načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paní plukovníková – Lenka Fárová; Rosa Liksom

Paní plukovníková

Elektronická kniha: Paní plukovníková
Autor: Lenka Fárová; Rosa Liksom

Uznávaná finská spisovatelka v románu vykresluje příběh ženy, která se narodila v Laponsku a na pozadí ohrožení Ruskem a komunismem ve 40. letech 20. století se nechala jako mladičká dívka zlákat nacionalismem po vzoru fašistického Německa. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 155
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Lenky Fárové
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3744-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Uznávaná finská spisovatelka v románu vykresluje příběh ženy, která se narodila v Laponsku a na pozadí ohrožení Ruskem a komunismem ve 40. letech 20. století se nechala jako mladičká dívka zlákat nacionalismem po vzoru fašistického Německa. Osudovou láskou vypravěčky se stal o dvacet osm let starší plukovník, který na ni měl vliv od útlého dětství. Přes různá varování až moc pozdě poznala, jak zvrácená je jeho láska k ženám. Její vyprávění není časově lineární, ale vzpomínky přeskakují do různých období jejího života, své osudy a válečné hrůzy podává jakýmsi syrovým způsobem, upřímným k sobě i k těm, kterým ho chce sdělit.

Popis nakladatele

Čtyři životní etapy neobyčejně silné ženské hrdinky, jejíž pohnutý osud utváří podmanivá finská příroda i dramatické dějinné události 20. století. Dětství prožívá ve vlastenecké rodině na severu Finska, období před druhou světovou válkou v zemi, která v hrůze před Sovětským svazem hledala spásu v nacistickém Německu, i dobu poválečnou poznamenanou stíny minulosti, přinášející však i nečekanou lásku. Jako mladá dívka se zamiluje do plukovníka, muže o 28 let staršího. Navzdory varování však její slepá láska naráží na zvrácenou manželovu tvář, stejně destruktivní a nemilosrdnou, jakým je období, ve kterém žijí. V partnerském vztahu jde stejně jako ve společnosti především o moc. Kdo však bude mít navrch a kdo se podrobí?

Zařazeno v kategoriích
Lenka Fárová; Rosa Liksom - další tituly autora:
Paní plukovníková Paní plukovníková
 (e-book)
Za letních nocí se tu nespí lehce -- Antologie povídek finského severu Za letních nocí se tu nespí lehce
Život je jen náhoda Život je jen náhoda
 (e-book)
Život je jen náhoda Život je jen náhoda
 
K elektronické knize "Paní plukovníková" doporučujeme také:
 (e-book)
Vražedné emoce Vražedné emoce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paní plukovníková

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Rosa Liksom

Paní plukovníková – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Rosa Liksom

Paní plukovníková


V překladu Lenky Fárové

PA NÍ

PLUKOVNÍKOVÁ

ROSA LIKSOM


This work has been published with the financial

assistance of FILI – Finnish Literature Exchange


Díky,

H. H.



9

Trámy rybářské chatky postavené na bažinatém srázu ve­

dle velké vody vržou, dřevěná pramice opřená břichem vzhů­

ru o stěnu chatky skřípe, a když člověk stočí pohled k vesničce, vidí, že domy potemněly a jejich obyvatelé už šli spát. Záclona

se pohne a probleskne slabé světlo. Někdo se pod kytičko­ vanou peřinou obrátí na druhý bok, někdo se v hlubokém

spánku poškrábe na lýtku, někdo nechal otevřená ústa a sli­

na mu stéká na bílý polštář, někdo úlekem nakrátko procitne

z lehkého spaní a pak znovu usne, někdo přerušovaně chrápe,

někdo se posadí na kraj postele, zapálí si nedopalek cigare­

ty, a když dokouří, chvilku se zavřenýma očima posedí na

smaltovaném nočníku, zasune ho pod železnou postel, svalí

se zpátky na slamník a ponoří se zase do libého snu.

Jen v nejvzdálenějším domě se v jednom okně mihotá cha­

bé světlo. To je domek paní plukovníkové. Při pohledu od

je zera vypadá jako nějaká alpská chata zkřížená se srubem.

Je patrový a staré trámy už nasákly vodou.

V černé tmě počínající noci proniká dovnitř škvírami mezi

trámy a podlahou mráz. Paní plukovníková si zastrčí ruce

pod kožich ze sobí kůže a přitáhne si pásek na plukovníko­ vě olezlém županu, pohlédne na dlouhé ponožky z velbloudí

srsti a na laponské kožené boty, které jí v chladných nočních

hodinách udržují nohy v teple, a kolébavě přejde ke krbu.

Naskládá na rošt březová polínka, jež jí Tuomas nanosil

dovnitř.

Plamen chytne na šestou sirku. Hučení hořící břízy stoupá komínem a na mrazivé obloze houstne v bílý balvan. Uplynulý život se naštěstí nikdy nevrátí. Přesto nikdy nic nezmizí.

Nastal čas letního tábora dobrovolnic Lotta Svärd. Jela

jsem autobusem do Kittilä a pak šla s věcmi pěšky hlubo­

ko do lesa, na suché vřesoviště mezi mokřinou a jezerem.

Tam už byly ostatní holky i vdané ženské v plné práci a já

se s nimi taky pustila do stavby tábora. Na jihu bylo jezírko,

které rychle zarůstalo mechem, a na severu moc pěkné jezero s čistou vodou a písčitým břehem na jižním břehu. Toulat se po lese pro mě nebylo nic nového. Otec se v Německu nadchl pro skautskou myšlenku, přivezl si ji s sebou do Rovaniemi,

a když mi bylo sedm, dovedl mě mezi skautky. Jako vlče jsem

se naučila, že řádný člověk je důvěryhodný, nápomocný, dob­ ře vychovaný, poslušný, loajální, pracovitý, odvážný a taky

vlastenec.

Mezi těmi krásnými myšlenkami jsme se praly, trápily, ši­

kanovaly mladší a učily se žít. Byla jsem nadšená skautka, mockrát jsem se díky tomu dostala na letní tábor do Němec­

ka a přitom se naučila německy. Juden raus! Jak krásně mi

to tehdy znělo a jak zle to zní teď. Já i moje sestry jsme byly

i Malé lotty už deset let předtím, než jejich organizaci vůbec

založili. Naše rodina patřila k ozbrojené domobraně a šli jsme všem Finům vzorem.

V Malých lottách jsem se naučila, jak správně prostřít a jak

uháčkovat přehoz na postel. Po občanské válce jsme sbíraly

úlomky kostí na výrobu mýdla a kořeny pampelišek na kávo­

vou náhražku. Sebrala jsem i tolik šišek, že jsem dostala hvěz­

dičku na klopu uniformy. Všechny uniformy jsem si schovala,

i když nám je po uzavření míru nařídili zničit. Neudělala jsem

to, složila jsem je na dno truhly, co stojí tamhle v koutě ložnice.

Na táboře v Kittilä nám velela paní proboštová. Byla sta­

rostlivá, bystrá, pečlivá a přesná, vždycky na straně života

proti smrti a v tom smyslu tedy pacifistka. Učila nás jak uvařit

dobrou kávu, jak nakrmit tisíc mužů naráz, jak ošetřovat zra­

něné, jak vybírat peníze na ozbrojenou domobranu. Naučila jsem se, že žena musí být pilná až na pokraj sebeobětování,

poslušná a musí se pečlivě připravovat na svou budoucí roli matky vojáků. Že k mužům patří přiměřené množství tyran­ ství a že muž potřebuje mít nad ženou morální převahu. Že

láska je boj, který u muže začíná nenávistí a končí jeho mo­ rálním vítězstvím, a žena se to musí naučit přijmout, a přesto muže milovat nevinně a čistě.

Jednoho dne jsme tam na táboře měly chvíli volno. Mohly

jsme si dělat, co jsme chtěly. Některé si četly Bibli, jiné zpívaly náboženské písně, další si hrály na schovávanou. Já se vydala

k nejbližší slati, abych se podívala, jaká bude letošní úroda morušek. Jestli už vykvetly. Prolézala jsem olšovým křovím

a v tu chvíli se mi suché vřesoviště začalo pod nohama bo­

řit a celý svět se rozkýval, jako kdybych seděla v houpacím

křesle. Před očima se mi otevřela hrozně krásná rozlehlá ba­ žina. Poskakovala jsem z jednoho trsu mechu na druhý jako

laňka a pištěla jsem jako fanatik při náboženském vytržení.

Moje skoky zamíchaly s vodou v bažině a z nitra země začaly

stoupat takové výpary, že jsem se musela pořádně chytit vět­

ve zakrslé borovice, abych neomdlela. V hlavě se mi míhaly

nejrůznější barvy, viděla jsem světla i stíny, všelijaké odrazy. Borovice s hnědými kmeny šuměly, smrky porostlé fousatý­ mi lišejníky hučely, skály duněly a na nebeské báni pokřiko­ vala letka jeřábů. Byla jsem jako v horečce, i hlavu jako bych

měla oddělenou od krku a zcela bezuzdně jsem se smála. Pro­ dírala jsem se dál, bosýma nohama jsem čvachtala ve vodě a na holých prstech jsem cítila ještě zmrzlou slať. Byla jsem

zmáčená až po pás a občas jsem do té směsi kalu, rostlinstva

a bahna zapadla. Z vlasů mi visely všelijaké traviny a kapra­ dě, ale nic mě nedokázalo zastavit a na květy morušek jsem venkoncem zapomněla, byla jsem tak volná a plná a nespou­

taná, že ze mě vytékala míza a pomyslela jsem si, že jestli teď

nastane smrt, přijmu ji s otevřenou náručí. Cítila jsem nad­

pozemskou sílu a nádheru od začátku do konce. Chrobáci,

komáři, tiplice, muchničky a sem tam střeček bzučeli, žáby

mě kuňkavě vábily a jeřábi ječeli, jako by je někdo střelil do

břicha. Zavřela jsem oči a dál se pohybovala jen instinktivně.

Čich mě táhl na jih, hmat na západ, a když jsem se vpodvečer

úplně zesláblá zastavila a otevřela oči, vůbec jsem netušila,

kde jsem. Nepolekalo mě to, jen jsem si prohlížela zablácené

nohy. Byly plné krvavých, temně rudých šrámů, ostré listy

bahenních rostlin je pořezaly a všelijaká havěť pokousala.

Celé tělo jsem měla od bahna a byla jsem černá jako prastará

sosna po lesním požáru. Sáhla jsem si do rozkroku, protože

mě tam něco svědilo, a rukou jsem narazila na nějaký slizký,

zavěšený váleček. Nadzvedla jsem lem sukně a zjistila, že je

to pijavice, která mi saje krev hned vedle pipiny. Dávala si do

nosu dlouho, když byla tak pěkně buclatá. Opatrně jsem ji odtrhla a odhodila na trs vřesu. Zcela vyčerpaná jsem si leh­

la na velký kus rašeliny na hladině bažiny a v tu chvíli jsem

spatřila záblesk takového světa, jaký by jednou mohl vznik­

nout. Ten svět by byl zároveň mužem i ženou, překypoval by

hrou i láskou, něhou i slastí, všichni by se k sobě chovali mile

a každý by mohl být sám sebou, neexistovalo by zlo ani dobro,

žádná slova, jen pocity.

Při té nádherné vidině jsem usnula. Kus rašeliny mě celou

noc unášel, a když jsem se probudila, měsíc už zbledl a já při­

razila ke břehu jezírka. Voda v něm byla černočerná a já jsem

pohlédla do jeho bezedné hlubiny a na třpytivé hladině jsem spatřila světlé i tmavé mraky a taky sebe. Viděla jsem klidnou

tvář mladé krásné ženy i vlajkový stožár, který trčel obráce­

ně. Třepotala se na něm vlajka Lotty Svärd. Otočila jsem se

a trochu dál u břehu jsem uviděla náš tábor. Pohroužený do

sladkého spánku. Přikradla jsem se k táborovému ohni, na­ skládala tam větvičky, pomocí březové kůry je zapálila a uva­ řila velikou konvici kávy. Když se ostatní probudily, potěšilo je, že přišly už k hotovému.

Po táboře v Kittilä jsem byla tak nabuzená, že už mě nic

neudrželo. Hlavu jsem měla plnou idejí Lotty Svärd a ozbro­ jené domobrany. Obě organizace byly založené na německém

idealismu a pocitu nadřazenosti a taky na nenávisti vůči Rusům a na myšlence, že naším úkolem je připojit k Finsku

všechny národy, které finsky mluví. Základ všeho však tvo­

řila svatá trojice: domov, víra a vlast. To mi vyhovovalo. Dala jsem si za úkol obrátit všechny na svou víru v domobranu. Nedokázala jsem mlčet nikde, ani u jídelního stolu. Matka si se mnou a mými řečmi nevěděla rady, protože sama byla

založením mladofinka, stejně jako otec zamlada. Nadešel

čas setkání příznivců Lotty Svärd v Kemi a já jsem škemra­

la, abych tam mohla jet. Matka byla nejdřív proti, ale když moje sestra Rebeka slíbila, že se o mě postará, nechala se

obměkčit. Napodobovala jsem Rebeku, navlékla jsem si uni­

formu a pronesla tam první krátký projev v životě, v němž jsem prohlásila, že vlast je hodnota, pro niž žádná oběť nikdy není marná. Tohle setkání vyvrcholilo přehlídkou, které se

kromě příslušnic organizace Lotty Svärd účastnili fešní čle­ nové domobrany v uniformách. Krása a soulad té přehlídky

pozvedly chuť bojovat a dodalo nám to kuráž před blížící se

válkou proti Rusům.

Můj otec Juho se narodil do nejbohatšího selského rodu

v Kittilä a zároveň do jediné obchodnické rodiny. Stal se prv­

ním agronomem v obci. Jeho otec Fransi zemřel, než jsem se

narodila, a babička Elve, tedy otcova matka, byla čistokrev­

ná Sámka. Ta se dožila stovky. Nepocházela z nějaké ubohé

rybářské rodiny, její rodina vlastnila soby, takže se už od dětství vozila po horách nahoru a dolů na hřbetu tažného

soba jako nějaká princezna. Při zimním slunovratu cákala

babička Elve sobí mléko ke slunci, protože to po temné a stu­

dené zimě přinášelo světlo a teplo. Kittilský pastor jí spílal do

masožravých prasnic a ďáblem posedlých čubek, poněvadž si

z jeho velmi vážných a jednotvárných kázání moc nedělala. Já

byla její oblíbené vnouče, a naučila mě proto spoustu prasta­

rých obyčejů. Moje matka Ida pocházela z Helsinek, z finsko­ švédského šlechtického rodu. Babi Hiltruda, čili její matka,

bývala tajná důvěrnice generálního guvernéra Bobrikova

a děda Thomas, čili její otec, býval známý obchodník, který vydělal spoustu peněz, a pak o všechny zase přišel. Na tyhle

prarodiče si nepamatuju, poněvadž stihli umřít, než jsem se

já vykulila na svět.

O zhroucení světových trhů a hospodářské krizi, která za­

čala v New Yorku, bych nic nebyla věděla, ale dotklo se to i mě,

když na buben přišel otcův milovaný rodný dům kousek za

Kittilä. Po smrti dědečka a babičky tam hospodařil strýček Matti. Musel si půjčit. Za směnky se zaručil statkář Paksu­

niemi, což byl nejbohatší místní sedlák a taky otcův spolužák.

Když pak nastala chvíle zaplatit, strýček Matti neměl peníze a tenhle bohatý statkář si usmyslel, že na léto potřebuje dvě

místnosti navíc a že si je tedy za ty nesplacené půjčky vezme. Já tenkrát byla u strýčka na návštěvě, zrovna jsem srkala čaj

z malinového listí a psala si deníček a nějaké básničky, když

tenhle Paksuniemi dorazil s dělníky na dvůr. Než nastalo po­

ledne, odřezali z domu zadní pokoje a odpoledne si trámy na

koňských povozech odvezli. Otcův milovaný rodný dům tak

zůstal k pláči vypleněný a zneuctěný. Strýček Matti prohlásil,

že teď mají peníze jen bohatí, kdežto práceschopní nezaměst­

naní se potloukají po silnicích, protože práce se přesunuly

jinam, a že kromě obecné chudoby a nedostatku byla několik


18

let za sebou i mizerná úroda, takže na buben přišlo i mno­

ho jiných statků, směnky požírají políčka kousek po kousku

a noviny jsou plné oznámení o nucených dražbách.

Tehdy mi hlavu ovládla jasná myšlenka, že i ve Finsku

potřebujeme rázného vůdce, který řekne ne a který bude

naslouchat hlasu chudých a trhem zapuzených. Komunisti

na to neměli sílu. Stačilo se podívat na strýčka Mattiho, ten

taky patřil k rudým. Jen brblal, místo aby vzal do ruky sekeru

a šel bránit svůj majetek. Právě tehdy jsem se rozhodla, že to

s Lot tou Svärd dotáhnu do konce, ale že nezůstane jen u toho.

Potřebujeme tvrdší, jasnější a jednodušší myšlení a akce, díky

nimž se Finsko zase pozvedne.

Pokoje z krásného domu strýčka Mattiho byly pryč. Když

se pak zase dařilo a neúroda se proměnila v záplavu obilí,

přistavěl si nové, lepší než původní, a do obou vyzdil i vyso­

ká kachlová kamna. Strýčka jsem měla ráda a ani trochu mi

nevadilo, že patřil k rudým. Měl stejný velký frňák jako otec, ale povahu mírnější. Když jsem byla ještě hloupá holka, po­

padl mě jednou do náruče a odnesl do lesa. Bylo léto a komáři

prahli po krvi. Nesl mě přes hodně podmáčený lesní močál.

Nevím, kam mě chtěl vzít, ale nesl mě a já se vůbec nebála.

Vykládal mi, že do takového hlubokého močálu sama nikdy

nesmím, v oku močálu se utopí lidi i zvířata a v močálu je vů­

bec spousta věcí, před nimiž je nutné mít se na pozoru, třeba

prdimor, brouk, který člověku bodne do žíly špatnou krev,

nebo havěť, která přenáší tuberu, skrývají se tu lupiči a vrazi, co ztratili veškerou naději, a házejí se sem zamordované děti včetně nechtěných a ještě nenarozených. Rozbrečela jsem

se. Strýček mě utěšoval, že se nic neděje, ale ať si jednou pro vždycky pamatuju, co mi povídal.

Zapamatovala jsem si to a od té doby jsem kolem všech

mo čálů projížděla na kole obrovskou rychlostí, a  že jich v Lapon sku je za každou zatáčkou habaděj. Když jsem byla větší, zastavila jsem se vždycky u kraje a usilovně si je prohlí­

žela, jako bych nad tím strachem chtěla zvítězit.

19

Tak jsem po malých krůčcích postupně zvítězila nad tou

hrůzou a zamilovala se do bažin, močálů, slatin, mokřadů

a rašelinišť i blat.

Doba, kdy jsem se narodila, byla dobou nenávisti. Doba, kdy jsem

Doba, kdy jsem se narodi

la, byla dobou nenávisti. dospívala v ženu, byla dobou nenávisti a pomsty.

Téhož dne, kdy otec vydechl naposled, byl u nás plukovník

na návštěvě. Tajně jsem za dveřmi poslouchala, co si s otcem vykládali. Plukovník řekl, že až Hindenburg natáhne brka,

Hitler se bez jediného výstřelu dostane k moci, protože má za

sebou kapitál, a pak Němcům vrátí práci, bohatství i hrdost a dobude celý svět. Otec na to, že my jsme přátelé Němec­

ka, a budeme tudíž moct rychle osvobodit příbuzné národy

zpod ruského jha a připojit k Finsku všechna území, která

Lönnrot proslavil Kalevalou, a to až po Ural. Plukovník, že ani

jeden Fin nechce, aby na nás svět koukal jako na nejsevernější

pobaltskou zemi. Otec na to, že to samozřejmě ne, brzy začne válka, máme v Petsamu niklový důl, a proto není čeho se bát.

No, já už jako dítě vycítila, že otec a plukovník mezi sebou

měli zvláštní vztah. Matce jednou uklouzlo, že plukovník v Německu na výcvikovém táboře myslivců otce zachránil,

když se otec chtěl po nějakém nešťastném sledu událostí oběsit.

Plukovník vpodvečer odešel domů a otec mě požádal, ať se

s ním jdu vysaunovat, protože jsem byla jeho nejoblíbenější dcera. Střídavě jsme na rozpálená kamna přilévali vodu jako šílení, já otci věníkem šlehala záda a v předsíni sauny jsme

upíjeli domácí kvas. Otec mi vyprávěl, jak jeli s matkou na


23

svatební cestu do Kodaně. To bylo v té době v Kittilä něco neslýchaného, aby novomanželé odjeli na líbánky do zahra­ ničí. V matčině švédsky mluvícím šlechtickém rodě se to po­

važovalo za samozřejmost. Helsinská babi a děda je v tom

podporovali, babička a dědeček z Kittilä protestovali, prý byli

hrozně věřící, spíš konzervativní laestadiáni. Novomanželé se usadili v nějakém penzionu v centru Kodaně a žili si tam

královsky. Netrvalo dlouho a došly jim peníze. Otec nejdřív

zatelefonoval sestře do Rovaniemi, aby mu je poslala. Ta mu řekla, že mu nepošle ani pětník, považovala otce za napros­

tého bohéma, protože se jako agronom a ředitel mlékárenské

školy oženil se svou studentkou. Pak otec zavolal na jediný te­

lefon v Kittilä, který byl v jeho rodném domě, a strýček Matti

to naštěstí zvedl. Matti poslal peníze hned, ale pošta chodila

pomalu. Majitel penzionu se dožadoval nájmu a nerozuměl,

když mu otec latinsky vysvětloval, že pecunia venit. Chlápek

zavolal policii a otce odvedli do vězení pro dlužníky. Matka právě v pekárně kupovala bagely, a když se vrátila, byl otec pryč. Tak se majitele penzionu zřetelnou švédštinou zeptala,

kde její novomanžel je. Ten něco dánsky odvětil, ale matka

tomu nerozuměla. Plakala pak v pokoji celý týden a nejedla

nic jiného než ty bagely a k pití neměla než šampaňské. Mysle­

la si, že si otec našel novou ženu, utekl s ní a ji opustil. Jednoho

temného večera se otec vrátil s paklíkem peněz v ruce a svou ženu našel v posteli zcela ochromenou. Brzy bylo všechno

zase v nejlepším pořádku. Jako suvenýr si koupili vysoký ko­

čárek vyrobený po viktoriánském vzoru, protože zjistili, že už

matka čeká první dítě čili Rebeku. Ve stejném kočárku jsem

se pak první měsíce života povalovala i já a pozorovala úžasná představení, která uprostřed zimy dokáže na laponské zimní

obloze nachystat polární záře, a taky modrobílé nebe horké­

ho léta. Cítila jsem se celistvá a naplněná.

Po tom příběhu jsme ještě jednou zalezli do sauny a pak

jsme se přes dvůr vydali k učitelskému bytu. Uprostřed škol­

ního dvora se otec zhroutil, přímo před mýma očima. Ležel


24

tam s očima v sloup, z posledních sil mi tiskl ruku a řekl, že

jsem jeho černý anděl. Z úst mu vytryskl jen nepatrný čúrek

krve a on se odebral do země šera. Byla to pro mě tak strašná situace, že jsem se z toho doposud nevzpamatovala. Mnoho

let jsem si myslela, že otcova smrt byla pomsta bohů za to, že jsem tajně poslouchala mužské řeči.

Po otcově smrti by mi ho mohl nahradit strýček Matti, ale

jeho místo zaujal plukovník. Strýček byl moc měkký a matka

potřebovala na otcovo místo někoho schopného. Nás dcery

vychovávala pevnou rukou. Než nechala promluvit pásek,

vždycky prohlásila, že škoda každé rány, která padne vedle,

a po výprasku se zeptala, jestli už bolest dorazila do moz­

ku. Na to bylo třeba odpovědět, že dorazila. A byla to pravda,

všechno zůstalo v paměti a bolest v těle. Matka nás řezala tak,

že nám ze zadnic crčela krev, a proto z nás vyrostly bázlivky. I já jsem si ve stresu okusovala korálky, lem sukně nebo ohry­

závala palčáky. Jednou mi Rebeka řekla, abych položila ma­

líček na noze na špalek, že mi ho polechtá sekerkou. Udělala jsem, co mi starší sestra nakázala, a v tu ránu malíček odletěl na stěnu dřevníku. Matka nás nejdřív obě seřezala a teprve pak mi nohu obvázala. Ztratila jsem tolik krve, až jsem dosta­

la horečku a dva týdny ležela jako polomrtvá. Když jsem se

z toho dostala, prohlásila matka, že co člověka nezabije, to ho posílí. Matka byla malá, hubená a křehká. Už v deseti letech jsem byla vyšší a silnější než ona, ale přesto jsem se musela podřizovat jejím výchovným metodám. Já z vás udělám sluš­ né a spořádané holky, Boží duch musí být na dívkách i ženách jasně patrný, opakovala. Matka byla hluboce věřící a v jed­ nom kuse tak nějak nazlobená, pořád se o nás bála, a to pros­

tě v dospělém člověku vyvolává vztek. Její oblíbenou větou

bylo, že všechno nepotřebné je hřích. To se samozřejmě ne­

týkalo jí samotné, ale toho, že jsme my děti nesměly dělat nic,

co by podle ní nebylo slušné. Pokud jsme se něčeho takového

dopustily, březová rákoska zazpívala. Bylo mi něco málo přes




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.