načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Papežové moderního věku - Jaroslav Šebek

Papežové moderního věku

Elektronická kniha: Papežové moderního věku
Autor:

Publikace známého historika Jaroslava Šebka představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
2,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1%hodnoceni - 60.1% 63%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 232
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5060-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Moderní papežové jsou představeni zejména ve vztahu k evropské římskokatolické církvi, přičemž je patrna jejich proměna od papežů-monarchů k papežům-pastýřům. Představen je Pius IX., za jehož pontifikátu se konal 1. vatikánský koncil (1869-1870), dále Lev XIII., Pius X., Benedikt XV., Pius XI. a XII., papežové 2. vatikánského koncilu (Jan XXIII. a Pavel VI.), a dále první neitalští papežové (Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František). Jsou zmíněny i jejich církevní, teologické, společenské a politické postoje (např. jejich vztah k fašismu a komunismu). Také je uveden vztah Vatikánu a jednotlivých papežů k českým zemím, což bylo umožněno mj. i díky nedávnému (2006) zpřístupnění části vatikánských archivů. Publikace českého historika představuje stručné životopisy posledních 12 papežů (od r. 1846, resp. 1870) včetně vývoje vztahů Vatikánu a českých zemí.

Popis nakladatele

Publikace známého historika Jaroslava Šebka představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou zahrnuti i dva papežové, kteří svůj úřad sice zastávali ještě v předminulém století (Pius IX. a Lev XIII.), avšak důsledky jejich politiky se promítaly i do věku následujícího. Dvacáté století a současnost jsou zajímavé z hlediska postupné proměny papežů coby monarchů do jejich podoby pastýřské. Navíc nám poslední léta nabídla ojedinělý historický úkaz, kdy se v  hektickém tempu odehrávají viditelné změny přímo před našima očima. Před rokem začala psát novou kapitolu moderního papežství dobrovolná rezignace Benedikta XVI. Jeho odstoupení dalo do pohybu bez nadsázky revoluční vývoj, když u kormidla Petrovy lodičky stanul jako jeho nástupce František, papež v mnoha ohledech nevšední. Přestože od jeho volby uplynul jen rok a půl, je už nade vši pochybnost zřejmé, že jeho pontifikát ovlivní i jeho nástupce. X. svazek Edice Český ČAS představuje moderní papeže především ve vztahu k dění v evropské katolické církvi. Podstatnou součástí jsou však i kapitoly, zabývající se vztahem Vatikánu a jednotlivých pontifiků k českým zemím. Originální pohled v tomto směru přinášejí zejména materiály z Tajného vatikánského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu ,které doposud nebyly v české reflexi vztahů s papežstvím příliš zohledněny. Kniha tak přináší nejen obecné, přehledně setříděné informace, ale také nové poznatky a překvapivé souvislosti, díky čemuž poskytne poučení a podněty k zamyšlení jak odborné, tak i široké veřejnosti. (Vatikán od Pia IX.

Předmětná hesla
* 19.-21. stol.
* 1870-2014
Papežové -- 19.-21. stol.
Papežství -- 19.-21. stol.
Reforma církve -- 19.-21. stol.
Učení katolické církve -- 19.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- 19.-21. stol.
Křesťanství a politika -- 19.-21. stol.
Vatikán -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. stol.
Česko -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Šebek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



knihy František 2014-12-14 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Prosím o knihu pokud možno zaslat poštou. Předem děkuji na adresu Pachovská Jaroslava Antonína Sovy 1723 Česká Lípa PSČ 470 03
reagovat
> ABZ.cz 2014-12-14 20:15:14
  Dobrý den,
tento titul je momentálně nedostupný. Pokud o něj přesto máte zájem, zadejte si "hlídání produktu", a až bude kniha opět v nabídce, upozorníme Vás na to zasláním zprávy na Váš email. Poté si ji budete moci standardním způsobem objednat.
reagovat
   
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jaroslav Šebek

─ 206 ─

Historický krok v moderním papežství – rezignace Benedikta XVI.

Radikálním činem bylo papežovo dobrovolné odstoupení, k němuž

došlo v pondělí 11. února 2013 před polednem. Benedikt XVI. tehdy

svolal konzistoř kardinálů přítomných v Římě, oficiálně z toho důvodu,

aby projednal schválení tří svatořečení, jež byla naplánována nakvěten 2013. Jakmile proběhla tato víceméně formální část, nastalopřekvapení, když se papež ujal slova, aby přečetl své vyhlášení, kterým

podal rezignaci na svůj úřad. Oznámil ji osobně v latině a zdůvodnil ji

tím, že mu k zastávání náročných povinností scházejí fyzické síly.Porvé za více než sedm set let rezignoval papež dobrovolně, což můžeme

oprávněně nazvat revoluční změnou. S odstupem více než roku lze říci,

že tento krok připravil v podstatě cestu pro další změny běhempontifikátu papeže Františka. Posledním papežem, který odešel z nejvyššího

církevního úřadu, byl poustevník Pietro del Morrone (1209/10-1296),

který po volbě v červenci 1294 přijal jméno Celestýn V. Pod tížízodovědnosti a kvůli složitým vztahům v kurii však vydržel v úřadu jen

několik měsíců a v prosinci 1294 rezignoval. Chtěl se znovu uchýlit

do své poustevny, ale jeho nástupce, Bonifác VIII. (1235-1303,papežem 1294-1303), ho ze strachu před schizmatem uvěznil ve vězeňských

kobkách, kde nešťastný Celestýn za necelé dva roky zemřel. V roce

1313 ho papež Klement V. (1264-1314, papežem 1305-1314)svatořečil. Teprve zpětně, pod zorným úhlem rozhodnutí z února 2013, viděli

někteří z komentátorů jako významný signál úvah směrem krezignaci fakt, že papež Benedikt XVI. přišel na jaře 2009 k hrobu Pietra del

Morroneho v katedrále ve městě L ́Aquila, kde byl korunován papežem

– oblast se tehdy vzpamatovávala z následků zničujícího zemětřesení

–, a položil na něj své pallium. Podle informací jeho dlouholetéhosekretáře Georga Gänsweina (1956) uvažoval Benedikt XVI. oodstoupení velmi vážně již na jaře 2012, když se vrátil z fyzicky náročné cesty

na Kubu, přičemž v létě 2013 by ho čekala další náročná cesta za oceán


Papežové moderního věku

─ 207 ─

na Světové dny mládeže. Je zajímavé, že o možnosti odstoupení sevyjádřil také v knize rozhovorů, které s ním vedl německý novinář Peter Seewald (1954). Na otevřeně položenou otázku k tomu, zda uvažoval také o možnosti rezignace, odpověděl, že v okamžiku, kdy dojdepaež „k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky i duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu, má právo a za určitých okolností i povinnost odstoupit“.

147

Vzhledem k bezprecedentnímu charakteru papežova rozhodnutípochopitelně zazněla široká škála názorů. Někteří považovali rezignaci

za významný signál v úsilí o modernizaci papežství i celého pojetíkatolictví. V církevních kruzích se zazněly ovšem také hlasy, které vnímají takový krok jako projev slabosti. Komentáře namířené protidobrovolnému odstoupení uváděly, že Jan Pavel II. snášel statečně bříměnemoci a byl ztělesněním symboliky, jak nést utrpení. Australský kardinál George Pell (1941), nejvyšší představitel římskokatolické církve ve své zemi, odstupujícímu Benediktovi XVI. vyčetl, že svým krokem církev destabilizoval, a tím zkomplikoval postavení svého nástupce.Samozřejmě je však možné tak závažný akt číst i jako výraz určité papežovy skepse k možnostem účinně zasáhnout do procesů, které se kolem něj odehrávaly. Přestože se pohyboval skoro třicet let v prostředínejvyšších vatikánských grémií, nestal se pravděpodobně nikdy úplným„Římanem“. Možná mu byly cizí intriky a „mocenské tanečky“. Navíc se mohl cítit zklamán a nepochopen v již zmíněné snaze o dialog sextrémně konzervativními příslušníky Kněžského bratrstva sv. Pia X., který se

po čtyřech letech ukázal jako kontraproduktivní a církevní kruhy dále

rozkolísal.

147 Benedikt XVI.: Světlo světa: Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Petrem

Seewaldem. Brno 2011, s. 38.


Jaroslav Šebek

─ 208 ─

Rezignace vstoupila v platnost 28. února 2013 v osm hodin večer

středoevropského času. Emeritní papež pak odletěl z Vatikánu doletní rezidence v Castel Gandolfo, odkud se počátkem května 2013 vrátil

do Vatikánu. Nyní přebývá v klášteře Mater Ecclesiae, založenémJanem Pavlem II. na okraji vatikánských zahrad, přičemž na prvníoficiální cestu mimo svůj nynější azyl se vydal téměř po roce od své rezignace,

a to u příležitosti jmenování nových kardinálů jeho nástupcem v únoru

2014. Vzhledem k tomu, že se ani rok po jeho rezignaci nepřestaly šířit

nejrůznější spekulace, vrátil se ke zdůvodnění tohoto kroku. Upříležitosti ročního výročí odchodu do ústraní zaslal známému novinářiAndreovi Torniellovi, mimo jiné autorovi několika papežských životopisů,

dopis, kde znovu zdůrazňuje dobrovolnost a svobodu svého rozhodnutí.

Emeritní papež v nich potvrdil názorovou jednotu se svým nástupcem:

„Jsem vděčný za to, že můžu být spojen s papežem Františkemvelkou totožností pohledů a srdečným přátelstvím. Jako svůj jediný aposlední úkol vidím, abych podpíral jeho pontifikát modlitbou.“

Vztahy mezi papežstvím a českými zeměmi v době Benedikta XVI.

V souvislosti se vztahem Benedikta XVI. a České republiky je třebapřiomenout jeho velmi mediálně sledovanou návštěvu u nás, kteráproběhla na konci září 2009, protože její dopady ovlivnily i některá další

papežská rozhodnutí. Lze říci, že během ní v souhrnu zazněly všechny

důležité momenty, které tvořily intelektuální i duchovní milníkycelého Benediktova pontifikátu. Do Prahy přiletěl 26. září a po uvítacím

ceremoniálu na ruzyňském letišti jeho první kroky vedly do kostela

Panny Marie Vítězné. Zde vyzvedl význam tradiční rodiny. Večer se

setkal s kněžími a příslušníky řádů. V projevu připomnělpronásledování církve v době komunistické moci a hrdinství mnoha kněží, členůřeholních komunit a věřících. Současně se však zamyslel také nad situací

po roce 1989, kterou podle něj charakterizuje mimo jiné i fakt, že


Papežové moderního věku

─ 209 ─

lečnost ještě stále nese rány způsobené ateistickou ideologií a je často

okouzlena moderní mentalitou hédonistického konzumismu, který vede

k nebezpečné krizi lidských a náboženských hodnot a k rozmachuetic

kého a kulturního relativismu“.

148

Vyzval proto k zaměření pozornosti

na otázky výchovy a vzdělávání, tedy k zintenzivnění pastoračníhopů

sobení v oblasti školství.

Poprvé papež zavítal do Brna (27. září), kde se bohoslužbyzúčastni

lo sto dvacet tisíc poutníků, a sloužil mši ve Staré Boleslavi (na svátek

sv. Václava 28. září). V Brně požehnal čtyřiceti základním kamenům

pro nové sakrální stavby – kostely, kaple a komunitní centra – a obrátil

pozornost k naději jako jedné z nejdůležitějších křesťanských ctností,

ve Staré Boleslavi zase k postavám českých národních světců a k důle

žitosti duchovních tradic. Význam zemských patronů přesahuje okruh

věřících a zejména historické souvislosti jejich konání výrazně vnímá

i široká veřejnost.

Ve svém hlavním politickém projevu ve Španělském sálePražské

ho hradu se 26. září zabýval významem Evropy a opět využil blížící se

připomínky událostí roku 1989. Připomněl, že se jeho návštěva kryje

s dvacátým výročím pádu totality ve střední Evropě. Zamyslel se nad

tím, co je podle jeho názoru podstatou skutečné svobody: „S plným

respektováním rozdílu mezi sférou náboženskou bych rád zdůraznil

nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všechgenera

cí a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého

člověka, který tento kontinent nazývá svým domovem.“

Jeden z hlavních vrcholů návštěvy však představuje setkání papeže

s akademickou obcí ve Vladislavském sále Pražského hradu 27. září.Pa

pež nepřednesl svou přednášku vsedě, jak bývá zvykem, ale po celou dobu

u ní stál. V jejím úvodu vyzdvihl úlohu českého univerzitního prostředí

při revolučních změnách v „roce zázraků 1989“ a připomněl, že „pátrání

148 Papež Benedikt XVI. v České republice. Kostelní Vydří 2009, s. 48.


Jaroslav Šebek

─ 210 ─

po svobodě stále vede práci učenců, jejichž služba (diakonia) pravdě je

nepostradatelná pro blaho každého národa.“

149

Současně však přiléhavě

pojmenoval aktuální problémy, s nimiž se vědecké bádání potýká, když

hovořil například o tom, že „zatímco doba vměšování pominula, nejsme

snad často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání

nuceny sklonit se – více či méně jemně – pod tlakem ideologickýchzájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářskýchanebo pragmatických cílů?“

150

Papežova promluva však v sobě vedlenetušeného aktuálního rozměru pro Českou kotlinu skýtala i nebývalou možnost

hluboké meditace nad otázkami dalšího směřování naší civilizace.Hovořil totiž naléhavě o potřebě dialogu mezi vírou a rozumem a jehopromluva byla povzbuzením k odpovědnému užívání rozumu. Na základězkušenosti ze setkání s českými intelektuálními kruhy inicioval papež Benedikt

XVI. setkávání světa vědy a víry v podobě tzv. nádvoří národů, jehož

realizací pověřil Papežskou radu pro kulturu. Název vychází z označení

místa jeruzalémského chrámu, kam měli přístup také příslušníci jiných

národů než jen židovského, tedy i pohané, cizinci či exkomunikovaní lidé,

zkrátka všichni ti, kteří nesměli do posvátného prostoru. Měli takpříležitost přicházet do blízkosti svatyně, setkat se se znalci Písma a promluvit

s nimi o víře. V rámci projektu má být rozvíjen mezináboženský imezikulturní dialog. První z těchto setkání proběhlo v Paříži v březnu 2011.

Francouzská metropole je vnímána jako město osvícenství, a z tohoto

důvodu svolal Benedikt XVI. tuto akci právě do centra, odkud se šířily

po Francouzské revoluci ideje sekularismu (k dalším místům setkánípatřilo Portugalsko, Německo a Spojené státy). Dialog mezi zástupciakademické obce a církevními představiteli v rámci projektu Nádvoří národů

se uskutečnil také na podzim 2013 v České republice při příležitosti 1150.

výročí příchodu cyrilometodějské misie na Velkou Moravu.

149 Papež Benedikt XVI. v České republice. Kostelní Vydří 2009, s. 98.

150 Tamtéž.


─ 211 ─

František

Poprvé v moderní historii se po Benediktově rezignaci začali sjíždět

kardinálové do Říma v okamžiku, kdy je papež stále ještě naživu.Konkláve se účastnilo sto patnáct kardinálů ze sto sedmnácti oprávněných

volitelů. Před jeho zahájením panovala velká nejistota, daleko větší

než při papežské volbě před osmi lety, kdy se většina analýz shodovala

na velké autoritě Josepha Ratzingera, díky níž se skutečně stalpontifikem. Navíc se tehdejší volba odehrávala ve stínu smrti velkého papeže

Jana Pavla II., který převedl církev do třetího tisíciletí.

Po devíti letech však bylo všechno jinak. Z tohoto důvodu byl také

seznam možných kandidátů poměrně dlouhý. Někteří znalcinevylučovali volbu ghanského kardinála Petera Turksona (1948), předsedyPaežské rady Iustitia et Pax, velké šance se přisuzovaly původemkanadskému prefektovi Kongregace pro biskupy Marcu Ouelletovi (1944),

Brazilci Odilu Schererovi (1949) či milánskému arcibiskupovi Angelo

Scolovi (1941), kterému by nahrávala snaha některých církevníchkruhů vidět na Petrově stolci znovu po dvou ne-italských papežích rodáka

z Apeninského poloostrova. Údajně tomu nasvědčovala i skutečnost,

že vliv na chod církevních záležitostí po Benediktově rezignaci získali

dva italští kardinálové se zkušenostmi v řízení zákulisí, státní sekretář

Bertone a především jeho předchůdce Sodano, který byl nyní ve funkci

kardinála – děkana celého kardinálského sboru, a disponoval tak vmezidobí před papežskou volbou nezanedbatelnými pravomocemi, protože

mohl z tohoto titulu moderovat debaty shromážděných kardinálů před

vlastním konkláve. Sodano byl tedy hlavní osobou doby sedisvakance,

uprázdněného papežského stolce po nečekané Benediktově rezignaci.

Skutečnost, že milánský arcibiskup Scola patřil k hlavním favoritům

volby, potvrdila i malá aféra, když poté, co stoupal ze Sixtinské kaple

bílý dým, pustila Italská biskupská konference do světa blahopřání


Jaroslav Šebek

─ 212 ─

vému papeži, které však bylo omylem adresováno právě Scolovi.Milánský arcibiskup měl ovšem i řadu odpůrců, zejména z řad kardinálů

na druhé straně Atlantiku (ze severní i jižní Ameriky), k nimž se prý

nakonec přidal i Bertone. Je zajímavé, že mezi nejvíce zmiňovanými

kandidáty se v médiích příliš nevyskytovalo jméno Jorge MarioBergoglio, ačkoli tento muž patřil k výrazným postavám předchozí volby

z roku 2005. Vlivní kardinálové žádali během jednání před konkláve

informace o otázce úniku dokumentů a mluvili o nutnosti změny vřízení kuriálních úřadů a Státního sekretariátu. Do hledáčku kritiky se kvůli tomu dostával především kardinál Bertone. Diskuze ještě před konkláve se tak nesla v duchu volání po nutné změně, aby církev ukázala světu

radostnější a milosrdnější tvář.

Samotné konkláve bylo zahájeno 12. března odpoledne, kdy zapřítomnosti televizních kamer složili přítomní kardinálové přísahu a pak

se uzavřeli před světem, aby zahájili první kolo volby. Stovkytelevizních štábů sledovaly napjatě, skoro v přímém přenosu, alespoň komín

Sixtinské kaple. Média si všímala i takových maličkostí, že knejsledovanějšímu komínu světa přilétali racci, kteří se prohánějí nad nedalekou

Tiberou, a ťukali na něj, jako by chtěli volitele popohnat. Na začátku

konkláve se nepředpokládalo, že bude trvat krátce, protože se nerýsoval

žádný výrazný favorit. Původní předpoklady však vzaly zasvé, protože

bílý kouř začal stoupat již ve středu 13. března krátce po sedmé večer po pátém kole volby, kdy Jorge Mario Bergoglio překročil potřebnou hranici sedmasedmdesáti hlasů. Podle informací italských médií nastal při volbě efekt „Ratzinger“ z předcházející konkláve, tedy pozvolné, ale nepřetržité stoupání počtu hlasů pro Bergoglia, které se zřetelněprojevilo již dopoledne 13. března ve třetím kole volby. Nový papež byl nevšední už v okamžiku volby. Jednalo se o prvního pontifikapocházejícího z jihoamerického kontinentu a prvního jezuitu v čele katolické církve. Překvapil i historickým výběrem jména, připomínajícím„prosťáčka Božího“, tedy sv. Františka z Assisi (1182-1226), jenž však svým


Papežové moderního věku

─ 213 ─

voláním po chudé a sloužící církvi zahájil výraznou etapu duchovníreformy středověku.

Papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, se narodil

17. prosince 1936 v rodině italského emigranta v argentinské metropoli

Buenos Aires. Otec přišel před chudobou ze severní Itálie a v Argentině našel práci u železnice. Rodina žila v Buenos Aires ve čtvrtiFlores. Nejprve se věnoval studiu chemie, ale stále silněji v něm klíčilo

rozhodnutí, aby se soustředil na duchovní cestu. Rozhodnutí ovlivnila

do určité míry i zkušenost, kterou prožil jako dvacetiletý mladík: měl

vážné problémy s dýcháním, ocitl se na pokraji smrti a od té doby má

jen jednu plíci. V roce 1958 vstoupil do jezuitského řádu a studovalnejrve společenské vědy v Chile. V teologii byl ovlivněn napříkladLuciem Gerou (1924-2012), který patřil k zastáncům argentinské varianty

teologie osvobození. Každá země oblasti má však i své specifickédějiny, zejména kvůli vládám řady více či méně brutálních autokratických

režimů. Kus této historie má v sobě i současný papež, který byl zprvu

František


Jaroslav Šebek

─ 214 ─

spíše konformní k argentinské vojenské vládě (ujala se moci v březnu

1976), aby se pak významně – ostatně jako značná část církevních elit

regionu – podílel na návratu demokracie a pádu junty, k němuž došlo

po porážce argentinské armády ve válce o Falklandské ostrovy sVelkou Británií na jaře 1982. Generál Jorge Videla (1925-2013) kritizoval

poměry před vojenským převzetím moci kvůli špatné vládě aadministrativnímu chaosu a zkorumpovanosti i rostoucímu politickému násilí,

na čemž se shodl s církevními kruhy. Vojáci a argentinský klérus se však

rozcházeli v tom, že katolické kruhy chtěly rozhodně trvat nadodržování lidské důstojnosti a práv člověka.

151

Přesto je církevní role v době

tzv. špinavé války, jak se někdy období vlády vojenské diktatury nazývá,

poněkud kontroverzní. Vzápětí po zvolení nového papeže se objevily

informace, že Jorge Bergoglio byl zpočátku konformní k vojenské vládě

(tehdejší puč však odsoudili pouze tři biskupové z tehdejšíchšestašedesáti). Bergoglio sám odmítl obvinění, že by udal své dva spolubratry,

kteří byli uneseni eskadrami smrti a téměř půl roku vězněni a mučeni. Jeho přímý podíl na této události nebyl nikdy potvrzen, a to ani v době snah o soudní vyrovnání s těmito zločiny. Za nového papeže Františka se v této kauze postavili i mnozí rodáci. Nositel Nobelovy ceny míru za rok 1980, architekt Adolfo Pérez Esquivel (1931), oceněný za obranu lidských práv, o něm pro deník La Stampa prohlásil, že rozhodně nebyl žádným komplicem junty. Přitom Esquivel strávil více než rok vevězení za kritiku vojenské vlády. Bergoglio se podle něj naopak významně

zasloužil o to, že se katolická církev v Argentině omluvila i za sváselhání a chyby v této tragické historické epizodě.

V březnu 1986 odjel do Mnichova, aby zde dokončil disertačnípráci, a po návratu je svými představenými poslán do jezuitského kostela

151 TORNIELLI, Andrea: Jorge Mario Bergoglio. František. Papež chudých: Život,myšlenky a slova papeže, který změní církev. Praha 2013, s. 95-96.


Papežové moderního věku

─ 215 ─

v Cordóbě jako duchovní vůdce a zpovědník. V květnu 1992 jejmenován pomocným biskupem v Buenos Aires a o několik let později také

arcibiskupem. Kněží na něm oceňovali jeho lidskost a prostotu.Bergogliova aktivita se však neomezovala jen na náboženskou činnost. Ještě

než se stal arcibiskupem, byl někdy označován za „advokáta chudých“

a dá se říci, že mezi desítkami tisíc obyvatel nejbídnějších čtvrtíargentinské metropole byl jako doma. Požadoval zavedení daleko většího

počtu programů, které by reagovaly na situaci sociálně vyloučených

vrstev. Při této příležitosti ostře kritizoval neoliberální hospodářskou

politiku, jejíž důsledky činil zodpovědnými za zbídačení milionů svých

spoluobčanů. Politika globalizace se podle něj nezajímá o staré a chudé

a nedává stejné šance na dosažení odpovídajícího vzdělání, a tím pádem

také sociálního statutu.

Na přelomu let 2001 a 2002 zasáhla Argentinu vlna obrovskýchsociálních nepokojů v reakci na ekonomické problémy země. Do krize se

dostal celý ústavní systém země a během čtrnácti dnů se v jejím čele

vystřídalo hned pět prezidentů. Tehdy Bergoglio vystoupil s ostrou

kritikou vnitřní politiky i postupu mezinárodních finančních institucí,

které podle něj přivedly Argentinu na pokraj ekonomického zhroucení.

Současně se však podílel na zklidnění situace a zmírnění občanských

nepokojů. V roce 2010 se dostal do sporu s argentinskou prezidentkou a manželkou předchozí hlavy státu Cristinou Fernández de Kirchner (1953) kvůli jeho odporu k zavedení manželství osob stejného pohlaví.

Významně změnil podobu tradičních rituálů, a to již od první minuty,

kdy vstoupil na lodžii baziliky sv. Petra, aby neformálně pozdravildesetitisíce promočených poutníků, čekajících na nového pontifika. Vyzval

je k tomu, aby se za něj modlili, dříve než jim udělí své tradiční první

požehnání Urbi et orbi. Po skončení úvodní ceremonie neodjelpapežskou limuzínou, ale autobusem spolu s dalšími členy kardinálskéhosboru. Inaugurační mše 19. března 2013 se účastnilo více než dvě stě tisíc

lidí. Ve srovnání s nástupným obřadem Benedikta XVI. byla asi o


Jaroslav Šebek

─ 216 ─

dinu kratší. Poprvé v historii se jí zúčastnil také konstantinopolskýpatriarcha Bartoloměj. Tradiční obřady umývání nohou na Zelený čtvrtek

provedl jako první papež v historii v nápravném zařízení pro mládež,

přičemž jeho předchůdci je většinou sloužili v bazilice sv. JanaLateránského. A dá se s nadsázkou říci, že od té doby neuplynul den, aby papež

nějakým menším či větším gestem nebo rozhodnutím nepřekvapil, jako

třeba při křestní bohoslužbě v Sixtinské kapli začátkem roku, kdyžpokřtil dítě rodičů, kteří byli sezdáni jen občansky, nikoli církevně, avyzval přítomné matky, aby neváhaly během obřadu děti nakojit.

Důležitý je pro něj osobní vztah a kontakt s lidmi. Proto od počátku

překvapuje nezasvěcené spontánními telefonáty svým přátelům nebonarosto cizím lidem. Od prvních chvil v úřadě rezignuje na pompéznost moci. Dokáže přirozeně komunikovat a staví se tak do určitéhoprotikladu s poněkud strnulým projevem Benedikta XVI. Tato jednoduchost a pokora jsou každopádně velkými výzvami i pro další státníky. Proto se už od prvních dnů po jeho volbě hovořilo o svěžím větru, který se může prohnat zbytněle byrokratickými institucemi římské kurie. Euforie,která první dny působení 266. papeže provázela, je pochopitelná.Františkovy lidské projevy a city, které postrádají jakoukoli aroganci,nadřazenost či sklon k povýšenosti a elitářství, opatrně lámou ledy a mohou vrátit církvi ztracenou důvěryhodnost. V dnešní situaci všeobecnékrize důvěry, která zasahuje nejen církev, ale i mnoho jiných institucí, to

rozhodně není málo. Velký rozdíl mezi Benediktem XVI. a Františkem

je také ve stylu vystupování. Zatímco Benedikt XVI. se snažil víceargumentovat, František je bezprostřednější a jeho projevy nepostrádají

silnou apelativní formu.

František v duchu svého předchozího stylu razantně požaduje větší

zájem o chudé a sociálně vyloučené lidi. Jeho první cesta mimo Řím

vedla 8. července 2013 na ostrov Lampedusa, který je „domovem“mnoha afrických uprchlíků. Snahou o zlepšení sociální situace je motivován

také zásah do kuriálních struktur, kdy v únoru 2014 zřídil ve Vatikánu


Papežové moderního věku

─ 217 ─

obdobu ministerstva financí a hospodářství v jednom s cílem dosáhnout

větší transparentnosti finančních toků církevního státu. Tyto změny jsou

neseny rovněž úsilím předcházet dalším skandálům, které bypoškodily obraz církve ve veřejném prostoru. Viditelným posunem tímtosměrem však byla i papežova snaha začít rozplétat složitá přediva transakcí

a zájmů, týkajících se tzv. Vatikánské banky, o níž se také intenzivně

hovořilo během generálních kongregací. Ta bývala podezřelá z podpory

korupčních praktik a z praní špinavých peněz. Pokusy o dosaženítransarentnosti se však objevily již během pontifikátu Benedikta XVI.,který se snažil zavést do mechanismu jejího fungování standardy platné

v západoevropských státech. Díky tomu se mělo více peněz distribuovat

na podporu sociálních projektů.

V institucionální rovině měla napomoci papežovým záměrům také

změna ve vedení Státního sekretariátu. Pomyslným šéfem vatikánského

vládního kabinetu, který se svého postu oficiálně ujal 15. října 2013, se

stal osmapadesátiletý Pietro Parolin (1955). Jedná se tak o nejmladšího

státního sekretáře od doby Pia XII. Z jeho kariérního životopisuvyplývá, že jde o schopného diplomata, který pracoval na apoštolskýchnunciaturách v Mexiku a Nigérii. Jako zprostředkovatel se podílel rovněž na významných diplomatických jednáních mezi Svatým stolcem aČínou. Bezprostředně před svým jmenováním působil čtyři roky jakopaežský vyslanec ve Venezuele. Má tedy bohaté zkušenosti z tzv. třetího

světa, kterých pravděpodobně využije při vytváření papežských strategií

k těmto regionům. Nový papež klade velký důraz také na další reformy

kuriálních struktur, které by posílily kolegialitu rozhodování v církvi.

Za tímto účelem jmenoval v dubnu 2013 poradní sbor, z nějž vznikla

v září Rada kardinálů. Cílem připravovaných změn je reorganizace

Kongregací a posílení úlohy laiků v rámci kurie.

Františkova první zahraniční cesta byla naplánována již jehopředchůdcem a směřovala na tradiční setkání papeže s mladými v rámci

28. Světových dnů mládeže v brazilském Rio de Janeiru. Papežská


Jaroslav Šebek

─ 218 ─

vštěva proběhla ve dnech 22.-28. července 2013 a potvrdilo se, že celá

akce má silný emocionální náboj. Spontánnost byla znát na oboustranách. Z pohledu vnějšího pozorovatele měl příjezd papeže na jednotlivá

setkání charakter atmosféry rockového koncertu, kdy přijíždí hvězda

showbyznysu, nikoli první muž církve. Neočekávaně zastavoval, aby

se třeba napil oblíbeného nápoje „maté“ či chytal létající trička a vlajky,

které plnily otevřený „papamobil“, jenž byl navíc bez neprůstřelných

skel. Ochranku tak zaléval pot, ačkoli počasí bylo i na panujícíbrazilskou zimu nezvykle chladné. Ve svých poselstvích dokázal dokoncevyužít zdejšího nadšení pro kopanou.

Na rozdíl od popových či fotbalových hvězd však přinášel hlubší

duchovní přesahy. Své názory formuloval nejen při setkání sbrazilskou politickou, kulturní a akademickou elitou, ale například i připobožnosti křížové cesty, kdy mimo jiné argumentoval tím, že egoismus

a korupce prohlubují deziluzi z politiky. Ekonomický růst, který jepatrný v posledních letech, se navíc zatím neodrazil pozitivně vkaždodenním společenském životě, ve zlepšení sociální situace, zdravotnictví

a školství. Disproporce mezi řečí ekonomických statistik a reálnými

Pietro Parolin, Františkův státní sekretář


Papežové moderního věku

─ 219 ─

problémy zejména mladých Brazilců se v zemi prohloubily i v souvislosti s přípravou velkých sportovních akcí – mistrovství světa ve fotbale

v roce 2014 a letní olympiády v roce 2016. V papežových projevech tak

byly zmíněny i tyto reflexe aktuálních témat.

Vážný problém vidí ve stavu, jejž nazval „globální lhostejností“.Proto apeloval zvláště na mladé, aby se více zajímali o veřejné záležitosti.

Připomněl v této souvislosti, že ubývající chuť angažovat se veveřejném životě je rizikem také pro demokracii. Ve svých vyjádřeních se

opírá i o specifický stav v regionu, kde v minulých desetiletích církevní

kruhy vstupovaly do společenského dění a fungovaly jako prostředník

při přechodu od vojenských vlád k opětovnému návratu demokracie.

Řešení krizových situací zároveň vidí v celospolečenském dialogu,

který povede k pojmenování hlubších kořenů problémů, a tím pádem

i ke komplexnějšímu řešení. Důrazem na nenásilí chce papež rovněž

otupit činnost levicových aktivistů a extrémních skupin, které seuchylují k násilným formám protestů, jaké se odehrávaly i v Brazílii během

jeho návštěvy. V jejím programu se taktéž věnoval otázkám revitalizace

křesťanské víry, čelící tlaku sekularizačních změn. V mladých lidech

nejrůznějších kultur papež vidí nositele misijního poslání. Výzva kvážné sebereflexi uvnitř církve se objevila i tentokrát, když nezvykle tvrdě

odsoudil církevní kariérismus. Závěrečné mše, sloužené přímo nasvětoznámé pláži Copacabana v Riu de Janeiru, se zúčastnilo kolem tří

miliónů lidí. Na závěr papež oznámil, že další Světové dny mládeže se

uskuteční v roce 2016 v polském Krakově, působišti Jana Pavla II.

Na svátek příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy

5. července, byla oficiálně zveřejněna první papežova encyklika Lumen

fidei, která vešla do historie tím, že ji sepsali dva papežové (jako datum

vzniku je však uveden 29. červen). Vyšla sice pod Františkovýmjménem, ale na autorství se podílel také Benedikt XVI. V této souvislosti

mohu připomenout, že papež František byl pozván také k účasti nacyrilometodějských oslavách na Velehradě 5. července 2013. Papež se


Jaroslav Šebek

─ 220 ─

mohl zúčastnit osobně, ale k této příležitosti zaslal alespoň poselství,

v němž hovořil o cyrilometodějských kořenech českého státu a vyzval

k tomu, aby se jejich dědictví nyní dále rozvíjelo v podobě vytváření

společnosti založené na zásadách tolerance a solidarity.

Velmi důležitý krok začal připravovat na říjen 2014. Na tento měsíc

svolal biskupskou synodu se zaměřením na otázky manželství arodinného života a přístupu církve k této sféře. K těmto tématům rozeslal

církevním institucím ve světě také dotazník obsahující teoretické ipraktické otázky, aby získal přehled o tom, jak by církve v jednotlivých

kulturách tyto problémy řešily. Její průběh dá možná první odpovědi

na to, jak vážně je myšlena snaha o hledání odpovědí na otázky,které považuje velká část věřících za důležité. Očekává se, že mezidiskutovaná témata bude patřit například pastorační vztah k rozvedeným

a nově sezdaným v církvi nebo k používání umělé antikoncepce, což

jsou záležitosti, které dlouhodobě budí kontroverze mezitradicionalistickými a progresivními skupinami v církvi (různé názory na otázku vztahu k rozvedeným panují rovněž v rámci kardinálského sboru, kdy například aktuální prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig Müller /1947/ se nekompromisně vymezuje proti možné liberalizaci přístupu rozvedených věřících ke svátostem a považuje takové debaty za výsledek tlaku sekulární kultury na církev, zatímco kardinál Kasper

by byl například benevolentnější i k uznání dalšího manželství věřících

po rozvodu), ale vyvolává také pozornost širší veřejnosti. PapežFrantišek však dal najevo, že nechce vytrhávat jednotlivé otázky z kontextu,

ale že se hodlá soustředit na celostní pohled na roli a význam rodiny

na počátku třetího tisíciletí.

Zřetelně vystupuje také proti vlivu klerikalismu na církevní prostředí

a označuje ho za jednu z možných brzd pastoračního působení církve.

Asi nejkontrastněji se ukázal styl Františkův na straně jedné amateriálně orientovaného církevního hodnostáře na straně druhé na kauze, která

ovládla především německá média, ale vzbudila zájem i jinde ve světě.


Papežové moderního věku

─ 221 ─

Jde o případ Franze-Petera Tebartze van Elsta (1959), dnes užemeritního biskupa v Limburgu. Jak se ukázalo, náklady na rekonstrukci jeho

rezidence neúměrně rostly z důvodu osobních zásahů samotnéhobiskupa. Navíc se podle kritiků ukázalo, že peníze proudily do stavebních

prací bez jakékoliv kontroly příslušných úřadů v diecézi. Biskupvysvětloval zvýšené náklady mimo jiné i požadavky památkářů, což však

jejich zástupci kategoricky odmítli. Symbolem rozhazovačnosti, který

je skloňován snad ve všech komentářích, se stala koupelnová vana,pořízená za patnáct tisíc euro. Novináři se logicky ptali, jak může sloužit

k výkonu biskupského úřadu či bohoslužbám. Vlna nesouhlasu sevzedmula především ve vlastní diecézi. Důvody k nespokojenosti je však

třeba hledat ještě hlouběji než jen v kritice hýření s financemi. Nejužší

okruh spolupracovníků mu vyčítal příliš autoritativní styl vedení, který

se příliš neohlížel na názor druhých, což vedlo k prohlubování osobních

antipatií mezi ním a některými duchovními. V březnu 2014 František

rozhodl o tom, že by se do diecéze jako biskup již neměl vrátit.

Papežova osobní skromnost, kterou vyžaduje i od druhých, vedla

na jaře 2014 ke konfliktu i s vysoce postaveným mužem Vatikánu,kamerlengem a bývalým státním sekretářem Tarcisiem Bertonem, který

začal v nákladném stylu přestavovat své vatikánské podkrovní apartmá

o rozloze několika stovek metrů čtverečních. Papež prý marně naBertoneho apeloval, aby přepychovou rekonstrukci zastavil. V jednom ze

svých pravidelných ranních kázání v červnu 2014 František upozornil

na zkaženost mocných a energicky odsoudil korupci, jež je podle něj

placena chudými, kteří se ocitají bez toho, co potřebují a na co majíprávo. Omluvil se přitom i za korupční jednání duchovních, kteří opouštějí

pastorační povinnosti, aby pečovali o svou moc nebo se obohatili.

Papežovy činy nejsou jistě primárně motivovány touhou pozviditelnění, přesto se spontánně těší velkému zájmu, což podtrhl fakt, že ho loni

magazín Time vyhlásil Osobností roku. Podle průzkumů, zveřejněných

v závěru roku 2013 ve Francii, je nyní pozitivně vnímán ze strany 85%


Jaroslav Šebek

─ 222 ─

obyvatelstva, čímž předstihl i Jana Pavla II. Populární je i v Německu, které je považováno za kritické vůči římskému a papežskémucentralismu a kde si získal sympatie jako zastánce proreformního kursu. Italský historik a politik Andrea Riccardi (1950) ocenil mimo jiné papežovusnahu vstupovat do veřejného prostoru, jak to prokázal například při snaze o mírové a diplomatické řešení situace v Sýrii na podzim 2013, kdy se snažil odvrátit hrozící invazi západních zemí a vyzýval ke konání půstu a modliteb za odvrácení další eskalace konfliktu. Výrazně mírovéposelství v sobě nesla také další papežova zahraniční cesta, která v květnu

2014 směřovala na Blízký Východ (Jordánsko, palestinská území,Izrael). Doprovázeli ho i dva přátelé z jiných náboženství, židovský rabín

Abraham Skorka a muslimský šejk. Během cesty pozval ke společným

modlitbám za mír nejvyšší představitele židovského státu i palestinské

samosprávy. Ty proběhly ve vatikánských zahradách v neděli 8. června

a přítomen byl i konstantinopolský ortodoxní patriarcha Bartoloměj.Paežovu prestiž dokresluje fakt, že se s ním setkali již mnozí světovístátníci, například francouzský prezident François Hollande (1954), ruský

prezident Vladimir Putin (1952) či britská královna Alžběta II. (1926).

Za velkou morální autoritu dnešního světa ho označil také americkýprezident Barack Obama (1961) při své návštěvě Vatikánu v březnu 2014.

V nedávném rozhovoru, k němuž se sešel s dlouholetýmšéfredaktorem liberálně orientovaného deníku La Repubblica, však pokládá

za jeden z nejpalčivějších problémů současného světa nezaměstnanost

mládeže a samotu, v níž se ocitají starší lidé. Vitalita církve budoucnosti

závisí ve velké míře na její odvaze vyjít vstříc hledajícím asrozumitelně, bez manipulace, jim nabídnout své duchovní bohatství a tisícileté

zkušenosti. Papežovy názory, čeřící dosud stojaté církevní vody, logicky

nekonvenují všem. Je jasné, že tradicionalisté nemohou být z posunů,

které nastaly, příliš nadšeni. Proto nepřekvapuje, že musí čelitoponentským hlasům, které se soustřeďují hlavně do konzervativních církevních

i politických skupin. Mnozí kritici mu vyčítají i mediální neobratnost.


Papežové moderního věku

─ 223 ─

Prvním velkým programovým spisem, který si klade ambici určit

nové směřování církve, je bezpochyby apoštolská exhortace Evangelii

gaudium. Dokument vznikal v létě v Římě po jeho návratu ze Světových

dnů mládeže a byl vydán v listopadu 2013 u příležitosti zakončení Roku

víry. Pojednává mimo jiné o reformě církve v misijním slova smyslu.

Církev je podle papeže povolána k tomu, aby vycházela ze sebe sama

směrem k druhým lidem. „Každý křesťan a každá komunita buderozlišovat, na jakou cestu je Pán volá. Všichni jsme však vyzváni, abychom

přijali následující povolání: vyjít z vlastní pohodlnosti a mít odvahu

jít na všechny periferie, které potřebují světlo evangelia,“ píšeFrantišek, podle něhož je „důvěrnost církve s Ježíšem putující důvěrností“.

V tomto dokumentu zdůrazňuje rovněž potřebu „pastoračního obrácení

(konverze)“, tedy nutnost přejít od statického a administrativníhocháání pastorace k misionářskému pojetí. Snahu o misionářské obrácení

církve potvrdil jako prioritu papežovy činnosti také státní sekretářPietro Parolin v jednom z prvních rozhovorů pro Radio Vaticana. Podle

něj se musí tato změna uvažování projevit i uvnitř mocenských grémií

Vatikánu a v jeho diplomacii. František vybízí k dialogu se státy, se

společností, s lidmi jinak věřícími. V rámci pojednání o vztazích sislámem vyzývá většinově muslimské země k podpoře náboženskésvobody pro křesťany – tak jako se muslimským věřícím dostává svobody

a tolerance v zemích, které se stále hlásí ke křesťanské tradici. Poučen

rozruchem vyvolaným výše zmíněnou řezenskou přednáškou papeže Benedikta XVI. z roku 2006 nynější hlava katolické církve tvrdí,

že autentický islám násilí nezná, což je ovšem zase na druhou stranu

příliš zjednodušující tvrzení.

152

V apoštolské exhortaci Evangeliigaudium v podstatě dále rozvíjí své úvahy, které předestřel před kardinály

152 http://www.katyd.cz/clanky/prilohy/perspektivy/vstoupit-do-reky-radosti.

html. Přístup 20. 5. 2014


Jaroslav Šebek

─ 224 ─

již v přípravných setkáních (generálních kongregacích) před konkláve

v březnu 2013, když řekl, že církev je nemocná, protože je vztažená jen

na sebe samu. Má-li se uzdravit, musí se obrátit nikoli k sobě samé, ale

k periferii: k nejchudším, ne-křesťanům a také k těm, kteří jsou v církvi, ale cítí se odmítnuti normativní církevní dikcí: lidé hřešící, rozvedení, homosexuálové apod.

153

Je si přitom vědom toho, že změny se musí dotknout i papežského

úřadu. Velkou pozornost v něm věnuje například jazyku, kterým bude

hlásáno církevní poselství. Exhortace obsahuje například i celou řadu

praktických doporučení, jak si připravit kázání. Potvrdil v ní, že jednu

z hlavních rolí hraje v jeho programu boj proti sociálním nerovnostem

a chudobě. Velmi ostře se vymezil proti tzv. špinavým penězům:„Jednou byl jeden církevní hodnostář obviněn z toho, že přijal penízepocházející z obchodu s drogami, a on se bránil, že ty peníze použil na dobrou

věc a neptal se, odkud jsou. To je špatně. Peníze poskvrněné krví nelze

přijmout.“

154

Díky papežovým akcentům by mohli jednu z možných alternativ,

zmírňujících konfliktní potenciál skrytý v rostoucím sociálním pnutí,

jež se projevuje viditelně i v Evropě, představovat v daleko větší míře

i křesťané. Polemickou reakci vyvolaly výroky typu „peníze musísloužit, a ne vládnout“ či „ekonomika vyloučení a nerovnosti zabíjí“.Rozhlasový moderátor Rush Limbaugh (1951), jeden z hlavních mluvčích

americké konzervativní pravice, sdružené do Tea Party, ho za to nazval

marxistou a pokrytcem a dal najevo, že by se v podstatě neměl dopolitiky míchat. Papež vzápětí reagoval na tuto kritiku v obsáhlém rozhovoru

pro italský deník La Stampa, kde se mimo jiné distancoval od marxismu

153 Návrat církve na cestu evangelia. In: Univerzum, 24 (2014), č. 2, s. 36.

154 Bergoglio, Jorge Mario – Skorka, Abraham: Papež František o rodině, víře

a úloze církve ve 21. století. O nebi a zemi. Praha-Litomyšl 2013, s. 134.


Papežové moderního věku

─ 225 ─

a označil ho za chybnou ideologii. Co však podle něj ultrakonzervativní

kruhy označují za „ryzí marxismus“, jsou podle něj jen důsledněuplatňované linie církevní sociální nauky. Jak dále řekl v interview, které

vedl známý znalec vatikánského zákulisí Andrea Tornielli (1964), chtěl

polemizovat především se zásadami tzv. trickle-down teorie, která sice

slibuje, že z bohatnutí horních deseti tisíc budou postupně profitovat

i chudší vrstvy, ale v praxi k tomu podle papeže nikdy nedojde.

Hovoří se o tom, že k oponentům patří také lidé z vatikánské kurie.

Papež možná i z tohoto důvodu několikrát kritizoval situaci, která není

za vatikánskými hradbami vidět. V únoru při kreaci nových kardinálů znovu vyzýval své spolubratry, aby se zdrželi intrik a spřádánímocenských plánů. Vyzývá také k realizaci dialogu uvnitř církve. Církevpotřebuje provést sebereflexi, uznat chyby a projít proměnou, jak po tom volal těsně před svou smrtí Carlo Maria kardinál Martini (1927-2012), známý svou citlivostí k problémům uvnitř církve. Již na samém sklonku života poskytl rozhovor pro italský deník Corriere della Sera, kterývyšel až těsně po jeho skonu. Upozorňoval na to, že církev je přílišustrašená a přehnaně úzkostlivá a soustřeďuje se hlavně na své vnitřníproblémy. V důsledku toho nehledá odpovědi na otázky, které lidi skutečně pálí, a neumí se jasně postavit k výzvám doby. V posledním rozhovoru, tedy jakémsi duchovním testamentu, pronesl burcující slova o tom, že aktuální podoba církve zůstala dvě stě let zpátky. Podle něho je příliš byrokratizovaná a ztrácí kontakt s lidmi: „Naše kostely jsou obrovské a prázdné, naše rituály a liturgické oblečení jsou pompézní,“ prohlásil těsně před smrtí. Cestu viděl v návratu k solidnímu duchovnímufundamentu víry a k opravdové otevřenosti vůči světu. Martini nechtělobehnat církev vysokými hradbami, ale přál si, aby se stala symbolickým „domem ze skla“ a partnerem k dialogu s okolním světem.

Papež František hovořil v létě 2013 s Antoniem Spadarem (1966)

z jezuitského periodika Civiltà Cattolica na podobné téma, když sevyjadřoval k charakteru církve. V rozhovoru připomněl, že církev by se




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist