načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pařížská švadlena -- Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem. – Natasha Lesterová

Pařížská švadlena -- Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem.

Elektronická kniha: Pařížská švadlena
Autor: Natasha Lesterová
Podnázev: Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem.

Rok 1940 - pařížská švadlena Estella Bissettová je ve svých dvaadvaceti letech nucena uprchnout z Francie před postupující německou armádou. Dostane se až do New Yorku a na Manhattanu se ocitne jen s pár franky, šicím strojem, vlastním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  382
+
-
12,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 459
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Bohumila Kučerová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-762-5093-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rok 1940 - pařížská švadlena Estella Bissettová je ve svých dvaadvaceti letech nucena uprchnout z Francie před postupující německou armádou. Dostane se až do New Yorku a na Manhattanu se ocitne jen s pár franky, šicím strojem, vlastním originálním modelem zlatých hedvábných šatů a snem založit vlastní módní ateliér. Rok 2015 - australská kurátorka Fabienne Bissettová přijíždí na výroční galapřehlídku v Metropolitním muzeu, která je pojata jako pocta celoživotnímu dílu její milované babičky - jedné z nejvýznamnějších módních návrhářek konfekce té doby. Jak se ale Fabienne dozvídá víc o babiččině minulosti, odhaluje příběh tragédie, zlomeného srdce, tajemství a bolestných obětí ve jménu úspěchu.

Popis nakladatele

Kolik toho musí obětovat mladá francouzská švadlena na cestě za naplněním svých snů? Román o mladé ženě a její snaze získat uznání a dobýt svět dosud vyhrazený jen mužům – módní průmysl New Yorku v polovině 20. století.

1940. Pařížská švadlena Estella Bissettová je ve svých dvaadvaceti letech nucena uprchnout z Francie před postupující německou armádou. Dostane se až do New Yorku a na Manhattanu se ocitne jen s pár franky, šicím strojem, vlastním originálním modelem zlatých hedvábných šatů a snem založit vlastní módní ateliér. 

2015. Australská kurátorka Fabienne Bissettová přijíždí na výroční galapřehlídku v Metropolitním muzeu, která je pojata jako pocta celoživotnímu dílu její milované babičky – jedné z nejvýznamnějších módních návrhářek konfekce té doby. Jak se ale Fabienne dozvídá víc o babiččině minulosti, odhaluje příběh tragédie, zlomeného srdce, tajemství a bolestných obětí ve jménu úspěchu.

Román Pařížská švadlena překračuje generace, společenské rozdíly i divoký kvas mezinárodního dění. Je to okouzlující příběh, který nebudete chtít odložit – o výjimečném vztahu mezi babičkou a vnučkou a jejich snaze zhojit zlomená srdce z minulosti.

Zařazeno v kategoriích
Natasha Lesterová - další tituly autora:
Pařížská švadlena -- Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem. Pařížská švadlena
 
K elektronické knize "Pařížská švadlena -- Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem." doporučujeme také:
 (e-book)
Slzy mrtvé jeptišky Slzy mrtvé jeptišky
 (e-book)
Nevítaný host Nevítaný host
 (e-book)
Džungle v kuchyni Džungle v kuchyni
 (e-book)
Bouřlivé časy Bouřlivé časy
 (e-book)
Vítěz Vítěz
 (e-book)
Šikmý kostel -- Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921 Šikmý kostel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Natasha Lesterová

Pařížská

švadlena

Přeložila Bohumila Kučerová


The Paris Seamstress © Natasha Lester 2018

First published in Great Britain in 2018 by Sphere,

an imprint of Little, Brown Book Group

Translation © Bohumila Kučerová, 2019

Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2019

All rights reserved

ISBN 978-80-7625-386-5 (ePub)

ISBN 978-80-7625-385-8 (pdf)

ISBN 978-80-7625-093-2 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické kni

hy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné

podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávně

né užití této knihy bude trestně stíháno.


Část první

Estella


Obsah

Část první Estella 5 Kapitola 1 7 Kapitola 2 23 Kapitola 3 34 Kapitola 4 49 Kapitola 5 68 Kapitola 6 84 Část druhá Fabienne 87 Kapitola 7 89 Kapitola 8 102 Kapitola 9 111 Část třetí Estella 119 Kapitola 10 121 Kapitola 11 135 Kapitola 12 151 Kapitola 13 166 Část čtvrtá Fabienne 183 Kapitola 14 185 Kapitola 15 199 Kapitola 16 206 Část pátá Estella 213 Kapitola 17 215 Kapitola 18 231 Kapitola 19 244 Kapitola 20 262 Kapitola 21 269 Kapitola 22 286 Kapitola 23 299 Část šestá Fabienne 309 Kapitola 24 311 Kapitola 25 319 Kapitola 26 327 Část sedmá Estella 339 Kapitola 27 341 Kapitola 28 351

Část osmá Fabienne 359

Kapitola 29 361

Část devátá Estella 371

Kapitola 30 373

Kapitola 31 384

Část desátá Fabienne 389

Kapitola 32 391

Část jedenáctá Estella 401

Kapitola 33 403

Kapitola 34 414

Kapitola 35 431

Kapitola 36 436

Část dvanáctá Fabienne 443

Kapitola 37 445

Kapitola 38 452

Poznámka autorky 455

Poděkování 457

Kapitola 1

2. červen 1940

Estella Bissettová odmotávala roli zlatého hedvábí a sledovala, jak role s látkou nadskakuje po stole. Přejela po tkanině rukou a vychutnávala si její měkkost a smyslnost. Jako by hladila nahou kůži nebo okvětní lístky růže. „What’s your story morning glory,“ zamumlala.

Slyšela matku, jak se zasmála. „Estellko, ty máš američtější výslovnost než Američani.“

Estella se zaculila. Její lektor angličtiny jí říkal totéž, než se připojil k davům, které valem opouštěly Evropu. Prý má lepší americkou výslovnost než on sám. Zastrčila si roli pod paži a přehodila si hedvábnou látku kolem ramen. Pak naznačila kroky tanga. Vyplašené výkřiky žen „Attention!“ ji jen vyprovokovaly k tomu, aby tanec doprovodila zpěvem. Mezi výbuchy zvonivého smíchu si svižně prozpěvovala slova písně Josephine Bakerové „I Love Dancing“.

V rytmu tance se naklonila dozadu a pak se opět prudce napřímila. Role látky jí vyklouzla na pracovní stůl, jen o chlup minula Nannettinu hlavu a uhodila Marii do ramene.

„Estello! Mon Dieu,“ lamentovala Marie a s přehnaně bolestnou grimasou se chytila za rameno.

Estella jí vtiskla na tvář pusu. „Tohle hedvábí si nezaslouží nic menšího než právě tango.“ Ukázala na látku, zářící ve fádním prostředí dílny jako měsíc v úplňku. Neměla Natasha Lesterová nejmenších pochyb, že taková látka je určená pro šaty, za kterými se budou lidé otáčet tou samou rychlostí, jakou Cole Porter prohání prsty po klávesách ve vyhlášeném jazzovém klubu Chez Bricktop na Montmartru.

„A ty si nezasloužíš svoji mzdu, jestli si hned nesedneš na zadek a nepustíš se konečně do práce,“ odbyla ji Marie.

Ve dveřích se objevil monsieur Aumont, přilákaný hlukem v dílně. S úsměvem zaznamenal Estellu s hedvábnou látkou nařasenou kolem ramen. „Copak to tu ma petite étoile tropí?“

„Pokouší se mě zabít,“ zakňourala Marie.

„Ještě že vaše tukové polštářky její útoky ztlumí,“ popíchl ji monsieur Aumont škádlivě a Marie cosi nevrle zabručela.

„Co s tím máte v plánu?“ otázala se Estella a zálibně přejela po zlatavých záhybech.

„Tohle.“ Monsieur Aumont jí rozmáchlým gestem předal skicu.

Byl to návrh Jeanne Lanvinové, přepracování modelu ušitého ve dvacátých letech pro italskou operní divu Ritu Cavalliniovou, avšak jeho obrovská mašle byla namísto tisíců perliček a skleněných křišťálů zdobena stovkami drobounkých poupátek růží ze zlatého hedvábí.

„Ach!“ vydechla Estella okouzleně a dotkla se skici. Věděla, že jemňoučké řady kytiček budou zdálky budit dojem zářivého zlatého víru a teprve bližší pohled odhalí, že ve skutečnosti se jedná o stuhu posetou hedvábnými poupátky. Tenhle model měl daleko k vojenským nárameníkům, brašnám na plynovou masku i ke všem těm odstínům modré – námořnické, ocelové či modři královského letectva –, kterých už Estella měla plné zuby. „Jestli budou moje náčrty vypadat jednoho dne takhle,“ pronesla obdivně s pohledem upřeným na překrásnou skicu Lavinové, „budu tak blažená, že už ke štěstí nebudu potřebovat žádného milence.“

PAŘÍŽSKÁ ŠVADLENA 9

„Estello!“ napomenula ji Marie, jako by žádná dvaadvacetiletá žena ještě neměla tušit, co to slovo vůbec znamená, natož aby ho směla vyslovit nahlas. Estella vyslala pohled ke své matce Jeanne a ušklíbla se.

Jeanne podle očekávání zachovala dekorum a nevzrušeně dál vytvářela z hedvábí malinké růžové třešňové květy, ale Estelle neuniklo, jak její matka stiskla rty, aby potlačila úsměv, protože věděla, jak ráda její dcera chudáka Marii svými výroky šokuje.

„Šaty se s milencem nedají srovnávat,“ pronesl monsieur Aumont káravě. Pak ukázal na hedvábnou látku. „Máš dva týdny na to, abys tohle proměnila ve zlatou kytici.“

„Budou nějaké zbytky?“ zajímala se Estella a nepřestávala k sobě tisknout roli látky.

„Poslali nám čtyřicet metrů, ale vypočítal jsem, že nám bude stačit jen třicet šest – když nebudeš plýtvat.“

„Ani nitka nepřijde nazmar,“ dušovala se Estella.

Potom hedvábí napnula do dřevěného rámu a připevnila látku řadami hřebíčků. Nato zpevnila tkaninu cukrovým roztokem, aby z ní Marie mohla těžkým železným řezákem vykrájet kolečka.

Když Marie skončila, Estella potáhla pěnový blok čistou bílou látkou, nahřála nad nízkým plamenem tvarovací kouli, v hrnku s voskem vyzkoušela její teplotu, položila na bílou látku první zlatý kotouč a přitiskla tvarovací kouli na hedvábí. To se kolem koule okamžitě zkroutilo a vytvořilo půvabné poupátko zlaté růže. Odložila ho stranou a pak celý proces opakovala. Do oběda takto vytvořila dvě stě květin.

Při práci si jako obvykle povídala a žertovala s Nannette, matkou a Marií. „Slyšela jsem, že ze severu teď prchá víc francouzských vojáků než belgických a holandských civilistů,“ poznamenala Nannette.

„Jestli vojáci prchají, kdo nás ochrání před Němčoury?“ Natasha Lesterová podivila se Estella. „To snad máme bránit Paříž my se svými jehlami?“

„Vůle francouzského lidu boše zastaví,“ pronesla matka pevným hlasem. „Francie nepadne.“ Estella si povzdechla.

Nemělo cenu se s matkou přít. Stejně nemají kam prchnout. Budou dál dřepět v téhle dílně a vyrábět látkové květy, jako by na světě nebylo nic důležitějšího než móda – prostě proto, že jim nic jiného nezbývá. Nemají na jihu žádné příbuzné, ke kterým by se mohly uchýlit, takže se nepřipojí k zástupům valícím se z Belgie, Holandska a ze severu země.

V Paříži mají domov a práci. Jinak nic. A tak i když ji dráždila matčina slepá víra v to, že Francie německou armádu odrazí, neměla Estella co odpovědět. A co je špatného na tom, když si budou za zdmi této dílny ještě pár dní namlouvat, že pokud návrhářky jako Lanvinová stále potřebují zlatá poupátka, je všechno v pořádku?

Během oběda, když se ostatní usadily v kuchyňce k miskám s dušeným králíkem, Estella se uchýlila stranou a kreslila si. Tužkou načrtávala obrys dlouhé přiléhavé sukně, sahající až na zem a patřící k šatům s rukávy nabranými na ramenou a s elegantním špičatým výstřihem – k šatům v pase přepásaným tenkou šerpou ze zlatého hedvábí a zdobeným klopami podobnými těm na pánské košili; tento maskulinní prvek by u dlouhé róby nikdo nečekal, ale Estella věděla, že právě on jí propůjčuje tak moderní a unikátní vzhled. Navzdory štíhlé siluetě sukně se v šatech dalo dobře tančit. Byl to troufalý, zářivý model, který evokoval život prožitý s radostí a naplno. A v Paříži roku 1940 bylo vítáno vše, co nějaký život vůbec slibovalo.

Matka dojedla, a přestože z přestávky na oběd zbývalo ještě patnáct minut, zamířila do kanceláře monsieur Aumonta. Estella pozorovala jejich tváře, když spolu začali rozmlouvat. Monsieur byl jedním z gueules cassées velké války, mužů

PAŘÍŽSKÁ ŠVADLENA 11

se zničenou částí obličeje. Plamenomet ho téměř připravil o nos a zdeformoval mu rty. Estella jeho znetvořenou tvář už skoro nevnímala. Mimo dílnu si ji zakrýval měděnou maskou. Netajil se svou nenávistí vůči Němcům či bošům, jak je s matkou nazývali. V poslední době Estella vídala přicházet do dílny muže údajně přinášející krabice s látkami či barvami, které však směl vybalovat jen monsieur.

Její matka byla jednou ze sedmi set tisíc žen, které velká válka připravila o muže. Provdala se v patnácti a krátce nato ovdověla. Ona i monsieur tedy měli dobrý důvod Němce nenávidět a až příliš často si mezi sebou něco špitali, přičemž jejich vážné tváře prozrazovaly, že nejde o žádná milostná slovíčka.

Při matčině návratu Estella rychle sklonila hlavu nad svoji kresbu.

„Très, très belle,“ pochválila ji Jeanne.

„Dnes večer si je ušiju ze zbytku látky.“

„A vezmeš si je do La Belle Chance?“ Matka narážela na jazzový klub na Montmartru, do kterého Estella stále ještě často chodila, přestože od doby, co byla loňského roku většina mladých Francouzů povolána do armády a Britové se letos v květnu nalodili v Dunkerku, nezůstalo ve městě mnoho mužů – jen ti, jež vojenské služby zprostila jejich práce v továrnách na munici.

„Oui,“ odpověděla Estella s úsměvem.

„Já budu na Gare du Nord.“

„Budeš ráno unavená.“

„Stejně jako ty dnes ráno,“ vyčetla jí matka.

Minulou noc prostála na nádraží Estella. Připojila se k dobrovolníkům podávajícím uprchlíkům projíždějícím Paříží misky s polévkou. Jen někteří měli to štěstí, že přijeli vlakem, mnozí museli na útěku před Němci ujít stovky kilometrů pěšky. Když se najedli, pokračovali ve své pouti Natasha Lesterová za příbuznými nebo do jiného, nového domova, aby unikli před válkou co nejdále, až za Loiru, kde doufali, že budou v bezpečí.

Den plynul a hromádka poupátek narůstala. V šest hodin se Estella s matkou do sebe zavěsily a vyšly ven na Rue des Petits Champs za Palais Royal – šly kolem Place des Victoires a tržnice Les Halles, před kterou nyní nestály řady dodávek jako dřív, nýbrž koňské povozy. Jak Estella s matkou kráčely, doléhala na ně realita, před kterou se Estella pokoušela ukrýt za rolí lesklého zlatého hedvábí.

Především si všímaly přízračného ticha. V tuhle denní dobu by vlastně měly být obklopeny zástupy švadlenek, krejčích, střihačů a manekýn vracejících se z práce domů. Kolem prázdných ateliérů a obchodů však procházelo jen nemnoho lidí. Tolik prázdnoty tam, kde kdysi – snad ještě před měsícem – Paříž kypěla životem. Když desátého května skončila drôle de guerre – předstíraná válka – vstupem Hitlerovy armády do Francie, začal exodus obyvatel Paříže. Nejprve ji opouštěli Američané v autech řízených jejich osobními šoféry, pak rodiny ve starších vozech a nakonec ti, kdo nedokázali sehnat nic jiného než koňský povoz.

Avšak červnová noc byla teplá a prostoupená vůní šeříku, kaštany byly obsypané hrozny květů a tu a tam zůstala otevřená restaurace nebo kino a také módní dům Maison Schiaparelli. Život šel dál. Jen kdyby si člověk mohl nevšímat aut roztroušených po ulicích, jak je tu zanechali jejich prchající majitelé, zakrytých pouličních luceren a oken zatemněných černými závěsy, které vyprávěly zcela jiný příběh, než byla romance letní noci.

„Viděla jsem tě mluvit s monsieur Aumontem,“ přerušila Estella náhle mlčení, když přešly Rue du Temple a obklopil je důvěrně známý pach rozkladu a kůže, pach patřící ke čtvrti Marais.

PAŘÍŽSKÁ ŠVADLENA 13

„Půjde dnes večer jako obvykle se mnou,“ řekla matka.

„Na Gare du Nord?“ zvolala Estella a napadlo ji, že za těch nocí v poslední době, kdy matka pobývala mimo domov, se toho dělo víc než jen rozdávání polévky uprchlíkům.

„Oui.“ Matka jí stiskla paži. „Začnu na Gare du Nord.“

„A pak?“

„Dám si pozor.“

To potvrdilo Estellino podezření. „Půjdu s tebou.“

„Ne, bude lepší, když si užiješ času, který ještě zbývá.“

A náhle Estella pochopila, že všechny ty řeči o silné Francii byly jen vroucím přáním, ne falešným přesvědčením, přáním, jež v sobě matka chovala kvůli své dceři. A nikoli poprvé ve svém životě zaplavila Estellu hluboká vděčnost k matce, která ji vychovala sama, postarala se o to, aby Estella chodila do školy, a která těžce pracovala, aby dceru uživila, ošatila a zajistila jí střechu nad hlavou. K matce, jež si nikdy ani slůvkem nepostěžovala na svůj obyčejný život, točící se jen kolem práce v dílně a dcery.

„Mám tě moc ráda, mami,“ zašeptala a políbila matku na tvář.

„To je jediná věc, na které mi záleží,“ řekla matka a věnovala jí jeden ze svých vzácných krásných úsměvů, jež jí dokázaly proměnit rysy obličeje a prozradit tak její skutečný věk – pouhých třicet sedm let. Estella by ten okamžik nejraději všila do noci a vetkala ho do oblohy tak pevně, že by ho už nikdo nemohl vypárat.

Místo toho však jen pozorovala matku, jak odchází po Rue du Temple ke Gare du Nord. Sama pak pokračovala k Passage Saint-Paul, úzké špinavé uličce skrývající vchod do překrásného kostela Église Saint-Paul-Saint-Louis, v níž se nacházel také jejich byt. Když otevřela vstupní dveře do domu, domovník monsieur Montpelier, starý opilec, jí něco zavrčel na pozdrav a strčil jí do ruky dopis. Natasha Lesterová

Přečetla si ho a tiše zaklela. Tohle byla ta poslední věc, o kterou dnes večer stála.

„Putain,“ okomentoval domovník její slovník.

Estella si ho nevšímala. Omráčí ho svým zjevem, až bude odcházet ve svých zlatých šatech, ale teď má práci. Vyběhla po točitém schodišti šest poschodí k jejich bytu, a přestože byl červen, navlékla na sebe dlouhý plášť. Pak se vydala cestou, kterou přišla, až ke kancelářím nákupčích jednoho z amerických obchodních domů kousek od Rue du Faubourg Saint-Honoré.

Madame Flynnová, snad jedna z posledních amerických občanů, kteří v Paříži ještě zůstali, na ni už čekala ve své kanceláři. Na stole před ní se tyčila hromada krabic s označením Schiaparelli. „Snažte se to vyřídit co nejrychleji,“ řekla a otočila se k Estelle zády, jako by nevěděla, co se mladá žena chystá udělat, přestože opak byl pravda.

Estella vyndala z krabic šaty a ukryla je pod svým pláštěm. Bez jediného slova seběhla dolů po schodech na ulici a zanedlouho vyběhla po schodišti do jiné kanceláře, patřící kopírovacímu domu, kde si přivydělávala při módních přehlídkách. Když měla dobrý den, dokázala během nich vytvořit patnáct náčrtků modelů z kolekcí haute couture, které pak prodala kopírovacímu domu nebo nákupčím amerických obchodních domů.

Pařížský i americký trh prahl po kopiích modelů Coco Chanel, Madeleine Vionnetové, Jeanne Lanvinové, sester Callotových i značky Mainbocher. Estella si byla vědoma, že by si vydělala víc, kdyby se živila jen pořizováním náčrtů. Ale věděla také, že kdyby strávila každý den jen kopírováním – vlastně kradením – návrhů vytvořených jinými, nikdy by v sobě nenašla odvahu tvořit vlastní modely. A tak se jako kreslířka činila jen během módních přehlídek. Tužka jí nenápadně klouzala po papíře, aby si ven

PAŘÍŽSKÁ ŠVADLENA 15

deuse nevšimla, že si zaznamenává víc než jen číslo šatů, jež upoutaly její pozornost, a pečlivě přitom sleduje každičký detail elegantních modelů vznášejících se sálem – počet skladů na sukni, šířku klop, velikost knoflíků. Modlila se vždy, aby manekýnka kráčela co nejpomaleji a umožnila jí dokončit kresbu, protože jen takovou pak mohla prodat.

Estellinou favoritkou byla vždy Coco Chanel. Ovšem pořídit na jejích přehlídkách patnáct skic nebylo nic snadného. Linie byly sice jednodušší, ale jejich elegance byla tak výrazná, že Estella měla co dělat, aby ji zachytila. Šlo o víc než jen tkaninu, knoflíky a zipy. Každý ten kousek měl duši. V salonu Chanel panoval vznešený klid. Estella nemohla spoléhat na to, že jí její pokoutnou práci pomůže zakrýt cirkusová atmosféra, převládající například v salonu Patou. Ne, vendeuse v salonu Chanel měla zrak ostřejší než kdejaký ostřelovač. Každý z hostů obdržel na poznámky jen kousek papíru a nedostal žádný velký program, do kterého by se skici daly skvěle schovat. Estella musela kreslit tak nenápadně, aby se zdálo, že tužkou skoro nehýbe.

Vždycky se snažila přesvědčit samu sebe, že je to jen hra a že musí využít každou příležitost, která se jí nabízí, zvláště nyní, kdy kvůli válce zmizeli američtí zákazníci a její příjem se povážlivě ztenčil. Potřebovala ty peníze, aby splatila monsieur Aumontovi dluh za hodiny angličtiny, které brala od svých šesti let. Matka na nich trvala, přestože věděla, že by si je nemohla dovolit, kdyby jim na ně monsieur nepůjčil. Francouzské ženy totiž nesměly mít své vlastní bankovní účty, a proto si nemohly vzít půjčku od banky. Neměly ani volební právo. Byly v podstatě méněcenné bytosti, jejichž úlohou bylo pokorně sedět doma, vařit a rodit děti.

Pro mnohé z nich, nezvyklé dělat nic jiného než se zabývat svou garderobou a chodit tak dobře oblékané, jak jim to jen dovolovaly jejich poměry, válka znamenala kruNatasha Lesterová té vystřízlivění. Jeanne Bissettové však nezbylo nic jiného než vychovat svou dceru tak, aby se dokázala sama o sebe postarat. Přestože Estella věděla, že by monsieur Aumont jejich dluh bez váhání smazal, pro její matku bylo věcí cti, aby ho splatila do posledního haléře. A to by bez Estellina vedlejšího příjmu bylo nemožné.

Právě znalost angličtiny Estelle umožnila přivydělávat si kreslením modelů. Žádný z amerických zákazníků nemluvil francouzsky, takže jí dávali před ostatními kreslířkami přednost. Bez zakázek paní Flynnové by matka dluh splatit nedokázala. Ten navíc ještě narostl, když Estella strávila rok v pařížské pobočce Newyorské školy krásných a užitých umění na Place des Vosges. Dokud nevypukla válka, snila tam Estella o vlastním módním salonu, zásobujícím zákaznice šaty, které jim navrhne ona sama, a nejen odcizenými modely. Ale ve chvílích, jako byla tato, s šesti róbami od Elsy Schiaparelliové, nacpanými pod pláštěm, si byla jistá, že nic takového ji nikdy nepotká. Moc dobře si uvědomovala, že američtí nákupčí, kteří jako madame Flynnová za provizi půjčují kopírovacím domům kolekce šatů, aby si je mohly okopírovat, se chovají amorálně a že Schiaparelliová by Estelle s chutí sešila oční víčka, kdyby se to dozvěděla.

Estella si přísahala, že je to už naposledy.

Nyní však na ni už čekala madame Chaputová. Švadleny se okamžitě ujaly šatů, které Estella vylovila zpod svého pláště, a začaly vyrábět šablony pro střih. Estella pořizovala náčrtky a madame Chaputová si sepisovala, jaké knoflíky bude potřebovat, a na místech, kde si toho nikdo nevšimne, odstřihovala vzorky tkaniny. Pak dala Estelle peníze na taxík a ta poté vrátila šaty madame Flynnové spolu s provizí, kterou jí madame Chaputová vyplatila za to, že jí umožnila modely okopírovat. Estella věděla, že zítra se šaty už budou plavit na lodi do New Yorku – za předpokladu, že

PAŘÍŽSKÁ ŠVADLENA 17

v těchto chaotických dnech lodě ještě vůbec vyplují – a že madame Chaputová bude mít modely za dva dny hotové, a tedy připravené k prodeji věrným zákaznicím, které chtějí nosit špičkovou módu, avšak nehodlají za ni platit stejně špičkové ceny.

Poté se Estella vydala zase pěšky zpátky do Marais. Jestli chce dorazit do jazzového klubu ještě před půlnocí, bude si muset zatraceně pospíšit. Když vstoupila do domu, ze všeho nejdříve naplnila na dvoře kbelík vodou z kohoutku. Za pohrdavého dohledu domovníka, který ji i její matku nesnášel za to, že mu o Vánocích nepodstrojovaly portským, vyvlekla kbelík do nejvyššího patra – tam byl nejlevnější nájem. Nalila trochu vody do konvice, postavila ji na kamna a uvařila si hrnek kávy. Pak se usadila k šicímu stroji, vytáhla nůžky a podle skici, kterou si udělala o polední přestávce, nastříhala látku. Litovala, že si nemůže dovolit zaplatit střihače, který by odvedl dokonalejší práci než ona. Druhá Vionnetová z ní holt nebude, povzdechla si.

Práce jí zabrala hodinu a půl, ale když skončila, spokojeně se zazubila. Šaty vypadaly přesně tak, jak si je vysnila. Natáhla si je na sebe a zamračila se při pohledu na svoje ošoupané střevíce. Boty si však ušít neuměla a na nové lodičky neměla peníze. Přehodila přes sebe plášť pro případ, že se v noci ochladí, povinnou plynovou masku nechala doma, ale udělala ústupek matce a vzala si do ruky bílý kapesník, aby zůstala v potemnělé Paříži viditelná pro projíždějící vozy.

Když dorazila na Montmartre, minula Chez Bricktop – ten si nemohla dovolit – a vstoupila do klubu, jehož prostředí bylo sice zřetelně méně elegantní, avšak o to zábavnější a kde se mezi saxofonovými riffy v synkopách ozývalo nářečí Montmartru. Nějaký muž, nepochybně dělník z muniční továrny, se pokusil protlačit těsně kolem ní. Odbyla ho mraNatasha Lesterová zivým pohledem a několika dobře volenými slovy a posadila se ke stolu vedle Renée, jedné z dcer monsieur Aumonta.

„Bonsoir,“ řekla Renée a políbila ji na obě tváře. „Nezbyly ti nějaké gauloisky?“

Estella vytáhla své poslední dvě a obě ženy si zapálily.

„Co to máš proboha na sobě?“ zeptala se Renée s pobaveným úsměvem.

„To jsem si ušila.“

„Myslela jsem si to. Tohle na věšácích v obchoďáku BHV nenajdeš.“

„Přesně tak.“

„Není to trochu... extravagantní?“

Estella zavrtěla hlavou. Renée měla na sobě dívčí šatičky, které zřejmě zůstaly zapomenuté někde v regálech Au Printemps. Vypadala v nich jako Heidi, co se zapomněla vrátit do hor. Vlastně se ovšem nijak nelišila od skromného zevnějšku ostatních žen v klubu, nevýrazných stejně jako to zředěné víno, co pily.

„Copak se dá od Estelly čekat něco jiného?“ ozval se nad nimi vlídně další hlas. Renéina sestra Huette se k Estelle naklonila, aby jí vtiskla polibek. „Vypadáš magnifique,“ pochválila ji.

„Pojď si zatančit,“ přerušil je hrubě mužský hlas. Táhl z něj půlnoční odér čtvrti Pigalle – směs alkoholu a voňavek z hrdel tuctu dalších dívek, s nimiž už dnes tančil. Muž nepokrytě využíval výhod své vzácnosti, protože při větší mužské konkurenci by mu jeho neurvalé způsoby mnoho tanečnic nezískaly.

„Ne, děkuji,“ odbyla ho Estella.

„Já si zatančím,“ nabídla se Renée.

„Chtěl jsem ji.“ Muž ukázal na Estellu.

„My o vás ale nestojíme,“ nedala se zlákat ona.

„Já jo,“ opakovala Renée téměř zoufale a Estella věděla,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.