načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Panika před úsvitem - Sonik Tomano

Panika před úsvitem

Elektronická kniha: Panika před úsvitem
Autor:

Autorka s neobvyklou upřímností, syrovou otevřeností a velkou odvahou vystupuje ze svého soukromí, aby skrze svůj příběh vynesla na povrch to, co sami před sebou často skrýváme. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 295
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorka s neobvyklou upřímností, syrovou otevřeností a velkou odvahou vystupuje ze svého soukromí, aby skrze svůj příběh vynesla na povrch to, co sami před sebou často skrýváme. Autobiografické vyprávění plné napětí, hororových snů, trefných příměrů a drsných vzpomínek je pikantní směsí, která slibuje hluboký zážitek nejen k pobavení. Mnozí čtenáři najdou totiž i motivaci k řešení vlastních problémů, případně dostatek zajímavých informací k zamyšlení se nad životními potížemi svými nebo svých blízkých. Příběh začíná v okamžiku, kdy se před očima začnou „hýbat baráky“,  a hrdinka příběhu předpokládá, že se konečně zbláznila, nebo musí mít nádor na mozku. Lékař během vyšetření konstatuje podivnou, nesmyslnou a šokující diagnozu „ panická úzkost“,  a hned poté přichází s úkolem, že pacientka musí najít svého tygra, protože se ho asi velmi bojí a nedokáže se mu bránit. Pro boj s šelmou doktor nabízí psychofarmaka, které mají pomoci vše ustát. Soukromé hledání blíže nepopsané obludy nikam nevede, nakonec je autorka nucena zahájit individuální psychoterapii, podobající se archeologickému výzkumu. Během konzultací s psychiatrem Sovičkou,  odkrývá se postupně velmi temný a zároveň současný lidský příběh, který může drtit a skutečně drtí mnohé z nás. Aby toho všeho nebylo málo, zatímco se hrdinka zmateně motá v minulosti, začínají se na ni valit problémy z přítomnosti, které jsou reprezentovány například početným houfem exekutorů. Závěrem pár hodnotících slov těch, kteří již knihu přečetli : husté; brutální; četl jsem to jedním dechem; brečela jsem, přesně jako u nás;  hluboké;  chvílemi jsem se smála a hned potom mě mrazilo u srdce.  Je to prostě PSYCHO bez příkras, které se odehrává tady a teď.

Související tituly dle názvu:
Jan Lucemburský II - Roky před úsvitem Jan Lucemburský II - Roky před úsvitem
Vaňková Ludmila
Cena: 429 Kč
Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích.
Koukolík František
Cena: 242 Kč
Panika Panika
Oliverová Lauren
Cena: 254 Kč
Panika počas požiaru Panika počas požiaru
Hoferek Stanislav
Cena: 51 Kč
Stíny před úsvitem Stíny před úsvitem
Swan Teal
Cena: 244 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Děkuji svému terapeutovi za to, že mě vnímal a záleželo mu

na tom, jak mi je. Byla to jedinečná zkušenost.

Děkuji své sestřenici Marii K, která byla prvním čtenářem

a zároveň odstraňovala chyby v textu.

Bez její podpory bych neměla možná odvahu

knihu zveřejnit.

Děkuji také rodičům, kteří mi pomáhají

a snaží se být dobří.

Děkuji Jemu/Jí za inspiraci, zkušenosti, sílu,

obyčejný i neobyčejný život...


Panika před úsvitem

Sonik Tomano


Copyright © 2014 Sonik Tomano

ISBN 978-80-7486-123-9 (ePub)

ISBN 978-80-7486-124-6 (mobi)

ISBN 978-80-7486-125-3 (PDF)


Prolog I já vím o té skříňce, která je schovaná pod postelí u nás na chatě. Nemluvíme o ní, obcházíme ji, v jejím okolí nezametáme prach a nikdy v její blízkosti nehýbeme s nábytkem. Občas se tváříme, jako že děláme velký úklid, ale všichni ve skrytu duše víme, že si na to jenom hrajeme. Je 15. října roku 2012. Po dlouhém přemítání začínám psát úvodní kapitolu této knihy, protože mě okolnosti nutí to udělat. Svůj příběh jsem začala sepisovat už dávno, ale teprve sen o skříňce plné hadů mi ukázal, čeho se bojím a co bude psaní knihy obnášet. Byl to jeden ze snů, který se mi hluboce vryl do života. Byl doslova odžit, i když jen na nějaké astrální pláni, v říši fantazie nebo v nějakém duchovním světě. Mé emoce, únava i dlouhý posttraumatický stav byly tak reálné, že reálnější být už nemohou.

Není to poprvé, kdy hrůzný sen odkryl v mém životě něco

důležitého. Celý můj příběh je děsivými sny proložen a některé z nich

pravděpodobně splnily svůj účel. Ten nejhorší a nejvýpravnější jsem

jako celek nikdy nepochopila a je dost možné, že ho už ani nepochopím.

Jednotlivé fragmenty se mi však vracejí už deset let a stále mě inspirují.

Sny se mi zdají každou noc. Přicházejí ve vlnách, a kdybych si je měla všechny zapisovat, strávila bych tím zbytek bdělého dne. Před pár lety mě napadlo, že žiji ve dvou realitách. Soňa ve snech byla stále ustrašená, často byla v ohrožení života a většinou velmi zmatená. Na této hrubohmotné pláni byla Soňa klidná, flegmatická, zdánlivě spíše silná. Poslední dobou začínám docházet k tomu, že jsem to stále já a žiji kontinuálně nejdříve ve dne, pak v noci. Životy z obou úrovní začínají splývat v jeden, postupně to dává smysl a celá má bytost se integruje způsobem nanejvýš pozoruhodným. Samozřejmě, většina snů jsou blbosti, ale ty rychle zapomínám.

Bylo mi asi dáno, abych se tímto způsobem učila a já už to tak

5


nechám být. Budu své sny přijímat jako druhou realitu, ve které se

pohybuji stejně často jako v realitě této hmotné dimenze. Nechám vše

plynout jako doposud, i když je možné, že na hmotné úrovni mám pak

méně sil k přetváření svého života. A že bych ho změnit potřebovala, to

mi věřte.

Rozhodla jsem se tedy udělat to, k čemu mě sen popostrčil.

Nebudu brát své existenční a jiné problémy jako překážky či utrpení,

tentokrát se na vše podívám z jiného úhlu. Tlak, pod kterým jsem, budu

brát jako působení lisu na ovoce, které dozrálo a je složeno v nádobách.

Já jsem ono ovoce, které je teď lisováno, a můj text je jako zředěný

extrakt, který můžete a nemusíte pít. Myslím, že první várka plodů není

ještě zcela zralá a doušky z nich budou trochu trpké. Něco mi však říká,

že ty plody budou ještě pomalu docházet a jejich kvalita se změní

k lepšímu.

Dostala jsem se do lisu, ve kterém máte

strach, že zešílíte. Je to velice nepříjemné,

drtí to vaše struktury a celá vaše existence

tím silně trpí. To, co bylo zbudováno, hroutí

se pod tím tlakem. Neznáte žádný způsob,

jak to zastavit, jak ubránit své základy a jak

přežít. Až po delší době člověk zjistí, že byl

pod tlakem formován do něčeho jiného.

Možná menšího, ale pevnějšího. Takto

vznikají diamanty, ale já jsem daleka toho,

abych si myslela, že jsem diamant. Začínám

však věřit v tento princip a už se nebojím.

Teď už ne.

Nabízím vám svůj příběh, otevírám

dveře dokořán a jen málo věcí před vámi schovám do skříně či pod

peřinu. Trezor nemám a tu utajenou schránku jsem vytáhla ven a právě

se chystám zvednout víko. Zde je můj sen, který rozhodl o tom, že vás

protáhnu svým životem, budete-li chtít vy sami. Nenabízím nic

světoborného, jediná má devíza je otevřenost. Jsem amatér na poli

života, zaznamenávám do těchto řádků pouze svou subjektivní

zkušenost.

6


Boj s hady

Jsem v Krušných horách, na chatě svých rodičů. Divné je, že zde nikdo

jiný není, ale nevadí. Mám klid, nemusím řešit žádnou práci a to mě

přivádí k myšlence, že bych konečně měla otevřít tu starou dřevěnou

skříňku. Nebude to asi jednoduché, vlastně se bojím předem, jenže já

bych ráda pořešila její obsah jednou provždy, abychom se jí už nikdy bát

nemuseli. Kdo jiný ji otevře, když už si nepřeji, aby zde se svým

nebezpečným obsahem zůstávala i nadále? Musím to udělat já a právě

teď je k tomu ideální příležitost, protože ostatní nebudou v ohrožení.

Jdu do pokoje přímo k posteli, vím, že je pod ní ukrytá. Nevím, kolik těch potvor v sobě má, ale nehodlám nad tím dumat a ztrácet kuráž. Vím jediné. Nechci, aby byla předávána další generaci, protože je to mizerné dědictví a já si nepřeji, aby moje dcera měla stejný strach jako my všichni. Musí to být řešitelné, není tam schované monstrum ani žádný obludný démon. Jsou tam pouze jedovatí hadi a musí být v mých silách je vypustit, případně je zlikvidovat.

„Tak jo, jdeme na to,“ říkám sama sobě. „Já už to dělám... panebože! Už jsem ten krám otevřela!“

Stará dřevěná schránka se po nadzvednutí víka rychle rozpadla, na zemi je spousta hadů, kteří tam spadli, všichni propleteni v jeden chumel. Nejrychlejší a největší kusy bleskurychle zmizely v útrobách chaty, pod nohama mám spousty těch malých. Někteří jsou jedovatí, hned útočí svými zuby na mé nohy. Jenže nemám zbraň, já pitomec si vůbec nic nepřipravila. Začínám dupat po té hromadě a najednou vidím, že jsem si nevzala ani dlouhé kalhoty. Po lýtkách mi stéká vlastní krev, ale drtím je patami dál.

Točí se mi hlava, cítím slabost, možná jsou to první příznaky uštknutí. Třeba budu za chvíli mrtvá, vůbec nevím, jací hadi to jsou. Zahlédla jsem zmiji, mambu, ale i jiné druhy,

7


které snad nemusí být jedovaté. Potřebuji zbraň, jenže po ruce nic

vhodného není a já ještě musím rozdrtit ty, které mám pod nohama. Je to

důležité, protože strašně rychle rostou a nabírají sílu. Velcí hadi, kteří se

odplazili předtím, jsou již schovaní a připravení na útok. Pohybují se

sice obezřetně, jenže adrenalin v mých žilách vybudil všechny mé

smysly na maximum a já najednou slyším vše. Lekám se i zvuků, které

dělám já sama.

Pod mýma nohama je dokonáno, musím rychle utíkat pro nůž. Koutkem oka jsem zahlédla několik hadů, neuvěřitelně rychle se zvětšují. Jestli to půjde, zkusím zaběhnout do dílny pro mačetu, s nožíkem asi nevystačím. V kuchyni chci rychle vzít velký nůž a najednou přichází prudká rána do krku. Nějaký velký had vystřelil od stropu, zuby mi zasekl kousek od ucha. Náraz se mnou zamával více než samotné kousnutí, sotva se držím na nohou. Nějakou větší kudlu už mám, a tak zběsile sekám, jakmile vidím nějaký pohyb. Moc soustředěná už nejsem, jenom švihám tam, kde se něco prudce mihne. Sakra, ten mizernej had byl mnohokrát větší, než celá ta skříňka. Rostou šíleně rychle, takže vůbec nevím, proti čemu budu stát za chvíli.

Dostala jsem další zásah do lýtka, nad koleno, do ramene. S mými silami to nevypadá moc dobře. Některé hady se mi podařilo zabít, když se jejich těla stahovala zpátky z místa výpadu. Myslím, že to brzo skončí, už mám v sobě moc jedu a ztrácím energii. Jak je možné, že oni ji neztratili? Po vypuštění potřebovali jen mžik a byli v plné síle. Jak to, že nebyli polochcíplí? Jak je možné, že oni tak snadno regenerují a rostou víc a víc? Měli být dávno po smrti, protože je snad nikdo neživil!!! Nebo snad ano?

Ploužím se dál po chatě, oni postupně vystřelují z různých děr a jdou po mně. Najednou mi dochází, že bych měla být už mrtvá. Jedu do mě napumpovali kvanta a já stále žiji. To je divné. Vůbec mě nenapadlo, že budu tolikrát uštknuta. Co je ale zajímavější, nenapadlo mě ani, že ten jed nemá sílu mě doopravdy zabít. Něco je blbě nebo je něco jinak. Dostala jsem mnohonásobně víc ran, než jsem čekala. Nicméně jejich jed není schopen mě zabít zcela, jen mě přizabíjí. Fajn, možná je stihnu pořešit všechny a bude klid jednou provždy.

Chodím pomalu, krvácím všude možně, nezdá se mi však, že by to bylo vážné. Důležitý je teď čas a já tu práci musím dokončit. Nevím, jak

8


dlouho už s nimi zápolím. Mám pocit, že s nimi válčím už tři dny a tři

noci. Je to určitě delší čas, protože jsem velmi vyčerpaná.

Dlouho už jsem žádného hada neviděla, asi jsem je všechny zabila.

To je dobře, sotva stojím na nohou. Chvilku nad tím ještě dumám, ale

jsem už tak hotová, že dál pokračovat nemohu. Otevírám dveře chaty a

vycházím ven. Sedám si na schůdky přede dveřmi, dívám se na oblohu a

moc mi to už nemyslí. Nevím ani, jestli je právě soumrak, nebo úsvit.

Podle světové strany to vypadá na úsvit, nejsem si však už ničím jistá.

Najednou vidím, že přicházejí moji

rodiče. Táta nese tašky s nákupem, máma

jde hned za ním. Jsou už skoro u mě, ale asi

nevidí, jak vypadám. Vnímají pouze mou

únavu, nevidí ty stružky zaschlé krve, ani ty

modřiny a různé boláky po celém těle.

V očích mají jakýsi tázavý pohled, možná

něco tuší.

„Otevřela jsem tu skříňku, už se jejího

obsahu nemusíme bát,“ oznamuji stručně.

Oni přikyvují a po schodech vynášejí nákup

do chaty. Koutkem oka jsem zahlédla ještě

jednoho hada, který prošustil mezi listy

bohyšky. Na něj už kašlu, jen musím pár lidí varovat, ať si ještě nějakou dobu dávají pozor.

9


To snad ne! Tohle že mám? Já, typickej flegmouš? Podívejte se na tu strohou definici a pak mi řekněte, jestli je možné uhnat si něco takového. A to prosím ze dne na den! Já bych myslela, že to možné není, přesto se mi to stalo. Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat. Typický bývá náhlý začátek. Rychle se prohlubují potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky (Wikipedie). Stala se mi totiž taková podivná věc. Vlastně jinak, začaly se mi dít neobvyklé věci. Když jsem šla po ulici nedaleko svého domu, nakláněly se velmi nepřirozeně baráky, také chodník byl podezřele zvlněný. Chůze se mi stala dost složitou záležitostí, a když jsem měla přejít přes silnici, opravdu se mě zmocnil strach, protože jsem si nebyla jistá, jestli je můj mozek vůbec schopen vyhodnotit správný okamžik pro bezpečné přejití. Když jsem tam stála a bála se, napadaly mě jen dvě možnosti. Buď jsem se zbláznila, nebo mám poruchu na mozku. Ani jedna varianta mi nepřipadala lepší, protože všechno se omezilo jenom na to... jak přejít tu pitomou silnici, abych se mohla doma uchýlit do bezpečí známých stěn a věcí.

Manévr přes silnici se podařil, ale cítila jsem pak naléhavou potřebu dotýkat se prsty zdí domů, abych se měla čeho chytit, aby mě něco

10


vedlo. Má chůze byla nejistá jako na lodi. Kymácela jsem se čím dál víc,

skoro jako by se všechno pode mnou vlnilo. Jako bych šla po zádech

obrovské příšery, která se lehce vrtí, protože jí na zádech vyrostly baráky

a silnice, zatímco ona si trochu zdřímla.

Vpadla jsem do našeho činžáku a zamkla první dveře. Pocitově mi

bylo už trochu líp. Pak jsem zamkla i mříže, které v baráku máme také.

Nevymyslela jsem je sice já, ale celkem mi nevadí, že jsme tu jak

v kriminále, protože mříže nejsou podstatné, když od nich máme klíče.

Nosné zdi našeho domu mají sílu hradních zdí a já hned pocítila

první náznak úlevy. Nohy na schody kladu opatrně, nemám jistotu

v pohybu. Doposud jsem dýchala a chodila automaticky, nyní se musím

soustředit, protože právě ty automatické funkce přestaly fungovat.

Hotovo. Ještě dva metry k našim dveřím. Bezpečnostní zámek. Ještě

obyčejný zámek. Sakra, všude samá zabezpečení – a to ještě moc

neulítáváme. Sláva, už jsem ve svém. Čekám nástup úlevy, jenže děsný

neklid zůstává. Chodím jako bez sebe po bytě a vůbec nevím, co mám

dělat, aby to napětí povolilo. Jdu si dát něco k pití, to by mi pomoci

mohlo.

Nalila jsem si maxipanáka. V podstatě

něco jako dva velké panáky, takže asi

decáka. Vypila jsem ho naráz a nějaký efekt

se přihrnul opravdu rychle. Zdi se úplně

elegantně narovnaly, podlaha vystřihla

krásnou nenakloněnou rovinu, všechno

nabylo klasických tvarů. Pohled na

pravidelné hrany lednice byl velmi

uklidňující, a tak jsem konečně přestala

hluboce dýchat a plácla sebou na židli.

V hlavě jsem měla jedinou stručnou otázku

s obrovským otazníkem: „Co to sakra

bylo?“

Připravila jsem si ještě jednoho

maxáče, natočila jsem židli trochu stranou a položila si nohy na stůl. Pak

jsem se zadívala na krásně pravidelný lednicovitý kvádr a zvolna začala

analyzovat situaci.

Mám tedy nějak porouchaný mozek, protože žádné LSD nebo jiné

11


psychotropní látky jsem nepožívala. Na zahradě jsem dnes také

nezacházela s žádnými jedy, protože jsem sázela skalničky a žádný

jedovatý druh tam nebyl. Takže, když to jedy a drogy nejsou, musím mít

poruchu v hlavě. Chacha, mám poruchu na svém přijímači. Maxáč už

opravdu zabírá.

No nic, jedu dál. V mozku je to přece křehké. Neurony tak, tak,

prostě změť. No jasně, teď jsem na to kápla, neurony vypadají dost

nespolehlivě. Mozek je hromada tuku a krve a mezi námi, tuk je také

dost neseriozní záležitost. Takže tu máme podezřelé neurony obklopené

mastnotou a jsou jich miliardy. Tedy doufám, že nejsem úplně blbá a

mám jich hodně. V té změti neuronů se to nějak vyzkratovalo a teď

blbnu. Hejbaj se mi baráky a tak. Nebo mám v hlavě nádor a ten mi

zrovna dnes začal utlačovat nějaká místa, kde se řeší rovnováha. Nebo

nádor utlačuje místo, kde se vyhodnocují zrakové vjemy a tam právě

došlo na problém. Blbě vidím a zároveň neumím odhadnout, jak daleko

je auto a jestli mě nějaké přejede zleva nebo zprava. Uff. Sakryš. Napila

jsem se panáka a pocítila jsem, jak se znovu vyplavený strach vzdálil

někam stranou, jako když ho ten panák spláchl hlouběji do podvědomí

nebo čertví kam.

Jestli nemám nic s hlavou, musela být venku nějaká strašlivá patogenní zóna a děsivě to na mě zapůsobilo. Nějaká úplně úletová zóna, která se mnou zamávala mocným způsobem. To je blbost. Chacha. Vybavila se mi vzpomínka na jednoho strýčka, který se před lety začal patogenními zónami zaobírat a prý ho to tak vzalo, že během noci třeba i dvakrát kvůli nim vstal. Ty neviditelné, ale pro něj hmatatelné zóny odsunoval od postele, aby zas mohl v pohodě několik hodin spát, než ty podivné siločáry přijedou zpátky na své obvyklé místo určení, kde on měl shodou okolností postel. Cha. No nic. Zóna to nebyla. Pochybuji, že jsem se právě dnes stala senzibilem. Patogenní zóna to být nemohla, protože by musela být veliká jako Praha a ještě okresy přiléhající. Byla to spíše patogenní zóna v mé hlavě, případně patologická nebo psychopatologická. To bude ono. Maxáče mi sice pomohly, ale na nic asi nebudu schopná přijít.

Tlaky, nebo třeba magnetická bouře na slunci. To je blbost. Třeba už jsem v přechodu, i když je mi teprve třicet šest. Jasně. To budou nějaké ty děsné stavy, návaly a tak. Nervy a vypětí, hormony a další záludnosti.

12


Nevím, jak vypadají ty návaly, ale mohlo by to být něco podobného.

Všechno je pak jinak... nedá se to rozdýchat... ženy omdlévají a čichají

osvěžující silice... No, to je taky blbost. To by všechny ženské skončily

v blázinci a to se mi nezdá.

Udělalo se mi trošku nevolno. Najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsem dnes řídila auto a jak strašně nesnesitelně mi začalo být, když jsem jela v dlouhé mírné levotočivé zatáčce. Měla jsem potřebu někde hned zastavit, protože se ve mně něco zaseklo. Nebo ani nevím, jak to popsat. Měla jsem dojem, že mohu způsobit nehodu, že se neudržím ve svém pruhu a že nesmím řídit dál. Pak se to sice vrátilo skoro do normálu, ale zůstala jsem vystrašená. Fuj. Udělalo se mi z toho zase trochu zle a dopila jsem panáka. Pohled na dokonale hladkou lednici zalahodil mým očím a spolu s panákem mi přinesl relativní klid.

Posedlost to také nebude, to mám nakoukané z hororů a vypadá to jinak. I když... teoreticky by to tak mohlo být. Posedlým pak selhávají standardní smysly, vidí třeba to, co jiní nevidí. Že by se mnou špásovaly temné síly? No, jistá křesťanka s mimořádně silným magickým myšlením mi vyprávěla, že jedna mladá křesťanská dívka byla znásilněna neviditelným démonem. Ta dívka měla ovšem prožitky odpovídající znásilnění. Tak to já si bohatě vystačím se svými křivými baráky a chodníky zvlněnými jako moře. Že by tohle mohli dělat démoni? Zajímavá myšlenka.

Klíště a encefalitida. Nevím přesně, jak se ona choroba projevuje, ale asi to může mít podobný průběh a já jsem klíště nedávno měla už regulérně zakousnuté. Ne jen tak nějak napůl. Už bylo úplně zahryznuté. Možná mě nakazilo, já jsem nyní nemocná a ten panák mě nevyléčí, i když je mi momentálně docela dobře.

Zkusmo jsem si vyšlápla na malou obchůzku bytem a je to dobré. Konečky prstů jsem pomalu přejela po hranách lednice, ani nevím proč. Pustila jsem si muziku a zase si sedla.

No nic. Nechce se mi teď prohledávat

13


encyklopedie a koumat, jestli mé příznaky připomínají encefalitidu.

Doufám, že se to do zítra vyloženě nezvrhne, přinejhorším mě zase čeká

pobyt v nemocnici.

