načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Panství Farleigh – Rhys Bowen

Panství Farleigh

Elektronická kniha: Panství Farleigh
Autor: Rhys Bowen

Do života lorda Westerhama a jeho pěti dcer zasáhne druhá světová válka, když se na jejich panství Farleigh zřítí parašutista. Rodinný přítel a agent MI5 Ben Cresswell má prověřit, zda byl muž německý špion. Díky tomu může strávit víc času ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 406
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Květa Palowská
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
Téma: Elektronické knihy - Světová literatura
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1452-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Do života lorda Westerhama a jeho pěti dcer zasáhne druhá světová válka, když se na jejich panství Farleigh zřítí parašutista. Rodinný přítel a agent MI5 Ben Cresswell má prověřit, zda byl muž německý špion. Díky tomu může strávit víc času v blízkosti jedné z dcer, Pamely, kterou tajně miluje. Jenže i Pamela má tajemství pracuje na dešifrování německých zpráv. Společně odhalí spiknutí, které je blíž, než čekali. Dokážou zrádce zastavit dřív, než bude příliš pozdě

Popis nakladatele

Rodina rozdělená válkou. Zrádce v jejich středu.

Do života lorda Westerhama a jeho pěti dcer zasáhne druhá světová válka, když se na jejich panství Farleigh zřítí parašutista. Rodinný přítel a agent MI5 Ben Cresswell má prověřit, zda byl muž německý špion. Díky tomu může strávit víc času v blízkosti jedné z dcer, Pamely, kterou tajně miluje. Jenže i Pamela má tajemství – pracuje na dešifrování německých zpráv. Společně odhalí spiknutí, které je blíž, než čekali. Dokážou zrádce zastavit dřív, než bude příliš pozdě?

Zařazeno v kategoriích
Rhys Bowen - další tituly autora:
Panství Farleigh Panství Farleigh
Toskánské dítě Toskánské dítě
 (e-book)
Toskánské dítě Toskánské dítě
 (e-book)
Panstvo Farleigh Panstvo Farleigh
 
K elektronické knize "Panství Farleigh" doporučujeme také:
 (e-book)
Violka Violka
 (e-book)
Proč máma nadává Proč máma nadává
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Panství Farleigh

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Rhys Bowen

Panství Farleigh – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2019

PANSTVÍ

FARLEIGH


Přeložila Květa Palowská


Tuto knihu věnuji Meg Ruleyové, která jí věřila

od samého začátku a pomohla jí vtisknout jasné

obrysy. Meg, jsi moje hvězda, a den,

kdy jsme se potkaly, patří k významným

okamžikům mého života.



Z á ř í 1939

Od: Vláda Jejího Veličentva Komu: Civilní obyvatelstvo Velké Británie Po dobu války musí být dodržováno následujících sedm zásad:

1. Neplýtvejte jídlem.

2. Nemluvte s cizinci.

3. Veškeré informace si nechávejte pro sebe.

4. Vždy naslouchejte úředním pokynům případně

je předávejte dále.

5. Cokoliv podezřelého hlaste policii.

6. Nešiřte neověřené zprávy.

7. Pokud dojde k invazi, uzamkněte všechno,

co by mohlo pomoci nepříteli.



P OS TAV Y

Roderick Sutton, hrabě z Westerhamu, majitel sídla

Farleigh v Kentu lady Esme Suttonová, Roderickova manželka lady Olivie „Livvy“ Suttonová, dvacet šest let, nejstarší

dcera Suttonových, provdaná za vikomta Carringtona,

matka malého Charlese lady Margaret „Margot“ Suttonová, dvacet tři let, druhá

dcera, nyní žije v Paříži lady Pamela „Pam“ Suttonová, dvacet jedna let, třetí dcera,

v současné době pracuje pro „ministerstvo“ lady Diana „Dido“ Suttonová, devatenáct let, čtvrtá dcera,

zklamaná debutantka lady Phoebe „Feebs“ Suttonová, dvanáct let, pátá dcera,

až příliš bystrá a všímavá dívka Služebnictvo ve Farleigh Soames, majordomus paní Mortlocková, kuchařka Elsie, posluhovačka u stolu Jennie, služka na úklid Ruby, pomocnice v kuchyni Philpottová, osobní služebná lady Esme chůva slečna Gumbleová, vychovatelka lady Phoebe pan Robbins, hajný paní Robbinsová, manželka hajného Alfie, hoch z Londýna, nyní přesídlený na venkov Jackson, podkoní Sousedé reverend Cresswell, vikář v kostele Všech svatých Ben Cresswell, vikářův syn, nyní pracuje

na „ministerstvu“ v Nethercote sir William Prescott, městský finančník lady Prescottová, manželka sira Williama Jeremy Prescott, syn sira Williama a lady Prescottové,

letecké eso R AF v Simla plukovník Huntley, bývalý příslušník britské armády paní Huntleyová, plukovníkova manželka slečna Hamiltonová, starší neprovdaná žena dr. Sinclair, lékař různí vesničané, včetně dvojice umělců, stavaře

a podezřelého Rakušana důstojníci Královského Západokentského pluku plukovník Pritchard, velící důstojník kapitán Hartley, pobočník vojáci na Dolphin Square Maxwell Knight, šéf špionážní skupiny Joan Millerová, Knightova sekretářka v Bletchley Parku velitel Travis, zástupce šéfa tajné vládní složky Trixie Radcliffová, debutantka, nyní vykonává užitečnou

práci Froggy Bracewaite, šifrant v MI5 Guy Harcourt, někdejší floutek, nyní spolupracovník Bena

Cresswella Mike Radison, ředitel sekce v sekci leteckého průzkumu Mavis Pughová, činorodá dívka v Paříži madam Gigi Armande, známá módní návrhářka Herr Dinkslager, nacistický důstojník a v každém ohledu

nebezpečný člověk hrabě Gaston de Varennes, Margotin milenec

PROLOG

Elmsleigh, Kent

sr pen 1939

Léto bylo mimořádně horké. Ben Cresswell seděl na verandě

klubovny a čekal, až na něj přijde řada na pálku. Cítil, jak

mu slunce přes bílé kriketové kalhoty sežehává nohy. Vedle

něj seděl plukovník Huntley a otíral si zarudlý zpocený obli­

čej. Měl chrániče, protože byl další na pálce. Nebyl tak dobrý

pálkař jako Ben, ale zastával úlohu kapitána týmu a ve ves­

nickém kriketovém mužstvu má postavení často přednost

před schopnostmi.

Jen dvě sady a přijde čas na čaj. Ben doufal, že mladý Sym­

mes neprovede jeden za svých šílených odpalů a bude vyauto­

ván před svačinou. Hlava mu sálala horkem, v ústech měl

sucho. Zavřel oči a naslouchal uklidňujícím úderům pálky do

míčku, bzučení včel na zimolezu za klubovnou, rytmickému

rachocení sekačky v zahradě jednoho z domků. Mírný vlahý

vítr přinášel vůni čerstvě posečené trávy mísící se s dýmem

ze vzdáleného ohně. Vůně a zvuky anglické letní neděle. Po

staletí stejné, pomyslel si Ben.

R HYS BOW EN

Zdvořilý potlesk nasměroval jeho pozornost zpátky k zápa­ su, kde dvě bíle oděné postavy sprintovaly mezi brankami, zatímco polař běžel, aby získal míček odpálený příliš pozdě. Další bod. Chlapík, řekl si Ben. Pro jednou by mohli dokon­ ce i vyhrát. Na dokonale posekané hřiště dopadal stín věže kostela Všech svatých, kde byl jeho otec vikářem. A starý dub na druhém konci vrhal podobný stín na pomník vzty­ čený mužům z vesnice, kteří padli za světové války. Stálo na něm šestnáct jmen. Ben je spočítal. Šestnáct mužů a chlap­ ců z vesnice, kde žilo dvě stě obyvatel. Nesmyslné, zabručel si pro sebe.

„A kde je vůbec mladý Prescott?“ přerušil jeho úvahy plu­ kovník Huntley. „Dnes by nám byl užitečný. Poradí si s rych­ lým nadhazovačem stejně dobře jako jiní, které jsem viděl.“

Ben se odvrátil od hřiště a pohlédl na plukovníka. Byl to rozložitý zdravě vypadající muž, jehož obličej získal vlivem dlouhého pobytu v Indii a přemíry skotské whisky natrvalo barvu červené řepy. „Skládá pilotní zkoušky, sire.“

„Pilotní zkoušky? Tak tomuhle se ten mladý idiot v posled­ ní době věnuje?“

„Ano, sire. Absolvoval letecký výcvik. Chce být připravený, chápete. Až bude vyhlášena válka, půjde rovnou ke Králov­ skému letectvu jako pilot. Nechce skončit po krk v rozbah­ něných zákopech jako ti ubozí chlapi v minulé válce.“

Plukovník přikývl. „To byla hanebnost. Já jsem naštěs­ tí sloužil na severozápadní hranici. Doufejme, že tentokrát neudělají tu samou zatracenou chybu.“

„Válka je zřejmě nevyhnutelná, je to tak?“ nadhodil Ben.

„No jistě. Naprosto. O tom nemůže být pochyb. Jakmile ten mizera Hitler napochoduje do Polska, jsme morálně za­

PANSTVÍ FARLEIGH

vázáni vyhlásit válku. Během následujících několika tý dnů, řekl bych.“

Mluvil zvesela jako člověk, který ví, že už je příliš starý, aby ho povolali. „Minulý týden jsme měli v domě jednoho chla­ píka z civilní obrany. Chtěli, abych vzadu na zahradě rozko­ pal trávník a vybudoval protiletecký kryt. Řekl jsem mu, že to nepřichází v úvahu. Na trávníku za domem hraje sáhib­ ka svůj kroket. Všechno budeme mít na příděl. Nemůžeme očekávat, že se ještě ona vzdá svého kroketu.“

Ben se zdvořile usmál. „Rozumím, my jsme měli podob­ nou návštěvu. Dovezli nám hromadu vlnitého plechu a plá­ ny. Jako kdyby můj otec někdy něco postavil. Vždyť ten se s bídou naučil zapnout rádio.“

Plukovník na Bena zkoumavě pohlédl. „A co ty, mladý fe­ láhu? Také plánuješ stát se pilotem?“

Ben se na něj omluvně usmál. „Rád bych, sire, ale v tuto chvíli si nemohu dovolit letecký kurz. Budu muset počkat, jestli mě k R AF vezmou.“

Plukovník zakašlal, jako by si právě uvědomil, že syn viká­ ře, který nedávno skončil v Oxfordu a teď učí v bezvýznamné základní škole, pravděpodobně nebude mít našetřenou nijak závratnou hotovost. Rozhlédl se a zjevně hledal záminku, jak změnit téma hovoru. Vzápětí překvapeně zvolal: „Vida! To je ale překvapení. Lady Pamela. Nevěděl jsem, že ji zají­ má kriket.“

Ben cítil, jak ho zaplavuje horkost, a vztekal se sám na sebe. Pamela se k němu blížila ladnou chůzí, v broskvovém hed­ vábí vypadala úžasně. Do obličeje jí padal uvolněný pramí­ nek popelavě světlých vlasů. Odhrnula ho a všimla si Bena. Muži chvatně vstali.

R HYS BOW EN

„To je od vás pěkné, že jste nás přišla rozveselit,“ prohodil plukovník a nabídl Pamele své místo na lavičce. „Posaďte se vedle mladého Cresswella. Jsem teď na řadě. Tak jako tak si potřebuji trochu rozproudit krev v nohou.“ Pamela po něm blýskla oslnivým úsměvem a vklouzla na volnou lavičku.

„Ahoj, Pam,“ pozdravil Ben. „Nečekal jsem, že tě tady uvi­ dím. Myslel jsem, že jsi se sestrou v Paříži.“

„Byla jsem. Papá mi nařídil, abych jela domů. Totiž chtěl, abych vzala Margot s sebou. Je přesvědčený, že válka je za dveřmi, a bojí se, že sestra pak zůstane trčet na pevnině. Ale ona odmítá ustoupit.“

„To je tak zapálená pro módní návrhářství, že s ní nepo­ hne ani hrozba války?“

Pamela mu s pobaveným úsměvem pohlédla do očí. „Spíš bych řekla, že důvodem, proč nechce odejít, je jistý francouz­ ský hrabě.“

„A sakra,“ ujelo Benovi a nadával si, že se chová jako ško­ lák. „Tvoje sestra se zamilovala do Francouze?“

„Jsou celkem přitažliví, chápeš,“ řekla Pamela, aniž z něj spustila oči. „Pozorní. A mají takové zvyky, že například polí­ bí dámě ruku. Kdo by odolal?“

„Doufám, že ty,“ vypálil dřív, než se ovládl.

„Já na galské typy neletím,“ prohlásila Pamela a rozhlédla se. „Jeremy dnes nehraje?“

A Ben si uvědomil, že nakonec nepřišla za ním. Jako by dostal ránu do žaludku. Tak Jeremy. Samozřejmě že to byl ten protiva Jeremy. Samovolně mu bleskla hlavou dávná vzpo­ mínka. On, Pamela a Jeremy za letního odpoledne, jako je tohle, šplhají na statný dub ve Farleigh, sídle Pamelina otce, hraběte z Westerhamu. Jeremy první jako obvykle, hned za

PANSTVÍ FARLEIGH

ním Pamela. Lezla pořád výš, až se větev, na které se usadi­ la, nebezpečně rozhoupala. „Výš už nešplhejte!“ zavolal Ben. Provokativně se na něj usmála. Nato se ozval ten příšerný praskavý zvuk. A pak pohled do Pamelina překvapeného obličeje, když je míjel jako ve zpomaleném záběru, a vzá­ pětí žuchnutí, jak dopadla na zem. Než k ní slezli, uplynu­ la celá věčnost. Jeremy byl dole první, seskočil vedle ní. Ben poslední, jako obvykle. Ležela bez hnutí. Najednou otevře­ la oči, pohlédla nejdříve do Benova ustaraného obličeje, pak zaostřila na Jeremyho a oči se jí rozzářily. „Klid, nic mi není.“ V pořádku ale nebyla. Měla zlomenou ruku. Tehdy si Ben poprvé uvědomil, že jí nezáleží na něm, ale na Jeremym. A také to, jak moc jemu záleží na ní.

Tolik vzpomínek na dávno minulá léta...

Ozvaly se výkřiky a brblání davu.

„Zatracený mladý trouba,“ zabručel plukovník Huntley. „On to napálí. A je zase venku.“

Vstal, ale než vyšel z klubovny, aby se střetl s vyřazeným pálkařem, na obloze se ozval hukot. Všichni zvedli hlavy. Nad kopci se objevilo letadlo, letělo velmi nízko. Hukot se proměnil v řev. Letadlo dál klesalo.

„Snad tady nechce přistát?“ vykřikl plukovník Huntley. „Co si ten blázen myslí?“

Letadlo se ale chystalo přistát. Sklouzlo nad rozložitým čer­ veným bukem, načež se zlehka dotklo louky. Rozehnalo hrá­ če kriketu a těsně minulo uválcované kriketové hřiště.

Bylo žluto­černé a připomínalo přerostlou vosu. Několi­ krát poskočilo po trávě a zůstalo stát před klubovnou. Ben zaslechl, jak plukovník huhlá: „Co to má ksakru znamenat?“ Ale odpovědět se neobtěžoval. Ještě než pilot odložil ochran­

R HYS BOW EN

né brýle a kuklu, Ben poznal, že je to Jeremy. Ten přelétl oči­ ma hlouček lidí před sebou a všiml si Bena; usmál se od ucha k uchu jako vždycky a zuřivě na něj zamával.

„Zrovna jsem ji koupil!“ zakřičel. „Nádherná, viď? Pojď se proletět.“

Než Jeremy odpověděl, Pamela vstala a rozběhla se k leta­ dlu. „Můžu letět taky?“

„No ne, to je ale překvapení,“ divil se Jeremy. „Nečekal jsem, že tě potkám na kriketovém zápasu. Já myslel, že jsi v Paříži. Ale nezlob se. Tenhle stroj je jenom dvoumístný a na to, abys lezla do kabiny, nejsi zrovna oblečená, i když vypadáš kouzelně...,“ nedořekl. „Kdyby ti to nevadilo, můžeme se sejít později,“ dodal. „A pokud chceš, zeptám se tvého otce, jestli bych tě mohl ve svém novém stroji vzít nahoru.“

„Skvělé.“ Pamela se otočila, zamířila zpátky k altánu a v rozčilení lehce zavadila o Bena. „Nakonec jde vždycky o mužský svět, že? Jistě, zeptej se mého tatínka. Tak honem, utíkej. Zajdi za ním a pěkně si povídejte.“

„Nechci tě tady nechat samotnou. Někdo určitě bude...,“ huhlal Ben.

„Panebože. Já přece vím, že se nemůžeš dočkat, aby ses proletěl,“ řekla. „Jen jdi. Běž.“ A přátelsky ho postrčila.

Ben vykročil k letadlu, rozpačitý, že ho sleduje celá vesni­ ce. Jeremy zářil radostí. Ten výraz už viděl Ben mnohokrát – obvykle když Jeremy provedl něco absolutně zakázaného.

„Jestli tomu dobře rozumím, tak jsi zkoušky složil,“ řekl Ben odměřeně.

„S přehledem, hochu. Ten chlapík povídal, že jsem k létání zrozený. Vždyť mám také v rodinném erbu sokola, tak není divu. No tak pojď, nestůj tam. Naskoč si.“

PANSTVÍ FARLEIGH

Ben vylezl na zadní sedadlo. „Helmu nebo něco nepotře­ buju?“

Jeremy se rozesmál. „Jestli se zřítíme, mizerná helma ti moc platná nebude. Neměj strach. Zvládl jsem to za chvíli. Teď už je to hračka.“

Motor se rozeřval. Letadlo poskočilo po trávě a nabíralo rychlost, až se vzneslo. Obkroužili altán a znovu s rachotem přeletěli nad kriketovým hřištěm. Statný buk v zadní čás­ ti farní zahrady minuli jen o pár metrů. Pod nimi se roz­ prostírala vesnice Elmsleigh, vystavěná kolem travnaté návsi s kriketovým hřištěm uprostřed, památníkem světové války na význačném místě na jedné straně a kostelem sv. Marie s ladnou špičatou věží na druhé. Pod pravým křídlem ležely šlechtěné zahrady Nethercotu, Jeremyho domova. Letadlo se naklonilo a na dohled se objevilo město Sevenoaks a pak celé údolí Shoreham Valley se stezkou North Downs stáčejí­ cí se k jihu. Řeka Medway představovala zářivý pruh vlevo, Temže ještě výraznější pruh na západním obzoru. Ben byl s větrem ve vlasech nadšený.

Jeremy se k němu obrátil. „To je věc, co říkáš? Nemůžu se dočkat, až ta show vypukne. Tohle je moje představa, jak by válka měla vypadat – gentlemanská. Bojovník proti bojov­ níkovi a lepší muži zvítězí. Měl by sis taky obstarat pilotní průkaz, hochu, ať můžeme nastoupit společně.“

Ben si v duchu říkal, jak je zbytečné zmiňovat, že si nemůže dovolit výcvik zaplatit. Jeremy nikdy nechápal, že by pení­ ze mohly být problém. V Oxfordu zval Bena pořád na dra­ hé výlety do londýnských kabaretů a nočních klubů, nebo dokonce na víkendové výjezdy do Paříže. Jeremy by ochotně zaplatil za oba, ale na to byl Ben příliš hrdý, a tak si pokaždé

R HYS BOW EN

vymyslel, že musí dokončovat nějakou esej. Následkem toho si vysloužil pověst šprta, jímž nebyl. A vynikajícího studenta, jímž také nebyl. Dosáhl velmi pěkné dvojky. Jeremy prolezl s trojkou, ale v jeho případě na tom nezáleželo. Byl jediným synem a jednoho dne zdědí titul i všechno, co s tím souvisí.

„Tak co ty na to?“ křikl Jeremy.

„Absolutní senzace.“

„Já vím. A víš co? Poletíme do Francie.“

„Ty máš dost benzínu?“

„Jak to mám vědět? Právě jsem ten stroj koupil,“ řekl Jeremy se smíchem. Naklonil letadlo a zakroužil širokým obloukem směrem k vesnici. Pod sebou viděli hlavní ulici lemovanou domky, která vedla na travnatou náves, obklopenou jabloně­ mi a chmelnicemi. Upravenou, zelenou a typicky anglickou. Jeremy se naklonil přes okraj a kamsi ukázal. „Podívej, tam­ hle je Farleigh. Nevypadá z té výšky pěkně úhledně? Capa­ bility Brown odvedl s rozvržením zahrad úžasnou práci.“ Zatlačil na knipl a letadlo se sneslo níž. Na dohled se objevi­ lo panství Farleigh, Pamelin dům po předcích vybudovaný v roce šestnáct set, prostorná stavba čtvercového půdorysu z šedého kamene, posazená uprostřed rozlehlého parku se stá­ čející se příjezdovou cestou, jež vedla kolem okrasných květi­ nových záhonů, jezírka a zeleninové zahrady za ním.

Jeremy nadšeně zavýskl. „Podívej, Bene, mají hosty na čaj! Že bychom je trochu překvapili?“

Letadlo provedlo ostrý náklon a země se stala oblohou. I Benův žaludek se prudce zhoupl. Ben se pevně chytil a zavřel oči. Stroj klesal v kruzích níž a níž, až přeletěl nad jezírkem s ostrůvkem, tím nákladným nesmyslem, a pak nad jezdec­ kou cestou lemovanou jírovci, kde jako kluci sbírali kaštany.

PANSTVÍ FARLEIGH

Na zadním trávníku bylo vyznačené tenisové hřiště. U stolků vedle zahlédli sedět několik postav v bílém a Soames s dalším sluhou podávali čaj.

„Počítám, že na to, abychom přistáli těsně vedle nich, nemáme dost místa,“ křikl Jeremy. „Škoda že nemají na hla­ vách takové ty klobouky, které plují po hladině, když je vez­ me v ít r.“

Blížili se od jihu podél jezdecké cesty, přímo prostřed­ kem aleje. Ben byl pořád nadšením bez sebe a necítil strach. Instruktor měl pravdu, říkal si v duchu. Jeremy létá, jako by se pro to narodil. Letoun se vyřítil ze stromoví a všichni byli okamžitě na nohou, ubrusy pleskaly, ubrousky poletovaly a vyplašení hosté ustupovali. Letadlo teď letělo necelý metr nad zemí, pak je pár centimetrů.

Jeremy si všiml slunečních hodin současně s Benem. Stály zapomenuté a ošlehané větrem uprostřed východního tráv­ níku. Ben otevřel ústa a chystal se říct „Pozor, jsou tam –“, když v tu chvíli Jeremy prudce škubl kniplem doprava. Kří­ dlo kleslo, zarylo se do trávy a letadlo poskočilo.

PRVNÍ ČÁST

PAMELA

KAPITOLA PRVNÍ

Bletchley Park,

květen 1941

Lady Pamela Suttonová upírala pohled na nudné válečné

plakáty pověšené na stěně malé kabiny v chatě číslo tři. Ně­

které z nich optimisticky nabádaly vydat ze sebe to nejlepší

a neohroženě sloužit v armádě, jiné naléhavě varovaly před

zklamáním ostatních. Za závěsy, které zatemňovaly okna,

začínalo svítat. Slyšela ptačí sbor v lese za chatou. Pořád

bláznivě, radostně štěbetal stejně jako předtím, než vypuk­

la válka, a bude pokračovat i poté, co tahle hrůza skon­

čí – je jedno, kdy to bude. Běsnění trvá už dlouho a konec

je v nedohlednu. Pamela si promnula oči. Po dlouhé noci ji

pálily únavou. Podle úředních předpisů neměly ženy během

nočních směn pracovat s muži, aby nepřišly o dobrou pověst.

Nařízení jí připadalo zábavné, když vzhledem k nedostatku

překladatelů jedna z dívek stejně na noční musela. „Upřímně

řečeno, nemyslím si, že by některý z těch chlápků ohrožoval

moji počestnost,“ nechala se slyšet. „Ty zajímá víc matema­

tika než holky.“

R HYS BOW EN

Od té doby ale siláckých řečí mnohokrát litovala. Práce v noci byla krutá. Díkybohu má brzy padla a bude si moct jít lehnout. Stejně se pořádně nevyspí, když jí přes den kolem okna rachotí vlaky.

„Zatracená válka,“ huhlala a dýchala si do dlaní, aby si tro­ chu prohřála prsty. Přestože byl květen, v chatách panovalo v noci chladno a vlhko. Prvního zastavili příděl koksu. Což nebyla zase taková tragédie; litinová kamna ohavně kouřila a chrlila jedovaté zplodiny. Poslední dobou se žilo bídně. Žád­ né slušné jídlo. Strava sestávala ze sušených vajec, hovězího v konzervě a párků, které obsahovaly víc pilin než masa. Její domácí zřejmě nevynikala jako kuchařka ani před válkou, ale pokrmy, které připravovala teď, byly naprosto nepoživa­ telné. Pamela záviděla všem, kdo měli denní směnu. Aspoň mohli obědvat v jídelně, kde se samozřejmě podávalo lepší menu. Mohla zajít naproti a dát si něco k snídani ještě před odchodem z práce, ale po dlouhé noci bývala na jídlo příliš unavená.

Když vypukla válka, chtěla se vrhnout do nějaké užiteč­ né činnosti. Jeremy se nechal naverbovat hned první den, v Královském letectvu ho přijali s otevřenou náručí. V bitvě o Británii patřil k pilotům, kteří obdrželi největší počet vyznamenání. Pak ale provedl, co pro něj bylo příznačné. Při pronásledování vracejícího se německého letounu zablou­ dil příliš hluboko do francouzského vzdušného prostoru a byl sestřelen. Teď je s dalšími piloty v zajateckém táboře Sta­ lag Luft a už několik měsíců o sobě nedal nikomu vědět. Dokonce ani netušila, jestli ještě žije. Pevně zavřela oči, aby se ubránila slzám. Nikdy neskláněj hlavu, opakovala si – to se v dnešní době očekává. „Musíme jít příkladem,“ hřímal otec

PANSTVÍ FARLEIGH

jako vždycky a pro větší důraz udeřil pěstí do stolu. „Nikdy nedovol, aby tě někdo viděl nervózní nebo ustrašenou. Lidi si nás všímají, je naší povinností jim předvést, že se držíme.“

Přesně to byl důvod, proč ji pro tuhle práci vybrali. Její kamarádka Trixie Radcliffová, se kterou byla na jaře roku devatenáct set třicet devět uvedena do společnosti, ji pozva­ la v Londýně na čaj. Válka tehdy teprve začala a takové vymoženosti jako čaj v hotelu Brown ještě existovaly.

„Jak říkám, Pam, jeden můj známý mě představil jinému a ten by pro nás možná měl práci,“ spustila Trixie nadšeně jako vždycky. „Hledá takové holky, jako jsme my. Z dobrých rodin. Které nebudou vyvádět pitomosti. A nemají sklony k hysterii.“

„Panebože. Jakou práci může nabízet – hodiny etikety pro ženy z pomocných sborů, k pozemním silám nebo pro námořnictvo?“

Trixie se rozesmála. „Nic takového. Mám za to, že jde spíš o něco velmi tajného. Ptal se mě, jestli mi může věřit, že budu držet jazyk za zuby a nepustím si nikde pusu na špacír.“

„No ne,“ vyhrkla Pamela překvapeně.

Trixie se naklonila blíž. „Zřejmě si myslí, že my dvě jsme vychované tak, abychom věděly, co je potřeba dělat. A proto nezklameme a nevyklopíme tajné informace. Dokonce se mě ptal, jestli moc nepiju.“ Rozesmála se. „Lidi v opilosti nejspíš zbytečně moc žvaní.“

„A cos mu řekla?“

„Že jsem chodila na večírky před válkou a od té doby, co je alkohol na příděl, nemám pořádně možnost ukázat, kolik v yd r ž í m .“

Pamela se dala také do smíchu, po chvíli ale znovu zváž­

R HYS BOW EN

něla. „Přemýšlím, co by s námi mohl mít v plánu? Poslat nás jako špionky do Německa?“

„Ptal se, jestli ovládám němčinu. Zajímaly ho jazyky, chá­ peš. Doslova řekl: ‚A jak jste na tom s tím německým?‘, což jsem nejdřív pochopila jako dotaz, jestli nechodím s Něm­ cem. A dostala jsem záchvat smíchu. Řekla jsem mu, že jsme obě dokončily školu ve Švýcarsku a ty válíš jazyky skvěle. Mimochodem, zdálo se, žes ho vážně zaujala. Když jsem o tobě mluvila, celý ožil.“

„No tedy,“ znovu se podivila Pamela. „Mám dojem, že si neumím samu sebe představit jako tajnou agentku, která svá­ dí německé důstojníky. Ty ano?“

„Ne, zlato. Tebe si opravdu neumím představit, jak svá­ díš Němce. Vždycky jsi byla moc cudná. Já bohužel mluvím německy s výrazným anglickým přízvukem. Okamžitě by zjistili, že jsem nastrčená. Ale nemyslím si, že jde o špionáž. Ten chlapík se taky ptal, jak mi jde luštění křížovek.“

„Hmm, zvláštní otázka.“

Trixie se naklonila a pošeptala kamarádce do ucha: „Spíš mám dojem, že by to mohlo mít něco společného s dešifro­ váním kódů.“

Ukázalo se, že její předpoklad byl správný. Obě dívky odje­ ly vlakem z nádraží Euston Station do Bletchley, železničního uzlu hodinu cesty od Londýna. Na místo dorazily téměř za tmy. Nádraží i město vypadaly nevábně. V ovzduší se vznášel závoj prachu z místních cihelen. U vlaku na ně nikdo neče­ kal, a tak nesly kufry dlouhou cestou podél kolejí, až došly k vysokému plotu s ostnatým drátem.

„A sakra.“ Tentokrát znejistěla dokonce i Trixie. „Moc pří­ větivě to tady nevypadá, že?“

PANSTVÍ FARLEIGH

„Nemusíme do toho jít,“ řekla Pamela.

Podívaly se na sebe a každá si v duchu vroucně přála, aby ta druhá vzala do zaječích.

„Aspoň zjistíme, co po nás budou chtít, a pak můžeme říct, mockrát děkuji, ale raději budu chovat na farmě prasata.“

Obě trochu pookřály.

„Tak jdeme. Sníme, co jsme si nadrobily.“ Trixie dloubla do kamarádky a vykročily k hlavní bráně. Příslušník Krá­ lovského letectva, který měl právě službu v betonovém stráž­ ním domku, o nich věděl. Jejich jména byla poznamenaná na archu připevněném svorkou k podložce. Odeslal je do hlav­ ní budovy, kde se měly hlásit u velitele. Nikdo jim nenabídl, že odnese zavazadla, z čehož Pamela neomylně usoudila, že se ocitly v jiném světě, než na jaký jsou zvyklé. Příjezdovou cestu lemovaly řady všedních podlouhlých chat až k hlavní budově. Prostorný dům nechala postavit zbohatlická rodina ve vrcholné fázi viktoriánského období. Představoval směs stylů od zdobného cihlového zdiva přes štíty a orientální slou­ py až po zimní zahradu vystupující zpoza jednoho křídla. Noví příchozí z nižších společenských vrstev bývali ohro­ meni, ale v dívkách, které vyrostly v majestátních domech, zanechalo sídlo opačný dojem.

„Taková obludnost,“ prohlásila Trixie se smíchem. „Rádo­ by gotika, co říkáš?“

„Ale výhled je nádherný,“ podotkla Pamela. „Podívej – jezero, mlází, louky. Tak mě napadá, jestli tu nemají koně, že bychom vyrazily na projížďku.“

„Tohle není večírek, zlato,“ prohlásila Trixie. „Jsme tu kvůli práci. Tak pojď. Ať máme to jednání za sebou a víme, co nás č e k á .“

R HYS BOW EN

Vstoupily do hlavní budovy a ocitly se v působivém inte­ riéru, v prostředí, na jaké byly zvyklé – zdobně vyřezáva­ né obložení stropů i stěn, vitrážová okna, tlusté koberce. Z postranních dveří vyšla mladá žena nesoucí svazek papí­ rů. Nezdála se nijak překvapená. „Předpokládám, že jste poslední debutantky,“ pronesla a pohrdavě si přeměřila Tri­ xiin norkový límec. „Velitel Travis je nahoře. Druhé dveře v pr a vo.“

„Moc vřele nás neuvítala,“ zašeptala Trixie, když odložily kufry a stoupaly po okázalém vyřezávaném schodišti.

„Co myslíš, neděláme příšernou chybu?“ zašeptala Pam.

„Na to, abychom se vrátily, je trochu pozdě.“ Trixie jí stisk­ la ruku a vykročily, aby zaklepaly na naleštěné dubové dveře. Velitel Travis, zástupce hlavního nadřízeného, na ně pohlédl se zjevnou nedůvěrou.

„Tohle není bláznivá projížďka autem, ale tvrdá dřina, dámy. Přesto doufám, že vám bude přinášet uspokojení. Při­ spějete svým dílem k zastavení nepřítele – je to stejně důležitá práce, jako ta, kterou odvádějí naši chlapci ve službě. A prv­ ní věc, na kterou tady klademe důraz, je absolutní mlčen­ livost. Budete požádány, abyste podepsaly zákon o ochraně státního tajemství. Pak nebudete smět debatovat o své práci s nikým jiným kromě členů vaší buňky. Ani spolu. Dokonce ani s rodiči nebo přítelem. Je to jasné?“

Dívky přikývly, načež Pamela sebrala odvahu a zeptala se: „A co přesně budeme dělat? Zatím nám nikdo nic neřekl.“

Zvedl ruku. „Jedno po druhém, mladá dámo.“ Položil před ně dva archy papíru a dvě plnicí pera. „Zákon o ochraně státního tajemství. Přečtěte si ho a tady podepište, prosím.“ Poklepal prstem na papír.

PANSTVÍ FARLEIGH

„Tak podle vás musíme slíbit, že nikdy nevyzradíme, co se tady děje, dřív než se vůbec dozvíme, oč tu běží?“ zeptala se Trixie.

Velitel Travis se zasmál. „Máte kuráž. To se mi líbí. Ale obávám se, že jakmile jste prošly branou, staly jste se osoba­ mi, které ohrožují bezpečnost téhle země. A ujišťuji vás, že vaše práce bude mnohem zajímavější a vděčnější než všechno ostatní, co byste mohly dělat.“

Trixie se podívala na Pamelu, pokrčila rameny a řekla: „Proč ne? Co můžeme ztratit?“ Vzala pero a podepsala. Pame­ la se přidala. Později, když byla sama, zjistila, že má být poslá­ na do chaty číslo tři překládat dešifrované německé zprávy. Pamela netušila, co dělá Trixie, protože směly sdílet infor­ mace jen se členy své vlastní buňky, ale věděla, že Trixie byla rozladěná, protože nedostala náročnější a atraktivnější práci. Zakládání dokumentů, psaní na stroji v registračce. „Dokážeš si představit nudnější činnost?“ řekla. „Zatímco já třídím materiály, chlapi v chatách pracují se zvláštními stroji, a ještě si přitom užívají zábavu. Kdybych věděla, jaké nudné, podřadné věci tady budu dělat, nikdy bych sem nešla. A co ty? Taky po tobě chtějí nekvalifikované úkony?“

„Kdepak, já budu denně klábosit s Herr Hitlerem,“ odvě­ tila Pamela a při pohledu na kamarádčin obličej vybuchla smíchy. „Dělám si legraci, zlato. Člověk si musí udržovat smysl pro humor za všech okolností. Ani já nepochybuji, že moje práce bude absolutně podřadná. Nakonec, nejsme pře­ ce muži, ne?“

A víc Trixie nikdy nepověděla. Silně si uvědomovala význam své práce a věděla, že nedbalost nebo chyba v pře­ kladu může znamenat stovky ztracených životů. Bylo jí jas­

R HYS BOW EN

né, že obvykle dostává k rozluštění nejméně závažné texty a dešifrováním nejdůležitějších rádiových depeší bývají pově­ řováni muži. Tu a tam ale cítila uspokojení, že objevila skry­ tý klenot.

Zpočátku jí její úloha připadala podnětná a vzrušující, ale po roce se cítila vyčerpaná a otrávená. Neskutečnost toho všeho, nervozita a nepřetržitý proud špatných zpráv z bojišť začínaly zmáhat i tak optimisticky založenou osobu, jakou byla Pamela. Chaty byly zařízené opravdu jen nejnutnějším vybavením, takže v zimě mrzla a v létě se potila, holé žárovky visící u stropu neposkytovaly dostatek světla a věčně tu vládlo šero. A po skončení dlouhé směny ji čekal návrat na privát – do ponuré místnosti v penzionu obráceném zadní stěnou k železniční trati. Když se vracela na starodávném kole zpátky do města, přistihla se, že si představuje jaro ve Farleigh – lesy a v prvním květnovém týdnu také koberce ladoněk. Jehňata na loukách. Ranní projížďky na koních společně se sestra­ mi. A zjistila, jak ráda by se s nimi setkala. Musela si ovšem přiznat, že k žádné z nich neměla nikdy blízko s výjimkou Margot, tu neviděla celou věčnost a bolestně ji postrádala. Povahově se sestry hodně rozcházely – o pět let starší Livvy byla od přírody vážná a upjatá a neustále nabádala ostatní, aby se chovaly slušně.

Pamela si s lítostí uvědomila, že nejmladší Phoebe téměř nezná. Zdálo se, že je bystré děvče a má předpoklady stát se skvělou jezdkyní, ale valnou část života strávila s chů­ vou stranou od ostatních členů rodiny. A pak tu byla o dva roky mladší Dido, dravě soupeřivá a nedočkavá, kdy už bude dospělá, aby mohla do společnosti – a měla všechno, co měla i Pamela. Jenomže Pamela ji na rozdíl od Margot nevnímala

PANSTVÍ FARLEIGH

jako parťačku, viděla v ní sokyni a nikdy spolu nesdílely taj­ nosti.

Vrátila se ke své práci a vtom před ní přistál koš s přepisy. Začínaly přicházet časné ranní zprávy, což bylo dobré. Zna­ menalo to, že chytří hoši v chatě číslo šest nastavili Enigmu správně a výsledné tištěné výstupy byly psané běžnou něm­ činou, nebo alespoň matně srozumitelnou němčinou. Vza­ la do ruky první štítek. Typex vytvořil dlouhé řady písmen rozdělených do oddílů po pěti. Písmena „X“ znamenala teč­ ky, „Y“ čárky a vlastním jménům předcházela „J“. Pamela pohlédla na první řadu: WUBY YNULL SEQNU LLNUL LX. Tohle přicházelo každý den. Wetterbericht. Předpověď počasí pro sektor číslo šest. A „null“ znamenalo, že se nic důležitého neděje. Rychle napsala přeloženou verzi zprávy a vložila ji do koše na materiály k vyzvednutí.

Další řada písmen byla také běžnou záležitostí. ABSTI MMSPR UCHYY RESTX OHNEX SINN. Test odesíla­ ný z německého ústředí pro ověření, že kódy pro daný den jsou funkční. „Děkuji, Hamburku, fungují bezchybně,“ pro­ hodila Pamela s úsměvem, když vkládala přeloženou zprávu do koše. Další zpráva dorazila výrazně poškozená. Polovina písmen chyběla. Zprávy v podobném stavu byly přijímány často a k vyřešení křížovky bylo potřeba značné dovednosti a znalosti německé válečné terminologie. Pamele se podařilo vyvodit, že předmětem zprávy je dvacátá první tanková divi­ ze, součást Rommelovy pouštní armády. Následující písme­ na – FF­I ––G jí však zamotala hlavu. Jde o dvě slova nebo dokonce tři? Pokud šlo o více než jedno, pak první mohlo být „auf “, a to ve významu „na“. Upřeně zírala na papír, až se písmena v chabém světle roztančila. Zatoužila roztáhnout

R HYS BOW EN

závěsy používané k zatemnění, ale to mohl provést jen správce ve stanovenou hodinu. Bolely ji oči. Odpočinek, pomyslela si. Potřebuji si odpočinout.

Pak znovu zpozorněla a po tváři se jí mihl nadějný úsměv. Zkoušela písmena. Auffrischung. Jednadvacátá tanková divize si potřebuje odpočinout a přezbrojit.

Vyskočila a skoro vběhla do vrátnice. Wilson, postarší hlavní strážný, zamračeně vzhlédl. Neschvaloval, že při jeho noční směně slouží ženy, a Pamelu ignoroval, jak jen to šlo.

„Mám dojem, že jsem zjistila něco zajímavého, pane,“ řek­ la. Položila před něj kartičku s původní zprávou i přeloženou verzí. Wilson na text dlouho zamračeně upíral pohled, až konečně zvedl hlavu. „Máte docela bujnou fantazii, že, lady Pamelo?“ On jediný ji zarputile oslovoval titulem. Pro ostat­ ní byla P.

„Ale to přece může znamenat, že dvacátá první tanková divize se stáhla. A to je důležité, nemyslíte?“

Další dva muži u stolu se naklonili, aby viděli, proč ten povyk.

„Možná má pravdu, Wilsone,“ podotkl jeden z nich. „Auf­ frischung. Přijatelné slovo.“ Povzbudivě se na Pamelu usmál.

„Uvidíme, jestli dokážete vymyslet něco jiného, co by dá­ valo smysl, Wilsone,“ řekl druhý. „Všichni víme, že její něm­ čina je lepší než naše.“

„Ale stejně byste to měl oznámit na velitelství, pro všech­ ny případy,“ řekl první. „Dobrá práce, P.“

Pamela s úsměvem vykročila ke svému stolu. Ve chvíli, kdy zpracovala poslední došlou zprávu, se na druhém kon­ ci chaty ozvaly hlasy svědčící o nástupu časné ranní směny. Vzala z věšáku kabát.

PANSTVÍ FARLEIGH

„Venku je nádherně,“ poznamenal jeden z mladíků a zamí­ řil k ní. Byl vysoký a hubený a mžoural na svět zpoza tlus­ tých brýlí. Jmenoval se Rodney a byl typickým příkladem pilného studenta z Oxfordu anebo Cambridge, kterého při­ lákala práce v Bletchley Parku. „Máš štěstí, že si můžeš uží­ vat krásného dne. Dnes odpoledne se hraje rounders, napadá mě. Pokud se ti ovšem tahle hra líbí. Já jsem na ni bohužel úplné kopyto. A večer se tancuje, jenomže ty budeš v práci, viď?“ Zmlkl a nervózně si prsty prohrábl nepoddajné vlasy. „Počítám, že do kina bys se mnou asi nešla, až budeš mít vol­ no, nebo se mýlím?“

„Jsi moc milý, Rodney,“ řekla, „ale upřímně řečeno, o vol­ ném večeru bych raději dohnala spánek.“

„No jo, máš trochu kruhy pod očima,“ uznal. Nikdy ne­ projevil moc taktu. „Tyhle noční směny člověka po nějaké době udolají. Ale děláme to pro dobrou věc, jak se říká.“

„Ano, to se říká,“ přitakala. „Kéž bychom viděli nějakou změnu k lepšímu. Myslím v naší zemi. Jsou to samé špatné zprávy. A chudáci lidé v Londýně zažívají večer co večer bom­ bardování. Jak dlouho to vydržíme, co myslíš?“

„Dokud budeme muset,“ prohlásil Rodney. „Jednoduché j a k o f a c k a .“

Pamela obdivně sledovala jeho vzdalující se záda. V tuhle chvíli představoval páteř Británie. Vychrtlý, nemotorný kni­ homol, nicméně odhodlaný vydržet tak dlouho, jak bude potřeba, aby byl Hitler poražen. Šla vytáhnout kolo a rozje­ la se do města. Poléval ji stud nad vlastní sklíčeností a nedo­ statkem víry.

Její pokoj v penzionu paní Adamsové ležel směrem k nádraží a vlaky přijíždějící k nástupišti houkaly. Kdyby

R HYS BOW EN

tak rodiče viděli, jak teď žiju, pomyslela si Pamela s hořkým úsměvem. Jenomže oni neměli tušení, kde pracuje ani co dělá. Podle zákona o ochraně státního tajemství nesměla nikomu nic prozradit. Nebylo snadné přesvědčit otce, aby jí dovolil odejít z domova, ale dosáhla jednadvaceti let a byla uvedena do společnosti, takže jí sotva mohl něco zakazovat. A když řekla „Chci být užitečná, papá. Říkals, že máme jít příkladem, tak se snažím“, zdráhavě souhlasil.

Sesedla z kola a vedla jej podél chodníku. Hladem a vyčer­ páním se jí zvedal žaludek, přesto s povzdechem přemítala, jaká snídaně ji dnes čeká: žmolkovitá ovesná kaše zadělaná vodou? Chléb osmažený ve výpeku ze skopových žebírek od neděle? Toust tence namazaný margarínem a řídkou marme­ ládou, když budou mít štěstí. A v duchu zabloudila k dobro­ tám na stole ve Farleigh: k ledvinkám, slanině, k dušené rýži s rybou, vejcem a zeleninou a k míchaným vajíčkům. Za jak dlouho se dostane domů? Ale když se tam podívá, jak se při­ nutí k návratu?

U nádraží stála trafika. Pamela zavadila pohledem o stoh novin a titulek na přední stránce. Od začátku války byly tis­ koviny vzácné, písmo menší, text hustější a fotografie drobné. Teď si ale ve spodní polovině hlavní stránky Daily Expressu všimla fotky muže v uniformě Královského letectva a pozna­ la bodrý úsměv. Vylovila z kapsy dvoupenci a noviny koupila. Vynikající pilot, kapitán letectva Jeremy Prescott navzdory všemu prchá z německého zajateckého tábora. Jediný, kdo přežil útěk. Víc nestačila přečíst. Podlomila se jí kolena a svezla se k zemi.

Kolem se okamžitě shlukli lidé, cizí paže ji zvedaly na nohy.

„Jen klid, zlato. Jsem s vámi,“ řekl čísi hlas.

PANSTVÍ FARLEIGH

„Odveď ji k lavičce, Berte, a zajděte někdo do kavárny pro šálek čaje. Je bledá jako stěna.“

Laskavost způsobila, že se z hloubi Pamelina nitra vydral mocný vzlyk. V tom jediném vzlyku z ní uniklo veškeré napě­ tí, dlouhé noci, únavná práce, skličující zprávy. A hned poté jí začaly po tvářích stékat slzy.

Vnímala, že ji kdosi nese a opatrně pokládá na lavičku. A uvědomila si, že pořád drží v ruce noviny.

„Copak se stalo, drahoušku – špatná zpráva?“ zeptala se trafikantka.

Pamela nepřestávala plakat a celá se chvěla. „Ne, je to dob­ rá zpráva,“ vypravila ze sebe konečně. „On žije. Je v pořádku. Vrací se domů.“

Odpoledne obdržela zprávu, že se má hlásit u velitele Tra­ vise. Srdce jí zběsile tlouklo. Co jen provedla špatného? Že by někdo oznámil incident, který se udál na nádraží? Cítila se dokonale trapně, styděla se, že nad sebou absolutně ztrati­ la kontrolu. Tatínek by byl zahanbený, řekl by jí, že ho zkla­ mala. A teď měla strach: vyklopila něco, co neměla? Donesly se jí řeči o lidech, kteří příliš mluvili, porušili slib. Zmizeli a víc je nikdo neviděl. Kolovaly nervózní vtipy o tom, kam se dotyční poděli, ale nikdo se dvakrát nesmál. Mohly totiž být pravdivé.

Jenomže kvůli běžným záležitostem přece člověka nepřed­ volají k zástupci vedení. Naskočila na kolo a rozjela se zpát­ ky k areálu.

Když vešla, velitel Travis zvedl hlavu od lejster a ukázal na židli vedle stolu. Usadila se na kraj.

„Slyšel jsem, že jste dnes měla malou nehodu, lady Pamelo, je to tak?“ Zneklidněla už při pouhém formálním oslovení.

R HYS BOW EN

„Nehodu, pane?“

„Prý jste se složila na ulici před nádražím. Nejíte málo? Já vím, že jídlo někdy nevypadá zrovna lákavě.“

„Jím dost, pane.“

„A co noční směny? Ty se na těle samozřejmě podepíší.“

„Všichni se musíme prostřídat a přispět svým dílem. Ne­ užívám si je. Mám dojem, že po noční nikdy spánek nedo­ ženu, ale ostatní jsou na tom určitě stejně.“

„A jinak jste úplně v pořádku?“ Významně na ni pohlédl a dodal: „Nechováte mimořádné sympatie k některému z na­ šich mladých mužů?“

Upřímně se rozesmála. „Těhotná nejsem, jestli si to mys­ l ít e .“

„Nepřipadáte mi jako omdlévací typ.“ Naklonil se blíž. „Tak co se děje?“

„Promiňte, pane. Cítím se hloupě. A máte pravdu, běžně se mi takové věci nestávají.“

Zalistoval v její složce. „Jak dlouho jste odtud nevytáh­ la paty?“

„O Vánocích jsem strávila pár dnů doma, pane.“

„V tom případě jste zralá na dovolenou.“

„Ale v chatě číslo tři máme podstav. Nebylo by dobré, a b y c h ...“

„Lady Pamelo. Očekávám od našich lidí prvotřídní práci. Ne můžu dovolit, aby dřeli, až se z toho sesypou. Vezměte si tý den volna.“

„Ale není, kdo by mě nahradil, a nemáme...“

„Kdy vám končí kolečko směn?“

„V závěru týdne.“

„Tak potom jeďte domů.“

PANSTVÍ FARLEIGH

„Ale pane...“

„Je to příkaz, lady Pamelo. Jeďte domů. Odpočiňte si a vraťte se v plné síle.“

„Ano, pane. Děkuji.“

Teprve na schodišti jí naplno došlo, co nová situace obná­ ší. Pojede domů. A Jeremy je zpátky v Británii. V bezpečí. Možná už dorazil do Nethercotu. Na světě bylo najednou zase dobře.

KAPITOLA DRUHÁ

Panství Farleigh

poblíž Sevenoaks, Kent

květen 1941

První si toho všiml hoch hajného. Za rozbřesku byl venku

zkontrolovat pasti (válečný přídělový systém měl za následek,

že na jídelním lístku byl králík dokonce i ve velkém domě).

Této povinnosti se ochotně ujal, miloval venkovskou vol­

nost a samotu. Nepřestával žasnout nad rozlehlou krajinou

a záplavou zeleně, nad nezměrnou klenbou oblohy podobnou

skleněné kupoli. Po bytě ve Stepney a uličce s úzkým prouž­

kem ušmudlaného nebe mu Farleigh stále připadalo příliš

nepravděpodobné na to, aby bylo skutečné.

Toho rána se vracel s prázdnýma rukama. Hajný měl pode­

zření, že si jistí mladíci z vesnice občas přivlastnili králíka

nebo koroptev, a vyhrožoval, že nastraží pasti na pytláky. Ta

představa dodávala hochově každodenní povinnosti vzrušu­

jící nádech. Uvažoval, jaké by to bylo, kdyby našel chyce­

ného v pasti některého ze starších kluků z vesnice – z těch,

kteří ho tak rádi sekýrovali a šikanovali, protože byl skrček

PANSTVÍ FARLEIGH

a nepatřil k nim. Zrychlil, aby byl doma dřív. V břiše mu kručelo, měl chuť na ovesnou kaši a vejce, opravdová vejce, žádnou sušenou hmotu, která chutnala jako karton. Zdálo se, že bude teplé a příjemné časné letní ráno. Nad loukami setrvávaly cáry mlhy a ranní ptačí sbor přehlušovalo hlasité volání kukačky.

Chlapec vyšel z lesa do rozlehlého parku kolem velkého domu. Opatrně se rozhlížel, jestli nezahlédne stádo jelenů, protože těch se pořád trochu bál. Hladký trávník byl posetý košatými duby, kaštany a buky a vzadu se nad jejich koru­ nami zvedal jako hrad z pohádky velký dům. Chtěl vykročit po pěšině vedoucí k domku, když vtom zahlédl v trávě cosi hnědého a taky něco dlouhého a lehkého, trochu se třepota­ jícího, vypadalo to jako velký poraněný pták. Netušil, co by to mohlo být. Opatrně zamířil tím směrem. Pořád měl na paměti, že na venkově číhá plno nečekaných nebezpečí. Když přišel blíž, zjistil, že v trávě leží muž. A možná byl po smr­ ti. Měl na sobě uniformu a ležel obličejem dolů, nohy i ruce nepřirozeně zkroucené. Z batohu na zádech trčely šňůrky připojené k čemusi, co vypadalo jako dlouhé cáry bílé látky. Chlapci chvíli trvalo, než si uvědomil, že má před sebou para­ šutistu. Nebo jeho ostatky, protože tělo leželo nehnutě, bez života a potrhaný padák sebou bezútěšně pleskal v mírném větru. Hoch pochopil, že dotyčný doslova spadl z nebe.

Chvíli stál a uvažoval, co dělat. Trochu se mu zvedal žalu­ dek, protože tělo bylo zle potlučené a tráva kolem potřísně­ ná krví. Než se vzpamatoval, zaslechl dusot kopyt a břinká­ ní uzdy. Zvedl hlavu. Tryskem se k němu blížila dívka na tlustém bílém poníkovi. Měla na sobě drahou výstroj, helmu potaženou sametem, jezdecké kalhoty a sako. Když přijela

R HYS BOW EN

blíž, poznal, že je to lady Phoebe, nejmladší dcera z velkého domu. S hrůzou si uvědomil, že jestli ji nezastaví, kůň dotyč­ ného roznese na kopytech. Rozběhl se k ní a mával rukama.

„Stát!“ křičel.

Poník zastavil prudce, až mu podklouzla kopyta, zaržál a nervózně se vzepjal na zadních, ale dívka se držela v sedle pevně.

„Co si myslíš, že děláš?“ spustila. „Zbláznil ses? Málem jsem kvůli tobě spadla. A Snížek tě mohl udupat.“

„Touhle cestou nesmíte, slečno,“ řekl. „Stalo se neštěstí. Nechtějte to vidět.“

Ohlédl se. „Z nebe spadl člověk. Je úplně napadrť. Hroz­ nej pohled.“

„Spadl z nebe?“ Natahovala krk, aby viděla do dálky. „To jako anděl?“

„Voják,“ řekl. „Myslím, že se mu neotevřel padák.“

„Páni. To je strašné. Chci se podívat.“ Snažila se pobídnout poníka kupředu, ale ten pořád frkal a nervózně poskakoval.

Chlapec se jí znovu postavil do cesty. „Nedívejte se, sleč­ no. Takový věci nejsou pro vaše oči.“

„Samozřejmě že se podívám. Nejsem žádná citlivka. Viděla jsem řezníka, jak porážel vepře, a to bylo opravdu příšerné. Jak to prase řičelo. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu jíst slaninu. Jenomže tu já zbožňuju, takže to netrvalo dlouho.“

Pobídla poníka a přiměla chlapce, aby ustoupil stranou. Zvíře nervózně popošlo o pár kroků a zůstalo stát. Cítilo, že blíž jít nechce. Phoebe se postavila v sedle a napnula zrak.

„No nazdar,“ vyjekla. „Musíme to někomu říci.“

„Měli bychom to povědět těm chlápkům od armády. Je to jeden z nich, nebo nejni?“

PANSTVÍ FARLEIGH

„Není,“ opravila ho. „Máš strašné vyjadřování.“

„Do háje s vyjadřováním, slečno, jestli se neurazíte.“

„Je mi to jedno. A žádné slečno. Jsem lady Phoebe Sutto­ nová a měl bys mě oslovovat mylady.“

„Promiňte.“ Spolkl slovo slečno, které se mu dralo na jazyk.

„Musíme to povědět mému otci,“ prohlásila. „Koneckon­ ců, je to jeho pozemek, a i když ho teď využívá armáda, pořád patří k Farleigh. Pojď. Uděláš nejlíp, když půjdeš se mnou. A přestaň mi vykat.“

„Do velkého domu, slečno? Totiž, mylady?“

„Jistě. Papá vstává brzy. Ostatní budou ještě spát.“

Vykročil po boku poníka.

„Ty jsi ten kluk, co bydlí u našeho hajného, že?“

„To souhlasí. Jmenuju se Alfie. Přijel jsem loni v zimě ze Smoke.“

„Smoke? Co to má znamemat? Něco s dýmem?“

Uchechtl se pro sebe. „Takhle my z East Endu říkáme Lon­ d ý nu .“

Zkoumavě na něj pohlédla. „Moc tě tady nevídám.“

„Jsem celej den ve škole ve vesnici.“

„A jak se ti tam líbí?“

„Ujde to. Ostatní se po mně vozí, protože jsem na svůj věk malej, a nemám nikoho, kdo by se mě zastal.“

„Ale to je nemilé.“

Zvedl hlavu a pohlédl do jejího nadutého drobného obli­ čeje. Tvářila se ohromně sebejistě, spokojená sama se sebou. „Pokud sis náhodou nevšimla, tak lidi nejsou milí,“ řekl. „Je válka. Ti chlapíci, co každou noc létají nad Londýnem, sha­ zují bomby a nestarají se, koho zabijou – ženy, děti, starý lidi... Je jim to jedno. Viděl jsem po bombardování mrtvý

R HYS BOW EN

dítě. Leželo na ulici a vypadalo, že vůbec není zraněný. Šel jsem k němu, že ho zvednu, a ono bylo úplně studený. A jin­ dy jsem viděl ženu, běžela po ulici a křičela. Tlaková vlna jí strhala z těla všechno oblečení a víš, co ta ženská křičela? ‚Můj chlapeček. Je pohřbený pod sutinami. Zachraňte někdo mýho chlapečka.‘“

Phoebein výraz zjihl. „Byls rozumný, žes odjel ze Smoke sem,“ řekla. „Kolik je ti let?“

„Jedenáct, skoro dvanáct.“

„Mně je čerstvě dvanáct,“ prohlásila hrdě. „Doufala jsem, že ve třinácti mě pošlou do školy, ale teď, když je válka, k tomu asi nedojde. Moje sestry měly kliku, ty do školy šly.“

„Chceš říct, žes nikdy nechodila do školy?“

„Ne. Celou dobu mám vychovatelku. Učit se věčně sama je hrozná nuda. S mými sestrami to bylo jiné, ty měly jed­ na druhou a vychovatelku zlobily a podváděly ji. Já jsem jim přibyla tak nějak nechtěně. Dido říká, že jsem přišla na svět náhodou.“

„A kdo je Dido?“

„Moje sestra Diana. Je jí devatenáct. Rozčiluje se kvůli válce, protože loni měla debutovat.“

„Cože měla?“

Phoebe se rozesmála, ale nebylo to jen obyčejné ha ha, její smích zněl poněkud falešně a nadřazeně. „Ty nic nevíš, viď? Holky jako my mají svou první sezónu, kdy jsou představová­ ny u dvora. Chodíme tančit a měly bychom si najít manžela. Ale Dido místo toho zůstala trčet tady a umírá nudou. Ty starší už do společnosti uvedené byly.“

„A vdaly se?“

„Livvy se vdala. Ale ona byla vždycky spořádané dítě, jak

PANSTVÍ FARLEIGH

tvrdí Dido. Vzala si nudného Edmunda Carringtona a už přivedla na svět dědice.“

„Cože, komplice?“ zeptal se Alfie a znovu ji rozesmál.

„Ale kdepak. Mám na mysli, že porodila syna, který je potřeba k tomu, aby jednoho dne zdědil titul. Našim rodi­ čům se zplodit syna nepodařilo, což znamená, že až papá umře, Farleigh přejde do rukou vzdáleného bratrance a my všechny se můžeme jít klouzat, jak říká Dido. Ale já myslím, že si dělá legraci. Takové věci se v dnešní době nedějí, ne? Zvlášť když je válka.“

Odmlčela se, zatímco Alfie vstřebával informace, a pak pokračovala: „Ale ostatní se pravidly moc neřídily, což papá rozčiluje. Margot odjela do Paříže studovat módní návr­ hářství a potkala tam pohledného Francouze. Když měla možnost, neodešla a teď uvízla v Paříži a nevíme, co s ní je. A Pam – tak ta je moc milá a opravdu bystrá. Chtěla jít na univerzitu, ale papá řekl, že vzdělávání žen je ztráta času. Myslím, že měla někoho, kdo si ji chtěl vzít, ale ten muž odešel ke Královskému letectvu, sestřelili ho a teď je kdesi v zajateckém táboře v Německu. Takže je to všechno smut­ né. Tahle příšerná válka kazí všem život.“

Alfie přikývl. „Můj táta je s armádou v Jižní Africe. Málo­ kdy od něj dostaneme zprávu, a když už, je to jen kousek papíru a většinu slov stejně začernil cenzor. Když naposledy přišel lístek, máma plakala.“

Alfie kráčel rychle vedle ní, aby stačil poníkovi, a zároveň k ní mluvil, takže sotva popadal dech. Prošli po měkké trá­ vě parkem a ocitli se na okraji původních zahrad. Pořád tu v dokonalých řadách rostly růžové keře a kvetoucí trvalky, ale záhony teď byly zarostlé a růže neprostříhané. Trávník byl

R HYS BOW EN

z jedné strany zrytý a proměněný v další zeleninovou zahra­ du. A na nádvoří za nimi, kde kdysi zastavovala auta, nyní stála v řadách zamaskovaná vojenská vozidla.

Tak blízko k velkému domu Alfie nikdy nepřišel. Užas­ le zíral. Jednou ho vzali do Buckinghamského paláce, tohle sídlo bylo stejně rozlehlé a impozantní. Postavené z šedého kamene, trojpodlažní, střechu na obou koncích zdobily věžič­ ky. Zepředu se zvedala dvě křídla a vytvářela tvar písmene E, přičemž střední linku písmene představoval hlavní vchod. Jeho sloupy podpíraly trojúhelníkový štít zdobený antickými hrdiny v bojových postojích. Vznešený dojem však kazila sku­ pinka vojáků, kteří se právě se smíchem loudali po schodech a kouřili. Další vojáci postávali kolem vozidel různých tvarů a velikostí a z druhé strany domu se ozýval dusot vysokých bot a povely poddůstojníka vedoucího výcvik. Mužstvo prá­ vě provádělo ranní nástup.

Blížili se k nim dva důstojníci, mířili k džípu. „Hleďme, slečna, vyrážíte na projížďku, že?“ prohodil jeden z nich pří­ větivě.

„Už jsem se vrátila, děkuji,“ odpověděla Phoebe upjatě. „Právě odvádíme poníka do stájí.“

Sotva minuli vojáky, shlédla na Alfieho. „Nezmiňuj se před mým otcem, že jsem se byla projet sama. Zlobil by se. Bez podkoního nemám nikam jezdit. Ale je to hloupost. Na koni rajtuju skvěle, kdežto podkoní stárne a nerad jezdí t r y s k e m .“

Alfie přikývl. Teď když se blížili k domu, svíral se mu žaludek. Až moc dobře si vzpomínal na den, kdy sem přijel. Poprvé cestoval vlakem ze Smoke, jak říkal Londýnu, coby dojemný človíček – vyhublý a na svůj věk příliš malý, v kraťa­

PANSTVÍ FARLEIGH

sech o číslo větších, odhalujících kostnatá kolena samý strup. Z nosu mu teklo, utíral si ho hřbetem ruky a rozmazával tak nudle po tváři. Není divu, že až jako poslední z evakuova­ ných dětí našel někoho, kdo byl ochotný se ho ujmout. Slečna Hempton­Hatchettová, místní soudní úřednice a kapitánka skautů, ho nakonec naložila na zadní sedadlo svého morrise a odvezla do Farleigh.

„Budete si ho muset vzít vy, lady Westerhamová,“ prohlá­ sila tónem, který stavěl do pozoru generace skautek. „Nikdo jiný zkrátka není k mání a vy máte větší dům než my všich­ ni ostatní.“

Načež odjela a nechala hocha stát na místě a s posvátnou úctou zírat na mramorovou vstupní halu se zbraněmi a por­ tréty předků, kteří na něj s nelibostí shlíželi.

„Zatracená drzost,“ vybuchl lord Westerham, když mu lady Westerhamová novinku oznámila. „Co si ta proklatá ženská myslí, že je, že nás takhle komanduje? Kam si ti zpro­ padení lidé myslí, že toho spratka asi tak dáme? Dvě třetiny domu už si zabrala armáda. Jsme nuceni obývat jedno mizer­ né křídlo, a zrovna to zatraceně nevyhovující. Copak si mys­ lí, že ubytuju dítě z londýnské chudinské čtvrti na polním lůžku ve své ložnici? Nebo by měl spát v jedné posteli s ně­ kterou z našich dcer?“

„Nekřič, Roddy,“ řekla lady Westerhamová smířlivým tó­ nem. Po třiceti letech byla na manželovy výlevy vzteku zvyk­ lá. „Hrozně přitom koulíš očima. Je válka. Musíme pomo­ ci podle našich možností a většina lidí má určitě dojem, že máme víc, než si zasloužíme.“

„A tak máme dovolit dítěti z brlohů, aby si v našem domě dělalo, co se mu zlíbí? Nedivil bych se, kdyby tady štíplo stří­

R HYS BOW EN

bro. Kdepak, Esme. Jednoduše to nejde. Jak si mám v pra­ covně užívat džin s tonikem, když nikdy nevím, jestli mě ten malý Londýňan nevyruší? Pověz té ženské Hemp­tentononc, že to nemůžeme udělat, a hotovo.“

„Ale to ubohé dítě přece musí někde najít střechu nad hla­ vou, Roddy,“ řekla vlídně lady Westerhamová. „Nemůžeme ho poslat zpátky do rozbombardovaných ulic. Jeho rodiče jsou možná po smrti. Jak by ses cítil, kdybys byl najednou vytržený ze známého prostředí?“

„A co nájemní farmáři?“

„Ti už si jedno dítě vzali.“

„A co služebnictvo, které bydlí mimo sídlo? Nemají vol­ ný domek?“

„Dítě přece nemůžeš ubytovat v prázdném domku.“ Zmlk­ la a zamyslela se. „Mám to. Robbinsovi určitě mají volný pokoj, protože jejich syn narukoval. Robbins není dvakrát příjemný člověk, to ti povím. Ale jeho paní je vynikající kuchařka. To malé škvrně potřebuje vykrmit.“

Alfie stál celý rozechvělý v hale a rozhovor vyslechl. Netu­ šili, že nejvíc ze všeho se bál, aby nemusel zůstat v takovém domě, kde by ho neustále trápil strach, že potká ducha nebo něco rozbije. Domek s dobrou kuchařkou, to znělo mno­ hem líp.

„Jsme tady. Podrž chvíli uzdu, než sesednu,“ řekla Phoebe a Alfie se vmžiku vrátil do současnosti. Uvědomil si, že Phoe­ be je zvyklá udílet příkazy. Provedl, co mu řekla, třebaže koně se ještě nikdy nedotkl. Poník klidně stál a Phoebe uvolnila nohy ze třmenů a přehoupla se dolů. Pak zamířila ke stájím a Alfie s poníkem kráčeli za ní. Sotva zašli za roh, rozběhl se k nim podkoní. Byl celý rudý a mával rukama.

PANSTVÍ FARLEIGH

„Neměla byste brát Snížka na projížďku beze mě, Vaše Jasnosti. Víte, co říkalo jeho lordstvo.“

„Nesmysl, Jacksone. Vždyť víte, že jezdím skvěle.“ Phoe­ be vzdorovitě hodila hlavou a zdálo se, že poníkovo chová­ ní je odrazem jejího, protože málem vyškubl Alfiemu otěže z rukou.

„Já vím, že jste velmi dobrá jezdkyně, mylady,“ řekl. „Mys­ lím si, že váš otec se spíš obává vojáků, kteří se tady potlouka­ jí. Už tady není bezpečno, dokonce ani na našich pozemcích.“

Phoebe zrůžověly tváře, ale řekla: „Můžete převzít Snížka. Musím povědět otci něco důležitého.“

Podkoní převzal poníka a Alfie se vydal za Phoebe k domu. Musel popoběhnout, aby ji dohonil, stoupala už po hlavním schodišti. Na okamžik ho přepadlo pokušení nec



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.