E-kniha: Paříž, moje láska, můj život - Mária Dopjerová-Danthine

Paříž, moje láska,

můj život

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Mária Dopjerová-Danthine

Paříž, moje láska, můj život – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

MÁRIA DOPJEROVÁ-DANTHINE

2018

Přeložila Eva Macháčková

Věnuji

svým rodičům, kteří mě naučili neignorovat

krásu kolem nás,

a svému malému Michelovi.

SEZNÁMENÍ S PAŘÍŽÍ

P

aříž je jako vášeň v lásce, někdy ji nekonečně

milu jete, jindy nenávidíte. Její nevyčerpatelná různorodost dokáže reagovat na každý záchvěv lid­ ské duše, dokáže uklidnit, vzrušit, rozesmát, nala­ dit na nostalgickou strunu, ale i rozdráždit nebo způsobit deprese. Někdy nenávidíte ty statisíce lidí, ponořených do svého světa, lhostejných k vašim problémům, kteří se na vás dívají, a  přitom vás nevidí, nená­ vidíte bezmocnost v davu lidí, kde se cítíte úplně bez významně. Jindy vás uvede do euforie rušná atmo sféra ulic, architektonická bohatost historic­ kých budov a  nečekaná lidská gesta vám dávají pocit, že celý vesmír se točí kolem vás. Paříž je diagnóza a zároveň lék. Paříž se nedá pochopit, nedá se obsáhnout, dá se však procítit, dokáže se vám dostat po kůži a za­ ujmout vás na celý život.

7

V Paříži i  chudý člověk, procházející se večer

u Seiny a obdivující osvětlené mosty, budovu Con­

ciergerie, Notre­Dame či osvětlenou Eiffelovku,

může pocítit nesmírné vnitřní bohatství. Může se

obohatit, protože viděl, slyšel, cítil a uvěřil. Uvěřil

v  krásu, nezlomnost historie a  nepřekonatelnost

lidských schopností.

Pařížanem je každý, kdo se jím cítí, kdo aspoň

jednou v životě měl možnost poznat puls tohoto

města ve vlastních žilách, každý, kdo rád sní a vy­

chutnává si krásu.

Do Paříže mě život zavál před dvanácti lety.

Nečekaně, po několika kursech francouzštiny ve

Francouzském institutu v Bratislavě. Přijela jsem

jako bezstarostná studentka v  toulavých botách

a s pomačkanou mapou v kapse, vzdorovitě se vy­

hýbající metru, abych vdechla atmosféru Paříže

a zapamatovala si každou uličku, každou fasádu,

každý kostel, sedla si na lavičku v každém parku,

ochutnala zákusek v každé pařížské pekárně.

Prošla jsem fází narůstající odpovědnosti, absol­

vovala jsem zkoušky na Sorbonně, první zaměst­

nání v  malé lékařské firmě organizující převozy

nemocných a raněných z celého světa. Dostala jsem

se přes fázi, kdy se bezstarostné potulky po Paříži

začaly kombinovat s povinnostmi, respektováním

pracovní doby, přípravou na zkoušky, psaním post­

graduální práce, řešením administrativních stránek

mého pobytu ve Francii. Procházela jsem úskalími

8

integrace mezi Francouze, získávání jazykové zdat­

nosti, sebevědomí a zbavování se komplexu cizinky.

Dnes, se třemi malými dětmi a zaměstnaná jako

mezinárodní koordinátorka v pojišťovací makléř­

ské firmě, můžu rekapitulovat desetiletí prožité

v Paříži. Poznala jsem krásu a neustále se měnící

tvář a náladu Paříže, navštívila jsem mnohé výsta­

vy, pamětihodnosti a parky, zažila jsem atmosféru

bulvárů, kaváren, restaurací, barů, večery s přáteli,

s dětmi jsme využili bezpočet možností volnoča­

sových aktivit. Rekapituluji i hodiny v přecpaném

metru a dovolené, ve kterých jsem hledala únik od

pařížského smogu a hluku, a taky noci, které jsem

probděla u nemocných dětí.

Dospěla jsem k závěru, že v tomhle chaosu myš­

lenek a pocitů si jednoduše neumím udělat úplný

pořádek. Nesnažím se ani zaškatulkovat pocity

a zážitky, ani hodnotit, co bylo pozitivní a co ne­

gativní v  době, kterou jsem strávila ve Francii.

Mys lím na souhrn vjemů, vytvářejících duševní

rovno váhu, spokojenost a obohacujících osobnost

člověka, a myslím i na sílu a ochotu zvládnout hek­

tické pulsování Paříže.

Snažím se rekapitulovat a zároveň toužím po­

dělit se s vámi o zkušenosti, které jsem získala za

dvanáct let života v Paříži.

9

1

JACÍ JSOU PAŘÍŽANÉ?

Z

eptejte se Francouze „Jaká je Paříž?“ a odpoví:

„Krásná, jen kdyby v ní nebyli Pařížané“, čímž myslí všechny ty arogantní, nervózní, příliš sebevě­ domé a namyšlené egoistické lidi. Jistěže, Paříž si neumíme představit bez jejích obyvatel, k úplnosti a kráse potřebuje lidi, kteří kráčejí po ulicích měs­ ta – činorodé, nonšalantní, uspěchané, unavené, cu­ pitající nebo poskakující – vždyť dávají Paříži život. Součástí města se stane každý, kdo si osvojí jeho dynamiku, přizpůsobí se mu, splyne s ním, každý, kdo vidí, cítí a  prožívá její každodenní osobitost a stane se článkem v neskutečně komplikovaném řetězu protikladů a extrémů. Nepředvídatelná spontánnost tady funguje ruku v ruce se škrobeností a přesně předvídatelnými re­ akcemi. Nepořádek a chaos se snoubí s perfekcionismem a přísně hierarchickým systémem fungování spo­

10

lečnosti. Zásluhou administrativních kolosů a „na­

linkovaného myšlení“ úředníků za přepážkami

v konečném důsledku všechno funguje a umožňu­

je spolužití nejrůznějších národností světa. Každý

tady už z principu všechno kritizuje, lidé se velice

lehce rozčílí, v  metru v  pracovní špičce se běžně

stává, že distingovaně vypadající muž či žena se

chovají agresivně a své okolí častují těmi nejnevy­

bíravějšími nadávkami. V práci lidé remcají pořád

a na všechno, v každé situaci, v každém kontextu

mají co kritizovat, vždy najdou důvod na něco si

stěžovat. Je to i jistý způsob zbavování se odpověd­

nosti, házení viny na jiné.

Avšak s  koncentrací dobra a  zla v  Paříži je to

asi jako s bezstarostným štěstím, které bez porov­

návání s neštěstím, s problémy a těžkostmi života

jako by ztrácelo svoji kvalitu. A proto snad v této

koncentraci anonymity a egoistického chování vý­

razněji vynikne a mile překvapí lidské teplo, jako

například na venkově, kde každý zdá každého

a lidé jsou k sobě milí.

To, co je přirozené v menších městech a na ven­

kově, v Paříži udivuje a dojímá.

Navzdory tisícům lidí, kteří denně projdou ko­

lem pokladen v obchodech, prodavačky každého

pozdraví, po zaplacení se s každým rozloučí, pří­

padně dodají: „Příjemný zbytek dne.“ Když jdu

s  dětmi kolem malého obchodu s  potravinami,

majitelka, Arabka silnější postavy, za námi utíká

11

a dceři vtiskne do rukou pytlík s bonbony. Když

kupujeme v  novinovém stánku lístky na metro,

prodavač podá dětem žvýkačky. Starší paní koupí

v potravinách dětem čokoládová kindervajíčka jen

proto, že se na ni mile usmály. Když se dívám do

mapy, neznámá kolemjdoucí se u mě zastaví, jestli

nepotřebuji pomoc. Nečekaně příjemné lidské ges­

to mě vždy potěší.

V metru potkávám do sebe zahleděné obličeje

lidí, které ukrývají často ty nejsmutnější, nejpodiv­

nější příběhy, jako by se chtěli ztratit v nekonečném

vřícím kotli osudů. V takovéto atmosféře vás osvě­

ží jako zmrzlina v letním horku hlas řidiče metra,

který do prosby adresované cestujícím o  chvilku

trpělivosti vsune žertovnou poznámku. Najednou

se všichni v metru zavrtí a navzdory několikami­

nutovému čekání se na tvářích všech objeví úsměv.

Příjemný táhlý zvuk harmoniky a  Ruska zpíva­

jící „nám z východu“ dobře známou píseň Kaťuša

stejně tak vyvolá určitou nostalgii a změní náladu

cestujících. A když hudebník v metru s kytarovým

doprovodem zazpívá Yesterday od Beatles, mám

pocit, že mi čte z duše, že ji zpívá pro mě, a den

hned dostane pozitivní nádech.

Pařížané jsou hrdí, sebevědomí a pyšní, protože

si uvědomují, že žijí v  městě, které je skvostem,

které svojí krásou a historickým bohatstvím pou­

tá pozornost celého světa. Považují se za nejlepší

znalce módy, kultury, gurmánství, prostě si mys­

12

lí, že mají „know­how“ na způsob života a životní

styl.

A právě přehnané sebevědomí a pýcha se často­

krát mění na namyšlenost a aroganci, které kritizují

a neuznávají jiní Francouzi a jiné národnosti.

Kdo je typický Pařížan?

Napůl probuzený pán, který si brzy ráno kupuje

v novinovém stánku Le Monde a z kabátu mu čou­

há pyžamo.

Muž, který kráčí s bagetou pod paží, čte noviny

a ulamuje si z křupavého pečiva.

Skupinka mladých, kteří postávají u vchodů pa­

neláků se sociálními byty a pokřikují na sebe téměř

nesrozumitelným slangem.

Děvčátka v kožených kozačkách, stylových ka­

bátcích, kluci ve vlněných kabátech s kapucí a kos­

těný m i k nofl í k y.

Extravagantně oblečená žena ve vyzývavém klo­

bouku, s perfektním make­upem a účesem, který

vypadá, jako by ho každý den upravoval kadeřník.

Žebrák v metru opakující snad dvěstěkrát den­

ně: „Mesdames, Messieurs, nezlobte se, že vás vy ru­

šuji při čtení, sám se za to stydím, ale nechci krást.

Je mi čtyřicet dva let, ztratil jsem zaměst nání,

mám jednoho syna..., prosím, pomozte líst kem

na oběd nebo mincí. Přeji vám příjemný zbytek

d ne .“

Prodavačka v  pekárně, která zvučným hlasem

pozdraví každého zákazníka, prohodí s ním jednu

13

dvě věty a  celý život s  úsměvem prodává voňavé

ba get y.

Malý Číňan, který ve své restauraci zdvořile na­

bízí kuře s bazalkou a kantonskou rýži.

Tunisan ve svém obchůdku s nejrozmanitějšími

sladkými, medově ořechovými koláči.

Prokřehlý Pákistánec stojící za přenosnou píckou

a prodávající voňavé horké pečené kaštany.

Sebevědomě se tvářící studenti, kteří dlouhé

hodiny vysedávají v kavárnách a rozebírají ta nej­

filozofičtější témata.

Naškrobená vyhublá stará paní tahající pudlíka

v pleteném svetříku anebo za deště v nepromokavé

pláštěnce.

A další dva miliony jedinců hemžících se v uli­

cích Paříže jako v mraveništi.

14

2

FRANCOUZI ZA STOLEM

F

rancouzské gurmánství a  umění stolovat je

po věstné po celém světě. I jiné národnosti na­ podo bují šarm francouzských restaurací, nabízejí proslavené recepty francouzské kuchyně, mnozí se snaží stát znalci francouzských vin, poznat bezpo­ čet chutí francouzských sýrů. Navzdory různorodosti vynikajících kuchyní ze zemí celého světa musím přiznat, že Francouzi jsou v této konkurenci zaslouženě šampiony. Francouzi jsou po mnoha stránkách velice spjati s tradicemi rodinných setkání a společného stolo­ vání, ve kterých se kulinářské umění druží s umě­ ním aranžování stolu, s rozlišováním místa a času, kdy se podává aperitiv, kdy se zve k hlavnímu stolu a kde se po obědě či po večeři popíjí káva. Francouzi jsou „bonviváni“, za stolem stráví ne­ zanedbatelnou část života, příjemné stolování je pro ně jedním ze smyslů života, způsobem oddechu,

15

odreagování, prostorem k diskusím, chvílí a zámin­

kou pro zajímavá setkání. V jistém smyslu Fran­

couzi vlastně nestárnou, v  každém věku stejně

inten zivně prožívají každodenní požitek z jídla, ke

stolu si pokaždé sednou s  radostí, jako by měsíc

nejedli, na zákusek se těší jako malé děti, obřad

stolování jim nikdy nezevšední.

Mistrovsky připravují jídla, odstíny chutí, aran­

žují a servírují jako skuteční gurmáni. Vůbec ne­

považují za malicherné zdlouhavě rozebírat, proč

rajčatovo­sýrový quiche má ostřejší chuť než mi­

nu le, jak se dosáhlo mandlové příchuti šťávy, že

proda vač na tržnici se musel zmýlit, když řekl

o avokádu, že je zralé ke snězení už dnes večer, že

nový pekař dělá sezamovou bagetu chutnější než

ten před ním. U konzumace jídla je důležité vědět,

který sýr odkud pochází, jaká je procedura tradič­

ní výroby daného sýru, jak se marinovalo maso,

co dodává pikantní příchuť omáčce, díky čemu

má uzený losos výjimečně čerstvou chuť... U jídla

nejde o  množství na talíři, ale o  skladbu chutí,

barev, o komentáře receptů a specialit, o chvíle spo­

lečných prožitků členů rodiny, přátel, známých,

kolegů.

U stolu se rozebírají věčně živá témata, jako je

politika, kritizují se prezidenti, vlády, různé spole­

čenské neduhy, mluví se o sportovních tématech,

kultuře, cestování, výchově dětí, situaci na praco­

višti, prostě o všem.

16

Prostírání je vizitka, která nikdy neprojde bez

povšimnutí. Důležité jsou značka porcelánového

servisu, kvalita příboru, ladění ubrousků se servi­

sem, ubrusem, svíčkami nebo květinová výzdoba

stolu. Francouzi nejsou zvyklí dávat novomanže­

lům individuálně vybrané svatební dary, ale finanč­

ně přispívají na účet, který si novomanželé otevřou

v některém z prestižních obchodních domů. A prá­

vě porcelánový servis a kvalitní příbor patří často

k  hlavním svatebním darům, bývají významnou

investicí do společné domácnosti. Novomanželé

sepíší v obchodě seznam předmětů, které si přejí,

a  přátelé a  známí přispějí třeba na čtyři hluboké

talíře, polévkovou mísu nebo šest stříbrných lžiček.

Porcelánový servis, například z Limoges, spolu se

stříbrným příborem umožní novomanželům bez

bázně přijímat návštěvy a připravit kvalitní fran­

couzské stolování.

Samozřejmě, vkus a zájem o elegantní prostírá ní

ovlivňuje výchova v rodině, ale učíme se, inspi rujeme,

mnohé odpozorujeme na návštěvách v jiných ro­

dinách anebo v restauracích. Někdy upoutá kom­

binace barev, například mísa zeleného hroznového

vína na černém stole nebo velká mísa mandarinek

se zelenými stopkami na ubruse s oranžovo­zelený­

mi motivy či lístky čerstvých růží ladící s okrajem

talířů, jindy umělecky aranžovaná jídla na talířích.

Příprava jídla je pro Francouze hotová maturita,

jejíž úspěch začíná už cestou na tržnici, výběrem

17

čerstvé zeleniny, ovoce, ryb, masa. Prodavači doka­

zují své znalosti ve vážných diskusích, okořeněných

typicky pařížským humorem. Při nákupu v tržnici

se prodavač ani kupující nespokojí pouze s úseč­

ným „prosím tento sýr“. Když přesně označíme

název sýru, prodavač se zeptá, kdy sýr budeme jíst,

jestli dnes večer nebo až za několik dnů, a podle

toho následuje důsledný výběr sýru podle jeho zra­

losti. Když si u řezníka vyberu maso, procházím

křížovým výslechem a odpovídám na otázky typu

pro kolik osob, jak budu maso připravovat, jak si ho

přeji nakrájet. Pokud nemám konkrétní představu,

jak maso připravím, a odpovím vyhýbavě, vyslou­

žím si řezníkův udivený pohled před očima lidí če­

kajících za mnou v řadě a polije mě pot. V pekárně

by se nemělo jen říct „prosím bagetu“, ale častokrát

je třeba upřesnit, jestli má být hodně propečená,

nebo spíš světlejší, nepropečená, jaký typ bagety

si přeji, jestli ji chci přeříznout na půlku, nebo ne.

Počasí je vděčné téma na rozhovor s prodavačkou

v pekárně, řezníkem či prodavačem v tržnici. Pa­

řížané s  hrdostí říkají „můj řezník“, „moje pro­

davačka v pekárně“, potrpí si na tento fami liární

vztah, ve kterém je například řezník oslovuje jmé­

nem. K úspěšnému pěstování věrné klientely vede

i  zřetelné oslovení zákazníků jménem několikrát

v průběhu krátkého rozhovoru při prodeji na způ­

sob „Bonjour, Madame Dupont“, „prosím Madame

Dupont“, „ještě si něco přejete, Madame Dupont?“,

18

„na shledanou, Madame Dupont“. A paní Dupont

odchází od „svého“ řezníka potěšená, polichocená

konverzací a nadšená obsahem své tašky.

V každé pařížské čtvrti, na každém pařížském

předměstí se dvakrát v týdnu konají trhy, nejčastěji

ve středu a v sobotu dopoledne. V době trhu jsou

ulice a  náměstí zastavěné stánky a  plné pokřiků

a vřavy lidí, kteří za sebou tahají vysoké tašky na

koleč kách, trpělivě kličkují v davu. Když trh odpo­

ledne skončí, za chvíli jsou stánky pryč, nečistota

jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizí a ve­

čer si už ani nevzpomenete, že se na tom místě

dopoledne něco dělo.

Když až pozdě večer anebo v neděli zjistíme, že

doma chybí mléko, zelenina, čisticí prostředek

a ob chody jsou zavřené, nejednou situaci zachrání

Arabe du coin, Arab na rohu ulice. Jsou to malé,

ale zbo žím natolik přecpané obchůdky, že jen tak­

tak pro jdeme mezi regály, a když se jen mírně po­

otočíme, už na nás padají krabice a  různé zboží

z pře plněných polic. Jejich majiteli jsou Maroča né,

Tunisané nebo Alžířané, ceny mají poměrně vyso­

ké, jejich francouzština není vždy srozumitelná, ale

navzdory tomu jsou součástí každé pařížské čtvrti

a patří k obrazu Paříže.

Pekárny a  restaurace jsou otevřené i  v neděli,

a mnohé z nich jsou proto zavřené v pondělí.

Na Slovensku, když řekneme miláčik, horalka

anebo syrové korbáčiky, každý Slovák ví, o čem se

19

mluví. Každý Francouz zase ví, že petits gervais

jsou tvarohové jogurty, které jedí děti na svačinu,

petits beurres, v doslovném překladu máslíčka, jsou

sušenky, které připomínají slovenské Bebe keksy.

Carambars jsou zas tvrdé podlouhlé karamelové

bonbony, na jejichž obalu je buď vtipná hádanka,

nebo vtip „kameňák“. Tyto výrobky jsou součástí

reálií země, drobnosti, po kterých se nám na ces­

tách stýská, které připomínají dětství.

20

3

NÁVŠTĚVY

F

rancouzi nejčastěji zvou na návštěvu spolupra­

covníky, přátele, případně rodiče přátel svých dětí, avšak pozvání do domácnosti nevznikají leh­ ce. Francouz si dobře promyslí, komu bude důvě­ řovat natolik, aby mu ukázal své soukromí, aby si s ním sedl za společný stůl, aby s ním několik hodin mluvil. Návštěvy se plánují týdny dopředu a tuto agendu si vede každá rodina, každý si pečli­ vě značí termíny, víkendy jsou rozplánované i dva měsíce dopředu. Je zřídkavé, ba až nezdvořilé po­ zvat někoho ze dne na den. Mohlo by to působit jako náhrada za něco jiného, co z nějakého důvo­ du nevyšlo. Protože každá návštěva se naplánuje a precizně připraví a pozvání se střídají, se stejný­ mi známými se nám podaří setkat asi jednou za tři měsíce. Avšak intenzita vztahů se tím nemění. Mnozí přátelé z  pracovních důvodů odjíždějí do zahraničí, a  když se po dvou třech letech vrátí

21

z Ameriky, Pákistánu či Vietnamu, opět si společně

sedneme ke stolu, zapomeneme na starosti a prostě

si pochutnáme na kohoutovi na víně, na vanilko­

vé zmrzlině polité čokoládou, jako kdybychom se

naposledy viděli jen před pár týdny.

Pozvání se ve Francii vždy spojuje s jídlem. Kaž­

dé stolování má své tradiční pořadí chodů – ape­

ritiv, předkrm, hlavní jídlo, sýry, dezert a  káva.

Pozvání jsou častější na večeři než na oběd, zásadně

ne před devatenáctou hodinou. Většinou se dohod­

nou na dvacátou hodinu. Taky restaurace začínají

podávat večeře až v tomto čase.

Po příchodu hostů se podává v obývacím pokoji

(v létě na terase, balkoně, zahradě pod sluneční­

kem) aperitiv, šampaňské, případně tvrdší alko­

hol nebo ovocné džusy, spolu se slaným pečivem,

bramborovými lupínky, oříšky, drobnou zeleninou,

kousky sýru nebo salámu.

Když se dopije aperitiv, na řadě je jídelní část

a na prostřeném stole se podává předkrm. Francou­

zi málokdy jedí polévku, ta je spíš běžnou večeří

pro děti v týdnu, když se vrátí ze školy, anebo před­

tím, než se uloží do postele. Předkrmem jsou růz­

né saláty, zeleninové dorty, kachní játra, různými

způsoby plněná zelenina a jiné dobroty, ve kterých

se realizuje nápaditost hostitelů. Hlavní jídlo se

připravuje podle receptů, ale vždy jde o originalitu,

o alespoň jeden nový prvek. Jídlo nikdy není všed­

ní, vždyť jde o prestiž a výjimečnost kuchařského

22

umění hostitelů. Jako samozřejmost se ke každému

chodu podává jiné víno. Mnozí Francouzi zapíjejí

sklenicí vína každé jídlo, avšak znají svou míru.

I  po večeři, kdy se otevřou tři různé láhve vína,

nikdo nevstává od stolu podnapilý.

Po hlavním jídle následuje talíř se sýry, většinou

různé druhy s  různě ostrou chutí. Kombinují se

kravský, ovčí, kozí sýr, několik měkkých a několik

tvrdých sýrů. Začíná se sýrem s nejméně výraznou

chutí, nejčastěji z kravského mléka. Následují sýry

z  ovčího mléka, z  kozího mléka a  jako poslední

se obvykle konzumuje rokfór. K  sýrům se podá­

vají kousky čerstvé bagety, ořechy, fíky a  salát.

Dezert také reprezentuje rodinné recepty. I když

francouz ské ženy mají téměř nevyčerpatelnou re­

zervu speciálních receptů, málokterá peče koláče

každou neděli. A není se čemu divit, když snad po

každých padesáti metrech a téměř v každé ulici je

boulangerieâtisserie, pekárna­cukrárna a  každá

z nich nabízí speciality. Navzdory velkému výběru

a množství zákusků jsou Francouzi velice střídmí,

v  pracovní dny po obědě jedí obyčejně jako de­

zert jogurt nebo ovoce, zákusky přijdou na řadu

většinou jen o víkendu. V zaměstnanecké jídelně,

na obědě s  kolegy, pokud má někdo chuť místo

jogurtu nebo kompotu na koláč anebo na zákusek,

hned se stane terčem komentářů spolustolovníků,

že neodolal pokušení. Na návštěvě se po dezer­

tu zpravidla odchází do obývacího pokoje, kde se

23

podává káva nebo čaj a jejich vůni doplňuje chuť

čokoládových bonbonů.

Takové stolování může vzbuzovat pocit přeplně­

ného žaludku a příliš honosné hostiny. Jenže jak vi­

díme na ulicích, většina Francouzů má štíhlou, ba

až útlou postavu. Navzdory nekonečným hodinám

stráveným gurmánským vysedáváním za stolem,

obezita tady není běžná. Proč? Jak strávit za stolem

čtyři hodiny, absolvovat pět chodů jídla a radikálně

nepřibrat? Podstata odpovědí na tyto otázky tkví

v tom, že Francouzi dělají všechno s mírou, taky

jejich porce na talíři představují víc pastvu pro oči

než způsob jak si naplnit žaludek, jde jim opravdu

o degustaci a ne o prosté najedení se. Součástí kon­

zumace jsou dlouhé minuty rozhovorů. Za stolem

lehce stráví i tři čtyři hodiny. V pracovním dni se

obědem v  jídelně stráví nejméně hodina, a  když

se obědvá venku, častokrát oběd trvá dvě až dvě

a půl hodiny.

I když nejčastější pozvání bývají na večeři nebo

na oběd, v rodinách s dětmi jsou poměrně oblíbe­

ná i pozvání na svačinu. Návštěva s dětmi přijde

poté, co se děti po obědě vyspí. Jako pohoštění se

nabídne čaj, káva, dort nebo jiný zákusek a pro děti

drobné pečivo, kompoty a  jogurty. Je nepsaným

pravidlem, že návštěva s dětmi odchází nejpozději

kolem devatenácté hodiny.

U návštěv mezi přáteli a  blízkými je typickou

otázkou hostů, co mají přinést, nebo rovnou na­

24

vrhnou, že přinesou dezert, aby domácím ulehčili

přípravu pohoštění. Nepovažuje se za nezdvořilé

nabídku přijmout a dohodnout se, že návštěva při­

nese dezert, předkrm nebo víno k hlavnímu jídlu,

avšak hostitel většinou nabídku odmítne.

Jako standardní dary návštěv se vždy cení láhve

dobrého vína a kytice květů. Bonboniéry jsou čas­

tější ve vánočním období. Dokonce i  v  potravi­

nách se čokoládové bonboniéry dají koupit jen

v adventním období. Pokud hosté přinesou láhev

vína nebo specialitu k jídlu, je slušné dárek hned

otevřít a podělit se s těmi, kteří ho přinesli.

V neformálních vztazích se u přivítání a loučení

nepodává ruka, ale on fait la bise, líbá se na tvář.

Počet polibků je někdy problém, protože závisí na

regionálním zvyku. V Paříži se líbá čtyřikrát – na­

levo, napravo a ještě jednou se to zopakuje. Není to

typický polibek, je to spíš jemný dotek tváří, let­

mé ukradení vůně druhého člověka, „ohodnocení“

parfému ženy či mužovy vody po holení.

Na pracovišti „se taky líbá“ u příležitosti Nové­

ho roku, při blahopřáních, ale někteří kolegové to

dělají i každý den ráno při setkání.

První roky jsem byla dost zmatená z počtu polib­

ků – jeden, dva, čtyři? V Paříži čtyři, v jiných čás­

tech Francie jen dva. V rodině v Belgii se mi smá­

li a uvedli mě do rozpaků, když jsem naprázdno

nastavila druhou tvář – v Belgii se líbá jen jednou

na jednu tvář.

25

Všechno, co se doma udělá a je to pravé, origi­

nální, má v této zemi cenu zlata. O tom jsem se

přesvědčila i  nedávno, když jsem na klinice če­

kala na odběr krve. Do tiché místnosti s pultem

pro sekretářky a zdravotní sestry vešel starší pán,

elegantně oblečený v tmavě modrém vlněném ka­

bátu, vyleštěných botách, v ruce si držel klobouk

a jako poklad nesl v podpaždí bílou igelitku. Po­

pošel k pultu a přísným hlasem požadoval hlavní

zdravotní sestru. Hned nastal rozruch, protože

z takového požadavku byla cítit stížnost. Seběhly

se všechny zdravotní sestry s mírně nespokojenými

výrazy v obličejích a elegantní pán řekl tajemným

hlasem hlavní sestře: „Tohle jsem přinesl pro vás

všechny, manželka to doma právě upekla podle

vlastního receptu.“ Samozřejmě, obličeje sester se

hned rozjasnily, sborově děkovaly a pán se uklonil,

nasadil si klobouk a odešel. Když se za ním zavřely

dveře, hlavní sestra nakoukla do tašky a  zvolala:

„Představte si, přinesl dvě obrovské voňavé bábov­

ky!“ Sestry se těšily, jak si udělají dobrou svačinu.

Usmála jsem se, bábovkový úplatek, nebo ho

nazvěme spíš gestem vděku, má ve Francii skutečně

cenu zlata.

26

4

RESTAURACE

V

Paříži bychom snad každý den mohli jít do

jiné restaurace, a stejně bychom nestihli na­

vštívit všechny.

Jistěže, na výsluní jsou ty proslavené, jako na­

příklad La Tour d’Argent, Stříbrná věž, kam se do­

stanete jen výjimečně, a to spíš pracovně než sou­

kromě. Prestižní restaurace s výhledem na Seinu

a Notre­Dame existuje od roku 1582 a jejím pra­

videlným návštěvníkem byl král Jindřich IV. Re­

nomé si získala specialitou Caneton Tour d’Argent, lisovanou kachnou. Z kachního masa se lisováním odstraní krev, ta se zahustí a  dochutí kachními játry, máslem a koňakem. Kachní játra se nakrá­ jí a  podávají jako první chod a  stehna jako dru­ hý. Restaurace má vlastní farmu na chov kachen a návštěv níci restaurace, kteří si objednají kachní maso, dostanou pohled se sériovým číslem kachny, kterou jedli. Restaurace má permanentně střežený

27

sklep s víc než milionem lahví vína. Ke kuriozitám

patří i to, že právě tato restaurace inspirovala scény

kresleného filmu Ratatouille.

Snad nejhezčí výhled na Paříž je z restaurace na

vrcholu mrakodrapu na Montparnassu s  poetic­

kým názvem Le Ciel de Paris, Obloha Paříže, jistě

i proto, že nevidíme tento tmavý, architektonicky

nevýrazný mrakodrap.

Kromě honosných restaurací, do kterých vstupu­

jeme s velkým respektem a kde se bojíme i pohnout,

abychom neudělali nějaké gesto neodpovídající po­

žadované etiketě, jsou po celé Paříži tisíce malých,

šarmantních restaurací s osobitě laděným designem

interiéru, s  nejrůzněji dekorovanými zdmi a  sto­

ly, zaměřené na rozličné tradiční kuchyně celého

světa. Největší obrat mají kolem oběda a  večer,

kdy jsou tak přeplněné, že další zájemci netrpěli­

vě čekají venku nebo popíjejí aperitiv u barového

pultu. Je téměř národním sportem procházet se

večer centrem města a před restauracemi studovat

nabídky menu, přemýšlet, nakouknout dovnitř,

chodit od jedné restaurace ke druhé a rozhodovat

se porovnáváním cen a kvality jídelních lístků.

Ke každému jídlu se podává košík s kousky na­

krájené bagety, a  pokud se chcete vyhnout zby­

tečnému placení za láhev vody, požádáte o carafe

d’eau, karafu pitné vody z vodovodního kohoutku.

Restaurace navštěvují všichni, každý s tím v roz­

počtu počítá. Večeří tam mladí lidé, pracující do

28

pozdních večerních hodin, studenti po přednáš­

kách, důchodci, kteří mají chuť se hezky obléct

a vyjít si do Paříže, a všichni ti, kteří nemají chuť

vařit doma.

V honosných restauracích si lidé většinou ob­

jednávají kompletní menu, předkrm, hlavní jídlo,

dezert a kávu. Při obědech v běžných restauracích

si volí kombinaci předkrm a  hlavní jídlo anebo

hlavní jídlo a dezert.

Restaurační kuchyně uspokojí všechny chuťové

rozmary, nabízejí pravou francouzskou kuchyni:

čerstvou rybu v speciálně připravené šťávě, tradiční

bretaňské crêpes, palačinky, podle typu těsta plně­

né slanými nebo sladkými ingrediencemi, které se

zapíjejí perlivým cidrem, jenž příliš lehce klouže

dolů hrdlem a rychle stoupá do hlavy. V nabídce

jsou obrovské mísy nejrůznějších míchaných sa­

látů. Samozřejmý je velký výběr čínských, japon­

ských, afrických či slovanských restaurací. Čtvrť

u  Montparnassu je známá velkým počtem kin

a úzké uličky kolem mrakodrapu jsou doslova nabi­

ty malými restauracemi, většinou jsou to crêpe ries,

v zjednodušeném překladu „palačinkárny“. Prosto­

ry každé z nich jsou miniaturní, avšak s originál­

ním interiérem, kterým se odlišují od konkurence,

lákají a udržují si svoji klientelu. Někde se palačin­

ky připravují na velké horké plotně přímo upro­

střed místnosti mezi stoly. Těsto se rychle vylije na

plotnu a šikovnými pohyby se palačinka převrací

29

a plní podle přání zákazníka například sýrem, šun­

kou, masem, špenátem, vajíčkem.

V Paříži jsem si oblíbila dvě crêperies . V Latinské

čtvrti v malém podniku si za stolem hned u okna

vždy objednám crêpe s rokfórem, ořechy a čerstvým

salátem, což považuji za pozemský zázrak. V malé

uličce napojující se na Champs­Élysées se nachází

crêperie, kde celý interiér zařídili milovníci koní.

Dokonce i sedátka židlí jsou koňská sedla.

U pultu s pokladnou anebo ve velkém košíku

u vchodu do restaurace jsou všude k dispozici vizit­

ky. Všechny si ukládám a někdy se v nich nostal­

gicky přehrabuji. Ve vzpomínkách se pak vracím

do restaurace u Forum des Halles, kde jsme s ma­

minkou a manželem jedli kohouta na víně, vracím

se do malé restaurace u kostela Saint­Eustache, kde

jsme si s kamarádkou z Německa dali nezapome­

nutelné brambory na česneku. Vzpomínám na

restauraci pod arkádami u  náměstí Bastily, kde

jsme si objednali fantastického lososa na másle se

špenátem, anebo na restauraci Au Chien qui fume,

U Kouřícího psa, ve které jsme s manželem oslavili

mé narozeniny láhví vína. Když jsme se po půlnoci

ve veselé náladě vraceli k  autu, nemohli jsme ho

najít. Protože jsme parkovali na zakázaném místě,

auto odtáhla odtahová služba.

A co je zajímavější? Pokaždé zkusit nějakou

novou restauraci, nebo se pravidelně vracet do té,

která nám přirostla k srdci, kde jsme potkali sym­

30

patického číšníka, kde nám chutnal rejnok v hoř­

čičné omáčce? Těžko najít jednoznačnou odpověď.

Pravděpodobně bude pokaždé jiná, bude záviset na

povaze a náladě hosta, na ročním období, na počasí

a možná na mnoha dalších faktorech.

V útulných prostorách malých restaurací si vy­

chutnáme každé jídlo na lákavě naaranžovaném

talíři nějak jinak, svátečněji, s  větším potěšením

než o samotě doma.

Snad ani není třeba ptát se na doporučení, ve

které restauraci stojí za to si posedět, stačí, když se

necháme vést ulicemi Paříže a intuitivně vejdeme

do té, na kterou jsme se právě naladili. Určitě nás

nezklame.

31

5

PAŘÍŹSKÉ K AVÁRNY

V

Paříži vůbec nevadí, že sedíte v kavárně sám,

hledíte do prázdna, nečinně pozorujete okol­ ní ruch za oknem a u malé kávy a při čtení novin prosedíte dvě hodiny. Malé stolky jsou u sebe tak hustě naskládané, že pokud se jen trošku pootočí­ te, už se díváte na sousední stůl. Navzdory tomu nikdo odvedle neztiší hlas, všichni živě gestikulují, každý je uzavřený ve svém světě, rozebírá ty nej­ intimnější a nejchoulostivější detaily svého života a  neobává se, že si ho vyslechnou u  sousedního stolu, a i kdyby vyslechli, je to v podstatě každému jedno. Naštěstí jsou Francouzi postavou menší, zejména pařížská děvčata jsou známá svou útlostí, která jako by je předurčovala pro život v pařížských kavárnách. Odjakživa, a není tomu jinak ani dnes, není café jako café. Ve francouzštině totiž slovo café znamená kávu i kavárnu, a když se mluví o kavárně, nemyslí

32

se tím jen pití šálku kávy, kterou si nakonec lehce

a levněji uděláme doma anebo nám ji připraví auto­

mat. Myslí se tím atmosféra kaváren a ta je v Paříži

opravdu příslovečná. Samotná káva v kavárně ne­

chutná vždy nejlépe, není to pověstné italské preso,

avšak právě atmosféra pařížské kavárny jí dodává

osobitou vůni a chuť.

Fenomén kaváren, který se ve Francii ujal ve

druhé polovině 17. století, je neodmyslitelnou sou­

částí šarmu Paříže. Nejstarší kavárnou v Paříži je

Café Procope, která se již v 17. století stala centrem

intelektuálních diskusí literárních kruhů a  po­

znala tváře takových osobností, jako byli Voltaire,

Motesquieu, Rousseau, Danton, George Sandová,

Verlaine. Devatenácté století bylo zlatou érou pa­

řížských kaváren, hlavně těch na velkých bulvárech

jako je Boulevard des Italiens, des Capucines anebo

de la Madelaine, lákajících zejména extravagantní

buržoazii.

Terasy kaváren bývají na chodnících, v letních

měsících nám kolemjdoucí doslova vrážejí do stolu.

V zimních měsících zůstávají terasy na svých mís­

tech, jen jsou kryté sklem nebo speciální fólií a vy­

tvářejí dojem zimních zahrad. Někdy jsou přikryté

jen plachtami a mezi stoly jsou umístěny plynové

ohřívače vzduchu, což umožňuje sedět venku a no­

stalgicky vnímat okolní ruch, být součástí ulice

i tehdy, když je sychravo.

33

Co si objednávají Pařížané v cafés? V létě je to roz­

hodně La Blanche, lehké, světlé, osvěžující pivo

servírované s plátkem citronu nebo nealkoholický

nápoj diabolo, sirup (různých chutí, nejčastěji má­

tový nebo jahodový) s  bublinkovou minerálkou.

V  zimě dominuje horká čokoláda a  cappuccino.

Samozřejmě, pařížská káva věrně doprovází všech­

na roční období.

Pokud si rádi dopřejete trošku gurmánství, ur­

čitě neopomenete tarte tatin, chutný klasický jabl­

kový koláč anebo citronový dort, vanilkový kara­

melizovaný pudink crème brûlée anebo pověstné

crêpes, palačinky s marmeládou, čokoládou nebo

kaštanovým krémem.

K mým prvním objevům v oblasti zákusků v ka­

várně na ulici Saint­Germain patřily profiteroles.

Když tenhle zákusek vidíte před sebou na talíři,

hned je vám jasné, že je to čokoládová bomba. Tři

kuličky z těsta plněné zmrzlinou jsou zality horkou

čokoládovou polevou a doslova v ní plavou. Nejdřív

protestujete, že jste dostali příliš velkou porci, že ji

nezvládnete sníst, ale když se pustíte do této ledově

horké čokoládové dobroty, už by vám bylo zatěžko

se o ni dělit s někým jiným.

Každá kavárna nabízí k obědu i jídelní menu,

které se mění ze dne na den. Před kavárnami nebo

brasserie (kavárny–restaurace, kde je i pult, u kte­

rého se pije pivo, a  často i  televizor ke sledování

sportovních zápasů) najdeme černou tabulku s na­

34

bídkou dne: například saláty s  kachním masem,

bifteky, cibulová polévka.

Ještě donedávna byly kavárny typickým mís­

tem, kde se kouřilo, vždyť káva a cigareta jdou pro

mnohé ruku v ruce. Avšak podle zákona platí od

prvního ledna 2008 zákaz kouření ve všech fran­

couz ských restauracích, barech a kavárnách. V ně­

kterých bistrech je ještě cítit starý puch cigaret ze

začouzených zdí, stolů a sedadel. Pro radost všech

nekuřáků si však kuřáci chtě nechtě i v nečase musí

vyjít na ulici, když si chtějí zapálit cigaretu. Ma­

jitelé kaváren se obávali, že tímhle zákazem ztratí

zákazníky, ale zdá se, že zákaz kouření ve veřejných

prostorách se už vžil.

Vztah obsluhující – zákazník je zvláštní, ne­

osobně družný. V očích číšníka vidíte, že si přeje,

aby všechno frčelo, abyste si rychle objednali a ne­

váhali, abyste si nestěžovali a  nebyli dotěrní. Na

druhé straně se vám odmění příjemným úsměvem,

vtipnou poznámkou, krátkou přátelskou konver­

zací a při odchodu vám osobně poděkuje a popřeje

příjemný zbytek dne.

Při placení vám číšník vydá drobné, čímž dá

jasně najevo své očekávání, že mu část z drobných

necháte jako spropitné.

Určitou výjimkou jsou číšníci na Champs­Ély­

ssées, jejichž nevrlost je všeobecně známá. Pokud se

ocitnete v kterékoliv kavárně na Champs­Élyssées,

zajisté vás bude obsluhovat asi padesátiletý číšník

35

neuvěřitelně šetřící slovy. Obsluha je sice rychlá, ale

neosobní, strohá, host má skutečně pocit, že je pouze

nevýznamnou součástí koloběhu peněz. Kromě

neosobní obsluhy jsou tyto kavárny i drahé. Proto

je mylná představa, že nejtypičtější a nejšarmant­

nější kavárny najdeme na Champs­Élyssées nebo

u Eiffelovky. Pokud hledáme romantiku, vyplatí se

za toulat do zapomenutých uliček, například ve sta­

ré čtvrti Marais, Latinské čtvrti, do bočních uliček

ústících na bulvár Saint­Germain, kde nám která­

koliv kavárnička poskytne kouzelnější atmosféru.

Jedno je jisté – každá kavárna má osobitý šarm

a všechny dotvářejí obraz Paříže.

Moje oblíbená kavárna se nachází pár metrů od

muzea Carnavalet ve staré čtvrti Marais v centru

Pa říže. Když procházíte kolem kavárny Royal Bar,

zvenčí nic neodpovídá tomuto honosnému názvu:

malá, těžko povšimnutelná putyka se zeleným

vstu pem, jako by to byl běžný vchod do ošuntělé­

ho domu. Možná vás upoutá velký nápis na skle

Cappuccino, chocolat, café, jako by vám chtěl na­

šeptat, že horká čokoláda bude právě tady chutnat

výjimečně. Ze zvědavosti vstoupíte dovnitř. Ale

zvědavost se hned změní v touhu chvilku na tomto

místě pobýt. Možná to způsobí sklenice s  čerst­

vými růžemi různých barev na několika malých

stolcích. U pultu, za velkými nádobami s tekutou

čokoládou, s velkými talíři s čokoládovým a citro­

novým dortem a jinými lahůdkami, se na vás mile

36

usmívá starší pán v  teplém domáckém vlněném

svetru. A tak se v této miniaturní „galerii“ usadíte

a ani v nejmenším nemáte pocit, že jste v kavárně,

kde se všechno točí kolem peněz. Na zdech visí

obrazy, které očividně vybral domácí pán. Ten vám

přinese horkou čokoládu v širokém tmavě zeleném

por ce láno vém šálku. A jak ji popíjíte, po chvíli si

usmyslí, že vám k ní, jen tak z dobré vůle, přinese

malé koláčky z piškotového těsta. K zákazníkům je nevtí ravě zdvořilý, úslužný, s  každým prohodí nějaký vtip a zpoza svého pultu a nádob s tmavou čokolá dou se spokojeně usmívá a  stále pozoruje, jak by zákazní kům splnil nějaké přání. V horkém srpnovém dni jsme sem s kamarád­ kou přišli na kávu. Dveře byly dokořán, kavárna dýchala přímo do ulice a ulice do kavárny, oddě­ loval je jen sloup ze starého dřeva, u něj malý sto­ lek a na něm rozházené lístky růží. Domácí pán, číšník a majitel v jedné osobě, byl ve sněhově bílé košili, světlých kalhotách z tlustého plátna, v plá­ těných teniskách, stále měl stejný skromný úsměv, cappuccino s čokoládou a šlehačkou podával v širo­ kém zeleném keramickém šálku, na každém stole se vy jímaly čerstvé růže ve sklenicích zlaté barvy nebo v kovových konvičkách. Kromě nás tady byli jen dva hosté a s jedním si povídal u kousků citrono­ vého dortu, které přinesl. Rozebírali, jaká vína mají rádi, a vzpomínali na láhev, která stála dvacet pět tisíc franků. Při placení jsem si dovolila poznámku,

37

že je to nejsympatičtější kavárna, jakou v  Paříži

znám. Domácí pán se zeširoka usmál a  řekl, že

kavárnu vede už pětatřicet let, že v minulosti tady

byly stáje pro koně a ulice, na které se kavárna na­

chází, byla známá jako ulice kurtizán. Na otázku,

jestli historii kavárny někdo sepsal, odpověděl, že

to není potřeba, vždyť všechno nosí v hlavě, a čím

méně se o něm mluví, tím lépe se mu daří.

Do této kavárničky se vracím pokaždé, když se

ocitnu v Marais, a pokaždé tady nacházím stejně

příjemnou atmosféru, domácké prostředí, klid, to­

ho samého jemného pána a čerstvé růže na stolech.

38