepnula Ettiny vlasy do drdolu. „Přechod mezi tmou a světlem tak bude výraznější. Ale nezapomeneš na to, že ne?“

„Nezapomenu,“ slíbila Etta, a potom se odvážila zeptat: „Co vlastně na tom obraze je?“

„Poušť v Sýrii. Nebyla jsem tam celé roky, ale před pár týdny se mi o ní zdálo. Od té doby to místo nemůžu dostat z hlavy.“ Rose Ettě uhladila posledních pár pramínků a všechno přestříkala lakem na vlasy. „Ale připomnělo mi to něco, co jsem ti chtěla už dlouho darovat,“ sáhla do kapsy starého, obnošeného svetru a položila Ettě na dlaň dvě drobné zlaté náušnice.

V dlani do sebe lehce narazily dvě perly na podkladu ze zlatých srdčitých lístků. Na miniaturních zlatých obroučkách potom trůnily tmavě modré kamínky. Etta jen tiše doufala, že to jsou korálky, a ne opravdové safíry. Kolem okraje náušnic se elegantně kroutily do detailu vypracované úponky. Podle lehce drsného opracování kovu si Etta domyslela, že náušnice někdo před mnoha lety pracně vyrobil vlastníma rukama. Možná že dokonce před celými stovkami let.

„Říkala jsem si, že se ti budou skvěle hodit k šatům na první vystoupení,“ vysvětlila Rose opřená o stůl, zatímco Etta tiše zírala na náušnice. Nevěděla, jestli ji víc uchvátila dokonalá zlatnická práce nebo fakt, že pro mámu její vystoupení znamená víc než pouhou položku v nabitém pracovním kalendáři.

Na debut koncertní sólistky na housle si musela Etta ještě měsíc

a něco počkat, ale se svou učitelkou Alicí začala shánět látku a krajky už pár dní poté, kdy se dozvěděla, že bude hrát Mendelssohnův houslový koncert v Avery Fisher Hall při Newyorské filharmonii. Když si Etta načrtla na papír všechny nápady, navrhla si společně s místní krejčovou vlastní šaty. Zlatá krajka se spletí úžasných lístků a květin jí zakrývala ramena a klesala rafinovaně dolů po živůtku z tmavě modrého šifonu. Dokonalá róba na debutový koncert „nejchráněnějšího tajemství klasické hudby“.

Sama Etta tu pitomou přezdívku nemohla ani slyšet. Pronásledo

vala ji celé měsíce od chvíle, kdy se v Timesech objevila informace o je

jím vítězství na Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě a ukazo

vala na jedinou věc, která Ettě chyběla.

Sólový debut s orchestrem už plánovala tři roky, ale Alice až do

nedávna byla proti jakýmkoli závazkům. Etta sama jí za to tehdy byla

vděčná. Byla mladé děvče sužované paralyzující trémou, kterou na prv

ních soutěžích zvládala jen s vypětím všech sil. Potom ale z dětského strachu vyrostla, oslavila patnácté narozeniny, potom šestnácté a teď, když jí táhlo na osmnáct, viděla, jak její o poznání horší vrstevníci září při svých debutech doma i v zahraničí a předbíhají ji v závodě, který kdysi s přehledem vyhrávala. Obsesivně se zabývala tím, že její vzory debutovaly v daleko mladším věku. Midori v jedenácti, Hillary Hahnová ve dvanácti, Ann-Sophie Mutterová ve třinácti, Joshua Bell ve čtrnácti.

Alice jejímu dnešnímu vystoupení v Metropolitním muzeu začala

říkat „generálka“ a doufala, že si při něm Etta odzkouší pevnost svých nervů. Ta ale večerní koncert vnímala spíše jako překážku na cestě k hoře, na kterou chtěla celý život vystoupat.

Její matka jí hru na housle nikdy nevymlouvala a nenutila ji, aby se

studovala i jiné věci. Svým tichým, rezervovaným způsobem ji podporovala. Ettě to asi mělo stačit, ale stejně toužila po matčině pochvale a pozornosti, těžce se za ní pachtila a nakonec skončila znovu a znovu nešťastná a frustrovaná z předem ztraceného snažení.

I kdybys pracovala do úmoru, abys byla nejlepší, bude jí to jedno. Hra

ješ vůbec pro sebe, nebo jen doufáš, že tě ona bude jednoho dne poslouchat? To na ni křičel Pierce, nejlepší kamarád, se kterým potom začala chodit, když se s ním rozcházela, aby získala víc času na cvičení. Od té doby uplynulo celých šest měsíců, ale jeho slova jí stále vyvstávala v hlavě jako odporná, syčící příšera pochybností. Postupně se Etta začala podobně ptát sama sebe.

Znovu se zadívala na náušnice. Byl to důkaz matčina zájmu a toho,

že její sen podporuje?

„Můžu si je vzít i dneska?“ zeptala se nakonec

„Jistě,“ vydechla Rose, „jsou tvoje. Můžeš je nosit, kdy a kam chceš.“

„Komus je ukradla?“ zažertovala Etta, zatímco si náušnice zapínala. Pokud se nepletla, nemohla si její matka za celých čtyřicet čtyři let života nic podobného dovolit. Zdědila je? Nebo dostala darem?

Při těch slovech Rose ztuhla a její ramena se zkroutila jako starý svitek, který vystavovala na pracovním stole. Etta čekala smích, ale místo něho se jí dostalo jen suchého pohledu, potvrzujícího, že Rose její hloupý pokus o žert zaznamenala. Mezi matkou a dcerou zavládlo bolestné ticho. „Mami,“ hlesla Etta ve snaze potlačit slzy nad pokaženým momentem vzácného porozumění, „to byl jen vtip.“

„Já vím,“ zvedla máma bradu. „Ale je to stará rána. Už jsou to roky, co nemusím žít jako dřív, ale ty pohledy, kterými mě ostatní zasypávali... Chci, abys věděla, že jsem v životě nikdy nic neukradla. Dokonce ani když jsem neměla vůbec nic nebo když jsem po něčem nezřízeně toužila. Jednou to na mě někdo zkusil a já nikdy nezapomněla, jaké to je. Tehdy jsem málem přišla o něco, co patřilo tvému pradědečkovi.“

V mámině hlase zazněl podtón hněvu. Ettu překvapilo, že instinktivně neucouvla. Její matka se o své rodině zmiňovala dokonce ještě vzácněji než o Ettině otci, takže skoro nikdy. Proto se teď Etta chytala jejích slov jako záchranného lana v naději, že se na jeho konci rozvine příběh.

„Byl to tvůj pěstoun, kdo ti tu věc chtěl vzít?“ zeptala se.

Její matka se utrápeně pousmála. „Uhádlas.“

Oba rodiče ztratila v jednom příšerném okamžiku před Vánoci při autonehodě. Dědeček, který se o ni staral potom, umřel o rok a kousek později. Nakonec putovala Rose do pěstounské rodiny. Otčím na ni sice nikdy nevztáhl ruku, ale z matčina kusého vyprávění Etta vyvodila, že její život kontroloval s tak absolutní přísností, že jí zbyly jen dvě možnosti – utéct nebo se udusit.

„A co to vlastně bylo za předmět?“ pokoušela Etta štěstí dál.

„Ale, jen nějaké rodinné dědictví. Vlastně jsem si to hlídala jen proto, že jsem za to mohla dostat dost peněz na lístek pryč z Londýna

a od pěstounů. Vím, že mi to tvůj praděda odkázal proto, aby mi dal

šanci rozhodovat o vlastní budoucnosti. Nijak nelituju, že jsem to na

konec prodala, protože jinak bych tu nikdy nebyla. Chci, aby sis pa

matovala, že nakonec záleží jen na našich rozhodnutích. Přání, slova

ani sliby se nepočítají.“

Etta zakroutila hlavou, aby si mohla v zrcadle lépe prohlédnout náušnice.

„Tyhle jsem koupila na starém trhu, na súku, v Damašku, když mi bylo asi tolik, co teď tobě. Ta trhovkyně, Samara se jmenovala, mě přesvědčila, abych je koupila, když jsem jí řekla, že tohle je moje poslední cesta před návratem do školy. Pro mě znamenaly konec cesty, zatímco pro tebe budou reprezentovat její začátek.“ Rose se naklonila, aby políbila dceru na tvář. „Dneska večer budeš úžasná. Jsem na tebe tak pyšná.“

Etta ucítila, jak ji v očích štíply slzy. Docela ji zajímalo, jestli se dá opravdu zachovat v paměti chvilka tak prchavá jako tato. Hořkost minulých zklamání odplavila vlna štěstí pulzující v její krvi.

Ozvalo se zaklepání na dveře, následované rachocením klíčů v zámku. Alice oznámila svůj příchod veselým: „Ahoj!“

„A teď si pospěš,“ oprášila Rose z Ettina ramene zatoulané smítko. „Potřebuju chvilku na převlečení, ale potkáme se na místě.“

Etta stála jako přikovaná se staženým hrdlem. Kdyby její matka neucouvla a nezaložila si ruce za záda, asi by jí padla kolem krku. „Uvidíme se?“

„Přijdu tam hned po tobě, slibuju.“ Plamen zachvátil noty a otřásl vzduchem v Ettiných plicích, aby se jí zakousl až do morku kostí, když s Alicí vklouzla do prázdné koncertní síně.

Klidně přiznávala, že ten houslista... Etta se zadívala na program, který si vyzvedla u vchodu. Evan Parker. Jo. Několikrát ho slyšela hrát na soutěžích. Celkem ušel, to mu musela nechat. Možná byl i trochu dobrý.

Ale, pomyslela si Etta s uspokojením, ne tak dobrý jako já.

A rozhodně ne dost dobrý na Bachovu Chaconne z Partity č. 2

d moll.

Světla pohasla a vrhla na jeviště mihotavé záblesky, jak technici na

poslední chvíli upravovali efekty tak, aby ladily k náladě skladby. Evan stál uprostřed a s blyštivou kšticí se nořil do Chaconne, jako by chtěl zapálit housle, slepý a hluchý ke všemu a všem okolo. Etta ten pocit dobře znala. I když pochybovala ve svém životě o mnohém, svým talentem a láskou k houslím si byla jistá.

Volbu skladeb mělo v rukou vedení muzea, takže ji nikdo z interpretů

nemohl ovlivnit, ale v hloubi duše se Etta stejně zalykala zelenou závistí, že Bachovu Chaconne přidělili zrovna Parkerovi. Je považována za jednu z nejtěžších skladeb pro housle – jeden postup opakovaný v tuctech překotných, složitých variací, nabitý city a téměř dokonalý svou strukturou. Přinejmenším když Chaconne hrála ona. Protože ona ji hrát měla.

Místo toho na ni čekalo Largo ze Sonáty č. 3, poslední kus z houslového bloku. Sladce zneklidňující skladba s meditativním tempem, rozhodně ne jedna z Bachových nejsložitějších a nejnáročnějších, dokonce ani jedna z nejbarevnějších, ale Alice Ettě kladla na srdce – u Bacha se nepodvádí. Každý kus si žádal plné soustředění a dokonalou techniku. A ona, Etta, zahraje bezchybně a bude se soustředit na svůj debut.

A ne na matku.

Ne na to, že po koncertě nemá komu napsat nebo zavolat, aby ho informovala, jak to šlo.

Ne na to, že jedna jediná noc může předurčit celou její budoucnost.

„Kdybys hrála Chaconne ty, určitě by to byla bomba,“ řekla Alice, když spolu přešly po straně jeviště do šatny, „ale dneska se musíš opřít do Larga. Pamatuj si, že tohle není soutěž.“

Alice vypadala jako kouzelná babička, která zachumlaná v dece před krbem vypráví říkanky roztomilému lesnímu zvířectvu. Staré fotky prozrazují, že její mléčně bílý drdol byl kdysi ohnivě rudou kšticí, dlouhou

až do poloviny zad. Ani devadesáté třetí narozeniny neotupily její vtip

a vřelé srdce. I přes její jasnou hlavu a pořádně palčivý humor jí ale Etta

pomáhala opatrně do schodů a dávala si pozor, aby nesvírala její paži pří

liš silně, když je jeden z pořadatelů vedl do šaten.

„A taky nezapomeň,“ zašeptala Alice s úsměvem od ucha k uchu, „že jsi moje žákyně, a proto jsi nejlepší. Pokud se ti chce to všem dokázat, kdo jsem já, abych ti stála v cestě?“

Etta si nemohla pomoct. Hlasitě se rozesmála a objala učitelku kolem ramen. Když jí Alice stisk desetkrát oplatila, zaplavila Ettu vlna vděčnosti. Když jako malá holka začala jezdit na soutěže, nemohla bez tří objetí a pusy na čelo od Alice ani vyjít na pódium. Dodávalo jí to pocit bezpečí jako teplá deka přes ramena, do které se v případě potřeby mohla zabalit.

Mám Alici.

I kdyby na světě neměla nikoho jiného, pořád tu byla Alice, která jí věřila i ve chvílích, kdy hrála nejhůř. Měla radost, že alespoň jedna ze dvou Britek v jejím životě ji miluje bezpodmínečně.

Alice se odtáhla a pohladila Ettu po tváři. „Je všechno v pořádku, zlatíčko? Nebo pochybuješ?“

„Vůbec ne!“ vyhrkla Etta. Nemohla dát Alici ani nejmenší záminku, aby odvolala debut. „Jen mi pracujou nervy. Jako vždycky.“

Alice zaměřila pohled na něco za jejím ramenem. Etta se chtěla otočit, ale to už se Alice jemně dotýkala jedné z náušnic a zamyšleně krčila obočí. „Máš je od mámy?“

Etta kývla. „Ano. Líbí se ti?“

„Jsou...“ Alice opatrně hledala slova, a když nechala ruku zase klesnout, vydechla: „Nádherné. Ale ani z poloviny ne tak krásné, jako jsi ty sama, zlatíčko.“

Etta se smíchem protočila panenky.

„Musím... myslím, že bych někomu měla zavolat,“ řekla Alice pomalu. „Zvládneš se rozehrát sama?“

„Jistě,“ vyhrkla Etta rozrušeně. „Děje se něco?“

Alice mávla rukou. „Všechno bude v pořádku. Kdybych se hned nevrátila, trvej na pódiové zkoušce. Budeš potřebovat nejvíc času ze všech, protože jsi nestihla zkoušky šatů. A ty stradivárky? Které ti dají?“

„Antonia,“ odpověděla Etta šťastně. Metropolitní muzeum mělo ve sbírkách Stradivariho houslí hned několik a ona si na jedny dnes večer poprvé zahraje.

„Ach, toho zlatouška. Zapotíš se, než ho trochu zkrotíš,“ řekla jí Alice. „Je mi jedno, co si tvoje matka myslí o zachování takových nástrojů pro další generace... Držet tak úžasné nástroje ve skleněné kleci jako rukojmí. Ty víš, že...“

„... čím déle housle mlčí, tím těžší je najít jejich pravý hlas,“ dopověděla Etta větu, kterou už slyšela stokrát předtím.

Housle stradivárky, nástroje vytvořené severoitalskou houslařskou rodinou Stradivariů v pozdním sedmnáctém a raném osmnáctém století, proslulé sílou a krásou zvuku. Jejich vlastníci je nepopisovali jako pouhé nástroje, ale jako lidi – temperamentní přátele s vlastními nepředvídatelnými náladami, které nezkrotil ani ten nejschopnější houslista.

I když její vlastní housle byly nádherné – Vuillaumeova kopie Stradivariho Mesiáše, kterou zdědila po Alici – byla to pořád jen kopie. Pokaždé, když pomyslela na originál, zajiskřilo celé Ettino tělo až ke konečkům prstů.

„Hned jsem zpátky, zlato,“ popleskala ji Alice láskyplně pod bradou. Etta počkala, až bude její učitelka bezpečně dole pod schody, a potom zaměřila oči do tmy.

„Tady jste!“

Etta se otočila na Gail, organizátorku koncertu, která k ní mířila přes pódium tak rychle, jak jen v dlouhých, úzkých černých šatech mohla. „Zbytek čeká v zákulisí v šatně. Potřebujete něco? Postupně si projdete rozehrávky a já vás všem představím.“ Když se Gail rozhlédla kolem, mihl se jí ve tváři stín zklamání. „Učitelku s sebou nemáte? Sakra, a já tak doufala, že ji potkám.“

Alice s posledním manželem Oskarem byli oba světoznámí hous

listé. Když Oskar onemocněl, odešli na odpočinek a usadili se v New

Yorku. Alice ovdověla rok poté, co k ní Etta začala chodit do houslí,

ale i v pěti letech si malá žákyně dokázala udělat obrázek o Oskarově

laskavosti a smyslu pro humor. I když Alice už celé roky nehrála pro

fesionálně a po manželově odchodu to nechtěla ani zkoušet, v jistých kruzích stále požívala obdivu za dechberoucí debut ve Vatikánu.

„Za chvilku je zpátky,“ ujistila Etta organizátorku po cestě do šatny. „Představíte mě ostatním? Moc mě mrzí, že jsem nestihla tu zkoušku v šatech.“

„To je v pořádku, nedorazil ani Evan. My už vám řekneme, co a jak.“

Z otevřených dveří do šatny se linul nadšený proud hlasů. Když vešla, měřili si ji ostatní houslisté s neskrývanou zvědavostí.

Říkají si, proč jsem asi tady, zašeptal pochybovačný hlásek, který rychle zahnala někam pryč. Měřila si každého z kolegů, zatímco Gail pobíhala okolo a chrlila ze sebe jména. Dva ze tří mužů Etta poznala. Byli starší, před důchodem. Evan byl samozřejmě ještě na pódiu. Tři muže vyrovnali pořadatelé třemi ženami: jednou starší paní, jí samotnou a děvčetem, které mohlo být stejně staré jako Etta. Gail ho představila jen křestním jménem „Sophia“, jako by příjmení nebylo nutné.

Sophia měla téměř černé vlasy vyčesané z tváře a svázané do staromódního pletence. Oblečená byla do bílé košile, zastrčené do dlouhé černé sukně až po kotníky, ale ani její strohý oděv nepředčil přísný výraz, který nasadila, když přistihla Ettu, jak si ji zvědavě prohlíží a přemítá, zda se už potkaly na nějaké ze soutěží.

„Pane Frankwrighte, teď vy!“ zavolala Gail, když se vrátil Evan a představil se přítomným. Jeden ze starších pánů vstal, a když mu do ruky vtiskli nádherné stradivárky, odešel na pódium.

Na zdvořilé tlachání neměl nikdo náladu, což Ettě jen vyhovovalo. Nasadila si sluchátka a ještě jednou se se zavřenýma očima zaposlouchala do Larga. Soustředěně sledovala každý tón, než jí z klína sklouzla kabelka a lesk na rty, zrcátko i peníze se s řinkotem rozkutálely po kachličkách. Evan se zbylým starším pánem jí všechno s tichým smíchem pomohli zase posbírat.

„Promiňte, promiňte,“ mumlala. Teprve když vracela obsah ka

belky zpět do jejích útrob, všimla si malé krémové obálky.

To nemůže být pravda, pomyslela si. Její matka pro ni nic takového

nedělala už celá léta. Srdce jí radostně poskočilo v hrudi, rozpínající se starým známým pocitem, když z otevřené obálky vytřásala její obsah. Uvnitř se skrývaly dva listy papíru – jeden popsaný pro nezasvěcené oko nevýznamnými řečmi o počasí, muzeu, bytě... Ale hned vedle ležel i ten druhý, menší, s vystřiženým srdcem uprostřed. Když se položil na netknutý list, vyvstal ze změti nesmyslů jednoduchý vzkaz: Mám tě ráda a jsem hrozně pyšná na to, kdo jsi a co teď uděláš.

Když byla Etta malá, nechávala jí máma takový dopis pokaždé, než se vydala na cesty a odvezla dcerku k Alici. Malé připomínky mateřské lásky zastrčené tajně do batůžku nebo pouzdra od houslí. Čím déle se ale Etta na vzkaz dívala, tím rychleji ji opouštěla počáteční euforie. Když na to přišlo, nebyla její matka zrovna sentimentální. Nejdřív náušnice, potom dopis... Etta netušila, co si o tom má myslet. Snaží se snad Rose rozpustit ledy, kterými jejich vztah sama zamrazila?

Etta sklouzla pohledem k displeji telefonu. Půl hodiny do začátku koncertu.

Žádná esemeska ani zmeškaný hovor.

Žádné překvapení.

Ale taky žádná Alice.

Vstala, položila kabelku na židli a vytratila se z místnosti, aby se po své učitelce podívala. Alice jí připadala zmatená, nebo přinejmenším rozrušená. Bylo docela možné, že se prostě jen s někým zapovídala nebo se nemohla dovolat tomu, koho chtěla zastihnout, ale Ettu už držela v nemilosrdném sevření vlna paniky. Na šíji se jí usadilo něco jako strach.

Sál byl prázdný, uvaděčky dostávaly poslední instrukce od koordinátora. Etta prosvištěla uličkou tak rychle, jak jí to jehlové podpatky dovolily. K uším jí dolehly tóny houslisty, který měl pódiovou zkoušku před ní. Za chvilku bude na řadě.

Po Alici s mobilem ale na chodbě nebylo ani stopy. A po mámě taky

ne. Nepostávaly ani ve vstupní síni, a když Etta přelétla pohledem schodi

ště, objevila pouze holuby, kaluže a turisty. Zůstala už jen jedna možnost.

Etta zatočila směrem ke sbírce evropského malířství tak rychle, že málem srazila nějakého pána.

„Ach! Promiňte!“ vydechla, když ji zachytil za ramena.

„Kam ten spěch. Copak jste...“ Když přes stříbrné obroučky brýlí uviděl, do koho narazil, otevřel ústa v němém úžasu. Nebyl už nejmladší, vlastně spíš ve středním věku, což prozrazovaly stříbrem prokvetlé havraní vlasy. Ettě stačil jediný pohled, aby pochopila, že zrovna málem smetla jednoho ze sponzorů muzea. Byl dokonale upravený – frak bez poskvrnky a temně rudá růže na klopě.

„Nedívala jsem se pod nohy,“ omlouvala se, „je mi to tak líto, tak líto...“

On ale jen zíral.

„To je jedno,“ blekotala, zatímco pomalu couvala, aby mohla vyrazit za mámou a Alicí, „doufám, že jste v pořádku. Hrozně mě to mrzí...“

„Počkejte!“ zavolal za ní pán. „Jak se jmenujete?“

Ettiny podpatky zběsile cvakaly po mramorové podlaze, když se hnala přes sbírkové síně. Všem kurátorům a dozoru mávla na pozdrav a zahnula k výtahu, který ji vyvezl až do patra, kde sídlí restaurátoři. Možná že si máma něco zapomněla v kanceláři. Nebo si chtěla s Alicí

o samotě promluvit.

V chodbě nebylo ani živáčka, jen George, hlídač, kývl na pozdrav,

když prošla kolem.

„Máma je v kanceláři,“ řekl jí, „dorazila před chvilkou s nějakou starší paní v patách.“

„Děkuju,“ vyhrkla Etta, když se kolem něho protáhla.

„Nemáš dneska náhodou koncert?“ zavolal za ní ještě hlídač. „Zlom vaz!“

Koncert, zkouška, rozehrání...

„Ty mě neposloucháš už celé roky!“

Za závojem hněvu jen stěží poznala Alicin hlas. Její učitelka ho totiž

zvyšovala jen velmi zřídka. Její slova tlumily zavřené dveře, ale i přes ně doléhalo Alicino běsnění až k uším její žákyně.

„Ty nikam volat nebudeš, Alice,“ pokračoval Rosein hlas o poznání

klidněji. Ettě měkla kolena, když přitiskla ucho na dveře. „Jsem její matka, a i když si to nemyslíš, vím, co je pro moje dítě nejlepší. Přišel její čas a ty to víš. Nemůžeš jí jen tak sebrat její cestu a doufat, že to nebude mít důsledky.“

„K čertu s důsledky! A k čertu i s tebou, když ti jde víc o důsledky

než o vlastní dceru. Není připravená, nemá to správné vzdělání a nikdo jí nezaručí, že to půjde hladce!“

Není připravená. Alicina slova se do ní zabodla jako nůž. Na co není připravená? Na svůj debut?

„Mám tě hrozně ráda, Alice, to přece víš,“ pokračovala Rose, „udělala jsi pro nás tolik, že ti za to nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat, ale teď se se mnou prosím nehádej. Nerozumíš tomu, a pokud chceš Ettu podceňovat, nerozumíš ani jí. Ona to zvládne.“

Mezi každým úderem srdce roztřeseným jako křídla kolibříka a ledovou hrůzou, si Etta přehrávala v hlavě matčina slova. Tak dlouho, dokud jim neporozuměla. Její máma se za ni bila. To Alice jí chtěla bránit.

To ona chce zrušit můj debut.

„A ty ji asi nemáš tak ráda jako já, když ji chceš dobrovolně hodit vlkům!“

Alice zruší můj první velký koncert.

Ten, kvůli kterému se vzdala opravdové školy.

Ten, kvůli kterému nechala Pierce.

Ten, na který cvičila šest hodin denně.

Etta rozrazila dveře dost prudce na to, aby přerušila hádání dvou žen u matčina pracovního stolu.

„Etto,“ vymrštila se Rose, „nemáš být dole?“

„Sama nevím,“ zasyčela nazlobeně směrem k Alici. „Mám jít dolů, anebo rovnou domů? Je i tohle moc?“

Žaludek měla jako na vodě, když se ji Alice gestem ruky snažila nalákat do kanceláře, rovnou do uklidňující pasti své náruče. Jako by Etta byla znovu dítě a potřebovala utišit.

V Aliciných očích se bleskla ostrá, hodnotící jiskra, ze které se Ettě roztřásla kolena. Moc dobře ten pohled znala. Věděla přesně, co se jí honí hlavou.

„Já si myslím, zlato, že bychom opravdu měly jít domů.“ Alice se otočila k Rose a zadívala se jí přímo do očí. „A tam si to dopovíme.“

Etta cítila, jak jí v hrudi poskočilo vyděšené srdce. Krev jí divoce bila do uší a začala vřít vzteky.

„Já jsem tomu obětovala všecko. Všecko! A ty chceš, abych to jen tak zabalila a odešla? Zase to mám zrušit a odsunout?“ snažila se zadržet bolest tak usilovně, že z ní vycházel jen zlostný šepot. „Ty si prostě myslíš, že na to nemám, že jo?“

„Ne, zlatíčko, to ne...“

„Neříkej mi tak!“ zavrčela Etta, zatímco couvala ze dveří kanceláře. „Dochází ti vůbec, že už mi nezbyl ani jeden kamarád? Říkalas, že pokud chci mít svůj koncert, musím se soustředit. Všeho jsem se vzdala! Já nic jinýho na světě prostě nemám!“

Hněv v Roseiných očích se proměnil ve starost. Vyměnila si pohled

s Alicí. „Miláčku, to ale není pravda...“

Alice zase otevřela náruč, ale Etta o žádná gesta nestála. Nechtěla se

na ni dokonce ani podívat, natož ji nechat, aby jí domlouvala.

„Etto – Henrietto!“ zkoušela to Alice, ale Etta nic neslyšela. Co měly

ty dvě na srdci, ji tímto momentem přestalo zajímat.

„Já budu hrát,“ oznámila svojí učitelce. „Dnes večer i na debuto

vém koncertu. Je mi jedno, co si myslíš, nebo jestli mi věříš. Já totiž

věřím sama sobě a už mě nezastaví nic na světě.“

Alice za ní ještě něco křikla, ale Etta se otočila na patě a s hlavou

zdviženou a rovnými zády uháněla chodbou. Později jí napadala různá


34

slova, kterými by mohla zranit ženu, která ji prakticky vychovala, ale teď si přála jen znovu ucítit teplo jevištních reflektorů na tváři a osvobodit oheň, který jí sálal v hrudi. Rozehrát svaly, smyčec, housle, než se sama promění na uhlíky a popel a nechá za sebou doutnat zbytek světa. Vždycky, než přiložila smyčec ke strunám, dostalo všechno kolem na moment krystalickou podobu. Kdysi pro tu chvíli žila. Pro okamžik, kdy se její soustředění obrátilo dovnitř a všechno kolem zmizelo. Pro váhu houslí na rameni a hřejivé světlo reflektorů, které jí zaclonilo výhled do hlediště.

Když se sál začal plnit posluchači, odchytila ji upocená, vyděšená

Gail.

„Myslela jsem, že budu mít na zkoušku čas!“ šeptala Etta a div ne

zakopla, jak se řítily po schodech.

„Jo, ale to bylo před dvaceti minutami,“ cedila Gail mezi zuby. „Zvládnete tam prostě jít jen tak? Rozehrát se můžete v šatně.“

Etta kývla, i když jí žaludek sevřela panika. Bude se chovat jako profesionálka, kterou nerozhodí ani změna plánů. Co na tom záleželo, že tu ještě na pódiu nikdy nestála? Largo už hrála asi tisíckrát. Nepotřebovala vedle sebe Alici a její názor. Teď jí dokáže, že to zvládne. „To je v pořádku.“

Michelle, kurátorka, která spravovala i Antonia, už na ně čekala v šatně. Když opatrně vyndala nástroj z pouzdra a vložila jí ho do rukou, zatajila Etta dech. Sevřela krk houslí tak něžně, jako kdysi brala do dlaní novorozená kuřátka, a s radostí přijala váhu i odpovědnost nástroje.

Snažila se ignorovat pohled tmavovlasé Sophie, která ji pozorovala z rohu místnosti, a přiložila smyčec ke strunám. Housle zazpívaly hlasem tak zlatě teplým jako barva jejich dřeva. Etta se tiše rozesmála, když její nervozita zanikla pod nánosem nadšení. Její vlastní housle byly nádherný kus, ale tyhle byly nepopsatelné. Při každém novém tónu tála Etta jako sníh.

Není připravená, nemá to správné vzdělání a nikdo jí nezaručí, že to

půjde hladce...

Etta zavřela oči a zatnula zuby, aby potlačila slzy, které se jí draly

zpod víček. Jak si vůbec mohla dovolit na Alici tak křičet? Kdo jí dal

právo myslet si, že zrovna její názor je lepší než názor její učitelky, kte

rou oslavoval celý svět a která už vychovala tucty světoznámých hous

listů?

V Ettině duši se rozpoutala bouře pocitů viny a usadila se někde

hluboko v břiše.

Co jí to tehdy řekl Pierce? Vždycky dáš přednost houslím před vším

ostatním. Dokonce i přede mnou. I před sebou samotnou.

Etta se s ním ani neobtěžovala hádat a rovnou se rozhodla ho opus

tit. A to ho měla ráda tak moc, že se jí při pouhé vzpomínce ještě sví

ralo srdce. Chybělo jí lehkomyslné poblouznění nocí, kdy se opatrně

vykrádala z domu, aby ho viděla, i úžasný pocit, když projednou ne

chala plavat všechna svá pravidla.

Rok poté, co se přátelství s Piercem přehouplo v něco víc, ale skon

čila na druhém místě v soutěži, kterou podle všech očekávání měla vy

hrát, a tak se chození do kina, na koncerty, společné večery u Pierce doma i čekání před školou zase zdálo jako ztracený čas. Začala počítat všechny společné hodiny a sama sebe se ptát, jestli by ji Alice nechala debutovat dřív, kdyby čas věnovaný lásce raději trávila cvičením. Zabrala se tedy hlouběji do hudby a Pierceovi se vzdálila.

Setřásla ho jako ostatně všechno ostatní, co ji rozptylovalo od

houslí, a čekala, že se oba zase vrátí k tomu, čím byli předtím. Doufala, že budou opět jen přátelé a Alicini studenti. Jedině soustředění jí mohlo pomoct přenést se přes bolestný rozchod a nemyslet na to, že už jí nikdo nevolá ani nepíše. Že od sebe odehnala jediného přítele.

Jen o pár týdnů později na Pierce náhodou narazila v Central parku.

Líbal nějakou spolužačku. Etta se otočila na patě a vydala se zpět tam, odkud přišla. Ten pohled jí projel jako nůž, takže se rozběhla a nespouštěla oči z dláždění, jako by čekala, že na něj každou chvíli vypadnou její vnitřnosti. Místo pláče ale zamířila rovnou domů a cvičila bez přestávky šest hodin.

A teď už jí nevěří ani Alice.

Měla poprosit Gail o minutku, o sekundu, aby si utřídila myšlenky.

Místo toho ale organizátorku, švitořící do mikrofonu na sluchátku, následovala rovnou do měkkého modrého světla reflektorů. V sále se zvedla vlna potlesku.

Nepusť je, nepusť je, nepusť je...

Etta našla značku na podlaze a na chvilku se zadívala na nástroj. Obracela ho v rukou a prsty jemně hladila jeho křivky. Chtěla umlčet všechno, co jí teď lomcovalo tělem, zmrazit nadšení i nedůvěru a soustředit se jen na váhu a tvar houslí.

Auditorium Grace Rainey Rogersové v Metropolitním muzeu umění bylo podstatně menší než sály, ve kterých Etta hrávala. Ale bylo to zvládnutelné vystoupení a hlavně – měla tu konečně pár minut jen pro sebe. Sedm set tváří se skrývalo za závojem oslnivého světla reflektorů, které se ustálily na zářivě modré, připomínající hladinu oceánu zčeřenou větrem.

To zvládneš.

Aplaus utichl. Někdo zakašlal. V publiku pípla esemeska. Místo obvyklého ponoření do usebraného soustředění se ale Etta pohybovala jen těsně nad povrchem.

Tak už hraj.

Po posledním uklidňujícím nádechu se vrhla rovnou do Larga. Sedm set posluchačů na ni zíralo z hlediště. Dva takty, tři takty...

Uvědomila si to pomalu, jako když světlo proniká průsvitnými dveřmi. Dalších několik vteřin se ještě soustředila, ale zvuk, který začal jako nenápadný šepot a přerostl v elektrické vrčení pod melodií, se náhle změnil v ohlušující pištění. V publiku někdo vyjekl.

Etta překlopýtala přes několik dalších tónů, zatímco se očima snažila najít budku zvukaře. Doufala, že jí někdo řekne, zda má hrát dál nebo přestat. Posluchači k ní v tichosti upírali oči, jako by to snad ani neslyšeli.

Nebyl to zvuk, který by dokázal vyloudit člověk. Tak zněl jen zkoušený a trápený hudební nástroj.

Mám toho nechat? Mám začít znovu?

Zahrála další tři tóny, zatímco její úzkost rostla. Proč s tím zvukem nikdo nic nedělá? Copak si toho kvičení ve feedbacku nikdo nevšiml? Dralo jí bubínky a postupně kradlo poslední zbytky soustředění. Jako by se s tím zvukem chtělo svíjet v křečích i její vlastní tělo. Udělalo se jí zle od žaludku a studená kapka potu jí sklouzla až do rýhy nad rtem. Jako by jí někdo vrazil nůž rovnou do lebky.

Vzduch kolem se třásl.

Přestaňte, pomyslela si zoufale, přestaňte s tím už konečně.

Pokazím to...

Alice měla pravdu...

Etta si ani neuvědomila, že přestala hrát. Teprve když se objevila Gail bledá jako stěna a s vytřeštěnýma očima, pochopila, co se stalo. S obličejem v dlaních se snažila popadnout dech. Měla pocit, jako by jí někdo drtil ve svěráku plíce. Do hlediště se nemohla ani podívat. Určitě tam seděla Alice s její matkou a s hrůzou všechno sledovaly.

V srdci se jí vzepjala ošklivá vlna ponížení, která jí zaplavila krk i tvář. Poprvé za patnáct let se s houslemi v ruce otočila a utekla z pó

dia. Za ní se rozlehl ten zvuk, který ji vyhnal.

„Co se děje?“ zeptala se Gail. „Etto? Jste v pořádku?“

„Feedback,“ zamumlala tak tiše, že se skoro neslyšela ani ona sama,

„feedback...“

Kurátorka Michelle jí vzala Antonia z ruky dřív, než ho Etta stačila

upustit.

„Vy jste ale žádný feedback neměla,“ řekla Gail. „Donesu vám sklenku

vody a někam vás posadíme.“

To není pravda. Etta hledala očima tváře ostatních houslistů. Museli

to slyšet. Až na to, že se tak netvářili. Jejich mlčení naplnilo jen bušení

Ettina srdce a doznívání kvičivého zvuku. V jejich výrazu se ale nezra

čilo vůbec nic.

Nejsem blázen, nejsem blázen...

Etta ucouvla, chycená mezi lítostí ostatních a stěnou zvuku, která

do ní narážela jako zpěněné vlny. Panika jí vehnala žluč až do krku.

„Vy!“ pobídla Gail vyplašeně jednoho ze starších mužů. „Jděte!“

„Já se o ni postarám,“ ozvala se tmavovlasá Sophia, popadla Ettu za

loket a táhla ji ven z šatny. Etta si ani neuvědomila, jak je slabá v kolenou. Došlo jí to teprve, když Gail zvedla paži z jejích ramenou a ona se musela opírat o cizí holku, o celou hlavu menší.

„Já... jsem v pohodě,“ mumlala Etta, aniž by se přestala motat.

„To teda nejsi,“ odpověděla Sophia. „Já to taky slyším. Pojď!“

Jednodušší by bylo to svést na selhání nervů a stres, ale... někdo jiný

to zaznamenal stejně živě a silně. Ettě se trochu ulevilo. Přece jen jí nepřeskočilo z dětské trémy, jak to předpovídala Alice.

Úlevou by se nejraději rozplakala. Zvuk ji ještě jako řeřavé uhlíky pálil pod kůží, když se s ní Sophia zkušeně proplétala zákulisím až ke dveřím, kterými proklouzly rovnou do potemnělého, tichého muzea hned vedle vchodu do křídla, kde se skrývala egyptská expozice.

Počkej, chtěla ze sebe vypravit Etta, ale ústa ji neposlouchala. Kam to jdeme?

„Přichází to odtamtud,“ táhla ji Sophia za sebou.

S každým krokem do hloubi egyptského křídla zvuk sílil, jako by Etta ladila rádio. Kmitání se zběsile zrychlovalo, jako by ho těšilo, že se mu konečně dostává pozornosti.

Jako by chtělo, abych ho našla.

„Co to je?“ koktala roztřeseně. „A proč to nikdo jiný neslyší?“

„No, to právě zjistíme, Etto – tak se jmenuješ, ne? Jdeme!“

Metropolitní muzeum se ve tmě odělo do podstatně tajemnějšího hávu než za dne, kdy jeho chodbami proudily davy turistů. Každý zvuk se teď zdál hlasitější. Přerývaný dech. Pleskání podrážek. Vítr bičující její kotníky.

Kde jsi? pomyslela si. Kde se skrýváš?

A co jsi zač?

Proběhly kolem faraonů s pátravými pohledy. Za dne se výstavní síně topily ve zlatém světle, jako by byly z pískovce, do kterého se opírá slunce. V noci ale i vápencové rámy dveří a krémové stěny zahalil stín, který se usídlil i ve spárách mezi kameny. Namalované tváře na sarkofázích a rysy bohů se zvířecími tvářemi najednou vystoupily s nebývalou ostrostí a zle se pošklebovaly dívkám, které si mezi nimi klestily cestu. Přímo před nimi se tyčil Chrám z Denduru, vybělený světlem reflektorů. Pak už jen obrovská stěna osázená okny a za nimi tma. Tak tady ne.

Sophia ji protáhla kolem bazénků se stojatou vodou, soch starověkých králů, přes bránu i kostru chrámu až k obchůdku se suvenýry, který spojoval egyptskou sekci muzea s Americkým křídlem. Nikde žádní učenci, hlídači ani bezpečnostní brány. Nikdo a nic jim nestálo v cestě.

A nikdo jí také nemohl pomoct.

Najdi mámu s Alicí, pomyslela si, vrať se domů.

To ale nemohla. Musela se dozvědět, co za tím zvukem stojí. Musela a musela.

Udělalo se jí zle. Hlava se jí točila, až se cítila tak lehká jako zvířená zrnka prachu poletující kolem. Připadala si jako ve snu. Okraje chodeb se slily do rozmazané šmouhy a spolkly i pozlacená zrcadla, vyřezávané truhly a křesla. Stíny ve dveřích ji lákaly dovnitř a vedly rovnou k jednomu z požárních schodišť. Tam zvuk ještě zesílil. Ettě se z ďábelského kvílení podmalovaného rytmickým bušením div nerozskočila hlava...

Najednou se chodbou rozlehl ohlušující výstřel, který zastavil i od

hodlanou Sophii. Etta sebou vyděšeně trhla. Když ucítila chemický zá

pach spáleniny, pochopila, co se stalo.

Nejdřív si všimla potůčku krve, který se klikatil přes kachličky až ke

špičkám jejích bot.

Potom uviděla chomáč mléčně bílých vlasů na zkrouceném stínu.

Na lidském těle.

Etta křičela, křičela a křičela, ale její hlas zanikl v kvílení feedbacku.

Proběhla kolem zmatené Sophie a se zoufalým vzlykem padla na ko

lena na podlahu vedle Alice.


40

Dýchá. Je živá. Dýchá.

Její bledý, rozostřený pohled se otočil k Ettě. „Zlatíčko?“

Z hrudníku se jí řinula krev, která barvila Ettiny bílé dlaně přitisknuté k ráně. Mysl jí přestávala fungovat.

Co se stalo? Co se stalo?

„Jsi v pořádku,“ šeptala Etta Alici, „jsi jen...“

„Postřelená?“ naklonila se Sophia přes Ettino rameno. V jejím hlase se chvělo něco nového. Strach? „Ale kdo...?“

Z druhé strany síně k nim dolehl křik. Zpoza rohu se vynořili tři muži ve fraku. V jednom z nich poznala člověka v brýlích, do kterého narazila před koncertem na chodbě po cestě do Velkého sálu. Hnali se k nim pronásledovaní ochrankou jako zběsilí, ale Etta vše vnímala zpomaleně. Světlo zářivky označující nouzový východ se odrazilo od brýlí a rozzářilo jejich sklo.

„Zavolejte záchranku!“ vykřikla Etta. „Pomozte mi někdo!“

Alicina hlava jí ztěžkla v dlani. Když se jí podívala do tváře, zavřela její učitelka oči a zašeptala: „Stará... známá místa... utíkej...“ Další dech se staré paní vydral z hrudi jen přerývaně. Po něm nastalo už jen ticho.

Výkřik, který unikl z Ettina hrdla, byl tichý, bez hlasu. Někdo ji zezadu popadl kolem pasu a táhl pryč, i když se divoce zmítala.

Umělé dýchání – Alice potřebovala pomoc – Alice byla...

„Musíme pryč!“ křikla jí Sophia do ucha.

Co se tu sakra děje?

Dveře k přilehlému schodišti se se zaskřípěním otevřely.

Vlasy osvobozené z večerního účesu jí poletovaly kolem obličeje a lepily se na potem zmáčené tváře a šíji.

Schodiště bylo na rozdíl od zbytku budovy osvětlené tak jasně, že si Etta musela zaclonit oči.

To hučení... Jako by se vzduch těsně nad odpočívadlem nahoře na schodišti třepotal v jeho rytmu jako vzduch nad chodníkem za nesnesitelně horkých dní. Jako by jí stěny padaly rovnou na ramena.

„Promiň.“

Někdo do ní strčil a celý svět se rozpadl na tisíc kousků. Černý zá

voj tmy jí zakryl oči a temnou rukou sevřel páteř, když ji něco s drti

vým tlakem vymrštilo do vzduchu. Etta přišla o všechny smysly, rozum

i logiku. Dost! Pomoc! Mami! Potom se ale s posledními slovy vytratily

i myšlenky. Ztratila všechno.

Zmizela. Etta se zpět do reality nevynořila. Spíš do ní plnou silou narazila.

O celé hodiny, možná o celou malou věčnost později otevřela oči. Něco těžkého jí leželo na prsou, takže se jí špatně dýchalo. Když se pokusila posadit a ulehčit plicím, zapraskalo jí v kloubech. Chtěla se protáhnout, ale svaly jí zachvátila křeč. Natáhla ruce před sebe do tmy a narazila na tvrdý, hrubý povrch.

Dřevo, napadlo ji, když jí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.