Napadá mě, že jedna moje teta měla prý zánět mozkových blan, prý

také od klíštěte. Nemohu bohužel posoudit, jestli na tom předtím byla

lépe, ale fakt je, že od té doby je na tom celkem špatně. Nedávno jsem

náhodou zjistila, že se bojí nepřinést do kostela květiny. Teta a její

sousedky totiž pravidelně zdobí kostel. Jedna paní onehdy květiny

nepřinesla a už je na pravdě Boží. Byla to nějaká rychlovka, nepřinesla

dekorace a do týdne byla na marách. Z tohoto hlediska je na tom moje

teta opravdu špatně, ale pochybuji, že by to nějak souviselo s klíštětem.

Na druhou stranu, nezdá se mi teta až tak zrychtovaná... Takže existuje

naděje, že útok klíštěte přežiji jen lehce dezorientovaná.

Před měsícem jsem ležela s ochrnutím levé půlky obličeje na neurologii. Měla jsem prý také zánět CNS. Možná to znamená zánět centrální nervové soustavy. Neumím si představit zánět hlavy nebo nervů, ale něco v tom smyslu mi léčili. Ohluchla jsem na levé ucho, nemrkalo mi levé oko, nesmála se mi levá půlka obličeje. Když jsem jedla jogurt, rozplakala jsem se z toho, že ho nemohu důstojně sníst. Po čtrnácti dnech léčby jsem byla celkem v pořádku a mohla jsem se vrátit domů s varováním, že mám na sebe být velmi opatrná. V rámci různých vyšetření se zjistilo, že prý mám hodně nabouranou imunitu, řádí mi v těle cytomegalovirus a trpím momentálně různými alergiemi. Dozvěděla jsem se, že ten virus má v sobě skoro každý, ale u většiny lidí je v klidu, takže neaktivní. Když se virus stane aktivním, zlobí a projevuje se to prý mnoha rozličnými způsoby. Mohlo by to s dneškem souviset?

Obdržela jsem léky na uzdravení imunitního systému, také jsem dostala radu, že mám hodně relaxovat, dokonce se šetřit. Měla bych se vyvarovat stresu a měla bych to prý brát vážně. Naplánovala jsem si tedy období největšího relaxu a tím je pro mě práce na zahradě. Umím se neuvěřitelně dlouho kochat tvorbou květinových zákoutí, mezi rostlinami bych mohla být od rána do noci.

Začala jsem tedy jezdit autem na zahradu k rodičům, rozplývala jsem se nad sazenicemi květin a relaxovala, jak nejlépe jsem dovedla. Myslela jsem si, že budu v pohodě, ale protože děs a úzkost neznám,

14


dnešní zážitek mě totálně rozhodil. Měla jsem odporné svíravé pocity

v hrudníku, až jsem se lekla, jestli to není infarkt nebo jestli třeba

neomdlím. Byla to jakási tíseň a chůze po zvlněné ulici, to byla učiněná

hrůza. Nic nebylo rovné. Potřebovala jsem se alespoň očima přilepit na

cokoliv rovného, třeba na mezeru mezi dlažebními kostkami, ale ani ty

nebyly až tak pravidelné. Rovný nebyl chodník, stromy u silnice, domy

ani nebe. Mraky na obloze se navíc hýbaly, tím se vše ještě zhoršovalo a

nedalo se to najednou vydržet. Brr. Trochu se mi ten děsný pocit vrátil.

Lokla jsem si panáka a zadívala se na lednici.

Je to jasné, pravděpodobně se mi vrátil nějaký ten neurologický

problém a možná budu muset k doktorům znova. Doufám, že se to

obejde bez pobytu v nemocnici a dostanu jen další prášky. Teď je mi

dobře, už mě to dumání nebaví. Jdu se dívat na video. Nevím proč, ale

opět jsem přejela bříšky prstů po pravé hraně lednice, protože je v tom

něco hodně uklidňujícího. Napadlo mě slovo „ladička“. Jako když

chytím dobře tón. Dlouhý, jasný, přesný tón. Pěkná blbost. Kdyby mě

tak někdo viděl, jak hladím lednici, asi by myslel, že mám dost.

Druhý den ráno jsem se probudila, bylo krásné nedělní dopoledne. Celá

natěšená jsem se zvedla z postele a vyrazila směr obývák. Naprosto

nečekaně mě však ochromila taková závrať a neschopnost jít, že jsem se

během několika vteřin dostala do paniky. Panebože, něco se děje! Malér,

v horším případě průser. Sedla jsem si na postel. Chtělo se mi brečet

z bezmocnosti, ale neumím to. Jsem asi nemocná, totálně jsem

zapomněla na ten včerejšek. Nechce se mi zase do nemocnice, jenže

když už nemohu chodit ani ve svém bytě... asi se fakt něco děje.

Zkusila jsem znova odhodlaně vstát a

normálně jít ke dveřím. Udělala jsem

několik podivných kroků. Šla jsem

zeširoka, jako bych se velmi potácela na

rozkymácené lodi. Něco v mozku žalostně

selhalo a každé došlápnutí bylo nejisté a

překvapivě šílené. Něco, co je jindy zcela

automatické a nevnímáme to... to něco se

totálně zhroutilo a těch několik kroků ke

dveřím se stalo hororovou výpravou do

15


šílenství. Nemůžu a musím. Chci jít do vedlejší místnosti. Vykonávám

desítky disharmonických pohybů směrem vpřed a to vše za šíleného

zmatku roztrhaných povelů mozku, který nedokáže koordinovat situaci.

Jsem jak robot, který končí a zadrhává. Jsem jak vyzkratovaná.

Manžel byl už vzhůru, právě hrál na playstationu nějakou hru. Tvářil

se vesele a ten výraz okamžitě ztratil, když jsem mu řekla, že potřebuji

zpátky do nemocnice, protože mám problémy a nedokážu skoro chodit.

V duchu jsem si zakázala pátrat, proč je naštvaný, ale připadalo mu to

přehnané, a navíc jsme měli naplánováno jet k jeho rodičům na chatu.

Přestala jsem ho řešit. Neměla jsem zrovna kapacitu na to, abych byla ohleduplná a rozmyslela si to s návštěvou lékaře. Neměla jsem zrovna kapacitu na nic. Poprosila jsem ho mechanicky, ať mě odveze na pohotovost. Napadalo mě, že by o mně měl mít starost, ale já mu zjevně lezu na nervy. Vadilo mu to, ale odvezl mě a já tu vnitřní roztříštěnost během cesty trošku zmírňovala tím, že jsem se při jízdě očima zachytávala pevných bodů, jako jsou lampy a sloupy podél silnice. Doslova jsem se očima na ty body přilepovala, protože vše ostatní bylo v pohybu a mně to dělalo neskutečně zle. Myslím, že v čekárně se za mě manžel trošku styděl, ale za chvilku jsem zmizela na vyšetřovně a snažila jsem se nezabývat ničím jiným než chůzí. Lékař mě vyslechl, prohlédl a bedlivě mě pozoroval, zatímco jsem mu popisovala své obtíže. Blbě se mi to vysvětlovalo, protože jsem si myslela, že mluvím jako naprostý idiot. Řekla jsem mu o své nedávné léčbě, dokonce i o klíštěti a tak nějak zmateně jsem popsala, co se se mnou děje a dělo.

Přidržovala jsem se trochu stolu, mé obtíže se zhoršovaly snad s každou další minutou. Bylo těžké vydržet sedět. V celém těle jsem měla jakási různá pnutí. Asi jako když si potřebujete protáhnout záda, ale zároveň nemůžete zaklonit hlavu, protože jí musíte mít předkloněnou. Zároveň však musíte chodit a přitom se kvůli závrati nemůžete pustit stolu, protože padáte. Prostě šílená pakárna. Nepopsatelná nutnost pohybu a přitom neschopnost kormidlovat pohyby těla.

Doktor se nakonec posadil ke stolu, otočil se směrem ke mně a řekl: „Vaše problémy nejsou povahy neurologické, jsou to nervy.“

No jasně, chápu, že jsou to asi nervy, ale nevím které, napadlo mě

16


v duchu. To, že jsou to nervy, je stejně hluchá informace, jako kdyby mi

řekl, že to je psotník. Když je něco od nervů nebo od páteře, tak je to

vždycky zakuklené. Nevěřícně jsem na něj zírala a nezmohla se na žádné

inteligentní otázky. Snažila jsem se být věcná, nijak to nedramatizovat,

ale jeho odpověď byla tak překvapující, že jsem nebyla schopná zapojit

mozek k normální konverzaci. Jsem nějaká hysterka nebo snad

hypochondr? Mám se tedy jít domů uklidnit s tím, že jsou to nervy? Co

si počnu?

Lékař nejspíš pochopil, že jsem mimo a že nevím nic o tom, co to znamená mít reálně nervy v kýblu. Řekl mi tedy, že takové věci se stávají a prý jde o panickou úzkost, kterou mi údajně snadno prokáže. Navrhnul mi, že mi píchne injekci proti úzkosti a během půl hodiny mé problémy s chůzí a závratěmi odezní.

Přála jsem si ji. Píchl mi jakousi látku a já jsem čekala a toužila po jediné věci, totiž aby to opravdu odeznělo, jak sliboval, a já pak mohla v klidu přemýšlet o tom, co řekl. Zatímco on psal zprávu o vyšetření, já se vrtěla na židli u jeho psacího stolu a mé tělo začalo jakoby těžknout.

Podíval se na mě, pokýval hlavou, ale já už se v tu chvíli cítila jako po náletu, takže jsem také lehce pokývala hlavou na znamení toho, že ho stále vnímám. Nebylo třeba mnoha slov. Řekl mi jen, že budu muset navštívit psychiatra a hned poté napsal příslušné doporučení. Pak jsem, podivně přiblblá a unavená, šla k autu, kde na mě čekal manžel. Bylo mi celkem jedno, jak se tváří, i když někde uvnitř to bolelo. Ve svých myšlenkách jsem byla daleko od něj a hluboko v sobě. Informace o tom, že jsou to nervy, mě tak strašně překvapila, že se nedalo ani racionálně přemýšlet. Nepopsatelné pocity překryla navíc příšerná a těžká únava. Odvlekla jsem se domů, už jsem nepotřebovala rovný chodník. Šla jsem jak vyzkratovaný robot s jediným naprogramovaným cílem – spát, spát, spát.

A to je ta podivná věc, co se mi stala. Obličej jsem zabořila do

17


polštáře a celé mé tělo zolovnatělo. Propadlo se do postele, jako kdyby

mi na zádech zaparkoval parní válec a bylo mi to absolutně jedno.

Na tygry zásadně prášky Doktor Pádlo musí být novodobý šaman, protože mi dal mocné kouzlo proti tygrům. Vůbec jsem nevěděla, že s nimi mám bojovat, ale člověk předem neví spoustu věcí. Dost mě potom překvapilo, kolik tygrů okolo šmejdí. Teprve včera jsem dostala doporučení k psychiatrovi a teď musím najít ordinaci nějakého doktora Pádla. Není to doktor Pádl, ale Pádlo, což zní úplně jinak. Pořád myslím na slova včerejšího lékaře. Nervy... Jak nervy? Já že jsem na nervy? Já, která jsem prý flegmatik jak poleno a říkali mi železná paní? Já mám přece železné nervy a jsem známá právě tím, že mě nic nerozhodí. Není větší nadvěcák než Soňa, nebo to tak alespoň bývávalo. Také si dávám záležet, abych se vždy chovala jinak než slabošsky. Já mám paniku, když nikdy nepanikařím? Za každých okolností jsem při smyslech a teď mám nervy v kýblu? Jak můžu mít nervy v kýblu, když je snad ani nemám?! To mi někdo musí vysvětlit! Kdesi hluboko ve mně mi něco říká, že je to pravda a všechno předtím byla jen póza nebo prostě jen touha a potřeba být silná.

Na chodbě psychiatrie bych se jindy ráda rozkoukala, ale mám co dělat s tím, abych došla na místo určení. Až mě doktor uvidí, tak mi určitě řekne, že se spletli a mám jít zase někam jinam. Třeba na ušní, aby se zjistilo, proč mám problémy s chůzí a rovnováhou. No jo, ale co ta včerejší injekce? Ta přece jasně ukázala, že se mi ulevilo od celého toho problému. Rovnováhu jsem pak měla jako provazochodec, takže luxusní. Na druhou stranu, na zádech mi potom parkoval několikatunový válec a usnula jsem jako zabitá. To vlastně bylo pozitivní, protože mé

18


spaní je většinou horor.

Že bych opravdu patřila sem? Kamarádi se často smáli, až se za

břicho popadali, když jsem jim vyprávěla veselé momenty z naší rodiny.

Vybavilo se mi to tak nějak mimochodem, jako záležitost minimální

důležitosti, ale přece jen to hlavou proběhlo. Zajímavé. Možná, že mé

historky byly něčím mimořádné, i když jsem si z nich dělala jen srandu a

jinak o nich mluvit neuměla.

Už to mám. Na cedulce u dveří je napsáno doktor Pádlo a sestra

Kohoutová.

„Pojďte dál,“ vybídla mě sestra chvilku poté, co si vyžádala

doporučení a kartičku pojišťovny.

Lékař je docela mladý, myslím, že je mu necelých třicet let.

Ordinace ovšem nic moc. Kdyby to bylo předsálí pro rentgen, ani bych

se nedivila. Suterénní místnost, světlo jen stěží proniká skrze hustě

olistěné větve stromů. Našedlé stěny, našedlý vzduch a našedlý lékařský

plášť. S tou svou barvou by se hodil spíše na chemoterapii nebo jiné

vyloženě nezdravé oddělení. Přesto ta šedá dostává o trochu přijatelnější

podtón tím lehce zeleným světlem. Nazelenalý obličej vypadá více

přírodně než šedivě mrtvolný. No nic, to mě napadají zase pěkné

kraviny, nejspíš jsem lehce nervózní.

Pádlo sedí na kolečkové židli, nohu má

zaklesnutou do jednoho pootevřeného

šuplíku psacího stolu a otáčí se na židli

zleva doprava a zprava doleva. S lehkým,

téměř neznatelným úsměvem pročítá mou

zprávu. Nebo si ten jeho úsměv

namlouvám, protože ho vidím jen z profilu

a neznám zatím jeho výrazové prostředky.

Ještě se na mě ani náznakem nepodíval.

Opravdu se tváří, jako kdyby četl něco

vcelku zábavného. Nevím, co je na tom tak

humorného, ale je to lepší, než kdyby se

tvářil tragicky. To by mě asi vyděsilo a já už

mám docela dost.

„Léčila jste se někdy na psychiatrii?“ natočil se Pádlo i se židlí

19


směrem ke mně a přímo se na mě podíval.

„Ne.“

„Nikdy žádné vyšetření?“ ptá se on s úsměvem. Jsem z něj docela překvapená.

„Ne, nikdy,“ odpovídám hned. „Vlastně kecám. Byla jsem kdysi na dvou vyšetřeních, ale ne z vlastní vůle.“ Má vzpomínka mě samotnou pobavila, ale tahle story ho asi zajímat nebude. Nešlo o léčení, ani jsem si dobrovolně nešla na psychiatrii pokecat o svých trablích.

Nadzvedl se zájmem obočí a čeká na vysvětlení. „Ne z vlastní vůle?“ ptá se Pádlo s veselými otazníky v očích. Teď to asi vypadá, že já si myslím, že jsem normální, ale někdo mě už dokonce dvakrát odvláčel na psychiatrii. Chacha. Takže před pár vteřinami čekal ženskou s panikou, nyní to však dostalo úplně jiný rozměr. Chce se mi smát, ale raději se nebudu pouštět do žádných větších akcí. Hlavně nebýt za vtipnou, stejně by to možná vyznělo dost křečovitě.

„Když mi bylo dvacet, spáchala jsem trestný čin. V rámci trestního

stíhání mě poslali na dvě vyšetření, ke dvěma na sobě nezávislým

psychiatrům. Asi předpokládali, že jsem na hlavu, když jsem něco

takového udělala,“ musím se usmívat při pomyšlení na to, jak teď asi

vypadám.

Doktor svůj tázavý pohled nyní ještě umocnil. Obočí pozvedl

minimálně o jedno patro výš, nečekala jsem, že to ještě jde. Na rtech má

lehký úsměv, spojený s očekáváním. Jako kdyby se ptal, tak copak jste

to, milá dámo, vlastně prováděla?

„Ještě za komunistů jsem se jednou

řádně opila a pak jsem měla potřebu

vyjádřit své názory na komunistickou

stranu. Napsala jsem na jeden monstrózní

komunistický transparent jen pár holých

vět, a to před budovou krajského soudu

v Brně. Chytili mě přímo při činu a pak

jsem byla souzena za to, že jsem hanobila

přesvědčení komunistických stoupenců, a to

veřejně a pohoršlivým způsobem. Ti dva

psychiatři měli posoudit, jestli jsem jen

pitomá, nebo antisocialisticky zaměřená

20


z př esvědčení. Případně měli posoudit, jak hluboká je má nenávist

k socialistickému zřízení. To se asi moc nepovedlo zjistit, ale na

posouzení jsem byla.“

„Aha,“ řekl Pádlo a pootočil se na židli doprava. Do ruky si vzal

nějakou složku, se kterou se ke mně zase obrátil. „Pro začátek potřebuji,

abyste vyplnila tento dotazník. Vezměte si ho do čekárny, projděte

všechny otázky a pak si popovídáme. Zbytečně dlouho nad tím

nepřemýšlejte, zkuste napsat to, co vás napadne nejdříve.“

„Rozumím,“ říkám si spíše pro sebe, protože i když vím, jak to

myslel, stejně začínám pochybovat o tom, že jsem schopná seriozně

něco vyplnit. Odrazil se nohou od stolu a s hlubokým předklonem mi

podal papíry, aniž by spadl ze židle. Má tu židli opravdu zmáknutou.

Odjel zase ke svému šedivému stolu, zatímco já jsem odpochodovala

zpátky do čekárny. Také vůbec nevím, jestli je sympatizantem

komunistického hnutí, protože řekl jen „aha“. S tím jsem se ještě

nesetkala. Zdá se, že zde bude všechno jinak a lékaři se nebudou

pobaveně smát, stejně jako moji kamarádi.

Prohlížím si čekárnu, je to nemocniční

prostor jako každý jiný, vše je ale rádoby

odlehčené kreslenými obrázky a vyloženě

neestetickými květinami. Těch několik

květináčů s rostlinnými troskami to tady

rozhodně nevylepší.

Některé obrázky nejsou ani k tématu,

čekala jsem spíš znázornění depresí či

různých mišmašů z terapeutických dílen.

Zde to však vypadá jako na dobročinném

bazaru, při kterém se každý zbavil toho, co

už doma opravdu nešlo pověsit ani do

zahradní kůlny. Nejspíš mi ta výzdoba leze

na nervy, když se jí tak zaobírám. Ale proč? Mám snad strach?

Projíždím dotazník, mechanicky jej vyplňuji. Bla bla bla. Tyhle

problémy nemám. Toto slovo ani přesně neznám. Tohle se ke mně asi

nehodí, tuto poruchu nemám. Toto se mi nestalo. Míváte špatné spaní?

Ano. Sny... Ano mám, hlavně špatné. Kolonka hororové sny po celý

21


život – to zde nemají. Škoda, na poli hororových snů jsem mohla

excelovat, možná bych se dostala i do jejich odborné literatury.

Pokus o sebevraždu jsem nespáchala ani neplánovala. Ne, o sebevraždě ani nedumám. Ne, v rodině také neproběhla. Deprese nemám. Zádumčivé chování, no to možná mám. Smutek asi ne. Pláč... hm... nevím. Prakticky vůbec nepláču. Ano, někdy mi do pláče je. Jsem vyrovnaná? Ano, spíše vyrovnaná...

Smažím do dotazníku své asociace, ale s malým zpožděním si uvědomuji, že to nebyla až tak pravda. Před chvílí jsem napsala, že nepláču. Pěkně kecám. Vždyť já mám slzy v očích každou chvíli, nejčastěji u televize. Rozpláče mě skoro cokoliv. Dobro, zlo, laskavost, láska, cit, bezcitnost. Panebože, dokonce i když jsem viděla spolupráci, tak jsem musela odejít od televize, nenápadně si utřít slzy a vysmrkat se. Určitě jsem byla jediná, kdo plakal, když viděl spolupráci a nezlomné odhodlání mnoha inženýrů v řídícím centru letového provozu. Jsem proto na hlavu? Asi jo.

Léčil se někdo z rodiny na psychiatrii, chová se někdo z rodiny podivně? Aha. Tentokrát mám co odpovědět. Tady by se něco našlo, takže začínám psát do kolonek. Bratr – paranoidní schizofrenie. Léčen v této nemocnici. Bratranec léčen v nemocnici v Brně, diagnózu neznám. Babička pokus o sebevraždu. No jó vlastně! Sebevražda by tu jedna byla, tedy pokus o ni. Dále je tu otázka, jestli má někdo v rodině podivné chování. No jo, no. Podle mého soudu skutečně ano. Píši tedy. Bratr, matka, bratranec, teta, další teta, ještě jedna teta, její manžel, další teta... Zbývá mi už jen poslední prázdný řádek v této kolonce. Dopisuji tedy, že podivné chování má prakticky celá rodina. Mám pocit, že se mi to vyplňování začíná nějak zvrhávat.

Otázka. Jste-li v manželství nebo v partnerském vztahu, jak byste popsali váš vztah? Abnormálně dobrý vztah, nasmažila jsem do kolonky bez přemýšlení, dokonce s lehkým pocitem hrdosti. Trochu se mi teď nelíbí slovo „abnormálně“. Měla jsem tam napsat spíš neobvykle nebo výjimečně dobrý vztah. Ale co, čmárat v tom už nebudu. Poté, co jsem svou rodinu popsala

22


jako klan psychopatů, cítila jsem asi za správné vypíchnout kvalitní

vztah s manželem. Jako, že „MY“ do toho panoptika nepatříme, že jsme

jako v pohodě. Další otázky jsou už rutina a divila bych se, kdyby to

všechno někdo četl. Hotovo.

Opět prohlížím obrázky na stěnách, trochu se zase motám, ale dá se

to rozchodit. Nemusím se ani přidržovat, prostě mě jen něco nutí chodit

a nevydržím sedět. Není to ale nervozita, kterou znám a také mě třeba

nutila chodit. Je to spíše jako totální neschopnost sedět, a to z nějakého

neznámého důvodu. Slovo pnutí mi přijde vhodné, jenže to je tak vše, co

mě k tomu momentálně napadá.

Pro dotazník si zničehonic přišla zrzavá sestřička, která se tu doteď

ani nemihla. Když jsem jí ho předala, automaticky a bezmyšlenkovitě

jsem si pak sedla, ale vystřelila jsem ze židle jako pružina. Ano, nevím

jak to nazvat slovy, ale pohyb působí jako ventil. Vsedě se to prostě nedá

vydržet. Ten přetlak je nepříjemný a nepopsatelný, prostě mám nutnost

pohybu a nemám nad sebou vládu. Takže nakonec se ze mě stane magor

– a to jsem pořád přemýšlela o tom, čím bych se měla stát, aby můj život

měl smysl. No to je tedy kuriózní výsledek.

„Pojďte dál,“ zvolal doktůrek napůl

otevřenými dveřmi mezi ordinací a

čekárnou. Nejspíš mluví na mě, protože

nikdo jiný tu už není. Sedla jsem si na své

místo bez vybídnutí. Jindy dělám větší

zdvořilostní tanečky, ale mám pocit, že

momentálně na nějakém tom detailu

nesejde. Doktor se zase otáčí na židli,

zatímco si listuje v mém dotazníku.

Nesměje se, netváří se ani vážně,

vnímám z něj pouze lehkou soustředěnost.

Nezdá se být pohoršen, není ani unuděn, ani

pohnut soucitem či lítostí. Jsou to nejspíš

jen prostá fakta, která odpovídají tomu, co možná očekával. Prima. Uvidíme, co z něj vyleze.

„Uděláme to takhle,“ přijíždí ke mně náhle. Přifrčel tak rychle, že

mu to odválo vlasy z vysokého čela. Dalo by se říci, že rozčísl hustý

vzduch této šedozelenavé místnosti.

23


„Jedná se o ataky panické úzkosti. Abyste mohla relativně

normálně fungovat, předepíši vám prášky proti úzkosti. Máte nějaké

problémy, které si asi momentálně moc neuvědomujete, ale ty úzkosti

pramení z těch nevyřešených problémů. Prášky, které budete užívat, vám

pomůžou čelit strachu, který asi z něčeho máte.“

Jsem ticho jako myš, mám naprosto koženou tvář, sedím jako

dokonale vytesaná socha. On čeká na mou reakci, zatímco já se dívám

na něj a nejspíš doufám, že mi řekne ještě něco důležitého. Možná něco,

co by mi pomohlo pochopit to minulé. Například jak je možné, že mám

z něčeho strach, když já o něčem takovém vůbec nevím. Mám

momentálně zablokovanou hlavu.

Chápu sice, co říká, ale vůbec nechápu, jak je možné, že to říká

právě mně. Kdyby to povídal někomu jinému, tak bych to brala jako

divák normálně. Ale to, že to říká mně, mi připadá úplně nenormální. Jak

je možné, že tady mluvíme o tom, že JÁ mám nějaký strach, když JÁ

zásadně strachy nemívám? Zdá se mi, že řekl totální ptákovinu, a

zároveň tuším, že to bude pravda. Nejhorší ale je, že on se na mě nadále

dívá a nejspíš chce, abych něco řekla. Jednoznačně kouká a čeká. Já také

koukám a čekám. Možná doufám, že mě něco napadne. Nejlépe něco

duchaplného nebo vtipného. Nebo duchaplně vtipného. To by byla

nejlepší kombinace.

„Abych pravdu řekla, jsem dost

zaskočená, skoro užaslá. Kdybyste mi řekl,

že mám nádor na mozku, připadalo by mi to

více k věci. Ale představa, že trpím

nějakými strachy, a samotný fakt, že jsem

na psychiatrii... to je hodně velké

překvapení. Nerozumím tomu,“ vysypala

jsem na Pádlo celkem popravdě, dokonce

bez ohledu na duchaplnost.

„Pravděpodobně bude trvat déle, než

se příčiny vyjasní, a já vám momentálně

nenabízím terapii. Pokusím se ale vysvětlit

smysl nebo účinek těch léků,“ mluví celkem

zapáleně doktor, zatímco přijel na své židli těsně ke konferenčnímu stolku, u kterého sedím i já. Vytvořil si ze svého

24


pracovního stolu a tohoto stolku jakési pracoviště s přirozenou bariérou

mezi sebou a pacientem

„Představte si, že najednou potkáte tygra. Místo abyste reagovala na vzniklé nebezpečí, budete strnule stát a nezmůžete se na žádnou akci. Budete naprosto ochromená, ačkoliv situace se může vyvíjet jakkoliv. Neznamená to, že setkání s tygrem nutně znamená masakr a neodvratný konec. Když budete užívat tyhle léky, budete akceschopná. S celou situací se můžete pokusit něco udělat. Můžete utéct, vylézt na strom, je možné na tygra zařvat nebo jinak zabojovat. To je celkem jedno, ale zbaví vás to té strnulosti ze strachu.“

Nevím, jak čumím, ale i když jeho vysvětlení teoreticky chápu, stále jsem šokována tím, že se bavíme o mém životě a nějakých přeludech rozměrů tygra. Doktor ale vcelku nadšeně hovoří dál a zdá se, že má svou práci opravdu rád. Možná i příměr s tygrem používá rád, ale mně ten tygr zatím moc nesedl. Tygr je docela slušná obluda, pamatuji si ho ze ZOO. Bez masivního železného plotu bych se tam nikdy nepoflakovala. Dokonce i lev mi připadal proti tygrovi v pohodě a pěkný. Asi musím fakt bláznit.

„A ještě jeden příměr vám mohu říci,“ pokračuje doktor, protože si asi všiml, že jsem nechápavá. Jsem mu za to vděčná, protože v tomto případě budu potřebovat nejen hodně příměrů, ale i hodně informací celkově. Nemám ráda zbytečné vysvětlování, ale nyní mám velkou potřebu slyšet více. Takhle mimo jsem si už dlouho nepřipadala.

„Dejme tomu, že máte přejít po třicet centimetrů širokém silném prkně. Za normálních okolností, když to prkno bude položené na zemi, budete po něm spolehlivě chodit tam i zpátky, aniž byste zavrávorala. Jenže když to prkno bude položené mezi dvěma mrakodrapy nebo bude položené jako most mezi dvěma skalami nad propastí, tak ho prostě nepřejdete, jelikož budete naprosto ochromená hrůzou. Tyto prášky vám pomohou vše ustát, vybalancovat tu situaci.“

25


Říká mi to opravdu nadšeně. Má radost, že má takové dobré léky,

které mi pomohou překonat propast a budu V POHO. Ty brďo, to jsou

asi hodně dobré prášky. Nevím ale, proč bych měla chodit po prkně nad

propastí, nejsem přece blázen. Nic takového nepotřebuji. Stačí mi, když

zvládnu mírně levotočivou zatáčku v autě, nehodlám si hrát na

supermana. Já žádný adrenalin nemusím a na takové prkno nevlezu, ani

když bude mezi baráky na úrovni prvního patra. Snad jen kdyby tam

třeba hořelo a já musela někoho, nebo sebe, zachránit.

Chápavě pokyvuji, jako že rozumím, jenže rozumím bohužel jen

tomu principu. Momentálně totiž myslím na tygra. Takže, já se možná

dívám až na stoličky v otevřené tlamě tygra a vůbec to nevím? Co když

je to blbost? Co když je přede mnou hodný tygřík a já už si přehnaně

myslím, že zírám řvoucímu tygrovi až na mandle? Tady něco nehraje.

„Podle toho, co jste popisovala, nemáte zatím ani žádné tušení, co a

kdy vás zúzkostní. Doporučoval bych prášky s delší účinností. Předepíši

vám takzvaný dlouhodobý xanax. Když si ten prášek vezmete, bude mít

pozvolnější nástup, ale účinek vám vykryje prakticky celý den. Potom

jsou stejné prášky s krátkodobým účinkem. Reakce i úleva přijde

rychleji a s ohledem na vaši aktuální situaci vám je předepíšu pro jistotu

také. Zatím středně silnou dávku. Normálně budete užívat ty dlouhodobé

xanaxy, a kdyby se dělo něco, co nelze ustát, vezmete si jeden ten

rychlejší, ale krátkodobý.“

Pevně rozhodnut, odjel z okraje mé

osobní zóny a rozjel se ke svému stolu.

Začíná psát recepty, já jen tiše sedím,

překvapena tím, co jsem slyšela. Vypadá to,

že mě čeká nějaký strašný boj. Budu sice

v klidu pod prášky, ale pak možná ještě

přijdou momenty, kdy budu okamžitě

potřebovat další prášek pro potlačení

záchvatu paniky

„Napíšu vám léky na tři měsíce. To je

dostatečná doba na to, abyste se sebou

mohla začít něco dělat. Když nebudete

hledat zdroj svých problémů, budete časem

chtít další prášky, zatímco vaše problémy

26


nebudou řešeny. Je to jen dočasná výpomoc a ty léky jsou při

dlouhodobém užívání návykové. Takže pamatujte na to, že máte potíže,

které je potřeba postupně řešit a že léky vás těch obtíží natrvalo nezbaví.

Když budete od svých zdrojů problémů utíkat, časem budete potřebovat

více prášků a podle toho já poznám, že problémy trvají a vy s tím nic

neděláte.“

Připadám si trapně. Mám strach z tygra, nevím, co tygr vlastně je, a jestli to nevyřeším, budu tady žebrat o prášky. Cítím se vinna vlastním selháním už předem, ale hlavně si připadám jak v blázinci. Mluvím s mágem, který mi dal za úkol do roka a do dne najít příšeru, pak ji přemoci a místo meče a štítu dostanu prášky. Když vyhraji, budu pašák, když prohraji, budu závislá na prášcích a prokletí bude trvat dál.

„Souhlasíte? Nebo chcete začít řešit problémy s vašimi úzkostmi jinak?“ přerušil Pádlo tok mých chaotických myšlenek.

„Jsem z toho všeho trochu mimo, ale souhlasím. Jestli mi prášky pomohou k tomu, abych nezastavovala v autě s hrůzou z neznáma, a jestli se baráky na ulicích nebudou hýbat, tak ty prášky chci. Mám ale nutkání se vás zeptat, co by mohl být ten tygr. Protože i samotný příměr o nějakém neznámém tygrovi mi nahání další strach. Je to jako strach z eventuálního dalšího neznámého strachu. Už teď si připadám jako naprostý debil, protože mám strach z dalšího strachu. Já vůbec nevím, co s tím,“ rozkecala jsem se najednou, protože cítím, že naše sezení končí a já jsem totálně zmatená a bez informací. Jsem zatím bez rady, bez vodítka a vím, že odejdu v totálním chaosu.

Podíval se na mě, jako by se chtěl ujistit, že jsem opravdu bez jakéhokoliv tušení. Zakoukal se mi vyloženě pátravě do obličeje a hledal, jestli něco hraji, nebo jestli jsem opravdu tak ztracená. Bylo v tom pohledu něco jako rozvažování s otázkou, zda mi může, nebo nemůže něco říci.

„Já bych to tipl na to abnormálně dobré manželství,“ řekl náhle a

upřeně se na mě zadíval. Zkameněla jsem i se svojí šedivou židlí. Mysl

mám celou dobu otevřenou, ale jeho slova byla jako obrovský balvan,

který uzavřel vchod do mojí hlavy. Jasně. Ta moje odpověď v dotazníku,

na téma manželství. Myslela jsem, že se bude vrtat v tom, že jsem celou

rodinu označila za duševně narušenou. Ale tohle? A přesto mám drtivý

27


pocit, že řekl nějaké obrovské tabu. Ani nelapám po dechu, jsem jako

kus skály, která se uzavřela a dýchat netřeba. Skála přece nedýchá, nebo

určitě ne tak často jako člověk.

„Proč myslíte?“ ptám se už nadbytečně, protože to nějak tuším.

„Možná se pletu, ale to je zkušenost. Když lidé odpovídají v takových superlativech jako vy, tak právě tam je obvykle zakopaný pes.“

Potřebuji okamžitě ven a teprve venku, o samotě, chci o tom všem přemýšlet. Doktor už píše recept, šedivost někam zmizela. Pádlo stále vypadá nadšeně, ale já jsem si nyní vzpomněla na Medusu. Kdo jí pohlédl do tváře, ten zkameněl. Kdo se na ni potřeboval podívat, když měl za úkol ji zabít, ten musel použít zrcadlo, protože přímý pohled na ni byl smrtící, konkrétně zkameňující nebo jak to sakra říct. Také Lotova manželka zkameněla, když se otočila zpátky při útěku ze Sodomy. Co teď? Asociační vlak mi ukazuje Medusu a jiné nesmysly, ale nic z toho mi asi nepomůže.

Automaticky odpovídám na jeho dotazy ohledně rodného čísla a zdravotní pojišťovny. Slyším ještě, že v případě zhoršení obtíží se mám dostavit neprodleně. Nevím přesně, co je zhoršení problémů, ale předpokládám, že by mi mohlo hrábnout ještě o něco více. Mám pocit, že bych měla položit asi tisíc otázek, navíc zvídavost mám i v povaze a vždycky se snažím být IN. Myšlení mi však drhne a já už jen toužím, abych se dostala ven. Sednu si pod ty ševelící stromy a teprve pod nimi budu uvažovat o všech těch šílenostech, které jsem zde slyšela. Měla bych zavolat manželovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Jenže mám pocit, že to, co jsem se dozvěděla, vůbec v pořádku není. Co mu tedy řeknu? Připadám si divně, protože nevím, jestli ho to zajímá. Má o mně starost? Nic tomu nenasvědčovalo. Spíš byl nasraný, že se zase děje něco mimo rámec. Jaký mám vlastně důvod mu neprodleně volat?

28


Nakolik ho to zajímá? To opravdu nevím.

Na chodníku mezi jednotlivými budovami nemocnice vidím

barevné tečky. Jakési značky, které mají vést zmatené pacienty z bodu A

do bodu B. Takové modré, zelené a žluté turistické stezky po krásách

nemocnice. Když jsem zde byla minule, tak jsem tyto značky na

chodnících nechápala. Nyní to ale vidím jinak, najednou mají smysl i

pro mě.

Jsou asi psychické stavy, kdy se člověk na barevné tečky rád přilepí

očima a pak se posune z bodu „P“ jako psychiatrie, nebo „O“ jako

onkologie, do bodu „V“ jako východ či vrátnice. Vůbec nevím, jestli je

to takto zamýšleno, jsem momentálně příliš unavená tím vším, co jsem

slyšela a zažila. Takže připouštím, že je to s těmi body a trasami třeba i

úplná blbost.

U východu z nemocnice je lékárna,

vyberu si své léky hned. Na co vlastně

čekat? Prášky se teď stanou mojí výbavou

pro přežití. Už se vidím, jak je nosím

v batůžku a urychleně je tahám ven, zrovna

když se obluda chystá k mohutnému skoku.

Ježíšmarjá, nesmím nad tím takhle

přemýšlet. Jsem úplně pitomá a ještě k tomu

zblblá z hororů.

V lékárně dostávám dva druhy

krabiček. Ten dlouhodobý xanax je poměrně

velká tableta, a protože je ráno, mělo by mi

to pokrýt návaly úzkosti na celý den. Fajn,

jdu do toho, účinkovat by to mohlo do půl hodiny.

Zobla jsem si tabletu hned před lékárnou, připadala jsem si jako

cukrovkář potřebující inzulín nebo jako srdcař, který rychle zhltne svůj

nitroglycerin. Doufám, že se nebudu cítit jako včera... myslím s tím

válcem na zádech.

Dobře. Nejsem sice v pořádku, ale nevadí. Překonala jsem jiné

věci, překonám i tohle. Myslela jsem, že jsem na tom psychicky

„ABNORMÁLNĚ“ dobře. Chacha. Zdá se tedy, že jsem se spletla,

propadla jsem se na úplně jinou úroveň. Doufám, že alespoň v této

29


úrovni budu tzv. „na úrovni“ a budu seriózní NEUROTIK. Ne nějaké

béčko. Koukám, že ctižádost mi zůstala, takže nějaký počinek pro

budoucnost bych měla. Budu aktivní, se svými problémy se poperu

směle a s optimismem. Budu statečným bojovníkem a neohroženě se

postavím všem neznámým strachům.

Vida. Zdá se, že prášky zabírají. Myslím totiž, že čistý optimismus

jsem nevyprodukovala ještě nikdy, jenže to jsem ještě měla strachy

z různých tygrů a tak. Teď můžou okolo lítat klidně tyranosauři, mně je

to jedno. Klidně na ně budu drzá a dám jim přes držku. Ty prášky jsou

tedy něco!!!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist