načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paní Katynka z Vaječného trhu - Popelka Biliánová

Paní Katynka z Vaječného trhu
-4%
sleva

Elektronická kniha: Paní Katynka z Vaječného trhu
Autor:

Paní Katynka z Vaječného trhu je milou lidovou postavou pražské trhovkyně první poloviny 19. století, která svůj „kšeft“ ovládá naprosto mistrně. Je to typ impozantní tvrdošíjné ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959497
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paní Katynka z Vaječného trhu je milou lidovou postavou pražské trhovkyně první poloviny 19. století, která svůj „kšeft“ ovládá naprosto mistrně. Je to typ impozantní tvrdošíjné poctivé ženy s velkým a dobrým srdcem. Na těchto stránkách se seznámíme s jejím příběhem, kterak v hádce vypudí z domu svého jediného syna a jak jej zase šťastně nalezne. Díky skvělému vypravěčskému talentu autorky se nenásilně seznamujeme s folklórem pražských tržišť a s kouzelnou jadrností dobového jazyka, která bez potíží dokáže dojmout i způsobit záchvaty smíchu.

Související tituly dle názvu:
Paní Katynka z Vaječného trhu Paní Katynka z Vaječného trhu
Biliánová Popelka
Cena: 135 Kč
Všechno nejlepší, paní Láryfáry Všechno nejlepší, paní Láryfáry
MacDonaldová Betty
Cena: 225 Kč
Pan a paní Skřítečkovi Pan a paní Skřítečkovi
Hladký Marek, Hladká Jitka, Švejdová Vlasta
Cena: 212 Kč
Pan a paní Skřítečkovi Pan a paní Skřítečkovi
Švejdová Vlasta, Hladký Marek, Hladká Jitka
Cena: 212 Kč
Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové Vyšehradské fejetony Popelky Biliánové
Biliánová Popelka, jezdec Vyšehradskej
Cena: 168 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DÁLE DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Vojtěch Rakous: Modche a Rézi

Humorné vyprávění o trampotách starého dobráckého, ale poněkud

nedůvtipného, Žida Modcheho a jeho hádavé, úzkostlivě čistotné,

panovačné, lakomé, ale přesto všechno dobré, ženy Rézi. Modche

je věčný smolař a díky tomu a díky své jednoduchosti provádí jednu

hloupost za druhou. Autor nám tyto jeho eskapády předkládá v

několika příbězích, psaných tradičním jazykem a s laskavýmhumo

rem.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Ignát Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara

Pan Václav Kondelík je vážený měšťan, uznávaný malířský mistr,

náramný labužník, znalec piva, vtipálek i škarohlíd, a tak trochu

samoliba. Rodinné pohodlí mu, v dobrém slova smyslu, začíná čeřit

velice nesmělý a trochu nedůvtipný nápadník jeho jediné dcery

Pepičky, magistrátní úředník Vejvara.


3

POPELKA BILIÁNOVÁ

Paní Katynka z Vaječného trhu


4

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická

úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky,

ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou

chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsouuvede

ni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k tétoe

knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování)

či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či

extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


5

POPELKA BILIÁNOVÁ

Paní Katynka

z Vaječného trhu

Praha 2015


6

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2015

© Monika S. Benešová – Lama, 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-49-7 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-50-3 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-51-0 (formát MobiPocket)


7

Paní Katynka žila v první polovině minulého století

a byla „drůbežnicí“ na Vaječném trhu.

Jsou sice – a vždycky bývaly – skorem všecky„paničky z trhů“ – obchodnice totiž – „těžká váha“, ale drůbežnice přece byly vždycky v popředí – vrchnost nad vrchnostmi.

I paní Katynka byla takto jako veliká většinapaniček z trhů: široká daleká a rozměrná na všecky strany.

Byla zdravá, červenolící, ústa měla ne sice velká, ale naostro krojená, kteráž tváři její dodávala přísného, ba tvrdého výrazu, Totiž: kdyby tento zdánlivě tvrdý výraz nebyl mírněn, nebo spíše smazán pohledemjejích dobromyslných modrých očí. Měla ve zvyku řízná, ale krátká úsloví a málokdy dala se strhnout „k delší vejřečnosti“.

„No, dyž se jim to nelíbí, tak mi plavou vod nůše,“ a vytrhla paničce z ruky husu, slípku nebo cos jiného a flink tím do nůše nebo na víčko a už s kupujícínemluvila a obrátila se k ní zády.

Anebo: „Že je to drahý? Tak si dou tam, kde dávají darmo,“

A zas dost. A namítala-li kupující, že husa a takpodobně jest hubená, uťala paní Katynka řeči proud: „No tak si koupěj bagouna, ten je tlustej.“

Paní Katynka mívala drůbež vždycky pěknou a mladou – „stařiny“ nechtěla ani darmo. Proto měla už své jisté „kupečky“, kteří chodili k paní Katynce už najisto a po řadu let. Ti nesmlouvali – zaplatili paní Katynce na krejcar – a paní Katynka ovšem také na krejcar jim vycenila zboží své.

Ale časem přišli k paní Katynce i rozliční jiníkuečkové.

Tak panička v salupu – lehoučkém a bylo v zimě. Oči dokrvava uplakané a v hubené ruce papírek.

„Paničko, prosimich, zač je ta slepička?“ A s úzkostí se dívala do očí paní Katynčiných.

Ta chvíli mlčela a pak se zeptala: „Pro kohopak tu slípku chtějí?“

A chudák starší už panička si honem zakrývá oči cípkem salupu a plačky odvětila: „Pro dceru – máchudinka souchotě – do jara mi nevydrží.“ A pláčlomcoval ji chudým tělem.

„Tu maj – a vědí co? Přídou si sem zasejc – já jim kousek něčeho skovám,“ a paní Katynka, rtynauzoučko sevřené, strkala chuděrce matce pod salup slípku, a to nejpěknější.

„Tak co koštuje ta slepička? Božínku, mám-li pak dost peněz?“ a uplakanýma očima prohlíží papírové šestáčky ve své hrsti.

„Nic nekoštuje – to je na zaplaťpánbu,“ opáčí po svém paní Katynka a přerovnává drůbež na víku, aby zakryla své pohnutí.

„Aby jim to sám kristuspán vodplatilnastotisíckrát,“ spíná ruce na prsou chudák překvapená matka a za ustavičných díků tiskne k sobě darovanou slípku, kteráž má zachránit prchající život dceřin.

„No deštopánbu – a jářku – s neděle si můžou zas příjít – já jim zas něco skovám.“

To byl jeden druh kupečků paní Katynčiných. A jiný byl podobný.

Přišla žena s košíčkem v ruce. Tehdy tašky nebyly ještě v módě a do trhu chodily hospodyně jenom s košíky.

A v košíku měla žena zelnou hlávku.

„Paničko, prosimich, nehněvaj se – nemají tu něco tak pomenšího – ňákou husičku – ale lacinou,“vyjednává žena. Má na sobě modrou plátěnou sukni a halenku, zástěru kanafasovou, čistou a „vypiglovanou“ jako pentle, kartounový šátek na hlavě a ruce „vyprané“ – jistě od častého prádlavýdělečného.

Paní Katynka se na ni zpytavě dívá a potom řekne: „Poslouchaj, paničko, mně se zdá, že jich vodněkud znám,“ a paní Katynka zapírá si ruce v bok.

„No jo – ale to už je dávno. Sloužila sem u doktorů v Dominikánskej ulici. Vdala sem se – můj byltesařem, ale prosek si nohu širočinou a vochrom – řemeslo už nemůže dělat – tedy jen tak podělkuje, jak a kdy co se mu nahodí, Já peru pro lidi – máme tři děti – a tak živobytí protloukáme jak možno. Zejtra je jehosvátek – šetřila sem krejcar ke krejcaru – kdybych mu tak mohla koupit ňákou tu husičku, ten by měl, chudák, radost! A což teprve děti – nemají celej čas nic lepšího do úst,“ zpovídá se upracovaná žena matka.

„No viděj, že sem jich hned poznala. No, a kolikpak – jako tentonc – maj na tu husu?“ táže se paní Katynka a modré oči se jí jen lesknou.

„Mám zlatej dvacet – ale husičky sou letos drahý – tak nevím – dyby tak měli, paní Katynko, něcopomenšího,“ bojácně hovoří upracovaná žena.

„Tak – ukážou košík,“ a paní Katynka očima vybírá husičku na zlatý dvacet. A vybrala tu největší a šup s ní do košíku bývalé kuchařky, kdysi svého kupečka.

„Ježíši Kriste, ta přece nejní za zlatej dvacet,“křižuje se žena.

„Ne, ta koštuje jenom zlatku – aby jim eště zbylo na knedlík,“ a paní Katynka si otřepává ruce nad nůší.

„Paní Katynko – nejní možná –“

„No, už je možná – voni byli dycky hodná. No a dyž pudou někdy vokolo, zastavěj se tu – někdy mi taky leccos zbyde – dám jim to lacino.“

„Paní Katynko, aby jich pámbu za to pozdravil! A jako tentoc – dyby tak někdy potřebovali vyprat, z gruntu srdce bych se jim ráda vodvděčila,“ slibovala radostně hodná žena matka všecka blažená, že může nešťasnému muži svému i dětem způsobit radost.

No tož tedy – tohle byla paní Katynka. Paní Katynka vládla nad svou nůší zrovna uprostřed Vaječného trhu.

Ale před šedesáti sedmdesáti lety bylo to zde naVaječném trhu všecko docela jiné.

Nebylo zde tenkrát ještě dnešní tržnice, kterávecpána jest do starodávného rázu bývalého Vaječného trhu jako moderní obrovská „kredenc“, misník, do starodávného pokoje.

Vaječný trh se svými těžkými, důkladnýmistavbami a vzdušným obchodnickým loubím je věru„staromódní“ a nese ráz dávných dob. Založen byl již za Václava I. (1230 – 1253) jakožto součást tehdejšího Nového Města čili tržiště Svatováclavského,ohraničeného dnešními Příkopy, třídou Národní a ulicí 28.října.

I toto veliké, staré tržiště vzalo na sebe jinoutvářnost v dobách pozdějších, když Praha se rozrůstala všemi směry.

Ale souvislý řetěz starodávných loubí zachoval se tu přece od kostela havelského přes trh Zelený a Uhelný až na trh Vaječný a teprve za našich dobzbořeny byly domy s loubím při ulici Melantrichově, na Uhelném trhu a konečně zbořeny domy s loubím vedle Staré rychty. Postavena sem byla nová, modernítržnice a zničen tak nenahraditelně starobylý ráz těchto míst. A zbytečně.

Do nové tržnice vešel se jenom vaječný trh –květinářský, zelný, ovocný a drobný trh podružných potřeb zůstal dále pod širým nebem na svých starých místech.

Proč nebyla zbořena sice dvojitá, ale umělecky i historicky bezcenná řada domů v Kotcích a nepostavena tu prostornější a účelnější tržnice, kteráž by zde byla spíše na místě, kde už dříve stávalyobchodnické Kotce? Že by byl výkup těchto domůdrahý? Ano, ale jinde a jinak mohlo býti ušetřeno to, čím později obchodní tržnice byla by se sama zaplatila, jsouc ze všech stran obchodu přístupna a v samém srdci Prahy prostřed ruchu obchodního. Pozdě.

Praha je ochuzena dvojím způsobem: předně zničen zbytečně kus staré Prahy, vzácný a nenahraditelný, a za druhé – Praha jest ochuzena o velkolepou budovutržnice, která zde stát mohla jakožto důstojný, moderní protějšek budovy Městské spořitelny.

A starobylá náměstí pražská, starodávná to tržiště, nadále hyzdit budou beztvárné kupy košů a dřevěných součástí krámků, přikrytých špinavými kusy hadrů a plachet, a to ne snad jenom na noc, nýbrž i o nedělích a svátcích.

Špatně tedy prospěla velkoměstskému rázu naší matičky Prahy nová tržnice a nedostatečné jsou její rozměry, když ani běžný, všední trh, například v sobotu, nevejde se pod střechu její.

Smutno uvažovat.

I život v nové tržnici není již tak družný a rázovitý, jako býval ještě za paměti nás starších. Kdyby vstala paní Katynka i dávné její sousedky, jistě by utekly odtud zpět do svých hrobů, „aby se v nich zlostíobrátily“.

Vaječný trh býval kdysi plný, plničký stánků, nůší, vozů, hromad a hromádek všemožného zboží, a to nejen prostřed trhu, ale i všude po chodnících, v průjezdech domů a kde jaký byl kout a výstupek.

Nejen vejce a máslo, drůbež, selátka, kůzlečí a zvěřina (vedle na dvorku Kotců, kde teď stojí palác Městské spořitelny), žáby, ryby, maso všeliké – vdolky, buchty, pečeně, „kafe“, polévka, ale i necky, košíky a nůše, mašlovačky, písek a věchtoví – dnes užneznámé – hrnce a jiné nádobí, bačkory a dělané květiny – „viks“ a sirky, hřebeny a nože – inu všecko všude, co by hospodyně potřebovat mohla a co by také koupila, to všecko bylo na Vaječném trhu.

Všecek tento drobný obchod byl rozestrkán jenom pod podloubím a na chodnících, ale prostřed trhu byla jen honorace trhu – drůbežnice a máslařky, kteréprodávaly i vejce. Podle příležitostných koupí prodávaly vejce a máslo i drůbežnice.

A prostřed této honorace měla svůj dědičný„stánek“ paní Katynka. Zde už sedávala její matka a babička i prababička a snad do kolikátého kolena.

Stánek paní Katynky bylo veliké „paraple“ o dřevěné tyči a rákosových žebrech potažených vždycky čistou plachtovinou.

A pod parapletem dvě tři ohromné nůše, krosny, na nichž položena byla „víčka“ v rozměrech pořádného kola od vozu. Víčka byla – a jsou dosud – proutěná, a na nich rozestřena byla vždy čistá, čerstvá sláma, na niž si paní Katynka vždycky potrpěla.

A na čerstvé slámě rozložena byla zabitá drůbež, vždycky „fajnová“, s křídly zaklesnutými pěkně na zádičkách a s hlavičkou „pod paždí“.

Hubené „lunty“ – „zelenky“ a „modráky“ – paní Katynka nikdy nekoupila. Takovým „prevítem“ by jenom pokazila svůj „kšeft“.

„Poslouchaj, fotr, s tím si dou támhle za roh,“ a hodila hlavou směrem ke „Khólmarku“, „já nemám hotel U nůše ani hotel U slunce nebo U kandelábru...

V těchto „hotelích“ kralovaly totiž nad svýminůšemi, hrnci a pekáči na trojnožkách – vespod s řeřavým uhlím – „prátlářky“, polívkářky a kafařky s vdolkářkami.

A prátlářky na Uhelném trhu skoupily všecko, co komu po trhu zbylo, ať to už bylo zelené nebo modré, ať to zabil kdokolivěk nožem, nebo – „pámbumotykou“.

A v hotelích „U slunce“ a „Černé nůše“ všecko se prodalo a ještě si potom panstvo „fon Hamrnix“ všech pět oblízlo.

„Brrr,“ a paní Katynka jen se otřásla ošklivostí: a to by raději šlupky z erteplí jedla třikrát denně – nežtohleto.

A chudáci od hotelů „U slunce“ i „Černé nůše“?

Mnozí z nich byli kdysi zvyklí jiným tabulím nežli „za dva na dlaň“.

A tyto hotely jistě zachránily tisíce nebožáků od smrti hladem, když jste se už za dva tři nováky nebo za šestáček mohli najíst.

Paní Katynka však dobře rozuměla svému„kšeftu“ – a na zelenky s modračkami nikdy u ní nedošlo.

Když poznávala, že už nevyprodá, poslala poznámých a třebas i na Uhelný trh se vzkazem, že má to a to, a všichni věděli, že lacino koupí, a také koupili.

„Cóó? Mám to nechat zkazit a potom to za popnštýl vyhodit? Ať toho lidi užijou, dokud je to co k čemu,“ říkávala.

„Ale paní Katynko, voni nám vostatním kazej kšeft, Leda blázen by za zlatku koupil, dyž mu to za pět šestáků sama přinesou až pod hubu,“ durdily sesousedky.

„To radš to hodím do kanálu německejm myším, než bych to polovic darmo dala,“ katila se zas jiná.

„A já ne. Handle sou pantle – tu vydělám, tamprodělám – to už tak roste z jednoho víčka. Ale co je k jídlu, vlastní vinou nezkazím – je to hřích. Je pořád moc lidí, kerý mají hlad – dyť je vidíte tuhle naKhólmarku.“

„No ju, všecky hladolety nenasytí ani pámbu – a je mezi nima taky hodně lumpů.“

„No, ať lumpů – ale taky hodně lidí nešťastnejch,“ a paní Katynka se pleskla po zástěře a obrátila se na druhou stranu.

A paní Katynku i jinak poznal každý na trhu.Skorem všecky ostatní paničky prodavačky nosily na hlavě šátek – v zimě vlňák, v létě prací – ale paní Katynka ne. Nosila v zimě „kapižón“ se širokým límcem na krku, dobře vatovaný a prošitý, a v létě lehký čepeček krajkový. Měla už svou „pucerku“, která jí čepeček dovedla „aufpucovat“ po jejím. V létě měla širokou prací sukni, lehkou halenku a širokanánskou zástěru kanafasku s důkladnými, hlubokými kapsami, v zimě teplé sukně – „moldónky“, kožíšek, bačkory a přes ně ještě „bufy“, kteréž vypadaly jako budky medvědí a s kapižónem tvořily úctyhodnou trojici.

Paní Katynka totiž na rozdíl od svých sousedek „neseděla na uhlí“, to jest, neměla pod stoličkourozpálené dřevěné uhlí v hliněném nebo železném hrnci, kterýž přikryt byl bedničkou se dnem laťkovým, jímž teplo z uhlí pronikalo na nohy opřené o laťkové dno poklopené bedničky.

Paní Katynce totiž jednou od řeřavého uhlí chytila sukně a jen taktak že sama neuhořela. Sousedky ji povalily do sněhu a vyválely ji v něm jako sud – a naštěstí paní Katynce nic se nestalo.

Od těch dob nesedala paní Katynka na uhlí a raději se nasadila do teplého oděvu jako „Móžíš“.

To byla tedy paní Katynka drůbežnice na starém Vaječném trhu asi v polovině minulého století. A byla se svým tehdejším prostředím „jako srostlá“. Paní Katynka byla už dávno vdovou. Se svým mužem pobyla jenom nějaký rok, než jí umřel.

Vdávala se už hodně pozdě. Muž její byl„ouřadníkem vod majstrátu“. Ale jakým, o to se paní Katynka vůbec nestarala.

Vzala si svého muže „z lásky“. Totiž: paníKatynka – tehdáž ovšem ještě panna Katynka – měla dříve jinou známost, už od svých dětských let.

Ale jejího „amanta“ vzali na vojnu a ona čekala na něho, až si vyslouží celou „kapitulaci“ – plnýchdvanáct let.

Sedávala s matkou na trhu a prodávala s ní, a když jí matka potom zemřela, vedla svůj obchod dále sama a trpělivě čekala na svého milého, i když už minula doba celé kapitulace. A bylo jí už hodně přes třicet let, když se dověděla, že ten její zrádník zrádná už dávno z vojny přišel – a dávno se oženil s jinou. Poplakala si nad svým osudem, požalovala si u sousedek – a prodávala dále na trhu.

A sousedky snažily se ji povyrazit a brávaly ji tu a tam s sebou na nějaký ten „undrholt“ (zábavu).

A tak jednou šla s nimi také do „Khúštolu“ (Kravín) a tam poznala svého muže.

Byl už také starší, velký, štíhlý, smutných očí a bledých lící.

Smrt už tenkrát „koukala mu zeza uší“ – od hlavy odstávajících.

Seděl pod rozkvetlou třešní opřen o kmen a panna Katynka tenkrát usedla poblíž něho se svými známými.

A dali se tak do řeči – slovo ke slovu a pannaKatynka hnedle zvěděla, co tíží bledého, smutného pána.

Posteskl si, jak je opuštěn, jak nemá nikoho svého na světě.

Žil dlouhá léta jen se svou matkou – otce nepoznal. A když mu zemřela matka, žije tak sám a sám, opuštěn a sirý. Chodí každou neděli ke hrobu matčinu naOlšany a tudy se vrací domů – přes Khúštol, kde si chvilku odpočine.

Panně Katynce sevřelo se hrdlo lítostí a soucitem – i ona je tak sama samotinká na světě a opuštěná jak ten kůl v plotě. Nu – a tak se zapovídali každý o svém a domů do Prahy šli už společně – bledý, štíhlý a vysoký pán a boubelatá panna Katynka, růžolící a zdravá jako řípa. A na druhou neděli šli už spolu na Olšany ke hrobům svých maminek – a za několikneděl měla panna Katynka veselku s „pánem vod majstrátu“ a postoupila na trhu na paní Katynku.

Muže svého měla ráda a pečovala o něho conejsvědomitěji a se vší možnou šetrností.

Ale dělej co dělej – paní Katynce narodil sesynáček a manžel – ubíral se ke hrobu.

Paní Katynka sháněla doktory a léky, nelitovalapeněz na nic, dělala, kdo co radil, ale nic platné – sesynáčkem na ruce brzo vyprovázela manžela a otce za Koňskou bránu a odtud na Olšany do hrobu jehomatky.

A potom už měla vyšlapanou cestičku za„undrholtem“ – na Olšany.

Vodívala tam vždycky s sebou i svého synečka,který takto vyrůstal na trhu a na cestě k Olšanům.

A byl po otci – dočista jeho „portré“.

Vytáhlý a vždycky posmutnělý, i když si s dětmi hrál a dováděl.

A k matce byl něžný – jako nebožtík jeho otec, po němž měl i jméno – Emil.

Paní Katynka často vzpomínala na dobu krátkého manželství svého – a, ani by tomu nevěřila, že byla vdaná, kdyby zde nebylo toho dítěte.

Díkybohu že má aspoň to dítě – už není taksamojediná a opuštěná na světě.

Paní Katynka bydlela v jednom ze starých domů na podloubí, a to až vzadu ve dvoře, kde se tenkrát říkalo „na obtrytech“.

Dnes už ví jen málokdo, co to jest – a tenkrát za paní Katynky věděli i nevěděli.

To bylo tak. V polovině 13. století za Václava I., když tehdejší Nové Město svatohavelské nebo svato- vác1avké bylo vystavěno, bylo obehnáno zdí, v níž postaveny byly i pevné věže na obranu proti nepříteli. (Jedna z těchto věží, poslední už, stojí dosud v nádvoří policejního ředitelství.)

Před zdmi byl hluboký a široký příkop, přes nějž vedly můstky do bran a branek, jichž bylo v tehdejším opevnění Starého Města celkem třináct.

Staré domy na Vaječném trhu i jinde byly hluboké s dlouhými, táhlými dvory, kde stály kůlny na dříví a jiné potřeby, ba i chlévy nejen na drobný dobytek, zejména vepře, ale i na koně i krávy. A vedle chlévů byly zde i stodoly. Například branka i s Havířskou ulicí vznikla snad nejpozději – a ustoupila jí v těch místech stodola a část domu s velikým dvorem.

Nu – a na konci těchto hlubokých dvorů, až nasamých zdech městských, stály záchody, postaru„obtryty“ (Abtritt),

Také památka po zdejších Němcích, pro něž vlastně toto Nové Město svatováclavské bylo založeno.

Ale Němci časem byli odtud vytlačeni, domy přešly do českých rukou – ale leccos tu po nich zůstalo až podnes.

Tak hned ty kvelby (Gewölbe), šupy (Schupfen), cimry (Zimmer), konky (Gang), kšefty a handle, ba i ta stará rychta s bývalým rychtářem jsou z německého. A což ty zdejší mazhouzy, teď už všecky zdepřestavěné? Ty jsou také z německého Massenhaus – síňspolečná, kde se zdržovala a pracovala všecka rodina. To jsou naše staročeské poctivé ratejny (ratiti – staročesky pracovat).

Náš starý Vaječný trh i ty všecky ostatní ve svém jádře vždycky byly a vždycky budou ryze české –dokavad Praha bude Prahou.

Potom později, když Karel IV. založil nynější, tedy druhé Nové Město, učinil je samostatným a nadal je rozmanitými právy a výsadami, škorpila se mezi sebou obě města a činila si všemožné „navzdory“.

Po tehdejším chvalném zvyku všecek hnůj i jiné smetí a odpadky vyhazovány byly prostě na ulici, kde vznikaly takto veliké hromady a hnojiště, jež kázal slavný magistrát občas vyklidit a ulice vyčistit. To bývalo zpravidla tenkráte, když přišel nějaký tennezvaný host – mor nebo „kolera“ – anebo když měl býti v Praze korunován některý z českých králů. Tenkrát byli občané donuceni město vyklidit a učistit.

A aby si tuto práci usnadnili, házeli všecko smetí i s hnojem do městských příkopů, které se takto v čas míru plnily utěšeně a zarůstaly pak bejlím a drobnými křovisky, mezi nimiž se ve slunci třpytily střepy z rozbitých nádob a leskly se černé kaluže špinavých vod.

A nad tímto vábným obrázkem městských příkopů trůnily a pyšnily se na městských zdech pozadstaroměstských domů obtryty, jimž bylo odzvoněno teprve potom, když města pražská se spojila pod jedenmagistrát. Staroměstské příkopy byly zasypány a na jejich místě vznikaly naše nejpřednější a nejnádhernějšíulice – třída Národní, ulice 28. října, Příkopy, Revoluční třída. A pod dlažbou a základy nádherných domů v těchto třídách klidně odpočívá rum a smetí minulých věků a za nějaký tisíc nebo dva tisíce let budou naši potomci překopávat tyto „historické vrstvy kulturní“ a budou rozdiveni nad těmito pozůstatky minulých dob. Tak chodí doba a věky.

A tak i z domů na Vaječném trhu časem odstraněny byly nejen chlévy a chlívky, ale i obtryty, městské zdi byly zbořeny a na jejich místě postaveny – natehdejších špinavých příkopech – nové domy v ulici Ovocné, do jejichž dvorků hleděly staré domy z Vaječného trhu.

A v nejzadnějších částech těchto dvorů – na místě hradeb – vznikly nové přístavby obytných části domů a bývalý název se tu dlouho ještě udržel, přecházel z rodu na rod a nikdo se netázal, proč a kdy vznikl.

Paní Katynka bydlila tedy v nejmladší části domu až nejzadněji ve dvoře v přístavku někdy nad zdmi městskými.

Přístavek byl dvoupatrový, uzavíral vzadu dvůr a paní Katynka bydlela ve druhém jeho patře.

Bydlila zde „vodjakživa“ – už s maminkou a snad už po bábě a prabábě bůhví z kolikátého kolena.„Byteček“ měla hezký. Po příkrých schodech přišlo se na kamennou pavlač, kde paní Katynka v létě nejraději sedávala na besedě se svými sousedkami. Pavlač byla neveliká a jenom její, paní Katynčina.

Byt její byl původně asi jenom jedna místnost„naveskrz“ domu – zde přístavku. Později přepažena byla na pokoj a kuchyň s alkovnou.

Pokoj byl paní Katynce jako svatyní. Tam mělaparádní postel, plničkou nejkrásnějších prachových peřin, starodávný „veškostn“ a „jarmaru“ – všeckopostarodávnu, i s postelí, vykládané a leštěné –„politýrované“.

Na kostnu byl skleněný „šturc“ s Panenkou Marií, kteráž byla přioděna sametovým pláštíčkem se zlatým lemováním a pod šturc se sotva vešla pro spoustu křiklavých dělaných květin papírových.

Vedle šturcu s Panenkou Marií byly dva starodávné dvojramenné svícny cínové s hromničkami a na nich zase ohromné kytky papírové.

To byl „voltáříček“ paní Katynčin.

Před Panenkou Marií zavěšena byla na řetízkulamička rovněž cínová, hubatka, o níž paní Katynkavěděla od maminky, že je z kostela, ale z kterého, tonevěděla.

A na stěně nad Panenkou Marií visely dvaobrázky – jeden maminčin, druhý manželův, a zde se paní Katynka každý večer za ně i za všecky své zemřelé modlila a o památných dnech lampičku rozsvěcovala. Na jarmaře stály sloupkové hodiny – „štokúr“, mezi okny byl stolek se zrcadlem ve zlatém rámu, prostřed pokoje stůl s vycpávanými židlemi a na všem – na stole, stolku, veškostnu i posteli bílé lehounké„koperdeky“ z „ťupinkovaného batistu“, samý „farblíček“, které paní Katynka mistrně uměla „nakulmovat“silným hřebíkem.

Na stole leželo kožené, pěkně okované album s nemnoha vybledlými fotografiemi, několik obrazů svatých viselo na stěnách a na podlaze doběloučka vydrbané byl „tepíšek“, ušitý ze samých hvězdic a čtverečků barevných suken, což bylo opět pracínebožky maminky.

A paní Katynka přes tento tepíšek dávala napodlahu režné plátno, „aby se tepíšek nezaťapal“.

V kuchyni paní Katynčině už nebyl otevřený krb jako napřed v domě, ale pořádná zelená kamnakachlová s „kranzlemi“ a hliněnou troubou, ve které se tak výborně všecko upeklo dozlatova a nikdy se nicnespálilo. Trouba neměla plechových dvířek, ale zašupována byla dřevěnou „šupkou“. Pod kamny byl výklenek, pícka, a za kamny pekelec na podezdívce kamen, s nímž vedlejší stěna tvořila teplý kout. Pod píckou i na pekelci bývalo dříví, aby uschlo – na pekelci tvrdé a pod píckou měkké na zátop. Paní Katynkakamenným uhlím vůbec nikdy netopila v celém svém životě. To tak – aby se jím udusila – ne!

Podle kamen měla paní Katynka starodávný misník tmavomodrý s malovanými žlutými ptáčky a rozmanitými květy, naproti kamnům rovněž takovou postel i židle takto malované a u kamen lavice a pod okny veliký dubový stůl, vedle něhož byl jedinký kus nábytku, který se sem nehodil: „fódrštúl“, což si paní Katynka zkrátila z „oldfódrštúl“ (Altvaterstuhl).

Tento fódrštúl byl jí nejmilejší ze všeho v bytě – zde proklímala v samotě dlouhé zimní večery a proplakala tak mnohou chvíli i po smrti maminčině, i po smrti mužově.

V tomto fódrštúlu sedávala už nebožka maminka, a když se vdala paní Katynka za svého muže,přepustila jej ochotně jemu, aby si v něm pohověl.

U paní Katynky bylo vždycky čisto a uklizeno, všecky „krámy“ – starší šaty i mnoho jiného – navěsila a nastrkala paní Katynka do „kumbálu“ a měla i v kuchyni pořád uklizeno „jako v pokojíčku“.

A proč by také ne – vždyť byla po většině svéhoživota pořád sama.

Až teprve když se paní Katynka vdala, nastal v její domácnosti poněkud jiný život a ruch – nejdříve při manželu a později potom s dítětem.

Vcelku však vzato – v podstatě se jen málo změnilo i při mužovi, i s dítětem. Na rozdíl od dnešního řádu tržního na trzích i v nové tržnici, kde prodává se kromě soboty jen do dvouhodin odpoledne, prodával na Vaječném trhu, kdo jak dlouho chtěl.

Ale „panstvo“ Vaječného trhu neprodávalo tehdy ani do dvou hodin. Když skončil dopolední „šrum“, složily paní drůbežnice i máslařky své nůše, stáhly paraplata a trh se zpola vyprázdnil i od kupečků, i od prodavaček.

A na trhu zůstaly jenom „hudlařky“, tržní„vrchnosti“ nezáleželo na nějakém tom mizerném šestáčku z odpoledního „kšeftu“.

A tak i paní Katynka záhy sklízela svůj stánek a měla dost času pro svou domácnost.

Nu a na sobotu a jiné význačné dni, kdy seprodávalo až do večera, připravila si všecko den předtím.

A často – zejména v létě – ani nevařila: na trhudostala všecko všude – dobré kafíčko, výbornoupolívčičku, vdolečky na másle i pečínku, napříkladjosefská kuřátka, svatojánskou husičku a tak podobně.

„Paní Katynko, dnes budu mít holoubátka,“ přišla paní Fróny už hned zrána na trh. Paní Fróny byla totiž „hoteliérka“ Vaječného i sousedních trhů a bydlela v Michalské ulici.

Vařila také „pro trhy“, ale panečku, to byla jiná strůj nežli na Uhelném trhu v „hotelu Nůše“ nebo „U slunce“.

Paní Fróny vařila a pekla jenom „nejfajnějšíšpajzy“, a to ještě jenom když byly vzácné, například – holoubátka o vánocích. Ó, holenku, paničky z trhů měly a mají dosud „chlupaté jazejčky“ a „zkušený nosejček“ – těm hned tak něco „nejede pod fousy“.

Nu, tedy paní Katynka nad holoubátky zprvu jenom pohrdlivě pokrčila nosem, ale potom přece řekla: „No, vědí, paní Fróny, je s tím jenom páračka, nic na tom není. Ale páreček můžou mi přinést,“ dodávalablahosklonně.

A při párečku pamatovala už také na chudáka muže a později i na synka, který však o maso vůbec nedbal.

Takhle hodný vdolek s jahodovými povidly, hodně posypaný syrečkem a pokropenej smetanou – to ano na vdolky, to Emílka užil, a na buchty s mákem také. A panečku, cožpak višňové a švestkové knedlíky – to teprve!

Už hned ráno se ptával, než „mamička“ odešla do trhu: „Mamičko, budeme mít knedlíčky s višničkama?“

A mamička pohladila ho po vláskách a řekla: „To víš, můj broučku, že budeme mít knedlíčky s višničkama, jen zas eště pěkně hajej.“ A knedlíčky s višničkama byly, i kdyby byla měla paní Katynka višničky natrhat „u samotinkého nebe“.

Paní Katynka – jako všecky obchodnice na trzích – vstávala velmi časně – ve čtyři hodiny ráno už bývalo (a dosud jest, ale ne v té míře) na trzích velmi živo a předkup i zákup zboží od venkovanů trval už od dvou hodin v noci.

A to maličký Emílek, pravda, ještě několik veršíčků si prospinkal.

Když se Emílek narodil, paní Katynka hned mu vzala chůvu – starou Rejčkovou.

A chudák Rejčková byla hluchá jako poleno, ale s dítětem uměla a měla je ráda.

Ona viděla, když Emílek plakal, ona viděla, když něco chtěl, a dobře věděla, co chce: „bumbu“, „papu“ nebo „pá“. A zpívala mu písničky, chovala ho a hrála si s ním a později povídávala mu pohádky.

A milý Emílek, už po otci tiché a mírné povahy, zamlkl ještě více, ač jeho „bába“ napovídala mu toho za celý den habaděj.

Pravda, chudák bába, sama napovídala mu toho dost a dost, ale dítě brzo postřehlo, že bába jemunerozumí, a tak naučilo se mlčky jednat: vzalo bábu za ruku a vedlo ji ke kamnům pro papu nebo ke dveřím pa – a bába „hned věděla, co dítě chce“.

A když potom Emílek poporostl, naučil se bábě ukazovat a bylo zas po řeči.

S mamičkou bylo již, pravda, jinak. Emílek byl jí vším na světě, žila jen pro něho a snažila se každé jeho přání již předem uhodnout a splnit. Ale paní Katynka, až břitká ve svých výrocích, také raději poslouchala, než aby sama mluvila.

A tak vyrůstal Emílek v samotáře, maje již odpřírody k tomu sklon.

Hned jak začal chodit do školy, bylo zřejmé, že se bude dobře učit. V první třídě byl premiantem a potom už pořád.

„Paní Katynko, uviděj, že z toho chlapce budeněkdy pan preceptor,“ mínila jedna ze sousedek paní Katynčiných.

„Já zas myslím, že bude z něho pan páter,“ mínila jiná. „Dyť von už říká na knížkách jako velebnej pán a s kohoutkem snad ani ve škole nebyl,“ dodávala.

A věru že snad ona milá paní sousedka stěžípřelouskala by abecedu pod kohoutkem na destičce, s nímž ona kdysi do školy chodila a „na kohoutku“ se čtením přestala – jako nepočet jejích vrstevnic, z nichž tenkráte málokterá se na víc zmohla nežli na svůjpodis.

Za tehdejších časů tři křížky na listinách místo podpisu nejsou nijak řídké. A malý Emílek po této stránce brzo předčil svou mamičku, kteráž „na knížky neměla nikdá kdy“.

Inu – ať: paní Katynka nebyla sama „anabetkou“. Emílek chodil do školy rád, a tak šťastně ubíhalaškolní léta.

A jednou zničehožnic – přišel k paní Katynce pan učitel, aby dala synka na studie, když se tak dobře učí.

Paní Katynka zůstala jako hromem omráčena; i kdepak – aby umřel „ze študií“ jako jeho otec! Ani pomyšlení!

Nu a co tedy míní paní Katynka se synkem?

S paní Katynkou zatočil se svět zprava nalevo a zas naopak: což ví ona, co se synkem?

A kdože tedy má vědět, když ne ona, matka?

Paní Katynka spadla do podsvětí: pravda, ona by měla vědět, co se synkem. A neví.

Ale paní Katynka brzo „našla svůj regiment“: ať je chlapec, čím on bude chtít. Tak.

Nu a on by chtěl studovat.

Tím však pan učitel ťal do matčina hřebínku: ne a ne – studovat nesmí – umřel by – jako jeho otec.

Učitel pokrčil rameny a odcházel: Jen aby se paní matka na synkovi neprohřešila.

A s paní Katynkou se převrhla stolička pod nůší.

Tak – co teď!

Paní Katynku opustila chuť k jídlu i spánek. Seděla na trhu jako zapeklený úl – ani jedna myšlenka, bystrá včelička, nevylétla jí z ustarané hlavy.

„Paní Katynko, prosimich, co je jim? Dyť tu seděj jako zamčenej klášter,“ zvídala jedna.

„Paní Katynko, sou tak dobrá – to kafíčko si chtěj nechat až napřesrok? Frau Khódlin už roznášípodruhý,“ zas jiná.

A paní Khódlin nejmenovala se Khódlin, nýbrž bůhvíjakým tuctovým jménem a sousedstvo označilo si ji určitěji po manželu, který se jmenoval Karel – Karl, po tehdejší lidové mluvě – Khódl. Tedy po něm byla Frau Khódlin – jako jiná Strašpytlin, Vodičkin a podobně.

A paní Katynka podívala se po sousedkách,povzdychla si, přetřela si rukou čelo a řekla: „Inu, to holt je všecko zlá věc.“

Ale jaká je ta zlá věc, neřekla. Přišel kupeček – a paní Katynka po zvyku sjela na přívoz: „Takjednospaničko, jen si vyberou.“

A po trhu sedla si doma do fódrštúlu, zabořila hlavu do dlaní a „nejedla, nepila, nespala“, až se nad tím pozastavila věrná chůva Emilova; hluchá bábaRejčková.

„Jářku, paní Katynko, co je jim? Dyť tu seděj jako pytel neštěstí,“ řvala chudák hluchá babka paníKatynce do ucha.

Paní Katynka obrátí uslzené oči k babce a povídá jí, hluché: „Mám prej dát Emílka na studie.“

„Cóóó? Cože?“ nastrkuje babka ucho k paníKatynce. A neslyší na obě. Ale paní Katynka pochopila. A vynasnažila se dát babce na srozuměnou, co ji tíží. Vzala Emílkův kabát a potřepala jím babce předočima.

A babka naráz pochopila: „Ahá – Emílek.“

Paní Katynka radostně pokývla hlavou: „No jo, Emílek.“

Teď vzala knihu, rozevřela ji a položila ji na stůl. „Ahá – Emílek se učí – no jo,“ pokyvovala teď zas babka hlavou a dodávala: „No jo – a dobře se učí.“

A paní Katynka zas radostně přitakovala: „No, no – dobře se učí – pravda, pravda.“

Ale teď snesla paní Katynka na stůl kdejakouEmílkovu knihu a knížku, kdejaký kalendář i modlitby, papír, inkoust a pera – postavila se ke stolu, roztáhla nad tím vším ruce v šíř i na výšku a zas vykládáchudákovi hluché babce: „Voni chtějí, aby Emílekstudoval.“

A babka pokyvuje hlavou, má radost a usmívá se: „No jo, tohle všecko už umí Emílek přečíst – to je ňáká bystrá hlavička,“ a babka se napřimuje hrdostí, jako by byl Emílek její dítě.

A paní Katynka teď neví, jak by hluché babceztlumočila osudné studie.

Tedy znovu rozkládá ruce nad knihami, usedá ke stolu, opírá hlavu rukou a tváří se při tom náramně vážně.

A babka pochopila: „Že mu de učení těžce? I kdepak! To von si veme knihu –,“ babka rozevřela jednu z nich (a nohama vzhůru, neboť také bylanegramotná), sedla si ke knize a spustila: „Haptututu – haptututu,“ znázorňujíc takto, kterak se Emílek učí. A nikdy ho neslyšela, chudák hluchá!

Ale paní Katynka teď roztancovala se rukama nad knihami zamítavě, vrtěla hlavou na znamení záporu a konečně připadla na šťastnou myšlenku: obrátila se k babce tváří a rozkašlala se namáhavě, popadlaEmílkův kabát, zatřepala jím znovu babce před očima a ukazovala na knihy a opět se namáhavě rozkašlala.

A babka pochopila: „Cože?! Emílek – že by měl oubutě? Ale kdepak! Vědí co, paní Katynko? To jim někdo něco nabulíkoval z nepřejíčnosti, ze závisti. Kdepak – Emílek oubutě! Dyk je zdráv jako tuřín a učení mu de snadno – zrovinka samo sebou. Vědí co, paní Katynko, to jim někdo něco našpital vo kašli. Emílek vůbec nikdá nekašle!“ a babka chuděranapřímila se jako prut.

A potom pokročila tajemně k paní Katynce,položila jí ruku na rameno a řekla slavnostně: „Vědí co, paní Katynko, z toho chlapce může bejt někdy vyhlášenej dochtor – nebo něco takovýho. A to jim povídám na duši: toho chlapce daj na študie – ten má dobrou hlavu. A voni by měli z toho dítěte smrtelnej hřích, dyby ho na študie nedali!“ A hluchá babka tu stála před paní Katynkou jako prorok – jednu ruku „ve vejšce“ a druhou na prsou.

Paní Katynka spráskla ruce nad hlavou: teďnevěděla, „čí je“.

Chvíli dívala se zpytavě babce do očí a povážlivě kroutila hlavou. „Umučená hodino, ale dyť já nechci ho dát na studie – že by mi umřel,“ rozkládala zas ruce před babkou.

A potom si lehla na postel, zvrátila hlavu nazad,zavřela oči a zkřížila ruce na prsou, znázorňujíc takmrtvého v rakvi. A myslela tím na muže.

A babka zas pochopila navedle: „Že voni umřou? Daj pokoj, dyť sou chválabohu zdravá jako dubová fošna. I dyť nic, však voni se toho eště dočkaj, ažjejich syn bude ňákým velikým študovaným pánem – a všichni jim toho budou závidět. Daj pokoj s umřením – peníze na študie maj – tak co. A to jim povídám: nic nedaj na lidský řeči – to je všecko jenom ze závisti – a syna daj na študie! Však dyby bylnebožtík pán živ, jistě by chtěl mít ze syna něco vod pera – podle sebe, a ne vod vozejku nebo vod krosny. To se pro něj teprv nehodí,“ a babka šermovala rukama paní Katynce před očima a paní Katynka se dala do pláče a položila si hlavu na ruce.

Ba, pravda, kdyby byl nebožtík muž naživu, jistě by chtěl mít ze syna študovaného pána.

To cítila paní Katynka zcela dobře. Ale – aleumřeli jí její syn ze studií?

Škoda že po této stránce nemohla se nijak s hluchou babkou smluvit. A babce zželelo se plačící paníKatynky. Přistoupila k ní a hladila ji po vlasech: „No,vypláčou se, paní Katynko, vypláčou se! Nebožtík pán – dej mu pámbu nebe – byl hodnej pán a rozumnej. A to dítě je celinký po ňom – celej nebožtík pán. A děkujou za to pánubohu, že to dítě maj – a to mi věřej, že se na něm dočkaj veliký radosti,“ a babka utírala si také oči zástěrou.

A o dalším osudu Emílkově bylo rozhodnuto:matka ho dá na studie. Hluchá babka rozhodla. Ale – což umře-li Emílek ze studií?

Paní Katynka chodila jako náměsíčná a každou chvíli počítala na něčem – mám, nemám dát hocha na studie?

Venku počítala okna, husy na nůších, vdolky babce prodavačce na víčkú, knoflíky – i na prstech počítala paní Katynka: mám, nemám.

A jednou jí vyšlo náhodou mám, podruhé nemám a paní Katynka byla v koncích se svým rozumem.

A najednou si vzpomněla na muže a na maminku. K těm se půjde zeptat. A šla na Olšany a modlila se na hrobech obou „za osvícení rozumu“ – má-li nebonemá-li dát synka na studie.

A odcházela od obou hrobů bez jakékoliv radystejně nerozhodná jako dříve.

V duši její pořád byla táž nechuť ke studiím –bázeň před ztrátou syna, jediného dítěte.

A zas ji hryzlo svědomí, že staví se proti jeho přání, radě dobrého učitele i hluché babky, Emilovy chůvy, a jistě i proti vůli zemřelého manžela.

A jak tak jde sama z Olšan – Emila tentokráteposlala s babkou na „Hec“ (Hetzinsel – Štvanice), aby neměla mysl rozptýlenou – najednou se zastaví a dívá se někam daleko k obloze: proč – proč se jen bojí dát chlapce na studie? Protože by dostal souchotě.

A musí dostat ze studií souchotě?

Nemusí – co je tu studovaných lidí a nemajísouchotě.

Ale otec, manžel její, na souchotě umřel.

A najednou jako když paní Katynce anděl spásy z nebe pokyne: zeptá se svého doktora, který léčilnebožtíka muže i Emila, když mu tak někdy něco bylo.

A paní Katynka div nezajásala: tuto myšlenku jistě jí vnuknul nebožtík muž. Ano, ano – „jo, jo“ – a paní Katynka prostřed polí před Kanálkou vroucně jala se modlit za tento dar osvícení Duchem svatým.

A den poté ani už nemohla se dočkat odpoledne, a hned jak sklidila svůj stánek, letěla k doktorovi.

A pan doktor až se jí ulekl.

„No tak, mutrlinko, wie geht‘s? (pozn. redakce: Jak se daří?) Co se jim přitrefilo?“ ptal se rychle.

A byl pan doktor „pisl pémiš, pisl tajč“(pozn.redakce: bissel böhmisch, bissel deutsch – trochu česky, trochu německy) – a tenkrát si všichni dobře rozuměli.

„Prosimich, pane doktor – nehněvají se – ale já snad se z toho zblázním: mám prej dát Emila naštudie,“ vybuchla paní Katynka bez úvodu.

„Wie heisst (pozn. redakce: Jakpak to) – a proč by se, Frau Katynka, zbláznili? Studie přece nejsou k zbláznění – to je Unsinn,“ (pozn. redakce: nesmysl) a pan doktor se natáhl ve své lenošce a vstrčil ruce do kapes.

„No jo, pane doktor, ale což – esli mi chlapec umře?“ úzkostlivě tázala se paní Katynka.

„Um Gotteswillen (pozn. redakce: proboha) – a proč by umíral?“ a pan doktor vytáhl ruce z kapes a založil je na prsou.

„No – proto, že umřel ze študií i můj muž, jeho otec,“ zas paní Katynka.

„Ach so (pozn. redakce: ach tak), to jako myslej, že by moh taky dostat Lungensucht (pozn. redakce:souchotiny), že? Ale mutrlinko, nebojej se, jejich syn má dobrej kořínek po nich – keine Idee (pozn. redakce: ani nápad) – kdepak souchotě – Lungensucht! Vědí co? Musejí holt chlapce dobře krmit – voni na to maj,“ řekl doktor a paní Katynce bylo, jako když jí hodí na hlavu to její paraple z trhu.

Povzdychla si zhluboka a řekla odevzdaně: „No dyž teda myslej, pane doktor, tak holt ho na studie dám,“ a paní Katynka to řekla tak, jako by syna vydávala na popravu.

A šla domů, jako když jí nohy podetne.

Tak – už musí dát syna na studie – už je se vším amen.

A co by jiného chtěla mít ze syna, paní Katynkanevěděla. Malý Emil šel tedy „na študie“, a to hned blízko, k piaristům na Příkopy.

Paní Katynka vypravovala synka na studie jako na pohřeb.

A pamětliva slov lékařových, starala se všemožně o jeho výživu.

A Emil aby byl měl aspoň tři žaludky namaminčiny husičky, slepičky, kuřátka, a co jak trh a doba dala.

„Emile, ty nic nejíš – ty jistě umřeš,“ říkávalamatka div ne plačky, prohlížejíc, kolik synek snědl z přichystaného jídla.

A bylo jí snědeno vždycky málo, a tak Emil, „aby mamičce způsobil radost“, odnášel část jídel soběurčených potřebným spolužákům, kteří s radostí a povděkem pomáhali Emilovi „působit radostmamince“.

Emil studoval a dobře se učil a u paní Katynkyleccos se změnilo. Tak hned první důležitá změna se stala s příbytkem. „Emil potřebuje ke studiím klid,“ a maminka mu tedy upravila pokoj dle jeho potřeby. S hluchou babkou přestavěly nábytek a paní Katynka na radu babčinu koupila synovi „šrajbtiš“.

„No jo“ – ten přece už patří sám sebou ke studiím. Potom složila přebytečné peřiny do veliké starodávné truhly a odtud spal Emil sám v pokoji a babka div se nepokřižovala, když tam šla uklízet.

„To je Emílkův pokoj,“ říkávala hrdě. A Emílek měl svůj pokoj opravdu hezký.

Pod okny pokoje bylo totiž něco jako zahrádka – maličká, jako dlaň – a rostl tam jeden jedinký keř, a to byl vonný, krásný modrý bez.

A vedle bezu nebylo v zahrádečce vůbec už niczeleného – ani travičky, ani kvítečku. A přece i ten jeden jedinký keř zpříjemnil vyhlídku z oken do prostory sluncem ozářené, kdežto hned vedle ve dvoře, úzkém a dlouhém, panoval věčný chlad a přítmí.

Emilovi se jeho pokoj jak náleží líbil a dobře se mu v něm studovalo.

A tak ubíhala léta v klidu a pokoji – Emil – teď už pan Emil – studoval a dostudoval gymnázium a šel na filozofii. Chtěl býti profesorem.

Paní Katynka byla celkem spokojena. Pan Emil, syn její, studoval a studoval – a „pořád stejně“studoval, jak soudila maminka. Vystudoval gymnázium a „nic se nezměnilo“ v jeho studiích – jak mínilamaminka. Jenom tolik se změnilo, že pan Emil nechodíval teď pravidelně z domova jako dříve na gymnázium; někdy „v tu hodinu“ byl doma a někdy ne – a nevěděla stará hluchá jeho chůva a nevěděla ani maminka, kdy nachystat mu jídlo a jiné potřebnosti.

A stala se závažná událost v domácnosti paníKatynčině: umřela stará babka, chůva Emilova, a paní Katynka ztratila „svou pravou ruku“, třebaže chudinka stará babička – hluchá a poloslepá – už skorem k žádné práci nebyla.

Ale o svého „pana Emílka“ starala se stále conejsvědomitěji a „ve svůj čas“ už mu obstarala, čeho mu bylo třeba.

A pan Emil rostl a vyrostl – byl veliký a štíhlý a nosil brejle. No, ty už přece také patří ke studiím, ne?

A mladý, hezký „student paní Katynčin“ poplítal mladé hlavičky tak mnohých děvušek z Vaječného trhu i odjinud. Ale jenom jedna z nich měla čáku, že pan Emil bude její.

Byla o několik let mladší pana Emila a ten si s ní hrával, dokud byla dítětem, a přiučoval ji, když chodila do školy, a zabýval se s ní v prázdné chvíli, jak se kdy hodilo.

Byla z téhož domu, ale zepředu a matka její byla rovněž drůbežnicí jako paní Katynka a seděly v trhu naproti sobě.

Pan Emil byl vysoký a štíhlý a Helenka baculatý „ouřezek“ – „řehtačka“ a štěbetalka – pravé dítěVaječného trhu. A pan Emil jako haluz z jiného stromu.

Všecek Vaječný trh byl přesvědčen, že Helenkaroste pro pana Emila. Vždyť i jméno měla od něho.

Ovšem, dítě od dítěte. Emílek byl tehdy přinarození Helenčině také ještě malým žáčkem školáčkem – četl kdesi nějaký příběh o Helence, což se mu líbilo, a pokřtil jím bezděčně svou malou sousedku, když se narodila.

A maminky obou upředly zatím na svýchkolovratech nit osudu obou. Paní Katynka byla zámožná – to věděl všecek Vaječný trh – a měla jenom jediné dítě, pana Emila.

Matka Helenčina byla také „ze zazobaných“, ale měla více dětí kromě Helenky. A paní Katynka nikdy se nespřátelila se studiemi synovými, jimž nejenže nepřála, ale ani si jich nijak nevážila. Čím chce býti Emil po studiích, bylo jí lhostejno – studie synovy byly v očích jejích nutným zlem, které se však synovi líbilo.

A vytvořila si ve svých představách zvláštní názor na ně.

I ať si Emil studuje, má a bude mít z čeho být živ.

A zde byl útek v osnově obou maminek o osudujejich dětí, pana Emila a Helenky: Emil může si studovat „až do smrti“ a Helenka – budoucí paní Helenka, žena Emilova – bude po paní Katynce dál prodávat na trhu a z výnosné živnosti této budou oba dobře živi.

A paní Helenka bude pyšná na svého študovaného muže, který kromě toho byl i hezký.

A tak šťastně spředena byla nit budoucího života Emilova a byly z toho radostny a spokojeny oběmaminky. A pan Emil najednou šeredně zhatil výpočty obou maminek a zpřetrhal nit jejich plánů v osnově i útku.

To stalo se tak. Helence bylo právě sedmnácte let, když maminka její přišla na trh k paní Katynce.

Podepřela si ruce v bok a spustila: „Poslouchaj,paní Katynko, načpak my vlastně čekáme s těma dětma? Holce je sedmnáct let – hnedle bude starou pannou. Tak ať se vezmou – Hela může jim tady na stánku pomáhat a pan Emil může spánembohem dál študovat. Co holce dáme, to už vědí, a prachovejch peřin má až do stropu – tak jakýpak eště průtahy,“ řečnila matka Helenčina.

„No, vědí, paní Nanynko, stran těch peřin, tomůžou vynechat, dyť já jich mám taky už dvě truhlynabitý – dyž je dám vyschnout, bude jich kopec jako hora. A jinýho mám taky všeho dost – já nic nepotřebuju z přínosu nevěstina. No, a dyž teda chtějí, já se synem promluvím,“ a paní Katynka rozvážně pleskla se po široké zástěře.

A promluvila se synem ještě téhož dne večer – a plán dvou maminek dobře setkaný roztrhala nenadálá vichřice.

Pan Emil přišel toho dne brzo domů a zasedl ve svém pokoji ke studiu. Matka tam vešla a postavila se k psacímu stolu.

„Poslyš, Emile, já bych si s tebou dnes rádapromluvila vážně o náramně důležitej věci – snad už víš, na co myslím,“ přišla s oklikou.

„O mých zkouškách? Mamičko, buďte bezstarosti – zkoušky udělám již zakrátko. Jen prosím vás, teď potřebuji nevyhnutelně klidu k práci,“ otáčel se syn k matce.

„Emile, prosím tě, co je mi po tvejch študiích.Studuj si, jak dlouho chceš – já mám s tebou teďkonvyřídit cos jinýho a důležitějšího. Přišla ke mně dnesmatka Helenčina – a že prej už je Heleně zrovna sedmnáct let –“ spustila matka.

„No já vím, mamičko, ale – co je mně po tom,“ a pan Emil klidně rozvíral archy svých přednášek.

„Emile, co je tobě po tom? A tohle je dobrý! Matka Helenina povídala, že už bude holka hnedle starou pannou –“

„No já vím, mamičko, ale – co je mně po tom,“podotkl bez účasti o staropanenství Helenino.

„No, starou pannou, pravda, eště není – ale matka se bojí, aby jí doma nezkejsla. Povídala, nač čekat, že byste se mohli hned vzít...

A dál se paní Katynka už nedostala. Syn povstal od stolu pomalu a postavil se před matku.

„Mamičko, snad to nemyslíte vážně – abych si vzal Helenu?“

Paní Katynce zaskočil dech a bylo jí, jako bystřecha spadla na paraple jejího stánku.

„Emile, jakpak bych to nemyslila vážně. Dyť ste už tak říkajec – vod narození sobě zaslíbený,“ a paníKatynce rozhoříval se požár po vší tváři.

Syn se nezvykle suše zasmál: „Mamičko, prosím vás, snad opravdu nemyslíte, že bych si mohl vzít – takovou husičku?! A ostatně – já už mám dávno děvče jiné – chtěl jsem vám to oznámit až po zkouškách. A mám ji opravdu rád a ona mne také – a jinou sinevezmu,“ a syn zvážněl a vroucně hlas jeho zněl.

Paní Katynka, matka, zašermovala rukama nadhlavou a pak je spráskla v bezmezném údivu a překvapení:

„Cože!? Ty že už máš holku jinou a Helenu že si nevezmeš?“

„Nevezmu, mamičko, Helena se pro mne naprosto nehodí,“ a syn mluvil jasně a určitě, jako když se krupobití z mraku vysype.

Matka oněměla a pevný, určitý rys kol jejích úst vyhranil rty její téměř na rovnou linku.

Po chvíli pronesla suše: „Tak, Emile, je to tvojeposlední slovo, že si Helenu nevezmeš?“

„Poslední a určité, mamičko,“ a kolem ústsynových pomalu se vyhraňoval rys podobný matčinu.

A ve tváři matčině rozhořel se nezvyklý požárdivným plamenem. Pomalu a určitě vyřkla osudné slovo: „Tak se mi kliď z vočí a jdi si k tý svý šiksle !“

„Šiksla“ byl okřídlený název tehdejší ulice pronevěstku.

Syn, pan Emil, zbledl na smrt, ale hned poté prudká vlna horké krve zažehla mu tvář i hrdlo a na čelenaběhly mu žíly. Vykročil prudce a vztáhl ruku do výše.

„Matko, co jste to řekla?! Okamžitě odvolejte tuto urážku – moje nevěsta jest děvče poctivé a spořádané!“ vybuchl prudce.

„Nic neodvolám – šiksla je to a dost,“ zas matka.

„Pak je mezi námi konec se vším – a já vám tedy půjdu z očí!“ prohlásil syn s těžkým klidem.

„Jdi si, kam chceš – a třebas hned,“ řekla matka úsečně a vyšla z pokoje.

Syn chvíli přecházel po pokoji a potom rychlerozhodnut jal se prohledávat svoje věci a vybíral z nich nejpotřebnější, jež skládal do neveliké cestovní brašny. A zvenčí bylo slyšet, kterak matka, paní Katynka,přibouchla dveře a po vrzavých schodech sestupuje dolů.

Syn za chvíli poté vyšel také ze svého pokoje a s brašnou v ruce odcházel bledý a rozčilen.

A kam? Paní Katynka rovnou cestou letěla k matce Helenině. Ta bydlela v přední části domu, ve starém křídle do dvora.

Paní Katynka bydlela vzadu – v novějšímpřístavku, jak dříve pověděno.

U paní sousedky měli velikou, ba ohromnoukuchyni, dlouhou a šerou, která byla rodině vším –pokojem, kuchyní i ložnicí. Za kuchyní byla velká, aletmavá alkovna bez oken – skladiště všemožného nábytku i jiných potřeb.

Zde to bylo „starodávné“ – a u paní Katynky už to bylo „nóbl“.

V kuchyni přítomna byla pouze Helenka, zaslíbená nevěsta páně Emilova. Paní Katynka, bledá a rozčilená, nemohla honem najít slova a stála mlčky před Helenkou.

„Paní Katynko, co je jim?“ obrátila se Helenka po paní Katynce.

„I – milá holka, nic a moc. Holenku, vostrouhaly sme vobě kolečka: Emil už má holku jinou – zrovna nejčko mi to řek,“ a paní Katynka div se nezadusila tímto poznatkem.

Helena vykulila oči a otevřela naširoko vráteň úst.

„Cóó? Cože to řekli? Emil – že už má holkujinou?“ a Helena dívala se na paní Katynku „jakokandelábr na měsíc“.

„No, má už jinou. Jakou – nevím, ale je do nízrovna pozteklej,“ zas paní Katynka.

„A – a to si mě už tedy – Emil – váš Emil –neveme?“ a Helena tu stála s rukama sepjatýma jakozjevení.

„To už asi ne, milá holka, s Emilem už máš konec,“ zas paní Katynka jako přes hrobové prkýnko.

Helena chvíli stála jako solný sloup, potom seobrátila a s velikým řevem vrhla se do peřin.

„Húúú – hú – hú – já to nepřežiju – já se utopím!“ křičela a plakala a házela sebou v peřinách jakopominutá. A z alkovny vyběhla její matka, paní Nanynka.

„Co se tu děje? Co se ti stalo, že takhle blázníš?“ stavěla se paní Nanynka proti paní Katynce a dívala se po dceři.

„Já to nevydržím – já to nepřežiju – já se utopím –“ řvala Helena v peřinách a mrskala sebou jako kapr.

„Tumáš – já ti dám, že se utopíš!“ a paní máť bouchla asi dvakrát Helenu do zad.

Helena usedla na kraj postele a spustila bez úvodu: „Maminko, Emil si mě neveme – von už má jinou – hú-ú-ú – hú –“ a Helena zas už hází sebou v peřinách a řve ještě víc.

„Cože!! Emil – že si tě už neveme – že už májinou?! Je to pravda, paní Katynko?“ a paní Nanynka stála před paní Katynkou jako vyšetřující soudceuražené spravedlnosti.

„Paní Nanynko, je to pravda – zrovna nejčko mi to řek,“ a paní Katynka stála tu jako zkamenělá pravda.

„Hú-ú-ú – já to nepřežiju já se utopím!“ řvalaHelena poznovu.

„Tumáš já ti dám, že se utopíš,“ a paní Nanynka zas bouchla Helenu do zad a rázným smykem shodila ji z postele.

„Že se nestydíš, takhle vyvádět! Eště si tuhle paní Katynka pomyslí, že nám na panu Emilovi bůhvíjak záleží,“ a paní Nanynka se posměšně ukláněla před paní Katynkou.

„Nevídáno – vo takovýho panáka – je beztoho jako štángle a vypadá, jako by jenom šváby louskal.Nevídáno – takovejch panáků se ti pověsí na každej prst deset,“ porouhala se zlobně paní Nanynka, zelenala a žloutla ve tváři jako citrón.

A paní Katynka zas rudla ve tváři krocanem a slova nebyla schopna.

Helena stála za postelí a držela si zástěru na očích a snad plakala.

„I kuš a nebreč – takovou holku, jako si ty, každej rád posmejčí a pan Emil ať si teda veme tu svoupreciózu. Beztoho nás i s paní mutrlinkou jenom za nos vodil,“ rozháněla se paní Nanynka.

„Paní Nanynko, to nejní pravda. Já sem vo ničem nevěděla – až dnes.“ A paní Katynka div ne plačky vztáhla ruku do výše,

„Wirklich? (pozn. redakce: Opravdu?) Áále áále – dou pryč! Schaut‘s mal her! (pozn. redakce: To sepo

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist