načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paracelsovo lékařství -- Filosofie - Astrologie - Alchymie - Léčebné postupy - Olaf Rippe; Margaret Madejská; Max Amann; Patricia Ochsnerová; Christian Rätsch

Paracelsovo lékařství -- Filosofie - Astrologie - Alchymie - Léčebné postupy

Elektronická kniha: Paracelsovo lékařství -- Filosofie - Astrologie - Alchymie
Autor: Olaf Rippe; Margaret Madejská; Max Amann; Patricia Ochsnerová; Christian Rätsch
Podnázev: Léčebné postupy

- Kniha se zabývá uměním léčení a jeho pojetím ve filosofii, astrologii, alchymii a terapii Paracelsa (1493–1541), jedné z nejvýznamnějších osobností historie lékařství. Homeopatie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  529
+
-
17,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 430
Rozměr: 27 cm
Úprava: ilustrace (částečně barevné)
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: přeložili Pavel Krummer a Nikola Zejkanová
Skupina třídění: Lékařské vědy. Lékařství
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1351-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha se zabývá uměním léčení a jeho pojetím ve filosofii, astrologii, alchymii a terapii Paracelsa (1493–1541), jedné z nejvýznamnějších osobností historie lékařství. Homeopatie či antroposofická medicína by byly bez jeho přínosu nemyslitelné a moderní farmacie či chemie z jeho učení čerpá mnohé podněty. Kniha obsahuje mnohé příklady, botanické popisy a přehledy, které ji proměňují v nezbytnou dennodenní pomůcku pro každého, kdo se zajímá o znalosti umění léčení.

(filosofie - astrologie - alchymie - léčebné postupy)
Předmětná hesla
Paracelsus, 1493-1541
Lékaři -- Švýcarsko
Přírodovědci -- Švýcarsko
Alchymisté -- Švýcarsko
Dějiny lékařství
Lékařství -- Švýcarsko -- 16. století
Alchymie
Astrologie
Zařazeno v kategoriích
Olaf Rippe; Margaret Madejská; Max Amann; Patricia Ochsnerová; Christian Rätsch - další tituly autora:
Psychoaktivní rostliny -- Historie, léčení, účinky, příprava, rituály Psychoaktivní rostliny
Marihuana jako lék -- Recepty a léčení nemocí konopím Marihuana jako lék
Paracelsovo lékařství -- Filosofie - Astrologie - Alchymie - Léčebné postupy Paracelsovo lékařství -- Filosofie - Astrologie - Alchymie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PARACELSOVO LÉKAŘSTVÍ



PARACELSOVO

LÉKAŘSTVÍ

Filosofie – Astrologie – Alchymie – Léčebné postupy

Olaf Rippe

Margret Madejsky

Max Amann

Patricia Ochsner

Christian Rätsch

VOLVOX GLOBATOR


Paracelsusmedizin – Altes Wissen in der Heilkunst von heute

Olaf Rippe, Margaret Madejsky, Max Amann, Patricia Ochsner, Christian Rätsch

přeložili Pavel Krummer a Nikola Zejkanová

Copyright © 2001, 2017, AT Verlag, Aarau, Schweiz

Translation © Pavel Krummer, Nikola Zejkanová 2004

ISBN 978-80-7511-352-8


Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Paracelsova životní pouť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Pět způsobů léčení: Paracelsova nauka o entiích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Ens astrale – Člověk nemocný sympatií ke hvězdám . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Ens veneni – O alchymistovi v člověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Ens naturele – Léčení v souladu s hvězdami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Ens spirituale – Čarodějnictví a síla ducha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Ens dei – Síla osudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 6

Nauka o signaturách: Pradávná cesta poznání přírody . . . . . . . . . . . . 154 Co je nauka o signaturách? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .155

Signatury orgánů v rostlinném světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Zrcadlení nemoci v přírodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Ostny a trny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Místo výskytu jako signatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

Paracelsova alchymie – cesta k pravému léku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Podstata alchymie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Cesta k pravému léku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268

Alchymické koncepty farmaceutických firem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 310

Rtuť – zlato alchymistů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334 Otrava rtutí – nemoc pozemského Měsíce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360

Jen lék podej, má-li pomoci, pomůže! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

Epilog: Psychoaktivní substance u Paracelsa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392

Obsah

Důležité upozornění pro čtenáře

Třebaže byly odkazy, recepty, dávkování a způsoby aplikace uvedené v této knize

pečlivě prověřeny, nejsou bezpečně zaručené . Vydavatel ani autoři za ně na sebe neberou žádnou odpovědnost . Nabádáme všechny uživatele, aby návody obecně prodávaných preparátů ověřili a po dohodě s lékařem či lékárníkem případně

zjistili, zda se doporučená dávkování nebo uvedené kontraindikace nějakým

způsobem neodchylují od údajů uvedených v této knize . Veškeré dávkování nebo aplikace bude provedeno na vlastní nebezpečí a v každém případě musí

být individuálně přizpůsobeno . Jednotlivé ochranné známky zboží nejsou v této k n i z e uvedeny .

Není-li uvedeno jinak, jsou všechny citáty z Paracelsových děl, použité v této knize,

včetně udání svazku a čísla stránky převzaty z překladu Bernharda Aschnera .


7

Olaf Rippe

Paracelsus, jedna z nejvýraznějších osobností dějin medicíny, navždy ovlivnil

západní lékařství . Ačkoliv zemřel již před téměř 500 lety, jeho práce nás ještě

dnes fascinuje a znalosti, které nám předal, jsou aktuálnější než kdy jindy . Ne

myslitelné by bez něho byly homeopatie, spagyrie a antroposofické lékařství, za

mnohé mu ovšem vděčí i moderní farmacie a chemie .

O osobě Paracelsa vyšlo nespočet knih, opačně je tomu ale s léčebným

využitím jeho znalostí . Důvodem tohoto nedostatku je bezesporu Paracelsův

komplexní metafyzický pohled na svět, který je dodnes pro mnohé knihou

o sedmi pečetích . Kromě toho řada autorů píšících o Paracelsovi nebyli znalci

lékařství, ale spisovateli, kteří se jinak věnovali zcela jinému tématu, či filology

zabývajícími se dějinami medicíny a nikoli uplatněním Paracelsova vědění

v rámci dnešní praxe .

Neradi bychom proto k již existující hromadě knih přihazovali další ži

votopisné nebo lékařsko-historické dílo . Kniha, kterou předkládáme, dává

přednost spíše praktické stránce věci . Naším záměrem je úvaha o vlastních

zkušenostech s paracelsovským způsobem léčby, neboť vědění v něm obsa

žené není historie, ale nadčasový léčebný systém, který má své právoplatné

místo i v dnešní době .

Dále je naším záměrem zpřístupnit Paracelsa širšímu okruhu čtenářů, a to

způsobem, jakým se to podařilo v případě středověkého klášterního lékařství

(vzpomeňme díla Hildegardy z Bingenu) . Nyní uzrál čas, aby se s paracelsovským

léčebným uměním seznámila i širší veřejnost, neboť je hlubší, vícevrstevné a naší

době mnohem bližší než o několik století starší vědění klášterních lékáren .

Už při prvním prolistování Paracelsových spisů nás zaujme pestrost a enormní

objemnost díla, čítajícího snad několik tisíc stran . Uvážíme-li, že se dožil jen

48 let, nezbývá nám než opravdu žasnout . Spíše než obyčejný lékař předstupuje

v tomto univerzálním géniovi před čtenáře střídavě obnovitel lékařství, přírodo

vědec, mystik, filosof, prorok, astrolog, alchymista a mág . Byl však i badatelem

na poli tradičního evropského lidového léčitelství, který se léčebnému umění

přiučil mimo jiné u cikánů, rolníků a lazebníků . Navíc byl hluboce zbožným

člověkem a cítil v sobě povinnost pomáhat nemocným lidem .

Na jedné straně chtěl coby mystik pochopit skutečnou přirozenost člověka

a jeho vztah ke kosmu, na druhé straně pátral coby přírodovědec po způsobu

přípravy skutečně hojivých léků, jež nazýval »arkána« a s jejichž pomocí chtěl

dosáhnout harmonie kosmických sil v člověku .

Kořeny Paracelsova světového názoru sahají až k prastaré nauce Herma

Trismegista . Mnozí tohoto egyptského zasvěcence srovnávají s bohem Thovtem,

nesoucím hlavu ibise a v egyptských mysterijních kultech uctívaným jako prů

vodce mrtvých, ochránce hledačů moudrosti či jako bůh zasvěcení . Řekové ho

Předmluva

Hermes Trismegistos, původce

hermetismu a alchymie .

Dřevořez z r . 1566 .


8

nazývali Hermés, Římané Merkur . Jako posel bohů přinesl lidem písmo a znalost

filosofie, hudby, poezie, astrologie, alchymie a medicíny .

Pokud se chceme věnovat Paracelsovu lékařství, pak to pro nás znamená, že

do svého okruhu zájmu musíme současně zahrnout též hermetismus, na který si

ještě přednedávnem činili nárok jen zasvěcenci . Kdysi považovali hermetikové

za svého mistra Harpokrata, mystického boha mlčenlivosti . Jejich motto znělo

»Věz, chtěj, odvaž se a mlč« . Ještě stále existuje množství těch, kdo svou práci

drží v tajnosti . S »věkem Vodnáře« však nadešla doba, v níž by se hermetické

vědění mělo stát obecným majetkem – což se konec konců také děje .

Tento věk s sebou zároveň přináší nový, i když ve skutečnosti prastarý způ

sob léčení, který se do dnešních dnů, třebaže mnohdy tajně, podařilo uchovat

v celku . Pokusy na zvířatech nebo genetické inženýrství prováděné údajně pro

záchranu lidstva, stejně jako zvyšování zisku na úkor pacientů, jsou tomuto poněkud odlišnému způsobu léčení neznámé .

Do vědomí veřejnosti se už několik let stále více tlačí otázka nezbytnosti

alternativních cest, protože náš stávající zdravotní systém se nachází ve stavu těsně před kolapsem a dlouho již neunese tíhu svých slibů . Důkazem toho je

stále přibývající zájem o bylinářství, homeopatii a jiné tradiční léčebné systémy,

jako je například ajurvéda nebo tradiční čínské léčitelství .

Pátráme-li po alternativách, jsou nám Paracelsovy spisy nevyčerpatelným

zdrojem inspirace, alespoň sundáme-li si z očí klapky »racionální vědy«, což tak i tak velice prospěje .

Čím déle se zabýváme paracelsovskou vizí světa, tím více se noříme do svě

tové harmonie, která pozorovatele mění nejen v duševní rovině . Tato harmonie

zároveň umožňuje nový pohled na svět a nové nazírání souvislostí mezi člověkem

a přírodou – ovšem za předpokladu, že máme možnost a chceme se podílet na

ideách, bytujících mimo vše měřitelné .

Svými znalostmi, darem pozorování a tvůrčími myšlenkami Paracelsus

připravil půdu pro nastolení nových změn v medicíně . Tím novým, co přinesl, je »filosofická« lékařská věda, jejíž stoupenci přírodu nepovažují jen za

hrubohmotné ložisko surovin, ale také za učitelku a mistryni, k níž vzhlížejí

s respektem a láskou . A jelikož jsou si navíc vědomi významu tradice, místo aby

vědění starých dob odvrhli a prohlásili za zastaralé, snaží se je integrovat . Bez

moudrosti starých mistrů, jakým byl Paracelsus, stojí všechno jen na písku...

9

»Smaragdová deska« Herma Trismegista

1 . »Je pravdivé a beze lži, jisté a nejpravdivější, že to, co je dole, je jako

to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby bylo do

saženo zázračného znamení jediné věci .«

(Stvoření – Natura naturata – je odraz Stvořitelovy síly – Natura naturans .)

2 . »A stejně jako všechny věci byly vytvořeny jediným, vůlí jediného, tak

povstaly všechny věci z této jediné podstaty přizpůsobením .«

(Každá forma existence je duchovně spřízněna s formami jinými a vše

souvisí s duchovním prapůvodem .)

3 . »Slunce je jeho otcem, Měsíc jeho matkou, vítr nosil jej ve svém břiše .

Jeho živitelkou a kojnou je země .«

(Zhmotnění kvintesence = Logu; narážka na Tria Principia a čtyři elementy .)

4 . »On je otcem veškeré dokonalosti celého světa .«

(Kvintesence v říších přírody je příčinou veškerých vlastností .)

5 . »Jeho síla je celá, je-li proměněn v zemi .«

(Jednota ducha a hmoty .)

6 . »Máš oddělit zemi od ohně, jemné od hrubého, zcela opatrně

a nanejvýš moudře .«

(Lučebné umění = alchymie; uvolnění ducha z materie .)

7 . »Stoupá od země k nebi a opět sestupuje z nebe na zem a přijímá sílu

horního i dolního . Jsi-li s tím hotov, získáš slávu celého světa a veškerá

temnota před tebou prchne .«

(Alchymické operace jako destilace a sublimace; solve – rozděl a coagula

– sluč; poznání dosažené prací v laboratoři .)

8 . »Toto je síla ze všech nejmocnější, neboť překoná všechny jemné

a prchavé věci, a pronikne to, co je hrubé .«

(Dokončený lék = arkánum; Kámen mudrců .)

9 . »Takto byl stvořen malý svět dle vzoru světa velkého .«

(Arkánum obsahuje nashromážděnou kvintesenci a působí ochranně

na člověka jakožto mikrokosmos; v potaz jsou přitom brány hvězdy .)

10 . »Upotřebením této jediné věci jsou činěny ty nejpodivuhodnější

sk ut k y .«

(Transmutace – proměnění hrubého/nemoci v jemné/zdraví vyléčením .)

11 . »Proto jsem byl nazván třikrát veliký Hermés, protože vlastním tři

části moudrosti .«

(Harmonie těla, duše, ducha neboli soli, síry a merkura .)

12 . »Co jsem řekl o dílu Slunce, je úplné .«

(Slunce je Logos a probuzený člověk .)

10

Max Amann

Okolní svět

Epocha, v níž Paracelsus (1493–1541) žil, byla pro Evropu dobou velkých

převratů ve způsobu myšlení a struktuře společnosti . Bolestný zrod novo

věku, jenž navázal na středověk, nazýváme renesancí – obrodou . Proslulými

Paracelsovými současníky byli například Martin Luther, Mikuláš Koperník,

Nostradamus, Agrippa z Nettesheimu, Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer

a Michelangelo .

V tehdejší době se asi už sto padesát let dostávaly do německy hovořících

zemí moderní kulturní impulsy z Itálie, posílené antickým věděním, které

si po pádu domovského města přinesli do svého nového útočiště byzantští

učenci . Kromě filosofické literatury se v Itálii a brzy nato i v Německu rozší

řila znalost řeckých a pozdněantických lékařských či alchymických textů . Do

Evropy dospělo antické vědění již ve středověku, a to především z Východu

prostřednictvím křížových výprav . Do jedné části přišlo přímo z Blízkého

východu a do druhé z islámského kulturního prostředí přes oblast smíšené

maurské a křesťanské kultury na Sicílii a konečně ze Španělska ovládaného

Mau r y .

Tyto nové zdroje nepřinesly pouze antické texty, ale něco mnohem význam

nějšího: Stalo se, že nejdůležitější arabská díla o medicíně a alchymii zaplavi

la Evropu v latinských překladech . Ve středověkém Španělsku měly islámské

mocenské struktury zřízený pro překlady vlastní úřad . Zprostředkovateli byli

ve většině případů židovští lékaři, kteří kromě toho, že uměli arabsky, ovládali

i evropské jazyky . Díky toleranci islámu vůči židovskému náboženství mohla

vzniknout kasta vznešených židovských lékařů, jejichž služeb rádi využívali

také křesťanští mocnáři a duchovní elita . Na sklonku středověku pak ti lépe

postavení a sečtělí dávali k dispozici latinské překlady lékařských děl Avicenny

a Averrhoese, zejména množství alchymických spisů, nadepsaných jmény Geber

(Džábir ibn Hajján) nebo Rhazes .

Antické lékařské vědění, zastoupené například díly Hippokratovými,

Pliniovými, Dioskuridovými a Galénovými, zůstalo v oblasti někdejší Zá

padořímské říše zachováno rovněž díky kulturní aktivitě benediktinského

řádu, neboť knihy zmíněných autorů byly základem středověké klášterní

med icí ny .

Navíc byl vynalezen knihtisk, který vědění do značné míry zpřístupnil i těm

méně majetným . Paracelsův otec údajně vlastnil dobře vybavenou knihovnu, v níž

si mladý Theophrast, později nazývaný Paracelsus, mohl osvojit první znalosti

z filosofie, přírodovědy, medicíny a alchymie .

Paracelsova životní pouť

Paracelsův rodný dům vedle

Čertova mostu u Einsiedelnu

(foto: O . Rippe) .

11

Učeň a putující tovaryš Theophrast Bombast z Hohenheimu

Theophrast Bombast z Hohenheimu se narodil v roce 1493 poblíž Einsiedel

nu ve Švýcarsku . Jeho otec, Wilhelm Bombastus z Hohenheimu, pocházel ze

zchudlé větve švábského šlechtického rodu . Byl zaměstnán jako zemský lékař

v Einsiedelnu . Matka, pravděpodobně rozená Ochsnerová, byla nevolnicí

einsiedelnského kláštera .

Paracelsův rodný dům stál přímo na trase svatojakubské pouti do Santiaga

de Compostela . Ještě dnes je Einsiedeln z úcty k místní černé Madoně, která již

za Paracelsova života přitahovala každoročně desetitisíce poutníků, důležitým

poutním místem . Mnozí z tehdejších kolemjdoucích u Theophrastova otce

hledali lékařskou radu, neboť byl jedním z mála lékařů v okolí .

V roce 1502, po smrti matky, se údajně otec se synem přestěhovali do Villa

chu v Korutanech, kam otce povolali Fuggerové (významná kupecká rodina) na

hornickou školu jako docenta . Současně se zde Wilhelm z Hohenheimu usadil

jako licenciát

1

medicíny . Mladý Theophrast tak dostal příležitost naučit se od

otce základům lékařské praxe stejně jako hornictví a hutnictví, což zároveň

vedlo i k prvním kontaktům s alchymií .

V knize »Velké ranhojičství« (Die große Wundarznei) vyjmenovává Theo

phrast, představující se později pod pseudonymem Paracelsus, učitele svého

mládí . Jako nejdůležitějšího a nejspolehlivějšího jmenuje otce, potom řadu

rakouských biskupů, se kterými se znal osobně jen v některých případech,

a »množství opatů«, mezi nimiž nacházíme i tajuplného Johannese Trithemia

ze Sponheimu (1462 –1516), který ještě možná byl, stejně jako v případě Agrippy

z Nettesheimu, jeho přímý učitel .

Otec Paracelsovi zřejmě umožnil pracovat v metalurgických laboratořích

Fuggerových závodů ve Schwazu a Fugerrau v Korutanech . Kolem roku 1500

opanovali Fuggerové značnou část měděných a stříbrných dolů v Rakousku

a v Uhrách . Paracelsus později uvedl, že se »alchymickému umění« vyučil

u «Fuegera ze Schwazu« (Sigmund Fugger) . Kladný vztah mezi ním a rodinou

Fuggerů později náhle ztroskotal . Důvodem bylo sepsání dvou knih o sifilisu,

v nichž se záporně vyjádřil o guajakovém dřevě, jež bylo tehdy nejdůležitějším

lékem na toto onemocnění . Fuggerové se jako jeho hlavní dovozci cítili být ve

svých obchodních zájmech silně poškozeni .

Mezi lety 1509 až 1515 Paracelsus dle vlastních slov studoval medicínu na

německých, italských a francouzských vysokých školách . Místy, kde studoval,

byly nejspíše Tübingen, Heidelberg, Mohuč, Kolín, Freiburg, Vídeň a Lipsko .

Jisté je, že delší dobu studoval ve Ferraře . Pravděpodobně zde v roce 1515 pro

moval na doktora obojího lékařství (vnitřní medicíny a chirurgie) .

Jako vandrující žák a řemeslník Paracelsus do roku 1524 prochodil celou

Evropu . V tehdejší době byla učňovská léta, během nichž se cestovalo, něčím

1 Dříve obvyklé označení pro lékaře, který má na daném místě povoleno

vykonávat svoji praxi .

Pamětní kámen v Paracelsově

rodišti (foto: O . Rippe) .

zcela obvyklým, ovšem spíše než o lékařskou profesi šlo většinou o vzdělání

v řemeslech .

Jak sám uvádí, procestoval Španělsko, Portugalsko, Anglii, Branden

bursko, východní Prusko, Litvu, Polsko, Uhry, Valašsko, Sedmihradsko

a Korutany . Z měst uvádí jmenovitě Lisabon, Granadu, Salerno, Montpellier, Paříž, Moskvu a Benátky – všechna tato místa oplývala intenzivním kulturním a vysokoškolským životem . Jako badatel v oblasti zemědělství

a přírodovědy však rozvíjel i znalosti v jiných oblastech: »Seznámil jsem se

s více než 80 rolníky, kteří srovnávali byliny s nemocemi na základě jejich tvaru a anatomie (signatur), a na vlastní oči jsem viděl, jak jimi zázračně

a dobře pomáhali . Vlastně když se na to podíváme blíže, pak téměř všechna nejspolehlivější umění jsme se dozvěděli od obyčejných mužů a nepatrných lidiček . Kdyby se všechny tyto zkušenosti nezkresleně zaznamenaly ve formě receptů do jediné knížky, byla by mi milejší než všechny komentáře

Galena a Avicenny dohromady« (Paracelsus I/672) . Není proto vůbec divu,

že jeho neortodoxní názory, metody a předpisy vyvolaly nevoli u mnoha

lékařů a lékárníků .

V roli felčara (vojenského ranhojiče) se Paracelsus účastnil dvou polních

tažení, odkud snad také pocházel jeho velký zájem o ranhojičství . Mimořádnými léčebnými úspěchy si v roce 1519 získal přízeň dánského krále Kristiána II ., který jej údajně jmenoval svým osobním lékařem . V té době vznikly první

Paracelsovy spisy, mezi nimi též »Paramirum« .

Cestou ze Švédska se v jižním Rusku ocitl v tatarském zajetí, kde se mu

ale podařilo dosáhnout značných terapeutických úspěchů . Opět volný dorazil přes jihovýchodní Evropu do Benátek, odsud přes Apulii a Řecko do Egypta,

Palestiny, na Kypr, Rhodos a do Konstantinopole . Pak konečně odcestoval přes

Balkán zpět do Benátek . Jeho popisy z cest jsou protkány množstvím detailů,

o nichž by se sotva mohl dozvědět jenom z doslechu .

Mistr Paracelsus, lékař a zakladatel chemiatrie

V roce 1524 se Paracelsus usadil jako lékař v Salzburku a zařídil si laboratoř .

Stále více jej zaměstnávalo alchymické zpracovávání přírodních látek k výrobě léků, tzv . iatrochemie . Na tomto poli nebyl pouze mistrem, ale byl považován dokonce za zakladatele této vědy .

V průběhu reformace docházelo v Salzburku k občanským povstáním . Ar

cibiskup Lang byl na své tvrzi několik měsíců obléhán vzbouřenými rolníky .

Paracelsus se jako vždy postavil na stranu bezbranných a koncem roku 1525

musel uprchnout .

Opět začala další etapa jeho kočovného života . Navštívil Ingolstadt a před

nášel v Tübingenu a Freiburgu . Ve Štrasburku se mu podařilo upoutat na sebe pozornost senzačními léčebnými úspěchy, což mělo za následek nevraživost

13

tamních lékařů . V téže době vznikly důležité spisy jako »Herbarius«, Knihy

o tartarických onemocněních, Knihy o dlouhém životě a Archidoxis .

V roce 1527 ho město Basilej jmenovalo městským lékařem, s čímž byla

současně spojena i docentura na univerzitě a vrchní dozor nad cechem lékár

níků . Jeho nezvyklý způsob výuky, například výlety do přírody za poznáváním

bylin, ale i skutečnost, že vyučoval v německém jazyce – v době, kdy se učilo

jenom latinsky –, přitahovaly z blízka i z daleka studenty medicíny, kteří si jej

velice oblíbili . Paracelsus jako vždy ostře kritizoval lékaře a lékárníky a udělal

si z nich zatrpklé nepřátele .

Bydlel v chudinské čtvrti, kde měl dům také kat . Ve zdejších krčmách

se stýkal s lidmi z nízkých společenských vrstev, s povozníky a vyvrženci

společnosti, od nichž se, jak sám tvrdil, naučil víc než na všech vysokých

školách . Ještě více vrchnost popudilo, když v roce 1527 v Johanni při osla

vách slunovratu hodil společně se studenty do ohně spisy Galéna, Avicenny

a dalších klasiků .

Po sporech s basilejským kanovníkem, který mu nechtěl vyplatit honorář,

došlo na soudní řízení . Paracelsus proces prohrál, protože se údajně nedržel

obvyklých metod lékaře . Míru všeho dovršily jeho veřejné protesty, načež mu

sel Basilej bezodkladně opustit, aby nebyl uvězněn, což by ho bývalo zřejmě

stálo život .

Okolnosti ho znovu donutily vydělávat si na živobytí jako potulný lékař .

Z Colmaru putoval přes Esslingen do Norimberku (1529), kde se mu znovu

podařilo dosáhnout velkých úspěchů při léčení . Nalezl také vydavatele

pro své dvě první knihy o syfilisu . Tisk třetí knihy však posléze nejspíše

na popud Fuggera zakázaly úřady . Nejtrpčí však pro Paracelsa bylo, že se

od té chvíle v celém Německu nenašel vydavatel, který by se odvážil jeho

spisy vydat . Téměř všechna Paracelsova důležitá díla byla zveřejněna až po

jeho smrti .

Další zastávkou Paracelsovy životní pouti bylo Řezno . Na zámku Beratzhau

sen, sídle jednoho z Paracelsových mecenášů, mohl v roce 1530 napsat knihu

»Paragranum« . Následující léta nepokojného potulného života strávil v Bavor

sku, Švábsku, Tyrolsku a Švýcarsku . Tou dobou (1531 – 1535) přivedl na svět

dílo »Paramirum« a Knihy o otravách horníků . V roce 1536 konečně nalezl

vydavatele v Ulmu, který se odvážil dát do tisku »Velké ranhojičství« (Große

Wundarznei) . Kniha se záhy stala bestselerem .

V letech 1537 – 1540 pobýval ve východním Rakousku, nejvíce v Koruta

nech . Tehdy napsal dílo »Philosophia Sagax«, opět ho ale nechtěl nikdo vydat .

V roce 1540 odcestoval znovu do Salzburku, své poslední životní zastávky .

Jedním z Paracelsových příznivců byl úřadující arcibiskup, vévoda Arnošt

Bavorský . Zde nalezl konečně přátele a zde také 24 . září 1541 završil svůj

život .

Vedou se spory o tom, zda mistr zemřel přirozenou smrtí či nikoli . V Salz

burku svého času kolovaly tři verze příčiny jeho úmrtí: První vychází ze sku

tečnosti, že Paracelsa otrávili jeho nepřátelé . Konkrétní postřehy či dokonce

14

důkazy pro tuto domněnku ovšem chybí . Podle druhé byl prý Paracelsus al

koholik a spadl ze schodů . Konečně třetí verze tvrdí, že ho ze schodů shodili

pohůnci salzburských lékařů . Nač tedy vlastně Paracelsus zemřel ? Když umíral,

stačil ještě nadiktovat závěť, o příčině smrti se však nezmínil .

Kolem roku 1960 byly jeho pozůstatky podrobeny soudnímu posudku

a bylo zjištěno totéž co v roce 1811: Rozbití lebky na levém spánku . Podle

nových zjištění bylo toto poranění Paracelsovi způsobeno ještě během života,

což vypovídá v neprospěch dvou posledně jmenovaných verzí .

Oficiální životopisy z 19 . století uvádějí jako příčinu smrti rakovinu nebo

cirhózu jater, způsobenou prací se rtutí a arzénem, ovšem aniž by ke své do

mněnce uvedly sebemenší důvod . Co se týče teorie, že byl otráven, můžeme

vycházet z předpokladu, že autor píšící knihy o dlouhém životě a otravách

horníků by se před nemocemi, udávanými jako příčina smrti, byl schopen

jistě dobře uchránit .

Není důležité, z jakého důvodu byl mistrův život ukrácen . Jeho časná smrt

byla a je pro lidstvo velkou ztrátou .

Po Paracelsově smrti

Nepohodlný Paracelsus byl konečně odstraněn, jeho ducha se ale tak snadno

zapudit nepodařilo . V době své smrti byl v Evropě již dobře znám a počet

přívrženců, přátel a mecenášů byl nemalý . Rychle se rozšiřovaly zanechané

spisy, záznamy přednášek a některá již vytištěná díla .

Již několik málo let po Paracelsově smrti začali jeho stoupenci, paracelsiáni,

vydávat množství alchymických děl, v nichž zveřejňovali receptury svého učitele,

jež si našly cestu také do úředních lékařských knih a tehdejších lékárenských

sazeb . V nejširším slova smyslu jsou paracelsiány všichni, kdo převzali Para

celsovy laboratorní techniky, chemiatrii, spagyrii a nauku o třech principech,

jakož i ti, kdo se více zajímali o mistrovu filosofii, jako Jacob Böhme (1575

– 1624) nebo Giordano Bruno (1548 – 1600) .

Mezitím vypukla protireformace a Paracelsus byl prohlášen za kacíře . V roce

1559 dala církev celé jeho dílo na »Index librorum prohibitorum«, seznam

zakázaných knih . Pro vydavatele, ale i pro majitele jeho knih a vyznávající

paracelsiány se stal mistr skutečným rizikem . Konečně stejnou dobou a zvlášť

v Německu běsnila dosud nevídaná vlna pronásledování čarodějnic . Již za

Paracelsova života bylo popraveno minimálně 21 jeho žáků .

Rozkol mezi Paracelsovými příznivci a odpůrci se stále více prohluboval .

Pro své stoupence se nyní stal tajemným zasvěcencem, a bylo-li jeho jméno

spojováno s některou z receptur, dokazovalo to její spolehlivost .

Od roku 1560 začali paracelsiáni Adam z Bodensteinu, Michael Toxites

a Gerhard Dorn přes odpor církve vydávat Paracelsovy spisy . Sepsali rovněž

takzvaná Onomastica, knihy k vysvětlení pojmů, které používal: Toxitova

Paracelsův náhrobek

v Salcburku (foto: O . Rippe) .

»Více než kdykoliv před tím chci

proti vám zmoci po

své smrti, a třebaže sežerete mé

tělo, jen hovno sežerete, Theo

phrastus s vámi bude bojovat

i bez těla .«

(Paracelsus I/397)

Titulní list Paracelsova

pojednání »Von den

unsichtbaren Krankheiten«

s erbem Hohenheimů, 1565 .

15

»Onomastica I« a »Onomastica II« z roku 1574, Bodensteinova »Onomastica

Theophrasti« z roku 1575 a Dornovo »Dictionarium Theophrasti Paracelsi«

z roku 1583 . Dnes se podobné úlohy ujal Lékařsko-historický institut v Curychu

(viz literaturu a internetové adresy) .

Roku 1585 pověřil kolínský arcibiskup Arnošt Bavorský

2

lékaře a pa

racelsiána Johanna Husera, aby posbíral všechny Paracelsovy práce . To se

také stalo a Huser mezi lety 1589 – 1591 vydal Paracelsovo souborné dílo

v deseti svazcích .

Poté, co vyšla jeho hlavní díla, stal se Paracelsus velmi rychle známým

v celé Evropě . Počet paracelsiánů značně rostl nejen v Německu, ale napří

klad také v Anglii . Nicholase Culpepera, nejvýznamnějšího znalce bylin

této země, nazývali anglickým Paracelsem . Studujeme-li učebnice chemie

a farmacie vydané v letech 1550 až 1790, narážíme stále na Paracelsovo

jméno i jeho recepty . Jedná se o knihy iatrochemie a chemiatrie, kořen

moderní vědy: chemie .

Všeobecně o Paracelsově osobě

Byl malý, měl hrb a koktal . Dále postrádal několik vlastností, které by mu

usnadnily přežít: oportunistická pokora před mocnými, trpělivost se sla

bomyslnými povýšenci, klanění se bohu mamonu, upravený, módní oblek...

Byl zkrátka velmistrem politické nekorektnosti a tím i zcela nezpůsobilý

účastnit se v roli vysokoškolského učitele nebo ve veřejné službě oficiálního

kulturního dění .

Paracelsus byl hluboce zbožný člověk a svérázný myslitel, což je kombinace,

znamenající pro člověka ve všech režimech všech dob a zemí největší ohrožení .

Za to, že nemusel podstoupit smrt ohněm jako téměř dva tucty jeho žáků nebo

jako někteří paracelsiáni, například Giordano Bruno, mohl být vděčný svým

četným ochráncům .

Mnohá osočení ze strany členů cechu a ostouzení ze strany žáků, jež ne

příliš lichotivě nazýval »arcipodělanci« a před nimiž radil mít se na pozoru, ale

též dlouhodobá nepřítomnost ve vlasti v době inkvizičního pronásledování, to

vše ho tu a tam vedlo k oprávněné zatrpklosti . Svědčí o tom množství nadávek

a obhajob v Paracelsových raných spisech . Později, když psal převážně nábožen

ské texty a vydělával si na živobytí dokonce jako potulný kazatel, změnil vůči

kritikům svůj styl i duchovní postoj . Ve svém vyjadřování byl stále mírnější,

zároveň však mystičtější . Nepotřeboval se již snižovat na úroveň nepřátel . Už

za života věděl, že jeho pověst bude nesmrtelná .

2 Nezaměňovat s prve zmiňovaným vévodou Arnoštem Bavorským . Jedná se

jen o dalšího Wittelsbacha, nakloněného Paracelsovi .

Paracelsovy portréty od Augustina

Hirschvogela, 1538 (nahoře)

a F . Chauveauxe, 1658 (dole) .

Paracelsus jako přírodovědec, učitel a mystik

I přes mistrovu genialitu, jasný, často cynický a humorný literární styl, a množ

ství knih, které byly o Paracelsovi napsány, není pro začátečníky i pokročilé

snadné jeho spisům porozumět . Důvody jsou následující:

1 . Jeho díla vznikla již téměř před pěti sty lety a jazyk se od té doby podstatně

změnil . Jeho německé texty jsou pořízeny v alemanském dialektu .

2 . Paracelsův způsob myšlení jasně vykazuje známky vzájemného pronikání

středověkého vidění světa s  novověkými ideami . Musel vymyslet množství nových výrazů, protože pro pojmy, které používal, dosud neexistovala žádná slova . Navíc používal slova převzatá z jiných jazyků nebo měnil

význam již používaných pojmů, což později dělalo potíže tvůrcům glosářů .

3 . Pojmy, které mají jednoznačný základ, se u paracelsiánů, ale také u samotného

Paracelsa vyskytují pod různými názvy . Typickým příkladem jsou tři principy, které jsou považovány rovněž za látky nebo elementy . Užitý pojem navíc může znamenat rozdílnou věc bez přesného náznaku souvislosti .

4 . Paracelsus byl entuziastický řečník a spisovatel . Jeho vyjadřování je všechno

možné, jenom ne vytříbené – je spontánní . Veškeré odkazy napříč textem narušují lineární sled myšlenek .

5 . Velkou část textů tvoří zápisy přednášek pořízené žáky, z nichž bylo

pravděpodobně jen málo korigováno Paracelsem, takže se do nich zákonitě vloudily i některé nejasnosti . Paracelsus o své práci napsal: »Každý ví, že má nynější knihovna obsahuje nanejvýš 6 listů, ba ještě méně, takže bych nemohl opsat ani arch . Navíc moji sekretáři mohou dosvědčit, že jsem diktoval ústně a že je známo, že jsem během 10 let nepřečetl jedinou knihu« (Paracelsus II/488) . Lze předpokládat, že Paracelsus diktoval velice rychle; dokazují to odchylky v dochovaných textech .

6 . Abychom rozpoznali soudržnost Paracelsova světového názoru, musíme

jeho díla studovat pozorně, k čemuž je nezbytné i studium jeho náboženských

a filosofických spisů . Má-li někdo možnost přečíst si i lékařsko-filosofické a alchymické knihy Paracelsových předchůdců, které on četl, stejně jako texty pozdějších paracelsiánů, porozumí způsobu jeho myšlení podstatně lépe .

7 . Pro ty, kdo nejsou odborníky, je studium novohornoněmeckých překladů

zbytečné . Rozeznáváme přitom dva druhy: Jedny jsou precizní po filologické stránce, například vydání Karla Sudhoffa, druhé chtějí obsah textu učinit co možná nejsrozumitelnější pro lékaře . Pořízení překladů druhého typu vyžaduje dlouholeté zkušenosti v oboru lékařství a solidní znalosti současných

přírodních věd . Pro terapeuty má tudíž smysl práce s překlady Bernharda Aschnera .

8 . Paracelsovi nikdy nešlo o co nejdetailnější popis . Chtěl poukázat hlavně

na to, co je zásadní, všechny jeho další vývody měly vždy sloužit spíše jako příklady . Kromě toho sám sebe vždycky považoval za učitele pokročilých: »Mluvím a píšu k těm, kdo mají základní znalosti a nejsou již malými školáčky« (Paracelsus I/618) .

17

9 . Stejně jako mnozí jiní alchymisté i Paracelsus ponechal své spisy na mnoha

místech záměrně neúplné, aby je pochopili jen zasvěcenci (I/ 693, III/3) .

Několikrát dokonce prohlásil, že mu není dovoleno předat svého vědění

více (III/313) . To nás přivádí k domněnce, že Paracelsus byl členem nějakého

tajného bratrstva, jak bylo u tehdejších alchymistů zvykem . Možná ale jen

uzavřel smlouvu se svým svědomím, že si konečnou pravdu nechá jen pro

sebe . Usiloval o obnovu lékařství, přesto však nezapomněl na důležité

hermetické pravidlo: »Vše musíš udělat sám!« Mistr jen dovede své žáky

k pravému vědění, ale vidět už musí sami .

10 . Všichni v sobě máme silně zakořeněno racionální myšlení přírodních

věd a příslušnou materialistickou filosofii . Uvolnit se ze sevření tohoto

způsobu vidění světa stojí množství pevné vůle, píle a času .

Paracelsův duchovní svět je charakteristický pro přechodové období mezi stře

dověkem a novověkem . Náboženské představy prostupující jeho myšlení jsou

ještě stále silně ovlivněny středověkým způsobem uvažování, čímž dochází

k sjednocení světského s duchovním, přírody s uměním . Na pomezí balancující

Paracelsus už ale patří renesanci: Je teolog, filosof, lékař, alchymista, farmaceut,

docent, osvětář a mystik v jedné osobě . Pohlížíme-li na něj výhradně jako na

náboženského filosofa, lékaře nebo alchymistu, bude pro nás jeho vidění světa

nesrozumitelné a historický význam jeho samého neuchopitelný . Projdeme-li

překvapivě obsáhlou sekundární literaturu, zjistíme, kolik rozdílných osob

ností Paracelsa před nás předstupuje . Tato díla z větší části napsali kulturní

historikové . Zvláštní práce Paracelsa jako lékaře a alchymisty jsou zmiňovány

spíše jen na okraj a jeho lékařské a přírodovědecké teorie platí v těchto kni

hách za překonané . Naopak zevrubně a věrně se zde popisuje vše negativní,

co o Paracelsovi prohlásili jeho odpůrci .

Znalec lékařství by se měl vystříhat chyb, kterých se dopouštějí specia

listé, a nespatřovat v Paracelsovi jen geniálního lékaře, jenž v medicíně

oživil pojem léku . Byl univerzalistou nejvyšší úrovně, všeznalou a všemoc

nou veličinou v oboru lékařského umění a etiky, a vážili si jej za to mnozí

jeho současníci .

Kdo někdy měl co do činění s osobami, které mají vyvinutou mediumitu,

anebo má sám zkušenosti tohoto druhu, může u Paracelsa ihned rozpoznat

»fenomén channelingu« . Jedná se o Boží dar, s nímž libovolně zacháze

jí mnozí skutečně významní a tvůrčí lidé (inspirace duchovním kontaktem

s jinými lidmi nebo duchovními entitami) . Jednou takovou osobností byla

Hildegarda z Bingenu . Také její spisy obsahují široké spektrum témat – ná

boženství, umění, hudbu, medicínu, přírodovědu a praktické rady k mnoha

problémům .

Vraťme se však od vnuknutí zpět ke zdroji racionálního vědění: O Paracel

sových učitelích jsme se již zmínili . Dále se všeobecně seznámil s důležitým

antickým, arabským a středověkým písemnictvím o lékařství, s Galénovým

systémem, s farmacií a alchymií . Zvláště důvěřoval knihám Rhazese a Gebera .

Zvláštním štěstím pro něj bylo, když se díky stykům svého otce záhy dostal

Obrázek je z díla »Quinta

essentia« od Leonharda

Thurneissera, 1570 .

»Naším záměrem je hovořit

jen k našinci, pro něhož píšeme

dostatečně srozumitelně .

Nepíšeme všeobecně pro lidi .

Nechceme totiž svůj záměr,

myšlenky, srdce a svou mysl odkrýt

a  poskytnout hluchým; proto

je obháníme mohutným zdivem

a uzamykáme na klíč . Nicméně

našinci to bude dostatečně

srozumitelné«

(Paracelsus III/3) .

18

do kontaktu s prací v laboratoři, hornictvím a hutnictvím . To mu dopomohlo

k solidním znalostem přírodních látek a jejich chemických a farmaceutických

vlastností .

Už od nejranějšího mládí mistra naplňovala neukojitelná touha po vědění,

což mělo za následek, že se spektrum jeho zájmů extrémně rozšířilo . O zdroji

svých znalostí pokaždé hovořil s velikou vděčností, přičemž měl na paměti

zejména otcovské vedení, ale také rady biskupů, opatů i prostých lidí . Brzy

se k tomu připojilo sebevzdělávání vlastní prací v laboratoři a při zacházení

s pacienty .

Množství cest, které mladý Paracelsus podnikl, dnes získává překvapivá

vysvětlení: V první řadě šlo o cesty studijní . Jakmile pilný student pochopil,

že jednou z cest za poznáním je také cesta vědění, stala se z jeho vědychtivosti

posedlost .

S narůstajícími zkušenostmi náš student zjistil, že k vědění se lze dostat

i různými triky . Primárním zdrojem vědění nebyla rázem výuka – středem

zájmu se staly vlastní ideje, které vznikly integrací naučeného, samostatně

vypozorovaného a «zjeveného« .

K vlastnímu pozorování náleží především schopnost vidět a pochopit vše

ve »světle přírody« . Paracelsus tím měl na mysli studium přírody jakožto

Božího zjevení .

Dopomáhá k tomu především nauka o signaturách . V Bohu spatřoval Para

celsus sílu, která vše, co existuje, označuje zvláštním znamením, aby bylo možné

pomocí znaků rozpoznat, k čemu označená věc náleží . Nauku o signaturách,

prastarý způsob zjišťování léčiv, znovu oživil . Čím déle se jí člověk věnuje, tím

více dochází u talentovaných jedinců k případům »vnuknutí« . Předpokladem je

správný poměr k vyšším silám, který lze popsat slovy zbožnost nebo religiozita .

Mezi těmi, kdo došli poznání, je mnoho těch, kteří chtějí dosažené vědění

předat dál . Udělují různá poučení s niterným přáním sdílet své bohatství

s ostatními . Pokud se předání zdaří didakticky, může poučení vyvolat silnou

vášeň . Učitel je často svým žákům vděčný, protože »učit« a «učit se« přechází

vždy jedno v druhé a sám učitel se nejvíce učí, když nauku předává . Paracelsus

byl vášnivým učitelem .

Nyní uveďme základní prvky Paracelsova učení:

1 . Nauka o kvintesenciálním charakteru očištěné materie, již lze vytvořit ze

čtyř elementů .

2 . Nauka o čtyřech pilířích léčebného umění: filosofii, astrologii, alchymii

a ctnosti .

3 . Nauka o pěti entiích: pěti příčinách onemocnění, pěti způsobech léčby

a pěti typech lékařů .

4 . Nauka o dvojím způsobu léčení: antipatickém a sympatetickém, přičemž

ke skutečnému vyléčení může vést pouze způsob sympatetický . Paracelsov y

ideje později vedly k objevení homeopatie Samuelem Hahnemannem,

»Prostřednictvím umění

signatur je vám známo, že každá

věc je označena tím, z čeho

vznikla a k čemu náleží . Tak nám

to ukazuje umění signatur, které

má lékař znát, aby dané věci

porozuměl .«

(Paracelsus I/581)

kterého, třebaže se nikdy ke svému duchovnímu učiteli nehlásil a nauku

o signaturách odmítal, můžeme rovněž zařadit mezi paracelsiány .

5 . Nauka o třech principech, manifestujících se v materii . Nejvýznamnějším

Paracelsovým počinem je odhalení principu »soli« a vzájemného poměru

mezi všemi třemi principy . Použití nauky o principech k vysvětlení

nemocí, k  nalezení způsobu léčby a  k  přípravě léků bylo odjakživa

vlastní alchymickému výkladu světa a jeho lékařství .

V současných přírodních vědách a medicíně je zvykem, že význam osoby

a jejího díla bývá oceňován v závislosti na tom, jak často ji citují jiní autoři .

Použijeme-li tento hodnotový systém, vyjde nám z něj filosof a přírodovědec Paracelsus jako nejhodnotnější postava v duchovních dějinách .

Pět

způsobů

léčení:

Paracelsova

nauka

o entiích

Olaf Rippe

»Veškeré poznání světa, kterého my lidé na zemi dosahujeme, pochází

jedině ze světla přírody. Toto světlo sahá od viditelného k neviditelnému

a je podivuhodné tady jako tam. Ve světle přírody se neviditelné stává

viditelným.« (Paracelsus I/221)

Astrologové pozorují oblohu, dřevořez ze 16 . století .

Síly vládnoucí člověku

Stáří, nemoc a smrt patří k neodvratným zkušenostem lidské existence . Snad nejstrašlivější z těchto tří je nemoc, protože dává člověku bolestivě pocítit

vlastní nedostatečnost a vytváří pocit odloučenosti, jinakosti a pochybnosti .

Nemoc je sestra neštěstí . Vůbec nás proto neudivuje, že člověk odjakživa toužil

hlavně po zdraví, neboť přináší štěstí, harmonii a bezpečí . Otázka správného

způsobu léčení je možná vůbec tou nejdůležitější, jelikož hledání štěstí vychází

z lidské přirozenosti .

Na Západě to kdysi byli bohy vyvolení šamani a kněží-léčitelé, kteří léčili

nanejvýš skromnými prostředky . Příčina nemoci tkvěla podle jejich mínění

v rozporu mezi lidským úsilím a božskými silami . Léčení pro ně bylo totéž co

usmíření a vysvobození . Později přišli lékaři-filosofové a začali se na nemoci dívat logicky a modelově . Příčiny nemocí hledali především ve vnitřním kosmu

člověka a léčení považovali za urovnání narušených energií v těle, jež měly

navíc tajnou souvislost s neviditelnými kosmickými silami .

Dnes jsou to akademikové, kteří nemocem vyhlašují válku s neuvěřitelnými

technickými a finančními prostředky . Příčina je podle nich cosi změřitelného

a úplně nezávislého na duchovních a kosmických silách . Jsou přesvědčeni o tom, že nemoci jsou technickými závadami v činnosti těla a lze je zvládnout

jedině pomocí techniky . Především jsou si ale jisti, že cesta, po které kráčejí, je

dosud tou nejlepší; jejich optimismus přitom posiluje každý nový vynález . Na co mohou být skutečně hrdí, je především pokrok v chirurgii a poskytování první pomoci .

Zabýváme-li se dějinami medicíny, docházíme rovněž ke zjištění, že per

spektiva života se během staletí skutečně pozvolna zvyšovala a že tu či onu nemoc se nám již mezitím podařilo zkrotit . Přesto ale přibývá stále nových,

hlavně chronických onemocnění, jako je Alzheimer, rakovina a ztráta imunity .

Nechybí ani takové metly lidstva, jakými jsou infekční choroby, například

AIDS a hepatitida . Mezi lékaři se již hovoří o vítězném tažení virů ve 21 . století .

Mnohdy máme pocit, že boj proti nemocem se podobá boji Dona Quichota

proti větrným mlýnům, a to hlavně z toho důvodu, že stejně jako kdysi není

ani dnes stále jasné, jak vůbec nemoci vznikají a proč jimi člověk musí trpět .

Ještě před několika generacemi bylo za příčinu nemocí považováno výhradně

nesprávné mísení šťáv, dnes – ne o mnoho jinak – v genetických a enzymatických vadách nebo v infekcích způsobených jejich původci . Podle Paracelsa

však ani šťávy ani původci infekcí nejsou skutečnými příčinami nemocí, nýbrž

pouze jejich důsledkem . Aby původce mohl nemoc rozšířit, musí se setkat s již oslabeným prostředím . Budeme-li uvažovat dál, dojdeme k «meta-příčinám«

a získáme představu o tom, co Paracelsus považoval za vlastní původ každé nemoci . Konečně podle něj byly každý fenomén a tím i každá nemoc metafy

zicky podmíněny .

Jeho představy o příčinách nemocí nalezneme především v knize »Para

mirum« . Vycházel z toho, že existuje pět možných příčin, jež mohou spustit

22

všechny formy nemocí – nazýval je pěti entiemi: »Všimni si dobře, že exis

tuje pět entií, jež vytvářejí a způsobují všechny nemoci . Pět entií znamená

pět původů nemocí . To tedy znamená, že máme pět příčin, z nichž každá je

s to plnou silou vyvolat všechny nemoci, které na světě byly, jsou a budou«

(Paracelsus I/8) .

Existuje tedy pět možných příčin chřipky a ne, jak se dnes tvrdí, jediná, tj .

virová infekce: »Vězte tedy, že existuje patero morů, nikoli co do jejich při

rozenosti, podstaty, formy nebo podoby, nýbrž co do vzniku, ať už se později

každý projeví jakkoli . Dále (...) existuje patero žloutenek, patero horeček,

patero rakovin, jednoduše patero druhů od každé nemoci« (Paracelsus I/9) .

Co Paracelsus označoval jako Ens, je bytnost, idea, existence něčeho, »co má

neomezenou moc nad tělem« (Paracelsus I/9) . Každá nemoc je tak především

čímsi, co má duchovní povahu a co viditelnému tělu občas způsobuje trápení .

Podobný názor zastával i Samuel Hahnemann: »Nemoci jsou dynamickým

nesouladem našeho duchovního života v citech a v konání; je to nemateriální

nesoulad našeho stavu .«

Entie jsou jako »pět sil« vytvářejících pentagram člověka, jejichž harmo

nický soulad vytváří zdraví, zatímco jejich nesoulad je příčinou nemoci (Elise

Wolfram) . Číslo pět je proto klíčem k pochopení lidského bytí . Chceme-li roz

luštit pentagram člověka, musíme se naučit porozumět tomu, co žáku odhaluje

a laikovi zakrývá okultní jazyk díla »Volumen Paramirum« (Elise Wolfram) .

Pět možných příčin nemoci

Entie se dělí do dvou skupin . První skupina zahrnuje tři příčiny nemocí,pů-

sobící na vše somatické .

Je to především »Ens astrale« (lat . astrum = hvězda) . Jak již napovídá název,

popisuje toto Ens »sílu a povahu hvězd a jejich vládu nad tělem« (Paracelsus

I/10) . Moderně řečeno jsou to nemoc vyvolávající okolní faktory, například

klima, geologické vlivy a chemicko-fyzikální škodliviny, jako paprsky nebo

radioaktivita, či infekční nemoci . Ostatně podle Paracelsa jsou tyto fenomé

ny závislé na kosmických událostech, jimž člověk, pokud vůbec, jen velice

těžko uniká .

Druhou příčinu tvoří »Ens veneni« (lat . venenum = jed) . Zde se působení

vyvolávající nemoc rodí ze způsobu našeho života a z účinku jedovatých látek,

s nimiž jsme denně konfrontováni . Náš organismus sice dokáže endogenní

a exogenní toxiny z větší části přeměnit a odstranit z nich jedovatost, přesto

však běda! Potřebné orgány ochabují ve svých funkcích, anebo správně ne

pracují jejich vylučovací procesy . Výsledkem je pak podle Paracelsa »vnitřní

hnití«, jež může vést ke všem formám onemocnění .

Třetí příčinu, »Ens naturale« (lat . natur = vlohy, schopnosti), popisuje Para

celsus slovy: »Je-li příčinou onemocnění samo naše tělo, jež se ocitá ve vlastním

Smrt přivádí nemocného

k lékaři, dřevořez od

H . Holbeina, 16 . století .

Pentagram jako symbol člověka .

Z díla »De occulta philosophia«

od Agrippy z Nettesheimu, 1533 .

23

zmatku a poškozuje samo sebe« (I/10) . Jinými slovy, příčinami nemocí jsou

zde genetická konstituce a z ní vyplývající dispozice . Pro Paracelsa souvisela

navíc lidská přirozenost s hvězdami a silami elementů . Mikrokosmos člověk

tedy podléhá nemoci v analogii s makrokosmem .

Druhá skupina entií zahrnuje dvě příčiny nemocí, působící na ducha .

U »Ens spirituale« (lat . spirituell = duchovní) jsou to »duchové, kteří na

šemu tělu přinášejí nemoc« (Paracelsus I/10) . Tím však Paracelsus nemyslel

nějaká strašidla, ale psychosociální a psychosomatické vlivy na zdraví . Rovněž

při tom ovšem pamatoval na působení magie a čarodějnictví, jež pro něj bylo

nepopiratelnou realitou .

Čtyři dosud vyjmenované entie Paracelsus označil jako pohanské, protože

se na ně zaměřují lidé všech vyznání . Páté Ens, »Ens dei« (lat . deus = Bůh),

nazýval naopak křesťanským . Sem náleží nemoc přinášející působení, vychá

zející z neproniknutelné Boží působnosti . Jelikož však ani pohanští bohové

nejsou vždy milí a přívětiví, bývají zde vynalézaví i nekřesťané .

Bůh chce, abychom nesli jeho znamení – nemoci »Ens dei« jsou očistcem,

který tříbí duše . Poslední Ens, představující téma osudu a karmy, je v tomto

případě čímsi docela zvláštním . Je vzdáleno logice našeho myšlení a pochopit

ho můžeme výhradně metafyzicky . Medicína už takový aspekt nezná a s radostí

tento problém přenechává »opečovávatelům duše« . Podle Paracelsa ovšem bylo

úkolem lékaře vyznat se i v otázkách víry .

Mimo těchto pěti příčin jiné neuznával: »Neboť pět možných vlivů platí pro

každého jednotlivě . Kdo na některé z nich zapomene a přijde s jinými, může

se klidně stát falešným prorokem« (Paracelsus I/28) .

Zvláštní význam přikládal Paracelsus zjištění, že k tomu, aby člověk dospěl

k úplnému pochopení nemoci, musí vždy brát v úvahu všech pět entií najednou

(I/28) . To má dalekosáhlé souvislosti, neboť je-li k osvětlení nemoci důležitých

všech pět entií, tvoří pět různých způsobů léčby společně koncept terapie pro

každé onemocnění .

Entie a léčebné postupy s nimi spojené

V knize »Paramirum« se Paracelsovi nejedná pouze o příčiny nemocí, ale také

o základy praktického lékařství . Jeho úmyslem vlastně bylo popsat ve zvláštní

knize užitečné léčebné postupy, ale bohužel k tomu již nedošlo . I přesto nám

však jeho souborné dílo nabízí množství podnětů .

Důležitý je poznatek, že každé Ens vyžaduje jinou terapii: »Zejména musím

upozornit, že k nemocem nesmíme přistupovat, jako by všechny měly stejný

počátek, nýbrž musíme použít různé postupy v závislosti na pěti entiích (I/61) .

Jedem nemá být léčena nemoc, která vzešla z Ens hvězd . Duchovní ošetření

zas nemá být použito v případě nemoci způsobené Ens naturale, ba ani Ens

deale se s tímto způsobem ošetření neshoduje« (Paracelsus I/709) .

Člověk v sobě nosí tři úrovně

života, říši Boží, říši pekelnou

a říši kosmických sil . Iniciací

a vlastním úsilím se má duch

zaměřit na poznání Boha,

k čemuž musí být zasvěcen

do tajů hvězd . Jacob Böhme,

»Dreyfaches Leben«, 1682 .

»Co připravuje doktora o chléb?

A . zdraví, B . smrt .

Proto nás lékař, aby sám přežil,

udržuje někde na pomezí .«

(Eugen Roth)

Metody léčby podle pěti entií

Pět entií Metody léčby Ens astrale Nespecifikovaná imunitní léčba; posilující terapie (budující

energii); tonika a stimulanty (podpora vitálních funkcí);

životní elixíry; vykuřování . Dnes také slaďovací a dráždivá

terapie, jakož i léčba vlastní krví . Ens veneni Amara (hořké drogy na podporu trávení); terapie odstranění

jedu diaforetiky (pocením), diuretiky (močí), laxativy

(stolicí), cholagogy a choleretiky (žlučí), emmenagogy

(menstruací), resolventy (rozpouštědly), antidyskratiky

(látkami napravujícími šťávy) . Vylučovací procesy jako

pouštění žilou a  terapie dráždění pokožky . Reakční

prostředky při stavech přetlaku . Ens naturale Individuální koncepty léčby, především za pomoci kovů

z  astromedicínských hledisek; terapie podle nauky

o elementech; spagyrie . Dnes již také uzákoněná homeopatie

s jednotlivými prostředky a vyššími potencemi, jakož

i s potencovanými prostředky na jednotlivé orgány . Ens spirituale Léčení duchem; terapie sugescí; hypnóza; protikouzla,

např . s pomocí zaříkávacích a uhrančivých bylin (byliny

s psychickým účinkem) nebo amuletů . Magie prováděná

na základě sympatie a obrazu; duševní balzámy; sedativa

(uklidňující prostředky), nervina (nervy posilující prostředky),

vykuřování; aromaterapie; psychoterapie . Dnes také

homeopatie s látkami, které mají psychogenní účinek . Ens dei Uvědomění si metafyzického pozadí nemoci; léčba duchem;

zázračné vyléčení .

Takový názor byl v jeho době něčím zcela novým . Scholastická medicína

zanikajícího středověku znala v podstatě jen jedinou příčinu nemocí, a to ne

správné mísení šťáv neboli diskrazii, což mělo také za následek skromný výběr

terapeutických postupů . Nic však Paracelsovi nebylo více cizí, než dogmatická

jednostrannost lékařství a s ní spojená absence obrazotvornosti v léčbě .

Nejvíce překvapivý byl jeho zásadní postoj právě k terapii . Lékařské umění

totiž není vždy nezbytné, protože »vnější lékař počíná svou práci, až když si

ten vnitřní neví rady, je unaven a ustupuje« (Paracelsus I/521) .

Lékař s pomocníky u pacientova

lůžka . Z Paracelsova díla

»Grosse Wundartzney«, 1536 .


25

Prvním úkolem terapeuta má proto být ochrana »vnitřního lékaře«, tzn .

dodržování prevence, například za použití elixírů života: »Je-li ochráněna

přirozenost, pak je to ona sama, kdo léčí všechny nemoci, neboť dobře ví, jak

na to . Lékař to vědět nemůže, a proto jeho úloha spočívá jedině v tom, že tuto

přirozenost ochraňuje« (Paracelsus I/108) .

Pakliže vnitřní lékař neví jak dál, existuje pět různých způsobů léčby, samo

sebou vzájemně analogicky propojených, jelikož se na průběhu jedné nemoci

mohou podílet společně všechny entie . Ve výsledku obdržíme pět pilířů, z nichž

by měl každý tvořit základ smysluplného konceptu léčby .

Jsou to: profylaxe (prevence před konkrétní nemocí), regenerace, přivede

ní životní energie (Ens astrale), odstranění jedu a obnovení činnosti látkové

výměny (Ens veneni), terapie stavby těla a psychiky (Ens naturale a spirituale)

a karmické uvědomění pacienta (Ens dei) .

Posledně jmenovaný aspekt je dnes možná tím nejvíce zarážejícím v pa

racelsovském lékařství . Jako zbožný člověk, cítící se být povolán Bohem

k léčení, nechápal Paracelsus lékaře jen jako znalce medicíny, nýbrž také jako

kněze, jenž pacientovi dokáže zpřístupnit poznání vyšších světů . V Evropě

však kněží-lékaři existovali pouze ve starých kulturách . Ještě v antických

mysterijních kultech byla lékařská věda cestou zasvěcení do tajů stvoření .

Paraceslovým záměrem bylo navázat svým lékařským uměním právě na

tuto tradici .

Sedmero cest k osvojení si vědění

Podle Paracelsa bychom se měli řídit jistými pravidly a navíc znát sedmero

cest k osvojení si nezbytný



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist