načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Partie Poražených - Smejkal Karel

  > > Partie Poražených  
-7%
sleva

Elektronická kniha: Partie Poražených
Autor:

Stvořil jsem příběh zla, které se zhmotnilo v inkoustu písma této knihy! Partie poražených se hraje jen na černých políčkách šachovnice života. A každý její tah není ničím ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 111
+
-
3,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Concept 42
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 313
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-5906-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stvořil jsem příběh zla, které se zhmotnilo v inkoustu písma této knihy! Partie poražených se hraje jen na černých políčkách šachovnice života. A každý její tah není ničím jiným než dalším krokem k porážce všech zúčastněných. Každý dobrý úmysl hlavního hrdiny je v případě této partie jen dalším kamenem, kterým se pomalu, ale jistě dláždí cesta do samotných pekel. Jak zastavit zlo, jehož jste součástí? Jak odvrátit neodvratitelné, které jsme způsobili? Jak pochopit nepochopitelné a dojít konce cesty, na jejímž začátku stojí nevědomé ubližování, vlastní lhostejnost i konejšivé iluze a na konci pak sebepoznání, a obojí si ospravedlnit? Debut Karla Smejkala je tím druhem vyprávění, které se čte jedním dechem a ze kterého často naskakuje husí kůže. Čím více se čtenář blíží ke konci celého příběhu, tím více se obává, co jeho i hlavního hrdinu Daniela na konci této partie čeká.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






PARTIE PORAŽENÝCH
Karel Smejkal
Partie poražených
© Karel Smejkal, všechna práva vyhrazena.
Vydání první
Fotografie na obálce © Michal Vojkůvka
Jazyková korektura Renata Doleželová
Technická redakce Veronika Matyášová
Sazba a zlom tištěné knihy: Robert Benjamin Murderer
Vydal Concept 42, s. r. o.
ISBN E-knihy: 978-80-88059-06-6
Konverze do elektronických formátů:
webdesignér Lukáš Vik
http://www.lukasvik.cz





Věnováno rodičům, kterým válka vzala jejich
děti, a všem dětem, které ani láska jejich rodičů
nedokázala ochránit.





Partie poražených
Léto se pomalu chýlilo ke svému konci
a sluneční paprsky postupně pozbývaly na
síle. Byla to pozvolná změna. Taková, které
si všimnete až tehdy, když je už před vámi
něco nového, něco neznámého. Teplé dny
občas navštívil chladnější závan větru, který
tu a tam přinesl zvěsti o místech českému lidu
vzdálených. O místech, kde zuřila válka. Ale
milencům na břehu řeky vítr marně rozhrnul
hladinu ve snaze je varovat, byl však příliš tichý
a oni příliš bezstarostní, než aby mu věnovali
byť jediný pohled. A tak jen rozhoupal listí
na stromech a letěl dál, věděl, že musí letět.
Že nemohl nechat být, co viděl, když hořela
Gernika, co cítil, když Španělskem duněly
ocelové pásy tanků a když míjel svazy letadel.
Letěl a křičel. Křičel, jak jen šeptající vítr
dokáže. Letěl a narážel do prádla na šňůrách,
do ženských sukní, do trávy, do květů. Letěl,
dokud měl sílu. Pak, když už nemohl dál,
zahlédl za otevřeným oknem muže sedícího za
stolem a věděl, že musí za ním. Z posledních sil





se oknem do místnosti protáhl a s posledním
výdechem se rozplynul. Ve stejném okamžiku
se otevřely dveře a do místnosti vstoupil i někdo
jiný, koho nikdo nepozval.
„Kdo jste?“ zeptal se nevrle Daniel a zvedl
hlavu. Věnoval letmý pohled muži, jenž stál
uprostřed místnosti.
„Neumíte mluvit?“ znovu na něj pohlédl a
teprve nyní si všiml podivného oblečení, které
měl ten Muž na sobě. Odložil dokument, který
držel v ruce, a zapřel se do koženého křesla,
levačkou přitom netrpělivě vyťukával Morseovu
abecedu. Muž před ním se usmál, otočil se
k němu zády a bez okolků si sedl do křesla
ke konferenčnímu stolku v rohu místnosti.
Daniel málem vybuchl vztekem. Prudce vstal
a přešel místnost. Měl co dělat, aby se udržel
a to podivné individuum ihned nevykázal z
kanceláře...
„Kdo jste?“ promluvil na Muže a do svého
projevu se pokusil dát maximum možného
důrazu v rámci slušného chování.





Muž se znovu usmál a pokynem ruky
naznačil, aby se i Daniel posadil.
„Zbláznil jste se?“ promáchl vzduch kolem
sebe Daniel a přešel k oknu. Pak se prudce
otočil: „Nemám čas na srandičky. Okamžitě
odejděte, nebo zavolám ochranku.“
Muž se nepohnul. Stále zíral na prázdné
křeslo před sebou a jeho tvář špatně skrývala
pobavení. Daniel něco podobného ještě nezažil.
Mísil se v něm vztek s bezradností. Jeho zuby se
do sebe vklínily a mimika tváře se nepřirozeně
zpevnila. Čas se na okamžik zastavil.
„Dobrá,“ rezignoval a prudce si sednul proti
nezvanému návštěvníkovi.
„Máte minutu,“ namířil na něj ukazováčkem.
Mužův úsměv se v tom okamžiku vytratil a s
ním jako by místností proběhl závan mrazivého
vzduchu. Daniel se lekl. Celý se zatřásl a na
chvilku si připadal bezradný.
„Kdo, prosím, jste?“ zeptal se již tónem, který
prozrazoval jeho nejistotu. Cítil, že se už někdy
viděli, že mu Muž připadal jako někdo, koho
znal. Možná se ten někdo tu a tam objevil v jeho





snech, ale jeho obrysy byly vždy rozmazané a
jeho slova nesrozumitelná.
„Co ode mě potřebujete?“ otázal se Daniel
ještě jednou, když Muž mlčel.
„Máte něco, co patří mně,“ promluvil
neznámý návštěvník a ta věta se Danielovi
několikrát přehrála v hlavě.
„Vám?“ nechápal.
„Jste pro mě velice důležitý, pane Kapela.“
„Ale...,“ pokusil se zeptat, ale Muž mu
gestem ruky naznačil, aby poslouchal.
„Vím, co si myslíte,“ usmál se a mírně se k
Danielovi naklonil. Byl cítit něčím zvláštním –
neznámým.
„Ve skutečnosti vím, co jste si myslel po celý
svůj život. A vím, že nejste šťastný,“ přizvedl
husté obočí. „Nikdy jste nebyl šťastný, pane
Kapela, že?“ Muž se opět pohodlně opřel v
křesle. Nastalo dlouhé ticho. Oba muži na sebe
tiše hleděli. Dlouho se nedělo nic. „Máte to?“
zeptal se Muž a Daniel sebou trhnul a s obavami
sledoval, jak se v obličeji toho podivného hosta
znovu objevil ten záhadný chladný úsměv.
„Co?“ sykl Daniel.





„Právě jste byl v minulosti, pane Kapela.
Ověřil jste si to?“
Daniel cítil, že se mu začínají potit ruce.
„Nerozumím vám. Co...,“ zaváhal. „Co
jsem si měl ověřit?“ ptal se zmateně a schoval
ruce pod desku stolu. Jeho oči uhnuly směrem
k oknu, hledal cokoli, co by mohlo ukončit
tento podivný rozhovor. Už chtěl vstát, ale
něco jej přinutilo setrvat. Zadíval se na Muže
sedícího proti němu. A musel si přiznat, že ho
na jeho hostu začínalo cosi zajímat.
„Že mluvím pravdu,“ pokračoval Muž. „Vy
jste opravdu nebyl nikdy šťastný. Nemohl jste.
Tohle není středověk, pane Kapela. Tady se
nemůžete vrhat v brnění do bitevní vřavy, sekat
údy nepřátel, kosit jejich šiky...“
„Znáte...,“ Daniel si poposedl v křesle,
„znáte mé sny?“ zaváhal a jeho zájem o Muže
naproti už byl skutečný.
„Nic není méně pravdivé než realita, pane
Kapela. Vy nepatříte do tohoto světa. Jste svým
vlastním stínem – a ve snech pak skutečně
žijete.“





„To jste přišel, abyste mi pověděl tohle?“
zatvářil se Daniel poněkud zklamaně.
„Jsem tu, abych vás vrátil zpět,“ ignoroval
Muž jeho otázku.
„Kam zpět?“
„Víte lépe než já, že s něčím stále bojujete.
Něco ve vás by chtělo ven. Je to jako pud
divokého zvířete. Jste volán svým vnitřním já.
Vězeň ve svém vlastním těle. Vaše vědomí vás
neustále konfrontuje s námi.“ Na okamžik jeho
hlas umlkl, aby se 
otisk slova, kterému Daniel zatím nemohl
rozumět, vryl do proudu myšlenek.
„Vím, jak to bolí. Kolik energie..., tolik jí
plýtváte, abyste uhasil požár ve svém těle. Jsem
tu, abych vám pomohl a vrátil vás zpět.“
„Co když nebudu chtít?“
„Vy chcete, pane Kapela. Poslal jste pro mě.“
„Poslal jsem pro vás?!“ Znovu nastalo dlouhé
ticho. „Kdo jste?“ vrátil se ke své doposud
nezodpovězené otázce Daniel.
Muž neurčitě rozhodil rukama. „Kdokoli jen
budete chtít, abych byl.“





Daniel se pomalu postavil a poodstoupil k
oknu. Je ten Muž nějaký blázen z ulice, který
proklouzl ochrance? Nebo je tím, kým Daniel
neví, jestli by chtěl, aby byl?
Ozvalo se zaklepání a do dveří vstoupila
sekretářka.
„Budete ještě něco potřebovat, pane Kapela?“
Daniel se jen usmál.
„Děkuji, Jano. Běžte domů. Mám tady s
pánem ještě nějaké jednání.“
Sekretářka se udiveně rozhlédla po jinak
prázdné kanceláři a neurčitě přikývla.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Daniel pobaven
jejím chováním.
„Budeme tu dneska déle,“ pomalu k ní
přešel a naznačil, aby odešla. Sekretářka za
sebou zavřela dveře a Daniel se otočil ke svému
nezvanému návštěvníkovi.
„Byla z vás trochu nesvá,“ poznamenal a
přinutil se k úsměvu.
Muž kývl. „Měl bych pro vás jistý návrh.“
„Jaký návrh?“ zeptal se Daniel s pocitem
úlevy, že možná konečně začnou jednat o
něčem smysluplném a to entrée bylo jen





nepovedeným pokusem o nekonformní
seznámení.
Muž zdvořile pokynul rukou: „Posaďte se
zase, prosím.“
Daniel poslechl, ale v křesle se nedokázal
posadit pohodlně. Byl nesvůj a musel si to
přiznat.
„Měl bych pro vás takovou hru.“ Daniel
zvedl překvapeně obočí.
„Nemůžete být sám se svým svědomím. Je
černé jako temnota. Jen s největším vypětím sil
zabraňujete jejímu proniknutí na světlo.“ Muž
elegantně spojil ruce pod bradou a opřel si o ně
obličej.
„Strašně plýtváte,“ pokračoval a vrátil ruce
zpět do klína.
Daniel se poprvé od doby, kdy se Muž objevil
v jeho kanceláři, usmál.
„Snad ne, jsem špatný člověk?“
Muž se k němu naklonil a kostnatou rukou
se dotkl jeho kolene. Celým Danielovým
tělem projel náhle závan chladu. Jako by se na
okamžik otevřely dveře chladného sklepení.
Mimoděk se otřásl.





„Vy jste dokonalý,“ řekl mu Muž tiše.
„Co je to za hru?“ neodolal Daniel. Muž
se opět opřel a sebevědomě pokračoval: „Je
to prosté. Máte v sobě více agresivity, než jste
schopen využít pro tento svět, jak ho chápete
vy. Vím, že je těžké uvěřit někomu, jako jsem já,
ale než náš dnešní rozhovor skončí, budete jiný
člověk, pane Kapela.“
„Poslouchám.“
„Prvé kolo hry.“
„Ještě nevím, o jakou hru jde!“ skočil mu
Daniel do řeči.
Mužův obličej získal nepříjemně přísný
výraz. Daniel naprázdno polknul.
„Hned první kolo hry vám vše vysvětlí,“
usmál se.
„Jste připraven, pane Kapela?“
Daniel odevzdaně mávl rukou. Připadalo
mu to na jednu stranu velmi vzrušující, a stejně
tak i směšné. Seděl tu s nějakým záhadným
pomatencem a poslouchal něco, o čem si nebyl
jistý, zdali to vůbec chce slyšet. Jeho pohled
přitom zabloudil nahoru k lustru. Když tu se
náhle strop sám od sebe zhoupnul.





„To...,“ vydala jeho ústa neslyšně. Jeho
společník byl očividně jeho reakcí potěšen.
Usmál se a narovnal hlavu, aby lépe viděl.
V tom samém okamžiku se od středu stropu
rozeběhly kruhové vlny do krajů a s každým
dalším nárazem na stěny kanceláře měnily žlutý
strop v dokonalé zrcadlo vodní hladiny.
„Je to na vás,“ pronesl potichu Muž a pohlédl
na Daniela. Daniel v ten okamžik nic nechápal.
„Musíte jen chtít,“ povzbudil ho jeho
společník.
Oba hleděli na oživlý strop, když se náhle
vodní masa rozlila současně do všech stěn
najednou. Daniel vyskočil na křeslo těsně
předtím, než se i podlaha stala zrcadlem.
Zmizel nábytek, okna, dveře, koberce. Všechno.
Byli uvnitř krychle, jejíž stěny brázdily vlny
poháněné neexistujícím větrem. Byla tu zima.
Neuvěřitelná zima. Daniel stál na křesle, které
jediné zůstalo na místě, a nevěřícně zíral na
Muže stojícího v tekuté hmotě.
„Co je to za pitomost?“ vyrazil ze sebe.
„Přesně, jak jste si to přál,“ odpověděl mu s
ledovým klidem Muž.





Daniel málem upadl. Jen tak tak se rukama
zachytil opěradla.
„Nemusíte mít obavy, pane Kapela. Toto není
místo, kde by vám hrozilo nějaké nebezpečí.“
Muž naznačil, aby Daniel sestoupil k němu.
Trvalo to celou věčnost, než našel odvahu
dotknout se tekuté hmoty, která byla všude
kolem. Nejdříve do ní vložil jednu nohu, když
zjistil, že vlastně stojí na pevné zemi, usmál se:
„Je to jen iluze, že?“
Muž ho gestem pobídl, aby k němu přistoupil
blíže.
„Ani zdaleka, pane Kapela.“
„Kde to tedy jsem?“ divil se Daniel.
„Ve svém světě.“
Daniel očima přejížděl jednotlivé stěny.
Hlavou se mu honila spousta protichůdných
a především zmatených myšlenek. Chtěl se
probudit.
„Toto není sen, pane Kapela,“ usmál se Muž,
jako by dokázal číst jeho myšlenky.
„Čtete mi myšlenky?“ couvl Daniel.
„Vy je čtete mně, já jen poslouchám.“
„Nechci to.“





„Skutečně?“ usmál se Muž.
„Tohle je cesta, kterou se přece chcete vydat,
pane Kapela,“ Muž prudce máchnul pláštěm.
Daniel leknutím upadl. Za vodní stěnou proti
němu se objevila silueta postavy. Shrbená,
unavená bytost. Průzračná jako stěny kolem,
bez šatů, bez vlasů a obličeje. Silueta ztěžka
propadla skrz vodní stěnu a svalila se na zem
před Daniela.
Ten prudce uskočil: „Ježíši, co je to?“
„Jen figurka,“ odvětil Muž. „Bezcenný
nástroj.“
„Vždyť je to...,“ chtěl říci ‚člověk‘, ale cítil, že
není.
„O co tu jde? Dělá vám dobře takhle si tady
se mnou hrát?“
„Jste ve hře, pane Kapela. A hrajete ji jen vy
sám. Nesmírně kreativní a bojovou hru. Vaším
úkolem je postavit se protihráči a porazit ho.
Nic víc.“
„To je protihráč?“ ukázal Daniel s despektem
na shrbenou postavu, která se ztěžka zvedala
před ním ze země. Ruce bezvládně svěšené
podél vyzáblého těla, hlava pokořeně sklopená.





Co chvíli vypadala, že ztratí rovnováhu a svalí
se k zemi.
„Neměl by to být problém, že?“ Daniel se
nuceně usmál. Složil ruce v bok a otočil se na
patě na druhou stranu.
Ale stejně se otočila i místnost a on stále zíral
na roh s tou zuboženou bytostí.
„Když zvítězíte, odpovím vám na každou
otázku vašeho světa,“ prohodil Muž a v jeho
hlase bylo cítit dobrou náladu.
„Na každou?“
Muž kývl. „Ptejte se, aby odpovědí bylo číslo,
a dozvíte se ho.“
„A když prohraju?“
„Vy jste ve hře nedotknutelný.“
„Jaký by to pak mělo všechno smysl?“
„Jsem tu jen proto, abych vám pomohl.“
„Od čeho?“ nechápal Daniel. Namísto aby
začínal to vše kolem chápat, cítil se čím dál tím
více zmatený.
„Vy potřebujete vybít svou agresivitu. Prolít
svou podstatu v krvi dějin nářku. A toto je svět,
který na vás čekal celá staletí.“
Přistoupil k Danielovi blíž.





„Je to váš svět, pane Kapela. Tak na co ještě
čekáte?“
„To ne,“ polkl Daniel naprázdno.
„Víte, že to chcete.“
„Nemáte pravdu. Nejsem takový.“
„Jste ještě daleko horší,“ Muž se na Daniela
podíval s povzbudivým úsměvem.
„Chci ven!“ vykřikl Daniel.
„Už je pozdě. Jediná cesta ven vede přes
vítězství.“
Daniel zrudl vzteky.
„To to mám jako podle vás zabít?“
Muž kývl. Daniel začal couvat a při tom
nesouhlasně vrtěl hlavou ze strany na stranu.
Bylo to pro něj příliš. Chtěl se něčeho chytit,
jeho oči těkaly po zdech krychle, ale vždy se
zastavily na postavě bez tváře před ním.
„Je to vůbec živé?“ pokusil se ještě zvrátit
nevyhnutelné.
„To opravdu není podstatné,“ usmál se Muž
a ukázal na postavu, která se krčila v rohu. Ta
znaveně zvedla hlavu, v níž se odrážely siluety
všeho v místnosti.





„Touží to skonat vaší rukou.“ Muž se usmál
postavě přímo do míst, kde by měla mít obličej.
„Bude to pro něj nesmírná čest.“
Daniel se zamyslel.
„Holýma rukama?“ vůbec si nedokázal
představit, že by měl někoho zabít. Že by
někoho dokázal zabít.
„Je to na vás,“ usmál se Muž a gestem ruky
Daniela povzbudil.
Daniel neochotně přistoupil k postavě a strčil
do ní. Ta zmateně couvla a hlavou se udeřila o
stěnu. Jinak se nedělo nic. Zůstala stát, jakoby
Danielův útok vůbec nepostřehla.
„To je všechno?“ nepochopil Daniel její
postoj. „To se nebude ani bránit?“
Muž neodpověděl.
„Nesmírná čest, říkáte?“ pokračoval Daniel
dál v monologu. „Chci odtud pryč. A nějakej
zmetek, kterýmu nejsem dost dobrej, aby aspoň
zařval, mě tady nebude držet!“ zalykal se vzteky,
tak jako ještě nikdy předtím.
Popadl křeslo a s nenávistným výkřikem se
vrhnul k postavě. Neuhnula. Se vší silou, kterou
byl Daniel schopen vyvinout, udeřil křeslem





postavu proti němu. Bez jediného stenu se
tělo jeho protivníka sesunulo k zemi. Daniel
musel křeslo použít ještě dvanáctkrát, než to, co
leželo na zemi, bylo tím, čím být mělo. Jen věcí
bez života. Celý rudý v obličeji křeslo odhodil
od sebe. Ztěžka oddechoval. Nevěděl, co to
všechno mělo znamenat, nebyl si jistý, že udělal
správnou věc, a cítil se podveden. Ale tušil,
že neměl na vybranou. To ten podivný Muž v
plášti, projelo mu hlavou. On je vinen. Otočil k
němu svůj pohrdavý pohled. „Teď chci ven.“
„Nuže?“ Muž stál vedle stolu u okna.
Polovina jeho pláště byla ozářena sluncem,
druhá mizela v šeravém stínu. „Jaká je vaše
otázka?“ Daniel si uvědomil, že je zpět ve
své kanceláři. Vše bylo na svém místě. Nic
nenapovídalo tomu, že se zde stalo to, co před
několika okamžiky bylo stejně reálné jako
všechno to tady kolem.
„Cože?“
„Jste vítěz, pane Kapela, ptejte se,“ usmíval se
na něj jeho společník.
„Na cokoli?“





Muž kývl: „Ptejte se tak, aby odpovědí bylo
číslo.“
Daniel přistoupil ke stolu a notně nervózní
si vyndal skleničku, do které neobratně
nalil trochu whisky. Vypil ji najednou, aniž by
Muži vedle sebe nabídl.
„Proč číslo?“ zeptal se o něco vyrovnanějším
hlasem.
„Vyhneme se tak věcem, které nepřísluší
smrtelným znát. A já vám nesmím odpovědět
jinak než číslem. Taková jsou pravidla.“
„Pravidla?“ vyprskl Daniel posměšně a přešel
k oknu. Pohlédl na západ dne nad Prahou.
„Srandu si asi neděláte,“ poznamenal s
pohledem upřeným někam ven do neurčita.
Uvědomil si, že právě připustil reálnost toho, co
se tu nyní odehrává, a rozhodl se pragmaticky
dohrát tuhle hru. Chtěl mít už tohle všechno z
krku. Zatvářil se, jako kdyby to byla skutečnost.
Otočil se do místnosti a znovu si nalil.
„Ale je těžké se zeptat jen jednou, otázek je
spousty.“
Muž se usmál.
„Toto je jen začátek, pane Kapela.“





„Snad si nemyslíte, že bych znovu někoho
zabil?“ řekl ‚někoho‘ a lekl se toho slova.
V myšlenkách byl opět v průzračné krychli a
moc dobře věděl, že si vůbec není jistý, jestli to,
co udělal, bylo jen hrou a postava opravdu jen
neživou figurkou. Zabil snad opravdu někoho?
„Udělal jste to jednou, uděláte to zas.“
„Měl jsem důvod!“ Daniel rozhodil prudce
rukama, až vylil obsah skleničky v ruce na závěs
za sebou. „Nepustil byste mě z té věci.“
„Příště bude důvodem vaše zvědavost,“
usmál se Muž.
„Na to zapomeňte,“ zuřil Daniel. Pokusil
se znovu si nalít, ale byl natolik nervózní, že
se napil přímo z lahve. Muž za jeho zády se
pobaveně zasmál.
„Jak zní tedy vaše otázka, pane Kapela?“
Zase bylo chvíli ticho. Za oknem mizelo
světlo, oblaka tmavla v odstínech šedé. Daniel
se musel skoro smát. Ať už to skončí, pomyslel
si.
„Tak dobrá..., číslo koně, který vyhraje
nedělní dostih.“ Ani nevěděl, proč to řekl, sám
nikdy nesázel, ale znal historky o lidech, kteří





takto dokázali přijít k velkému majetku, ale
i o těch, kteří dokázali prohrát vše. A Daniel
byl finančník. Rád riskoval. Tak proč ne i teď.
Ostatně, stejně o nic nejde.
„Číslo je devět, pane Kapela.“
Daniel se ironicky usmál: „Devět.“
„Ano, devět. Na brzkou shledanou, pane
Kapela.“
„Na to zapomeňte,“ odsekl Daniel. Muž se
usmál, pravačkou uchopil okraj dlouhého pláště
a s nelidským smíchem
s ním mocně zavlál ve vzduchu. Stěna před
ním se rozestoupila a silueta Muže s vlajícím
pláštěm se vzdalovala, jako by se nořila do
hlubin oceánu. Daniel sledoval mizející postavu
v plášti v němém úžasu a pak si všiml bezvládně
ležícího těla svého soupeře. Bylo tu. Znamená
to, že to, co se stalo, bylo skutečné? Nervózně
si prohrábl vlasy a uvědomil si, že jeho čelo je
pokryté kapičkami studeného potu.
„Jsem vrah!“ napadlo ho.
Už se chtěl k ležícímu tělu sklonit, když
zaslechl z dálky nějaký hluk. A pak už jen tak
tak stačil uhnout před šesticí skleněných postav





nesoucích stříbrnou rakev, která do kanceláře
vstoupila zdí jako skupina přeludů. Bytosti
proskočily stěnou, prohnaly se i Danielovým
tělem, jako by tu vůbec nebyl. Zamotala se mu
hlava. Strachy uskočil až za svůj masivní psací
stůl. Šestice obklopila poraženého a ve spěchu
ho vložila do rakve. Daniel si teprve uvědomil,
že tu scénu před ním nedoprovází žádný zvuk.
Ani když víko rakve zaklaplo, neozvalo se
očekávané bouchnutí. Rakev byla zdvihnuta
z podlahy a prapodivný průvod se rozeběhl
do stěny a zmizel stejně bizarně, jako se tu
objevil...
„Počkejte!“ stačil ještě zvolat v naději, že se
dozví něco o bytosti, kterou zbavil života. Ale
jakmile se dotkl místa ve stěně, kudy procesí
zmizelo, bylo vše stejné jako předtím. Udeřil
pěstí do zdi se směsicí vzteku a zoufalství.
Zabolelo to.
„Co to mělo znamenat?!“ Daniel se cítil
podveden. Byl rád, že je to pryč, ale bál se, že
tohle ještě nebyl konec. Tohle nemohla být jen
hra, napadlo ho. Bylo to skutečné, nebo jen
sen? Proč ten pohřeb? Jaká hra končí pohřbem?





Hledal oporu a myšlenky se v hlavě valily jedna
přes druhou. Byla to vůbec hra?
„Proč jsem to viděl?“ zhroutil se do křesla a
rozplakal se.
*****
Daniel ztěžka našlapoval tmavými ulicemi
Malé Strany. Poslední tramvaj nechal odjet
bez povšimnutí a pohroužen sám do sebe
vnímal už jen tep svého srdce, které jako by
dnešního večera změnilo svůj rytmus. Tlukot
se s ozvěnou dral do mozku. Nešlo o tep života.
Daniela napadlo, že je to jakýsi odpočet věcí
příštích. Pak zalitoval, že na to vůbec pomyslel.
Jako kdyby jeho srdce ode dneška už netlouklo
pro něj a vpřed, ale proti a zpět. Cítil, co
nemohl ani popsat. Prázdnotu a smutek. Mezi
rty nasládlou pachuť. Bylo mu na zvracení.
Opřel se o rozbitou lampu pouličního osvětlení
a ztěžka oddechoval.
Byla už zima, všude ležely spousty odpadků
a vzadu u popelnic se rozkládalo tělo
mrtvé kočky. Zápach tlejícího masa se šířil





nesnesitelně všude kolem. Už se chtěl narovnat,
aby pokračoval v cestě, když se leknutím málem
svalil k zemi. Vedle něj stál otrhaný žebrák a
podlitýma očima na něj beze slova zíral.
„Co chcete?“ polekal se Daniel a instinktivně
sáhl do náprsní kapsy, aby zkontroloval peníze,
v domnění, že ho muž chce okrást. Žebrák se
ale z jeho chování dal do kašlavého smíchu.
Špinavýma rukama se zapřel o lampu. Daniel
se lekl, že se muž dusí, a chtěl ho bouchnout do
zad. Žebrák se mu však uhnul.
„Kdo jste?“ zeptal se ho a alespoň se chtěl
dotknout jeho ruky. Žebrák mu to ale nedovolil.
A pak toho žebráka Daniel poznal. Ano,
znal ho. Ale odkud? Proboha, odkud zná tuhle
odpornou kreaturu? Zavrávoral. Ano. Viděl ji
ve snu. V jediném snu z tisíců, které se mu kdy
zdály, a on si ji přesto teď najednou vybavil. V
tom snu, u kterého si až do dneška nepřipouštěl,
že by se mu kdy zdál. Nechápal, proč nyní
vidí někoho takového. Žebrákovy oči získaly
morbidní výraz. Ukázal na Daniela špinavým
prstem.
„Vy jste mrtvej!“





„Je mrtvej!“ vykřikl pak do prázdnoty
malostranských ulic, které jeho skřek vracely s
nesnesitelnou ozvěnou.
Daniel začal před žebrákem ustupovat.
Zoufale se rozhlížel kolem sebe a hledal oporu v
něčem, někom – prostě v čemkoli, co tu nebylo.
Cítil se vyčerpaný. Cítil, že neovládá své tělo. Že
neovládá své myšlenky. Cítí ještě vůbec něco?
Ano, on už nerozlišoval rozdíl mezi fantazií
a skutečným světem. Malátným krokem se
ploužil za nosem a stěží rozeznával siluety
starých domů, které míjel. Ušel ještě několik
desítek metrů, když se mu podlomila kolena.
Bezvládně máchl rukama do nočního chladu a
v bezvědomí padl tváří na dlažbu. Někde vzadu
se mihl krysí ocas a vzdálené zvuky nočních
podniků připomněly, že večer na Malé Straně
právě začal.
*****
To světlo ho bodlo do očí, až málem vykřikl
bolestí. Chtěl se narovnat, ale čísi ruka ho
zastavila. Něžný dívčí hlas k němu promluvil, a





i když nedokázal slovům porozumět, tiše kývl,
že pochopil. Sestřička se usmála a vyběhla na
chodbu. Za chvíli byla zpátky i s doktorem.
Daniel si poprvé uvědomil, že slabost, co cítí,
mu zabraňuje i mluvit. Chtěl něco říct, ale vydal
jen několik bolestných slabik.
„Není nutné, abyste mluvil, pane Kapela,“
promluvil k němu starší lékař a uchopil ho
za zápěstí levé ruky, aby mu zkontroloval tep.
„Dělal jste nám velké starosti.“ Daniel teď zíral
na množství přístrojů, které ho obklopovalo,
a pomalu začal vnímat hadičky, které měl
zavedeny do předloktí.
„Na to, jak jste vypadal, když vás přivezli, je
zázrak, jak rychle se lepšíte.“
Doktor ještě nahlédl do karty, kterou mu
podala sestra předtím, než je opustila, a pak si
přisunul židli a posadil se k posteli.
„Jak se jmenujete, víme z policejních
záznamů. Vaše žena vás pohřešovala a je vlastně
štěstí, že jste ještě naživu.“
„Když vás přivezli,“ pokračoval doktor, „byl
jste nahý a promrzlý.“ Bylo vidět, že hledá





vhodná slova. „Ale vy jste byl ve stavu, ve
kterém jsou lidé, když je smete lavina.“
Daniel se znovu pokusil něco říct, ale ozvalo
se jen cosi podobnému hučení rozbitého
motoru.
„Vaše žena tu teď není,“ dotkl se doktor jeho
ramene. „Více než týden seděla u vaší postele, až
se málem zhroutila. Pošleme jí ihned zprávu.“
Na jeho vrásčité tváři se objevil milosrdný
úsměv. „Myslím, že ráno tu bude.“ Chtěl
vstát, ale Danielova ruka ho malátně chytila
za zápěstí. Doktor se udiveně zahleděl do
pacientovy zoufalé tváře.
„Tři týdny jste byl v bezvědomí,“ odpověděl
na otázku, kterou vytušil.
„Stalo se vám to, čemu se říká povstat z
mrtvých“.
Danielova ruka povolila chabé sevření a jeho
provlhlé oči smutně přeběhly po neútěšných
zdech pokoje.
„Odpočiňte si, ráno vás opět prohlédneme.“
Doktor se lehkým úklonem hlavy rozloučil a
pomalým krokem vyšel ven.





Daniel ještě chvíli zmateně vzpomínal na
něco, co by mohlo souviset s jeho nynějším
stavem. Hlavou mu defilovaly záblesky paměti,
ve kterých tu a tam zahlédl tvář žebráka, ale
než ji dokázal obejmout svojí myslí, zmizela
s dalším zábleskem. Věděl, že za vším byl ten
záhadný Muž v černém. Pamatoval si číslo,
které vyhrál v té morbidní hře, a cítil to, co bylo
nefalšovaným panickým strachem. Strachem,
že to, co mělo skončit, bylo opravdu jen
začátkem. Chtěl ze své paměti vytáhnout víc,
ale vyčerpání, neklid a změť barev za zavřenými
víčky mu to nedovolila. Než se trochu uklidnil,
přepadla ho strašná únava a usnul.
*****
Tentokrát se již mohlo mluvit o klidném
probuzení. Ranní paprsky prosvítaly skrze
orosená nemocniční okna. Keře venku se
třepetaly tíhou hravých vrabčáků a vzduch
voněl létem. Daniel se už cítil mnohem lépe.
Nedělalo mu problém se vytáhnout výše na
p olšt ář.





Zaklonil si hlavu a alespoň chvíli opět
přemítal nad situací, která ho přivedla do
tohoto stavu. Muž v černém se zase na chvíli
zdál být více přeludem než realitou a děsivá
krychle jen halucinací, která souvisela s tím, co
se mu stalo, i když vůbec netušil, co jeho stav
způsobilo. Bylo až absurdní, že byl tak dlouho
v bezvědomí — tak dlouho. Co jeho práce? Kde
jsou jeho věci, když ho přivezli nahého? Kdo ho
svlékl? Kdo ho okradl?
Dveře se otevřely a v nich stála tmavovlasá
dívka. Černý kostým jí pevně obepínal štíhlé
atletické tělo. Vlasy měla sepnuté stříbrnou
sponou do úhledného drdůlku. Tmavé řasy
zvýrazňovaly kontrast modrohnědých očí. Pod
špičatým nosem se plné rty chvěly neskrývaným
dojetím.
„Veroniko,“ zašeptal. Na nic nečekala.
Přiskočila k posteli, políbila mu ruku a začala
plakat.
„Věděla jsem...,“ kuckala. Pohladil ji po
hladkých vlasech. Zdvihla své pronikavé oči
plné slz. Daniel se usmál. Jeho pohled řekl, že
už to bude dobré, už je z toho venku.





„Já se tak bála.“ Ta slova hřála. Daniel byl
také rád. Na okamžik se přistihl, že záviděl sám
sobě, že má takovou úžasnou ženu — že není
sám.
V Danielově životě bylo mnoho žen, které
vždy miloval, ale zase po nějakém čase ztrácel.
Byl to pro něj začarovaný kruh. Náhodné
setkání, nevinné pohledy, první schůzky,
bojácný polibek a potom několik týdnů slepé
lásky, které většinou končily nevalně. Dívky se
někdy vracely ke svým bývalým partnerům,
které předtím tolikrát před Danielem hanily.
Nebo se jen jejich láska jednoduše vytratila tak
náhle, jak náhle vzplála.

Vztah, který předtím barvil život do růžova,
se pozvolna začal nořit do všedních starostí,
které oslabovaly jeho vliv. Společná témata
mizela, pravidelné schůzky se zkracovaly
a zájem vystřídala povinnost. Hřejivý
pocit z každého dotyku se pozvolna měnil
v chladnoucí konfrontaci dvou odlišných lidí.
Daniel to vždy cítil, ale nechtěl být sám. Samota





ho děsila. Bojoval proto o každý další den,
plánoval nové výlety, nová setkání, ale nakonec
vždy prohrál. Jeho dívky nebyly připraveny na
vztah, který on hledal. Jeho mládí klamalo, jeho
cíle byly prosté. Chtěl jistotu, rodinu, děti. To,
co sám nezažil. Jeho otec padl ve Velké válce
a maminka byla zlomená žena. Daniel chápal
její smutek a nežádal po ní to, co mu nebyla
schopna dát. Toužil však mít rodinu. Aby se
mohl starat, aby jeho děti měly to, co on mít
nemohl. Vše tolik normální pro každého, jen
ne ve věku, který mu byl zatím dán. Když už se
pomalu začal smiřovat s tím, že láska nebude
tím, co ho bude životem provázet, a dokázal
ovládnout své emoce, vrhnul se na kariéru a
dozrál v muže, který byl konečně připraven.
S Veronikou se poznal na večírku u přátel
na Střeleckém ostrově před dvěma lety. On
mladý obchodník s cennými papíry, ona
čerstvá absolventka práv. Několik nevinných
pohledů, půlroční série romantických schůzek a
výletů. Pak se vzali. Svatební cestu si prožili na
Šumavě, a i když měli za sebou už více než rok





manželství, stále se k sobě chovali jako čerstvě
zamilovaní.
Veronika dokončila studia, a protože Daniel
dostal práci v hlavním městě u makléřské firmy
Špaček a spol., mohli si dovolit přestěhovat se a
začít žít život horních sta tisíc Čechoslováků.
Bylo to poprvé po šesti měsících, kdy nebyl
v práci. Tři týdny — musel si to ještě jednou
zopakovat, aby tomu sám uvěřil — pohlédl
na své ruce rozbodané a zmučené nitrožilní
výživou, na přístroje kolem, které neustále
tlumeně vrněly a rytmicky skřípaly. Tři týdny.
„Nemysli na to,“ vycítila jeho myšlenky
Veronika a položila mu hlavu na hruď. Vždycky
ho fascinovalo, jak mu Veronika rozumí. Jako
by jejich nitra byla sobě navzájem dokořán
otevřená.
„Miluji tě,“ pronesl tiše.
„Já tebe,“ odezírala mu ze rtů a políbila ho.
„Doktor mi dovolil jen pět minut, musíš
odpočívat,“ zdvihla se k odchodu.





„Zítra zase přijdu.“ Ještě se na něj podívala,
aby ho pohladila něžným úsměvem, a zmizela
za dveřmi. Daniel osaměl.
Pět minut. Poprvé měl pocit, že čas je něco,
co nemá pevnou kontinuitu. Tři týdny života
pro něj nebyly ani vteřinou a teď měl čekat do
zítřka na bytost, kterou by měl u sebe nejraději
už teď. Jeho pohled upoutal příchod bouřky.
Nebe se zatáhlo do tmavě zeleného oparu a v
dáli se zablesklo.
„Jen do toho,“ povzbudil v duchu živly. Asi
nejsem jedinej, komu to tady leze na mozek.
Pobavil se hloupostí vlastních myšlenek, otočil
se na bok a pokusil se usnout. Ale něco v pozadí
jeho vzpomínek se stále ozývalo a rušilo jeho
těžce získaný klid. Snažil se myslet na příjemné
věci, ale obraz sama sebe nad bezvládným tělem
bez tváře se mu vracel, jako kdyby to nebyl jen
sen. Jeho tělo ale bylo milosrdné. Vyčerpanost
přemohla i noční můry a po chvíli Daniel opět
usnul.
*****





Nemocnice Milosrdných sester byla jednou
z těch lepších a Danielovi bylo jasné, že
skutečnost, že mohl být hospitalizován právě
zde, nebyla v ničem menším než v závažnosti
jeho onemocnění. Nebo si to alespoň myslel.
Byl nalezen na Kampě u Vltavy úplně nahý.
Takoví lidé obvykle končí v nemocnicích pro
chudé, kde stěží najdete nějaké přístroje. Ale
Daniel měl pokoj jen sám pro sebe a vše, co ho
obklopovalo, patřilo k tomu nejmodernějšímu,
co současný svět znal. Vlastně i pro něj
bude velkým problémem uhradit zdejší
nadstandardní zacházení.
Uběhl necelý týden a jeho zdravotní
stav se natolik zlepšil, že neexistoval žádný
racionální důvod, proč by měl dále setrvávat v
nemocničním ošetření.
Veronika už netrpělivě čekala dole před
vchodem. Pokoj byl vyklizen. Jediné, co Daniela
rozčilovalo, bylo to, že se mu nikdo neobtěžoval
oficiálně sdělit jeho diagnózu. Člověk, který
byl podle slov doktora na pokraji vyčerpání, by
mohl stát někomu aspoň za to, aby mu sdělil





něco konkrétního. Smrt není rýma, rozohnil
se v duchu a začal se ptát sester, které míjel
na chodbách. Ale sestry na tohle neměly čas.
Nejčastěji jen zavrtěly hlavou a ty vstřícnější
ho odkazovaly k lékařům, které nikdy v jejich
kancelářích nenašel. To Daniela přivádělo k
šílenství. Na takové zacházení rozhodně nebyl
z v y k lý.
„Sestři!“ zastavil dívku, na kterou narazil u
vchodu do operačního sálu.
„Kde najdu pana primáře?“ Dívka mu v
rychlosti ukázala na dveře na opačném konci
chodby a rychle se vzdálila.
„Tak jo!“ stiskl si rty do zubů a bez zaklepání
vstoupil. Primář zdvihl překvapený pohled od
papírů na stole.
„Chci vědět, o co tady jde?“ začal Daniel bez
okolků.
„Posaďte se, pane Kapela,“ usmál se omluvně
primář a nabídl Danielovi křeslo. Sám se
postavil a došel zavřít dveře. Daniel se trochu
zastyděl, pak si ale připomněl, proč je zde, a
jeho obličej znovu nabral sebejistého výrazu.





„Vaše onemocnění,“ nenechal primář
Daniela, aby začal, „je pro nás obrovská
záhada.“
Obešel stůl a sedl si zpět před své papíry.
„Nemáme ani tušení, co se vám mohlo stát.
Snad vy byste mohl?“
Daniel byl zmaten. On?
„Máte alespoň nějakou představu o tom, co
předcházelo vašemu... vaší hospitalizaci?“
Daniel vstal a zamyšleně přešel k oknu. Bylo
krásně, tak jasno, až z toho oči přecházely.
Strahov se zelenal tisíci listů stromů. Otočil se.
„Nemám ponětí, jen...,“ zarazil se.
„Jen?“ zopakoval primář netrpělivě.
„Nějaké fragmenty snů, sám nevím.“
„Pokračujte, prosím.“
Daniel se opět posadil. Jeho prsty promáčkly
důlky do kožených potahů.
„Ve snech občas vídám nějakou siluetu
postavy. Mluví ke mně“. Zamyslel se. Bylo to
poprvé, kdy o tom, co zažil, přemýšlel v širším
kontextu a s vědomím, že o tom přemýšlet chce.
„I když ten, ke komu ta postava v mém snu
mluví, také nejsem tak úplně já.“





Primář trpělivě vyčkal, až Daniel bude
pokračovat.
„Jsem to já v tom jiném světě. Něco jako můj
odraz v zrcadle.“ Jeho oči se sklopily.
„Ani vlastně nevypadá jako člověk,“ dodal
Daniel spíše sám pro sebe.
„Ta postava...“
„Co ta postava vašemu obrazu říká?“ zeptal
se primář trpělivě.
„Já,“ zarazil se Daniel a uhnul pohledem, „já
jí nerozumím. Víte, já se někdy bojím spát.“
„Co je to za postavu?“ vyptával se primář a
snažil se přehlížet Danielovo rozpoložení.
„Je velmi štíhlá a vysoká... a vím, že má
krásný hlas.“
„Je to muž, nebo žena?“
„Muž.“
„To kvůli ní se bojíte spát?“
Daniel se na chvíli odmlčel. Znovu se
narovnal: „Bojím se jí porozumět.“
„A myslíte, že to nějak souvisí s vaším
pobytem tady?“





„Já nevím,“ smutně sklopil hlavu Daniel.
„Mé sny takové nikdy nebyly. Nechápu, proč je
tam se mnou.“
„Je to zvláštní,“ uniklo primáři. Daniel
zpozorněl.
„Je to zvláštní proto, že jste byl nalezen úplně
vyčerpán.“ Primář si povšiml, že mu Daniel
dost dobře neporozuměl.
„Vy jste byl vyčerpán, abych tak řekl,
absolutně,“ zopakoval primář s důrazem na
slovo absolutně.
„Jak absolutně?“
„To snad ani nelze dost dobře slovy popsat.“
Primářův pohled se vyhnul Danielovu. „Jako
kdyby ve vás už nebyla žádná síla ani vůle žít.“
Na okamžik se rozhostilo mučivé ticho. Jejich
oči pátravě přeskakovaly po nábytku kanceláře,
až se zase střetly.
„Měl jste dokořán otevřené oči. Víčka příliš
slabá, aby mohla spát. Dlaně, prsty — vše
úplně ochablé a studené. Ležel jste ve vlastních
výkalech.“ Daniel se otřásl odporem.
„Vy jste byl vyčerpán i uvnitř.“ Jejich pohledy
se znovu setkaly.





„Žádný z vašich orgánů neměl dost sil, aby
pracoval. Srdce nebilo, krev jste měl ztuhlou
v žilách,... nevím, jak to jen říct. Kdyby
namísto sanitky přijel někdo jiný, tak...“
„Nemusíte přede mnou nic skrývat, doktore,“
pousmál se chladně Daniel. „Co tedy se mnou,
podle vás, bylo?“
„Tam venku jste byl podle všeho mrtvý,“
odpověděl pološeptem doktor.
*****
Daniel pomalým krokem sestupoval po
schodišti. V ruce doklad o zaplacení, který byl
údajně uhrazen někým, kdo se představil jako
rodinný přítel a pak se již neukázal. Daniel se
raději neptal. Byl rád, že je to za ním, a věřil,
že se dotyčný jistě brzy o své zásluhy přihlásí,
a pokud ne, alespoň tak ušetří nemalý finanční
obnos. Tak dlouho nebyl venku, že se musel
co chvíli zastavit a kochat opětovně získanou
svobodou. To, co nikdy ani nevnímal, když to
měl, teď vychutnával plnými doušky. Veronika
se mu vydala naproti. Vzala ho kolem pasu, aby





mu pomohla po schodech dolů. Byl ještě příliš
sláb.
„Co máš za lubem?“ Daniel si všiml kufrů na
zadním sedadle vozu.
„Odvezu si tě někam, kde bude teploučko
a klid,“ odpověděla mu Veronika s šibalským
úsměvem.
Zasmál se tomu a pomalu se posadil do
kožené sedačky auta: „Můžu hádat?“
„Můžeš,“ mrkla na něj. „Ale nic platný ti to
nebude.“
„Měl bych jít do práce,“ pronesl.
Veronika dělala, jako když neslyší.
Nastartovala motor a vyrazila. Dlouho mlčeli.
Daniel cítil, že to s ním myslí dobře. Ale
představa, že nebude ve firmě ještě dalších
několik dnů, ho zneklidňovala.
Jen co se vymotali z pražských uliček,
otevřela se před nimi volná krajina se všemi
svými půvaby. Přestal si dělat starosti. Bylo tak
teplo a krásně. Oba cítili uspokojení a radost.
Věděli, že žijí jeden pro druhého. Vlasy jim
vlály ve větru, dotýkali se prsty, dotýkali se
jeden druhého. Chvíli mlčeli a chvíli se smáli





jako dvě malé děti. Ano, tak se cítil. Jako dítě,
které se snaží utéct před něčím, čeho se bojí,
aniž by vědělo proč. Na Šumavu — nejdál, jak
to jen bylo možné. Tam ho jeho žena vezla
v domnění, že ho uchrání pro sebe. Aby mu
snad připomněla místa, kde prožili líbánky...,
ten kouzelný začátek jejich manželství. Jako
by tušila, že to, co se přihodilo, postrádalo to
nejdůležitější — konec. Hnali se po prašných
cestách. Míjeli vesnice a selská stavení.
Co nejdál od míst, kde se to vše odehrálo.
Vzdálenost a čas — jaká malichernost věřit
v něco takového. Daniel cítil, že ani čas, ani
vzdálenost nemůžou být tím, co by mohlo
vyléčit to, co ho ve skutečnosti někde hluboko
uvnitř trápí. Ale chtěl věřit, že to nejhorší je už
za ním. Jak jen se mýlil.
Vše potřebné nakoupili v Železné Rudě a pak
už vyrazili do panenské přírody šumavských
hvozdů, kde lišky dávaly dobrou noc.





Bylo by hodně pošetilé chtít nemožné. Bylo by
to bláhové, a přece by se to dalo pochopit. Byť
jen jako pošetilost.
*****
Na místo dorazili v pozdní odpoledne.
Jezero se třpytilo odleskem tmavnoucího
nebe. Hejno lysek brázdilo jeho poklidnou
hladinu. Kam oko dohlédlo, vyrážely kruhy
hravých ryb. Les moudře šuměl a vzduch voněl
neskutečně čerstvě. Veronika se teď už jenom
smála. Vyběhla po dřevěných schůdkách na
terasu chaty, otevřela dveře a nedočkavě vběhla
dovnitř.
„Co vidíš?“ volal Daniel od vozu.
„Krásný týden!“ dostalo se mu odpovědi
odněkud z nitra domu.
„Ženský,“ usmál se a začal vyndávat tašky.
„Necháš toho?“ Okenice se rozlétly.
„Jestli já tě něčím přetáhnu?“ zlobila se a už
byla na terase. Upustil tašky na zem a začal se
bránit jejímu útoku.





„Já tě asi budu muset někam přivázat...,“ oba
zakopli a svalili se do mechu na okraji lesa.
„Vždyť mě umačkáš,“ smál se.
„Taky si to zasloužíš.“ Chvíli se jen tak
pošťuchovali. Pak si lehli jeden na druhého a
dlouho se pozorovali. Nebe tmavlo a nad jezero
z koruny stromu nad nimi vylétlo neslyšně
několik netopýrů.
„Slib mi, že budeš odpočívat,“ zaprosila.
„Jinak tě nepustím.“
Kývl a políbil ji.
„Slibuješ?“ šťouchla do něj.
„Slibuju.“
„To je od tebe moudré,“ zvedla se a pomohla
mu vstát.
„Jdu dělat večeři.“ Vzala zavazadla, která
Daniel předtím pustil na zem, a odnesla je
dovnitř.
„Co mám dělat já?“ Zdvihl bezradně ramena.
Ani se neotočila. Daniel nad tím mávl rukou
a přešel k vozu, aby zavřel sklápěcí střechu.
Přitom si všiml starého čísla Zemských novin,
které leželo pod sedadlem. Přední straně





vévodil snímek nového německého kancléře,
jak vehementně gestikuluje před mikrofonem.
„Šašek,“ pousmál se jeho atypickému
knírku. Pak otočil na další stranu a začetl se do
burzovních zpráv.
*****
Chatu u jezera vlastnila rodina Kapelů už po
třetí generaci. Danielův dědeček zde se svým
otcem trávil dětství a poté i se svým synem.
Ten pak brával mladého Daniela do zdejších
hlubokých lesů. Otec byl demokrat a bouřlivě
podporoval vznik českého státu. Prezident
Masaryk pro něj byl velkým vzorem a až do své
smrti to dával hrdě najevo, kdykoli k tomu měl
příležitost. Daniel si otce vážil, ale politika ho
nezajímala. Měl rád přírodu, zvířata a stejně tak
i techniku a rychlá auta. Narodil se a vyrůstal
do doby, která byla už navždy poznamenaná
Velkou válkou, a stejně jako mnoho lidí té doby
věřil v pokrok člověka, který se poučil z chyb
předků. Neměl důvod myslet si, že by tomu
snad někdy mělo být jinak.





„Dobrou chuť,“ popřáli si. Venku se vyrojilo
množství blikajících hvězd, plný měsíc ozařoval
noc nebeským stříbrem a paprskem ozařoval
celou verandu i část místnosti.
„To skoro ani nemusíme svítit,“ usmála
se Veronika a zlehka drcla do plynové lampy
uprostřed stolu. Plamínek se zamihotal a na
okamžik se podrážděně stáhnul.
„Byl to dobrý nápad,“ pochválil její jídlo a
přidal si plný talíř.
„To ti už chybělo, viď?“
„A nejen to,“ zdůraznil svá slova zdvihnutím
vidličky, načež se zakuckal.
„Jen opatrně,“ pousmála se, „Nezapomeň, že
máš odpočívat.“
Jeho pohled ji teď moc nepochválil, ale musel
uznat, že výborně vaří. Po jídle si ještě dlouho
povídali. Vzpomínali, pomlouvali sousedy a
smáli se.
„Je už pozdě.“ Daniel přikývl.
„Připravím pelíšek,“ odstrčila ho od sebe.
„Běž se na chvilku před spaním projít.“





„Mám ti něco přinést?“ zastavil se ve dveřích.
Za sloupy verandy se třpytila hladina a v ní
hvě z dy.
„Sebe.“
Daniel miloval noční toulky kolem jezera.
Cítil, že tu měl vše, co v Praze postrádal.
Jen tady se mohl zase stát dítětem. Malým
chlapcem, který za úplňku hází oblázky do
vody. Kdy jediným zvukem byl šum lesního
porostu. Ticho a tma — to byl poklad tohoto
místa. Opět něco, co nešlo ani uchopit. Něco,
co se vždy zdálo být tak nicotné, tady na
okraji světa získalo ostré kontury své skutečné
hodnoty.
Ani čas, ani vzdálenost.
V těchto končinách se mlha ohlašovala
vlhkým chladem. Daniel přistoupil až k okraji,
kde pevnina a souš splývaly v jeden svět. Jeho
pohled se stočil do tmy. Tichounký vítr mu
měkce pročesával vlasy. Stál uvolněně, ruce
svěšené podél těla. V dáli se zvlnil vzduch a
z oparu pozvolna vystoupila silueta temné
postavy a lehkým krokem se přibližovala po
hladině.





„Rád vidím, že tě nelekám.“ Silueta zvolna
přistoupila až ke břehu. Zlehka se pohupovala,
jak ji nadzvedávaly vlnky, v jejichž černotě se
třpytil měsíc. Její hlava se s úsměvem klonila z
jedné strany ke druhé.
„Co jste zač?“ zeptal se Daniel sevřeným
hrdlem, i když cítil, že postavu zná.
„Posel,“ dostalo se mu odpovědi.
„Posel?“ polkl Daniel naprázdno.
„Jen toho nejhezčího.“
„Nechápu.“
„Jak bys také mohl.“
„Znám vás!“ Daniel zabodl do zjevení svůj
ukazovák. Poznal v postavě svůj obraz ze snu. A
postava přikývla.
„Proč mi lezete do snů?“
„Chtěl jsem tě poznat, ale ty jsi stále spal.“
„Máte jméno, nebo jste jen iluze?“ bránil se
uvěřit tomu, že by tento rozhovor byl reálný. I
když až příliš reálně cítil vlastní strach.
„Správně bych měl říct, že být iluzí není nic
špatného — ale stejně jako ty. Cítím se být.“
Nebe potemnělo, měsíc se ukryl za mrak.
„Říkej mi Scall – tvůj stín!“





„Nesmysl. Jste jen můj sen.“
„Ó..., to ty se zdáš mně a moc se mi to
nelíbí.“
„Tak to se můžeme hned rozejít,“ sykl Daniel.
„Správně,“ přikývl Scall. „Můžeme se
oprostit od reality a předstírat, že nejsme
tímtéž.“
To Daniel nepochopil. Scall náhle zvedl
hlavu a měsíční svit odhalil rysy jeho sněhobílé
tváře.
„Jste zrůda!“ vykřikl Daniel bezmyšlenkovitě.
„Scall, prosím. Oslovuj mě jménem, když už
se známe.“
„Myslím, že s vámi ztrácím čas. Jste jen
kus mlhy zhmotnělé do něčeho opravdu
nepovedeného. A jestli hned...“
Scallův pohled se zaryl ostře Danielovi do
očí, až málem Daniel ztratil rovnováhu.
„Proč mě pronásledujete?“
„Přemýšlel jsem, jestli jsi vsadil na ten
nedělní dostih.“
„O čem to mluvíte?“ nepochopil hned
Daniel, co má jeho společník na mysli.





„Jedinkrát mi uděláš radost a utlučeš chlapa
židlí, a pak si ani nedojdeš pro spravedlivou
odměnu?“
„To se nestalo. Jak byste to mohl vědět, že...“
„Já ve tvých snech, ty zase v mých,“ odvětil
Scall. „Takže to mám chápat tak, že mi za to ani
nepoděkuješ?“ pronesl pak naoko pohoršeně.
„Nerozumím vám.“
Scall zdvihl ruku a v ní držel kožený vak.
Hodil ho Danielovy k nohám. Ten nohou
odhrnul vrch a téměř oněměl úžasem.
„Jedno sto tisíc,“ zaradoval se Scall nad
Danielovým výrazem.
„Neměl jsi moc na kontě..., to se pak moc
vyhrát nedá.“
„To vy jste mě okradl o doklady?“ vzpomněl
si Daniel na žebráka.
„No dovol,“ zakabonil se Scall. „Jenom jsem
si je vypůjčil.“
Pak se opět se usmál: „Od těch, co okradli
tebe.“
Daniel se sehnul a zalovil ve vaku. Vespod,
pod úhledně sbalenými bankovkami nahmátl





náprsní tašku se vším, co měl tehdy s sebou.
Pomalu zase vstal.
„A kdo to tedy...?“
„Bál jsem se, že se nezeptáš. Byla to
mistrovská práce.“
Ukázal na kapsičku na boku vaku. Daniel z
kapsičky vytáhl bílý předmět.
„Píšťalka?“ nechápal.
„Dělal jsem ji skoro tři hodiny!“ zazubil se
Scall. „A celou tu dobu se na to díval.“
„Kdo?“ Daniel několikrát otočil píšťalku v
ruce.
„Proboha, vždyť je z kosti!“ uvědomil si s
hrůzou Daniel. Scall vesele kývl.
„Slyšel dokonce, jak hraje.“
„Vy jste udělal píšťalku z lidské kosti?“
„Proč na ni nezapískáš?“
„To je zrůdnost!“ vykřikl zhnuseně Daniel a
vší silou mrštil píšťalku do vody.
„Proč byste něco takového dělal?“
„Proč jsi ty v mém světě zabíjel?“ Scall zvedl
bradu a našpulil rty. Jeho bílé tváře se nafoukly
do obludných rozměrů. Ruka se mu protáhla
a sáhla do vody. Vytáhl píšťalku, vložil si jí do





úst a zapískal. Ozval se strašný nářek člověka,
do jehož nohy narážejí ocelové nástroje,
přetvářející jeho umírající tělo v hudební
nástroj.
„Nééé!“ zakřičel Daniel a snažil se zacpat si
uši.
„Néé! Nejsem vrah!“ Čím víc křičel, o to s
větší rozkoší Scall do píšťalky foukal. Vřískot
strašného mučení přehlušil vše. Už tu nebyl
vítr ani šum stromů ani jemné nárazy vln. Jen
zvířecí křik bytosti, jejíž utrpení se zhmotnilo v
symfonii zla.
„Nééé! Nezabil jsem!“ prosil Daniel, ale křik
sílil.
„Néé!“
*****
Daniel se vyděšeně narovnal v posteli.
Veronika mu položila studený obklad na čelo.
„Je to jen sen,“ řekla mu s úsměvem a Daniel
stěží lapal po dechu.
„C o ? “





„Už to bude dobrý. Zdálo se ti asi něco moc
zlého.“
„To,“ opět si lehl, „... to bylo tak skutečné.“
Nevěřícně kroutil hlavou a celý se třásl zimou.
„Jsem asi přetaženej,“ zamumlal.
„Pojď ke mně,“ přivinula si ho k sobě a
hladila, dokud zase neusnul. Dlouho sledovala
jeho obličej s ustaraným pohledem. Musela si
přiznat, že tenhle výraz tváře svého manžela
neznala.
Ráno bylo mlhavé a chladné. Daniel se
probudil. Pomalu si promnul líná víčka, posadil
se na kraj postele a palci u nohou nahmatal
zatoulané pantofle. Pak se opatrně postavil a
klátivou chůzí přešel ven na terasu, kde se opřel
o sloupek dřevěného zábradlí. Zhluboka se
nadechl a nasál vůni přírody. Kolem prolétlo
několik štěbetavých vrabčáků, opodál černá
lyska přistála v doprovodu svých družek na
hladině jezera. Všude bylo živo. Břehy kvetly,
bzučel hmyz, les šuměl. Byl to nádherný pohled.
„Nepůjdeš ven, ospalče?!“ zamávala mu
Veronika z písečné pláže. Zavrtěl hlavou, že





ne. Ale uvelebil se na zábradlí, aby měl lepší
výhled. Veronika něco vykřikla, ale nerozuměl
jí. Tak jen mávla rukou a vstoupila do vody. Její
nahé tělo teď ranní paprsky barvily do zlatavého
sametu, jehož odlesk rozrážel zbytky mlžných
obláčků, ze kterých se vyhoupla skleněná
hladina vodního obrazu nebe. Její dlaně se
konečně zanořily pod hladinu. Osmělila se
drobnou sprškou a pomalu do ní vplula celá.
Daniel ji chvíli sledoval a pak se jeho pohled
zvedl dál k protějšímu břehu, kde pilo několik
srnek. A pak výš nad koruny stromů a až
vysoko na modré nebe. Cítil se náramně. Voda
na plotně mezitím dosáhla varu, a tak odešel
dovnitř připravit šálky na čaj.
Prostřel na verandě, a když se Veronika
vrátila, nemohla než uznat, že to byl dobrý
nápad.
„Jak tam můžeš vlízt?“ nalil jí do šálku vodu
z konvičky.
„Je to báječně osvěžující,“ ještě si utírala
hlavu. „Taky bys to měl zkusit.“
„Nepřijel jsem na dovolenou, abych se myl!“
zažertoval.





„Jsi špindíra,“ hodila po něm ručník. Daniel
ho hned popadl a vyskočil. Veronika zavýskla a
dala se na útěk.
„Neutečeš!“ křičel za ní. Proběhli kolem
vozu, několikrát oběhli chatu a pak vyběhli k
pláži, kde už Veronika smíchy sotva popadala
dech.
„Neubližuj mi,“ prosila žertovně. To už
měla vodu po kotníky a Danielův výraz se silně
podobal zvrhlému násilníkovi. V poslední chvíli
se mu pokusila vyhnout, ale zachytil ji za župan
a oba sebou plácli do vody.
„Prevíte!“ bouchala ho pěstičkami. Odtrhli se
od sebe a stříkali po sobě vodou. Pak Veronika
využila jeho chvilkové nepozornosti a se
smíchem proklouzla na břeh. Utíkala kolem
jezera, seč jí síly stačily, ale Daniel nezaváhal
a téměř hned ji zase chytil. Už si ji chtěl hodit
přes rameno a vítězoslavně odnést do svého
lože, když jeho pohled ztuhnul hrůzou.
„Co se stalo?“ leknutím od něj poodstoupila.
Jeho oči byly rozšířené, tělo zkoprnělé. Pomalu
se otočila a spatřila na břehu kousek od sebe
obyčejný kožený vak a na něm bělavou píšťalku.





„Ne!“ zvolal, když se chtěla k vaku přiblížit.
„Nechoď k tomu!“
„Co se děje?“ její hlas se třásl. Takového
Daniela neznala.
„Nevím,“ vrtěl hlavou, jeho pohyby byly
roztěkané. Potil se.
„Prosím tě,“ uchopil ji za zápěstí, až málem
vykřikla bolestí. „Teď mě tu musíš nechat
samotného.“ Veronika mu věnovala vzdorný
pohled.
„Musíš!“ trval na svém.
„Ne,“ tichounce začala plakat. „Bojím se.“
Veronika ustoupila o několik kroků nazpět.
Zvlhlé oči jí rozostřily svět. Ale Daniel ji už
nevnímal. Pomalu vykročil směrem k vaku.
Veronika to nevydržela a s pláčem odběhla.
Osaměl.
Daniel přiklekl k vaku a pomalu jej otevřel.
Bylo tam vše..., doklady i peníze. Vše jako...
„To nebyl sen.“ Jeho vystrašený pohled
zaprosil o pomoc. Ale ta nepřicházela. Jestli
vůbec kdy přijít mohla.
„Co ode mne CHCEŠ!“ křičel. Ozvěna
se rozeběhla po hladině jezera. Dvě lysky





prohrábly křídly ranní vzduch. Za okamžik už
bylo opět ticho. Jenom svou podstatou bylo jiné
— teď děsilo.

Když se vrátil do chaty, našel Veroniku plakat
v rohu na posteli. Její oči byly


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist