načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paříž v extázi -- aneb V palácových ložnicích se nikdy nespí - Jana Krátká

Paříž v extázi -- aneb V palácových ložnicích se nikdy nespí

Elektronická kniha: Paříž v extázi
Autor: Jana Krátká
Podnázev: aneb V palácových ložnicích se nikdy nespí

- Co všechno předchází důvěrnému přátelství mezi výstředním mužem a netradiční ženou? Je možné nahlédnout do myšlenek „pánů božských“, aniž by ztratili něco na své ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 608
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5136-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co všechno předchází důvěrnému přátelství mezi výstředním mužem a netradiční ženou? Je možné nahlédnout do myšlenek „pánů božských“, aniž by ztratili něco na své tajemnosti a atraktivitě? Děj existencialisticky laděného románu s erotickými prvky se odehrává ve volnomyšlenkářském a skandálním prostředí francouzské šlechty v období počátků vlády krále Slunce, které je zde vylíčeno v jeho drsné realitě a současně s dostatkem nadhledu a ironie. Téma je nadčasové: úspěšný mladý muž přijíždí na pracovní cestu do Paříže, přičemž ho předchází pikantní pověst. Obchodní partneři se třesou hrůzou a ženy vzrušením, což je kombinace, která mu naprosto vyhovuje. Je jedinou fikční postavou uprostřed skutečných dějinných událostí, figur a míst v průběhu dvou jarních měsíců 1652. Prostřednictvím tří sebevědomých mužů a osmi silných žen nahlédneme do prostředí ložnic pařížských paláců, ve kterých se nikdy nespí.  

 

Zařazeno v kategoriích
Jana Krátká - další tituly autora:
Agátina cesta k dokonalé postavě -- Krásné zdravé tělo můžeš mít i ty Agátina cesta k dokonalé postavě
 (e-book)
Agátina cesta k dokonalé postavě Agátina cesta k dokonalé postavě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paří v extázi

V palácových ložnicích se nikdy nespí

Jana Krátká


© Jana Krátká, 2015

Photographs © Petr Zapletal, Marek Kastner 2015

Cover © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2015

Layout © Bedřich Hrbáček 2015

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2015

ISBN 978-80-7475-136-3

P a ř í v e x t á z i

3

ř ě

Je možné nahlédnout do myšlenek pánů božských, aniž by

ztratili něco na své tajemnosti a atraktivitě? Tato

„výzkumná otázka“ stála na počátku vzniku Paříže v extázi

a za její motivující diskusi je třeba poděkovat mým

několika přítelkyním. Díky Kateřině Václavíkové, Dagmar

Herákové, Janě Hlavaté, Miriam Hessik a Tereze

Malčíkové jsem se pustila do psaní, které by na výše

uvedenou otázku odpovědělo. Za inspiraci pro utváření

charakterů postav vděčím nejen všem pánům z mého okolí,

ale především těm osobnostem, o nichž příběh vypráví.

V tomto románu se setkáváme se 120 skutečnými

postavami, fikční je pouze hlavní hrdina (a jeho stylista,

maskovaná dáma a služka), takže se čtenář dozvídá mnohé

z událostí roku 1652 ve Francii. Ve svých rešerších jsem

vycházela z všeobecně dostupných informací, tj. především

z memoárů a korespondencí osobností 17. století. Jejich

údaje se však mnohdy liší, stejně jako data genealogických

přehledů narození, uzavření manželství a úmrtí

J a n a K r á t k á

4

jednotlivých osob. Pokud jsem se dopustila větších

nepřesností, je tomu tak proto, že jsem patrně zvolila sporný

pramen nebo výklad. Podotýkám, že se stále jedná o dílo

fikce. Pan dokonalý se nikdy nesetkal s žádnou ze

skutečných dam, ani nikdy nepobýval na žádném z

uvedených míst. Stejně tak není zcela jisté, zda se všechny

zmiňované postavy skutečně setkaly a jaké byly jejich

vzájemné vztahy... Další velké poděkování náleží

fotografům Petru Zapletalovi a Marku Kastnerovi,

grafikovi Petru Coufalovi, nakladateli Josefu Snětivému, za

pomoc s realizací focení Karolíně Kopecké a Pavlu

Pasičnyjovi a všem modelům a modelkám (Kryštof Prokop,

Bedřich Hrbáček, Oksana Popovyčová, Marie Šrámková a

Irena Luxová), kteří se sešli během jednoho mrazivého dne

a dali vzniknout vizuálnímu doprovodu tohoto dílka.

P a ř í v e x t á z i

5

Teplý a vlahý jarní vzduch zaplavil Paříž roku 1652.

Na prostorné náměstí Place Royale dopadaly hřejivé

paprsky dopoledního slunce a všechno tolik zářilo ostrými

jarními barvami, že člověk ani nevěděl, co obdivovat dřív,

jestli krásu zelenajících se stromů nebo barvy žlutých a

cihlových fasád domů, o něž se slunce odráželo. Celý ten

výjev nahoře rámovaly modré břidlicové střechy,

přerušované jen řadami diskrétních vikýřů, umístěných

přímo nad strmými římsami. Nad nimi už vládlo jen stejně

tmavé nebe prvních dubnových dnů. Severní a jižní část

náměstí uzavíraly pavilony krále a královny s klenutými

oblouky arkád. Už tohle pojmenování sem lákalo

nejslavnější aristokratické rody, které chtěly mít v jejich

blízkosti postavený svůj soukromý městský palác. Na tomto

nejstarším plánovaném náměstí ve čtvrti Marais bylo stále

J a n a K r á t k á

6

živo a pod arkádami domů, postavených v jednotném stylu,

postávaly houfy šlechticů a měšťáků, kteří pobývali na

těchto nejlepších adresách ve městě. Své stálé sídlo tu měla

madame de Sévigné a svůj domov tu našli i další příslušníci

z nejrůznějších společenských konců. Dobrých deset let na

Place Royale žila slavná kurtizána Marion Delorme, ale i

kardinál Richelieu a biskup Bossuet, který tak rád

zasahoval do děje králova dvora – samozřejmě pod

záminkou, že králi jeho moc svěřil sám bůh.

Před dvěma dny sem za vydatného jarního deště dorazil

také jeden mladý Gaskoněc. Ačkoli do hlavního města

nezavítal příliš často, těšil se tu už slavné pověsti. Zejména

Pařížanky se nemohly dočkat jeho příjezdu, sotva se

dozvěděly, že hrabě má na jaře namířeno do města.

S pohledem na bronzovou sochu Ludvíka XIII., kterou sem

nechal umístit kardinál Richelieu, teď paní de

Montchevreuil kráčela zavěšená do elegantního mladého

muže a vyprávěla mu o novinkách ve městě, tedy přesněji

řečeno, v mondénní čtvrti Marais.

P a ř í v e x t á z i

7

„Loni byla dokončená stavba té překrásné dlouhé budovy,

Hôtel d’Aumont,“ říkala právě madame de Montchevreuil

v lehkém plášti a elegantních tmavě fialových šatech.

„Ten, co stavěli přes dvacet let?“ ujišťoval se hrabě, že

hovoří o stejném paláci.

„Přesně ten, drahý. A vlastně ještě ani nemají hotové

všechny pokoje. Ale víte co je další novinka?“ pokračovala

natěšeně.

„Nevím, ale vy mi to jistě povíte, krásná paní,“ usmál se na

ni, když viděl, jak si užívá možnost pochlubit se mu se

všemi zprávami a pověstmi o lidech v této čtvrti.

„Stavbu svého nového paláce tu plánuje i ta stará

čarodějnice, madame de Beauvais.“

„Myslel jsem, že je jí tak čtyřicet,“ poznamenal

osmadvacetiletý muž, který si už stačil všimnout, že ženy

v tomto věku vůbec nejsou nezajímavé. Právě naopak.

„Ach, ano, bude jí teprve něco přes čtyřicet, ale víte, jak to

s tou jednookou ženskou je. Královna ji jako svou hlavní

komornou pověřuje... ehm, péčí o nejrůznější mladíky a

všichni si už dělají legraci z toho, že se určitě se stane i

první milenkou mladého krále. Tedy jestli se to už nestalo,“

J a n a K r á t k á

8

sama nad svým prohlášením zakroutila hlavou a

pokračovala:

„Ale to bych určitě slyšela. Pan Le Paultre jí už zhotovil

stavební plány a ona své sídlo s unikátním obloukovým

klenutím průčelí nazve prostě Hôtel de Beauvais.“ Pokrčila

rameny a usmála se na něj.

„Každopádně si tím dobře vydělala, na slušného architekta

a svůj vlastní palác na tak dobré adrese,“ odpověděl hrabě,

který byl povznesený nad všechny drby a sledoval v jejich

hovoru jen linii finančních úspěchů a potenciálně

zajímavých žen.

„To rozhodně, když uvážíte, že ji za její drby ode dvora platí

i kardinál Mazarin,“ dodala dobře informovaná paní de

Montchevreuil, takže se hrabě rozesmál se slovy:

„A komu a čím za tyhle všechny informace platíte vy, drahá

přítelkyně?“

„Já nikomu platit nemusím, mám dobré přátele a velkou

rodinu,“ odpověděla dotčeně docela hezká hnědovláska, o

něco starší než hrabě a se sevřenými rty přidala do kroku.

Její společník se prudce zastavil, takže musela zůstat stát i

ona a podíval se jí do tváře. Usmál se na ni a špičkami prstů

P a ř í v e x t á z i

9

ji pohladil po tváři. Bylo to neuvěřitelné, ale stačilo jedno

takové gesto doprovázené upřeným pohledem jeho černých

očí do jejích oříškově hnědých a madame de Montchevreuil

se už zase rozesmála.

„Jste neuvěřitelný. Takhle si mě dobírat. Víte, že mi

připomínáte mého bratrance Louise?“

„Asi vám dnes večer budu muset připomenout, že nikoho

nepřipomínám,“ odpověděl a pak dodal „a co kdybychom

se vypravili do vašich pokojů hned teď?“

„Vždyť jsme se dnes ráno skoro ani nedostali ven,“

vydechla překvapeně paní de Montchevreuil a bez většího

přemýšlení dodala „Tak dobře, miluju to vaše nadšení, ale

cestou vám ještě povím, co všechno se tu děje.“

„Jste ztracený případ,“ rozesmál se nad jejím rozhodnutím.

Na dlažbě dalšího čtvercového náměstí, které vzniklo

během vlády Jindřicha IV., Place Dauphine, se povalovaly

drobné bílé kvítky kaštanových květů, které hodně

popadaly během předchozích deštivých dnů. Dámy

v hedvábných střevíčcích nevěděly, jestli dřív obdivovat

krásu cihlově červeného náměstí v jarním slunci nebo raději

J a n a K r á t k á

10

sledovat své kroky, aby se vyhnuly kontaktu s mokrým a

kluzkým nánosem.

„Vzpomínáte si na ten palác, co patřil účetnímu

prezidentovi Gobelinovi?“ vzpomněla si madame de

Montchevreuil na další zajímavé informace, které hraběti

prostě musela sdělit.

„Ano, myslím, že vzpomínám. Ale ten rozhodně nepatří

k nejkrásnějším kusům Marais,“ odpověděl.

„To nepatří. Ale získal ho jeho syn Antoin Gobelin, markýz

de Brinvilliers a ten se teď v prosinci, těsně před Vánocemi

oženil s Marií Madeleine d’Aubray. A ten palác podle ní

získal své druhé jméno – Hôtel d’Aubray, což nikdo moc

nechápe...“

„Slyšel jsem, že je ta mladá dáma docela sečtělá a jde jí i

psaní, tak třeba je z ní Gobelin nadšený.“

„To právě vůbec ne. Markýz de Brinvilliers má sám tolik

milenek, že ji seznámil s důstojníkem kavalerie, vášnivým

milovníkem alchymie, panem de Sainte-Croix a vůbec

neprotestuje proti vztahu jeho novomanželky s tímhle

výstředním člověkem,“ vyprávěla zaujatě madame de

Montchevreuil.

P a ř í v e x t á z i

11

„Drahoušku, vaše informace jsou vskutku úžasné, ale už

zase myslíte na něco jiného, než byste teď měla...,“ přerušil

ji hrabě a ona se kousla do rtů.

„Co s vámi asi udělám?“ dodal s chlípným pohledem a jeho

společnice se konečně trochu začervenala.

Když dorazili až do paláce, hrabě ji hned za vstupními vraty

přitisknul na studenou zeď a tvrdě políbil. Paní de

Montchevreuil se podlamovala kolena, ale ještě dokázala

lehce protestovat: „Ach, tady ne, je tu služebnictvo. Pojďme

do mých pokojů.“

Mezi jídelnou a ložnicí měla krásný budoár vyhrazený

k soukromým hrátkám. Vysoký strop lemovala široká římsa

se zlatými okraji a květinovými ornamenty. Působila

natolik mohutně, že celý ten výjev nezachránily ani plastiky

buclatých bílých andělů, jež římsu podpíraly. Přímo ve

stěnách mezi bílými dřevěnými panely se stejně zlatým

lemováním, našly svůj prostor vestavěné knihovny. Řady

růžových, fialových, červených a modrých knih byly

jedinou výzdobou této místnosti, takže ji hrabě tak trochu

J a n a K r á t k á

12

podezříval, že si knihy pořizuje jen podle barevné vazby.

K tomu opravdu dokonale ladily sytě růžové závěsy a stejně

růžové potahy sedacího nábytku.

Její světle fialkový plášť a jeho tmavě šedý kabátec s bílými

doplňky skončily na zemi hned za bílými dvoukřídlými

dveřmi se zlatým zdobením. Ve spěchu si vybrali široké

pohodlné křeslo. Ani se nezdržovali svlékáním šatů.

Madame de Montchevreuil seděla nahoře a hlasitě

vzdychala, zatímco on jí teprve rozšněrovával živůtek, aby

vysvobodil její malá ňadra.

„Přestaňte,“ vydal ze sebe po chvíli hrabě, který tušil, že už

to nevydrží, ale ona nepřestala, chytila pevně svůj malý

zadek, aby mohla ještě hlouběji a tvrdě na něj dosedla.

„Ach, vy ukrutnice,“ usmál se na ni a jediným pohybem ji

posadil na protější pohovku a znovu vyhrnul všechny její

sukně.

„Ach, ne. Ještě...,“ vzdychala už pěknou chvíli madame de

Montchevreuil s hlavou zakloněnou přes okraj růžové

P a ř í v e x t á z i

13

pohovky, zatímco hrabě klečel na zemi s hlavou

obklopenou bohatými krajkami jejích sukní.

Rozrazily se dveře a do místnosti vstoupil mladý muž

s ostrými rysy a světlými vlasy. Co viděl, ho vůbec

nezaskočilo a rázně nakráčel dál do místnosti. Madame de

Montchevreuil zvedla svoji zakloněnou hlavu a otevřela

oči. Hrabě se také otočil tím směrem.

„Vidím, že se stále dobře bavíte,“ poznamenal mladík

s úšklebkem.

„A já vidím, že vás stále baví, rušit uprostřed té dobré

zábavy,“ urovnávala si své fialové sukně se světle šedou

výšivkou.

Pokud vím, její manžel je mnohem starší, tak že by stálý

milenec? Napadlo hraběte. Souboj hned druhý den v Paříži

by se mi zrovna nehodil, ale co nadělám, řekl si s úsměvem.

Vstal a upravil si oblečení.

„Asi jste už nebyla tak hlučná jako dřív. Vážně jsem vás

pořádně neslyšel,“ dodal na svou obhajobu poněkud

ironicky vysoký světlovlasý muž a madame de

Montchevreuil se rozesmála.

J a n a K r á t k á

14

„Dovolte, abych vás představila, pánové,“ vstala a ještě

trochu lépe si urovnala své šaty.

„Louis de Mornay, markýz de Villarceaux, náš milovaný

bratranec, o kterém jsem vám dnes vyprávěla. Hrabě je můj

drahý přítel z Gaskoňska.“

„Hm, Gaskoňci nám zase jednou chtějí vypálit rybník a

Pařížanky se jim ochotně odevzdávají? Ale co nadělám,

mám rád výzvy,“ řekl de Mornay.

„To rád slyším, pane, taky miluji výzvy a teď, když nás

omluvíte, s vaší sestřenkou jsem ještě neskončil,“

odpověděl mu hrabě.

„Mám rád, přátele mé sestřenky, kteří tolik myslí na její

potěšení, ale budete si to muset nechat na později. Právě

jsem dorazil z Villarceaux ve Val d’Oise,“ prohlásil, jakoby

tím vše vysvětlil.

„Ach, musíte být velice unavený, Louisi,“ pronesla trochu

teatrálně madame de Montchevreuil a pak dodala k hraběti

na vysvětlenou: „Rodové panství Villarceauxů je sice

nádherné, obklopené francouzskou vodní zahradou, ale je

P a ř í v e x t á z i

15

to pěkný kus severozápadně za Paříží, sousedí už s

Normandií.“

„Mám už na večer nějaké plány, přece nenechám Paříž

celou napospas Gaskoňcům,“ mrknul Louis na mladého

hraběte.

„Ach vy! Jste pořád stejný, Louisi. Zrovna jsem dnes ráno

hraběti říkala, že mi jeho nadšení pro věc připomíná váš

přístup.“

„Někoho tak jedinečného, jako jsem já?“ zeptal se málem

uraženě pan de Mornay a madame de Montchevreuil se zase

rozesmála.

„Víte, že právě to samé o sobě říkal i tady hrabě? Myslím,

že vy dva byste si rozuměli. Nechám vám přinést něco

k jídlu. Už jste se ubytoval ve svých pokojích?“

pokračovala nezastavitelně.

„Takže, už se na mě nezlobíte za to zlomyslné vyrušení,

drahá sestřenko?“ zeptal se pan de Mornay.

„To bych vás nesměla znát. Ale víte co? Je to nakonec

báječné, že jste teď tady. Ubytovala jsem hraběte

J a n a K r á t k á

16

v pokojích pro hosty a pan de Gramont z toho není právě

nadšený. Znáte ho,“ zakoulela očima.

„Strýc mladého pana de Puyguilhem je váš stálý milenec?“

zeptal se překvapeně hrabě.

„Ach, já jsem zapomněla, že vy Gaskoňci jste všichni jedna

rodina,“ řekla na to jen madame de Montchevreuil, protože

hned musela čelit dalším poznámkám pana de Mornay,

který taky nemohl věřit tomu, co slyší.

„Bože, vy jste ještě s Philibertem? Já vím, že už jeho

babička byla milenkou Jindřicha IV., ale ten šílenec je

pořád přesvědčený, že jeho otec je královým synem a on si

zaslouží větší pocty, než jen sloužit u dvora prince de

Condé. Jistě, je schopný voják u armády prince Savojského,

ale stejně nechápu, co na něm vidíte. Vy jste asi opravdu

blázen do Gaskoňců,“ zhodnotil to de Mornay a zakroutil

hlavou.

„Víte co o de Gramontovi říká mademoiselle de l’Enclos?

Že je jediný muž, který bude vždycky vzbuzovat pošetilé

bláznovství mladých dívek, aniž by byl směšný,“ nedala se

odradit madame de Montchevreuil. „Ale zpátky k mému

záměru. Tuším, že si s mým hostem budete dobře rozumět

P a ř í v e x t á z i

17

a můžete společně vyrazit do místních salonů, zatímco já tu

a tam přijmu pana de Gramont, aby si nemyslel, že jsem ho

nadobro nahradila pro jiného a mladšího jižana,“ zvedla oči

v sloup a dodala k hraběti: „Já dobře vím, drahý příteli, že

máte v plánu rozšířit si tu obzory trochu dál za hranice mojí

ložnice.“

„Zajdu dohlédnout na přípravu vašich pokojů, Louisi. Hned

se vrátím,“ zvolala ještě paní de Montchevreuil a už byla ze

dveří.

„Takže, co vás přivádí do Paříže, pane?“ zeptal se pan de

Mornay de Villarceaux.

„Přijel jsem navštívit své dobré přítelkyně a jsem tu také

obchodně,“ odpověděl černovlasý hrabě s ironickým

pohledem.

„Obchodně? To jste na tom tak špatně?“ zeptal se

s opovržením de Mornay.

„Hůř, než si umíte představit.“

Hrabě, který se už díky svým širokým podnikatelským

záměrům stal nejbohatším mužem v Gaskoňsku, se

uchechtnul. Teď si ale vzpomněl na to, co mu říkala

J a n a K r á t k á

18

madame de Montchevreuil – ve chvílích, kdy ji skutečně

poslouchal, co říká – a pokračoval k panu de Mornay:

„Taky jsem nevěděl, že jste na tom tak zle, že jako šlechtic

a markýz musíte malovat obrazy.“

„Řekněme, že každý máme nějaké koníčky,“ odpověděl

smířlivěji pan de Mornay.

„A kromě vašich koníčků?“ zeptal se hrabě.

„Jsem kapitánem gard vévody d’Orléans a pana Dauphina.

Vojenskou tradici máme v rodině. A vy, jste také u

armády?“ pokračoval v rozhovoru na méně rýpavé úrovni.

„Ne, já jsem svým pánem,“ odpověděl hrabě.

„Hmm, myslel jsem, že je to slušné válečné zranění,“ de

Mornay pokývnul směrem k malé jizvě, která přerušovala

obočí hraběte a dál pokračoval v hledání slabin „Ženatý?

Stálá přítelkyně?“

„Rozhodně ne. A vy?“

„V podstatě taky ne,“ odpověděl trochu pomaleji de

Mornay.

Hrabě pokrčil obočí. „A to znamená?“

„Ženatý. Bohužel už devět let, moje žena Denise de la

Fontaine d’Esche není nejpříjemnější, ale je taky bohatší, a

P a ř í v e x t á z i

19

když k tomu doplníte, že má úřad dvorní dámy královny

Anny Rakouské, mám to potěšení ji vídat jen málokdy.

Takže celá Paříž je moje.“

„Ne, když jsem tady já,“ odpověděl klidně hrabě.

„Máte slušné sebevědomí, ale na mne nemáte,“ řekl

s úšklebkem markýz de Villarceaux.

„Možná byste se ještě divil,“ dodal klidně mladý hrabě

v tmavě šedém obleku.

„Nechcete si trochu zasoutěžit?“ mrknul na něj krásný

markýz po chvíli ticha.

„Co přesně máte na mysli?“ zeptal se hrabě.

„Jedna žena za pět bodů, dvě dohromady za dvacet. Když

se vám podaří ráno zmizet, aniž by si toho všimly, máte pět

bodů navíc.“

„A kurtizány se počítají, jen když neplatíte,“ doplnil hrabě.

„To beru,“ řekl Villarceaux. „Ale ruku vám teď nepodám,“

připomenul okolnosti, při kterých se setkali a oba se

rozesmáli.

„Máte nějaké oblíbené místo, kde můžeme změřit své

schopnosti?“ zeptal se hrabě právě ve chvíli, kdy se do

J a n a K r á t k á

20

svého bílého a růžového budoáru vrátila madame de

Montchevreuil.

„Vidím, že jste si už něco naplánovali. To je báječné. Kam

vyrazíte?“ chtěla být jako vždy a ve všem dobře

informovaná.

„Něco nám vyberte, ať je to nestranné,“ požádal ji pan de

Mornay.

Jeho sestřenka přiložila prst ke svým rudým rtům a na

okamžik se zamyslela.

„Na panství Sceaux, kousek za Paříží se teď v jednom kuse

pořádají bláznivé večírky. Patří měšťákům, kteří nakonec

dostali vévodství de Gesvres, ale chtějí ho prodat,“

prohlásila.

„Takže ho likvidují při nevázané zábavě. Docela zvláštní

přístup,“ řekl zamyšleně hrabě, „ale to konec konců není

náš problém. Kdy vyrazíme?“

„Jeho současný majitel, pan Portier, je vedoucí královských

objednávek, takže vězte, že má náklady na své večírky plně

pod kontrolou,“ vysvětlila jako vždy skvěle informovaná

madame de Montchevreuil.

P a ř í v e x t á z i

21

„To vysvětluje, proč tohle království tak dobře funguje,“

ušklíbl se hrabě a madame de Montchevreuil se na něj

zamračila.

Jako Pařížané sice milovali drby a různé pověsti o lidech

okolo krále, ale taky věděli, že provokování v některých

otázkách není moc dobrý nápad.

„Nechcete jet také, drahá sestřenko?“ zeptal se jí markýz de

Villarceaux.

„Kdepak, už dnes něco mám,“ mrkla na ně nazpátek a oba

pánové zvedli oči v sloup, když pochopili, že očekává

jiného výstředního Gaskoňce.

Dva mladí šlechtici se v podvečer vypravili směrem na jih

od centra Paříže. Podél cesty se zelenaly keře a vlahý

vzduch voněl, jak všechno kolem zběsile rostlo. Markýz de

Villarceaux měl ve svých třiatřiceti letech pověst

notorického sukničkáře a každou chvíli hostoval v Bastile,

kam ho dohnaly stížnosti církevních představitelů a rodin

mladých dívek, které se mu podařilo svést. S jeho sportovní

postavou, pověstí statečného vojáka a dobrého milence, se

mu na poli milostných dobrodružství jednalo poměrně

J a n a K r á t k á

22

snadno. Naproti tomu, teprve osmadvacetiletý hrabě z jihu

Francie strávil své mládí na cestách, zejména po zemích

Blízkého a Dálného východu, takže ho v Paříži dlouho

nikdo neznal. Ale už když se tu poprvé objevil, dokonale

zapadl mezi zdejší gaskoňskou komunitu, která se každou

chvíli postarala o nějaký rozruch a skandál. Bylo známo, že

veselí jižané jsou u dvora oblíbení, ale někteří z nich to

občas se svým nadšením pro krásné dámy, dobré víno a

svéráznou zábavu poněkud přeženou a pak na nějaký čas

končí v Bastile nebo zpátky doma na jihu. Těm „nejlepším“

bývá dokonce svěřen úkol reprezentovat svoji vlast

v některých vzdálených koloniích Francie.

Mladý jižanský hrabě si tu rychle udělal stejné množství

přátel, jako nepřátel a s každou další návštěvou hlavního

města, jeho pověst rostla. Pánové, kteří si mysleli, že jim

ten černovlasý mladík nemá šanci konkurovat, brzy

poznali, jak moc se spletli. Jeho štíhlá, ale svalnatá vysoká

postava a tajemný výraz ve tváři s ostrými rysy, u dam

velice rychle získaly na popularitě. Když se k tomu přidaly

jeho zkušenosti z dobré půlky světa, velké sebevědomí a

P a ř í v e x t á z i

23

nadšení po všechno, do čeho se pustil, Pařížanky jakéhokoli

věku považovaly za čest, když jim tento tajemný host

věnoval svoji pozornost.

J a n a K r á t k á

24

P a ř í v e x t á z i

25

Za soumraku oba pánové dál uháněli po široké cestě, mírně

rozblácené následkem vydatných dešťů minulých dnů. Po

chvíli se před nimi objevil vínový kočár se zlatým

lemováním okolo oken, střechy a dvířek. Dalo se tušit, že

patří nějaké ženě.

„Co myslíte, bude to nějaká stará škatule nebo v něm

najdeme hezké mladé slečny?“ zeptal se pan de Mornay.

„Podíváme se na to. Třeba se budeme moct pustit do dnešní

zábavy ještě dřív, než dorazíme do Sceaux,“ prohlásil

hrabě.

Oba mladí šlechtici se rozjeli směrem ke kočáru a v plné

rychlosti projeli těsně okolo jeho dvojspřeží. Koně

s pospávajícím starým kočím uhnuli do strany, takže kočár

najel na bok rozblácené cesty a uvíznul v něm. Hrabě a

markýz de Villarceaux na nic nečekali a otevřeli dvířka

kočáru. Zatímco doufali, že na jeho červeně čalouněných

lavičkách najdou vyděšené mladičké dívky, které budou

muset zachránit, objevila se hlava asi pětatřicetileté ženy.

Z širokých lemů černého klobouku s bílým peřím spadaly

po stranách natočené prameny blond vlasů.

J a n a K r á t k á

26

„Tak krásná dáma v nesnázích,“ vykřiknul pan de Mornay.

„Je nám ctí, madame, že vás můžeme zachránit,“ prohlásil

hrabě a chystal se smeknout svůj klobouk a představit se.

Dřív, než se pánové stačili naplno pustit do své role

dvorných šlechticů, vykřikla na ně: „K čertu, co jste to

provedli? To si myslíte, že si od vás chce každý nechat

zničit svůj večer?“

Ruka hraběte se zastavila a klobouk zůstal na hlavě. Oba

okamžitě pochopili, že tady to nebude tak snadné, jak si

představovali a raději si to rozmysleli i se svým

představováním.

„Madame, je mi líto, co se stalo, ale věřím, že naše

společnost vám zpříjemní chvíle, kdy byste jinak byla sama

ztracená v lese za Paříží,“ prohlásil tajemný mladík

s ďábelským výrazem.

„Na tyhle řeči vám snad někdo naletí?“ vypadlo pohrdlivě

z jejích jinak vzteky sevřených rtů. „Jestli něco nenávidím,

tak jsou to typy, jako jste vy dva, pánové,“ dodala.

„A to je?“ Mrknul na ni zvesela markýz de Villarceaux a

ona dáma nemohla uvěřit svým uším.

P a ř í v e x t á z i

27

„Vy dva si snad vážně myslíte, že jste tak neodolatelní, že

mi můžete zničit večer a já ještě nakonec budu ráda, že ho

můžu strávit s vámi?“ odpověděla jim naprosto znechuceně

nepříliš hezká, ale svým způsobem zajímavá dáma ve

vínových šatech, ještě tmavších, než její kočár.

„Samozřejmě, že si to myslíme, ale nejsem si jistý, jestli jste

dost neodolatelná také vy, madame,“ odpověděl jí ještě

hrabě.

„A víte co? Nenechte se ve svém příjemně načatém večeru

rušit,“ dodal markýz de Villarceaux.

Po téhle výměně oba pochopili, že tohle by byla výzva na

mnohem delší časový prostor, než na jeden jediný večer a

rozhodli se raději pokračovat ve své cestě do Sceaux. Oba

mladíci vyskočili do sedla a odjížděli pryč.

„Alespoň mi můžete poslat pomoc,“ křičela ještě za nimi,

ale pro oba pány už tahle malá zbytečná epizoda dávno

skončila.

Do Sceaux už nebylo daleko a po chvíli jízdy se před nimi

objevily stejně modré břidlicové střechy, jako na všech

palácích ve čtvrti Marais. Nádvoří malého zámku měli na

J a n a K r á t k á

28

dohled. Sceaux tvořila hlavní patrová budova obklopená

dvěma křídly. Z přízemí i patra zářilo množství dlouhých

francouzských oken, přerušovaných kusy cihlových a

žlutých fasád. Budova dokonale spadala do stylu epochy

Jindřicha IV. a Ludvíka XIII., tedy do doby, kdy se začala

budovat čtvrt Marais. Bohužel také vybavení odpovídalo

této době a výzdoba i nábytek byly poněkud vyšlé z módy.

Hrabě už měl pocit, že se před ním musí každou chvíli

objevit pánové s bradkou a knírem, jaké se nosily v době

Ludvíka XIII. Naštěstí to byl jen dojem, a místo dam

v krajkovém okruží a naškrobených límcích gigantických

rozměrů uviděl jen lidi oblečené podle současné pařížské

módy. Výstřihy dámských šatů byly pořádně hluboké a

odhalovaly jak záda, tak značnou část ňader a pánové měli

do detailů vyladěné obleky s kabátci ke kolenům, které

prakticky překrývaly celou délku kalhot. Hrabě dorazil

v nádherném tmavě rudém obleku se světle šedými

doplňky, ale díky jeho vysoké postavě s širokými rameny a

úzkým pasem by vypadal dokonale snad ve všem. Jeho

černé vlasy mu dodávaly na okouzlující ďábelskosti a díky

svému tajemnému výrazu působil trochu starším dojmem.

P a ř í v e x t á z i

29

Markýz de Villarceaux zvolil tmavě modrý oblek se zlatými

doplňky. Měl taky atletickou postavu s širokými zády a byl

téměř tak vysoký jako hrabě. Když se navíc přidala lehce

opálená tvář obklopená světlými vlasy, vypadal jako

reklama na francouzskou armádu, a nebylo divu, že měl

kolem sebe stále houf nějakých obdivovatelek.

V okamžiku, kdy je služebnictvo uvedlo do hlavního sálu

osvětleného množstvím zlatých lustrů a svícnů, okamžitě si

získali všechnu pozornost. Vysoká postava hraběte byla ve

vyvolávání tohoto dojmu nepřekonatelná. Nemusel ani nic

říkat, jen jeho přítomnost uměla natolik změnit atmosféru

v místnosti, že se všechny oči otočily k němu. Krásný pan

de Mornay dokázal něco podobného, takže když se teď oba

pánové sešli na jednom místě, jejich publikum nemělo

šanci.

Hrabě se rozhlédl po novém terénu a poznal pár známých

tváří. Pobaveně se ušklíbl, když si všiml, že ho trojice

mladých žen v rohu pozoruje a něco si šeptá. Na první

pohled ho zaujala asi pětadvacetiletá černovláska. Její pleť

J a n a K r á t k á

30

se snad díky množství pudru zdála bílá jako sníh, ale ten

kontrast s černýma očima, trochu ostrým nosem a

vystouplými lícními kostmi mu připadal vzrušující. Její

tmavě měděné šaty házely odlesky a z černé krajky okolo

živůtku vystupovala bledá ramena a ňadra. Živě si

představil její zadek. Boky by mohla mít užší, než poměrně

široká ramena, ale bude se umět dobře prohnout...? Pak své

představy nechal rozplynout. Na tohle není čas a

příjemnější cesta bude zjistit, jak je to s jejím zadkem

doopravdy, pomyslel si.

„Znáte ji?“ Zeptal se pana de Mornay.

„Suzanne de Baudéan de Navailles, žena maršála Francie

Philippa de Navailles. Chce se za každou cenu stát dvorní

dámou královny. Její otec je guvernér Niortu a strýc

guvernér Poitou,“ odpověděl markýz de Villarceaux.

„Teď je mi jasné, že madame de Montchevreuil je skutečně

vaše sestřenice,“ poznamenal nad jeho detailním podáním

informací hrabě.

Louis de Mornay se nad tím srovnáním nezatvářil právě

nadšeně a řekl: „Doufám, že ty informace aspoň dokážete

P a ř í v e x t á z i

31

využít k tomu, abyste ji získal. A jistě mi tu službu...,“

pokračoval ještě, když ho někdo familiárně přerušil

poklepáním na jeho rameno. Uslyšeli za sebou trochu

skřípavý hlas nějaké starší ženy:

„Ach, vy jste zpátky v Paříži, Louisi?“

Louis de Mornay se spolu s hrabětem otočili a malá,

poměrně shrbená, stará paní v černém pronesla: „Znáte

mého drahého synovce, markýze de Villarceaux,

drahoušku?“

Výraz obou pánů se lehce změnil v překvapení, když

poznali, že ten představovaný drahoušek, není nikdo jiný,

než dáma z vínového kočáru.

„Madame de Gondi,“ představila blondýnu v tmavých

šatech stará Villarceauxova tetička.

Místo nabídky její ruky k políbení, teď na tvářích obou

pánů přistála rázná facka.

„Už jsme měli tu čest se dnes setkat!“ dodala madame de

Gondi ke staré paní se svérázně nakulmovaným účesem a

mnoha stříbrnými sponami v šedivých a bílých vlasech.

J a n a K r á t k á

32

„Ach,“ nadechla se Villarceauxova stará teta, z jejíhož

potměšilého výrazu na skloněné hlavě bylo zřejmé, že

navzdory svému pokročilému věku miluje skandály.

Po rozpačitém představování se obě dámy vzdálily a

pánové se snažili splynout s okolím, které na ně hledělo

ještě víc, než když vstoupili do sálu.

„Tak to bychom měli jeden malý skandál pro dnešní večer,“

oddechnul si hrabě, když na ně část lidí přestala zírat.

„Jestli nám ta ženská překazí všechny další možnosti pro

dnešek...,“ rozčiloval se vedle něj ještě markýz de

Villarceaux.

Po chvíli pokusů o splynutí, což se u těch dvou zdálo

vskutku nemožné, uznali, že už je čas vrátit ke své vlastní

zábavě.

„Tahle je zajímavá,“ řekl de Mornay a ukázal bradou

k hezké asi pětadvacetileté ženě ve světle modrých šatech

s růžovým zdobením.

„Pojďte, představím vás,“ odpověděl klidně hrabě a

postupoval směrem k hezké blondýnce s modrýma očima.

P a ř í v e x t á z i

33

„Ach, drahý, jak dlouho už jste v Paříži?“ rozzářila se jí

tvář, když ho zpozorovala a markýz musel uznat, že tenhle

mladý jižan má taky slušně vypadající známosti.

„Teprve pár dnů. Rád vás zase vidím, krásná přítelkyně,“

pozdravil ji hrabě. Políbil jí konečky prstů a pokračoval:

„Drahoušku, znáte pana de Mornay, markýze de

Villaraceaux? Louisi, tahle úžasná dáma je Françoise de

Neufville-Villeroy de Chaulnes,“ představil je a madame de

Chaulnes znovu nabídla svoji ruku, kterou pan de Mornay

s pohledem upřeným do jejích očí a lascivním úšklebkem

myslícím na něco dalšího, políbil.

„Nejste vy ten slavný svůdce, o kterém jsem slyšela samé

velké věci?“ zeptala se koketně madame de Chaulnes.

„Nejsem si jistý, o jak velkých věcech jste slyšela, ale rád

vás přesvědčím, že je to ještě mnohem větší,“ pronesl

s dvorskou úklonou Villarceaux a madame de Chaulnes se

rozesmála.

„Jestli mne omluvíte,“ vzdálil se de hrabě, který už splnil

svoji přátelskou úlohu a myslel zase na svoje vlastní

dobrodružství.

J a n a K r á t k á

34

O dva nevýrazné flirty později si všiml, že madame de

Gondi stojí s velkou sklenicí u jednoho z dlouhých

dvoukřídlých oken na chodbě mimo hlavní sál a hledí do

tmy. Chvíli ji mlčky pozoroval a přemýšlel o tom. Nic

zvláštního se nedělo, až do chvíle, kdy se polila trochou

bordeauxského vína. Začala si vztekle nadávat: „Bože, jsem

tak hloupá, tak neschopná...,“ a roztřesenýma rukama se

snažila otřít si skvrny vína ve výstřihu a na svém živůtku.

Byla lehce předkloněná, takže blond kadeře podél tváří jí

splývaly až na ňadra.

„To je neuvěřitelné, jste na sebe stejně nepříjemná, jako na

všechny okolo,“ přistoupil k ní hrabě a zakroutil hlavou.

Když vzhlédla nahoru, nebylo zřejmé, jestli se zoufale třese

vztekem kvůli vínu nebo spíš kvůli němu.

„Nejspíš máte hezké oči, ale přes vaše výrazné přednosti

jsem si toho nemohl všimnout,“ poznamenal teď

s pohledem upřeným do výstřihu jejích šatů.

„Co chcete? Tohle má být další strategie?“ vydechla

madame de Gondi spíše s hořkým a méně nepříjemným

P a ř í v e x t á z i

35

tónem, než obvykle. Vlastně se na jejích rtech objevil

náznak lehce smutného úsměvu.

„Tady není žádná strategie. Stačí se rozhodnout, jestli už

máte dost trápení se a chcete na chvíli všechno zapomenout.

To je to, co pro vás můžu udělat,“ řekl hrabě a vpíjel se

pohledem do jejích světlých očí, teď ve tmě s rozšířenými

zorničkami.

„Je to tak prosté,“ řekla tak, že nebylo zřejmé, jestli se tím

konstatováním ptá nebo odpovídá. Nejspíš sama nevěděla,

jestli je to pravda a opravdu jen ona sama má klíč ke chvilce

zapomnění na všechno kolem.

„Neslibuji vám nic jiného, než jednu chvíli, které nebudete

litovat,“ řekl takovým způsobem, že ztrácela poslední šanci

mu odolat.

„Jsem tak stará,“ pronesla ještě zoufale.

„Jsem si jistý, že se spoustou předností.“

Aby zakryla své rozpaky, podala si zase ke rtům pohár

s vínem stejné barvy jako její šaty. Bylo zřejmé, že jich

vypila už hodně, a proto dokázala na chvíli vypadnout ze

J a n a K r á t k á

36

své nepřístupné a nepříjemné role, ačkoli teď zvítězil spíš

smutek a hořkost.

Využil její zaneprázdněnosti, vztáhnul ruku k jejím ústům,

vzal jí sklenici a položil ji do výklenku ve stěně. Když se

jeho prsty pokusily znovu přiblížit k její tváři, rozzlobeně

k němu hleděla se sevřenými rty a nejspíš zase chtěla říct

něco nepříjemného. Předešel ji nečekaným přitisknutím

svých úst a pevným objetím, ze kterého nemohla uniknout,

i když se ho snažila odstrčit. Cítil, jak je pořád rozčílená,

ale pomalu uvolňuje svoje rty a začíná odpovídat.

„Ani vás neznám,“ vzdychala při tom nekonečném polibku

madame de Gondi.

„Láska nemá jméno,“ zašeptal mezi dalšími polibky na

tváři, na krku a za uchem pod jemnými vlasy.

„Jsem Marguerita-Françoise,“ řekla, když se jí podařilo

hlasitě nadechnout.

„Hrabě de...,“ odpověděl jí mezi dalšími polibky tak, že se

mu nedalo rozumět. Rozhlédnul se okolo a zkusil nejbližší

dveře, které vedly do nějaké vedlejší chodby jen s jednou

rozsvícenou lampou, kde byli sami. Přitisknul ji k hladké

P a ř í v e x t á z i

37

bílé stěně a znovu vášnivě políbil. Prsty drsně stáhly

živůtek, který se kupodivu neroztrhnul, a pevně stisknuly

její bradavky. Když je uvolnil a poodstoupil, z jejích rtů

vyšel zoufalý vzlyk. Stála tam před ním s napůl staženým

živůtkem, pootevřenými nateklými rty a opírala se o

chladnou stěnu, jak se jí podlamovala kolena.

„Vyhrň si sukně,“ řekl a sledoval, jak v ní bojuje touha

udělat to, co říká, spolu s nenávistí, snad k němu nebo ke

všem mužům na této zemi. Ale bylo mu to jedno, byl

rozhodnutý téhle nepříjemné dámě ukázat, o co všechno

přichází. Chtěl, aby se jí to líbilo tak, že ho bude za svou

slabost a odevzdání nazítří nenávidět ještě víc.

Po chvilce jejího váhání viděl, jak třesoucími se prsty sahá

po své sukni z těžkého sametu a postupně odhaluje nohy

v bílých hedvábných punčochách. Nad koleny znovu

zaváhala a upřeně se dívala do tváře toho drzého mladíka.

„Až nahoru. A pevně je drž,“ řekl nekompromisně.

Pomalu olíznul své prsty a ona čekala ten nekonečně dlouhý

okamžik, než se jí dotkne. Prsty přejížděly po jejích

citlivých místech a při každém dalším přesunu zepředu

dozadu skončily hluboko v jejím těle, kde ji lehce hladily.

J a n a K r á t k á

38

V prohnutí svého těla se lopatkami opírala o stěnu a se

zavřenýma očima hlasitě vzdychala při každém jeho dalším

útoku. Znenadání ucítila jeho mokré prsty s vlastní chutí na

svých rtech. Přejížděla po nich jazykem a nemohla se

přestat dívat do té drzé tváře.

„Otoč se, udělám to tvrdě,“ řekl a ona ho zděšeně

pozorovala. Nikdo si s ní nedovolil takhle jednat. Vlastně

to bylo už hrozně dávno, co se někomu takto odevzdala a

zapomněla na všechno. Se sukněmi zvednutými do výšky

hlavy se přes vínový sametový materiál v dlaních opřela o

stěnu a čekala na ten okamžik. Když do ní přirazil, málem

jí vyhrkly slzy do očí a tlumeně vykřikla. Tvrdě ji chytil za

boky a přitáhnul ji k sobě, takže ho cítila ještě víc. Hrabě

věděl, že tohle taky dlouho nevydrží, ale nejdřív musí splnit

to, co si předsevzal a přivést tuhle ženskou k trochu jinému

šílenství. Olíznul své prsty a znovu je zpředu přitisknul na

její citlivá místa. Cítil, že se v jeho objetí zase začíná třást,

ale v tuto chvíli určitě ne vztekem, na ten bude mít ještě dost

času druhý den. O chvíli později z jejího hrdla konečně

uniknul chraptivý výdech.

„Jsi?“ zeptal se pro jistotu zadýchaně.

P a ř í v e x t á z i

39

„Jsem,“ přikývla zoufale mezi jeho dalšími přírazy a o

chvíli později ucítila něco teplého na svém odhaleném

zadku. Ještě ji gentlemansky utřel vlastním kapesníkem a

řekl:

„Bylo mi příjemnou ctí, vás poznat, madame. A neděkujte

mi,“ zakončil jejich setkání.

„Ach vy...,“ vracela se ke svému starému já madame de

Gondi, ale to už byl pryč.

Když se hrabě vrátil do hlavního sálu, množství hostů už

bylo pryč nebo výrazně opilých. Uvědomil si, že noc rychle

utekla a brzy bude svítat, takže se vydal zpátky do Paříže.

Stihne tak ještě aspoň pár hodin spánku.

Ráno se připojil k pozdní snídani v domě madame de

Montchevreuil, kde už seděl i poněkud unavený Louis de

Mornay. Malý salón, kde se snídaně podávala, byl zařízený

v bílých a zlatých barvách. Na bílém ubruse, prostřeném

přes kulatý stůl, se už povalovala spousta zlatých drobečků

z čerstvého pečiva, ale všichni se zdáli být v docela dobré

náladě.

J a n a K r á t k á

40

„Dobré ráno,“ pozdravil hrabě všechny přítomné. „Pane de

Gramont,“ pokývnul s lehkou úklonou k šlechtici, který teď

také seděl u snídaně madame de Montchevreuil.

„Pane,“ odpověděl mu s pokývnutím hrabě de Gramont,

který byl ke své nelibosti informován o jeho přítomnosti v

domě. Mladý hrabě se usadil na jednu z pohodlných židlí

s čalouněním ze zlatého brokátu a trochu unaveně se

pousmál. Představil si, jak zvláštní jsou vztahy mezi lidmi

v této čtvrti, že se u jedné snídaně klidně mohou sejít tři

bývalí či současní milenci jedné dámy, aniž by s tím měl

kdokoli z nich větší problém.

„Vidím, že jste měli náročnou noc,“ usmála se madame de

Montchevreuil na hraběte i na Villarceauxe.

„Řekněme, že už vím, že srovnání s vaším bratrancem

nebylo zase tak moc mimo,“ konstatoval hrabě.

„Ukázalo se, že váš milenec je u dam taky docela úspěšný

a populární,“ poznamenal na oplátku markýz de

Villarceaux.

Pan de Gramont se rozkašlal a madame de Montchevreuil

zvedla oči v sloup a upřela rozzlobený pohled k oběma

P a ř í v e x t á z i

41

unaveným pánům, kteří se však situaci rozesmáli.

Rozhodně jim nepřipadala tolik trapná, jako spíš veselá.

„Pánové, vy si myslíte, že nemám pochopení pro dobrou

zábavu, když jsem kdysi studoval teologii. Ano, mé

postavení druhorozeného mě předurčovalo k tomu, abych

se stal duchovním, ale já raději vstoupil do armády jeho

veličenstva a na rozdíl od vás, se věnuji pravidelnému

potěšení jedné okouzlující dámy, která si zaslouží veškerou

pozornost, ale... Co jsem to chtěl vlastně říct? “ zamotal se

do své úvahy pan de Gramont a paní de Montchevreuil se

na něj shovívavě usmála.

„Jste ctihodný muž, pane Gramont,“ prohlásil s ironií sobě

vlastní hrabě.

„A vy sotva jste se vrátil zpátky do Francie, nadobro kazíte

mého synovce Péguilina, který chce být jako vy!“

odpověděl mu na to pan de Gramont a hrabě jen pokrčil

rameny.

Páže v tmavě modré livreji nalilo hraběti z připravené

konvice čaj do šálku a vzdálilo se ze salónu, kde najednou

J a n a K r á t k á

42

bylo až moc plno. Podal si kus pečiva a nabodl na vidličku

plát šunky.

„Nuže? Vaše včerejší úspěchy?“ zeptal se ho zvědavě pan

de Mornay a nabral si jakýsi salát.

„Jen Marguerita.“

„Marguerita?“

„Marguerita-Françoise de Gondi, říkal jsem, že mám rád

velké výzvy,“ řekl jednoduše hrabě a Louis de Mornay

zůstal s otevřenými ústy a kusem zeleniny na půli cesty.

„No tedy, to je slušné,“ řekl de Villarceaux a konečně

dopravil kus zeleniny do úst. Pak pokračoval: „Na body jste

sice prohrál – po madame de Chaulnes jsem stihl i tu

ledovou černovlásku, ale stejně překvapujete, příteli. Je

dobře, že tu šílenou ženskou někdo přivedl k rozumu. I

když asi jen na chvíli,“ rozesmál se při té představě.

„Dlouhodobý efekt opravdu nezaručuji,“ poznamenal

hrabě.

Paní de Montchevreuil se tvářila mírně nechápavě a pan de

Gramont se klidně věnoval své snídani.

P a ř í v e x t á z i

43

„Měli jsme to štěstí, poznat jistou velice nepříjemnou

dámu, kterou bychom raději dál neznali...,“ vysvětlil jí

markýz de Villarceaux.

„Cože? Vy jste ani jeden neznali Margueritu-Françoise de

Gondi?“ zeptala se překvapeně paní de Montchevreuil a oba

pánové zakroutili hlavou.

„Pořád říkám, že trávíte moc času ve Val d‘Oise, Louisi a

vy jste zase pořád radši v Guyenne,“ pokývla k hraběti a

pokračovala „pak ani nevíte, co se děje v Paříži,“ snažila se

pochopit takové neznalosti. „Je to dcera Henriho de Gondi,

vévody de Retz. Toho aspoň znáte, má jen dvě dcery. Starší

Catherine provdal za svého bratrance Pierra de Gondi – i

když její ruku nejdřív slíbil vévodovi de Mercoeur de

Vendôme. Takže vévodství de Rezt se vrátilo zpátky k

Catherine, aniž by opustilo rod de Gondi.“

„Drahá, je tahle přednáška vážně nutná? Ujišťuji vás, že už

to nikdy neudělám,“ přerušil ji ironicky a se znuděným

výrazem hrabě.

J a n a K r á t k á

44

Pan de Mornay se rozesmál: „To víte, příteli, moje

sestřenka tvrdí, že s tím nemá problém, ale přesně tohle

máte na oplátku za ten váš úspěch.“

„Ale počkejte přece, chci vám jen vysvětlit, proč je

Marguerita tak nepříjemná osoba,“ protestovala paní de

Montchevreuil a pokračovala: „A právě na té svatbě Pierra

de Gondi, vévody de Retz se setkali jeho bratr Jean

Françoise Paul de Gondi s druhou dcerou Henriho de Gondi

– s Margueritou-Françoise. A ačkoli Paul, jakožto mladší

z bratrů studoval teologii a měl vstoupit do církve, začal se

tajně dvořit Margueritě. Rodina pro jejich skandální

románek neměla pochopení a Paul se vrátil zpátky na

Sorbonnu, kde ovšem stihl spoustu dalších aférek, skandálů

a soubojů, takže skončil až v Benátkách. Během té doby

Margueritu provdali za Louise de Cossé, vévodu de Brissac.

– Tady si nemá, na co stěžovat, její manžel je o dobrých

deset let mladší než ona.“

Hrabě de Gramont si v klidu dál ulamoval pečivo a oba

pánové střídavě zvedali oči v sloup nad nekonečným

P a ř í v e x t á z i

45

vyprávěním, v němž se už stejně dávno ztráceli, ale paní de

Montchevreuil se nedala zastavit:

„A teď se dostáváme k tomu, že jste oba úplně mimo, co se

týče novinek ve městě. Papež Paula de Gondiho minulý

měsíc jmenoval kardinálem de Retz. Všichni o tom mluví a

vytáhli na světlo samozřejmě i ten jeho skandál

s Margueritou, která je pořádně rozzlobená při té

vzpomínce na někdejšího sukničkáře, který jí v mládí pěkně

zamotal hlavu, ale pak ji vyměnil za jiné aférky a nakonec

ještě k tomu za církevní kariéru.“

„Ach tak, to vysvětluje mnohé,“ řekl na to jen hrabě a

pomyslel si, že vlastně opravdu udělal dobrý skutek, když

tu dámu na chvíli zbavil její nenávisti ke všem sukničkářům

Paříže.

J a n a K r á t k á

46

Uplynuly dva dny, během nichž se hrabě věnoval

především svým obchodním záležitostem, kvůli nimž přijel

do Paříže. Mezitím však nezapomněl poctít svojí

přítomností staré přítelkyně madame de Chaulnes a

madame de Sévigné. Obě dámy byly v jeho věku, ačkoli

stejně jako on měly víc zkušeností, než by mělo někomu

jejich věku příslušet. Marii de Sévigné bylo teprve

pětadvacet, když loni ovdověla způsobem, který pro ženu

nebyl právě populární. Díky manželství s Henrim de

Sévigné se stala markýzou, ale taky ženou muže, jež zemřel

v souboji s panem d’Albret a to kvůli krásným očím jeho

milenky madame de Gondran. Pohřbila ho v místním

kostele kláštera Filles de la Visitation Sainte-Marie, v ulici

Saint-Antoine a zbyla jí šestiletá dcera, čtyřletý syn a

všechen čas, který mohla věnovat svému psaní a přátelům

P a ř í v e x t á z i

47

z literárních a uměleckých kruhů. Madame de Sévigné byla

jedním z těch pevných bodů čtvrti Marais, k nimž se místní

dění vztahovalo.

Začínal duben a teplé a slunečné dny v Paříži s až

nepříjemnou pravidelností střídaly dny chladné a deštivé,

takže se ani nedalo pozastavovat nad tím, že by letošní jaro

bylo v jednom či druhém ohledu jakkoli neobvyklé. Hrabě

tu už několikrát slyšel zmínku o kurtizáně, která vedla svůj

salon jako nějaká preciózka, což v něm vzbuzovalo stále

větší zvědavost. Poznal salony madame de Rambouillet,

mademoiselle de Scudéry nebo madame de Sévigné, ale o

salonu mademoiselle de l’Enclos zatím stále jen slyšel.

„Kdo přesně je ta Ninon de l’Enclos?“ zeptal se jednoho

dne u snídaně markýze de Villarceaux, který se mimo své

povinnosti u dvora stačil věnovat vlastní zábavě a mezitím

trávil dost času u své vzdálené sestřenice madame de

Montchevreuil. Hrabě brzy pochopil, že Villarceaux je

podobně dobře informovaný jako jeho roztomilá příbuzná,

J a n a K r á t k á

48

takže spolu mohli porbírat řadu informací z Paříže, které se

mu hodily i pro jeho obchodní záměry.

„Neznáte ji?“ podivil se Louis de Mornay.

„Prakticky každý podvečer přijímá návštěvy v ulici des

Tournelles. Někdy se prý diskutuje o literatuře a hudbě,

jindy o milostném umění a sexualitě a jindy zase o filosofii

a novinkách u dvora a občas má někdo to potěšení, že ji smí

doprovodit do její ložnice.“

„Co brání tomu, aby se tam dostali dva z nejpopulárnějších

mužů Paříže?“ zeptal se hrabě.

„Také její dům nabývá na popularitě, mluví se o něm za

hranicemi Paříže i Francie a spřádají se intriky, jen aby se

tam lidé dostali.

„K čertu, zdá se mi, že by bylo snazší dostat se ke králi, než

k jedné kurtizáně,“ zvolal hrabě, který ve svém postavení

mocného muže nebyl zvyklý na takovéto komplikace.

„Tak pak se smiřte s tím, že jen nepoznáte jednu kurtizánu.

Ale v podstatě máte pravdu,“ odpověděl Louis.

„Na to je už pozdě, příliš vzbudila moji zvědavost,“

prohlásil vážně gaskoňský hrabě, který se právě rozhodl, že

Ninon rozhodně pozná a nic ho od toho nemohlo odradit.

P a ř í v e x t á z i

49

„A vy moji. Jdu taky do toho,“ přidal se Louis de Mornay,

„ale kdybyste chtěl dostat pozvání ke králi, bylo by to

podstatně jednodušší,“ povzdechnul si.

„Tak ten mě opravdu neláká,“ řekl trochu znechuceně

mladý hrabě.

„Potřebujeme vaše dokonalé znalosti, drahá přítelkyně,“

obrátil se na paní de Montchevreuil hrabě. Ta doposud jen

poslouchala a tiše čekala na svou chvíli.

„Já mám pro vás i náhradní řešení. Ninon de l’Enclos čas

od času navštěvuje taky své přátele a tam už se dostat dá,“

mrkla na ně paní de Montchevreuil v hráškově zelených

šatech s vínovým živůtkem a pustila se do vysvětlování.

„Předně byste měli vzít na vědomí, že Ninon de l’Enclos

vyrostla v salonech čtvrti Marais a je v nich tedy doslova

doma. Její matka byla fanatická katolička a otec naopak

veselý libertin, který vynikal ve hře na loutnu a bral ji

s sebou do paláců, kde už jako dítě asistovala při krutých

hrách šlechticů s láskou. Poznala jaké je postavení mužů a

J a n a K r á t k á

50

žen ve společnosti, pokrytectví světa a sílu pravého

přátelství. Z toho vychází celá její filosofie a osobnost.“

„Dobře. To je dobré vědět. A víte, jak se vlastně stala

kurtizánou?“ zeptal se Louis de Mornay.

„Ninon svého otce milovala, ale když jí bylo asi deset, otec

se utkal v souboji kvůli milence. Zabil státního tajemníka a

generála dělostřelectva a musel utéct z Paříže. Tahle

událost zničila zbylou pověst jejich rodiny, která skončila

úplně bez peněz. Když jí bylo tak patnáct, zdálo se

nemožné, aby se podařilo nalézt pro ni manžela. Její zbožná

matka měla jasno a jediným řešením byl klášter, protože

karmelitánky přijímají i jeptišky bez věna. Říká se, že

Ninon křičela, argumentovala a bouřila se proti matčinu

rozhodnutí. A jak víte, naše milované Marais je nejen čtvrtí

kostelů, ale taky volnomyšlenkářství a promiskuity,“

pokrčila rameny, jakoby se s tím nedalo dělat nic jiného,

než se tomu přizpůsobit. Pak pokračovala „nakonec prý její

matka bez větších problémů souhlasila s tím, že rodinu bude

dál živit Ninon jako luxusní kurtizána a ona sbírat finanční

odměny a další benefity. O pár let později se mademoiselle

de l’Enclos stala nekorunovanou královnou Marais.“

P a ř í v e x t á z i

51

Toho rána dva mladí šlechtici stále jen přemýšleli o slavné

Ninon a představovali si různé varianty jejich seznámení a

zejména toho, co by mohlo následovat. Mladý hrabě se

dopoledne rozhodl vyřídit nějakou nutnou korespondenci,

ale mezi řádky jeho rukopisu se mu stále objevovaly

představy krásné kurtizány, která vládla ze svého paláce

s tmavě modrou břidlicovou střechou... U malého

soukromého oběda, opět ve zlatém a bílém salónku, je

madame de Montchevreuil znovu překvapila svou geniální

informovaností. Zpočátku nic neříkala a bylo rozpačité

ticho. Oba ji znali natolik dobře, že jim bylo naprosto jasné,

že své rty zoufale nesvírá pro nic za nic. Věděli, že chce

něco říct, ale snaží se to hned neprozradit a jako praví

zlomyslníci ji v tom nechali a na nic se neptali. Vydržela to

celých pár minut.

„Vím, kde bude mademoiselle de l’Eclos dnes

odpoledne...,“ pronesla nakonec tajemně nad pečenou

koroptví s čekankovým a bramborovým salátem. Barvy

dnešního oběda jakoby ladily k jejím hnědým vlasům a

J a n a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist