načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pár kravin pro vás -- Čtení pro nefalšované voly (jako jsem já) - Pavel Šach

Pár kravin pro vás -- Čtení pro nefalšované voly (jako jsem já)

Elektronická kniha: Pár kravin pro vás -- Čtení pro nefalšované voly (jako jsem já)
Autor:

Bahno, žumpa, stoka, škvár, autor se zmohl jen na zaplevelení knížky pouhou ubohou snůškou vulgarismů a vyslovených nechutností bez jediné za pozornost stojící myšlenky. Kdo tohle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 190
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bahno, žumpa, stoka, škvár, autor se zmohl jen na zaplevelení knížky pouhou ubohou snůškou vulgarismů a vyslovených nechutností bez jediné za pozornost stojící myšlenky. Kdo tohle mohl vydat… Tak by mohl vyznít názor čtenářů na právě předkládanou knížku. Jako protipól popsaného hodnocení by mohlo vypadat následující mínění čtenářů: Kniha je sice plná a možná i na můj vkus přeplněná množstvím vulgarismů a nechutností, ale při odhlédnutí od tohoto nedostatku je schopna vyloudit čtenářův úsměv alespoň natolik, aby se vyplatilo si ji s přimhouřením jednoho a možná i obou očí přečíst. Tomuto druhu čtenářů je určen další text této mé anotace. Vážení čtenáři. Dlouho jsem přemýšlel, jak tuto v pořadí čtvrtou svoji knížku nazvat, až jsem zůstal u názvu, který mě napadl jako první. Proto tedy ono „Pár kravin pro vás: Čtení pro nefalšované voly (jako jsem já)“. Je tam směs příběhů, rčení, zamyšlení, rádoby aforismů a v neposlední řadě vtipů, o kterých se domnívám, že je snad ještě neznáte (jinak bych je do knížky nevkládal). Tak se tedy dejte do čtení, budu vám i sobě držet palce a budu doufat, že ji po přečtení prvních několika stránek neodložíte s pocitem: To jsem teda dal peníze za pěknou kravinu, autor měl při volbě jejího názvu bezděčně pravdu. Nechte se tedy četbou přenést do světa, kde se mluví tak, jak autorovi „zobák narost“. Věřím, že i kultivovanější část čtenářské obce by kniha mohla trochu pobavit, což je ostatně mým hlavním cílem. Tak tedy s chutí do toho.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Pavel Šach

PÁR KRAVIN PRO VÁS

Čtení pro nefalšované voly (jako jsem já)


3

COPYRIGHT:

Autor: Pavel Šach

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-319-0 (ePub)

978-80-7512-320-6 (mobipocket)

978-80-7512-321-3 (pdf)


4

PŘEDMLUVA

Bahno, žumpa, stoka, škvár, autor se zmohl jen na zaplevelení

knížky pouhou ubohou snůškou vulgarismů a vyslovených

nechutností bez jediné za pozornost stojící myšlenky. Kdo tohle

mohl vydat...

Tak by mohl vyznít názor čtenářů na právě předkládanou knížku.

Jako protipól popsaného hodnocení by mohlo vypadat následující

mínění čtenářů: Kniha je sice plná a možná i na můj vkus

přeplněná množstvím vulgarismů a nechutností, ale při

odhlédnutí od tohoto nedostatku je schopna vyloudit čtenářův

úsměv alespoň natolik, aby se vyplatilo si ji s přimhouřením

jednoho a možná i obou očí přečíst.

Tomuto druhu čtenářů je určen další text této mé anotace.

Vážení čtenáři. Dlouho jsem přemýšlel, jak tuto v pořadí čtvrtou

svoji knížku nazvat, až jsem zůstal u názvu, který mě napadl jako

první. Proto tedy ono „Pár kravin pro vás, čtení pro nefalšované

voly (jako jsem já).“

Je tam směs příběhů, rčení, zamyšlení, rádoby aforismů a

v neposlední řadě vtipů, o kterých se domnívám, že je snad ještě

neznáte (jinak bych je do knížky nevkládal). Tak se tedy dejte do

čtení, budu vám i sobě držet palce a budu doufat, že ji po přečtení

prvních několika stránek neodložíte s pocitem: To jsem teda dal


5

peníze za pěknou kravinu, autor měl při volbě jejího názvu

bezděčně pravdu.

Nechte se tedy četbou přenést do světa, kde se mluví tak, jak

autorovi „zobák narost.“ Věřím, že i kultivovanější část čtenářské

obce by kniha mohla trochu pobavit, což je ostatně mým hlavním

cílem.

Tak tedy s chutí do toho.


6

FANTAZIE A ZAMYŠLENÍ

Vlakový kočí

(črta o profesionální hrdosti a symbolice)

V dobách, kdy už byly vynalezeny koleje, ale ještě nebyly

vynalezeny lokomotivy, tahali železniční vozy koně. S nástupem

parních lokomotiv význam koní pro železnici sice poklesl, ale

koňská síla měla přesto ještě dlouho na kolejích své místo –

hlavně v letních měsících, v zimě by přece jenom (jak dál osvětlím

nežádoucím způsobem) trpěli zasloužilí koně.

Vedle toho, že jiskra z komínů parních lokomotiv hrozila

založením požáru, existoval i další důvod pro paralelní uchování

koňské tažné síly. Mnohé parní lokomotivy trpěly totiž pylovou

alergií, takže byly dokonce nuceny přečkávat léto v uzavřeném

depu s utěsněnými okny. Tento problém byl definitivně vyřešen

vynálezem odolnějších motorových a elektrických lokomotiv.

Proto k žánrovým obrázkům z přelomu devatenáctého a

dvacátého století nemyslitelně patří i kýčovitý výjev jakési šťastné


7

železniční koexistence – na dvou párech kolejí jedou proti sobě

vlak tažený parní lokomotivou a vlak tažený několika páry koní.

Zmínění koně byli tehdy bez špetky originality pojmenováni jako

„vlakoví koně“ a pochopitelně existovala i profese „vlakový kočí.“

A u té se chci dnes zastavit podrobněji. Ze společensko-sociálního

hlediska neměli vlakoví kočí jednoduchou pozici. Ostatní kočí

v nich viděli jednak elitu, která se nad prosté kočí vyvyšuje (už

tím, že jejich kozlík byl výše nad zemí) a zároveň paradoxně i

nedouky, kteří koně vlastně ani neřídí a zatáčení za ně obstarávají

koleje.

Strojvůdci se cítili vlakovým kočím nadřazeni. Prestižní třenice

nevznikaly jen mezi vlakovými kočími a topiči parních lokomotiv.

Chovali se k sobě přátelsky a každý si potichu pro sebe myslel, že

je víc než ten druhý. Z toho, že se nad druhými nevyvyšovali a

jednali s nimi jako rovný s rovným, měly obě skupiny hřejivý pocit

vlastní velkorysosti.

Postupem času profese vlakového kočího pevně vrostla do

povědomí veřejnosti a zněla lidem stejně samozřejmě, jako když

se řekne třeba zedník nebo krejčí. A protože každá profese si

pěstuje své slavné historky, tradice, obyčeje a léty vyvinuté a

zdokonalené rituály, nemohli se vlakoví kočí odlišovat. Pokusme

se připomenout si tuto dnes již zapomenutou profesi – pro

poučení mladším a pro vzpomínku pamětníkům.


8

Vlakoví kočí nemívali dlouhý život. Dusot koní po pražcích a

drncání železničního vozu po kolejích vytvářely spolu

s protivětrem takovou kombinaci vlivů na lidský organismus, že

málokterý kočí přežil ve službě déle než tři roky – pak zpravidla

vyčerpáním náhle zemřel. Pohřby zemřelých vlakových kočí

mívaly slavnou tradici. Jako zvláštní výsadu, kterou dráha kočím

udělovala, měli právo, aby pohřební vůz s jejich ostatky byl tažen

jejich vlastním kompletním vlakovým spřežením a byl navíc

vypraven z železniční stanice, která leží nejblíže příslušnému

hřbitovu. Účast celé vesnice na takovém pohřbu byla zaručena.

Určitou atmosféru těmto pohřbům dodávala i skutečnost, že při

tak rychlé rotaci vlakových kočí ve službě se dalo s poměrně

velkou přesností stanovit dopředu datum jejich úmrtí a tedy i

pohřbu. Časem se začalo datum pohřbu s přesností na dva měsíce

uvádět už do uzavírané pracovní smlouvy nově nastupujícího

kočího. Málokdy se zkušený úředník, který zájemce o práci kočího

přijímal, zmýlil v odhadu.

Pokud se tak někdy stalo, považovalo se za neloajální vůči dráze,

aby kočí žil déle, než měl napsáno v pracovní smlouvě.

V předvečer uplynutí lhůty takový kočí zpravidla skočil – kam

jinam než pod vlastní vlak.

Protože ten vlak však zároveň řídil, bylo z důvodu bezpečnosti

cestujících dovoleno skočit pod vlak až ve stanici a to těsně před

zastavením vlaku. Někdy se stávalo, že kočí, právě s ohledem na

bezpečnost cestujících, které vezl, skočil pod vlak až ve chvíli, kdy

vlak jel tak pomalu, že už ho přejet nestačil. V takovém případě


9

musel pak přímo na místě náčelník stanice za přítomnosti

průvodčího vlaku dorazit kočího služebním terčíkem. Takové

případy byly však v historii zaznamenány jen tři. Drtivá většina

kočích zemřela řádně sama od sebe pod koly vlastního vlaku a ve

lhůtě odhadnuté zkušeným okem přijímajícího úředníka.

A co vlastně vedlo lidi k tomu, že měli o výkon této nevděčné a jen

průměrně placené profese zájem? Zpočátku nikdo nevěděl, jak

rychlému opotřebení bude lidský organismus při práci vystaven, a

tak se sem hlásili lidé jako do každého jiného zaměstnání. Později

zase lákal zájemce věhlas a tradice pohřbů vlakových kočí. Kozlík

se stával útočištěm pro lidi, kteří si o sobě mysleli, že si ostatní o

nich myslí, že toho v životě mnoho nedokázali, a tak se v duchu

těšili, že alespoň při svém pohřbu všem ukáží, co v nich bylo.

Vyskytly se mezi nimi i duše lyrické, které si přály vedle nápisu na

pomník, který poskytovala sama dráha, mít na hrobě i něco

dalšího, co by je a jejich profesi každému návštěvníkovi hřbitova

hned připomnělo., a tak si dávali na hrob zhotovit sochu koně na

kolejích. Ti chudší a skromnější se spokojili třeba jen s částí

koňského postroje a nebo se svazkem koňských žíní. Jeden zvlášť

chudý a šetrný kočí si nechal na hrob dát jen pár koblih koňského

trusu. A tato původně z nouze ctnost se pro svou levnost a

praktičnost rychle uchytila.

Stalo se zvykem, že si kočí v předvečer své smrti (jejíž příchod cítil

ve vyklepaných kostech, které se beztak již na klidnou atmosféru

hrobu těšily jako domů) přivedl na svůj hrob koně, aby mu tam

zanechal několik koblih. Byl to zvlášť vybraný kůň, u kterého


10

vypozoroval, že má koblihy nejladnějšího tvaru. Takovéhoto koně

mu ostatní kočí záviděli a on jej dobromyslně půjčoval, aby mohl

tuto poslední službu poskytovat i ostatním kočím, kteří neměli to

štěstí a koně sázejícího tak ladné koblihy ve svém spřežení neměli.

Zpočátku museli koňovi dávat projímadlo, ale časem se vypěstoval

u tohoto koně – favorita takový reflex, že byl schopen na hřbitově

kdykoli své ceněné koblihy vysázet.

Takového koně si kočí střežili jako oko v hlavě a byli na něj po

celou dobu své služby hodní, protože věděli, že jim to kůň jednou

oplatí. Za svůj život vyprovodil kůň do hrobu třeba pět generací

svých kočí a to býval, jak už bylo uvedeno, během své kariéry

zapůjčován i kolegům kočím, kteří měli již smrt na jazyku a ve

spřežení žádného schopného koblihového sochaře neměli.

Tato zavedená praxe měla však i druhotné negativní důsledky. U

koně – favorita se časem vypěstoval takový podmíněný reflex, že

když vlak, který měl ve svém spřežení takového favorita, jel kolem

jakéhokoli hřbitova, začal na koně účinkovat vyprazdňovaní

reflex. To by samo o sobě ještě nebylo tak zlé, vždyť i ve

většině dnešních vlakových souprav vyúsťuje záchod na koleje.

Potíž byla v tom, že kůň puzen podmíněným reflexem chtěl svou

potřebu vykonat výhradně na hrobě a měl tendenci ze spřežení

směrem k míjenému hřbitovu vybočit. To stálo vlakového kočího

vždy nesmírné úsilí, zvláště když uvážíme, že musel spřežení

udržet v kolejišti a zároveň si nechtěl rozzlobit koně – favorita. Co

by pak měl sám na hrobě, kdyby se na něj favorit naštval !!!


11

V několika fragmentech jsme si připomněli profesi vlakového

kočího, kterou dech technického pokroku zavál tak hluboko do

jeskyně dějin, že pro mnohé z nás byla až do dneška neznámou.


12

Ještě k vlakovým kočím

Mnou již zmiňovaní vlakoví koně nebývali jen tak nahodile

vybraným spřežením. Tím, že se mohli nejen zúčastnit, ale často

být i pomyslnými hlavními „tahouny“ (fakticky i symbolicky)

pohřebních průvodů, stávalo se, že se určité typy vyhraněných

katoliček (jak se ukázalo ženy častěji než muži) modlily skrytě i ke

koním jako bezmála k pánubohu (opět silná nadsázka, snad ji

čtenář pochopí.)

Uvnitř své „katolické“ duše se sice modlily jen k jedinému pánu na

zemi, ale životní praxe je naučila, že je dobře modlit se i

k eventuelním „přídavkům,“ v tomto případě tedy i k vlakovým

koním. Při božím rozhodování o nanebevzetí jejich manžela a

s ním pochopitelně za dobrou službu víře i později jich samých,

mohla rozhodovat každá maličkost.

A teď právě nastávala úloha na pohřbech znějící muziky. Koně

byli, snad i díky tomu, že obdobných písní slyšeli za svůj život už

desítky, ne-li stovky, na pohřbech zesnulých fandů této „pop

music“ (zvláště na vesnických pohřbech hraných nějakou

kutálkou), na jejich tóny dost alergičtí. Na dříve vyslovené přání

nebožtíka a nyní i truchlící rodiny věc pragmaticky a rezignovaně

chápali, i když byli třeba uprostřed zimy vyváděni ze svých

teplých stájí a s vidinou několikahodinového poslechu těchto

truchlivých písní.


13

Pokud se akce, tedy přesněji zapojení koní do postrojů povedla,

bývali za ni příslušní kočí odměňováni potleskem kolemstojících

stejně jako piloti dobře přistanuvšího letadla nebo pár desítek let

zpátky v kině po shlédnutí Formanova Amadea.

Hovoříme teď o sortě „druhořadých,“ tedy méně obřadu

přizpůsobenému chování zvyklých koní. Ti prvotřídní byli popsáni

již v úvodním literárním útvaru příběhu. Ale nebylo jich mnoho a

byli také na poplatcích, vyžadovaných majiteli těchto koní nepříliš

kolegiálně od pozůstalé rodiny, dost finančně nákladní.

V těchto dimenzích jim bylo také trpěno občasné bezděčné

přešlápnutí na vedlejší, květinami obložený hrob a pár koblih

upuštěných na nezamýšlený vedlejší hrob bylo bráno jako „střepy

pro štěstí.“

O nebožtících se tradovalo, že čím měl muž ještě zaživa větší

„pohlavní sílu“, přenášelo se to i na pohřební koně a ti na to

spontánně reagovali, je zbytečné říkat jak. Když takoví koně ze

spřežení svým souputníkům při pohřbu dokonce utekli

v bláhovém domnění, že snad někde za nejbližším rohem čeká

osamělá klisna a je také „při chuti“, bylo to předmětem závisti ze

strany mužských účastníků pohřbu a také zájmu (spojenému se

závistí) pohřebních hostí, především ze strany přítomných žen.


14

V tu chvíli se ve tváři vdovy objevily v očích šťastné plamínky a

vdova jen s tlumeným nadšením odpovídala ženským „Ale di ty,

dyk to je jenom kůň a vy z toho naděláte.“

Pokládalo se za vkusné při takovémuto projevu boží přízně v

minulém životě nebožtíka (ano, i tak daleko zacházely úvahy

pohřebních hostí), vstrčit nebožtíkovi do poklopce obřadního šatu

bramboru nebo alespoň dvě menší, aby se od pohledu poznalo, že

zesnulý nebyl ve vztahu k ženám žádný „béčkař.“ Tento úkol mohl

být samozřejmě svěřen jen vdově, bylo to jen další z jejích

skromných rozptýlení při pohřbu manžela nebo druha.


15

Půllitr, hospůdka a vlasy

Půllitr

Řekl bych s básníkem Jiřím Wolkerem: Půllitr není jen nějaká

lecjaká věc. Lidé z něho klopí do úst piva, jen neplatí, že z jedné

strany smutná a z druhé veselá.

Půllitr je osobnost „an sich,“ tedy vyřčeno s Immanuelem Kantem,

německým klasickým filosofem devatenáctého století.

Nevím jak kdo, ale já jsem si ke svému půllitru (za těch několik

desítek let, co pivo piju), vytvořil specifický vztah.

Když není žádné pivo doma, je to vztah naprosto neutrální.

Nemůžu od něj nic očekávat a on totéž ví o mně.

Jiná věc je, když je plný nebo alespoň poloplný (jak by řekl

optimista). Pohled na plný půllitr ve mně vzbuzuje kladné pocity,

vždycky si při tomto pohledu připomenu slova svého už nyní

nežijícího táty: Nesnáším plný štamprle. Tím se taky celý život

řídil. To já pohled na plnej půllitr piva snáším dobře, pouze s tou

výhradou, je-li v něm načepované pivo určeno mně.


16

Hospůdka

Jsem prostě celoživotní pivař a je mi celkem lhostejné, kde své

pivo piju. Teda lhostejné není to úplně pravé slovo, když jsem se

před lety byl naposledy rozloučit s panem hostinským a o málo let

později s paní hostinskou, kteří až do své smrti vedli malou

rodinnou hospůdku, kterou jsem s kamarády navštěvoval,

samozřejmě jsem uznával starou pravdu, že točené je lepší než

lahvové.

Dnes se už ten pel rozdílu mezi lahvovým a točeným ušlechtilým

mokem trochu vytratil, protože moji starou hospůdku (jak už

vyplynulo z předchozích řádků) zavřeli a k těm dvěma zbývajícím

v naší obci, sám nevím proč, ale nemůžeme s úzkou partou mých

kamarádů nalézt ten správný vztah.

Vlasy (pozor, mírně nechutné)

Před skoro nedávnými časy jsem chodil pravidelně každý pátek do

rodinné hospůdky nedaleko našeho domu. Byla pěkná, skutečně

rodinná, vznikla spojením dvou místností v bytě majitelů. Dojem

rodinnosti hospůdky daleko převážil její eventuelní nedostatky.

K nim patřilo i to, že se na záchodech netopilo. A po požití pár piv

se samozřejmě ozve volání přírody a člověk musí jít na záchod.


17

Bylo tehdy snad mínus dvacet pět stupňů a já jsem se se třemi

kamarády vydal na zmíněný záchod, který v oné hospůdce nebyl

vytápěný.

Kdo nezažil, nepochopí, co se tam tenkrát stalo.

Jak jsme tak čtyři kamarádi vedle sebe močili, vznikalo tam z moči

vzhledem k panující teplotě nekonečné množství páry. A jak tam

tak poklidně močíme, stala se následující věc:

Protože měřím i s botami něco kolem dvou metrů a strop na

záchodě nebyl příliš vysoko nad našimi hlavami, díky páře vzniklé

z moči jsem doslova „přimrzl“ vlasy ke stropu záchodku.

Na několikátý pokus se mi podařilo se od stropu bez újmy na

vlasech odtrhnout, ale vzpomínka na to, co dělají výpary z čerstvé

moči se stropem a stěnami nevytápěného záchodu, se mi uchovala

až do dnešních časů.

Moudrost věků (vztahuje se k předchozímu)

Když stěží překonáš na stropě zmrzlou močku,

jdi příště na dámskej.

Tam může sedět jen jedna prdel,


18

a množství páry nevyrobí žádný zádrhel.


19

Dětské choutky

Tento příběh se odehrává v době, kdy jsem navštěvoval první

třídu tehdy ZDŠ, dnes už jen ZŠ.

Jednoho dne jsem za stodolou naší dost velké zahrady objevil

čerstvou mrtvolu ježka. Neváhal jsem a ve škole jsem se se svým

nálezem svěřil několika holkám, které měly náš dům po ruce při

cestě ze školy.

Slovo dalo slovo, a tak jsem hned druhý den s pocity náležitého

zadostiučinění přivedl čtyři nebo pět spolužaček (přesný počet si

už nemohu vybavit) k mrtvole onoho nešťastného ježka.

Byl tehdy červen, do prázdnin zbývalo jen pár dní a panovalo

krásné letní počasí. Toto počasí ale nevyhovovalo mrtvole onoho

ježka, která se pomalu začala rozkládat. Samozřejmě u toho

nemohlo chybět několik krásně barevných much, jaké jsem vídal

jen v létě při pohledu do útrob suchého záchodu u jedné z babiček.

To ovšem nijak nemohlo zastínit význam mé osoby v očích

přítomných spolužaček. Protože kolem rostla spousta jasanů,

ulomili jsme si, tedy já a přítomné zástupkyně něžného pohlaví, za


20

účelem dalších hrátek dlouhé pruty a začali jsme do ježka

z bezpečné vzdálenosti (co kdyby se náhle probral) nalámanými

pruty píchat.

Časem se nám podařilo ho obrátit břichem nahoru. To bylo teprve

něco. Mouchami se to na břiše rozkládajícího se ježka jenom

hemžilo. Obrácení ježka bylo v našich očích hodnoceno

jednoznačně jako úspěch. A když jsme stálým pícháním do

mrtvoly docílili toho efektu, že z těla ježka vyšel jakýsi zvuk, asi

plyny tvořící se při rozkladu těla v břišní dutině, neznala naše

hrdost na sebe samé mezí.

Tato zábava nám vydržela asi čtyři nebo pět dní a po celou dobu

jsem si užíval hladiny významnosti, ze které jsem se za to, že jsem

poskytl holkám při cestě ze školy hezkou zábavu, těšil. Proto

dodneška radím všem ježkům: Chcete-li mít klidný posmrtný

spánek, zalezte pro jistotu do hodně hlubokého křoviska, ať se

nestanete obětí samozvaných přírodovědců.

________________________________________________________________


21

Každá dobrá rada drahá

Jel jsem jednou autobusem z práce domů, když jsem zaregistroval,

že přes uličku chlastem zavánějící a spící mladý hoch nějak bledne.

Instinktivně jsem se přimáčknul k vedle sedícímu pánovi (já jsem

seděl do uličky stejně jako onen nevolností sužovaný chlapec).

Bylo už jasné, že situace spěje k svému neblahému vyvrcholení,

jen se nedalo odhadnout, jaké že to vyvrcholení v podobě šavličky

asi bude. Chlapec mne i s ostatními cestujícími nenechal dlouho

hádat, co že se konkrétně při jeho šavličce bude dít. Prstem

odtáhnul rukou svoji bundu od těla (bylo tehdy, jak je z textu

zřejmé, zimní období) a svoji šavličku vyklopil pod bundu na

svetr.

Evidentně se mu ulevilo, a tak spal spokojeně dál a nevšímal si

ohlasů ostatních cestujících, kterým odér od onoho neblahého

chlapce už dorazil ke chřípí.

Pak už přišel cíl mé cesty a já vystupoval, takže nevím, jak to s tím

nešťastníkem tehdy dopadlo. Asi moc dobře ne, protože od

pohledu to byl středoškolský študák (tedy ne s organismem


22

dostatečně proti alkoholu se vší pravděpodobností ještě

vybaveným), a tak bylo zřejmé, že co neschytá od spolucestujících

v autobuse, to schytá doma od rodičů.

Opět přišla ke cti moudrost starého lampasáka (o kterém jsem

psal už v jedné z předchozích knížek): „Jó tvrdej, na ten si musí

člověk zvykat žaludek už od dětství.“

Neblahé pravidlo

Co je platný úkryt v bundě,

šavlička si cestu ven stejně nájdě.


23

Irský vlkodav

Kdysi nás ve dvojici s kolegyní zavály pracovní povinnosti do

jednoho domu v nevelkém městečku v okolí našeho pracoviště.

Když jsme dorazili k „místu činu,“ uviděli jsme domek s dost

velkým dvorkem na to, aby se tam mohl nacházet pes.

Přiznám se, protože moje matka pracovala skoro celý život jako

vedoucí pošty v místě našeho bydliště, tedy na větší vesnici. My

s bráchou o prázdninách, kdy si doručovatelky braly dovolenou,

byli v rámci povinné školní docházky, kdy se požadovala po

žácích a středoškolských studentech prakticky jakákoliv

prázdninová brigáda (tedy na těch, kteří už dosáhli věku patnáct

let) nuceni v tuto dobu vykonávat práci za ně.

A tady nastal kámen úrazu. Pošťák působí na listonoše asi jako

červený hadr na býka a nevím dodneška, jak to ti psi poznali, byli

ostří i na pracovníky finančního úřadu, což jsme s kolegyní byli.

Proto, ač jsme měli sami doma psy hned dva, jsem se psů bál.

Říkám tehdy kolegyni, která by jinak do odemčené branky našeho

„klienta“ vstoupila bez bázně a hany, že dokud se nepřesvědčím,

že za plotem na nás nečíhá nějaký pes, dovnitř nevstoupím.

Kolegyně si však dál vedla svou, a tak jsem, abych nebyl za

zbabělce, do branky vstoupil s kolegyní v patách a celá naše akce

se zdála být bez problémů.


24

Došli jsme v klidu až k nezamčené verandě toho domu a tam jsem

vstoupil už jen s menší obavou. Uvnitř nás ovšem čekalo

překvapení. Půlku verandy zabíral „pelíšek,“ ve kterém ležel

obrovský irský vlkodav. Bleskově vyskočil na všechny čtyři a zdálo

se, že se chystá nás, drzouny, kteří ruší klid jeho pánů a tím i klid

jeho, účinně ztrestat.

Z mých dřívějších setkání s cizími psími „miláčky“ jsem věděl, že

v nejhorším případě je možné je nakopnout a oni obvykle

s kňučením utečou.

Tohle byl ovšem „případ“ zcela jiného charakteru. Abych celý

příběh zkrátil, svěřím se vám, že skoro okamžitě se v dalších

dveřích objevila paní tohoto vlkodava a zklidnila jeho, teď už

vysloveně „útočnou“ náladu. Jak by to bez její přítomnosti dopadlo

si nedovedu představit.


25

Narozeniny

Když bylo našemu nejstaršímu synovi třicet, hodlali jsme to o

některém letním víkendu s rodinou a kamarády řádně oslavit.

Mělo nás být kolem dvanácti nebo patnácti (tam už moje paměť

nesahá) a intenzivně jsme přemýšleli, kolik piva asi zakoupit

(chlazení jsme měli zajištěné). Kromě toho jsme měli v zásobě pár

lahví tvrdého.

Dospěli jsme kolektivně k názoru, že by měla stačit jedna

„padesátka“ a jedna „třicítka.“ (Rozuměj sudů piva v měrných

jednotkách jednoho litru).

Odpolední přípravy večera, včetně chystaného grilování, zdárně

probíhaly, když se pozvolna začínaly ozývat zprvu nesmělé hlasy,

že piva bude asi málo. Za těchto okolností jeden, z hlediska

popíjení statný a v pití piva zkušený bard druhý sud znalecky

potěžkal (první byl už prázdný) a chmurnou předpověď nám

potvrdil. Tady už končila veškerá legrace. Věrní kamarádi

oslavence začali žhavit mobily, až se podařilo úplnou náhodou

objevit jednu benzínovou pumpu v okolí, kde měli k prodeji

připravenou alespoň „třicítku“ piva.


26

Chudák jedna z hostů (toho času těhotná a proto nepila) se pod

mírným nátlakem jejího životního partnera rozhodla, že bude

v záležitosti inkriminované jízdy pro pivo zastávat funkci řidičky.

Asi za tři čtvrtě hodiny se všichni s předmětným sudem vrátili a

bylo už věru načase. Původně zakoupené pivo právě došlo. Sud

jsme společnými silami neprodleně narazili a za chvilku už se naše

sklenice třpytily hnědým pivním mokem s pěnou.

Říkali jsme si, že ona „třicítka“ piva bude asi stačit, protože pivo

jsme hojně prokládali fernetem drsoněm. Sud se tak vyprazdňoval

o něco pomaleji než ony předchozí dva a se stoupající náladou

rostl i náš optimismus, že máme piva dost.

Hodně po půlnoci (nepamatuji se už přesně v kolik) jsme se

poněkud zmoženi požitým alkoholem odebrali na lože. Jak se

později z hlediska piva, které se ze třetího sudu vypilo, ukázalo,

bylo to právě včas. Jeden z nás si šel právě ulevit a jdouce kolem

sudu, napadl ho v jádru ne zcela špatný nápad a sice takový, že si

dá hlt piva na posilněnou před nadcházející kocovinou.

Když se však jal svůj úmysl uskutečňovat, ze sudu se ozvalo jen

varovné zasyčení a půllitr přijal do svých útrob jen asi tři

centimetry nepříliš vábné pěny. Naštěstí byl tento náš host mysli

skoro jasné, dal si místo piva v tuto brzkou ranní hodinu dva

dostatečně vychlazené velké panáky ferneta. Poté se, už

s úsměvem na původně okoralých rtech, vydal spokojeně dospat

noc, původně tak násilně přerušenou, do svého stanu.


27

Protože ostatní hosté se, nemajíce piva, (kromě řidičů, na které

dopadl těžký úkol do odpoledne, kdy se po obědě měli auty

rozjíždět do svých domovů, případně ještě rozvážet do jejich

domovů své šťastnější kamarády) pustili do stále ještě

dostatečných zásob ferneta, bylo pod pergolou za krátký čas

veselo bezmála jako včera večer.

Dodnes je mezi synovými kamarády jeho narozeninový mejdan

pokládán za zdařilou akci, a tak to má přece být.


28

Sny

Už ani nevím, kdy se mně to stalo poprvé, jisté však je, že se mně

ten sen v různých obměnách vrací znovu a znovu. Jeho děj je

celkem prostý: Jsem na vysoké škole, má se konat těžká zkouška

(třeba pro mě z matematiky) a najednou vím, že přestože se skoro

všichni spolužáci na zkoušku pečlivě připravovali, ne tak já.

Obvykle jsem jakoby zapomněl termín, ve kterém se zkouška koná

nebo čert ví proč jsem na přípravu na inkriminovanou zkoušku

prostě „dlabal,“ zkrátka jsem v den zkoušky nebyl na ni vůbec

připraven.

Zrovna já, který jsem byl za celých pět let vysoké školy ze zkoušky

vyhozen pouze jednou. Po celou dobu čekání na zkoušku jsem byl

v onen osudový den docela zničen, protože jsem nechápal, jak se

to mně, konstatuji celkem bez uzardění, patřícímu (snad si příliš

nefandím) k lepším až nejlepším žákům našeho studijního kruhu,

mohlo stát.

Jakou úlevou bylo pro mě probuzení, kdy jsem si postupně

uvědomoval, že ten sen byl čirá blbost, protože už jsem inženýrem

třicet let. Ke všemu když jsem si ještě uvědomil, že jako invalidní

důchodce vlastně nemusím ani ráno vstávat do práce, moje radost




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist