načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Papežové moderního věku - Jaroslav Šebek

  > > > Papežové moderního věku  

Elektronická kniha: Papežové moderního věku
Autor:

Publikace známého historika Jaroslava Šebka představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1% 63%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 232
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5060-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace známého historika Jaroslava Šebka představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou zahrnuti i dva papežové, kteří svůj úřad sice zastávali ještě v předminulém století (Pius IX. a Lev XIII.), avšak důsledky jejich politiky se promítaly i do věku následujícího. Dvacáté století a současnost jsou zajímavé z hlediska postupné proměny papežů coby monarchů do jejich podoby pastýřské. Navíc nám poslední léta nabídla ojedinělý historický úkaz, kdy se v  hektickém tempu odehrávají viditelné změny přímo před našima očima. Před rokem začala psát novou kapitolu moderního papežství dobrovolná rezignace Benedikta XVI. Jeho odstoupení dalo do pohybu bez nadsázky revoluční vývoj, když u kormidla Petrovy lodičky stanul jako jeho nástupce František, papež v mnoha ohledech nevšední. Přestože od jeho volby uplynul jen rok a půl, je už nade vši pochybnost zřejmé, že jeho pontifikát ovlivní i jeho nástupce. X. svazek Edice Český ČAS představuje moderní papeže především ve vztahu k dění v evropské katolické církvi. Podstatnou součástí jsou však i kapitoly, zabývající se vztahem Vatikánu a jednotlivých pontifiků k českým zemím. Originální pohled v tomto směru přinášejí zejména materiály z Tajného vatikánského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu ,které doposud nebyly v české reflexi vztahů s papežstvím příliš zohledněny. Kniha tak přináší nejen obecné, přehledně setříděné informace, ale také nové poznatky a překvapivé souvislosti, díky čemuž poskytne poučení a podněty k zamyšlení jak odborné, tak i široké veřejnosti. (Vatikán od Pia IX.

Předmětná hesla
* 19.-21. stol.
* 1870-2014
Papežové -- 19.-21. stol.
Papežství -- 19.-21. stol.
Reforma církve -- 19.-21. stol.
Učení katolické církve -- 19.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- 19.-21. stol.
Křesťanství a politika -- 19.-21. stol.
Vatikán -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. stol.
Česko -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Šebek - další tituly autora:
Mezi křížem a národem Mezi křížem a národem
Šebek, Jaroslav
Cena: 280 Kč
Od konfliktu ke smíření - Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve Od konfliktu ke smíření
Šebek, Jaroslav
Cena: 194 Kč
Papežové moderního věku Papežové moderního věku
Šebek, Jaroslav
Cena: 299 Kč
Papežové moderního věku Papežové moderního věku
Šebek, Jaroslav
Cena: 254 Kč
Za Boha, národ, pořádek Za Boha, národ, pořádek
Šebek, Jaroslav
Cena: 331 Kč
Karel IV. stále živý -- Odkaz státníka v historiografii a historické paměti Karel IV. stále živý
Jedličková, Blanka; Šebek, Jaroslav
Cena: 357 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



knihy František 2014-12-14 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Prosím o knihu pokud možno zaslat poštou. Předem děkuji na adresu Pachovská Jaroslava Antonína Sovy 1723 Česká Lípa PSČ 470 03
reagovat
> ABZ.cz 2014-12-14 20:15:14
  Dobrý den,
tento titul je momentálně nedostupný. Pokud o něj přesto máte zájem, zadejte si "hlídání produktu", a až bude kniha opět v nabídce, upozorníme Vás na to zasláním zprávy na Váš email. Poté si ji budete moci standardním způsobem objednat.
reagovat
   
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jaroslav Šebek
─ 206 ─
Historický krok v moderním papežství – rezignace Benedikta XVI.
Radikálním činem bylo papežovo dobrovolné odstoupení, k němuž
došlo v pondělí 11. února 2013 před polednem. Benedikt XVI. tehdy
svolal konzistoř kardinálů přítomných v Římě, oficiálně z toho důvodu,
aby projednal schválení tří svatořečení, jež byla naplánována na
květen 2013. Jakmile proběhla tato víceméně formální část, nastalo
překvapení, když se papež ujal slova, aby přečetl své vyhlášení, kterým
podal rezignaci na svůj úřad. Oznámil ji osobně v latině a zdůvodnil ji
tím, že mu k zastávání náročných povinností scházejí fyzické síly.
Poprvé za více než sedm set let rezignoval papež dobrovolně, což můžeme
oprávněně nazvat revoluční změnou. S odstupem více než roku lze říci,
že tento krok připravil v podstatě cestu pro další změny během
pontifikátu papeže Františka. Posledním papežem, který odešel z nejvyššího
církevního úřadu, byl poustevník Pietro del Morrone (1209/10-1296),
který po volbě v červenci 1294 přijal jméno Celestýn V. Pod tíží
zodpovědnosti a kvůli složitým vztahům v kurii však vydržel v úřadu jen
několik měsíců a v prosinci 1294 rezignoval. Chtěl se znovu uchýlit
do své poustevny, ale jeho nástupce, Bonifác VIII. (1235-1303,
papežem 1294-1303), ho ze strachu před schizmatem uvěznil ve vězeňských
kobkách, kde nešťastný Celestýn za necelé dva roky zemřel. V roce
1313 ho papež Klement V. (1264-1314, papežem 1305-1314)
svatořečil. Teprve zpětně, pod zorným úhlem rozhodnutí z února 2013, viděli
někteří z komentátorů jako významný signál úvah směrem k
rezignaci fakt, že papež Benedikt XVI. přišel na jaře 2009 k hrobu Pietra del
Morroneho v katedrále ve městě L ́Aquila, kde byl korunován papežem
– oblast se tehdy vzpamatovávala z následků zničujícího zemětřesení
–, a položil na něj své pallium. Podle informací jeho dlouholetého
sekretáře Georga Gänsweina (1956) uvažoval Benedikt XVI. o
odstoupení velmi vážně již na jaře 2012, když se vrátil z fyzicky náročné cesty
na Kubu, přičemž v létě 2013 by ho čekala další náročná cesta za oceán





Papežové moderního věku
─ 207 ─
na Světové dny mládeže. Je zajímavé, že o možnosti odstoupení se
vyjádřil také v knize rozhovorů, které s ním vedl německý novinář Peter
Seewald (1954). Na otevřeně položenou otázku k tomu, zda uvažoval
také o možnosti rezignace, odpověděl, že v okamžiku, kdy dojde
papež „k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky i duchovně už nedokáže
zvládat úkoly svého úřadu, má právo a za určitých okolností i povinnost
odstoupit“.
147

Vzhledem k bezprecedentnímu charakteru papežova rozhodnutí
pochopitelně zazněla široká škála názorů. Někteří považovali rezignaci
za významný signál v úsilí o modernizaci papežství i celého pojetí
katolictví. V církevních kruzích se zazněly ovšem také hlasy, které vnímají
takový krok jako projev slabosti. Komentáře namířené proti
dobrovolnému odstoupení uváděly, že Jan Pavel II. snášel statečně břímě
nemoci a byl ztělesněním symboliky, jak nést utrpení. Australský kardinál
George Pell (1941), nejvyšší představitel římskokatolické církve ve své
zemi, odstupujícímu Benediktovi XVI. vyčetl, že svým krokem církev
destabilizoval, a tím zkomplikoval postavení svého nástupce.
Samozřejmě je však možné tak závažný akt číst i jako výraz určité papežovy
skepse k možnostem účinně zasáhnout do procesů, které se kolem něj
odehrávaly. Přestože se pohyboval skoro třicet let v prostředí
nejvyšších vatikánských grémií, nestal se pravděpodobně nikdy úplným
„Římanem“. Možná mu byly cizí intriky a „mocenské tanečky“. Navíc se
mohl cítit zklamán a nepochopen v již zmíněné snaze o dialog s
extrémně konzervativními příslušníky Kněžského bratrstva sv. Pia X., který se
po čtyřech letech ukázal jako kontraproduktivní a církevní kruhy dále
rozkolísal.
147 Benedikt XVI.: Světlo světa: Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Petrem
Seewaldem. Brno 2011, s. 38.





Jaroslav Šebek
─ 208 ─
Rezignace vstoupila v platnost 28. února 2013 v osm hodin večer
středoevropského času. Emeritní papež pak odletěl z Vatikánu do
letní rezidence v Castel Gandolfo, odkud se počátkem května 2013 vrátil
do Vatikánu. Nyní přebývá v klášteře Mater Ecclesiae, založeném
Janem Pavlem II. na okraji vatikánských zahrad, přičemž na první
oficiální cestu mimo svůj nynější azyl se vydal téměř po roce od své rezignace,
a to u příležitosti jmenování nových kardinálů jeho nástupcem v únoru
2014. Vzhledem k tomu, že se ani rok po jeho rezignaci nepřestaly šířit
nejrůznější spekulace, vrátil se ke zdůvodnění tohoto kroku. U
příležitosti ročního výročí odchodu do ústraní zaslal známému novináři
Andreovi Torniellovi, mimo jiné autorovi několika papežských životopisů,
dopis, kde znovu zdůrazňuje dobrovolnost a svobodu svého rozhodnutí.
Emeritní papež v nich potvrdil názorovou jednotu se svým nástupcem:
„Jsem vděčný za to, že můžu být spojen s papežem Františkem
velkou totožností pohledů a srdečným přátelstvím. Jako svůj jediný a
poslední úkol vidím, abych podpíral jeho pontifikát modlitbou.“
Vztahy mezi papežstvím a českými zeměmi v době Benedikta XVI.
V souvislosti se vztahem Benedikta XVI. a České republiky je třeba
připomenout jeho velmi mediálně sledovanou návštěvu u nás, která
proběhla na konci září 2009, protože její dopady ovlivnily i některá další
papežská rozhodnutí. Lze říci, že během ní v souhrnu zazněly všechny
důležité momenty, které tvořily intelektuální i duchovní milníky
celého Benediktova pontifikátu. Do Prahy přiletěl 26. září a po uvítacím
ceremoniálu na ruzyňském letišti jeho první kroky vedly do kostela
Panny Marie Vítězné. Zde vyzvedl význam tradiční rodiny. Večer se
setkal s kněžími a příslušníky řádů. V projevu připomněl
pronásledování církve v době komunistické moci a hrdinství mnoha kněží, členů
řeholních komunit a věřících. Současně se však zamyslel také nad situací
po roce 1989, kterou podle něj charakterizuje mimo jiné i fakt, že





Papežové moderního věku
─ 209 ─
lečnost ještě stále nese rány způsobené ateistickou ideologií a je často
okouzlena moderní mentalitou hédonistického konzumismu, který vede
k nebezpečné krizi lidských a náboženských hodnot a k rozmachu
etického a kulturního relativismu“.
148
Vyzval proto k zaměření pozornosti
na otázky výchovy a vzdělávání, tedy k zintenzivnění pastoračního
působení v oblasti školství.
Poprvé papež zavítal do Brna (27. září), kde se bohoslužby
zúčastnilo sto dvacet tisíc poutníků, a sloužil mši ve Staré Boleslavi (na svátek
sv. Václava 28. září). V Brně požehnal čtyřiceti základním kamenům
pro nové sakrální stavby – kostely, kaple a komunitní centra – a obrátil
pozornost k naději jako jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností,
ve Staré Boleslavi zase k postavám českých národních světců a k
důležitosti duchovních tradic. Význam zemských patronů přesahuje okruh
věřících a zejména historické souvislosti jejich konání výrazně vnímá
i široká veřejnost.
Ve svém hlavním politickém projevu ve Španělském sále
Pražského hradu se 26. září zabýval významem Evropy a opět využil blížící se
připomínky událostí roku 1989. Připomněl, že se jeho návštěva kryje
s dvacátým výročím pádu totality ve střední Evropě. Zamyslel se nad
tím, co je podle jeho názoru podstatou skutečné svobody: „S plným
respektováním rozdílu mezi sférou náboženskou bych rád zdůraznil
nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všech
generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého
člověka, který tento kontinent nazývá svým domovem.“
Jeden z hlavních vrcholů návštěvy však představuje setkání papeže
s akademickou obcí ve Vladislavském sále Pražského hradu 27. září.
Papež nepřednesl svou přednášku vsedě, jak bývá zvykem, ale po celou dobu
u ní stál. V jejím úvodu vyzdvihl úlohu českého univerzitního prostředí
při revolučních změnách v „roce zázraků 1989“ a připomněl, že „pátrání
148 Papež Benedikt XVI. v České republice. Kostelní Vydří 2009, s. 48.





Jaroslav Šebek
─ 210 ─
po svobodě stále vede práci učenců, jejichž služba (diakonia) pravdě je
nepostradatelná pro blaho každého národa.“
149
Současně však přiléhavě
pojmenoval aktuální problémy, s nimiž se vědecké bádání potýká, když
hovořil například o tom, že „zatímco doba vměšování pominula, nejsme
snad často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání
nuceny sklonit se – více či méně jemně – pod tlakem ideologických
zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských
anebo pragmatických cílů?“
150
Papežova promluva však v sobě vedle
netušeného aktuálního rozměru pro Českou kotlinu skýtala i nebývalou možnost
hluboké meditace nad otázkami dalšího směřování naší civilizace.
Hovořil totiž naléhavě o potřebě dialogu mezi vírou a rozumem a jeho
promluva byla povzbuzením k odpovědnému užívání rozumu. Na základě
zkušenosti ze setkání s českými intelektuálními kruhy inicioval papež Benedikt
XVI. setkávání světa vědy a víry v podobě tzv. nádvoří národů, jehož
realizací pověřil Papežskou radu pro kulturu. Název vychází z označení
místa jeruzalémského chrámu, kam měli přístup také příslušníci jiných
národů než jen židovského, tedy i pohané, cizinci či exkomunikovaní lidé,
zkrátka všichni ti, kteří nesměli do posvátného prostoru. Měli tak
příležitost přicházet do blízkosti svatyně, setkat se se znalci Písma a promluvit
s nimi o víře. V rámci projektu má být rozvíjen mezináboženský i
mezikulturní dialog. První z těchto setkání proběhlo v Paříži v březnu 2011.
Francouzská metropole je vnímána jako město osvícenství, a z tohoto
důvodu svolal Benedikt XVI. tuto akci právě do centra, odkud se šířily
po Francouzské revoluci ideje sekularismu (k dalším místům setkání
patřilo Portugalsko, Německo a Spojené státy). Dialog mezi zástupci
akademické obce a církevními představiteli v rámci projektu Nádvoří národů
se uskutečnil také na podzim 2013 v České republice při příležitosti 1150.
výročí příchodu cyrilometodějské misie na Velkou Moravu.
149 Papež Benedikt XVI. v České republice. Kostelní Vydří 2009, s. 98.
150 Tamtéž.





─ 211 ─
František
Poprvé v moderní historii se po Benediktově rezignaci začali sjíždět
kardinálové do Říma v okamžiku, kdy je papež stále ještě naživu.
Konkláve se účastnilo sto patnáct kardinálů ze sto sedmnácti oprávněných
volitelů. Před jeho zahájením panovala velká nejistota, daleko větší
než při papežské volbě před osmi lety, kdy se většina analýz shodovala
na velké autoritě Josepha Ratzingera, díky níž se skutečně stal
pontifikem. Navíc se tehdejší volba odehrávala ve stínu smrti velkého papeže
Jana Pavla II., který převedl církev do třetího tisíciletí.
Po devíti letech však bylo všechno jinak. Z tohoto důvodu byl také
seznam možných kandidátů poměrně dlouhý. Někteří znalci
nevylučovali volbu ghanského kardinála Petera Turksona (1948), předsedy
Papežské rady Iustitia et Pax, velké šance se přisuzovaly původem
kanadskému prefektovi Kongregace pro biskupy Marcu Ouelletovi (1944),
Brazilci Odilu Schererovi (1949) či milánskému arcibiskupovi Angelo
Scolovi (1941), kterému by nahrávala snaha některých církevních
kruhů vidět na Petrově stolci znovu po dvou ne-italských papežích rodáka
z Apeninského poloostrova. Údajně tomu nasvědčovala i skutečnost,
že vliv na chod církevních záležitostí po Benediktově rezignaci získali
dva italští kardinálové se zkušenostmi v řízení zákulisí, státní sekretář
Bertone a především jeho předchůdce Sodano, který byl nyní ve funkci
kardinála – děkana celého kardinálského sboru, a disponoval tak v
mezidobí před papežskou volbou nezanedbatelnými pravomocemi, protože
mohl z tohoto titulu moderovat debaty shromážděných kardinálů před
vlastním konkláve. Sodano byl tedy hlavní osobou doby sedisvakance,
uprázdněného papežského stolce po nečekané Benediktově rezignaci.
Skutečnost, že milánský arcibiskup Scola patřil k hlavním favoritům
volby, potvrdila i malá aféra, když poté, co stoupal ze Sixtinské kaple
bílý dým, pustila Italská biskupská konference do světa blahopřání





Jaroslav Šebek
─ 212 ─
vému papeži, které však bylo omylem adresováno právě Scolovi. Mi -
lánský arcibiskup měl ovšem i řadu odpůrců, zejména z řad kardinálů
na druhé straně Atlantiku (ze severní i jižní Ameriky), k nimž se prý
nakonec přidal i Bertone. Je zajímavé, že mezi nejvíce zmiňovanými
kandidáty se v médiích příliš nevyskytovalo jméno Jorge Mario
Bergoglio, ačkoli tento muž patřil k výrazným postavám předchozí volby
z roku 2005. Vlivní kardinálové žádali během jednání před konkláve
informace o otázce úniku dokumentů a mluvili o nutnosti změny v
řízení kuriálních úřadů a Státního sekretariátu. Do hledáčku kritiky se kvůli
tomu dostával především kardinál Bertone. Diskuze ještě před konkláve
se tak nesla v duchu volání po nutné změně, aby církev ukázala světu
radostnější a milosrdnější tvář.
Samotné konkláve bylo zahájeno 12. března odpoledne, kdy za
přítomnosti televizních kamer složili přítomní kardinálové přísahu a pak
se uzavřeli před světem, aby zahájili první kolo volby. Stovky
televizních štábů sledovaly napjatě, skoro v přímém přenosu, alespoň komín
Sixtinské kaple. Média si všímala i takových maličkostí, že k
nejsledovanějšímu komínu světa přilétali racci, kteří se prohánějí nad nedalekou
Tiberou, a ťukali na něj, jako by chtěli volitele popohnat. Na začátku
konkláve se nepředpokládalo, že bude trvat krátce, protože se nerýsoval
žádný výrazný favorit. Původní předpoklady však vzaly zasvé, protože
bílý kouř začal stoupat již ve středu 13. března krátce po sedmé večer
po pátém kole volby, kdy Jorge Mario Bergoglio překročil potřebnou
hranici sedmasedmdesáti hlasů. Podle informací italských médií nastal
při volbě efekt „Ratzinger“ z předcházející konkláve, tedy pozvolné, ale
nepřetržité stoupání počtu hlasů pro Bergoglia, které se zřetelně
projevilo již dopoledne 13. března ve třetím kole volby. Nový papež byl
nevšední už v okamžiku volby. Jednalo se o prvního pontifika
pocházejícího z jihoamerického kontinentu a prvního jezuitu v čele katolické
církve. Překvapil i historickým výběrem jména, připomínajícím
„prosťáčka Božího“, tedy sv. Františka z Assisi (1182-1226), jenž však svým





Papežové moderního věku
─ 213 ─
voláním po chudé a sloužící církvi zahájil výraznou etapu duchovní
reformy středověku.
Papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, se narodil
17. prosince 1936 v rodině italského emigranta v argentinské metropoli
Buenos Aires. Otec přišel před chudobou ze severní Itálie a v
Argentině našel práci u železnice. Rodina žila v Buenos Aires ve čtvrti
Flores. Nejprve se věnoval studiu chemie, ale stále silněji v něm klíčilo
rozhodnutí, aby se soustředil na duchovní cestu. Rozhodnutí ovlivnila
do určité míry i zkušenost, kterou prožil jako dvacetiletý mladík: měl
vážné problémy s dýcháním, ocitl se na pokraji smrti a od té doby má
jen jednu plíci. V roce 1958 vstoupil do jezuitského řádu a studoval
nejprve společenské vědy v Chile. V teologii byl ovlivněn například
Luciem Gerou (1924-2012), který patřil k zastáncům argentinské varianty
teologie osvobození. Každá země oblasti má však i své specifické
dějiny, zejména kvůli vládám řady více či méně brutálních autokratických
režimů. Kus této historie má v sobě i současný papež, který byl zprvu
František





Jaroslav Šebek
─ 214 ─
spíše konformní k argentinské vojenské vládě (ujala se moci v březnu
1976), aby se pak významně – ostatně jako značná část církevních elit
regionu – podílel na návratu demokracie a pádu junty, k němuž došlo
po porážce argentinské armády ve válce o Falklandské ostrovy s
Velkou Británií na jaře 1982. Generál Jorge Videla (1925-2013) kritizoval
poměry před vojenským převzetím moci kvůli špatné vládě a
administrativnímu chaosu a zkorumpovanosti i rostoucímu politickému násilí,
na čemž se shodl s církevními kruhy. Vojáci a argentinský klérus se však
rozcházeli v tom, že katolické kruhy chtěly rozhodně trvat na
dodržování lidské důstojnosti a práv člověka.
151
Přesto je církevní role v době
tzv. špinavé války, jak se někdy období vlády vojenské diktatury nazývá,
poněkud kontroverzní. Vzápětí po zvolení nového papeže se objevily
informace, že Jorge Bergoglio byl zpočátku konformní k vojenské vládě
(tehdejší puč však odsoudili pouze tři biskupové z tehdejších
šestašedesáti). Bergoglio sám odmítl obvinění, že by udal své dva spolubratry,
kteří byli uneseni eskadrami smrti a téměř půl roku vězněni a mučeni.
Jeho přímý podíl na této události nebyl nikdy potvrzen, a to ani v době
snah o soudní vyrovnání s těmito zločiny. Za nového papeže Františka
se v této kauze postavili i mnozí rodáci. Nositel Nobelovy ceny míru
za rok 1980, architekt Adolfo Pérez Esquivel (1931), oceněný za obranu
lidských práv, o něm pro deník La Stampa prohlásil, že rozhodně nebyl
žádným komplicem junty. Přitom Esquivel strávil více než rok ve
vězení za kritiku vojenské vlády. Bergoglio se podle něj naopak významně
zasloužil o to, že se katolická církev v Argentině omluvila i za svá
selhání a chyby v této tragické historické epizodě.
V březnu 1986 odjel do Mnichova, aby zde dokončil disertační
práci, a po návratu je svými představenými poslán do jezuitského kostela
151 TORNIELLI, Andrea: Jorge Mario Bergoglio. František. Papež chudých: Život,
myšlenky a slova papeže, který změní církev. Praha 2013, s. 95-96.





Papežové moderního věku
─ 215 ─
v Cordóbě jako duchovní vůdce a zpovědník. V květnu 1992 je
jmenován pomocným biskupem v Buenos Aires a o několik let později také
arcibiskupem. Kněží na něm oceňovali jeho lidskost a prostotu.
Bergogliova aktivita se však neomezovala jen na náboženskou činnost. Ještě
než se stal arcibiskupem, byl někdy označován za „advokáta chudých“
a dá se říci, že mezi desítkami tisíc obyvatel nejbídnějších čtvrtí
argentinské metropole byl jako doma. Požadoval zavedení daleko většího
počtu programů, které by reagovaly na situaci sociálně vyloučených
vrstev. Při této příležitosti ostře kritizoval neoliberální hospodářskou
politiku, jejíž důsledky činil zodpovědnými za zbídačení milionů svých
spoluobčanů. Politika globalizace se podle něj nezajímá o staré a chudé
a nedává stejné šance na dosažení odpovídajícího vzdělání, a tím pádem
také sociálního statutu.
Na přelomu let 2001 a 2002 zasáhla Argentinu vlna obrovských
sociálních nepokojů v reakci na ekonomické problémy země. Do krize se
dostal celý ústavní systém země a během čtrnácti dnů se v jejím čele
vystřídalo hned pět prezidentů. Tehdy Bergoglio vystoupil s ostrou
kritikou vnitřní politiky i postupu mezinárodních finančních institucí,
které podle něj přivedly Argentinu na pokraj ekonomického zhroucení.
Současně se však podílel na zklidnění situace a zmírnění občanských
nepokojů. V roce 2010 se dostal do sporu s argentinskou prezidentkou
a manželkou předchozí hlavy státu Cristinou Fernández de Kirchner
(1953) kvůli jeho odporu k zavedení manželství osob stejného pohlaví.
Významně změnil podobu tradičních rituálů, a to již od první minuty,
kdy vstoupil na lodžii baziliky sv. Petra, aby neformálně pozdravil
desetitisíce promočených poutníků, čekajících na nového pontifika. Vyzval
je k tomu, aby se za něj modlili, dříve než jim udělí své tradiční první
požehnání Urbi et orbi. Po skončení úvodní ceremonie neodjel
papežskou limuzínou, ale autobusem spolu s dalšími členy kardinálského
sboru. Inaugurační mše 19. března 2013 se účastnilo více než dvě stě tisíc
lidí. Ve srovnání s nástupným obřadem Benedikta XVI. byla asi o





Jaroslav Šebek
─ 216 ─
dinu kratší. Poprvé v historii se jí zúčastnil také konstantinopolský
patriarcha Bartoloměj. Tradiční obřady umývání nohou na Zelený čtvrtek
provedl jako první papež v historii v nápravném zařízení pro mládež,
přičemž jeho předchůdci je většinou sloužili v bazilice sv. Jana
Lateránského. A dá se s nadsázkou říci, že od té doby neuplynul den, aby papež
nějakým menším či větším gestem nebo rozhodnutím nepřekvapil, jako
třeba při křestní bohoslužbě v Sixtinské kapli začátkem roku, když
pokřtil dítě rodičů, kteří byli sezdáni jen občansky, nikoli církevně, a
vyzval přítomné matky, aby neváhaly během obřadu děti nakojit.
Důležitý je pro něj osobní vztah a kontakt s lidmi. Proto od počátku
překvapuje nezasvěcené spontánními telefonáty svým přátelům nebo
naprosto cizím lidem. Od prvních chvil v úřadě rezignuje na pompéznost
moci. Dokáže přirozeně komunikovat a staví se tak do určitého
protikladu s poněkud strnulým projevem Benedikta XVI. Tato jednoduchost
a pokora jsou každopádně velkými výzvami i pro další státníky. Proto se
už od prvních dnů po jeho volbě hovořilo o svěžím větru, který se může
prohnat zbytněle byrokratickými institucemi římské kurie. Euforie,
která první dny působení 266. papeže provázela, je pochopitelná.
Františkovy lidské projevy a city, které postrádají jakoukoli aroganci,
nadřazenost či sklon k povýšenosti a elitářství, opatrně lámou ledy a mohou
vrátit církvi ztracenou důvěryhodnost. V dnešní situaci všeobecné
krize důvěry, která zasahuje nejen církev, ale i mnoho jiných institucí, to
rozhodně není málo. Velký rozdíl mezi Benediktem XVI. a Františkem
je také ve stylu vystupování. Zatímco Benedikt XVI. se snažil více
argumentovat, František je bezprostřednější a jeho projevy nepostrádají
silnou apelativní formu.
František v duchu svého předchozího stylu razantně požaduje větší
zájem o chudé a sociálně vyloučené lidi. Jeho první cesta mimo Řím
vedla 8. července 2013 na ostrov Lampedusa, který je „domovem“
mnoha afrických uprchlíků. Snahou o zlepšení sociální situace je motivován
také zásah do kuriálních struktur, kdy v únoru 2014 zřídil ve Vatikánu





Papežové moderního věku
─ 217 ─
obdobu ministerstva financí a hospodářství v jednom s cílem dosáhnout
větší transparentnosti finančních toků církevního státu. Tyto změny jsou
neseny rovněž úsilím předcházet dalším skandálům, které by
poškodily obraz církve ve veřejném prostoru. Viditelným posunem tímto
směrem však byla i papežova snaha začít rozplétat složitá přediva transakcí
a zájmů, týkajících se tzv. Vatikánské banky, o níž se také intenzivně
hovořilo během generálních kongregací. Ta bývala podezřelá z podpory
korupčních praktik a z praní špinavých peněz. Pokusy o dosažení
transparentnosti se však objevily již během pontifikátu Benedikta XVI.,
který se snažil zavést do mechanismu jejího fungování standardy platné
v západoevropských státech. Díky tomu se mělo více peněz distribuovat
na podporu sociálních projektů.
V institucionální rovině měla napomoci papežovým záměrům také
změna ve vedení Státního sekretariátu. Pomyslným šéfem vatikánského
vládního kabinetu, který se svého postu oficiálně ujal 15. října 2013, se
stal osmapadesátiletý Pietro Parolin (1955). Jedná se tak o nejmladšího
státního sekretáře od doby Pia XII. Z jeho kariérního životopisu
vyplývá, že jde o schopného diplomata, který pracoval na apoštolských
nunciaturách v Mexiku a Nigérii. Jako zprostředkovatel se podílel rovněž
na významných diplomatických jednáních mezi Svatým stolcem a
Čínou. Bezprostředně před svým jmenováním působil čtyři roky jako
papežský vyslanec ve Venezuele. Má tedy bohaté zkušenosti z tzv. třetího
světa, kterých pravděpodobně využije při vytváření papežských strategií
k těmto regionům. Nový papež klade velký důraz také na další reformy
kuriálních struktur, které by posílily kolegialitu rozhodování v církvi.
Za tímto účelem jmenoval v dubnu 2013 poradní sbor, z nějž vznikla
v září Rada kardinálů. Cílem připravovaných změn je reorganizace
Kongregací a posílení úlohy laiků v rámci kurie.
Františkova první zahraniční cesta byla naplánována již jeho před -
chůdcem a směřovala na tradiční setkání papeže s mladými v rámci
28. Světových dnů mládeže v brazilském Rio de Janeiru. Papežská





Jaroslav Šebek
─ 218 ─
vštěva proběhla ve dnech 22.-28. července 2013 a potvrdilo se, že celá
akce má silný emocionální náboj. Spontánnost byla znát na obou
stranách. Z pohledu vnějšího pozorovatele měl příjezd papeže na jednotlivá
setkání charakter atmosféry rockového koncertu, kdy přijíždí hvězda
showbyznysu, nikoli první muž církve. Neočekávaně zastavoval, aby
se třeba napil oblíbeného nápoje „maté“ či chytal létající trička a vlajky,
které plnily otevřený „papamobil“, jenž byl navíc bez neprůstřelných
skel. Ochranku tak zaléval pot, ačkoli počasí bylo i na panující
brazilskou zimu nezvykle chladné. Ve svých poselstvích dokázal dokonce
využít zdejšího nadšení pro kopanou.
Na rozdíl od popových či fotbalových hvězd však přinášel hlubší
duchovní přesahy. Své názory formuloval nejen při setkání s
brazilskou politickou, kulturní a akademickou elitou, ale například i při
pobožnosti křížové cesty, kdy mimo jiné argumentoval tím, že egoismus
a korupce prohlubují deziluzi z politiky. Ekonomický růst, který je
patrný v posledních letech, se navíc zatím neodrazil pozitivně v
každodenním společenském životě, ve zlepšení sociální situace, zdravotnictví
a školství. Disproporce mezi řečí ekonomických statistik a reálnými
Pietro Parolin, Františkův státní sekretář





Papežové moderního věku
─ 219 ─
problémy zejména mladých Brazilců se v zemi prohloubily i v
souvislosti s přípravou velkých sportovních akcí – mistrovství světa ve fotbale
v roce 2014 a letní olympiády v roce 2016. V papežových projevech tak
byly zmíněny i tyto reflexe aktuálních témat.
Vážný problém vidí ve stavu, jejž nazval „globální lhostejností“.
Proto apeloval zvláště na mladé, aby se více zajímali o veřejné záležitosti.
Připomněl v této souvislosti, že ubývající chuť angažovat se ve
veřejném životě je rizikem také pro demokracii. Ve svých vyjádřeních se
opírá i o specifický stav v regionu, kde v minulých desetiletích církevní
kruhy vstupovaly do společenského dění a fungovaly jako prostředník
při přechodu od vojenských vlád k opětovnému návratu demokracie.
Řešení krizových situací zároveň vidí v celospolečenském dialogu,
který povede k pojmenování hlubších kořenů problémů, a tím pádem
i ke komplexnějšímu řešení. Důrazem na nenásilí chce papež rovněž
otupit činnost levicových aktivistů a extrémních skupin, které se
uchylují k násilným formám protestů, jaké se odehrávaly i v Brazílii během
jeho návštěvy. V jejím programu se taktéž věnoval otázkám revitalizace
křesťanské víry, čelící tlaku sekularizačních změn. V mladých lidech
nejrůznějších kultur papež vidí nositele misijního poslání. Výzva k
vážné sebereflexi uvnitř církve se objevila i tentokrát, když nezvykle tvrdě
odsoudil církevní kariérismus. Závěrečné mše, sloužené přímo na
světoznámé pláži Copacabana v Riu de Janeiru, se zúčastnilo kolem tří
miliónů lidí. Na závěr papež oznámil, že další Světové dny mládeže se
uskuteční v roce 2016 v polském Krakově, působišti Jana Pavla II.
Na svátek příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy
5. července, byla oficiálně zveřejněna první papežova encyklika Lumen
fidei, která vešla do historie tím, že ji sepsali dva papežové (jako datum
vzniku je však uveden 29. červen). Vyšla sice pod Františkovým
jménem, ale na autorství se podílel také Benedikt XVI. V této souvislosti
mohu připomenout, že papež František byl pozván také k účasti na
cyrilometodějských oslavách na Velehradě 5. července 2013. Papež se





Jaroslav Šebek
─ 220 ─
mohl zúčastnit osobně, ale k této příležitosti zaslal alespoň poselství,
v němž hovořil o cyrilometodějských kořenech českého státu a vyzval
k tomu, aby se jejich dědictví nyní dále rozvíjelo v podobě vytváření
společnosti založené na zásadách tolerance a solidarity.
Velmi důležitý krok začal připravovat na říjen 2014. Na tento měsíc
svolal biskupskou synodu se zaměřením na otázky manželství a
rodinného života a přístupu církve k této sféře. K těmto tématům rozeslal
církevním institucím ve světě také dotazník obsahující teoretické i
praktické otázky, aby získal přehled o tom, jak by církve v jednotlivých
kulturách tyto problémy řešily. Její průběh dá možná první odpovědi
na to, jak vážně je myšlena snaha o hledání odpovědí na otázky,
které považuje velká část věřících za důležité. Očekává se, že mezi
diskutovaná témata bude patřit například pastorační vztah k rozvedeným
a nově sezdaným v církvi nebo k používání umělé antikoncepce, což
jsou záležitosti, které dlouhodobě budí kontroverze mezi
tradicionalistickými a progresivními skupinami v církvi (různé názory na otázku
vztahu k rozvedeným panují rovněž v rámci kardinálského sboru, kdy
například aktuální prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig
Müller /1947/ se nekompromisně vymezuje proti možné liberalizaci
přístupu rozvedených věřících ke svátostem a považuje takové debaty
za výsledek tlaku sekulární kultury na církev, zatímco kardinál Kasper
by byl například benevolentnější i k uznání dalšího manželství věřících
po rozvodu), ale vyvolává také pozornost širší veřejnosti. Papež
František však dal najevo, že nechce vytrhávat jednotlivé otázky z kontextu,
ale že se hodlá soustředit na celostní pohled na roli a význam rodiny
na počátku třetího tisíciletí.
Zřetelně vystupuje také proti vlivu klerikalismu na církevní prostředí
a označuje ho za jednu z možných brzd pastoračního působení církve.
Asi nejkontrastněji se ukázal styl Františkův na straně jedné a
materiálně orientovaného církevního hodnostáře na straně druhé na kauze, která
ovládla především německá média, ale vzbudila zájem i jinde ve světě.





Papežové moderního věku
─ 221 ─
Jde o případ Franze-Petera Tebartze van Elsta (1959), dnes už emerit -
ního biskupa v Limburgu. Jak se ukázalo, náklady na rekonstrukci jeho
rezidence neúměrně rostly z důvodu osobních zásahů samotného
biskupa. Navíc se podle kritiků ukázalo, že peníze proudily do stavebních
prací bez jakékoliv kontroly příslušných úřadů v diecézi. Biskup
vysvětloval zvýšené náklady mimo jiné i požadavky památkářů, což však
jejich zástupci kategoricky odmítli. Symbolem rozhazovačnosti, který
je skloňován snad ve všech komentářích, se stala koupelnová vana,
pořízená za patnáct tisíc euro. Novináři se logicky ptali, jak může sloužit
k výkonu biskupského úřadu či bohoslužbám. Vlna nesouhlasu se
vzedmula především ve vlastní diecézi. Důvody k nespokojenosti je však
třeba hledat ještě hlouběji než jen v kritice hýření s financemi. Nejužší
okruh spolupracovníků mu vyčítal příliš autoritativní styl vedení, který
se příliš neohlížel na názor druhých, což vedlo k prohlubování osobních
antipatií mezi ním a některými duchovními. V březnu 2014 František
rozhodl o tom, že by se do diecéze jako biskup již neměl vrátit.
Papežova osobní skromnost, kterou vyžaduje i od druhých, vedla
na jaře 2014 ke konfliktu i s vysoce postaveným mužem Vatikánu,
kamerlengem a bývalým státním sekretářem Tarcisiem Bertonem, který
začal v nákladném stylu přestavovat své vatikánské podkrovní apartmá
o rozloze několika stovek metrů čtverečních. Papež prý marně na
Bertoneho apeloval, aby přepychovou rekonstrukci zastavil. V jednom ze
svých pravidelných ranních kázání v červnu 2014 František upozornil
na zkaženost mocných a energicky odsoudil korupci, jež je podle něj
placena chudými, kteří se ocitají bez toho, co potřebují a na co mají
právo. Omluvil se přitom i za korupční jednání duchovních, kteří opouštějí
pastorační povinnosti, aby pečovali o svou moc nebo se obohatili.
Papežovy činy nejsou jistě primárně motivovány touhou po
zviditelnění, přesto se spontánně těší velkému zájmu, což podtrhl fakt, že ho loni
magazín Time vyhlásil Osobností roku. Podle průzkumů, zveřejněných
v závěru roku 2013 ve Francii, je nyní pozitivně vnímán ze strany 85%





Jaroslav Šebek
─ 222 ─
obyvatelstva, čímž předstihl i Jana Pavla II. Populární je i v Německu,
které je považováno za kritické vůči římskému a papežskému
centralismu a kde si získal sympatie jako zastánce proreformního kursu. Italský
historik a politik Andrea Riccardi (1950) ocenil mimo jiné papežovu
snahu vstupovat do veřejného prostoru, jak to prokázal například při snaze
o mírové a diplomatické řešení situace v Sýrii na podzim 2013, kdy se
snažil odvrátit hrozící invazi západních zemí a vyzýval ke konání půstu
a modliteb za odvrácení další eskalace konfliktu. Výrazně mírové
poselství v sobě nesla také další papežova zahraniční cesta, která v květnu
2014 směřovala na Blízký Východ (Jordánsko, palestinská území,
Izrael). Doprovázeli ho i dva přátelé z jiných náboženství, židovský rabín
Abraham Skorka a muslimský šejk. Během cesty pozval ke společným
modlitbám za mír nejvyšší představitele židovského státu i palestinské
samosprávy. Ty proběhly ve vatikánských zahradách v neděli 8. června
a přítomen byl i konstantinopolský ortodoxní patriarcha Bartoloměj.
Papežovu prestiž dokresluje fakt, že se s ním setkali již mnozí světoví
státníci, například francouzský prezident François Hollande (1954), ruský
prezident Vladimir Putin (1952) či britská královna Alžběta II. (1926).
Za velkou morální autoritu dnešního světa ho označil také americký
prezident Barack Obama (1961) při své návštěvě Vatikánu v březnu 2014.
V nedávném rozhovoru, k němuž se sešel s dlouholetým
šéfredaktorem liberálně orientovaného deníku La Repubblica, však pokládá
za jeden z nejpalčivějších problémů současného světa nezaměstnanost
mládeže a samotu, v níž se ocitají starší lidé. Vitalita církve budoucnosti
závisí ve velké míře na její odvaze vyjít vstříc hledajícím a
srozumitelně, bez manipulace, jim nabídnout své duchovní bohatství a tisícileté
zkušenosti. Papežovy názory, čeřící dosud stojaté církevní vody, logicky
nekonvenují všem. Je jasné, že tradicionalisté nemohou být z posunů,
které nastaly, příliš nadšeni. Proto nepřekvapuje, že musí čelit
oponentským hlasům, které se soustřeďují hlavně do konzervativních církevních
i politických skupin. Mnozí kritici mu vyčítají i mediální neobratnost.





Papežové moderního věku
─ 223 ─
Prvním velkým programovým spisem, který si klade ambici určit
nové směřování církve, je bezpochyby apoštolská exhortace Evangelii
gaudium. Dokument vznikal v létě v Římě po jeho návratu ze Světových
dnů mládeže a byl vydán v listopadu 2013 u příležitosti zakončení Roku
víry. Pojednává mimo jiné o reformě církve v misijním slova smyslu.
Církev je podle papeže povolána k tomu, aby vycházela ze sebe sama
směrem k druhým lidem. „Každý křesťan a každá komunita bude
rozlišovat, na jakou cestu je Pán volá. Všichni jsme však vyzváni, abychom
přijali následující povolání: vyjít z vlastní pohodlnosti a mít odvahu
jít na všechny periferie, které potřebují světlo evangelia,“ píše
František, podle něhož je „důvěrnost církve s Ježíšem putující důvěrností“.
V tomto dokumentu zdůrazňuje rovněž potřebu „pastoračního obrácení
(konverze)“, tedy nutnost přejít od statického a administrativního
chápání pastorace k misionářskému pojetí. Snahu o misionářské obrácení
církve potvrdil jako prioritu papežovy činnosti také státní sekretář
Pietro Parolin v jednom z prvních rozhovorů pro Radio Vaticana. Podle
něj se musí tato změna uvažování projevit i uvnitř mocenských grémií
Vatikánu a v jeho diplomacii. František vybízí k dialogu se státy, se
společností, s lidmi jinak věřícími. V rámci pojednání o vztazích s
islámem vyzývá většinově muslimské země k podpoře náboženské
svobody pro křesťany – tak jako se muslimským věřícím dostává svobody
a tolerance v zemích, které se stále hlásí ke křesťanské tradici. Poučen
rozruchem vyvolaným výše zmíněnou řezenskou přednáškou
papeže Benedikta XVI. z roku 2006 nynější hlava katolické církve tvrdí,
že autentický islám násilí nezná, což je ovšem zase na druhou stranu
příliš zjednodušující tvrzení.
152
V apoštolské exhortaci Evangelii
gaudium v podstatě dále rozvíjí své úvahy, které předestřel před kardinály
152 http://www.katyd.cz/clanky/prilohy/perspektivy/vstoupit-do-reky-radosti.
html. Přístup 20. 5. 2014





Jaroslav Šebek
─ 224 ─
již v přípravných setkáních (generálních kongregacích) před konkláve
v březnu 2013, když řekl, že církev je nemocná, protože je vztažená jen
na sebe samu. Má-li se uzdravit, musí se obrátit nikoli k sobě samé, ale
k periferii: k nejchudším, ne-křesťanům a také k těm, kteří jsou v církvi,
ale cítí se odmítnuti normativní církevní dikcí: lidé hřešící, rozvedení,
homosexuálové apod.
153

Je si přitom vědom toho, že změny se musí dotknout i papežského
úřadu. Velkou pozornost v něm věnuje například jazyku, kterým bude
hlásáno církevní poselství. Exhortace obsahuje například i celou řadu
praktických doporučení, jak si připravit kázání. Potvrdil v ní, že jednu
z hlavních rolí hraje v jeho programu boj proti sociálním nerovnostem
a chudobě. Velmi ostře se vymezil proti tzv. špinavým penězům:
„Jednou byl jeden církevní hodnostář obviněn z toho, že přijal peníze
pocházející z obchodu s drogami, a on se bránil, že ty peníze použil na dobrou
věc a neptal se, odkud jsou. To je špatně. Peníze poskvrněné krví nelze
přijmout.“
154

Díky papežovým akcentům by mohli jednu z možných alternativ,
zmírňujících konfliktní potenciál skrytý v rostoucím sociálním pnutí,
jež se projevuje viditelně i v Evropě, představovat v daleko větší míře
i křesťané. Polemickou reakci vyvolaly výroky typu „peníze musí
sloužit, a ne vládnout“ či „ekonomika vyloučení a nerovnosti zabíjí“.
Rozhlasový moderátor Rush Limbaugh (1951), jeden z hlavních mluvčích
americké konzervativní pravice, sdružené do Tea Party, ho za to nazval
marxistou a pokrytcem a dal najevo, že by se v podstatě neměl do
politiky míchat. Papež vzápětí reagoval na tuto kritiku v obsáhlém rozhovoru
pro italský deník La Stampa, kde se mimo jiné distancoval od marxismu
153 Návrat církve na cestu evangelia. In: Univerzum, 24 (2014), č. 2, s. 36.
154 Bergoglio, Jorge Mario – Skorka, Abraham: Papež František o rodině, víře
a úloze církve ve 21. století. O nebi a zemi. Praha-Litomyšl 2013, s. 134.





Papežové moderního věku
─ 225 ─
a označil ho za chybnou ideologii. Co však podle něj ultrakonzervativní
kruhy označují za „ryzí marxismus“, jsou podle něj jen důsledně
uplatňované linie církevní sociální nauky. Jak dále řekl v interview, které
vedl známý znalec vatikánského zákulisí Andrea Tornielli (1964), chtěl
polemizovat především se zásadami tzv. trickle-down teorie, která sice
slibuje, že z bohatnutí horních deseti tisíc budou postupně profitovat
i chudší vrstvy, ale v praxi k tomu podle papeže nikdy nedojde.
Hovoří se o tom, že k oponentům patří také lidé z vatikánské kurie.
Papež možná i z tohoto důvodu několikrát kritizoval situaci, která není
za vatikánskými hradbami vidět. V únoru při kreaci nových kardinálů
znovu vyzýval své spolubratry, aby se zdrželi intrik a spřádání
mocenských plánů. Vyzývá také k realizaci dialogu uvnitř církve. Církev
potřebuje provést sebereflexi, uznat chyby a projít proměnou, jak po tom
volal těsně před svou smrtí Carlo Maria kardinál Martini (1927-2012),
známý svou citlivostí k problémům uvnitř církve. Již na samém sklonku
života poskytl rozhovor pro italský deník Corriere della Sera, který
vyšel až těsně po jeho skonu. Upozorňoval na to, že církev je příliš
ustrašená a přehnaně úzkostlivá a soustřeďuje se hlavně na své vnitřní
problémy. V důsledku toho nehledá odpovědi na otázky, které lidi skutečně
pálí, a neumí se jasně postavit k výzvám doby. V posledním rozhovoru,
tedy jakémsi duchovním testamentu, pronesl burcující slova o tom, že
aktuální podoba církve zůstala dvě stě let zpátky. Podle něho je příliš
byrokratizovaná a ztrácí kontakt s lidmi: „Naše kostely jsou obrovské
a prázdné, naše rituály a liturgické oblečení jsou pompézní,“ prohlásil
těsně před smrtí. Cestu viděl v návratu k solidnímu duchovnímu
fundamentu víry a k opravdové otevřenosti vůči světu. Martini nechtěl
obehnat církev vysokými hradbami, ale přál si, aby se stala symbolickým
„domem ze skla“ a partnerem k dialogu s okolním světem.
Papež František hovořil v létě 2013 s Antoniem Spadarem (1966)
z jezuitského periodika Civiltà Cattolica na podobné téma, když se
vyjadřoval k charakteru církve. V rozhovoru připomněl, že církev by se






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist